Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jezevčí les
//VLA

„Kam mě chceš vzít?“ následovala jezevce pomalu, snad jen z šoku, že k ní zvíře s černobílým obličejem hovoří. Prošli spolu jakousi houštinou, a při proplétání se mezi pokroucenými kmeny a větvemi nízkých listnatých stromů dostala vlčice velmi brzy pocit, že chodí v kruhu – nebo snad, že sama ztrácí ponětí o světových stranách. To se nestávalo často.
„Nu, to záleží spíš na tobě,“ přišla odpověď, a z tónu jeho hlasu dostala pocit, že se jí jezevec směje. To by ještě scházelo!
„Ty mě vodíš v kruhu,“ nařkla ho, když se pak zastavila, přední nohy zaryla do země v jasném gestu. „A co jsi vůbec zač, jak to, že můžeš mluvit?“
Dál už ani krok. Je jistě začarovaný, jestli to dokáže – očaroval ji snad, aby ho prve následovala, navzdory své obezřetnosti? Možná je jako Život, ale ta černá očka v jeho obličeji v sobě neměla mírnost nebo lásku, s jakou se na žijící díval vlk z Narrských kopců. Některé magické bytosti jednoduše nebyly dobré, nebylo radno jim věřit.
Jezevec, dosud kráčící před ní, se k ní otočil, aby se jí podíval do tváře, zachmuřil se, nejspíš se mu nelíbilo, co v ní viděl.
„Jestli chceš jít dál sama, můžeš, tedy. Hodně štěstí, šedivá,“ pokývl jemně – a vzápětí rychlýma nohama zmizel v podrostu, v houští, kterým ho Rez neměla šanci následovat. Ta se zčistajasna ocitla v té houštině sama. Rozčileně se rozhlédla kolem sebe. Nechtěla už jít nikam!
Co to vůbec bylo za tvora? vrčela si pro sebe. „A jak’s mu naletěla! Určitě tě sem zatáhnul, jen aby ses ztratila.“ Neměla pochyby o špatných úmyslech toho zatraceného jezevce. Byl jen škodolibý, nebo ji teď ještě odněkud sledoval, aby se na ni pak vrhnul, až se tu doopravdy ztratí a unaví ji bloudění mezi kořeny?
Vydala se směrem, odkud přišla, ale svůj pach cítila slabě. Občas tu narazila na jiné vlčí stopy a nemohla si zabránit v myšlenkách na to, jestli se odsud ti ostatní vlci vůbec někdy dostali.
„Ty hajzle!“ křikla pak kamsi za sebe, možná to skutečně doléhalo k jezevčím uším. „Až tě uvidím, zakousnu tě, žes mě tu nechal…“
„To nemusíš,“ ozvalo se pak kousek od ní. Rez se téměř lekla a trhnutím se otočila. Znovu byla nevěřícná. Ten hlas jezevci nepatřil, byl jí docela známý – a když se otočila, kousek od ní skutečně stál vlk, kterého znala. Jeden z nejbližších. Pootevřela tlamu v údivu, než jí tvář proťal nadšený úsměv.
„Gavrie!“ zvolala. „Ty jsi tu taky! Myslela jsem, že budu jediná, kdo kdy vypadne z našeho lesa. Strašně ráda tě vidím.“
Udělala krok k vlkovi, ke Gavrilovi, svému bratrovi. Krvi své krve, někomu, kdo měl úplně stejný čenich jako ona, s kým trávili nesčetné večery ztraceni ve vlčecích rvačkách. Gavrie ale ustoupil o krok dál a Rzi spadlo všechno nadšení z tváře, když viděla výraz v té její.
„Co se děje, Gavrie?“ chtěla vědět, sama znovu postoupila o kus blíž k němu a druhý vlk se do ní vpíjel očima. Mírně se pousmál, a když Rez udělala ještě krok k němu, odstoupil do strany, aby skryl pravou polovinu svého krku – tu, na které měl hlubokou ránu sahající ještě dál, za rozdrásané tepny. Byla to smrtelná rána.
„Už taky nejsem doma, sestřičko,“ promluvil, a jeho hlas zněl i teď podivně, chraplavě snad. „Ale nejsem doma trochu jiným způsobem než ty. Přišel jsem sem, abych tě pozdravil. Chtěl jsem vidět, že se ti daří.“
Tmavošedá se znovu pokusila usmát.
„Máma s tátou byli v pořádku, než jsem – než jsem odešel.“
„Kdy jsi se sem dostal?“ pozvedla trochu hlavu, zamračila se. „A co děláš v tomhle houští?“
Připadalo jí, že necítí jeho pach; ale to mohlo být klidně způsobeno jen tou podivnou vlhkostí, co se v lese držela. A také k ní bratr nepřistoupil blíž. Nechápala to. Ani jí neodpověděl, jen krátce zvedl koutky úst.
„Odešel jsem už před nějakou dobou. A jsem tu kvůli tobě – je příjemné vidět se aspoň na chvíli. Když za mnou poběžíš, vyvedu tě odsud – dá se tu snadno ztratit, že.“
S těmi slovy se pak vydal směrem od ní. Rez šla za ním, plna radosti, že znovu vidí rodinu, že tu už není sama. Měla tolik plánů – chtěla se zeptat na všechno, co prošvihla, na zbylé bratry a Gavrilovu cestu. Všechno mu tu ukáže, seznámí ho s těmi, které tu má ráda, třeba se spolu ještě přidají do nějaké smečky…!
Gavril zašel za obzvlášť hustý keř a Rez zrychlila, aby se jí neztratil – ale za keřem už nebyl její bratr, ale východ z lesa a široká, prázdná louka.

