Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les

Baghý se zdála složením jejich čtveřice také poněkud znejistěná – přece jen, ani Rez zrovna neskákala radostí z toho tmavého náfuky, co byl hnědé vlčici pořád přilepený na paty. I teď se za ní vydal, a znovu si na Rez otevřel tlamu; evidentně nespokojený, že by s ní měl trávit další čas. Jako by snad byla její chyba, že Nori dělá každou situaci nesnesitelnou! A dokonce se ošklivě podíval i po Baghý, jako by ji za to celé vinil.
Mazlíčka! Ha! V tu chvíli se Rez vůbec nebránila představám Styx, jak tomu floutkovi ukusuje hlavu. Nakonec ale v chůzi trochu zpomalila, aby Styx zakryla výhled na černého vlka. Nevěděla, jak je na tom momentálně sivá s trpělivostí a jestli se nechystá Rziny myšlenky změnit ve skutečnost. To by jistě její vztah s Baghý už neunesl. Na Noriho slova si tedy jen odfrkla: jestli na něj nemá mluvit, nebude – vždyť jí za to Nori přece nestojí. Uchýlila se k okázalé ignoraci, ani se na něj nepodívala, jen se krátce ohlédla po Styx, pokusila se jí pohledem naznačit, aby si ho nevšímala.
„Říká ti vždycky, s kým se můžeš a nemůžeš bavit?“ ohrnula před Baghý nos. „To moc nezní jako kamarádství. Vidím ho podruhý a pokaždý se chová jen jako egocentrickej sobec. Dej si pozor, aby ti – neublížil.“
Z jejích slov bylo znát, co si o tom vlkovi myslí, a že to není nic pěkného – pořád si ještě pamatovala, jak se tehdy v lesíku na Baghý osočil, když si dovolila mu říct, jakou má magii. Zněla v nich ale i upřímná starost, nerada by viděla, jak s touhle drobnou, milou vlčicí nějaký pobuda zachází jako s hadrem. Jistě už mu Baghý dávno všechno odpustila.
„Co se týče smeček, nemyslím, že bychom se hrnuly se někam přidat. Vy ale určitě budete mít štěstí, slyšela jsem, že hodně těch místních ještě přijímá nový členy,“ zamyslela se pak, konečně se pousmála. „My se Styx jsme toho taky dost prošly, bylo skvělý se tu porozhlídnout. Došly jsme až k moři, jeden by nečekal, jak blízko odsud je. Je to bohatá krajina. Hojná.“
Baghý se pak znovu přidružila k Norimu, nejspíš, aby se tomu manipulátorovi za něco omluvila. Rez to sledovala s nevolí, nechala je ale být, místo toho se ohlédla ke kaskádám, ke kterým se pomalu blížili. Bylo to jedno z prvních míst, které navštívily spolu se Styx, pamatovala si to ráno, co pily chladivou vodu z hlubokých tůněk a Styx jí ukazovala lesy, ve kterých místní smečky sídlily.
„Tímhle směrem jsou ty močály, že,“ promluvila k sivé, snad aby ji přivedla na jiné myšlenky. „Přemýšlela jsem, jestli jsou vážně tak nehostinný, jak se zdá. A zatím jsem tu nepotkala nikoho, kdo by po nich byl cítit – to odtamtud místní nikdy neodchází?“
Upřímně ji zajímalo, jací vlci by chtěli na takovém místě žít.

//Maharské močály

Prvním, kdo na její přítomnost zareagoval, byl naneštěstí Nori, který hulákal její jméno snad na celý les. To mi ještě chybělo, zašklebila se, když se k vlkům přiblížila ještě o kus. Styx si mezitím cosi vrčela pod nosem a pak se ke Rzi ohlédla – když si vyměnily pohledy, tmavošedé bylo jasné, že i tohle byl možná zatraceně špatný nápad.
„Bude to jen chvilka, jen se pozdravím s Baghý a pak zase vypadneme,“ slíbila, pousmála se na ni. Styx se tvářila, že by tuhle roztodivnou skupinku raději obešla velkým obloukem. Sice Rez v tu chvíli nenapadlo, že by Styx někoho z přítomných znala, ale rozuměla tomu, že není moudré se přibližovat k něčím vlčatům, zvlášť k těm ponechaným bez dozoru na kraji území.
Sama se tedy vydala o kousek blíž, všimla si, že nejautoritativněji se v té skupince tváří to vlče – a vypadalo dokonce, že tady žádný dozor nepotřebuje a všechny záležitosti s cizinci si vyřeší samo. Zatraceně podivný úkaz! Zachytila mezitím několik slov o slunci, tenhle Nori se s tím domnělým zachraňováním jistě chlubil všude a o to víc Rez potěšilo, jakým tónem s ním černobílý vlček hovořil, zjevně byli uprostřed nějaké vášnivé disputace.
Baghý se ke Rzi otočila a zavolala na ni, zdálo se, že je upřímně ráda, že ji vidí – i ocas Rzi několikrát lehce kmitl ze strany na stranu. Vždy bylo příjemné být u někoho vítána.
Nedošla až přímo ke skupině, neměla náladu být součástí něčích hádek, ale zatraceně ráda se znovu shledala s drobnější vlčicí. Baghý se naštěstí v tu chvíli měla k odchodu, vydala se za Rzí, aby nabídla jí i Styx, aby se k nim přidaly na další cestě.
Rez natočila uši víc dopředu a ohlédla se Baghý za rameno, jestli se za ní vydal i Nori, aby se mohla popřípadě postavit mezi něj a Styx a zamezit nějakým dalším sporům. Věřila, že by pro Noriho dopadly vážně nepěkně.
„Co je na východě, další smečky? Ale – předpokládám, že bychom mohly vyrazit s vámi, i kdyby jen na kus cesty, aspoň odtud zmizíme. Ne každej se chce zaplítat do nějakejch,“ ohlédla se významně po Norim, „dětinskejch sporů.“
Vydala se pomalu na cestu, ocas držela výš než obvykle, najít Baghý jí zjevně udělalo radost. Co chvíli ale věnovala pohled Styx, aby se ujistila, že není šedé vlčici současná společnost až příliš proti srsti.
„A dlouho jsme se neviděly. Ráda vidím, že už máš nohy v pořádku – kde všude jste byli? Se Styx jsme cítily váš pach až daleko na jihu.“

