Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Remízek rváčů

Vyrazila a zprvu se jejím nohám do chůze vůbec nechtělo. Přední levá na sobě stále nesla stopy Styxiných zubů, Rez se navíc cítila čím dál víc unavená. Jako by na ni všechno to vyčerpání několika posledních dní prostě dopadlo naráz – a navíc už po svém boku nikoho neměla. Konec společných potulek přišel náhle a nečekaně, zvlášť v takovou chvíli. Po Styx jako by zbylo prázdné místo vedle Rzi, svým způsobem byla neskutečně bolestivá myšlenka na to, že se už třeba doopravdy nikdy nesetkají. Mohla teď jen věřit, že druhá svůj slib dodrží…
Pláň, přes kterou šla, ji vedla do už známých končin, a Rez, zahloubaná do svých myšlenek, ani příliš nevnímala cestu. Bylo jí teď vlastně docela jedno, kudy a kam míří.

//Asgaarský hvozd (přes Mahtaë)

Pousmála se, když jí Styx dala za pravdu, snad až příliš ji těšilo, když byly vyzdvihovány její schopnosti. Zjišťovala, že jí snad ani tolik nevadilo, že to byla ona, kdo nakonec skončil v blátě na zádech.
A snad v tom také měl drápky Život, snad to byl doopravdy on, kdo jí pomohl zesílit! Tušila, že to bude jistě v budoucnu potřebovat – ne snad kvůli Styx, ale kvůli ostatním, kteří by je mohli na jejich cestě ohrozit.
„Taky jsi mnohem silnější, než vypadáš,“ přiznala s vážnou tváří, ačkoliv síla byla ve Styx skrytá spíše v technickém aspektu toho, jak bojovala. Byly znát její zkušenosti, její um. Bylo to obdivuhodné, tím spíše, že si to Rez zažila na vlastní kůži. A přežila vcelku.
Pomalu se postavila, když jí Styx poskytla prostor, pokousaná tlapka ještě pobolívala, ale Rez věděla, že se to brzy spraví, kůži neměla porušenou vůbec. Zvedla ale hlavu k sivé, jakmile si všimla změny tónu v jejím hlase. Styx zněla téměř omluvně a Rez to zprvu zmátlo.
Povinnosti, zopakovala si. Co to vůbec mohlo být? Chápala by, kdyby chtěla druhá na nějakou dobu trávit čas s někým jiným, či jen sama se sebou, ale zrovna v tuhle chvíli, když se zdálo, že je jim spolu tak dobře?
„Chápu,“ řekla tiše, když měla možnost si to přebrat v hlavě. Styx jí olízla tvář, Rez pochopila, že se loučí, a cosi se v ní sevřelo. Není to snad kvůli tomu zápasu! Na okamžik zapochybovala, jestli nemohla něco udělat špatně, jestli se jí něčím neznelíbila. Nakonec ale nezbylo než rozhodnutí druhé vlčice přijmout a vyrovnat se s ním později.
„Budu s tím počítat,“ prohlásila, hlas měla pevný, když se k ní sivá na okamžik přitiskla; Rez mírně přivřela oči. „Můžeš si pro ten oběd kdykoliv přijít!“
Zůstala ještě krátkou chvíli stát v tom lesíku, když Styx zmizela mezi stromy. Na rozbahněné a drápy rozryté zemi, na které ještě před malou chvilkou ležela ke konci té přátelské šarvátky. Její chvíli ticha a klidu ale rušily vzdálené ozvěny hromu.
Nakonec si jen dlouze vydechla a vydala se dál, ve snaze pročistit si hlavu chůzí. A pokusit se vyplnit zbytek večera potulkami, aby si zabránila myslet na to, že se znovu ocitla sama.