//Zarostlý les

//Zarostlý les

Za chvíli skutečně došla na lučinu. Široké prostranství jí dalo konečně možnost se protáhnout, po tom, co překonala hustý porost, který znesnadňoval průchod předchozím lesem. Přes travnatou plochu proto přeběhla – jen v pouhé potřeby dostat do pohybu končetiny ztuhlé dlouhým spánkem. K dalšímu lesu dorazila mírně udýchaná. Vešla mezi listnaté stromy a znovu zvolnila krok.
Už si víceméně ujasnila, že Gallireu nechce opouštět – minimálně v dohledné době. Chtěla si tedy projít několik dalších míst, porozhlédnout se, kde jsou řeky, jezírka a vhodná místa na lov, zda tu někde nenajde i nějaké zákoutí, kam by se mohla znavená vracet. Nějaký vlastní úkryt. Šla zahloubaná do svých myšlenek, a proto si prve ani nevšimla, že v lese není sama. Bylo tu sice mnoho jiných pachů, které jitřily její smysly, ale v dohledu nebyli další vlci. Zato zvíře, na které vzápětí narazila, ji skutečně zarazilo. Kousek před ní seděl na zadních tlapkách jezevec - černobílá maska přes tvář ukrývala dvojici černých očí a Rez se vzápětí zarazila, jen kvůli postoji tohoto zvířete. Sklonila proto trochu hlavu. Vypadalo, jako by na něco čekalo, hledělo přímo na ni, jako by z vlků vůbec nemělo strach.
"Takhle se na mě nedívej," promluvilo to vzápětí a Rez sebou téměř škubla, náhlým zmatením téměř vyvalila oči. "A takhle taky ne."
"Ty mluvíš," prohlásila pak. Na to se jezevec zamračil ještě víc, cosi si zavrčel pod vousy - a znovu ve slovech. Jiná zvířata přece nemluvila. Rez nikdy nezjistila, zda jsou jednoduše němá, nebo jen mají vlastní řeč, které vlci nerozumí, ale rozhodně nehovořila řečí vlků. Tohle byl zatraceně pozoruhodný úkaz, a korunu všemu nasadilo to, že se jezevec tvářil, že je reakcí Rzi otrávený a slýchává tohle od vlků každičký den. Neměl by mluvit. Jak jinak poznáš, která zvířata jíst a která ne, když by mohla přemýšlet a mluvit jako ty!
"Mluvím. Nejsi první ani poslední, koho to zaráží," pokračoval, zvedl se ze sedu - Rez se k němu obezřetně vydala blíž a jezevec přešlápl na krátkých nožkách, stříbřitý kožíšek se leskl i v tom šeru. Celá ta scéna se tmavošedé zdála trochu surreálná, nebyla si chvíli jistá, jestli se jí to jen nezdá. Chtěla otevřít tlamu a zeptat se, ale jezevec ji předběhl.
"Když už seš tady, rád bych tě někam zavedl," pokračoval a ukázal jednou tlapkou kamsi do houští, mezi stromy, kam už se kvůli hustému podrostu téměř nedostal sluneční svit. "Jen pojď. Budeš to chtít vidět. Většina z vás to vidět chce..."
Až v tu chvíli si Rez uvědomila, že je na zemi otisknuto několik dalších vlčích stop.

//Jezevčí plácek

//Řeka Kiërb

Probudila se a kolem ní byl stále bílý den. Cítila se ale podstatně lépe – a předchozí bouře téměř odezněla. Přála si, aby bylo lepší počasí, měla toho nepříjemného nečasu plné zuby. Byla odpočatá, trvalo jí ale dlouho neý se konečně zvedla z místa nedaleko od řeky, kde odpočívala. Neměla přece proč ani kam spěchat. A chvíle samoty jí skutečně prospívala, čas od času neškodilo zůstat jen sama se sebou. Najedená a vyspaná se na svět dívala o mnoho jinak než předešlého dne.
Když se jí konečně zachtělo opustit své vyhřáté, vyležené místo pod stromem, vyrazila dál. Kráčela na jihovýchod, prodírala se dosud neznámým lesem a zkoumala okolí. Šla pomalu, nic jiného ale ani nebylo možné – co chvíli musela obcházet nějaké houští. Stromy tu rostly velmi blízko sobě, jejich dlouhé kmeny se pokoušely vytáhnout se co nejvýš, aby dosáhly alespoň na trochu slunka. Bylo tu chladno, zrovna v tuhle chvíli by ale Rez uvítala parno horkého léta, co by jí prohřálo srst. Nebo alespoň trochu více světla! Doufala tedy, že se stromy brzy rozestoupí, aby odhalily louku.

