Gallirea - Příspěvky uživatele

//Sarumenský hvozd

„Ráda,“ zazubila se na Styxinu pobídku, zdálo se, že má přece jen ráda výzvy. „Brzo něco najdeme.“
Vyrazily od lesa dál, aby ho mohly obejít a vydat se pryč přes rozlehlejší louku, jejíž květy byly poničeny bouří. Celá krajina vypadala, že bude potřebovat nějakou chvíli na to, aby se ze zásahu shůry vzpamatovala. Jen ty popadané stromy a ulámané větve v lesích – to bude jistě trvat delší dobu, než jejich poničené, mrtvé dřevo poroste mech.
„Je nějaký místo, kam bys dnes chtěla dojít?“ ohlédla se pak Rez ke své společnici. „Říkám si, že bych se vážně ráda vrátila k tý vyhlídce s vodopády, kde jsme byly ten první večer – ale v tomhle počasí by to nestálo za nic.“
Myšlenky o krásách blízkých území jí ale přerušilo zjištění, že jde Meinere téměř podél jich – nebo alespoň stejným směrem. Krátce se po dívala na Styx, jestli se druhá netváří až příliš odmítavě, pak ale trochu přidala do kroku, aby se dostala k černobílému vlkovi blíž. Nakonec, byl to přílišný podivín na to, aby se nepokusila dostat z něj alespoň několik slov!
„Zdravím, tebe si pamatuju,“ zavolala po něm. „Meinere. Dneska se před nás nechceš přenášet? Nebo už snad neumíš nic jinýho a nechceš se opakovat.“
Pořád měla docela mírný hlas, ale zdála se skoro provokativní, mohla si to jistě dovolit - z prvního setkání neměla pocit, že by byl ten tulák nebezpečný nebo vznětlivý.

//Maharské močály

//Jižní hornatina (přes Ronherský potok)

Když se konečně odhodlaly opustit skaliska a vydat se znovu do toho nečasu, cítila se Rez alespoň odpočatá. Nepotěšilo ji, jak zlověstně stále vypadalo nebe, ale byla ochotná se nad to povznést, když jí tolik jiných aspektů toho dne zvedalo náladu. Bylo zatraceně příjemné spát tak blízko druhé vlčice – teplo Styxina kožichu jako by ji hřálo na hrudi ještě dlouho po tom, co obě vstaly a podél potoka se vydaly na sever, snad v naději, že tomu zlému počasí utečou. Byl to šerý den, poznamenaný tmavými mraky, co zastiňovaly slunce, a možná i proto Rzi ještě nějakou dobu trvalo, než se cítila skutečně, opravdu bdělá.
„Musely jsme ji ztratit, když jsme běžely do toho lesa,“ vyjádřila se pak ke Styxině ztracené mušli, pak se ale na okamžik zamyslela. „Možná to ale bude podobný jako s tím krystalem, který jsem dala Životovi. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, a pak mi zčistajasna ležel u nohou. Možná se ta mušle ještě někde znovu objeví.“
To vlče by z toho jistě bylo taky smutný, říkala si, když si vzpomněla na černobílou Lil. Ale když odcházely, Styxina slova k vlčeti by se mohla zdát téměř zlověstná. Rez se nad tím ale rozhodla teď nepřemýšlet.
„A mám pocit, že mě hrubě podceňuješ,“ prohlásila pak, její tón byl chvíli až groteskně dotčený. „Já ti klidně dokážu, jak jsem schopná!“
Hravě do ní vrazila bokem a přidala do kroku, zatímco se pomalu blížily k lesu, k území první smečky, kterou Rez navštívila v téhle krajině.
Zamířila k lesu – skoro podvědomě, ale stejně jako když k němu kdysi došla poprvé, neměla nejmenší potřebu mířit hlouběji do teritoria té smečky. Znala z ní stejně jen Aseti, a nebyla si jistá, jestli by vůbec bělouchou znovu potkala ráda.
Vlhká země byla načichlá mnoha různými pachy, jeden z nich byl ale čerstvý a jaksi povědomý, jen ho Rez nemohla v mysli přiřadit k žádné tváři. „Ta bouřka docela pomíchala všechny vůně dohromady,“ poznamenala, když se zastavila na hranicích. „Ale stejně je ještě docela cítit, že to tu patří smečce.“
Až v tu chvíli si všimla, že nejsou na kraji lesa samy, natáhla krk, aby lépe viděla na vlka, co nepříliš daleko od nich podle všeho na něco čekal. Poušklíbla se. „Sakra. Není to ten vlk, co se magií přenáší z místa na místo?“ naklonila se blíž ke Styx, zatímco se pokoušela vzpomenout si na jméno. „Snad bychom měly jít, než nám zkusí předvíst ještě něco dalšího.“