//Kaskády okolo Vyhlídky (přes Středozemku) – spolu se STYX

Jemně si odfrkla, když Styx prohlásila, že by si něco podobného zasloužila. Příčilo se jí to, ačkoliv to s velkou pravděpodobností byla pravda.
Potěšilo ji ale, že se druhá zajímala i o bezpečí Rzi. „Nezdá se, že by mě to zastavilo,“ odpověděla. Společnost Styx zjevně o nikom nedělala dobrý obrázek – i ten argaarský alfa se tvářil vcelku klidně, dokud si myslel, že je na jeho území Rez sama. Na její vlastní reputaci v téhle krajině ale Rzi zatím příliš nezáleželo, stále byla přesvědčená, že jestli se jí tu nebude líbit, vždycky může odejít jinam. Byla zvyklá na to, že si stále dělala nové známosti a ty staré už pak nikdy neviděla, takže se s každým dalo začít od nuly – už delší dobu si nedělala hlavu z toho, že by mohla na někoho udělat špatný dojem.
Otázka, co měl ten Styxin zabijácký bratr s druhou asgaarskou alfou, sice budila představivost, k žádnému výsledku se ale nedobrala. Cukly jí koutky, předpokládala, že i Styx se tou myšlenkou bude bavit – druhá ale vypadala spíše ustaraně.
Za první řadu stromů Borůvkového lesa se Rez vydala nanejvýš obezřetně, ačkoliv byla ujištěna, že jim tu nic nehrozí. „Na to jsem zvědavá,“ prohlásila pak, její hlas zněl vyzývavě, uši se jí ale co chvíli přetáčely ze strany na stranu, aby se jí znovu nestalo, že se k nim znenadání přiblíží nějaký nepřátelský alfa.
Cítila ale Baghý, a to ji pohánělo dál – přece jen, ráda by hnědou vlčici zahlédla alespoň na chvíli. Netrvalo ani tak dlouho, než zaslechla hlasy.
„Baghý?“ zavolala, zatímco se blížily ke skupince vlků – viděla ji, tmavohnědý kožich na hřbetě a drobná postava, bezpochyby to byla ona. A vedle ní, jak jinak, ten otravný nekňuba, který za ní přišel posledně. Tak se tedy vážně usmířili. Baghý zjevně neznala svou cenu, když plýtvala časem s takovým, takovým –
Před nimi bylo nějaké vlče, a ještě další vlk, o něco vzrostlejší. Že by to byl nějaký místní, co chrání hranice? Proč by tedy měl s sebou to vlče?
Vlče. Měla bys dávat pozor, aby se něco nesemlelo. Ohlédla se po Styx, zda se u ní drží, a mírně jí strčila čenichem do srsti na krku. Jsou přece najedené a nechtějí spory, jistě to bude v pořádku.
Vzápětí se k nim odněkud přiřítila ještě další vlčice - a Rez byla natolik blízko, aby ji okamžitě poznala. Byla to ta, kterou viděla svůj první večer v téhle krajině, tehdy u jezera. Její jméno měla chvíli téměř na jazyku, pak se ale na rozpomínání vykašlala, bylo zbytečné.
„Dobrej večer,“ zavolala i na zbytek skupinky, pro jistotu hned smířlivě dodala: „Jen procházíme.“

//Argaarský hvozd

Nic se jim naštěstí nestalo, přesto Rez odcházela se staženýma ušima a sršel z ní neklid. Krok měla rychlý, vypadala skoro naštvaně - a taky byla. Co kdybyste narazili na tu Elisu? Proč tě vůbec napadlo chodit za Castorem sem! Byl to špatný úsudek, bezpochyby, Rez ale naštěstí nebyla schopná myslet si o sobě nic příliš špatného. Nebylo to celé její chyba, přece jen, ona nezapříčinila to, že měla Styx s touhle smečkou spory, ani to, že byly obě místní alfy podle všeho jednoduše agresivní. Dalším štěstím ale bylo to, že se jim podařilo utéct ještě před tím, než stihl ten alfa zareagovat na poslední poznámku, kterou k němu Styx pronesla. To bylo vážně skoro podlé.
"Promiň, že jsem tě vedla tak blízko k tomu lesu. Bude lepší se tomu místu vyhejbat zdaleka," zamumlala, snad aby nemusela říkat promiň moc nahlas - když se ale ohlédla na Styx, pohled měla upřímný. Nerada by, aby se sivé něco stalo kvůli ní, zvlášť teď, když si začínala být jistá, že po dlouhé době našla vlka, kterého nechce jen tak ztratit. Vyčítala by si to zatraceně dlouho.
"Jsem ráda, že se nic vážnějšího nestalo. To bych si neodpustila," zavrtěla nad tím hlavou, než z ní konečně začalo vyprchávat to napětí. Vyhlídka na potyčku s alfou jí rozhodně zkazila náladu.
"Ale - ta Elisa a tvůj bratr? Jestli's to neřekla, jen abys ho zmátla, rozhodně mi o tom musíš někdy říct." Odmlčela se na chvíli. "Tvůj bratr... myslela's toho Noroxe?"
Když kráčela podél řeky, dávala si zatraceně dobrý pozor, aby se držely od toho Argaarského lesa dál. Skoro automaticky se vydala směrem k jezeru, u kterého strávily předchozí noc. Po nějaké chvíli cesty se ale náhle zastavila, aby zavětřila. Ohlédla se k lesu - tentokrát už naštěstí jinému lesu - který se jim oběvil po pravé straně.
"Cítíš ji taky?" zeptala se. "Baghý musela být i tady - a ten pach je ještě čerstvější. Určitě tu ještě je..."
Hnědé vlčici se už zadní nožky dozajista uzdravily úplně, když už mohla cestovat na takovou dálku. A tak rychle!
Když přišla o něco blíže k lesu, cítila z něj ale, že taky musí patřit smečce. Zaváhala, předchozí špatná zkušenost byla až příliš, příliš čerstvá.
"Možná bude někde přímo na hranicích. Ale nerada bych, aby po nás dneska vrčel ještě někdo další," ohlédla se na Styx, na chvíli se zastavila. "Jsi s touhle smečkou zadobře?"

