Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani jsem si nijak neuvědomoval, že je ke mně Seilah stále přitisknutá, dokud se ona sama ode mě trošku neodtáhla. Vypadala také z toho všeho poněkud zmateně. Vážně jsem nechápal, co má tohle všechno znamenat. A byl jsem z toho nervózní. Neměl jsem rád, když je něco jinak, než má být. Možná ale to bylo tím, že jsem se s tím doposud nesetkal. A vlastně až když má nevlastní sestra promluvila, jsem si uvědomil, že jsme tu sami. Ohlédl jsem se, ale tátu ani Ciri jsem neviděl. Hrklo ve mně. “Tati? Ciri?“ Zkusmo jsem zavolal, ale neozvalo se nic. Žádná odpověď, žádné vytí, dokonce jsem ani necítil jejich pach. Zkroušeně jsem se rozhlédl kolem nás. Hlava mi to nebrala. Na druhou stranu jsem tu měl aspoň Seilah. Ta mi ještě pomůže zachovat klid. I když klidnější bych měl být já, jsem přece starší a ochranářský bratr. Dýchej, Reonysi, a uklidni se, tohle se nějak vysvětlí, promluvil jsem k sobě v duchu. Těžko říct, zda to pomohlo. Nervózní jsem byl pořád.
Seilah se pak nesměle a váhavě rozpovídala o tom, co zažila na severu. Čím víc mi toho řekla, tím víc jsem si chtěl dát přes čumák za to, že jsem se vůbec zeptal. Evidentně to byla hodně bolestivá zkušenost. A vzápětí se potvrdilo, že to nebylo jen evidentní, ale fakt. “Promiň, to mě mrzí,“ lehce jsem do ní drcnul. “Měl jsem radši mlčet,“ řekl jsem s omluvným úsměvem, který vypadal spíš jako nepovedený škleb.
Naši pozornost vzápětí upoutala jakási modrá koule, která zářila snad víc, jak slunce, a která nad námi levitovala. “A tohle je zase co?“ Zamrmlal jsem nespokojeně. “Radši bych se k tomu nepřibližoval,“ řekl jsem Seilah svůj názor na tu věc, jestli může být nebezpečná. Těžko říct, zda její povrch je horký, studený nebo tak akorát, ale… Snadno by nás to mohlo rozmačkat nebo minimálně zranit. Faktem ale bylo, že ta záře byla ohromující, nešlo od ní odlepit oči.

//Úzká rokle přes Ranský les

Už jsem to chtěl tak nějak uzavřít, ale chtěl jsem ještě vědět, jestli táta zná nějakou Rowenu. K tomu jsme se ale nějak nedostali. Táta neodpověděl, nebo nechtěl odpovědět… Místo toho naše mysl teď upoutalo nějaké zvláštní místo, které vypadalo normálně a přitom nebylo. Naklonil jsem hlavu na stranu. “Kam jsme to došli, sakryš?“ Zeptal jsem se spíš sám sebe. Ucítil jsem, jak je Seilah nervózní a přišla ke mně trošku blíž. Nevěděl jsem, co jí na to odpovědět, sám jsem si nebyl jistý. Svým způsobem jsme následovali Ciri, ale ona určitě neměla v hlavě žádný konkrétní cíl.
Trochu se mi stáhlo hrdlo, když se ke mně přitiskla ještě blíž a podotkla, že na severu se stalo cosi zvláštního. “Co máš na mysli?“ Zeptal jsem se zvědavě. Jen jsem doufal, že nás nečekají nějaké nepříjemnosti. I když zvláštní bylo už to, jak tahle krajina vypadala a také že tu bylo cítit spoustu neznámých pachů, evidentně tu bylo rušno.