//Jezevčí les

//VLA

Když se dívala na lesy po bouři, vybavovala si okamžiky, ve kterých ta mocná vrtkavost přírody hrozila zraněním i jí samotné. Kácela předtím stromy s lehkostí, jaká neměla obdoby. Každé zvíře se v tu dobu schovalo, jak nejlépe dovedlo, aby se vyhnulo té pohromě.
Kráčet lesem teď znamenalo muset si dát mnohem větší pozor na spadané větve a vyhřezlé vnitřnosti stromů, co v třískách trčely do všech stran. Klacky byly ale jen drobností vedle stromů, které ta bouře vyvrátila z kořenů. Kmeny ležely i přes vyšlapané cestičky lesní zvěře. Kolmo k nim se tyčily ty silnější, mladší stromky, dostatečně silné či šťastné, že nečas přežily ve zdraví. Krutý výjev, jaký teď potkávala všude. Kdyby stromy dovedly křičet bolestí, nedalo by se v těch lesích vydržet ani chvíli. Kakofonie vrzání dřeva a šumění listů teď byla naštěstí tím jediným, co se po okolí rozléhalo.
Ke všemu zlému ji tahle příhoda zastihla zrovna ve chvíli, kdy se sama necítila nejlépe. Kdy ji sužoval hlad a únava, potřeba přístřeší a spánku. Kondici neměla příliš dobrou a utíkat před deštěm a blesky bylo to poslední, co v tu chvíli potřebovala. Kroupy ji zasáhly do zad tolikrát, že snad nebylo jediné místo, na kterém by ránu necítila. Kabát z tmavošedé srsti ji od toho nečasu nedovedl uchránit. Kdeže - naopak byl nepříjemný, jak ztěžknul vlhkostí a odmítal uschnout. Klid, který následoval po bouři, ale svým způsobem vystihovat duševní stav Rzi. Komicky poházený obsah, podivné ticho, zdánlivé bezčasí. Kdyby se teď skutečně zastavil čas, nikdo by si toho nevšiml, tak nehybně to tu po bouři vypadalo. K večeru se zdálo, jako by vše zadrželo dech, aby se mohlo s příchodem rána znovu nadechnout.
Krajina se pomalu zotavovala.

