Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ronherská skála

Putovaly dál, téměř bok po boku – bylo to ale o dost jiné než předtím. V té atmosféře se nedalo dýchat – jako by byly uvnitř nějaké malé, špatně větrané nory, a ne pod širým nebem. Rez netušila, kam to vůbec jdou, na to se teď ptát nechtěla. Původní plán s tím, že jí Styx ukáže místo, kde přebývá Život, ale už byl nejspíš smeten ze stolu.
Rez monotónně kladla tlapy před sebe a téměř si nevšímala okolní zeleně, byla už příliš zahloubaná, než aby vnímala, jak jsou listy na větvích stromů kolem nich prosvíceny sluncem. Bylo to krásné místo, pokojné, byla by se tu cítila velmi příjemně, nebýt konverzace, kterou vedly.
Nechci, abys šla Rzi dunělo hlavou, odráželo se to od stěn lebky. Byla to slova, která chtěla slyšet, ve která doufala od začátku. A možná by to stačilo samo o sobě, jen to, že jsou spolu rády, bez ohledu na cokoliv, co se stalo předtím. Rez ale věděla, že když ze Styx nedostane odpověď, její mlčení ji bude tížit tak dlouho, až ho už dál nesnese. Ale co když to bude doopravdy neomluvitelný? Jestli s ní chceš zůstat, nebude možná lepší o ničem nevědět? To by ale předstírala, a přetvářka se jí příčila z principu.
Věnovala jí dlouhý pohled – světle šedé srsti Styxiny tváře, zhojeným zraněním na tváři i na uchu.
„Ani já ne,“ hlesla pak. „Tak mi řekni, jak to bylo. O tvých důvodech. Jinak mě to bude sžírat zevnitř.“
Pobídla ji pak už mírnějším hlasem – i vše na Styx už bylo mírnější, její pohyby už nebyly tak ostré, ani její slova už Rez neodháněla.

//Přímořské pláně

//Louka vlčích máků

Možná měla Styx pravdu a bylo toho řečeno až příliš. Smířit se s tím ale bylo v tu chvíli pro Rez nemyslitelné.
Pokračovaly dál, jako by fyzická námaha z dalšího přesunu měla udolat alespoň část toho nesnesitelného napětí. Nebo to byla zástěrka pro to, aby se Styx nemusela dívat do magií zbarvených očí déle, než bylo nezbytné. Ale přestože zvolila docela ostré tempo, nakonec by Rzi jistě dokázala utéct, kdyby doopravdy chtěla – snad to znamenalo, že jí utéct nechce. Ty od ní taky nechceš utýct, přece. Myslíš si, že když z ní vytáhneš její stranu těch událostí, najdeš něco, čím ji budeš moct ve svých očích očistit? A co když nenajdeš?
Odpověď na poslední otázku, kterou Rez Styx položila, znovu na chvíli zpomalila její kroky.
A věříš jí to? Vzápětí ji téměř překvapilo, že se za tu myšlenku zastyděla. Znělo to upřímně – až příliš upřímně, aby se to Rzi nedotklo.
Louka po chvíli zůstala za nimi a vešly do lesa. Vysoké listnaté stromy jim zastínily slunce a bylo tu o poznání chladněji, než na otevřených pláních. Do cesty se jim pak postavila i skála a Rez se ohlédla nahoru, v naději, že uvidí její vrchol. Byla tu dobře schovaná a ze všech stran krytá lesem, ale přece by jim mohla posloužit jako vyhlídka. Jako ta, na které byly před několika dny. Bylo by pěkné se na ni vyšplhat, jako tehdy…
„Jestli chceš, abych tě nechala být, abych vypadla, půjdu. Ale –“ Ale nechceš. „Snažím se to jenom pochopit. Omluvit si to. Nechci tě nechat jen tak jít.“
Povzdechla si, tiše, snad sama nad sebou, že to zní, jako by jí na Styx záleželo - nebo že jí na Styx snad vážně záleží. Stále působila napjatá a rozladěná, ačkoliv už o něco méně než před chvílí.
„Řekni mi, že’s měla důvod.“ Odhlédla na chvíli mezi světlé koruny stromů.