//Kopretinová louka

„Je to úderný slovo,“ souhlasila. Skutečně se jí občas líbilo sledovat zpovzdálí bouřku, nebo se procházet lesy po dešti, když vlhkost uvolnila z půdy všechny ty zemité vůně a očistila od prachu jisty i jehličky stromů; jen bylo lepší to dělat ve chvílích, kdy měla sama jistý nějaký úkryt před živly.
„Jsem ráda, žes našla aspoň tyhle skály,“ hlesla, nedaleko stále hvízdal vítr. Styx se ani nezašklebila na její stěžování, ačkoliv by Rez mohla s vlastní odolností těla i charakteru snadno odsoudit jako rozmazlenou slečinku. Místo toho ji nechala se o sebe opřít a tmavošedá přivřela oči, když jí Styx čistila. Bylo to příjemné, ačkoliv se v tu chvíli zprvu cítila jako malé vlče. Tiše zamručela. Bylo krásné, že měl někdo potřebu se starat o to, jak jí je, a tak nechala hřejivost té myšlenky i Styxina těla, aby ji chránily od chladu.
„Dobrou noc.“ Sama si pak položila hlavu přes Styxin hřbet, únava na ni už doléhala velmi silně a tušila, že dlouho neudrží víčka rozevřená. Vůbec to ale nevadilo, a tak nechala vzdálené hučení větru, aby ji uspalo docela.
Byl to hluboký, bezesný spánek, jaký dovede vlku přivodit snad jen únava. A Rez se z něj probouzela velmi pomalu, spáry nevědomí ji pouštěly jen s nevolí. Sama snad věděla, že se jí vůbec nebude chtít vstát. Bylo jí teplo a ležela zčásti na něčem měkkém. Po útěku před kroupami a blesky to byl jistě zasloužený odpočinek, trvalo jí tedy chvíli, než rozmrkala ospalost. Hlavu ze Styxiny huňaté srsti ale zvedla až po chvíli, aby mohla druhé oplatit to usínání. Začala jí pomalu čistit srst na krku a na hřbetě, na místech, kde voda předtím slepila chlupy dohromady, nechtěla ji probudit nějak prudce.
Stále byl den, toho si všimla – bouře začala na jeho začátku a teď se zdálo, že už zní jen někde v dáli. Nemohla si ale zatím být jistá, zvuky se odrážely od skalních stěn a mohly ji tak snadno zmást.
„Jak se cítíš? Chceš jít dál?“ promluvila pak ke Styx. „Najdu ti něco k jídlu, jestli budeš chtít. Teď se můžu chvíli starat já.“
V jejím hlase byla slyšet jemná provokace, vracela jí její předchozí slova, že Rez ani neumí sama lovit. Takhle jí může ukázat, jak všechno zvládá, a vrátit jí všechny podobné poznámky. A taky všechny ty momenty, kdy blaho Rzi na Styx skutečně záviselo.
Čekala, jestli se Styx bude chtít rovnou zvednout a pokračovat.

//Sarumen (přes Ronherský potok)

//Zlatavý les

Zdálo se jí, že se po chvíli bouřka umírnila – na místě, kterým procházely, už tolik větví nepadalo. Vítr se stále drze probíral jejich kožichy, ale už nedul tak silně. Přesto to bylo nadále zatraceně nepříjemné počasí.
Následovaly proud potoka, na který narazily při cestě lesem. Vedl je dál na východ, než jej pak přebrodily a brzy se před nimi znovu objevila povědomá skaliska. Rez si vzpomínala, že někde blízko těchhle končin minule skolily tu srnu – a při té myšlence si uvědomila, že se k únavě pomalu přidává i hlad. Tohle ale nebyla vhodná chvíle to zmiňovat, všechna ostatní zvířata byla jistě už dávno ve svých úkrytech, aby jim ten nečas neublížil.
Když se konečně dostaly mezi nejbližší skály, vítr už na ně naštěstí nemohl, odrážel se od kamenných stěn; ty už nebylo možné ohýbat. V dálce se ještě ozývalo hřmění, čas od času blýsklo. Nakonec si našly ve skalách suché místo v závětří, i tady ale bylo vidět to nepříjemné počasí. Popadané kroupy a kapky vody zmáčely zem. Styx to ale podle všeho příliš nevadilo, lehla si a zívnutím dala najevo, že by nejraději tu bouřku zaspala.
„Takhle ani neuschneme,“ posteskla si Rez. Netrvala na přílišném pohodlí, ale tuze nerada usínala s mokrým kožichem. A břicho i nohy měla zmáčené od toho, jak přecházely přes potok. Byla ale unavená, a tak se položila na zem těsně vedle Styx, položila si hlavu do trávy tak, aby ji měla blízko druhé a mohla se jí dál dívat do tváře. Nic jiného se přece nedalo dělat – na nohou by se neudržela, lovit nemohly a putovat někam dál teď postrádalo smysl.
„Bouřky mnohem radši sleduju z dálky. A mám ráda tu vůni, co zůstává nějakou chvíli ve vzduchu, když do země uhodí blesk. Tohle počasí je ale tak zblízka vždycky jenom nepříjemný.“ Protáhla si tlapky, navzdory nepříjemně mokré srsti cítila, že bude brzy schopná usnout. Alespoň by pak nabrala víc sil!
Poušklíbla se pak sama pro sebe, když se přisunula blíž k podobně znavené Styx. „Jak je na tom tvůj kožich? Je dostatečně severskej, aby chránil úplně před vším? – Hřeješ,“ podotkla, když se přitiskla ke druhé vlčici bokem. Přestože se příliš neochladilo, Rziny tlapy ji teď trochu studily.

