Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vřesový palouk

Vydala se za pachem kořisti a Noroxe. Šedý vlk jí zamával před hlavou tmavým ocasem a vyrazil vpřed, podobně omámený tou vůní, jako začínala být Rez. Bylo to zvláštní – už běželi nějakou chvíli, ale mršina pořád nikde. A pach neustával, jako by se blížili stále víc a víc, ale před nimi byl jen zarostlý les.
„Noroxi, počkej,“ zavolala za sivým, zatímco se jí vklínila tlapa do jednoho obzvlášť spletitého křoviska, napůl skrytého rozbředlým sněhem. Podařilo se jí končetinu vzápětí uvolnit, ale když se ohlédla po Noroxovi, druhý byl už pryč a zbyly po něm jen šlápoty v mokrých závějích.
Vlčice si dlouze povzdechla a pak se vydala dál. Možná bylo dobře, že se rozdělili, ale chtěla se aspoň rozloučit. Když už si s Noroxem navzájem vylévali srdce, byla to slušnost.
Myslí jí stále hučely útržky Noroxových vět. Myšlenky na Styx, na toho Duncana, Mechovou smečku a roztrhaná mrtvá vlčata se splétaly jedna do druhé a tmavošedá už teď věděla, že jakkoliv dopadne dnešní den, klidný spánek ji rozhodně nečeká.

//Kopce Tary

„To je pravda,“ uznala, když Norox pronesl, že v sobě Styx musela mít magii. To ale stále neznamenalo, že by to sama sivá přijala – ačkoliv se o to jistě pokoušela, a ačkoliv nejspíš neměla na výběr. Ta křídla by jen tak sama nezmizela.
Tiše naslouchala, když se Norox rozhovořil o tom Duncanovi. Rez si stále nebyla jistá, jak si toho vlka představit – bylo ale jasné, že se Styx byli pravděpodobně milenci, a že je Norox k smrti nenáviděl. Doslova. Tmavošedou mimoděk napadlo, jestli si je Norox jistý i jeho vstáním z mrtvých, ale vypadalo to tak.
Norox se jí sice nepokoušel nijak fyzicky ublížit, i tak jí ale zasazoval jednu ránu za druhou. Rez do té doby netušila o tom, že by Styx měla někoho jiného, že by se sblížila s jiným vlkem, a netušila ani o vraždách. Bylo toho příliš, než aby nad tím byla Rez schopna mávnout tlapkou – bylo toho prostě moc. Znovu a znovu se jí vracela slova o tom, že se Styx ještě docela nedávno sbližovala s někým jiným. A pak – jestli byl ten Duncan smečkovým vlkem, nečekalo náhodou Rez to samé, kdyby se Styx chtěla být? Hraní na dvě strany, přivírání očí před zločiny té, kterou milovala?
„Děkuju ti za informace, každopádně,“ pronesla a snažila se, aby její hlas zněl neutrálně. A z chmurných myšlenek ji vyrušilo až to, na co její společník upozornil: krajem se odkudsi rozlehla vůně čerstvé krve, masa. Někde blízko tu byla zraněná či čerstvě skolená kořist.
Rez sice přímo nehladověla, ale málokdy pohrdla jídlem zdarma, a navíc, kdyby se jí podařilo vzít
„Cítím,“ odpověděla, trochu natočila hlavu. „Jde to od východu.“

//Zarostlý les (přes močály)