//Východní Galtavar

Vydala se za ním, pořád trochu váhavá a rozladěná. Rigel ale působil klidně a uvolněně, což se po chvilce přeneslo i na ni. Vypadalo to, že je předchozí epizoda u konce a už jí nic nehrozí, stále si ovšem nebyla jistá, co od toho vlka čekat dál.
„To je pravda,“ souhlasila s ním. „Ale se Styx nemá problém jen jedna smečka.“
Zaujalo ji slovo magič, bylo to zvláštní označení – a Rigel zjevně také věřil, že jeho rodu magie chybí. Možné to bylo. Ohlédla se po něm s něčím jemnějším ve tváři, když naznačil, že by toužil začít jinak, nebo být někým jiným, než kým musel být v místech, kde se Styx vyrůstali. I ze Styx Rez cítila, že by byla sivá ochotná změnit principy, podle kterých žila. Naučit se soužití – vždyť i Rez samotná se na ni celou dobu dívala očima zbarvenýma po magii a přesto si pak byly tak blízko.
Nic to ale neměnilo na tom, co Rigel řekl o nepřátelích, které si Styx za tu krátkou dobu nadělala. „Co jsem slyšela, to Elisino vlče to prý přežilo. Ale nezdá se, že by to brala jako polehčující okolnost.“
Zůstala chvíli na břehu a sledovala Rigela, jak se koupe, jak voda smývá špínu z jeho srsti. Až po chvíli popošla malý kus proti proudu, aby se sama zbavila bláta a větviček – a bůhvíčeho ještě. S nelibostí si uvědomila, že se tím zbaví i Styxina pachu.
Bylo jí vyčteno, že se snadno urazí, a sama si do Rigelova hlasu domyslela smířlivý tón, aby se přes to přenesla. Nakonec se snad ještě rozejdou v přátelském duchu!
„Každopádně – naposled mířila na západ,“ prozradila pak, sama si vědoma toho, jak vágní a nepřesná ta informace je. „Snad ji najdeš – a jestli dřív než já, pozdrav ji ode mě.“
Svým způsobem ji těšilo, že tu má Styx rodinu, někoho, kdo bude na její straně, když se cokoliv podobného semele – na druhou stranu to jistě znamenalo i víc nebezpečných incidentů v tomhle kraji.
„Ty taky, Rigeli,“ rozloučila se s pousmáním, krátce máchla ocasem, zatímco čekala, až špinavá voda odteče, aby se mohla znovu napít. Přemýšlela, jestli se ji teď vydá hledat – a co vlastně dělá sama Styx. Co bylo tak důležité, že jí o tom ani neřekla.
Rigel po svém rozloučení odběhl a Rez si mohla jen domýšlet, kam ho ty další dny zavedou. Zůstal ale ještě nějakou dobu v jejích myšlenkách: byla to zatracená náhoda, narazit tak brzy na dalšího člena Styxiny rodiny. Dalo jí to možnost nahlédnout víc do života sivé vlčice, poznat, z jakých poměrů přišla. Jací jsou její blízcí. A Rigel jí byl, podle všeho, velmi podobný – byl silný a nebezpečný, s vychýleným a rozbitým morálním kompasem. Zároveň působil inteligentně, přemýšlivě, od jednoduchého agresora vláčeného instinkty měl zatraceně daleko. Rez se dokonce přistihla, že jí byl chvílemi i sympatický, přemýšlela nad tím, kým by se tenhle vlk stal, kdyby měl možnost vyrůst v jiném prostředí – v obklopení běžné, obyčejné smečky, ve které nikdo není odkázán bojovat o vlastní přežití. Možná to něco říkalo i o její vlastní moralitě. Těšilo ji ale, že ani z Rigela neměla pocit, že by mu byla její společnost obtížná a představovala si, jak Styx vyloží, s kým se setkala, až se znovu shledají. A Styx si ji přece najde. Jak sama řekla: je dobrou stopařkou.
Ještě chvíli zůstala u řeky – chladivý proud jí omýval nohy a máčel jí srst. Už tak ji předtím měla navlhlou, ale teď voda prosákla až do husté podsady. Kožich ztěžknul a začal zábst; mírnější vítr, co pofukoval okolím řeky, ten pocit jen znásobil. Možná to bylo špatné rozhodnutí – ale lépe snad, než být špinavá. Teď bylo třeba jen najít nějaké klidné místo, kde si skutečně odpočine. Celý ten den ji vyčerpal duševně i tělesně, nedovedla si představit, že by měla vydržet další pochod, další zvrat, další setkání. Vidět další východ slunce bez toho, aby předtím zavřela oči na déle než několik hodin.
Jemně si povzdechla. Zůstala tu sama, jen kročeje několika dalších vlků byly vtisknuté do blátivých břehů řeky. Tentokrát za to ale byla ráda, ačkoliv ji jindy absence společnosti sžírala. Chvíle o samotě jí teď jistě dodá nějaký vnitřní klid. Bude si moct odpočinout. Už jen předstírat před ostatními vlky, že vyčerpaná není, bralo tolik sil! A válet se s nimi po zemi, to bezpochyby taky.
Otřepala se hned několikrát, ve snaze dostat z tmavošedé srsti co největší množství vody. Pak se pomalu vydala dál, podél toku té říčky. Klikatila se víc než mnohé další, co na tomhle území potkala. Bylo ale vždy příjemné jít podél vodního toku, zvlášť krajinou, kterou neznala tak dobře.
Říční koryto se pomalu stáčelo k jihu. Vážně se tu motáš z jednoho kouta do druhýho. Nevíš, kam jdeš. Ale dokud je ti tu dobře… a dokud tu máš co jíst… Myšlenky na jídlo na chvíli převzaly kontrolu nad její myslí. Už to bylo několik dní, co si tu našla něco k snědku. Tehdy se se Styx téměř přejedly, veškerá energie z té hostiny ale byla už dávno spotřebovaná na to cestování po krajině. Teď byla Rez příliš unavená na cokoliv, tím spíš pokoušet se ještě běhat za nějakými zvířaty!
Jako by se na ni ale usmálo štěstí, na jednom z břehů řeky byl čerstvě vyvrácený strom, který padl za oběť nedávné bouři. Rez jej nejprve chtěla jen obejít, ale pak si všimla, že u něj cosi čeří hladinu. Padlý kmen zahrazoval cíp ohybu řeky – a prapodivnou náhodou v něm uvázla jakási ryba. Rez chvíli stála a pozorovala, jak sebou ryba plácá a pokouší se obplavat změť větví, a jak se jí to nedaří. I jejímu znavenému mozku pak došlo, jaké má štěstí, že tu narazila na kořist, která jí nemá kam utéct. Pustila se tedy znovu do vody, nořila tlamu do vody a pokoušela se tlapami přišlápnout rybu ke kamenitému dnu řeky. Až po chvíli se jí povedlo nešťastnou rybu sevřít zuby a vytáhnout ji z vody. Došla s ní na břeh a slizké šupinaté tělo se jí křečovitě zmítalo mezi čelistmi. Trvalo jen chvíli, než bylo rozkousáno napadrť a zmizelo v žaludku Rzi, který tak dlouho volal po naplnění. Vlčice si ještě nějakou dobu spokojeně olizovala čenich, než se rozhodla znovu se zvednout a jít dál. Tentokrát už ne daleko – neměla ani potřebu hledat nějaké ideální místo na spaní, jen se stočila pod prvním rozložitým stromem, který našla, a usnula, jakmile zavřela oči.

