Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poprosím 18 lístků za posty z období od 27. 1. do 14. 2.

//VJA - 2. Promluvit si alespoň se dvěma členy Styxiny rodiny (2 posty) 1/2, 1/2

Obě byly utahané z té námahy, bylo to znát – o to hůř se Rez cítila, když jí byl připomenut charakter vztahu většiny zdejších vlků ke Styx. Pravděpodobně by pro Styx ani pro zbytek místního osazenstva nebylo příjemné se tu potkat, ačkoliv – pokud si Rez dobře pamatovala – i při svém prvním příchodu do lesa tu sivá vlčice nezanechala až tak špatný dojem. Její pověst ji nejspíš předcházela – byla to dvousečná zbraň. Styx to činilo obávanou a nechtěnou.
„Jak myslíš,“ řekla tišeji, ale musela si přiznat, že se jí svým způsobem ulevilo. „Přece jen bude možná lepší, když s nima předtím – promluvím. A Meinere mi dá za pravdu, rozhodně bys tu měla být přijímaná o dost líp.“
Zvažovala chvíli, jak by to dopadlo, kdyby ta debata vyeskalovala – kdyby si Meinere musel vybrat stranu, kdyby si musel vybrat mezi svou známostí se Styx a místem ve smečce. Rez si nebyla schopna představit, jak by to dopadlo s jeho loajalitou, a tak od té myšlenky raději upustila.
Společnými silami začaly znovu táhnout, po kamzíkovi zůstávala ve sněhu rýha, jak jím smýkaly závějemi, a pach smečky byl čím dál silnější. Nacházely i vlčí stopy ve sněhu. Rez neměla příliš času se rozhlížet po okolí, ale naštěstí si vzpomněla alespoň na přibližný směr k té mechem vystlané noře.
Když byly několik desítek metrů od ní, Rez se pomalu zastavila, a kývla hlavou ke skupině stromů, za kterou se nacházel vstup do ní.
„Je to támhle za těmi stromy,“ prohlásila, zhluboka vydechla a ohlédla se k druhé, také si protáhla ztuhlou čelist, aby se jí lépe mluvilo. „Jestli nebudeš chtít jít dál, pomůžu ti odervat z tý mrchy zadní nohu, aby sis ji mohla odnýst.“
Tím si byla pořád jistá, po té námaze, kterou to celé Styx stálo, měla na kamzíka svaté právo.
Pohled jí při tom sklouzl do hloubi lesa, v němž teď listnaté stromy natahovaly své holé pařáty k nebi. Bylo na něm teď znovu o něco více světla a tmavošedá pocítila jakousi hlubokou únavu.
Ohlédla se zpět k druhé s mírným úsměvem. „A děkuju,“ řekla nejdřív jednoduše. Věděla, že se chápou. Až po chvíli se znovu nadechla a pokračovala. „Jsem ráda, žes mi s tím pomohla. Nemyslím, že bych to teď zvládla sama. Bylo navíc báječný tě znovu vidět. Donesu zbytek toho masa s tvýma pozdravama, a promluvím s tou hnědou, co tomu tady poroučí – vypadala docela rozumně. A kdyby to dopadlo špatně…“
Na chvíli se odmlčela, než krátce zamávala ocasem na znamení jistého optimismu: „Vždycky si můžeme jít někam vyhrabat tu vlastní noru.“

//4. úkol VJA - Napsat post na 5 plných řádků, kde všechna slova budou na jedno písmeno.

//Zarostlý les přes Kiërb

Spolu se sivou Styx se směle soužila směrem severním. Sáhodlouhé stepi! Slitování! stěžovala si skrytě. Snažila se spěchat, shromáždila svou sílu, strhané supění se snažila skrývat. Skoncovat se samaritánskými skutky! syčela si sama sobě. Služebnost smečce se stávala stěží snesitelnou. Snad se setkáte se srdečností.
Spící stromy se skláněly, stály shromážděné, strážíce smečkový stán. Společnice slyšely schovaného strnada solitéra, sdělujícího světu svou smutnou samotu: sílící stimul. Sypký sníh se snášel shora, skrápěl scenerii, slepoval srst.

