Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie 21

Společně udělaly s kachní mršinou krátký proces – a Rez si všimla, že od chvíle, co kachnu Styx zvedla ze země, její potrhané údy ustaly v pohybu, jako by snad to mrtvé tělo pochopilo, že dvěma vlčicím už utéct nemůže.
Když tmavošedá škubla hlavou ve snaze kostru zničit, Styx málem podjely nohy – nejspíš nebylo od Rzi tak inteligentní dělat prudké pohyby na kluzkém povrchu. Obě se ale téměř zázrakem udržely na nohou a vazivo, držící kostru vcelku, povolilo. Kachna skončila na kusy a už se skutečně nehýbala. Nebo snad jen čekala, až se na ni Rez se Styx znovu nebudou dívat, aby se pokoušela pomalými záškuby někam doplazit?
Rez položila svou půlku mršiny na zem, aby mohla vzít do tlamy jinou její část a znovu zaškubat. Jen ať si ta věc zkouší se ještě hýbat, bez nožek a s polámanými křídly! Odervaný krk už byl jen třešničkou na dortu. Morbidní divadlo se rozhodla ukončit Styx, když svůj díl kostry donesla ke břehu a ve sněhu se postarala o to, aby kachnu už nikdo nikdy nemohl dát zpátky dohromady.
Rez zvedla hlavu ke své společnici, když byla oslovena, a pohledem krátce přelétla to, co zbylo u jejích nohou na ledu.
„Jsem hotová,“ oznámila ledabyle, pak se ale zamračila Styxinu tónu a dodala: „Nemyslíš ale snad, že vyhráváš. Zaprvý už ta kachna není celá, a zadruhý… Jak bys mohla myslet na nějaký hloupý sázky, když zachraňujeme Gallireu před nemrtvýma. To by bylo vyloženě nezodpovědný.“
Tvářit se důležitě bylo Rziným koníčkem, na konci promluvy ji ale zradil hravý tón. Také se pak vydala ke břehu, už měla kluzkého ledu plné zuby. Ještě naposledy zavrávorala, než znovu vstoupila do sněhu. Trochu se zvedal vítr, ale stále svítilo slunce, a odrážející se o hladinu zmrzlého jezera i o závěje na okolních pláních bylo trochu ostré pro zraky šeromilných vlků.
„Co teď, tedy? Myslím, že už jsme se přesvědčily, že je na tom moje noha dobře. Chtělo by se ti pokračovat v toulání?“ zeptala se, když došla ke Styx a mírně se pousmála. „Měla bych se ale brzy vrátit do lesa – podívat se na Meinera a na… ostatní.“

//Loterie 20

Jemně kývla, skoro nepřítomně, když Styx zmínila, že v tom musí mít prsy nějaká kouzelná síla. Co jiného by to taky mohlo být? Sice už bylo trochu naivní divit se podobným úkazům zrovna v téhle krajině, ale alespoň na rozezlení měla Rez jistě nárok. Magie mohla být milá, příjemná, mohla léčit nebo kouzlit květiny uprostřed zimy, zbavovat bolesti, ale ne – Rez poslední dobou potkávala jen vražedné, nepřirozené stvůry a nevysvětlitelné úkazy, co každému jen ztrpčovaly život. Cítila se tedy být zcela v právu, když tu věc chtěla zbavit jakéhokoliv posmrtného života.
„Tolik k blízkosti toho lesa, ve kterým sídlí Smrt,“ prohlásila s jistou hořkostí v hlase. Nebyla ale tak vystresovaná, jak by mohla být – stále se jednalo o kachnu, která, ač byla na příslušnici svého druhu pořádně velká, tak už byla značně rozcupovaná a nezdálo se, že by dovedla vážněji ublížit komukoliv. I tak bude ale jistě prospěšné pro blaho všech, když tu věc zcela sprovodí ze světa.
„Takhle alespoň vyhrajeme obě dvě,“ navrhla pak smír a mrkla po Styx, zatímco se také blížila ke kachně. Zblízka byla mršina ještě pozoruhodnější – zbylé šlachy a klouby na jejím tělíčku se ještě snaživě napínaly, dokud jej Styx neohroženě nezvedla ze země v zubech. Rez následovala jejího příkladu, znovu se kachně zahryzla do žeber a trhla prudce hlavou, tentokrát s jasným úmyslem rozebrat a rozkousat celou tu magií posedlou potvoru.
Matně přitom pomyslela na to, jestli se magie usídlila v až mrtvém těle, nebo zda bylo s tou kachnou něco špatně už předtím, a zda se Rzi se Styx nemůže nic stát, když jedly její maso. Takové myšlenky si ale nechala pro sebe – už bylo stejně pozdě.

