Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar

„Slyšela jsem to od několika různejch vlků. Jestli chceš, zeptej se Života sám,“ opáčila, nelíbilo se jí, že ji Nori nevěří. Asi si jednoduše nedůvěřovali navzájem.
Na jeho další poznámce ale rozhodně něco bylo. Ti magičtí zplozenci se museli doopravdy nudit – zvlášť, jestli nebyli sami smrtelní a žili už delší dobu v těch svých odlehlých jeskyních. To jim ovšem nedávalo právo zasahovat do životů jiných, a už vůbec neměli právo Rez poutat k nějakým hnědookým otrapům, co šli zrovna kolem. Rez rozhodně odmítala být něčí škodolibou zábavou!
Jakmile vešli do Borůvkového lesa, na Norim bylo vidět, jak je na svou pozici hrdý a že ho návrat domů docela potěšil. Rez vzdorovitě šla pomalu, když se snažil zrychlit, aby ji za sebou musel táhnout – a že to nebylo jednoduché.
„Chm. Očividný je jenom to, že máš šediny, prořízlou tlamu a prázdno v tý dutině mezi ušima,“ provokativně se zazubila. „A to byl plán od začátku – najít někoho, kdo bude chytřejší než ty, a dokonce než já, a kdo nám bude schopnej poradit.“
Lesem se neslo mnoho pachů, ale kolem Rez nikoho neviděla. Alespoň už byli skryti pod stromy a počasí na ně nemohlo.
„Co třeba zavýt, dlouháne? Nebo to mám udělat já?“ navrhla, aby někoho přivolali. „Nebo můžem zamířit rovnou k vašemu úkrytu. Kde jinde by v tomhle počasí všichni byli.“
Úmyslem nasáčkovat se místním do nory se vůbec netajila.

//Jeskyně Buruberi

//VVJ

Nori taky zpochybnil Životovy záměry, a Rez seznala, že když s ní černý vlk souhlasí, není až tak těžké ho vydržet.
„Slyšela jsem o spoustě vlků, co se takhle – vrátili. Jejich tělo se změnilo na prach, a pak se najednou někde objevili znova. Ale rozhodně netuším, proč by to ten cvok dělal! Zvlášť, když tím narušuje koloběh života.“ Odmlčela se na chvíli. „Třeba se jim jen líbí si s náma, smrtelníkama, pohrávat.“
Rozhodně se jí příčila představa, že by někdo celou dobu tahal v zákulisí za nitky a svévolně ovlivňoval aspekty její existence. Jakápak svobodná vůle, když si tu nemůže nikdo ani v klidu umřít! Chtěla se ještě vrátit k tématu a zeptat se, jestli Nori ví, že ta Naomi je skutečně mrtvá. Jestli se její tělo taky změnilo na prach, nebo jestli zůstalo a pomalu zahnívalo jako každá jiná mršina. Během chůze k lesu se ale Nori zmínil, že ho povýšili, a to si vyžádalo její plnou pozornost.
„Ale ne, snad jsi jim nenakukal, že ty jsi slušnej! A ještě tě nechali hlídat les?“ řekla naoko zhrozeně na jeho další poznámku. Chvíli se těšila tou myšlenkou, že by Norimu ve smečce udělala ostudu, ale to jistě Nori zvládl i sám – a znemožňovat ho před jeho soukmenovci by jistě stálo mnoho času a úsilí, které by mohli věnovat lepším věcem. Například hledání řešení v tomu poutu, které z nějakého důvodu stále nesláblo.
„Nemusíš se bát. Máme teď důležitější věci na práci. Tak veďte, pane delto.“ Mimo to už byla docela vyčerpaná a chtěla se schovat před deštěm, nasáčkovat se do cizího úkrytu by se jí hodilo.

