Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhlížela se napravo a nalevo, jestli náhodou Styx někde neuvidí. Co když chtěla druhá skutečně nějaký čas pro sebe? Rez byla docela nešťastná z představy, že neví, kdy se sivá vrátí. Ale měla aspoň jistotu, že tenhle les je teď jejich domov, a že z něj jen tak neodejdou.
Z takových dojemných myšlenek a zahloubávání se ji vytrhl až divoký křik. Znělo to pomalu jako válečný řev, Rzi se rázem postavily chlupy na zátylku a poskočila na místě, zatímco na ni z výšky padala veliká koule chlupů, drápů a peří.
Neměla čas uhnout, takže ji Styx srazila k zemi a dopadla na ni téměř celou vahou. Nebyla to snad až taková výška, ale Rez cítila, že nechybělo málo, aby měla vyražený dech.
„Aááá!“ přidala se k tomu ryku, nohy měla připlácnuté pod sebou a Styxin loket se jí nepříjemně zarýval do boku. Rez se pokusila překroutit na záda, ale podařilo se jí jen trochu natočit hrudník. Zahryzla se do nejbližší části Styx, kterou měla k dispozici; do té tlapy, co se jí pokusila vrazit do obličeje.
„Ze zálohy? To je nefér!“ prskala, zatímco se pokusila vykroutit zpod Styx, jako by byla malé hádě. Zaměřila očima ohon druhé vlčice a s blýsknutím v očích se po něm vrhla s otevřenou tlamou.

//Mahtae
//Značkopost

Na jazyku ještě cítila příjemnou chuť syrového rybího masa a žaludek měla povážlivě plný. Svižně a se spokojeným poloúsměvem na mordě klusala zpátky k lesu a už dobře známé stíny stromů ji mezi sebe přivítaly, jako by byla jejich vlastní už odjakživa. Bylo tu velmi krásně, takhle v podvečer, ale Rez by si to užívala víc, kdyby věděla, kam zmizela její družka. Nech ji taky chvíli o samotě, lepíš se jí pořád na ocas jak smůla z poraněnejch stromů, připomněla si. Během posledních několika týdnů se od sebe vážně téměř nehnuly. Rzi se sice nezdálo, že by kdovíjak trpěla nedostatkem osobního prostoru a ticha, ale napadlo ji, jestli to už nechybí Styx. Tak jako tak, chvíle odloučení jim alespoň mohla dodat tolik potřebné chvíle pro jejich vlastní myšlenky.
Když se zastavila mezi prvními stromy, cítila, že už tu Styx byla, a že si dávala velmi záležet na tom, aby bylo jasné, čí to místo je. Podle pachu, sílícího na některých místech u těch prvních kmenů buků, mohla Rez alespoň zhruba poznat, kudy druhá šla. A aby tu cestu kolem hranic lesa Rez nevykonávala zbytečně, taky si u toho občas přičapla u keře nebo otřela zátylek o kmen náhodného stromu. Tohle drbání bylo docela i příjemné; zbavovalo ji zbytečků zimní srsti a pomáhalo jí si trochu uhladit chlupy. Teď ji vlastně napadlo, že původně chtěla u řeky i plavat, aby si srst očistila ještě lépe – ale chce se jí teď do té vody, když ví, jaké potvory tam plavou? Znovu se jí vrátila ještě čerstvá vzpomínka na to, jak ji štika kouše do ocasu. Tohle by si nerada zopakovala, pochybovala, že by se do rybaření „s návnadou“ brzy pouštěla znovu. Štičí maso ovšem bylo na druhou stranu víc než dostatečnou odměnou za takový úlek.
Obešla několik nejbližších hloučků stromů a se značkováním si dávala načas. Styxin pach tu cítila všude kolem, ale opeřená vlčice jako by se do země propadla. Rez přemítala, jestli se Styx skutečně nevydala zajistit si alespoň trochu soukromí, ale nakonec přece jen zvedla čenich k nebi a krátce zavyla. Ani to nebyl příliš hlasitý zvuk, byla přesvědčená, že musí být druhá někde okolo. "Styx?" přidala k tomu kvílení ještě krátké zvolání, jako by ji snad předtím druhá nemusela poznat po hlase. Možná se před tebou vážně někde schovává. Nebo tu skutečně byla nějaká hrozba, co ji přiměla se sem vrátit? Žádní jiní vlci tu ale nebyli cítit ani vidět. Rez si byla velmi jistá tím, že by si všimla, kdyby se jim někdo dobýval do lesa, a za tu dobu, kterou tu strávily, se sem zatoulal jen jediný tulák. A navíc to ani nebyl tak úplně tulák, Tasa byla částí Styxiny rodiny.
Rez došla až na místo, kde měla pocit, že Styxina pachová stopa končí, a tak zůstala trochu zaraženě stát.