//Loterie 19

Drobného zranění si po chvilce všimla i Styx, a Rez si čenich olízla – chuť krve ale byla tak matná, že to nemohla být hluboká rýha. A jindy by se snad pokusila hrát si na oběť, aby z druhé vyloudila několik pěkných slov a péči, ale zrovna teď měly mnohem vážnější starosti než malý škrábanec na nenechavém čenichu.
V šokovaném, zamyšleném ztuhnutí, co imobilizovalo Rziny končetiny, se druhé povedlo vymanit se zpod jejího těla. Rez měla co dělat, aby se na ledu nerozplácla jak dlouhá, tak široká: Styxin pokus osvobodit se nečekala a oči teď měla jen pro tu neskutečnou kachnu.
Jak se mrtvá kachna posouvala po ledu pomocí své jediné, o maso obrané nožky, zůstávalo za ní trochu peří a lehounká krvavá stopa. „Byla vážně mrtvá, jak by někdo mohl přežít naši večeři,“ přizvukovala Styx, zatímco se pořádně postavila na nohy a přemítala, jestli je dobrý nápad jít tu věc obhlédnout. Mimoděk si vzpomněla i na to, že když naposled pocítila magické síly u nějakého jezera, nebylo to úplně příjemné.
„Je to jako ta stvůra z bažin; vypadá to jako oživený,“ nechala se slyšet a v hlase jí bylo znát, že ji tohle celé rozhodně netěší. „Jen tahle se aspoň pohybuje směrem od nás.“
Nakonec se krátce zadívala na Styx a přešla o něco blíž. Kostra kachny byla jistě o dost neškodnější než mohutné, ač rozkládající se vlčí tělo. „Co si myslíš, že to způsobuje?“ zeptala se Styx, jako by druhá snad mohla mít ponětí. „Možná bychom to měly rozcupovat úplně, aby se to už nemohlo ani hejbat.“ Dozajista to měla být pomsta všem možným jiným nemrtvým.