//Náhorní plošina

Její plán srazit Styx na zem se zprvu setkal s částečným úspěchem – do toho skoku dala Rez svou zbývající energii a náraz jejího těla, o něco těžšího, než bylo to Styxino, druhé vlčici vzal pevnou půdu pod nohama. Tím ale nově získaná výhoda i končila, Styx se na nohou udržela a dokonce si zachovala i svou pozici nad Rez, která zůstala znovu na zemi a váha Styx jí přimáčkla dolů. Byla by se zvedla, unesla by na ten okamžik i váhu druhé vlčice a mohla by se pokusit ji ze sebe shodit, ale nohy měla pod sebou nevhodně poskládané a nad ní se ozvalo zlé zavrčení, hrůzný zvuk – po něm trochu ztuhla, tak nebezpečně to znělo. Byla to jedna z věcí, co by nahnala hrůzu komukoliv, kdo by snad vedle téhle bezuché vlčice nespával stočený do klubka a nečistil jí k ránu srst. I přes všechno tohle se ale krk Rzi ocitl v neoblomném sevření, tmavošedá sebou několikrát cukla, aby se osvobodila, ale ty pokusy byly čím dál slabší. A přesně ve chvíli, kdy začala panikařit z nedostatku dechu, stisk povolil.
Rez zůstala chvíli bez hnutí, trochu natáhla přední packy, aby bylo vidět, že se vzdává, zatímco lapla po dechu – jen rozčileně mrskala ocasem jako naštvaná kočka. Byla to momentálně jediná část těla, která měla zcela volnou možnost pohybu.
Rozkašlala se, dech měla rychlý, pokoušela se ale jakékoliv známky vyčerpání či zranění zakrýt. Přece by neukázala, jak ji zasáhlo, že ji Styx dokázala dostat tak rychle na lopatky! Doopravdy byla přesvědčená o vlastní převaze. Možná to bylo i tím, jak měla unavené nohy od všeho toho chození, a už nějakou dobu nejedla – jinak by se přece nemohla nechat tak snadno přeprat!
Zlaté oči Styx se na Rez pousmály a kupodivu jí žádná slabost vyčtena nebyla. Až po krátké chvilce promluvila, hlas měla trochu chraplavý, ale vypadalo to, že si z toho faktu nic nedělá „Ani ty ne. Vlastně jsi - zatraceně skvělá. Určitě to muselo být vážně těžký,“ pochválila s úšklebkem i sama sebe.
Myšlenky jí na okamžik utekly k tomu, kde se Styx naučila se takhle rvát, a proč se ona sama cítila jako lovná zvěř, když na ni a Baghý Styx číhala toho večera v Křišťálovém lesíku. V tuhle chvíli stále cítila stisk na své průdušnici, ale nepřiměla se k tomu, aby se snad cítila ohroženě.
Styx do ní strčila čenichem a Rez se uvolnila, napětí v nohou i hřbetě postupně opadalo. Rvačka už byla zcela u konce.
„Nechceš ze mě slízt?“ popichovala ji, když se druhá neměla k tomu, aby ji pustila úplně.
Rez natáhla ke Styx jednu z tlap, zkusila se mírně převalit, zda ji druhá pustí, vlastně to ale spíš vypadalo, jako by si na té zemi dělala pohodlí. „Nebo taky nemusíš, samozřejmě, když už se stmívá. Ale určitě by se ti na mě spalo vážně špatně. Nechceš zkusit najít nějaký příjemnější místo? Můžeme zkusit dojít k nějakýmu dalšímu lesu, co myslíš?“

Styx svou nohu odsunula z dosahu zubů Rzi, neustoupila ale daleko a podle všeho byla víc než schopná odhadnout, jak blízko k ní může stát, aby jí nebylo hryznutí do nohy oplaceno.
Rez znovu zavrčela, když ji Styx přitiskla k zemi. Dobře cítila tesáky druhé vlčice, co ji zašimraly v srsti, a sílící tlak. Začala sebou šít, aby se jí vytrhla. Kdyby to byl vážný souboj, nejspíš by ztuhla a čekala, zda ji druhý vlk pustí. Když ale měla jistotu, že jí Styx hlavu neukousne, pokoušela se trnutím dostat z jejího sevření. Pak byla puštěna – byl to trochu šok, brala to, jako by se Styx vzdávala své výhody. Brzy však pochopila, že ji šedá vlčice zamýšlí držet na zemi i tak.
Stále ještě s břichem v blátě si přitáhla všechny nohy pod sebe, i tu přední, co ještě pobolívala po stisku silných čelistí navyklých zabíjení. Krčila se s ušima u hlavy, pokoušela se pootočit tak, aby byla ke Styx čelem. A ušklíbla se na ni, stále bezstarostná, ale neměla v plánu nechat své ego utrpět tak moc. Nemohla se přeci nechat porazit tak snadno, to by nebyla ona. A kromě percepce vlastních bojových schopností by ji zranilo i to, kdyby si o ní sama Styx snad myslela, že je slabá.
V napjatých ramenou a přenesení váhy bylo vidět, že se připravuje ke skoku. Krátce se poušklíbla, jestli to bylo ve výrazu v její tváři znát - a pak vyrazila proti Styx, aby jí podtrhla nohy - byl to nejspíš její vůbec poslední výpad.