//Hrušňový sad

//Medvědí jezero

Styx se rozhodla Aseti pozdravit taky – jen dost nevybíravým způsobem, přestože tmavohnědá vlčice sotva mohla za cokoliv, co se v posledních několika chvílích semlelo. Bylo zjevné, že tím štiplavým tónem jen dává průchod vzteku. Poznámku o uších Rez nepochopila a to jméno jí nic neříkalo, momentálně to ale byl její poslední problém.
Znovu mířily na jih, ale Rez se příliš nedívala, kam jdou. Snad až ve chvíli, kdy měly na dohled barevné lány s květinami, na chvíli odhlédla od šedé vlčice, která se zpět na Rez odmítala podívat a ta barevná kvítka zadusávala pod tlapami. Rez natočila uši ještě víc dozadu.
Nic by ti neřekla a jen tak by odešla. A možná by to pro vás pro obě bylo lepší! Ještě se tváří, že to dělá pro tvý dobro. Myšlenky Rzi vrčely a pravé zavrčení se jí už téměř dralo z hrdla. Cítila, že i ze Styx sálá hněv. Jindy by vůči tomu byla citlivější a zkusila druhou uklidnit, ona samotná ale byla rozhněvaná taky – a měla pocit, že na to má o mnoho větší právo než Styx. To jí bylo lháno do očí! Nebo tedy… Styx jí nikdy nelhala, alespoň pokud Rez věděla. Také jí nic neslibovala, jejím zločinem bylo, že o některých věcech mlčela. V tomhle kontextu ovšem byly zásadní.
„Rozhodla bych se sama, jestli se mám držet dál, kdybys se mnou mluvila,“ sykla, poklusem ji dohnala, aby s ní mohla držet krok. „Tak zastav se na chvíli.“
Matně si uvědomila, že by ji možná přece jen měla nechat na pokoji, když se od ní Styx evidentně snaží odejít a nemá zájem na tom nechat si od Rzi vymluvit díru do hlavy. Vlastní rozhořčení ji ale zbavovalo obavy z toho, že by teď sivá cvakla zuby i po ní. Nebo hůř.
„Udělej mi laskavost a odpověz mi aspoň na tohle – přetvařuješ se takhle i přece mnou? Celou tu dobu?“
Světlé oči, teď lehce odtažité, se obrátily ke Styx, a zrovna v tuhle chvíli by Rez byla skutečně ráda, kdyby svou magii ovládala aspoň trochu.

//Ronherská skála

//VLA 2: 2 - Sarumen

Cítila se podobně jako tehdy, když slunce odmítalo znovu vystoupat na oblohu. Styx pro ni nebyla takovou stálicí, něčím, na co by tolik spoléhala – její přítomnost ale byla hřejivá, a přes všechnu počáteční odtažitost a kousavé poznámky si na ni Rez zvykla. Byla už jistě přesvědčená, že z nich budou kamarádky, jinak by jí taková zjištění přece neměla šanci zkazit náladu.
Takže je nebezpečná. A krade vlčata. To samo o sobě byl zatraceně dobrý důvod držet se od ní dál. Možná ji už prve odhadla správně – Styx nejspíš zešílela ze samoty na cestách a proto se uchylovala ke zlovolnostem. Rez mimoděk napadlo, jak to bylo doopravdy tehdy v lesíku, při jejich prvním setkání. Chystala se ji tehdy Styx napadnout? Proč to tedy neudělala?
Příčilo se jí, co se o své společnici dozvěděla. Přesto ji ale zajímal úhel pohledu Styx, druhá přeci musela mít důvod, nějaké vysvětlení. Nic se přece nedělo bez logiky – a i kdyby se kvůli tomu měly rozhádat, Rez byla přesvědčená, že právě to vysvětlení jí náleží. Má právo to vědět! Další ranou ale bylo to, že se na ní Styx snad ani neotočila, když odcházela, jako by jí jednoduše neměla co říct.
„Styx!“ oslovila ji, když trochu zrychlila krok, aby ji dohnala. Ještě naposledy se pak ohlédla k jezeru – a v tu chvíli zjistila, proč se jí jeden z pachů, které u něj byly cítit, zdál tak povědomý. Opodál uviděla tmavohnědou vlčici s hnědým uchem. K jejich skupince se nepřidružila.
„Hej, Aseti!“ zastavila se na místě a zavolala přes rameno, máchla u toho ocasem. Neměla příliš v úmyslu se zdržovat, ale chtěla se ozvat, když už druhou vidí – a dokonce stále živou a zdravou. Čekala, jestli si jí bělouchá všimne.
„To je ta, o který jsem ti vyprávěla,“ promluvila pak ke Styx, ačkoliv to možná byla zbytečná poznámka. Pak už se dívala jen na sivou. „A ty mi – nic neřekneš, jen tak bys odešla?“

