Gallirea - Příspěvky uživatele

Nemohla se zapírat do země příliš, jedna z jejích zadních nohou bolela při každém pohybu a Rez cítila, jak z ní pomalu vyprchává síla. Nezbývalo tolik času. Kromě pachu zkaženého masa teď byla čím dál zřetelněji cítit i čerstvá krev, a tmavošedá vlčice vnímala, jak se jí roztřásly svaly v nohou. Zatínala zuby a ten hnusný klacek vyplivla, jakmile se s její pomocí ta druhá vlčice vysápala z bahna, obalená slizkou hnědou hmotou, co jí stékala ze srsti. Rez pak ztratila okamžik tím, že sledovala, jak se její vlastní mrtvá dvojnice potápí do mokřadu, bahno se nad její hlavou uzavírá a nestvůra mizí. Snad navždy; ale možná se ještě znovu vynoří, aby se pokusila ublížit ještě někomu dalšímu. Vždyť – jak dlouho může působit kouzlo, co ji drželo naživu!
Dýchala ztěžka, když od bahnem ušpiněné vlčice trochu odstoupila a jen mlčky kývla na její slova díků. Ohlédla se v té chvilce klidu po Evelyn, která se s vervou pokoušela zabít svou dvojnici. A Rez cítila to samé – neskutečný vztek. Bolest a adrenalin ji naplňovaly hněvem, v tu chvíli, ačkoliv slábla, netoužila po ničem jiném, než chytit jednu z těch potvor, rozkousat ji na cucky a ty pak vyplivnout do bahna.
Periferně zaznamenala prudký pohyb svým směrem – a v dalším okamžiku už se k nim přiřítil ten šedý vlk, a skočil té tmavé přímo po krku. Rez v první chvíli ztuhla, nemohla věřit svým očím. Co to pro všechny svatý dělá! Myslí jí prolétla myšlenka na to, že si třeba zabahněnou vlčici spletl kvůli vší té špíně, ale bahno přece nemohlo změnit živoucí bytost k nerozeznání. Nedovedla pochopit logiku toho, proč by se ten pitomec jen tak vrhal na vlastní, když byli zrovna uprostřed potyčky s nějakými vražednými mrtvolami. Pak si všimla toho, že dvojník tohohle vlka se vrhl po Evelyn.
Byl to celou tu dobu jeho plán? Proto nechtěl Evelyn předtím pomoct? Další slova okupující vědomí Rzi už byla jen sprostými nadávkami.
Hajzle, zařvala by, ale to slovo zaniklo ve vrčení, když okopírovala styl Stínova útoku. Šedý vlk s tlamou kolem zátylku zabahněné vlčice nebyl zrovna v ideální pozici pro obranu. Rez mu skočila na záda, aby ho mohla obejmout předními tlapami a nepustit, pokusila se prokousat se srstí za týlem až k páteři, cítila na jazyku jeho chlupy - brzo to bude cítit i krev.