Podařilo se jí zachránit své citlivé hrdlo, ovšem za cenu toho, že se Styxiny zuby zaryly Rzi do tlapy – cítila je přes kůži proti kosti a vzhledem k rychlosti a dynamice celé potyčky si nezabránila s nohou instinktivně škubnout, což mělo za následek jediné. Z hrdla jí uniklo podivné zaryčení, které ustalo až v okamžiku, kdy byla její noha konečně propuštěna ze zajetí bílých tesáků a Rez měla najednou docela jiné problémy. Jak se pokoušela vyhnout se výpadu na krk, udělala další chybu v tom, že Styx ukázala břicho, ani tuhle příležitost druhá nepromarnila. Vrazila do ní veškerou svou silou a Rez skončila na zemi na boku, cítila, jak se boří do rozblácené země. Špinavý kožich byla ale tím nejmenším, čím by se měla zabývat. Adrenalin naštěstí zrychloval její reakce, srdce jí divoce bušilo a skoro ve stejném okamžiku se pokusila převrátit a dostat se znovu na všechny čtyři, chránit slabiny. Poloha blíž k zemi skutečně měla tu výhodu, že byla blíž ke zranitelnějším částem vlčího těla. Takřka automaticky chňapla Styx po nejbližší tlapě, ačkoliv to byl jen předstíraný útok, aby ji donutila od sebe odskočit a měla čas se skutečně zvednout.
"Snad bys mě nenechávala vyhrát," sykla po druhé, ačkoliv dech se jí krátil - pokoušela se ji popudit, vyprovokovat. Kdyby se jí to povedlo, mohla by Styx ztratit něco ze své opatrnosti.

Styx buď Rzinu reakci předpověděla, nebo jednala zcela instinktivně – každopádně byla její odpověď bleskurychlá. V zubech tmavošedé vlčice sice zůstalo trochu Styxiny srsti, ale za cenu toho, že ji vzápětí zabolelo cvaknutí jejích vlastních zubů, když jí druhá zespodu vrazila do čelisti. Snad jen díky štěstí se u toho nekousla do jazyka. To by se dostaly k prvním kapkám krve zatraceně brzy.
Další zavrčení. A s prvními náznaky bolesti začínala Rez brát souboj vážněji – tohle jako by ji zatvrdilo v tom, že doopravdy musí vyhrát. Ucítila, že se vlčice před ní otáčí, aby jí šla zuby po krku, a oběma předními tlapami se okamžitě pokusila odrazit její hlavu dál od svého hrdla, nadzvedla se na zadních, aby se vyhnula útoku. Držela se ale zpátky v podstatných věcech: dávala pozor, aby se jí drápy netrefila do oka, což ji stálo cenný okamžik či dva. Ona sama nevrčela, ale na očích jí bylo vidět, že se pekelně soustředí. Musíš se dostat od ní. A pak ji svalit na zem. Je rychlá, ale když ji znehybníš, bude tvoje. Jednou z tlap sklouzla na Styxin hřbet a drápy se zaryly do světlého kožichu, zatímco balancovala na zbylých nohou a zároveň se snažila uhnout pokusu své oponentky zahryznout se jí pod bradu. Zatlačila dolů, aby ji strhla k zemi, byla přesvědčená o tom, že jakmile Styx dostane na zem, bude mít vyhráno.

//Ohnivé jezero

//Souboj se Styx.
//Kopretinka sází 15 kopretin!