S plnou tlamou kamzíka, který i po smrti alespoň vahou svého těla vzdoroval tomu, aby byl odvlečen mezi hladové vlčí krky, se příliš mluvit nedalo. Cesta tedy ubíhala v mlčení, jen co chvíli musely obě vlčice lehce změnit část těla, za kterou kořist táhly.
Tohle je těžší než ten lov, vřelo to ve Rzi, s nespokojeností si uvědomovala, že přesouvat tak velké zvíře bylo snad až moc práce. Hodil by se Meinere. Nebo Meinerova kouzla.
Když před několika týdny poprvé uviděla tu jeho vysokou zrůdu, stvořenou z hlíny a klacků, nejspíš uvedenou do chodu magií země, lekla se. Ale podobná pomoc by se teď bezpochyby hodila. Všechno lepší, než vléct mršinu závějemi! Po nějaké době se ale Rzi se Styx doopravdy podařilo dostat se až ke kraji lesa. Tam se na chvíli zastavily a dech jim v obláčcích páry stoupal od tlam, Styx se vyslovila, že dostanou kamzíka ještě o kus dál.
„To určitě,“ souhlasila Rez, zhluboka se nadechla, než se opět sklonila k rozdrásané hnědé srsti kamzíkova krku. „Myslím, že si zhruba pamatuju, kde je ta nora.“
Pak se ještě zastavila: „Chtěla bys jít až k ní? Mohla by ses znovu setkat s tou místní alfou.“
Zvažovala, jestli zavýt, ale pak si připomněla, že tu nikdo nejspíš ani nezná její hlas – pravděpodobně by přítomnost domnělého tuláka na hranicích jen přivolala ten špatný druh pozornosti. A vy přece přicházíte v míru.

„I tak by sis měla nechat aspoň kus,“ protestovala Rez, když se její společnice zříkala podílu na kořisti. „Nenechám tě odejít s prázdnou, přece. A v zimě se vždycky loví hůř.“
Sice jedly docela nedávno a i ona sama by vydržela minimálně další týden bez jídla, když už tu ale to jídlo bylo, proč se neposilnit. Chystala se, že Styx oderve alespoň kus kýty, až se budou loučit - pokud budou muset. Rez stále váhala, nakolik bude Styx vítaným hostem v mechovém lese, ani to, jestli tam s otevřenou náručí přivítají i ji samotnou. Cítila ale alespoň jakýsi pocit povinnosti, vděku z toho, že ji tam ta hnědá alfa nechala se alespoň najíst a vyspat, když byla Rez zraněná.
„A doufám, že nezjistíme, jestli je zombie kamzík nebezpečnej,“ poušklíbla se, zatímco se chystala na plánovaný přechod. Nejkratší cestou by to k lesu bylo přes pláně, ovšem ty byly zaváté hlubokými kopami sněhu. Podél řeky to nejspíš bude bezpečnější – přesně tudy, kudy sem přišly. Alespoň mají jistotu, že je ta cesta průchozí.
„Vzhůru k lesu, teda!“ zamávala ocasem, ignorujíc to, jak náročné bude vléct tak těžkou kořist, a vzala kamzíka za krk, aby mohla Styx pomoct jej vléct. Zvíře se už naštěstí znovu nepohnulo - možná to přece byla jen posmrtná křeč. Už po chvíli jim muselo být jasné, že to bude dlouhá cesta, ale Rez si příliš nestěžovala. Jen doufala, že jejich návrat do mechového lesa bude příjemný.

//Mechový les (přes Kiërb)