//Borůvkový les

Rez předpokládala, že by se takové setkání se Smrtí bez krve neobešlo. Nori byl přece jen vlkem, který by dovedl namíchnout naprosto kohokoliv, bylo s podivem, že by z toho vyšel nezraněný. Nakonec ale sám přiznal, že se ho ta čarodějná potvora alespoň pokusila zapálit – to už bylo uvěřitelnější.
Pokusila se uhnout rozmočenému sněhu, co po ní druhý hodil. Pršelo, takže byla ta rozmoklá hmota všude, a Rez ji nepotřebovala mít ještě v obličeji. Jen ho ale zpražila pohledem, pokoušela se nestrhnout se do nějakých dalších bitek.
„Zabila, říkáš?“ ozvala se místo toho, aby se ho pokoušela v mokrém sněhu vyválet. „V tomhle kraji se vůbec umírá sakra divně. Život prej řekl, že všechny vlky oživuje. Ale je možný, že jeho sestra může někoho sejmout… permanentně, tak, aby už mrtvej zůstal.“
Všechno už začínalo tát, ani led velkého jezera nevydržel. Tím spíš, když se na něj snášel déšť.
„Života ale znám. Je to příjemnej společník – až moc. Mlel strašně optimistický věci, a když jsem odtamtud chtěla odejít, cejtila jsem, jak mě tam něco drží. Trochu jako teď,“ přiznala pak. „Možná to přece jenom dělá on. Hajzl.“
Ohlédla se směrem, kterým Nori naznačil, že by měl být jeho alfa. Nikoho ale v šeru neviděla, ačkoliv pachy se sem šířily – a občas sem zavanul i ten Styxin. Chtěla ji vidět – zatraceně moc ji chtěla vidět. Ovšem představa, že by se vydala vyříkat si s ní všechno, co ji teď trápilo, a měla v závěsu Noriho? To tedy rozhodně ne. Musí se nejdřív dozvědět, jak se má černého vlka zbavit.
„K vám, tedy. Když jsi tak svědomitej v hlídání lesa,“ prohlásila, a než se vydala k lesu, mocně se oklepala. Voda z jejího kožichu vrátila Norimu předchozí pokus o cákání.

//Východní Galvatar

Cosi si sama pro sebe zamručela.
„Potkal ses s ní?“ povytáhla pak jedno obočí. Nevěděla, jestli to Nori myslí vážně, zvlášť, když Smrt popisoval jako naprostý opak toho, co o ní říkali všichni ostatní. Navíc byla Rez přesvědčená, že kdyby se k takové obávané vlčici vydal někdo s tak proříznutou tlamou, jakou má Nori, rozhodně by z toho jedlového lesíka živý nevyšel. I Lilith předtím zmínila, že Smrt poničila celý les, a pak tu byly mrtvoly z bažin, náhodně oživlé kostry kachen a teď i tohle podivné pouto. Magie byla nebezpečná sama o sobě – a bohové, kteří jí vládli, jistě stejnou měrou.
O to víc v ní bujela zvědavost, ale pokoušela se to nedat najevo – byla si docela jistá, že kdyby Nori zjistil, že toho Rez o Smrti tolik neví a má z ní docela vítr, určitě by se jí poškleboval.
„Nemyslím, že by to byl Život,“ promluvila pak, spíš aby zamluvila tu zvědavou otázku. „Tohle je – vyloženě škodolibý. A většina podobnejch svévolí se tak jako tak děje tlapou Smrti.“
Přejela druhého pohledem. „Nebo nás chce ten Život naučit /soužití? Je to vyloženě krutost. Mohla jsem teď najedená spát ve smečkovým úkrytu, a místo toho tu trnu s tebou.“
To pouto ne a ne zmizet, a jak se smrákalo, Rez začala přemýšlet o tom, jak se vůbec dnes večer vyspí. Jak, když k ní bude jako koule na noze připoutaný černý vlk?
„Můžem vyrazit k vám, teda. Přečkáme noc u vás, a ráno vymyslíme, co s tím.“
Kývla k místu, kde se v dálce za další vodní plochou v černotě krajiny nacházel Borůvkový les. Upřímně byla přesvědčená, že odpovědi musí mít ta kouzelná mrcha z jedlového lesa, ale v té tmě by se do něj vydala bloudit skutečně nerada.

