Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ageronský les

Kráčela vedle Noriho docela blízko, a tentokrát to bylo dobrovolně: musela ho přece dobře slyšet, aby byla schopná adekvátně reagovat dalším nadáváním na účet té proradné Smrti. Spojení se proti někomu jinému bylo podle všeho skvělým vyřešením jejich vlastních roztržek – oba dovedli být nepříjemní jako osina v zádi, a bylo jen žádoucí tyhle schopnosti teď koncentrovat na někoho, kdo si to zasloužil víc.
„Nikdy jsem o ní neslyšela nic hezkýho,“ přikývla na poznámku o Naomi. Vylepšení schopností mohlo být sice chápáno jako hezké, ale – to Život dělal taky, a on se podle Rzi rozhodně vlkům do cesty nepletl tolika nepříjemnými způsoby.
„Podpálila les?“ zopakovala ale tmavošedá pak. „O tom už mi někdo říkal. Neznáš náhodou vlčici jménem Lilith?“
Vágně si vzpomínala, že jí o jakémsi požáru, co Smrt způsobila, řekla modrooká vlčice, se kterou se tehdy navzájem vyvedly z bažin. Od jiných vlků se o tom ale nedoslechla, zdálo se, že se o tom příliš neví. Podpalování ale znělo jako něco, čeho by ta zatracená čarodejnice byla schopná.
„Ovšemže si troufám! A – to ještě nevím. Chci hlavně odpovědi,“ prohlásila rozhodně. Magické schopnosti by se hodily, ale neměla čím zaplatit – a hlavně si už ani nebyla jistá, že chce mít s nějakou magií co společného.
„A jsem si jistá, že z ní nějaký vymlátíme, když na ni budem dva,“ přisadila si. Odvaha ji neopouštěla, přestože se nad nimi rozprostíraly roztažené větve jedlí, zakrývající na některých místech oblohu a činící okolní tmu ještě zlověstnější.

//Stará zřícenina

//Sněžné hory

„To teda, stoprocentně je to její vina! Zpropadená kouzelnice.“ Radost z volnosti ji ještě neopustila, a k tomu se přidalo zaujetí proti Smrti. A takhle to vypadalo, jako by je ta událost s Norim skutečně spojila i jinak než fyzicky – jako by se z nich alespoň na chvíli stali spiklenci. Mít společného nepřítele bylo občas zajímavé.
„Aspoň vidíme, že i její moc prostě po čase ochabne,“ přisadila si pak. Zrovna v tuhle chvíli si říkala, jestli ty historky o Smrti, co jí říkali ostatní, nejsou prostě nějak přikrášlené. A když jsou na tu potvoru s Norim dva…
Razili si to směrem na východ, a tentokrát už opět trochu zesvětlala obloha – a Nori si, zdálo se, vzpomněl na cestu. Rez za to byla ráda; o tom, že Smrt bydlí v jedlovém lese na severu, sice věděla, ale konkrétní místo by asi hledala těžko.
„Neviděla,“ přiznala mu, ačkoliv tím nejspíš prozradila vlastní slabost – tedy že ji nikdo neobdařil magickými schopnostmi. Musí to vůbec vždycky dělat Smrt? Nemáš pocit, že se může magie ve vlcích probudit sama od sebe?
„Každopádně, my jí tenhle den rozhodně zkazíme, až tam budem.“