Les, který se jim postavil do cesty, také vypadal poničený bouří, co stále zuřila v dálce, její tiché hřmění k nim doléhalo a dotvářelo vážnější atmosféru, když se po Rzi Styx ohlédla a varovala ji, že ten souboj nebude brát na lehkou váhu. Tehdy se tmavošedá poušklíbla, stále hravá, dychtivá do šarvátky, ale přesvědčená o tom, že by si navzájem neublížily. Styx jí byla přítelkyní. A ona, ona byla Styxinou. Přivřela mírně víčka, když jí to bylo připomenuto dotekem na tváři.
„Tak začni,“ pobídla ji a máchla ocasem, uši obrátila trochu víc k hlavě a to vykousnuté při pohybu plandalo. Nohy teď měla rozkročené, aby ustála jakýkoliv výpad, chtěla si udržet stabilitu. Sledovala Styx, jak se mírně změnil její výraz, v očích jí něco blýsklo a začala Rez obcházet. Zavrčela. A Rez odpověděla tím, že ukázala tesáky, byl to ale víc úšklebek než varování.
Tmavošedá trochu sklonila hlavu a pootočila se s každým krokem spolu s ní, nechtěla nechat Styx, aby se jí dostala do zad. První výpad, který jí mířil na zadní nohu, byl přesto nečekaným. Bylo to jistě jedno z nejhorších míst, do kterých by mohla být zasažena – kdyby byl souboj skutečný a zuby protivníka by Rzi poškodily šlachu na noze, byl by to začátek jejího konce. Přestože měla Styx v tu chvíli možnost, její zuby Rzi minuly a naprázdno cvakly kdesi u jejího boku. Tmavošedá přišla o pevný postoj – a o to nejspíš druhé šlo. Vzápětí Styx přeběhla na druhou stranu a Rez se za ní sotva stihla otočit. Musela obdivovat mrštnost, kterou druhá oplývala, rychlost jejích pohybů. Už teď bylo jasné, že Rez zaujme více obrannou pozici, v obratnosti se jí nemohla rovnat a bylo jí přirozenější odrážet útoky. Zároveň chápala, že pokud zůstane na jednom místě a v pouhé obraně, druhá ji udolá. To přeci nemohla dopustit!
Další výpad přišel podobně rychle – Styx se jí znovu pokusila vrhnout po zadní noze. Tentokrát už to ale bylo očekávané a sivá při tom odhalila vlastní bok. Rez se pokusila uskočit, aby zmiňovanou končetinou uhnula z trajektorie Styxiných zubů a jakmile dopadla zadními tlapami na zem, rovnou se odrazila, aby po druhé skočila, chtěla do ní narazit vlastním hrudníkem, připravit ji o rovnováhu a odstrčit ji stranou. Váha jejího těla byla jednou z výhod, která byla jistě na její straně. Chňapla zuby po Styxině týle, ale už tehdy jí bylo jasné, že jí v tlamě zůstane maximálně několik světlých chlupů.

//Medvědí jezero

„Kdyby tam byli kanibalové, brzo by tam nezbyli vůbec žádní vlci!“ nechala se slyšet s mírným zamračením. Nevěděla, v jakých podmínkách žila Styxina rodina, jak se vlastně udržela naživu tam, kde vlci jedli vlky – a jaké pouto muselo být mezi jejími členy, aby nebyli nebezpečím jeden pro druhého. Nebo snad byli? Musela se Styx bát vlastních sourozenců, rodičů, že se přiživí na jejím těle, když bude příliš slabá?
Byla to znepokojivá myšlenka a Rzi by z ní jistě vstala srst na týle, kdyby si jen dovolila se na ni upnout. Styx ale byla silná, bezpochyby. Svědčila o tom nejen její životní cesta; její pohyby byly vždy zkušené a jisté, když lovila, a měla v očích cosi, co rozvracelo jakékoliv pochyby o jejích schopnostech. A to cosi Rzi rozechvívalo hruď, ten pocit měl ovšem od strachu velmi daleko.
„Opravdu!“ přitiskla na okamžik uši k hlavě, pobouřená, aby mohla druhé strčit hlavou do boku a popohnat ji dál.
„Slez ze mě, prý,“ napodobovala její tón. „Jestli tě dostanu pod sebe, nenechám tě se zvednout.“
Ocas nesla o něco výš, svým způsobem ji to popichování zatraceně lákalo – a s touhle vlčicí se dosud nikdy nebránila bližšímu kontaktu. Věřila jí.
„Jestli si na mě troufneš, dovolím ti první výpad,“ lákala ji, na tváři se jí objevil jemný, hravý úšklebek. „Co bys řekla, kdybychom trochu poměřily síly? Jen nevážně. Samozřejmě bych ti nechtěla ublížit…“
Byla v tom provokace, podobná, s jakou Styx hovořila k ní. Rez si byla snad až příliš jistá, že by navzdory vlastní nezkušenosti měla jasnou převahu – a možnost, že Styx zalehne do mokré trávy, ji přitahovala silou, které nebylo možné vzdorovat.

