Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 3. Obtěžovat nějakou smečku svou přítomností na jejich území a prohlašovat, jak příjemné by to bylo místo pro vyvedení vlčat (3 posty). 1/3
//Kierb přes Východní Galtavar

Rez pozvedla obočí, když Lindasa naznačila, že je nebezpečná. Sama se za nebezpečnou považovala, měla víru ve své schopnosti, ačkoliv by se nezaujatému pozorovateli mohly zdát přinejlepším nevalné.
„To by mě zajímalo, co z toho měl on,“ protáhla, nevěřila, že by vlk jako Norox něco dělal jen z dobroty srdce. Teď se ale v chůzi na Lindasu ani nedívala, a pak rovnou pokračovala v řeči dál - snad to byla jen řečnická otázka. Nakonec - zabíjení pro něj byla možná jen kratochvíle. Koníček. Zaujalo ji ale, koho by mohla tahle vlčice chtít nechat odstranit.
„Nevím,“ přiznala. „Nikdy jsem o žádných Assassínech neslyšela. Žili v tomhle kraji? Připadá mi, že místní smečky musí být mocnější než ty mimo Gallireu, když je to tu tak prosáklý magií.“
Byla si docela jistá, že o tomhle slyší poprvé, a v oblastech, kde vyrůstala ona, nikdo nemluvil o vznešených rodech. Aspoň ale nebylo trapné to nevědět, když Lindasa sama přiznala, že se o té její mocné smečce skoro nemluví. A hovořila o jejich vládě v minulém rodě – jistě byla prostě jen smutná ze zániku své původní smečky, to bylo Rzi jasné.
Došly až k místům, kde se podle značení nacházely hranice Borůvkového lesa – Rez zpomalila svůj krok a sklonila hlavu, aby začenichala. Sladká a omamná vůně borůvek, která jí v létě téměř popletla hlavu, teď byla tlumená, jak borůvkové keře odpočívaly pod sněhovými závějemi. I ta vyčichlá vůně jí ovšem připomněla, jak ji z toho sladkého odéru předtím rozbolely spánky.
„Tady už jsem nebyla docela dlouho. Ale žije tu jedna má známá,“ vysvětlila druhé, proč se zastavila zrovna tady. „A za celou dobu jsem tu viděla jen jedno vlče, ne jako v tom lesíku na severu, kde je jima nasáklej celej les.“
Její tón naznačoval, že nemá k malým chlupatým kuličkám příliš vřelý vztah.
Prohlédla si Lindasu znova a všimla si, jak druhá odbyla otázku o Meinerovi. To Rez jen utvrdilo v tom, že se mezi nimi muselo něco stát – a byla připravená tomu přijít na kloub.
„Tady by se ale vychovávala vlčata fakt dobře, nemyslíš? Třeba s Meinerem…“ mrkla na druhou. „Nebo s nějakým… hnědým vlkem, jestli jste s půleným vážně jen kamarádi? Nepřemýšlelas o znovuzaložení rodu?“

Prosím o 4 lístky z rozcestníkové kreslící akce :)

Moc děkuju za akci, vážně mě bavila a nadchlo mě vidět práce ostatních, všechny jsou zatraceně krásný. ❤ Mrzí mě jen, že jsem nestihla i další kategorie. Odměny mě moc potěšily, stejně tak rychlé vyhodnocení!

Prosím o 80 drahých kamenů, 20 křišťálů a vlastnost imunity, se kterou bude snad konec herní zimy snesitelnější. :)