//Náhorní plošina

Mohutné stromy jim poskytly ochranu před kusy ledu padajícími z nebe. Studené kuličky krup stále dopadaly všude kolem, urputně se pokoušely zasáhnout vše, co se pod nimi nestihlo schovat. Jakmile se ale Rez se Styx udýchaně skryly pod mohutný listnatý strom, bylo jim jasné, že ani tady není bezpečno. Kdesi nedaleko bylo slyšet ostré praskání dřeva. Tmavošedá vlčice na okamžik obrátila uši dozadu, ocas jí visel dolů. V tom krupobití se nemohla ani pořádně rozhlédnout po okolí, aby našla nějaký lepší úkryt. Možná, kdybyste se stočily hned u kmene toho stromu, nenapadalo by na vás tolik větví, přemýšlela, praskání ale zaznělo natolik silně, jako by to snad byl celý strom, co se pod ranami krup a silou hvízdajícího větru poroučelo k zemi. Ale pomohlo by to doopravdy? Všude jsi na ráně – buď je to padající led, nebo větve. Co z toho je horší?
„Znáš to tu?“ zeptala se Styx nadějně. Sama si matně uvědomovala, že tu někdy už musela být, ten les jí byl povědomý a byl nedaleko od pláže. V tomhle počasí se tu ale stejně cítila mírně dezorientovaná.
„Půjdu za tebou, všude to jistě bude lepší než tady,“ souhlasila, snažila se držet v blízkosti sivé, když se vydaly dál mezi stromy. Vítr neustával, ohýbal stromy, zbavoval je listů a lámal větve. Na to, jak rychle ta bouře přišla, byla až příliš silná. Zdálo se dokonce, že ještě sílí! Procházely kolem vyvrácených, zlámaných těl listnáčů. Jejich ostatky znesnadňovaly cestu, když musely obě vlčice překračovat klacky s ještě čerstvými, zelenými listy. Rez by se byla přikrčila před zbloudilými krupami, co si našly cestu skrz koruny stromů. Doufala jen, že Styx skutečně ví, kam jít. Věřila jí v tom ale, Styx ji doposud nikdy nezklamala. Občas ji mátlo její chování, některé věci ji zůstaly zamlčeny – to ano, ale Rez neměla důvod nevěřit Styxinu úsudku nebo Styx jako takové. Naopak cítila, že v sobě navzájem mají spojence. Ani spolu ale neměly šanci na hrubou, surovou sílu přírody.

//Mušličková pláž

Z pláže odcházely stále trochu unavené. Evelyn i malé vlče nechaly daleko za sebou, nutno říci, že k úlevě obou stran. Vydaly se přes otevřenou planinu směrem na sever, s trochou štěstí skutečně brzy najdou příjemné místo ke spánku. Bylo by to nasnadě – za posledních několik dní Rez stihla vidět téměř celou tuhle krajinu, poznat na vlastní tlapky, jak měkký je písek pouště a jak se zarývají do polštářků tlapek ostré výčnělky horských skal.
Pomalu se zvyšovala teplota, jak slunce postupovalo po své každodenní dráze přes oblohu. Brzy jej ale začínaly zastiňovat tmavé mraky, a ačkoliv se po nich Rez několikrát neklidně ohlédla, nemohla předpovědět, jak rychle se jim tmavá mračna srotí nad hlavami. Následovalo hřmění a z mraků se rovnou spustilo krupobití. Letní bouře vždy přicházely nečekaně.
Z nebes se náhle snášely desítky malých kousků ledu všech velikostí, několik jich dopadlo Rzi na hřbet – a ta se s naléhavostí ve tváři otočila na Styx, bylo jasné, že musí co nejdřív z toho otevřeného prostranství, kde je nic nechránilo před deštěm a ledovými střepy.
Styx si byla vědoma toho samého, zavolala, aby zamířily do lesa, zamířila k nejbližšímu lesíku. Schovají se pod stromy – rychle! Rez se rozběhla za ní, unavené nohy ji s novou dávnou adrenalinu nesly velmi rychle. Přece nechtěla být bita od těch mraků!
Docela hloupě ji napadlo kličkovat – to by snad zmátlo kohokoliv, kdo by na ni ledové kuličky házel schválně, kanonádě z nebes se ale nedalo nijak vyhnout. Ale jak by to nemohlo bejt schválně! Sotva jste vešly na tu pláň, začaly kroupy padat. Ve vzduchu navíc bylo cítit i jakési napětí, znovu zahřmělo a Rez napadlo, že jistě uvidí i blesk. Pokoušela se nad tím ale nepřemýšlet – jen běžela Styx těsně v patách, snášela rány do hřbetu i hlavy a mírně přivírala oči. Ještě tě některá z těch krup oslepí!
„Rychle, schovej se!“ přiměla se zavolat po Styx zrovna ve chvíli, kdy jeden z blesků udeřil v dálce. Elektrický výboj zanechal ve vzduchu podivnou vůni a jeho světlona okamžik ozářilo krajinu, jíž mraky i masa padajících krup obíraly o sluneční svit.
Stihly to k prvním stromům jen tak tak.

//Zlatavý les

Překvapeně se ohlédla k vodě, když se nad hladinou mihla jakási dlouhá, problikávající věc, jako ruka ohromné chobotnice - a zrovna ve chvíli, když na to ta Evelyn poukázala. Rez sebou málem cukla, když to viděla, až pak jí došlo, že to jistě musela být jen ukázka magie. Nevěděla, co přesně to mělo znamenat, jestli ta vlčice jen tak něco vytvořila ze vzduchu, jestli šlo o halucinaci nebo jiný trik, ale neměla v plánu se na to teď ptát. Oči Evelyn navíc byly žluté, její magií mohlo být cokoliv. Ona vytvořená představa monstra ale byla relativně krátká, a jakkoliv efektní to bylo, Rez měla pocit, že to ta vlčice ještě úplně neovládá. Možná to bylo zatraceně dobře, tmavošedá velmi dobře viděla, jak se Styx při předvádění toho kouzla naježila srst. Jít sem rozhodně nebyl nejlepší nápad.
„Oh. Ještě tedy, že tu to vlče máme,“ mávla ocasem, přizvukovala té hře mezi Evelyn a Lil. Starší z vlčic jim pak vzápětí sdělila, že si také nejspíš půjdou najít nějaké místo k odpočinku, vypadalo to, že si reakce Styx nevšimla, nebo ji ignoruje. Vlče mezitím přineslo bezuché mušli jako dárek a Rez se pousmála, když byl dar přijat – jen atmosféra se ve chvíli, kdy Styx přistoupila k malé blíž, prudce změnila v napjatou. Nejspíš v ní zůstal nepříjemný pocit z té iluze.
„Tak pojď,“ promluvila k sivé polohlasem a vydala se za ní pryč, jen se pak krátce ohlédla za sebe, aby za těmi dvěma zavolala krátké: „Sbohem.“

