Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podle sílícího větru zvenčí to vypadalo skoro na sněhovou bouři. Bylo zatracené štěstí, že sem došly ještě předtím, že je měl ten sníh možnost pohřbít pod silnou sněhovou pokrývkou – zdálo se, že si dal za úkol zahalit celou krajinu do chladného bílého hávu.
Mezi Rzí a Styx bylo ještě trochu prostoru, i tak měla ale tmavošedá pocit, že je jim vedle sebe tepleji. Zatracená zima – napadlo ji, jak příhodné musí být ovládat magii ohně. Vlci s takovou schopností jistě takhle nemrznou. „Za zrádce, pch. Ještě by mi mohli děkovat, že tě odvádím dál od smečkovýho území,“ uvedla na pravou míru, ušklíbla se - zároveň s tím si ale znovu přehrávala tón Launeeina hlasu, kterým o Styx hovořila. Tahle alfa rozhodně vypadala laxně, a kdyby se snad Styx někdy chtěla přidat ke smečce, nejspíš by to mohla být tahle. Rez si ale nedovedla představit, že by se sivé zachtělo zahodit své způsoby, stát se běžným, nevýrazným vlkem a zapadnout do řady, aby získala ochranu smečky.
Rez se lehce zamračila, když Styx okomentovala drát kolem svého krku. Podívala se na něj více zblízka, vypadal ve všech směrech ostrý a zapletený do sebe i do světlé srsti. „Mohla bych ti zkusit pomoct to sundat, ale…“ hlas se jí pak vytratil, bylo očividné, že i jí to připadá jako nemožné – byla přesvědčená, že by druhou jen zranila, kdyby vzala ten kov do zubů a zkusila ho stáhnout. „Dekapitulace je dost nežádoucí výsledek. Chyběla bys mi.“
Lehce si povzdechla, ale to už se konverzace stočila zpět k Launee. Rez byla vděčná, že o tom Launee nemá ani potuchy, přece jen, nebylo třeba dělat si víc nepřátel, i když to nejspíš ublížilo ctižádosti sivé.
„Věřím, že se o tobě brzo dozví. Nebo tomu chceš nějak pomáhat?“ odpověděla, a přes laškovný tón to byla docela vážná otázka. „A – drby, když chceš.“
Rez se natáhla na zem vedle ní, pousmála se, jako by sdělovala nějaké šokující tajemství. „Říkala jsem si, co Meinera v tý smečce drží, ale vypadá to, že tam má nějakou rajdu. Takovou vyzáblou, hnědou vlčici. Viděla jsem ji jen na chvíli, když jsme vcházeli do lesa – ale stačilo, aby za ním jednou zavolala, a on nechal všeho a málem se za ní rozběhl. Zmizeli spolu někam k řece, od tý doby se nevrátili a nechci si domýšlet, co teď asi dělaj.“
Protáhla obličej, a jakkoliv bujnou měla představivost, sotva si mohla vymyslet něco blízkého tomu, co se s Meinerem a Lindasou skutečně dělo v hloubi Zrcadlových jeskyní.
Do jeskyně se zatoulal i někdo další – nějaká tmavá vlčice se uvelebila dál od nich, nejspíš hledala útočiště před zimou. Styx nevypadala, že by ji to nějak vyrušovalo, i tak ale byla Rez nevrlá z toho, že už tu nejsou samy. Po chvilce sem dokonce doběhlo i jakési… vlče. „Začíná se to tu plnit,“ prohlásila pak tmavošedá, tiše a nespokojeně. Neměla ovšem v plánu nechat se vyštípat ze zastřešeného místa, a ti dva vlci od nich byli slušně daleko.

Od tlam se jim teď zvedala pára, a jak se noc přelévala do brzkého rána, v jeskyni bylo trochu světleji.
Na pichlavou poznámku druhé vlčice Rez nakrčila čenich, tón ale měla kupodivu lehký. „Vyhodili? Mě, která den na to, co ji pustili do lesa, okamžitě zdrhla za postrachem celý krajiny?“
Lehce se protáhla, cítila namožené svaly v nohou. Levá zadní na tom nebyla nejlíp, ale ani nejhůř, a Rez se těšila myšlenkou na to, že snad bude už brzy v pořádku. A vedle Styx nemohla než cítit se bezpečně, ačkoliv na bradě sivé stále ještě ulpěla trocha čerstvé krve, její mizící pach byl ještě znatelný ve vzduchu.
„Zrovna teď jsem nejspíš pro celou smečku nejužitečnější vlk,“ pokračovala, nahnula hlavu na stranu, aby se mohla tvářit o to důležitěji. „Když tě zaneprázdním, nebudeš moct chodit na návštěvy.“
Strčila nosem kamsi mezi světlou srst na krku Styx, jen dala pozor, aby se vyhnula ostnům. „Launee se zmínila, žes byla nedávno na území. Ptala se na tebe Meinera. Myslím, že ani neví, jak tě má vnímat,“ pokračovala o něco klidnějším hlasem, a zasmála se, když byla nazvána hebkým kamenem. Určitě musela myslet nějakej vážně krásnej kámen.
Sledovala, jak si Styx lehá, a mimoděk se ohlédla ke křidélkům, co odpočívala na zádech druhé tak klidně a přirozeně, jako by tam snad byla odjakživa. Bylo zvláštní vidět ji s nimi, magie byla skutečně záludnou silou, když dala vlku jako Styx tak očividný kouzelný doplněk. Sivá ale byla silná, Rez věděla, že se s nimi nějakým způsobem dokáže vyrovnat. Jen to nejspíš bude chtít čas a hodně síly.
Chvíli váhala, než se přisunula o něco blíž, ale jen tak, aby Styx stále viděla do tváře. „Třeba,“ zopakovala po ní, byl to skoro laškovný návrh. „Co proto budu muset udělat? Vyhrabat pro tebe ten úkryt? Sehnat ti dalšího bažanta? Nebo… mám nějaký drby o Meinerovi.“

