Gallirea - Příspěvky uživatele

//Les pod horizontem

Před nimi se objevilo území plné vyvýšenin, po skalách tu ale nebylo ani vidu. Kopcovitý terén nebyl na noční procházku zrovna ideální, ale nebylo to tak zlé. Alespoň nic neclonilo měsíc, který se na obloze už o něco pohnul od doby, co vyšly.
„Dobrodružství,“ zopakovala po druhé. „Nemůžu se dočkat.“
Příjemně ji překvapilo, jaký tón Styx zvolila – když se s ní poprvé pokoušela hovořit o magii, nebylo to příjemné ani jedné z nich. Sivá ale vypadala, že ani Rzi nezazlívá její magii, že je s ní smířená. Bylo uklidňující vědět, že si před ní nemusí dávat pozor na pusu, aby náhodou nezabrousila do témat, na které by Styx odpověděla vyceněním zubů.
„To rozhodně,“ souhlasila s návštěvami Baghý. Zároveň to implikovalo i to, že se spolu možná budou potulovat ještě nějaký čas. Krásné ujištění!
„Ale ohledně té síly, možná to tak je. Ty tu změnu ale cítíš taky – je možný vycítit magii, aniž by ji jeden ovládal?“

//Bažiny

//Liščí nory

Krajina tu byla plná lesů. V žádném z nich se ale nezastavily, jako by neměly stání, ačkoliv tu bylo mnoho krásných míst. Jedno z nich si jistě pak vyberou k dalšímu odpočinku.
Poslouchala pozorně, ohlížela se víc k šedé vlčici, než aby sledovala cestu, a snad jako zázrakem zatím nikde nezakopla, ačkoliv už v té černotě několikrát špatně našlápla na nějaký kámen nebo spadlou větev. Kozo-ovce, tedy. Nejspíš se tu objevují podobná stvoření často – magie přece přitahuje další magii.
„Ty noční můry ti nezávidím,“ odfrkla si tiše, uši znovu sklopila víc dozadu. „Mně se naštěstí o příhodě u Medvědího nezdálo, ale i prožít to jednou docela stačí.“
Druhá zmínila i fakt, že se přece všichni čtyři věnují tomu samému. Doopravdy to nakonec nebyl tak pozoruhodný úkaz, přece ale bylo zvláštní cítit všude svou známou. Rez se jí ale tentokrát nepokoušela dohnat, nakonec bylo příjemnější povídat si jen ve dvou se Styx, a k Baghý byl navíc obvykle přilepený ten otravný ničema.
„Zmiňovala, že si hledají smečku. Možná se přece jen usadí,“ odpověděla. „Popravdě mi ale připadá lepší putovat, nerada bych se teď někde zastavovala. Chci tohle území poznat celý.“
Když se zastavily na místě, které bylo podle Styx krajem téhle země, na chvíli se zastavily. A Rez na okamžik zavřela oči, snad aby ucítila něco většího. Namísto té jasné hranice více vnímala přítomnost druhé, věděla ale, že má Styx pravdu.
„Je to zvláštní pocit. A něco mi říká, že odsud nechci odejít. Myslíš, že je to podobný moci, co měly Životovy kopce? Síla, která drží vlky uvnitř?“
Vydala se za ní, jakmile Styx zamířila dál.

//Kopce Tary (přes Borovicovou školku)

//Studánky

Styx jí prozradila jméno toho vlka, podivné stejně jako on sám. Meinere, tedy, zopakovala si v duchu. „Vypadal dost oprskle na to, aby to tu už znal jako svý tlapy,“ přitakala jí. „Určitě tu už je dlouho.“
Nastražila uši, když sivá naznačila, že se jí tu přihodily i jiné podivnosti. Další příběh?
„Byla to magická duha?“ optala se.
V lese byla noc o něco temnější, když světlo stříbrného kotouče nad jejich hlavami zakrývaly koruny stromů. Rez trochu zpomalila – neměla sice špatný zrak, ale přece jen to tu neznala, a v Maharských močálech už se ujistila, jak snadné by bylo zapadnout do nějaké pasti, co na vlky dovede nastražit neprobádaný terén. Styx vedle ní ale kráčela sebejistě, a Rez se v její přítomnosti skutečně cítila klidnější.
„A necítíš tu Baghý?“ nadhodila pak, hlavu teď nesla trochu níž, aby viděla na cestu, a vůně ze země se jí zachycovaly snáz. „Nevím, čím to je, ale skoro kamkoliv jdeme, tam jsou její stopy. A přitom je to tak rozlehlá krajina.“
Otřásla se, když se k ní donesl i pach Noriho. O tom ale raději pomlčela. Proč si kazit noc!