„Tak tě pak mileráda doprovodím na bitevní plácek, má drahá,“ našpicovala uši. Slyšela ve Styxině hlasu mnoho sebedůvěry, jako vždycky – a upřímně se těšila, až se budou zase někde kočkovat v bahně. Vůbec jakýkoliv způsob fyzického doteku od Styx ji velmi rozpaloval, ačkoliv různými způsoby.
Od té chvíle už měla až příliš práce s tou rybou, co se jí pokusila sežrat špičku ocasu. Na mrtvolku, která byla návnadou původně, už se skoro zapomnělo – maso na ní už nebylo příliš čerstvé.
„Mohlo by to fachat trochu dál od masitejch částí mýho těla, ale povedlo se to!“ tmavošedá tomu zprvu trochu nevěřila a rozhodně se netajila, že úspěch nečeká. A teď měla pod tlapami štiku. Chystala se druhé nabídnout, ale Styx se vzápětí ohlédla k lesu a prohlásila, že se musí vrátit mezi buky. Zacítila snad něco?
„Dobře,“ kývla Rez, „budu hned za tebou…“
Už se nestihla zeptat, jestli to bylo něco konkrétního, nebo jen celkově špatný pocit, co druhou zahnal zpátky. Ale trochu ji potěšilo, že i Styx byla ohledně jejich nového území tak ochranitelská.
Rez sledovala mírně opeřený šedý zadek, jak mizí od řeky pryč, a zaryla zuby zpátky do rybího masa. Trhala ho rychle, možná až příliš rychle, aby si to patřičně užila, ale na kraji její mysli se objevila myšlenka, že by je na hranicích skutečně čekala nějaká nemilá návštěva. A jestli tomu tak bylo, rozhodně v tom Styx nemínila nechat samotnou. Jakmile dojedla a nechala na kamenitém břehu už jen ohlodanou rybí kostru pro mrchožravé ptáky, vyrazila ostrým klusem zpátky k lesu.

//Bukáč

„Možná budu první alfa, která položí na lopatky tebe, co ty víš!“ ušklíbla se, výraz ve tváři měla velmi rozverný. Docela ji bavila představa, že by teď vlastně se Styx měly být vládkyněmi nějakého území. Ale – aby byly alfami, musely by nejdříve mít nějakou smečku, nebo ne? Nějaké… poddané. Nějaké další vlky, kterým by mohly říkat označkuj to území, přines mi zbytek svýho jídla a tomuhle říkáš pomoc při lovu? Rez předem litovala jakéhokoliv nešťastníka, co by se jí a Styx dostal do tlapek.
„No to teda funguje krásně,“ přitakala, přestože to znělo trochu jako výsměch – zatím neviděla, že by to nějakou chybu lákalo. Po chvíli ji ale tyhle myšlenky rázem přešly, protože ucítila, jak ji něco hryže do ocasu. A ta mrtvolka to rozhodně nebyla, ta neměla tolik zubů. Rez skoro vykvikla, za to by na sebe určitě hrdá nebyla, kdyby neměla dost práce s jinými věcmi. Její nohy ji vymrštily do vzduchu, a spolu se Rzí letěla jak ožraná mršina ryby, tak i větší štika, co se jí pořád držela na ocase.
„Aáá!“ zazmítala se na pevnině, a to byl i okamžik, kdy se štika pustila. Styxina slova Rez zaznamenala jen okrajově, ale zarýt zuby do tvorečka, co jí pokousal, byla už spíše věc instinktu. Rez se otočila na místě, a mrštně štice zabránila zaplout zpátky do vody. Kluzké tělíčko se jí povedlo chytit lépe až na druhý pokus, když stiskla víc a ucítila trochu krve. Ryba sebou stále šila, jako by jí snad šlo o život, a Rez očima vyhledala druhou vlčici. „Zatfaceně!“ zahuhňala tmavošedá a přidržela si rybu na zemi tlapou.
Na ocase pořád cítila trochu bolestivé místo po tom kousanci, ale adrenalin způsobil, že se na to příliš nesoustředila. A měla radost z toho úlovku; tahle ryba byla dost velká i na to, aby se se Styx opravdu podělily.
Zakousla se rybě do hlavy.

