Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu ztěžka se postavila na nohy, aby se mohla vzápětí prohnout jako do luku; takhle uprostřed protahování její tělo, ještě částečně obalené zimní srstí, působilo o něco méně mohutně.
„Kus odsud je ta řeka. Mohly bychom si i zaplavat,“ navrhla pak, „už je docela dost teplo… A možná jsou v tý řece i ryby, ale ty mi nikdy moc dobře chytat nešlo.“
Ohlédla se ke Styx a prohlédla si její rozčepýřený kožíšek; obě už by s tím potřebovaly něco udělat, ale na očistu se Rzi Styx určitě nalákat nepodaří. Mohla by z toho být spíš nějaká hra, nebo rvačka naoko ve vodě?
„Jsem hned za tebou!“ ozvala se a vydala se za svou družkou z úkrytu, vítalo je zvenku denní světlo. „Poslyš, zdálo se ti vlastně o něčem? Spalo se ti dobře?“ zeptala se ještě cestou ven.

//Bukáč

Ještě se pousmála, byla to ale jedna z posledních reakcí na okolí, které tmavošedá dala najevo. Usínala pomalu, ale když už se nad ní zavřela hladina vědomí, bylo jasné, že je to hluboký spánek. Rez dýchala zhluboka a pomalu, jen co chvíli se ve spaní trochu pohnula – skutečně to vypadalo, že byla předtím unavená. A v letním teple, v bezpečí šeré jeskyně a v blízkosti milované se spalo velmi dobře.
Mohlo to být několik hodin, než se znovu otevřela oči. Ještě se pokusila zachytit poslední zbytečky snu, než jí myšlenky na snové události proklouzly mezi drápky; často sny zapomínala. Tenhle za sebou nechal jen jakýsi prazvláštní pocit neklidu, bůh ví z čeho. Ale když už Rez zvedla hlavu a olízla si instinktivně čenich, bylo z jejího výrazu znát, že ji to uvrhlo do trochu zahloubané nálady. Ohlédla se po Styx, jestli druhá zůstala po jejím boku, pohledem sklouzla i na opeřená křídla, která musela druhá vlčice nejspíše skládat, když si chtěla lehnout pohodlně.
Rez se protáhla, nadzvedla se na lokty. „Dobrý ráno,“ pozdravila milou, bez ohledu na to, že na ráno momentální denní doba skutečně nevypadala. „Jsem trochu rozlámaná. Ale jestli se ti chce vyrazit ven, půjdeme.“
Čekala na souhlas žlutých očí, aby se mohla zvednout – nohy jí za tu dobu trochu zdřevěněly.

„V tom případě doufám, že mi můj proslulej keř aspoň bude pomáhat s lovem, a ne jen stát v jednom kuse na místě, jako to keře obvykle dělaj,“ pokračovala ve škádlení, dokud to šlo. „A co když začneš usychat, co budu dělat pak?“
Výraz se jí změnil do o trochu vážnějšího, ale pořád potěšeného, když si vyslechla zbytek Styxiných slov. Trochu odvrátila hlavu; trávila se Styx dost času, ale pořád se jí vracely momenty, kdy jí přítomnost druhé vlčice způsobovala chvění v břiše, jako by byla Rez nějaká nevycválaná mladá žába, kterou uvede do rozpaků skoro všechno. A zvlášť polibky na čenich! Rez sebou na zemi mírně zavrtěla a její ocas rozvířil prach, jak jím několikrát krátce zamávala.
„Obě máme tu nejkrásnější královnu, abys věděla,“ dostala ze sebe, když se trochu hlouběji nadechla; a přivřela oči, když sledovala, jak si Styx lehá vedle ní. Takhle byla převelice spokojená.
„Na chvíli zavřu oči – a pak bychom mohly vyrazit shánět ty kožešiny, co myslíš? Nebo dojít k řece. Už bych se docela napila…“ řekla a víčka jí klesala ještě víc. Bylo jasné, že brzy usne - přece jen už to byla nějaká chvíle, co si obě pořádně odpočaly. A Rez si byla jistá, že její sny teď budou zatraceně příjemné.

