Gallirea - Příspěvky uživatele

//7. Napsat post kde bude jméno Rez minimálně 3x v každé větě. (by Savior)
//Lesík topolů

Rez trochu pozvedla uši, když Lindasa Rzi vyprávěla o krajině svého mládí, ne nepodobné té, ve které vyrůstala Rez. "Muselo být krásný vyrůstat tady, mezi všema těma legendama," přiznala Rez, ačkoliv té samé Rzi se špatně představovalo jiné dětství, než to, které měla sama Rez. "Mělas bratrů víc, tedy," podivila se pak Rez, Rez totiž vyrůstala se třemi dalšími mladými vlky: byli tehdy nerozluční a všechno kdysi dělávali spolu, jen Gavril, Dolor, Evan a Rez. A teď zbyla jen ona, Rez, protože se kdysi rozhodla opustit rodný les, ačkoliv se to Rzi všichni snažili rozmluvit, a Rez byla tak tvrdohlavá, že je neposlechla.
Rez se potěšeně pousmála, když si Lindasa vybrala jako možnou přítelkyni právě ji, Rez, ačkoliv se se Rzí znala teprve krátce. Bylo přece jen vidět, že si v určitých ohledech se Rzí rozumí - Lindasa splňovala kvality, které Rez přisuzovala inteligentním vlkům, a Rez podle všeho příliš nepřekážela plánům druhé vlčice na budoucnost Gallirei plnou hnědých kožichů.
Měla by sis vůbec dělat kamarády, Rez, když stejně skončíš nakonec sama - navždy jen ty, samotná Rez, protože Rez všichni stejně nakonec opustí? ozvalo se Rzi v hlavě, a Rez už charakteristicky chtěla zatřepat hlavou, ale zastavila se - přece jen musela Rez vypadat před svou novou známou normálně, a věčné klepání hlavou ze strany na stranu by neobstálo.
Všechny zlé myšlenky Rzi ale byly brzy zažehnány, tohle Rez velmi imponovalo: "Možná to tak dopadne - přece jen jsme ve stejné smečce, a spojenci se hodí vždycky... Lindasa a Rez, kontrola kvality kožichů?"

//6. Vzpomínat na svou první velkou lásku Valeriana, můžeš nahlas nebo v myšlenkách, ale značná část postu bude věnována vzpomínkám (min 2 posty). 2/2
//Tajga

Upřímně jí zaujala možnost ostatním přikázat, místo toho, aby se s nimi musela dohadovat o všem, co jí zrovna přijde vhodné. Takhle by mohla Norimu přikázat, aby se šel projít někam do pouště a zůstal tam, mohla by říct vlkům jako Norox, aby ji nechali na pokoji, mohla by říct Launee, že Styx k ní patří, a Launee by to cítila.
„To je dost lákavý – určitě se Smrti zeptám, jestli za ní dojdu,“ usoudila. „A vzhledem k tomu, že říkáš, žes tu magii měla silnou jako mladší – vyrůstala’s někde v okolí?“
Jestli Lindasa nikdy nebyla v krajině svých předků, a měla v tomhle kraji bratra, to se tu narodila? Rez zatím nevěděla o nikom, kdo by tohle místo považoval za svůj pravý domov. Většina jejích zdejších známých byli tuláci.
Bylo jí sděleno, že udělala, co mohla – nejprve trochu nakrčila čelo, byla to nešťastná myšlenka. Snad ale skutečně udělala, co se dalo. Když Valeriana vzal proud, chodila hodiny kolem břehu, vracela se k němu a vyla a volala, dokud neměla hrdlo v jenom ohni. Cítila hluboko to odloučení, tu ztrátu, horší, než jakou dosud kdy zažila. A pak, když vedle té řeky byly už jen její stopy v blátě a hučení masy vod, jak se tříštila o balvany na své daleké cestě do nějakého cizího moře, Rez měla pocit, že tam jakási její část zůstala.
Možná ale dělala, co mohla, aby se Valeriana zbavila, nebo ne? Byl její nápad přejít přes řeku, aby se dostali rychleji ke vzdálenému lesu. To ona se za ním ale neohlédla, když balancovala s drápama skřípícíma po kamenech. To ona pak odešla, aniž by šla hledat jeho tělo dál po proudu.
Tohle snad není potřeba, napomenula se v duchu. Je pryč. Všechno je to pryč, už se nevrátí, a když se budeš z čehokoliv vinit, nikomu tim nepomůžeš. A tím spíš sobě.
I tak si ještě nechtěně vybavila, jak vypadaly jeho oči. A že to byly jedny z nejkrásnějších očí, co kdy viděla. Pořád si přesně pamatovala výrazy v nich a tón jeho hlasu, místa, kde byla srst na jeho zádech o něco hrubší, záhyby tvořící se na uších, když je sklonil. Jako by tahle vědění byla vepsána, ba vryta přímo do jejího nitra, do její osobnosti.
„Zkusila jsem to,“ řekla. „A – děkuju. Vážně se cejtím líp. Věřím, že dovedeš bejt fakt dobrá kamarádka.“