Zešeřilo se, sníh dál tál pod tlapami a smáčel nohy oběma vlkům. Tuhle část jara Rez nesnášela – promoknutí v zimě. Teď ale necítila chlad tak výrazně, snad díky o něco teplejšímu vánku. A brzy se ten rozbředlý smích změní v bláto, než louky a lesy znovu zarostou trávou, a to bylo možná ještě horší. Bude peklo pokoušet se udržet kožich čistý.
„Přírodnější hierarchie nezní tak zle. Hlavně by nad tím vším nedržely tlapu božský entity.“ Zastříhala ušima. Zaujalo ji ovšem, že se Norox těší na návštěvu Smrti. Skutečně působil vzrušeně z představy všech těch ohavností, co u Smrti čekaly, nebál se. Jestli Život životy navrací a udržuje, Smrt by ho mohla sprovodit ze světa, pomyslela si chmurně. Upřímně ji zajímalo, jak tohle setkání dopadne, ale rozhodně, rozhodně u něj nechtěla být. Svůj kožich měla ráda vcelku – aspoň tak vcelku, jak ho nechaly zrůdy z bažin. Za ty mohla Smrt taky – bůhví, co by s vlkem udělala osobně.
„Křídla jsou jedna věc – ale nikdy jsem Styx neviděla magii použít.“ Přejela Noroxe pohledem. Sama byla přesvědčená, že nějaký zárodek magie v sobě nejspíš mají všichni vlci, ale věděla, že u některých se neprojevuje – a jiným jako by do vínku spadla všechna moc světa. Přemítala, jakou magii by asi ovládal Norox, kdyby si kouzelné síly vybíraly vlky podle jejich povahy.
„Kdo byl Duncan?“ pozvedla jeho obočí, než jí na to bylo odpovězeno. To jméno jí nic neříkalo, neslyšela o jeho existenci do té chvíle zhola nic. Styxin milenec? došlo jí pak. Styx ovšem – nemluvila o nikom kromě své rodiny, o nikom dalším.
Na chvíli se jí zadrhnul dech.
„Ale aspoň, že teda nejsem on,“ prohodila pak, zatímco otázky v její mysli převažovaly odpovědi. Bylo hezké, že ji Norox nezabil – ale jestli se tohohle Duncana Norox zbavil někdy nedávno, znamenalo to, že se se Styx poznali také nedávno? Byl tenhle vlk důvodem, proč byla Styx vyhýbavá?
„Na sever jsem měla namířeno původně,“ řekla o něco slabším hlasem, a pak se váhavě vydala se za ním. Neřekla mu ovšem o smečce. Už sice měla jakousi víru v to, že nemá Norox v plánu jí ublížit, ale nejspíš by nebylo moudré říkat mu, kde ji najde. Přece jen se mohl někdy rozhodnout, že své výhružky vyplní.

//Vřesový palouk přes Kaskády

„Neříkám, že ji nechci – ale že by tu nejspíš bylo líp, kdyby nebyla vůbec.“ Vydechla dlouze. „Její velká část je nekontrolovatelná a nebezpečná pro všechny. A co teprve ta Smrt?“
Ztratila se na chvíli v úvahách o tom, jestli je magie vůbec co k čemu. Přemýšlet o světě bez ní by bylo zbytečné, byla do tohohle světa vrytá. Rez by se mohla jedině vydat někam pryč mimo Gallireu, ale to by ji na hranicích znovu cosi lákalo zpět…
Jistě byly i druhy magie, které léčily, které zpříjemňovaly a prodlužovaly život, které usnadňovaly lov – ale o tom Rez slyšet nechtěla, když žádnou takovou neovládala a byla přesvědčená, že ji po kraji pronásledují kouzelní nemrtví.
„U Života jsem kdysi byla, věděla jsem, že život samotnej vrací on. Jen jsem netušila, že chce vracet zpátky každýho. To je sakra nepřirozený.“ Odmlčela se na chvíli, nechala jeho smích doznít. Nelíbil se jí výraz jeho tváře, ale pohled do ní vydržela. A představa, že by se měli mrtví vracet? I staří vlci, co už byli na konci svých cest? I vlci, kteří byli zabiti právem? Představa nekonečného života byla něčím podobně úchylným, jako ta oživená mrtvola kachny, kterou se Styx roztahaly po ledu velkého jezera.
„Říkám jen, že můžou bejt horší věci než smrt. Bůhví, čeho jsou ti místní bozi schopní.“ A že by Norox neztratil rodinu? I kdyby snad všichni byli nesmrtelní, Rez pochybovala o tom, že by byli někteří z nich schopni plně nepropadnout šílenství a neztratit svou mysl, když tu zůstanou delší dobu. To byla ztráta tak jako tak.
Když se Rez svěřila se svými pocity, rozhostilo se mezi nimi podivné, nepříjemné ticho. Norox od ní odhlédl a tmavošedá si byla jistá, že tahle zpráva Styxina bratra nepotěšila. Zvedla k němu ale pohled, jakmile znovu promluvil, a zprvu se trochu zamračila, než na ni dopadla váha těch slov. Styx o ní s Noroxem skutečně mluvila?
„Když to říká někdo, kdo ji tak zná,“ začala, ale pak se její hlas kamsi vytratil. O tomhle se Styx potřebovala mluvit sama – potřebovala ji znovu vidět, a do té doby v sobě nějak uzavřít ten hurikán pocitů, co v ní rozdmýchala tahle konverzace. Pousmála se ale nakonec a zahleděla se kamsi do tajícího sněhu u svých nohou. Na chvíli se znovu vrátilo to horko v břiše, které naposled cítila pod nočním nebem s kometou.
Noroxe taky musel zachvacovat neklid, když navrhl, že odejde. Zvedla hlavu k nebi a mírně zatřásla hlavou. „Taky tu už nebudu zůstávat.“ Měla by se vrátit ke smečce, slíbila Lindase svůj návrat. „Chceš odejít sám?“