„Bodyguarda?“ podivila se, zpochybnila její slova. „Před kým tě chránil, přede mnou?“
Připadalo jí, že Lindasa neměla nad tím vlkem o moc víc kontroly než ona sama. Přece jenom působil jako absolutní cvok - musel sdílet dětství se Styx, a to mu pravděpodobně vlezlo na mozek. Rez se otřásla, když si vzpomněla, jak se cítila v jeho přítomnosti.
Hnědá se znovu vracela ke kožichům, a Rez se rozhodla, že jí nejspíš nepotřebuje vykládat Styxiny kvality. Nevěděla ale, z čeho ten postoj pramení.
„A většina vlků je šedá. Jde o hustotu a kvalitu, barva je snad vedlejší, nebo ne?“ Máchla ocasem, svým pěkným a hustým ocasem, ale i ona musela uznat, že by si měla najít nějakou chvíli na to, aby se dala víc do pořádku. Poslední dobou se toho dělo až příliš, aby byla krása prioritou: zvlášť, když byla tahle Lindasa jediná, kdo teď zpochybňoval krásu Rzi. Zatím se ale Rez neurazila natolik, aby pohrdla společností – zvlášť, když by z téhle vlčice mohla vytáhnout nějaké další informace o smečce, o jejích členech a zvyklostech. Lindasa působila jako někdo, kdo ostatní zatraceně často soudí, musela tedy být alespoň všímavá.
„Tak půjdeme spolu, ráda se porozhlídnu po okolí,“ pousmála se. Kamkoliv, když tam nebude tenhle šedej násilník.
Lindasa se vrátila dalšími slovy k Meinerovi, a Rzi to potvrdilo její předchozí domněnku o tom, že mezi touhle hnědou a Meinerem bezpochyby něco je. Ačkoliv, kdo by řekl, že zrovna tahle arogance sama by byla jeho typ?
„Známe se od léta, tehdy jsme byli oba tuláci,“ odpověděla. „Potkávali jsme se docela často. Je to jeden z mála rozumnejch vlků v okolí, zdá se. A párkrát mi pomohl.“
Ohlédla se v chůzi na Lindasu, zkoumavě. „Vy se znáte až ze smečky? Ale – vypadá to, že ho máš docela vycvičenýho, pamatuju si, jak’s na něj tehdy zavolala a on za tebou vyrazil, jako by mu hořel ocas.“ Čekala, co se dozví, když zahraje na Lindasino ego.

//Borůvkový les přes V. Galvatar

Nespokojeně zamručela. „O tom mrtvým se možná doslechnem. Jak jste se vůbec dali dohromady vy dva? Vypadalo to, že se docela bavíte.“ Nešlo jí to do hlavy. „Nepůsobíš, že by ses s zahazovala s někým takovým.“
Cítila z ní jistý nadřazený postoj, a tak zkusila lichotku, aby z ní toho vytáhla víc. Přejela ji u toho pohledem. Kožich druhé vlčice hrála jasnými tóny hnědé, a neměla na sobě jedinou jizvu. Postavou byla spíše štíhlejší – skoro Noroxův opak. I styl mluvy měla úplně jiný, ačkoliv i u téhle se zdálo, že s ničím a nikým nepáře.
„A Kyklopova ségra je docela jiná než on,“ osvětlila celou situaci. „Za rodinu nikdo nemůžem. Ani za svůj… rod.“
Trochu naklopila hlavu, ještě nikdy neslyšela, že by se někdo honosil nějakým rodem. V jejím světě se všichni dělili na vlky ze smeček a tuláky, a to bylo celé.
„Ráda tě teda poznávám, Lindaso. Máš namířeno zpátky k lesu?“ pronesla pak. „Já se nejspíš půjdu projít, po tomhle mě docela přešla chuť na to se potkávat s někým dalším. Ale možná bychom pak měly za Meinerem zajít spolu. Docela se mi líbí myšlenka ho proti tomu volovi poštvat.“

