Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Aina

Jemně přikývla. Zamýšlela se i nad tím, jak vlastně mohou mít stromy a rostliny vlastní vůli, jak mohou vzdorovat. Snad měly i mysl jako takovou, byť primitivní, jednoduchou – ale toužily po vodě, po slunci, po tom, aby vítr a déšť omyly prach z jejich těžknoucích listů. Natahovaly se ke světlu s urputností, značící věčné soupeření s okolní zelení. Ale mohlo v nich být něco jako myšlenky?
Meinere se svěřil s tím, jak byl magií zrazen – a otočil hlavu, aby se na Rez zadíval jizvou táhnoucí se přes oční důlek. Zhluboka vydechla. Kdo by čekal, že i země bude tak nestálá, nevypočitatelná… zrádná. „Nejspíš je tady jen málo toho, na co by se dalo spolehnout,“ odpověděla neurčitě, bylo na ní ale vidět, že ji tohle zranění mrzí. Muselo být omezující, bez ohledu na Meinerovy jiné schopnosti. Cítila ale, že druhý nestál o lítost – alespoň o tu patetickou ne.
Soustředila se tedy na výšlap – země pod jejich nohama teď byla mrtvá a černá, stoupali do kopce a vzduch byl cítit trochu jinak. Došli až k místu, kde mohli nahlédnout přes okraj té hory – sopky –, na tu ztvrdlou masu v ní. Stále se zdálo, že sopka vyčkává, aby mohla znovu vychrlit lávu a pohltit vše v dosahu. Dřímající zkáza.
„Myslím, že by stačilo, kdyby do toho vlk s magií vody nějakou hodil. Ta pára by mohla napáchat docela paseku,“ zhodnotila, mrkla na něj. „Ale myslím, že bys mohl nadělat dost škod i sám. Máš moc, máš jí víc, než většina místních. Vůbec často přemýšlím nad tím, jak potenciálně ničivý jsou schopnosti některejch vlků. V tom Styx svým způsobem chápu. Jen pro ni ještě donedávna byla špatná veškerá magie, bez ohledu na to, jaká, jak silná.“
Ani teď se nezdálo, že by ji Meinerovy poněkud znepokojující poznámky vyváděly z míry, vypadalo to, že je přesvědčená, že druhý jen žertuje. Nakonec se oba vydali od sopky dál.

//Aina

//VVJ

„Ach tak,“ přitakala, když jí Meinere potvrdil, že má ta vlčice z jeskyní těch mrňat víc. Takže jí žádná nepomřela a je mrzutá z docela jiného důvodu, než že by ji někdo připravil o rodinu.
Ohlédla se k černobílému, když se rozhovořil o čarách, na které se zeptala. Poslouchala se zaujetím, s ušima obrácenýma dopředu. Tohle ji zatraceně lákalo – vždycky v sobě nosila jakési nenaplněné ambice a toužila být nějakým způsobem mocná, ačkoliv si uvědomovala, že tohle nemusí být ten nejlepší způsob. Magie mohly být podobně nápomocné jako nebezpečné, sama si pamatovala, co jí kdysi o myšlenkách Meinere řekl.
„Země mi vždycky připadala jako ta mocná,“ promluvila pak. „A věřím, že je. Představovala jsem si, že pomocí ní cítíš spojení se vším živým, s celým lesem. Se vším, co roste, co svým způsobem dejchá. Co nás obklopuje. Snad můžeš vnímat přírodní zákony tak, jako ti s magií myšlenek vnímaj mysl vlka.“
Pokračovali podél řeky a Rez se krátce zamyslela nad tím, co by od Života a Smrti žádala ona. Ohlédla se na svého společníka, kterého to učinilo silným, ale nešťastným.
„Vzduch, voda a oheň jsou jen živly. Můžou ublížit, ale jejich podstata je neživá. A co se týče myšlenek…“ odmlčela se na chvíli, než pokračovala: „přála bych si to samý. Vidět do hlavy lhářům, poznat zlej úmysl v mysli cizích ještě předtím, než ho uskutečnej. Moct porozumět líp těm, co mi budou blízký.“
U něj bys ráda, říkala si, zatímco kráčela po Meinerově boku – na té straně, na které mohla alespoň co chvíli pohlédnout do jeho jediného oka. Jeho tak často, tak příliš často neodhadneš.
Možná, jestli se vydá k té Smrti, požádá právě o to, aby mohla ovládat zemi. O jiných magiích toho nevěděla příliš, cítila však, že by jí to mohlo být nějakým způsobem blízké.