//Smrkový les přes Rozkvetlé louky

Také Ciri se mnou souhlasila v tom, že Vivi bude čekat na první krok od rodičů. Měla pravdu i v tom, že od malička měla toulavé tlapky, takže vyrostla tak trochu jako dříví v lese. Byla mnohem samostatnější. Nebo možná se vypravila na svou vlastní odpovědnost někam na toulky, něco viděla, něco zažila, něco uměla. Zatímco já se držel u rodičů a zažil velký kulový. No, jako nejstarší bratr jsem spíš chtěl mít předpoklady k tomu, že to budu já, kdo bude zkušenější, světaznalejší… I když samozřejmě pořadí narození nehrálo žádnou roli. Raději jsem nechal takových úvah a byl rád, že se teď někam zase podívám a snad se něco naučím.
Táta se pak vyjádřil v tom smyslu, že by byl nerad, kdybychom se v Asgaaru objevovali častěji, protože mu to tam nepřipadá bezpečné. K tomu pak dodal, že Crowley neměl důvod být na nás naštvaný, protože mi mu nic neudělali. Jasně, to jsem si také myslel, ale jeden nikdy neví. “Byli jsme víceméně na kraji lesa. Ale asi bych také byl pro, abychom se někdy později potkali někde jinde, ale kdo ví,“ řekl jsem pak zamyšleně, protože tou tátovou poznámkou se mi otevřela možnost promluvit o mámině nevlastní sestře. “Tati, a znáš nějakou Rowenu? Tvrdila, že je maminčina nevlastní sestra, ale víc nevím. Ani jsme se nevyptávali. Vlastně co přišla mezi nás ona a její partner Belial, Crowley zatroubil k ústupu a rozloučil se s námi. A i my odešli, neměli jsme z nich dobrý pocit,“ přiznal jsem nahlas. Střelil jsem pohledem po Ciri, jestli má slova ještě nějak doplní.
Následně mi ještě o něco víc zlepšil náladu tátův návrh, jestli se cítíme na nějakou funkci ve smečce. O tom, jestli je čas být povýšeni na Delty, jsme my rozhodnout nemohli, to bylo na rodičích, nicméně kdybych měl nějakou důležitou úlohu, to by se mi líbilo. “Jasně, to zní dobře. Můžu klidně strážit hranice, hlídat les. A pokud bude potřeba, budu se i účastnit lovu.“ Souhlasil jsem nadšeně. “No, je nás zatím málo, ale souhlasím, třeba se někdo přidá. Asi zatím moc okolních tuláků neví, že je v Cedru smečka a může se k ní přidat,“ pokračoval jsem zamyšleně.

//Márylouka přes Ranský les

//VVJ

Táta měl evidentně obavu z toho, že by svou druhou dceru už neviděl. Což mě na jednu stranu potěšilo, nechtěl o ni přijít jako o druhého syna. “To… těžko říct,“ spustil jsem opatrně. Zároveň jsem si sám v tomhle urovnával myšlenky. “Možná až vychladne, tak by přišla na návštěvu, ale… Možná taky bude chtít, abys udělal první krok ty nebo máma,“ pokračoval jsem v úvaze. “Aby viděla, že jí to nemáte za zlé,“ dokončil jsem po chvilce. Tohle bylo vážně nepříjemné, nechtěl jsem, abychom byli rozhádaní. Tedy, my s Ciri jsme s Vivianne zadobře, jak jsem ji ujistil, že tu pro ni vždycky budu, to bylo samozřejmě upřímné. A bylo jedno, jestli se rozhodne zůstat v Cedru, odejde jinam, nebo se bude toulat.
Tiše jsem povzdychl a otočil se. Ti dva za námi vážně nešli, takže to bylo fajn. Nebyl jsem na ně zvědavý. Chvíli jsem mlčky poslouchal, jak Ciri se Seilah živě štěbetají. Za chvilku jsem však znovu věnoval pozornost tátovi, který mluvil dál. “Jasně, že vám budeme doma pomáhat. Jinak já ani Ciri se zatím nikam jinam nechystáme,“ ujistil jsem ho s úsměvem. Vlastně jsem neměl důvod. V Cedrovém lese jsem se cítil dobře, tak proč to měnit. Jen škoda, že nás moc nebylo. Nevěděl jsem, jestli ještě Waristood zůstal. Nebo jestli nepřišel někdo nový. “Ale je škoda, že je nás zatím pořád málo,“ řekl jsem pak nahlas.
Ohlédl jsem se po stromech, které byly úplně jiné, než u nás doma – samozřejmě. Tohle byly jehličnany. Co jsem si matně vybavoval, tohle byly smrky. Měl bych se domluvit s mamkou, aby mě něco naučila o bylinách, stromech a květinách, je pravý čas, uvažoval jsem při vzpomínce na maminčiny zelené oči. Kéž bych je měl taky, povzdychl jsem si tiše. Po pár krocích nás dohnala Seilah. Prozradila nám, že se s Vivi potkala před pár dny. Takže už nás potkala všechny. A podle všeho to možná ani nebylo úplně nepříjemné setkání, Seilah vypadala celkem v pohodě, nemluvila hlasem zabarveným negativními emocemi, které by jistě byly po rozhovoru s někým, kdo na vás byl zlý nebo tak. Věřil jsem, že Vivi se udrží, až naši novou sestru potká. Tiše jsem přikývl. “Evidentně to myslela vážně,“ pronesl jsem ještě. Chvilku jsme šli mlčky, než se táta zeptal, jaké to bylo v Asgaaru. “No,“ mlaskl jsem jazykem. “Zpočátku trošku dost rozpačité. Ale Crowley se na nás evidentně nezlobí, byl možná i trochu rád, že nás vidí,“ pokračoval jsem při popisu setkání s bratrem po takové době. “S Vivi se asi viděl víckrát, měli k sobě blíž, ale to nevadí. Třeba se pak taky budeme vídat častěji,“ dodal jsem s nadějí a nevěděl, jestli mám podat popis bratrova obličeje, na kterém nosí lebku, protože pod ní je nejspíš ošklivě zjizvený. Aby to tátu nemrzelo a nevyčítal si, že ho neochránil, nebo to snad dokonce nechtěl svádět na někoho ze smečky. I když to bratr neřekl, nevěřil jsem, že to udělal nějaký vlk. Spíš jsem se přikláněl k medvědovi. “Dědu jsme bohužel neviděl, asi neměl čas,“ řekl jsem raději místo toho.