//Les pod horizontem

//Poušť Ararat (přes Kaňon řeky)

Krátce zavrtěla ocasem, když od Styx slyšela, že je její nadšení ze společného potulování se vzájemné. Málokdy vůbec potkala někoho, ke komu by ji to nějakým způsobem táhlo.
Kráčely dál a cesta chvíli vedla podél řeky, ze které předtím pily. A kde spaly vedle sebe – Rzi se znovu vynořily v mysli vzpomínky na tenhle večer, ve kterých Styx zaháněla její obavy z odmítnutí. Zpětně si teprve uvědomovala, jak velký kámen jí pak spadl ze zad. A jak se k ní tehdy Styx chovala. Byla v tom jistá jemnost, co bývá obvykle věnována jen nejbližším vlkům, a Rzi se cosi pohnulo v hrudi při představě, že je snad pro Styx někým blízkým, někým důležitým.
Ovšemže byla důležitá – byla zcela přesvědčená o tom, že dělá svou přítomností svět lepším místem, přece jen, je nápomocná, inteligentní, a když se dívá na svůj odraz v hladinách různých vodních ploch, je to příjemný pohled. Být někým takovým i pro někoho jiného ale bylo trochu odlišné – a Rzi navíc podle všeho neúměrně záleželo na tom, co si o ní myslí zrovna Styx. Ta, kterou nechtěla ztratit.
„Máš pravdu, že je tohle místo cítit trochu jinak,“ přiznala pak, když se nad jejími slovy zamyslela. „A nejspíš je i nabitější podobnýma silama. Někteří vlci tady jsou s ní nejspíš spojení mnohem víc, třeba ten černobílej u velkýho jezera, co se zjevil tak odnikud. Jen je škoda, že nejenom vlci. Slimáci a hadi by si to mohli odpustit.“
Ušklíbla se jejich zkušenostem s velkými kouzelnými zvířaty, nevěděla sama, jestli to má být vtipná či sarkastická poznámka.

//Liščí nory (přes Švitořivý les)

//Kaňon řeky

Vyrazily a měsíc jim svítil na cestu, poušť vypadala ve tmě docela zvláštně. Dezolátní krajina, která od pohledu nikde nekončila. Ohlédla se po Styx a na chvíli jen vnímala, jak se druhé čechrá srst na krku v tom stříbřitém svitu. Co by vás asi čekalo, kdybyste vyrazily touhle cestou! Tím nekonečnem!
Písek teď studil pod tlapkami. Za dne by jistě byl rozpálený, ale v noci rychle ztrácel svou teplotu. Smrt, odsekla pak sama sobě. Čekala by vás jenom smrt. Za tím pískem určitě nic není. A co tě to vůbec napadá! Na podobný gesta přece nejsi.
Styxin hlas přerušil to prazvláštní ticho. Pouště byly doopravdy téměř němé - žádné zvuky zvířat, žádný vítr mezi listy stromů.
„Nikdy jsem na poušti nebyla,“ přiznala. „Ale po všem, co jsem o nich slyšela, je to nejspíš jen dobrý místo na umírání. A to bych nerada, zvlášť, když mám konečně… takovou společnost.“
Úšklebek jí protnul tvář, zdálo se ale, že chvíli hledá slova.
„Na to se mi toulky s tebou líbí až moc.“
Když druhá navrhla, aby se odsud ztratily ještě před úsvitem, Rez okamžitě kývla a vydala se zpět směrem, odkud přišly.
„Ty víš, kde jsou hranice tohohle území?“ zeptala se při cestě.

//Studánky (Kaňon řeky)

Usínalo se o tolik lépe, když vedle sebe cítila někoho jiného. Někoho konkrétního. V rozespání nevěnovala hřejivému tělu přitisknutému k ní žádné složitější myšlenky, jen se nechala unést tím, jak příjemný klid zaháněl všechny předchozí nejistoty. Už jen to, že od ní Styx nechtěla odejít, pro tuhle chvíli stačilo. Na všechno ostatní bude čas zítra…
Ale předchozí jemné doteky Styxina nosu měla ještě živě v paměti, stavěly se do ostrého kontrastu proti tomu, jak odtažité k sobě byly zprvu, když se poznaly. Jako den a noc. Působil snad na Styx ještě Životův vliv?
Noc jako taková se na ně snesla a nakonec usnuly obě, stočené u sebe, jak se chránily před nočním chladem, který se do pouštních oblastí dokázal vplížit i v létě. Když Rez znovu otevřela oči, kolem byla stále tma. Styx vedle ní ale vypadala čile, ani Rez sama neměla pocit, že by byla ještě unavená.
To s námi ale jistě udělal on, zamračila se pak na Životovu adresu, jakékoliv nepříjemné pocity z ní ale vyhnalo jemné probouzení. Ohlédla se za druhou, chvíli ještě ležela a sledovala Styx, jak zvolna schází ke korytu řeky, jak natahuje krk, aby se napila.
„Mhm,“ pousmála se, pak se zvedla na nohy a protáhla si packy, znovu připravené na další den, který ještě nenastal.
„Ještě je tma, chceš vyrazit?“ ohlédla se k místu, odkud přišly. „Co se podívat kousek po té poušti? Snad jen ne moc daleko.“