//Náhorní plošina

„Dolor?“ ohliadla sa malá vlčica po bratovi, ležiac po jeho boku na slnku, ktoré dopadalo na malú vyvýšeninu nad ich úkrytom. „Nechcel si niekedy vedieť, čo je za tými horami?“
Mladý vlk vedľa nej prižmúril oči, keď sa pohľadom vydal po chrbte horského hrebene, čo sa rozpäl takmer až k horizontu. Bol to prekrásny výhľad, len ranné hmly zastierali ďaleké lesy. Vyzeralo to, ako by im celá tá krajina patrila. Bolo to ale ďaleko od pravdy, mali len menší územie - tento les plný jehličnanov, ktorým pretiekala rieka a tvorila malé jazierko na mieste, kde bol les najhlbší. Dalo sa tu dobre žiť, a to územie bolo ich celým svetom: vo svojich niekoľkých mesiacoch sotva vytiahli paty z miesta, ktoré obývala svorka.
„Prirodzene,“ povedal, v hlase mu bolo znať, že je ako všetci mladí vlci: že túži po dobrodružstve a po zážitkoch, po skúmaní všetkého, čo sa len skúmať dalo. „Jednou tam pôjdem. A všetko zazriem. A zažijem niečo nebezpečné! Budem ako tí statoční vlci, čo o nich stále vyprávi otecko.“
Oči sa jej trochu rozšírili; v tej dobe je mala stále žlté, úplne ako niektoré lúčne kvety alebo to ranné slnko, čo im stále stúpalo nad hlavy.
„Odišiel by si?“ podivila sa, nečakala takú odpoveď. „Bol by si skutočne šiel? Sám?“
Vlček vedľa nej napol hruď, jeho vlastné žlté oči žiarili pri tej predstave. „Samozrejme že by som šiel. Sám! Všetci hrdinovia z príbehov predsa išli sami. Ale vrátil by som sa, nenechal by som vás tu, predsa.“
„Ha! Ale keď pôjdeš sám, čo ak zažiješ niečo skvelé, ale nikto ti to neuverí, keď to nikto iný nezazrie?“ rozhodla sa kaziť mu to, hrať si s tou myšlienkou, že jednou skutočne niekto z nich opustí rodný les. „Naviac, neviem, či chcem, aby si šiel. Čo keby si sa potom nevrátil!“
Predstava, že by mala svojho brata naozaj stratiť, jej pripadala neznesiteľná. Prečo by ich malo niečo rozpájať! Ona a jej súrodenci predsa patrí k sebe, a to sa nikdy nesmie zmeniť.
Dolor sa ticho zasmial. „Za tými horami sú určite tak skvelé a nové veci, že by som si ich nemohol ani vymyslieť. Iste by si mi verila, sestrička! A iste bych sa vrátil. Hrdinovia sa vždycky vráti domov.“

Přidala se k nám ta šedohnědá vlčice, která byla podle slov toho vlčete jeho kamarádkou. Skutečně tu tedy nemělo rodiče – tohle vypadalo, jako by se o tu malou ani pořádně nestarali. Někdo by sice mohl říct, že se ve vlčatech nevyznám, ale tohle zavánělo hodně špatnou a potenciálně nebezpečnou výchovou, to jsem věděla i já. Ale jméno měla ta malá pěkné, neznala jsem příliš vlků, co by byli zvaní jedinou slabikou jako já.
„Příšerama? Jaký jsou tu příšery?“ obrátila jsem se trochu skepticky na vlčici, co se představila jako Evelyn. Sama jsem si ale nebyla příliš jistá, jestli jsem v téhle krajině ještě tak krátce, abych nevěřila na magické obludy, co by se rády potulovaly po plážích, nebo ve fakt, že by nás tohle vlče bylo schopné ochránit před čímkoliv jiným než před hladem. Seš cynická, zavrčela jsem sama pro sebe. Cynická: kde to vůbec bereš? Vždyť ani Styx už taková není. Tyhle vtipy si nech.
Otřásla jsem nenápadně hlavou, abych ty intruzivní myšlenky zase odtřepala tam, odkud se vzaly.
„Já jsem Rez, tohle je Styx,“ představila jsem nás na půl úst téhle vlčici a prohlédla si ji lépe. Byla o něco menší než já, a když jí mokré chlupy přiléhaly k tělu, vypadala i štíhlejší – obratnější, jistě. Ta by možná s lovem ryb neměla takový problém. Mohla by ses zeptat, jak ty mořský chutnají, napadlo mě, ale nakonec jsem tu taky neměla v plánu zůstávat příliš dlouho a zabředávat do konverzace, měla jsem stále hlavu plnou jiných věcí.
Malá Lil se pak rovnou rozeběhla po písku a vlál za ní mokrý, drobný ocas, s přílišným entuziasmem se pustila do hledání lasturek. Ohlédla jsem se po Styx po svém boku, byla teď málomluvná a její mlčení mě vždy naplňovalo potřebou být k ní blíž, ujistit se, že je v pořádku. Držela jsem se tedy u ní a sledovala, jak hrábla packou do písku. Chtěla jsem se jí otřít čenichem o tvář a něco říct, měla jsem pocit, že je teď situace nepříjemná zase jí. Vlče ale vzápětí zvolalo, že něco našlo, a já se po něm ohlédla, jak se vydalo něco vyhrabávat. Věnovala jsem tedy Styx jen dlouhý pohled – jen vydrž, najdeme nějakou záminku, proč zmizet.
„To je pěkný,“ pochválila jsem vlče, ačkoliv jsem mezi jeho tlapami pořádně ani neviděla, co našlo. „Jsi šikovná! Ale my už jsme trochu unavený, včera jsme toho ušly vážně hodně. Už budeme muset odejít.“
Podívala jsem se krátce na Evelyn, připravená se rozloučit i s ní.