//Loterie 18

Její snahy Styx zaneprázdnit lechtáním přinesly očekávané výsledky a Rez se cítila vítězně už za to, že ji takhle odvedla od úmyslu vyhrát. Sivá ze sebe ještě vydala zvuk protestu, zkreslený kachnou, kterou držela v zubech. Zapírala se proti Rzi a pokoušela se ji tlapami odstrčit, zatím ale bezvýsledně. A až po chvíli se rozhodla odhodit kořist o něco dál, aby se mohla soustředit, na to, jak se zpod velké, tmavošedé vlčice vymanit. Rez si až moc užívala situaci, do které se dostala takřka omylem: měla Styx ve velmi zranitelné poloze, a ačkoliv se stále jednalo jen o hru, a ani na okamžik ji nenapadlo nic jiného, měla pocit, že je jí najednou o dost víc horko.
Třeba by takhle na celou hru snad i zapomněly, kdyby byla Styx o něco méně ctižádostivá, kdyby neměla tak pevnou vůli, kdyby se ta vůle nepřenesla pomocí magie mimo její tělo. Ještě jednou Rez ucítila, jak se jí Styxiny drápy zarývají do hrudníku a druhá ji odstrkává, a ona sama se v jednu chvíli neuhlídala a ostrý hrot drátu, držící se na krku sivé, jí poškrábal čenich. Byla to ale naštěstí jen drobná ranka, které si zprvu ani nevšimla. Místo toho se pokoušela alespoň trochu soustředit na to, aby neuklouzla znovu. Styx by jistě neocenila, kdyby se na ni svalila ještě jednou. A kdyby se jí povedlo na ni spadnout hodně nešikovně, mohla by si ty kovové hroty ještě zapíchat do tváře.
To pak bylo ještě reálnější hrozbou – v momentě, kdy trochu natočila hlavu a zaznamenala periferním viděním pohyb kousek od nich, málem upadla i bez cizího přičinění. Ustala ve snahách Styx zlechtat a chvíli jen s docela konsternovaným výrazem sledovala, jak se jejich mrtvá kachna posouvá po ledě. Nejprve ji napadlo, že se k nim dostalo nějaké menší masožravé zvíře, které se pokouší mršinu nenápadně odvléct, ale pak zaznamenala, že se končetiny toho mrtvého těla pohybují. Jako by snad v dávno vychladlých údech zůstalo dost síly k pohybu. A nebyl to bezcílný pohyb, to na tom bylo nejzvláštnější. Čerstvě mrtvá zvířata se také někdy ještě hýbala a cukala sebou, ryby u ukousnutými hlavami také ještě někdy dovedly plácat ploutvemi ve snaze uplavat dravci. To ale byly jen cukavé pozůstatky pohybu – kdežto ten, který předváděla mrtvá kachna, působil docela cílevědomě a úsporně.
„Styx, vidíš to?“ promluvila pak ke druhé. „Co to sakra je!“
Ztuhla už před několika okamžiky, a teď to vypadalo, že Rez už docela opustily myšlenky na hru. Zvedla se dokonce více do stoje, připravená odstoupit, aby se druhá mohla zvednout.

//Loterie 17

Vrčely na sebe navzájem, když Rez sevřela v čelistech pozůstatky kachny a její zuby si našly místo v mezerách mezi žebrovím hrudního koše. Cítila u toho tu zasychající krev, malé kousíčky studeného masa a šlach, co na kostře zůstaly.
Několikrát zacukala hlavou ze strany na stranu, aby zkusila, jak pevný je Styxin stisk a jak moc chce druhá vyhrát. Nedávala do toho veškerou sílu a zdálo se, že ani Styx nemá v plánu riskovat, že tu kostru za chvilku rozervou na kusy. I mírná trhnutí ale dovedla vlčicím vzít stabilitu. Drápy obou se pokoušely zachytit se nějakého opěrného bodu, ale plocha jezera byla v mnoha ohledech jako naleštěné zrcadlo, jako perfektní skleněná deska, od které se odráželo světlo a pod níž byla jen jakási neviditelná hlubina, zbarvená do stříbřité a modrozelené. Rez u toho přetahování mimoděk napadlo, jestli v tom jezeře zamrzly i ryby, jestli se jejich chladná, šupinatá tělíčka stala součástí té ledové masy, a jak je vysvobodí až příchod jara a tání. Půjdou pak ještě vůbec jíst?
Stačila jediná, kratičká chvilka takové nepozornosti, a Rez už letěla k zemi, když Styx podjely tlapy a sivá se jí složila k nohám, aniž by pustila kachnu. A Rez nenapadlo stisk zubů uvolnit – cuklo to s ní tedy také dolů a kdyby se předtím rozkročila jen trochu méně, dopadla by na druhou mnohem hůř. Takhle se jí podařilo na ni alespoň neslehnout celou svou vahou. Jen Osud ví, zda by to vůbec přežila Styxina křídla!
Zlatooká se tedy ocitla pod ní a Rez si okamžitě uvědomila svou výhodu - jak by se teď Styx mohla vymanit zpod jejího těla, když se ani nemá o co zapřít? Rázem pustila kachnu a rozhodla se využít ještě další výhody, o které se přesvědčila už minulého dne. Styx byla lechtivá. Rez zákeřně zabořila čenich do Styxiny náprsenky a do huňaté srsti na krku, dala jen pozor, aby se vyhnula drátu. Funěla jí do srsti a načechrávala podsadu.
"Vzdej se," radila jí samolibě.