//Úzká rokle přes Rozkvetlé louky

Bylo vidět, že Seilah je ze seznámení s námi ještě nervóznější, než jsme byli my, ale táta ji uklidnil, takže se brzo uvolnila. I já jsem se snažil být v klidu, vždyť ona nic špatného neprovedla, naopak, měla štěstí, že ji mamka našla a ujala se jí. Přesně, jak řekla ona i Ciri. Každopádně na to, abych bral Seilah jako sestru, k tomu jsem potřeboval čas. Jak trefně podotkl taťka. Hlavní bylo, aby na mě s ničím netlačili, protože bych se seknul. Možná… To bylo pro naše i lepší v tom, že když se zřekli Crowleyho, měli jakoby náhradu. Ale takhle jsem to teď raději nebral a nechtěl se patlat v tom, co bylo.
Ucítil jsem povědomé pachy a rozhlédl se. Všiml jsem si, že – naštěstí dost daleko – od nás se vyskytli Rowena s Belialem. Protáhl jsem obličej. Ciri vedle mě zaskřípala zuby. Evidentně je také ráda viděla. Raději jsem nahlas nic neříkal, ale usmyslel jsem si, že se pak zeptám táty, jestli Rowenu, jakožto mamčinu nevlastní sestru, zná. Nebo jestli mi o ní něco poví máma.
Ciri měla dobrý nápad, abychom se vydali na menší výlet, který bychom zakončili lovem. Táta evidentně také nebyl proti. Souhlasně jsem přikývl a zavrtěl ocasem. “Prima nápad,“ usmál jsem se. “A taky se tedy začneme seznamovat s novou sestrou,“ povzbudivě jsem se usmál ještě na Seilah.
Takže jsme se všichni vydali směrem pryč. Rychle jsem hodil očkem, jestli ti dva nepůjdou za námi, ale naštěstí zatím zůstávali tam na jiné straně jezera. Spokojeně jsem si odfrknul, když se ke mně přiblížil táta. Na otázku, co je s mamkou, lesem nebo co ho vlastně trápí zatím neodpověděl, a nechtěl jsem na něj tlačit. Místo toho se ptal, co je s Vivianne, když jsem se zmínil, že se vypravila někam bez nás. “No… Ta hádka ji dost rozhodila. Je horká hlava po tobě, takže naštvaná… Nejspíš už ne, ale… Těžko říct.“ Začal jsem trochu váhavě. Nechtěl jsem samozřejmě tátovi lhát. “Ale myslím, že bude chtít žít jinde,“ řekla jsem po chvíli. Bylo mi jasné, že tátu to bude mrzet, nicméně tohle bylo něco jiného než s Crowleym, i když ani ten odchod nebyl úplně košer. Jen jsem doufal, že se třeba ještě Vivi staví doma a v klidu si promluví s rodiči, nebo se aspoň rozloučí a řekne, kde bude žít, jestli v nějaké smečce, nebo se bude toulat, abychom něco málo věděli… Nebo tušili…