Málokdy byla konfrontována s tím, že by se v někom natolik zmínila. Zprvu měla pocit, že je Norox podobný Tase – že není schopen poslechnout rozum, že je příliš zaslepený vlastním pohledem na svět, než aby vůbec mohl uvažovat o jiném.
Tiše si odfrkla. „S Tasou jsem mluvila o tom, že by vážně možná bylo lepší, kdyby tu žádná magie nebyla. Ale na názor vlků se ty kouzelný entity neptají.“ Upřímně by to pro ni osobně bylo lepší – když nemohla z magické síly nějak těžit, nemrzelo by ji, kdyby se všechna kouzla sebrala a odešla do západu slunce.
„Takovou, jako ty, nejspíš ne,“ přiznala, nerozváděla to příliš. Ale dovedla se alespoň vcítit, ačkoliv netušila, jestli jet o vůbec její vlastní zásluha, nebo jakási predispozice kvůli stříbřitým očím.
„Slyšela jsem o tom, že vstala z mrtvejch ta vlčice, kterou Styx zabila v zimě. Ale o nikom dalším. Nevím, jestli se vracej bezpodmínečně všichni.“ Zmlkla na chvíli, přemítala, jestli v téhle krajině skutečně nejde zemřít. Jestli nezemřeli ti vlci, které spolklo velké jezero, jestli nezemřela ta Amnesia, kterou ‚zbavila utrpení‘ Tasa. A nevěděla. Rozhodně se ale nehodlala nechat zardousit, aby to zjišťovala.
„Minimálně vy s Tasou – tvrdíte, že v sobě nemáte magii. Ale jestli se zabití vlci vracej díky ní, díky Životovi, neznamená to, že bys zemřel nadobro?“ Norox se podle svých slov smrti nebál – nejspíš k ní za ta léta přišel dost blízko na to, aby to byla pravda. „A pořád máš co ztratit, i kdybys neumřel. Máš sourozence. A druhý oko,“ ušklíbla se, nejspíš to měl být chabý pokus o vtip.
Když se Norox zeptal, jak to vlastně mezi sebou se Styx mají, Rez odhlédla kamsi mezi stromy. „Jakej vztah?“ Měla chuť se pousmát, ale neudělala to. Skutečně potřebovala mluvit se Styx, než by na to vůbec dokázala odpovědět. Obě mezi sebou měly nedořešené záležitosti, citlivé záležitosti, o kterých se Rez nechtěla Noroxovi svěřovat.
„Taky bych to ráda věděla. Když jsme se naposled rozešly, měly jsme – pár nevyříkanejch věcí. Na Styx mi – vážně záleží, to víš. Miluju ji. Ale nevím, jak se ohledně mě cítí ona.“
Vrátila se pohledem k Noroxovi, částečně si byla vědomá toho, že se do ní může pustit. Samotné Rzi to sice přišlo přirozené, ale věděla, že existují vlci, kterým svazek dvou vlčic nebo vlků vadil. Navíc, Norox měl ke Styx také silné pouto.

