Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 7

Ta chvíle se najednou zdála být až příliš dlouhá, každý nádech a každý úder srdce se protahoval takřka bolestivě: zvlášť, když Rez z váhání druhé vlčice vycítila, že vyznání nejspíš neuslyší. Bylo to tísnivé. Když domluvila, hleděla pak na Styx s očekáváním, a chtěla už jen jediné: aby ji druhá vysvobodila z toho nesnesitelného ticha. Bylo to jako čekat na rozsudek, a čím déle Rez sledovala výraz Styxiny tváře, tím víc se v ní usazoval strach z odmítnutí jako nemilá předtucha.
Třeba ji to vyděsí. Nebude chtít závazek, nebude chtít, aby z toho vznikalo něco závažnějšího, něco, co by jí bylo tou koulí u nohy, o který jsi mluvila předtím. Myšlenky byly čím dál sžíravější. Proč nemluví?
„Neodcházíš?“ ujistila se pak na konci toho ticha, zopakovala jen Styxina slova. Ta její byla stále neklidná. Nepřijdeš o ni, neodejde kvůli tomu, pokoušela se ovládnout nejistotu.
Byla tiše, zatímco poslouchala, co má druhá na srdci. V určitém smyslu se jí ulevilo. Snad ani doopravdy nepočítala s tím, že by vyjevení toho citu zapříčinilo konec jejich podivného pouta. To ne – Rez se jen začala bát toho, jak tenhle rozhovor ovlivní celý jejich vztah. Bude teď mezi nimi ta napjatá atmosféra navždy? Co když Styx nikdy nic víc cítit nebude, a Rez jen zničila možnost, že by ještě mohly být kamarádkami?
Mám tě ráda v sobě ale stále neslo jakousi naději.
Tmavošedá nakonec pokývala hlavou, mírně a jaksi smířeně, ačkoliv měla pocit, že jí jakési kořeny prorostly hrudním košem, svíraly jej a drtily. „Já v sobě taky nemám... příliš jasno. Ale v tomhle jsem si docela jistá,“ promluvila pak, udělala další krok Styxiným směrem, tentokrát ale opatrný. Cítila se, jako by snad kráčela po zmrzlém jezeře a led pod ní se mohl kdykoliv prolomit.
„Můžeme tomu ještě dát čas,“ řekla pak, hlas měla o něco měkčí než obvykle. „Nechci tě do ničeho tlačit. Přece jen se teď vidíme teprve chvíli... A do tý doby se můžeme scházet a toulat po lesích, lovit a kazit mládež. Cokoliv budeš chtít.“
Bylo znát, že je vývojem situace také znejistěná, neartikulovatelné myšlenky se jí vplétaly jedna do druhé. Nevěděla ani, jak vážně si odmítnutí vzít. Říká, že i chce být s tebou, ale třeba je to jen milosrdná forma obyčejnýho odmítnutí. A ty zase nevíš, co říct.
„Co bys chtěla teď?“ zeptala se pak, když mezi nimi uplynula tichá „Je mi to jedno, dokud zůstanem spolu.“