Přivřela oči, když k ní Styx znovu promluvila. Vzpomínky na tuhle událost byly vždycky nepříjemné, ale i tak bylo nakonec dobré dostat to ze sebe. Odhrnout část toho tlaku na hrudi. A mít u sebe Styx bylo svým způsobem uklidňující.
„Děkuju,“ řekla jen. „Toho si vážím. A vůbec toho, že tady se mnou jsi. Všechno je s tebou mnohem lehčí.“
Zhluboka vydechla a otřela se o Styx bokem, zůstala těsně vedle ní. Bylo příjemné cítit ji vedle sebe, jako někoho, o koho se mohla opřít – jistě i doslova. Líbí se ti to snad až moc. A upínáš se. Ale co když vás taky brzo něco rozdělí?
Všechny její myšlenky ale naštěstí přerušilo vlče před nimi, které se pak ke Styx obrátilo, aby odpovědělo na otázku ohledně mušlí, jako by se pro něj s položením toho dotazu rázem staly lasturky středobodem vlčecího vesmíru. A Styx kývla na nabídku, že jí vlče nějakou mušli najde. Že by se snad zrovna sivá začala přátelit s vlčaty? Hrát si s nimi? Rez se po Styx nenápadně ohlédla. Ani Rez sama nebyla zrovna ten typ, co by se bavil s těmi malými, rozjařenými kuličkami, zvlášť, když to obvykle byli tvorové hlasití, neomalení a přehnaně energičtí. Musela ale přiznat, že by jistě bylo pěkné na chvíli cítit stejnou bezstarostnost jako ta vlčata. Snad i proto se s nimi tolik dospělých zaobíralo. A neskutečně ji těšilo, že byla Styx schopná s tím malým vycházet.
Kývla, když vlče odpovědělo i jí. Prý kamarádka - zaujalo ji, jestli to byla kamarádka ze smečky, nebo jen nějaký další tulák, kterého tu vlče potkalo. Vypadalo to, že se cizinců přece vůbec nebojí. Kdyby vědělo, kdo před ním stojí, možná by se bálo. Ale situace se nezvrhla v nic zlého - byly tu jen dvě tulačky, co chtěly zabít dlouhou chvíli s cizím potěrem.
„Tak na sebe u toho dávej pozor, malá,“ sklonila Rez trochu hlavu. „Ale určitě je tu těch mušlí dost, můžem se po nich podívat všichni. Máš tady ještě někoho dalšího, kromě tý kamarádky?“
Nebyla si úplně jistá, jak jednat s někým, kdo nebyl dospělý, a tak se uchylovala k radám, to jí přece šlo nejlépe. Přece jen, jestli tu to vlče bylo s nějakou tetou nebo dokonce úplnou cizinkou, takhle potmě, jistě potřebovalo nějaké praktické varování do života.

Nedostalo se jí žádného ujišťování nebo lítosti, až v tu chvíli ji ale napadlo, že vlastně bylo zatraceně hloupé něco takového očekávat.
„Skoro každej umí plavat,“ odpověděla trochu zastřeným hlasem. „Jen to nejspíš někdy nejde.“
Pousmála se ale, nakonec si doopravdy přála nechat to celé daleko za sebou. Vzpomínky na rozbouřenou vodu ze zcela jiného odpoledne jí ale přesto na okamžik zaplnily mysl, na chvíli skutečně jako by znovu slyšela hučení vody, jak bila do balvanů a na své cestě dolů do údolí s sebou brala vše, co mohla strhnout.
„Stejně si dávej u řek pozor,“ obrátila se ke Styx, hlas měla trochu hrubší. A sama netušila, co přesně tím chtěla říct. Styx se ale stala vlčicí, kterou také neměla v plánu ztrácet. Za tu krátkou chvíli, co se znaly, už si k ní Rez vytvořila jakési pouto, snad blízký vztah, a děsila ji představa, že by snad přišla i o Styx.
Druhá pak díkybohu obrátila svou pozornost k jakémusi vlčeti, co se kousek od nich cachtalo ve vodě. I Rez se k němu pak ohlédla. Bylo drobné a evidentně nemělo ani ponětí o nástrahách, co v hlubinách tmavé vody mohou čekat – z hladiny vyčuhovala jen černobílá hlavička a podle nadšeného zavýsknutí se vlče zjevně vážně dobře bavilo. Vedle něj byla ve vodě ještě vlčice, podle barvy jejího kožichu nejspíš jeho matka.
„Teda. Tohohle taky určitě voda nesmete,“ utrousila, když se k němu se Styx vydaly. Nakonec to ani nebylo kousavé. Zůstaly kus od vlčete, když ale kráčely jeho směrem, zmáčely si srst na nohou ve slané vodě. Rez trochu překvapilo, jak milý tón Styx zvolila, a že se vůbec chtěla za tím malým vydat. Byla si ale jistá, že by před ní sivá nikomu neublížila, a nakonec to mohlo být docela milé rozptýlení.
„Malá, seš tu s někým?“ oslovila Rez vlče. Přece jenom bylo zvláštní, že by někdo bral vlčata ze smečkového území někam pryč, tím spíš na podobné místo. „To je tvoje máma? To tě nechá se koupat takhle v noci?“
Kývla pak k šedé vlčici s hnědýma ušima, co byla opodál. Neměla nic proti cizím výchovným prostředkům, sama by si ale dvakrát rozmyslela, aby se vydala ve tmě plavat do tak obrovské, obrovské kaluže vody.