“Nejsem náhodou taky alfa, jestli teď vlastníme ten les?” pozvedla jedno obočí, zatímco nechala klidnou atmosféru okolí řeky, aby na ni přenášelo ten zvláštní klid, který se dal nalézt snad jenom kolem vodních toků. Zurčení a šumění vody v sobě jednoduše mělo nějaké kouzlo. Dál trpělivě držela na místě, pozorně sledovala, co její družka dělá. Styx ovládaný zbytek ryby se Rzi zakousnul do ocasu, a přestože tahle ryba neměla žádné pořádné zuby a její tlamička minula masitou část oháňky, docela to tahalo za chlupy.
„To snad nemyslíš vážně,“ dala druhé najevo svůj nehynoucí obdiv, a skeptický výraz v jejím obličeji se trochu prohloubil. „Ale jestli se přiřítí nějaká mnohem větší ryba a zkusí mi sežrat celej zadek, bude to tvoje vina.“
Chvilka uplynula, a přičiněním Rzi i proudu vody sebou mrtvolka ve vodě mírně škubala, zatím ovšem bez zářného úspěchu.
„Funguje to takhle i s vlkama?“ zeptala se po chvíli a přerušila tak tiché šepotání Mahtaë. Tón jejího hlasu byl docela lehký.
„Jak jsi říkala předtím. Že je potřeba počkat, aby si na tebe kořist zvykla, uchlácholit ji, a pak až zaútočit. Mám se bát?“

//Bukáč

Úšklebek na tváři Styx jí dal najevo, že ctižádost a soutěživost mají společnou. “Možná. Troufla by sis na mě vůbec?” mrkla na ni a sledovala, jak se druhá předvádí se svými křídly. Jaké to asi muselo být, takhle plachtit? Rez by to možná šlo o něco hůř, i kdyby se jí poštěstilo taky se stat opeřencem. Byla mnohem těžkopádnější, a stavba jejího těla se nedala přirovnat ke štíhlosti a atletičnosti druhé vlčice.
“Pořád ti to s nima sluší. S těma křídlama,” rozhodla se říct. Společně mezitím přecházely k řece, a Rez si cestou znovu prohlížela stočené meandry a odlesky ve vodní hladině. Rez se napila, zatímco si nechala od Styx vysvětlovat, jak že to s těmi návnadami funguje. Prudce ale ucukla, když se z vody jen kousek od její hlavy vymrštila mrtvolka Styxiny nedojedené ryby.
“Nechtěla bys mě před tím příště varovat?” otřepala se. Na tuhle magi si bude ještě nejspíš nějakou dobu zvykat. Zatvářila se trochu pochybovačně, ale následovala pokynů své družky, včetně vrtění oháňkou. Nezapřela v sobě zvědavost – zajímalo jí, jestli tohle skutečně může fungovat. “No prosím, a teď…” Sledovala Styx držící rybu, a hledala očima, jestli se pod hladinou něco nepohne. “Jestli teď nemůžeš dělat žádný prudký pohyby, abys je nevyplašila, můžem si aspoň povídat.”

