Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë sever

Rez spolu s Lindasou se pomalým krokem vydaly směrem od jezera. Pláň byla stále pokrytá sněhem, ale vypadalo to, že zima už začíná polevovat. Rzi už tlapy tolik nezábly, a těšila ji představa, že konečně dojdou zpět do lesa z téhle prapodivné vycházky, a pak – pak si odpočine, stočí se do klubka v té noře pokryté mechem a usne. Nejspíš na dlouho, podle toho, jak unavená začala být.
V chůzi se ještě obracela k Lindase, aby jí neuniklo cokoliv, co by se její hnědá společnice rozhodla říkat. Jen občas se rozhlédla po okolí, a i tady bylo cítit mnoho pachů vlků, co tudy procházeli. Žádného z nich ale Rez podle všeho neznala.

//VJA 15. Najít si potencionální nejlepší kamarádku nebo nejlepšího kamaráda. (min 2 posty) 1/2

Trochu si oddechla, jakmile se s Lindasou rozpovídaly. Upřímně nevěděla, v jakém rozpoložení by prožila zbytek tohohle dne, kdyby ji nepotakala – jistě by se ještě pustila do nějakých hrozivých úvah o tom, jak je tahle země propletená nevysvětlitelnými a nebezpečnými silami, které chtějí jen škodit, a že ona sama ho dost možná lepším místem ani nedělá.
„To spousta vlků,“ souhlasila. „Jen mám u ní pocit, že by hlavně pomohlo, kdyby nás aspoň na chvíli poslouchala.“
To by jí Lindasa mohla… přikázat, uvědomila si Rez. Ale bylo by to v konečném výsledku přece jen ještě horší, kdyby na ni použily magii, aby ji donutily vidět svět tak, jak to chtěly ony. Nebyly by nakonec o nic lepší než ti, co Tase ublížili předtím.
Zdálo se, že ani Lindasa neměla úplně příjemný večer, ačkoliv se naposled viděly před několika hodinami. O svých zážitcích ale mluvit nezačala, a Rzi to pro teď vyhovovalo. Nemusela ani příliš mluvit – jen být s někým, koho měla svým způsobem ráda, teď stačilo. Jen vědět, že je někdo na její straně. Lindasu znala sotva několik dní, ale už ji bepochyby počítala mezi své přátele, cítila se vedle ní dobře – a hnedá vlčice by mohla být klidně i nejlepší kamarádkou, když už budou bydlet ve stejném lese! Hleděla na Lindasu, jakmile se znovu rozešly, a povzdechla si, jako si obvykle povzdychávali vlci po nějakém náročném úkonu. Rozhodla se totiž, že náročný dnešek už je za ní, a teď se jen s Lindasou vydají zpátky k lesu. Určitě si budou mít o čem povídat, a Rez může skládat další komplimenty na hnědý kožíšek. Ten její byl sice jistě lepší a hezčí, šedá měla rozhodně něco do sebe, ale chtěla Lindase udělat radost.
„Zbytek cesty bychom mohli dojít spolu, jestli nemáš ještě další plány. Už toho courání mám dost.“ Zamířila víc na sever, chtěla obejít jezero ze severní strany. „Můžeš mi mezitím říct, co se přihodilo tobě, jestli se ti chce!“