// Sopka Fëlga'Tarátar

//Řeka Mahtaë

Meinere byl tím, kdo prolomil to podivné ticho mezi nimi, když nazval tu Siriusovu matku megerou. Rez se proti tomu rozhodně neměla v plánu ohrazovat. „Je příjemná asi jako bodláčí v kožichu,“ souhlasila s ním. „Snad to ten její potěr nebude mít po ní. A - ona jich vážně má víc? Viděla jsem ji předtím s jedním, co vypadal nachlup stejně.“
Blížili se mezitím k jezeru a Rzi se k čenichu dostávalo dost cizích pachů, nastražila uši, aby ji přítomnost jiných vlků nepřekvapila. Nakonec sama říkala, že dnes bude u toho jezera jistě plno! Ještě předtím, než se mohli k jezeru dostat blíž, Meinere skoro nakrčil čenich a dal jasně najevo, že nemá náladu na větší společnost jakéhokoliv rázu.
„Jdem,“ řekla pak - „nebo bychom se mohli přidat, najít si nějaký nový milý známosti? Vypadá to, že se tu sešli všichni z okolí. Asi jsem nebyla jediná, koho napadlo udělat si zábavnej dýchánek u vody. Hotová sešlost.“
Hlas pak protáhla, aby bylo znát, že je ironická, nechtěla ho tlačit do nepříjemností a sama už neměla nutkání se cpát mezi jiné vlky, zvlášť, když by mohli být tak nepříjemní jako tahle megera, jejíž jméno se stále nedozvěděla. Věděla o ní jen to, že chce ublížit Styx – a to docela stačilo. A Styx? Kde je jí konec? Následovala černobílého vlka dál, stále trochu zamyšlená. Až pak znovu promluvila:
„Můžu se zeptat, jak’s to předtím udělal? Jak’s mi promluvil do mysli, aniž bys cokoliv řekl? Měla bych to taky umět, ale zatím se nevyznám skoro v ničem magickým.“ Ztichla, ale jen na chvíli. „Ani nevím, co měly znamenat ty dvoubarevný oči tý… megery.“

//Aina

//Zrcadlové jeskyně

Vyšla z jeskyní a skoro byla přesvědčená, že se počasí o moc nezlepší a bude dál ošklivo, že budou z nebe znovu padat kapky studené vody a v dálce bude znít hřmění - naštěstí byl ale velmi příjemný večer, ve kterém se spolu s Meinerem vydali k severu; míjeli už dobře známou řeku, kolem které toho už Rez tolik procestovala spolu se Styx - náhle jí přišlo na mysl, že Meinere byl tak blízkým (a zároveň i tak zvláštním) vlkem snad i proto, že byl podobně jako ona tak nestranný: musel vědět vše o tom, čeho se v této krajině Styx dopustila, tuláci se dozví všelijaké drby - nesoudil ji ale, stál stranou od moralizování, možná i proto, že byl tak ponořen do vlastních myšlenek, do vlastního nitra; oba teď byli podle všeho zamyšlení a mlčenliví, jen Rez na okamžik zaváhala, když měla přejít přes Meinerovu cestičku z kamenů, brzy ale pokračovali dál: bok po boku.