//Poušť Ararat

//Vrchol Narrských kopců
Romantický

Scházela ze skal s rozporuplnými pocity, pohroužená sama do sebe, sotva si uvědomovala přítomnost vlčice vedle sebe. Mezi emocemi začal převažovat hluboký neklid z uvědomění, jak silně se nechala zasáhnout tímhle Životem. A jak klidná jsi tam nahoře byla, když ti četl myšlenky! Navzdory tomu, jakou magii sama vlastnila, přišla Rzi nesnesitelná pouhá představa, že by se jí někdo hrabal v hlavě, že by si listoval jejím vědomím jako otevřenou knihou; na to měla v sobě příliš otevřených ran. A ten jeho zvláštní pohled, když začal mluvit o Styx!
Sama pro sebe zavrtěla hlavou a ohlédla se krátce po druhé. Uvažovala nad tím, jak to jen myslel. Jsi tam, kde máš být, opakovala si znovu jeho slova. Mluvil o tom, že našla cestu k jeho doupěti? O tom, že ji osud přivedl do téhle krajiny? Nebo se jí pokoušel naznačit, že se má držet se Styx?
Nepotřebuješ přece bohy, abys věděla, kde je ti dobře. A že je to - se Styx. A to přece stačilo, nezáleželo na ničem dalším.
Kromě podivné konverzace a mírného ovlivnění vědomí se jim ale naštěstí nic nestalo – na to, jak mocnou bytostí Život byl, zdál se jednoduše laskavý. Byl to ale podivný zážitek a nevěděla, jestli si ho v nejbližší době bude chtít zopakovat. Věnovala zbloudilou myšlenku i druhému polobohu, o kterém Život mluvil, jeho vlastní sestře. Nikdo sice Rzi neprozradil, že se ona vlčice jmenuje Smrt, ani o kolik nebezpečnější setkání s ní bývá, přesto se ale tmavošedá utvrdila v tom, že nebude pokoušet štěstí a do žádného Jedlového pásu se raději vydávat nebude.
Když došly k říčnímu korytu, Styx se k němu pomalým krokem vydala a Rez ji provázela očima. Často se na ni dívala, když se druhá zrovna zabývala něčím jiným, když Rez neměla Styxinu plnou pozornost. Byly východně od kopců, koryto tu bylo zasazeno do ještě nehostinnější krajiny, než jaká obklopovala Životovo obydlí, a poskytovalo jediný zdroj vody v okolí. Rez měla také žízeň, cestou z vršku kopců se jí stáhlo hrdlo a ne a ne povolit. A Styx mlčela, bezpochyby pohroužená do vlastních myšlenek, do vlastních střípků minulosti, co jistě vyplouvaly na povrch tím, co jí Život řekl. Rez si mohla jen domýšlet, jaké bylo jejich předchozí setkání, byla si ale jistá, že příjemné ne.
Napila se také, předtím se ale ohlédla k horizontu. Kdyby pokračovaly tímhle směrem, pod tlapkami by měly jen písek, tady už téměř nic nerostlo, jen pár vyschlých keřů. Malá skaliska a poušť.
Ticho mezi oběma vlčicemi se protáhlo, nebylo zatím nesnesitelné, jen - tíživé. Styx si lehla mezi kameny, vypadala vyčerpaná - snad předchozím putováním i návštěvou u poloboha. A stále nic neříkala, Rez měla pocit, že se jí snad i vyhýbá pohledem. Přišla opatrně blíž, iluzi opatrnosti ale vzápětí zničilo to, že se zastavila až těsně u ní a krátce se dotkla čenichem toho Styxina. Už dávno se jí neobávala. Nejistota, která se Rzi za to odpoledne střádala v hrudi, ale stále nemizela. Hlodala v ní, sžírala - a Rez se zatím ani nemohla dopátrat, proč tomu tak bylo. Záleží ti na ní. Záleží na ní tak moc, že ani nevíš, co s tím dělat.
"Nezlobíš se na mě, že jsem mu na to kývla?" zeptala se. Styx nevypadala naštvaně, přesto se ale Rzi prohnalo hlavou, co se jen stane, jestli ji kvůli tomu Styx opustí. Co když s ní nebude chtít jít dál: podobným obchodem se přeci také spolčovala s magickými bytostmi. Možná's na to měla myslet, než jsi přijala.
"Nejsem si jistá, co se teď stane. Možná jsem to přece jen neměla dělat," promluvila, snad jen aby slovy zahnala to nepříjemné ticho; a nemohla přece říct, co se jí honilo hlavou! A ty - jsi v pořádku?
Povzdechla si lehce, když si lehala vedle Styx, i na ni už nějakou dobu upadala únava. Ráda by složila uchozené tlapy, navíc se začalo pomalu připozdívat.
Nebyla ale nejspíš unavená tak, jako by mohla být, nakonec - možná se přece jen cítila o trochu jinak, než jak jí bylo, když předtím stoupala do toho kopce. Třeba doopravdy bude silnější, jak si přála. Styxino mlčení za to možná ale nestálo - ten pocit Rez až překvapil, obvykle ji příliš nezajímalo, co si o jejích rozhodnutích kdo myslí, natož aby jich litovala ona sama. Lituje tedy snad?
"Lituješ, že jsme tam šly?" zeptala se místo toho druhé, sama položila hlavu na tlapy, dívala se Styx do tváře, jak se pokoušela odhadnout, na co sivá jen může myslet. Jen ať od tebe neodejde, ať neodejde. "Mělas pravdu, je to zatraceně zvláštní místo. Jedlovýmu pásu se možná radši vyhneme. I když nemám ani ponětí, kde leží."
Nakonec ani nevěděla jak, ale začaly se jí zavírat oči.