//Bukový les

Znovu jí chvíli trvalo, než si její oči zvykly na šero, ale absence ostrého světla tišila znavené smysly. Zvuky lesa sem doléhaly jen velmi tlumeně a skutečně tu se Styx byly samy. Teď byla Rez ještě o něco vděčnější, že nakonec Tasa z jejich lesa zmizela.
„Takže budu přede všema vypadat, jako že jsem zabouchnutá do otrhanýho keře? To jsme si nedomluvily,“ posmívala se jí, a jakmile byl její ocas puštěn, ohlédla se za sebe po záblesku žlutých očí. „To mi úplně zkazí pověst, ale jsem ochotná to pro tebe podstoupit, drahá.“
Zvedla si jednu tlapku ke hrudi, aby dala poslednímu výroku srdceryvnou dramatičnost. Popošla pak o kus dál do jeskyně, aby se mohla položit na o něco méně nepohodlně vypadající kus země.
„S těma kožešinama máš pravdu! Ale v létě tu bude moc hezky i bez nich – na těch kamenech bude příjemný chladno…“ rozpovídala se, a napadlo ji, jestli jim ten sen o domově vůbec vyjde. Jestli tu do léta zůstanou. Ale nakonec, proč by nezůstaly! Jako by je někde čekalo něco jiného.
„A něco s těma bukama by bylo příhodný jméno,“ vrátila se pak k předchozímu tématu. „Jen nejsem jistá, jestli by to mělo bejt tak pompézní. Anebo proč ne – snilo se ti někdy o tom, že bys žila na tak úžasným místě, jako je naše Velkolepé království statných bučin?“

„Cos to prováděla? Vypadáš ještě víc jako rozčepýřenej pták, než obvykle,“ začala Styx tmavošedá peskovat, jakmile si blíže prohlédla její světlou srst, teď plnou bordelu, co se ještě nedávno válel na zemi u jejich nohou.
„A myslím, že už to naše království je, přece,“ máchla hrdě ocasem, když se dostala k druhé blíž. Měla nutkání ji začít rovnou čistit, ale skončilo by to jen spoustou hlíny a prachu na jejím jazyku, a navíc si byla docela jistá, že by Styx stejně příliš dlouho čistá nezůstala. Začínala si zvykat i na to, že ani její vlastní kožíšek se teď rozhodně nedal popsat superlativy. Zvlášť, když stále ještě ztrácela zimní srst a co chvíli jí vítr vyrval pár chlupů, aby je rozfoukal do okolí.
„Tak si příště můžeš zkusit jít courat po hranicích se mnou,“ zkusila se zamračit, když jí bylo vytčeno, jak málo toho vydrží. Styx v tomhle přece pravdu neměla – za poslední dobu toho spolu prožily až až, včetně dlouhé cesty ze severu a nemoci sivé. A nedávný lov, ačkoliv relativně krátký, si také vybíral svou daň.
Vešla do jeskyně první, jakmile k tomu byla vyzvána – ticho a šero toho místa ji vítalo velmi vřele. A vidina spánku na jedné hromadě s okřídlenou vlčicí už dopředu tišila všechny špatné myšlenky, co by jen Rez mohla mít.

//Díra

//značkopost!