//Borůvkový les

Zahleděla se mezi zdánlivě neprostupnou změť listnatých stromů. Navzdory tomu, že se napětí Styx začalo přenášet i na ni, ušklíbla se. „Jestli se objeví Elisa, tak zdrhám taky.“
Styx šla za ní a vypadalo to, že používá Rez jako živý štít mezi sebou a tím lesem. Skutečně musela čekat na nejhorší – a Rez se vzápětí zastyděla, že ji sem vůbec tahá, když přece ví, co se tu Styx stalo, když tu byla naposled. Skoro sebou trhla, když ucítila, že se o ni Styx opírá. Překvapilo ji to, do té doby si od ní sivá držela mírný odstup; měla ještě v živé paměti, jak druhá ztuhla, když jí předtím čistila tvář.
„Mhm,“ natočila hlavu, když ucítila Styxin čumák v srsti. „Pojď, zmizíme odsud.“
Bylo to přesně ve chvíli, kdy se k nim dostal další pach, o něco silnější než jiné. A zvuk kroků.
„Zdravím,“ odpověděla na pozdrav, uši obrátila směrem k tomu vlkovi. Byl mohutný, na tmavé srsti vynikalo mnoho ornamentů a jeho oči prozrazovaly, že má stejnou magii jako Rez. Na rozdíl od ní ji ale jistě uměl používat. Jako alfa - no ovšem.
Sama neklidně máchla ocasem, bylo nepříjemné být přistižena tak blízko hranic zrovna ve chvíli, kdy se rozhodly odsud odejít, než někoho potkají.
Podle všeho i tenhle druhý alfa Styx znal.
„Jen procházíme kolem hranic, tvůj les chceme obejít.“ . Uši vzápětí stáhla, trochu se přikrčila, když hlas černého vlka nabral ostrý podtón hněvu. Co když po nich teď skočí? Co pak?
"Hned budem pryč. Hledaly jsme tu známýho," zkusila ho uklidnit, zároveň udělala několik kroků dozadu, čímž i Styx odstkovala od lesa dál.
"Pojď," sykla ke Styx, stále napjatá, chystala se tohle území opustit co nejdřív.

//Řeka Mahtae

//Medvědí jezero

Nastražila uši, když jí Styx prozradila víc o své rodině. Mají tu noru. To bylo jistě znamení, že tu chtějí zůstat, že chtějí zůstat rodina. A přesto Styx radši tráví dny s tebou, než aby šla za ním.
Ta myšlenka ji potěšila – zároveň s ní se ale malý hlásek v hlavě Rzi tázal, jestli je tím bratrem ten… Norox, ta zabijácká mašina, o které Styx mluvila předtím. Od začátku doufala, že nikoho takového tu nikde nepotká.
Styx už vypadala o mnoho lépe – a také méně nebezpečně, když se zbavila krvavých skvrn od jejich poslední kořisti. A s plným žaludkem, čistá a napitá musela být také spokojená, podobně jako Rez.
„Cítíš ho někde? Myslím, že tudy musel jít – dál bych ale radši nechodila,“ promluvila, když se dostaly k prvním stromům, k samotnému začátku toho lesa. Voněl smečkou, to bezpochyby – bylo to nepřehlédnutelné. „Nejspíš už někam zmizel. Škoda - ale možná se ještě někdy objeví u jezera. Snad abychom šly radši zase dál.“
Castor mohl být slušný a sympatický společník, ani jedna z nich ale jistě nechtěla riskovat, že by tu narazily na tu asgaarskou alfu. Vnímala, že se Styx tak blízko k té smečce už necítí dobře.