Ráda vás v Praze uvidím!

//Objednávka:
ID - V01
Síla - 5* = 25 ametystů
Rychlost - 3* = 15 opálů
Vytrvalost - 3* = 15 opálů
Obratnost - 2* = 10 kopretin
Taktika lovu - 2* = 10 kopretin

ID - V03
Styx: taktika lovu vlčat 1* = 15 opálů

celková cena: 25 ametystů, 45 opálů, 20 kopretin

v úkrytu zbyde: 8 ametystů, 18 kopretin

//Narrské kopce
//VLA 3: 3 - magie
VČETNĚ NÁKUPU

Dopolední slunce znásobovalo sytost barvy toho pískovce. Byly to zvláštní skály; drolily se, jakmile se do nich zaryly vlčí drápy, a přece se tyčily nad krajinou s neochvějností tvrdého kamene. A navzdory tomu, že stoupala výš a výš do kopců, na kterých se držela jen ta nejodolnější vegetace, ani na okamžik neměla Rez pocit, že by to tu bylo nehostinné.
Držela se po boku Styx a neklid v ní pomalu stoupal, tvořil zvláštní směsici nervozity a očekávání. Vlčice vedle ní si cosi zamumlala sama pro sebe, ani to Rez neuklidnilo. Styx byla podle všeho ztracená ve vlastních myšlenkách a Rez znovu zalitovala, že svou magii neovládá, že nevidí, co se druhé honí hlavou. Světlé oči – ale k čemu? Možná, kdybys tolik netoužila alespoň něco ovládnout, nemusela bys sem vůbec chodit. Ale neodpustíš si to. Nemělas radši odmítnout?
Někde hluboko v ní kořenil i strach z podobných mocných bytostí, a ten jí teď ježil srst na zátylku, zrychloval tep jejího srdce. Stále si ještě pamatovala na obrovského hada u Medvědího jezera, který jí usiloval o život: i on byl jistě bytostí z čiré magie! Měla ale příliš mnoho otázek, příliš málo odpovědí. Chtěla vidět, poznat – jak by se mohla dozvědět, že je nablízku vlk, který dovede vzkřísit mrtvé, a nechtít vědět vše, co se vědět dalo!
Navíc – bylo jí nabízeno, aby šla Života navštívit, neprosila o to. A ačkoliv ze Styx cítila jistou nevoli k návratu na tohle místo, byla to ona, kdo to nabídl. A byla to ona, kdo kráčel dál a vedl je k místu, kde se v pískovci objevila lávka, jejíž klenba se zdvihala nad planinu. Sotva jen mohla vzniknout tak, že by ji do skály vymlel vítr.
Tohle je taky dílo těch kouzel, přišla k ní vtíravá myšlenka a Rez krátce zaváhala, když měla na mostek vstoupit a poprvé na něj položit tlapku. Jakmile to ale udělala, bylo to, jako by jí ze hřbetu spadla tíha všech těch obav, tíha strastí tuláckého života i daleké minulosti. S dalším krokem se ten pocit znásobil – ale zůstal nenásilný. Uvědomovala si ho, a vždy měla přirozený odpor vůči čemukoliv, co by ovlivňovalo a zastiňovalo její mysl, ale klid, který se jí v tu chvíli rozléhal v duši, byl natolik příjemným pocitem, že jej nechtěla přerušit. Tohle bylo to, o čem Styx mluvila – ten pocit, od kterého nebudeš chtít odejít. Ovládá tě – ovládá tě, ale je tak mírný!
Během chůze shlédla dolů, na pláň pod nimi, a na mysl jí ani nepřišel strach z toho, že by spadla z mostu dolů. Nemyslela teď na nic špatného. A když znovu vzhlédla, na mostě před nimi stál vlk. Nevšimla si, zda přišel po svých, nebo se před nimi zjevil zčistajasna, jako to udělal tehdy ten černobílý cizinec u velkého jezera. Nesešlo na tom ale: ohromné bílé vlčí tělo před nimi se mírně pohnulo a Rez zcela vtáhly oči toho vlka. Tak hluboké, že by se v nich dalo utopit – čišela z nich jeho neskutečná moc a spolu s ní i docela obyčejná laskavost.
Pak ten vlk promluvil, a stejně laskavě se usmál. Ohlédl se jako první na Styx, kterou jistě znal dobře, když se rozhodl hrát si s jejím životem. Myšlenka na jeho zásah do osudu sivé vlčice ale pod jeho mírným pohledem už Rzi nepřipadala tak hořká. Když se ale ohlédla na Styx, viděla na ní pochybnosti, vnitřní konflikt. Možná pro ni byl ten klid jiný, a snad právě proto, že byl způsoben magií.
Rez od ní pak odvrátila tvář, aby ji vtáhly Životovy oči. I teď byla doopravdy ráda, že je Styx s ní, že ji cítí tak blízko.
„Rzi. Očekával jsem, že mě navštívíš i ty,“ promluvil k ní, zdánlivě radostný, že ji vidí – ale jaké to mohlo být nadšení, jestli už o její návštěvě věděl?