Rez se ještě trochu zazmítala, aby Styx neměla pocit, že ji porazila tak snadno – ale hravá atmosféra toho okamžiku pořád nemizela. Styxino zvolání z ní vydralo trochu dušený smích. Zvedla překvapeně hlavu, když se od ní druhá konečně odtrhla – „Počkej, ale!“ zvedala se hned na nohy, aby obhlédla schopnost druhé vlčice předstírat mrtvolu. S křídly zkroucenými na zemi to bylo převelice přesvědčivé.
Postavila se znovu na nohy. „To teda nepůjde, já ti umřít zakazuju,“ přišla k ní blíž, aby jí mohla krátce přejet jazykem po obličeji. Vzala pak mrtvolku zajíce a položila ji ke Styx, aby se druhá mohla pustit do jídla.
„Tase jsem ale nabízela, že ji vezmu do úkrytu,“ řekla pak trochu smířlivěji. „Ale asi bylo moje urejpávání příliš. Myslíš, že se ještě vrátí?“
Upřímně ji Tasino zmizení příliš netrápilo, ale byla by nešťastná, kdyby byla příčinou nějaké roztržky mezi sestrami. Z toho, co pochopila, se ale vlkožraví sourozenci scházeli sporadicky, a každý z nich měl vlastní život.
„Najez se. Já se možná ještě půjdu kouknout po hranicích lesa – sice jsem tam byla docela nedávno, ale neuškodí to ještě zkontrolovat, než půjdeme do jeskyně. Už bych se možná trochu prospala.“ Pousmála se na druhou, na její tváři byl vidět klid, jemná spokojenost, která jí rozechvívala hrudník jen z pouhé přítomnosti sivé. Věnovala jí ještě poněkud zamilovaný pohled, než se vydala poklusem zpátky k místu, kde se listnaté stromy rozestupovaly a les končil. Trochu ji potěšilo uvědomění, že už má ten kus země i docela zmapovaný, že se alespoň trochu vyzná v lese, který se rozhodly si pro sebe zabrat. Cesty už jí byly povědomé, a když obcházela hraniční stromy, aby je označkovala nebo se o ně otřela hřbetem, pocítila k lesu snad vůbec poprvé nějaký vlastnický pud. Bylo to uvědomění, že tohle místo odteď bude domovem. A nebyl domov vůbec to jediné, co všichni vlci hledali?
Rzi tentokrát značkování netrvalo příliš dlouho – obcházela území svižným tempem, vědíc, kdo na ní čeká u úkrytu. Cestou čenichala a poohlížela se po stopách, aby se ujistila, že budou v lese skutečně samy – ale jediné stopy, na které narazila, byly pozůstatky tlapek a kopýtek menší lovné zvěře. To byla velmi dobrá zpráva - alespoň nebudou muset chodit příliš daleko, až je znovu přemůže hlad.
Na cestě zpátky k úkrytu byla ale nucena zpomalit, už se jí do svalů pomalu vkrádala únava. „Všechno by mělo bejt v nejlepším pořádku,“ zahlásila své družce, jakmile se dostala na dohled od skály, hlasem poslušného vojína. Vidina odpočinku po boku její drahé jí těšila snad až příliš; matně si uvědomila i to, že od té doby, co odešla z Mechového lesa spolu se Styx, jí další vlci ani příliš nechyběli. Tu nejdůležitější měla přímo u sebe.
„Myslím, že budem moct spát v klidu,“ zavrtěla mimoděk ocasem a ohlédla se, jestli něco zbylo z jejich zajíce.

Chvíli zůstala kousek od vchodu do jeskyně, stavěla se čenichem po větru a čekala, že se k ní Tasa znovu přidá. Nic se ale nedělo, les zůstal klidný a tichý a zajíc u Rziných nohou pomalu chladl, jak se z něj vytrácelo tělesné teplo. Za chvíli jeho maso začne pomalu tuhnout.
Rez si olízla trochu krve z tlamy, když po chvíli seznala, že ji Tasa nejspíš ignoruje. Trochu ji to naštvalo, protože nebyla příliš nadšená z představy, že si to Styxina sestra štráduje po jejich lese, jak se jí zlíbí – a hlavně se ještě chtěla zeptat, co to sakra Tasa myslela, když zmiňovala nějakého dalšího Styxina milence. Byla to otázka, co se tmavošedé vlčici znovu a znovu vracela na mysl, až se zdálo, jako by se ji jednoduše rozhodla trýznit.
Došla tedy se zajícem v tlamě až ke vchodu, a tady byl Styxin pach silnější; vzápětí byla Rez sražena na zem v bouřlivém přivítání, až jí mrtvolka z čelistí vypadla. Rez začala instinktivně máchat tlapami kolem sebe, aby se mohla znovu postavit, ale váha druhé vlčice na jejím hřbetě jí v tom zabraňovala.
„Á!“ vyjekla krátce, zmítala se spíše naoko. „Je po mně!“
Zkusila sebou trochu otřepat, aby dostala Styxiny zuby dál od svého obličeje; jedna z nohou její družky se jí zaryla do boku trochu bolestivě, ale dalo se to snést.
Jakmile se zvládla pootočit tak, že se jí pod druhou dýchalo lépe, přestala sebou šít a čekala, až z ní druhá sleze. „Tasa tu ještě není. Možná odešla,“ zkusila se na Styx ohlédnout. „I když to nedává smysl: kdo by nechtěl trávit čas v mý přítomnosti?“
Pootočila hlavu i k zakousnutému zajíci. „Taky jsem přinesla ještě něco k jídlu. Rozdělím se, chceš?“