//Loterie 6

Ta chvíle se protahovala, až se téměř zdálo, že se Rzi splnilo její přání a obě zamrzly v čase, mezi těmi zasněženými stromy, navždy zproštěny starostí o cokoliv vnějšího. Až Styxina další slova Rzi přiměla vrátit se znovu do reality. Odtáhla se ještě o kousek, aby druhé viděla do obličeje o něco lépe, a v tu chvíli se Styx přes tvář přehnal stín váhání, nejistoty, která se téměř automaticky přelila i do Rzi. Zlatooká od ní o kousek odstoupila a Rez zůstala stát na místě, jako opařená, zasažená vlnou toho pocitu, co se jí usadil kdesi v hrudi. Teď byla totiž konfrontována s vlastním očekáváním, bylo nevyhnutelné, aby se zeptala sama sebe, co vlastně chtěla od Styx slyšet, a jak moc na tom celém vlastně záleželo. Ten cit totiž postupně prorůstal celou její bytostí jako popínavá rostlina, jeho úponky se zachycovaly úplně všude. Začalo to obyčejnou náklonností, a když si Rez všimla, že se z toho stává něco jiného, nebylo už v jejích silách to zastavit. A doposud ani pojmenovat.
Chceš ji, jen si to přiznej, rozeznělo se jí v hlavě snad až příliš hlasitě. Chceš ji a takhle ses necejtila až moc dlouho, a přitom ona to tak cejtit nemusí. Kdybys ji netlačila, ať se vysloví, mohla ses aspoň tišit iluzema, že to má úplně stejně.
Sledovala, jak se od ní sivá trochu odvrátila a samotné jí trochu klesly uši, náhle pocítila potřebu také něco říct, přerušit tíživé ticho mezi nimi a ještě nějak zachránit ten okamžik, aby se z něj nestala nepříjemná chvíle.
„Nevím,“ hlesla pak, přešlápla na místě a znovu se ohlédla k nebi, na místo, kde ještě nedávno byla kometa. Byla to v tu chvíli už téměř lež, Rez si byla nyní jistá, že touží po jakékoliv náklonnosti nebo citu, co by se dotýkal toho, co měla na mysli ona. Ale říci to nahlas?
„Nemusíš nakonec říkat nic, můžu – mluvit jen já.“ Poušklíbla se, ačkoliv sebevědomí ji v tu chvíli jaksi opouštělo. „Chybělas mi až příliš, když jsi byla pryč. A když tu nejseš, utíkám k tobě aspoň myšlenkama. Mám tě ráda, Styx. Až moc. Myslím, že tě miluju.“
Bylo to venku. A bolelo to snad? Možná to bolet teprve bude, jestli se od tebe rozhodne po teď odejít. Rez si ani neuvědomovala, jak moc je napjatá, ani že začíná cítit bodavé jehly chladu v tlapách.
„Nemusíš na to nějak odpovídat, nebo…“ začala pak, zastavila se ale a zavrtěla hlavou nad vlastními slovy. Chvíli jí trvalo, než se zhluboka nadechla a pozvedla hlavu, koutky měla mírně zdvižené. Pousmála se hořkosladce: snad to bylo škádlení, když ne jen povzdech nad něčím, co se nejspíš nevyhnutelně stane. „Jen bys měla vědět, že mi budeš zase zatraceně scházet, až se někdy rozdělíme. Chtěla bych bejt po tvým boku co nejdýl.“

//Loterie 5

„Jako v létě,“ odpověděla pak, poněkud zasněně, a dál spokojeně tonula v tom příjemném okamžiku. Byla požitkářkou, zastánkyní toho, že vše dobré je nutno chytit za pačesy a udržet, a tak si užívala společné chvíle. Chvílemi ji sice zaráželo, že je zrovna Styx vlkem, se kterým má nějaké blízké, speciální pouto, zajímalo ji, proč zrovna ona, ale pak si vždy všimla podobně okouzlených pohledů té druhé. Teď Styx dlouho mlčela a Rez to chápala, samotnou ji stravovaly desítky všemožných myšlenek, které se jí proháněly hlavou s razancí hurikánu. Zapamatuj si to. Od odlesků měsíčního svitu na sněhu po chloupky na špičkách jejích uší, tuhle chvíli nebudeš chtít zapomenout. Styx se o ni opřela a Rez se neodvážila uhnout, naopak se o něco víc zapřela nohama. I kdyby ji snad zadní noha začala znovu bolet, bylo by jí zatěžko to vnímat.
„Teď bych ti vážně ráda četla myšlenky,“ zamumlala po krátké době, kterou vyplňovalo jen hvízdání větru a jejich dech. Znovu položila hlavu na Styxin hřbet, opřela si bradu kousek od místa, kde sivé vlčici nad lopatkami ze zad vyrůstala křídla.
„Kdybys mě tedy nechala,“ dodala pak. Nechtěla působit, že jí snad bude násilím lézt do hlavy, do míst, která měla být jen její, neproniknutelná. Pamatovala si ale, že jí Styx kdysi řekla, že by směla. Natolik jí snad bylo důvěřováno.
„Povíš mi o nich? Když ti pak taky něco svěřím?“ navrhla, potichu a skoro nesměle. Natočila trochu hlavu, ale teď druhé do tváře stejně neviděla. Mírně se proto odtáhla a zdvihnuté koutky její tlamy ukazovaly jemný úsměv.