//VVJ

Vlče vypadalo zprvu trochu poděšeně, což šlo přímo proti tomu, jak si jej pamatovala z předchozího setkání. A bránilo se, že žádná ošklivá slova neužívá. Rez nakrčila trochu nos v soustředění, a v tu chvíli se jí v hlavě ozval Meinerův hlas, jasný a srozumitelný, ačkoliv ho neslyšela promluvit nahlas. On jí hovořil do mysli! Ohlédla se po něm a měla spoustu otázek na svou vrozenou magii i na to, jak by to mohlo být jiné vlče – nebyl na ně ale čas. Ten malý, který nebyl Sirius, jí rovnou přiřkl přezdívku a vlčice se na něj pousmála, vždycky se jí líbilo dostávat komplimenty na kožich. Moc často se to ale nestávalo, jak poukázalo samo vlče, byla to nenápadná barva.
„To je od tebe pěkný,“ pochválila ho. „A ty jsi teda kdo?“
Na jejím dvoubarevném společníkovi bylo vidět, že by nejraději rovnou odešel. A ta vlčice, kterou znala od Medvědího jezera, se taky ani nepokoušela skrýt nespokojenost s tím, že jí sem Rez leze. Ta si odfrkla, jakmile se Lennie zmínila o Styx. Posledně se nezdála až tak nepřátelská, ale bouře zjevně zhoršovala náladu každému.
„Hned vypadnu,“ přislíbila, na tváři měla pořád podivný poloúsměv, který si ale držela spíše z toho důvodu, že byla od ní Lennie dost daleko. „Na nějaký lepší místo. Co třeba k tomu jezeru, kde jsme se potkali, co myslíš, Meinere?“
Černobílý se pomalu vydal z jeskyní ven, jen Rez se ještě chvíli zdržela, aby se ohlédla po zbytku osazenstva, Lennie, vlčeti, tomu hnědému vlku a jakési hnědé změti chlupů, která se u nich držela.
„Vůbec bych se nezlobila, kdybyste se chtěli přidat. Je od krásný místo – a už bude snad konečně znova svítit slunce! Horko a chladná, čistá voda na koupání, touhle dobou tam navíc určitě bude větší společnost,“ mrkla na ně, jako by je lákala, sjela pohledem k vlčeti a pak znovu k jeho matce. „Taky bych ti mohla zkusit vymluvit to s tou kožešinou. Ale – možná snad někdy jindy!“
Vyběhla pak za Meinerem z jeskyní.

//Řeka Mahtaë

Ohlédla se pak k vlčeti: myslela si, že by si na ni taky možná vzpomnělo. Nenapadlo ji, že malý vlk, kterého po boku jeho matky tehdy potkala, měl velmi podobného bratříčka, a mylně předpokládala, že jsou jeden a ten samý.
"Ahoj, malý," promluvila k němu rovnou, trochu sklonila hlavu a zahleděla se přímo na Alastora. Nikdy se ke komukoliv, kdo se choval nedospěle, příliš neměla, ale zpětně jí připadalo trochu úsměvné, jak oprsklý ten malý vlček předtím byl, když se k nim rovnou rozběhl a začal klást nevhodné otázky. A jak byl nebojácný - dokud mu ovšem Rzina bezuchá společnice necvakla zuby před obličejem. Rez ten obraz před očima zahnala jemným zatřepáním hlavou.
"Naučil ses ještě nějaký neslušný slovo, kterým zdravíš cizí, nebo ti je máma zakazuje?" ztišila trochu hlas, až zněl skoro spiklenecky. Pozvedla koutky, aby bylo jasné, že to myslí v dobrém, neměla zájem popudit kohokoliv z dalších vlků. Popravdě ji ale zajímalo, jak - a jestli - jí bude odpovězeno. V některých ohledech přece byla vlčata zábavná, to si po té době Rez dokázala přiznat. Třeba i hravá, černobílá Lil, kterou před bouřkou viděla na jihu u moře, by nejspíš byla na chvíli příjemnou společností. Rez ale v přítomnosti tak energických tvorů nikdy nevydržela příliš dlouho. Jaké to teprve musí být, stát se matkou! Dávat pozor na neuhlídatelné a hlasité vlčky, co se mermomocí hrnou poznávat všechny světové strany, nehledí na nebezpečí, pořád mají hlad a ještě je třeba jim zakazovat sprostá slova.
A jaké to asi bylo pro matku tohohle vlčete, zvlášť, jestli o ta ostatní nějak přišla!