//Kaskády

Ze všech možných reakcí na její slova se Rzi dostalo zrovna smíchu. Sice to bylo nejspíš znamení, že se ji tenhle Rigel nechystá rozcupovat a měla by za to být ráda, jakýkoliv výsměch ji ale vždycky popudil. Druhý dopadl na zem vedle ní a hruď se mu rozechvívala z docela jiného důvodu, než tomu bylo u Rzi – ta už se chystala znova začít vrčet. Zůstávala bez hnutí, když ji druhý setřásl, a propalovala ho pohledem. Nebylo ani nutné ovládat magii myšlenek, aby mohl Rigel odhadnout, že si Rez v duchu propočítává své šance, kdyby po něm teď skočila. Byla přesvědčená, že by nějaké byly, přece jen se po návštěvě u Života cítila o mnoho lépe; únava z předchozích dní, usazující se ve svalech, jí to ale nakonec rozmluvila. A nakonec – Rigel byl dobře stavěný a byl to bratr Styx, zrovna tuhle rvačku by si raději odpustila.
Nelíbilo se jí ani to, jak Rigel označil její vztah ke své sestře, ačkoliv – a nebo právě proto, že – se shodou okolností docela trefil. „Tvoje sestra byla mnohem lepší společnost než ty,“ odpověděla mu, zatímco se pomalu znovu zvedala na nohy. Už měla toho nedobrovolného válení se na rozmočené zemi plné zuby. A po Rigelovi se stále dívala podezřívavě: nemohla si být jistá, že je v jeho přítomnosti v bezpečí. Možná bys měla zmizet. Nemusí to bejt Norox, aby ti příště skočil po krku doopravdy. Co mu brání? Nevyznala se v něm a rozčilovalo ji to. Nepoznala na něm skoro nic a netušila, jestli jen nedovede odhadnout jeho povahu, nebo je s tím vlkem prostě něco jinak či špatně. S tím nepříjemným pocitem někde v břiše z něj nespouštěla oči a zkusila se na něj podívat jinak, podívat se do něj - marně. Mysl druhého vlka jí zůstala zastřená. Vnímala jen to, že pro ni teď pravděpodobně není nebezpečný.
„Na ni si netroufneš, takže si to trénuješ na mě?“ zhodnotila, stále trochu naježená; bylo ale vidět, že už je klidnější. „Taky na vás není sama, co jsem slyšela.“
Viděla, jak si ji Rigel prohlíží, sama si byla vědomá toho nánosu špíny, co se jí musel nastřádat v kožichu. „To nevypadáme, díky tobě,“ pronesla, kousavý tón ale prozrazoval jistou víru, že podobnými poznámkami v druhém nevzbudí agresi. „Tak fajn. K řece. Ani o krok dál.“

//Řeka Kierb

Napila se zhluboka, když se postavila po Rigelově boku k řece, k níž po chvíli došli. Druhý zmínil mrtvého bratra a ona se pokoušela vzpomenout si, jestli o někom takovém nemluvila i Styx. Neřekla toho o svých sourozencích tolik. Odosobněný tón Rigelova hlasu by ale zapadal do té historie, zdálo se, jako by byl na podobné tragédie zvyklý.
Promluvil pak i o vlčici, která Styx napadla a zranila ji - ani jeho vlastní setkání s Elisou nemohlo být příjemné.
Jaká byla pravděpodobnost, že narazí zrovna na Styxina bratra tak krátce po tom, co se její cesty rozjedou právě se sivou! Možná si byli i podobní; i u Rigela měla Rez pocit, že má cosi hlubokého a snad i nebezpečného v očích. Objevilo se to ale až ve chvíli, kdy se zničehonic Rzi postavil do cesty a zahleděl se na ni, odhalil přesně to, o čem do té doby mlčela. Předchozí slova o tom, po kom Rez táhne, jí trochu silněji rozbušila srdce. Všechna varování o Noroxovi znovu zazněla v uších tmavošedé vlčice. Celá rodina Styx jistě byla tvořena zabijáky, nikdo jiný by mezi nimi nepřežil. A v mysli se Rzi objevilo zřetelné a trochu zbabělé přání, aby tu Styx byla s ní.
Uši měla tmavošedá obrácené k hlavě, uvědomovala si, jak blízko ten druhý vlk je. A jak hrozivě dokázal vypadat! Docela instinktivně nadzvedla horní ret, jen zavrčení ještě nevycházelo z jejího hrdla. Neměla na něj čas, jen couvla, aby se pokusila dostat mezi ně nějakou vzdálenost. "Nech mě," varovala. Tmavé oči toho vlka se na ni dívaly chladně, evidentně neměl v plánu nechat ji na pokoji. Chtěl odpovědi, to bylo zjevné, ale Rez se jim zrovna tak chtěla vyhnout. A Rigel nečekal, až jej odbude, jak měla v plánu.
Rez vztekle zavrčela, když se k ní pustil ještě blíž a strhl ji k zemi. Vzápětí se navzdory chabé obraně ocitla na zádech, povalená do bahna už podruhé za tak krátkou dobu. Až tehdy jí došlo, jak nebezpečná ta situace je. Cítila cizí zuby u svého krku a bylo jasné, že tohle není žádná přátelská potyčka. Tlapy měla zapřené o hruď toho vlka, a snad by se jí i podařilo ho odrazit, kdyby nebyla tak zatraceně unavená. Takhle se ale zmohla jen na vzdorný pohled do jeho tváře, bílé oči odrážely zlobu.
"Myslíš, že bych byla naživu, kdybych Styx ublížila?" napodobila tón jeho hlasu, cedila ta slova přes zuby. "Ta ohnivá flundra je jedna z místních alf, jmenuje se Elisa. Jestli chceš chránit sestru, možná bys měl začít s ní, tady štěkáš na špatnej strom, příteli."
Přinutila se uvolnit se, přece jen - kdyby ji chtěl zabít, už by to udělal, ne? Teď hořce litovala svého předchozího chvástání o tom, že se nedávno poprala. Se Styxinou vůní v její srsti by si to mohl tenhle vlk vyložit zatraceně zle. To byl docela logický závěr - Rez se ale přesto cítila dotčená tím, že je znovu brána za nepřítele.
Natáhla se pak k němu, aby se mu otřela lící o srst na krku. "Teď po ní táhneš taky, jsi spokojenej? Slez ze mě a já ti řeknu, kde jsem ji viděla naposled."

