Gallirea - Příspěvky uživatele

Lehce kývla, když Lilith zmínila, že by tu Styx snad ještě někde měla být. Doufala v to, ale nedávala tu naději najevo, snad ze strachu, že by byla planá. Bylo mnohem lepší pokusit se podobné pocity potlačit.
„Možná. A tím si nejsem jistá,“ odpověděla, když byla tázána na poznávací znamení. „Je zjizvená, má krásný žlutý oči.“
Byl to docela vágní popis, Rez se ale nechtěla pouštět do téhle debaty o mnoho dál. Nakonec byla i jiná, aktuálnější témata k hovoru.
„Stín rozhodně. Stejně mi ale přišlo sakra divný, že v těch bažinách byli s Evelyn spolu,“ vyslovila se pak Rez. „A – milá změna? Oproti čemu? Působíš, žes byla dlouho sama.“
Bylo možná trochu pokrytecké rýt do cizí minulosti, když se sama neměla potřebu přespříliš svěřovat. Tohle ji ale zaujalo – a ze všeho, co se o Lilith dozvěděla, soudila, že musela být modrooká dlouho tulačkou. Jen bylo zvláštní, že předtím říkala, že se tu zdržovala jen na několika místech, většina toulavých si to štrádovala po kraji a prolézala každý kout, který se dal objevit.
Spolu vešly do jeskyně, relativně slunečný den znovu vystřídalo šero. Jeskyně byla doopravdy velká, možná jedna z největších, které kdy Rez viděla. Zatuchlý pach kamene a mechu se Rzi dral do čenichu, po smradu bažin to ale byla příjemná změna. Konečně došly na místo, kde si odpočinou – vůbec začaly věci vypadat o něco lépe. I kožichy jim trochu uschly, když se zvýšila teplota vzduchu. Nebyly ale v jeskyni samy.
Modrooká vzhlédla ke stropu prostoru, kde se za kamenné výčnělky drželo nohama hejno spících netopýrů. Byl den, takže se žádný z nich nerozhodl proletět kolem jejich hlav, bylo jen slyšet, jak se občas ozývají podivným švitořením. Rez netopýry vždy považovala za podivnou abominaci, ta stvoření až příliš připomínala ptáky, a přece ptáky nebyla, ačkoliv se živila hmyzem stejně jako oni.
Tmavošedá se zasmála zasněnému hlasu Lilith. „Nevím, jestli chceš. V létě jsem v horách na západ odsud potkala vlka, nějakýho místního alfu, co měl přesně takový křídla jako oni. Jen větší – a vážně s nima dovedl lítat. Nejspíš mu to provedla ta Smrt… Musí pro něj být zvláštní s tím žít.“
Netopýři nakonec nebyli jediní, s kým se Rez s Lilith dělily o prostor. Kus od nich se zdržovaly jakási tmavá vlčice a malé hnědé vlče, matně sem doléhal jeho hlas. Lilith se naštěstí ujala pozdravu – Rez jim jen pokývla, aby dala najevo, že si jich všimla. Posadila se o kousek dál ke skalní stěně, nevydržela by to na nohou dlouho. Věděla, že o moc dál už dojít nezvládne, musí tu tedy zůstat. Jen jí bylo zatraceně nepříjemné, že tu byli další vlci. I Lilith už byla slabá, kdyby jim ta cizí vlčice chtěla něco udělat, nejspíš by se jí to podařilo. Zbývalo jen spoléhat na to, že se z ní nevyklube vražedkyně, když s sebou tahá vlče.

