Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinere se zeptal na Styx – Rez doufala, že to udělá. Alfa s tmavým hřbetem měla podle všeho na Styx trochu jiný názor a vypadalo to, že si není jistá, jak si Meinerovo přátelství s bezuchou vlčicí přebrat. Jakmile budete s Meinerem sami, zeptáš se na ni. Na všechno, slíbila si v duchu. Nikdo z nich to ale nekomentoval dál, a krátká chvilka napětí vymizela, jakmile se Launee začala znovu zajímat o kořist, prohodila pak několik poznámek o jakési jejich člence, a pak i o vlčici, která se postarala o tenhle úlovek.
Zraněná? problesklo Rzi hlavou. Musela ji zranit ta losice během lovu. Tahle zpráva ale přinášela jakousi naději – jestli si v tom jejich lese běžně nechávají zraněné vlky, nebo dokonce vlky, kteří by neulovili ani trojnohou kozu, nemuseli by být proti tomu, aby se tu Rez na chvíli zabydlela. Narozdíl od vlčice, která byla předmětem diskuze, ovšem s Lilith jaksi nemohly nabídnout žádný uvítací dar.
Launee pak uvedla na pravou míru Meinerovo postavení, než se ještě jednou ujistila, že se o losa nebudou muset přít. Zdálo se, že by nejraději celou záležitost uzavřela a vyrazila zpět domů, dny byly v zimě krátké a začínalo se smrákat, světlo se vytrácelo z oblohy. Ale navzdory tomu, jak rychle Rez odsoudila Lilith jako tichou a neprůbojnou bytost, modrooká vlčice vedle ní promluvila k alfě, aby za sebe i za Rez požádala o pomoc. Po jejich předchozí diskuzi si Rez moc dobře uvědomovala, co to pro modrookou vlčici znamená: jestli se chtěla vzdát své volnosti, nejspíše se také obávala, že by jí ona svoboda v zimních měsících přinesla jen hlad a smrt.
Krátce se k Lilith ohlédla, než jemně kývla a vrátila se očima k Launee.
„Taky utíkáme od močálů,“ prohlásila pak, aby přihodila svou trošku do mlýna, snad ve snaze vyvolat v Launee pocit sounáležitosti. „V bažinách vedle vašeho dřívějšího domova se usadila nějaká zlovolná síla a začali z nich vylézat nemrtví vlci. Myslíme si, že to bylo dílo samotný Smrti. Když jsme tím místem procházely, ty stvůry nás napadly a potrhaly. Udělali jste dobře, že jste odtamtud odešli.“
Zopakovala v krátkosti to, co už řekla Meinerovi, přece jen, tohle by alfu snad mohlo zajímat. Měla jistě štěstí, že se se smečkou přestěhovala. Bůhví, jak to v těch bažinách vypadá teď – možná prokletí samovolně pominulo, možná tam stále rozkládající se hroudy masa a kostí číhají na pocestné.
„Je pravda, že hledáme místo, kde se usadit aspoň na čas. Jsem zraněná, ale mohla bych se za všechno odvděčit, jakmile se dám do pořádku. Umím lovit, v bývalý smečce jsem hlídala hranice. A... Meinere by se za nás jistě zaručil,“ nadhodila pak, střelila krátce pohledem po černobílém. Nemusela to být tak úplně pravda, vzhledem k tomu, že Lilith doposud neznal vůbec, Rez ovšem věřila, že by ji teď jednooký nehodil pod vlak. Navíc, ačkoliv byla Rez často sobecká, neměla v úmyslu mu způsobovat problémy.

4x zmrzlé ouško lišky padá na Baghý, kterou to ani přinejmenším nevyvádí z míry, protože po dobrodružstvích s Norim už ji nic nepřekvapí.
3x sobí paroh se zamotává Calumovi do jeho... vlčích parohů. To půjde vymotat jen těžko!
2x Vlčíškův bobek trefuje Meinera do boku a dělá nepěkné hnědé fleky na jeho doposud dokonalé dvoubarevné srsti. Jestli ho s nimi uvidí Lindasa, může Meinere na mechtle v Mechovém dně zapomenout.
1x pozlacený divočák se přimotává pod nohy Lindase, která si bezpochyby zaslouží jen to nejlepší. Lindasa z rodu Assasínů následně odmítá jíst cokoliv, co neobsahuje drahé kovy.