//Jedlový pás

„Ale ten jedlovej lesík rozhodně není takhle daleko na západě, tos musel cejtit,“ napomenula ho. Docela se jí líbilo, že se druhý zmýlil, a kontrast mezi ním a jejím skvělým orientačním smyslem byl ještě zřetelnější. Někdo by se sice mohl ptát, proč Rez nic neřekla a nezkusila změnit směr, když je tak chytrá – ale Rez sama si tu otázku klást odmítala.
Když se dozvěděla, že byl Nori u Smrti už v létě, ohlédla se, aby si ho mohla znovu prohlédnout. Jestli mu Smrt pomohla s magiemi, příliš to na něm vidět nebylo. Znamenalo to ale, že byl Nori silnější? O kolik?
Neměla ale úmysl ani čas to zkoušet nebo se vyptávat, dostatečně ji zaměstnala prudká bolest, co se jí rozeběhla tělem. Nori vedle ní zaklel, a tmavošedá se po něm stejně tak otočila, aby ho seřvala za to, že jí tahá s ocasem. Černý vlk ale nebyl původcem toho škubnutí.
Jakmile Nori zjistil, že jsou volní, zavyl, a Rez od něj o krok poodstoupila – najednou to šlo! Podivné nitky zapletené do jejího kožichu, co ji držely připoutanou, se uvolnily, a ona byla svobodná. Radostně zamáchala uvolněným ocasem vysoko ve vzduchu a oklepala se, aby se zbavila zbytků toho podivného pocitu na kůži. Na nohou jí najednou bylo o něco lehčeji.
„Jsme volný!“ vyštěkla, uši měla našpicované a bylo vidět, že je nově nabytou svobodou nadšená. „Jsme sakra volný. Co se vůbec stalo?“
Jedna z jejích částí měla pořád chuť se okamžitě rozeběhnout co nejdál od Noriho, než se to pouto třeba zase chytí, ale místo toho hravě narazila do černého vlka hrudí, aby ho trochu odstrčila a dokázala si, že už neucítí žádné tahání v srsti. Nestalo se ale nic. Měla takovou radost, že by Norimu olízla čenich, ale na poslední chvíli se naštěstí zastavila.
„Zatraceně,“ ulevila si ještě. „Třeba Smrt cejtila náš hněv a to, že jí to jdem vyčinit, tak nás radši pustila, než bychom tam došli!“
Samotné jí to připadalo sakra nepravděpodobné, ale bylo pěkné si to myslet. „Máš ale pravdu, že bychom tam měli dojít. Aspoň se třeba dozvíme, co to celý mělo sakra znamenat.“
Rozešli se znovu, a tentokrát už snad správným směrem.

//Ageron přes Tajgu

//Dlouhá řeka

Šli už jaksi dlouho. Rez pojala podezření, že to snad druhý nedělá schválně z nějaké zlomyslnosti, aby ji obšťastnil svou přítomností o něco déle, ale že Nori vážně neví, kde smrt sídlí. Tímhle tempem už by přece museli v tom jedlovém lese být – trmáceli se skoro celý den, pěkně bok po boku, a cíl v nedohlednu. Navíc bylo čím dál chladněji, takhle daleko na sever vždycky jaro dorazilo o něco později.
Nori si odfrkl, že je na něj Rez moc chytrá, a ta jen účastně kývla, třebaže si uvědomovala, že to druhý myslí ironicky. Tak jako tak to byla pravda!
„Takže jsi nás fakt ztratil, když se musíš rozhlížet,“ přisadila si, začala na druhém vnímat, že je z té situace trochu neklidný. Byli přece jen úplně sami, uprostřed noci a ve tmě, co halila celou tu nehostinnou krajinu do různých odstínů černé. Rez znovu napadlo, že by to mohlo být dobré místo na to, aby se Noriho zbavila – ale byla to nepříliš procítěná, krátká myšlenka, brzy nahrazená pocitem, že za posledních pár hodin už je Nori o něco míň nesnesitelný. Navíc neměla jistotu, že by ublížení Norimu to pouto přelomilo, a potom – Baghý je spolu viděla. Určitě by už její vztah ke Rzi nebyl tak vřelý, kdyby se Rez pustila do jejího pochybného kamaráda.
„Ale není to špatnej nápad. Jen se pokus nespadnout, jestli mě strhneš dolů s sebou, a ještě ke všemu za ocas…“ Vrátila se k neurčitému vyhrožování. A upřímně doufala, že ho Nori bere vážně. Jakmile ale začali stoupat, Rez náhle ucítila jakési škubnutí – ta síla, která je pojila k sobě, náhle začala zatraceně bolet.