Na jejich kroku bylo znát, že jsou obě už dost vyčerpané. Rzi projížděl celým tělem osten bolesti pokaždé, když našlápla na levou zadní, držela se ale, jak se v té situaci dalo. Svítalo a okolí už vypadalo o něco méně nebezpečně, zrádné stíny mizely v sílícím světle dne. Vypadalo to, že se i počasí rozhodlo dát dvěma vlčicím čas na oddech, bouřkové mraky už byly v nedohlednu. Snad je čekal příjemný den.
Lilith prohodila cosi o tom, že je Rez zcestovalá; ta by to jindy vzala jako pobídku k rozvleklým (a trochu přikrášleným) příběhům o tom, co tu už všechno zažila, v momentální náladě se jí ale před očima rozeběhlo něco docela jiného.
„Mám. Přišla jsem na jaře, strávila jsem prozkoumáváním týhle země celý léto. Já a jedna má známá – dlouho jsme zůstávaly spolu, ale pak…“ necharakteristicky chvíli hledala slova. „Už jsem ji nějakou dobu neviděla.“
Uzavřela to téměř odseknutím, bylo znát, že ji odchod Styx stále trápí. Slíbily si, že se ještě potkají, že to mezi nimi nemůže být konec, ale čím déle to odloučení trvalo, tím víc Rez pochybovala, že se ještě uvidí. Lilith naštěstí začala mluvit o něčem jiném, znovu se vrátila ke konci bitky v bažinách, napodobila Evelynin výstup. Rez se ušklíbla, z hrdla jí dokonce uniklo krátké zasmání.
„Rvala se dobře. Jen mám pocit, že to nemá v hlavě v pořádku. Naštěstí ale jiným způsobem než ten Stín. I tak, když opomenem jeho, myslím, že jsme se tam – zachránili navzájem.“
Slova díků od Lilith ji zahřála na hrudi – jakákoliv chvála na ni platila. Zároveň si ale uvědomovala, že nebýt ostatních, mohla by v mokřadech i zemřít. Zařekla se, že do těch bažin už nikdy v životě nevleze.
Znavená a zabraná do hovoru Rez na chvíli přestala vnímat okolí – pořádně si jej prohlédla až ve chvíli, kdy Lilith upozornila na jakousi jeskyni: skalní útvar, jehož kamenná ústa se otvírala návštěvníkům. „Uvidíme, ráda bych si někde konečně lehla,“ pousmála se na druhou, když došly k němu a Rez se vydala dovnitř, nejprve opatrně.

// Východní úkryt

Mockrát děkuju za akci, byla zatraceně vydařená a vážně se mi líbil její námět i zpracování. Doufám, že se něco takového bude ještě opakovat, mrzí mě, že jsem se nezvládla účastnit tak, jak jsem chtěla.

Za svých 12 bodů prosím:
10 květin za 8 bodů
8 oblázků za 4 body

-> PŘIDÁNO

Dala Lilith dost času na to, aby se také dala do pořádku. Obě teď byly částečně promočené, ale proud vody zahnal alespoň zápach a většinu špíny. Modrooká se potom vydala za Rzí, šly bok po boku a okolní les jim poskytoval alespoň částečnou ochranu před deštěm.
„Už jsem tudy jednou procházela,“ odvětila tiše. „Tehdy to taky bylo v noci. Působí to tu na mě jako nepříjemný místo.“
Odmlčela se, aby mohla věnovat více pozornosti cestě, pokusila se přenášet na levou zadní alespoň nějakou váhu ve snaze ulevit bolavým svalům. Kulhala, kvůli námaze se jí i hůř mluvilo.
„Byla jsem předtím i v těch mokřadech. Jen jsem tam dřív nešla sama.“ Vzpomínky ji zanesly do chvil, kdy procházela tím místem spolu se Styx, na jejich pouti po téhle krajině. Jaké měly štěstí, že se tehdy z bahna nevysápaly nemrtvé stvůry! Na druhou stranu, kdyby tehdy byla Styx s ní, Rez by jistě nedopadla takhle zle.
Vzpomínky ji ale nakonec zavedly i jinam. „Na Evelyn už jsem taky jednou narazila. Na první dojem působila prostě jen dětinsky, nečekala jsem, že to s ní bude až tak zlý.“
V šeru, slibujícím brzký návrat dne, si Lilith prohlédla pozorněji. Zaháněla přitom pocit vděku, že ji tu druhá (na rozdíl od Evelyn) stále nenechala. Možná tohle ale také bylo dílo Osudu. Těsně předtím, než Rez napadlo se vydat do mokřadů, potkala jinou vlčici, Dipsi, která měla také zraněnou nohu. Tehdy se jí Rez pokusila pomoci a jednou pro ni lovila, když to Dipsi nezvládala. A pak – pak se Rez narychlo rozloučila a odběhla si pryč. Pomyslela na to, co teď asi tahle její známá dělá; následovala myšlenka, že by se měla pokusit z Lilith vytřískat alespoň něco k jídlu, než jí modrooká taky uteče. Zajímalo ji, co je to vůbec za vlčici. Celou dobu působila trochu rezervovaně, znělo to, jako že si dává pozor na to, co říká, a prostý fakt, že tu se Rzí ještě vůbec byla, mohl znamenat dobráctví v povaze.