//Smrkový les (přes Jižní Galvatar)

Další zajímavá otázka k zamyšlení – mohla by se Ciri nějak změnit, kdy se jí projevila magie? No upřímně jsem doufal, že ne; měl jsem svou sestru rád takovou, jak je. A ačkoliv jsem nemohl soudit, jak to bylo u Crowleyho. Vivi není nijak jiná díky těm svým magiím. “Myslím… A taky doufám, že ne sezměníš,“ řekl jsem nakonec nahlas svou domněnku. Ale moje úvaha, že tahle magie je vlastně užitečná, protože díky ní si
bude moci v zimě zahřát kožíšek, byla evidentně povzbudivá.
To už jsme se ocitli u jezera. Podle všeho tu Ciri byla v zimě s mamkou. Tiše jsem přikýl, když vzpomínala, jak se tu spolu klouzaly. No, o takovou zábavu jsem evidentně přišel, takže bych měl určitě co napravovat. Ale samotného by mě to nebavilo.
Pak jsem zachytil tátův pach, upozornil na něj Ciri a společně jsme šli za ním. Nebyl však sám, takže jsme oba byli trošku raději odtažití. Nebo tedy to byl druhý z těch důvodů, aspoň pro mě. Chvilku jsem si myslel, že nás snad ani nepoznává. Nebo že je mu jedno, že tu jsme. Působil tak nějak... smutně, sklesle, bez nálady. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale jestli spíš nebude chtít mluvit jen mezi čtyřma očima, jako mezi námi chlapy. Každopádně mi to stejně nedalo. "Jsi v pohodě, tati? Něco s mamkou? Nebo s lesem?" Zeptal jsem se starostlivě. To by ještě tak hrálo, aby se něco nepříjemného stalo!
Slova se pak ujala vlčice, sedící vedle něj. Takže domněnka, že to byla naše nová, i když nevlastní, sestra, byla správná. Pozorně a v tichosti jsem poslouchal jejímu vyprávění, které vlastně potvrzovalo slova naší mamky - že ji našla jako malinkou, takže se jí ujala, jinak by tu bez její a vlastně i tátovy pomoci nebyla. Jen jsem zatím němě přikývl. Docela mě zajímalo, co se stalo s jejími pravými rodiči. Jestli se ztratila... Nebo zemřeli... Nebo ji dokonce vyhodili... Každopádně jsem ale nevěděl, že ještě není ten správný čas se na takovou choulostivou záležitost ptát. Nebo pokud bude chtít sama, poví nám to. Došlo mi, že bych měl něco říct, abych tu nebyl jako tupý tydýt. "Těší mě, jsem Reonys," řekl jsem, i když to asi bylo zbytečné, určitě věděla, kdo jsme. Ale byla to slušnost. "Nu, určitě se poznáme, když jsme jedna rodina," mírně jsem se usmál a doufal, že to netvářím, jako bych kousl do kyselého jablka.
"Chtěli jsme jít s Ciri původně na průzkum okolí, když už máme za sebou návštěvu u Crowleyho. Vivianne šla jiným směrem," řekl jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli tátu druhá dcera zajímá, nebo už o ní také nebude chtít slyšet, stejně jako o druhém synovi.

