Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Z Mechovýho,“ odpověděla automaticky, nepřišlo jí ani na mysl přemítat nad tím, že vlastně ani není oficiální členkou. Co na tom, však brzo bude! „Je nahoře na severu, blízko sopky.“
Poslouchala, jak Nemesis vychvaloval své rodiče. Většina alf byla mocná, a jestli se tihle dva drželi tak dlouho na vedoucí pozici, něco na jeho slovech jistě bylo. „Aspoň, že vy dva nejste líný kůže,“ kývla. Pak se vlček rozpovídal o tom, koho že to se svou sestrou napadli. Nějakou flekatou vlčici? Rzi okamžitě přišlo na mysl, jestli se náhodou nepustili do Jamie, protože ta by si to možná i zasloužila, ale mluvilo se o tom, že to byl dospělý vlk. A když Jamie Rez před několika desítkami minut viděla, strakatá kulička byla živá a zdravá a uši měla obě.
Stejně, co je to vůbec za smečku, když ochránci a lovci jsou vlčata? Nevěděla toho o Asgaaru moc, a obrázek, co si v mysli skládala dohromady, byl poněkud kusý a nepřesný.
„Z toho, co jsem viděla, by zmlátili kohokoliv,“ rozhodla se zveličit zásluhy těch dvou, ačkoliv jí cukly koutky úst.
Starší světlý vlk vypadal, že ho iniciativa těch dvou raubířů také trochu zaskočila, ale působil relativně mírně. To ale nesedělo s jemným odérem krve, který Rez cítila ve vzduchu. A s podivnou ztuhlostí, se kterou ten vlk nesl hlavu… Jestli tu někde bylo nějaké nebezpečí, chtěla o něm vědět.
„Promiň, že se ptám, ale je s tebou něco?“ přešlápla Rez na místě. „Cítím krev.“
Prohlédla si ho pozorněji, přece jen, vypadal o něco zajímavěji než dvě vlčata. Stále působil trochu mladistvě, ale byl bezpochyby dospělý – zvláštní tmavé oči, jaké míval Meinere, na ni hleděly nazpět a pod krkem se vlkovi cosi houpalo na řetízku. Cetka! Rez cetky milovala.
„Zranil ses? To nemáš žádnou vlčici, co by tě ošetřila?“ zamávala mírně ocasem.

„Chm,“ zamračila se, jakmile Nemesis aplikoval poučku s karmou na ni, ačkoliv to nejspíš měla čekat. Trochu se zamyslela nad tím, že by vlčkovo jméno mělo být lepší, než jeho sestry – obě zněla svým způsobem vznešeně a Rzi se docela zamlouvala. S jejich povahami byla stále na vážkách, ale čím déle s vlčkem hovořila, tím méně otravný jí přišel.
Oklepala se, aby si dala srrst do pořádku, a cítila se rázem zas o něco důstojnější.
„Na vlčata jste docela schopní,“ uznala nakonec. „Aspoň oproti těm v našem lese. Ty naše se taky toulaj, ale připadaj mi poněkud nanicovatý.“ Napadlo ji vzít tohohle Nemesise za kůži na krku, dovléct ho k lesu a vyměnit za Jamie. To by jistě zabezpečilo zářnou budoucnost smečky. Z těchhle třeba vážně něco bude – a jestli je ještě nikdo nesežral, asi pro to byl důvod.
„I tak byste si ale měli dávat majzla, říkat náhodnejm cizím, že máte ve smečce slabý články, by mohlo bejt nebezpečný. I když, historky o Elise nejspíš drží snad všechny zpátky, ne?“
Bylo jí velkoryse věnováno zamrzlé tělíčko pokryté světlými chloupky, a Nemesis se začal přehrabovat ve sněhu, než našel něco jako – kus boltce?
Posunula králičí mrtvolku přední tlapou po zemi. „Co s ním mám dělat, mám mu taky lámat nohy, aby se mu to vrátilo?“ připomněla karmu. „A říká se ‚suvenýr‘. Nebo uchenýr, jestli to měla bejt slovní hříčka. Kde jste k tomu přišli?“
Další vyzvídání přerušil příchod dalšího vlka, většího, od pohledu mladého, se světlou srstí. Oslovil ty dva jako své sourozence, a Rez v duchu hvízdla. „Taky Asgaarský,“ řekla si sama pro sebe. To byla k tomu lesu tak blízko? Ještě chvíli a objeví se tu sama Elisa, a to Rez rozhodně nepotřebovala. Slyšela o ní od Styx až dost.
„Zdravím,“ oplatila nově příchozímu laskavost. Až teď si všimla poněkud napjatého výrazu v jeho obličeji, vypadalo to, že není něco v pořádku. Možná ty dva hledal a strachoval se o ně – třeba se opravdu toulat tak daleko nesměli.
„Jdeš si pro ty dva? Tvrdili mi, jak musí shánět jídlo pro smečku, nepletla bych se jim do toho. Jsou fakt odhodlaný,“ ušklíbla se, než trochu natočila hlavu. „Musíte mít docela rozsáhlou rodinu.“
Vypadalo to, že musí být z víc vrhů.