//Sněžné hory

//Úzká rokle

„Taky se nemůžu dočkat!“ zavrkala, a před očima už měla tu návštěvu Mechového lesa. Jen byla trochu nervózní z faktu, že se v lese už nějakou chvíli neukázala, takže mohlo být její místo ve smečce už ohrožené či dokonce neexistující, a bylo by jistě lepší přijít do lesa sama a uvést vše na správnou míru. Ale nemohla za to přeci – jedna z jejích procházek se trochu protáhla, a pak ji neviditelná magická síla přivázala k Norimu. Nepřítomnost v lese rozhodně nebyla její vina.
Pohlédla na Noriho trochu skepticky, když trval na svém výběru cesty. „Jak myslíš. Ale jestli nás ztratíš, tak si mě nepřej.“ Na chvíli se odmlčela, zatímco si vykračovali po jarní krajině. Tahle část magické země nebyla nic moc a blízko hor rostla jen trocha trávy, takže už teď měli oba zablácené packy, a Rez to přešla povzdechem.
„Leda by sis vážně přál bejt se mnou. Až nás Smrt rozpojí, určitě ti budu strašně chybět. Budeš se koukat na svůj křivej ocas a vzdychat si nad tím, jak’s mohl trávit čas s někým tak skvělým a inteligentním, a jak ty chvíle už nikdy nezažiješ znova,“ oznámila mu, a schválně ho za ocas mírně zatáhla, aby se té křivosti mohl obávat ještě víc. Ovšem představa, že by snad zůstal nakřivo ocas Rzi? To byla zatraceně děsivá představa.
Zatímco se zaobírala podobnými myšlenkami, zamířili ještě o něco víc na západ. Čím dál nehostinnější roviny poseté nízkými keříky a občasnými skalisky vyčuhujícími ze země jen těžko mohly připomínat louku, po které měli dojít k jedlovému lesu. Rez se znovu ozvala až po chvíli. „Pořád si seš jistej, že jdeme správně?“
Byla to spíš řečnická otázka.

//Tajga

//Západní louky

Poušklíbla se, jakmile Nori souhlasil, že se s ní vydá k Mechové smečce. Celá tahle záležitost jí začala docela zajímat – a navíc byla optimistická v té představě, že se brzy zbaví tohohle zakletí a budou moct být na cestě za řešením docela jiných záhad.
„Tak uvidíme,“ odvětila potěšeně. Určitě se mu pak Lindasa vysměje, to bylo jasné! Na druhou stranu by jí nejspíš bylo Noriho trochu líto. Sice to byl absolutní nekňuba, ale až takové ponížení by si možná nezasloužil. Ačkoliv jako odplata za ten podivný taneček v úkrytu Borůvkové smečky by to mohlo být dobré.
Kráčela vedle druhého, a po chvíli měla pocit, že už si na to snad i zvykli – jejich chůze byla plynulejší.
„Ne přímo vedle smrti. To má nejblíž Ragar, pokud vím,“ uvedla na pravou míru. „Ale dá se tam odtamtud pohodlně dojít.“
Mezi sídlem Smrti a Mechovým lesem byla ještě ta sopka, a několik dalších lesů. Ale přesnou polohu by zatím Norimu nesdělovala. Takhle bude muset zůstat s ní, jakmile budou rozpojeni, a nepláchne jí za Lindasou. Když už se s ní má Nori sejít, ať si to drama aspoň užije i Rez.
„Přes tuhle řeku doufám nechceš taky?“ ozvala se pak. „Jdem trochu moc na západ, nemáš pocit? Jednou tě nechám vybírat cestu, a hned bys nás tahal někam do háje.“
Na chvíli zpomalila, když se blížili k dalšímu z vodních toků, co hrozil, že podemele své břehy. Mrkla na Noriho, ale v tomhle už bylo o něco méně humoru. „To to berem oklikou? Snažíš se ukořistit si pár dalších vzácnejch chvil v mý společnosti?“