//značkopost

Ze Rziny zkušenosti byli vlci obvykle u jídla trochu milejší, potravová agrese udělala monstrum z každého. Tasa se ale tvářila, že je jí každá chvilka po boku tmavošedé ještě nepříjemnější než ta předchozí.
Rez se proto trochu zašklebila, a když jí bylo řečeno, ať si jde, kam se jí zlíbí, řekla si, že pro Tasu platí to samé. „Tak já na tebe třeba zavyju, až budu hotová,“ řekla. „Stejně se jenom bojíš, že bych tě vochcala taky.“
Popadla svoji kořist, s tím, že si ji schová o kus dál (přece by ji tu nenechala Tase!), a vydala se zpátky k místu, kde se stromy rozestupovaly, aby mezi nimi mohla prosvítat další planina. Bylo to tu cítit přítomností Styx – a dost silně, Rez si uvědomila, že tu musela druhá taky značkovat. Rzi trochu zatrnulo, když si to uvědomila: no sakra, byl zrovna v tuhle chvíli dobrý nápad nechat to tu být cítit takhle, když po Styx pořád muselo jít tolik vlků z okolí? Měly se tu především schovat, ne dávat všem najevo, kde se sivá vlkožroutka zrovna nachází.
Rez se bez rozmyslu postavila k nejbližšímu stromu, aby ten pach překryla vlastním – aby se otřela o místa, kde se na kmenech stromů zachytily Styxiny chlupy, a označkovala místa, kde byl odér silnější. O tomhle si nejspíš budou muset promluvit – ale podle pachu už Styx nemocná tolik nebyla. Byl to snad nějaký výraz síly? Skutečné oznámení světu, že je sivá znovu připravena mu čelit? Rez doufala, že budou mít alespoň nějaký čas na to, aby nabraly síly, než sem skutečně někdo dokluše pomstít Elisu. A i kdyby se jim toho času dostalo - bude to stačit? Tmavošedá se se zamračením ohlédla kamsi k severu, směrem, kterým vzdáleně tušila Jedlový pás. Možná by měla překonat svůj odpor a poctít Smrt ještě jednou návštěvou, aby Rzi dala sílu. Magii země už tmavošedá sice trochu ovládala, ale měla pocit, že musí být mnohem, mnohem mocnější, aby uchránila to, co jí bylo blízké.
Rzi chvíli trvalo obejít alespoň většinu obvodu lesa. Ke konci už začala být trochu vyčerpaná, i předchozí lov (a řekněme si to upřímně, i Tasina přítomnosti) ji trochu zmohly. K místu, kde si schovala nahlodaného zajíce, se vracela už trochu plouživým krokem, a myslela na to, kde teda Tasu najde. Jestli tu na ni vůbec někde Styxina sestra počkala.
Vzpomněla si i na její předchozí poznámku o tom, jak jí tu bylo magií ubližováno. Rzi se taky stala spousta magických nepříjemností – a stěžovala si snad? Bylo nutné přiznat, že kromě stížností toho poslední dobou na jazyku moc neměla, ale – místní čáry podle ní zasahovaly stejně do životů magických i nemagických vlků.
Když se dostala před vchod do jeskyně, táhle zavyla, čekala, jestli se Tasa ukáže nebo ne. Měla trpělivost čekat jen chvilku - a předpokládala, že někde pobíž musí být i Styx.