//Řeka Kiërb

Ohlédla se po Styx, když sivá změnila tón svého hlasu v něco mnohem nepříjemnějšího. Rez mírně pokývla hlavou – pochopila, že zbytek její rodiny na vlky s magií nijak nezměnil názor. Styx sama jej ale změnila dávno, Rez nebyla jediným vlkem s barevnýma očima, který pro ni něco znamenal. Rozdílnost názorů musela mezi Styx a jejími bratry způsobit nějakou konfrontaci, a podle výrazu sivé vlčice se nesetkala s tolerancí.
„Když’s mi o nich vyprávěla, doufala jsem, že je něco v týhle krajině může změnit. Ale asi to tak není u každýho.“ Někdo si své nenávisti s sebou nesl do konce života, a vzhledem k minulosti Styxina rodu by se tomu Rez ani tolik nedivila. Do cizích zabijáků jí nic nebylo – štvalo ji jen to, že to trápilo Styx. A je vůbec horší nemít rodinu vůbec, nebo mít rodinu... takovou?
„A věřím, že bys to dokázala – že jsi silná za nás za obě,“ promluvila po chvilce, o něco tišeji; ohlédla se k zlatooké a mírně se pousmála, už docela smířená s tím faktem. Bylo ale těžké si přiznal vlastní neschopnost. „Ale nebudu koulí na tvý noze. A podle toho, jak tu vypadala poslední zima…“
Odmlčela se pak, aby v chůzi nabrala dech. Noha se začínala ozývat, ale nebylo to tak hrozné – navíc Rez poháněla myšlenka na to, že brzy budou v závětří. „Zůstanu na chvíli tam, podle všeho nemají problém s krkem navíc. A je tam Meinere – ačkoliv nemám ponětí, co ho přimělo se přidat. Měla jsem ho za věčnýho tuláka. Stejně předpokládám, že je to krátkodobý řešení. Nechce se mi lézt do chomoutu smečkovejch povinností.“
Došly až k jeskyni, ve které se Rez před několika dny ukrývala s Lilith. Uvnitř bylo o něco tepleji a Rez začenichala, aby se ujistila, že jsou v prostoru samy – kvůli tmě toho nebylo vidět příliš.
„Myslím, že by toho bylo snadný zneužít,“ odpověděla, bylo znát, že nad tím chvíli přemýšlí. „Mě pustila do smečkovýho úkrytu, aniž by se ptala, co jsem vůbec zač. Ale je pravda, že v tomhle stavu asi nevypadám jako hrozba.“
Uchechtla se, protáhla levou zadní nohu, než si sedla na zem, blízko místa, kde se druhá zastavila. „Věřím, že tvoje historky z doby, co jsme se neviděly, jsou tak jako tak divočejší. Zůstáváš teď vlastně někde? Máš úkryt, kam by ses vracela, nebo jen... bloumáš po krajině?“