„Myslíš, že bych tě chránila?“ pozvedla na něj obočí. „Naživu jsi možná obtížnější, než bys byl mrtvej. Ale máš štěstí, že Baghý by určitě bylo líto, kdyby tě někdo zakousnul. I když fakt nechápu, co na tobě má.“
Rozpršelo se o něco víc a kožich Rzi trochu těžknul, jak se do něj nasakovaly dešťové kapky. Rozhlédla se znovu, když Nori zmínil, že se tu někde nachází alfa z jeho lesa. Blueberryho si vágně pamatovala, viděli se jen jednou – tehdy, když se Rez se Styx ještě v létě vydaly nasytit borůvkami z těch jejich voňavých keřů, a hnědý vlk je potom vyhnal. Pamatoval by si i on tebe, kdybyste se za ním vydali?
Myšlenka na to, že by mohli v Borůvkovém lese získat ochranu před lijákem, a možná i nějakou radu, pro Rez byla utěšující.
„Hlavně bychom se měli dostat z toho deště,“ prohlásila. „Chceš teda vyrazit k vám? Nebo mě napadá ještě jedno krajní řešení.“
Ohlédla se k tmavému kousku lesa v dálce, k jedlovému pásu – natolik okázale, aby Nori dovedl uhádnout, na co myslí, jestli se na ni zrovna teď díval.
„Pokud vím, všechny ty hnusný magický nepříjemnosti, co se tu dějou, způsobuje Smrt. Měla by bejt schopná odčinit… cokoliv se to s náma stalo. Ale prej je sakra nebezpečná a je lepší se od ní držet dál.“ Přelétla Noriho krátce pohledem. „Tys u ní někdy byl? - A přestaň se drbat. Jestli zjistím, že máš blechy...“

//Řeka Kiërb

Nori jí takřka melodramaticky podsouval krk k zardousení a Rez ohnula nos. To by bylo vysvobození pro ně pro oba: Rez by se zbavila těch jeho otravných řečí, a Nori jistě taky velmi trpěl, když musel žít sám se sebou! Zrovna teď to ale nebylo nejvhodnější řešení.
„Nechám si to jako plán, kdyby to nešlo jinak,“ ušklíbla se na něj, zatímco na ně z nebe dopadaly malé dešťové kapky. „Co kdybych dopadla tak, že bych za sebou potom musela tahat tvoje mrtvý tělo? I když, možná bys tak byl aspoň míň otravnej.“
Hlavou se jí chvíli převalovala slova o tom, že by se do ní Nori zamiloval. Pche! V očích Rzi neměl černý vlček mentální kapacitu na nic jiného, než aby pronášelrádoby vtipné poznámky. Jejich vzájemný vztah měl od lásky pěkně daleko. Zdálo se ale, že když si aspoň trochu vybili energii při přetahované, byli oba ochotní hledat spolu nějaké řešení. Tohle přece nemůžou vydržet dlouho.
„Topit tě nemůžu – co kdyby mě to stáhlo s tebou!“ poukázala na očividné. „Nemusíš se strachovat, jsi se mnou v bezpečí.“
Jestli chtěla Norimu nějak ubližovat, nejspíš by se měla prve zbavit toho prokletí.
„Když nikoho nepotkáme u jezera, vydáme se k vám,“ pokračovala pak. „Aspoň uvidím Baghý! Mohla by mě politovat, že jsem k tobě přivázaná.“
Zazubila se a trochu přidala do kroku, aby měli tohle martyrium za sebou co nejrychleji. Nori ji ovšem předběhl a zamával jí ohonem před obličejem, načež Rez cvakla zuby naprázdno, aby dala najevo, že při dalším nevyžádaném ovívání tváře už budou lítat chlupy.
Přiblížili se k jezeru a Rez se rozhlédla po okolí, zavětřila - někdo tu skutečně byl, a nedávno, a v dálce viděla čísi siluety. Ty ovšem nepoznávala, na rozdíl od pachu.
„Mám pocit, že tu cítím Styx,“ utrousila, hlas měla trochu zastřený. Podobně jako na tom palouku – byla tam Styx také? A pokud ano, nepostihlo ji něco podobného?

