Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popošla o kus dál, aby to nevypadalo, že se k těm dvěma chystá dostávat příliš blízko. Neměla teď náladu se k někomu družit, naopak tu bylo až příliš vlků. Nejlepší by nejspíš bylo rovnou zmizet - a to měla i v plánu, vypadalo to, jako že se všichni z celého okolí rozhodli uspořádat si večírek při měsíčku. Rez to v tu chvíli příliš nezajímalo, a raději by se klidila - ovšem neměla to v plánu dřív, než by se pozorněji podívala na květiny, co tu rostly. Přešla tedy znovu na kraj té louky, aby sklonila hlavu k těm fialovým květinkám. Mrzelo ji, že tu teď není Meinere: až jej příště uvidí, řekne mu o těchhle kytkách. A bude z nich chtít korunku!
Ta představa ji sama o sobě potěšila. Nakonec ale - proč by si pár těch květin nemohla odnést! Otevřela tlamu, aby jich několik utrhla, ačkoliv chápala, že se pod tlakem jejích tesáků purpurové kvítečky znehodnotí. V tu chvíli ji ale překvapila chuť těch květin - byla nasládlá, podivně vábivá. To u žádných jiných ještě nezažila, leknutí ji ale přimělo kytky vyplivnout. Obezřetně oslintané květy obešla, zamračila se na ně, jako by je tím vyzývala k nějakému vysvětlení. To se ale nestalo, a tak se odhodlala je znovu vzít do tlamy. Slastná chuť na jazyku. Přežvýkala je tedy. Polkla. A bylo po květinách.
Napadlo ji, že přece vůbec nejsou špatné. Kdyby v sobě měly i nějakou kalorickou hodnotu, snad by se i vykašlala na nějaký lov a zůstala tady. A napásla by se - ha, docela podobně, jako jiná zvířata, jejichž masem se běžně živila. Snědla ještě jeden květ a olízla se. Po té době, co na svých cestách ochutnávala všechno možné, byly tyhle květiny zaručeně nejlepší. A to je našla zcela náhodou! Nebo tu i ti ostatní vlci snad byli kvůli nim?
V tu chvíli jí došlo, že váhá, že se jí najednou nikam chvátat nechce. Sedla si tedy mezi ty fialové lístečky a zavřela na okamžik oči - jak plynul čas, měla pocit, že jí váha na předních nohou začíná být nepříjemná. Lehla si na břicho a sladká vůně květin doputovala až k jejímu čenichu. Zavřela na okamžik oči a pokusila se užít si ten moment, o kterým byla přesvědčená, že je momentem klidu.
Vzduch byl mnohem chladnější než za dne a šero jí vyhovovalo, cítila se takhle k večeru mnohem lépe, než během žhavého poledne, které strávila v severnější části území ještě s Meinerem. Sice ani nefoukal vítr, který by pohnul vzduchem, zachovávajícím si charakter dusna, ale Rez si byla jistá, že ty horké dny jistě brzy přejdou. Za chvíli vezme létu žezlo podzim, všechny listnaté stromy v kraji se zbarví stejně, jako se vždy zbarví zapadající slunce, a ona bude ležet v oranžovorudých listech. Stejně jako teď v květinách! S lehce přivřenými víčky téměř cítila, na jaké zemi zrovna spočívá. Jak zeminou prorůstají kořeny stromů, jejichž větve se rozdělují na úzké větvičky, na nichž pomalu žloutnou listy, měnící pak barvy do oranžova, pak do ruda. Měla pocit, že v tu chvíli cítí i tu bájnou magickou sílu, co protékala celou zemí. Celou tou krajinou. A když Rez otevřela oči, byla ta podivná síla, ta prazvláštní energie, naprosto ve všem. Byla v zemi, v květinách, ve vzduchu, který Rez dýchala, i v ní samotné. Byla součástí toho celého. Toho světa. Patřila sem! Ta magie byla i v pachu Styx, co se k ní odkudsi donesl a na okamžik jí zcela zatemnil smysly.
Pokusila se rozhlédnout se po okolí, ale všechno se topilo ve tmě a obrysy vlků splývaly jeden do druhého. Bylo toho příliš - příliš podnětů pro přecitlivělé oči vlčice, která byla součástí všeho.
Rez se tedy obrátila směrem, kterým přišla, a pomalým, rozvážným krokem se vydala pryč.