Nevypadalo to, že by se situace vyvájela dobře a Rez se pomalu připravovala na rvačku. Z výrazu ve tváři šedého si byla prakticky jistá, že po ní teď skočí, že se s ním bude muset servat a že ta hnědá vlčice ze smečky se bude maximálně tak dívat, jak ji Norox potrhá. V tom lepším případě.
Co je ti do toho, málem odsekla, jakmile začal šedý o jejím vztahu k jeho sestře. Mlčela ale, naježená a trochu přikrčená, aby zvládla uskočit, kdyby se po ní vrhl. Norox k ní ale přešel pomalu – a naštěstí za jiným účelem, než aby se jí pokusil ohrozit na životě. Zdálo se, že ji skutečně nechá, a Rzi se trochu rozšířily zorničky, když jí bylo sděleno, že o ní Styx mluvila. Že ji i teď Styx svým způsobem chrání.
„Nemusíš mi vyhrožovat,“ sykla. „Mám jistě čistější úmysly než ty s kýmkoliv.“
Něco podobného už slyšela od Rigela – a tehdy vyhrožovala i ona jemu, ale teď jí silácké řeči vůbec nešly přes pysky. A těžko říct, jak by jejich debata pokračovala dál, kdyby ji nepřerušilo vytí. Byl to bezpochyby Styxin hlas, a tón v něm byl zvláštní, napjatý jako struna a vysoký, vzrušený. Noroxova reakce na něj značila, že se nejspíš neděje nic hezkého. Je to Styx. Měla bys jít za ní, měla bys jít za ní a odstranit z cesty toho Noroxe, bůhví, co se děje, třeba potřebuje pomoc… Ten hlas ovšem nezněl, jako by to byla Styx, kdo je v nebezpečí. Bylo to volání k lovu, a Norox jej poslechl.
Jakmile si Rez uvědomila, že druhý odchází a nebezpečí pominulo, zamumlala si pod vousy, tak, aby to Norox neslyšel: „Uvidíme, kdo bude čí noční můra.“ Chtěla mít poslední slovo. Nevydala se ale za ním, a jí i té hnědé vlčici se ulevilo, jakmile ten šedý hrubián zmizel mezi stromy. Ale měla bys jít. Alespoň zjistit, co se děje.
Od starosti o Styx ji ale odvedla hnědá, která skoro o překot spustila cosi o exotech a zachování rodu.
„Heh, kyklop. To sedí,“ utrousila ještě na Noroxovu adresu. „Ale sakra by mě zajímalo, o čem to mlel, když říkal, že někoho sejmul. A Meinere nebude nadšenej, že se tu toulá… tohle.“
Na chvíli se odmlčela, než pokračovala, stále trochu podmračená. Hnědá se jí ptala na les a Rez napadlo, jestli si druhá myslí, že je Rez také plnohodnotnou členkou. „A v lese? Nic, co by stálo za zmínku. Byla jsem tam jen chvíli, potkala jsem Theriona. Launee byla taky cítit. A jídla je tam dost… Nechceš se představit, mimochodem, když už ses nějak dostala k mýmu jménu?“ ptala se. Bylo to pro ni překvapení a v první chvíli ji to zmátlo, ale říkala si, že to té hnědé pravděpodobně prozradil Meinere. Takže se o tobě spolu bavili.