//Východní hvozd

Mohli jsme se jen dohadovat, jak to má náš bratr se vztahy k jiným vlkům. Takže raději jsem už nad tím nepřemýšlel. Stejně by to nikam nevedlo. Navíc to byla jeho věc, jestli je samotář, nebo ne. Docela mě mrzí, že se děda neukázal, ale asi měl moc práce,“ odpověděl jsem na její poznámku o tom, jak se chtěla s dědou potkat. Také jsem se na něj docela těšil. A mrzelo mě, když za námi nepřišel. I kdyby jen pozdravit a prohodit pár slov. Místo toho přišla nějaká údajná teta s podivným partnerem, oba falešní a bylo na nich něco, co se mi fakt nelíbilo. Ovšem ani k tomuto tématu jsem se nechtěl vracet. Raději jsem si zapsal za uši, že si na ně v budoucnu, pokud je někde potkám, budu muset dávat radši pozor.
Raději jsme se teď věnovali jinému tématu a já jsem pozorně zkoumal sestřiny oči. Vážně je měla červené! Byli jsme z toho oba překvapení, ale samozřejmě Ciri víc než já. “Hm, to nevím, po kom jsi ji mohla zdědit. Ale dobrá magie by to být mohla třeba v zimě, zatopíš si,“ zazubil jsem se při té myšlence. Jinak jsem nevěděl, jestli je to k něčemu dobré, oheň mi přišel nebezpečný, i když jsem se s ním do styku zatím tak úplně nedostal.
To už jsme přicházeli k obrovské vodní ploše. Musel jsem se stydět, že jsem tady nikdy nebyl. “Jůva, to vypadá impozantně,“ mrkl jsem na svou sestru a rozběhl se ke břehu jezera. Jelikož se nebe už před nějakou dobou přestalo mračit a do našich kožichů se opíral teplý jarní vzduch, mohl jsem pozorovat odraz oblohy na vodní hladině. Pak mě něco napadlo. “Jen doufám, že se nebudeš bát vody, když jsi mistryně ohně,“ pronesl jsem myšlenku nahlas. To by nám asi musel odpovědět někdo zasvěcený, ale stejně jsem pozoroval Ciri, jaká bude její reakce. Po chvilce jsem ale sklonil hlavu a pomocí jazyka poslal do svého žaludku několik chladných doušků vody, které však byly osvěžující. Znovu jsem hlavu zvedl, kapky mi stékaly po bradě, takže jsem se olízl a rozhlédl se. Tu jsem spatřil mohutného šedého vlka, který seděl poměrně nedaleko. Vesele jsem zavrtěl ocasem. “Ciri, koukej, táta!“ Řekl jsem s úsměvem. Vlastně jsem zapomněl na naše poslední neshody. Nechtěl jsem na to vlastně vůbec vzpomínat. Chtěl jsem to přejít, jako by se to nestalo. Pak jsem si všiml mladé vlčice vedle něj. Naklonil jsem hlavu na stranu. Kdo to mohl být? Možná ta naše sestra? Nu… Nezbývalo než to zjistit. Pohlédl jsem na sestřičku, jestli mě bude následovat a volným krokem pak zamířil k tátovi. Snažil jsem se o uvolněnou chůzi, ale stejně jsem byl trochu napjatý. “Tati, ahoj,“ usmál jsem se na něj, když jsme stáli proti němu. Pohledem jsem střelil po vlčici sedící vedle něj, ale zatím jsem nic neříkal, na nic se neptal.

Reonys + Seilah

//Esíčka

Sestřina poznámka, že Zurri je nejspíš jediná, koho náš bratr nějak snese, že je jeho spřízněnou duší byla zajímavá. Naklonil jsem hlavu na stranu. “Myslíš, že je až takový samotář?“ Zeptal jsem se. Z jedné návštěvy jsem samozřejmě nemohl usuzovat, jaký vlastně Crowley je. Pravda, Zurri působila dojmem, že je mu hodně blízká, protože se od něj nehnula, ale… Kdo ví, jaké měl ve skutečnosti vztahy s ostatními. Navíc snad polovina Asgaaru byla jeho rodina. I ta Rowena, když se to tak vezme, ale to bylo jasné, že ta se mu nijak nezamlouvá. “Třeba se s ním pak někdy potkáme a dozvíme se, jaké vlastně máme strýčky a tetičky. Já poznal jen dědu a Nemesise. I když s tím jsem si moc nepopovídal,“ řekl jsem zamyšleně, zatímco jsem bedlivě pozoroval okolí, respektive cestu pod nohama, protože po vydatných deštích bylo všude dost mokro a kluzko, tak by bylo dost nepříjemné nabít si teď čumák. Co mě ale napadlo, že jsem se chtěl vypravit podívat se za Sigym, jak se má. A hlavně aby viděl, že rodiče se o nás první zimu zvládli postarat a sami založili smečku, takže je podcenil.
Ciri změnila téma na magie. Musel jsem souhlasit, co předvedli sourozenci, bylo opravdu působivé. “Jo, to máš pravdu, bylo to hustý.“ Řekl jsem s úsměvem. Zároveň jsem se zastyděl, že já jsem v tom tak nějak pozadu, protože ještě ani nevím, jakou vrozenou magii mám já, natož abych uměl nějakou speciální. Pohlédl jsem pak sestře do očí, protože se zajímala, jestli je ona nemá jiné. Vivi už jinou barvu očí měla, ale nestačili jsme se o tom pobavit víc. Zahleděl jsem se jí do očí a několikrát zamrkal. Taková změna, a já si nevšiml! Vlastně asi nikdo z nás, protože by se určitě Vivianne s Crowleym zmínili. “Ciri, ty… Máš červené oči!“ Vyhrknul jsem překvapeně. Máma ani táta takové oči nemají. “Takže to je oheň?“ Vyslovil jsem domněnku. Vlastně jsem ani nevěděl, jaké přesně jsou barvy očí podle magií, jen jsem věděl, jaké zhruba existují.