Poprosím o drahokamy a moc se těším na praktické využití karet

Přidáno

V tu chvíli se jí téměř zatmívalo před očima. Dech se zadrhával, bolest převažovala nad vším ostatnim, co se dalo vnímat.
Cítila, jak jí po noze stéká horká krev, mísila se do bahnité země pod tlapami. Zanášela ten kožich, který nemrtvé potvory tak moc chtěly. Rez vztekle vrčela, když se oháněla po dvojici Evelyn, zdivočelá tím zraněním nechtěla nic jiného, než roztrhat masité stvoření na kusy. To ale bylo mnohem rychlejší, než čekala, hbité - podobně, jako byla v boji hbitá samotná Evelyn, když ji Rez předtím pozorovala, jak poskakuje tím bahnem. Stvůra uskakovala před jejími výpady, nebylo možné ji zasáhnout, tím spíš, že Rez nadlehčovala zraněnou nohu. Zastavila se tedy, čekala, až druhá skočí po ní. A pak ji chytí, sevře zuby kolem jejího krku a bude trhat hlavou ze strany na stranu, dokud se to nepřestane hýbat.
Matně si uvědomovala, že kdesi za ní se rve její vlastní dvojice. Kdyby snad byla situace jiná, zajímala by se o mnoho víc, chtěla by vědět, jestli je tahle odporná směsice masa a kostí skutečně jí samotnou. Nebo by se se sebou chtěla utkat sama; nebyl na to ale prostor, ani čas. Její živí spolubojovníci se s různým úspěchem snažili o to samé, Rez jim ale nevěnovala příliš pozornosti, starala se teď jen o sebe. Přesto jí Evelyn - reálná Evelyn - přišla na pomoc. Kývla kamsi dál - a Rez se ohlédla, aby viděla tmavou vlčici nořící se do bahna, kterou do ní stahoval její vlastní odraz. Evelynina slova pochopila rychle, drobnější vlčice se mezitím znovu ponořila do rvačky.
"Vydrž," houkla Rez po té tmavé, kterou pomalu polykalo bahno. Rez se mezitím freneticky rozhlédla po okolí. Kdyby měla magii země, bylo by to jednoduché - ale co má dělat teď? Skočit do té bahnité díry za ní? To tedy ne. Nechtěla zahynout v bažině. Nechtěla, aby se její tělo rozkládalo v bahně a nechtěla se pak, nemrtvá, vynořit znovu ven a pokoušet se servat kožich z pocestných.
Vyrazila k jednomu z menších stromků, co rostly opodál. Kulhala při tom. Zapřela se a zuby odervala jednu z nižších větví, se kterou se pak rozeběhla o zpátky k místu, kde o svůj život bojovala Lilith.
"Chyf-fe!" zavolala na ni, když se zapřela do o něco pevnější země co nejblíž místu, kam i s druhou, nemrtvou Rzí ta tmavá vlčice spadla. Nebylo jí rozumět vůbec nic. Natočila u toho hlavu, aby konec té větve byl alespoň přibližně v dosahu. Doufala jen, že to ten klacek vydrží.

Všechno se teď dělo v mžiku – čas kolem jako by se zastavil, když zběsile bušící srdce Rzi roznášelo adrenalin do celého jejího krevního řečiště. Celá tahle situace byla špatná, tak zatraceně špatná, už z ní ale nebylo úniku. Drápy Rzi porušily maso na tváři nemrtvé, která vypadala jako Evelyn, a bořily se do něj – bez srsti a kůže to rozkládající se maso odpadalo od kosti až příliš snadno. Kouzlo, držící mrtvé tělo naživu, tím ale porušeno nebylo.
Neživá Evelyn se vysmekla zpod spárů tmavošedé, která se natahovala, aby mohla sevřít její krk v čelistech – vzápětí si ale Rez bolestivě uvědomila, že udělala chybu v úsudku. Její vlastní dvojnice se jí dostala do zad: slyšela zavrčení až příliš blízké vlastnímu hlasu, kus za bedry ucítila, jak se jí tesáky identické s těmi jejími zarývají pod kůži. Pach hniloby byl teď blíž než kdy předtím. Zařvala.
Kdesi vedle ní se rval Stín, i tmavá vlčice nezůstávala pozadu. Rez to ale nevnímala přes bolest a vědomí, že se nemrtvá Evelyn může každou chvíli zvednout. Byla teď uvězněna mezi dvěma těmi nestvůrami. Když se otočí na svou dvojnici, ukáže záda té Evelynině, a když zůstane –
Živá Evelyn, ta se srstí, odkudsi mrštně přiskočila a skočila po stvůře, která se pokoušela Rzi rozdrásat zadek. Zdálo se, že je jí úplně jedno, že by ten kožich dostala v cárech. Rez ho ale tak jako tak odmítala dát. Pokusila se vysmeknout, škubla sebou navzdory bolesti, kopla po té mrtvé jednou zadní nohou. Doufala, že ji pustí, že ty čelisti nemají stejnou sílu jako ty její.
„Pusť mě, ty svině,“ zařvala sama po sobě, ohlédla se, aby krátce zahlédla masem potaženou kostru. A vnímala už téměř jen tu bolest. Evelynin zásah jí ale dal možnost se vysmeknout. Nečekala pak na nic. Znovu skočila po nemrtvé vlčici před sebou, tentokrát do ní plánovala narazit celou vahou, se vší svou zuřivostí po prolité krvi. Chtěla ji znovu strhnout na zem a jít zuby po jejím hrdle, ale odhalené maso bylo slizké a nebylo těžké takový cíl minout.