//Ohnivé jezero

Zamířila k Medvědímu jezeru, snad už jen ze zvyku - bylo to pro ni už téměř známé místo. A věděla, že voda v něm je příjemná a chladivá - přesně to, co potřebovala na konci takového dne. Tlapky už ji trochu bolely od neustálé chůze, byla ale na podobný druh tupé bolesti zvyklá, a tak si jí příliš nevšímala.
"Věřím, že s tou tvou loveckou slávou bys byla nejoblíbenější člen jakýkoliv smečky," ohlédla se ke Styx, zazubila se, ačkoliv si uvědomovala, že dost možná začíná nepříjemné téma. "Ale chápu, že ty zdejší možná nebudou to, co hledáš."
Navíc, když vlk nebyl ve smečce, neznamenalo to, že by byl osamělý. Přece jen, Styx tu podle vlastních slov měla několik sourozenců, kraj byl plný vlků, co s někým rádi ztratili pár slov - a také měla Rez. Když jejich podivné přátelství přežilo ukradená vlčata, už to muselo něco znamenat.
Došla k jezeru a zhluboka se napila, ponořila přední tlapy do vody, aby z nich dostala zasychající krev. Ohlédla se pak na druhou a pousmála se.
"Cítím tu ještě Castora," řekla, než se podívala k lesu na druhé straně vodní plochy, za menším skalnatým územím. "Musel tu být docela nedávno."
I přes medvědí stopy v zaschlém blátě u řeky, tu byl pach více vlků, zdálo se, že je to vůbec docela frenventované místo.
"Mohly bychom ho ještě zastihnout, co myslíš? Možná už je sám. A mezi většinou jinejch vlků se s ním dalo docela rozumně mluvit."
Jakmile se napily a trochu upravily, vydala se kolem jezera k lesu. Bylo na ní ale znát, že dál než ke hranicím toho území nemá v plánu jít, přece jen, ani pro jednu z nich by to nebyl dobrý nápad.

//Asgaarský hvozd

//Oblý vrchol (přes Ronherský potok)

"Pch. I to, jak byla ta srna zblblá, určitě říkáš jen proto, abys mezi náma vypadala jako lepší lovkyně ty," obvinila ji hraně odsuzujícím tónem. Příliš se v tu chvíli ani nesoustředila na cestu, znovu se spíše nechala vést - přece jen, bylo toho tolik, o čem musela přemýšlet. Po chvíli jí ovšem sepnulo, že se znovu blíží k už známému jezeru - k tomu s rudou řasou na hladině, ze kterého se pít stejně nedalo.
Ohnula nos, když k němu přišly blíž. Poslouchala Styxin komentář ohledně zdejších vlčat. Bylo na ní znát, že je v lásce nemá ani v nejmenším, že snad nenávidí to vlče i kvůli tomu, že mohlo vyrůstat v prostředí, kde mu všechny prohřešky proti pudu sebezáchovy procházely. Kde bylo bezpečno. I tohle bylo jistě odrazem neštěstí Styxina dětství.
"Předpokládám, že život ve smečce z každýho udělá rozmazlence," prohlásila, aniž by zmínila, že takovým rozmazlencem byla i ona sama. "Ale pořád ještě můžou zesílit! Nikdy nevíš, co z ní vyroste. Mě osobně se příčí spíš dospělí vlci, co se nikdy nepostaví na vlastní nohy. Co se přisajou na smečku jako pijavice, vyžírají ji a sami ničím nepřispějou. Většinou když potkáš tuláka, je to schopnej vlk."
Tohle bylo zase velké téma pro ni - vlastním odchodem od rodiny si chtěla dokázat i to, jak je silná a samostatná. Zjistila, že těmi vlastnostmi rozhodně neoplývá tak, jak si myslela, dokázala ale přežít - a to bylo hlavní.
Samostatnost ale přinášela i jiné nevýhody - zrovna jako u Baghý, která si jako tulačka zranila nohu, když ji před pár dny Rez potkala. O to raději tmavošedá vlčice byla za důkaz, že je Baghý v pořádku.

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

//Jižní hornatina

„Ale, vypadám hubená?“ zazubila se, když bylo zpochybněno, že zvládne sama lovit. Jindy by si to snad vzala osobně – kdyby nedokázala, byla by už nějakou dobu po smrti. A mimo tohle území, takže by ji pravděpodobně nikdo neoživoval.
Smrt ji vždycky trochu děsila: právě proto, že byla přesvědčená, že po smrti už nic není. Cokoliv si vlk vysnil, čímkoliv vlk byl, bylo v tu chvíli rázem ztraceno. Ale jakkoliv hrozivé to mohlo být, byla to alespoň pevná jistota, která se neměnila. Se kterou se dalo počítat.
Lehce si povzdechla po poznámce, proč měla ta Cynthia vstát z mrtvých, zatímco část Styxiny rodiny podle žádných vyšších bytostí neměla dostat další šanci na život. Také nechápala, podle čeho si mohou takové bytosti vybírat. Možná jen nevidí do jejich božských plánů – nebo jsou to jen zlotřilci, co využívají své velké moci, aby si hráli s životními cestami vlků. A ta druhá možnost se Rzi zatraceně příčila.
„Chápu, kde v něm vidíš problém,“ zamumlala. Zároveň s tím se jí znovu vybavil moment, ve kterém Styx prozradila, že chce Života zabít. Říkala, že je tím, kdo dává život místním vlčatům. Kdyby sám zemřel, znamenalo by to, že by Styx porazila magii a zabránila, aby se rodil někdo další? Ohlédla se po své sivé známé. Ale to přece nemůže. Jestli je ten vlk ztělesněním života, nemůže přece zemřít…
Na vlčata pak došla řeč také. „To je zvláštní,“ řekla. Nerada byla cynická, ale fakt byl, že nechráněné malé vlče nikdy nemohlo přežít dlouho. Samo by neulovilo ani myš, moc daleko by nedošlo, nevědělo by, jak najít vodu… A pak tu jsou samozřejmě medvědi a další predátoři. Jedovatí hadi. A – a Styx.
„Nikdy jsem nepotkala zatoulaný vlče. Jestli se dostaly samy až sem, muselo se jejich rodičům něco stát těsně před hranicema tohohle území,“ zamyslela se. Nevěděla ale o téhle zemi dost na to, aby mohla ten fenomén nějak vysvětlit. „A – nápodobně. Taky jsem ráda, že to tu neprozkoumávám sama. A samozřejmě i za ty lovy, na kterejch mám tak velkou zásluhu.“
Když se rozešly vstříc dalšímu zákoutí, byl to pomalý krok – s plnými břichy nebylo nic jiného příliš možné.
„A Baghý jsem předtím cítila taky – teda, nebyla jsem si jistá, ale teď jsem přesvědčená, že to musela bejt ona. Vypadá to, že se z toho lesíka dostala v pořádku.“