//Louka vlčích máků

Musela sa snažiť oveľa viac ako jej bratia, keď bola mladšia. Snažila sa im vyrovnať, prestože boli ako samci silnejší - bolo ťažké ich pri šarvátkach prevrátiť na brucho, zvíťaziť v rôznych hrách a ukoristiť akúkoľvek kosť alebo vetvu, o ktorú sa spoločne pretahovali. A oni nikdy svoju sestru nešetrili, cítili snad, že príliš nemusia. Rez bola súťaživá takmer vo všetkom a nedostatok fyzickej sily nahradzovala urputnosťou, vždy sa pokúšala byť rovnako zdatná ako oni, a vždy, keď mala možnosť, jedla koľko len mohla, aby vyrástla ako oni. Vyrastala vo vlčicu, no k malej princezničke, ktorou by mohla byť ako cera alfa páru, mala vždy ďaleko.
Bola aj ctižadostivá, a jednou z vecí, ktorú túžila dokázať, bolo aj umeť sama loviť. Jej bratia boli v love zdatnejší, čo chvíľu jeden z nich prišiel s nejakým úlovkom – väčšinou malým, králikom alebo menšou laňou – a Rez vídala, ako hrdo sa jej rodičia tvárili, keď videli, ak rýchlo sa ich synovia učí. Chcela, aby sa tak dívali aj na ňu – dlho si predstavovala, ako vcházi do ich nory s takou laňou v tlame, ako pokladá svoj úlovok pred rodinu. Predsa tiež dokáže byť samostatná!
Jedného dňa sa skutočne vypravila na lov. Na svoj prvý lov. Vedela predsa, ako sa loví, pomáhala pri lovoch ďalším vlkom, pozorovala ich, ako zvierajú krky iných zvierat medzi čelistmi. Bola presvedčená, že bude vynikajúca – chcelo to jen trochu cviku.
Vydala sa hlbšej do lesa, a tlmila svoje kroky, aby si jej prípadná korisť nemohla všimnúť. Dlho blúdila medzi stromy, pokúšala sa plížiť, jak jej to neskúsené mladé telo dovolovalo. A dlho boli slyšať jen vtáci, čo sa na loviacu Rez pozerali z viešky. Na ne dosiahnuť nemohla.
Nakoniec uvidela srnu – väčšiu, ako by bolo vhodné, ale to predsa nevadilo! Čím väčšia srna, tím viac budú rodičia hrdí. Rez sa pokúsila ticho priblížiť, no srna ju zbadala behom chvíle, a Rez sa nedostala príliš blízko. V momente, kedy sa srna rozbehla od Rzi preč, začala ju malá vlčica prenásledovať. Bežala, čo jej sily stačily, no nebola tak rýchla, aby ju dostihla. Presto sa nevzdávala, chcela vidieť tváre svojich bratov, keď pritiahne tak veľa mäsa pre svoju svorku. A s tým cílom sa hnala ďalej.
Srnu za chvíľu stratila z dohľadu, ale to ju nezastavilo – cítila jej vôňu, jej pach, a tak bežala ďalej, dovtedy ten pach nezmizol úplne. Zastavila sa tam, kde bola, vydýchala sa z behu a zo svojho sklamání. Čo teraz prinesie domov?
A až vtedy si uvedomila, že les kolem nej je iný, neznámy – že je príliš blízko ku konci ich územia.

//VLA: 3. magie

Příliš to nevnímala, ale trochu se jí naježila srst na zátylku, když dál poslouchala jejich hovor. Obvykle mívala společnost ráda, vyhledávala ji aktivně, v některých chvílích to ovšem bylo zatraceně nepříjemné.
Vlk, za kterým přišly původně, Castor, se mezitím stihl představit i vlčeti, se stejnou zdvořilostí, s jakou hovořil ke všem. Musí mít zatraceně pevný nervy, říkala si, ona sama by nejspíš použila docela jiný tón, kdyby měla promluvit znovu. Ukázkou jeho ochotné povahy bylo i to, že Styx bez okolků odpověděl na otázku ohledně své magie, předvedl ji dokonce. Ačkoliv na něm nebylo vidět, že by čáry užíval, stejně jako na žlutooké Styx, vzduch kolem dvou vlčic se rozvířil.
„Vzduch je dobrá magie,“ odpověděla pak, mírnila svůj hlas. Nakonec se to k němu i hodilo – většina vlků s elementem vzduchu, které potkala, byli příjemní společníci a Castor by jistě nebyl výjimka, kdyby se snad setkali jinde a jinak.
Nově příchozí vlčice s tím malým ovšem vypadala, že je jeho pravý opak – její slova byla ostrá a pohled měla tvrdý. I to vlče si příliš nebralo servítky, znovu se ohlédlo po Rzi se Styx a tentokrát se ptalo, jestli jsou matky. To by ještě scházelo! Rozhodla se ho ignorovat: Takovýho nezvedence by jeho pravá matka neměla ani pouštět z nory.
Pro Styx to nejspíš byla poslední kapka, znovu jí vstaly chlupy na hřbetě a vypadala, že ztrácí trpělivost. A pak odešla – beze slova. Bylo vidět, že je neklidná, a Rez sama se cítila dost možná podobně. Stále si přebírala to, co se právě dozvěděla, a ačkoliv na její otázku Styx neodpověděla, tušila, že jsou ty zvěsti přece jen pravdivé. Nevěděla jen, proč by to Styx dělala – a jak to, že by na ní něco takového nepoznala, když s ní strávila takovou dobu.
Toužila po odpovědích, a tušila, že kdyby se zeptala kohokoliv z okolostojících, dozvěděla by se všechno. Neměla ale v plánu vypadat hloupě – byla jediná, kdo nevěděl, a to se Styx přišla – a také to přece jen chtěla slyšet od ní. Tyhle odpovědi jí druhá jistě dlužila.
„Já se taky poroučím,“ řekla pak a udělala krok stranou, ohlédla se po odcházející Styx. „Měj se, Castore.“
Na další vlčici jen kývla, než se rozešla dál.

J - 13. 7.