//Západní Galvatar

//Tajga
//6. Vzpomínat na svou první velkou lásku Valeriana, můžeš nahlas nebo v myšlenkách, ale značná část postu bude věnována vzpomínkám (min 2 posty). 1/2

„Většině by Smrt měla rozdávat spíš inteligenci, než magie,“ vydechla. „Ale to by to tu bylo dost možná o něco nudnější.“
S těmi blázny se vlk alespoň trochu pobavil, a měl pocit, že má intelektuální převahu. A některé problémy, co tu místní měli, by inteligence třeba jen zhoršila.
„Zní to zatraceně dobře, ovšem,“ rozplývala se, aniž by tušila, že na ni samotnou byly tyhle čáry ještě docela nedávno použity. „Moc ovládat ty, co jsou na tom hůř než ty. A dává smysl, že by mimo tuhle zemi byly magie slabší. Možná, jestli je dává Smrt, můžou bejt i tak stále vázaný na ni a její blízkost…“
Zapřemýšlela se, a znovu se utvrdila v tom, že by měla jednou ten jedlový lesík navštívit a vidět tu magickou vlčici na vlastní oči. Třeba by se skutečně dozvěděla něco víc.
Potěšeně mávla ocasem, když měla pocit, že se jí podařilo Lindasu přesvědčit, že je Styx příjemným společníkem, nebo alespoň, že je normální jako ony.
Od Lindasy upřímně nečekala hezká slova nebo soucit, takže ji to mile překvapilo, ačkoliv to s sebou přineslo vlnu nepříjemných pocitů a vzpomínek. Upřímnou soustrast jí nad Valerianem ještě nikdo nepopřál. Hlavně se teď nesesyp, říkala si. Hlavně před ní ne. A naběhla sis sama – s těma vzpomínkama. Mohla’s prostě říct, že to mezi váma skončilo…
„Jo,“ potvrdila. „Partner.“
Možná máš prostě jen smůlu. A místo toho, abys truchlila, se rovnou zamilováváš dál. Zatřesení hlavou – tak se zbavovala nepříjemných proudů v mysli. Tentokrát to ale zas tak nefungovalo, protože tyhle se uhnízdily kdesi v jejím nitru a nechtěly pryč. Jak se tímhle vůbec měla vyrovnat? Jak to dělali ostatní, když přijdou o někoho, koho bezmezně milovali a kdo byl jejich jedinou oporou, jistou?
"Měli jsme i spoustu světlech chvilek. Bylo to hlavně že začátku krásný, ale pak to prostě byla jen předehra k ty tragédii. A přišlo to docela nečekaně. Utopil se za bouře, prostě ho... vzala voda. A pořád si říkám, jestli jsem tehdy nemohla něco udělat. Ale - to je už fakt minulost. Nechci tě nějak... zatěžovat."
Zkusila se zastavit, přece jen nevěděla, jestli je zrovna Lidnasa někým, komu se dá plně věřit. Znaly se sotva den.