//Neprobádaný les

Zešeřelo se. Rez poslouchala slova obav, která Lilith vypustila z úst; mezi oběma vlčicemi se rozlehla ponurá atmosféra, kterou jen umocňovalo to, jak silně Rez cítila pach krve ze své vlastní srsti. Sklonila na okamžik hlavu k řece a pila, ačkoliv po předchozí bouři i dešti se břehy rozvodnily a voda chutnala špinavě. Hasila ale žízeň a zaháněla únavu – alespoň do jisté míry.
Rez vešla do vody dál, téměř po břicho. Byl to špatný nápad, téměř nebezpečný – řeka zesílená tím, jak pršelo, hrozila, že podlomí ty tři nohy, na kterých byla zraněná vlčice schopná stát. V tu chvíli na to ale šedá nemyslela: ani na to, co s jejím zesláblým tělem udělá podchlazení za takové zlověstné noci. Kolem se proháněl studený vítr, značící, že léto už zemřelo docela. Bylo ale momentálně důležitější dostat ze srsti tu páchnoucí špínu, slizké bahno z močálů, co se drželo na šedých chlupech a bylo cítit rozkladem. Měla by si vyčistit i ránu, co když se doopravdy zanítí!
Pokusila se dostat ze srsti to nejhorší. Šlo to těžce, a jakmile pak zvedla hlavu k potemnělým stromům nedaleko, téměř sebou trhla, když se jeden ze stínů pohnul. Zbystřila, napjatá, polekaná, její mysl na okamžik zaplnily představy toho, jak se z hlubin země znovu vynořují nestvůry s odhalenými tesáky. Stín se ale pak už znovu nepohnul. Jen vítr. Vítr hýbal větvemi stromů. Po zádech jí přejel mráz, a nebylo to jen kvůli ledovému proudu, co se jí pokoušel podemlít tlapy. Začínáš být paranoidní; seber se! Seber se!
Zatřásla hlavou, doufala jen, že si téhle eskapády její modrooká společnice nevšimla. Když pak vylezla z vody, posadila se, aby se mohla trochu upravit. I v takové chvíli se projevovala její hrdost, nesnesitelné ego, které skřípalo pomyslnými zuby při představě, že se bude promenádovat po okolí takhle zničená a špinavá, že by ji kolemjdoucí viděli jako slabou, snadnou oběť. Že by se tou obětí skutečně stala.
„Na sever?“ Zopakovala po Lilith. Mimoděk se jí vybavila slova Styx, když Rzi té prvé noci, co se poznaly, vyprávěla o krutosti toho, co číhalo v mrazu za horizontem. A Styx? Kde je vlastně Styx? Hrudí jí projelo ostré bodnutí, byl to zrádný pocit. Od doby, co se viděly naposledy, se toho událo snad až příliš, tmavošedá mohla jen doufat, že je její drahá známá v pořádku. Ty sama nejsi, soustřeď se spíš na sebe. A co by si Styx vůbec myslela, kdyby tě viděla takhle!
Bez ohledu na to, co na ně čekalo na severu, bylo to přímo na opačnou stranu od bažin, což byla nakonec jediná charakteristika, která Rez v tu chvíli doopravdy zajímala.
„Půjdeme,“ souhlasila pak, ačkoliv si byla zcela jistá, že až tak daleko se nedostanou. Velkou vzdálenost by nezvládla, a pak – severní hranice téhle krajiny snad nebyly daleko. Jistě tam bude nějaký klidnější kout, ten zmiňovaný blízký les, kde si Rez bude moct lízat rány, odpočinout si a vzpamatovat se z těch bažinných hrůz.
„Kolem týhle řeky bývá nehostinno,“ prohodila pak, jen aby se mezi nimi nemohlo znovu rozlehnout ticho. „A ty – touláš se dlouho? Já se dostala do týhle krajiny teprve nedávno.“
Ohlédla se po Lilith, zda nechce druhá vlčice také pít. Udělala pak několik kroků, aby se ujistila, že ještě krátkou cestu zvládne.