//Říční eso (přes Jezevčí les)

//Zubří vysočina

Louka pozvolna změnila svůj charakter. Rez vešla na místo poseté podivnými květinami, které měly i přes nedostatek světla výrazně fialovou barvu. Takové ještě neviděla nikde v téhle krajině - a snad ani předtím. Byla tma, čas odpočinku - přesto odsud slyšela čísi hlasy, tušila, že tu jistě nebude sama. I pachů tu bylo mnohem více - různé, mísící se do sebe. Měla pocit, že tu cítí i Styxina bratra, toho, kterého znala, toho méně nebezpečného. Viděla kolem sebe siluety - a nejblíže k ní byla dvojice nějakých vlků, byli jeden vedle druhého a povídali si. Rez neslyšela, co si říkají, ale podle tónu jejich hlasů to vypadalo, že jde o nějaký soukromější rozhovor. Měla pocit, že už je někdy viděla, ale nebyla v tu chvíli schopná si je někam zařadit. Snad kolem sebe jen někdy prošli. Tmavošedá se chtěla odvrátit a zmizet zase pryč, ale zaujal ji odraz měsíčního světla v očích jednoho z nich. Čímsi povědomá černobílá vlčice měla v tom světle vážně zvláštní oči: růžová se v nich mísila ve žlutou a Rez si uvědomila, že se do nich už jednou doopravdy musela dívat. A pak si vzpomněla: doopravdy už se potkali! Bylo to kdysi někde u Sarumenského hvozdu, chvíli po tom, co sama přišla do téhle podivné země a prohlásila ji za svůj domov. Jejich domovem byl snad právě ten nedaleký les. Upřímně se ale nedivila, že si vzpomněla až teď. Tahle vlčice jí tehdy jen navzdory zajímavému zbarvení a očím nepřišla tak výrazná, tehdy se chovala podivně odtažitě a držela se od Rzi dál. Měla s sebou tehdy mnohem výraznějšího vlka, vlče: a to vlče bylo velmi podobné tomu vlkovi, co s ní byl teď. Dokonce měli i stejnou korunku! Muselo to být jejich vlče, bezpochyby. Teď se k sobě přece tak měli. Vrátila se v myšlenkách k těm očím: doposud žádné podobné oči neviděla. Většina vlků je měla podle jednoho ze základních elementů, nebo rozšířenějších magií. Takhle podivně barevné duhovky musely být něčím speciálním i v tomhle kraji. Stejně jako Meinerovy, i tyhle musely být dílem Smrti. Rez strávila krátkou chvíli úvahou, jakou magii ta vlčice tedy ovládá, o tolika z nich ale nevěděla, aby to mohla přesněji určit. Byla tedy zanechána na pospas svým úvahám.

//Zarostlý les

Trochu zrychlila, jakmile se dostala na otevřenou planinu. Zhluboka si vydechla, když měla pod nohama konečně trávu. Tyhle pláně byly k večeru velmi příjemným místem, kde se ocitnout, širé a vítající, ozářené měsíčním svitem. Rozhlédla se kolem sebe a zavětřila, i tady cítila ještě čerstvý pach jiných vlků, zrovna mezi nimi ale nebyl žádný, který by jí byl známý. Byla to teď spíše špatná zpráva - sama se nechtěla znovu družit s někým dalším a dělat si nové známé, a také se do téhle části kraje vydala s nadějí, že se jí tu povede něco ulovit. Tak to hodně štěstí, když to tu táhne po dalších vlcích na každým kroku, zavrčela si v duchu, nevrlá z myšlenky, že si tu zase někdo udělal nějaké poutní místo, a veškerá kořist, co by stála za řeč, se tak frekventované louce vyhne. Zamířila tedy dál, s nadějí, že alespoň tam najde něco k snědku, navzdory pozdní hodině.