//Západní Galvatar

//VVJ

Šla spěšně, už utahané tlapky dusaly do sněhu a Rez přidala do kroku, zatímco sledovala pach své nové přítelkyně. Lindasa tu někde byla – a Rez teď zoufale potřebovala vidět přátelskou tvář.
Teď se toho v ní dělo příliš, myšlenky se jí honily v hlavě a překřikovaly se navzájem. Vracela se v nich k těm dvěma vlkům, co zmizeli pod ledem – k tomu, jak jim nepomohla, protože se bála, že se propadne taky, k tomu, jak ji vylekala ukázka magie ve vodních hlubinách. Třeba je tam něco nalákalo, něco kouzelného, jako tehdy ten obrovský had v medvědím jezeře. Třeba ty dva vlky něco spolklo. Snědlo.
Další věc byla, že kvůli nim nechala odejít Tasu, že po sivé jen zavolala a nechala ji zmizet, ačkoliv okamžitě zatoužila běžet za ní a ukončit ten rozhovor v alespoň trochu jiném duchu. Třeba Tasu jen naštvala její reakce. Třeba ji naštvalo, jak se Rez vrtala v bolestných částech její minulosti. A Rez také nejspíš potřebovala alespoň chvíli ticha, klidu, samoty. Od té chvíle v ní stále hlodala pochybnost, neklid způsobený myšlenkami na to, že měla sivá možná pravdu. Svět rozhodně nebyl až tak hezký, a Rez to zanechalo s představou toho, jak by se byla chovala ona, kdyby vyrůstala na stejném místě jako Styxini sourozenci. S nedostatkem potravy a stříbřitýma očima, falešně značícíma magii. Jestli by byla schopna v sobě kultivovat stejnou nenávist vůči vlkům bez magie, jako by oni měli vůči ní. Jestli, kdyby skutečně nějakou velkou magickou sílu měla, jestli by to i jí nepřerostlo přes hlavu, jestli by s tím jen neubližovala. A nevěděla – bylo to neskutečně děsivé a zvrácené, myslet na něco takového. Ona by svou sílu nezneužila, nebo snad…
Vybavila se jí magie příkazu Lindasy a to, jak snadno by se dala obrátit proti komukoliv, vybavili se jí kouzelní nemrtví z bažin a až příliš čerstvý pohled na světelné záblesky pod ledem, než se probořil a ledová voda spolkla jakousi dvojici.
Copak nakonec neměla Tasa pravdu? Nebylo by lepší, kdyby magie prostě zmizela? Co se Rzi týkalo, ona by za ni rozhodně netruchlila!
Dostihla Lindasu a zpomalila svůj krok, aby nepůsobila udýchaně. „Lindaso,“ oslovila ji.
Byla upřímně ráda, že ji vidí. Nevěděla toho o Lindase tolik, ale věřila, že druhá vlčice stojí nohama pevně na zemi a je alespoň o něco realističtější než Rez. Jestli budeš vypadat jako cvok nebo se chovat pateticky, určitě ti to řekne. Bez příkras, uklidňovala se trochu.
„Myslela jsem, že se ještě chvíli neuvidíme, ale – jsem vážně ráda, že jsi tady,“ řekla. „Tasa? Ta si jen přišla zanadávat a říct mi, jak jsou tu všichni hnusný.“
Zkusila nad tím mávnou tlapkou. „Bylo to ale mírně znepokojující. Celá Tasa je znepokojující, a posledních pár hodin – bylas teď u jezera?“
Bylo jí jasné, že trochu plete všechno přes druhé, ale pokračovala. „Viděla jsem, jak se cosi blýsklo pod ledem, pak se do tý vody probořili dva vlci a už nevyplavali. Nevím, jestli to bylo něco magickýho, ale dneska už mám podivnejch úkazů fakt plný zuby.“

„Chm,“ odpověděla, když to Tasa chtěla uzavřít tím, že je tedy všechno prohnilé a hnusné a nemá cenu na světě hledat cokoliv dobrého. Kdyby Rez stihl podobný, nebo jen méně příznivý osud, možná by souhlasila, ale byla oportunistkou a měla ve zvyku na každé situaci hledat to výhodné, to dobré. Pesimismus jí nikdy nic kloudného nepřinesl. Jestli takhle chce Tasa vidět svět, byla to její věc – ale možná ji to povede k dalším zabitím z milosti. A minimálně v některých věcech měla Tasa pravdu.
„Zapálili,“ zopakovala po ní Rez, až pak jí došel plný význam těch slov, která by jí snad vázla v krku, kdyby dala větší prostor své představivosti. Taková teda byla ta smečka magičů, která ublížila sivé, která ohrožovala kdysi i Styx. V hrudi se Rzi cosi vzedmulo.
Zanadávala. Tiše, ale sprostě. A co měla vůbec dělat? Říct, že je jí to líto? To jistě Tasa ráda uslyší - od magičky.
„Mrzí mě to,“ promluvila nakonec. „Ale - počkej!“ zavolala na ni, když se Tasa rozhodla odejít. Bylo tu víc vlků v okolí, to Rez poznala, a když se rozhlédla a natočila svůj nos proti větru, ucítila i Lindasu. Hnědá vlčice musela být někde blízko – možná tudy kráčela k domovu. A potom tu byl ještě jiný, známý pach – a dvě vlčí siluety kus od břehu na ledu. Byla hluboká noc, ale zmrzlou plochu jezera jako by teď cosi rozjasňovalo. Rez se mírně zamračila, a na chvíli odhlédla zpět k planině za svými zády - vzápětí ale vzdálené křupnutí ledu vrátilo její pohled zpět k jezeru. Vlci už v dohledu nebyli.
Tmavošedá čekala celá napjatá, až se znovu vynoří z vody, ale nestalo se tak, a ona přečkala několik okamžiků s pohledem upřeným na měsícem osvětlenou ledovou plochu.
A pak už - nic. Už se nestalo nic dalšího, a předchozí světla Rez polekala. Cítila se náhle nepatřičně, jak tu stála, zatoužila utéct.
„Taso?“ zavolala ještě za sebe, ale vlčice už byla dávno pryč, i se svým trápením a pachem spálené srsti, nejspíš navždy vrytým do nozder. Když se teď Rez rozhlédla, byla v širém okolí úplně sama.
Trochu sklonila hlavu ke stopám, které šedou Tasu odvedly pryč, ale nakonec se obrátila jinam a vyrazila za známějším pachem.