„Ty mě znáš?“ sklopila tmavošedá vlčice uši mírně dozadu, i ukolébanou tím klidem ji to až nepříjemně zmátlo. Jak jen zná tvoje jméno?
„Já vím o všem, co se děje v tomhle kraji. A ty přece znáš i mne. Slyšelas o mně – jen možná ne tak krásné věci.“
Ohlédl se ke Styx a pousmál se shovívavě, jako by snad byly malými vlčaty, kterým se odpouští nějaký prohřešek.
Chtěla pak promluvit, ale Život ji nepustil ke slovu – on jistě myšlenky číst uměl. Měla z toho pocit, jako by snad přeskakoval formalitu, přesto to ale nepůsobilo zle.
„A chceš se ptát, já vím. Ale na všechny ty otázky ještě máš čas, a na některé ti odpovědět nemůžu. Základní principy světa jsou přeci zastřené z nějakého důvodu. A ty další – k čemu ti jen bude vědět, jak se žije nesmrtelné bytosti?“ zasmál se tiše, byl to zvonivý zvuk. „Není to tak osamělé, jak si myslíš. Cítím, jak celý tenhle kraj pulsuje životem, a mám si často s kým promluvit. Navštěvuje mě spousta vlků, kteří o něco žádají. A mám v tomhle kraji i rodinu, žije tu má sestra. Jen se spolu příliš nevídáme.“
"Ona taky zasahuje do vlčích životů? Je stejná, jako ty? A-" je pravda, že jsou těmi bohy?
Nakonec je jen přejel pohledem, svýma jemnýma, modrýma očima, které se drobně usmály – snad na ně dokonce mrkl. „Jediné, co teď potřebuješ vědět, drahá, je, že jsi přesně tam, kde máš být.“
Rez zastříhala ušima, krátce zmatena nad tím, co konkrétně Život myslí. Její vlastní životní dráhu? Tohle území, nebo snad místo vedle šedé vlčice, které chybělo jedno ucho?
Ohlédl se pak znovu ke Styx, aby jí odpověděl, kde lze najít jeho sestru. Byla jistě zrovna taková, jako byl on – přesycená magií, tak silná, jako jsou silní jen bozi. Zdalipak je z ní cítit i taková laskavost? Ačkoliv když se na ni sivá ptala, nejspíš jen chtěla vědět, kterému místu se vyhnout.
„A když jste už vážily cestu, mohl bych vám snad i něco nabídnout,“ přerušil melodický hlas Života myšlenky Rzi. Styx odmítla, jeho pomoc, to bylo očekávané, sama Rez ale zaváhala a druhá si toho jistě všimla.
„Ty by sis ale něco přála, že?“ promluvil Život k tmavošedé. Nevěděla ani, o co přesně si říct, o co se běžně žádá nesmrtelné. Blesklo jí hlavou snad jen to, co tehdy pronesl černobílý vlk u jezera: že Život dovede vlku přebarvit drápky na růžovo. To ale zrovna nepatřilo mezi věci, které by chtěla. Chtěla by –
„Chtěla bych být silnější,“ řekla pak, nepřemýšlela nad tím. Abys ubránila sebe i ty, který máš ráda. Třeba i před tou asgaarskou alfou! Paktování se s magickými bytostmi ale nejspíš bylo nebezpečné, zrádné, jistě nedělají nic bezúčelně.
Život lehce přikývl, pousmál se.
„Abys mohla ochraňovat. To je krásné. Ale – však já mám taky svou cenu. Něco mi tu za to necháš –“ Vypadal jako v hlubokém zamyšlení, jako by doopravdy nevěděl, možná ji tím zjevem ale jen škádlil. „Ten křišťál, který jsi našla tehdy na vyhlídce!“
Rez na něj téměř zapomněla – tehdy jej jistě nechala někde ve vřesu, snad se jí ztratil mezi jinými kamínky. Když se ale ohlédla ke svým nohám, byl tam. I s malou prasklinkou na boku, přesně takový, jako předtím. Zatracená kouzla! Rez ale jen trochu sklonila hlavu, aby mohla blyštivý kámen přisunout o něco blíže k Životu.
„Je tvůj, tedy,“ hlesla. Tou podivnou transakcí to bylo uzavřeno – začala cítit na druhé vlčici, že se i přes uklidňující moc toho místa hotoví k odchodu. Jakmile ale řekla, že chce odejít, Život ji lákal k tomu, aby zůstala – a Rez také. Tón jeho hlasu byl odzbrojující. A byla to až překrásná představa, cítit se vždycky takhle, zůstat v jeho laskavé společnosti…
Nechtěla zprvu jít, ale jakmile do ní Styx strčila čenichem, jako by ji to probralo.
„Sbohem, Živote,“ řekla jen krátce, tušila, že odsud musí odejít, dokud má ještě možnost. Co kdyby se jí tu přece jen zalíbilo příliš! Soustředila se tedy raději na svou společnici, na její přítomnost, na světlé tlapy, odnášející druhou vlčici dál a dál od kamenného mostku.
Odcházela i se všemi svými nezodpovězenými otázkami.