//Lesík topolů

//Sněžné hory

„Asi se s tím budou muset smířit,“ uchechtla se nevesele, když pomyslela na Styx, které proti její vůli narostla křidélka. A bude s tím muset žít dál, pokud se snad Smrt nerozhodne ji té havraní kletby zbavit.
„Celkově nemusím extrémy. Extrémní ideologie. A cvoky,“ dodala pak, a na chvíli přemítala, jestli tím rovnou neurazila i Lindasu. Ale touha po hnědých vlčatech a přesvědčení, že má její rod nejčistší krev, bylo o dost snesitelnější a rozumnější než zabíjení magičů.
Rez poslouchala pozorně, když jí Lindasa začala povídat o magiích. Nepoznala tu příliš vlků, co by měli tu stejnou magii jako ona. A ptala by se jistě dál, kdyby nebyla přesvědčená, že se ztrapní, když přizná, že neumí ovládat zhola nic.
„O příkazu jsem toho moc neslyšela,“ připustila. „Ale musí to být zatraceně užitečný. Zvlášť u vlků, co toho v hlavě moc nemaj – ovládají se snáz? A stříbřitý oči jsou bezpochyby nejhezčí.“
Jak by mohla nesouhlasit! Její oči byly jako dva Měsíce zastřené černou panenkou, a na pozadí tmavší srsti krásně vynikaly.
„Styx možná uvidíš brzo – zná se s ní i Meinere. Možná nás brzo přijde navštívit.“ Rez doufala, že to bude až po tom, co si stihne promluvit s alfami o svém místě ve smečce i o Styxině přínosu pro ni. A zamyslela se, když o ní Lindasa chtěla vědět víc. Zájem jí lichotil – na druhou stranu ale byly věci, o kterých zatím řekla jen několika vlkům.
„Byla to docela dlouhá cesta,“ řekla, aby se ohradila, proč že jí to trvalo tak dlouho. „A nevěděla jsem, kam míříme, nevěděla jsem ani, že nějaká Gallirea existuje, natož jak se sem dostat. Nevím, co jsme si mysleli, že najdem. Možná nějakou další smečku, kde bychom mohli na čas bejt. Místo, kde je víc kořisti, noru, do který nezatejká. Šli jsme pár měsíců, a nikde to nevypadalo úplně pohádkově. Spíš pustina, divný planiny, skaliska a tak. Už tehdy jsem věděla, že tuláckej život pro nás úplně nebude. A on se choval jako čím dál větší hajzl. Ale doufala jsem, že když se někde usadíme, bude to třeba lepší. Jenže pak umřel, tak jsem sem došla sama.“

//Úzká rokle

//5. Vydat se na území Sněžné hory, ledová pláň a kry a porovnávat jejich zmrzlost (za 24 hodin). 3/3
//Kry

„Myslím, že to tak je,“ přikývla mírně. „Věřím, že někde mimo Gallireu třeba jsou vlci, u kterejch se magie neprojeví, ale tady jsem nenarazila na nikoho, kdo by ji neobjevil aspoň v nějaký formě. Všichni říkaj, že je tohle místo magií prosáklý – jak by to mohlo bejt jinak!“
Nakonec, jestli to byla pravda – kde se tedy flákala magie Rzi? Světlé oči měla, ale to už dlouho, a od doby, co sem přišla, se její uchopení magie jinak nezměnilo. Třeba budeš neschopná. Co když každej tulák, co sem zajde, dostane moc, o jaký se ti ani nesnilo, a ty skejsneš jenom s barevnejma očima?
Zatřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila – obvykle nebývaly tak černé. Možná za to mohl led pod jejími tlapami, ačkoliv teplota byla o něco mírnější, než jaká vládla na krách. Sůl z moře už jí nedráždila nozdry a zdálo se, že když budou držet směr, brzy dojdou do míst, která oplývají alespoň nějakou vegetací. Rozhodla se, že bude lepší se vrátit do středozemí, tyhle mrazivé kraje se jí velmi rychle přejídaly.
„Jak je to vlastně s tvojí magií? Ovládáš myšlenky jako já, ale vypadalo to, že’s už byla u Smrti… Máš ještě něco dalšího?“ zeptala se, nakonec, tohle byla jistě zatraceně důležitá informace.
„A jsem si docela jistá, že to má Styx v hlavě srovnaný, na rozdíl od těch dvou exotů,“ orodovala za svou přítelkyni, přesvědčená, že by mohla na svou stranu dostat i Lindasu. A slova o tom, že Lindase Rez a Meinere vyhovovali, tmavošedá přijala pozitivně – vypadalo to, že by tihle dva mohli za nějaký čas být zázemím i pro Rez. Ale nahlas to ještě vyslovit nemínila.
Lindasa se znovu vrátila ke Rziným tragickým příběhům. „Co bys chtěla vědět?“ mávla ocasem, než trochu přidala do kroku, aby byly z tohohle území pryč to nejrychleji.