//Loterie 4

Světlo z oblohy pomalu mizelo, v zimě se přece jen stmívalo zatraceně rychle. Rzi to na ní bylo sympatické, chyběly jí ale dlouhé a barevné západy slunce, charakteristické pro léto. V těchto měsících bylo přes těžké mraky jen těžko pořádně vidět na oblohu.
Se zájmem poslouchala Styxina slova o její návštěvě Ragaru. Stejný trik už spolu použily předtím – slova o tom, že by se chtěly k nějaké smečce přidat, aby dostaly z jejího člena nějaké informace.
„Divný blechy,“ zopakovala po ní, v hlase jí ale bylo znát, že už tady přece viděla snad všechno, takže ji to přece překvapit nemůže. „Třeba někdy zažijem dobrodružství, co neskončí nějakou magickou kravinou.“
O blechách naštěstí jen slyšela a její kožich ty malé potvory vždy vynechaly. Ačkoliv… posledních několik dní se jí zdálo, že jí v srsti něco divně svědělo. Ale nevsugerovala si to jen těmi myšlenkami na parazity? Sama pro sebe otřásla hlavou, vyhánějíc z ní všechny tyhle zbytečnosti, o kterých odmítala přemýšlet.
Hravému kousnutí podobně hravě uhnula, ušklíbla se na druhou. Ha, jak by asi tebe pokousala doopravdy? Její předchozí domněnku, že se v zimě nedalo v těch horách vydržet, jí Styx potvrdila. Rez mátlo, že by si ta smečka stále nechávala území, které ji svou nehostinností v zimě vyžene za své hranice, ale – její starosti to koneckonců nebyly. Jestli se ona chytí nějaké smečky, dozajista to bude ta s mechovou norou a benevolentní alfou. A Meinerem.
Představa úkrytu, o kterém Rez hovořila, nejspíš nadchla i sivou vlčici. Rez zaváhala, jak by asi Launee reagovala na podobné pozvání, ale… co by se asi tak mohlo stát? „Mohla bych tě tam někdy přivíst. Aspoň ten půlenej depkař by tě určitě rád viděl. Ale zatím si docela užívám, že tě mám jenom pro sebe. A – těžko říct, jestli jsme kamarádky. Možná i jo, když jsme se navzájem vytáhly z bahna!“
Tiše se zasmála, vzpomínka na tu hrůzu už byla dostatečně vzdálená, aby se tím mohla začít bavit.
„Máš ty nějaké nové známé, co by stáli za zmín-“ začala, ale hlas se jí vytratil, jakmile periferním pohledem zahlédla, že se Styx ohlíží k nebi, a brzy zahlédla i objekt jejího zájmu. Byla to jakási jasná světelná šmouha, co pomalu putovala nebem, majestátní a vzdálená; na okamžik proťala jednolitou tmu noci a osvětlila celý les, včetně dvou vlčic. Odrazila se i ve Styxiných očích, jak Rez zaregistrovala, než se také podívala do ostré záře na nebi.
Přej si něco, řekla sivá vedle ní. Rez trochu přivřela víčka. Nevěděla o téhle tradici, o přáních kometám, ale přesně vycítila, že tenhle moment je něčím kouzelným a vzácným. A tak si přála – a bylo toho dost, protože nikdy neuměla být skromná. Přála si vidět zase své bratry, přála si být silnější a dokázat uchopit svou magii, přála si potkat znovu svou známou, Baghý, a nakonec – aby tahle noc mohla trvat nekonečně, a ona mohla trávit to nekonečno trávit za zvuku křupání zledovatělého sněhu a Styxina hlasu.
Světlo pak postupně mizelo, až se vše znovu vrátilo k původnímu stavu.
Styx zněla uchváceně, když se pak konečně znovu ohlédla ke Rzi a ta jí pohled opětovala, podobně zmámená tím okamžikem – o to silněji pociťovala ten dotek na tváři. Usmála se. A uvědomovala si, jak zatraceně romantická tahle chvilka je.
„To je přece očividný,“ odpověděla a naklonila se trochu blíž, aby se mohla svou lící otřít o tu Styxinu. „A doufám, že se to vyplní.“
Už nějakou chvíli stály ve sněhu a srstí jim profukoval vítr.