//Ohnivé jezero (přes Ronherský potok)

Srna už pak netrpěla příliš dlouho. Styx doběhla k ní a sevřela čelisti kolem jejího krku, zalehla ji, aby se jim vzpouzející se zvíře nemohlo vytrhnout. Rez pak pustila jeho zadní nohu, aby se mohla trochu odtáhnout a nedostala kopýtkem do oka. Lov vysoké byla vždy práce pro víc vlků.
Zahryzla se jí do slabin v naději, že trefí tepnu a celé to urychlí. Nožky srny se ještě chvíli cukaly, až se z cukání staly už jen záchvěvy a ona konečně zemřela. Styx jí nejspíš rozdrtila dýchací trubici.
Začaly se krmit, Rez chvíli bojovala s kůží a chlupy na hýždi, než se dostala k masu. Ještě teplému, horkému. Trhala ho po kouskách zuby, jednou tlapou přidržovala to stehno na zemi. Po očku sledovala, jak Styx s precizností sobě vlastní vyvrhává břicho, aby se dostala k orgánům bohatým na živiny.
Když bylo pochváleno její přispění k lovu, Rez měla zrovna plnou tlamu, tak jen potěšeně zavrtěla ocasem, až pak polkla a ušklíbla se. „Jde nám to spolu.“ Styx byla doopravdy zdatná, nejen co se lovu týkalo, dokazovala to znovu a znovu. A pro Rez to bylo bezpochyby výhodné, přece jen, tak velkou kořist by sama nestrhla, i ty zajíce několik dnů předtím byl dost možná honila marně. Neměla ale v plánu se jakkoliv shazovat, a tak o tom pomlčela.
Ohlédla se ke Styx, když se druhá během jídla znovu pustila do řeči, uši natočila jejím směrem, aby bylo vidět, že ji poslouchá. Trochu ji zamrazilo při tom, co Styx řekla – navzdory tomu, jak ta krajina vypadala teď, plná hojnosti, ještě docela nedávno tomu bylo jinak. Tam ale to vyprávění nekončilo. Rez na chvíli přestala jíst a ohlédla se k sivé, když zmínila, jak pomohla cizí vlčici od trápení. A jak potom naznačila, že ji pak jedla namísto srny. Maso Rzi zhořklo na jazyku při té představě. Bylo to ale o dost jiné, než kdyby toho vlka zabila jen kvůli masu. Připadalo jí to sice odporné, ale když nebylo jiné jídlo, možná v tom Styx neměla na výběr, ačkoliv podle jejího tónu to pro ni ani nebylo nic nového nebo zavrženíhodného. Jak vůbec chutnají vlci?
„Nejspíš jsem měla zatracený štěstí,“ hlesla pak, byla ráda, že se vyhnula podobné bídě. „Zima byla zlá i na cestách, ale ne tolik.“
Dál to nekomentovala, tohle jí samo o sobě ale nepřipadalo horší než snaha někomu sebrat vlče. Tohle bylo něco, co se dalo pochopit. A zabití z milosti nebyl špatný čin.
„A snad je doopravdy – bohem, jestli dokáže oživit mrtvý. Nikdo by neměl mít takovou moc. Nikdo by neměl hýbat s koloběhem života.“ I myšlenka na to, že by někdo měnil přirozený řád světa jí připadala špatná. Možná je i tohle zvláštnost tohohle území, že má vlastní bohy. A jestli se s tímhle Životem Styx setkala víckrát, aby jí zachránil kožich a dokonce i oživil vlčici, které Styx zasadila poslední ránu, jistě bylo na sivé něco zvláštního. Třeba ji tu čeká nějaký veliký osud.
Jedla dál, o něco déle než Styx, polykala rozžvýkané maso, přece jen, už nějakou dobu neochutnala srnu.
„Ale děkuju, že mi věříš natolik, abys mi to řekla. Ve všem s tebou nemůžu souhlasit, ale dodržím, co jsem slíbila,“ dodala pak, zatímco si také začala čistit zkrvavené tlapy. Skutečně byly rozdílné, jejich pohledy na svět se v mnohém drasticky rozcházely. Ke Rzi se ale Styx dosud nezachovala špatně, a dokud nebyla v její přítomnosti šílenou vražedkyní, Rez ji tak odmítala brát.
Pomalu se pak postavila na nohy, cítila přitom, že má plné břicho. Ohlédla se k okousané srně, ještě na ní maso zbylo. Jako tulákovi se jí to často nestávalo, málokdy ulovila nic tak velkého, aby to nezvládla sníst. Vždy jí připadalo hrozné nechat někde zbytek kořisti, předpokládala ale, že si tu srnu brzy najdou jiní vlci, v kraji se to jimi hemžilo. A když ne oni, tak mrchožrouti.
„Jsi celá od krve,“ upozornila Styx docela zbytečně, přešla k ní o něco blíž a olízla jí obzvlášť krvavou šmouhu na tváři. Sama měla tlamu trochu zakrvácenou, na tmavé srsti to ale nebylo tak výrazné, a navíc – ona nestrkala celou hlavu do hrudního koše srny. „Půjdeme najít něco, co se dá pít?“