//VVJ

//Středozemní pláň

Nějak jsem se zahloubal do myšlenek, takže jsem byl zlomek vteřiny trošku mimo, když Ciri promluvila. Měla z toho stejný pocit jako já. Tedy – pořádně jsme nevěděli, co s tím. Ale byl zkrátka úspěch, že nás přijal. To ano. Souhlasil jsem s tím, že budou s tátou horké hlavy, které nejdřív jednají prudce, když se jim něco nelíbí nebo to nevyjde a pak přemýšlí. Nebo možná už ani to ne. “Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát…“ Řekl jsem zamyšleně. “Rozhodně se ho naši neměli ptát, ale vzít ho s sebou. I když moc by asi nadšený nebyl,“ pokračoval jsem. Tak se zase nabízela otázka, jestli by vůbec zůstal doma v klidu – mohl klidně také utéct. Možná by trefil zpátky do Asgaaru, možná ne. Nad tím jsem raději ani nechtěl přemýšlet. Navíc to bylo všechno jenom hypoteticky. Možností, co se mohlo stát nebo udělat jinak bylo milion. A kdo ví, jestli by byla vůbec nějaká správná.
“Já jsem taky rád, že nás přijal, i když Zurri tam být nemusela. Aspoň, že se nám do toho nepletla,“ pokračoval jsem, aniž bych vnímal lehký déšť, který se snášel z oblohy, nebo se rozhlížel po okolí, byť jsem chtěl učinit nějaký průzkum. “Možná se s Vivi ještě párkrát viděl od té doby, proto mají k sobě blíž,“ pronesl jsem pak nahlas svou myšlenku, kterou jsem měl už vlastně v lese, když se k sobě chovali vřeleji. Navíc mluvila vesměs hlavně ona. Pak jsem se ale zastavil a vážně na Ciri pohlédl. “Popravdě řečeno, nenapadlo mě, že by snad mohli někoho z nás upřednostňovat. Máma i táta se chovali celkem hezky k nám všem,“ řekl jsem, i když jsem neměl moc jistotu – Vivianne byla přeci jen nějakou dobu pryč, takže jsem si nebyl jistý, jak to mezi nimi vypadá. Ovšem po té poslední hádce… Trochu jsem se otřásl po té vzpomínce a doufal, že už oba rodiče vychladli a nebudou nám nic vyčítat. A jestli jo, nebudeme je poslouchat nebo se k tomu nějak vyjadřovat. Byla to naše svobodná vůle. “Rozhodně na tom není nic špatného,“ ujistil jsem Ciri s úsměvem a lehce do ní drcnul – rodiče jsme měli samozřejmě rádi. Ať jsou jací jsou. Vždycky se snažili dělat pro nás to nejlepší.

//Východní hvozd (přes Zarostlý les)