Trochu zrychlila, aby se od Styx nevzdalovala více, než to bylo bezpodmínečně nutné. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděla a sklonila hlavu, když pak byla políbena na čenich. Mírná nervozita z její hrudi spadla úplně. Připomněla si, co všechno dalšího spolu už prožily – tohle je nemohlo nijak otřást.
„Pamatuješ si vlastně, jak jsme se jednou praly na takovým plácku někde na jihu? Mohly bychom na to místo někdy zkusit jít znovu, kdyby se ti chtělo poměřit síly,“ mrkla na druhou, lovila z paměti vzpomínky na to místo, kde mezi sebou bojovaly. I tehdy v tom bylo více hry než dravosti, a Rez ani teď nepomyslela na to, že by si mohly ublížit. Ale tohle dovádění jí stále připadalo víc než lákavé.
Chtěla promluvit, ale vzápětí dostala do tlamy křídlem – zmlkla, aby taky sledovala nějakou rodinku poskakujících huňatých večeří na nějaký jiný den, jak vylézá ze křoví. Styx to podle všeho fascinovalo, přestože teď musela mít plnější žaludek než Rez. „No teda. Neslyšela jsem je,“ řekla Rez tlumeným hlasem.
„A návnady jsem nikdy neviděla. To se dělá jak?“ zeptala se, jakmile byli zajíci pryč. Docela ji to rybaření zaujalo, o to raději byla, že se Styx nakonec obrátila znovu k řece.

//Mahtaë

//Mahtaë jih
//Značkování

Klusala hned za Styx, když se znovu vydaly směrem k lesu, který si přisvojily a který už snad považovaly za zcela vlastní. Za domov. Brzy se ocitly ve stínu statných dubů, zelenajících se pokročujícím létem, a příjemná vůně lesa a vlhké trávy Rez zbavila alespoň části jejích obav. Pořád ale byla jaksi napjatá.
„No. Že jsem po tobě tak vyjela,“ vysvětlila své myšlenkové pochody. Neměla sice pocit, že by nějak výrazně pochybila, přece jenom byla zvyklá se o jídlo dělit a ještě docela nedávno Styx přenechala svého uloveného zajíce, ale její družka vypadala docela naštvaně, když byla nucena si večeři bránit.
Na hranicích lesa se Styx zastavila, aby zanechala na některých ze stromů svůj pach, a Rez následovala jejího příkladu; neočurávala tohle místo posledních pár měsíců jen proto, aby si někdo mohl myslet, že jim nepatří, jakmile ten pach jen trochu zvětrá. Otřela se o kmen stromů, které Styx vynechala, a pozorně očichala nedaleké křovisko, aby se ujistila, že je pořád víc než znatelné, že je území už někým obývané, a že si to ledasjaký tulák nemůže splést s těmi nesčetnými loukami a pustými zeměmi nikoho, kterými je možné jen tak prolézt, aniž by to obtěžovalo místní obyvatele. Všechny velké a mocné smečky přece měly pravidelně značkované hranice. Nemohlo se stát, že by na jejich půdu někdo zbloudil jen tak; vždy si nově příchozí museli být jistí tím, že tu někdo bydlí a že jsou místní ochotni o svou nemovitost bojovat. Něco na tom Rzi velmi imponovalo; nikdy by si nepomyslela, že bude takhle něco vlastnit. Vždy byla buď tulákem bez vlastního úkrytu, nebo členem smečky, a to ještě nepříliš vysoko postaveným. Možná i proto nemohla být o nějakém vlastenectvím ani řeč, ale teď už měla pocit, že by se skutečně byla schopná i servat, aby odsud vyhnala nějaká nežádoucí individua. Byl to její les. Její a Styx.
Z myšlenek na značení lesa ji vytrhla až slova druhé vlčice. Nevzdalovala se od ní, a když se posunuly kus podél hranic, Rez na chvíli zašla za další keř, aby ho označkovala, ale vždy byla na doslech. Trochu ji uklidnilo, když slyšela, že druhou nijak hluboce neurazila svým chováním.
„To by bylo moc fajn,“ přiznala pak úlevu ve svém hlase. „Uvidím, jestli se mi povede se to s těma rybama naučit. Klidně to pak vyměním za nějakýho dalšího zajíce, to mi jde líp. Ale trpělivost, ta mi teda moc nejde.“
Přestala příliš vnímat okolí, místo toho se zaměřila pohledem na místo, kde byla sivá křídla složená na šedém těle, a kde bledé chlupy splývaly s bledými okraji pírek. Usmála se, jen tak, mírně a spíše pro sebe, a těšilo ji myslet jen na přítomný okamžik, nikoliv na minulost nebo do budoucnosti. Už nějakou dobu tu pro ni byl jen les, Styx, a jejich společné chvíle.
„Kam chceš vlastně zamířit teď? Mohly bychom víc prozkoumat ten les. Znám spíš jen tu pěšinu podýl hranic, kudy jsme chodily. Myslíš, že budou tady vevnitř třeba nějaký další skály? Nebo jen halda stromů?“ Všimla si, že se Styx na něco zaměřila, a že nejdou přímo k místu, kde byl jejich nový úkryt, ale nenapadalo ji, co byl její cíl. Chtěla snad znovu lovit, hned tady na souši? Hladové zrovna nebyly, ale byla pravda, že nějakou zábavou by jistě nepohrdla ani jedna z nich.