//Ještěří lučina

Málem zavrčela. Nedalo se ani slovy vyjádřit, jak moc si přála nechodit s Norim na procházky a společná randíčka. „Třeba je to kouzelný spojení dvou duší, a jde to zrušit jen tím, že jeden z nás umře,“ loupla po něm zlým pohledem. „Když v tomhle budeš pokračovat, možná tě zakousnu a zjistíme to.“
Zatím vyhrožovala naprázdno, ale nikdy neměla dost trpělivosti a věděla, že za chvíli za sebe nejspíš nebude moct ručit. Napadlo ji, co komu udělala, že teď musela snášet podobné útrapy. Navíc se ještě vydatně rozpršelo.
„Však už se tebe taky neptám,“ prohlásila. „Stejně nevíš nic, co by nám mohlo pomoct. Kdybys věděl, už by ses ode mě odpojil. Nebo by to znamenalo, že tak toužíš po mý přítomnosti?“
Myšlenka na to, že by mohli narazit na vlky z borůvkové smečky, ale přinášela naději. „Můžem to vzít kolem jezera,“ řekla. „Tam se tak jako tak vždycky srocujou davy, třeba tam někdo bude.“ Taky se tam srocovaly magické síly, aspoň poslední dobou.

//VVJ

//Kopce Tary

Trochu ji uklidnilo, že byl Nori ochotný s tím cukáním za neviditelné provázky přestat. Alespoň něco.
„S hnusnýma narážkama sis začal ty,“ upozornila ho. V celém tom jejich nepřátelství si někdo z nich taky musel začít, a přestože už se její vzpomínky na první setkání mlžily, Rez byla předvědčená, že i za to jistě mohl Nori.
„S trochou štěstí to zase hned přejde,“ vydechla, zatímco se po boku Noriho vydala dál. Už během krátké doby zjistila, jak daleko od Noriho se může dostat, aniž by jí cokoliv pnulo na kůži. Kráčeli vedle sebe a Rez si bolestně uvědomovala, že by nejspíš nenašla v celém kraji vlka, kterého by měla coby společníka na cesty raději.
„A to nepřivolávej,“ zamračila se na něj. Srůstání bylo bezpochyby mezi těmi ještě horšími věcmi, co by jim mohla ta magická moc přivodit.
Jakmile ušli kus od kopců, Rez se znovu zkusmo vzdálila, jen aby opět ucítila to nepříjemné napětí. Sakra ale, zanadávala alespoň v duchu. A pak ještě mnohokrát, mnohem sprostěji. Tohle ti byl čert dlužnej. Jestli nepomůže vzdálenost od místa, kde se jim tohle kouzelné neštěstí stalo, třeba se to zmírní časem?
Tmavošedé se zmocňoval čím dál silnější neklid. A představa, že by si tu spolu s Norim sedli na zadek a čekali na podobný zázrak, jaký je teď svedl dohromady, ji příliš neuspokojovala. K nevhodné společnosti se navíc přidala mračna, která vítr rozfoukával po obloze a začalo to vypadat, že se rozprší. Na otevřené pláni zůstat nemohli.
Napadlo ji zamířit tam, kam chtěla původně – stejně šli směrem na sever, a Rez tam čekala Lindasa a možná i Meinere. Stejně tak smečkový úkryt, a jistě i nějaké jídlo. Okamžitě tu myšlenku ale zavrhla. Jak by jen mohla do mechového lesa, když se na ni lepí tenhle pitoma? Určitě by o ní začal šířit nějaké pomluvy, sotva by překročili hranice, a Rez rozhodně nepotřebovala, aby se k vlkům ze smečky dostal Noriho názor.
„Předtím’s teda blafoval, a nevíš, co se tam dělo. Když nevíš, co se stalo s náma dvěma,“ obrátila se znovu k Norimu, stále podrážděná – i tím, že teď byla přesvědčená, že jí lhal. „Myslíš, že to věděl někdo z těch ostatních? Mluvil jsi s nima? Myslím, že jsem viděla některý z nich mířit západně. Mohli bychom někoho z nich najít a třeba od něj zjistíme, jak se toho zbavit. Jestli teda nemáš lepší plán.“
Ohlédla se po černém kožíšku, aby se ujistila, že Nori určitě lepší plán mít nebude. Nakonec ale byla ochotná mu naslouchat. Neměli se rádi, a měli to společné – oba chtěli svobodu od toho kouzelného nešvaru, a chtěli ji rychle. Se společným cílem by snad mohli být schopni spolupracovat.