//Elysejské pole

//Východní hvozd

Překročila řeku, co se táhla mezi dvěma lesy - na chvíli se u ní zastavila a ohlédla se, zda jsou vidět hvězdy, než pokračovala. Cesta dál vedla hustým podrostem, stromy tu rostly mnohem blíže k sobě a jejich koruny nepropouštěly příliš světla, o to těžší bylo postupovat dál. Rez musela zpomalit a hledat si v tom houští lepší cesty. Za tu dobu, co tu procházela, k tomuhle lesu získala zvláštní vztah - sice jí bylo sympatické, jak hustě prorostlý a členitý byl a jak snadno by se tu dalo bloudit, to samé se ale ukazovalo jako zatracená nevýhoda pokaždé, když se pokusila někam dostat. O to raději byla, když se po zdánlivě nekonečné chvíli konečně ocitla na kraji zalesněného území. Louky a kopce před ní byly alespoň ozářeny měsícem - přes ně se jistě půjde o mnoho lépe.

//Zubří vysočina

//V. Galvatar

Rez běžela a obloha nad její hlavou se pomalu zbarvila do tmavě modré, připravovala se, že přijme černočerný háv noci. Tmavošedá vlčice ale navzdory příchodu tmy nebyla tolik unavená, předchozího večera měla možnost se dostatečně prospat. Nic jí proto nebránilo, aby se vydala vstříc další cestě hustým, hlubokým lesem. Už několikrát ho navštívila, i tak ale bylo nesmírně složité prodírat se mezi listnatými stromy a keříky pod nimi, co chvíli se jí do cesty postavilo nějaké houští, nebo ji přes čenich praštila vůně nějaké plodiny či pach jiných vlků, jejichž cesta tu také vedla. Kolik vlků tu vůbec celkově žije? napadlo ji, zatímco kladla jednu tlapu před druhou a pokoušela se dávat pozor na cestu. Tohle území bylo dost rozsáhlé, bylo tu mnoho silných smeček, a ačkoliv už Rez prochodila tu krajinu křížem krážem, nemohla ještě ani zdaleka potkat všechny. Měla k tomu ale jistě nakročeno - za poslední dobu se tu nachodila tolik, že ji tlapy bolely snad na konci každého dne.

//Zarostlý les

//Cedrový háj

"Poběž!" pokračovala Rez, mávla v rychlém cvalu ocasem, snad aby navodila atmosféru nějaké hry. Ohlédla se dozadu, za bílou Dipsi, a přidala do běhu - nakonec víc a víc, až za chvilku cítila, že jí druhá nestačí. Jí samotné teď všechna ta rychlost dělala dobře, vypětí svalů a proplétání se mezi stromy - když se ale ohlédla na druhou, bylo jí jasné, že z toho bílá vlčice není nadšená stejně. Nebo spíše vůbec.
Možná to přeci jen s tím běháním jako univerzálním lékem přehnala. Dipsi vypadala, že má o něco křehčí stavbu těla, jemnější kosti: celá vypadala jemnější. Ještě, aby se jí to nezhoršilo! Co by ji jako tulačku čekalo pak? Rez ale neměla v plánu dávat ty obavy najevo, nechtěla se před svou novou společnicí nějak zesměšnit tím, že měla špatný nápad. A tak uběhla ještě kus, než pomalu zvolnila, zastavila se, už trochu udýchaná. I to se ale pokoušela nedávat příliš najevo.
"Možná bude lepší, když si teď přece jen na chvíli odpočinem," prohlásila. "Zrovna tady by se v tom šeru dalo hodně snadno zakopnout."
Popošla o kus, aby se ohlédla dál, po okolí. "Nebo - nebo bych nám mohla jít sehnat něco k jídlu, co myslíš? Ještě není taková tma, a věřím, že by se to hodilo. Můžeš tu počkat, a já se hned s něčím vrátím, vydrž!" S tím se rozloučila krátkým pokývnutím hlavy. Ani ji nenapadlo, že by proti tomu měla druhá vlčice nějaké námitky, nebo pochyby, zda tu na Rez čekat. Jednoduše vyběhla z lesíka vstříc pláním, na kterých by se jistě dalo najít něco k snědku.