//Loterie 16

Styxin zadek se vzdaloval, jak se sivé podařilo najít lepší způsob pohybu po kluzkém povrchu. A Rez se vzápětí rozhodla jej okopírovat, aby druhou vlčici dohnala – nebyla zrovna nejmrštnější a už několikrát málem spadla na čenich, jak se pokoušela zrychlit. Normálně běhat se tu bezpochyby nedalo – ale možná to bylo výhodou. Něco Rzi říkalo, že kdyby si snad daly závod v běhu, Styx by byla jasným vítězem; vždy se pohybovala hbitě, byla rychlým a smrtícím dravcem. Rez ji viděla v běhu mnohokrát – v běhu, při lovu, při potyčce. A kdokoliv by ji zahlédl v pohybu, musel ji obdivovat či se jí obávat.
Ve zlatavých očích téměř zablýskalo, když Styx konečně uchopila kachnu do tlamy. „No počkej,“ syčela Rez, a ani se nepokoušela pořádně zabrzdit, když se řítila po ledu k ní. Chňapla po kostře a napoprvé minula, přejela po ledu o kus dál a až tehdy se jí povedlo se kolísavě zastavit a následně změnit směr. Pak už bylo otázkou pouhých několika okamžiků, než se stihla vetřít blíž k druhé vlčici, škádlící ji svým úlovkem. Zakousla se do kachního hrudníku na druhé straně a zavrčela, trhla hlavou a zapřela se předníma nohama, připravena se přetahovat. Nepoužívala ale přece jen tak velkou sílu – kdyby zabraly obě, kostra by to moc dlouho nevydržela. A co by pak Styx tahala na břeh? Takhle by ovšem nebylo tak těžké jí tu kachnu vytrhnout.

//Loterie 15

Tmavošedá mírně přivřela oči, postoj jejího těla dával už nějakou dobu jasně najevo, že přijímá všechny ty výzvy. Pomalu zapomínala i na ránu na stehně, která se už nějakou dobu neozvala. A teď bylo až příliš snadné na ni nemyslet; na ni a na rozšklebenou mordu té stvůry z bažin, co ji měla na svědomí.
Rez byla napjatá, připravená k běhu či potyčce, zároveň ale bylo vidět, že se baví – co chvíli máchající ocas jí kmital za zády, a záda samotná na sobě neměla jediný zježený chlup značící nepřátelství.
Až k ní se Styx nedostala - podařilo se jí najít ztracenou rovnováhu, a horlivě vyrazila za kachnou ve snaze se Rzi vyhnout. Na ledu zůstávaly hluboké a místy i dlouhé stopy po ostrosti jejích drápů, ale pohybovala se rychle, a vypadalo to, že kachnu co chvíli dostane. To Rez nemohla dopustit: vyrazila za ní ve snaze předběhnout ji na cestě ke kostře. Při prvních skocích hlasitě zavrčela, spíše z frustrace, jak jí podkluzují zadní nohy. Hleděla po očku na zbytek odhozené kachny, její pohled o kostnaté tělíčko jen občas zavadil a dívala se více na máchající ocas a křídla druhé vlčice. Přesto si ale všimla, jak sebou jedna z těch ztuhlých hnát najednou trochu pohnula a cukla celou kostrou.
Pohnula? Co... Byl to nepřirozený pohyb, nečekaný, ale natolik drobný a ojedinělý, že Rez neměla jinou možnost než jej přisoudit hře stínů a fantasie. Přestaň blbnout, napomenula se, přece jen se jí to muselo zdát. Ale bylo to zatraceně zvláštní, jako by sebou ta věc smýkla, jako by do ní strčila čísi neviditelná tlapa, co se rozhodla využít okamžik nepozornosti ve hře.
Chvilka zmatení Rez zaměstnala natolik, že Styx získala ještě větší náskok - teď bylo její jedinou možností pokusit se vyrvat druhé kostru z tlamy, jakmile k ní doběhne.