Jakmile zmínila Smrt, na tváři Styx bylo jasně znát, že má pro tu magií prosáklou vlčici jen antipatie. Nebylo to ani nepochopitelné. Copak většina magií doopravdy sloužila jenom k destrukci a k šíření nenávisti? Skoro všechna kouzelná stvoření, které Rez v kraji potkávala, ji jen ohrožovala na životě. Snad jen kromě Života samotného, a ten… ten podle všeho trčel ve svých pískovcových skalách a nedělal nic, zatímco jeho sestra svými zásahy ztrpčovala všem vlkům život. Je i to, co se stalo Styx, dílem Smrti?
„Musí být milý mít tu rodinu,“ řekla pak, „přes všechny nepříjemnosti. I tak doufám, že jich tolik není – těch problémů.“
Mluvil z ní spíše vlastní stesk po bratrech, který tolik nebral ohled na to, že ti, které měla Styx, byli podle jejích vlastních slov vraždícími mašinami. I fakt, že si ze setkání s Rigelem Rez odnesla příjemné pocity, Styx zjevně překvapil.
Rez chvíli mlčela, když jí Styx nabídla pomoc. Byla to snad až příliš velkorysá nabídka, byť nespecifikovaná. Navíc přicházela na začátku zimy. „Nerada bych byla přítěž,“ odpověděla po chvilce. „Teď sotva můžu lovit, nebo tě ochraňovat. Ale – až se uzdravím, jednou – se třeba budeme moct starat o sebe navzájem.“
Pousmála se, byl to trochu napjatý úsměv. Cítila se ale o něco lépe, teď, když měla druhou vlčici tak blízko. Styx se jen poodešla, aby se vrátila ke své večeři, seběhla z kopce dolů a většina toho masa zmizela z ptačích kostí, ještě než Rez došla za ní. Čerstvost koroptve voněla lákavě, Rez se ale naštěstí dost najedla toho polozmrzlého losa.
„Ta na severu?“ promluvila, když ke Styx došla, „možná vím, kterou jeskyni’s myslela.“
Pomalu se společně vydaly dál z otevřené, větrem ošlehávané planiny. Nebylo to daleko, naštěstí – Rez si byla jistá, že o mnoho déle by bez odpočinku jít nezvládla, tím spíše do kopce ne. Melancholicky si vzpomněla na dobu, kdy ještě se Styx procházela touhle magickou krajinou křížem krážem, kdy se spolu proháněly po pláních a lovily v lesíku na jihu. „Když jsme se rozdělily, chvíli jsem cestovala po kraji na vlastní pěst. Myslím, že mi samota na chvíli prospěla, ale nebylo to ono.“
Na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Navštívila jsem jakousi květinovou louku, která na vlky působila, řekněme, prazvláštně. Potkala jsem pár dalších tuláků – třeba jednu vlčici, co měla taky zraněnou tlapu.“ Vzpomněla si náhle na Dipsi, jejíž bílý kožíšek by teď splýval se sněhovým podkladem, a přemítala, jestli měla takové štěstí jako Rez a jestli přežije zimu. „Párkrát jsem měla dokonce pocit, že někde cítím tvůj pach... A pak – bažiny. Sama’s viděla, co z těch močálů lezlo. Shodou okolností jsem tam byla s pár dalšími vlky, sesypalo se na nás těch potvor docela dost. A ti mrtví nesli naše podoby, jako by chtěli předznamenávat, jak se budou rozkládat naše těla, až bude po nás.“
Odfrkla si, pak znovu dlouze vydechla, při chůzi se jí mluvilo těžko. „Když jsem odtamtud odešla, po pár dnech jsem narazila na tu smečku. Místní alfa je… překvapivě dobrosrdečná. Jednou se jí to vymstí.“

//Východní úkryt

Trochu ji uklidnilo, když jí Styx řekla, že se cítí dobře. Alespoň v mezích, samozřejmě, Rez samotná by si teď nebyla jistá, jak na vlastní otázku odpovědět. Všechno se v ní mísilo.
Styx popošla k ní a Rez trochu sklopila hlavu, na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, než se druhá svěřila s tím, že byla v bažinách taky. Tmavošedá si mohla oddechnout, že je druhá v pořádku, ale bylo zneklidňující myslet na to, co by se Styx mohlo stát. Nevypadala ovšem, že by byla zraněná, vyvázla jistě o mnoho lépe než Rez. Alespoň jedna z nich se o sebe očividně postarat uměla.
„V bažinách jsem právě byla,“ uchechtla se trochu skřípavým hlasem. „Ta stvůra, co jsem potkala, vypadala podezřele hodně jako já. Mám za to, že to způsobila Smrt.“
Nechala se obejít, Styx si ji prohlížela a Rez ji vyprovázela pohledem, nehýbala se. Kromě tržné rány na zádi ale neměla žádná jiná zranění, a předchozí koupel v řece ji zbavila bahna a nečistot – kožich měla trochu neupravený, ale v dobrém stavu. Snad jen začínala mít pocit, že ji v něm něco svědí, měla teď ale jiné starosti, než aby se pokoušela podrbat na hřbetě a za uchem, kde to bylo nejhorší.
Na další slova Rez kývla. „Našla jsi bratry, předpokládám,“ řekla, přála jí to. Pak si vzpomněla: „Jednoho z nich jsem potkala kousek od těch hor na severozápadě, bylo to pár dní po tom, co jsme se rozdělily. Rigela – byl překvapivě příjemná společnost. Před tím druhým jsi mě tehdy varovala.“
Lovila z paměti zmínky o té rodině – a vzhledem k tomu, že to byla rodina, byla si Rez jistá, že se za ní bude chtít Styx vrátit. Odejde ti znova. Ale aspoň – aspoň teď bude vědět, kde zůstáváš. Ta myšlenka byla zároveň nepříjemným bodnutím v hrudním koši i nadějí.
„Na Meinera jsem narazila před pár dny. Teď zůstávám v jeho smečce. S tím zraněním to byla jediná možnost,“ prozradila pak, schválně větu formulovala tak, aby dala najevo, že její smečka to není.
Trochu zatajila dech, když pak Styx přišla blíž a otřela se o ni, Rez jí položila bradu na kohoutek. Cítila, jak se do ní zarývá ta ostnatá věc, kterou měla druhá na hrdle, ale byl to jemný dotek a nebylo to dost, aby si kovový hrot proklestil cestu hustou podsadou srsti až na kůži Rzi. „Ty mně taky,“ odpověděla o něco tišeji. Předchozí zdrženlivost z ní pomalu vyprchávala, přece jen – vědět, že ji Styx stále vidí ráda, bylo v tu chvíli to jediné, co potřebovala.
„Půjdeme,“ souhlasila, jen se ohlédla dolů z kopce, na místo, kde ležela Styxina kořist. „Budeš se před tím chtít najíst?“
Styx měla pravdu, počasí se zhoršovalo – sice nesněžilo, ale zvedal se vítr a teplota klesala. Kus odsud byla jeskyně u sopky, ve které se předtím Rez ukryla s Lilith, tmavošedá zvažovala, zda jej navrhnout, nebo jestli nebude lepší překročit řeku a skrýt se v lese za ní.