style='max-width:580px'>

Meinerova slova o tom, že by se měly ty bažiny nejlépe smést z povrchu země, přešla souhlasným pokývnutím. Třeba by ten oheň sežehnul a vypálil i to prokletí, které nutilo mrtvé vstávat z bahenních hrobů. Třeba by se na to místo pak mohla Rez ještě někdy v životě vrátit – takhle už ji tam dobrovolně už nikdo nedostane.
„Bezpochyby jsi zatraceně důležitej,“ přizvukovala Meinerovi, ačkoliv se jí v hlase ozýval úšklebek. „A na tu sopku si pamatuju. Musí být výhodný mít ji blízko. Pro všechny možný účely, hm?“
Sama se na chvíli zabrala do podobných představ, jaké měl nejspíš Meinere, a málem nepostřehla jeho poslední otázku. Trochu zvážněla, výmluvně pohnula levou zadní tlapou. „Uvažovala jsem o usazení se. Ale spíš jde o to, že mi nějaká magická stvůra nakousla nohu, takže se odsud moc daleko stejně nedostanu, dokud to nesroste.“
Trochu hořce se zašklebila, zároveň se ohlédla po Lilith, váhala, jaký bude její názor na to, že by tu mohly chvíli zůstat. Alespoň v hlavě Rzi to znělo jako geniální řešení. Lilith ještě docela nedávno hovořila o tom, jak krásné je mít svobodu a zbavit se okovů hierarchie, na druhou stranu ale jejich nedávný lov potvrdil, že by to v jejich současném stavu měly jako tulačky těžké. Navíc se blížila zima. Sněhové vločky, pomalu snášející se do kožichů, se jim to rozhodly připomenout.
Možná by nemuselo být špatné vetřít se na chvíli pod něčí ochranu, a zůstat tu by znamenalo zůstat s Meinerem – s jedním z mála vlků, kteří pro Rez v téhle krajině představovali přátelskou tvář.
Než ale stihla kteroukoliv z těch myšlenek dovést do konce, došla k nim hnědá vlčice s tmavým hřbetem, zastavila se před nimi a jako první promluvila k Meinerovi. Rez okamžitě zvedla uši, jakmile zaslechla Styxino jméno. Byla tu? Ohlédla se pak krátce na černobílého, její oči byly výmluvné – jestli se tu bezuchá ukázala, Rez o tom chce vědět.
Poznámka o Styx jí na chvíli sebrala vítr z plachet. Pochopila ale, že teď nejspíš není vhodná chvíle pídit se po tom, co v tomhle kraji vyváděla její nechvalně proslulá známá, nově příchozí se totiž rovnou představila jako vůdkyně místní smečky a rozhodla se připravit je o večeři. Rez si ji změřila pohledem – vypadala statně, a její slova o tom, že je Alfou, ten dojem jen potvrzovala. Meinerova alfa, tedy. Zdálo se, že se k nim alespoň snaží chovat slušně, mysl tmavošedé ale automaticky zamířila k úvaze, na čí stranu by se Meinere přidal teď, kdyby se snad rozhodla proti téhle Launee nalezenou kořist bránit. Byla přesvědčená, že je mrtvý los po právu jejich, ležel tu přece – a ony jej našly. Obvyklou troufalost ale drželo na uzdě zranění nohy. To – a fakt, že Lilith svou poslední poznámkou dávala jasně najevo, že o spor zájem nemá.
„Vaše členka?“ zopakovala po hnědé vlčici, trochu sklonila hlavu. „Je pravda, že tu byl nehlídanej. Ale – samozřejmě.“
Odstoupila od losa o kus dál, problémy byly skutečně tím posledním, co by s Lilith potřebovaly. Na druhou stranu – přítomnost místní alfy, a podle všeho alfy, která se tvářila soucitně, snad nemusela být špatnou zprávou.
„Zrovna jsme se o tvé smečce dozvěděly,“ pokračovala a kývla jemně hlavou směrem k modrooké vlčici, aby je obě představila. „Jmenuju se Rez, moje společnice je Lilith. S Meinerem se znám už nějakou dobu. Prý je u vás váženej.“
Ohlédla se znovu k Meinerovi, upřímně by ji zajímalo, jak se k tomu celému staví on; v její poslední větě bylo mírné popíchnutí, kterého by si snad vlk ani nemusel všimnout, kdyby nebyl svědkem jejich předchozí diskuze.

Jak tam tak stála, odlehčila levou zadní nohu, aby zraněnou končetinu trochu šetřila. Potěšeně ale zaznamenala, že už bolest tolik nevnímá – vše se postupně hojilo, a s plným žaludkem teď bude moci znovu nabrat síly. Bylo milé konečně vystrčit až na kraj mysli všechny ty katastrofické představy, ve kterých by Rez, zkriplená, pomalu umírala hlady někde u řeky. Všechno teď vypadalo o něco optimističtěji.
Podzim sotva skončil, namítla v duchu, když jí Meinere prozradil, jak dlouho tu ta smečka je. Může to být maximálně několik týdnů, tedy. „To byl dobrej tah,“ ozvala se znalecky. Ať už se o umístění Maharské smečky bavila s kýmkoliv, alespoň jeden z debatujících se při tom vyslovil, že by v těch smradlavých močálech bydlet nechtěl. Všimla si i pohledu, který jí věnovala Lilith – modrooká také jistě nemohla porozumět tomu, kdo by se usadil na takovém místě. Když se Rez v průběhu léta na území močálů zastavila, potkala jen tamní, od pohledu vyhládlou alfu, a kolem ní byl vyčichlý pach dalších vlků a vlčat. Ta vlčata tam jistě po tom nepřežila dlouho, tím si byla Rez jistá.
„My zrovna od močálů přišly,“ prozradila nakonec, kývla jemně k Lilith, hlas jí trochu zhrubl. „V těch bažinách se usadila nějaká magická síla a málem jsme se odtamtud nedostaly živý.“
Víc to zatím nerozváděla, nechtěla znovu myslet na mrtvé, stříbřité oči její vlastní dvojnice, na pach hnijícího vlčího masa. Navíc byla jen otázka času, kdy si Meinere všimne jejího zranění, po tomhle už bude jasné, kde k němu přišla.
„Jste v tom lese skoro u hranic, tedy? Můžeš mi o tom povyprávět, ráda uslyším, jak se na starý kolena někam začleňuješ,“ pokračovala, poušklíbla se, ačkoliv trochu přeháněla nejen s Meinerovým věkem – předpokládala, že tohle není jediná smečka, ve které černobílý kdy byl, a že snad ani není takovým samotářským morousem, za jakého jej měla. „A to mi lichotí. Ale jestli se mi pak ten potěr nebude líbit, můžu je nechat na krku tobě a tvý nový smečce.“
Mrkla na něj, uvědomovala si moc dobře, jak podivně musí tahle konverzace působit na Lilith, která do ní raději příliš nevstupovala. Proto se pak ohlédla na ni, snad aby se modrooká necítila příliš odstrčeně, nebo aby ji nenapadlo Rzi utéct.
„Vlastně – nezajímá tě, jak to tam vypadá? Možná by nás tam dokonce mohli nakrátko nechat, než se mi zlepší ta noha, když už tam máme tak… dobrého známého?“