Rez ještě jednou škubla nešťastně uvězněnou nohou, ve snaze, že pomoc ještě nebude potřebovat, a že se z toho nějak dostane sama. Bylo to zatraceně nešťastné – nechat se takhle ponižovat, zvlášť před dvěma vlčaty, před kterými se snažila tvářit jako velká autorita. Noha ale ne a ne povolit, a nakonec ti dva svolili, že jí tedy pomůžou.
Obě vlčata se zapřela tak, aby mohla postrčit alespoň část váhy Rzi směrem od nohy, a ta, jakmile ucítila, že má podporu, zabrala ještě jednou, o něco mocněji. Ucítila nejprve ostrou, pak slábnoucí bolest v noze, jakmile byla volná a zakolísala na svých dvou zbývajících nohách.
„Zatraceně. Hrozní králíci,“ zavrčela, ale vzápětí se obrátila k vlčatům a věnovala jim něco, co už bylo víc úsměvem než úsměškem. „Děkuju.“
Položila dříve vězněnou packu na sníh a zkusmo na ni stoupla, aby se ujistila, že se nic nestalo. To by tak ještě chybělo, znovu se potácet do Mechového lesíka po třech!
„To slovo je karma,“ řekla Nemesisovi, jak se představil ten výřečnější. „Když je na tebe někdo zlej a pak se mu stanou zlý věci, říká se, že ho dostihla karma. Je to… něco jako spravedlnost.“
Sice neměla pocit, že by ona byla tak zlá, nebo že by komukoliv křivdila, ale byla pravda, že kdyby si chtěla vlčata užít podobné škodolibosti, trčela by tu Rez s nohou v noře bůhvíjak dlouho.
„Nemesis a Shireen,“ zopakovala po nich, „to nejsou tak špatný jména. A o vaší matce jsem slyšela dost. Ta Elisa že nemá ve smečce dost lovců? A že by hladověl její potěr…“
Pozvedla na ně jedno obočí, tohle neznělo pravděpodobně. „Já jsem Rez, mimochodem.“

Posmívala by se neštěstí a neklidu ve tváři mladého vlka klidně i dál, ale momentálně jí skutečně nebylo do zpěvu. Zledovatělý sníh a hluboká nora s úzkým vchodem držely její nohu v zajetí a Rzi to na náladě nepřidalo. Naštěstí se nezdálo, že by si ublížila vážněji, jen – jak se má dostat ven? Má snad čekat, až led roztaje s příchodem jara?
Ještě by ji přece potkal osud toho zatraceného zajíce. A ten šedý štramák, místo toho, aby hned zahodil veškeré jejich předchozí neshody a hned jí běžel na pomoc, se na ní ještě ušklíbal. Jistě měl radost z jejího neštěstí – a možná si ho trochu i zasloužila, ale tohle přeci bylo vážné. S nohou se jí nic stát nemohlo, jak by jinak došla domů do lesa?
Zašklebila se na něj nazpátek, a bylo to natolik dětinské gesto, že to zaskočilo i ji samotnou. „Takový slovo existuje,“ poučila ho. „A klidně ti ho řeknu, když mě odsud dostanete. To je fér, ne? Nechceš se mi snad pomstít s tím taháním za ocas?“
Mávla oháňkou ve vzduchu. Kdyby jí ti dva pomohli, šlo by to snáz, jí samotné podkluzovaly nohy. A rozhodně tu nehodlala zůstat uvězněná, to tedy ne!