//Loterie 14

„Chm!“ vyrazila ze sebe, jakmile jí byl uznán jeden pomyslný bod za chycení kačeny – vzhledem k tomu, že měla plná ústa, to ale vyznělo jen jako samolibé zahuhlání. Samolibost a jistota vítězství ale překlad nepotřebovala.
Jakmile se druhá přiblížila, Rez mohutně máchla hlavou, aby mohla kořist odhodit dál ke středu jezera a zabránit tomu, aby jí byla vytržena z tlamy. Kosti nebohé kachny už u sebe držely snad jen pomocí vůle, když mršina dopadla na led o několik metrů dál. Za chvíli už budou možná roztahané po celém okolí, jako důkazy nějaké hrozivé, krvavé bitky. Vaši poslední bitku jsi ukončila na zádech pod ní, připomněla si. A ačkoliv byla atmosféra hravá, součástí charakteru tmavošedé byla jistá ctižádost a soutěživost.
Rez už viděla, jak druhá klouže směrem k ní, slyšela cvakání Styxiných zubů a bylo jí jasné, že v pohybu a na takovém povrchu nebude druhá schopna změnit směr. Napadlo ji, že by mohla uhnout a ušetřit si několik štípanců Styxinými zuby, ale zůstala na místě, zapřela se drápy o led s rozkročenýma nohama, aby ustála náraz. Máchla ocasem, v očích pohled neústupného hokejového brankáře. „Jestli ji dostaneš zpátky ke břehu, uznám, žes vyhrála,“ zavolala po Styx, zatímco se připravovala, jak jí zabrání se k mršině a následně i ke břehu přiblížit.

14. 1. - 26. 1.
Poprosím o 13 lístků pro Rez (včetně 2 ze speciálních území). Děkuji! :)

//Loterie 13

Půjdete za Smrtí, tedy, zopakovala si v duchu. Na chvíli se jí zmocnil pocit, že to nemůže dopadnout dobře, ale – jak by mohla čekat něco jiného? Nějaký pocit jí v tom zastavit nemůže. Obě měly se Smrtí nevyřízené účty – Rez za nemrtvé a Styx za magické alternace na svém těle.
Myšlenky na tu kouzelnou vlčici kdesi v lese v dáli ale byly brzy zahnány, když sledovala, jak Styx mrštila kachní kostrou o led. Mršina klouzala po jeho ploše, než se její dráha ustálila a Rez rázem pochopila, co má Styx na mysli. Nadšeně máchla ocasem.
Na hry ji nikdy příliš neužilo, ale tohle si nemohla nechat ujít – zvlášť v přítomnosti druhé vlčice. I Styx už došlápla na led a zápasila s udržením rovnováhy. Z nálady je nevytrhlo ani čísi zavytí. Rez se za ním ohlédla, ale ten hlas nepoznávala. Byla si ale vědoma, že je tohle jezero jedním z míst k setkávání, a sivou ten zvuk nijak neznepokojil, rozhodla se tedy pustit to z hlavy.
„Mě a kachnu nikdy nedostaneš,“ sklopila uši k hlavě a odpověděla na výzvu. A vrhla se po mršině jako první. Odrazit se a rozběhnout ještě bylo docela jednoduché, ačkoliv jí podkluzovaly tlapy – horší to bylo, když se několika skoky dostala k jejich improvizované hračce a pokusila se zabrzdit. Na ledu zůstaly dlouhé škrábance po Rzinch drápech, a byly daleko od sebe, jak se širším postojem vlčice pokoušela nabrat rovnováhu. Chytit kachnu do zubů se jí podařilo, a spolu s ní odjela ještě několik metrů dál, než se také na ledu zastavila. Ohlédla se po druhé vlčici, a byla připravená vyhodit kachnu znovu do vzduchu a odhodit ji z dosahu Styx, až se po ní sivá vrhne.