//Tajga

//5. Vydat se na území Sněžné hory, ledová pláň a kry a porovnávat jejich zmrzlost (za 24 hodin). 2/3
//Ledová pláň

„To jo,“ přisadila si na Tasin účet. „Kdo vůbec říká, že magie není přírodní? Nic o tom neví a kafrá.“
Chápala sice, kde se Tasina nenávist vůči jejich kouzlům a šedým očím bere ale v tuhle chvíli už to bla nenávist bezpředmětná, iracionální – ti vlci s magií, kteří jí a její rodině ublížili, odsud byli drahně daleko a neměli s místními pranic společného. Kdyby měla Rez milovat každého vlka šedého jako Styx a nenávidět ty, co byli černí jako Nori, moc daleko by se v životě nedostala.
„A myslím, že je jediná z nich, co není. Má jen – špatný jméno kvůli nim,“ řekla, skutečně byla přesvědčená, že Styx se změnila, že ona chápe, že tady už není nutné zabíjet.
„A nápodobně. Ty se zdáš docela rozumná. Jsem ráda, že je nás v tom lese víc… normálních.“ Sama nebyla ani oficiálně přijatým členem, do toho lesa už chodila nepozvaná, ale to nehodlala Lindase vykládat. Když měla zájem o místo ve smečce, jistě se do ní nějak vloudí – a kdo z alf by pohrdl takovou dobrou lovkyní!
Kráčely dál, a v dáli se bílá planina začala trhat, rozlamovat, aby mezerami mezi ledovými pláty k pevnině zatékalo moře. Tmavě azurové a jistě také zatraceně ledové, docela jiné, než jaké bylo dole u té pláže s mušlemi. A ta zima! Ledový vítr navíc přinášel sůl, co byla cítit ve vzduchu. Tady to bylo ještě horší než na té pláni.
„Měly bychom odsud zamířit jinam,“ prohlásila a ohlédla se k úpatí hor, které teď byly snad nejbližším závětřím.
Rziny myšlenky o zimě přerušila Lindasa, když hrábla do sněhu před nimi a vytáhla jeden ze zimou utvořených krystalů. Rez ji sledovala, jak jej tahá ze sněhu a nabízí jí ho. „Ale to je-“ začala nejdřív, když tu věc Lindasa označila křišťálem. Rázem ale zavřela tlamu, trochu se jí rozšířily zorničky a pousmála se.
„Děkuju, toho si vážím,“ řekla, a natočila hlavu, aby mohla vzít křišťálek do tlamy, ve které se jí okamžitě začal rozpouštět na jazyku. A nakonec, cokoliv byl, bylo to určitě – symbolické, bylo to gesto, bylo to jakési nové přátelství. Proč by to tolik zkoumala?
Pomyslný křišťálek to ale na vlčím jazyku moc dlouho nevydržel, za chvilku se začal rozlamovat vedví a studená voda se mísila se Rzinými slinami. Po chvíli už z něj nezbylo nic.
„Už zmizel,“ řekla velmi zklamaně. „Zatraceně. Tohle se v tomhle kraji stává pořád – najdeš něco třpytivýho, a po chvíli to zmizí. A když přijdeš k Životu, zase se to před tebou objeví, aby ti to mohl sebrat.“

//Sněžné hory

//5. Vydat se na území Sněžné hory, ledová pláň a kry a porovnávat jejich zmrzlost (za 24 hodin). 1/3
//Úzká rokle přes Tajgu

Celé to setkání Rzi značně zchladilo náladu. Ta vlčice to doopravdy neměla v hlavě v pořádku, celkově byla sakra znepokojující, a Rez přemítala, jak to asi půjde dál, až se v téhle krajině ti sourozenci zabydlí víc. Přece jen, i Norox mluvil o zabíjení – to je tu snad tak málo bezpečno?
Tahle Tasa na první pohled působila příliš vyzáble na to, aby měla pořádnou sílu, ale jestli někoho sejmula i tak, bez magie, možná bude větším problémem, než za jaký ji Rez považovala.
Spolu s Lindasou byly Tasou označeny jako nepřirozená hříčka přírody, a Rez se zašklebila, když to slyšela. Z její zkušenosti měl magii skutečně každý vlk, a navíc – copak takovou hříčkou nebyla i Styx, se svými křídly a drátem kolem krku? Pokrytec, syčela v duchu.
„Je úplně mimo,“ zavrčela, jakmile se s Lindasou dostaly z dohledu té sivé. „Jak jsem řekla, rodinu si nikdo nevybírá. Ale patřit do týhle musí bejt peklo.“
Otřásla se, když kráčely dál. Nebyla jí až taková zima, ale začalo přituhovat – porost kolem nich se postupně změnil jen na čistou pláň a na horizontu už bylo jen bílo. Mrazivý vichr se zvedal, ale mělo to i pozitiva – takhle daleko na západě určitě nepotkají žádné další psychopaty.
„Možná bychom měly varovat Launee, až se vrátíme do lesa,“ řekla Lindase zamyšleně. „Měla by vědět, že tihle šedí začali vraždit. Jestli jim teda radši nechceš na tajňačku naházet ty nechtěný vlčata. nebo - neříkalas už předtím, žes po Noroxovi chtěla, ať tě někoho zbaví?“
Myslela na to, že Styx slíbila, že les nechá na pokoji, ale Tasu s Noroxem nevázalo nic.
„Tohle bylo každopádně sakra nepříjemný setkání. Co se to děje, že je skoro každej, koho tu potkáš, nějakým způsobem na hlavu?“