//Mahtaë

Nebe tmavlo víc a víc, zatímco mířily jižněji. Rez cítila sílící potřebu odpočinku, zatím se ale dařilo jej opomíjet. Ulehnout nakonec mohly téměř kdekoliv, a byla si jistá, že i Styx musí být unavená. Příliš toho za posledních několik dní nenaspaly; těžko říct, co jim ten spánek bralo a hnalo je stále dál.
Styx se znovu vyjádřila k Baghý. „To si dovedu představit,“ přitakala, skutečně to tak nejspíš bylo. Pro vlka tuláka bylo vždy složité zdržet se na jednom místě, jistě bude Baghý chvíli trvat, než si zvykne.
Pokusila si zapamatovat i jméno vlka s ohnivými tlapami. A nakonec tedy doopravdy byl alfou. Ráda by tvrdila, že to poznala na první pohled, přece jen si ale celou tu dobu nebyla jistá a on jí v tom hádání příliš nepomohl. Borůvková smečka jí ale byla sympatická, alespoň do chvíle, než se dozvěděla detaily Styxina prvního výletu na jejich území.
Tiše zavrčela. „To mi rozhodně nepřijde fér, tím spíš, že ani nemohla mít šajna, co se vůbec děje. A to borůvčí? Mají ho tam mraky, tolik, že to ani nemůžou sami sníst. Kdybychom se napily vody na jejich území, taky by nás za to někdo topil?“ Otřásla se, dávala docela jasně najevo, že podobný přístup odsuzuje. A ještě víc jí bylo proti srsti, že se něco takového událo právě Styx. Kdyby se tam teď ta Naomi ukázala, byly byste na ni dvě, ozýval se hlas vědomí, ačkoliv i když se teď Rez nechávala pohltit hrdinskými myšlenkami, bylo jí jasné, že magie některých vlků je tak silná, že by proti ní nikdy neměla šanci.
Pomalu došly k moři – zastavily se až tam, kde se řeka vlévala do ohromné vodní plochy. Vlnky rozezleně syčely, když se marně pokoušely dovalit se až na pevninu, a šedá vlčice vešla do nich téměř až po kotníky, v zamyšlení hleděla na hladinu – a pak Styx udělala něco, co Rez nečekala. Napila se. A vzápětí zkřivila tvář, bylo vidět, že jí voda vůbec nechutná.
Rez se mírně poušklíbla. „Snad to není tak zlý!“ prohlásila. „Je to přece jen trocha soli. Vždycky jsem slýchala, že ti je blbě, jen když toho vypiješ moc.“
Aby dokázala, jak se v takových mořích vyzná, sama smočila jazyk v moři, snad aby si tu pachuť připomněla. Když ale skláněla hlavu, jedna z větších vlnek jí šplouchla až na čenich, a Rez tedy bleskurychle zvedla hlavu a odfrkla si, aby dostala tu pálivou, nepříjemnou vodu z nosu. No fuj! Kdysi už u moře byla – jen kolem něj kdysi prošla, nezdržovala se příliš, ale pamatovala si, jak se tehdy také zastavila na kraji té obrovské hlubiny a hleděla, jak se hladině odráží slunce. Tenkrát také cítila sůl ve vzduchu a trochu té vody ochutnala, ta nepříjemná záležitost se ale v její paměti nedochovala v dostatečně zářivých barvách. Tohle bylo rozhodně… příšerné, i v tom, že teď měla celou tlamu namočenou. A kromě té žíravé soli se na jazyku rozlézaly i hořké tóny. Polkla, aby se toho zbavila, docílila ale jen toho, že se ten pocit posunul až do krku. Často ji lákalo experimentovat s různými chutěmi, byla zvyklá i na to, že většina travin, které kdy měla tu možnost ochutnat, za sebou nechávala nepříjemnou pachuť. Tahle se ovšem na žebříčku nejhorších věcí, které kdy měla v tlamě, rychle vyšplhala velmi vysoko. Nejraději by začala plivat všude kolem sebe, ale včas se zastavila jen díky uvědomění, že by jim ty plivance vracející se vlny omyly o nohy.
„Uh. To je horší, než si pamatuju,“ přiznala pak, zkusila znovu několikrát polknout. „Jeden doušek je moc. A mořský ryby? Jedla’s někdy nějakou? Musí být přece taky takhle nesnesitelně hořkoslaný.“
Na chvíli se myšlenkami zastavila u těch ryb. Měla obvykle problémy ulovit běžné sladkovodní ryby, byla ve vodě příliš nemotorná. Představa, jak by se někdo pokoušel vylovit rybu z téhle slané břečky, já ježila chlupy na zátylku.
Ohlédla se pak na Styx, aby se ujistila, že ten její výstup nebyl až tak trapný, jako vypadal v její vlastní hlavě. A že se na ni teď Styx nedívá jako na idiota, to by její ego jistě neuneslo – a cítila snad až přílišnou potřebu na druhou vlčici zapůsobit, ne se před ní podobně předvádět.
Snad i proto byla ráda, když se Styx rozhodla hovořit o něčem jiném, Rez se toho chytila téměř okamžitě. Cokoliv, jen je poznámky o jejím hloupém pokusu se napít moře.
„Můj bývalý,“ zopakovala, ohlédla se znovu k potemnělým hlubinám. Na břehu za nimi byly slyšet vzdálené hlasy jiných vlků, zatím jim ale nevěnovala příliš pozornosti. Jen zůstávala ostražitější, když věděla, že tu nejsou samy. Trochu ji to ale zamrzelo, přece jen, radši by byla, kdyby měly tu pláž samy pro sebe.
„Je to vlastně docela krátká historka,“ prohlásila. Ve skutečnosti se jí o tom příliš mluvit nechtělo, ale přece jen – ona sama toho o Styx věděla tolik. A věřila, že jí samotné pomůže se svěřit, otevřít se někomu, komu se rozhodla důvěřovat.
„Byl to první vlk, se kterým jsem cestovala. Byli jsme spolu docela dlouho – rok, možná,“ začala a trochu hořce se pousmála, zatímco ignorovala fakt, že jeden rok je dlouhá doba leda tak pro ni. „Párkrát jsme mluvili i o vlčatech, ale mimo smečku to nedávalo smysl, a já je stejně nikdy neměla moc ráda. Malí smradi. – Každopádně –… toulali jsme se spolu, v tu dobu mi to připadalo, jako by to mělo bejt takhle navždycky. Hodně často jsme na sebe byli hnusní, když se na to dívám zpětně, nebylo to asi moc šťastný partnerství. Ale měli jsme jeden druhýho, a to už na cestách něco znamená.“
Zadívala se pak na Styx, světlé oči prozrazovaly, že je to stále citlivé téma, ale že už je se vším víceméně smířená.
„Asi měsíc cesty odsud jsme navečer přecházeli řeku, byl to – docela divokej proud. Pršelo. Já jsem se nějak zvládla vyškrábat po kamenech na druhej břeh, ale on se utopil. Doteď mě sžírá, že jsem trvala na tom, že přejdem, nebo že jsem mu nezvládla nějak pomoct. Ale už je to snad prostě – jen minulost.“
Přešlápla ve vodě, zatímco se vlny rozbíjely o její tmavé tlapy. Těžko říct, co vlastně čekala - jistě snad nějaké rozhřešení, slova o tom, že to přeci nemohla být její vina. Na té události by to ale nakonec nic nezměnilo, a tak se jen poušklíbla, aby všechny pocity, co teď vypluly na povrch, zase zakryla.
„To je celej můj tragickej příběh.“ Ohlédla se znovu ke břehu, podle všeho hledala rozptýlení. „Ale - nezdá se ti, že se za náma srocuje nějak moc vlků? Slyším jich až příliš. Myslíš, že se tam něco děje?“