Jak se omluvit někomu, na koho se stále hněváte? Jestli ovšem byla omluva na místě – snad to bylo zbytečné a snad si ji Dolor ani nezasloužil.
Jehličí jí trochu bodalo do citlivých polštářků tlapek, dosud nenavyklých cestování; to se ale brzy mělo změnit. Ještě naposledy se ohlédla na les za sebou, ačkoliv věděla přesně, jak vypadá, byl to přece její domov. Jediný domov, který kdy měla a který obývala celá její rodina. Jenže to se teď měnilo: všechno se přece změní, když se jeden ze dne na den stane tulákem a opouští všechno, co doposud znal.
Její bratr ten odchod nesl snad nejhůř z celé rodiny – hádka začala už ve chvíli, kdy se Rez podělila o svůj plán odejít i se svým partnerem ze smečky, a eskalovala, dokud ji Dolor nenazval zrádkyní, a dokud mu ona neukázala zuby.
„Jdi si, jestli chceš,“ zavrčel na ni nakonec, když už nebylo co dalšího říct. Jako by se s její ztrátou stále nesmířil, pochopil ale, že nemá cenu zatvrzelé Rzi cokoliv vymlouvat.
Jantarové oči bratra ji vyprovázely, když vycházela z lesa a postupně se vzdalovala po pláni. Jasné bylo jen to, že neodchází v dobrém, v hloubi duše ji to neskutečně mrzelo a věděla, že jí to nebude prominuto. Jestli na tom ale záleželo, když se neměla v plánu vrátit? Jít pryč, když ji tu nikdo nebyl schopný porozumět, bylo jediné možné řešení.
„Jsem tak ráda, že jsme pryč,“ řekla vlkovi, se kterým odcházela, přestože v hlase jí bylo znát, že i v tu chvíli váhá. Jistý neklid se jí usadil v očích.
„Jen se neboj, všechno bude v pořádku,“ slíbil druhý. „Já ty cesty znám, dovedu tě, kam jen budeš chtít. Je to mnohem lepší než zůstávat v jedný hloupý smečce.“

//VLA 2: 2 - Ragar

Stáhla uši víc k tělu, jakmile Castor začal povídat o údajných proviněních Styx. Tohle všechno udělala? Rez si nebyla příliš jistá, jestli mu věřit, ale znovu – byla to nařčení, proti kterým se Styx neohradila, ačkoliv by mohla dál předstírat, přetvařovat se. Oba vlci se ale vůči sobě tvářili podivně smířlivě. Možná to přece nebylo tak vážné? Ale muselo přece být. Unést vlče? To bylo bezpochyby něco hrozného. Rez vlčata obvykle příliš nemusela, a přece se jí zdálo, že odtáhnout nějaké od jeho rodiny byl docela ošklivý zločin. Navíc, co jeden dělá s takovým uneseným vlčetem?!
Rez neklidně máchla ocasem, když zahlédla koutkem oka, jak se k nim blíží další vlci. To ještě scházelo – nemohla mít na velká, závažná zjištění klid? Přiblížila se k nim velká vlčice s nezvyklou kresbou na zádech, vedle které šlo docela malé vlče. Už podle pachu cítila, že je jistě její. Malá, tmavohnědá koule chlupů si to nakráčela přímo k nim, nebojácně se před ně postavila a zdravila je jednoho po druhém, a Styx počastovala nevybíravou přezdívkou, kterou vlče určitě nevymyslelo samo.
„No ahoj,“ zabručela trochu neptřítomně, nenadšeně – jako by teď neměla jiné věci na práci! Reakce Styx ji ovšem zaujala, v tom špatném slova smyslu. Cvakla po tom malém vlčeti, což Rez ovšem nezaujalo víc než to, co u toho po něm Styx zavrčela. Žere? To snad sakra ne.
Předpokládala, že toho otravného drobka Styx jen straší, i tak to ale bylo ve spojení se vším ostatním až příliš.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ sykla po ní tlumeným hlasem, podrážděná vývojem situace. I na Rzi bylo vidět, že ji to celé vůbec není příjemné. „Co z toho je pravda?“
Neměla už příliš trpělivosti na to, aby čekala, až spolu znovu osamí.

Většinu té konverzace zvládla Styx s tím vlkem, Castorem, sama, z Rez se na chvíli stal tichý pozorovatel. A stejně jako Styx, i ona získávala cenné informace. Jak cenné, to zatím netušila. Teprve zjišťovala, jaký přesně má Styx s touhle smečkou vztah.
A – zvěsti? Jaký zvěsti? Když se krátce ohlédla po Styx, napadlo ji, že není až tak nepravděpodobné, aby měla sivá v kraji špatnou pověst, zvlášť, když tu už podle svých vlastních slov nějakou dobu pobývala a za tu dobu, co ji Rez znala, už několikrát ukázala zuby. Sama šedá vlčice Castorova slova zopakovala, nezdálo se, že by ji překvapila, zároveň se ani nepokusila se proti jakýmkoliv nařčením ohradit. Možná byl důvod, proč Styx tehdy nerozvedla svou příhodu o tom, jak přišla o ucho. Byl mezi nimi nějaký spor? Bylo to nedorozumění, nebo zasloužený útok?
Castor hovořil ještě chvíli, jeho popis vlastní smečky byl obsáhlý, Rez několikrát kývla, aby bylo znát, že poslouchá.
„Cestujeme,“ potvrdila mu jednoslovně, když se zeptal na to, zda se Styx putují spolu. „A díky za vysvětlení. Měj hezkej den!“
Pousmála se na něj, když se obrátila ke Styx, na které bylo vidět, že by odsud už nejradši zmizela; ona sama chtěla to samé, aby se mohla v soukromí zeptat na ty zvěsti. Vzápětí se ovšem její společnice ke Castorovi obrátila znovu, a Rez trochu zastříhala ušima. Další narážka, kterou se mohla jen pokoušet odhadnout.
„Vyrazíme?“ zeptala se vlčice vedle sebe, výraz v její tváři dával najevo, že má otázky, ale nemíní je vyslovovat před Castorem.