Squeeze

Tmavošedá pozvedla uši, když se Lilith po chvíli rozhodla promluvit. O Smrti. „O ní jsem slyšela – ale jen zvěsti. Jednou jsem navštívila jejího bratra v pískovcovejch skalách, boha ve vlčím těle.“
Rez mluvila pomalu, chůze ji trochu zmáhala, a ačkoliv tušila, že nebude schopná jít dlouho, alespoň se obě dostaly pryč z toho prokletého místa.
„Myslíš, že by i za tohle mohla být zodpovědná ona? Smrt?“ vyslovila pak svou domněnku. Kdo jiný by byl schopen vytvořit takové kouzlo! A když se tahle bohyně dle všeho pletla do vlčích záležitostí, nebylo o jejím přičinění i v bažinách pochyb. Rez musela potlačit ten svíravý pocit na hrudi, když si představila tu událost, kterou druhá popsala. Tu tíhu na žebrech ale cítila už předtím, v mokřadech, jako by se kolem ní svíraly něčí drápy. Snad to byly drápy té samotné Smrti - jen o vlas jim unikla!
Druhá vlčice měla podle všeho stejnou obavu jako Rez. Představa, že by skutečně skončily v tom bahnitém hrobě, ve kterém by se jim nedostalo odpočinku ani po smrti, byla jednou z nejděsivějších myšlenek, co za poslední dobu okupovaly mysl tmavošedé. Těšila se alespoň z toho, že po tom všem nezůstala sama. Samota byla jedním z jejích dalších strachů, ačkoliv málokdy přiznaným. Valilo se toho na ni teď tolik - musela se držet, aby tomu všemu neštěstí nepropadla docela, vší té bolesti, hladu a nezdaru. Obvykle nebyla tolik pesimistická - zbývalo jen doufat, že se jí podaří protlačit se tím neštěstím a najít nějaký cíl, ke kterému se upnout.
„Nebude to naše budoucnost,“ odpověděla pevným hlasem, ohlédla se k modrým očím vsazeným do chundelaté tváře. „Aspoň já tam už nikdy nevkročím.“ Alespoň to bylo prozatím jasné.
Na chvíli mezi nimi přetrvalo ticho, pohled Rzi sjel druhé vlčici po těle. Přece jen také byla zraněná, ačkoliv působila o mnoho vitálněji. Vize neblahé budoucnosti se pokoušela vtlačit se mezi jiné myšlenky.
„To jsem ráda,“ odpověděla, když Lilith prohlásila, že je v pořádku, bylo na ní ale stále vidět, že se trochu obává opaku. „Ale měly bychom si někde odpočinout a dát se aspoň trochu do pořádku. Nevím, jak daleko dojdu.“
Pomalu dopajdala k místu, kde tok řeky tvořil malý meandr, sešla po zarostlém břehu k vodě a posadila se, aby se mohla napít, zvážila, jestli má dost síly se pořádně očistit.
„Lilith - Víš tu o nějakým bezpečnějším místě, kde by se dalo přečkat aspoň pár dní? Nejsem si jistá, jestli bych se měla v tomhle stavu zdržovat někde, kde je víc dalších tuláků.“