//Loterie 12
//Neprobádaný les

Když se vydaly pryč, Styx zvedla ze země zbytek kachny a Rez to zprvu zarazilo, na ohlodaném tělíčku už nebylo co si vzít. Rozhodla se nad tím ovšem nepřemýšlet.
„Byla bych ráda, kdybys tam šla se mnou. Jako’s mě kdysi dovedla k Životovi…“ promluvila. "Ani nevím, kde přesně bych ji hledala. U nás se říkalo, že všechno posmrtný potkáš až, no. Po smrti.“
Rozhodně by se cítila jistější, kdyby s sebou měla Styx. Snad by ani nečekala, že by se sivá vrhla na její ochranu, kdyby se věci zvrtly, ale už jen to, že by se na podobném místě neocitla sama, by jí dodávalo odvahy.
Hlasitě se zasmála, když ji Styx předběhla, běžela ladně a překonávala závěje, jako by skoro necítila zemskou tíži, jako by se snažila létat i bez užití těch křídel. Rez příliš nezrychlila, nechtěla pokoušet své zranění, čím déle ale běžela, tím víc si byla jistá, že už je bezpochyby v pořádku. S jizvou, ale v pořádku.
„Co budeš dělat s tou kachnou?“ zeptala se, když se zastavily u ledové plochy, která se bíle leskla dopoledním sluncem. Vypadala, že je pevná; ačkoliv se přes den trochu oteplilo, led by ještě neměl začít tát. Takové teorie ale byly daleko od praxe – bylo nutno vyzkoušet, jestli ta zmrzlá voda skutečně vlka udrží.
Rez nakonec přešla až k vodě a sklonila se, aby položila první tlapu na led a vyzkoušela, zda udrží její váhu. „Klidně půjdu první. Ale - myslíš, že bys zvládla uletět, kdyby to pod tebou zapraskalo?“
Žertovala, přesto byla trochu napjatá, dokud nevstoupila na led všema čtyřma a nepřešlápla – nekřupalo nic a kluzký povrch ji studil do polštářků tlapek. Pousmála se na druhou.

/Loterie 11

Poslední zbytky kachního masa byly ohlodány na kost a Rez se začala cítit sytá. Z nebohého ptáka už zbyla jen obraná kostra, hromádka peří a krev, teď téměř všudypřítomná. Tmavošedá si olízla čenich, když konečně odstoupila od mrtvé. I na Styx ulpěla trocha rudé.
"Tady se nepřirozenost s přirozeností slejvaj dohromady," promluvila pak s hlubokým výdechem. "Ale jestli tě to trápí, měla bys to zkusit. Taky jsem.. plánovala, že Smrt navštívím, mám na ni dost otázek po všem, co se stalo v Bažinách. Možná mě ale drží zpátky půd sebezáchovy."
Hořce se ušklíbla. Už dlouho o tom přemýšlela, rozpolcená mezi touhou po nějaké pomstě, zvědavostí a takřka jistotou, že by pro ni návštěva Jedlového pásu nemusela dopadnout úplně dobře.
Představa, že by se Styx přidala ke smečce, byla popravdě lákavá - ale Rez si nebyla jistá, jak dlouho by se svobodomyslná, divoká Styx udržela v podobné skupince. Neměla ponětí ani o tom, jak dlouho tam vydrží ona sama, rozhodne-li se tam zůstat i po zimě, a bude-li jí to vůbec umožněno.
"Byla bys určitě moc vítanej příživník," poušklíbla se. Zabrala se ještě na chvíli do myšlenek na to, že by tímhle způsobem mohly doopravdy - žít spolu.
"A vzhůru k jezeru, tedy," prohlásila pak, když se i Styx rozešla dál. "Alespoň můžeme vyzkoušet tu mou nohu."
Dala se rovnou do klusu, nabitá energií z té darované snídaně a nadšená představou malého výletu k vodní ploše. Ohlédla se za druhou vlčicí, zda se Styx nechá zlákat k pomalému běhu.