//Borůvkový les

Vyrazily svižně, snad se skutečně chtěly zbavit té podivné omamující vůně, co je obklopila téměř současně s příchodem toho vlka s rudými tlapami, který se ani nepředstavil. Čím dál od lesa byly, tím jasnější měla Rez mysl, stále ale pach borůvek překrýval většinu jiných pachů, které cítila. Zaměstnávalo to její mysl natolik, že se dlouhou dobu ani neobrátila na svou společnici s další otázkou. Bylo jí lépe až s příchodem k řece – hltavě se napila, měla pocit, že když trochu smyje chuť borůvek na jazyku, přestane to.
Styx jí pak dala na výběr, zda by Rez raději ulehla ke spánku, nebo pokoušela štěstí s lovem.
„Myslím, že jídlo počká, už je docela pozdě,“ řekla pak. „Ale jestli máš ještě hlad ty, můžeme se po něčem poohlédnout.“
Byla doopravdy více unavená, věřila, že i hlad se jí podaří zaspat. Tuláctví z ní většinu zhýčkanosti dostalo, před několika dny se se Styx nacpaly srnou téměř k prasknutí a jistě brzy najdou jinou.
Styxina poznámka o Baghý kopírovala její předchozí myšlenky, skutečně bylo docela zvláštní, že od jejich posledního setkání neuplynula tak dlouhá doba, a přitom se během ní stihla Baghý přidat k Borůvkové smečce a zase od ní odejít.
„To je pravda, já bych si rozhodně nechala nějakej čas se tam zabydlet, než bych se začala poohlížet po okolí.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale třeba se šla jen někam zbavit Noriho, co myslíš?“
Poušklíbla se vlastním slovům.
„Ten červenotlapej přece neříkal nic o tom, že by se on přidal taky.“ Bylo to ale velmi pravděpodobné, kam šla Baghý, tam šel přece i Nori.
Šly dál podél řeky – voda v ní byla chladivá a příjemná, proud postupně sílil, když jej následovaly znovu směrem na jih. Mohlo se zdát, že po té krajině bloumaly bezcílně – Rzi to ovšem bylo úplně jedno.
Šedá vlčice se na chvíli zastavila u velkého ostrova, který v jednom místě rozděloval doposud souvislý proud řeky. Ani Rez neodmítla možnost odpočinout si.
„Teď máš možná zajímavější příběhy,“ odpověděla. „Pořád si nedovedu představit, jak’s to mohla myslet s těma liánama.“
Přemýšlela o tom docela dlouho, přece jen – snad více nad tím, co Styx udělala, aby si vysloužila podobnou nenávist i u téhle smečky. Ale dokud byla sivá s ní, nic takového se nedělo. Nechovala se vždy ke všem slušně, ale Rez sama doufala, že je snad i ona nějakým dobrým vlivem.
„Vyměním to za nějakou svoji historku,“ pousmála se, když se znovu vydaly na cestu. „Můžu ti říct, jak to dopadlo s tím bývalým partnerem. Nebo s mojí smečkou, jestli budeš chtít.“