//Bažiny

Ghost

Druhá vlčice se jí představila, Lilith bylo krásné jméno. Hodnotit jeho kvalitu a zvučnost ale bylo v tuhle chvíli nepředstavitelné – obě měly hodně jiných starostí. Rez už po chvíli zjišťovala, že by možná bylo mnohem lepší se o tuhle Lilith opřít, jak se obě bok po boku pomalu vydaly z močálů pryč. Bylo zatraceně vyčerpávající jít po třech, na levou zadní se moc našlapovat neodvážila. Sotva chodíš. Připadalo jí zatraceně potupné, být odkázaná na pomoc někoho, koho vůbec neznala. Byla to nešťastná situace a její vyhlídky byly ještě nešťastnější, pekelně temné. Mimoděk ji napadalo, co by se stalo, kdyby tu skutečně vykrvácela, kdyby si zuby té nemrtvé vybraly vhodnější místo, kam proniknout pod kůži, a trefily tepnu. Skončila by zkroucená a rozkládající se uprostřed mokřadů.
„Taky si to radši odpustím. Ani nevím, jak se stalo, že se nás v tak odporným zapadlým koutě sešlo tolik najednou. Myslíš, že je – magický? Že nás tam mohlo přivíst něco, co ovlivňovalo naše vědomí? Nebylo by poprvý, co jsem cítila něco takovýho…“ V myšlenkách Rez stále zůstávala u té události. Magie ji často mátla, a tohle bylo pravděpodobně to nejděsivější, co se jí v téhle krajině stalo. Pohled do vlastní hnijící tváře si jen tak nevymaže z mysli. A kdyby tu zemřela – znamenalo by to, že by se také stala součástí toho podivného kouzla? Její duše by zůstala v bažinách, její tělo by se občas vynořilo z bahna, aby nechalo otisknout svůj hněv na živých, a bylo by tomu tak, dokud by z její kostry neodpadl poslední kousek masa, poslední šlacha?
„Nejhnusnější na tom je, že ti mrtví byli my.“ Její hlas nabral ještě o něco ponuřejší tón. Podobně ponuré začalo být i počasí – rozpršelo se mezitím, kapky vody smáčely kožich Rzi a prochladnout bylo to poslední, co by potřebovala. Mířila původně k řece, aby se mohla napít a očistit, takhle bylo nejspíš lepší zůstat někde mezi stromy, kde nebudou tolik na ráně nepříjemnému počasí. Bylo kdesi slyšet i hřmění. Vskutku trefné zakončení večera.
„Jak jsi na tom ty, Lilith?“ oslovila pak svou společnici, aby si zapamatovala její jméno. „Potrhal tě hodně?“
V tmavé srsti to nebylo vidět příliš, Rez nevěděla, jakého rozsahu svou zranění druhé.

Omnious

Ohlédla se po druhé vlčici, jakmile promluvila; skutečně tu osiřely, uprostřed těch ponurých bažin. Druhá se podle všeho také pokoušela vzpamatovat, prohodila zlou poznámku na Stínovu adresu, na rozdíl od Evelyn šedého vlka vnímala jako ten pokroucený charakter, kterým byl. Jeden z koutků úst Rzi se při té představě nadzdvihl.
„To by mu patřilo. Jen bych tak fakt nerada skončila já,“ utrousila, do hlasu se jí vmísil tichý sarkasmus, čím dál víc si ale uvědomovala, že má zadní nohu v háji. A byla to neskutečně děsivá, zlověstná myšlenka. Jestli se teď nepostaví, jak bude lovit? Bez smečky prostě pojde hlady. Nenajde vodu, neubrání se vlkům, jako byl tenhle zatracený Stín.
Pomalu se jí do mysli vkrádala i myšlenka na to, jak ta rána vznikla. Potrhala ji nemrtvá: do masa Rzi se zaryly zuby rozkládajícího se stvoření, stále ještě to tu bylo cítit hnilobou. Co když se ti to zanítí? Co když se ta hniloba vlije do tvý krve a ty dopadneš jako ta – jako ta druhá!
Byla snad připravena začít panikařit, nechat se prostoupit tím děsem, co už ji takřka objímal ze všech stran. Pak ale ta modrooká promluvila znovu, Rez k ní zvedla hlavu a bojovala se snahou neprojevit tak zřetelně vděk, co se jí v katarzi po strachu přehnal přes hrudník. Modrooká sice chodit mohla, na rozdíl od Evelyn tu ale aspoň zůstala.
Jemně kývla. „To by – to by bylo skvělý. Budu ráda, když se mnou chvíli zůstaneš. Děkuju,“ řekla pak, než se představila, sama stále nevěděla, jak té druhé říkat. „Jmenuju se Rez.“
Když se budou znát jmény, bude jistě menší pravděpodobnost, že by ji tu modrooká taky opustila a zdekovala se někam mezi nízké stromy. Pohled Rzi pak přelétl po zbytku toho odporného místa. Vedle nich ještě ležela potrhaná těla nemrtvých, která už ustala ve svém nepřirozeném pohybu. Rez se po nich ale stále ohlížela nedůvěřivě, snad s obavou, že se ty kouzelné mršiny zvednou znovu a pokusí se opětovně o to, co se jim předtím nepodařilo. Teď už by se jim vlčice bránily jen ve dvou, a obě už byly zraněné. A jedna z těch potvor se přeci zanořila do bažiny – co když jen čekala na další příležitost vysápat se na denní světlo?
„Máš pravdu. Musíme odsud,“ přitakala, ačkoliv věděla, jak teď bude pohyb bolet, „než z toho bahna vyleze něco dalšího. Nevím, jestli už je po všem...“
Zkusila přenést váhu na svou zraněnou nohu, tvář ji zachvátil bolestný škleb. Ale i po třech se přece dalo chodit. A pomalu se tak skutečně rozešla.