Sledovala vlčici před sebou, stále ji neopouštělo prvotní napětí, jakási nervozita. Cítila na sobě Styxin pohled, zlatavé oči měly prazvláštní výraz a Rzi stejně jako kdykoliv předtím zamrzelo, že v ní nedovede číst.
Uši obrátila trochu víc dopředu, udělala ještě jeden krok dopředu. Druhá působila také napjatě, téměř opatrně. Kladla si snad za vinu, že byla původkyní jejich odloučení? Rez jí to přece nezazlívala. Snad jen obě nevěděly, jak se teď k sobě mít.
Styx pak promluvila a Rez lehce natočila hlavu. Magický havran, zopakovala si v duchu. Zdálo se, že se v téhle krajině mohlo v kouzelnou nestvůru přerodit naprosto všechno. Na šedé bylo znát, že by se tématu nejraději vyhnula, Rez se ale nenechala jen tak odbýt.
„Cítíš se v pořádku?“ zeptala se, ne přímo na její fyzický stav, ačkoliv si nedovedla představit, co všechno z takového očarování pro druhou vlčici vůbec plyne. Náhle ji napadlo, jestli ta mutace bolí, a ta myšlenka ji naplňovala hněvem.
Zájem druhé o zdraví Rzi ji mimoděk potěšil, ale přinesl s sebou spoustu nepříjemných pocitů. Je na tobě až tak vidět, že jsi zesláblá? Nechtěla před nikým vypadat slabě nebo bezmocně, tím spíše před Styx – které před jejich odloučením ještě v boji dokazovala, že se přece před každým ubrání sama. U bezuché si ale byla jistá, že její slabosti nezneužije.
„Taky jsem potkala magickou stvůru,“ pousmála se pak a v tom úsměvu byla trocha hořkosti. „Jen mi to přineslo trochu obyčejnější následky.“
Lehce pozvedla zadní nohu – aby jí ulevila a aby na ni poukázala. „Už je skoro zahojená – nic to není.“
Na zraněních nakonec doopravdy nesešlo, ne když bylo tolik jiných věcí, které by Rez probrala raději, které by raději udělala. Vidíš ji chvíli a už by ses jí nejradši zachumlala do srsti. Na historky o havranech a nemrtvých z močálů snad bude čas později – Rez si zatraceně přála, aby měly dost času na všechno. Zamávala lehce ocasem, postoupila blíž. Ze Styx byl cítit její charakteristický pach a čerstvá krev, která do něj přidávala ostré, měděné tóny.
„Cos dělala po zbytek léta? Máš v plánu se zdržet tady v okolí?“ ptala se, bylo z té dychtivosti zjevné, že má otázek víc, ale drží se. Až pak její hlas trochu zvážněl: „Doufala jsem, že tě ještě uvidím.“