Taky si mimoděk všimla prvních vloček, co se začaly pozvolna snášet z těžkých bílých mraků nad jejich hlavami. A je to tady, pomyslela si. Zbývá ti jen doufat, že tahle zima nebude taková, jako ta poslední. Historky o hladu a bezútěšnosti minulých zimních měsíců si pamatovala stále. A snad i ta myšlenka ji přiměla ještě sklonit hlavu a odervat si z mršiny kousek masa, které žvýkala, zatímco Meinere odpovídal. Sám mršinu odmítl, což mu Rez trochu hořce přála – asi si žil o něco líp, když mu cizí kořist nebyla po chuti.
Tmavošedá pak překvapeně zvedla hlavu, když byla zpravena o novinkách. Dávalo to smysl – ten silný, blízký pach mnoha vlků, který byl… svým způsobem cítit i z Meinera, když se nad tím více zamyslela.
Pak promluvila Lilith, vůbec poprvé od chvíle, co se černobílý objevil. I tehdy v bažinách se držela stranou od ostatních vlků, a Rzi částečně imponovalo to, že ona sama už se nejspíš počítá mezi vlky, se kterými je modrooká výřečnější. Jemně se pousmála jejím směrem.
„Tady jsme dost blízko u hranic Gallirei,“ podotkla pak, „ještě v létě jsem je celý obcházela a nikde tu smečka nebyla. Je tu nově?“
Nakonec, jiné vysvětlení nebylo. Rez spíš zaujalo to, že měla Lilith pravdu, Meinere působil trochu rozpačitě z toho, že by někam patřil. Při jejich prvních setkáních se Rzi vryl do paměti jako někdo, kdo jde za větrem, jako nestálá a svobodná duše.
„Co tě vůbec přimělo se přidat - potkal’s někoho, kdo tě přiměl změnit názor na smečky? Nějakou čubičku, který by určitě vadilo, jak krásně černobílý by byly vlčata nás dvou?“ popíchla ho, hovořila lehkým tónem. Zaměřila se na jednu z možností, proč by se věčně svobodný vlk po takové době rozhodl pro smečkový život, a proč by se za takovou okolnost ještě styděl. Co jiného by se mu přihnalo do cesty, než vlčice?

„To nic,“ odvětila pak, aby otupila osten viny ve slovech druhé. Zatímco Rez se v nepřízních osudu obracela k hněvu, Lilith vypadala, že je jí předchozí neúspěch jednoduše líto, ačkoliv to jen těžko mohla být jen její chyba. Nakonec – Rez ve vzduchu doopravdy cítila víc krve, čerstvé krve, a byla někde blízko: nač lpět na svém neštěstí, když tu někde musí být jiné jídlo?
Jiným jídlem by taky mohl být mrtvý vlk, jak Lilith poněkud cynicky připomněla, a Rez instinktivně svraštila čenich. „Modlím se, ať je to něco jinýho než našinec.“ Někde hluboko v mysli ale ovšem věděla, že má Lilith pravdu. V tomhle stavu se nejspíš musí pustit do čehokoliv, co najdou, jinak by taky mohly pojít hlady. A podle toho odéru už je to přece mrtvé. V mysli Rzi mimoděk přeběhla myšlenka na Styx.
Blízký pach smečky ovšem věstil potíže a tmavošedá se bála, že až najdou zdroj té vůně, bude obsypaný sebrankou vlků, kteří je přinejlepším odeženou. Když ale došly (v případě Rzi dobelhaly) k místu, kde ležel na zemi skolený los, nebyl v dohledu nikdo.
„Zatraceně,“ prohlásila, a tentokrát to znělo jen potěšeně, ohlédla se k Lilith s počínajícím úsměvem na tváři. „Beru zpátky to, co jsem řekla o štěstí!“
Bylo to, jako by se na ty dvě přímo usmáli bohové. Mršina byla sotva nakousnutá, zvíře mělo trochu otevřené břicho a zdálo se, že sotva vychladlo. Obě neztrácely čas a vrhly se na losici jako hladové saně. Rez zabořila zuby do míst, která už byla okousaná, aby se nemusela znovu dostávat přes tuhou kůži, a cpala se; nemohlo jí v tu chvíli být víc jedno, že u toho nejspíš nevypadá zrovna elegantně.
Trochu zpomalila své hltání, aby se jí neudělalo po tak dlouhém období hladu zle. A v tu chvíli se okolím ozvalo podivné lupnutí – Rzi okamžik trvalo, než jej poznala. Pak rychle otočila hlavu a olízla si čenich od krve, periferním pohledem zpozorovala, že Lilith ten zvuk zaujal také.
Kdyby to byl nějaký cizák, co by je rušil u jídla, tmavošedá by už cenila zuby, teď se jí ale v hrudníku usadil vzácný pocit klidu, radosti ze znovushledání. Černobílý byl jedním z vlků, které viděla ráda, a v jejím současném stavu bylo uklidňující potkat někoho, od koho nečekala podlost. Lehce zamávala ocasem.
„Překrásné ráno,“ utrousila s trochu přehrávanou slušností a trochu nahnula hlavu, byla si dobře vědoma, že teď sama zrovna překrásně nevypadá. Sice ji koupel v řece zbavila bahna, ale měla trochu pocuchanou srst, a přestože nebyla tržná rána na noze tolik vidět v tmavé srsti, muselo být znát, že není v kondici.
„Nikdy bych neřekla, že bude to tvoje práskání tak hezký slyšet. – Máš hlad? Celý to stejně ve dvou nesežerem.“ Ušklíbla se, ohlédla se znovu k mršině, kterou ještě před chvílí s vervou cupovala. Lilith už ji viděla v různých nedůstojných situacích, ale Rez doufala, že si jejího zuřivého ládování nevšiml aspoň Meinere.
„Lilith, to je Meinere,“ pronesla pak k modrooké, aby je představila, nenapadlo ji, že by se mohli znát. „Taky tulák.“
Pokračovala pak znovu k Meinerovi: „Odkud’s přišel? Cítím tu kolem cizí vlky a je jich hodně. Asi odsud budeme muset zmizet, jen ještě nevím kam.“