Styx se naježila ještě víc, přestože Rez to snad ani nepovažovala za možné. Naježila se pírka na křídlech i srst na týle šedé vlčice, bylo to jasné varování pro všechny lehkovážné opovážlivce, co by se pokusili přijít blíž. Rzi sice žádné větší ohrožení na mysl nepřišlo, ale přece jen v ní tenhle výjev probudil nějakou reakci. Styx se rozhodně netvářila nadšeně z toho, co se dělo, a zvuk, který ze sebe pak vypustila, už naježil chlupy i tmavošedé.
„Ah!“ vyjekla Rez, jakmile se ryba vytrhla druhé vlčici a vydala se k vodě, jako by snad s ohlodanou hlavičkou mohla vědět, kterým směrem životadárný vodní tok je. Rez se toho trochu lekla, ale nepřišlo jí to upřímně až tak zvláštní – věděla, že ryby se často na rozdíl od jiných zvířat často mrskají i po tom, co je vlk usmrtí a rozkouše. Cukání a tiky v rybích ocáscích ji z míry tolik nevyváděly, ale tohle bylo… nejspíš něco trochu víc než to.
„No sakra,“ utrousila a udělala krok od Styx, zatřepala nevěřícně hlavou, chvilku trvalo, než se vzpamatovala. „Ani ona nechce, abych ji sežrala. To je k vzteku!“
Pohlédla Styx do tváře, aby se ujistila, jestli na ni není druhá naštvaná, že se tak drala po její večeři. Už měla docela hlad, ale – stálo to snad za to, aby byla Styx proti srsti? Druhá vlčice se zvedla a rovnou se chtěla vydat k lesu.
„Měly bychom. Co kdyby někdo neucítil všechno to značení a chystal se nám zabrat bejvák!“ souhlasila okamžitě Rez, a držela se jí v patách, než z ní nakonec vypadlo: „Zlobíš se na mě?“

//Bukový les

Myšlenky na okřídleného severského alfu se brzy rozplynuly v žáru toho momentu.
Styx se celá naježila a Rez trochu přimhouřila oči, udělala k ní další plíživý krok. Takhle působila úplně jako skutečný uzurpátor! Druhá se ale tvářila, jako že si svou večeři bude patřičně hájit, a že se jen tak nedá. Vypadala snad až nebezpečně, takhle napjatá a hladová, chvilku po tom, co ukončila život jiné bytosti. Rez ale nepociťovala ohrožení, byla si snad až příliš jistá svým místem po Styxině boku a v jejím srdci. Ona se jí přece vůbec neměla proč bát – nebo snad ano?
„Však přece vidíš, že mi to nejde,“ rozhodla se zkusit přemlouvací taktiku, ocas se jí pohyboval ze strany na stranu, jak byla zabraná do téhle hry. „To se nerozdělíš? Snad bys mě přece nenechala zajít hlady!“
Pohledem sklouzla k té kořisti. Z ryby ještě trochu zbylo, ačkoliv byla už docela okousaná – bylo tam tak na několik soust, a to ještě těch horších, hlavně těch kostnatých částí. Tak snadno se ale Rez nemohla nechat odbýt. Zkusila po rybě hmátnout tlapou, ale v tom pohybu nebylo příliš vervy; pro Styx muselo být jednoduché uhnout.
„A ty bys mě ještě vyhnala zpátky do tý studený vody!“ pokračovala. „Mohla bys mi třeba znova ukázat, jak se ty ryby chytaj. A pak mi nějakou rovnou dát…“