//Oblý vrchol

//Vrbový lesík

Poznámka o Životovi Rzi vysloužila podrážděný tón. Jen to dokládalo, že mohla mít Styx nějakou špatnou zkušenost i s ním, bez ohledu na to, že tvrdila, jak milé je ten magický vlk povahy.
„Objevil?“ zastříhala ušima. „Musí na tobě být něco speciálního, když se zajímají i takoví mocní.“
Její tón měl náznak komplimentu, tušila ale, že si to Styx vyloží jinak. Ale jistě měla pravdu, jestli byl tenhle Život tak silnou, magickou bytostí, musel mít zrovna s touhle šedou vlčicí nějaké plány, když se pokusil změnit její osud. Styx za ten zásah ale zjevně ráda nebyla, zlaté oči znovu sršely vztekem. Tolik hněvu vyvolaného jedinou vzpomínkou!
„On může oživit mrtvý? To ti řekl?“ zeptala se, trochu se nad tím podivila, ačkoliv jeho jméno mohlo podobnou schopnost. Styxin plán zabít někoho, kdo mohl být polobohem, ale Rez zaujal ještě víc. Možná byla její nenávist k magii natolik velká – jakou ale mohla mít šanci proti Životu samotnému? Navíc, magii bylo přeci možné porazit jen jinou magií, alespoň o tom byla Rez přesvědčena. Nechala si ovšem další poznámky kupodivu pro sebe, Styx náhle o něco ztišila své kroky a Rez pochopila, že je někde v okolí jistě potenciální kořist. Sama se v tu chvíli držela za Styx, která se vydala po stopě. Vše na ní dávalo jasně najevo, že ví přesně, co dělá. Ovšemže, když už jako mladá musela ulovit cokoliv, co by uživilo její hladovějící rodinu. Když žila Rez s tou svou, občas chodívala na lov jen z plezíru, bez toho, aby jí záleželo na tom, zda skutečně něco chytí; nestrádala a věděla, že se ten den nejspíš nají tak jako tak.
Pomalu postupovaly blíž a Rez našlapovala do míst, kam předtím šlápla Styx, aby jí náhodou pod tlapou nepraskla nějaká suchá větev, která by mohla srnu upozornit na jejich přítomnost. Pak ji zahlédly – byla to relativně drobná srnka, ještě skoro mládě, co se nejspíš ztratila zbytku svého stáda. Tím lépe pro vlčice.
Styx šeptem naznačila, co přesně chce podniknout, a Rez jí pokynula tlapou, že může jít. Než se sama vydala blíž k jejich budoucí večeři, počkala, dokud se Styx nepřiplížila k srnce z druhé strany. Kdyby teď udělala chybu a vyplašila srnu moc brzo, sivá by ještě měla šanci po ní skočit z místa, kde číhala.
Kladla jednu nohu před druhou, přikrčená a s ušima nastraženýma, postupovala blíž a blíž, dokud si nebyla jistá, že je vzdálenost mezi nimi adekvátní. Mladé zvíře před ní podle všeho nepochytilo příliš pudu sebezáchovy. Uši srnečky se sice co chvíli přetáčely ze strany na stranu, jak poslouchala zvuky lesa, zdálo se ale, že si Rzi prozatím nevšimla. A když pak tmavá vlčice vyrazila jejím směrem, bylo pro ni už pozdě.
Rez neměla dostatečný náskok na to, aby se jí zvládla zakousnout do krku, podařilo se jí ale narazit do srny vlastním tělem a sebrat jí stabilitu – strhla ji do strany a srna málem upadla. Než se stihla znovu sebrat a dát se na úprk lesem, Rez jí chňapla zuby po zadní noze těsně nad kolenem. Zaryla ty vlastní do země, aby ji alespoň zpomalila a umožnila tím Styx znehybněné srně uštědřit poslední ránu. Doufala jen, že si druhá pospíší, srna sice nebyla příliš silná, i tak by ale nerada by v procesu dostala kopytem.

//Přímořské pláně

Vcházeli mezi skupinu vzrostlých vrb, co skláněly úzké větve k zemi. Sůl pomalu přestávala být tolik cítit, i vlnobití zanikalo v kakofonii jiných zvuků, až se zdálo, že za tu malou chvilku odešly od moře mnohem dál než doopravdy. Možná i ten pocit byl způsobený kouzlem tohohle místa. Musí se nejspíš cítit ohrožená v kraji, kterej je tak nasáklej magií, napadlo ji. Ona sama neměla s magií sebemenší problém, a stejně ji tahle krajina občas překvapovala velmi nepříjemným způsobem.
Když se Styx vyjádřila k tomu, že tu někde musí být tři z jejích sourozenců, Rez to chtěla okomentovat jako radostnou zprávu, nakonec ale mlčela – tón její společnice kupodivu nezněl úlevně nebo nadšeně. A Rez zajímalo i to, proč vlastně Styx není s nimi.
Pochopila okamžitě, že mají její sourozenci nejspíš stejný pohled na svět jako ona, když před jedním z nich musí být varována podobným způsobem. Nebezpeční.
„Dám si pozor,“ slíbila, trocha neklidu se jí vmísila do tváře.
Styx pak zpochybnila legendu, se kterou Rez vyrůstala. Jen lehce kývla, že její pohled na věc chápe – ani jedna z nich nemohla vědět, jak je to doopravdy, přestože Rez své pravdě věřila s překvapivou jistotou.
Pak zmínila Života a Styxin hlas nabral podrážděný podtón. „Tobě by možná taky mohl pomoct, jestli je takovej, jak říkáš. Jestli je on čirou magií, mohl by znát odpovědi na tyhle otázky.“
Odmlčela se na chvíli, dívala se po lese – přece jen chtěla mít přehled o tom, kam kráčí.
„Chápu ale, proč jsi ohledně někoho takovýho obezřetná.“
Stále měla žízeň, ale slova Styx jí zabránila si svlažit krk v potoce, ke kterému došly. Podívala se na druhou zprvu zmateně, nevěděla, proč by se měla zrovna téhle vodě vyhnout – rozhodla se ale nezpochybňovat její instinkt. A pousmála se, když byl její návrh s lovem přijat.