Lehce kývla na ta slova. Asi bylo lepší, aby to Tase nakonec bylo jedno, než aby ke Rzi cítila nenávist. Možná ale od toho ani tak její city nebyly příliš daleko, když měla Rez oči zbarvené po magii. Co na tom, že po magii, kterou ani neovládala!
„Tobě to fakt nic neudělalo? Bejt tady? Fakt tu není moc vlků, který by to nezměnilo,“ promluvila, když na chvíli položila zajíce na zem.
Možná ještě zbytek těch Styxiných sourozenců, ale to byl kompletní seznam všech místních vlků, o kterých si Rez myslela, že žádnou magií nevládnou. Byla přesvědčená, že si ty místní čáry nakonec najdou centu pod každou vlčí kůži, ať už dotyčný chce nebo ne.
O něco horší vliv už na ni měla Tasina slova o někom minule. I Norox se zmínil – a Rez si tehdy řekla, že se na tohle Styx musí zeptat, ale možná se trochu bála toho, co se dozví.
„Ukážu ti jeskyni, co jsme se Styx našly,“ rozhodla se pak Rez, aby mohla mluvit. „Ale nejdřív bych to tady mohla ještě obhlídnout – můžeš tu počkat a zatím se najíst, a já se ještě mrknu po hranicích?“
Odkudsi k ní vítr zavál Styxin pach, ale tmavošedá nedovedla určit, odkud to přichází.

Odfrkla si. Přišlo jí zcela v pořádku, když byla na někoho nepříjemná ona, ale jakmile jí to bylo vraceno, přirozeně se jí to nelíbilo.
„Norox o mně a Styx ví,“ odpověděla Tase trochu povýšeně, jako by snad Noroxův názor na celou věc její svazek se Styx nějakým podivným způsobem stvrzoval. „Jestli mu to nevadilo tehdy, nebude to jiný, ani kdyby byl zpátky.“
Zněla snad až příliš jistě na to, že nemohla vědět, jestli zážitek smrti vlky a jejich názory nějak mění. Neměla ale z Noroxe předtím pocit, že by mu nějak leželo v žaludku, že jsou se sivou obě vlčice; spíš byl problém v tom, že byla Rez magička, a že jí Norox nedůvěřoval.
„Tobě snad vadí, když se dvě vlčice kolem sebe motaj?“ použila schválně stejný obrat jako předtím Tasa. Nic dalšího už ale říct nestihla, přestože ji napadlo hned několik poznámek k Tasiným radám na to, jak na genocidu magických vlků.
Tasa zmlkla, podívala se směrem, kde zaječí stopy mizely v houští – a pak vyrazila za kořistí. Rez se držela za ní, neměla až takový hlad, a hlavně chtěla vidět, co tedy Tasa dokáže. Navzdory tomu, jak zanedbaně šedá působila, neměla sebemenší problém zatnout zuby na hřbetě malého zajíce, co nezačal utíkat dost brzo.
Druhý zajíc se úprkem vydal pryč a Rez už na nic nemyslela, jen nechala instinkty, aby ji nesly za kořistí. Chvíli běžela, než se jí povedlo strhnout zajíce na zem a zakousnout ho; vzala ho pak za krk a chvíli si s ním pohazovala, dokud neuslyšela zřetelné křupnutí, ať už bylo na kterékoliv části páteře. Vydala se zpět po vlastních stopách, na jazyk se jí lepily zaječí chlupy. Zavrtěla ocasem, přidala do kroku; výsledek lovu ji potěšil, nemusely ani hledat příliš dlouho.
Došla až k Tase, přemítala, jestli by se neměly raději vydal zpátky k jeskyni.
„Cef fe frátit?“ zahuhlala s tlamou plnou zajíce, kývla k místu, kde tušila jeskyni. Tam bude i Styx.