Nakonec zabránila vlastním tělem, aby se na živou Evelyn vrhla její rozkládající se dvojnice. Rez sama se naježila a zavrčela po ní, bylo to jasné varování, ačkoliv nepředpokládala, že bude poslechnuto. A tahle oživlá hrouda kostí a svalů už přece musela vědět, jak vypadají vyceněné zuby Rzi – nemrtvá s natrhlým uchem, stojící opodál, měla svraštělé pysky a kůže na její tváři chyběla.
Nemrtvá Evelyn po Rzi vztekle křikla a Stín za jejími zády promluvil skoro zklamaně. Jistě se s Evelyn museli znát, ale neprojevoval sebemenší starost o její bezpečí, naopak. Vydal se ke svému páchnoucímu protějšku s provokací, snad bojechtivostí; cvok. Vyšinutej cvok. A Evelyn taky, oba dva. Třetí vlčice s tmavou srstí se zatím moc neprojevovala, což byla v téhle chvíli naopak známka zdravého intelektu.
Drobnější vlčice mezitím Rzi stačila vyložit svůj plán, že se spolu s ní a tou ochraptělou vrhnou na jednoho z těch monster. A ta ostatní co? Ta počkají, a vrhnou se na ně až pak? Rez by byla protočila očima a řekla by jí k tomu něco od srdce, ale sotva stačila otevřít tlamu, Evelyn už se neohroženě vrhla po nestvůře. Snad neměla pochyby o tom, že v útoku nezůstane sama.
Srdce Rzi teď bilo snad až příliš rychle, zdálo se, že snad vyskočí z hrudi. S každým momentem ta situace eskalovala a konflikt byl nevyhnutelný; Evelyn a Stín k němu směřovali téměř s entuziasmem, a jestli byla doteď možnost odejít nebo utéct, nyní se stala mizivou. Rez se koutkem oka ohlédla k té zbývající vlčici, pokoušela se odhadnout, co udělá. Jestli měla také zaječí úmysly a zmizela by jim, dostali by se do přesily. A jak – jak s nimi vůbec chtějí bojovat? Už teď byli jejich dvojníci ve stavu neslučitelném se životem!
Vrhla se kupředu – nebyl čas přemýšlet. S vyceněnými zuby, naježená a vzteklá by snad ve své velikosti mohla vypadat děsivě, kdyby snad nestála přímo proti té pseudo-Evelyn s odhalenými svaly a mrtvýma očima. Spoléhala na svou sílu, drápla jí po tváři, aby mohla odvrátit tlamu té nestvůry dál od sebe, nebo jí přitlačit hlavu k zemi a zakousnut se jí do zátylku. Ačkoliv, těžko říct, zda by to stačilo na nemrtvé.

Mrtví přece nemluvili – Rez sebou tedy téměř trhla, když se okolím rozezněly hlasy těch tvorů. Bylo jim rozumět zcela zřetelně; těžko říct, zda byl horší ten samotný fakt, že hovořili, nebo význam jejich slov. Tmavošedé po hřbetě přejel mráz, jako by se jí srstí podél páteře prohnal ledový vítr ze Sněžných hor.
Chtějí jejich kožichy. No prosím, chtějí zabít! Přesto Rez stále nechápala, co je to za podivnou magii a kdo mohl vyvolat tyhle nestvůry z bahnitých hrobů. Sledovala šedého vlka, jak hovoří k jednomu z nemrtvých, jako by jej znal, a entuziastickou Evelyn, která dokonce nabízela vlastní kůži, nehledíc na zlou, nebezpečnou atmosféru, co se v bažinách usadila. Tíseň a vědomí nadcházejícího nebezpečí bylo jen umocněno puchem rozkladu; ten odór se živým vlkům už v té srsti snad usadil samovolně.
Ještě je možnost vypadnout. Tohle není váš problém – je to problém Maharskejch, je to skoro na jejich hranicích, jen ať si je hlídaj. Vzápětí ale pochopila, na co Evelyn naráží. Co se vlastně děje. Ty postavy jim byly až příliš podobné, i hlas měly takřka identický. Byla tu hnilobná silueta toho Stína, zachovávající si i přes absenci čenichu a očí podobné rysy ve tváři, byla tu drobnější, štíhlá a mrtvá Evelyn, i postava připomínající doposud neznámou třetí vlčici. A to čtvrté – to byla ona. Rez trochu sklonila hlavu, aby mohla tiše zavrčet. Vždyť se dívala sama na sebe. V kraji kolovaly historky o bohyni, která nesla jméno Smrt – kdyby ji ale Rez potkala, jistě by ji to nevyvedlo tolik z míry jako pohled na vlastní mrtvé tělo. Už dávno z něj slezla srst. Budeš takhle vypadat, až z tebe odejde duše? Hlubooký neklid se jí zažral do morku kostí, když se na ni mrtvá Rez podívala - ta živá se pokoušela dívat jinam než do mázdrou potažených očí. Takhle se nikdy vidět nechtěla.
„Zatraceně,“ prrocedila mezi tesáky. Ohlédla se znovu po Evelyn, v mysli už měla stovky obrazů, krvavých a pak plných rozkladu, které mohly následovat, kdyby se vlčice s hnědýma ušima dostala moc blízko. Nemá snad pud sebezáchovy? Rez byla docela spokojená s tím, že teď mezi ní a nemrtvými byli další dva vlci, a nebyla tudíž tak na ráně, ale Evelyn jako taková jí nebyla úplně lhostejná. Když se prve viděly tehdy na pláži, působila mile, ač přehnaně energicky – a teď se zdálo, že ji přesně tyhle dvě vlastnosti povedou k záhubě.
„Drž se zpátky, Evelyn!“ sykla, vykročila ke své známé, aby jí zabránila dostat se příliš blízko. V téhle situaci ale nebylo zřejmé, na kterou z těch dvou Evelyn vlastně mluví. Zněla jen varovně a do hlasu se jí promítalo, že je předchozím zjištěním docela zasažena.