//Mahtaë sever

„Nečtu,“ ohradila se hned. A byla upřímně docela ráda, že k ní Tasiny myšlenky nepromlouvají, protože měla pocit, že mysl té sivé je nejspíš zatraceně ošklivé a nešťastné místo. Vypadalo to tak – měla v sobě jistě dost nenávisti. A nejspíš to v její hlavě ani nedávalo smysl, na základě jejích slov.
„Posloucháš se vůbec?“ reagovala na její další poznámku. „To nebyla příroda, co by tu vlky napadalo, ale magická síla tohohle místa. Možná síla samotný Smrti. A nevím, že bych někdy něco zneužívala!“
Ještě si jasně vybavovala oživlé mrtvoly v bažinách, beroucí na sebe podobu jejího těla, vybavovala si obrovského hada, který se vynořil z hlubin jezera a hrozil, že ji zatáhne pod hladinu. Kouzelné ovoce, zbavující všechny smyslů. Týdny trvající tmu.
Jakmile ale Tasa mluvila dál, Rez zmlkla, už se jen snažila pobrat to, co jí bylo už trochu znejistěným hlasem sdělováno, a pokoušela se dát si ta slova do kontextu. Sia byla Amnesií? Tasa se to nejspíš pokoušela uhrát na zabití z milosti, ale když se potkaly předtím, bylo vidět, jakou má ze své malé vraždy radost.
Kdyby neslyšela historku o „nich“ od Styx, pravděpodobně by teď Rez vůbec nevěděla, která bije. Pamatovala si, co jí bezuchá kdysi svěřila – že v místě, kde vyrůstala její rodina, byla i jiná smečka, vládnoucí magií, která k nim chovala nenávist, brala jim zvěř a ohrožovala je. Že při posledním boji museli opustit svůj domov. Nemusela chápat všechno, co slyšela, aby věděla, že bylo Tase ublíženo. A dokonce – Tasa plakala. Rzi to vzalo vítr z plachet, nečekala žádnou takovou rekci.
Když promluvila po chvíli, přerušila tím ticho, co se mezi dvěma vlčicemi rozlehlo, a hlas už měla trochu jemnější. Nebyl v něm přímo soucit, pochybovala, že by jej druhá chtěla – byla v něm jen snaha o porozumění. „Je mi líto, co se ti stalo,“ začala, posadila se taky a ocas si složila podél nohou. „Je mi líto, že jste s rodinou narazili na nějakou bandu zdegenerovanejch hajzlů, co svoji moc zneužívali. Jen se snažím říct, že každej magič takovej není. Jasně, že je spousta vlků, co jsou bezohlední násilníci, ale takoví můžou bejt s magií i bez magie. A na místě, kde jsem předtím žila já, nepoužíval kouzla každej, ale nedělalo to mezi náma rozdíl. A Gallirea mi přijde podobná – za dobu, co tu jsem, je tu dost jídla i místa pro všechny. Není tu nutný se dělit na dva tábory. Styx tohle… chápe. Místní magiči nejsou ti samí, co tam u vás.“
Pohlédla na druhou trochu příměji, když se zmínila o její sestře. Byla přesvědčená, že Styx se doopravdy změnila, že rozuměla tomu, že tu všichni nejsou nepřáteli. A samozřejmě, že skutečný svět byl hnusné a kruté místo, ale bylo to podle ní způsobeno hlavně povahou jednotlivých vlků, ne tím, že by je magie nějakým způsobem měnila na krutá monstra.
„Tobě vzali děti?“ zeptala se pak, trochu stočila uši dozadu. Nikdy nepoznala mateřský cit, ale chápala, že mezi matkou a vlčaty bylo jedno z nejsilnějších pout. Už se nevracela k předchozímu křiku, ačkoliv se Tasin žal znovu přelil do zuřivosti.