//16. Tvrdit někomu, že s ním máš vlčata a on o tom neví.

Vlčka se jí povedlo zastavit, a ten nešťastný, zmatený výraz na jeho tváři byl Rzi škodolibou radostí. Už se nikam dál nerozeběhl, a Rez trochu těžce oddechovala, jak ji ten krátký sprint vyčerpal. Traumatizovat cizí vlče se najednou zdálo příjemnou večerní zábavou. A bylo to ve své podstatě neškodné, nebo ne?
„To nevíš, jak se vlčata dělaj, rodiče ti to neřekli? Třeba je to fakt olizováním čenichů,“ pozvedla jedno obočí, rozhodla se v téhle frašce pokračovat. „Třeba už nějaký vlčata máš, a ani o tom nevíš!“
Vyvalila na něj očka v hraně poděšeném výrazu. „A nedržel ses náhodou s někým za tlapičku?“
Počkala ještě chvíli, aby se mezi nimi mohlo rozlehnout ticho, a aby tomu vlčkovi mohly dojít všechny ty hrozné věci, co by se mohly stát. Až pak trochu sklonila hlavu a začala se tiše smát. Sice to nebyl ten nejlepší vtip vůbec, ale šířit dezinformace bylo mnohem snazší, než by vůbec čekala. „To máš za ten čenich. Neměli byste si o tomhle náhodou promluvit s rodičema? Takhle vás nachytá doopravdy každej!“
Tyhle nevhodné žertíky by si možná víc zasloužila i vlčkova sestra, ale Rez bylo jasné, že kdyby se po ní rozhodla skočit, honička by začala nanovo. A Rzi už se nechtělo hnát se přes celou tu pláň. „Měli byste radši zmizet,“ řekla jim. „Lovit se přece můžete naučit i doma, ne?“
Chtěla je obejít, ale jakmile přidala trochu do kroku, jedna z jejích tlap se náhle probořila do sněhu a Rez málem vyjekla, jak se jí zmocnil pocit ztráty pevné půdy pod nohama. „Sakra!“ zasyčela, a pak ještě přidala několik nadávek, které si vlčata také možná odnesou jako cenné vědomosti.
Pokusila se vytáhnout nohu, ale zdálo se, že to nepůjde – a když pohlédla na zmrzlého zajíce kus od vlčat, došlo jí, že asi zapadla do zaječí nory. A ta noha nešla vytáhnout! Zkusila to ještě několikrát, a pak se na ty dva ohlédla s kyselým výrazem.
„Nechcete mi náhodou pomoct z tý díry?“ Zkusila si zachovat alespoň nějaký nadhled. „Slibuju, že to je přesně opak toho, jak se vyráběj mladý.“

//16. Tvrdit někomu, že s ním máš vlčata a on o tom neví. (2 posty) (by Baghý)