Dotazníky ostatních jsou láska a život.
Byla to skvělá akce!

Poprosím 15 drahokamů a 5 mušliček.

PŘIDÁNO

Myšlenkami se krátce zastavila u poznámky, kterou Lilith utrousila o smečce. Stalo se jí, že si na ni někdo zasedl, a proto je teď sama? Nemělo nejspíš cenu to příliš rozebírat, bylo to ovšem – pravděpodobné. Modrooká vlčice Rzi připadala povahou mírná, pokud ne rovnou submisivní. Hovořila docela jemně, měla milé chování a zatím každý návrh, který Rez vznesla jejich dvoučlenné skupince, přijala bez výhrad. Pravděpodobně byla vlkem, kterého by si mohl vyhlédnout někdo silnější a agresivnější.
Rzi ta představa nebyla po chuti, a tak ji raději opustila. Přece jen, o minulosti Lilith toho nevěděla příliš, a nezdálo se, že by byla vhodná doba pokoušet se z ní tahat střípky ze života. Druhá se ale s jedním z nich po chvíli svěřila sama, když odpověděla Rzi na předchozí otázku, odkud vlastně pochází. „Takže svoboda!“ vydechla pak, lehce přikývla, jako by si potvrzovala vlastní teorii. „Musí teď chutnat o to líp, když to u vás bylo – striktní.“
Zbytek myšlenek Rzi už byl věnován lovu. Lilith bez dalšího slova začala uskutečňovat její plán – a byl to bezpochyby dobrý plán, Rez nenapadal jiný způsob, jak by se jim teď mohlo podařit sehnat večeři. A tímhle způsobem Rez ještě před několika dlouhými týdny lovila se Styx – i tehdy se jedna z nich připlížila ke kořisti, aby ji vyplašila a nahnala do chřtánu té druhé, do smrtelné pasti plné ostrých vlčích zubů.
Počkala, až bude Lilith dostatečně blízko, a pak se sama začala plížit blíž k lani. Když usoudila, že je vhodná doba, rozběhla se k ní po třech, z hrdla se jí vydralo hluboké zavrčení. Klacky se lámaly pod jejími tlapami, teď se snažila být hlučná a odvedla dobrou práci – vyhlédnuté zvíře se poděsilo, když si uvědomilo, jak blízko je predátorovi, a vyrazilo přímo k místu, kde číhala modrooká. Teď to bylo na ní.
Vítězný pocit v hrudi Rzi brzy skonal. Lilith i laň jí sice brzy zmizely z dohledu, ale byl slyšet jakýsi tichý, vzdálený náraz – a pak se začal zvuk kopyt opět vzdalovat, než utichl úplně. Tmavošedá pochopila, že jim dnešní jídlo zmizelo kdesi mezi nízkými mladými jehličnany.
„Sakra už,“ ulevila si podobně jako Lilith, a popoběhla směrem, kterým druhou tušila. Tohle byla jediná šance se najíst, a teď budou o hladu – na jak dlouho? Vždyť takhle obě zeslábnou ještě víc. Rez ani nevěděla, na koho se zlobit. Zloba v ní ale vřela a bublala jí kdesi v břiše, které se začalo pomalu svírat hladem. Hypoglykemická agrese byla zcela přirozeným vývojem událostí.
Rez počkala, až se k ní druhá vrátila zpátky, uši měla obrácené trochu víc k hlavě. Na Lilith bylo také znát, že je frustrovaná a hladová. „Jsi v pořádku?“ zeptala se modrooké, až v tu chvíli si všimla, že má Lilith na tlamě trochu krve, byla jemně cítit. Lilith podle všeho mohla tu laň aspoň ochutnat.
„Škoda. Vypadá to, že máme smůlu ve všem,“ utrousila pak – „měly bychom nejspíš jít dál.“
Rozešla se pak dál, pomalu. Zadní noha ji sice nebolela tak, jak by mohla, ale nerada by si to zranění zhoršila.
„Snad najdeme něco jinýho. Budeme muset,“ prohlásila trochu nevrle, až po chvíli se ale její uši znovu postavily do pozoru, začenichala. „Cítíš to taky?“
Nechala si chvilku, aby mohla analyzovat ten pach. „Hodně vlků. A – krev.“ V první chvíli myslela, že cítí tu, která Lilith ulpěla v srsti, ale muselo to být něco jiného. Přinášel to vítr, odkudsi zblízka. „Omrkneme to?“
Nedaleko od nich se skutečně nacházela částečně snězená losí samice, její mrtvola ještě vychládala.