Rez zůstala dlouho nepovšimnuta. Sama nesnášela, když se k ní takhle potajmu někdo plížil, ale chtěla zjistit, co přesně to celé má znamenat, než o sobě dá vědět. Smrad byl téměř k nevydržení, a dezolátnost toho místa byla čím dál hůř snesitelná.
Koutkem oka zahlédla, jak se ke dvojici vlků někdo blíží – nějaká tmavá vlčice. Teď už slyšela, co si povídají, došla k nim o něco blíž. Zdálo se, že se tu všichni doopravdy sešli ze stejného důvodu. Rez polkla a chystala se promluvit, popřípadě odejít, jelikož tu zatím nebylo nic k vidění a ona skutečně neměla náladu na ničí společnost. Vzápětí se ale z bahna začaly ozývat podivné zvuky – mlaskavý hlas bažiny, na němž ale bylo cosi nepřirozeného. Tmavošedá se trochu napjala; a v ten okamžik se z bažiny cosi vynořilo. Ve tmě, co tu panovala, nebyla vlčí silueta příliš zřetelná, ale puch teď byl o to horší. Rziny oči se otevřely dokořán, když ten vlk přišel blíž. Za ním tři další. A už to ani nebyli vlci, byla to jen vlčí těla. Páchnoucí, rozkládající se – mířící přímo k nim. Rez udělala krok dozadu, když se zbytky unikajícího světla odrazily na odhalených kostech, pohybujícím se masu. Ta stvoření jí kráčela vstříc, a přitom to první nemělo ani oči.
Z šoku ji probral až hlas vlčice s hnědýma ušima. Oslovila ji jménem a zaleskly se jí zuby – v úsměvu. „Evelyn,“ opakovala. „To myslíš sakra vážně?“
Poslední slova skoro zavrčela, ježila se jí srst a uši měla obrácené dozadu, bylo docela zjevné, jak se cítí. Byly to magické bytosti, působily zatraceně zlověstně a tohle byla jistě vhodná chvíle naslouchat svým instinktům, které radily, aby se obrátila a rychle odsud zmizela. Předtím ji zaujal ten smrad, zajímalo ji, jak je zatraceně možné, že před ní chodili mrtví, ale aby kvůli tomu riskovala - nebo se na ně chtěla vrhnout? I šedý vlk vedle Evelyn se tvářil docela neohroženě a Rez přemýšlela, jestli jim oběma nepřeskočilo. Tohle byla zcela jasně ten špatný, zvrácený druh kouzel.
„Co asi můžou chtít? Jsou magický. Měli bychom odsud zmizet. Všichni.“ Kývla hlavou do směru, kterým přišla, zatím se ale nepokusila odejít.