//Kry

Lindasa podle všeho ztrácela nervy. Pěkně se to vyostřovalo a Rez z nějakého důvodu nepochybovala o tom, že hnědá myslí svá slova vážně.
Měla nutkání zastavit se tu a vyptat se, když už byla tahle Tasa ochotná hovořit. Na jednu stranu by docela ráda zjistila víc, ale brzo jí bylo jasné, že s touhle vlčicí taky nejspíš nemá cenu se bavit. Znepokojivá dikce v jejím hlase byla dostatečným důkazem toho, že nic rozumného se nejspíš nedozví. Mluvila o smrti téměř nonšalantně, a pohled těch podlitých žlutých očí značil, že je nějak vážně narušená – podobným způsobem jako Norox. Na rozdíl od Noroxe ale nevypadala až tak nebezpečně, a s Lindasou na ni byly dvě. Sivá navíc působila docela podvyživeně.
„Ta Amnesia na tebe taky nebyla slušná?“ odfrkla si Rez, viditelně se odtáhla. Kdyby si tehdy, když se s Amnesií setkala, zapamatovala její jméno, možná by se na situaci dívala jinak. Takhle to pro ni ale byl jen nějaký neznámý tulák. „Kdybych měla zabít každýho, kdo se ke mně chová hnusně, musela bych začít s tebou.“
Neznělo to jako vážně míněná výhružka. Rez se netvářila jinak agresivně, spíš jen netrpělivě a otráveně, jako pokaždé, když se setkala s někým, o jehož inteligenci pochybovala. Žádný ze Styxiných sourozenců se jí nepozdával, snad až na Rigela – a i ten měl v očích cosi skrytě násilného, jakkoliv klidně s ní tehdy mluvil.
„A tvoje ségra mi nikoho neodtáhla. Ale my bychom měli táhnout, pojď, Lindaso,“ pokynula hnědé vlčici, aby Tasu obešly a mohly překročit řeku.

//Ledová pláň přes Tajgu

Therion ji stále mátl. Jestli se ke každému choval tak, jako nedávno k ní, dovolila si strachovat se o jeho pozici alfy. Přece jen, za celou dobu v ní nebudil respekt. Ale třeba měli on a Launee jen jiný postoj k vládnutí, třeba místo vymáhání si autority a ukázek moci chtěli být ke své smečce… hodní.
Bylo to trochu naivní a Rez si byla prakticky jistá, že se je velmi brzy někdo pokusí o vedoucí postavení připravit.
„Jako že jim řekneš, že vypadaj vorvaně?“ zazubila se. „Ale to je docela dobrej nápad. A čím větší kreativita v urážkách, tím lepší…“
Lindasa se brzy pustila po boku se Rzí do slovní potyčky s domnělou Styxinou sestrou, a radila jí cestu ke Smrti, což by dost dobře mohl být i chytrý způsob, jak někoho zabít. Bůhví, co ta Smrt s příchozími vůbec dělala. Šedá jim ale byla podle všeho rovnou soupeřkou, protože se do nich pustila také.
„To je hezký, ale dalo se to říct i slušně,“ zavrčela Rez, která nesnesla, když se k ní někdo choval jako k póvlu. Sledovala ale sivou se zájmem, přece jen to z ní docela táhlo – Rez měla dokonce pocit, že se na ní mísí i pachy jejich sourozenců, i Styxin. Vzpomněla si, jak se před nějakou dobou rozeznělo krajem Styxino vytí, a jak se za ní vydal Norox. Byla tahle taky s nimi?
Myšlenky na Styx ale trochu přebilo to, že Tasa začala o tom, jak někoho zabila. „Zabila? Koho jsi zabila, prosimtě?“
Znělo to pochybovačně, vzhledem k tomu, že Norox říkal to samé, připadalo jí, že by snad ani nemuseli být vážní. Zvlášť, když to prásknou každému, kdo jde okolo.
„Co máš se Styx, mimochodem? Smrdíš po ní, seš úplně stejně šedá...“