//Kaňon řeky (Narrské kopce)

//Maharské močály

Z lesa odcházely relativně rychlým krokem, celé to místo bylo podivné a Rez si vůbec nebyla jistá, jestli je jí ta ponurá atmosféra příjemná nebo ne. Naštěstí ale nenarazily na žádné další vlky, přestože by jistě bylo zajímavé zjistit, jak vypadá zbytek té smečky, když je jejich Alfa v takovém stavu.
Styx během chůze politovala Baghý a Rez to trochu zarazilo – v příjemném slova smyslu. Nečekala, že by Styx projevila vůči menší vlčici lítost, a navíc tím přesně pojmenovala, co se Rzi převalovalo v hlavě od chvíle, co Baghý zmizela mezi stromy.
„Je moc hodná na to, aby viděla, jak s ní ten floutek mává. To nedopadne dobře,“ vyslovila nad Baghý smutnou prognózu.
Znovu pak vyšly na otevřené prostranství, a do cesty se jim postavily kopce – Rez byla původně přesvědčená, že je obejdou, Styx ale začala stoupat k vrcholku. Je doupě Života snad někde tady, v těchhle skaliskách? Někde blízko? Čekala, že budou muset jít mnohem dál. Že budou muset podniknout dlouhou cestu, aby mohly dojít k tak prazvláštnímu místu, ve kterém sídlila magie sama.
Světlý prach ze skal z měkkého kamene byl pod tlapkami jemný.Šla Styx po boku, aby se jí mohla občas podívat do očí, sledovat její reakce. Věděla moc dobře, jak na tom Styx je, co se týče setkávání se s magií i tímhle konkrétním Životem, tušila, že jí může být tahle cesta zatraceně nepříjemná.
„Budu se držet u tebe,“ odpověděla. Krajina kolem už na ni začala působit zneklidňujícím dojmem, možná si to ale jen vsugerovala.