//Vyhlídka

Vydali se společně z vyhlídky pryč, a Rez při tom přemítala, kde tu jen mohou být jeskyně. Ráda by si myslela, že už se v kraji vyzná dobře, evidentně ale bylo stále co objevovat, v tom nejspíš tkvělo jedno z kouzel té členité, magií přeplněné krajiny.
Následovala druhého vlka a brzy jí bylo jasné, že bez Meinera by cestu na to místo nenašla, leda by sem zabloudila čirou náhodou. Po chvíli se ocitli v krápníkových jeskyních a vzduch tu byl zvláštně cítit, snad proto, že byli pod zemí. Zvláštnějším úkazem ale byly světélkující krápníky na stěnách, ozařující měkkým světlem celý prostor. Bez jejich záře by tu sice nebyla pravá, úplná a černočerná tma, protože na některých místech ve stropě byly otvory, ale i tak napomáhala tomu, aby bylo možné prohlédnout si prostor lépe. Jistě jsou taky magický, napadlo ji mimoděk, jak jinak by mohly kameny svítit! Zbývala jen otázka, jestli to podivuhodné osvětlení vytvořil některý z vlků, nebo vzniklo jen samovolným působením nějakých čar, co tu dost možná vyvěraly že země podobně jako prameny vody.
Ohlédla se ještě po Meinerovi, aby to okomentovala nějakou vhodnou poznámkou, ale v tu chvíli uslyšela hlasy, tiché ozvěny toho, že tu nejsou sami. Nejspíš se sem přišlo před deštěm schovat víc vlků. Náhle trochu znejistěla - mají radši zůstat někde u vchodu do jeskyní a hledět si svého, nebo se alespoň podívat, s kým sdílí to přístřeší před nečasem?
Popošla dál, brzo už měla výhled na menší skupinku. Od pohledu starší vlk s tmavou srstí, hnědá vlčice, vlče a - trojbarevná, která už byla Rzi povědomá. No jistě - viděly ji tehdy u Medvědího jezera se Styx. Tehdy měla s sebou to stejné vlče. Docela mladé, a jedno. Bylo to zvláštní, málokdy se stávalo, že by se narodilo jen jedno jediné. Třeba jsou ta ostatní mrtvá. Nebo je - nebo je taky někdo napadl. Rziny myšlenky se v tomhle zatraceném počasí přikláněly k ponuřejším tématům. Jedním z nich byla i vzpomínka na Styx, na jejich loučení, na to, co se o ní dozvěděla a co se následně z náklonnosti k ní rozhodla zcela přejít.
Ještě štěstí, že tahle neumí číst myšlenky, říkala si, když se vydala pomalu k nim. Oči vlčice byly nezvyklé, dvoubarevné. Rez si nebyla jistá, jakou magii to značí, ale byla přesvědčená, že její mysl je v bezpečí. A vědomí druhé vlčice také - tyhle myšlenky by jí určitě náladu nezvedly, jako ostatně žádné matce. Rez se tedy zkusila tvářit o něco mírněji, aby se jí to neodrazilo ve tváři. Nebyla si ale jistá, nakolik se jí to povedlo.
"Zdravím," promluvila k nim, zůstala v dostatečné vzdálenosti; obrátila se pak k té trojbarevné, kterou znala. "Pamatuju si, že jsem tě viděla tehdy u jezera, kousek odsud. I s tvým synem. Jen už si nevzpomenu na vaše jména."
Možná si ji druhá vybaví.

Meinere zbytek jejich předchozí skupinky nepojmenoval, Rez napadlo, jestli vůbec zná jejich jména. To její si ovšem pamatoval, což ji naplnilo příjemným pocitem, že sem snad patří, když už se v té krajině zabydlela natolik, aby si našla známé. Meinera jistě znalo o dost víc vlků – měl pravdu v tom, že jeho zbarvení bylo příliš výrazné, aby se dalo snadno zapomenout. I Rez samotná ho považovala za podivína, když se poprvé setkali. Bylo ale sporné, jakou roli v tom hrálo samotné zbarvení.
„To je pravda. Ale mohlo by to bejt horší,“ mrkla na něj, aby mu pak připomněla jeho slova tehdy u jezera. „Sám jsi mi povídal, že ti Život může udělat růžový drápy.“
Vlk vedle ní vypadal, že by nejraději zašel někam, kde by byli méně na ráně, kdyby se počasí ještě zhoršilo. Pokývl ke Rzi, aby ji odvedl z vrcholku vyhlídky, a ta se za ním vydala ochotně. Bylo jí sympatické i to, že se tu tenhle vlk jistě vyzná dokonale, po té době, co tu už strávil.
„To je dobrej nápad,“ přiznala, trochu přidala do kroku. „Ale – tvoje zbarvení je skvělý. Jednoduchý ve svý podstatě, a přitom poutavý. Výrazný.“
Ačkoliv vrozená magie myšlenek by mohla dělat dojem, že Rez zajímá spíše vše vnitřní a skryté, častěji hleděla na vizuální stránku věcí. A v tom byl Meinere bezesporu zajímavý, ačkoliv si i Rez sama uvědomovala, v jakých situacích může být nápadnost nevýhodou. Představila si na chvíli Meinera ve sněhu – bělostnou plochu, kam oko dohlédlo, a uprostřed přesně polovinu černého vlka s jediným onyxovým okem bez bělma.
„Cos vlastně dělal za tu dobu, co jsme se neviděli?" tázala se pak, uši trochu skopené kvůli větru.