//Remízek rváčů

//Asgaar

„To je pravda,“ souhlasila. „Skoro všude nakonec vydrží ti nejsilnější.“
Sama nebyla svědkem tolika případů, kdy by tomu tak bylo. Její zkušenost s přirozeným výběrem byla spíše taková, že věděla, jak se smečky pokouší udržet si silné jedince a zbavují se těch slabších, kteří skupině nic nepřináší. Zrovna vlčata ale vždy brala jako novou naději, spíše než přítěž - jako tvory, kteří měli obrovský potenciál se těmi silnými stát.
Zamyslela se krátce i nad odznaky magie. Možná taky podobný jednou budeš mít. Ale jestli se budeš učit svý magii tímhle tempem, tak spíš ne.
Nedívala se příliš na cestu, tuhle část krajiny už znala a tak se jen nechala vést, aniž by se zajímala, jak se mění terén, kterým šly. O to víc energie mohla vložit do nově vzniklého sporu. Bylo jí jasné, že se ji Styx jen snaží popudit, a navíc v přátelském duchu, trochu ji ale zasáhlo, že by Styx doopravdy nevěřila, že ji Rez ochrání. Přece jen – už spolu cestovaly nějakou dobu a tmavošedá si ke Styx vytvořila pouto, přirostly k sobě navzájem, přijala ji se vším, čím Styx byla. A bylo teď samozřejmé, že by se za ni Rez porvala. Nesnesla představu, že by se sivé mělo něco stát.
Odfrkla si tedy, aby dala najevo nespokojenost. „To od tebe nezní moc dobře, jsi drobnější než já,“ připomněla Styx, zatímco sama zapomínala, že velikost v boji rozhodně není všechno. „A zatím jsi mě neviděla se prát! A já sebe taky ne, s tím Životovým darem, jestli nějaký je. Ale klidně si mě vyzkoušej, jestli chceš, drahá.“
Vrátila jí předchozí oslovení, v chůzi se držela těsně vedle ní i se svou ničím příliš nepodloženou sebedůvěrou. Byla nakonec přesvědčená, že by Život svou část dohody dodržel, zaplatila přece – a žádala sílu.

//Ohnivé jezero

//Maharské močály (přes Kaskády)

Teď si sice o korunku neřekla, věděla, že by v tomhle nečase ty kvítky dlouho nevydržely. Zatvrdila se ale v tom, že se s tímhle černobílým Meinerem ještě potká a ty kytky chtít bude.
„Brzo naviděnou,“ rozloučila se s ním. Byla si jistá, že se vážně uvidí brzo.
Jejich cesty se rozdělily a přes vyvýšeninu už přeběhly jen ona a Styx. Rez trasu ohodnotila jako zatraceně špatný nápad v téhle bouřce, ale nerada by se vracela zpátky a hledala jiné cesty. I to patřilo k její povaze, vždy raději schytala veškeré následky hloupého rozhodnutí, než aby snad uznala chybu a vzala něco zpět.
Po spánku už byla odpočatá a kromě jídla jí teď nic nechybělo, nesla se tedy relativně svižně. Trochu ale zpomalila, když se přiblížily k lesu, na jehož okraji ještě před několika dny potkaly Arcanuse.
„Tomuhle místu bych se radši vyhnula, půjdeme dál,“ prohlásila. Stále si pamatovala, že tu přebýval Castor, se kterým se krátce setkala u Medvědího jezera a který na ni neobyčejně zapůsobil, ona ani Styx ale neměly v úmyslu zkoušet štěstí. To území mělo dvě silné alfy a ani jedna z nich podle všeho nebyla přátelská.
„Asi je to jenom důkaz toho, jak ta krajina vzkvétá,“ zabručela. „Jestli jsou schopní uživit víc vlčat než dospělých, nejspíš je to tu prostě bezpečný – a hojný.“
Okraj území obešly obloukem, už zdálky ale bylo cítit, že tu sídlí velká smečka. Možná dokonce jedna z nejsilnějších. Rez byla zvědavá, jak to vypadá uvnitř toho lesa, jací jsou ostatní vlci, kteří v něm žijí, předem se ale smiřovala s tím, že se jí nejspíš nikdy nepovede dostat se tam živá.
„Škoda, že se Meinere odporoučel, chtěla jsem se ho zeptat na ty odznaky, co prý měl. Zatím jsem je tady viděla jen na alfách, a jen na některých – zajímalo by mě, co znamenají.“ Na chvíli ji myšlenky odvedly jinam, než se vrátily k tématu lovu. Ohlédla se po Styx skoro dotčeně. Stále to byla hra, pošťuchování, ale přece si nemohla takové pomluvy o svých schopnostech nechat líbit.
„Špatně, tedy!“ máchla teatrálně ocasem. „Jak si to o mně můžeš myslet. O mně, s tak silnýma tlapama. Určitě jsi přesvědčená i o tom, že se ani neumím bránit a jsem naživu jenom kvůli dobrodiní jinejch, že! Odteď budu klidně lovit já. A jestli Život dodržel svoje slovo, můžu klidně bránit nás obě.“