VLA 2. Promluvit si alespoň se dvěma členy Styxiny rodiny (2 posty) 2/2, 2/2

Bylo hezké, když jí hnědá naznačila, že je jí příchod Rzi po chuti, Rez se ráda cítila chtěná. Teď to ale zaniklo ve všech ostatních nepříjemnostech téhle situace.
Přemýšlela, co tu ti dva spolu vůbec dělají, jestli náhodou nemají podobný vztah jako ona se Styx, ale po tom, jak se hnědá na všechno a všechny ofrňovala, to bylo velmi nepravděpodobné. Vypadalo to naopak, že si nebyli nijak blízcí. Další poznámka té hnědé ale byla docela trefná – když ten šedý tak rád mluvil o mordování to někoho doopravdy zabil? Netrvalo moc dlouho, než to šedý potvrdil sám.
„Kdo druhej?“ ptala se, upřímně ji zajímalo, co měl tenhle vrahoun na svědomí, a otázkami ho chtěla alespoň odvést od jiných témat. Ovšem nepovedlo se – Damoklův meč v podobě otázek na Styx se snesl dolů a dopadl se zdrcující tíhou.
„U těch nezkřivenejch chlupů bych ráda zůstala,“ pronesla pak a hlas jí o něco klesl, zatímco kolem ní ten vlk začal kroužit – docela jako kolem kořisti. A ve Rzi to probudilo všechny smysly, které ještě nebyly z jeho přítomnosti v pozoru, instinktivně se natáčela tak, aby dokázala reagovat, kdyby po ní chtěl šedý skočit. Zátylek už měla naježený, aby vypadala větší. Tušila, že je tenhle vlk nebezpečný, jen zatím nevěděla jak moc, mohla jen hádat, jak by to dopadlo, kdyby se do sebe pustili. A oproti Styx, která, ačkoliv by dovedla být dokonale smrtící, se v přítomnosti tohohle šedého cítila skutečně ohrožená.
Celý svůj život byla přesvědčená, že se o sebe postará sama, ale teď si zatraceně přála, aby tu Styx byla. Kdyby došlo na rvačku, byla si jistá, že by bezuchá byla na její straně, že jí na Rzi záleželo alespoň natolik, aby nikoho nenechala jí ukousnout hlavu. A když nad tím tak přemýšlela, Styx se už dřív snažila udržet krk Rzi v bezpečí – varovala ji přece. Před svými bratry, před Noroxem. Tohle byl Norox? Sedělo, že byl jednooký. Kolik že těch sourozenců celkem bylo?
Dalo práci, aby sebou netrhla, když na ní šedý křikl. Zůstaň v klidu. Servat se s ním nechceš. Jen klid. Nevěděla, jestli mu říkat o tom, co jí se Styx pojí – a vzhledem k jeho rozohněné reakci, když šlo o jeho sestru, počínala si opatrně.
„Norox, předpokládám,“ řekla pak zdánlivě nevzrušeně, přešlápla tak, aby k němu nebyla přímo čelem, udělala několik kroků do strany. „Znám vaši rodinu, to je celý. Znám i Rigela. Se Styx jsme spolu lovily.“
Pohledem krátce střelila k té hnědé, ale cosi jí říkalo, že se od ní nejspíš přílišné podpory nedočká, ačkoliv by se to sakra hodilo.
„Co spolu děláte vy dva, mimochodem?“ kývla pak k té hnědé, aby odvedla pozornost od sebe. „Nevypadáte jako šťastnej páreček. Taky na lovu?“

VLA - 2. Promluvit si alespoň se dvěma členy Styxiny rodiny (2 posty) 2/2, 1/2

Hovor těch dvou ustal, jakmile se Rez přiblížila, a nepodařilo se jí z něj nic moc zachytit. Hnědá vlčice, kterou oslovila, nevypadala příliš nadšeně z její blízkosti – a rýpavý pozdrav od Rzi se rozhodla oplatit rýpavým pozdravem. Rez se nedotklo, že byla nazvána šedivkou, byla na svůj kožich patřičně hrdá; když byla ale vzápětí uražen i ten, sklopila uši víc dozadu. Byly jisté hranice, které se nepřekračovaly.
„Můj kožich z toho vynech,“ ohradila se, a zkusila změnit téma. Přece se tu nebudou hádat o kožichu – zvlášť, když je naprosto bez debaty, že je její kožich krásný. Snad jen ta jizva – ta jizva od zrůdy z bažin, co jí zůstane na stehně jako věčná připomínka na stinné stránky magie. Ale ani tu Rez nepovažovala za ošklivost.
„Všimla jsem si tě tehdy v lese, napadlo mě, že přijdu pozdravit a říct, kde je u nory čerstvá kořist, ale jestli jdu nevhod, a jestli se místo toho chceš bavit s tímhle fešákem…“ nechala svůj hlas vyznít do ztracena. Ohlédla se okatě na šedého a výraz jejího obličeje dával jasně najevo, že má druhá vlčice pěkně pomýlené standardy krásy, když jí nadává do střapatých a přitom se tu zahazuje s vlkem, co vypadal, jako by prohrál rvačku s tlupou medvědů.
Šedý se pak rozhodl zapojit se do debaty, která by se bez jeho přičinění možná zvrhla v přehlídku uštipačných poznámek na účet něčí srsti. Jeho slova ale Rzi trochu pozvedly obočí.
„Napůl černej a napůl bílej,“ potvrdila mu to skoro bezmyšlenkovitě. To s modrováním ji to vyvedlo z míry – a to, že šedý mluví o tom vydrápnutém oku jí prve nedošlo. Když Meinera potkala poprvé, už byl jednooký.
„A nepochlubil,“ dodala pak. „Ale…“
… ale pokoušela si vybavit události z léta, kdy se s Meinerem vydali k sopce, a starší vlk mezi řečí prohodil něco o rvačce se Styxiným sourozencem. O té, ve které přišel o oko. Po tom uvědomění už se to všechno rázem poskládalo dohromady – šedá srst, jizvy z bojů, chladné žluté oči a povědomý pach. Tohle musel být Styxin sourozenec – a Rez v tu chvíli nevěděla, jestli je špatně nebo dobře, že z ní ještě pravděpodobně táhne vůně jeho sestry. To on potrhal Meinera? Vypadal na to dost velký. Rez si najednou byla až příliš vědomá toho, jak je ten vlk velký.
„Kdo vůbec jsi, jestli se můžu zeptat? Nikdy jsem tě tu neviděla,“ pokusila se nedat na své tváři znát tu emoční horskou dráhu, snažila se dál působit sebevědomě.