//Vrchol Narrských kopců.

//VLA3: 2 - urážka

Vlčice před nimi vypadala relativně mírně, Noriho poznámky s ní zjevně nic nedělaly. To bylo dobře a špatně zároveň – Rez by byla účastníkem nějaké krvavé potyčky jen nerada, zároveň ale chtěla vidět, jak Nori konečně od někoho dostane přes tlamu, dozajista to byla jen otázka času. Zdálo se, že Styx přemýšlí o něčem podobném.
Nakonec vše zachránila Baghý se svými zdvořilými frázemi, omluvila se a přislíbila, že ze smečkového území rovnou odejdou. Rozuměla by si s Castorem, pomyslela si Rez, lehce se při tom zamračila. Ti dva by byli párek nejslušněji vychovanejch vlků široko daleko. A určitě by jí s ním bylo líp než s tímhle bezohledným hejskem, po kterým musí žehlit jeho problémy.
Když tmavošedá přestala v duchu pokrytecky hodnotit, s kým by se měla a neměla Baghý bavit, všimla si, že drobná vlčice míří k ní. Přiměla se pousmát. Z jejích slov pochopila, že se chystá s Norim odejít, nakonec – atmosféra uvnitř jejich čtveřice už byla více než dusná. Lehce přivřela oči, když ucítila na tváři srst Baghý, bylo to jemné, milé gesto.
„I tobě hodně štěstí,“ popřála jí upřímně. „A jistě na tebe ještě někde narazím.“
Ohlédla se ke Styx, věřila, že šedá bude minimálně odchodem Noriho potěšená. Ten se však ještě zdržel chvíli po Baghý, aby mohl tu cizí alfu urazit. Rez si odfrkla, když se pak vydal podle ní a Styx pryč a vyplázl na ně jazyk. Jako malej!
„Kdyby to měl bejt sameček jako ty, každá by radši zdechla sama,“ zavolala za ním, když si byla jistá, že to Baghý neuslyší. „Blbečku.“
Dál se s ním zaobírat nehodlala, znovu ovšem zbloudila pohledem k té cizí alfě. Maharské, aby se jemným pokývnutím rozloučila.
„Také půjdeme,“ oznámila, bylo už načase, aby zmizely. Na nějakou dobu už jistě bylo toho lezení na cizí území až dost.
Ohlédla se pak ke Styx, snad aby se ujistila, že v ní má stále spojence v nenávisti k Norimu – a že se Styx chce znovu vydat pryč po jejím boku. Pousmála se, když jí bylo nabídnuto, že ji druhá provede po další části téhle krajiny, po té možná nejmagičtější.
„Tak mě veď,“ protáhla si přední tlapky, připravená následovat.
//Narrské kopce.

20. 7.

Tmavošedá vlčice se řítila po široké louce, která se mírně svažovala z kopce a poskytovala ideální dráhu pro všechnu tu energii a entuziasmus, co ji naplňovaly snad až po okraj. Toho dne bylo konečně o něco tepleji. Tlapy ji stále trochu zábly, ale běžela, co jí síly stačily. Také měla důvod ke vší radosti: Tam, kde byly ještě před několika dny stopy po sněhu nebo jen zmrzlá zem, nyní začínaly rašit zelené výhonky. Tráva pomalu zaplňovala prostor a brala si zpět celou krajinu. Tu jí na několik měsíců ukradly rozlehlé závěje sněhu. Teď se ale vše změní, znovu přijde zeleň a s ní i více kořisti.
Těšila se na jaro už od konce podzimu. Tak dlouho jej očekávala! Téměř od prvního okamžiku, kdy začaly být noci chladnější, kdy chvíli od severu zavál ledový vítr a na trávě se k ránu objevovaly silnější a silnější vrstvy jinovatky. Trpělivost nikdy nebyla její silnou stránkou, o to příjemnější tenhle konec zimy byl. Trvala až moc dlouho.
Tehdy, když ještě byla součástí smečky, měla zimní období doopravdy ráda. Tulácký život byl ale během toho nehostinného ročního období mnohem složitější. To se hledání jídla i přístřeší stalo skutečným problémem, jakmile se kraj cudně zahalil závějemi, snad jen voda byla vždy na dosah, naneštěstí ve své nejstudenější formě.
Tryskem prosvištěla kolem několika osamělých stromů. Tyčily se na louce do výšky a připomínaly svými stále holými rameny něčí dlouhé paže, zoufale se natahující ke slunci. Téměř jako by říkaly slunci, ať zesílí, ať se přestane schovávat za našedlým závojem zimního nebe. Také už na to byl čas.
Tím během vyplašila pohublého zajíce, co se schovával v nedalekém houští. Tolik si jej však nevšímala. Tučných, přemnožených zajíců budou brzy louky přeplněné! Třebaže měla hlad i teď, neměla v plánu nechat si kazit radost. Teprve až na místě, kde louka pomalu přecházela v les, zastavila se a ohlédla se za sebe. Ta louka bude brzy plná kvítí, plná života. Teď už se všechno obrátí k lepšímu.