//Zrcadlové jeskyně

//Kaskády

Meinere za ní zavolal a Rez se ohlédla, potěšená, že přece jen nepůjde sama. Tři a půl vlčice nechali stát na kaskádách a vydali se spolu na vyvýšeninu. Tmavošedá jen na chvíli zvolnila krok, aby ji černobílý nemusel dobíhat. Pousmála se na něj, aby dala najevo, že ji potěšilo, že se Meinere rozhodl ji následovat.
„Kdo to vůbec byl?“ zeptala se, máchla u toho ocasem. „Řekla bych, že už tu nejspíš znáš každýho. Ale v některých případech to ale musí bejt spíš na škodu.“
Po chvíli znovu zpomalila, aby se ohlédla k nebi, které pomalu nabíralo sytější a sytější černou barvu.
Znovu se schylovalo k večeru a museli si dávat pozor, kam šlapou, bylo už ale příjemněji. Bouře, zdálo se, odezněla docela, alespoň v téhle části krajiny: rozvířila všechny vůně, které k nim přinášel mírnější vítr, a vytvářel podivnou směsici, kterou se vlčice marně snažila rozložit na jednotlivé pachy. Rozčesával i její tmavou srst, kterou si už několikátý den nestihla pořádně očistit, a o to příjemnější to bylo. Teploty se ale stále držely velmi vysoko, alespoň pro ni. S hustým kožichem, který byl Rzi v létě spíše na obtíž, to nebylo ideální. Po předchozí bouři byla ale za teplou noc ráda, ještě si živě pamatovala, jak se předtím choulila s mokrou srstí do klubka a stále jí byla zima. To už snad nehrozilo. Doufala, že si posledních několik dní vybralo svou zásobu bouřek na léto, jako tulačce jí po chuti rozhodně nebyly. Smečkovým vlkům se to žilo: jakmile začalo pršet nebo sněžit, schovali se se svými druhy do úkrytů. Ale pro vlka na cestě, který nemá ani obyčejnou vlhkou noru, bylo martyriem ocitnout se pod nějakým bouřkovým mrakem. Hromy roztřásaly zem pod jeho nohama, a blesky, ty blesky! Rez se krátce zamyslela nad tím, jestli je vůbec možné, aby takový blesk uhodil do vlka. Snášely se z nebe bez varování a zdánlivě náhodně, jen občas si vybíraly ke svému dopadu vyvýšená místa. Trochu ji při té myšlence zatrnulo - ona se zrovna škrábala na tu nejvyšší skálu široko daleko! Už ale neslyšela ani vzdálené hřmění, bouřka byla dozajista pryč.
„Už je aspoň trochu líp,“ pronesla pak zamyšleně k Meinerovi, nevěděla ani, jestli myslí to počasí nebo fakt, že byla vedle vlka, kterého i po tak krátké době viděla skutečně ráda.