//Ragar

„Děkuju,“ pokývla hlavou. Komplimenty, ať už upřímné či neupřímné, byly spolehlivou cestou, jak se dostat do její přízně. Společně postupovali z hor dolů, jejich cesta pak vedla jehličnatým lesem, kterým sama Rez ještě nedávno prošla. Nejspíš se tam nahoru doopravdy sápala pro nic za nic, když se vracela tak brzy – nakonec by ale mohla alespoň chvíli pobýt ve společnosti, kterou tam nalezla. Zvlášť v jejím současném stavu bylo trochu únavné se seznamovat, tenhle vlk ale byl poměrně sympatický. A měl ten správný vkus na jména.
„Můžeš se se mnou chvíli zastavit u řeky, kus odtud jedna teče,“ nabídla, poslouchala pak pozorně, když jí vyložil nějaký mýtus, o kterém se tu dozvěděl.
„O tom jsem neslyšela. Ale taky jsem sem přišla teprve nedávno... Předpokládám, že by to mohla být pravda – viděla jsem tady tolik magickejch entit, že bych se tomu snad už ani nedivila. Sídlí tu i Život sám,“ odfrkla si a pohlédla na něj, z tváře mu toho nevyčetla příliš. „Máš někoho, koho bys tam chtěl vidět.“
Nebyla to otázka, spíš tiché konstatování – proč jinak by vlk vyhledával takové místo? Zaujala ji ale ta představa. Ta možnost. Moci znovu potkat někoho, kdo tu už není! Nevěděla ale, jak by takové místo fungovalo: je to snad jen hříčka vyšších bytostí, co ze vzpomínek vlka sestrojí nějaký obraz blízkého z minulosti? Nebo je skutečně něco jako vlčí duše, která zůstává i po tom, co se tělo rozloží a zbudou jen kosti? A viděla bys tam Valeriana?
Měla jen krátkou chvíli na vzpomínání. Vzápětí Rigel vypustil z tlamy něco, co Rez přimělo znovu se k němu ohlédnout. „Co to bylo za vlčici?“ zeptala se, uši natočila víc k němu. A co znamenalo, že jí sestra snědla vlče? Jediný výklad těch slov byl nasnadě, Rzí v rychlosti proběhlo hned několik pocitů – zaujetí nad tím, jak je tenhle svět malý, pochybnost, jestli skutečně slyšela dobře a obezřetnost. Znovu se jí vybavila chvíle, ve které ji Styx varovala před jedním ze svých bratrů – a rovnou jí doporučila útěk, jakmile někoho takového uvidí. Tenhle vlk se zatím netvářil ani v nejmenším agresivně, a potom – kdyby byla Styx jeho sestrou, necítil by její pach z kožichu Rzi? Ale jaká je pravděpodobnost, že by se tu potulovala ještě nějaká jiná vlčice, co jedla vlčata.
Nejvíc ji nakonec zasáhlo to, že Rigel naznačil, že by se ten kanibalismus na vlčeti skutečně odehrál. Pokud ona věděla, bylo včas zachráněno, a Styx by jí přece nelhala. Nebo ne?

//V. Galvatar

Uši obrátila trochu dozadu, aby dala najevo nespokojenost, když jí bylo skutečně vyčteno, jak vypadá. „Nejen kvůli ní,“ odpověděla, čerstvé vzpomínky na to, jak k tomu rozcuchu přišla, Rzi ale trochu zvedly náladu. „Část toho je i z bitky.“
Nadhodila to jakoby mimochodem, ležérně, jako by se jí to snad stávalo každý den. To bylo sice od pravdy daleko, ale přece jen tohohle vlka neznala – a určitě si na ni nebude nikdo dovolovat, když se bude tvářit jako ranařka.
Vlk před ní se zmínil o svých sourozencích – to dávalo smysl, jestli tu někoho hledal, bylo moudré podívat se i po územích smeček. Rez věnovala krátkou myšlenku i své vlastní rodině. Chyběli jí, rozuměla tomu pocitu odloučení. Doufala ale, že vlastní bratry nikde v kraji nepotká, přece jen by jim jistě bylo lépe, kdyby zůstali se zbytkem rodiny.
„Hodně štěstí, tedy. Snad je najdeš, ten kraj není až tak rozlehlej…“ Kývla lehce, když se vlk představil jako Rigel a vzápětí se rozhlédl kolem nich, zjevně tu nebyli sami. „Já jsem Rez. A vypadá to, že máme společnost. Já tu na ni taky čekat nebudu…“
Vydala se za tím cizincem dál od hranic, neměla potřebu být konfrontována ještě nějakým horlivým ochranářem. Doufala, že se za nimi nikdo nepustí.
„Znáš tyhle končiny, Rigeli?“ zeptala se v chůzi, přece jen se nechtěla znovu plahočit kamsi do neznáma. „Ráda bych našla místo, kde si aspoň na chvíli odpočinu.“