//Řeka Kiërb

Kráčela v zamyšlení, nevěděla ani, kde by své putování chtěla toho dne zakončit - snad i proto se dostala tak blízko k bažinám. Už byl podvečer, příjemně se ochladilo a Rez byla vděčná za to, že na své cestě nikoho nepotkala. S nezvykle chmurným výrazem se dívala hlavně pod nohy – a zem pod nimi začala docela brzy být podivně rozmočená. Až tehdy se Rez pořádně rozhlédla. Les tu pozvolna přešel v mokřady - musela být blízko teritoriu Maharské smečky, podle toho, jak to tu vypadalo. Její pach tu ale nikde necítila, zdálo se, že i vlci z močálů se tomuhle koutu lesa vyhýbali. Nevábné místo: svým zjevem vyvažovalo všechny krásy, které tahle krajina nabízela. Jen docela nedaleko byly vodopády u vyhlídky, nebo ona jeskyně, do které ji předtím zavedl Meinere. Tmavošedá se při vzpomínce na toho vlka poušklíbla, když si vzpomněla na jejich poslední rozhovor o vlčatech. Koutky se jí ale zvedaly podivně těžko. Byla zprvu přesvědčená, že se jen zhoršuje její nálada, jak v ní vířily neutříděné myšlenky - když se ale na chvíli zastavila a pohlédla mezi nízké stromy v bažinách, cítila, že celá atmosféra toho místa je v čemsi špatná.
A pak to ucítila, když jemně zavanul vítr: bylo to jako rána do čenichu, ten smrad. Poznala to okamžitě, bylo tu něco zkaženého. Podle toho puchu to muselo být buď zatraceně blízko, nebo… nebo toho bylo hodně. Rez nastražila uši, váhavě na chvíli sklonila hlavu k bahnu u svých nohou. Dipsi, jejíž společnost ještě docela nedávno odmítla, se jí pomalu, ale jistě vytrácela z mysli, i spolu se vším ostatním. A v dálce kdosi volal. Slyšela něčí hlas, ale nerozuměla, co bylo řečeno. Původně se chtěla vyhnout jiným vlkům, ale chtěla alespoň vědět, co se tu děje. Našlapovala pak opatrně a co chvíli se jí zabořily tlapy do rozmočené země; pokaždé v duchu zaúpěla. A smrad sílil, tmavošedou několikrát napadlo se raději otočit. Co kdyby pak už nenašla bezpečnou cestu ven? Po krátké chvíli ale zahlédla dvojici vlků, která si to mířila hlouběji do bažin. Vlk a vlčice; tohle nebylo zrovna ideální místo na romantickou schůzku – nebo snad oba měli taky tak podivný den, že jim připadalo jako dobrý nápad sem lézt? Hnědé uši vlčice Rez poznala okamžitě, jen nějakou chvíli hledala v paměti jméno. Evelyn, ta z pláže.
Zastavila se v tu chvíli na místě, nedaleko nich, zatím nezpozorována, zvažovala, jestli na sebe má upozornit nebo ne.

//Východní Galvatar

Čím dál víc se do ní vkrádala únava, a byla v tomhle ohledu ráda, že od Dipsi odešla – potřebovala se prospat, a ačkoliv byla druhá vlčice celou dobu jen přátelská, Rez nerada usínala u vlků, které příliš neznala. Do cesty se jí po chvíli znovu postavila řeka – tmavohnědá se zastavila, aby se napila, jako to dělala u všech vodních toků, na které tu narazila. Přece jen nikdy nevěděla, kdy zase narazí na vodu, ačkoliv už se jí v hlavě vytvořila přibližná mapka místní krajiny.
Pamatovala si, že tady v okolí už jednou našla příjemné místo na spaní – potřebovala si lehnout alespoň na chvíli, na několik hodin zavřít oči, než opět vyrazí dál. Spánek by jí mohl pomoci i s podivným pocitem, co se jí rozpínal v hrudi od chvíle, co se jí vrátily smysly po požití té halucinogenní květiny. Strávila tedy chvíli hledáním přijatelného, dostatečně krytého místa, a tam usnula, jakmile se v něm stočila do klubka.
Nevěděla, jak dlouho spala, ale když se probrala, slunce bylo stále na obloze. Protáhla se a zívla, a v prvních chvílích po probuzení ji naštěstí všechny myšlenky nechaly na pokoji. Znovu se vydala dál, jakmile se zase vrátily.