Souhlasím, návrh se mi líbí a čekala jsem, že k něčemu takovému dojde. Jsem ráda, že jste reagovali na přání hráčů!
Zároveň mi ale připadá podnětné to, co říkají Lennie a Duncan. Bylo by například možné, aby během těch 14 dní po schválení této změny, během kterých půjde změnit si procenta vrozených vlastností, mohli ti, kteří to potřebují, směnit květiny v úkrytu za drahokamy s nějakým výhodnějším kurzem? Věřím, že je tu dost hráčů, pro které se tímhle stanou květiny téměř nevyužitelné (vlastnosti mají, vzhled a víc magií nechtějí), a běžný převod květinám ubírá dvě třetiny hodnoty. Přece jen se obsah inventáře nezískává až tak snadno.
To je ode mě vše :)

Druhá si odfrkla nad Rzinými slovy, a ta pochopila, že se se šedou vlčicí rozhodně neshodnou. Tasa ale pokračovala ve svém výkladu a Rez trochu přivřela oči, nespokojená s vývojem téhle situace. Postoupila ještě o krok blíž, ačkoliv pořád napůl očekávala, že se po ní Tasa může zkusit vrhnout.
„Vidíš snad, že bych ti lezla do hlavy a dělala z tebe cvoka?“ obořila se na ni, protože si její první poznámku vzala jako kritiku svých světlých očí. Mohla by Tase sice vysvětlit, že tu magii doopravdy vůbec neovládá a že jí nemá jak magicky ublížit, a možná by to šedou trochu uklidnilo – ale znamenalo by to, že by jí Rez ukázala jistou slabost. Rozhodla se o tom raději pomlčet.
„Co se snažim říct je, že magie ubližuje magičům i nemagičům. Jenom za posledních pár měsíců jsem viděla spoustu kouzelnejch potvor, co zplodila tahle země, a skoro všechny mi šly po krku. A taky je vůbec nezajímalo, jestli mám barevný oči!“
Druhá zvýšila hlas, zlatavé oči s tmavými kruhy pod nima jako by byly horečnaté. Rez přemítala, jestli se jí v tuhle chvíli Tasa vůbec pokouší o něčem přesvědčit, nebo jestli si na ní jen vybíjí nahromaděný vztek.
„Ovšemže to není úplně srovnatelný, ale neříkej, že ty neumíš ublížit. Kdyby ses ke mně připlížila zezadu a chňapla mi po krku, taky mě můžeš zabít. Vždyť jsi – zabila, ne? Tu… Amnesiu? Protože byla slabší než ty,“ zkoušela na ni aplikovat její vlastní logiku. „Viděla jsem za život spoustu vlků s magií, co někomu pomáhali. Máš pocit, že jsi lepší, protože ji nemáš? Vždyť couráš po kraji, seš vzteklá a zabíjíš, co je na tom morálnější? Když chce vlk nemít slitování a bejt vypočítavej parchant, je to z jeho povahy, ne kvůli tomu, že by měl magii.“
Druhá dusla nohou do sněhu a Rez se po noze krátce ohlédla. Měla zprvu pocit, že má druhá bílé drápky, protože nebyly vůbec výrazné, ale pak jí došlo, že je neviděla vůbec.

Taktéž se přidávám k velké gratulaci Arcanusovi a Launee! Doufám, že je bude adminství bavit.