//Řeka Kiërb

Friend

Když odstoupila od Stína a postavila se znovu na všechny nohy, udělalo se jí slabo od žaludku. Celá se cítila o něco slabší, a pach krve, zkaženého masa a rozkladu se stále držel ve vzduchu. Bažiny jako by jím teď byly přímo prosáklé. Bylo to až příliš – tíha situace na ni nyní, když už bylo dobojováno, dolehla s překvapivou vahou. Krvácela. Byla zraněná.
Evelyn na chvíli přitáhla její pozornost, když se vyjádřila k tomu, že jsou s tímhle Stínem prý kamarádi. Ha! „Vždyť se ji pokusil zabít!“ ozvalo se ze Rzi rozohněné rozhořčení, mávla přední tlapou k Lilith. To snad nemohla být pravda.
Rez byla hotova připravit nějaký spravedlivý trest, to se přece s vrahouny dělá, ale vyzáblý šedý vlk podle všeho využil chvíle nepozornosti, hbitě se vymrštil na nohy a zmizel kdesi v bažinách. Rez sprostě zaklela, když se po něm ohlédla, pak i po Lilith, která se nejspíš v tu chvíli také nějakým způsobem dávala dohromady. „To je pěknej kamarád,“ řekla opovržlivě, její tón se Evelyn spíš pokoušel naznačit, že je asi docela hloupá, když si něco takového myslí, nebo se s tím Stínem paktuje. Tohle bylo přece něco jiného než ona a její nebezpečná známá. Styx by se přeci za jejími zády hned jen tak na někoho nevrhala, dozajista.
Než ale stihla Rez říct cokoliv dalšího, Evelyn prohlásila, že by taky měla odejít, a rovnou se s funěním vydala pryč, ani se neohlédla. Tmavošedá na ni zůstala zírat. Sice se neznaly tolik, ale předpokládala, že Evelyn by ji tu jen tak nenechala. Po tom, co se Rez zranila, když se jí pokoušela pomoct! Rozšklebená rána na pozadí Rzi jako by se celé té situaci smála a z její zubaté tlamy pomalu odkapávaly krvavé sliny.
„A ty jsi taky pěkná kamarádka,“ sykla si tmavošedá už jen tak pro sebe. Co má teď dělat?

//Moc děkuji za skvělou osudovku, doufám, že se zúčastním i nějaké další od tebe!
A také poprosím sílu. :)

Zuřící tmavošedá držela Stína na zemi, div by ho svou vahou nezadusila. Vždyť to by si ten zmetek taky zasloužil! Jeho motivy byly Rzi nejasné, ale z jakéhokoliv důvodu se s těmi mrtvolami paktoval, bylo to zvrácené. A jaký charakter by se něčeho takového dopouštěl! Někdo by proti Rzi jistě mohl namítnout, že olizovat si navzájem čenichy s nechvalně známou gallirejskou kanibalkou taky nebylo zcela morální, ale to bylo očividně něco zcela jiného: Styx byla alespoň živá.
Frustrující bylo, že se ten vychrtlý zloun ani neobtěžoval Rzi na cokoliv odpovědět, ležel bez hnutí na zemi, ochablý a zdánlivě v bezvědomí. Rez by jindy znepokojilo, že by mu snad natolik ublížila ona. Momentálně ale cítila, že jí dochází čas. Bolest se stávala nesnesitelnou a zatemňovala její úsudek, poháněla její vztek. Silně drápla zablácenou tlapou do Stínova boku.
„Já vím, že mě slyšíš,“ vrčela, ačkoliv sama začínala být přesvědčená, že to ten vlk nehraje. Jak by mohl? I tak, měla by se mu zakousnout do zátylku znova, a nepustit? Teď by se určitě ani nebránil, a jestli je vyšinutej, určitě by tím ochránila mnoho dalších vlčic.
Mezitím bylo dobojováno; tmavé vlčici spolu s Evelyn se podle všeho podařilo sprovodit ze světa ty zbylé mrchy. To Rez příliš nevnímala, měla se svým ležením na Stínovi a krvácením na zem a do jeho kožichu až příliš mnoho práce. Evelyn se ale vrátila k nim, působila unavená a snad i zraněná; promluvila ke Rzi. Tmavošedá neodpověděla, dokud se neobrátila i ke Stínovi.
„Ty se s ním znáš, ne? Co je to za všiváka!“ osočila se na Evelyn, jako by za to snad mohla ona. Sama Rez zvažovala, jestli ho nepustit, když nereagoval, ohlédla se ale po dosud bezejmenné tmavé vlčici, věnovala jí významný pohled, jestli si snad modrooká přeje pomstu.
„Co s ním uděláme?“ zeptala se vlčic, v jejím hlase znělo napětí z bolesti. Pak od něj začala pomalu odstupovat, doufala, že si to s ním ta tmavá snad vyřídí. Už by příliš dlouho stát nezvládla, dávala si ale pořád pozor.