//Východní hvozd

„Som hladná,“ vydýchla Rez mrzuto a stočila sa do klbka pod akousi jedlou v lese, ktorý jej bol cudzí. „Už to sú tri dny.“
„Mali by sme čo jesť, keby si nevyplašila toho králika,“ zavrčal vlk povedľa nej. Bol zvyšok dňa na ceste nezvyklo tichý, zahlbaný do myšlienok, ktoré boli Rzi záhadou a nepomáhali s nimi ani tie biele oči, čo značili mágiu. Bolo na ňom ale tiež vidieť, že sa doňho vkráda nezvyčajne zlá nálada.
„Takže je to moja vina?“ sykla vlčica nahnevane, prázdny žaludok nepomáhal udržať sa v kludu. Druhý po nej vrhol pohľadom, chvíľu bol ticho - a to ticho sa medzi nimi rozliehalo, naberalo na vážnosti.
„Možno si skutočne mala zostať vo svorke,“ prehlásil, pohliadol priamo na Rez a ta stiahla uši, napol v hneve, napol v istej hanbe, že je pre ňu taký problém zostať tri dny bez jedla. Sú predsa na cestách, sú tuláci, to predsa tiež chcela – ale nepredstavovala si to také.... také neznesitelne ťažké.
„Možno,“ odsekla nakoniec, ale pohľad sa jej predsa len zmiernil. „Ale neostaneme predsa tulákmi navždy. Predsa sa jedného dňa musíme pridať k inej svorke. Vieš, ak by sme chceli vlčatá...“
Zdvihol trochu hlavu. „Ty by si chcela? Veď ich neznášaš.“
„Neznášam,“ odvrátila od nej vlčica hlavu, aby sa ohliadla kamsi do neznáma. „Ale vždy som myslela, že tu bude taká možnosť. Takto neuživíme ani seba. Ale ty by si nechcel ísť ku svorke? Prečo nie? Viem, že si radšej voľný, ale – ja som kvoli tebe predsa odišla z domova. Tiež som sa premohla - môžeš aj ty! Záleží predsa len na tom, že sme spolu, nie?“
Valerian mlčal a Rez po jeho boku sa len viac zachmúrila.

//Cedrový háj

„Věř mi, v některejch případech bys zase spíš sama bejt chtěla,“ mrkla na druhou, zatímco si vzpomněla na všechny místní obyvatele, které by nejraději zakousla, nebo se jim pro příště vyhnula obloukem. Bylo tu podle všeho i dost vlků, kteří byli vyloženě nebezpeční – ale tu informaci si nechala pro sebe, tak to nakonec bylo ve všech krajích. Tenhle měl zato jiné zvláštnosti, třeba ty v podobě bohů.
„Ale to je od tebe moc milý.“ Hlas Dipsi byl jemný, téměř vtíravý – z toho si ale Rez vůbec nic nedělala, těšila se z pozornosti druhé vlčice, která dbala na její rady a vypadala, že je nadšena její přítomností. Copak by si tohle nechala ujít!
K bohům se pak vrátila i samotná Dipsi, optala se na ně a Rez na chvíli zaváhala, zda tu Života se Smrtí jen jiní vlci nazývají odlišnými přídomky, nebo jestli je její nová bílá společnice skutečně zdaleka, a tak o nich ještě zatím neslyšela. „Polobozi? Jsou to bytosti z čirý magie, co sídlí v některejch z místních hor. Viděla jsem zatím jen jednoho z nich, ale jsou prý dva – říkají si Život a Smrt. Vypadají jako vlci, ale jejich moc by žádnej z běžnejch vlků mít neměl, snad i vážně dostávají svým jménům. To je nejspíš všechno, co se o nich ví.“
Mluvila trochu tišeji, naklonila přitom hlavu. Bylo jasné, že jiní z místních by toho o nich byli schopni říct víc, ale Rez neměla v plánu uznávat svou nevědomost, alespoň teď ne. Sledovala tedy Dipsi, jak našlapuje na zdravě vypadající nožku a usykává v bolesti, šla ale za Rzí navzdory bolesti.
„Vypadá to dobře,“ pousmála se na ni, zamávala ocasem, jako by jí to skutečně tolik zvedlo náladu. „Můžeme trochu přidat, co ty na to? Vážně to pomáhá. A pak mi můžeš říct o těch svých – andělech, až se unavíme. Nebo si potom najdeme něco k snědku. Zkus mě dohonit!“
S tou výzvou a bezstarostným výrazem se rozběhla přes lesík, vyhýbala se stromům a zkoušela si u toho dávat pozor, aby taky někde neupadla. To by tak scházelo, aby se před Dipsi takhle shodila! Musí přece ukázat, že se jí takovéhle věci nestávají. Ohlédla se po několika okamžicích za sebe, aby se podívala, zda druhá běží za ní, zda ji nasleduje. Z podobné ohleduplnosti krotila i rychlost svého běhu, přece jen, nechtěla druhé vlčici hned utéct. A pohyb jim jistě prospěje oběma, Dipsi s bolavou nohou a Rzi od podivných myšlenek a vzpomínek na události posledních dní.
Smrákalo se, už bylo skutečně chladněji.