Tasa došla blíž, a Rez už se připravovala, že se do ní druhá znovu minimálně slovně pustí, ale ta už podle všeho nebyla v tak bojovné náladě. Místo toho se ohradila, že sprostá není, a Rez se na to mírně zašklebila: už si sice nepamatovala všechny ty barvité výrazy, kterými byly před nějakou dobou s Lindasou častovány, ale tušila, že nebyly hezké.
Místo toho se Tasa nejspíš rozhodla vylít si srdce, a Rez ztratila něco z kousavosti svého tónu, protože si uvědomovala, kde sivá k těmhle názorům přišla. A bez Lindasy po boku se jí taky nechtělo vyvolávat potyčky.
„Já souhlasim s tím, že většina magie je na nic,“ sklonila trochu hlavu. I pro ni to nebylo úplně příjemné téma. Sama chtěla ovládat alespoň to, co naznačovaly její šedé oči, že umět bude. Nebyla toho ale schopná, a většina kouzel, se kterými se během cest po kraji setkala, jí jen ztrpčovala život.
„Jen nemyslím, že je potřeba kvůli tomu dělit vlky na magiče a nemagiče. Jak jsi řekla, magie je něco vnějšího. A drtivá většina vlků v tom absolutně nemá na výběr, jestli do nich vstoupí nějaká moc nebo ne, nebo kdy se to stane.“
Tasa se posadila kus od Rzi, a ta přišla o pár kroků blíž, ale jen z toho důvodu, aby byla lépe slyšet. Přece jen, předchozí prohlášení sivé o tom, jak někoho zabila, z ní v očích Rzi dělalo psychopata. Proč se tu s ní vlastně vůbec bavíš? Zvlášť, když je tak přesvědčená o svý pravdě. Vůbec to nemusí dopadnout dobře, a jak budeš Styx vysvětlovat, žes jí v sebeobraně zamordovala sestru? Rez byla přesvědčená, že by potyčku vyhrála, snad jen kvůli své tělesné stavbě – vedle Noroxe ale rozhodně takhle odvážná nebyla. Tuhle část svých vzpomínek ovšem raději ignorovala.
„Magie je v tomhle nestranná, ubližuje i magickejm vlkům. Upřímně bych taky byla ráda, kdyby mě nepronásledovaly čarovný nestvůry, ale zbavit se magie nejde. Leda bys chtěla jít a sežrat tu Smrt, o který předtím mluvila moje kamarádka.“
Mírně hnula tlamou do směru, kterým byl ten jedlový lesík, kde měla zubatá Smrt sídlit.

//Západní Galvatar

Mírným klusem – nebo alespoň krokem tak blízkým mírnému klusu, jak to jen v závěji bylo možné – doběhla až k jezeru. Jeho nedozírné hlubiny stále kryla tlustá vrstva kluzkého ledu, a Rzi se znovu vybavily okamžiky, kdy si na něm hrála se Styx. Tak dlouho se předtím s nikým nezapojila do hry! Sivá vlčice měla ve zvyku probouzet ve Rzi spoustu pocitů a tužeb, které si tmavošedá nemyslela, že má či snad doufala, že je už zapomněla.
Navzdory své předchozí nadšené náladě si teď si posteskla, když přistoupila blíž k ledu, a přemítala, zda je vůbec ještě dostatečně pevný, aby jej dokázala přejít až na druhou stranu. Chlad, vždy přicházející s večerem a prohlubující se v noci, ji přesvědčoval, že by to mohla zkusit, ale přece jen bylo posledních několik dní tepleji. Na led tedy nevstoupila, naopak si říkala, že by měla brzy zmizet někam jinam. A už se do ní začínala dávat únava, jak byla utrajdaná, její packy by určitě ocenily, kdyby jimi stále nedusala do místy zledovatělého sněhu. Odpočine si, jakmile se vrátí do lesa – a jestlipak Therion už předal Launee vzkaz, který po něm poslala?
Najednou se jí ale trochu rozšířily nozdry, jakmile zavětřila a ucítila povědomý pach. Když se ohlédla k severu, mířila sem šedá vlčice, kterou před nějakou dobou s Lindasou potkaly u té západní řeky. Rychle se rozpomenula – byla to Styxina sestra, Tasa, ta přisprostlá.
Pro jistotu se postavila tak, aby vypadala větší, kdyby se Tasa rozhodla vydat se blíž k ní. Ale teď už bylo docela zbytečné tvářit se, že tu šedá není, když už ji také musela nepochybně zahlédnout.
„To jsi zase ty,“ zavolala za ní. „Jdeš mi zase nadávat, že mám magii?“

//8. Rozplývat se ve zdrobnělinách nad okolní přírodou a jak se těšíš až se vše bude probouzet ze zimy. (Všechna možná slova budou ve zdrobnělinách).
//Řeka Mahtaë