//Východní úkryt

Chůze se ukázala být poněkud obtížnou. Levou zadní nohu se Rzi podařilo jaksi rozhýbat, rána se víceméně zacelila a nehrozilo, že se sraženina znovu rozvodní čerstvou krví. Přesto ale bylo na kroku tmavošedé vlčice znát, že nese svou váhu spíše na třech zbývajících končetinách, a ty po chvíli začaly bolet, když byly tak nezvykle namáhány. Bylo ovšem příjemné vyjít znovu na čerstvý vzduch, a příchod nového dne byl vždy nadějný. Mírné sluneční paprsky se Rzi i Lilith opíraly do kožichů, když scházely dolů k vodě.
Tmavošedá se ohlédla po Lilith, když se druhá znovu rozhovořila.
„Moje poslední interakce s vlky byla v bažinách,“ připomněla. „Teď se mi nechce do společnosti kvůli tomu zranění.“
Představa, že by se měla setkat ještě s někým dalším, jí byla silně proti srsti. Za svůj čas na Galliree už potkala mnoho prazvláštních individuí, a ačkoliv ne všichni z nich působili nebezpečně, nedalo se odhadnout, jak by takové setkání dopadlo teď, když by před nimi byla Rez takhle oslabená. Zranitelná.
Její vlastní trápení teď zabíralo prostor pro nějakou větší empatii vůči druhé vlčici – na bytost s magií myšlenek byla teď Rez až překvapivě nevnímavá vůči tomu, co se odehrávalo v Lilith. Nechala se ale znovu vtáhnout do konverzace: způsob mluvy modrooké by přiměl snad kohokoliv, aby zatoužil ponořit se s ní hlouběji do debaty. Její hlas zněl přemýšlivě a jaksi posmutněle, téměř melancholicky.
„Mhm. Ta volnost je nenahraditelná,“ vydala ze sebe tmavošedá, když se konečně přiblížily k vodnímu toku. Bylo příjemné počasí, alespoň na pozdní listopad. Rez ale neměla iluze o tom, že by i noci zůstaly takhle hřejivé. Znovu pak sklouzla pohledem na Lilith, kráčící po jejím boku. Myslíš, že s tebou zůstane i další noc? problesklo jí hlavou, než tu myšlenku zatratila. Nebyla teď přece podstatná.
„Smečky mají dost výhod. Na druhou stranu, občas si říkám, že by snad bylo lepší mít svobodu, než zodpovědnost vůči teritoriu a nutnost nechat se peskovat od vlků, co jsou výš v hierarchii.“ Odmlčela se na chvíli, než dodala: „I když, tam, kde jsem vyrůstala, byli výš postavení jen moji rodiče.“
Představa, že jí budou rozkazovat cizí vlci, jestli si doopravdy najde domov v některé z místních smeček, byla zvláštní. Ale třeba to nebude tak hrozné – Rez zatím zažila jen jedinou smečku, a u svých představ o fungování těch ostatních tak trochu vařila z vody.
„Odkud jsi vlastně ty?“ směřovala pak další otázku na Lilith. „Odešla jsi z rodnýho kraje kvůli svobodě?“
Když se na druhou podívala, zdálo se jí, že s Lilith musí být zhruba stejně staré. Třeba opustily domovy i ve stejnou dobu.
Rozjímání ale nakonec netrvalo dlouho: když došly ke břehu řeky a Rez chtěla sklonit hlavu, aby se napila, ucítila, jak Lilith ztuhla a ztišila své pohyby. Tmavošedá se ohlédla směrem, kam se upřely modré oči její společnice; také zaslechla jakési zašustění. Zavětřila, aby zjistila, co si to vlastně získalo jejich pozornost. Napadlo ji to samé, přece jen chtěly lovit – a když se na ni Lilith ohlédla, jako by čekala popostrčení či pomoc, bylo Rzi znovu vmeteno do tváře, jak neschopná lovu teď je.
Lehce kývla na druhou vlčici – obě měly hlad, stálo za to to alespoň zkusit.
„Obejdi to, velkým obloukem. Zkusím se připlížit blíž a vyplaším to, s trochou štěstí to naženu přímo proti tobě,“ promluvila polohlasem. „Z jedný strany je řeka, přes ni neuteče. Mohly bychom to zvládnout.“
Běhat v tomhle stavu rozhodně nemohla, a Lilith teď také nejspíš nebyla na vrcholu svých sil.