//VLA1: 2 - delta

Nezdálo se, že by byl ten cizinec jejich příchodem nadšen. Zachoval si ale zdvořilost, odpověděl, co se po něm žádalo. Na to, kým je, se zeptal jen Styx a Rez se příliš nehrnula do toho, aby mu o sobě cokoliv říkala, tím spíš, že stále nevěděla, o co bezuché vlastně jde.
Dozvěděly se ale, že je les hustý, že tamní mají silnou lovkyni, ale snad by se našlo i místo pro několik dalších členů. Kdyby byla ta situace jiná, znělo by to Rzi hezky. Sledovala raději reakci Styx. Zeptala se na alfu. No ovšem! Styx jen chtěla získat informace o té zákeřné vlčici. Rez by na jejím místě nejspíš udělala to samé. Kdyby jí někdo tak ublížil, nenechala by to jen tak. Zajímalo jí ale, jestli má Styx v plánu i něco jiného, než toho vlka jen vyzpovídat. Byla ale přesvědčená, že jistě ne.
"Ah, děkujeme,“ pokračovala pak, pravděpodobně se naladila na správnou vlnu - ohlédla se krátce po druhé vlčici, aby se ujistila. „Slyšela jsem, že jsou tu smečky velké. Je vás hodně, i vysoko postavených? Co vlastně děláš ty, jako delta?“
Uši měla postavené na vrch hlavy, ve tváři klidný výraz, alespoň tak, jak se jí podařilo jej udržet. Zpětně ji ovšem překvapovalo, jak přátelským hlasem mluvila druhá vlčice. Uměla se přetvařovat - to bylo víc než zřejmé, a Rez mimoděk napadlo, jestli by ona sama poznala, kdyby to Styx zkusila na ni.

//Medvědí řeka

Chvíli neodpověděla, nebyla si jistá, jak tu informaci pojmout. Přitažlivost si zprvu vyložila správně, jednoduše jako magickou sílu, co k němu vlky lákala podobně, jako začarovaný strom s červeným ovocem lákal své čtyřnohé oběti. Už nikdy nechtěla být něčím takhle ovlivněná – o tomhle Životu ale Styx řekla, že je hodný. Stále váhala, jestli ji přemáhá zvědavost, nebo jestli se chce alespoň na čas držet od podivností dál.
Přiblížily se k jezeru a Rez se vydala k jeho břehu, po Styxině vzoru se znovu napila, přece jen jí v tom horku vždy rychle vyprahlo v hrdle. Otázka na rodinu ji ovšem zaskočila.
Donutilo ji to vzpomenout si znovu na bratry. Doufáš, že nejsou, hm? Když by odešli od rodiny jako ty, neměl by se kdo starat o smečku. O rodiče, ozval se kousavý hlas podvědomí. Obvinění vlastní mysli ale rychle setřásla.
„Nemyslím. Nechala jsem všechny daleko na jihozápadě.“ Vydechla potichu, bylo vidět, že ještě vzpomíná, a tak nedávala příliš pozor, co se děje. Všimla si dalších vlků, co se kolem jezera sešli, její myšlenky se ale točily i kolem toho, jestli má Styx na tom svém severu ještě rodinu. Vypadala, že je tu sama, Rez si nebyla jistá, jestli na ní cítí stopu nějakého cizího pachu.
Styx se pak po jednom z vlků, co se také nejspíš rozhodl odpočinout si u vody, ohlédla a dokonce se vydala za ním.
Rez ji následovala obezřetně, druhá rovnou nasadila přátelský tón a začala klást otázky – Rzi překvapilo, že by poznala pach té smečky, tušila ale, že jej tehdy musela cítit i z té alfy, co ji tak nespravedlivě zmrzačila, a to se přece nezapomíná. Pohled žlutých očí ji k čemusi pobídl, nebyla si ovšem jistá k čemu.
A tak jí přitakala, z jakéhokoliv pouta, co se mezi nimi během té cesty vytvořilo. Popošla blíž a vlka si prohlédla, měl pěknou, ačkoliv nenápadnou barvu, a zdálo se, že jej zastihly při rozjímání na břehu. Nevypadal nijak zlomyslně nebo nebezpečně – ale jací vlci mohou být ve smečce s tak zlou alfou?
„Taky se poohlížím po smečce, kam bych se mohla přidat. Jaké to u vás je? -- jestli nevadí, že tě tak vyrušujeme,“ řekla, a nakonec ani nemusela lhát.