„Mhm, to bys měla říct tomu Ragarskýmu alfovi!“ Ohlédla se kamsi k severu, k lesům, nad kterými se v dálce musely nacházet ty ledové hory. „Vůbec by mě ale zajímalo, jak jsou na tom místní smečky. Jestli se ještě někde děje nějaký drama, nebo tak.“
Řeka zblízka vypadala ještě mnohem širší, než jak to bylo zdálky – nedaleko odsud se vlévala do toho moře, jehož druhý břeh nebylo z pláže vidět vůbec. Styx navrhla, že spolu skutečně zkusí něco ulovit, a pomalu vešla do vody. Světlé oči Rzi se taky zahleděly kamsi pod vodní hladinu. Mezi jemně zčeřenými vlnkami byly občas vidět malé tmavé stíny, značící, že tu skutečně nějaké ryby byly.
Rez zvedla hlavu a sledovala počínání své družky, způsob, jak elegantně Styx vkročila do větší hloubky. Napětí jejího těla bylo po chvilce přerušeno prudkým pohybem, jak se sivá vrhla po rybě. S kořistí v tlamě si to vzápětí štrádovala ke břehu a Rez čekala, než se trochu uklidní zakalení vody, než si stoupla na místo, kde byla předtím Styx. Vypadalo to ale, že ty ryby nebyly hloupé, Rziným nohám se vyhýbaly. Tmavošedá chvilku čekala a co chvíli se ohlížela na svačící Styx, než jí došla trpělivost a vrhla se po jedné z rybek o trochu dříve, než by bylo vhodné; když vytáhla hlavu nad hladinu, žádné jídlo v tlamě neměla.
Trochu frustrovaně si povzdechla a vrátila se pomalu ke břehu.
„Jsi rychlejší než já,“ postěžovala si. „Tak se asi budeš muset rozdělit o tu svoji, nedá se nic dělat!“
Nakrčila se, jako by se chystala k lovu, a udělala několik rychlejších kroků Styxiným směrem, aby se druhá cítila patřičně ohrožena, že jí jde Rez sebrat ten pracný úlovek.

Hlásím Helia

//Bukáč

„Mně to maso docela chutná. Ale maj strašně slizkou kůži, proto mi ty mrchy pokaždý proklouznou,“ rozohnila se Rez na téma ryb, a věnovala krátkou myšlenku tomu, jaké to asi je pro vlky, co ovládají živel vody. Ti si asi dávají ryby k snídani i k večeři, když jim stačí na chvíli zastavit proud, aby nějakou chytili. Určitě to bylo nefér.
O magii byla nucena zauvažovat i vzápětí, když Styx zmínila, jestli jí v tom nemůže pomáhat její vlastní čarování. „Možná by to vliv mělo, kdybych tu magii fakt nějak ovládala. Nestěžuju si, ty světlý oči jsou krásný samy o sobě, ale to s tím křovím bylo to jediný, co jsem kdy vyčarovala. Mohly bychom to pozdějc klidně zkusit znova, kdyby ti to nevadilo…“
Trochu se zahloubala, zatímco pokračovaly dál k řece; okolí meandrů už bylo pokryté bujnou trávou a zurčení vody tmavošedou vlčici přimělo naprázdno polknout. Skutečně už měla vyprahlý krk. A jestli bude chtít značkovat les tak často, jak měla v úmyslu, naprázdno to rozhodně nepůjde.
„Ještě štěstí, že jsme na to teda dvě,“ broukla si spíš sama pro sebe, protože druhá se stále zdála dost zaujatá nově objevenou schopností plachtění. Rez se na ni stále dívala s očividným obdivem, sama chtěla vědět, jak asi svět vypadá z větší výšky, a jaký je tam nahoře vítr. Bylo ale vidět, že má Styx pravdu – příliš vysoko asi nevzlétne, rozhodně ne tak vysoko, jako to dělával Falion.
„Ale přece lítáš!“ křikla po sivé, znovu musela popoběhnout, aby jejímu tempu stačila. „Jaký to je? Možná se s tím fakt vzneseš vejš, když to budeš zkoušet dál.“