//Mechový lesík

Ze smečkového území odcházela už s o něco čistější hlavou a klidnějšími myšlenkami. Věděla, že se tam ještě bude musel vrátit, aby promluvila s Launee, aby mohla zkusit přesvědčit o Styxině potenciálním přínosu pro smečku i ji. Nakonec, byla přesvědčená, že Styx skutečně svou předchozí krvežíznivost opustila, že je pro ni možné žít s magickými vlky zcela v míru. Před Rzí se sivá k cizím vlkům nechovala až tak agresivně, a Rez sama si od Styx zvykla na něhu. Možná to ale byly velmi naivní myšlenky.
Pomalým krokem došla tmavošedá až k řece a opatrně sestoupila k jejímu břehu, aby se napila ledové vody. Už po chvilce cítila jehličky mrazu na jazyku, a tak utišila žízeň co nejrychleji, než se rozhodla jít dál. Byla to víceméně vycházka z plezíru, krátké protáhnutí nohou, než se vydá zpět do lesa a vyžádá si rozhovor s hnědou alfou. Bylo ale po všech směrech výhodné prohlédnout si okolí svého možného budoucího domova, a ona si mohla dovolit plýtvat energií. Byla najezená na týden dopředu a zadní noha už ji vůbec nebolela.
Vyrazila podél vodního toku na západ, a netrvalo dlouho, než opět ucítila pach dalších vlků. Tahle řeka byla podle všeho také frekventovaným místem. Nevěnovala tomu zprvu pozornost, ale po chvíli zpozorovala v dálce před sebou drobnou hnědou vlčici, které dělal společnost jiný šedý vlk, zdálo se, že jsou zabráni do jakési debaty. Není to ta Meinerova… Raději svou myšlenku nedokončila, místo toho si předsevzala, že s ní promluví, a třeba se vyptá, jak to mezi ní a černobílým vlkem vlastně je.
Vydala se tedy za nimi, nesnažila se nijak skrývat svůj příchod. Možná by si jej ale rozmyslela, kdyby měla čas si druhého vlka prohlédnout víc zblízka – vypadal jako ranař, a jeho pach byl čímsi známý a cizí zároveň. Nakrčila nos, když se snažila tu záhadu rozlousknout. V tu chvíli už ale došla skoro k nim, a tak se raději ohlédla na hnědou vlčici. Tu znala – alespoň od vidění.
„Pěkný dopoledne,“ mávla ocasem. „Kde máš půlenýho?“