//Jižní hornatina

„To je mi líto,“ odpověděla, když jí Styx řekla o zániků své smečky. Myslela to upřímně, sama si ale nezabránila, aby při tom nepomyslela na vlastní rodinu. Co když se něco stalo s tvou vlastní smečkou? Nikdy’s za ni nebojovala. Co když ji chtěl někdo vyhubit po tom, cos odešla? A byla to nesnesitelná myšlenka.
„Je to krvavej mír a klid,“ zavrtěla hlavou, byla stále přesvědčená, že by se ani tak už do těch končin vydat nechtěla. Natož tam žít! Nakonec ale – odsuzuješ celou zemi za to, že v ní nějaká smečka vraždila, a Styx chceš omluvit bez ohledu na to, co spáchala?
„Co se stalo se zbytkem tvojí rodiny? Našla jsi je?“ zeptala se o trochu tišeji, dobře si pamatovala, že jí tehdy Styx neodpověděla, když se jí zeptala, zda tu je sama.
„Smráká se,“ dodala pak tiše, možná aby zamluvila tu otázku a dala druhé znovu možnost neodpovědět. Předpokládala, že budou nejspíš také mrtví, nebo že Styx nebude vědět, kde jsou.
Ohlédla se ke slunci, které bylo na své nezadržitelné pouti za horizont. Světlejší vlčice se pomalu vydala od moře dál, pryč – směrem k lesíku, od kterého přišly.
Rez sledovala zaváhání, které se jí odrazilo ve tváři, když měla odpovědět, zda má podobné v úmyslu i v budoucnu. Neuklidnilo ji to ani v nejmenším. Styx jí sice dala zapravdu, že není nutné zabíjet, její poslední poznámka ale byla přinejmenším znepokojivá. Rez se vydala za ní, mírným krokem – teď by jí přece druhá neodešla.
Ale očistit svět? Tohle možná bylo pravé šílenství.
„Očistit svět?“ zopakovala. „Od čeho? Od vlčat, nebo – … od vlků, co mají magický síly?“
Možná to byla řečnická otázka. Bála se, že přesně tohle bude ta odpověď. Styx to ale nemohla přece myslet od srdce. Už jen to, jak se dívala na Rez, musel být důkaz, že alespoň ona pro ní není jenom potenciální agresor.
Vydechla, zhluboka. „Když opomeneš to, jestli by bylo správný nebo ne se o to snažit,“ začala. Správně. To je asi jedinej způsob, jak to celý přejít, ne? Opomenout morální stránku věci.
„… nic takovýho přece není možný. Vlčata se budou rodit, dokud budou existovat vlci. A dokud budou vlci, bude i magie. V naší smečce se předávaly legendy o počátku vlčího rodu, a jedna z nich říká, že je s náma magie spojená – se všema, že dřímá v každým vlku, bez toho, jestli ji dokáže ovládat, nebo jaký má oči.“
Odhlédla od ní, naposledy se zastavila očima na moři. Hučení vody a rozbíjejících se vln jako by teď o něco zesílilo.
„Třeba já bych měla ovládat Myšlenky, ale nevlezla bych nikomu do hlavy, ani kdybych chtěla,“ pokračovala po chvíli, poušklíbla se. „Můžu mít zbarvený oči, ale kromě toho si s magií taky nevím rady. Možná by s tímhle mohl poradit ten tvůj – Život.“
Trochu zrychlila, když se blížily k lesu. To, co se o druhé dozvěděla, na ní leželo, jako by byla její hruď zavalená balvanem. Ale nemohla ji přece teď opustit, byla přesvědčená, že si toho přece mají ještě tolik říct. A Styx byla fascinující úplně stejně, jako byla po tom novém poznatku děsivá.
„Jestli půjdeš dál se mnou, něco si ulovíme, než se přiblížíme ke smečkovým územím.“