„Možná by měl,“ otočila se k Tase, trochu ji překvapilo, že by někomu na jeho kožichu vůbec nezáleželo. A dívala se k Tase trochu ostražitě, protože – co když má šedá třeba nějaké breberky, když se o sebe vůbec nestará! Co když od ní ještě Rez něco chytí? Dá se chytit špína?
Na kožíšku Tasy bylo navíc všechno vidět mnohem lépe, každá šmouha od hlíny na světlé srsti skoro zářila. Od takových myšlenek ale Rez vytrhla velmi stroze podaná informace o zbytku Styxiných sourozenců.
„Cože,“ zastavila se na chvíli, očividně ji to zarazilo. Nebylo to ani tak nepravděpodobné; způsob života, který sourozenci sdíleli, rozhodně nesliboval smrt stářím. Rez k těm dvěma vlkům ani neměla přátelský vztah – ovšem plánovala, že je alespoň někdy ještě potká.
„Vidělas to? Myslíš, že se vrátěj?“ zeptala se Tasy trochu tišeji. Pořád si ještě nebyla jistá, jak to tu s tím vstáváním z mrtvých funguje. Věděla, že někteří vlci se vrací, a někteří zmizí navždycky. Ale podle čeho to Život vůbec určuje?
Napadlo ji, jestli by se vrátila ona, kdyby někdo držel zuby na jejím krku dostatečně dlouho. Někdy by se rozhodně chtěla potkat s někým, kdo se ‚vrátil‘, chtěla vědět, jaké to bylo – nežít.
„Trochu jsem doufala, že by nám ti dva byli ochotný pomoct, kdyby…“ zarazila se na chvíli. „Řekla ti vlastně Styx, co se stalo s těma Asgaarskýma?“
Sklonila trochu hlavu, a nezvyšovala hlas; všimla si na zemi stop nějakého menšího zvířete, králíka nejspíš. Když ke stopám přičichla, ujistila se o tom, že jsou nejspíš čerstvé.

Tasa se vydala směrem, který Rez naznačila, což tmavošedou trochu potěšilo. Zatím nechala větření kořisti na druhé a jen se dívala po stopách v rozmočené zemi, které by mohly prozradit přítomnost dalšího tvora. Rez chvíli přemýšlela o tom, jestli na něco skutečně narazí – s opadanými listy to tu vypadalo trochu mrtvě, ale nějaká zvířata tu přece být musela. Z dálky bylo slyšet nějaké cvrlikání, a spletité kořeny některých starších stromů poskytovaly možnost vyhrabat si noru pro všechny menší savce.
Tasa si poznámku o svém špinavém kožichu vzala tak, jak by si ji vzal snad každý. Rez ale měla pocit, že na ně má plné právo.
„Jaro už skoro je,“ podotkla. „Nebo ti v něčem pomáhá, když jsi cítit, jako by ses kdovívčem válela?“
Snad jí ale nedocházelo, že má možná pravdu a pro Tasu je to způsob, jak zajistit, aby se jí další vlci vyhýbali. A snad by si ještě přisadila, ale vyrušil ji Styxin hlas, co se rozezněl nedaleko, a v kaluži kus od Rziných nohou se cosi zablesklo. Ten hlas zněl, jako by byla sivá velmi blízko, ale když se Rez ohlédla, nikde ji neviděla. Co to bylo? Možná se tu jen podivně nese zvuk, jako to někdy bývá vysoko v horách?
Zmátlo ji to, a tak se pátravě pootočila na Tasu, jestli to bude připadat divné i jí.
„Nevíš vlastně, jestli jsou v okolí i zbylí vaši sourozenci?“ zeptala se Tasy, když pak pokračovaly dál do lesa; došlo jí, že s urážkami se nejspíš moc daleko nedostane, a upřímně ji zajímalo, co se stalo s Noroxem a Rigelem.

Místo Styx se hned ozvala její sestra, a Rez to v první chvíli trochu rozladilo – okřídlená vlčice byla koneckonců její prioritou, bylo jí trochu proti srsti, že by jejich svačinu zblajznula zrovna Tasa. Návrh na lov ale snad nebyl až tak od věci, Rez se mimoděk olízla. Nebyla přímo vyhladovělá, ale od posledního lovu už taky nějaký čas uběhl – nějaký králík nebo koroptev by jí vlila novou krev do žil. Snad i proto nebyla proti, když jí vzápětí Styx Tasu hodila na krk a rovnou se sama vydala kamsi pryč.
Rez se po ní ohlédla, ale vycítila, že teď druhá nejspíš chce být sama, a nakonec – tady v lese se Styx nemělo co stát, skutečně tu byly samy. Jedinou další vlčí duší byla Tasa.
„Takže se plánuješ zdržet?“ obrátila se k druhé žlutooké, dala si pozor, aby se do jejího hlasu neprosákla mírná nelibost. „Ale lov nezní tak špatně. Můžeš se předvíst.“
Mírně nakročila směrem, kterým tušila hlubší část lesa, a kývla čenichem, aby ji Tasa následovala.
"A pak se třeba někde, jánevím, očistit, nebo tak? Vypadáš, jako by ses v tom bahně vyválela," pokračovala a pokoušela se, aby ta urážka zněla trochu víc jako upřímná starost. S takhle zaneřáděným kožichem se přece po okolí trajdat nedalo!