Styx se změnila bezpochyby. Rez si znovu vybavila tu první chvíli, kdy se obě vlčice potkaly – tehdy v Křišťálovém lese, nad ránem, když z podrostu vysvitly Styxiny oči a Rez tehdy cítila, že na ni druhá číhá. Jako by ji lovila.
Jejich první setkání skončilo v úplně jiném duchu, ale ten prvotní pocit bylo těžké jen tak zapomenout. Jen tiše kývla.
„Ta fyzická část nemůže být její vina, nebo její vůle. Pokud vím, nic z toho si nevybrala,“ řekla pak, než se rozhodla pokračovat. „A nevím ani, kde tady ta magie končí a začíná. Já se necítím moc magicky – mám světlý oči, ale u toho to začíná a končí.“
Vzápětí pomyslela na to, že by nejspíš neměla vyzrazovat svou slabost v magii zrovna před ním, ale vzít zpět už se to nedalo.
Norox teď také zněl upřímně, a Rez to překvapilo – to, že je vůbec ochotný přiznat před ní obavy a niternosti, přestože se předtím tvářil jako bezcitný rváč. Zvlášť jí. Od začátku pochybovala, že by k ní měl nějaké sympatie, ale oba je koneckonců pojilo pouto ke Styx. A Rez potěšilo, když Norox řekl, že ji chápe. Že jejímu postoji rozumí. Ze začátku ho vnímala jako násilnického tupce, nečekala, že by bylo možné s ním hovořit rozumně. Byl to nejspíš špatný první dojem, zvlášť, když byl sivý schopný takového nadhledu nad vlastní povahou – i tou sestřinou.
Rez trochu sklonila hlavu, když domluvil, podívala se mu do žlutého oka. Nejhorší bylo, že neexistovala žádná univerzální odpověď, nějaké očividné řešení Noroxovy situace. Co mu vůbec chtěla říct? Ať se skamarádí se všemi kolem, a že všechno bude krásné a rozjařené?
„Nenávisti rozumím. Ale vraždění ji jen rozdmýchá mezi ostatníma, co tu jsou. Dovedu si představit, že se šíří jako jed.“ Už teď tu nejspíš v kraji bylo dost těch, co slibovali pomstu té šedé rodině, co ohrožovala vlčata. Bylo to nejspíš právem – Rez by jistě zastávala stejný názor, kdyby Styx neznala osobně. Ale už jen láska k ní ji měnila pohled na svět. Jen předtím doufala, že je to vzájemné. Ale možná se Styx nezměnila vůbec – možná jen city Rzi zatemňovaly hlavu a ohýbaly její morální jistoty.
„Ale věřím, že musíš bejt víc než jenom nenávist. Pořád máš pro co žít. Máš rodinu, kterou bys měl ochránit. Je vidět, že pro ně dejcháš, a jsou tu snad jiný cesty, než bojovat proti neporazitelnýmu. Styx si… hledá spojence. Učí se o tomhle světě. Aspoň mně dala šanci.“
Na chvíli odhlédla od něj, zatímco se ráno pomalu přelévalo do dopoledne. „Nemyslela jsem, že ta nenávist ještě zůstává ve Styx. Ale nejspíš se jí – nejde zbavit tak snadno. Zaskočilo mě to. Nevěřila jsem, že by toho teď byla schopná… bezdůvodně. Na nevinnejch. To je celý.“

Zůstala stát, kde byla, a propalovala šedého pohledem. Tahle konverzace se jí příčila, ale byla do ní až příliš zainvestovaná na to, aby odešla. Už jen tón Noroxova hlasu ji dráždil – dával najevo, jak moc je nad Rzí, že Styx rozumí o tolik víc než vlčice, která tvrdila, že Styx miluje. A představa, že by se ve Styx skutečně natolik nevyznala, byla frustrující. Zraňovala.
Sledovala, jak se Norox zvedá na nohy, a napětí mezi nimi ji přimělo natočit se tak, aby měla větší šanci vyhnout se případnému útoku. Nebo větší šanci, aby zaútočila sama – měla v tu chvíli zatracenou chuť po tom vlkovi skočit a vydrápat mu to druhé oko. Ale kdesi v ní se usadilo nepříjemné uvědomění, že i kdyby Noroxe snad rozervala na kusy, na tom, zda Styx zabila, by to vůbec nic nezměnilo. Jestli to byla pravda, Rez tomu nijak neuteče.
Zavrčela, jakmile se rozhovořil – neukazovala zuby, ale tiché vibrace hluboko v jejím hrdle už dosáhly na hranici slyšitelnosti. Norox to odhadnul dobře: skutečně si o něm myslela jen to nejhorší. Když ale hovořil dál, nenávistný výraz na tváři Rzi trochu polevil. Ať byl Norox jakýkoliv, alespoň v tuhle chvíli působil upřímně. Krutě, ale upřímně, a svým způsobem před ní byl odhalený, přiznával starost, strach. Svou sestru musel mít skutečně rád, a náklonnost ke Styx je možná spojovala.
„Nic mi neslibovala,“ promluvila pak, už o něco klidněji - zdálo se, že hrozba rvačky, visící ve vzduchu, už docela pominula. „Neslíbila mi, že nebude zabíjet, ale věřila jsem, že už nemusí. Že se změnila.“
Přešlápla na místě, než se znovu posadila. Výraz měla stále obezřetný, ale vypadalo to, že už si nemyslí, že je v přímém ohrožení.
„Slyšela jsem o tom, jak jste vyrůstali,“ polkla pak, přejela pohledem jizvy na Noroxově tváři. „O tom, že jste museli bojovat o přežití, je pochopitelný, že se vám nenávist k magii zažrala pod kůži. A ovšemže nevím, jaký to bylo. Necejtila jsem to.“
Ranní světlo pomalu ozářilo okolí řeky, zvolna tající sníh.
„Ale taky mi na ní záleží, nemám v plánu jí ublížit, jestli tě to uklidní. Taky chci... stát po jejím boku. Ale o vlčatech jsem nevěděla, a mnohem radši bych to slyšela od ní. Asi se s tím budu muset srovnat.“ Tohle bylo možná až příliš – Rez se mohla cítit podvedená tím, jak věřila, že se touha zabít ve Styx tišila. Když se sivou mluvila naposledy, nezdálo se, že by stále sdílela pohled na svět, jaký měli její sourozenci. Jak si teď ale mohla být Rez něčím jistá? Zatoužila být tu se Styx, mluvit s ní, podívat se jí do očí. Zjistit, na čem vlastně sivá stojí, a co to pro Rez znamená. Co to pro ni mění.
Po chvíli pokračovala. „Jestli se od vás Styx odpojí, bude to její vůle. Magie ji mění, ale s tím nemám nic společnýho. Když jsem ji potkala naposled, už měla na zádech křídla – je to možná prokletí týhle země. Některý vlky kus po kuse obměňuje. Magie je tu silná – silnější, než mohla bejt u vás. Tasa řekla, že proti ní chce bojovat. Že ji chce vymýtit. Předpokládám, že máš stejnej názor, ale obávám se, že můžete leda zemřít, když se o to pokusíte.“
Přemítala, jestli teď Noroxe zranil někdo z místních magických vlků – bylo to jediné vysvětlení.
„Styx jsem řekla to samý, co Tase. Tady si nikdo jinej nehraje na dělení vlků na magický a nemagický. To vy jste to přinesli s sebou. A v tomhle kraji by mohl bejt mír – mohli byste tu žít v míru. Nemyslím si, že je možný se magie zbavit, není to ve vlčích silách. Mnohem radši bych viděla Styx sžít se s magií, než chcípnout v předem prohraným boji.“