//Loterie 3

V zákrytu stromů se obě vlčice ocitly relativně brzy, i tak je ale ofoukl poryv studeného větru. Rez stočila uši k hlavě, aby jí do nich nenafoukalo, a přidala do kroku, aby byly v hlubší části lesa rychleji. Jen co chvíli se při tom ohlížela po své družce, a postupně zjišťovala, že noha už ji skutečně tolik nebolí. Ačkoliv jí bezpochyby zůstane jizva, jen částečně překrytá okolní srstí, neponese žádné vážnější následky.
Čím dál víc si uvědomovala, že má znovu hlad, ale víc mozkové kapacity věnovala myšlence na hořkosladkou nostalgii. Znovu jsou se Styx na cestě, a znovu mají před sebou tu podivnou magickou krajinu v celé její šíři a délce. Snad jen tentokrát měla Rez kam se vracet; připomněla si bezděky Mechový les, ve kterém jí bylo dovoleno zůstat, a Lilith, kterou zanechala v úkrytu. Jak se asi vyspala, napadlo ji. Už jsi venku sakra dlouho. Možná už odešla zase pryč, když zjistila, žes zmizela.
Navzdory očekávání ucítila i něco jako vinu, za to, že se s modrookou nestihla ani rozloučit.
„To s tím zahříváním ti připomenu, jakmile se někde zastavíme,“ přimhouřila oči, rozhodla se využít každé příležitosti, aby si druhou vlčici držela blízko k tělu. Mezi stromy už nebylo tolik závějí, i tak se ale nohy Rzi občas propadaly do sněhu i desítky centimetrů. Sníh překryl všechny pachy a jeho vrstvu tu nenarušovaly stopy jiných vlků, zdálo se tedy, že jsou se Styx v lese úplně samy.
„Jsem ráda, že je tohle alespoň v něčem lepší kraj,“ odpověděla zamumláním, když Styx odbyla několika slovy narážku na svou domovinu. Ohlédla se po druhé znovu, trochu nadzvedla obočí.
„Tys byla v úkrytě v Ragaru?“ podivila se, bylo to docela obdivné. Byla naučená, že úkryt je nejdůležitějším zákoutím celého území smečky a rozhodně se do něj nevodí cizinci. V Galliree snad ale panovaly jiné mravy, když byla i ona sama pozvána do toho mechového jen na dobré slovo.
„Ty jejich hory musí v tuhle dobu celý ležet pod sněhem, nezávidim jim,“ nechala se slyšet, „nevím, jak tam smečka přežívá v těchhle měsících.“
Stále si pamatovala, jak se Styx narazily na okraji oněch hor na tamního alfu. Možná má ta křídla právě proto, aby se nemusel pořád prodírat sněhem pěšky.
„Já strávila v Meinerově smečce nějakou dobu v jejich noře. Je obrovská, porostlá mechem, je tam docela příjemně, zvlášť v tomhle nečase.“ Na chvíli se odmlčela, zatímco pokračovaly v chůzi, pak si jemně povzdechla. „Ale měla bych se tam vrátit. I kvůli tomu, že jsem tam tehdy nepřišla sama. Z těch bažin mě původně provázela jedna vlčice, která v té smečce pak zůstala, pokud vím. Chci se ještě podívat, jak se jí daří.“

//Loterie 2

„Krom bratov nie sú vo svorke žiadní vlci v mojom veku,“ prišla raz tmavošedá vlčica za svojou matkou, keď jej bolo niečo pres dva roky a stále žila vo svojom rodnom lese. V tej dobe už z nej bola mladá slečna, ktorej prišlo, že nemá vo svojom okolí toľko možných priateľov, koľko by si priala.
„Ako sa mám takto s niekým zoznámiť, keď je nás tu tak málo a celé mesiace sa k nám nezatúla ani žiaden prašivý tulák?“ sťažovala si, keď usedala vedľa svojej mamičky v tmavom kútu svorkového úkrytu.
„Máš predsa svoje súrodence,“ napomenula ju Wika materským hlasom, v duchu si povzdychla, čo má jej céra opäť na jazyku. Čelo mladej vlčice sa takmer krútilo premýšľaním aj nespokojnosťou a bolo vidieť, že sa chýli k dlhej diskusii.
„Vždy sa máš s kým baviť,“ dodala, už to znelo o niečo viac prívetivo. „A aby si vedela, nie je na škodu mať menšiu svorku.“
Rez si odfrkla, vráska medzi jej obočím sa o niečo prehľbila. „Tak som to nemyslela. Ako mám potkať niekoho nového – však vieš, opačného pohlavia? Nechodím nikam mimo les, najbližšia súsedná svorka je tri dny cesty a nespoznávam skoro žiadnych cudzincov. A jediný, kto by v tejto zatratenej tlupe stál za reč, je ten ockov kamarát, ktorý už rovnako vlčicu má!“
Wika bola ticho niekoľko dlhých okamihov, predtým sa len pokúšala sebou netrhnúť, keď jej céra nazvala jej milovanú rodinu nejakou tlupou, a keď sa jej pred zrakmi mihla predstava mladé Rzi s jej známym, o veľa staršiem Garrom, so ktorom sa znala pres pol desaťročia a ktorý by pre jej céru jednoducho aj kvoli veku nebol najvhodnejším partnerom.
„Poslúchaj, to chápem. Ale na takejto veci máš viac než dosť času. Čo by si sa honila za nejakými vlkmi, moja zlatá! Ja som v tvojom veku na takejto veci rozhodne nemyslela, to teda nie.“
„Na čo si teda myslela, mama,“ pretočila mladšia vlčica oči a nevrlo mávla chvostom, až o chvíľu . „... a kde si vôbec ty spoznala otecka? To ste byli v tej samej svorke, alebo čo? Nikdy si mi o tom nepovedala príliš.“
Pozerala na ňu s očakávaním, než staršia predsa len začala s vypravovaním.