//Loterie 31

Stály spolu u mrtvoly kamzíka, kterému z ran od Rziných tesáků pomalu vyvěrala krev z těla, a dívaly se na sebe. Rez sledovala, jak Styx uvolňuje namáhané čelisti. Sama si trochu oddechla – nemusela sice utíkat, ale držet kamzíka na zemi také zabralo docela dost sil. A hned měla o to lepší náladu, už druhý den se jim společně podařilo ulovit zvíře dostatečně velké, aby se z něj najedly obě. A z tohohle se nají i zbytek smečky, dodala si v duchu potěšeně.
Nakonec to nebyla tak bezútěšná zima, zima plná hladomoru a neštěstí, zima, která vlka dožene k zoufalým rozhodnutím. I tak to ale byla zima – a v zimě se jídlo z principu shánělo hůř. Smečka bude bezpochyby vděčná, a byl to i způsob, jak v ní zajistit Styx dobré jméno.
„Ve tmavý srsti to není tak vidět,“ bránila se zprvu, ale stála zcela nehybně s přivřenýma očima, zatímco jí druhá čistila srst kolem čenichu i na bradě a hůř přístupných částech hlavy. „Tak děkuju.“
Přivřená očka jí zůstala ještě krátkou chvíli po tom. A odpustila si poznámky o tom, že jestli jí bude Styx pomáhat přetáhnout kamzíka až k lesu, bezpochyby skončí zakrvavená také, a na její světlejším kožichu bude rudá kontrastovat o to ostřeji. Nakonec budou vypadat jako zamazané vražedkyně jistě obě dvě.
„Vezmeme,“ přitakala, „jestli mi budeš chtít pomoct. Ale kdyby se ti nechtělo, pochopím to – můžeme ho zkusit rozervat na půlku, abys z toho taky pořádně něco měla.“
Mluvila skoro přes Styxina slova, tak její poznámku o tom, že by mohl kamzík někam dokráčet sám, zprvu nezaregistrovala. A když sebou pak kamzík trochu trhl, Rez málem nadskočila.
„Nežertuj,“ napomenula Styx. „Teď už by vážně měl bejt mrtvej.“
Napadlo ji, že možná ani nezáleží na tom, jestli jsou blíž k bažinám nebo k jedlovému pásu, Smrt má přece vládu nad úplně celou krajinou.
„Snad to byly jen posmrtný křeče,“ řekla, ale stále teď kamzíka po očku sledovala, jestli se nebude chtít skutečně sbírat na nohy. „Měly bychom jít.“

//Loterie 30

Rez naštěstí nemusela čekat dlouho – Styx byla během chvilky u ní a její čelisti se sevřely na místě, kde mělo zvíře průdušnici. Kamzík koulel tmavýma očima a bylo v nich bělmo, to Rez zpozorovala, když vzápětí uvolnila svůj stisk a odtáhla na okamžik hlavu. Zakousla se o kus dál – do místa, kde měl kamzík šlachu pod loktem. Věděla, že když se jí podaří ho zmrzačit, nebude jim už moci utéct, ani kdyby se snad vytrhl smrtícímu stisku Styxiných zubů. Měl to nejspíš spočítané tak jako tak, a jako lovnému zvířeti mu to muselo být jasné. Bylo to znát v zoufalství, kterým kolem sebe kopal, kterým se pokoušel neúspěšně uniknout spárům smrti. A nevzdával se až do poslední chvíle. Jeho pravá přední noha už do Styx kopala o něco méně, čím víc Rez rvala a trhala zuby kůži na jeho slabých místech, až se dostala ke šlachám. Jednou tlapou přehozenou přes jeho hřbet na něj tlačila, až se po chvíli zvíře, zesláblé nedostatkem kyslíku i bolestí nakonec svalilo na zem, kde se dál pokoušelo se vykroutit a pokopat obě vlčice.
Rez ho znovu pustila a vybrala si místo o něco dál na krku, kde se zahryzla a s tichým vrčením začala trhat kůži i tam. Krev měla v tu chvíli všude po tlamě, byla horká a lahodná s hořkými podtóny, s podtóny toho, že zbavuje jinou bytost jejího života. Pro jiné než vlčí životy ale Rez nikdy netruchlila.
Trvalo to ještě několik minut, než kamzík zůstal na zemi nehybně. Rez se přesto ještě dobývala hlouběji k tepnám jeho krku, dokud si nebyla skutečně jistá, že není mrtvý. Pak se odtáhla a hlasitě si oddechla, věnovala dlouhý pohled své společnici.