Mírně se ušklíbla, když se k ní Styx naklonila, aby jí vykreslila, co všechno by se s Norim mělo udělat. „To bude těžký, když se Baghý tak lepí na paty, musel by to být vážně dobrej plán,“ rozváděla tu myšlenku, hlas měla tichý a vyzývavý. A zároveň, ačkoliv cítila, že má Styx Noriho také plné zuby, si byla jistá, že jen žertují. Že se Styx drží, aby mu skutečně nic neudělala, a to i kvůli ní. Kvůli ní vlastně byla i v samotné Noriho přítomnosti. Bylo to hřejivé, ten pocit, že na ní Styx snad záleží.
Rez se rozhodla si jej prodloužit co nejvíc, také zůstávala ve skupince spíše pozadu. Sledovala, co se bude dít, a jestli je Noriho ta alfa třeba nezbaví. Navíc… alfa? Kdyby jí to Styx neprozradila, Rez by to jistě nenapadlo. Velikostí a výrazem ve tváři by tahle vlčice klidně alfou být mohla, vypadala ale mnohem hůř, než většina místních tuláků. Pod srstí bylo znát, že je hubená. To se o ni smečka nestará? Nakonec to ale nebylo nic, co by je mělo zajímat. Zůstala tam, kde byla a čekala na reakci té vlčice.
Nejslušněji k ní zatím promluvila Baghý, Rez chvíli počkala, než se připojila k jejímu pozdravu. Sice měla od začátku ponětí o tom, že se blíží ke smečkovému území, rozhodně to ale neměla v plánu teď říkat.
„Taky zdravím,“ zavolala k vlčici, postojem těla dávala najevo, že nemíní být hrozbou, upřímně ji ale zajímalo, jestli Nori dostane za ten drzý pozdrav po tlamě. „Jestli nejsme vítaní, hned zase odejdeme.“

//Kaskády

Rozhlédla se po kraji bez nálady, když Baghý zas odmítla její rady. Nori pak úlisně přidal se k ní, opět se hned pustil do tlachání. Doufala, že Baghý svůj názor změní, takového ničemy v kraji snad není! Tváří se nevinně, pěkný až běda, na první pohled se odhadnout nedá. Ale jak cokoliv vypustí z pusy, každému vlkovi jistě se hnusí: malinká, zlovolná, pichlavá očka – hňup je to. Pitoma, slizoun, a tečka!
Protáčí oči, ježí se jí chlupy, jak jenom může být někdo tak tupý? Chudák Baghý: snad ji zaslepuje, jak se čechrá ta tmavá srst, když vítr duje. Ale má šeď ve tváři, je starší než Rez, jistě je zkušená – a jím nechá se splést?
Však stejně jako všechny líce maj ruby, řešení je nasnadě: Styxiny zuby! Noriho vůbec by nebyla škoda, Baghý se s tím smíří, nějak se to podá. Rez kráčeje za šedou snivě jen vzdychla si; Styx, ta je rozumná, jistě s ní souhlasí. Místní smečka by však nebyla ráda, kdyby tu nechali toho neřáda – nebo lépe řečeno, co by z něj zbylo. A rozkládájící se vlk – to je dílo! Ten puch by se ale k těm močálům hodil, aspoň nikdo cizí by jim sem nechodil. I bez mrtvol je to však smrduté místo, proč tu někdo žije stále není jisto.
Šli močály dál – a pak ještě hlouběji. A tam byla, sedící v mechu jak v závěji: obrovská vlčice, určitě místní, snad jen trochu pohublá, bylo to skoro tristní. A zatímco Rez se od ní držela dál, Nori se jí zjevně vůbec nebál.
Nakonec vraždění nebude nutné – ta vlčice Noriho život snad utne! Stačí, aby ji jenom trochu namích‘, a Rez si ani nemusí zašpinit čenich.