//Vvj

// Loterie 10

S kachnou na zemi se vypořádávaly rychle a hladově. Maso mizelo z kostí, kosti co chvíli zakřupaly mezi tesáky a peří odfukoval mírný vítr. Na sněhu pod kachnou se sníh barvil od krve, rudnoucí oběma vlčicím pod nohama.
Rez se v první chvíli trochu zarazila, když si všimla Styxina výrazu; snad skutečně nebylo vhodné nadnášet něco takového, zvlášť pouhé minuty po tom, co Rez druhé vyznávala lásku. Pak se ale zaposlouchala do slov sivé: o tom, že jí pera vždy narostou zpátky, o možných příčinách té kletby.
Na chvíli se pak zamyslela, než se koutek krví pokryté tlamy trochu nadzvedl. „Když budeš mít velkej hlad a budeš se škaredě koukat, možná tě prokleje některej z vlků, a budeš zase vypadat obyčejně,“ zažertovala. Bylo to pro ni jednoduché: nikdy Styx neviděla zabíjet, a tak bylo přirozené věc zlehčit.
„Ale ani předtím jsi nebyla obyčejná,“ dodala pak, než znovu sklonila hlavu. „Tohle je – svým způsobem taky krásný, tou nezvyklostí.“
V přírodě byly nezvyklosti a odchylky od normy často trestány tím, že jedinec dlouho nepřežil, ale Styx byla dost silná, aby se ubránila čemukoliv.
Dojídaly.
„A jsem ráda, že to vypadá, že letošní zima bude jiná.“ Zatím to vypadalo i na krásný den; bylo čím dál více světla a pod hustým kožichem snad nebyla ještě taková zima, i tak se ovšem tmavošedá zatraceně těšila, až se spolu projdou dál. Dál od místa, které jí už navždycky bude připomínat chvíli, kdy nad nimi letěla kometa a ona milovala Styx.

//Loterie 9

Její plán s přecházením zmrzlého jezera byl odsouhlasen. Snad bude ještě dost tlustej led, strachovala se v mimoděk, to poslední, co by chtěla, by bylo uslyšet praskání ledu a propadnout se do hlubin studené vody. Věřila ovšem, že se za poslední dobu neoteplilo dostatečně, aby jim taková koupel hrozila. A jakkoliv bylo to jezero kus odsud obrovské a rozlehlé, nemohlo se ubránit nízkým teplotám.
Zatímco stála vedle kachny, ohlížela se ke Styx. „Možná. Tlustá je pořádně,“ olízla se Rez, skutečně to vypadalo, že bude masa dost pro obě. Vítaná štěstěna uprostřed zimy! Tahle zima bude možná pravým opakem té minulé; bude ve znamení hojnosti.
Styx pak rovnou zabořila tesáky do mrtvého ptáka a brzy začala odhazovat peříčka, vzduch ztěžknul pachem ještě horké krve. Čerstvé měla Rez nejraději – ne jako ta napůl zmrzlá losí mršina, kterou se ještě teď pravděpodobně krmili mechovští vlci.
Když k tomu byla pobídnuta, sklonila Rez tlamu ke kořisti a přidržela kachnu na zemi jednou nohou, zatímco z ní utrhávala kus masa. Bylo lahodné na jazyku. Po očku sledovala, jak se Styx vypořádává s peřím.
„Máš podobný na zádech,“ promluvila pak zamyšleně, jakmile měla volnou tlamu. „To tvoje se taky liší – máš letky na křídlech, i to měkčí, krycí peří jinde na těle.“
Zněla hloubavě, stále jí vrtalo hlavou, jak to se Styxinou proměnou bude. „Myslíš, že tě proklel ten havran, k obrazu svému?“
Napadlo jí, jestli se vlastně tohle také počítá jako částečný kanibalismus, a jak se ohledně toho Styx vůbec cítí. Nebylo to nejspíš nejlepší téma k jídlu, ale věřila, že má i na podobné řeči Styx žaludek. A nakonec je nemyslela ve zlém.