//Východní Galvatar

Nebyla si přesně jistá, co to do ní vjelo, že se takhle rozpovídala s cizinkou – snad kombinace podivného neklidu a vířících myšlenek, co v ní zůstaly po poslední konverzaci s Meinerem. Nakonec na tom ale nesešlo, když jí ta ukecanost nebyla ze strany druhé vlčice nijak vyčiněna. Bílá se naopak tvářila, že je ráda za společnost při tom svém čekání, až ji noha přestane bolet. Po tom, kolik věčných mrzoutů v tomhle kraji Rez potkávala, to bylo svým způsobem osvěžující.
Srst vlčice, která se představila jako Dipsi, měla podobnou barvu jako její oči – a jako oči Rzi. Obě musely ovládat stejnou magii, a tmavošedá přemítala, jestli je v tom tahle drobná, elegantní nešika lepší než ona. Upřímně doufala, že ne. Přece jen, vždy jí dělalo dobře, když byla v něčem lepší než ostatní, a upřímně ji stále trochu děsila představa, že se jí může někdo jen tak podívat do hlavy.
„Ráda tě teda poznávám, Dipsi,“ kývla potěšeně. Vůbec jí tahle vlčice byla sympatická – a ještě jí skládala komplimenty na kožich a na její vědomosti o ranách. Pokaždé, když ji někdo uznával, srdíčko Rzi zaplesalo.
„Co se toho tuláctví týče – upřímně doufám, že jednou budu do nějaký smečky patřit. Jen jsem asi ještě nenašla tu svoji, jak se říká. A v tomhle kraji je tolik vlků, že je tu málokdo doopravdy sám.“ Alespoň chtěla věřit tomu, že to s tou samotou nebude tak horké. Možná odsud pramenila její potřeba dávat se pořád s někým do řeči.
Druhá sice souhlasila s procházkou, ale zatím se jí na nohy příliš nechtělo. Rez ji tedy obešla, aby se postavila vedle ní. Přece by tu Dipsi nechtěla zůstávat až do večera, když byl blízko docela příjemný lesík. „Rozhodně budu ráda, když se přidáš, uvidíš, že to bude lepší. A jestli ne, můžeš aspoň najít nějaký lepší místo na spaní, než je tady.“