V tom šeru, v nadcházející tmě, bylo pro vlčí oči těžké vidět ostře. Přesto Rez věděla, že se rozhodně nemohla splést v tom, kdo to leží na vrcholku kopce – neříkal jí o tom její zrak, ale hřejivý pocit, co se jí v tu chvíli rozlil v hrudi. A pak – ten pach. Je to ona. Ona, ona, ona.
Slyšela od Launee, že se tu Styx ukázala, ale snad ani nedoufala, že by ji tu potkala také. Když se předtím cesty dvou vlčic rozdělily, když tehdy Styx řekla, že musí odejít a Rez byla zanechána dalším dobrodružstvím o samotě, nevěděla, kdy a jestli na ni ještě narazí. A pak – bylo to už dlouho, zimní krajina toho byla nepopiratelným důkazem. Vzpomínky na horko léta a vroucné pocity se Rzi prohnaly myšlenkami. Je to zatraceně dlouho. To mezi váma spoustu věci mění. Co když tě už pak ani nehledala? Radost ze znovushledání byla znovu a znovu přebíjena obavami, že to mezi nimi už nemůže být jako dřív. Co když Styx odešla jen proto, aby už se Rzí nemusela být? Předtím si odmítala něco takového připustit, ale teď se vrátil strach, že bude konfrontována s odmítnutím, že jí Styx znovu zmizí ze života, a tentokrát už natrvalo. A jak se vůbec stalo, že Rzi tolik záleží na vlčici, kterou potkala teprve před několika měsíci, snad ještě déle ji neviděla a teď se kvůli ní cítí – takhle?
Vlčice s natrženým uchem se zvedla na nohy, jistě si Rzi všimla, ale nepohnula se z místa; Rez znovu zaváhala, jestli je její přítomnost žádoucí, jestli – vůbec Styx chce, aby šla blíž. Jakmile ale uslyšela z hrdla druhé vlčice své jméno, už ji nemohlo zastavit nic. Na ránu už dočista zapomněla, a ačkoliv bylo na jejím kroku znát, že na levou zadní nepřenáší tolik váhy, vyběhla kopec téměř svižně. Zastavila se až několik metrů od šedé; stříbrné oči si druhou prohlédly a výraz ve tváři Rzi se změnil, když si všimla, že má druhá něco tmavého omotaného kolem krku. A její hřbet vypadal zvláštně, cosi z něj vyčnívalo, byla – byla to křídla?
To se snad Styx vyválela v tom mrtvém opeřenci? Křídla se ovšem zdála být pevně přirostlá k jejím zádům a pírka se mírně pohybovala s rytmem Styxina dechu.
Chtěla toho říct snad až příliš, ale zdálo se, že přišla o svou výřečnost. „Styx, co… co se ti stalo?“ zeptala se místo pozdravů – byla na magické věci už téměř zvyklá, ale věděla až příliš dobře, že má druhá vlčice proti kouzlům averzi, že je odmítá a že je nenávidí. Jen těžko mohla něco takového chtít. Muselo za tím být něco hrůzného. Kam Styx Osud zavedl během té doby, co byly od sebe?

//Mechový lesík

Cesta dolů byla snadná a hojící se noha Rzi nedělala až takové potíže, když pomalu kráčela směrem, kterým předtím viděla odejít Meinera. Sama nepředpokládala, že by tu na černobílého mohla narazit, přece jen to byla nějaká doba, co odešel – věděla, že jí jde více o procházku samotnou. Samota a chladný vzduch v plicích jí pomohly vyčistit si hlavu, probrat si znovu vše, co se stalo v minulých dnech. Mihla se jí hlavou myšlenka na Lilith, kterou nechala spát k úkrytu, na to, co ji samotnou nejspíš čeká, až se na území smečky vrátí.
Scházela k řece a na druhém břehu viděla vrcholky jehličnanů, splývajících díky sněhové pokrývce do několika tónů bílé. Vypadalo to na tuhou zimu – během několika dnů promrzl celý kraj. Rez jen doufala, že tahle zima se obejde bez toho hladomoru, o kterém tolik slyšela. Upřímně se těšila na jaro.
Chvíli šla podél říčního koryta k západu, až po nějaké době se zastavila a svlažila v řece jazyk, jen aby zjistila, jak nesnesitelně ledovou se ta voda stala. S takovou bude možná lepší místo toho žrát sníh, říkala si v duchu, a na chvíli musela ztratit přehled o okolí – protože když se vzápětí ohlédla za podivným pohybem v dálce, uviděla, jak se ze svahu kutálí dolů jakási hnědá koule, co na sebe nabírá bílý poprašek a zabarvuje sníh agresivní rudou. Pach krve se ke Rzi ještě nedostal, ale pouhý pohled způsobil, že ji téměř cítila na jazyku. Uši se jí postavily na vrch hlavy, ohlédla se nejprve tam, kde se to zvíře setrvačností zastavilo, a pak nahoru na kopec, na místo, odkud to muselo spadnout. Byla to něčí kořist, bezpochyby. Ale kdo by si svou kořist nehlídal?
Udělala několik kroků dál, pak se zastavila, jako by přimrzla k zemi, na které stála. Silueta vlka na vrcholku kopce byla až příliš povědomá. Na chvíli si nebyla jistá, zda se jí to jen nezdá, ale – proč by s ní hrála její představivost tak krutou hru! Musela to být – ona. Našla's ji. Skutečně tam byla - s tlamou i z dálky zřetelně od krve, smrtící a krásná.
„Styx,“ promluvila Rez, jako by to hlesnutí snad mohla druhá vlčice slyšet. A pak zavolala hlasitěji, jistěji, „Styx!“
Vydala se k ní svižným krokem, na běh své zadní tlapě ještě nevěřila. Prošla kolem ještě krvácejícího ptáka na sněhu a s lehce zdviženým ocasem se vydala dál ke kopci.