„Mhm,“ zamručela, a po jeho vzoru se posadila do sněhu. Dost daleko na to, aby stihla alespoň nějak zareagovat, kdyby se rozhodl ji napadnout – bylo očividné, že mu nevěří.
Čekala v jistém napětí, než jí Norox odpověděl. Přece jen měla o Styxino bezpečí strach – věděla, že se o sebe sivá dovede postarat sama, ale v kraji byly i magické bytosti, jejichž síle se nikdo z vlků bránit nemohl. Navíc, s tím, jak i samotnou Rez pronásledovali mrtví… Nic tu nebylo jisté.
Další Noroxův monolog přečkala v tichosti – jen uši se jí obrátily dozadu a její tvář získala nevlídný výraz, jak jej poslouchala.
Na jídlo to možná bylo. Slyšelas její hlas sama, byl – vzrušenej. To jí bylo jasné, ale automaticky odmítla myšlenku, že by Styx vraždila i teď. Navíc – vlčata? Nemohla mít důvod. Nemohla mít důvod, jestli v sobě nenechala hnít staré křivdy. Rez věděla o její minulosti, věděla o tom, že Styx dřív - i tady - zabíjela z nutnosti. Z nutnosti přežít. Smysl pro morálku se dal za takových okolností překroutit jakkoliv, ale tohle by to bylo jiné.
A vedle Rzi Styx neublížila nikomu. Přetvařovala se před ní snad? A jestli, z jakého důvodu?
„Na jídlo?“ zopakovala po něm, a zprvu zněla skepticky. A nevěděla, co mu na to má říct. „Vím toho o Styx dost, a zatím jsem ji vlče sežrat neviděla.“
Zvedla se, snad pro svůj vlastní pocit, aby vypadala větší. Předchozí únava teď byla nahrazena adrenalinem, ačkoliv všechny pohyby Rzi byly prováděny s jistou opatrností, jaká značila, že se druhého stále snaží nevyprovokovat.
„Jistě nebudeš proti, když se na to zeptám jí.“ Nevraživý tón byl doprovázen blýsknutím stříbřitých očí, co nad ránem chytaly zbloudilé měsíční světlo. Nevěřila mu. A cítila se rozervaná, protože zároveň neměla pocit, že by lhal. Co by z toho měl? Chtěl ji zranit? Vlk jako on by se o to nejspíš pokusil fyzicky. A jestli říkal pravdu, znamenalo by to, že by Styx tak brzo po jejich rozloučení – roztrhla vlče vejpůl. Část Rzi se na Noroxe chtěla rozkřiknout, zaklít ho do horoucích pekel a odběhnout odsud někam pěkně daleko.
Bylo zatraceně frustrující, že mu nemohla číst myšlenky.
„Nespletl sis ji s druhou sestrou?“ odfrkla si, ačkoliv bylo jasné, že jen získává čas, snad odvádí téma jinam. „Tasu jsem potkala nedaleko jezera. Ta mluvila o krvi.“