//Cedrový háj

Přišla ještě o něco blíž, když se na ni bílá vlčice podívala. Působila drobně, hubeně, ale pohyby měla ladné, jako se sluší na dámu.
„Zlato, říkáš,“ zopakovala po ní Rez, poušklíbla se. „Kdyby mi takhle říkaly i jiný sivý vlčice! Taky doufám, že mě sem přivedl nějakej anděl – hah, kdyby mě poslali místní polobozi, bylo by to bezpochyby špatný znamení pro nás pro obě. Já jsem Rez, mimochodem. A ty jsi…?“
Zatím bezejmenná bílá se k ní obrátila a pozvedla jednu ze svých předních nohou, evidentně tu zraněnou. To byl jistě ten důvod, proč jí nevadilo, že se k ní tmavošedá tak drze přidružila. Rez postoupila ještě o krok, aby se mohla pořádně podívat a zhodnotit, co měla ta bílá konkrétně problém.
„Kde si upadla? Přímo tady?“ rozhlédla se okolo, přece jen tu příliš nebylo o co se vážněji zranit. „Šlápla’s omylem do nějaký myší díry, nebo porobně? Co s tím vlastně máš? Ale – nevypadá to zas tak zle, nemáš to ani nateklý, ani v nepřirozeným úhlu. To jsou dobrý znamení.“
Zatvářila se, jako že podobným zraněním velmi rozumí, neovládala své všeználkovství. A druhou vlčici to muselo nejspíš zatraceně bolet, jestli kvůli tomu nemohla jít dál, ale při zběžném pohledu Rez neviděla na nožce nic, co by s ní bylo špatně.
„Já? Už jsem tu byla několikrát, v tomhle kraji se potuluju už nějakou dobu,“ začala, posadila se vedle vlčice. „Ty jsi – taky bez smečky, předpokládám?“
Rez si znovu vzpomněla na to, jak kdysi v podobném stavu našla Baghý: se zraněnýma nohama a bez smečky. Taková neštěstí byla pro tuláky obzvlášť nebezpečná. Tohle ale snad nebylo tak vážné – a i Baghý to přece nakonec zvládla.
„Víceméně tu chodím pořád dokola, nikam tu nepatřím, i když tu prý sídlí pár smeček, co by nemusely bejt k zahození,“ pokračovala pak, aby odpověděla na otázku. „Ale neřekla bych, že to vadí, celkově se tu i na volnejch nohou žije docela dobře – aspoň zatím, teď v létě… Když tu víš, kam jít, a kde lovit, řekla bych, že je to ideální místo k životu. Je tu spousta jinejch tuláků, spoustu z nich už znám. Někteří jsou docela fajn. Ty to tu znáš, nebo jsi nová? Zatím jsem tě tu neviděla, a tebe bych si nejspíš pamatovala. Máš pěkný zbarvení.“
Mluvila trochu déle, než měla původně v plánu, až teď si uvědomila, že se té vlčici nejspíš pokouší vymluvit díru do hlavy.
„Asi jsem se trochu zapomněla, že.“ Zvedla se do stoje, trochu se otřepala, z obavy, že se jí na srsti zachytila nějaká suchá tráva. „Měla bych přestat, obvykle na nikoho nevysypu tolik věcí najednou. Každopádně, už to bylo nějakou dobu, co tu jsi, nebo ne? Nechceš zkusit, jestli se na tu nohu zvládneš postavit? Většinou, když se mi stane něco míň vážnýho, ať už jsou to naraženiny, nebo mě bolí břicho, pomáhá mi to rozhýbat. Možná by ti taky pomohlo se trochu proběhnout, co myslíš? Jestli chceš, klidně se přidám, stejně nemám teď nic moc na práci – chtěla jsem jít ještě lovit, ale to jistě počká.“

//Cedrový háj

S myšlenkami na svou sivou známou zamířila Rez na další lučiny, zatímco jí pocit prázdného žaludku znovu a znovu připomínal, že si bude muset brzy obstarat něco k snědku. Pomalu se smrákalo, a po obzvlášť horkém letním dni teplota klesla na přijatelnou. Paprsky slunce, co se Rzi opíraly do kožichu, už pomalu ztrácely svou intenzitu. Sice teď neměla stejně hustý kožich jako v zimě, ale vysoké teploty jí nebyly příjemné nikdy. S počasím ale vlk nikdy nic nenadělá – nebo si to alespoň myslela, doposud nenarazila na žádného, který by to pomocí magie dovedl.
Šla bezcílně – už dávno vzdala plány odejít kamsi dál za Gallireu a v posledních týdnech byla docela spokojená s potulováním se po té kouzelné zemi – a klidně pořád dokola. Mohla by sis ale konečně na chvíli odpočinout, říkala, si, když procházela vysokou trávou, několik lučních květin si na okamžik zabralo její pozornost. Pořád tu lítáš sem a tam, ale neznáš to tu o moc víc. A možná by ses měla poohlídnout po místu pro úkryt. Meinere si z tebe dělal srandu, ale na tom ‚k tobě nebo ke mně‘ třeba něco bylo. Třeba tu i on má nějakou noru.
Rozlehlá louka rozhodně nebyla místem, kde úkryt hledat, jediné, na čem se zastavil pohled Rzi, když jím přejela po okolí, byla jakási bílá skvrna nedaleko od ní. Světlá srst jakéhosi vlka byla oproti louce kontrastní, a Rez se zastavila, aby se podívala pořádně. Kdosi tam skutečně ležel – odpočíval?
Tmavošedá se pomalu vydala blíž, aby se na něj podívala, byla ale připravená zase rychle zmizet, kdyby se ukázalo, že ten vlk spí. Ale kdo by spal takhle uprostřed louky. Takhle všem na ráně.
„Hej,“ oslovila tiše vlka, až když se dostala blíž, došlo jí, že to je vlastně vlčice. „Co tu provádíš?“