Drobnější z šedých vlčat, Shireen, měla sice pravdu, a až na nevyžádaný kontakt se oba chovali relativně slušně, ale to Rez úplně vidět nepotřebovala. Měla přece svou pravdu, a nějací malí usoplenci byli navíc v potravním řetězci někde daleko pod ní! Rozhodně by jim prospělo mít trochu respektu ke starším a lepším vlkům.
„Náklonnosti, jo?“ olízla si ostentativně nos. „Sotva jsme se poznali, a ty už jsi mi tak nakloněnej?“
Veškerou pozornost teď věnovala tomu vlčkovi, takže si vůbec nevšimla upřeného pohledu Shireen, která se k ní v nestřeženém okamžiku naklonila a vlčecí tlapou vzala Rez přes onen olizovaný čenich. A pak se ty obě malé šedé potvory rozeběhly pryč.
Rez se vzpamatovala relativně rychle, ač to nečekala, přece jen to nebyla až tak brutální rána, a Shireen neměla sílu jako dospělý vlk. Rozběhla se ale rovnou za nimi, a pro ty dva to nevypadalo dobře: sice se u ní o nějaké přílišné obratnosti nedalo mluvit, ale měla delší nohy a potřebu napravit to hrozné zlo, co na ní bylo spácháno. Vyrazila za nimi po pláni a nabírala rychlost.
„Tak to počkej!“ sykla po nich, a vydala se po tom vlčkovi, protože se dal na úprk o chvilku později než jeho sestra. Když už ho nemůže pořádně ztrestat, aspoň ho vyděsí, řekla si, když ho doběhla a chňapla mu po ocásku, aby ho za něj zastavila.
„Teď přece nemůžeš utýct, jestli jsme si tak blízký,“ promluvila na něj, a v očích jí blýsklo: aspoň ho postraší! „A když’s mi olíznul čenich, už spolu holt budem mít vlčata. Přesně takhle se vlčata přece dělaj, to nevíš?“

10. Kopnout někoho do pokulí s tím, že je to nehorázný hulvát. 2/2

Zatím stále bezejmenný vlček přiznal, že je z Asgaaru – z něj znala Rez jen Castora a Elisu, o které slyšela, jak je zlá a nebezpečná. Měla z historek o ní respekt, což by Elisina syna nejspíš potěšilo, kdyby o tom věděl.
Současný vývoj situace ale podle všeho těšil jen Rez, která s pocitem zadostiučinění zjistila, že se trefila malému vlkovi do kulek, a tak ho pustila úplně a o krok odstoupila, aby mu dala prostor.
„Do hlavy třeba příště,“ zazubila se, když zpozorovala, že z toho má jeho sestra taky náramnou legraci. To ho naučí! Nejlepší je to vštípit vlkům, když jsou ještě mladý, říkala si. Jestli z toho šedého vyroste něco jiného, než hulvát a násilník nejhoršího kalibru, bude to jistě zásluha Rzi, která zaznamenala jeho nevhodné chování a jala se ho napravit, jak by to každý správný dospělý dělat měl.
Většinu svého života s příliš vlčaty do styku nepřišla, ale po tom, jak se jí povedlo odehnat to flekaté z Mechové smečky, a hned po tom málem rozplakat tohohle cizího mládence, seznala, že by jistě byla dobrou vychovatelkou. Určitě to chtělo jen pevnou tlapu! Pevnou tlapu a pevné mravní zásady.
„Aspoň si to budeš pamatovat,“ mrkla na něj, a jistá si vlastní převahou, nepozorovala už obě vlčata s takovou ostražitostí. Zvlášť malou šedou vlčici, která k ní zatím ani nepromluvila. Ta byla jistě o mnoho vychovanější než její bratr.