//Loterie 29

Při chůzi přes čenich snad až příliš soustředěné Rzi přejela špička Styxina ocasu – tmavošedá to absolutně nečekala a musela trochu zatřepat hlavou, aby se zbavila pocitu šimrání na nose. Podařilo se jí ale zůstat zticha, a tak se mohla plížit dál bez nebezpečí, že by snad kozu vyplašily předčasně. A pak už viděla kamzíka z větší blízkosti – drobnou štětičku chlupů, co měl místo ocasu, podlouhlé tělo a nohy v o něco tmavším odstínu hnědé, než jakou měl zbytek jeho těla. Rez se na chvíli zastavila pohledem na rozích na jeho hlavě – byly ještě malé, krátké, zdálo se, že je to mladé zvíře. Na jeho chůzi ale bylo znát, že je z nějakého důvodu vyčerpaný, snad proto Rez předtím slyšela to funění. Možná se Styx nebyly jedinými predátory, kteří se po téhle koze dnes vrhali.
Rez zaujala místo mezi stromky a vyčkávala, napjatá jako pružina těsně před uvolněním, a když vyhlížela ze svého úkrytu, zahlédla kdesi za kamzíkem odlesk zlatavých očí. Bylo to těsně předtím, než Styx vyrazila a lov, ten tanec smrti, skutečně započal.
Vzápětí bylo slyšet jakési zahýkání, jak se zvíře vyděsilo, a už se hnalo směrem ke Rzi. Styx byla v závěsu, a přítomnost jejích lesklých tesáků stačila k tomu, aby kamzík nezpochybňoval směr svého běhu.
Tmavošedá se připravovala, věděla, že jsou kamzíci obvykle mnohem obratnější než příslušníci jejího plémě. A kdyby minula, kdyby kolem ní kořist proklouzla, bůhví, jestli by ji v těch závějích vůbec ještě dohnaly. Ale jednala dostatečně rychle – byl to spíš instinkt, co jí radilo vyskočit proti kazíkovi v ten správný čas, když se chystal proběhnout kolem ní. Narazila ze strany hrudí do jeho hrudi a ten náraz jí málem vzal dech – zakousla se ale do kůže na jeho krku a držela, jak jen mohla, snažila se zpomalit jeho běh. Věděla, že by jej neudržela dlouho a samotné by jí nejspíš zase utekl - doufala, že je Styx doběhne, aby jej zardousila.

//Loterie 28

Styx vypadala, žeje ztracená ve vlastních myšlenkách a úvahách, až do chvíle, kdy Rez začala pochybovat o tom, kam vůbec mají namířeno. Pak ale také zavětřila, podle výrazu v její tváři Rez pochopila, že i druhá cítí kořist. Byla to radostná zpráva, že narazily na lovnou zvěř; zvlášť po tom, co viděly, jak bezútěšné a prázdné jsou okolní pláně. Nepotkaly na nich žádného živého tvora, dokonce se zdálo, že i všichni vlci z této krajiny se rozhodli zůstat schovaní v lesích nebo ve smečkových úkrytech.
Společně narazily i na stopy toho zvířete, pach jeho druhu Rez poznávala. A stopy tu byly jen jedny. „Nejspíš je tu sám,“ promluvila a trochu se ztišila, aby je to zvíře nezaslechlo. Nebylo by přínosné, aby se o jejich přítomnosti v lese dozvědělo takhle brzo.
Vyměnila si se Styx rychlý pohled, aby se ujistila, že i druhá je ochotna pustit se do lovu, a ona samotná začala cítit adrenalin, který jí rozpumpoval srdce. Vzrušení z lovu cítila pokaždé; z lovu a ze zabíjení.
„Nadžeň mi ho,“ potvrdila Rez a hlas měla pevný, špičky uší se teď pozorně zdvíhaly nahoru, aby jí neunikl jakýkoliv zvuk. „A já ho strhnu.“
Vydala se pak po těch stopách dál, Rez teď našlapovala o mnoho měkčeji, opatrněji, ačkoliv se se svou vahou stále bořila do sněhu. A když kozu zahlédla v dálce mezi hustým křovím, od druhé vlčice se oddělila, aby se mohla připlížit z druhé strany a číhat na kořist mezi blízkými stromy.