//Dlouhá řeka

//Mahtaë (sever)

Upřímně ji zajímalo, jestli se ke zbytku smečky Nori chová stejně jako k ní samotné. Kdyby byla Rez alfou, rozhodně by Noriho ve smečce nechtěla, natož aby měl na starost cokoliv důležitého. Jak na tom asi Borůvková smečka je, když je hlavním ochráncem území tenhle pobuda?
Rez to na jednu stranu zamrzelo kvůli Baghý, ale zároveň to znamenalo hřejivý pocit hrdosti, že je Mechová smečka určitě lepší. Tedy… ta Mechová smečka, do které se Rez tak nějak nachomýtla a ani ji pořádně nepřijali, ale to už nebylo potřeba Norimu říkat.
„Možná bychom se mohli projít k nám, až z nás Smrt sejme tu hnusnou kletbu,“ pousmála se na něj s falešně milým tónem v hlase. Sice původně nechtěla říkat Norimu, kde bydlí, ale jeho setkání s Lindasou by bylo jistě bezpochyby zajímavé – a Rez si byla jistá, že by to celé Lindsa uvedla na pravou míru. „Můžeme se Lindasy jít zeptat, jak to předtím myslela, no ne?“
Měla chuť zamávat u toho ocasem, jak to byl geniální nápad, ale na poslední chvíli se zarazila. Stačilo, že Nori jí ocasem škubal skoro při každém pohybu! Nebylo potřeba to zhoršovat.
Další zhoršení ale přišlo hned vzápětí, když se Nori rozhodl překročit řeku přeskákáním po kamenech. Už jen na to měla Rez zatraceně špatné vzpomínky – pořád ještě měla živě v paměti, jak kdysi překračovali s Valerianem řeku ne nepodobnou téhle. A tehdy –
Jakmile se k balvanům přiblížili, Rez podivně ztichla a trochu se jí stáhlo břicho s návalem nepříjemných představ. Ne snad, že by teď nevěřila svým plaveckým schopnostem, nebo se bála o Noriho, ale ošklivé scény z minulosti se draly do jejího vědomí, aniž by je v tu chvíli mohla zastavit. A stále tu byl jednoduchý fakt, že kdyby jeden z nich uklouznul, do řeky spadnou oba. S Valerianem by se tehdy snad byla i utopila – ale s Norim? S Norim ne.
S trochu zkřiveným obličejem následovala černého vlka a drápy jí přejížděly po kluzkém kamení, jak se pokoušela se na nich udržet. Velké tělo teď bylo nevýhodou, a nepříjemný pocit se Rzi ještě na dlouho usadil kdesi v hrudi.
„No fuj,“ zabrblala, jakmile se dostali na druhou stranu, a od řeky se přes louku vydala svižně a bez dalších prodlev. Cítila ale nakonec úlevu, že jsou oba v pořádku.
„Snad to bude fakt celý brzo za náma,“ řekla při chůzi Norimu, a pro jednou to znělo upřímně a postrádalo to osten kousavosti.