„Therion působil… zvláštně, když jsem ho viděla poprvý,“ souhlasila. „Je takovej vždycky?“
Předpokládala, že Lindasa je ve smečce delší dobu, musela se v ní vyznat dost dobře. Působila jako někdo, kdo stále hodnotí. Doufala, že toho z Lindasy vytáhne mnohem víc, byla jistě cenným zdrojem informací. A jestli se Rez rozhodne ve smečce zůstat, bude vhodné být s touhle vlčicí zadobře.
Řeči o šakalech ji doopravdy potěšily, zvlášť proto, že to znamenalo, že s ní Lindasa jistě souhlasí.
„To si zapamatuju, až budu chtít někoho shodit,“ oznámila.
Druhá toho na její vyprávění neřekla příliš, ale upozornila ji na pach, který tu byl slabě cítit. „Tohle není ona,“ řekla a trochu nakrčila obočí. „Ale je to cejtit trochu podobně…“
Ještě než stačila dokončit myšlenku, zpozorovala přibližující se šedou skvrnu, která později vyrostla do tvaru vlka. Vlčice, podle pachu – Rez ji přejela zkoumavým pohledem. Měla podobnou stavbu těla jako Styx, možná i vypdala podobně, a ten pach – jak mohla mít takové štěstí na její famílii, aby potkala tři její členy během několika dní?
Vlčice si ale rovnou pustila tlamu na špacír a vyjádřila se na její a Lindasin účet poněkud nevybíravě. Rez rovnou stočila uši o něco dozadu. „To nezní jako prosba,“ opáčila. „A místa je tu dost. To máš ty tak tlustej zadek, že kolem nás neprojdeš?“
Hlas měla o něco hrubší, hlubší, než když hovořila s Lindasou, a trochu se napřímila – kdokoliv tahle vlčice byla, tuhle hádku si začala sama.

//VJA 1. Přiznat se někomu, že absolutně netuší, co je to šakal.
//Erynij

Aspoň se dozvěděla něco víc o těch místních vlčatech. Vypadalo to, že žádná z nich asi nebyla dětmi štěstěny. Na druhou stranu ale chápala, proč v tom lese asi jsou. Z obou alf mechového lesíka vyzařovala jakási zvláštní dobrosrdečnost, někdo jako oni by určitě nenechal bezbranná vlčátka jejich osudu. Nakonec, tebe taky nenechali, když ses k nim dopotácela po třech, připomněla si. Ona, schopná lovkyně, ale byla docela jiným přínosem pro smečku, než kdejaké opuštěné mládě.
„Pro některý vlky možná,“ odpověděla, dávaje jasně najevo, že její názor na kožichy je právě opačný. Kdyby na Noriho neměla tak negativní názor, jistě by se jí ten prošedivělý štramák líbil taky. Teď si ale hledala jakékoliv záminky rýpnout si na jeho adresu.
„Přesně tak,“ reagovala na bonmot o blbečcích. „Je hlavou někde úplně mimo. Občas kecal takový hlouposti, že jsem přemýšlela, jestli vůbec mluví naší řečí. Třeba ne. Třeba je to jiný zvíře, co se navlíklo do vlčí kůže. Třeba bobr. Nebo šakal.“
Odmlčela se na chvíli. „Určitě to bude šakal. To zní jako šašek. A já bych to určitě nepoznala, tam, kde jsem vyrůstala, byli jen kojoti. Šakalové jsou prej podobný, jen… hnusnější?“
Skoro si odfrkla, a jakmile si uvědomila, že téhle přehnaně kritické vlčici vyžvanila, že něco neví nebo v něčem zaostává, rozhodla se změnit téma. A Lindasa chtěla vědět o ní, což jí příjemně pohladilo ego.
Věnovala teď o něco menší pozornost krajině, kterou se ubíraly k západu.
„Na Gallireu jsem přišla začátkem minulýho léta. Meinere byl jedním z prvních vlků, který jsem potkala. A sestra Kyklopa – jsme si, řekněme, velmi blízký.“