//Erynijský les

„Procházka,“ odsouhlasila. „Kupodivu. Ale zdevastovaně po tý bouři vypadají všechny lesy, dneska už jsem jich pár prošla.“
Líbil se jí tón hlasu toho vlka, působil na ni jako rozumný charakter, a takových se v tomhle kraji podle všeho potulovalo málo. Cítila, jak si ji cizinec prohlíží a zastavuje se očima na její tváři, to ale bylo přirozené – byli vůči sobě jistě jen navzájem obezřetní. Doufala ovšem, že rouška tmy zmírňuje to, jak vypadá stav jejího kožichu. Nerada vypadala vyloženě neudržovaně, neměla ale od rvačky se Styx šanci se pořádně očistit, takže byla rozcuchaná a na hřbetě jí ulpívala hlína. Možná na to mohla myslet, než se takhle vydala přes půlku Gallirei. Možná měla myslet na spoustu jiných, praktických věcí, na spánek a jídlo, na plánování, jak tu teď bude trávit čas bez své šedé společnice. Věřila ovšem, že podobně jako tomu bylo předtím, osud už ji někam zavane. Třeba ani tohohle vlka nepotkala úplně náhodou – a mohla by s ním být alespoň příjemná rozmluva, na tu chvíli, než ji skutečně přemůže únava. Odvést svou pozornost jinam by mohl být dobrý začátek.
„Jestli hledáš tady, přišel jsi sem teprve nedávno, předpokládám,“ podotkla. „Kam míříš dál, jestli se můžu zeptat? Potkávám hodně tuláků, ale podle všeho tenhle kraj skoro nikdo neopouští.“

Přišla o něco blíž, zatímco se menší z obou stínů vydal pryč. Donesl se k ní povědomý pach, ale nebyla si jistá, jestli už ji dnes jednoduše nematou smysly. Zbývající vlk zůstal na místě, ohlížel se po Rzi a působil klidně, ta tedy udělala ještě několik kroků k němu, než se zastavila v bezpečné vzdálenosti. Vypadal mohutný - sama se považovala za velkou, ale tenhle ji mírně převyšoval.
"To promiň, neznám místní tolik. Ale chápu tě, ideální místo a čas na špacír," cukly jí koutky, zbytek její tváře ale měl k veselí daleko. Prohlédla si vlka pořádně - mohutnou postavu i zajímavě zbarvený kožich. Jemu by ty světlý oči po magii možná slušely o něco víc, zavrčely její zrádné myšlenky. Dnes měla podle všeho zatraceně špatný večer.
"A pro mě dobrá zpráva. Místní alfa by nebyl nadšenej." Váhala, jestli má zkusit zapříst hovor s náhodným cizincem na kraji cizího území, nebo si jít dál po svých. Už se značně připozdilo a druhá možnost byla očividně tou správnou. Zaujalo ji ale, co tu vůbec dělal tenhle vlk. To se všichni po té hrozné bouřce rozhodli začít prozkoumávat terén?

//Erynijský les

Byl to další z dlouhých pochodů, které v téhle krajině už absolvovala. Tlapy jí bolely a k hladu, únavě i neštěstí ze Styxina odchodu se přidal i holý fakt, že měla stále trochu promočenou srst. navíc zašpiněnou od bláta. Ledový vítr hrozil, že ji nechá prochladnout, když si brzy nenajde nějaký úkryt. Nedívala se příliš, kudy jde, a čas od času měla pocit, že Styx stále cítí - ale mohl to být jen pozůstatek její vůně, co Rzi ulpěl v kožichu z toho předchozího kočkování.
Většina putování, které v životě prožila, směřovala na sever - byl to směr, který byl přirozený, který vždy dovedla odhadnout z postavení slunce či hvězd, i díky vnitřnímu kompasu, který má snad každé zvíře v sobě. Když nevěděla kudy, obracela se na sever. I teď se tedy škrábala do hor, co jí byly matně povědomé.
Byl to nakonec ale špatný nápad, čím výš se dostávala, tím víc řídly stromy, a vzpomněla si pak, že v těchhle místech sídlila ta smečka, kterou se Styx nedávno navštívily. Smečka s alfou, který dovedl létat, který byl prý magií spjat i s kouzlem samotných těch hor. Hranice jeho území poznala snadno, jejich značení ji téměř udeřilo do čenichu, když se přiblížila.
Rozhlédla se proto kolem, zda tu není nikdo další. Neměla v plánu upozorňovat kohokoliv z místních obyvatel na svou přítomnost, vydat přes jejich území se také nemohla. Vyrazila tedy dál podél nich, snad s bláhovou představou, že území obejde, že se snad podívá, jestli není ještě něco severněji.
Ve svém zamyšlení spojeném s tím vyčerpáním si ani nevšimla, že se blíží ke dvojici neznámých vlků, kteří spolu byli zabráni do hovoru jen kousek před ní. Zastavila se na chvíli, byla si ale jistá, že ji už museli vidět, v jejích šedých očích se odráželo světlo měsíce, její kroky byly slyšet a ani tma by nezakryla její tmavý kožich.
"Zdravím, chci tudy jen projít," promluvila k nim, jen pro případ, že by se jednalo o vlky z Ragarské smečky, co by jí chtěli vyčinit procházku kolem jejich terotoria.