Lilith působila, že ji jejich současná situace i způsob probuzení potěšily stejnou měrou: žádnou, tedy. Její hlas byl trochu hrubší od neužívání, a ať by se Rez snažila jakkoliv, optimismus by v jejich dvojici hledala marně.
Tmavošedá sledovala, jak se Lilith zvedá na nohy s těžkopádností, která by vyprchala z jejích údů až po protažení, rozehřátí a pohybu. Předchozí poznámka o netopýrech se setkala s přitakáním, což bylo milé, Rzi se vždy líbilo, když s ní všichni souhlasili. Ostatně, měla často i pravdu: kdo by se s těmi okřídlenými krysami zabýval? Lovit je by bylo přinejmenším obtížné a v jeskyni to čpělo jejich výměšky. Zmíněné létající potvory podle všeho nežily příliš v čistotě – třeba roznášely i nemoci, a to už si obě vlčice opravdu nemohly dovolit.
Musela zarazit v hrudi salvu zahořklého smíchu, když se jí Lilith zeptala, jestli zvládne stát, jako by snad měla Rez jinou možnost, chtěla-li zůstat naživu. Po vzoru modrooké si pak protáhla tři tlapy a ztěžka se na ně postavila, pak zkusmo natáhla i čtvrtou a odvážila se na ni přenést váhu. Nebylo to zatím tak bolestné – pokud s končetinou nehýbala. Rána byla překrytá strupem a zdálo se, že není infikovaná, pomalu se hojila.
„Budu muset,“ odpověděla pak, pokusila se neznít nepříjemně. Sice měla náladu pod bodem mrazu, ale Lilith za to nemohla – naopak by bylo zatraceně nevýhodné přijít teď o její společnost, o její pomoc. A po jejím boku snad půjde všechno lépe. Rez tedy věnovala Lilith trochu omluvný úsměv a udělala několik prvních kroků k východu z jeskyně. Byly opatrné, ze snahy nerozjitřit ta zranění, a Rez tu nejistotu ve své chůzi zakryla hovorem.
„Řekla bych, že nemám plán,“ odpověděla. „Možná bych se vydala dál na sever, k hranicím – v těchhle končinách to vypadá, že tu není tolik vlků. Je tu klid. Teď jsem ovšem ráda za společnost.“
Věnovala jednu deprimující myšlenku tomu, že jsou spekulace o jejích dalších cestách poněkud předčasné, jestli se předtím měly jít nasytit. Jak v tomhle stavu budou lovit?
„Víš ty, kam pak vyrazíš?“ obrátila se k Lilith s docela nezakrytou zvědavostí, zajímalo ji, jak dlouho s ní Lilith vydrží. Předpokládala, že se jejich cesty brzy rozejdou, ačkoliv to byla v tuhle chvíli nepříjemná myšlenka.
Začala pomalu scházet dolů k lesu, k řece.

//Kiërb

Pousmála se slovům Lilith. Byla podnětná, jindy by byla bezpochyby počátkem další debaty, či by snad alespoň rozvířila myšlenky Rzi; teď ale byla tmavá vlčice příliš unavená, než aby se pouštěla do dalších diskuzí. Na to snad bude čas dalšího dne.
„To jistě,“ zamumlala ještě v polospánku, ačkoliv už nebylo ani jasné, ke které části promluvy Lilith se tahle duchaplná poznámka vztahuje. Rez pak prospala i příchod dalšího vlka, v jejím vyčerpání by zaspala i mnohem hlučnější a nebezpečnější společnost. Naštěstí ale nově příchozí také jen využil pohostinnosti skalního úkrytu, a aniž by Rez s Lilith vyrušil, zmizel po nějaké době stejně potichu, jako sem vešel.
Spánek měla tmavošedá bezesný – bylo to jako propadnout se do tmavé nicoty, do krajiny bez obrazů, myšlenek a vzpomínek, do které se jen čas od času promítl osten bolesti, když Rez nevědomky pohnula zadní nohou. A byl to dlouhý, předlouhý spánek – když začala vlčice znovu přicházet k sobě, měla pocit, že už tu musí ležet celé dny. Stále se cítila zatraceně unavená. Celé tělo měla ztuhlé, za to ale snad mohl i chlad podzimních nocí. Uvědomovala si, kde je, jen s velkou nevolí: vracely se jí vzpomínky na předchozí den, na události v bažině, na útržky rozhovoru, který vedla toho večera se svou novou společnicí. Pamatovala si, že mluvily o budoucnosti, o zmařených plánech, o Smrti. O Styx. V rychlosti se pokusila vzpomenout si, jestli náhodou neřekla kvůli té únavě něco hloupého nebo nedůstojného; nakonec by to ale měla být její poslední starost.
Ohlédla se po modrooké a Lilith stále ležela vedle ní, Rez viděla, jak se pomalu zdvihá její hrudník. Sama pozvedla hlavu a pohnula předními tlapami – ohlédla se ke zranění na své levé zadní noze. Přes srst a strup, překrývající ránu, toho nebylo vidět tolik, ale vypadalo to, že z toho rozhodně bude jizva. Rez měla chuť zavrčet, ale nechtěla probudit druhou vlčici. Rozhodla se, že se zkusí dát trochu do pořádku, než se druhá probudí – zkusila si ránu lépe očistit jazykem. Jistě to alespoň sníží riziko, že by doopravdy chytila infekci. Před očima se jí na chvilku vybavil obraz těch rozkládajících se stvůr, ze kterých se pomalu odlupovalo maso.
Když byla hotová s ranou, zkusila si trochu upravit srst na hřbetě. Zatím se nepokoušela se nějak výrazněji hýbat nebo se stavět na nohy, snad z obavy, že to pro ni bude problém.
„Spíš ještě?“ promuvila po chvíli ke druhé, když si nebyla jistá, jestli se Lilith probouzí či ne. Nečekala ale příliš dlouho na odpověď, možná dokonce předpokládala, že zvuk jejího hlasu modrookou probere. Už tu ležely snad až příliš dlouho.
„Možná bychom se měly vrátit k řece. Napít se, zkusit najít něco k jídlu. Tady jsou jen,“ odfrkla si, „netopýři.“