//Borůvkový les přes Mahtaë

Zasmála se znovu prospektu, že by se mohly droboty z mechového lesíka takhle snadno zbavit. „Myslíš, že jsou sirotci úplně všechny?“ ptala se dál na mláďata. Možná by se na ně dívala jinak, kdyby to byl potěr některých z jejích známých. A přemýšlela, kde se vůbec bralo tolik sirotků – to je jejich rodiče nechtěli, nebo jsou snad už všichni mrtví? Snad neumřeli na nějakou nakažlivou chorobu, aby to ta malá verbež přinesla i do smečky!
Zamířila víc na západ, a předpokládala, že ji Lindasa bude následovat – když už se chtěly projít, mohou si alespoň pořádně protáhnout tlapy. Navíc teď měla tmavošedá pocit, že se trochu oteplilo a nebyla taková zima. Snad i z toho důvodu se příliš nebála přibližovat se k místu, kde sídlila Ragarská smečka. Na její území už ale lézt nemínila.
K rozhovoru s Norim už se Rez vracet nechtěla, ale udiveně se po Lindase ohlédla, jakmile se o něm rozhovořila ona.
„Decentní?“ mrskla ocasem jako naštvaná kočka. „Je určitě mladší než my, a už má části kožichu prošedivělý. Nechápu, jak by se ti mohl líbit ten jeho a ten můj ne. Ale je hroznej i z jinejch důvodů. Je to blbeček. Jeden z těch šíleně otravných, energických mladíků s mentalitou přerostlýho vlčete, co plácnou cokoliv, co je napadne a nad ničím nepřemejšlej.“
Dělalo ji upřímně radost moct si někomu postěžovat. „Jestli se teda nezměnil, co se přidal do smečky,“ pomyslela na jeho skoro formální přivítání jich jako vetřelců. „Ale o tom docela pochybuju.“
Rozhlédla se po okolí, když zasněžená krajina pozvolna změnila svou podobu a ocitly se v dalším lese. I tenhle Rez znala. Co chvíli přejela očima po sněhu, zda neuvidí něčí stopy – hledala známky přítomnosti kořisti či jiných vlků, ačkoliv jen ze zajímavosti. Lovit nechtěla a současná společnost jí vyhovovala.
„Taky jsme zamluvily můj vznešenej původ,“ řekla pak, snad aby odvedla pozornost od Noriho, který si jí bezpochyby nezasloužil. „Historku za historku?“

//Úzká rokle přes lesík topolů

//VLA 3. Obtěžovat nějakou smečku svou přítomností na jejich území a prohlašovat, jak příjemné by to bylo místo pro vyvedení vlčat (3 posty). 3/3

Trochu se podivila, když jí Lindasa řekla, že do zemi ovládané jejím rodem nikdy nevkročila. Jestli byla tak přesvědčená o tom, jak velká a krásná její rodina je, to nikdy nezatoužila ji najít?
„Nikdy ses nechtěla jít přesvědčit?“ zeptala se, ale nebylo to kousavé. Nakonec, třeba tu tuhle Lindasu něco drželo, a sama Rez chápala, jak těžký musí být odchod z Gallirei. Ji samotnou občas trápily myšlenky na to, že by se někdy měla vrátit k rodině a alespoň se přesvědčit o tom, že jsou doma všichni v pořádku. Ovšem pokaždé, když se přiblížila k hranicím téhle kouzelné země, jako by jí neviditelná síla přikazovala, že jinam jít nemá.
Svými dalšími slovy Lindasa potvrdila, že to má se vztahem k vlčatům podobně. Rez by je ale radši ignorovala a tvářila se, že neexistují, než se jim snažila nějak ublížit. „Já je upřímně až tak neznám. Ale nejspíš budou mít tuhej kořínek – jsou původně ze zaniklý Maharský smečky. Když přežily v těch močálech, asi se jich nepůjde zbavit tak snadno. A tebe bych stěhovala nerada, zníš docela rozumně. Ale možná bychom mohly přestěhovat ta vlčata – sem do teplejších krajin, nemyslíš?“
Rovnou si představila, jak by mohly ty malé přetáhnout sem, když je tu tak hezky. „Přece jen, na tom tuhým severu určitě strádaj,“ pokračovala zasněně, a zdálo se jí to v tu chvíli jako ideální řešení.
„A vypadá to, že ti to budu muset říct jindy,“ řekla pak, jakmile ze středu lesa zaslechla čísi kroky, a za chvíli už cítila i pach vlka, který se blížil. Sice byla docela ráda, že se pro teď vyhla otázce, ovšem zrovna tohohle lumpa by raději potkala někdy jindy.
Nori od nich zůstal v uctivé vzdálenosti, a hranice hájil docela svědomitě – to Rzi připadalo necharakteristické, přece jen si ho pamatovala jako otravného a bláznivého vlka.
„Zdravím,“ máchla Rez poněkud neupřímně ocasem, „co tím myslíš?“
Zprvu nepochopila jeho narážku, až pak jí došlo, že pravděpodobně naráží na to, proč teď po jejím boku není bezuchá, sivá. Tak jako tak bylo nejlepší to nekomentovat.
„Neztratily, vím, kde je kterej les. Doufala jsem, že narazím na tvou kamarádku, ale možná se zastavím spíš někdy jindy. Ale mohl bys Baghý pozdravovat, kdybys byl tak hodnej!“
Obrátila se rovnou k odchodu, přece jen nebyl Nori jedním z těch, s kým by dobrovolně trávila své chvíle. Ohlédla se za sebe, aby viděla, jestli jde Lindasa za ní, a když byly od černého čahouna o něco dál.
„S tímhle se radši nebav, je to nesnesitelnej cvok,“ instruovala hned Lindasu, aby mohla své nepřátelství k Norimu rovnou roznést dál.