Rez za malou chviličku doběhla kolem malého lesíčka až na planičku vedle té rozlehlé, stále hluboce zamrzlé vodní plošky. Cítila se stále výborně, měla pocit, že se jí teď všecičko skutečně daří. Našla si teď někoho, s kým si alespoň zdánlivě rozuměla, měla namířeno do lesíčka, ve kterém chtěla už zůstat, a hlavně se trochu vyčasilo: jako by si bůžci řekli, že už je na čase zmírnit to předchozí nesnesitelné počasíčko. A roční obdobíčko se změnilo také, jako to mívalo pravidelně ve zvyku: už bylo skoro teplíčko, přicházely lepší měsíce, ve kterých bude možné běhat volně po pláňkách, lovit malá zvířátka podél říček a vyhřívat se na skaličkách v posledních paprscích sluníčka těsně před jeho západem. Brzy budou lesíčky plné malých laněk a jelínků, králíčků i rozpustilých veveřiček, všude bude znít zpívání roztodivných druhů ptáčků, a všechna ta zvířátka rozjasní tuhle krajinku, která jako by donedávna spinkala zabalená do bílé peřinky.
Tlapičky Rzi ji pomaličku nesly po pláňce a na její tvářičce se mírně pozvedly koutečky její tlamičky. Měla velkou radost a těšila se na všecičko, co měly přinést další měsíce a další roky. Stane se jistě tolik krásných a zajímavých věciček! A Rez u toho všeho bude: Rez přežila všechny letošní mrazíky až do posledního.

//VVJ

//VJA 9. Olíznout někomu čumáček (2 posty). 2/2

Jakmile jí jazyk sklouzl z Lindasina vlhkého čenichu, okamžitě se mírně odtáhla. „Sakra! Promiň, to jsem úplně nechtěla,“ řekla hned, a přemítala, jestli si to náhodou Lindasa nevyloží špatně – zvlášť s tou předchozí oslavnou básničkou, kterou jí složila! Nakonec se ale nezdálo, že by to druhé kdovíjak vadilo, nebo že by se urazila. Víceméně přátelská, příjemná atmosféra mezi vlčicemi nikam nezmizela, a Rez doufala, že na tenhle incident velmi brzy zapomenou, a nejlépe obě. Co to vůbec pořád máš s těma vlčicema? Neměla by sis ty správně taky hledat hnědý krasavce? Ale ten jedinej vlk, kterej tě vážně chytá za srdce, je teď sivá – a kdovíjak dlouho ji zase neuvidíš!
„Krásnou cestu i tobě, teda. A brzo se zase uvidíme!“ zavolala ještě za Lindasou, když se druhá vlčice vydala klusem kamsi mezi stromy. Možná jí taky prospěje chvíle o samotě.
Rez ještě chvíli zůstala stát na místě a dlouze si povzdechla, ale byl to spokojený povzdech - měla pocit, že v Lindase našla spojenkyni, přítelkyni, se kterou se rozhodně nebude nudit.
Rozhlédla se okolo, aby se v nočním šeru zorientovala a vybrala si další cestu. Pak si odskočila mezi několika blízkými keři, a myslela na to, že brzy bude takhle třeba značkovat i smečkové území. To by bylo hezké – kdyby jí znovu někdo věřil s ochranou hranic! To znala, na to byla zvyklá z domova, a svým způsobem jí chyběl jakýsi pocit zodpovědnosti. Toho, že na ní záleží, že na ni někdo spoléhá a že má sama Rez ve svých tlapkách alespoň nějakou moc.
To by ses ale nejdřív musela vrátit do lesa, a promluvit s Launee a Therionem, aby tě vůbec začali považovat za členku, připomněla si. A skutečně snad už byl čas jít.