//Bažiny

Seděla na trávě a slunce se pomalu dralo dál a dál po obloze, osvětlovalo planinu a nabíralo na síle.
Dipsi naštěstí vypadala, že Rzi ten předchozí odchod příliš nevyčítá, když už jí byla donesena snídaně. Stále ale byla nasnadě otázka, jestli na Rez skutečně chtěla počkat, nebo ji od včerejšího běhu jen bolela noha natolik, že si musela ještě odpočinout. Když si předtím stoupla na nohy, bylo vidět, že tu zraněnou tlapu nadlehčuje.
„Jsem ráda, že se cítíš líp,“ kývla Rez mírně hlavou, a myslela to upřímně. Uši měla obrácené dopředu a vypadalo to, že je v přítomnosti Dipsi uvolněná. Na většinu cizích vlků si dávala pozor, ale z téhle vlčice neměla ani na chvíli pocit, že by pro ni měla být nějak nebezpečná. Bílá měla jemný výraz a zdálo se, že pečlivě volí slova, takže ji Rez automaticky zařadila mezi neškodné vlky, nenapadlo ji, že by druhá měla jakékoliv postranní úmysly. Místo toho mlčky přijala chválu na svůj bezpochyby altruistický charakter, Dipsi dokonce projevila zájem vydat se se Rzí dál.
„Nemáš za co děkovat. Snad jsem pomohla,“ ohlédla se pak ke zraněné nožce Dipsi, „aspoň v něčem.“
Bílá se dala do jídla a Rez ji po očku sledovala – trochu ji pak překvapilo, že jí byl kus kořisti přenechán. „Už nemáš hlad?“ podivila se, přece jen bylo pod srstí poznat, že Dipsi rozhodně není těžké váhy. Možná to ale nebyla přímo hubenost: třeba měla Dipsi jen celkově drobnější stavbu těla, a tak toho tolik nesnědla. Rez si ale rozhodně nechtěla stěžovat, nakonec… včerejšek ji vyčerpal a ten kousek, co ze zajíce snědla předtím, ji příliš nezasytil. Sklonila se tedy ke zbytku ušáka a dojedla ho, sežvýkala i všechny menší kosti.
„Ráda bych,“ pousmála se, protáhla si přední tlapy, na nichž ulpěla trocha krve. „Určitě by bylo skvělý, kdyby ses přidala na nějakou toulku. Jen si nejsem jistá, jestli je pro mě zrovna teď nejlepší čas bejt – ve společnosti. Včera se toho stalo docela dost, a myslím, že bych teď měla bejt chvíli sama.“
Zahleděla se k vrcholkům nedalekých stromů, hovořila spíš k nim, než k Dipsi. Pak se k ní ale přece jen ohlédla, pomalu se stavěla na nohy. „Ale ráda jsem tě poznala – a jestli se zdržíš v kraji, jistě se uvidíme znova. Opatruj se, snad to bude brzo zase dobrý.“
Zamávala krátce ocasem, než se vydala pryč. Přece jen, bylo toho dost, co si v sobě musela urovnat. Myšlenka, že by po krajině provázela Dipsi, stejně jako Styx kdysi jí samotnou, byla lákavá, líbilo by se jí být tím, kdo druhé vlčici ukáže taje té země, kdo bude vyprávět o magii, o bozích a uzavřených smečkách s mocnými vůdci. V tmavošedé vlčici se toho ale po zážitku z pole plného fialových květin bouřilo až příliš.

//Řeka Kiërb

//Řeka Midiam

Na pláň se vracela po době, která byla příliš dlouhá na jeden jediný lov. Rez doufala, že se jí na tohle Dipsi nezeptá, přece jen, vysvětlovat, jak během noci svačila nějakou podivnou květinu a pak se všechny obrysy slévaly v jeden, by nejspíš nebylo příliš vhodné. A ani důstojné, když nad tím tak uvažovala. Alespoň teď už si Rez byla jistá, že je ve všech směrech v pořádku - svědčily o tom i její lovecké schopnosti. V tlamě stále nesla pochroumané tělo zajíce, na tlamě měla trochu krve a cítila ji na jazyku. Tohle ji vždycky uzemnilo: těžko žít jinak než v přítomném okamžiku, když hrdlo zalévala chuť železa.
Rozhlédla se kolem. Vracela se na místo, kde druhou vlčici předtím opustila, ale všimla si jí až za krátkou chvíli. Dipsi odpočívala pod nějakým stromem a Rez ještě zvolnila krok, máchla krátce ocasem, aby druhá viděla, že si jí všimla. Aspoň, že na tebe počkala. Nebo nemohla jinak, a ty tvý běžecký závody jí tu tlapu zmršily úplně? Doufej, že ne, jinak by to doopravdy bylo na tebe. Máš alespoň nějaký svědomí.
Došla až k bílé vlčici a položila zajíce před sebe - měl odhryznutou jednu ze zadních nohou, bylo vidět, že se z něj Rez posílila na cestu. S volnou tlamou mohla tmavošedá konečně mluvit. Olízla se a obrátila se na bělostnou.
"Trochu to trvalo, řekla bych," prohlásila skoro omluvně, ačkoliv přímo do omluv se jí příliš nechtělo. "Snad sis nemyslela, že jsem utekla jen tak."
Posadila se vedle Dipsi, přelétla pohledem přes světlou srst. Pod ní vypadala druhá skutečně trochu vyhuble. "Snad ses aspoň vyspala. Jak se teď cejtíš? Už by to s tou nohou snad mělo být lepší," řekla potom, aby dala najevo zájem. Sice se neznaly, ale nebylo jí to tolik lhostejné.
"Já včera došla docela daleko. Možná jsem doufala, že najdu někoho známýho, ale - nakonec to bylo docela marný. Možná se vydám někam dál, až se rozdělíme," pousmála se.