//Značkopost
//Díra

Vylezla z úkrytu na denní světlo a rozhlédla se po okolí, zavětřila, aby se ujistila, že jsou se Styx v lese stále samy. Podle pachu to tak vypadalo – Rez necítila ani žádná další zvířata v téhle části lesa. Vydala se za Styx dál mezi stromy, směrem, kterým ještě v zimě přišly od řeky. Statné listnaté stromy už se zelenaly, les teď vypadal o dost jinak, než když ho viděly poprvé. A mnohem víc jako místo k životu.
„Ty to umíš?“ pozvedla trochu obočí, když Styx souhlasila s plánem zkusit rybařit. Třeba by se Rez i něco přiučila – mohlo se to hodit. Nejbližší řeka vždy vypadala trochu rozbouřeně, ale když v ní zvládnou plavat, lovit ryby snad nebude tak těžké.
Blížily se ke kraji lesa – tady to Rez znala mnohem lépe, už několikrát tu procházela po hranicích, aby je zkontrolovala. „To zní dost divoce,“ zasmála se tiše Styxině snu. „Já si na ten svůj už vůbec nevzpomínám. Vím jen, že to bylo takový divný - a nepříjemný.“
Mírně se oklepala při chůzi – měla zvyk pokoušet se špatné věci ze sebe setřást i fyzicky, ačkoliv to nikdy nefungovalo. „Počkej chvíli, možná to tu ještě označím,“ prohlásila, na chvíli se zastavila – a všimla si, že i její družka se otírá o vegetaci, aby na stromech a keřích zanechala svůj pach. „Když už je to tu naše, mělo by to tu podle toho vonět. Kdokoliv kolem toho lesa půjde, určitě se bude bát dostat se do křížku s vlčicí s tak velikým močovým měchýřem.“
Přičupla u několika stromů, a ujistila se, že některé z kmenů na kraji lesa na sobě ještě mají její pach. Takhle si ten les skutečně nikdo nesplete s nějakou obyčejnou křovinou, kterou si může procházet každý tulák, jak se mu zlíbí!
„Hele, myslíš, že už ten pach nějakýho tuláka odehnal?“ ohlédla se ještě k druhé. „Nebo mohla bejt Tasa jediná, kdo na nás tady přišel?“ Obojí bylo možné – a až odejdou ze svého území, mohou se se Styx alespoň podívat po stopách dalších vlků na okolních loukách. Rez měla vždy pocit, že se místní tuláci pohybují skoro všude, ale nejspíš byl tenhle kus země příliš na kraji gallirejského území, aby příliš vlků zajímal. Možná tu skutečně najdou klid, který obě hledaly. Rez v duchu zadoufala, že se sem ještě dlouho nikdo nepodívá.
„Když už jsme u Tasy,“ promluvila pak, ale vzápětí ji umlčel Styxin prudký pohyb a její máchnutí křídly, které ji na okamžik vzneslo do vzduchu. Rez se zastavila uprostřed kroku, aby ji sledovala – a trochu vyvalila oči, když byla svědkem toho, jak ta křídla na chvíli unesla celou váhu šedé vlčice. Byla relativně malá v porovnání s těmi, jaká zdobila záda toho severského alfy, Faliona, ale pořád jejich velikost očividně stačila k letu.
„Myslela jsem, že lítat nemůžeš!“ zvýšila hlas a pospíšila si, aby druhou vlčici vzápětí dohnala. „Počkej, zkus to znovu!“ Svižným klusem Styx následovala a několikrát málem zakopla, když se místo pod vlastní nohy dívala na ni. A bylo to svým způsobem zatraceně, úchvatně krásné, jako nějaký velký, magický div.

//Mahtaë jih

Taky jsem za Prahu a víkend! Ideální by byl sraz někdy brzy odpoledne.