//Západní Galvatar

//9. Olíznout někomu čumáček (2 posty). 1/2
//Západní Galvatar

"Zatím jsem o tom tolik nepřemýšlela," přiznala, když se jí druhá zeptala, zda Rez plánuje nějaké vylepšení u Života. Podle Lindasiny reakce bylo znát, že není přímo proti té myšlence, ale že se k tomu staví poněkud zdráhavě. A Rez to chápala - nějaké nesmyslné klikyháky na sebe mohl nechat nakreslit jen hlupák. Všechno by mělo mít smysl a míru, zvlášť, když se to z kožichu nedá jen tak smýt.
"Byla jsem doteď jen u Života, aby umocnil moji sílu. Ale je Smrti se chystám." Neřekla Lindase nic o svých nevyřízených účtech se Smrtí, o tom, jak ji poslední dobou pronásledují oživlí mrtví, předpokládala, že druhá o hrozné povaze té magické vlčice ví, a že by to bylo na dlouho. Místo toho se soustředila na svůj výkon.
Musela si přiznat, že přece jen zkoušela zastínot Lindasin výkon, ale měla za to, že to druhé nebude vadit, když bude ten moment koneckonců o ní. A sama byla překvapená vřelým přijetím té básničky.
Zavrtěla ocasem, když jí bylo řečeno, aby si sloky zapamatovala, ačkoliv už se jí pomalu počínaly vytrácet z paměti. To byla nejspíš neodvratná součást osudu každého takového popěvku splácaného na koleni, ale dokud to v tenhle moment rozzářilo Lindasiny oči, splnilo to bezezbytku svůj účel. A Rez taky zaslechla alespoň většinu té věty o kamarádství, ale tvářila se, že si ničeho nevšimla. Oháňku ale přece nešla o něco výš, hrdá sama na sebe, nadšená z Lindasiny pochvaly a z teplejšího počasí.
"Zkusím to," slíbila, poušklíbla se. "A jsem ráda, že ti připadala hezká! Ona jsou všechny ódy vážně procítěný."
Vešly do lesa, který sousedil s jezerem - před zimou je teď chránily vzrostlé stromy, tyčící se snad až k nebi, které si i přes roční období zachovávaly charakteristickou vůni. Slabou, ale i uklidňující.
"Taky se zatraceně těším, až ty ledy pominou. Bylo by na čase. Bude víc lovný vysoký, a - můžeš se vydat hledat hnědosrstý krasavce!" pousmála se a jemně v chůzi dr la do Lindasy bokem. "A snad se nám oběma bude ve smečce dařit."
Bylo vidět, že dobrá nálada se jí nejspíš jen tak nepustí.
"Ale - nejspíš si budu muset odběhnout, co kdybychom se sešly tam? Už jsme aspoň o něco blíž. Ovšem ráda jsem se s tebou prošla, Lindaso!"
Nahnula se k ní, že jí olízne tvář, v docela přátelském, ačkoliv přehnaně intimním pozdravu, ale v tu chvíli hnědá vlčice nejspíš nečekaně pohnula hlavou - jinak si Rez nepovedla vysvětlit, jak se mohla trefit na Lindasin čenich. Na její tváři se hned promítlo, že to byl omyl.

//VJA 11. Vyjádřit někomu svou nehynoucí lásku skrze ódu (min na 4 verše)

„On se na tebe v tomhle ohledu vykašlal? Ale – aspoň ho vídáš. A aspoň to snad není takovej lunatik, jako Styxini sourozenci.“ Přemítala, kde přesně je ta hranice, za kterou je už vhodné sourozence zavrhnout, a jestli už Izar tuhle hranici překročil. Bude si muset udělat obrázek sama, až se s Lindasou vrátí do lesa. A co tví vlastní sourozenci, nemyslíš, že tě Dolor taky zavrhnul, za to, žes opustila les?
Podle Lindasiných slov byl ale aspoň jeden vlk, kterého měla skutečně ráda. A tenhle stesk po rodičích byl zcela pochopitelný. Rez už měla na jazyku otázku, co se vlastně s matkou druhé vlčice stalo, ale ze slov, že tu není vyrozuměla, že vlčice se stříbřistou krví je už možná mrtvá. Mlčela tedy, aby neotevřela nešťastné téma.
Brzy se přesunuly opět ke kožichům, tohle si Rez upřímně užívala. „Předpokládám, že ty bys svoji srst měnit nechtěla,“ řekla. „Nebo by sis zvládla něco vybrat?“
A pak obrátila pohled směrem, kterým jí Lindasa pokynula. Druhou vlčici jako by stoupající teploty naplnily optimismem, zdálo se, že ji teď ta večerní procházka skutečně těší. Dokonce natolik, že se dala do zpěvu. Rez v prvním okamžiku skoro vykulila oči, protože nečekala, že by někdo tak vážný jako Lindasa dal průchod nějakému múzickému výšlehu tvůrčí síly. Ale rozesmála se, přece jen – nebyla to špatná píseň, ačkoliv jí připadala trochu jednoduchá. Možná jako písně, co se zpívaly vlčatům, aby je naučily o světě.
Přidala trochu do kroku, jak se ta nadšená energie na okamžik přelila i do ní. „Tos vymyslela?“ ptala se, mávla ocasem ve vzduchu. „Mohla bych zkusit nějakou ódu, a co je teď vhodnější, než tvoje krásná srst!“
Na chvíli ztichla, a dusala do sněhu trochu víc pravidelně, v hloupém přesvědčení, že jí ten rytmus trochu pomůže s rýmováním. Po chvíli skutečně začala zpívat, ačkoliv její hlas ke zpěvu zcela určen nebyl.
„Lindasa v kožíšku tmavohnědém
jež hladí večerní svit
jak oslavit ji my šedí svedem?
Jak jí lásku vyjevit?
Ona kráčí po sněhovém bělu
její tlapky neboří se však
krásná je jak luna, věru
jak však vysvětlit to, jak?
Oproti ní slunce závistně bledne
a nad měsíc krajší oči má
srdce všech získá tak noci i ve dne
krev v jejích žilách je stříbřitá
a každému, kdo potká ji na pláni
i mně, ač na tom nesu vinu
ukradne srdce a ošálí vnímání
Lindasa z rodu Assassínů!“