//Úzká rokle

//Borůvkový les

Nový den vyhlížel nadějně, a mdlé jarní slunce se bořilo oběma vlkům do kožichů, když vyšli z lesa a dostali se do okolí řeky. Teplo ale nepřinášelo, naopak se zdálo, že se vrací předchozí zima. Země pod nohama byla v okolí vodního toku stále rozbředlá a nevypadalo to jako ideální procházka. Nori se Rzí ale nyní měli pevně vytyčený cíl, a nic je nemohlo zastavit – vidina zbavení se tohohle hrozného spojení byla dostatečnou motivací.
„Dávej bacha,“ upozornila na půl úst druhého vlka Rez, jakmile jí neopatrným pohybem škubnul s ocasem. „A to je popravdě možný, že by si chtěla nechat radši mě než tebe. Kdo by tebe chtěl? Upřímně mě spíš zajímá, jak ses ke smečce dostal ty. Domluvila ti to Baghý, co!“
Musela přistoupit blíž ke břehu, když se Nori vydal uhasit žízeň. Zůstala stát, příliš žíznivá nebyla, ale znovu ji zamrzelo, že předtím nevyšel její plán ulevit Borůvkové smečce od nějaké kořisti. Alespoň by z toho něco měla, když už musí Noriho trpět!
„Je to ta samá, ve který je tvoje milovaná Lindasa,“ olízla si škádlivě čenich. Na jednu stranu ráda dělala tajnůstkářku, a na tu druhou chtěla zjistit, jestli Nori o Lindase vůbec něco ví.
Jakmile ale Nori řekl, že budou překračovat řeku, Rez se trochu zamračila. Teď vypadal vodní tok trochu nebezpečně, sotva se nevyléval z břehů. Tedy, bylo to docela logické a přes vodu by museli tak jako tak, ovšem představa, že musí něco přeplavat, zatímco jsou k sobě přivázaní?
„Chm.“ Nedostatek nadšení z jejího hlasu téměř odkapával. „Hezký. Umíš plavat stejně dobře, jako umíš bejt otravnej, Nori?“
Postoupila blíž, až se jí nohy zabořily do vody. Studilo to. A Rez se ohlédla po černém vlku. Co když se ten vůl začne topit a stáhne tě s sebou dolu?

//Západní louky

Z jeskyně vyšla už relativně odpočatá – o připravenosti čelit tomu náročnému dni nemohly být pochyby. Noriho přítomnost to ale nečinilo o nic snesitelnější, a Rez počaly znovu napadat chmurné myšlenky na to, jaké by to asi bylo, kdyby se nerozpojili. Život doslova po Noriho boku se jí rozhodně nechtělo vést.
„Ty snad býváš v rozpacích, když někoho vidíš dělat bobek? Snad tě to nějak nevzrušuje,“ vrátila mu tu poznámku pohotově. „Možná by sis o tom měl s někym promluvit. Nejlíp s někym, kdo nejsem já.“
Znovu nějakou dobu trvalo, než si oba zvykli na omezení v chůzi, takže Rez stále cosi tahalo za ocas. Jeden špatný pohyb, a už jí to cukalo chlupy na špičce ocasu, jako by je to mělo vzápětí vytrhat. Nori to nejspíš cítil stejně, ale zdálo se, že se s nepřízní Osudu vyrovnává úsměšky a humorem, zatímco Rez se šklebila a stával se z ní čím dál větší morous.
„Jestli myslíš, že je to lepší řešení, vzhůru k ní,“ souhlasila ovšem bez námitek, když se Nori rozhodl zajít nejprve za Smrti. Její bratr by byl jistě lepší společností – ale Rez byla v hloubi duše přesvědčená, že tohle musí být dílo Smrti.
„Když je to tak milá dáma, jak říkáš, určitě ti ve všem vyhoví, no ne?“
Smečkový les během chvíle nechali za zády, a Rez se už ani nestíhala pořádně rozhlížet po okolí. A Noriho poslední otázka ji trochu vyvedla z míry – předpokládala, že Noriho její osud nezajímá. Možná se ale chtěl mít proč pošklebovat.
„Nejsem bez smečky už nějakou dobu,“ odpověděla mu. „Byla jsem zrovna na cestě zpátky do našeho lesa, když mě to zavedlo na tu planinu, kde jsme se potkali. Taky mě, abys věděl, zdržuješ od povinností.“