//Loterie 27
//Kiërb

Šly dál, hučení vody a křupání sněhu pod jejich tlapami bylo příjemnou melodií. A Rez zjišťovala, že proteď ani nemá příliš potřebu to ticho vyplňovat. Obvykle by se pokusila druhého vlka stáhnout do konverzace, ale teď měly obě příliš věcí, nad kterými bylo nutno přemýšlet. Nad tou podivnou, zdánlivě nesmrtelnou kachnou, o jejíž ostatky už se u jezera možná starali mrchožraví ptáci a jiná havěť, o rozhovoru, který měly v lese, když padala kometa. Rez stále nevěděla, jak se ohledně toho cítí. Ale věděla, že je teď zranitelná, teď, když Styx ví o jejích citech a její náklonnosti. Bylo to svým způsobem nebezpečné, zneužitelné – ale copak by Styx něco takového udělala?
Důvěra v druhou vlčici byla spíše důsledkem citu, než aby to mělo logické odůvodnění, ale Rez svůj instinkt nezpochybňovala. Copak potřebovala druhé číst v mysli, aby si byla jistá, že bez ohledu na to, jestli ji Styx miluje nebo ne, tak jí na Rzi alespoň záleží?
Zacházely podél řeky až příliš na západ – Rez tušila, že les, do kterého měla namířeno, už téměř přešla. Slunce ale teprve zapadalo a noha ji nebolela, proč si tedy procházku neprodloužit? Cesta je ale zavedla do zarostlého lesa, který se ukázal být hůř prostupným i v zimě. Navíc…
„Nejsme nějak blízko bažin?“ promluvila pak do ticha, co mezi ní a Styx panovalo. Snad v tý zimě to bahno zamrzlo, uklidňovala se, ale se zvýšeným výskytem oživlých mrtvol v kraji jeden nikdy nemohl být příliš opatrný. Zastavila se na chvíli, aby zavětřila a zaposlouchala se… a vtom se zpovzdálí skutečně ozvaly něčí kroky, a jakési… funění.
„Slyšíš to?“ sykla ke Styx, zátylek už se jí pomalu ježil nad představou, že se k nim připlíží další magická potvora. Když ale zavětřila znovu, pach říkal něco docela jiného.

//Loterie 26
//Měsíční rašeliniště

Obvykle měla ráda chladnější teploty, ale vše mělo své meze. Pláně skutečně byly promrzlé a mrtvé, vítr obě vlčice ošlehával a přituhovalo. O to větší úleva to byla, když došly k řece a mohly se skrýt v pásu stromů, který se linul podél jejího toku. Ohlédla se k vodě – stále tekla, řeky nezamrzaly skoro nikdy. Rez napadlo, že v tomhle ročním období nebyly řeky ani potřebné – jakékoliv rostlinstvo, které by mohly zavlažovat, bylo teď mrtvé nebo spící, a voda byla všude kolem ve formě bílého poprašku. Stačilo jen trochu sklonit hlavu a nabrat si plnou tlamu.
Zatracenej nečas, říkala si sama pro sebe, když vstoupila mezi první stromy. I sem trochu pofukovalo, ale už to nebylo tak zlé. A na chvíli na sníh i zapomněla, když se o ni Styx otřela, cosi v ní se zatetelilo při tom doteku.
Většinu cesty se Styx ani nemluvily, jen vedle sebe snášely nepřízeň počasí. Jako tenkrát, tenkrát v létě, kdy se strhla ta strašlivá bouře a vy jste se ukrývaly ve skalách… Teď by se vám hodily skály. Nebo ta nora, o který’s mluvila. Nějaká nora – vaše vlastní, ne smečková, do který se budeš bát Styx vzít, ne taková, do který by našli cestu její bratři.
Nechala si zatím myšlenky pro sebe, ačkoliv už je měla na jazyku – bylo by skvělé mít nějaké společné útočiště. Ale teď by stejně neměly šanci nějaký sehnat. Myšlenka, že by takový úplně náhodně našly ve sněhu, byla bláhová, a vyhloubit noru, když je zem zmrzlá, bylo už zhola nemožné. Ale brzy to snad půjde: až hlína roztaje, až se touhle krajinou budou toulat na jaře.
„Zatraceně se těším na jaro,“ nechala se slyšet, ohlédla se po druhé, zatímco mířily dál do lesa.