Počet bodů: 38
Směna:
30 bodů za magii halucinací se 3*
5 bodů za 15 drahokamů
2 body za 15 oblázků
1 bod za 15 mušlí
Navíc: 2x bonus štěstí za neherní kategorie
Co se týče zveřejnění, souhlasím s obrázky vlčích kostýmů.

Moc děkuji za akci! Znovu jsem se nemohla zúčastnit naplno, ale úkoly mě bavily, líbila se mi jejich rozmanitost i originalita.

V tej tme nebolo možno poznať zhola nič. Hustá hmla biela ako mlieko halila všetko v okolí – a keď sa Rez pozrela hore, bola vidieť temná obloha, nezazrela žiadne hviezdy. Aj mesiac sa skrýval za mrakmi, a chladný vietor, prinášajúci spadané listí, sa čo chvíľu prihnal, aby podesenej vlčici rozcuchal chlpy na chrbte. Vždy jej to spôsobilo to, že sa roztriasla: mala pocit, že ju po zátylku hladká čísi ľadová tlapa.
Bol zlý nápad chodiť v takej noci do Jazvečieho lesíka. Bolo to nebezpečné miesto aj za bieleho dňa – Rez ale zrovna cestovala kolem a celú tu noc plnú hmly a studeného vetra nemohla zaspať. Bola to zvláštna noc, nevhodná na spánok, a zatiaľ čo sa predtým tmavošedá vlčica prevracala z jedného boku na druhý, navzdory tomu, že nechcela, vracali sa jej spomienky na všetky, ktoré stratila. Na všetky ty, ktorí už skončili svoj život a už ich dávno oplakala. A všetci tí mŕtvi ako by ju nechceli nechať zaspať – vybavovala si znovu a znovu ich hlasy, ich podobu. Nekľud sa jej usadil v hrudi, rovnako ako napĺňal celú krajinu, ktorou sa Rez nakoniec vydala ďalej, keď pochopila, že v tejto noci je spánok nemožný. Hmla, trhajúci sa o vetve stromov, sa rozdelila, aby odhalila nízke stromy, počiatok lesíka, kolem ktorých bolo možné ísť ďalej.
Spomínala si, ako to tu vypadalo, keď sem vošla prvýkrát. Keď sa jej postavil do cesty jazvec, schopný hovoriť jej jazykom, ktorý ju prebodol zrakom ostrým ako britva, aby sa jej pozrel do vnútra a povedal jej, že ju môže doviesť za niekým, koho stratila. V tej chvíli s ním odmietla mať niečo spoločné, odohnala ho od seba. Kto iný by jej ale mohol pomoci teraz, keď ju rušili neodohnatelné myšlienky na všetky, pre ktorých kedysi trúchlila?
Teraz sem kráčala znovu, ako by jej krok viedli všetky ty predstavy mŕtvych, ktorí sa jej tohto dňa rozhodli nedať pokoj. Vedľa hmli jej potom zo všetkých strán obklopila aj hustá kroviska, vyberala si medzi nimi cestu, navzdory tomu, že mala okamžite pocit, že sa stratila. Pokračovala ďalej, pod tlapkami cítila tlejúci listí, tú vôňu rozkladu: to bola jeseň.
„Si tu?“ zvolala potom, keď si bola istá, že musí kráčať v kruhu, že skutočne nevie, kam sa vydať ďalej. „Jazvec! Prišla som za tebou, ukáž sa, jazvec! Chci s tebou hovoriť o mŕtvych!“
Rozhliadla sa okolo, čakala, či niečo začuje. Akúkoľvek odpoveď. Ticho, naplňujúci lesík, bolo ale až neprirodzené, čudné. Len z miesta, ktoré by snád mohlo byť stredobodom celého toho lesíka, vychádzala nejaká zvláštna žiar, podivné svetlo. Až vtedy si to uvedomila – niekoľko paprskov mesačného svetla sa prebojovalo mrakmi, len aby mohlo ožiariť miesto, kde sa stromy rozostúpili. Rez sa tým smerom vydala, tentokrát sa predierala kríkmi bez ohľadu na ich prepletené vetve. „Jazvec!“ kričala znova.
Keď však došla až na kraj tej mietiny, zastavila sa na mieste, ako by ju tam niečo primrazilo. Vprostred toho priestoru sedel jazvec, chrbát mal sklonený a čosi si šepkal. Nie však pre seba – obklopovalo ho to podivné svetlo. A tiež mnoho tmavých siluet, prebleskujúcich, nedokonalých obrazov, ktoré vypadali z diali ako vlčí. Zhromažďovali sa kolem nej a ich oči v sebe mali čosi temnejšieho ako zvyšok tejto noci. Rez nevedela, čo sú zač – duchovia, možná? Ale srdce sa jej rozbúšilo v divokom rytme. Iste to nebolo dobré. Obklopil ju známy, silný pocit nebezpečenstva. Má ísť? Nevšimol si jej však, lebo –
V tu chvíľu sa jazvec otočil, a prestože bol od nej dosť vzdialený, Rez vedela, že sa jej díva priamo do tváre. Aj jeho hlas znel, ako by stál priamo vedľa nej, jasný a hlasitý. „Nemala si sem chodiť,“ povedal a usmial sa, a jeho úsmev Rez vydesil, koľko v nem bolo pre ňu ľútosti. „Cítiš to predsa sama, túto noc sú mŕtvi až príliš nepokojní...“