//Mechové dno

Vítr ucítila i na vlastní kůži, chladný a ostrý, jakmile vyšla z nory ven. Už měla zimní srst a nahuštěná podsada se pokoušela vzdorovat mrazu, i tak jí ale poryvy větru občas rozčísly chlupy na hřbetě a Rzi zamrazilo. Den končil a stmívalo se, brzký příchod tmy byl s tímhle ročním obdobím spojený.
Před vchodem do nory zůstávala mršina, kterou sem Launee přivlekla – maso už bylo zcela ztuhlé a teploty pod nulou k tomu také přispěly. Alespoň se ale nekazilo. Rez se k němu na chvíli sklonila, aby si dopřála ještě několik soust, chladné maso se jen velmi těžko oddělovalo od zbytku losa. Tmavošedá si ale uvědomovala, že si nemá co stěžovat, a že je na tom stěží tak dobře, aby mohla lovit sama. Jakmile trochu zasytila hlad, nechala losa losem, olízla si čenich a vydala se dál do hloubi lesa. Jejímu zraku zastírala sněhová pokrývka mnoho věcí, ale to hlavní viděla – smíšený les se stromy místy nahuštěnými na sebe, pod kterými bude v létě příjemný stín. Pod sněhem byla zapadaná hojná vegetace. Možná to tu jindy bylo skvělým lovištěm. A působilo to jako příjemné místo na život – kdyby jen nebylo tak těsné blízkosti hranic. Co jen mohlo být za nimi? Z toho, co Rez chápala, byl okraj Gallirey prosáklý jakousi magickou silou, která způsobovala, že se vlkům nechtělo odejít mimo ni. A ty hranice končily těsně za tímhle územím. Vědí vůbec místní vlci, s čím sousedí z druhé strany? Tvoje starost to ale není. Aspoň zatím ne.
Pokusila se o klus – a s podivem zjistila, že na tom už zadní noha není tak zle, jak myslela. A chlad zmírňoval bodavou bolest, co se ještě co chvíli navracela. Ještě několik dní či týdnů a bude znovu běhat. To zjištění ji naplnilo optimismem, byla to příjemná změna oproti katastrofickým scénářům, které ji obvykle napadaly, kdykoliv se situace obracela k horšímu.
Následovala vlastní (teď již zaváté) stopy, kráčela k místu, kterým do lesa vešla. Napadlo ji, kde je Meinere – zatím se nevrátil, v úkrytu byly jen ona a Lilith. Zbytek smečky tedy musel zůstávat kdesi v hlubinách lesa, nebo byl také na pochůzkách.
Brzy ucítila něčí značení, určující hranice smečky. Přešla je a mířila dál z kopce dolů, k řece.

//Řeka Kiërb

205

Když se probrala, stále se cítila slabá – bylo to ale mnohem lepší, než za poslední dny.
Neměla ponětí o tom, jak dlouho tu ležela stočená na zemi v mechu. Zvenčí bylo slyšet vzdálené hvízdání, jak se vítr proháněl mezi stromy a úzkým vchodem do nory co chvíli přivál několik zbloudilých vloček.
Několikrát zamrkala a protáhla si přední tlapy. Mech pod jejíma nohama byl o něco hustší a zelenější než ten okolní, a pohled na něj přinesl vzpomínky na to, jak usínala. Sám od sebe se tehdy ten mech rozrostl, aby jí poskytl měkčí místo na spaní, když si to přála – až na to, že byla ta vzpomínka značně rozostřená, a Rez stále nechápala, jak se to stalo. Jedním vysvětlením by mohla být magie – takovou, která ovládala rostliny, ale nevlastnila. Udělal to snad tedy někdo jiný?
Když se cítila o něco bdělejší, otočila se k Lilith, aby se mohla druhé vlčice zeptat, zda to viděla taky, a jestli k tomu nemá nějaké vysvětlení. Lilith ale stále spala, měla zavřené oči a její hrudník se zvedal v pomalých intervalech. Pohled Rzi se znovu zatoulal do dalších koutů té nory – stále tu s Lilith byly samy. Nezdálo se ani, že by sem někdo během jejich spánku přišel, nepřibyly žádné nové pachy.
Rez se pomalu postavila – znovu na všechny čtyři nohy, a s povděkem zjistila, že už ji levá zadní příliš nebolí. Zranění se sice hojilo dál a bude trvat, než Rez znovu zesílí, ale pod hustou zimní srstí nebyla rána příliš vidět a pohyblivost postižené končetiny byla o mnoho lepší.
Strávila chvíli tím, že si uhlazovala jazykem srst a napadlo ji, jak je ráda, že se stihla vykoupat v řece ještě předtím, než začalo sněžit. Teď by ji do ledové vody už nikdo nedostal, a představa, že by se nemohla zbavit špíny v kožichu, v ní vyvozovala stejný pocit, jako skřípění drápů o skálu. Když se tmavošedá trochu zkulturnila, ohlédla se ještě jednou na spící Lilith; nechtěla ji budit. Věděla také, že už sama neusne, a v mysli si přehrávala vzpomínky na předchozí večer, na seznámení s Launee a odstatními. Pudilo ji to z nory ven, a tak se nakonec sebrala a šla. Cítila by snad vinu, že tu svou modrookou společnici nechává bez ochrany, ale neměla v plánu odejít na dlouho. Musí se přece porozhlédnout po lese, když už si tu vyprosila místo!