Meinere se vůči tomu nevhodnému přivítání kupodivu ani neohradil, místo toho skoro laxně odpověděl na pozdrav. Tmavošedá ani předtím nebyla příliš entuziastická, nemělo jí tedy co zkazit náladu – přesto ji trochu zarazilo, jak depresivní byla hned ta další věc, co jí řekl. Bůhví o čem se tu předtím ti tři spolu bavili!
„Vždycky jsi takhle pesimistickej, předpokládám,“ pronesla. Pamatovala si, že když Meinere předtím hovořil se Styx, padly mezi nimi podobné narážky. Rez potlačila nutkání do něj drcnout hlavou ještě jednou, pochybovala, že by ho jakákoliv hravost přivedla na jiné myšlenky – a Meinerův osobní prostor toho jistě už měl dost. Navíc teď měla jiné starosti: nově příchozí černobílá vlčice začala cosi o tom, jak je tenhle vlk přitažlivý a Rzi začalo kolovat hlavou, jestli tím náhodou nemyslela i její vlastní příchod. Že by to vypadalo až tak zle? Měla bys se sebou něco udělat. Styx tu chvíli není, a ty už…!
Stáhla se trochu, defenzivně, jakmile to slyšela, snad by se i nějak obhájila, ale to vlče se světlým kožichem se vzápětí trochu nahrbilo a s bolestným výrazem ve tvářičce se sebe vypustila hlasitý pšouk doprovázený smrdutým zápachem, co se donesl až k čenichu Rzi. Ohnula nos v očividné nelibosti, zatímco se vlče vydalo za nejbližší keř. Střevní potíže. A vzhledem k tomu, co se zrovna dělo za keříkem, bude to tu takhle vonět ještě nějakou dobu.
„Myslím, že asi půjdu,“ prohlásila, zkusila se tvářit alespoň nějak slušně, ale bylo vidět, že jí to příliš po chuti není. Ohlédla se k Meinerovi – a jen k němu, ostatní vlčice jí příliš pozornosti nevěnovaly, podle všeho to mělo být jen velmi letmé setkání.
„Pěkný setkání. Asi zamířím na vyhlídku, kdyby se ti chtělo se přidat. Jinak se měj – určitě na tebe narazím znova!“
Vydala se pak pryč, až po chvilce se otočila, aby se podívala, jestli jde Meinere s ní.

//Vyhlídka

Také by se mi hodil sraz kolem poledne - sice jsem z Prahy, ale ráno nejsem k použití. c:

//VLA

Po tichém, dosud nepoznaném lese šedavou vlčici svižný krok nese. Stromy svými větvemi kloní se k ní, šero je, nedlouho do stmívání. Hledala úkryt, místo, kde se napít, po dlouhém dni bolely všechny tlapy. První i čtvrtá - a sžíral ji hlad, do hlubin lesa se počala brát. Vítr ji ovíval, ani on nestál - a pod nohama úzká se jí zjevila cesta. Úzká a drobná, až se Rzi zdálo, že ji mnoho maličkých nožiček vyšlapalo. Ta cesta vedla jen o kousek dál - tam mezi jehličnany velký dub stál. A u jeho kořenů, co zemí prorostly začala tmavá chodba, lemovaná nerosty. Nestrkat nos do věcí, s nimiž nemá co do činění ani po tolika neštěstích ve zvyku Rzi není. Strčila tedy hlavu do otvoru, když ji však chtěla zvednout nahoru, uhodila se rázem do čenichu. Zakňučela, nehledě na svou pýchu - a vzápětí přišel zvuk docela jiný. "Kdo sem zas jde dělat voloviny?" řičelo z chodby, až její obklad se chvěl. A kdo by na tom místě dál otálel? Navíc v těch vyhrabaných hlubinách byl zřetelně cítit liščí pach. A i kdyby se jí tunelem jít snad chtělo, nevešlo by se do něj její tělo. Však co by chodila na tak divná místa! Radši než být od hlíny zůstane čistá. Než někdo stačil z té nory vyjít ven, vydala se pryč, jedno kam - za nosem!

//VLA

Bolo prazvláštne cestovať opäť o samote. Nebolo to ani tak dlho, čo by Rez mala na svojich túlkach spoločnosť, no za tú dobu si na ňu zvykla natoľko, že teraz bola cudzia neprítomnosť vedľa nej všadeprítomná. Všímala si stále, že vedľa nej pri tých prechádzkach po lesoch a lúkach niečo chýba. Alebo niekto – sivá, o niečo menšia vlčica so žltými očami a potrhaným uchom na pravej strane. Čo chvíľu mala chuť preniesť k druhej kdejakú poznámku či sa zveriť so svojimi myšlienkami alebo poznatkami o krajine kolem nich. A Styx toho vedela veľa nielen o zemi, v ktorej sa nachádzali, ale aj o magiách aj o živote ako takém. Bolo skvelé byť po jej boku, nielen kvôli tomu, ako dobrou lovkyňou Styx bola.
Už nejakú dobu nebol v živote Rzi nikto, koho by mohla zvať svojim priateľom. Tiež si ani nepamätala, kedy naposledy trávila toľko času s inou vlčicou. Keď sa nad tým zamyslela, bola od mala zvyknutá viac na spoločnosť vlkov. Vyrástla medzi bratmi, cestovala potom so svojim partnerom, a jedinými dôležitejšími vlčicami v jej živote byli doteraz jej matka a niekoľko starších samíc z jej svorky. O to radšej bola, že si konečne nalezla kamarátku. Niečo jej ale stále kolovalo v hlave - bola si istá, že to medzi ňou a Styx predsa nemôže byť len obyčajné kamarátstvo. Inak by jej predsa vedľa druhej tak silno nebilo srdce.