//Moc děkuji za akci! Za své 4 body poprosím 3 křišťály + křišťál za účast ♥

//Loterie 1

Strašná bouře se proháněla napůl uschlým borovicovým lesem, polámané větve létaly sem a tam a jehličnany poskytovaly jen velmi slabou ochranu před deštěm. Snad jen přímo pod jejich kmeny méně hrozilo, že na něčím hřbetě přistane nějaký klacek. Silný vítr se některé z nich pokoušel vyvrátit z kořenů. Stalo se tak už několikrát, alespoň podle hlasitého praskání, ozývajícího se z dálky.
Schovávat se před náporem deště už nemělo pro dva zbloudilé vlky příliš cenu. Srst už měli oba dávno promočenou až na kůži. Sužováni nečasem se ale Rez a Valerian se zamračenými tvářemi drželi pod jedním z větších stromů. Skrčení se tiskli se k sobě a Rez se trochu třásla zimou. Srdnatě se pokoušela nenadávat nahlas, ale dlouho jí to nevydrželo. Snaha přišla vniveč a několik chvil pak trvalo, než se zastavil proud nadávek z jejího hrdla, kterým častovala počasí.
„Sakra už,“ uzavřela svou litanii a klepala u toho zuby, jejich neklidné cvakání druhému znělo až u ucha. Sám Valerian, ač o něco zavalitější, nejspíše mrzl.
„Snad to brzo přejde,“ odpověděl neutrálním hlasem, hlavu měl otočenou na stranu.
„Sejde na tom?“ prskala jeho družka, ve chvílích nepohodlí vždy hotova obrátit svůj hněv na kohokoliv, kdo byl v její blízkosti. „Stejně už jsme naprosto zmáčený.“
„Se tváříš, jako bych za to mohl já,“ ohradil se, poprvé jeho hlas nabral tónu zavrčení. „Semetriko! Soběstačná nejseš, ale pořád bys všechno kolem kritizovala.“
„Smělý slova na někoho, kdo nás už dva měsíce tahá po takovým zapadákově!“ S jistotou se dalo říci, že jí odpor jen přidal vítr do plachet. „Skrz houštiny a po větrem ošlehanejch pláních, kde ani nic neroste. Skálama, kde si jeden leda zlomí nohu! Srnku jsem neviděla už týdny, není tu ani žádná kořist. Sejdem hlady, než někam docestujem! Stále tvrdíš, že víš, kudy se odsud dostanem, ale bloudíme tu. Snad jsi na tu cestu nezapomněl? Sklerotiku!“
S ještě větším podmračením se druhý odvrátil od ní, evidentně uražený. Slova o jeho navigační neschopnosti ale možná měla něco do sebe. Sledu takových nařčení totiž oponoval jen tichým zavrčením.
„Sotva můžu za tuhle bouřku,“ syčel si sám pro sebe.

//Východní úkryt

„Tak se tam někdy vydáme,“ souhlasila a v hlase měla vřelost, i z toho samotného faktu, že takový plán měl v sobě implikaci, že se budou vídat i nadcházejícího jara. Rez měla popravdě ze své poslední návštěvy té louky poněkud rozporuplné pocity: pamatovala si, jak se jí tehdy obrazy krajiny slévaly jeden do druhého, jak pomatená byla a jak se jí zdálo, že její tělo splývá s celým zbytkem vesmíru a její duše přesahuje pouhé vlčí tělo. Magořina. Na druhou stranu, tehdy byla sama, popletená a nejistá, ovšem teď už by věděla, co čekat, a ve společnosti někoho, komu se dalo věřit, by to mohl být i… zajímavý stav.
Zazubila se dalším poznámkám, a chvíli po tom málem dostala přes tlamu prudce rozevřeným křídlem. V téhle velikosti by jimi ještě neschytala příliš silnou ránu, ale znovu se jí vybavilo to, co předtím řekla Styx – s jejím štěstím ještě porostou. Rez si jen nebyla jistá, jestli by to bylo dobře nebo špatně.
Vykročily pak spolu z jeskyně ven a hned se do nich opřel chladný vítr, Rez trochu přivřela oči. Několik sněhových vloček se jí uvelebilo v srsti, aby tam pomalu tálo. Závěj, která se utvořila za vchodem do jeskyně, pohltila nohy tmavošedé vlčice až po paspárky, ta si toho ale prozatím nevšímala, příliš zaměstnaná radostí z toho, že své zranění skutečně cítí méně a méně.
Do lesa sousedícího s jeskyní se za Styx vydala bez váhání, v tomhle počasí to byla jediná možnost. Kdo by se také plahočil po zavátých pláních, sužovaných ledovým vichrem!
„Tam, odkud jsem, jsou zimy mírnější,“ prohodila, jakmile se spolu dostaly za hranice prvních stromů. Kožich měla naštěstí dost huňatý na to, aby kvůli němu trpěla spíše v létě než v zimě, ale byla zvyklá na kratší a méně výrazné mrazy. Ohlédla se při tom ke Styx, aby zjistila, zda druhá nedodá něco o místu, na kterém vyrůstala ona; Rez si pamatovala vyprávění o krutých severních krajinách. Na severu bylo, zdá se, krutější všechno.
„Kdyby nás to přestalo bavit, můžeme vždycky zamířit k jihu,“ prohlásila. „Tam by to mělo být lepší. Nebo – myslíš, že tahle krajina teď zamrzá celá? Pochybuju, že by sněhem zavála i poušť.“