//Řeka Kiërb

Uši tmavošedé, před malou chvílí postavené do pozoru, byly znovu sklopeny skoro až k hlavě a Rez se postavila tak, aby vypadala větší. „Romantičtější by možná bylo sežrat tebe,“ utrousila- Upřímně vůbec netoužila po rozebírání toho, co by bylo a nebylo pěkné. Zrovna teď, po rozhovoru s Noroxem, Styx představovala velmi citlivé téma. Bylo toho tolik, co s ní Rez potřebovala probrat – potřebovala se šedé podívat do očí, potřebovala si promluvit o pravdivosti všech těch historek o trhání vlčat. A hlavně si musela udělat pořádek sama v sobě a ve svých citech. Nic z toho ovšem nemínila rozebírat tady s tímhle vysokánem, co si usmyslel, že jí bude otravovat v tu nejhorší možnou chvíli.
Tlapy se jí bořily do rozmáčených zbytků závějí. A Rez se podivila nad tím, jak skoro cítí Noriho pohyby, každý ten centimetr, o který se pokoušel se od ní vzdálit. A pokoušel se vehementně. Zatáhl taky, a Rez málem přepadla dopředu, jak to nečekala. Netrvalo jí ale dlouho se zase vzchopit, a do dalšího zatáhnutí dala mnohem víc síly, aby ho připravila o rovnováhu. V téhle pochybné přetahované bylo mohutnější a těžší tělo nespornou výhodou.
Až při téhle tahanici plně nabila pocitu, že ji ta podivná síla nepojí s ničím jiným, než s Noriho tělem. Kamkoliv chtěla ustoupit, táhlo ji to k němu. Byla tohle noční můra?
„To snad stačí, ne?“ Její hlas trochu zhrubnul, jak se jí tahle situace podepisovala na nervech. Postoupila o kus blíž, aby uvolnila to hmatatelné napětí mezi nimi. Takhle by se tu mohli přetahovat donekonečna – a nejspíš bez výsledku.
„Jestli chceš bejt za každou cenu osina v zadku, prosím. Ale děje se tady něco sakra divnýho, a ráda bych odsud zmizela, než se stane něco ještě horšího,“ pokynula hlavou ke zbytku paloučku, na kterém už zbyli úplně sami. Nemusela si připomínat všechny ty chvíle, kdy ji magická síla téhle země ohrožovala na životě. A ona rozhodně neumře jen proto, že je příliš zaneprázdněná hašteřením se s tímhle podivínem, aby si dávala pozor na skutečné nebezpečí.
„Jestli nemůžem odejít od sebe, budeš muset jít se mnou. Třeba tohle,“ vágně mávla tlapkou v prostoru mezi nimi, „zmizí, jakmile se vzdálíme odsud.“