//Mahtaë sever

Spánek ji strhl do svého milosrdného nevědomí snad až příliš rychle. Únava se jí zmocnila a tmavošedá vlčice za chvilku už nevěděla o světě. A cokoliv se jí mohlo zdát, bylo by to příjemnou změnou oproti trpké skutečnosti, ve které byla z nějaké zlovůle vyšší síly připoutaná za ocas k vlkovi, kterého absolutně neměla v lásce.
Únava také zajistila, že sebou Rez ve spaní příliš neházela. Ty sny byly neurčité, tmavé, jako by ani její podvědomí nemělo dostatek energie vyprodukovat něco pořádného. Vždyť taky byla předtím na nohou několik dní!
A další den, kdy ji čekalo snad až příliš nevyžádaných dobrodružství, na sebe nenechal dlouho čekat. První věc, co Rez vnímala po probuzení, byl Noriho přehnaně jásavý hlas, který ji volal na nohy. A Rez, ačkoliv sama motivovaná vydat se k Životu co nejdřív a najít řešení tohohle palčivého problému, na chvíli přemýšlela, jestli nezůstat ležet mnohem déle prostě jen na truc. To by měl ten trouba za to uřvané probuzení!
Mohutně zívla, až se u toho blýskly její zuby, a rozhlédla se po jeskyni. „Tvůj hlas po ránu je něco, co už nikdy nechci slyšet,“ přivítala ráno tlumeným zamručením, zatímco se zvedala na nohy. „Takže to dneska vyřešíme. Najdem vysvobození.“
Přejela Noriho krátkým pohledem. „K Životovi to je kousek. Nechceš to ještě vydržet? Už tak smrdíš dost, představa, že bych měla čuchat ještě něco dalšího…“
Ostentativně ohnula nos, přestože byla pravda, že Nori na vlka příliš nepáchl. Naopak byl ještě stále trochu cítit po Lindase – a ta by své kamarádce jistě nepoděkovala, kdyby to slyšela. Nori si ale také neodpustil poznámku na Rzin kožich, což mu vysloužilo jemné odfrknutí. Rez se rozhodně nepotřebovala fintit dlouho – taková pěkná srst byla krásná sama o sobě, nepotřebovala příliš péče!
„Tak jdeme,“ souhlasila a vyrazila v doprovodu Noriho z jeskyně. Už při prvním kroku seznala, že zapomněla, jak nepříjemné to pnutí je, a jak zatraceně špatně se s tím chodí. Takhle budou muset být – bok po boku.

//Borůvkový les

Hlásím se :--)

Sledovala, co se dělo kolem ní, ačkoliv jí už únavou div nepadala víčka. Celkově měla pocit, že toho na dnešek už bylo sakra příliš. A teď poslouchala toho černobílého, co se rozhodl nahrát Norimu do karet a taky se zmínil o těch pomyslných květinách, co mu měla Lindasa prý dát. Třeba to ale vážně byly jedovaté kytky!
Černobílý se představil znovu a Rez se k němu ohlédla, aby ho ještě jednou přejela pohledem. „Já jsem Rez,“ představila se mu, a chystala se znovu vyprávět o tom, jak hrozná magická síla je k sobě přivázala, a jak tím Rez trpí. Nori byl ovšem rychlejší, a tak Rez jen kývla na jeho slova. Jestli jim Awarak není schopen pomoci, a ještě ke všemu se spolčuje s Norim, neměla v úmyslu ztrácet s ním čas. A nakonec ani nemohla.
Nori se rozhodl, že je teď vhodná doba na tanec, a začal se před nimi nakrucovat. A tím svým poskakováním začal cukat i se Rziným ocasem. Zvedla se na nohy prudce a původně s úmyslem toho poskakujícího cvoka prostě zakousnout. „Tobě nestačí, že jsme k sobě přikurtovaný, ty šašku. Ty to musíš ještě dělat horší,“ vycenila na něj zuby. Ten si z toho ale podle všeho nic nedělal a položil se na zem, aby si po té jistě namáhavé scénce odpočinul. Rez se zamračila, ale její nevoli trochu mírnilo alespoň to, že Baghý se evidentně bavila, a věnovala jí několik tlumených slov.
Když se Rez znovu pokládala na zem, zvedla k ní ještě hlavu: „Snad to půjde brzy.“
Ohlédla se ještě k Norimu, aby mu věnovala nějaká ostrá, varovná slova o dalším poskakování, ten se na ni ale nedíval – a tak se Rez jen otočila zády k němu a stočila se do klubka, aby se mohla aspoň trochu vyspat.