//VVJ (Mahtaë sever)

„Máš pravdu,“ uznala, zatímco šla po jejím boku; bylo to současně i znamení, že se ani jedna z nich nechce se sny svěřovat. Nakonec byly příliš osobní.
Touhle cestou už šla poněkolikáté a kupodivu zjišťovala, že jí to příliš nevadí. Neměla pocit, že by se tu točila v kruhu, nebo že by vracením se na stejná místa ztrácela čas – naopak se jí zdálo, že pozvolna poznává tuhle zvláštní krajinu. A bylo příjemné nechat se po ní provést. Co chvíli se ohlédla po Styx, zatímco se druhá dala do vysvětlování, co za tím údajným životem s velkým Ž – pakliže to skutečně bylo jeho jméno – vězí.
„Nikoho takovýho jsem vážně nikdy nepotkala,“ řekla pak. „Musí být znepokojivý být v jeho přítomnosti.“
Připadalo jí doopravdy zvláštní, že by jí Styx, která se smála jejímu vypravování o přízraku a která se většinu času tvářila odtažitě a nad věcí, podobnou věc podala jako fakt. Obrovský slimák byl jedna věc, ale vlk z čisté magie? Věřila jí ale. A byla přesvědčená, že se
Listnatý lesík po cestě byl dokonce místem, kde se se Styx setkala poprvé – a kde také zanechala Baghý, svou známou. Kde je té asi konec, řekla si, příliš se ale neohlížela. Všechny pachy, které po cestě cítila, jí připadaly zvětralé. Doufala ovšem, že se béžové vlčici daří dobře, přece jen, byla jednou z mála milejších známostí, které si tu Rez udělala.

//Medvědí jezero

Zvedla hlavu o něco výš, když Styx promluvila. Ona sama měla po tak dlouhé nečinnosti hlasivek o něco hrubší hlas, její mysl se ještě několik chvil utápěla v té podivné ospalosti, bez ohledu na to, jak takřka prudce byla předtím vytržena ze snu.
Zpozorněla, když slyšela o snu. „To mě taky,“ přiznala pak. „Myslím, že mám těch podivností plný tesáky i běžně, nemusí se mi o nich ještě zdát.“
Skoro zabručela, nerada by ale začínala nový den na špatné notě. Další návrh ji potěšil, ačkoliv si v první chvíli nebyla jistá, o jakém životu Styx mluví.
„Ráda bych to viděla,“ přiznala pak, ačkoliv by si o tenhle cíl cesty pravděpodobně sama neřekla, kdyby jí to nebylo nabídnuto.
Když vstala, také se protáhla, naposledy se napila z průzračné vody toho obrovského jezera a pousmála se. Včerejší den byl jeden z nepříjemnějších za poslední dobu, bylo báječné mít s kým ty toulky sdílet. Styx byla prazvláštní průvodkyní, v její přítomnosti se ale Rez cítila uvolněně. Už vedle ní dokonce usnula – usnuly vedle sebe, a to přece znamená, že si věří. Nebo ne?
Vyrazila směrem, odkud přišly, a krok měla lehký.
„Jaký je? Ten… Život?“ promluvila pak zamyšleně, „Proč se mu tak říká?“

//Medvědí řeka (Mahtaë sever)