10. Kopnout někoho do pokulí s tím, že je to nehorázný hulvát. 1/2

„A jak vám ta samovýuka zatím vychází?“ tázala se, a trochu přetočila uši dozadu, když jí bylo řečeno, že tu smečku určitě nezná: navíc, pokud věděla, jižněji odtud byly jen dvě. „Borůvková? Nebo Asgaarská?“
Doufala, že byli ti dva z Borůvkové – aspoň by pak mohla Lindase povyprávět o tom, že smečka, co si vydržuje Noriho, je na tom vážně zle. Na druhou stranu si ale přála, aby se dařilo dobře alespoň Baghý, která se v ní usídlila také. Kde je té vlastně konec! Rez ji neviděla měsíce.
Šedý se pak ohradil, že se v boji rozhodně vyznají, a označil druhé vlče jako Shireen. Byli si zatraceně podobní, jistě bratr a sestra. Ta nemluvila vůbec a zdálo se, že se drží stranou a nechává svého sourozence, aby vše vyřizoval. Rez pokývala hlavou, že uznává, jak zkušení rváči to oba jsou, že se sami potulují po pustých pláních bez dozoru.
„Nějakou radu bych vám určitě dát mohla,“ uznala pak, snad i polichoceně. Přece jen, když se ti dva chtěli od ní, tak velké, silné a zkušené vlčice něco dozvědět, proč ne! Na vlčatech bylo nejspíš krásné i to, že je jeden mohl poučovat, jak jen chtěl. Rez se už chystala vychrlit ze sebe nějaké poučky o lovu na podobných pláních, o plížení se na sněhu a o tom, jak dát pozor, aby kořist neucítila jejich pach, ale pak jí se šedý vlček naklonil blíž a olízl jí čenich.
Rez, poněkud unavená a podrážděná, to nejspíš vzala o dost hůř, než jak bylo nutné. Přece jen byl ten šedý vlčetem, které v otázkách etikety ještě tápalo, a Rez sama před několika hodinami podobným omylem olízla čenich Lindase. Cizí chyby ale vždy odsuzovala o mnoho hůř než ty vlastní, a po předchozím setkání s Jamie snad měla jednoduše chuť někomu vyprášit kožich.
„Co to děláš?“ sykla po něm a skoro automaticky po něm hrábla přední packou, aby o něco drobnějšího vlka přimáčkla k zemi. „Takhle z tebe vyroste nehoráznej hulvát. Můžu ti aspoň poradit, co se ti stane, když budeš olizovat cizí vlčice bez ptaní!“
Vlastní vahou ho zkusila přidržet na místě, ale bylo jí jasné, že se jí vlček jistě hned zas vysmekne, jestli se o to pokusí. Tak ho druhou tlapou výchovně plácla přes zadek – rána šla ale o trochu níž.

Všimla si, že se obě vlčata mezi sebou baví, zatímco kráčí k ní, ale byla ještě natolik daleko, že Rez nerozpoznala jednotlivá slova.
První k ní došel šedý vlček, podle všeho o něco průbojnější z těch dvou. Ani se nepředstavil a rovnou začal hovořit o své smečce. Rez zvedla uši o něco nahoru a poslouchala ho, ačkoliv se z výrazu její tváře dalo vyčíst, že zrovna nemá kapacitu na žádné dva raubíře, co se rozhodli potácet se po okolních územích.
„Ale,“ protáhla, popošla k nim o něco blíž. Byla přesvědčená, že jí od nich nic nehrozí, ačkoliv by si to možná rozmyslela, kdyby zjistila, že má tahle dvojka nově ve zvyku osamělé vlčice napadat. Celé jí to ovšem připadalo zvláštní, a tak mírně natočila hlavu na stanu.
„To v tý smečce nemáte lovce? Nebo někoho, kdo by vás učil?“ Ani v těch Maharských močálech přece neměli takhle oprsklá vlčata. „Co to vlastně je za smečku? Když mi to prozradíš, určitě ji budu znát. To vás tam nechají takhle se toulat, sami? Je tu v okolí docela dost vlků, co mají na nechráněný vlčata pifku. A když neumíte lovit, určitě se neumíte ani prát, co?“
Neměla v úmyslu snažit se tohohle vlčka vychovávat, ale upřímně ji zajímalo, odkud je, a co vlastně myslí, že tu dělá. Jestli maj slabou smečku, co se o ně nedovede postarat, nemusí to ještě chodit roztrubovat do světa, přemítala. A ještě se u toho nechaj někým sežrat.
Zmínka o lesklém čumáčku ale na Rez zapůsobila, přestože si tentokrát uvědomovala, že je to nejspíš jen obrat, kterým ji chtěla vlčata přimět k pomoci. „A to rozhodně mám. Je to jeden z nejhezčích čenichů široko daleko.“