//Asgaarský hvozd

Když odcházela z lesa, noc pomalu končila. Tmavošedá pomalu přicházela k sobě, víc a víc - barvy a tvary okolní krajiny se přestaly vlnit a slévat do sebe, všechno se pomalu vracelo k původnímu stavu. Zaujetí zemí a krásou koloběhu života Rez pomalu opouštělo - naopak skoro trnula, když se pokoušela vybavit si detaily posledních několika hodin. Vracely se jí i vzpomínky na to, proč se vlastně předchozího večera vydala pryč. Nechala Dipsi na louce kus odsud a slíbila, že se vrátí s jídlem. Zatím ale byla jen celou noc pryč, unavila se pobíháním skoro přes celou krajinu, snědla nějakou podivnou kytku a ten zážitek rozhodně nebyl spirituální v tom dobrém slova smyslu. Co vůbec dělala po tom, co jí to pomátlo mysl? Byla to magická kytka, nebo jen měla takové účinky zcela sama, od přírody?
Na té louce s fialovými květinami předtím viděla několik dalších vlků a byla si v té chvíli téměř jistá, že cítí Styx. Možná to byla pravda - a možná jen podivná vzpomínka, co jí vytanula na mysl, spojená s vroucným přáním. A v Asgaarském lese... Možná bylo doopravdy dobře, že zmizela, než si jí ostatní stihli pořádně všimnout. A hlavně, že ji Nori neviděl v tomhle stavu - to by její ego neslo jen velmi těžce.
Zamyslela se nad tím, jestli má ještě cenu se vracet, když byla pryč tak dlouho. Jestli na ni Dipsi počkala. Na druhou stranu, věděla, že potřebuje alespoň zkontrolovat, zda je druhá vlčice v pořádku.
Zastavila se u řeky, aby se napila a upravila si srst. Chladivá voda v hrdle jí pomohla dát se trochu dohromady. Konečně jí bylo trochu lépe. Měla bys ulovit aspoň něco. A pak se s tím vrátit. Vymyslet si, proč jsi běhala celej večer po kraji. Točíš se v kruzích, pomyslela si chmurně, když se krátce ohlédla na svůj odraz ve zčeřené řece. Točíš se v kruzích jako padající pták s jedním křídlem.
Zvedla se, a když se vydala směrem na sever, našlapovala už mnohem tišeji. Slíbila přece, že se vrátí s kořistí, nechtěla vyplašit cokoliv poživatelného, co se jí dostane do cesty. Po chvíli skutečně něco zaslechla - dospělého zajíce, co se nejspíš taky vydal k vodě. Přikrčila se, když v dálce uviděla béžovohnědé tělo s velkýma ušima, dlouhé nohy, které ho klidně nesly po trávě. Uši Rzi byly našpicované dopředu, když se celé její tělo napjalo, aby se pomalu vydala za zajícem. Zdálo se, že si jí nevšiml, když se sklonil k vodě - a to byl jeho konec. Rez se vymrštila kupředu, a jakmile její přední nohy dopadly na zem kus od něj, dal se zajíc do běhu. Rzi trvalo chvíli jej doběhnout, a bylo spíše štěstím, že se jí povedlo sevřít nakonec huňaté tělíčko v zubech. Nevýhoda menší kořisti obvykle spočívala v tom, že byla mnohem mrštnější než Rez sama. Stiskla pak čelisti, zaškubala hlavou, a pak už v zajícovi několikrát zaškubalo samovolně, jak ho opouštěl život. Rez ho pak položila na zem a sežrala jednu z jeho zadních nohou a část stehna, než mrtvolku vzala a vydala se s ní pryč.