//Medvědí jezero

Styx si na Newlinovu korunku vzpomněla také. Kdyby Rez byla potkala toho žíhaného vlka ještě několikrát a došlo jí, že jeho barevná ozdoba nechřadne a stále kvete na vrcholku jeho hlavy, jistě by byla přesvědčená, že to musí být také Meinerova práce. Co jiného, než magie!
Sivá vlčice vedle Rzi stále působila, že je až příliš zabraná do oněch vzpomínek. Vypadala i podivně zachmuřeně, nejspíš nebyly dobré – to ale bez pokročilé znalosti magie Rez naštěstí vědět nemohla. Netrvalo to ovšem dlouho, i Styx se pak rozloučila s hnědým maharským vlkem a dokonce mu věnovala radu, která se Rzi zdála téměř provokací, nebo možná připomínkou něčeho, co se mezi nimi stalo. Bude se i na tohohle vlka pak muset zeptat.
Rozloučil se s nimi neoblomně, všichni jej ale poslechli. Kdyby nebylo deště, stejně sem ani nejdete, říkala si Rez, která ho opomenula i pozdravit. Možná jste neměli ani překračovat hranice. Ale stejně jsi na nich skoro nic necítila, a minule vás cestou do močálů nikdo nezastavoval.
„Vážně jsem měla pocit, že tady cejtím víc vlčat, když jsme tu byly naposledy,“ prohodila ke Styx, zatímco se vydaly dál na sever. „Je to tady zatraceně zvláštní.“
Na chvíli se odmlčela, povzdechla si.
„Aspoň mám ale pocit, že ta bouřka trochu utichá. Co ten lov?“ Lehce strčila nosem do husté srsti na Styxině krku, doufala, že ji to přivede na jiné myšlenky - ať už předtím myslela na cokoliv. „Klidně se na mě můžeš jen dívat.“