//Zarostlý les

Po nějaké době se před ní objevila louka a skály, již dobře známé - ty, na kterých se dalo dohlédnout téměř na celé území. Pro teď to Rzi připadalo jako ideální místo, kde si odpočinout, rozhlédnout se, zjistit, kam vyrazit dál. Do kopce se tedy sápala statečně, zvuk jejího zrychleného dechu brzy překrylo zurčení vody. Bylo zatraceně příjemné dostat se znovu k řece, v jednu chvíli se Rez zastavila, aby se napila, přestože tu byla voda až příliš studená a zanechávala na jazyku podivnou nahořklou chuť minerálů. Vyvěrala ze země na samém vrcholku skal, ze kterého spadala dolů v několika po sobě jdoucích vodopádech. Rez příliš podobných skal v životě neviděla.
Po nějaké chvíli se dostala k vrcholu, na místo, kde byla vyhlídka, stále ovšem převýšená některými jehličnany, co tu před lety zapustily kořeny. Ještě dříve, než ucítila jiné vlky, uslyšela zpovzdání hlasy. Měla společnost - když se k nim ohlédla, zahlédla Meinera, kterého ještě docela nedávno potkaly se Styx. Vedle něj stáli další dva vlci, jeden z nich byl vlčetem se zvláštně světlou barvou srsti. A kráčel k nim ještě někdo další. Podle všeho taky nějaký známý.
Zastavila se na chvíli dál od nich, aby se ohlédla zpět do údolí. Pak se budeš muset vydat najít bratra, slíbila sama sobě. Předchozí scéna v hloubi lesa, kam ji zavedl mluvící jezevec, v ní stále rozdmýchávala pochybnosti o jejím zdravém rozumu. Zůstal v ní pocit jakéhosi neklidu, ačkoliv nevěděla, kde se bere.
Snad i z toho důvodu se pak ohlédla ke skupince opodál a pomalu se vydala k nim, snad ve snaze zbavit se nepříjemného pocitu, co v ní zůstal.
"Meinere," oslovila černobílého vlka, když k němu kráčela, bylo vidět, že je při něčem ruší. Kývla tedy k vlčici a malé, béžovo-bílé kuličce vedle ní.
"To se potkáváme docela brzo. Daří se ti? Kam máš namířeno?" začala, postoupila trochu blíž k němu a otřela se mu o srst na krku. Docela pozdě si uvědomila, že až tak dobří přátelé nejsou a že mu dost zasahuje do osobního prostoru, ale bylo už docela pozdě. A navíc - bylo příjemné se k někomu takhle vetřít, tohohle vlka považovala za jaksi důvěryhodného a trochu to tišilo její rozrušení. Jako by těmi přáteli skutečně byli! Snad jen Meinere z toho tak nadšený být nemohl.

//Jezevčí plácek

Ocitla se znovu úplně sama. Po Gavrilovi nebylo ani stopy - a to se rozhlížela všude. Jako by se po něm zem slehla! Volala, ale její hlas se jen vytrácel v lesích, rozléhal po loukách. Nikde ani stopa - ani na kraji lesa, kde Rez prošla blátivou kaluží a zanechala tam otisky svých tlap - ty Gavrilovy chyběly.
Zůstala ještě dlouho na louce, zatímco zatažená obloha hrála druhé housle k její zachmuřené náladě. Až pak se vydala dál, pryč, zarostlým lesem, kterým sem přišla, a neměla ani ponětí, co to mělo v té houštině znamenat. Ale jedno jí bylo jasné - viděla tu svého bratra, i když jí zmizel. To znamenalo, že jej brzy najde znovu! Není tu sama. Už nikde není sama. A s tím vědomím se vydala na západ, v naději, že na něj ještě někde narazí.

//Kaskády