//338

Velmi hlasitě si odfrkla, když Nori zmínil, že se na něj nalepila. Nebylo to náhodou naopak? To on se před ní přišel předvádět a povídat jí hlouposti o Lindase, a pak už prostě nešel odehnat! Jako by snad cokoliv z toho vzniklo přičiněním Rzi.
Rez se ohlédla po tom černobílém vlkovi, který stál vedle Baghý, a zatím se příliš neprojevoval – zato Nori zvládl hovor za ně za oba. Znovu zmínil ty kytky, co mu měla Lindasa údajně dát. A znělo to, jako by to dělal Rzi naschvál.
„No jasně,“ protáhla tmavošedá jeho směrem. „A neměl’s náhodou ještě randíčko se Životem? Koho’s ještě sbalil, Smrt? Tohohle Af- Awaraka? Vašeho alfu?“
Nechala svůj hlas nést noty ironie, pokoušela se alespoň nesklouzávat ke kousavosti. Na to bude čas, až se Rez trochu prospí, a až ji neuslyší Baghý. A za malou chvilku už měla docela jiné starosti, než se snažit druhého urazit jemně. I Baghý mírně naznačila, že když se jim s Norim děje něco takového, tak je taky dobře možné, že se to zhorší. A představa, že by byla Rez na Noriho nalepená ještě víc? Už tah na ocase byl zatraceně nepříjemný. Jeden špatný, rychlý pohyb, a vytrhala by si chlupy!
„Odpočinem,“ rozhodla za oba a vděčně na Baghý mrkla. „Ale doufám, že to horší nebude. Horší si to moc představit nedovedu. A je mi líto, že si nemůžeme jít někam promluvit samy, chybělas mi.“
Posadila se, opatrně, tak, aby neohrozila svůj krásný ocas nějakým neuváženým pohybem. Až potom si lehla, odhodlaná aspoň na chvíli zavřít oči, než bude muset znovu čelit hledání léku na tohle proklaté spojení. Snad to do té doby nebude ještě hrůznější! Představa, že by k Norimu musela být přišpendlená i jinde než u ocasu, jí připadal strašná.
„A Noriho nesežeru, nechci si kazit žaludek,“ poušklíbla se unaveně. Trochu ji znovu zamrzelo, že si s Baghý nemohla promluvit pořádně, lépe, někde o samotě a o osobních věcech, ale současná situace tomu docela zabraňovala. A bránilo to i jiným věcem - až teď si Rez uvědomila, že jiné jídlo, než to, co by jim dala Baghý, nejspíš neseženou. Jak jen budou ve dvou lovit, když k sobě mají přišpendlené ocasy? Co budou jíst, jestli k sobě budou přivázaní delší dobu?