//Ještěří lučina

Celej svazek kytek, jo, utahovaly si z Noriho myšlenky tmavošedé. Nechtěla si z něj Lindasa náhodou jen vystřelit? To by dávalo perfektní smysl, kdyby si z něj takhle utahovala, aby ho ponížila. Přece se obě vlčice shodly na tom, že Nori není vhodná společnost, a Rez tehdy rozváděla, jak černému vlkovi bude nadávat do šakalů, až ho příště uvidí.
O tomhle si bude muset s Lindasou promluvit. Přece jen to zneklidnilo i Rez – ta ještě docela čerstvá vzpomínka na to, jak Lindasa sama prohodila cosi o tom, že na ni jaro skutečně leze. Tohle jaro bylo prazvláštní – a v tom špatném slova smyslu.
Nad Lindasou která na ni nejspíš stále čekala na smečkovém území, se Rez ale neměla čas zamýšlet. Měla sama mnohem horší problémy. Třeba to podivné omámení, co ji tak náhle uchvátilo a pak zas pustilo – stejně prudce. A až po tom celém si Rez najednou uvědomila, co že to Norimu vykvákla. Měla chuť se sama praštit přes tlamu, a nejspíš by to byla i udělala, kdyby ji při tom nikdo neviděl. Netušila, co ji to tak popadlo, ale cítila v tom nějakou čertovinu.
„Buď zticha,“ zavrčela po něm, ještě se z toho celého vzpamatovávala. „Co ty o mně víš - nebo o ní! Spíš by mě zajímalo, cos ty provedl s Baghý, že s tebou ztrácí čas.“
Předpokládala, že má Nori pokaždé příliš práce s tím, aby byl nesnesitelný, že se pořádně nezajímal o nikoho kolem. A náklonnost drobné starší vlčice k tomuhle podvraťákovi Rez absolutně nechápala. Třeba měl Nori někde pod tím lesklým kožíškem dobré srdce a kdesi ve svém slovníku i rozumná slova, ona o tom ale zatím žádný důkaz neviděla.
Příjemnou změnou bylo alespoň to, že se sám Nori chtěl dát na odchod, a Rez si málem oddechla nahlas. „Buď tak hodnej. Fakt mám na práci jiný věci, než se tu s tebou vybavovat.“
Černý ocas mávl vzduchem, jak se Nori pokusil odejít, ale – cosi ho drželo. Přesně jako předtím Rez. A když se druhý pohnul, cítila tahání na své straně o to víc. Už se nadechovala, aby se na něj utrhla, protože ta zvláštní magická síla, co ji tu držela a co ji před chvílí přinutila být upřímná, bezpochyby souvisela s ním. Chystala se ho z toho nařknout, ale vzápětí z toho byla obviněna sama.
Povytáhla obě obočí. Něco se tu dělo – něco zatraceně nepříjemného, a když za to nemohl Nori, kdo vlastně?
„Ale,“ protáhla, a oči jí zasvítily zlomyslně. Tomuhle musela přijít na kloub – ale chtěla Norimu vrátit aspoň něco ze svých nepříjemností. „A co za to?“
Zopakovala mu jeho vlastní slova a prudce ustoupila opačným směrem. Jakési neviditelné lanko mezi nimi stahovalo Noriho zpátky.

„Natrhala kytky?“ Měla chuť se mu vysmát – proč by mu Lindasa trhala kytky? Sice měla zezačátku pochvalné řeči o Noriho kožichu, ale to bylo všechno. Hodně brzy na to se se Rzí shodla, že je lepší držet se od zdegenerovaných blbečků hezky daleko, a vypadalo to, že její názor na Noriho sdílí.
Rez na chvíli zanechala pokusů odejít, aby k černému přičichla – byť zpovzdálí. A zdálo se, že mírně voněl po Lindase – takže se skutečně museli sejít po tom, co se Lindasa se Rzí rozloučila. Co spolu sakra mohli dělat? A Lindasa byla důstojná, inteligentní vlčice. Bylo zhola nemožné, aby se po Norim jakkoliv sápala. Byly jen dvě možnosti – buď se Linda cestou někde silně praštila do hlavy, nebo teď Nori Rzi lhal. A vzhledem k tomu, jaký měl celou dobu kulišácký výraz, Rez sázela na to druhé.
„Snad’s je neochutnával? Třeba jedovatý byly a teprve to přijde.“ povytáhla na něj obočí. Uši měla obrácené dozadu, bylo znát, že už ho má plné zuby. Sice chtěla odpovědi, chtěla vědět, co se tu sakra děje a co měl Nori s Lindasou, ale Nori dával jasně najevo, že jí to říct nechce. Nemělo tedy cenu mu dál nahrávat do karet tím, že by se zajímala. Teď už se soustředila jen na to, aby od něj mohla odejít, v čemž jí z nějakého důvodu bránila jakási neviditelná síla. Trpělivost Rzi mizela čím dál rychleji – upřímně by dala přednost společnosti všech Styxiných sourozenců před tímhle floutkem.
Vzápětí ale snahu dostat se pryč přebilo ještě něco docela jiného – Rzi se náhle zmocnilo ještě jiné pnutí, tohle ovšem bylo méně nápadné, víc podmanivé. Také jí v něčem připomnělo Života. A ani tomuhle nedokázala odolat. Jako v transu zastavila své pohyby, uši obrácené dozadu se trochu uvolnily. Tmavé čočky si ubraly víc ze stříbrných duhovek. Proč by mu to přece nemohla říct, když se Nori ptá? Proč by nemohla říct Norimu všechno?
„Styx,“ splynulo jí jméno sivé vlčice z jazyka jako jediné slovo, které jí přišlo na mysl.