Lidnasa se pomalu vydala pryč a Rez ji vyprovodila podobným jemným úsměvem, který byl věnován jí. Rez zpomalila ještě víc, aby si mohla vydechnout a trochu ulevit zmoženým tlapám. Bylo nejspíš načase pořádně se rozhlédnout po okolí, aby už nebloudila – obvykle měla dobrý orientační smysl, ale teď byla unavená a příliš zabraná do vlastních myšlenek, aby se pořádně dívala na cestu. Těšilo ji ovšem, že k lesíku už je to docela blízko, a brzy ji čeká zasloužený odpočinek. Pak se znovu setká s Lindasou, vyspí se, sní, co zbylo z kamzíka a půjde si promluvit s tamní alfou, což měla nejspíš udělat ještě před tím, než se rozhodla courat bezcílně po kraji.
Z myšlenek ji ale vytrhlo něčí zavolání, byl to mladý hlas – ale nepatřil tomu vlčeti z Mechové smečky, které před chvilkou odehnala. Bylo to nějaké jiné, cizí vlče, a vedle něj běželo jiné, podobně zbarvené. A jen chvilinku po tom, co se zbavila toho flekatého! Co to s těmi prcky je? Rez se upřímně divila, že nebyla Tasa mnohem víc vykrmená, když se tu ta vlčata promenádovala jen tak.
Zdálo se, že vlčata volala na ni, a jedno z nich se rovnou rozeběhlo jejím směrem. Rez se zastavila na místě, a s nepříliš potěšeným pohledem čekala, až k ní ti dva doběhnou. Třeba se chtěli jen zeptat na cestu domů?

//VJA 14. Použijte v postu minimálně patnáct různých básnických trop a figur a vyznačte je v závorce za větou. (metafora, metonymie, apostrofa, zeugma a podobně)

Bílá, sinavá (pleonasmus) zimní krajina se nejspíš brzy převlékne (personifikace) do zeleného hávu počínajícího jara. Vítr, který ještě nedávno do kůže jehličky mrazu zabodával (inverze), už byl mírnější, teplejší. Slunce už bylo na obloze a osvětlovalo planinu Východního Galvataru. I dvě vlčice (elipsa).
Lindasa se Rzí kráčely víc k jihu, zdálo se, že si ani neuvědomují, že schází ze své cesty. Bohové, (apostrofa) už aby ta zima skončila! říkala si tmavošedá jen sama pro sebe. Neměly by už tyhle louky dávno kvíst? (řečnická otázka) Vše už ale bylo jaksi měkčí, i její hřejivý pohled (synestézie), věnovaný druhé vlčici. Zbývalo jen jediné – dojít do Mechového lesa, a pak – (apoziopeze)
Rez už měla procházek plné zuby, toužila po spánku a klidu. Už několik dní se soužila a toulala a courala (polysyndeton) po ledových cestách, už si toho snad vytrpěla dost. Už prošla snad tisícem lesů a plání (hyperbola)! A nepotkaly ji nejhezčí (litotes) věci. Seznámila se se dvěma krvežíznivými sourozenci, musela přetrpět Noriho přítomnost na celou minutu, a pak – pak viděla ty dva vlky, které pojal za své milosrdný chlad jezera (eufemismus) a bublající (onomatopoia) hlubina. Na to Rez rozhodně jen tak brzy nezapomene – na to, jak stály jejich siluety na ledu, pak se ozvalo hrozivé křupnutí, a voda je pohltila tak rychle, že Rez ani nestačila mrknout. Byla to záležitost chvilky, vteřiny, ba dokonce jen kratičkého okamžiku. (gradace) Ty světlé hlubiny (oxymorón) musely mít strašlivá tajemství, která Rez nikdy nechtěla odhalit.
„Máme rozhodně zatracený štěstí. Je tam vlastně někdo takovej? Nějakej vychovatel?“ ptala se, předpokládala, že nejspíš musel, když tam vlčat bylo tolik. „A to je sice dobrej plán, ale co když se tam do tý doby zatoulá nějaká nová drobotina? To už bych tam radši byla a vybrala si, kterou si necháme a kterou pošlem do Borůvkovýho lesa.“
Pousmála se při poznámce o jaře. Bylo už mnohem lepší počasí – vánice jí rozhodně chybět nebudou.
„Možná si tu ale někde odpočinu, než vyrazím dál k severu. Klidně můžeš běžet napřed – s naším štěstím se stejně za chvíli znovu potkáme,“ mrkla na druhou vlčici a zpomalila krok.