Hlína pod jejími tlapami byla stále poněkud rozmočená, na první jarní trávu si nejspíš kraj ještě počká. Cestou přes to bahno se Rez ještě krátce zastavila, aby si mohla rychle upravit srst – trochu si ji rozcuchala, když se tak třela o ty stromy. Cítila se lépe, když se upravila, a podrbala se zadní tlapou na krku; řetěz se u toho divoce rozřinčel.
Netrvalo jí ani tak dlouho vrátit se na místo, kde byly Styx a Tasa ještě zabrány do živého hovoru. Trochu egoisticky ji napadlo, že se určitě bavily i o ní, a začala v ní hlodat zvědavost; ještě před několika chvílemi se k ní Styx otevřeně přihlásila jako k partnerce, ale Rez přemítala, jak by o ní mluvila v soukromí ke své sestře.
Posledních několik desítek metrů k nim trochu popoběhla, ocas jí švihl ze strany na stranu, když zachytila Styxin pohled.
„Ten les je větší, než jsem původně myslela,“ odpověděla jí a trochu se ušklíbla, nerada se v něčem mýlila i sama před sebou. „Ale podle stop to vypadá, že jsme od zbytku kraje docela odříznutý, nejsou tu žádný další stopy, další pachy. Je to celý naše.“
Ohlédla se na Tasu, která od chvíle, co Rez odešla, z nějakého důvodu působila ještě trochu víc zváleně. A nezdálo se, že by měla někam naspěch. Zůstane? Rez si ještě nebyla jistá, jak se ohledně toho cítí, ale dobrý pocit to příliš nebyl. Na druhou stranu, kdyby se sem měli vážně vydat asgaarští, mohlo by být dobré zůstat ve větším počtu.
„Spaly jsme tu noc předtím kus odtud,“ vzpomněla si ještě, obrátila se znovu na Styx. „Takže by se tady měla ještě válet ta noha ze srny, jestli ji něco neodneslo. Nemáš hlad?“
V hlase se jí ozvala trocha starosti, přece jen – ještě předchozí noci byla Styx tak slabá, že se Rez bála, že se její družka už neprobudí.

Značkování jí zabralo mnohem víc času, než kolik původně předpokládala. Vydala se kolem celého lesa, klesající paprsky slunce jí svítily na cestu, zatímco se svědomitě pokoušela zanechat svůj pach všude, kde to jen šlo. Taky ji napadlo, že jestli si ten les budou chtít udržet, nejspíš bude jediná, kdo bude moci značkovat. Rozšířit Styxin pach po hranici by se trochu bilo s jejich původním plánem schovat se před celým světem. Nechat nasáknout celý les po Styx by bylo jako pozvánka pro Asgaarské – bylo by jen otázkou času, kdy by na ně někdo přišel. Ale zato Rez? Rez asgaarští neznali. A Rez – Rez nikoho nezabila.
Trochu se zachmuřila, pořád měla v sobě jakýsi morální kodex, přestože už značně pokřivený. Ovšem u Elisy se to dalo ještě velmi dobře omluvit, když to byla právě ona, kdo Styx zmrzačil ucho. Ucho za ucho, přece! Nebo ucho za otevřené hrdlo.
Nebo to nebylo zardoušení? Uvědomila si, že vlastně ani neví, jakým způsobem Elisa zemřela. A jestli uvidí v očích Styx znovu ten záblesk radosti v oku, až o tom bude Rzi vyprávět. Možná o tom teď říká Tase – jestli se neviděly tak dlouho, nejspíš si teď vyměňují povídání ze života.
Rez se pak vydala zpět směrem, ve kterém tušila polohu úkrytu. Les byl stále velký a neznámý, nevyznala se příliš – tušila ale, že podle pachu ty dvě najde bezpečně.