VLA 1: 4 - sen

Snad ji už příliš nepřekvapilo, když jí Styx potvrdila pravost slov toho podivně černobílého vlka. Nakrčila ale obočí, když si v mysli přebírala, co to vůbec může být za podivná stvoření, co by jen tak nabízela magii… Rozhodla se, že se na to bude jistě muset doptat i někoho dalšího, kdo byl zdejší – možná někoho, kdo bude mít k magii pozitivnější vztah než Styx. Připouštěla si ale, že její postoj chápe, všechny magické věci, co se Rzi staly od doby, co se dostala do téhle Gallirey, byly takřka výhradně nepříjemné nebo znepokojující. Vnímala, že je kolem ní jakási ohromná, prastará moc, které se nemůže vyrovnat, a teď se přesvědčila i o tom, že jsou tu podobně mocní vlci. Nebyla si zatím jistá, jestli ji ta představa nadchla nebo rozmrzela.
Byla si ale jistá, že si vezme k srdci Styxinu radu – už z druhé ruky, ale už ověřenou na vlastní kůži bezuché vlčice.
Styx ji pak nechala vyprávět a Rez se pousmála, když viděla, jak druhé pomalu klesají víčka. Také už byla unavená, přesto ale ještě chvíli zůstala vzhůru, aby slyšela, jak se kolem jezera rozlévá ticho. Měsíc se odrážel na jeho hladině a Rez cítila snad až posvátný klid, byla tu jen ona, chladivý noční vánek, ohromná vodní plocha a zvuk Styxina dechu.
„Dobrou noc…“
Ani si neuvědomila, kdy usnula ona, hlava jí spadla na tlapky pozvolna.
Pak byla v lese – uprostřed tmavého, cizího lesa. Nevěděla, jak se v něm ocitla, ale nenapadlo ji si tu otázku položit. A přitom byl tak daleký: nic na něm nebylo známé, a byl tak hustý, že větve nad její hlavou zakrývaly výhled na oblohu. Vplétaly se do sebe po všech stranách, tvořily neprostupnou hradbu větví, kmenů a pichlavých jehliček – a tam, kde by snad rozestupy mezi kmeny mohly těsně u země poskytnout alespoň nějaký prostor, tam se rozrůstaly trnité houštiny. Prodírat se skrz ně bylo nanejvýš složité.
A v lese byla tma, ta pichlavá černota jí matně připomínala něco jiného, její spící mysl si ale jen stěží vybavila vzpomínky na předchozí nekonečnou noc.
Jen stěží se proplétala tou změtí černé. Neviděla snad ani na špičku vlastního čenichu, trny zabodnuté v tlapkách nebolely fyzicky, sžíralo ji ale vědomí té bolesti. Takové věci přece běžně bolí. Zprvu šla, jen aby nezůstala v té tmě na jednom místě, aby nezůstala stát uprostřed té černoty – takhle měla přece naději, že z ní jednou vyjde, že se dostane na světlo, na nějaké jiné místo, kde bude pod zraněnými tlapami měkký mech, kde bude jemný větřík čechrat srst. Kde se bude moci nadechnout. Kde nebude tak zoufale sama.
Až po nějaké době ji napadlo, že ten les je zvláštně cítit – tlením a rozkladem, starou krví. Bylo v něm podivné, snové bezčasí, a jakékoliv její snahy dostat se pryč z toho místa se míjely účinkem. Byla by se snad vzdala, ale pak ticho přerušil vůbec první zvuk, který za tu dobu zaslechla. Zastavila se a ohlížela se v té tmě na všechny strany, dokud se to neozvalo znovu. Byl to hlas – a byl jasný a výrazný, uvědomila si okamžitě, že jej poznává. Byl to hlas jejího bratra a volal její jméno. S naléhavostí a citem, jako by rázem byly zapomenuty hádky předcházející jejímu odchodu ze smečky, jako by neexistoval čas, který strávili v odloučení. Cosi silného se Rzi převalilo přes hruď a začala bojovat s houštím znovu, o to urputněji, vrhala se proti ostrým šlahounům, aby se hlasu přiblížila. Volala nazpět, ale zdálo se, jako by zvuk, který jí vycházel z hrdla, těsně za jejími ústy zanikal. Tlapky jí krvácely, když si uvědomila, že je to marné. Přestala po chvíli. Jakmile se ale zastavila, ozval se hlas jiný. Tentokrát patřil jejímu otci, a Rez znovu zapomněla na bolest, když se pokoušela prodrat se porostem. Pak se přidávaly další – vyšší hlas její matky, hlasy členů smečky, se kterými vyrůstala, známých z cest, přísahala by, že byl jeden z nich i Styxin – přicházely ze všech směrů a nechaly ji ztrácet se v tom hustém lese, vodily ji v kruhu, lákaly příslibem blízkosti ve svém tónu. A Rez se nechala vést jako beze smyslů, s rozedranou tváří a nohama – viděla by za sebou snad krvavé šlápoty, kdyby nebyla taková tma. Pokračovala, dokud mohla, a když pak klesala vyčerpáním na zem, necítila se jimi ani zrazená, ošálená, necítila –
Už necítila nic. Podivná tma se nakonec rozestoupila a když Rez pomalu otevřela oči, obloha nad její hlavou pozvolna světlala.
Chvíli jí trvalo uvědomit si, kde a s kým je, ale bylo uklidňující vědět, že má společnost. A že tma je pryč. Tísnivý pocit ji pak opustil docela, ohlédla se po své společnici, která se během noci podle všeho příliš nepohnula – sama dala natočením hlavy najevo, že už je vzhůru. Do té doby ležela na boku a občas se jí jemně cukaly tlapky, jak se ve snu pokoušela běžet. Teď byly nezraněné, přicházel nový den a navzdory tomu, že ty hlasy z minulosti už nejspíš doopravdy nikdy znovu neuslyší, bylo vše v pořádku tak, jak jen mohlo být.
„Jak ses vyspala, Styx?“ promluvila tiše, když si všimla, že je Styx vzhůru, její žluté oči sledovaly hladinu jezera.