//Erynijský les přes Mahtaë

<3
Moc děkuju za akci, byla skvělá - a doufám, že se brzo dočkáme nějaký další. Bavily mě hlavně podobnosti v některých odpovědích.
Poprosím o 9 květin a 3 oblázky!

//VLA 3. Obtěžovat nějakou smečku svou přítomností na jejich území a prohlašovat, jak příjemné by to bylo místo pro vyvedení vlčat (3 posty). 2/3

Naznačení, že oplývá vyšší inteligencí než kdejaký hromotluk, by si málokdo vyložil jako kompliment – Rez ovšem nebyla málokým.
„To je pravda,“ přitakala, „takovejm stačí ke štěstí i málo inteligentní zábava.“
Pozvedla trochu uši, když se Lindasa rozhovořila o svém původu. „Kde přesně?“ zeptala se pak. „Já pocházím ze západu, moji rodiče mají smečku pár týdnů cesty odsud.“
Usoudila, že je žádoucí zmínit, že taky není jen prašivým tulákem – její dětství bylo šťastné a naplněné hojností. Nikdy jí nepřišlo, že by byly některé smečky prestižnější než jiné, ale být dcerou alf jistě znělo o něco lépe, než se narodit někde v polích. Hovor se ale brzy uchýlil zpět k lesu. Možná bys mohla dát najevo, že jsi tady, a třeba by ses znovu setkala s Baghý, řekla si, stejně už seš za hranicema. Nakonec se ale rozhodla nevýt. Členové smečky už stejně možná cítili jejich pach, vítr ho roznášel po okolí.
„Ta vlčice se jmenuje Baghý, taky byla tulačka, když jsme se seznámily,“ odpověděla. „Myslím, že ji tady pořád cítím. Ale nevím, jestli se teď hodí návštěva…“
Poslouchala se zájmem, když se Lindasa znovu vyhnula otázce, jestli mezi ní a Meinerem není něco víc. Mohla bys pak zkusit zmáčknout Meinera samotnýho. Sice jí do toho nic nebylo, ale milovala drby, a představa, jak se ten půlený morous zamilovává, jí přišla vážně pěkná.
„Je pravda, že by ty vlčata neměly být ošklivý,“ souhlasila. „Nebo flekatý, to bývá hrůza. Viděla jsem nedávno jedno takový.“
Připomnělo jí to, jak žertovali o vlčatech s Meinerem, a jak chtěli ta ošklivá naházet do sopky. Z nějakého důvodu ale měla Rez pocit, že když tahle vlčice mluví o tom, že by se nevhodně zbarvených štěňat zbavila, tak nežertuje.
„Určitě je nutný brát ohled na to, aby byly hezký. Ale nevím, jestli potřebuješ nějakýho alfáka, abys mohla mít vlčata. Záleží spíš na tom, jaký postavení máš ty sama, a jestli máš před ostatníma autoritu.“
O domluvených svazcích už neslyšela drahně dlouho – a představa, že by měla s někým být nebo vychovávat mladé, jen proto, že má správnou barvu srsti a postavení v hierarchii, jí připadala trochu zcestná.
„Ale s tím přesídlováním nevím,“ nechala se slyšet, a rozhlédla se kolem s podobným hodnotícím pohledem, jaký předtím viděla u Lindasy. „Řekla bych, že na místě, kde ty mladý máš, taky dost záleží. Třeba v těch horách, v Ragaru, je teď v zimě určitě o dost míň jídla. Zato tady, víc na jihu…“
Zapřemýšlela, jestli by neměla Lindasu k tomu přestěhování ponouknout. „Je to docela ideální místo. Ideálně ve středu území, s málo vlčaty, co by těm tvejm ujídala… Oh, jednou jsem viděla místního alfu. Je hnědej. Aspoň trochu.“