Pousmála se, když domluvila, naprosto přesvědčena o své pravdě. A žádný alfa se s ní přece o něčem takovém nemohl přít. Zároveň tím dořekla vše, co potřebovala - doufala jen, že to alespoň k něčemu bude, že se jí podaří získat alespoň nějaké sympatie pro sebe i pro Styx; že by tohle místo, tenhle les, třeba jednou mohlo být útočištěm.
„Vypadá to, že přišla Launee,“ prohlásila pak, když se k jejím nozdrám donesla vůně hnědé vlčice. Byla to nepochybně ona, její pach byl výrazný, jako to u alf obvykle bývalo. Rez se pak ještě jednou ohlédla ke hranicím, ze kterých před několika okamžiky zmizela ta hnědá tulačka. Ji vyhazujou, ale tebe přece nevyhodili, i když jsi byla zraněná, zamyslela se nad tím na okamžik, ale teď to nebylo podstatné. Hluboce si povzdechla.
„Možná bys to mohl – donést ty, jestli bys byl tak hodný,“ prohodila pak, „táhly jsme toho kamzíka docela dlouho.“
Skoro instinktivně se rozhodla hrát mu na city, zdůraznit svou námahu a únavu, která by jí snad mohla vynést nějakou sympatii. A pak – pocítila, že přece jen nemá náladu setkat se s příliš mnoha vlky, a že jich teď u nory nejspíš bude hodně.
„Už jsem docela utahaná, asi se půjdu někde stočit pod strom. Necítím se teď na společnost. Ale kdybys mohl Launee vzkázat, co jsem ti řekla, byla bych moc ráda.“
Věnovala mu ještě přátelský úsměv a zamávala ohonem, a když si byla jistá, že Therion nemůže mrtvého kamzíka minout, odporoučela se mezi skupinku nižších stromků. Jakmile našla místo v závětří, na chvíli se tam stočila do klubíčka.
Když se probrala, nevěděla, jestli to byla chvíle, nebo snad mnohem delší doba. Cítila se ale o něco více odpočatá, jen doufala, že její záležitost se vzkazy a kamzíkem byla předána úspěšně. Zvedla se a zamířila ke hranicím, aby zavětřila, zda nepřišel někdo nový, a zda pach Styx už zcela zvětral.

//Kiërb

Světlehnědý vlk, Therion, stále nepřestal působit jaksi neklidně, roztěkaně, a jeho slova se zadrhávala. Netrvalo dlouho a Rez to rozhodilo z jejího klidu – v první chvíli ji napadlo, jestli neudělala něco, čím ho vyvedla z míry, nebo jestli se neuhlídala s předchozím hodováním a nemá srst na obličeji příliš od krve. Nebo je tu snad nějaká hrozba, o které Rez neví, a která děsí tohohle vlka?
„Je mi mnohem líp, děkuju,“ kývla opatrně, zvedla koutky úst do mírného úsměvu, potěšil ji zájem o její zdraví. „Už jsem úplně v pořádku. Jen jsem od té doby neviděla vlčici, se kterou jsem sem přišla, Lilith – neviděl’s ji tu možná? Je skoro celá černá a má modrý oči podle magie vody…“
Napadlo ji, jestli tu Lilith vůbec zůstávala, a jestli se na ni nehněvá – Rez tehdy odcházela docela narychlo a bez rozloučení. Vzápětí ale musela tmavošedá luštit slova, co v rychlém sledu Therion vypustil z úst. „Partnerka?“ ozvala se pak. Vysvětlovalo by to, proč je tak nasáklý pachem Launee, bylo to docela logické. Ta méně logická část spočívala v tom zbytku.
„Ach tak. Takže jsi – druhý alfa?“ znělo to tázavě, přece jen tu domněnku chtěla nějak potvrdit. Přemýšlela, jak vůbec přehodnotit své chování k němu, pokud tím alfou je. Ohlédla se k místu, kde zanechala kamzíka, a nakročila tím směrem, doufala, že ji bude Therion následovat. Přece jen nechtěla, aby mršinu našli ptáci, nebo nějaký další cizí vlk.
„O to radši tě teda poznávám,“ řekla pak, napadlo ji, že měla docela štěstí, že narazila zrovna na něj. Tahání kamzíka ve dvou slibovalo společnou chvíli o samotě, a tenhle vlk působil celkově mírným dojmem – jako někdo, kdo si vyslechne, co má Rez na srdci.
„Je támhle u těch stromků, ten kamzík. A půlka z něj je pozdrav od Styx, jako důkaz dobrý vůle – lovily jsme spolu. Je to moje známá, i Meinerova.“ Když už se Rez dozvěděla, že je tu Meinere vážený, neopomínala se ohánět i jeho jménem. „Ráda bych se tu za ni přimluvila. Pro vás, věřím, nebezpečná není. A většina pomluv je horší než skutečnost.“