//Mušličková pláž

Lehce kývla, když jí bylo potvrzeno, že odteď žije Baghý tady. S její volnou domova Rez souhlasila, sice vždy byla jen na kraji lesa, ale vypadalo to tu jako příjemné, klidné místo. Trochu ji ale zarazilo, že tu prý drobná vlčice už není. Opustit tulácké zvyklosti bylo podle všeho pro Baghý těžké.
Potěšeně se ušklíbla, když tenhle vlk zopakoval její popis Noriho, znělo to, jako by s jejím názorem o něm souhlasil. Pak dokonce odpověděl na Styxinu otázku. Když se nad tím zamyslela, skutečně to cítila – hutný sladký odér borůvčí, co jí zaplavoval smysly. Zprvu to bylo sotva znatelné, ale jakmile o tom tenhle vlk promluvil… To byla zatraceně zvláštní, nepříjemná magie. Tmavošedá vlčice jemně zatřepala hlavou, aby se pocitu zbavila. Zkusila se soustředit na něco jiného – na vlkova slova.
„Děkuju, budu ráda, když ji ode mě pozdravíš – jsem Rez,“ představila se rovnou a zvedla se ze sedu. Nově příchozí se nepředstavil, a ona stále váhala, jestli má být vysoko postavený nebo ne. Nakonec na tom ale nezáleželo a bylo jasné, že nezůstanou natolik dlouho, aby to mohly zjistit.
„Odejdeme, tedy,“ přistoupila o něco blíž ke Styx, chystala se k odchodu. „A o tom vím.“
Překvapilo ji ale, že na ni nebylo pohlíženo jako na podobnou hrozbu, červenooký je podle všeho bral jako dvě odlišné osobnosti. To byl sympatický rys. A ona sama by tu snad vítána byla, kdyby – kdyby nepřišla se Styx.
„Tak zatím sbohem.“
Upřímně byla horlivá odsud odejít i kvůli tomu podivnému pocitu, pozůstatku zdejší magie. Za sladké borůvky v žaludku to ale jistě stálo.

//Řeka Mahtaë

Nebyly zanechány samotné na kraji území Borůvkové smečky příliš dlouho. Rez začala zajímat, kdo přijde, až po tom, co byla sama očištěna od borůvek. Ještě by jim scházelo, aby je někdo nachytal. Křenila se u toho možná až příliš, přece jen – jak blízko Styx musela být, aby viděla nějaké skvrny v tak tmavé srsti!
Po několika okamžicích uslyšela něčí kroky, ohlédla se proto do lesa, z jehož hloubi k nim přicházel cizí vlk. Mohutný, bezpochyby někdo výše postavený. V jeho srsti přecházel jeden odstín hnědé do druhé, a vše končilo čistě bílou, výrazné ale byly jeho rudé tlapy a špičky uší. Vypadalo to, jako by snad také našel nějaké barevné ovoce a zamazal si od něj tlapy – žádné plody, které Rez znala, ale neměly takovou barevnou šťávu. Také magie, připomněla si, když vlk přišel blíž. Jeho oči měly navlas stejné zbarvení.
Ani v jeho tváři se neobjevilo nic přátelského, nakonec – ten den si se Styx už doopravdy koledovaly. Co když tohle bude taky alfa? Podle reakce Styx, která na jeho pozdrav odpověděla jako první, se mohlo zdát, že se také už někdy viděli – a že jestli je to alfa, Styx si z něj těžkou hlavu nedělá. Vzápětí se znovu zeptala na magii místního lesa. Ačkoliv Rez doopravdy zajímalo, jestli tu také mají nějakou místní specialitu, usoudila, že bude nejspíš nejlepší soustředit se na to podstatné. A podstatné bylo si tu nikoho dalšího neznepřátelit, alespoň prozatím ne.
„Taky zdravím,“ kývla po příchozím, pousmála se. „Nechceme se zdržovat nebo vám tu dělat potíže. Jen jsem se chtěla zeptat po kamarádce, co se tu plánovala přidat do smečky. Jmenuje se Baghý, je drobná a má kožich trochu jako ty, snad jen – trochu víc normální. Taky má vždycky v patách takovýho tmavýho pobudu. Zajímalo mě, jestli se usadila, nějakou dobu jsme se neviděly.“
Přešla o kousek blíž ke Styx, posadila se vedle ní na zem, dál ale sledovala toho podivného vlka, kterému z nějaké magie zčervenaly nohy. Udělal mu tohle Život? A za odměnu nebo za trest? Obvykle by si u cizích příliš zdvořilý tón odpustila, ale teď byla katalyzátorem pro o něco nevybíravější slova Styx.
„Ale nedivila bych se, kdyby se jí chtělo tu zůstat. Je to krásnej les.“