Rez sebou trochu škubla, když si vlče přičuplo přímo před nimi a rozhodlo se nechat na zamrzlé pláni všem ostatním pocestným milý dáreček.
„Proboha,“ ohodnotila situaci, jakmile vlče zmizelo v dáli, a ohlédla se k Lindase s pohledem obdobně nepříjemným, jako byl nepříjemný ten zápach. „Tohle s náma bydlí?“ ujistila se ještě. Teď jí připadala Lindasina nechuť k sirotkům ještě pochopitelnější. Rez se zamyslela i nad tím, kde tedy je matka tohohle vlčete, a jestli ho doopravdy neopustila schválně. A mělo ve smečce dokonce i sourozence – no potěš!
Rez se vydala od té smrduté hromádky pryč a obešla ji velkým obloukem. „Domů snad trefí,“ dodala pak. Doufala, že se to vlče dostane k lesíku živé. „Ale jsem docela zvědavá na zbytek těch vlčat.“
Dlouze vydechla, zatímco s Lindasou obcházely jezero, a myšlenkami se vrátila k rozhovoru, od kterého je vlče předtím vyrušilo. Pro hnědou vlčici to byl nejspíš také náročný a nepříjemný den.

//Východní Galvatar přes VVJ

//VJA 13. Dostat záchvat energie a vybít si ho na vlčatech (tím myslím hrát na schovku nebo na honěnou).

Rez pozorně, ale trochu netrpělivě sledovala debatu, co se před ní odehrávala. Teď už si byla stoprocentně jistá, že je to vlče z mechové smečky, a že by tu rozhodně nemělo být. Rez se trochu zamračila, když se začalo představovat a plácat něco o tom, že ještě nikoho létat nevidělo. Napůl mu chtěla doporučit, aby se prošlo k Ragaru, kde byl ten okřídlený alfa, ale nakonec to zavrhla. Při dalších toulkách by téhle strakaté drobotině už jistě někdo přerazil krček. A pravděpodobně by to byli Norox s Tasou.
„Hele, Lorenzo, nevoníš, jako bys byla vlk,“ ohnula nos, když začenichala. Pohlaví a někdy i fyzický stav vlka byl znát z jeho pachu, a nejen to – i čenich tohohle vlčete měl o něco jemnější rysy, než jaké mívali obvykle samci. Třeba mělo jen trochu popletenou hlavinku. To se prý mohlo stát, když vlčata máma vlčice v mládí upustí hlavičkou na kámen.
„Kde máš mámu, taky v Mechu?“ ptala se pro jistotu. Možná byl tohle jeden z těch posvěstných sirotků, které si Launee vzala pod svá křídla. Ale už po necelé minutě hovoru s tímhle vlčetem byla Rez trochu v obavách, co z toho vyroste. A Lindasa měla pravdu, tohle malé mělo zůstat v lese.
Sama pro sebe protočila oči, a pak se rozhodla uhrát to na fakt, že byla všechna vlčata přespříliš energická a dobrodružná. A milovala hry. Zkusila se do toho taky vžít: mohlo by to být výchovné, mohla by tomu vlčeti ukázat, že nemá vylézat z lesa, a trochu se pobavit.
„Víš co, Lorenzo?“ promluvila, bylo jí upřímně docela jedno, jestli jí s tím jménem to vlče taky nelže. Pak postoupila o něco blíž k němu, natočila se k němu bokem a mávla ocasem vysoko nad hlavou, ve falešném hravém postoji. „Zahrajem si takovou hru, dobře? Zahrajem si na honěnou! Kdo bude první v mechovým lesíku, vyhraje. A jestli uvidim, že k tomu lesu neběžíš, tak tě rafnu do ocasu. Třeba ti pak z toho upadne a všichni uviděj, co že to pod nim vlastně máš.“
Trochu jí blýskly oči, jako by si skutečně užívala představu hry, a vlilo jí to novou energii do žil, ačkoliv se to mohlo stejně tak dobře považovat za šikanu slabších. Neměla ale v úmyslu nikomu vážněji ublížit, takže - v čem by to mohlo být špatné? Tmavošedá přešlápla na místě jako neklidný kůň, zatancovala, a pak se skoro vesele rozběhla obloukem přímo k zadku toho vlčete, aby ostentativně cvakla zuby přímo u kořene té flekaté oháňky, připravená za ním vyrazit a hnát to třeba až k tomu lesíku, jakmile se vlče rozuteče pryč.
„Tak běž!“ křikla po něm a poskočila na místě, dávaje dost jasně najevo, že příště by se taky mohla trefit. Vlastním ocasem stále mávala ve vzduchu, a teď se na ten běh k lesu snad dokonce cítila, ačkoliv ji před malou chvilkou začínala trápit únava. Teď by rozhodně doběhla až k hranicím, a ukázala tomu vlčeti co proto.