Trpělivě vyčkala na místě, než se světlehnědý vlk vydal za ní. Působil z nějakého důvodu nervózně, a Rez váhala, zda je ta hnědá vlčice důvodem jeho neklidu. Mohla to ale docela dobře být i ona sama – táhla z ní krev zabité kořisti a bezpochyby i Styxin pach. Přesto se snažila působit vyrovnaně, ještě jednou zamávala ocasem, když byla pozdravena.
„Viděla jsem tě tehdy u nory! Ale jen jsme kolem sebe prošli,“ začala sebevědomě, ačkoliv se jí zmocnil vděk za to, že se jí ten vlk představuje znovu. Jméno, kterým jej Launee předtím označila, se jí už vytratilo z mysli a takhle byla ušetřena trapné nutnosti se vyptávat.
„Já jsem Rez,“ oplatila pak laskavost, pokusila se co nejstručněji nastínit svou situaci. „Místní alfa mě tu nechala spolu s mou kamarádkou se schovat, když jsme se potácely zraněný po okolí. Přečkaly jsme nějakou dobu ve vašem úkrytu.“
Přešlápla, sledovala reakce toho Theriona, a až v tu chvíli si uvědomila, že je z něj podezřele hodně cítit Launee. Neměla ale zatím čas to analyzovat.
„Chtěla jsem se něčím odvděčit, tak jsem přinesla skolenýho kamzíka. Je kousek od nory - mohl bys mi pomoct ho tam dostat, jestli už jsi tu hotovej?“ kývla okatě k té hnědé vlčici.

Pousmála se na Styx. Nakonec vám možná prospěje mít chvíli na… utřídění názorů. Na to, abyste si mohly samy v sobě udělat pořádek. Ty víš, že ji miluješ, ale ona… Zahnala pochyby svého nitra, teď na ně nebyla vhodná doba. A nechat je na chvíli uležet se zdálo být vhodným řešením.
Rzina oháňka se taky rozkmitala ze strany na stranu, když napodobovala Styxin ocas. A zbytek toho loučení se udál snad až příliš rychle. Když Styx i s krvavou kýtou mizela mezi zasněženými stromy, Rez zhluboka vzdychla. Osaměla. A znovu na ni dopadla únava, usazující se kdesi v kostech. Potřebovala si alespoň na chvíli odpočinout, to bylo jasné – a vidina mechem vystlaného prostoru v ní vzbudila stěží ovladatelnou ospalost. Brzy se tam dostaneš, slíbila si. I s touhle mršinou. Musíš ještě najít někoho, s kým promluvit, ideálně tu Launee.
Uchopila kamzíka za druhou ze zadních nohou a znovu počala táhnout. I bez té zadní hnáty byl docela těžký, a navíc, už ho snad dovlekla dost daleko, skoro na dohled k noře. Napadlo ji, že přece jen bude lepší nezasvinit ten mech od krve, a jistě k němu stihne někoho dovést dřív, než kořist spatří jiní mrchožrouti.
Na chvíli se sklonila a sama se posilnila několika sousty kamzičího masa, pak si olízla čenich a poslouchala, zda neuslyší kroky. Zdálo se jí, že odkudsi zaslechla hlasy, a bylo to nedaleko - na opačnou stranu, než byla nora, směrem, kterým cítila hranice. Zvedla se tedy a vydala se za nimi. Kráčela pomalu a rozhlížela se kolem, přece jen neměla příliš příležtostí pořádně si ten les prohlédnout - a s jeho obyvateli to bylo podobné. Proto, když spatřila mezi stromy světle hnědého vlka, byl jí jen matně povědomý. Podařilo se jí vzpomenout si, že jí ho představovala Launee, když je s Lilith vedla do nory - tam ovšem paměť Rzi končila. Viděli se krátce, Rez byla tehdy na smrt unavená a teď ani nevěděla, jestli si ji vůbec bude pamatovat ten druhý.
Byl teď zabrán do rozhovoru s jakousi mladě vypadající hnědou vlčicí, a podle postojů jejich těl se nejspíš příliš neznali.
"Zdravím," zavolala na vlka Rez zdálky, zastavila se pár metrů od nich, aby dala najevo, že jim nemíní vstupovat do rozhovoru. Máchla pak ocasem, aby slovům dodala alespoň trochu přátelský ráz. "Můžeš pak na slovíčko?"