Nori ještě chvíli dloubal tlapou do rozbředlého sněhu a Rez to znovu utvrdilo v tom, že je tenhle pobuda zatraceně dětinský. Tomu závěru nahrával i tón, kterým k tmavošedé promluvil pak.
Tajemstvíčka. „Jo takhle,“ jemně si odfrkla. „Co bys chtěl vědět, čahoune?“ Upřímně se s Norim o nic dělit nechtěla a jeho způsoby jí zatraceně vadily. Co čekal, že od ní uslyší?
Měla ale naneštěstí větší problémy, než aby musela přemítat, co po ní jen ten trouba může chtít. Napětí, které ji přitahovalo jako magnet, se stupňovalo, jakmile se pokoušela odejít. Možná bylo na čase začít panikařit. Zcela očividně tu nějaká magická entita měla za lubem znepříjemňovat místním vlkům život, a ten floutek si dloubal nohou do země, jako by nic! Rez by jej tu velmi ráda zanechala jeho osudu, kdyby ovšem… kdyby ovšem mohla odejít.
„Copak s Lindasou?“ pokoušela se zakrýt neklid, co se jí vkrádal do mysli, a odrazilo se to v nevraživosti jejího hlasu. „Nemyslim, že existuje někdo, kdo by s tebou chtěl bejt, natož aby se tě nemohl nabažit. Odejít se snažím, nevidíš? Nejde to. Kdybys ale ty byl tak hodnej, mileráda bych tě vyzvala k odchodu.“
Šlehla po něm pohledem prozrazujícím, že si o něm myslela kopu nepěkných věcí. Většina jejích setkání s Norim byla velmi krátká, a nejspíš to tak bylo pro všechny lepší. A teď, když byli oba v ohnisku nějaké magické neplechy, bůhví, co z toho mohlo vzniknout.

Probodávala Noriho očima. Pohled měla intenzivní a pevný, tak, jak se to jen dalo, když byla tak unavená. Krátké ohlédnutí na zbytek paloučku ji přesvědčilo o tom, že se tu skutečně muselo odehrát něco magického, zvlášť, když se pach mršiny pomalu rozplynul, jako by tu ani nebyl. A to za ním s Noroxem běželi přes louku a celý ten zarostlý les! Cukání a postrkování jakési neviditelné síly ji nakonec přinutilo udělat krok k Norimu, ačkoliv si teď ještě o něco víc uvědomovala, že by si přála být kdekoliv jinde.
„Co za to?“ protáhla obličej. Bylo víc než jasné, že Nori z její přítomnosti tady radost neměl. Měla chuť se na toho čahouna zašklebit.
„Když to zjistím, budu spokojená a vyrazím zase hezky pryč. Vypadalo to, že máš aspoň něco důležitýho na jazyku, když’s ke mně tak přišel. Ale jestli na mě chceš jenom povytahovat pysky…“
Měla silnou chuť odsud zmizet, ale kromě té neviditelné síly ji na místě drželo i to, že když se s Norim viděla naposled, docela rychle od něj odešla. To by to ještě vypadalo, jako že před ním utíká! A Rez před nikým rozhodně neutíkala, tím spíš před vlkem, který příliš silácky nevypadal, a který jí už nějakou dobu šel na nervy.
„Tak to můžeš klidně zas jít. Oba bychom měli,“ dořekla, a chystala se vykročit dál k paloučku, ovšem ten jediný krok ji stál nepřiměřené množství energie. Pokusila se Noriho obejít, ale pak podiveně zjistila, že ji ta čarovná síla netáhne dopředu, ale někam jinam. Někam k Norimu. Vzhlédla k jeho tváři, aby zjistila, jestli to černý vnímá taky, nebo jestli skutečně něco posedlo jen ji. „Víš teda, co to má sakra bejt?“