Slova Rzi se nesetkala s vážným přijetím, Styx se jí za ně skoro posmívala. Tmavošedé to ovšem náladu nekazilo.
„Třeba jsem jen ráda, že tě vidím,“ nakrčila hraně čenich, aby dala najevo, jak je uražená nařčením, že všechny ty věci říká nevážně, nebo snad pod vlivem. „A nevěděla jsem, že jsou tu haluškový houby. Ale na jihu je louka plná zvláštního fialovýho kvítí, po kterým se cítíš… obdobně zvláštně. Všechno vnímáš docela jinak a až příliš silně, a celej svět se točí. Je to vlastně trochu – podobnej pocit! Někdy bych tě tam mohla vzít, až přejde zima.“
Trochu tišila hlas, sdělovala to jako by mimochodem, aby dala najevo, že se přece jen vyzná. A vyznělo to, jako by hovořila o nějakém ohromujícím a tajném místě, a ne o na pohled docela obyčejné lučině, na kterou mohl při toulkách narazit kdokoliv.
„A tenkrát to bylo taky určitě jen tvým šarmem,“ hájila Rez svou představu o Styx i o vlastní síle. Její návrh vyrazit ven z relativního bezpečí a tepla velké jeskyně byl přijat bez okolků, přestože byl motivován jen touhou si protáhnout nohy a prohlédnout si zmrzlou krajinu, či se snad nostalgicky vrátit k jejich letnímu cestovatelství.
„To zní dobře,“ otřela si Rez ještě naposled tvář o tu Styxinu, skoro jako by zkoušela napodobit kočkovitou šelmu. „Budu ráda, když se mnou půjdeš.“
Zvedla se velmi pomalu, odtrhnout se od tepla a blízkosti druhé se jí příliš nechtělo. Protáhla se pak ale, lehce se oklepala, aby dostala ze srsti částečky prachu, kamínky a zeminu, co pokrývaly dno jeskyně. A stála na všech čtyřech – stále cítila pnutí na místě, kde se rána zacelila, ale od předchozí ostré, bodavé bolesti to mělo daleko. Skutečně se teď cítila mnohem lépe, odpočatá, najedená a v dobré společnosti byla připravena na všemožná dobrodružství, která by se jim Osud snad chystal vmést do cesty. Počkala, dokud se nezvedla i Styx, aby se mohla pomalu rozejít ke vchodu do jeskyně.
„Napadá tě, kam vyrazit? Vyznáš se v místních závějích jistě víc než já.“