Rez udělala o krok dál, přestože to vypadalo, že nebude Norox příliš rád za vyrušení. Zvlášť, když se předtím nerozešli úplně v dobrém – pokud ovšem Norox nepovažoval vyhrožování za dobré mravy.
Možná by bylo vážně vhodnější odejít, přece jen byl tenhle vlk nebezpečný a Rez tu byla sama. Zauvažovala o tom znovu. Ovšem jestli byl zraněný, nejspíš by se do ní teď nepustil – nebo o tom alespoň byla přesvědčená. Sivý se na ni dlouze zahleděl, než se rozhodl se posadit, a Rez trochu sklonila hlavu, když si prohlížela jeho jizvami zbrázděnou tvář a jediné, žluté oko.
Bylo to jinde jiný? měla chuť zeptat se, dát najevo, že ví o tom, co se dělo v kraji, ve kterém Norox s rodinou vyrůstal. Rozhodla se o tom ale aspoň prozatím mlčet.
„V tom případě – horší. Co s tebou je?“ kývla k němu. Odsud na ránu pořádně neviděla, ale cítila krev, a neměla pocit, že by se vlk Noroxova ražení nějak vyžíval v povalování se na sněhu. V jejím hlase byla zvědavost a zájem, ale starost by se v něm nalezla těžko. Zauvažovala o tom, jestli Norox nemohl být tím, kdo se serval s tím Nemesisovým bratrem, ale to nedávalo smysl – ze slov obou Asgaarďanů vyplývalo, že to musel být někdo z jejich smečky, a s jiným jménem.
Těch rvaček je tu ale docela dost, řekla si v duchu. Možná až příliš. A to ta zima sama o sobě nebyla bůhvíjak krutá – loni to muselo bejt horší.
„Předtím jsi běžel za Styx, když’s odešel od nás,“ připomněla mu – a připomněla sobě další z důvodů, proč se za Noroxem vůbec vydala. „Našel’s ji? Stalo se něco i jí?“
Uši se jí obrátily trochu dozadu, když jí došlo, že by se mohlo sivé něco stát. Zvlášť po tom, co Rez sama slyšela její hlas a rozhodla se nejít za ní.

//Vřesový palouk

Dostala žízeň, a tak zamířila k nejbližší řece, ačkoliv by nejspíš bylo jednodušší nechat si rozpustit v tlamě zbytek sněhu, rozvátého po krajině. Bůhví ale, kdo tu do něj šlapal!
Ta krátká procházka, na kterou se před několika dny s Lindasou vydaly, se začala protahovat, až se Rzi zdálo, že je snad opět tulákem. Copak se to slušelo, trávit dny na cestách a spát pod širým nebem, když by měla upevňovat své místo ve smečce? Vypadalo to, že pro ni bude mnohem těžší si zvyknout na to, že zase někam patří.
Vybavily se jí měsíce před jejím odchodem z původní smečky. Tehdy byla zamilovaná, nedbala na své povinnosti a cítila se jimi svázaná. Svázaná vším, co ji drželo na jednom místě, nutností tvořit vztahy s ostatními členy, nutností stavět potřeby smečky před své vlastní. A svoboda, jakkoliv vysokou cenu za ni bylo třeba platit, byla cítit překrásně. Možná se teď Rez přeci jen ukvapila, když se do nějaké smečky znovu chtěla přidat. Přeci jen – je mladá, má dost síly a zatím tu neumírá hlady, a kdyby se nevázala na nikoho, mohla by každé léto trávit jen bezcílnými procházkami se Styx.
A Styx – kde je vlastně ta? Slíbily si, že se brzy zase potkají, ale Rez neměla ani sebemenší tušení, kde druhá vlčice je, a jak se vůbec ohledně Rzi cítí. Třeba jim odloučení nepomůže, třeba jen prohloubí propast mezi nimi – ty trhliny nejistoty, tvořící se mezi nimi po tom vyznání pod kometou.
Tmavošedá si povzdechla a došla až k řece, pomalu sestoupila až k jejímu břehu – opatrná, aby do té studené vody nespadla. Unavená, daleko od úkrytu a ještě ke všemu mokrá - to by bylo to nejhorší, co by se teď mohlo stát.
Obsah své poslední myšlenky ale Rez přehodnotila, jakmile ucítila ve vzduchu jemný závan krve. Zvedla hlavu a našpicovala uši, znovu začenichala. A skutečně – někde tu byla krev. A někde tu byl další vlk, byla to povědomá vůně – ale nepříjemně povědomá.
Rez poodešla od řeky, aby se rozhlédla po okolí, a pak se vydala za pachem.
Noroxe neviděla, dokud nebylo příliš pozdě – ležel ve sněhu a světlá srst ho v šeru skrývala před zraky okolních vlků. Zaváhala, jestli se raději neotočit a nezmizet pěkně po anglicku, přece jen tu byla sama a nechráněná, ale vůně zranění a zvědavost ji nakonec přivedly blíž. Zastavila se několik metrů od něj.
„Špatnej den, předpokládám?“ zkusila na něj promluvit – nebyla si ani jistá, jestli je vůbec vzhůru. Pravděpodobně by odešla, kdyby nebyl.