Když černobílý vlk vypustil poznámku o tom, že tu u jezera randí, zvedla horní ret, aby decentně ukázala zuby. Co si to ten blbec myslí! Kromě narušování klidných večerů a poněkud otravného způsobu mluvy se ale nezdál tolik nepříjemný, dal se dokonce do vyprávění, když Rez vyjádřila zmatení z jeho magie.
Trochu nadzvedla hlavu, když spustil. O magiích, o vlcích, co je – zprostředkovávají, jestli to Rez chápe správně? Zanechal ji nakonec s víc otázkami, než jaké měla původně. A pak zmizel stejně, jako se předtím objevil, s lupnutím, které zanechalo ve Rzi smíšené pocity. Teď ho ale viděla na vlastní oči, celý ten proces, ačkoliv nazývat to procesem by byla mýlka, celé to trvalo jen zlomek okamžiku.
Sama pro sebe zavrtěla hlavou, když se odvrátila od místa, odkud ten černobílý tak náhle zmizel. Tohle rozhodně nebyla jen tak nějaká magie. Skutečně musí bejt něčím zvláštní. Taky by se ti líbilo bejt takhle speciální, přiznala si. Ale věděla, že chtít u podobných věcí nestačí – a co má tedy dělat, hledat nějaké… podivné vlky, jednoho ze severu a druhého z jihu?
Znovu přešla blíž ke Styx, aby si mohla lehnout do trávy vedle, sledovala ji, jak se pokouší zbavit vody v srsti. Teď to muselo být nepříjemné – ale ve dne, až bude znovu horko, by si snad mohly zaplavat.
Dostalo se jí krátkého shrnutí, odkud se už s tím černobílým zná. Dost to vysvětlovalo – Rez Styx znala teprve chvíli, ale zdálo se jí předtím, že se k němu nechová, jako by byl úplně cizí. Současně se toho ale dělo tolik, že jí ani nepadlo na mysl to nějak komentovat.
„Ach tak,“ kývla. „Milej vlk.“
Trochu se zašklebila v ironii, ovšem vedle některých skutečně odporných individuí, se kterými už měla tu čest, se zrovna tenhle nejevil jako až tak špatný. Tím spíš, jestli v minulosti Styx pomohl.
„Je pravda, co říkal o těch… podivnejch vlcích?“ obrátila se pak ke Styx, bylo vidět, že jí ta informace příliš nesedí. Jako všechno, co se tu za poslední dobu dozvídala, to bylo zatraceně těžko uvěřitelné. Brzo si na to ještě začneš zvykat. Za chvíli ti bude moct každej nakukat jakoukoliv smyšlenku a ty jim na to skočíš. Snad i proto pro ni bylo důležité, jestli jí to bude potvrzeno.
Lehla si o něco pohodlněji, přece jen byla po celém tom dni docela unavená. Hodila by se chvíle spánku! Uléhat se jí ovšem ještě nechtělo, a nakonec ji sivá znovu pobídla k vyprávění. Pousmála se, znovu obrátila uši dopředu. Krátkou chvíli přemýšlela o tom, co z její minulosti by vydalo na dobrý příběh.
„Mohla bych ti říct víc o tom mém jezeru,“ navrhla. „Třeba to vážně může… souviset s tím, co se ti stalo. A s tmou.“
Protáhla si trochu přední tlapky.
„Ta tma vypadala zvláštně už v době, kdy jsme s Aseti vyrážely od toho Sarumenskýho lesa – když jsme uviděly to jezero, už se setmělo úplně. A ono samotný bylo jediným světlým bodem široko daleko, měsíc se od něj odrážel. A jak – celý bylo zamrzlý. I jeho nejbližší okolí vypadalo, jako by si příroda prostě spletla období. Pod tlapama jsem měla sníh a všude byla zima, ale to nejzvláštnější byl ten strom, co stál na břehu. Nebyly jsme tam samy – přišlo i několik dalších vlků, nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli je taky něco… vábilo. Ale vábení přišlo taky. Z toho stromu se ozývala nějaká melodie, skoro píseň. Volání, kterýmu se nedalo ubránit. Vzápětí na větvích toho stromu vyrostlo podivný ovoce. Jako obří, červený bobule, a několik jich popadalo na zem. Ani tomuhle se nedalo bránit. Ta melodie jako by mi vstoupila do mozku a ovládla mě.“
Zatřepala krátce hlavou při té vzpomínce. Bylo to nepříjemné, jen ten pocit.
„O to ovoce jsme se téměř servali. Jen já naštěstí nakonec žádný nesnědla, ale pak se stalo… něco podobnýho tomu, o čem jsi mluvila ty. Všichni ostatní vypadali, jako by je to dočista posedlo, začali mluvit z cesty, být agresivní. A mohl za to ten strom – v momentě, kdy jsem se ho chtěla pokusit zničit, jezero puklo. A vylezl z něj obrovskej had, veliký, zářivě modrý zvíře, co nás všechny spolykalo a my se tísnili uvnitř toho ohromnýho tvora. Myslela jsem, že se udusím, že je to prostě… konec.“
V tu chvíli ji ovládal adrenalin, neměla příliš času nad tím přemýšlet, jestli skutečně zemře. A jistě to bylo dobře.
„Nakonec ten strom zničila Aseti. Byla poblázněná, ale podařilo se mi ji proti němu poštvat. A jakmile padl strom, najednou se rozpustilo i všechno ostatní – zmizel had, zmizel sníh kolem jezera i zbytky stromu samotnýho. Ale doteď myslím na to, kdo je za to vůbec zodpovědnej. Tyhle věci přece nemůžou vzniknout jen tak, samy od sebe. Někde se ta magie brát musí.“
Odmlčela se pak, ohlédla se k hladině jezera, tonoucího ve tmě.
„Proto jsem se trochu zdráhala k Medvědímu jít,“ vysvětlila, jako by se snad styděla za tu přehnanou opatrnost, když předtím viděla, že se jezero vrátilo k normálu. „Ty jsi tu… delší dobu, že? Dějou se tu běžně podobný věci? Dlouhá tma, příliš velký zvířata?“