Nepremýšľala nad tým príliš, ale ten čas bol bezpochyby jedným z najkrajších v jej živote. Bola zatiaľ mladou vlčicou a neprežila mnoho zim, ale do tej doby sa v žiadnom z období svojho života necítila tak – potrebná. Chcená. Doteraz nemala pocit, že by kdekoľvek skutočne bola na svojom mieste.
Najprv sa pokúšala byť skutočnou súčasťou svojej svorky, trávila čas na lovoch a strážila hranice, snažila sa pomáhať – napriek tomu ale bola jej povaha trecím kameňom medzi ňou a ostatnými. I so svojmi bratmi si už toľko nerozumela. Potom myslela, že jej osud je po boku Valeriana, ani to jej ale nakoniec neprinieslo šťastie. A až vo chvíli, keď sa začala pomaly zmirovať s tým, že nikdy nemôže byť spokojná a jej údelom je zostať sama a túlať sa krajinou bez ciele, že v ničom nenájde zmysel ani túhu – našla ju. Vedľa Styx naliezla niečo, o čom nevedela, že by niekedy mohla mať. Obyčajnou spokojnosť. Ďalšiu lásku, dokonca. Našla kľud, v ktorom sa dočista stratila potreba hľadať stále niečo ďalšie a za čímsi ďalším sa hnať. Skutočne našla kúsok svojho raja: ako inak by sa dal nazvať život v mieru, v partnerstvu s vlčicou, ktorá mala tie najkrajší žlté oči na svete, a ich malým vlčatom. Nalezencom, ktorého si prisvojili, a ktorý skutočne zpečetil ich zväzok. Boli rodina – a čo viac, malý Rex bol žijúcim dôkazom, že Styx skutočne bola schopná preniesť sa pres svoje presvedčení, pres všetky krivdy minulosti a krvelačnosť, ktorá v nej zakorenila z núdze. A Rez naplňovalo šťastím, že to bolo aj jej zásluhou. Ani na okamih by si nemyslela, že už Styx nie je nebespečná; nebola ale nebezpečná pre ňu a pre ich syna. A podobne ako Rez, aj ona bola ochotná chrániť svoju novou rodinu.
Zhlboka sa nadýchla, vzduch na vyhliadke bol o niečo čerstvejší, možno ak kvoli nadmorskej výške. Bolo to jedno zo Rziných oblúbených miest. „Tu by to bolo pekné,“ odpovedela, jemne sa usmiala a ohliadla sa po Rexovi, zda ich nepozoruje. Vlča ale stále spalo.
„A ja by som bolo rada za miesto, kde by sme mali trochu viac súkromí, moja.“ Otrela sa o druhú vlčicu bokom, hravo, svetlé oči jej iskrili. „A krmiť toho krpca vlčatmi? Nedávno som jej videla žuvať si svoj vlastný chvost. Keď by sa mu tá chuť zaľúbila, ešte by sa potom naozaj pokúsil zjesť sám seba! Možno by sme si mali prehovoriť o tvojom spôsobu výchovy.“
Mrskla chvostom, keď sa naoko hnevala. Keď sa ale kúsok od nich ozval šelest v tráve, ako sa vlča prebúdzalo, jej pohlaď zjuhol. „Ale som si istá, že bude po nás. A – čo ten úkryt? Možno na Kaskádach, tam je o niečo členitejší terén. Medzi tými skalami by sa isto našiel nejaký kút... A keď by sme skutočne chceli nejakú dietu z vĺčat, je to blízko ku niekoľkým svorkám.“
Obrátila sa potom znovu k vlčaťu, predtým však mrkla na svoju milú. „Poď, Rex! Nájdeme nejaké pekné miesto na odpočinok. A možno aj obed!“

Poprosím tedy o Zemi s 5*.
Děkuji za štědré odměny!