//Neprobádaný les

„Doufám teda, že už ji nepotkáme,“ procedila mezi zuby, ani tohle téma ale nepřimělo její hlas změnit se ze škádlivé, lehké melodie do něčeho jiného. Navíc se naštěstí nezdálo, že by se tu zmíněná vlčice sháněla po svých mladých, uběhlo už dost času a nikdo nepřicházel. Ale kdyby se tu snad ta Lennie ukázala, nebyla by na ni tentokrát Styx sama. Rzi se hlavou prohnalo mnoho hrdinských scénářů, které zcela ignorovaly fakt, že by ve svém současném stavu mohla posloužit leda jako živý štít.
Styx se nechala slyšet, že vlci křídla mít nemají; to byl v jiných krajinách nepopiratelný fakt, ale v Galliree jeden skutečně nikdy nevěděl.
„Zvláštní. Přitom se cítím, jako kdybych lítala,“ odpověděla Rez, přivírala oči, když jí jazyk druhé vlčice přejel po tváři. Nechala se opečovávat zcela odevzdaně. S ušima pozvednutýma navrch hlavy poslouchala o tom, jak nebezpečná a zlá Styx je, v téměř přehnaném a okázalém duchu, který vnesl Rzi na tvář úšklebek. Kdesi v koutě mysli stříbrooké se ještě držela informace, že taková Styx skutečně je – ale nebyla nebezpečná pro Rez samotnou. Zachvění, co se zmocňovalo jejích útrob v Styxině přítomnosti, ještě nebyla připravená rozebírat, ale věděla bezpochyby, že nemělo se strachem nebo úzkostí co dělat.
„Ovšemže jsi rozkošná,“ souhlasila Rez, její hlas také nabral o něco afektovanější podtón a oči jí svítily. „Až nebezpečně rozkošná. Dovedu si představit, kolik vlků už se zapomnělo ve tvejch očích a v do kolika jsi zaryla ty rozkošný bělostný zoubky. Myslím, že bych se ani nebránila, kdybys mě chtěla dostat na záda.“
Mrkla na druhou vlčici a opětovala olíznutí čenichu, přisunula se o něco blíž, v chumlu dvou těl jí ani nenapadlo, že by jí v těchhle teplotách měl být chlad. Až po chvilce zabloudila očima ke vchodu do jeskyně. Zvenčí se celou dobu ozýval krutý zimní vichr, takový, co by každému rozčísl podsadu srsti a dostal se až na kůži, aby tam studil a rozechvíval.
„Mhm, už tu jsme docela dlouho, nemyslíš?“ promluvila pak, napadlo ji, že vlastně dočista ztratila ponětí o čase. „Mohla bych zkusit, jak se mi teď s tou nohou chodí, kdyby se ti chtělo vyrazit ven…“
Co chvíli od vchodu do jeskyně přilétlo několik vloček, nejspíš stále sněžilo – venku tedy už pravděpodobně budou závěje. Jak asi tahle krajina vypadá přikrytá sněhem, zahlazujícím všechny stopy, všechny pachy? Rez náhle napadlo, že by snad v závějích možná ani nenašla cestu zpátky k Mechovému lesu. Byla ale se Styx, neměla obavy o nic, takový na ni měla druhá vlčice vliv.
„Nebo si můžeme ještě povídat. A pohoršovat mládež.“
Jakmile to ale dořekla, vlče na druhém konci jeskyně nejspíš vyčerpalo svou trpělivost s tou tmavou vlčicí a odešlo stejně náhle, jako se objevilo. Tmavošedá ho sledovala zmizet venku.

Rez c, c, c, f, f, d, f, e, b, f, c, c, c, c, a, e, a, a, b, a, b, a
Jednoznačně bych se vydala směrem k Ragarské smečce tvé čajové lístky nelžou. Vyhnula bych se ovšem Borůvce a dlouho bych nezůstávala v tuláckých tlapkách.

Lehce povytáhla obočí. „Mě? Vypadám snad, že se toho bojím?“ zavrněla.
Bát by se ale měl spíše někdo jiný – hnědé vlče na druhé straně jeskyně ale vypadalo jejich přítomností zcela nevzrušené, a Rez si pokládala otázku, co tu vůbec dělalo, protože se neměla pocit, že by sem přišlo společně s tou druhou vlčicí. Mechový lesík byl blízko, snad skutečně bylo odtamtud. Buď mělo docela odvahu, aby se samo potulovalo po území, kde se prochází vlci jako Styx a její rodina, nebo – Co ta jeho máma, není tu taky někde? Byla to nepříjemná myšlenka, zrovna teď by Rez nerada viděla Styx konfrontovanou s vlčicí, která ji předtím zranila. Nechtěla zkaženou atmosféru ani možnost vážné rvačky.
„Tlapu bych na to nedala, ale mám pocit, že jsem vážně slyšela její jméno,“ okomentovala ještě příslušnost Lennie k Mechové smečce. „Věřím, že jestli je v tom lese taky, bude to ještě zajímavý.“
Pokračovala chvíli ve svém laskání a upravování světlé srsti, tvář jí několikrát ovál vítr z těch máchajících křidélek, která sebou zacukala ještě silněji, jakmile se jich dotkla. Poušklíbla se reakci Styx, její citlivosti v tomhle ohledu, na okamžik ji to přimělo zajet čenichem dál mezi pírka se záminkou je trochu uspořádat. Cosi se v ní zatetelilo a skoro zapomněla na to, že v té jeskyni přece jen nejsou samy. Po chvíli ustala, aby si položila bradu na Styxin hřbet, mírně se o ni opřela, ačkoliv to Styx možná mírné nepřipadalo, Rez byla oproti ní o něco těžší vahou.
„Je škoda, že jsou tak malý, jinak bys mohla vytřít zrak i tomu ragarskýmu alfovi,“ nadhodila pak a odtáhla se jen natolik, aby mohla po druhé spiklenecky mrknout. „Nejspíš nebudou vhodný k letu. Ale jsou – docela roztomilý. Celá jsi.“
Na tlamě ji zůstal jakýsi úšklebek, napůl radost z takového vyznávání, a pak – bylo to téměř škádlení, čekala, že se proti tomu druhá ohradí. A čekala, až ji bude moct o těch slovech přesvědčit.