//Asgaar přes Kaskády

Uši jí vystřelily trochu nahoru při zmínce o květovaných korunkách. Vzpomněla si, že podobnou ozdobu mělo na hlavě vlče, které potkala před několika týdny – Newlin. Teď už se k němu musíš chovat slušně. Chceš přece květovanou korunku.
„To zní jako ideální využití,“ zvedla pak jeden koutek. Meinere se ale vyslovil i k její vlastní magii a Rez se krátce zamyslela nad tím, jestli snad také dokáže ovládat magii myšlenek, nebo má jen odpor k tomu, že to dělají druzí.
„Možná. Ale tohle zrovna není něco, co by si vlk mohl vybrat.“ Kývla, když se černobílý představil, vrátilo se jí trochu předchozí přidrzlosti. „A to je jistě historickej moment.“
Myšlenky se jí samotné vždy zdály jako báječná magie. Jako zbraň proti lhářům a možnost být si bližší s vlky, které by měla ráda. A také ji lákalo vědět toho víc o cizincích, nahlédnout do jejich mysli. Hodilo by se to i teď – když se ohlížela na Styx a poslouchala její hlas, podivně zastřený a zamyšlený, trochu ji to mátlo a toužila vědět, co se v sivé teď odehrává. Nechtěla se jí ptát před dalším vlkem, a kdyby mohla svou magii ovládat, věděla by, co se s její milou známou děje. Mohla by ji lépe pochopit – mohla by jí předat vlastní myšlenku. Zeptat se, co se děje.
„Všechno v pořádku?“ promluvila k ní tedy jen, polohlasem.
Jejich přítomnost na hranicích nezůstala nepovšimnuta. Už za chvíli se z hloubi močálů vynořil vlk, záblesk hnědé srsti byl Rzi matně povědomý, ale nevzpomínala si, kdy a kde by měla toho vlka vidět. Došel ale až k nim a varoval, že už jsou na smečkovém území. Místní alfa sice vypadala téměř na prahu smrti, ovšem zbytek smečky podle všeho hranice hlídal. Rez ale vzápětí na všechny alfy zapomněla, protože nově příchozí měl na srsti cosi zvláštního. Voda, která se jejich skupince vsakovala do kožichů a činila je těžšími, tohohle vlka obtékala. Zamrkala, jestli dobře vidí, až pak jí došlo, že to jistě bude také dílo nějaké nepřirozené síly. Mnoho vlků nejspíš ovládalo vodu, jen tu schopnost dosud neviděla použitou tímhle způsobem.
„Jen se schováváme před tím počasím,“ promluvila k hnědému vlkovi, pozdravila ho mírným kývnutím hlavy. „Hned zas půjdeme dál.“
Čekala, že budou rovnou vyhnáni a připravovala se na další cestu - nikdo jistě nechtěl cizince na území. Styx se s ním ale nejspíš znala, podle pohledu, který mu věnovala vzápětí. Rez se tedy zadívala na hnědého pátravě a vyčkávala na jeho reakci.

Chvíli mlčela, jen se pokoušela z jejich konverzace odhadnout, co všechno spolu Styx s Meinerem mohli prožít za dobu, co se tu znali. Nelíbilo se jí, že nebyla v obraze, ráda vždy měla přehled o situaci.
„Tos mi řekla,“ kývla mírně, když se Styx zmínila o nahazování ramene. „Že ti pomohl.“
Už tehdy u jezera to přiklánělo její první dojem z Meinera k pozitivnímu, očividně jí to ale nezabránilo, aby si neodpustila nepříjemné poznámky. Nedovedla navíc odhadnout jeho povahu, což ji zneklidňovalo. Dvoubarevný vlk se jí ale nenechal tak snadno vykolejit – kdyby tomu bylo jinak, jistě by se ze samé tvrdohlavosti brzy pohádali.
Lehce zastříhala ušima, když se Styx zmínila o přívěsku s jedovatým hadem; její levé při tom pohybu trochu víc plandalo. Nevěděla o tom, že by někdo mohl ovládnout jiná zvířata, nejspíš to ale bylo možné. Proto ji tedy nepřekvapilo, když jí Meinere naznačil, jaká magie je mu blízká.
„Zelené?“ poušklíbla se. „Země. – Tam, odkud jsem, je hodně takovejch vlků. Vždycky se mi líbila představa, že jsi nějak víc ve spojení s prostředím, ve kterým žiješ, se vším, co tě obklopuje. Ale co já vím, třeba to až tak skvělej pocit není.“
Dívala se mu do toho zbývajícího oka a přemítala, co se stalo, že už zelené duhovky nemá. Je černá špatný znamení? Přišel o tuhle svoji magii, a tak se to oko celý zastřelo tmavou blánou? Barvu srsti podle magie ale zatím viděla jen na vysoko postavených vlcích, měli je alfy Berry a Arcanus – jejich odznaky Rzi ve vzpomínce probleskly před očima. Znamenalo to, že se v něm předtím mýlila a tenhle Meinere byl také někde alfou, než se stal tulákem? Nebo je to možná společná vlastnost vlků, kteří jsou neobyčejně mocní. Neobyčejné schopnosti jim černobílý už předvedl při předchozím setkání.
„Umím číst myšlenky,“ pochlubila se konečně. „Jen s tím ale začínám.“
Máchla nespokojeně ocasem, byla to její jediná magie, a ke všemu ještě nepoužitelná. To, že jsou její světlé oči jen módním doplňkem, by naplno samozřejmě neřekla.
„Co se týče jména – Rez. Ráda tě poznávám i podruhý.“ Možná by bylo přece jen lepší být s tímhle vlkem zadobře. Bylo z něj cítit cosi pesimistického, ale nakonec - byl mocný, a kdyby někdy Rez potřebovala pomoct s vykloubenou končetinou, mohla by téhle milé známosti třeba využít.