//Východní Galvatar přes Východní hvozd

Z planiny odcházela stále utahaná, a ačkoliv už se citelně oteplilo, na zemi byly stále závěje sněhu. V lese, kterým procházela, to bylo lepší, i když ne o moc, a Rez měla pocit, že se jí v tom sněhu brodí hůř a hůř. A nakonec neodolala krátkému šlofíku přímo v nejhustší části lesa - krátkému, prchavému spánku, který jí vlil do žil alespoň dost síly na to, aby zvládla další cestu. Nebe bylo stále tmavé, když znovu vstala, oklepala se od sněhového poprašku a rozešla se znovu dál.
Pořád byla v okolí Asgaaru, a přemítala, jestli tu náhodou znovu nenarazí na vlky, od kterých před chvílí odešla, či snad na jejich matku. Kdo ví, jaké by bylo její setkání s tou pověstnou Elisou! Doufala, že alespoň teď to nebude muset zjišťovat.

//Řeka Midiam

Ze slov světlejšího vlka pochopila, že je ten Etney nejspíš někdo od nich. Upřímně by ji zajímalo, v jakém stavu jejich smečka doopravdy je, ale tušila, že by se vyzvídání teď nehodilo. A alespoň ten nejstarší vlk vypadal, že je dost inteligentní na to, aby všemožným cizákům nevykládal o slabinách své smečky. Z těch dvou by to sice vytáhnout mohla, ale to by s nimi musela znovu zůstat sama, a až tolik po informacích netoužila.
Navíc by se všichni měli vrátit zpátky ke svým smečkám – smrákalo se a byl to nejspíš pro všechny dlouhý den. Zvlášť pro toho zraněného. Rez sice na jeho ránu neviděla, ale stále to vypadalo, jako by světlý vlk nesl svou hlavu jaksi opatrně. Otázka, jak že dopadl ten druhý, ale zůstávala ve vzduchu.
„Nebude,“ odpověděla Nemesisovi, a dala si záležet, aby bylo slyšet, jak moc ji vývoj situace mrzí. Na jeho staršího bratra ale mrkla.
„Zní, že je taky docela od rány,“ řekla o jeho zmiňované vlčici. „Tak se jí drž! A řekla bych, že na takový věci máte všichni čas. Jestli jsou všichni z vašeho rodu takoví dobrodruzi a rváči, tak bych pro dobro týhle krajiny byla s množením opatrná. Nechcete přece převálcovat ostatní smečky tak snadno!“
Zvedla se a protáhla si tlapky – potěšeně zpozorovala, že už ji ta přední vůbec nebolí. „A když jsme u smeček, taky bych se měla vydat domů. Ani jsme se ale nepředstavili.“
Pohlédla na něj znovu, a znovu se dostavil zvláštní pocit, že ho odněkud zná – třeba to ale bylo jen jakési zmámení.
S rychlým rozloučením se nakonec vydala dál, ačkoliv si byla skoro jistá, že na tyhle tři ještě někdy narazí.

//Vřesový palouk přes Východní hvozd

Děkuji za akci, Eliso, zatraceně moc mě bavila a pomohla mi Rez znovu rozpohybovat.

Mám 92 bodů a prosím o:

6 hvězd do Imunity za 70 bodů
6 křišťálů za 15 bodů
35 oblázků za 7 bodů
+ 3 křišťály za návrhy úkolů.