„Třeba tomu opadají trny,“ souhlasila, „jako vadnoucím růžím.“
Její napůl romantické přirovnání přehlušil Styxin smích nad poněkud nedospělým žertem.
„Jestli se zvládneš opíchat sama, aspoň se nemusíš honit za vlkama,“ mrkla na ni. Snad by ani nevadilo, že ty mezi nohama nic moc nemáš, pokračovaly Rziny myšlenky nad mnohem víc dospěláckým tématem, než je zahnala – alespoň na krátkou chvíli. Zavrtěla se trochu na zemi, když jí byla polaskána tlapa, válela se na zádech pod zlou kanibalkou snad až příliš spokojeně.
„Chtěla bys jít odervat ucho jemu?“ zvážněla pak, byla to docela upřímná otázka. Bylo by to jen přirozené – touha po pomstě, ačkoliv na vlčeti. Rez upřímně zajímalo, kde v tomhle stojí Styxina morálka.
„A Lennie, říkáš. Nejsem si jistá, jestli ji Launee nejmenovala jako členku smečky. To by tam tohle mládě patřilo taky,“ řekla pak, zamyšleně uhnula hlavou na stranu k tomu hnědému vlčeti. „Byla tam ještě jedna vlčice, jejíž jméno znělo podobně, ale nepamatuju si ho přesně. V tu chvíli mě zajímala jen jejich nora.“
Poušklíbla se, zvedla se pak znovu do sedu a oklepala se, aby ze srsti na hřbetě dostala kamínky a prach, co v ní teď ulpěly. Sledovala počínání druhé, když se Styx začala věnovat křídlům. Okamžik se jen dívala, pak se natáhla, aby se mohla znovu otřít o srst sivé. Stále bylo nezvyklé vidět ji takhle, takřka magickou.
„A to bych nejspíš měla. Chránit smečku,“ věnovala Styx zubatý úsměv a olízla jí ucho, to zdravé. Poposedla si trochu blíž – a pokračovala, jazykem jí urovnala srst na zátylku, pomalu sjela čenichem až k místu, kde druhé vyrůstala ze zad křídla.
„Jsi hrozně rozcuchaná,“ podotkla, ačkoliv trochu bezpředmětně, než se jich zkusila zprvu trochu váhavě dotknout.

Tiše zamručela, když jí Styx olízla tlamu. Jak ležely vedle sebe, zdálo se skoro, jako by se celý ten čas, který strávily odděleně, pomalu kamsi vytrácel. Znovu snad k sobě měly blíž, a tmavošedá lehce přivřela oči, zaplavená tím pocitem.
„Tak jako tak bych ti nerada odřezala hlavu. To tě budu radši mít s drátem, i když – třeba to půjde dolů samo, časem, až se to trochu odmotá,“ vydechla. Nebrala argument, že by se tu skutečně nedalo zemřít, jak reálný. Co by tu tedy jinak měla na práci Smrt, a jak by to vypadalo s vlky, co by měli zemřít stářím? Zatím si ale ty myšlenky nechala pro sebe, neměla chuť bavit se teď o smrti jinak než v žertu.
„Vážně’s jí nabídla ochranu? Prohloupila, řekla bych.“ Podivila se tomu, hledala v tom chvíli nějaké skryté motivy. To už se ale Styx posadila a Rez se mírně přetočila na břicho, tlumeně se zasmála a zvedla přední tlapy do vzduchu, aby se mohla bránit Styxinu zuřivému útoku na její hrdlo. Věnovala jí ještě zubatý úsměv, ten okamžik byl ale relativně krátký. Přece jen tu nebyly samy. Sivá se ohlédla k vlkům, kteří tvořili druhou skupinku téměř na opačné straně jeskyně, a navrhla jejich šikanu jako vhodnou zábavu na brzké ráno.
Rzi zaškubaly uši, když sledovala dráhu jejího pohledu, snažila se zjistit, jestli ty dva už někde neviděla – toho většího vlka jistě ne, ale to malé… „To vypadá jako potěr od jedný z vlčic, kterou jsem v létě potkala u medvědího jezera!“ prohlásila pak, vlče bylo o něco větší, než jak si ho pamatovala. „Byla velká a tříbarevná, a protivná jak bodláčí v srsti. Ale těžko říct, odstíny hnědý se od sebe nedaj moc rozeznat.“
Přetočila se znovu na bok, aby na ty dva viděla lépe.
„Docela by mě zajímalo, co tu dělá. Ale mnohem radši bych se věnovala tobě.“