„Vážně?“ zdvihly se ještě uši Rzi, světlé oči vyhledaly druhou vlčici. „Jakej dojem nechávám já?“
Mírně pozvedla koutky, rozhodla se, že ještě chvíli by mohla udržet víčka otevřená, její hlas byl skoro provokativní. Jakákoliv lehkost v něm ale mizela pod nánosem únavy a vyčerpání. „A – snad ji ještě najdu,“ dodala pak. „Měla bych. Mám hodně věcí, co bych měla udělat.“
Rez oceňovala návrh Lilith, že ji bude hlídat, že zůstane bdělá za obě. To bylo – krásné, snad až příliš lákavá představa. Kdyby nebyla zraněná, jistě by se bránila, že žádné hlídání nepotřebuje, a bránila se cizí pomoci, současné okolnosti ji ale přiměly jen vděčně pokývnout. „Klidně taky spi,“ promluvila k ní už jemněji, „věřím, že si taky potřebuješ odpočinout.“
Chvíli byla zticha, vyslechla si slova, kterými druhá vlčice popsala své dosavadní hledání. „Obě budeme mít určitě dost možností se usadit. A nikdy nevíš, kdy skončíš – a s kým,“ mrkla na ni, v jejím poněkud zuboženém stavu to ale mohlo působit spíš tragikomicky.
„Taky přemýšlím – o Smrti. Traduje se, že obchoduje s vlky stejně jako Život, že ti výměnou za něco cennýho může darovat moc. Magickou.“ Odfrkla si skoro. „Musí bejt… strašně nebezpečná. Ale jestli byla vážně zodpovědná za to, co se nám stalo – mohla by mít odpovědi. Na jednu stranu bych ji zatraceně ráda poctila návštěvou, na tu druhou…“
Na tu druhou máš až moc ráda svůj kožich. S tou myšlenkou nakonec tmavošedá vlčice zhluboka vydechla, a jakákoliv další slova Lilith se k ní už nedonesla přes nepropustnou hladinu spánku.

Její niterné přání se vyplnilo – tmavá vlčice opodál utrousila cosi ve smyslu, že odchází, a pak se spolu s tím malým vlčetem vydala pryč. Rez si oddechla, v tuhle chvíli ocenila, že tu budou s Lilith samy. Modrookou sice také skoro neznala, ale cítila se v její přítomnosti bezpečně. Navzájem se v bažinách chránily; a kdyby snad měla Lilith podlé úmysly, měla snad až příliš příležitostí Rzi ublížit.
Byla si vědoma toho, že Styx nepopsala příliš přesně, nakonec se ale při dalších slovech druhé vlčice jemně poušklíbla. „Možná je to dobře. Ona není moc dobrá v prvních dojmech.“
Lilith se na ni už ale nedívala, bylo znát, že se ztrácí ve vlastní bolesti – ať už fyzické či psychické, to teď Rez poznat nedokázala. Bylo jí odpovězeno až po nějaké chvíli. Teď už bylo znát, že všechno tohle vyptávání modrookou rozladilo. Působila, že ji něco zatraceně trápí. Jindy by se Rez snad začala zajímat, v tuhle chvíli ale měly docela jiné problémy.
„Přeju ti, aby se ti dařilo líp. Přece jen, jak jsi řekla, Gallirea je rozlehlá. Jsem si jistá, že tu najdeš nějaký štěstí.“ Odmlčela se na chvíli, v tuhle chvíli to pro obě vlčice nevypadalo příliš optimisticky. „A já? Nevím. Teď se potřebuju na chvíli prospat. Jsem strašně unavená.“
Rez se ztěžka zvedla a došla znovu ke kraji jeskyně, shlížela dolů na les, kterým sem s Lilith přišly, a nadechla se, aby zhrublým hlasem zavyla a dala najevo, že už je tohle místo obsazené, že už si úkryt pro tu nadcházející noc obyvatele našel. Nechtěla, aby se sem hrnul ještě někdo další. Ohlédla se pak zpátky k Lilith, pohledem vyhledala malou prohlubinu na skalním dně a položila se do ní. Vyčerpané, mohutné tělo se stočilo do klubka.
„Když jsem sem přišla, chtěla jsem si tu najít smečku,“ řekla pak, když se ukládala ke spánku – jen pomrkávala po druhé, jestli si Lilith také nechce lehnout. „Nenarazila jsem zatím na žádnou, která by mohla bejt moje doma.“