//Borůvkový les

Potřeba vyběhat ze sebe přebytečnou energii sílila, nakonec se Rez vydala dál na sever. Noc pokročila a ona věděla, že bude brzy potřeba najít přístřeší, nějaké místo ke spánku. Byla ale už teď pevně rozhodnutá uběhat se natolik, že až skutečně ulehne někam do jehličí, usne vzápětí. Že ji spánek pohltí rovnou, že se nebude dlouze převalovat a ohlížet nad sebe na tmavé nebe. Že nebude myslet na Styx.
Procházela dalším lesem, u tohohle si byla jistá, že ho dosud nepoznala. Pokoušela se dávat pozor, aby nešlápla špatně, měsíční světlo bylo odstíněné smrky nad ní a jedna z nohou ji stále pobolívala. Byla to ale tupá, nicotná bolest, co snad brzy také odezní. Anebo ne - možná by bylo přece jen pěkné si ten kousanec nechat jako památku.

//Ragarské pohoří

//Asgaar

Svaly ji začaly trochu bolet z toho neustálého pohybu. Ale nakonec - i ta bolest byla svým způsobem příjemná. Rez ji přijala a nechala ji, aby zaplnila celou její mysl společně se sílící únavou. Tohle bylo to jediné, co ji momentálně chránilo před tím, aby skončila stočená někde v houští a litovala, že se znovu ocitla osamělá. Bylo to pro ní jiné: Styx byla jednou z mála, s kým mohla cestovat delší dobu, s kým cítila alespoň nějaké spojení, přátelství, blízkost - a to bylo zatraceně silné, alespoň takový měla pocit. Jistě se znovu potkáte, říkala si ale, bylo to ujištění. Potkáte se, a pak se budete moct vydat na další lov, prozkoumat víc míst na severu, těšit se z tohohle parnýho léta. Snad vážně měla něco důležitýho. A narazíš na ni znovu, tenhle svět je malej - podívej, i v tomhle lese už jsi byla! Tady jste naposled jedly. A brzo se tu třeba sejdete zas.
Rez se rozhlédla po hranicích, na kterých už to vonělo borůvkami. Z dálky byly vidět i tmavé borůvkové keře. Mírně jí zakručelo v žaludku, nejspíš by se jí ale udělalo špatně, kdyby se měla dál živit jen borůvkami. Nadechla se zhluboka - bylo příjemné tu vůni cítit spojenou s jinými vůněmi, ale uvnitř toho lesa se ten odér stával téměř nesnesitelným. Tohle je snad ještě efektivnější než značení. Každej to přece musí cítit.

//Erynijský les

//Náhorní plošina (přes Mahtaë)

Přidala do kroku, když znovu míjela Asgaarský les, už poněkolikáté za tak krátkou dobu. Bylo to místo, které pro ni předtím bylo jakýmsi lákadlem, ale dva ze tří vlků odsud, o kterých věděla, si
v mysli zařadila mezi agresory. Jistě by tomu bylo jinak, kdyby byla schopná podívat se na oba incidenty z více objektivního hlediska, nakonec ovšem zrovna nebyla v náladě, kdy by nad něčím takovým měla kapacitu přemýšlet. Nebyla vůbec v žádné náladě, jen mechanicky kladla tlapku před druhou a v mírném poklusu pokračovala dál. Krajina kolem ní se mohla měnit, jak by jen chtěla.
Nečekala, že by tu měla někoho potkat, takhle pozdě večer předpokládala, že bude moci projít kolem hranic bez povšimnutí. Když ale míjela první stromky, zahlédla i v té tmě jasný odraz tmavého kožichu s bílými vzory, trochu se jí zcela instinktivně naježila srst na zátylku. Místní alfa. Viděl ji? Tentokrát se snad nemusela bát, byla tu přece sama – Arcanus se předtím tvářil hrozivě spíš vůči její společnici. Ale teritorium si podle všeho střeží bedlivě.
Neviděla ho příliš zblízka a byla za to ráda, předpokládala, že se jí snad podaří zmizet odsud, než se k ní někdo jiný přiblíží, nebo jí konfrontuje ohledně toho, jak blízko jejich hranicím se znovu dostala. Ale přece jenom pocítila zvědavost, když tohohle alfu ucítila znovu. Nepamatovala si už, jaké měl oči, jestli byly stříbrné jako ty její. A přemýšlela, jak mocný musel být vlk, aby se mu barva magie z duhovek očí přenesla i do srsti.
Cítila se trochu nepatřičně, sama přece ani nevěděla, co všechno bylo možné s magií myšlenek dokázat, když ji vlk ovládal mistrně. S nikým takovým se nikdy nesetkala – v kraji, odkud pocházela, se pohybovalo jen málo těch, kteří by se kouzlům věnovali důkladně. Někdy to ale možná zjistí - pokud je tu Arcanus, jistě tu budou i jiní vlci, co jí budou moct říct víc o její vlastní magii. Mohla by se vlastně ještě někdy znovu vydat k Životovi, snad by jí poradil on. Třeba by jí to pomohlo zdokonalit se - vždyť k čemu jsou jí světlé oči, když neodhadne tok cizích myšlenek! Když nikomu nedovede ani předat ty své. Jaké to jen bude, až se tohle všechno nauči?
Zrychlila, když znovu opouštěla území, dala se později do klusu.

//Borůvkový les