<3

17. Zkusit svést jednoho zadaného vlka. 2/2

„To máš pravdu. Potkala jsem tady v okolí vlčici, co tvrdila, že nedávno někoho zabila,“ prohodila jakoby mimochodem, věnovala vážný pohled staršímu ze sourozenců. Jestli byla ta vlčata jeho vlastní krev, mohl si je ten sivý lépe hlídat.
Další slova prohozená mezi ním a Nemesisem byla v trochu vážnějším tónu, a tmavošedou to začalo zajímat – netušila ale, o jaký spor se vůbec jedná, a neznala žádného Etneye. Celé to ovšem bylo rychle zapomenuto, když se sivý rozesmál představě svého vyděšeného bratra. Rez se pobaveně pousmála, těšilo ji, když jí někdo dával zapravdu. Kratičké spojenectví ve smíchu ale světlejšího vlka trochu přešlo, jakmile se pustila i do něj. Sledovala jeho poněkud konsternovaný výraz, a až teď si uvědomila, že i tenhle vlk působí jaksi – mladě. Nejspíš se trefila do oblasti, ve které si byl ještě nejistý. A Nemesis se vůči němu nezachoval vyloženě solidárně.
Otázku, kam že se co strká, Rez napůl očekávala – a docela se těšila z té nepříjemné situace, v níž se cítila být nad věcí. Alespoň dokud Nemesis neprohlásil, že to chce vidět.
Poušklíbla se. „Neříkal’s předtím, že je to jen asi?“ Hlas měla teď o něco jemnější, svůdný, uši postavila nahoru. „Určitě by to bylo krásný, a když teď přichází jaro…“
Bylo to pro ni jen škádlení, nevážné, ale napadlo ji, že jejich vlčata by skutečně byla pěkná. V odstínech krásné šedé, a třeba by měla v dospělosti podobné oči. Rez mávla znovu ladně ohonem, jako by se skutečně zkoušela vlísat se druhému do přízně. Bylo ale vidět, že je z ní nervózní, přece jen byla větší než on, a podle všeho i o dost zkušenější. Přišla k němu kousek blíž a posadila se vedle něj, trochu sklonila hlavu.
„Jen si z tebe utahuju,“ uklidnila ho. „Ale ta tvoje vlčice má věrnýho partnera, to je krásný! Anebo ti jen vyhrožuje těma ušima?“

//17. Zkusit svést jednoho zadaného vlka. 2/2

Toulání tedy ti dva dovoleno neměli, ačkoliv se tak celou dobu pokoušeli tvářit. A silácký výraz, že by na jiného vlka jen použili víc síly, Rzi přimět se v duchu ušklíbnout. Proti Noroxovi by tohle nejspíš nefungovalo. Neměla ale, proč je moralizovat – zvlášť, když už tu byl další člen jejich rodiny, který za ně nejspíš měl mít zodpovědnost. Jen ať jim to vysvětlí on! Nebo máma Elisa. Těchhle vlčat by nejspíš byla škoda.
Rzi bylo odpovězeno, že si sivý s někým vyřizoval účty. Jemně kývla. Podle toho, že nebyl příliš zraněný, to vypadalo, že vyhrál. Pobavilo ji ovšem, že tenhle Nemesisův bratr měl vlčici jen asi. Co s ním bylo, když si nebyl jistý, jak to má se vztahy? Rez už měla na jazyku nějakou poučku, ale pak jí přišlo na mysl, že podobně asi to mají ona se Styx.
Její pozornost od vzpomínání na záře komety v zimní noci ale odvrátila Nemesisova otázka. Vlček se rozhodl dovzdělat se přímo před ní, a být vyveden z omylu, který měla na svědomí Rez.
Poušklíbla se a obrátila se na staršího Asgaarďana, který se mezitím pustil do vysvětlování.
„Tvůj mladší bráška mi olíznul čenich bez ptaní, tak jsem ho postrašila, že se tak dělaj vlčata,“ vysvětlila mu s mírným úšklebkem, hledaje ve starším vlkovi spojence proti neznalé mládeži. „Bylo to vážně vtipný, i když pro něj možná ne.“
Popis koitu od sivého byl relativně krátký, a nejspíš pro mládež vhodný, ačkoliv nejspíš vyvolá víc otázek.
„Ale myslíš, že to takhle pochopil? Mohli bychom mu to předvíst, co ty na to?“ mrkla na něj jedním okem, aby bylo vidět, že ho škádlí. Tenhle taky působil čímsi zdrženlivý, a jí se líbila představa dostat ho do rozpaků, zvlášť před těmi vlčaty. „Jestli si nejseš s tou svou vlčicí tak jistý…“