Sledovala s jistou nevolí, jak se Nori vrhl k Baghý a začal jí okázale dokazovat, jak ji má rád a jak mu chyběla. Jen ať se nepřetrhne, trouba. Tys ji neviděla delší dobu!
Baghý sotva stačila odpovědět tomu cizímu vlkovi na otázku, a už byla vtržena do středu problémů Noriho a Rzi, kteří se k ní vrhli jako ke spasitelce. Baghý pak Rzi strčila čenichem do srsti na tváři a tmavošedá zavrtěla ocasem znovu, radostněji. Skutečně ráda ji viděla, byla to úleva. Jen ji mrzelo, že se s Baghý nemohly vidět za jiných okolností, nejlépe co nejdál od Noriho. Po té době, co se neviděly, si měly jistě co říct – ovšem nezdálo se, že by měla Baghý nějaké rady, a že by spojení zmizelo samo od sebe.
„Tak ráda tě vidím,“ vydechla znovu. „A vypadáš – trochu jinak, Baghý.“
Trochu natočila hlavu, když zkoumala tvář starší vlčice a snažila se v místním šeru přijít na to, co že to vlastně je jinak.
„A s tím – už tak nějak počítáme. Nechce to pustit, a já rozhodně odmítám následovat tohohle otrapu za keříčky.“ Zhluboka si povzdechla, znovu, a po té cestě teď na Rzi bylo znát, že je vážně unavená.
„Říkala jsem si, že bychom tu s Norim mohli pár hodin zůstat a prospat se – třeba se to pouto uvolní časem. A když ne, počkáme do večera a půjdem za tím Životem.“
Byla ráda alespoň za to, že jí s Norim Baghý ta slova o poutu věřila. Bylo by nepříjemné jí muset předvádět, jak se od sebe skutečně nemohou odtrhnout. Pnutí v kůži bylo čím dál nepříjemnější. Osud ale sám zařídil, aby si Baghý mohla to spojení prohlédnout lépe. Jakmile Rez trochu máchla ocasem, špička jejího ohonu se nějakým způsobem přilepila k tomu Noriho.
Tmavošedá se zamračila a zkusila ohonem trhnout, jen aby zjistila, že to nejde, pokud si nechce vyškubat chlupy. „Co to sakra je? Horší se to,“ zasyčela.

//Borůvkový les

„Jsem milá. Ale jen na ty, co si to zaslouží,“ řekla. Na poznámku o Životovi ale kývla docela klidně. Jeho by návštěvou poctila – měla sakra dost otázek, na které by měl odpovědět někdo povolaný, a na rozdíl od jeho sestry neměl pověst toho, kdo by vlky napadal. Jestli to pouto brzo nepoleví samo, budete za ním muset tak jako tak, uvědomila si pochmurně. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že tu narazí na nějakého vlčího mudrce, co je hned zbaví jejich problému – navštívit Noriho domov bylo ovšem alespoň začátkem. Vyspí se tu, zneužije smečkové pohostinnosti, naštve Noriho ještě trochu víc, a když to pouto do rána nezmizí, budou muset oba hledat pomoc u místních bohů. Spolu. Takové krásné vyhlídky!
„Jsem šedá. A až budu starší, tak budu úplně stejná kočka, protože na mě světlý chlupy nebudou vidět. Zato u tebe…“ udělala na něj při chůzi znechucený obličej.
Procházka lesem netrvala příliš dlouho, a Rez se navzdory Noriho varování rozhlížela víc než dost – ne každý den se dostala do středu území cizí smečky! A následovala jeho kroky až ke vchodu do jeskyně, schovanému mezi skalisky. Vypadalo to tu o dost jinak než v domově Mechové smečky – uvnitř to působilo vzdušněji a od pohledu bylo znát, že je jeskyně členěná.
Detaily místního kamenného příbytku ovšem Rez neměla příležitost zkoumat dlouho. Okamžitě ji přes čenich praštil čerstvý, známý pach, jehož intenzita byla ještě umocněna uzavřeným prostorem.
„Baghý!“ zavolala rovnou, a uviděla ji – ve společnosti dalšího vlka, kterého neznala. Jemu ale pozornost nevěnovala, dívala se jen na hnědou vlčici, do jejího zdravého oka, šťastná, že po tak náročném dni vidí nějakou skutečně přátelskou tvář. Skoro až na moment zapomněla, že ji sem táhne Nori – nebylo ale možné ten fakt ignorovat déle než jeden okamžik.
„Baghý. Doufala jsem, že tě tu najdem.“ Rez teď působila trochu uvolněněji, uši měla obrácené dopředu a několikrát zamávala ocasem; až pak se ohlédla na svého nedobrovolného společníka. „Tady s tvým kamarádem nás potkala zatraceně nešťastná příhoda. Nějaká magická síla nás drží u sebe a nechce to pustit - už je to pár hodin, a nemůžem se od sebe ani hnout. Nemáš náhodou pod drápem schovaný nějaký tipy, jak zrušit účinky kouzel?“
Baghý byla starší, zkušenější. Až na to, že - najednou zas tak staře nevypadala.