Tmavé vlčici se podařilo zpod Stína vyprostit, Rez zahlédla, jak se její zuby zaleskly, než se zaryly do jeho ramene.
Rez trhla hlavou se zuby kolem kůže jeho zátylku; stále byla v ráži, pokoušela se nadělat aspoň nějakou škodu po tom hajzlovi, co se bez varování vrhal po vlčicích. Znala Stína sotva pět minut, ale ačkoliv neměla příliš času věnovat mu jakoukoliv pozornost, všechno na něm říkalo, že jde o pochybný charakter. Měl na tváři příliš mnoho jizev, co vypadaly jako ze soubojů, ty světlé oči zíraly nějak pichlavě, a když se vrhal po Lilith, skoro svítily. Na jeho obhajobu, Rez v tu chvíli nepotřebovala moc, aby nad někým vynesla nelichotivý odsudek.
Zprvu si ani nevšimla, že se tělo pod ní stalo bezvládným. Oba se svalili na zem a tmavošedé z hrdla při výdechu vycházelo tiché, rozzuřené chrčení. Nepouštěla. Cítila krev a její vlastní zranění ji postrkovala k tomu, aby podléhala nejnižším instinktům. O něco povolila sevření čelistí až chvíli po tom, co si uvědomila, že Stínovo tělo ochablo. Že by ztratil vědomí? V takové chvíli?
Zpovzdálí se ozývaly zvuky boje, jak Evelyn zápasila se svou dvojnicí a nakonec se vrhla po dalším nemrtvém, kterého už snad doopravdy sprovodila ze světa. Už se ale také zdálo, že na to přestává stačit. Tmavá vlčice, trhající do té doby Stínovo rameno, se také ohlédla po Evelyn, bylo jasné, že ona i Rez myslí na to samé. „Běž za ní,“ sykla Rez krátce. Co se bude ona ještě někam hnát! Zadní noha bolela šíleně. Doposud na ní Rez držela nutnost, bylo ale jasné, že jakmile opadne horoucnost boje, bude chodit po třech. Jestli vůbec to! Její výhoda v tuhle chvíli spočívala v tom, že její váha držela toho šedého zmetka na zemi. Ať už bylo s tou druhou vlčicí špatně cokoliv, nemohlo to být horší. Soustředila se tedy jen na to, aby se jí Stín nevysmekl.
„Co to mělo znamenat, ty hajzle,“ vrčela tomu šedému do potrhaného ucha, jakmile obrátila svou pozornost zpět k němu. „Máš s těma stvůrama společnýho něco víc, že za ně děláš špinavou práci? Jestli je máš tak rád, můžu z tebe taky udělat mrtvolu, abyste si byli blíž.“
V tu chvíli ji příliš nezajímalo, co dělají zbylé dvě vlčice, ani jestli ji Stín vůbec poslouchá, když už tak vypadal – skoro mrtvě. Jen jeho hrudník se drobně, ale pravidelně zdvíhal.

Celkem bodů: 101,5
Směnárna:
25 bodů za magii elektřiny bez hvězd
25 bodů za magii příkazu bez hvězd
51 bodů za 765 oblázků
0,5 bodů za 5 oblázků

Odměna za kategorii: 3x 2 teleportační lístky, 3x bonus štěstí

Celkem: 6 teleportačních lístků, 3 bonusy štěstí, magie elektřiny bez hvězd, magie příkazu bez hvězd a 770 oblázků

Moc děkuji Elise za trpělivost, vstřícnost i nesmírné organizační schopnosti, tahle akce mi sedla. Příště se mi snad doopravdy podaří splnit všechno!
Zároveň jsem vděčná i všem, díky kterým jsem mohla některé úkoly splnit, a kteří byli mnohdy ochotní mi pomoct, i když z toho zrovna sami nic neměli. Děkuju! <3