Sešlo se tu nějak podezřele moc vlků – a několik známých pachů Rez udeřilo do čenichu. Mezi nimi byl i mírný závan Styx, který Rzi postavil uši do pozoru a tmavošedá se rozhlížela, zda tu svou přítelkyni neuvidí. Její vůně ale byla podle všeho stejným mámením, jako ten pach masa, co je sem nejspíš všechny přilákal.
Pnutí v kožichu a nepříjemný pocit v břiše neustával, a Rez už chtěla začít panikařit, ale vtom se k ní vydal další z povědomých vlků. Noriho si všimla, až když už byl na cestě k ní, a přinutila se aspoň se tvářit, jako že je v klidu. To by se mu určitě líbilo, vidět ji zmatenou a popletenou nějakými magickými nešvary!
Přiměla se nasadit mírně otrávený výraz, když na ni černý vlk promluvil.
„Nori,“ pozdravila ho taky jménem, jemně kývla. Když už někoho z toho zeleného lesa vedle Asgaaru, už by raději viděla Baghý. A jestlipak vůbec Nori vyřídil její pozdravy? Pochybovala o tom, vzhledem k tomu, jak otevřené nepřátelství mezi nimi panovalo.
Poznámku o tom, že cosi ztratila, se rozhodla přejít. On zase ztratil mozkový buňky, když ho máma jako malýho upustila na hlavičku, zasyčely její myšlenky jako podrážděný had. Ale aspoň k něčemu by Nori mohl být – minimálně tu jistě postával déle než Rez.
„Co se tu sakra děje, nevíš o tom něco?“ mávla tlapou dál k paloučku. „Původně to tu vonělo po jídle, ale teď v tom vidím nějakou magickou lest.“

//Zarostlý les

Když se konečně vymotala ze spletitých spárů křovin na kraji lesa, objevila se před ní kopcovitá krajina, ještě pokrytá sněhem. A v něm byly důkazy o tom, že podivná vůně nejspíš přilákala víc vlků -Rez si všimla dalších stop ještě dřív, než ty další uviděla.
„Noroxi?“ zavolala znovu, cítila tu i jeho a věděla, že sem šel, ale vypadalo to, že se ani jeden z nich pořádného rozloučení nedočká.
Sladká vůně kořisti tu byla nejsilnější, ale nebylo tu vidět kromě vlků nic. Rez už se chystala otočit a zmizet odsud, přece jen už byla unavená a měla jiné věci na práci, než se nechávat vodit za nos pochybnou vůní neviditelné mršiny a pak se o ni ještě prát se sebrankou nějakých tuláků. Jakmile se ale chystala udělat krok pryč z prostranství, ucítila, že to jaksi – nejde. Otřásla se, jak se jí rozlil podivný pocit po těle – jako by ji cosi… postrkovalo? Táhlo?
Cukla sebou, pokoušejíc se toho tahání zbavit, ale bez účinku. Bylo to podivné a zatraceně nepříjemné, a jaksi povědomé. Takhle se cítila, když tehdy nemohla odejít z příbytku Života, a pak ještě několikrát, když stála na Gallirejských hranicích a uvažovala o odchodu do jiných krajin.
Co se to dělo? A proč teď? To snad ten všivák Život uslyšel, co o něm před chvílí říkala Noroxovi, a chystal se ji nějak potrestat? Rez netušila, ale ježily se jí z toho chlupy na zátylku.