Na těch hranicích se tempo jejich chůze zpomalilo – nikdo z nich nechtěl do močálů jít, zároveň stromy na jejich okraji poskytovaly úkryt před větrem.
Slyšela poznámky, co si Styx s Meinerem vyměnili o té zimě. Možná se potkali i během ní – u Meinera bylo jasné, že je nejspíš součástí téhle země už dlouhou dobu. A přece je pořád tulák. Jsou tu všemožný smečky, ale až takovýho exota třeba žádná nechtěla.
Rez si nenápadně prohlížela jeho srst, rozdělenou takřka přesně do dvou polovin. Bylo to nezvyklé zbarvení. Pěkné, ale výrazné, což se ne vždycky muselo hodit. Rez si byla vědoma toho, že její vlastní kožich by se dal označit za nenápadný a že je to většinu času výhoda, vždycky ale toužila být něčím speciální i po stránce vzhledu.
Meinere jí dál odmítal prozradit, které magie mu říkají pane, dokonce vše obracel proti ní. Rez byla rozpolcená mezi tím, aby k němu prohodila něco ještě kousavějšího, nebo se před ním (a Styx!) začala tvářit, jak skvělá a mocná je se svou magií.
„Neuvěřím ti, když mi nic neřekneš,“ odfrkla si, zdálo se, že se přes touhu zjistit si o něm něco víc alespoň trochu přenesla a nebude na něj příliš tlačit. Obrátila se tedy raději na Styx.
„Ty na něj ale určitě něco prásknout můžeš. Znali jste se – potkali jste se tehdy v zimě?“ Hlas měla trochu mírnější, když hovořila ke své společnici, uši postavené více dopředu. Upřímně ji ale zajímalo, jak Meinera vnímá Styx, i s jeho magiemi. Na vlka, který jimi podle vlastních slov neoplýval, toho o kouzlech věděla mnoho. Rez sama si ani nebyla jistá, co způsobilo, že je Meinerovo zbývající oko onyxově černé.

//Kopretinová louka

Styx vypadala, že ji únava ještě zcela neopustila, bylo jí jedno i to, kam teď spolu vlastně míří. Na tom se ale se Rzí shodly, ani ona neměla přesný plán. Počasí jim nepřálo, obě už musely být pořádně hladové a Rez si po dlouhé době říkala, že by jistě bylo vhodné mít někde nějaké místo, kam se vracet. Zvlášť, když stejně nemají v úmyslu odejít z tohohle území! Snad ne přímo celý les a smečku, ale - co malý úkryt? Nějakou zapomenutou prohlubeň ve skalách, noru nebo zapadlý kout v houští? Všechna dobrá místa už jsou jistě obsazena jinými vlky, ale něco by se snad našlo.
Kam se vlastně vrací Styx? Možná tu skutečně jen bloudí, snad je také teď čistokrevnou tulačkou. Rez si usmyslela, že se jí na to někdy brzy zeptá.
Sivá také zavolala po Meinerovi, který se zprvu tvářil, že s nimi už znovu nechce mít nic společného. Rez si odfrkla, když jí vrátil předchozí rýpavou poznámku.
"Aspoň něco teda umím," nechala se slyšet, ačkoliv to bylo daleko od pravdy, co se magie týkalo. "Co teda umíš ty, tajnůstkáři? Klidně se ti za to pak představím znova."
Dorazili mezitím k území další smečky, Rez se rozhlédla kolem, jestli se na hranicích někdo nenachází. Zatím tu bylo pusto. Země už ale i tady na kraji teritoria byla trochu rozbředlá od deště. Jak to asi jen vypadalo uvnitř močálů!