//Východní Galvatar

//Středozemní pláň (přes Ježčí mýtinu)

Skoro ji překvapilo, když se náhle ocitla před lesem, na který za poslední týdny narazila už tolikrát. Ale vždy jen z dáli - nikdy nešla dovnitř, a vždy ji zajímalo, jaké to uvnitř je. Tady žil ten gentleman Castor, Elisa, ta krutá alfa, i její druh, který Rez odehnal, když naposledy přišla moc blízko. Muselo to být působivé místo, když si jej vybrali za domov takoví vlci.
Na chvíli se posadila na okraji lesa, mezi několik prvních stromů. Nadechla se zhluboka nočního vzduchu a ucítila silný pach smečky. Území bylo jasné označené právě proto, aby si ho nemohli splést právě tuláci jako Rez. Účinek té látky, která jí předtím natolik zatemňovala smysly, pomalu slábl, stále jej ale cítila. A to byl nejspíš jeden z důvodů, proč se Rez rozhodla vydat se od hranic dál, ačkoliv se kdesi v její mysli zachovala myšlenka na to, že by měla být opatrná. Už z dálky si všimla, že tu jsou místní - a mimo ně ucítila i Noriho, což ji přimělo trochu vystřízlivět. Co ten tu dělá, a taky takhle v noci? A je tu i Baghý? Drobnou hnědou vlčici ale necítila, ačkoliv by ji ve svém stavu potkala mnohem raději než jejího známého. Všimla si, že je mezi přítomnými i druhý alfa. Ten, který ji předtím odehnal, že mohutný černý vlk s odznaky, které dokazovaly, jak silné jsou jeho magie. Uklidni se. Není tu Styx - proti tobě samotný snad nebude nic mít. Nejdeš sem dělat problémy. Jdeš jen... jen...
"Zdravím," promluvila, aby o sobě dala také vědět, ačkoliv si jí alespoň někdo z vlků už všimnout musel. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla. Je mi trochu zvláštně, jsem ze všeho zmatená."
Obvykle by nebyla natolik upřímná ohledně toho, jak se cítí, v tomhle ohledu byla svým způsobem zranitelná, ne zcela při smyslech. Nori se o něčem bavil s černým alfou a Rez na okamžik zaujalo to, co tmavý vlk dělal. Na jeho srsti probleskla elektřina, skoro to zapraskalo! Jen jestli se to Rzi jen nezdálo, tohle by přece musela být další z těch podivných magií, co byly vlastní jen této krajině. Těch, které rozdával samotná Smrt.
"Hned půjdu najít cestu ven z lesa," slíbila, že zase zmizí, chápala, že tu nejspíš vítána není. A ani to za nic nestálo: z toho lesa stejně nic moc neviděla, tím spíš v téhle tmě.

//Řeka Mahtaë

//Říční eso

Všechny obrazy jí splývaly jeden do druhého, měnily se. Slévaly se do sebe, když vcházela na rozlehlou planinu a vydala se směrem na západ. Jen zděšení, že nějaká vnější síla ovlivňuje její vnímání reality, se nakonec nedostavilo. Bylo to zvláštně příjemné: kráčela tou matně známou krajinou a měla pocit, že ji vidí zcela jinak, zcela znovu, a všechno je tak krásné! Obvykle, když obdivovala nějaký kraj, dívala se na něj z praktického hlediska. Sledovala, co by jí mohl dát: kraj byl krásný, když měl hodně kořisti, stínu i tepla, vodních toků a míst, kde se dalo příjemně odpočívat. Teď ale Rez hleděla před sebe a vše bylo krásné jen samo o sobě, oddělené od jejích potřeb a chtění. Všechno přece nezáleželo na ní. Ona tu brzy nebude, ona sama žije oproti tomuhle věčnému kraji tak krátce.
V zamyšlení nad koloběhem života se toulala dál.

//Asgaarský hvozd (před Řeku Midiam)

//Elysejská

Jakmile opustila tu podivnou louku, zdálo se, že se její stav ještě zhoršil. Pokud ovšem šlo mluvit tom, že by byl stav špatný - Rez se vůbec necítila zle. Snad jen jinak: a ta jinakost sílila víc a víc. Nohy Rez nesly přes již známý les, téměř jej ale nevmínala. Když přecházela řeku, voda jí omývala tlapy a břicho a v jejím proudu se tmavošedá na chvíli zastavila a dlouze se zahleděla, jak se o hladinu vodního toku láme mírné měsíční světlo, jinak ale šla bez odpočinku ještě nějakou dobu. A docela přitom zapomněla na to, proč se vlastně do těchhle končin vydala: chtěla sehnat něco k jídlu pro sebe a pro Dipsi, ale teď zjišťovala, že přece vůbec, ale vůbec nemá hlad.

//Středozemní pláň (přes Ježčí mýtinu)