//15. Najít si potencionální nejlepší kamarádku nebo nejlepšího kamaráda. (min 2 posty)

Rez se poušklíbla taky, když Lindasa prohlásila, že by Tasu přinutila jim naslouchat. Neměla s podobnými slovy problém, ještě nedávno se s Lindasou smály představě toho, jak by se zbavily nepohodlných malých členů mechové smečky. Rez sama měla ráda silácké řeči, jen fyzicky násilná nebyla téměř nikdy. To se nehodilo k představě toho, jak byla ve vlastních očích lepší než ostatní.
Pod tlapami jim ubíhala planina a Rez se zaposlouchala do toho, co jí Lindasa vyprávěla. Přikývla, bylo to nakonec pochopitelné. „Ah. To znám, Meinere dovede bejt občas neskutečně depresivní,“ řekla. „Neviděla jsem vás, ale byli jste cítit – našla jsem tě pak jen po pachu.“
Říkala si v duchu, že přece jen si Lindasin pach pamatovala možná až moc dobře na to, jak krátký čas spolu strávily. Možná ta vzpomínka vybledne, ale Rez měla teď skutečně pocit, že si s touhle hnědou vlčicí rozumí snad nejlépe ze všech, které poslední dobou potkala. A toulky s Lindasou, poslední pořádnou členkou toho jejího vznešeného, starobylého rodu, alespoň Rez odváděly od myšlenek na Styx.
I Meinera nejspíš vnímaly podobně, a Rez se znovu zamyslela nad tím, jestli je mezi její novou nejlepší kamarádkou a Meinerem skutečně něco víc, nebo jestli se prve zmýlila, když to předpokládala.
Chtěla se zeptat, co se stalo pak, ale Lindasa náhle řeč ukončila a ohlédla se před ně, na vlka, který se rozhodl překazit jim tu krátkou, avšak dosud poklidnou procházku tím, že se k nim přidá. Rez už na první pohled zjistila, že je to spíš vlče – trochu odrostlé, ale vlče. A trochu se zarazila, protože to vypadalo, jako že je tu samo. Nakráčelo si to rovnou před ni a začalo se vyptávat.
„Ptáky, jo?“ zvedla Rez obočí a odfrkla si, navzdory účastnému pohledu v očích vlčete to vyhodnotila jako velmi špatný začátek konverzace. Lindasa už si ale stoupla vedle Rzi a promluvila k vlčeti, bylo jasné, že se znají. Rez se naklonila trochu blíž a začenichala.
„Voníš po lese, ty jsi taky z mechový smečky, co?“ oslovila vlče. „Co děláš tak daleko? Je tu v okolí dost vlků, kterejm by se asi nelíbilo, kdybys jim řákala, ať skočej ze skály.“
Rez byla trochu zamračená. Nechtěla mít starost o vlče, co nebylo její, zároveň nevěděla, jestli není něco jako její povinnost teď tu malou vlčici odvléct zpátky do lesa. A ještě před několika okamžiky se tu v okolí pohybovala emočně pohnutá Tasa, která by s tímhle flekatým klubkem nejspíš udělala krátký proces.

Zdravím,

přicházím to zkusit a poprosit o druhý slot.
Momentálně jsem těsně před třístým herním postem. Mám domluvený další charakter z minulosti jiného gallirejského vlka, účastním se většiny herních i neherních akcí a pokouším se psát tak, aby se to aspoň dalo číst. :D

Děkuji za zvážení a za váš čas! :)
Rez