//Vrbový lesík

Zůstala na písčitém břehu téměř bez hnutí a mlčela, věděla, že druhá hledá slova. Celá ta chvíle byla tíživá i proto, že nebylo snad ani možné jejich výběrem zlehčit vše, co se událo.
Ohlédla od vlnek, aby se mohla Styx dívat do tváře, když se druhá rozhovořila o počátku svého života, o tom severu, ze kterého přišla. Smečka mocných? Vlků s magií?
„Tak proto nechceš… mít s magií nic společnýho,“ pochopila, bylo to spíše zamumlání, pokoušela se nevstupovat příliš do jejího vyprávění. Znovu se jí vybavil moment, kdy na ni Styx téměř zavrčela, když kouzla zmínila. Už to bylo pochopitelné – přesto si ale Rez je těžko představovala společenství, ve kterém musela Styx žít. Připadalo jí odporné někoho ponižovat kvůli magii nebo jejímu nedostatku. Ona snad skutečně žádnou nemá. Přece jsi slyšela o vlcích, co tu svoji nikdy nenašli. Taky kvůli tomu nebyli natolik jiní – a možná s tím nebudeš tolik jiná ani ty, když už nezvládneš tu svoji ovládat. V očích ji máš, ale co když to nepřijde nikdy?
„Chápu, proč‘s odtamtud odešla. Ani já už na sever nepůjdu, jestli je takovej,“ řekla potom, pod srstí se jí na čele udělala zamračená vráska. Původně měla v plánu pokračovat oním směrem, ale ty plány se teď velmi rychle měnily. A nenávidí za to i tebe? Za to, že bys měla podobnou moc mít? Snad ne, jistě ne, určitě ne…
Znovu trochu zpozorněla, když se vyprávění přesunulo do současnějších dní, do dob, kdy se Styx dostala do těchto končin.
Původně tomu nechtěla věřit, když Castor u jezera vyslovil, že Styx podle mnohých krade vlčata. Netušila, proč by to sivá měla dělat – pak jí uši trochu poklesly, když jí bylo vysvětleno, že měla úmysl malé sníst. Jíst vlastní? Když je kolem tolik jiné kořisti? Snad jen – tam, kde Styx dospívala, nejspíš nebylo. Musela to být bída, skutečný hladomor, jestli se uchylovali k zabíjení vlastního druhu pro potravu – nebylo to snad jen z nenávisti vůči vlkům s magií? Styx mluvila o hostině, a přece Rez nedokázala přenést přes mysl, že by vlčí bytost mohla být hostinou. Malý vlk, který myslel, mluvil. Vlci byli přece jiní než ostatní zvířata, byli jim nadřazeni právě kvůli své schopnosti mluvit a uvažovat. A jejich život by nikdy neměl být brán na lehkou váhu, alespoň to si Rez odnesla z vlastní výchovy, během které nikdy neměla takový hlad, aby ji napadlo někoho kvůli jídlu zabít. Jejich zkušenosti v životě se v mnohém drasticky lišily.
Rez trochu uklidnilo alespoň to, že vlčata odsud z Gallirey stihli jejich rodiče zachránit. Chápala už ale přesně, proč byli kolem Styx ostatní vlci tak obezřetní, i výraz ve tváři té vlčice od jezera, když po jejím vlčeti sivá cvakla zuby.
Nevěděla přesně, jak odpovědět, cítila se v tu chvíli naprosto rozpolceně. Ve většině svých názorů vycházela jen ze své zkušenosti, a Styx, kterou znala ona, sotva vyhovovala popisu té šílené vražedkyně, jako kterou ji nejspíš chápali ostatní. Zároveň jí samotné ty činy připadaly jako něco, co omluvit nelze, přece jen – zabila by v Asgaaru skutečně, kdyby ji jiní nezastavili?
„Nemůžu říct, že tě chápu. I když to důvod je,“ ohlédla se k ní pak, zatímco jim slaný vítr čechral srst. Jistě pak bude i chutnat slaně, až si ji, zacuchanou, budou čistit. Styx popošla blíž k vodě, až jí moře začalo omývat tlapy. Tmavošedá se pomalu vydala za ní.
„Ale - udělala bys to znovu?“ zeptala se pak. To byla nejspíš otázka, na které záleželo nejvíc, alespoň v téhle chvíli. Nečekala, že se za to bude Styx kát, v její mysli bylo nejspíš vše opodstatněno, stejně jako si Rez opodstatňovala vlastní špatné chování. Ale plánovala snad něco dalšího takového? Nebo byla skutečně šílená, jestli se tomu nutkání nemohla ubránit?
„V tomhle kraji je dost jiný kořisti, je tu hojnost, sama jsi říkala – cokoliv’s musela udělat v minulosti, už přece nemusíš.“

//Hrušňový sad

Vzduch začal zvláštně vonět, když procházely tím podivným hájem. Ovocné stromy ještě neplodily, Rez ale vždy měla pocit, že voní trochu jinak než jiné listnaté. A postupně se mezi ostatní pachy přimísila i těžká vůně soli, šimrala v čenichu. V první chvíli měla Rez pocit, že se jí to jistě jen zdá. Když ale pokračovaly v cestě a louka pozvolna změnila na vyprahlou planinu, na které nerostla ani vyšší tráva, pach zesílil a v dálce bylo slyšet šumění vody.
Před nimi se pak objevila ohromná vodní plocha, která se rozpínala, kam až se dalo dohlédnout – kromě několika menších ostrovů sahala až k horizontu. Drobné vlnky se znovu a znovu vrhaly proti pobřeží, jen aby se pak poraženě stáhly zpět. Byl to opakující se cyklus, snad proto bylo uklidňující ho sledovat. Mimoděk polkla a uvědomila si, že má znovu žízeň, věděla ale, že voda z moře se pít nedá.
Pohled zlatavých očí si na chvilku našel cestu k těm stříbrným. Výraz ve tváři Rzi o něco změkl, když Styx souhlasila. Aniž by si to uvědomila, ulevilo se jí. Očekávala spíš, že se jí druhá pokusí odehnat, že po tom incidentu u Medvědího jezera k ní bude chladná, že raději odejde sama, než aby musela odhalit něco ze svého soukromí.
„Slibuju,“ promluvila, zůstala vážná. „Nikomu o tobě neřeknu, Styx.“
Trochu ji ovšem zamrazilo, když sivá zopakovala, že by pro Rez nebylo dobré být s ní spojována. Potlačila rozhořčení, přece jen - chtěla být. Bylo toho ale jistě dost, co o ní nevěděla. Možná to skutečně bude tak zlé, jak čekala – nebo Styx jen nechtěla, aby se toho o ní vědělo příliš. A přesto souhlasila, že o tom poví jí. Znělo to jako důvěra, to sdílení podobných částí minulosti. Důvěřuje jí Styx? V každém případě nebyla Rez jedním z vlků, kteří by své sliby porušovali.
Když došly blíž k vodě, zpomalila, ohlédla se ke ní, zda se tu chce na chvíli zastavit – nebo pro ni bude příjemnější jít během hovoru dál?