//Východní Galvatar

Bylo to krátké a stručné rozloučení, se kterým se od Meinera vydala, přesto si ale byla jistá, že proběhlo v přátelském duchu. Celkově si na to, že černobílého vlka potkává, rychle zvykala, byl příjemným, zajímavým charakterem, který nesoudil její známost se Styx; a to bylo víceméně vše, co si teď mohla přát.
Zvolnila do klidného kroku, když se znovu blížila k velkému jezeru – rozhodla se jej ale obejít, i předtím se vyslovila k tomu, že nemá v plánu vyskytovat se někde, kde ještě před chvílí zahlédla tak velké skupiny vlků. Místo toho překročila řeku, která k němu vedla, napila se z ní a zmizela v lesíku plném vysokých stromů tyčících se k nebi. Z jejich kmenů vycházela podivná, ale příjemná vůně, a Rez se na chvíli zastavila, aby se o jeden otřela hřbetem, chtěla zjistit, zda ten pach zůstane i na její srsti.
Zamířila na sever, v naději, že pak snad najde něco k snědku. Už to bylo nějakou dobu, co ucítila na jazyku chuť masa. Bez Styx byl její přísun potravy o něco sporadičtější, ačkoliv by si to nerada přiznávala.

//Západní Galvatar

Na okamžik zaváhala, jestli ten šedý vlk skutečně nemohl být Rigel. Jeho srst byla o mnoho tmavší než Styxina, ale snad také ještě spadala do šedé, podobně jako barva kožichu samotné Rzi. Nakonec ale – jestli byli dva sourozenci siví, bylo dost pravděpodobné, že se v těchhle odstínech pohyboval i zbytek rodiny. I tak jsi nejspíš měla štěstí, že tě tenhle Rigel nesežral. Snad by mohl – velký, mohutný, zarýval se do ní v některých chvílích pohledem docela tak, jako by se zarývaly tesáky do masa.
Nekazila si tím ale náladu dlouho, Meinere dál pokračoval v jejich škádlení a vyslovil se k potenciálnímu zbarvení jejich dětí. „To je ten špatnej druh prznění. Co kdyby ty vlčata skončily flekatý? Třeba s tou hnědou do toho?“
Hraně zhrozený podtón, jako by strakatá srst byla skutečnou pohromou. Co se ale genetiky týkalo, šedá u vlčího rodu převládala nad čímkoliv atypickým, bylo by nepravděpodobné, aby se to stalo. Nakonec, podivně zbarvení jedinci to mívali v přírodě těžší.
„A to s těmi jmény by nejspíš dopadlo fakt zle. Může to bejt jak univerzální jméno chce, ale jak se na něj každej v kraji tváří... Ještě by na ně naběhla ta, ta Asgaarská alfa, a měli bychom po mladejch.“ Ušklíbala se, když bok po boku kráčeli dál, a docela nepokrytě si ho prohlížela, jako by o tom uvažovala doopravdy.
„Možná někdy na jaře,“ zamrkala na něj. „Budu o tom uvažovat, na něčem se přece Styxina tolerance na vlčata vyzkoušet musí. Ale my dva bychom se asi nesnesli. Kdybych si našla někoho, s kým by to nešlo, tak se s těma vlčatama ještě domluvíme.“
Její hlas nabral vážnost, jako by ji snad tížila nutnost vysvětlit po uši zamilovanému milenci, že to mezi nimi nevyjde. Úsměv, co jí ale přelétl přes tvář, byl přátelský.
„Což mi připomíná, asi bych měla vyrazit. Tak se měj, Meinere, a snad se uvidíme. Minimálně to jaro.“ S tím se vydala mírným poklusem pryč.

//(doplním)