//Mahtae sever

//VJA 12. Napsat post, kde bude alespoň 15 českých písniček.

Měly společné i to, že byly obě jedinými vlčicemi ve vrhu plném samců, to byla jasná zpráva. I to muselo být pro Lindasu podle všeho těžké, prosadit se mezi nimi – ovšem vypadalo jako silná osobnost, která se o sebe byla schopná postarat sama. Působilo to dokonce, že je samostatná až moc – že je uvyklá být sama, odstrkovat od sebe všechny, které nepovažovala za dokonalé. To by vysvětlovalo chladnost v jejím hlase, když hovořila o sourozencích, i předtím, když řekla, že není zvyklá tvořit přátelství. Téhle její stránce Rez příliš nerozuměla – sama by dala cokoliv za to, aby se mohla znovu setkat s rodinou, její vlastní bratři od ní byli vzdáleni snad tisíc mil. Říkala si ale, že není nutno to rozebírat.
„Jsem na toho Izara docela zvědavá,“ řekla, ale dala si pozor, aby to znělo, jako že od Lindasy přejímá odmítavý postoj k tomuhle vlkovi, když by ho byla Lindasa klidně schopná poslat do nebe. Třeba v tom měla druhá stříbrooká skutečně pravdu, a má pádný důvod chtít zůstat ze svých sourozenců poslední naživu. Škoda lásky pro vlky, co za to nestojí!
„Vaše matka byla taky z rodu Assassínů, předpokládám,“ pochopila, že tenhle náhled na život má Lindasa nejspíš od ní. Minimálně to znělo, jako že se ztotožňuje s matčiným názorem.
„Hah! I když, někdy je skutečně horší to, co mají dotyční v hlavě, než na kožichu.“ Zatímco kráčely přes planinu a opíral se do nich chladivý severní vítr, ohlédla se k Lindase. „Povídej, co si vůbec myslíš o úpravách, který prý nabízí Život? Růžová srst, magický klikyháky… Pochopila jsem, že to mívaj jen vlci, co jsou nějakým způsobem mocní. Někteří maj i ozdoby kolem kotníků a na krku, ale popravdě ani nevím, kde takový věci berou.“
Samotné by se jí vážně líbilo mít něco pěkného, vkusného, třeba nějaký lesklý kamínek, co by nezmizel hned po tom, co by ho našla. Ale pak se jí před očima mihl obraz Styx, s kovovým prutem kolem hrdla a jeho ostrými hroty, kterých se nedalo zbavit. Třeba ta by jistě byla šťastnější, kdyby její tělo nebylo magickými výdobytky dotknuto, a Rez napadlo ji, jestli mají zdejší vlci vůbec na výběr, co se jim omotá kolem těla. Bylo to v jistém ohledu děsivé, všechny ty otázky, byl to nepříjemný pocit. Možná to určuje nějaká vyšší síla, ale možná v tomhle platí, že život je jen náhoda a na každého místního vlka tu něco připadne.
S tou vzpomínkou se znovu vrátila ke Styx - neměla ani ponětí, kde je sivá teď. Sice si slíbily, že se brzy setkají, ale od chvíle, kdy jim nad hlavami přelétla kometa, od té půlnoční kouzelné chvíle a Rzina vyznání, uplynulo už znovu docela dost času.