Vítr k nim zavál nějaký úplně cizí pach. Rovnou se ale přidal k té směsici dalších pachů, ve kterých se Rez nevyznala, nevěděla, jestli je to místní vlk nebo ne. Ale vzdáleně cítila i Meinera, který musel být někde poblíž, a myšlenka na další známou tvář byla uklidňující.
„Domluveno, tedy,“ odpověděla Styx a uši se jí postavily o něco víc nahoru. Upnula se k myšlence jara takřka okamžitě.
Byla to ale ještě daleká budoucnost, a vše teď bylo nejisté: Rez si nemohla být jistá ani svým místem v téhle smečce. Bylo lepší se soustředit na to, co měla právě před sebou – a společně se Styx se pustily do odtrhování kamzíkovy nohy. Sivá nakousala kůži s vazy pod ní, a Rez vzala do tlamy kamzíkovu holeň a mocnými trhavými pohyby se jim po chvíli podařilo oddělit alespoň část té nohy od zbytku. Tmavošedou to znovu udýchalo, a nyní již osvobozenou kýtu pustila na zem, aby mohla vyplivnout chlupy, co se jí při tom přilepily na jazyk.
Ohlédla se pak po druhé – teď, když měla Styx jídlo na cestu, zbývalo se snad jen rozloučit. Cosi se Rzi stáhlo v hrdle, přece jen měla pocit, že spolu ještě nedomluvily, že je ještě mnoho nezodpovězených otázek a neprožitých cest. Ale už se alespoň nebála, zda druhou vůbec ještě uvidí. Měly přece společné plány.
„Dotáhnu ten zbytek k noře. A my se – my se uvidíme brzy. Slibuju.“ Přišla o něco blíž, aby mohla Styx olíznout tlamu. Tvářila se sice, že ji čistí, ale krev v žilách jejich kořisti už byla dávno vychladlá.

//VJA 2. Promluvit si alespoň se dvěma členy Styxiny rodiny (2 posty) 2/2, 1/2

Byla ráda, že se na chvíli zastavily, brala to i jako příležitost k oddechu – a rozhodně nechtěla uspěchat nebo pokazit rozloučení.
Jemně kývla, když se Styx definitivně odmítla setkání se zbytkem obyvatel lesa. Bylo to nejspíš rozumné. „Tu noru bychom si ale nejspíš měly pořídit tak jako tak,“ promluvila potom, mrkla na druhou. „Bylo by krásný mít něco… jen našeho. Jestli bys pořád chtěla.“
Představa vlastního prostoru, představa něčeho společného, začala zavánět domovem, a Rez se neubránila humorné představě, jak se se Styx doopravdy usadí a třeba si někde ukradnou i vlče, aby byla ta rodinná idylka dokonalá. Ale až takový závazek by si nejspíš ani jedna z nich na krk navléct nenechala.
„Musím přece vědět, kam se vracíš. Ale nebojím se, že bychom se znovu nenašly – teď víš, kde budu nejspíš zůstávat já, a jakmile na jaře roztaje půda, můžeme najít nějaký vhodný místo.“
Byl to bezpochyby slib.
Prohlédla si ještě zadní nohu kamzíka – na kýtě bylo docela dost masa, ale odervat celou nohu by si žádalo docela dost práce a síly. „Můžeme mu zkusit vykloubit tu nohu v kyčli,“ navrhla a vzala jednu ze zadních nohou, aby jí mohla trhnout směrem, kterým se nohy běžně otáčet nemohou. Po třetím pokusu se skutečně ozvalo jakési lupnutí – a Rez blýskla očima ke Styx, jestli ji druhá sleduje v jejím neodborném řeznickém umu. Nezbylo než se snažit o něco víc, pokud měla Styx vůbec s něčím odejít. Zbývalo jen poradit si s četnými šlachami, rozervat je.
„Nechceš si ještě zahrát na přetahovanou, nebo už jsi z tý cesty příliš unavená?“ ponoukla druhou, aby jí pomohla zadní nohu odervat.