//Loterie 8

Styx působila téměř ulehčeně, z nich obou byla sňata tíha té konverzace. Nezmizela ale z jejcih myšlenek – nejspíš je dál týrala obě. Tmavošedá stále přemítala, co přesně značilo každé jedno slovo, splynoucí druhé vlčici z úst, zda k ní skutečně něco cítí – a co bude tahle konverzace dál znamenat ro ně. Vrátí se po tomhle ještě k předchozímu bezstarostnému toulání, k cestování, k zastřeným pohledům a horkému dechu na tváři té druhé?
„Tak půjdeme,“ pronesla Rez rychle, snad aby Styx neměla čas si to rozmyslet. Oči měla předtím rozšířené a tělo napjaté, jako by byla připravena k boji nebo útěku, jako by koncept Rziných citů vyvolal jednu z těch tužeb. Pak druhá sledovala, jak se žluté oči trochu uklidnily. Rez měla na zředění atmosféry podobný názor – vtíravé myšlenky na to, že by ji druhá opustila či odmítla znovu už nehodlala snášet o nic déle.
„Tročku se uvolnit, říkáš,“ pozdvihla trochu uši, dlouze vydechla. „Docela mě láká zmrzlý jezero, ráda bych ho zkusila přejít celý. Zrovna nedávno jsem na to myslela – řeky tu nezamrzají. A pak můžeme zamířit do nory. Třeba bude ještě prázdná.“
Obloha začala znovu trochu světlat od východu, šero vytlačovalo z krajiny předchozí tmu. A Rez se ohlédla kamsi mezi stromy, směrem, kterým tušila, že se jezero nachází. Zůstáváte spolu. To je to hlavní. A někdy se… někdy se k tomuhle třeba vrátíte. Třeba to vážně bylo moc brzo.
Teď už si byla jistá, že prostě vybrala špatnou chvíli. Ale – budou i jiné chvíle. Přijdou bezpochyby. Rez udělala dalších několik kroků ke Styx a jemně jí olízla tvář, trochu váhavě, nevěděla, zda se druhá neodtáhne. Bylo znát, že by teď ocenila víc osobního prostoru, tmavošedá si ale potřebovala dokázat, že jsou si stále ještě – takhle blízké.
„Vyrazíme? Tu nohu už skoro necítím. Nebolí mě nic.“
Jakmile se ale chtěla otočit k odchodu, zaznamenala, že se opět něco pohybuje po obloze. Místo dalšího pruhu světla to tentokrát bylo hejno jakýchsi ptáků. Rez by jim už nevěnovala pozornost (po té světelné šou už měla na nebeské úkazy poněkud vyšší nároky), kdyby se jeden z ptáků nezačal přibližovat k zemi.
Tmavošedá nastražila uši nahoru, když se kousek od nich ozvalo žuchnutí. „Tohle je možná ještě lepší než kometa,“ pousmála se ke druhé a rozešla se rovnou ke kachně, zprvu pružně a kradmo, připravená jí uštědřit poslední ránu, kdyby se chystal zvednout se a odletět. Brzy ale pochopila, že je pták už mrtvý. Takový štěstí! Jako by se někdo shůry rozhodl vám opatřit večeři.
„Zemřel za letu. To jsem ještě neviděla,“ pronesla ke Styx a postrčila čenichem opeřence ke druhé, zatvářila se, jako by snad tu kořist skolila úplně sama. „Můžu tě pozvat na večeři?“