//Zarostlý les

//Loterie 25
//Velké vlčí jezero

Vydaly se spolu od jezera a vítr se dál zvedal, celkově se zdálo, že bude horší a horší počasí. Zima zaryla své spáry do krajiny a nezdálo se, že by měla v úmyslu je pouštět, zvolnit krutost svých mrazů. A byly stále na otevřeném prostoru, byly tu kromě jezera jen závěje a závěje sněhu, do kterých se bořily tlapy a znemožňovaly tak plynulou chůzi.
Přes to, že si uvědomovala zhoršující se počasí, usmála se na svou společnici. „Snad,“ promluvila. „Pláně budou promrzlý a mrtvý, ale v lesích snad narazím alespoň na králíka.“
Možná si to malovala příliš optimisticky, v takové zimě se všechna zvěř pravděpodobně schovala do nejzazších houštin, do nor a jiných úkrytů, aby nepromrzla na kost. Bude štěstím, když něco najdou, a navíc – Rez musela teprve vyzkoušet, zda bude moct v těch závějích vůbec lovit, zda je na tom srůstající rána na zádi skutečně tak dobře, jak myslí. Místo chmur se upjala na myšlenku, že při svém návratu do lesa přinese smečce alespoň něco jako dar. A s tím, jak klesala teplota, bude jistě o to příjemnější strávit čas v té mechem vystlané noře.
Myslela ale i na Styx. Když se znovu vrátila ke svému původnímu plánu vzít ji s sebou, musela si přiznat, že by to nejspíš nemuselo dopadnout dobře, kdyby se vrátila v její společnosti. Ale předsevzala si, že se zasadí o to, aby byla Styx v lese vítaná, jestli v něm bude mít Rez svůj nový domov. Nejdřív si získá důvěru té hnědé alfy, a pak jí přesvědčí, že pro ni a smečku není Styx nebezpečná.
„Měly bychom se co nejdřív schovat mezi stromy,“ promluvila pak, docela zbytečně, aby zaplašila všechny myšlenky, co teď byly nepodstatné.

//Kiërb

Přihlašuji Rez! ^^

//Loterie 24

Při dalším uvážení bylo jasné, že alespoň v něčem vždy šetřena byla. Styx jí měla ráda – alespoň ráda, alespoň… – a při veškerých potyčkách se pokoušela Rzi doopravdy neublížit. Ta si ovšem říkala v duchu to samé. A pousmála se, když Styx řekla, že jí teď nic nechybí, ačkoliv si neubránila myšlenkám na to, zda je i ona součástí toho, co si druhá přeje. Doufala v to až příliš a tu tužbu si uvědomovala.
Zatvářila se zamyšleně, když se vrátily k tématu nemrtvých.
„Máš pravdu. Vlci z bažin mluvili,“ řekla, a napadlo ji, zda Styxin dvojník v bažinách chtěl to samé, co ten její. „Možná ale byla tahle kachna moc potrhaná na to, aby byla schopná vyjádřit nějaký nekalý úmysly.“
O něco horší přijetí se dostalo jejím slovům o magii. Styx je odvrhla, bylo zjevné, že jí takové řeči jsou proti srsti. A tak Rez jen účastně kývla – co by měla z toho, kdyby Styx začala opakovat, že každý vlk přece nějakou magii mít může? Kouzla byla nevyzpytatelná. Ona sama nedovedla s myšlenkami vůbec nic, ačkoliv její stříbřité oči naznačovaly něco jiného. Bylo by ale humorný, kdyby se magie uhnízdila ve Styx, která s ní nechce mít nic společnýho, zatímco ty, co si pořád zoufáš, že nic neumíš, bys takhle zůstala nadosmrti.
„Snad nás to tedy nechá na pokoji,“ uzavřela to a ohlédla se zpátky tam, odkud k jezeru přišly. Styx souhlasila, že ji doprovodí, a Rez ta myšlenka zahřála v hrudi, ačkoliv všude kolem vrcholila zima.
„Děkuju,“ pousmála se a pomalu se rozešla, přece jen už nějakou chvíli stály na místě a vítr začal být nelítostivý, řezavý. „Budu ráda.“