//Aina

Máchla spokojeně ocasem, když ji Meinere následoval. Na chvíli ale její myšlenky odvedlo, když byl zmíněn bratr Styx.
„Kterej to byl?“ zajímala se pak, zvážněla, když jí došlo, že mluvil o svých očích ještě v množném čísle. „Narazila jsem na jednoho z nich, co vypadal nebezpečně, ale nechoval se tak; aspoň ke mně ne. A o jiným mě Styx sama varovala... Prý, až ho uvidím, mám vzít nohy na ramena. Ale, jak říkáš, to možná platí i pro jiný zdejší vlky.“
Odfrkla si, ačkoliv si byla jistá, že by Styxinu radu ohledně Noroxe pravděpodobně poslechla, kdyby toho vlka potkala. Kdyby ho poznala, samozřejmě. A kdyby pak měla tu možnost. Zavrtěla pak hlavou, aby se zbavila myšlenek na zbytek rodiny její šedé přítelkyně. A evidentně trochu i na ni samotnou, protože se pak na Meinera ohlédla a nastražila uši. Tiše se zasmála.
„To by se možná nelíbilo ani mně, nemam vlčata moc ráda. Ale prý je to úplně jiný, když jsou ti malí fracci tvoji,“ pokračovala, pobavená a zaujatá tou myšlenkou.
„A co je špatně s padesáti odstínama šedi? Ty děláš, jako by to bylo něco zvrácenýho,“ zatvářila se dotčeně, ušklíbala se. „A přitom by to byly docela pěkný vlčata: určitě černobílý s pěknýma šedýma přechodama.“
Rozváděla to škádlení, trochu ji překvapilo, že ji s takovou hloupostí druhý neodbyl. Docela se tím bavila a trochu jí cuklo v obočí, když se Meinere zatvářil, že to snad myslí vážně.
„Jsme tuláci. Všude je to naše,“ připomněla, olízla si čenich. „Ale, jen si nás představ. Hah, byla bych strašná matka! Ty by ses určitě odprásknul někam pryč, a pak, pak by si pro mě přišla Styx…“

//Sopka

Nakonec byla ráda, že se od sopky vzdálili. Čím dál, tím lépe – nemyslela sice, že by chtěl Meinere doopravdy vyzkoušet, jestli dovede způsobit ničivou erupci, ale sopka sama na Rez působila, jako by jen čekala na vhodnou příležitost se probudit a sežehnout celé okolí. Cesta je zavedla k řece, kterou už potkali při cestě k sopce. Rez se u ní na okamžik zastavila, aby se napila, ale rozmyslela si to, jakmile si k vodě přičichla. Bylo to cítit, jako by byla jedovatá, jako by jí měla rozežrat žaludek, kdyby se tmavošedá vlčice rozhodla podlehnout žízni. Rozhlédla se po okolí, váhala, kam jít dál.
„Nevím, jestli nějaká taková je,“ odpověděla, když se druhý zeptal na kouzla, co by Styx nevadily. „Ale nevadí jí moje oči.“
Nebo v to aspoň doufáš. Nedívala se na tebe, jako bys byla monstrum. „Vážně věřím, že to tak bude i s ostatníma. Přece jenom nezáleží na tom, kdo má jakou magii, a jestli. Svině a vrahy najdeš mezi kýmkoliv – a Styx narazila na ty, co takoví byli a náhodou magii ovládali. Ale tahle krajina by jí snad mohla ukázat, že ne všichni čarovlci jsou stejný.“
Mluvila pomalu, bylo vidět, že se ještě zamyšlená, mimoděk použila termín pro ty s magií, který před ní prve řekl Nori. A ohlédla se pak k Meinerově tváři, k jedinému oku zatemněnému magií, které tak docela nerozuměla. Kdysi se o ní před Rzí zmínil, byla to jistě temná magie, nezvyklá a vzácná, takové, jaké snad mohla rozdávat jen Smrt. Rez neřekla nic, aby prozradila, na co myslí, ale sžírala ji touha vědět co přesně se za tou tmou v duhovce skrývalo. Cokoliv to ale bylo, měla k Meinerovi relativně vřelý vztah i sama Styx, která se v magiích vyznala mnohem lépe. Ona jistě věděla, o co jde…
Meinere se mezitím obrátil k malému zvířeti v trávě, vydal se za ním a Rez se pousmála.
„K jezeru snad ani ne, zvlášť, jestli tam bude pořád takový procesí. Ale projdu se ráda. Anebo proběhnu – co myslíš, půjdeš se mnou? Potřebuju si trochu protáhnout nohy. Taky bys měl. Musíš se udržet ve formě. Máš sice krásnej kožich a drsňácký jizvy, ale to není všechno. Něčím musíš přilákat vlčice, když se o tebe neperou už teď. To ale popravdě moc nechápu.“
Přiklusala k černobílému, aby se mu hravě otřela o bok a rozeběhla se dál, aby přiměla druhého ji následovat. Ještě se s ním loučit rozhodně nechtěla.

//Východní Galvatar