//Mechový lesík

204

//Mechový lesík spolu s Lilith – dovolená manipulace

Vlezla do nory a přimhouřila oči v šeru, aby se rozhlédla po prostoru kolem. Nastražila uši a začenichala: byla tu cítit cizí přítomnost, ale úkryt teď byl prázdný, všichni členové smečky byli podle všeho zrovna pryč. Nikde nikdo. Byl to nejlepší možný vývoj událostí. Jakkoliv silně Rez cítila potřebu vylézt ven a poznat tu všechny a všechno, zjistit, co je to vlastně za místo a seznámit se s místním osazenstvem, byla příliš utahaná a vidina spánku se zdála s každou ubíhající chvílí víc a víc lákavou.
Navzdory tomu, že byly pod zemí, nebyla tu úplná tma. A pod tlapkami cítila Rez cosi měkkého, mech – snad i díky tomu tu byla znatelně menší zima než venku.
Povzdechla si, když se vydala k jednomu z koutů, otočila se na místě a rovnou si na mech lehla. „To byl den,“ utrousila k Lilith, a když si druhá vlčice lehla vedle ní. Událo se toho až příliš: jejich neúspěšný lov, setkání se starým známým, podmínečné přijetí do smečky… Ne, nebylo to přijetí, spíš jen pohostinnost.
Část tmavošedé, ta část, která pochytila z tuláckého života nedůvěru vůči všem cizím a opatrnost, zdrženlivost, byla na vážkách, jestli je tu opravdu bezpečno. Vzápětí se ale uklidňovala tím, jak příjemně působila místní alfa – jako klidná a milosrdná vlčice. Meinere Launee znal a působilo to, že jsou spolu zadobře, a ta myšlenka rozpustila zbývající obavy.
Rez zívla, když se ohlížela k Lilith, bylo jí u toho nejspíš vidět až do krku a obvykle by se snažila působit trochu víc elegantně a jako dáma, momentálně jí to ale bylo jedno.
„Prospíme se, a zítra – zítra zjistíme, co je to tady vůbec zač,“ promluvila a hlas měla trochu zastřený, jako by hovořila spíše k sobě než k modrooké. „Aspoň je tu jídlo, a-“ A teplo. Mech pod jejím břichem se pomalu zahříval, a byl to příjemný pocit. Místní to tu mají fakt hezky zařízený. Tolik mechu! A teplo, teplo… S přivřenýma očima se Rez soustředila na mech o něco víc, mimoděk měla pocit, jako by ho snad cítila – trochu jinak, než jen povrch, na kterém ležela. Cítila strukturu mechu, to, jak se pod ní rozpínal… Hlavou jí projelo přání, aby pod ní bylo mechu víc, aby jím byla obklopená, a pak – pak se to stalo, docela zčistajasna. Živý mech pod jejími tlapami se o něco rozrostl a Rzi se rozšířily oči, jak nevěděla, jestli se jí to jen nezdá, a co se to vůbec stalo. Nemusela nad tím ale přemýšlet dlouho, protože se jí zároveň s tím prohnala náhlá vlna vyčerpání a sebrala veškeré zbytečky síly, co v tmavošedé vlčici zůstaly. Rez napůl usnula a napůl omdlela.

Rez se rozhlížela po sněhem zapadaném lese, po směsce stromů, sněhem zapadaných jehličnanech a holých torzech listnáčů. Nevěděla zatím, jak se ohledně tohohle místa cítí, jak se cítí ohledně toho vtírání se k cizí smečce – ale bylo to celé jen z nouze a darovanému úkrytu se přece na zub nehledělo.
Bylo to tu prosáklé vlčími pachy; žádný z nich, kromě toho Meinerova, zatím neznala. Podle jejich počtu to ale musela být velká smečka, což bylo podivné, na to, že prý vznikla nedávno. Snad se tu srotili všichni tuláci z okolí za vidinou, že tu bude snazší přežít zimu.
Na jazyku ji pálilo snad až příliš otázek, ale nevyslovila ani jednu, zatím jen poslouchala rozhovor Meinera a Launee. I ten byl krátký, černobílý vzápětí odvolal toho svého zemitého démona a v rychlosti se rozloučil se všemi přítomnými, aby se vydal za jakousi vlčicí. Rez trochu nakrčila nos a kývla na rozloučenou.
Spolu s Lilith následovaly alfu dál mezi stromy, až ke vchodu k jakési velké nory. Byly krátce představeny několika dalším vlkům, na což Rez utrousila jen krátké: „Ráda vás poznávám.“ Únava se vkrádala do každého svalu jejího těla, tmavošedá vlčice byla ztrhaná z cesty a cítila se poněkud promrzlá, na seznamování neměla náladu ani energii a nejspíš to na ní bylo vidět.
Launee je u úkrytu zanechala, aby se věnovala povinnostem, a zmizela jim z dohledu – Rez se znovu ohlédla po všech přítomných a po mršině. Myslí jí proběhlo, že s tou losicí ještě neskončila a že se k masu ještě vrátí, jestli nějaké zbude, až – až si odpočinou.
„Půjdeme dovnitř?“ obrátila se k Lilith, druhá vlčice musela být jistě také unavená. A venku sněžilo čím dál víc.