//Měsíční rašeliniště

//Loterie 23

„Ale. Snad bys mě nešetřila,“ máchla Rez ocasem. I kdyby byla Styx o mnoho silnější než ona, i kdyby nad ní snad měla vyhrát, Rez odmítala, aby na ni někdo byl měkký. To by bylo vyloženě ponižující.
Zvedla pak uši trochu nahoru a s pobaveným výrazem sledovala Styxinu snahu působit přihlouple. „Nebo se ti nechce nic vymýšlet? Můžeš si to klidně nechat na jindy,“ navrhla, aby jí dala možnost utéct od všeho toho rozhodování. A sobě tím zajišťovala další možnosti zábavy někdy později.
„Život?“ podivila se. „Nevím... Zajímalo by mě, jestli ti tvorové doopravdy obživnou, když je ta síla ovládá. Jestli se vrací zpátky i jejich… duše, nebo jestli jsou jen ovládaní magií a dělaj, co jim ten, co kouzlí, řekne.“
Sama se nad tím zamyslela a na chvíli zmlkla, snažíc se urovnat si myšlenky. Otázku, na kterou hledala odpověď, ale zatím nikdo nebyl skutečně schopný uspokojivě zodpovědět. Jak vlastně definovat život, a přesný předěl mezi jím a smrtí? Bylo vlastně něco jako duše? A když je někdo takhle nemrtvej, bolí ho ta odraná kůže a zlomený kosti? Možná to byly přece jen otázky spíše pro Života. A klást je jemu třeba bude i o něco méně nebezpečné.
Zpět do reality Rez vtáhla až Styxina další poznámka. „Jak to myslíš, že bys to dělala ty?“ podivila se nad tím. „Přece to nebyla tvoje vůle, co tou věcí hýbalo.“
Na chvíli se odmlčela, než pokračovala, hlas měla trochu měkčí – vzhledem ke Styxnu postoji k magii se rozhodla pokračovat opatrně. „Vím, že někteří vlci můžou hýbat s věcma, s předmětama. Kdybys měla takovou magii, určitě bys mohla hnout i s kachnou – ale na tý kostře se hýbala každá součástka naráz, každá šlacha, jako by to doopravdy obživlo. Myslíš, že bys ji mohla takhle ovládat, aniž bys o tom věděla?“
Nezněla skepticky, ale na druhou stranu jí připadala zvláštní představa, že by za tenhle zážitek nesla vinu sivá. Poslední dobou se ale dělo snad až příliš věcí, které nedávaly smysl.
Nakonec se Rez rozhodla změnit téma. „Chtělo by se ti doprovodit mě k lesu?“ navrhla pak. „Mohla bych cestou zkusit ještě něco ulovit, abych byla, hm, užitečná.“

//Loterie 22

Odfrkla si, naoko podrážděná, že se pochybuje o výsledku téhle hry. „Jak myslíš,“ řekla pak a trochu jí cukaly koutky, tohle vítězství Styx mohla nechat. A svým způsobem jí to dělalo i radost – vidět zadostiučinění na tváři sivé.
„Hlavně, že už tu nejsou žádný nepřirozeně oživlý potvory,“ uzavřela tu příhodu pak. A tohle dobrodružství alespoň nebylo nijak nebezpečné, na rozdíl od mnohých jiných.
Pak na ni byla vržena tíha nutnosti rozhodnout o jejich dalších krocích. Rez jemně kývla na srozuměnou, ačkoliv měla pocit, že i o výletu k jezeru předtím rozhodla ona. Krátce se zamyslela nad plány, o kterých hovořily, nad vším, co ještě chtěla po boku sivé zažít. Příhoda s kachním torzem v ní rozdmýchala touhu doopravdy zamířit ke Smrti.
„Vyberu cestu, jen když ty si vybereš nějakou výhru za ten tvůj perfektní výkon,“ ohlédla se po krvavých zbytcích kousek od nich. „A přemýšlím, jestli to s tou kachnou nebylo nějaký znamení. Tohle ani nebylo /nebezpečný, myslíš, že by to mohla bejt prostě jen… provokace od Smrti? Třeba v nás vzbuzuje zvědavost, aby nás vlákala do svýho ošklivýho lesa a tam nás stáhla z kůže sama.“
Otřásla se trochu při té myšlence, bylo vidět, že má na tu magickou vlčici pifku. Stále jí ale zůstávalo alespoň trochu pudu sebezáchovy, aby se alespoň zeptala sama sebe, zda by jí ta návštěva nestála holý život.
Nakonec to vzápětí zavrhla sama: „Myslím, že bude lepší pokračovat někam jinam. Nemám náladu na další podobný úkazy. A asi bych se pomalu vydala zpátky na východ.“
Ohlédla se ke Styx trochu omluvně, ve všech těch pochybách ji napadlo i to, že jejich původní plán, že ji dovede do mechového úkrytu, měl také své mouchy.