//Mechové dno spolu s Lilith – dovolená manipulace

//Děkuji za zajímavou akci! Hledání ušáků i Dunčího šílenství jsem si užila.

Za 11 nalezenců prosím 22 kamenů a 22 oblázků.

Nahozeno.

Evelyn - Vždy srší energií. Má jen dvě nálady: dobrou a dobrou.
Norox - Velkej zlej brácha Styx. Je vhodné se mu vyhnout obloukem.
Duncan - Svůdný floutek s pochybnou morálkou. Přitahuje problémy. A přitahuje Styx.
Newlin - Rozpustilá duše, co nikdy neztratila pouto ke svému vlčecímu já.
Ayshi – Nemá to v hlavě v pořádku, ale je zatraceně roztomilá.
Subrosa – Přišel, viděl, a pak se po něm najednou slehla zem.
Cassian - Kropenatá srst, která bude jednou lákat všechny vlčice v okolí.
Meinere - Černej a bílej. Neschová se ve tmě ani ve sněhu.
Amnesia - Poděšené, citlivé stvoření, co si zaslouží být zabaleno do deky.

Černobílý měl nejspíš také v úmyslu dostat se co nejdříve do lesa; teplota se přece jen snižovala a každý toužil strávit noc někde v závětří, kde by bylo tepleji než pod tím mrazivým, otevřeným nebem.
Launee se při vyprávění o bažinách výmluvně ohlédla na svou zadní nohu, Rez z jejích slov pochopila, že se druhá s monstry setkala také. Účastně pokývala hlavou. Možná byl tohle důvod jejich odchodu – Meinere ale o nemrtvých předtím nevěděl, takže v tom muselo být víc jiných faktorů.
Pak už naštěstí nebylo příliš času přemýšlet nad stvůrami bez očí. Launee bez větších průtahů souhlasila, že ji i s Lilith nechá se ke smečce připojit, i kdyby jen na zimu. Rez věnovala modrooké trochu ulehčený pohled a mihotavý úsměv, alespoň tohle byla dobrá zpráva. Samotnou ji překvapilo, jak snadno získaly souhlas, čekala, že se budou muset doprošovat, dokazovat, že nebudou mrtvou vahou, protože žádná smečka přece nechtěla být útulkem zraněným tulákům. Vývoj situace ji tedy potěšil, neklidně přešlápla, připravená vyrazit na místo, které bylo Launee a Meinerovi domovem. Jakkoliv čerstvě tu smečka byla, jistě tu našli či vyhloubili úkryt, ve kterém bude bezpečí, teplo a klid. A až tam dojdou, tak i zbytek té losí mršiny.
„Děkujeme, tedy,“ zamávala ulehčeně ocasem. Ohlédla se pak ještě po Lilith, která znovu mlčela a na její tváři se promítl jakýsi smutek, kterému Rez nerozuměla. Přistoupila k ní ale o něco blíž, snad ve snaze být druhé oporou.
Chvíli teď nesledovala, co dělá Meinere, všimla si jen jeho nepříliš entuziastického přitakání, že se za ně snad zaručí, když na tom tedy Rez tak trvá. O to víc ji tedy překvapilo, že se půda pod jejich nohama náhle pohnula, jako by přicházelo zemětřesení. A pak se vedle nich přímo ze země vzpřímila jakási stvůra. Po jejich nedávném hovoru o bažinách to byl tvor přímo z nočních můr, Lilith to polekalo také – až při ohlédnutí se k černobílému vlku Rez pochopila, že jej pravděpodobně vyvolal on. I tak ale musela klidnit své divoce bušící srdce. Tohle rozhodně nebyl výjev, na který by byla připravená. Stvůra se pak sklonila a vzala zbytek mršiny do náruče, zatímco se tmavošedá pokoušela zklidnit svůj dech.
„O tomhle ne,“ odpověděla Lilith na otázku, naštvaná sama na sebe, že se nechala tak vyvést z míry; až pak zavolala směrem k Meinerovi: „Nemůžeš nás příště varovat?“
Nebyl to příliš nahněvaný tón, přece jen, jak brzy pochopila, to magické stvoření jim mělo ušetřit práci, a ve Rzi samotné se toho dělo až příliš na to, aby byly její myšlenky tak snadno smeteny ze stolu podobným úkazem.
Launee je pobídla k chůzi, šly tedy. Rez byla během přesunu nezvykle zticha, snad kvůli tomu, jakou silou držela čelisti u sebe, když se pokoušela nekulhat a nedat na sobě příliš znát rozsah svých zranění. Jistě bude trvat ještě nějaký čas, než se vše zcela zahojí. Místní alfa se sice zatím projevovala jako laskavá a benevolentní duše, ale proč riskovat, že by si své předchozí rozhodnutí mohla rozmyslet.

//Mecháč