//Asgaar

Byl jsem, rád, že se Ciri rozhodla pro malý průzkum okolí. A byl jsem rád, že nemusím teď být sám, i když... Asi bych také potřeboval si všechno srovnat v hlavě a nějak to vstřebat. Jasně, dopadlo to celkem dobře, Crowley nás nevyhodil a o něco později vypadal uvolněně, takže jsem si byl jistý, že kdyby se nepřipletli Belial s Rowenou, mohli bychom se dostat ještě někam dál. Nebo se dozvědět něco dalšího. Nicméně Osud tomu chtěl, aby to dopadlo jinak. Každopádně jsme tu ale měli malý příslib příštího setkání. Crowley, i když byl překvapený, nebyla naše návštěva nežádaná a nepříjemná, i když rozpačitá a trošku v křeči.
Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem se přeci jen ztratil v myšlenkách a na sestru úplně zapomněl. Nechal jsem své nohy, aby mě nesly, kam uznají za vhodné, ale bylo na čase začít vnímat okolí, abych také věděl, kde se nacházím, a především také vedle sebe mám Ciri. Zastavil jsem se a otočil se na ni. “Tak jaký z toho máš pocit? Myslím bratra,“ zeptal jsem se jí. O tom, jak vnímala naši údajnou tetičku a jejího partnera jsme si mohli povídat potom.
Pohlédl jsem na oblohu, která byla ocelově šedá. Drobně do toho pršelo, ale to jsem nějak nevnímal. Nebo jsem se aspoň snažil. Zatím to naštěstí nebyl žádný velký slejvák, abychom se museli skrývat, což by na tomhle otevřeném prostranství asi nebylo úplně jednoduché. Nicméně jsem se už nezdržoval a pokračovali jsme dál v cestě někam.

//Esíčka (přes Šakalí mýtinu)

Po všech těch omáčkách kolem a kolem… Ciri nakonec byla tou, kdo se přímo zeptal, co se stalo mezi rodiči a Crowleym. Takže jsem upřel zrak na svého bratra a s našpicovanýma ušima ho pozorně poslouchal. Potřebovali jsme přece znát i jeho úhel pohledu. Jasně, rozhodl se tedy podle svého vědomí a svědomí, možná na truc, protože se mu nelíbil tátův útok na nějakou další tetu. Tiše jsem odfrknul. Asi úplně nebylo jisté, proč to udělal, možná si něco špatně vysvětlil… Každopádně já jsem zastával názor, že ho neměli nechat si vybrat, nýbrž ho měli sebrat, aby šel s námi. Vždyť jsme byli ještě tak malí! Nemohl jsem pochopit, že mohl žít bez rodičů, nebo minimálně bez matky, když si vezmu, že otec ho touhle reakcí naštval. Ano, byl tu děda. Byli tu strýčci. Byly tu tedy. Ale nikdo z nich nemohl nahradit mámu. Možná to, možná i něco jiného samozřejmě mělo vliv na jeho povahu, na jeho život. Tedy samozřejmě jsem nechtěl přemýšlet nad tím, že by byl špatný, divný, nebo tak. To vůbec ne, jen… Nejspíš ale byl k nám ještě nedůvěřivý, což se mu na jednu stranu nedalo zazlívat, ostatně i já jsem se cítil trošku nesvůj. Hlavně se mi ale nelíbilo, že tady začínalo být moc převlkováno. Navíc jsem nesměl tlačit na pilu. Neviděli jsme se jak dlouho, takže nemohli jsme být hned bratři. Třeba k sobě nenajdeme cestu nikdy. Třeba z nás nebudou žádní velcí přátelé, jak jsem si vždycky představoval, jaký budu mít vztah s bratrem, ale… Rozhodně jsem věděl, že ho ze svého života nechci škrtnout úplně, jako to udělali rodiče.
Crowley také mluvil klidně, bez emocí, nejspíš už byl tedy se vším smířený. Hlavně jsem ale byl rád, že si odpustil nějaké hloupé nebo rýpavé poznámky. A ani on teď neměl evidentně radost z nově příchozích. Tvářil se ještě kyseleji než já na Zurri, a kromě sdělení, že dobrý den nám skončil, také nám přímo řekl, abychom se spíš vzdálili. Vzápětí dodal, že dědu najdeme nedaleko od nás. Jenže jelikož dosud neodpověděl na naše vytí víc, ani se neukázal, usoudil jsem, že nemá asi čas. Což mě docela mrzelo. První bod návštěvy – setkat se s bratrem, naštěstí vyšel a byl i důležitější. Schůzka s dědou holt bude muset počkat.
Ani Zurri se nenechala dvakrát vybízet, rychle následovala Crowleyho, ale ještě dodala na naši adresu, že nás ráda poznala a máme se zase zastavit. Švihl jsem ocasem. Raději bych byl, kdybychom se setkali na neutrální půdě, kde nás nebude otravovat hafo dalších vlků. Možná ještě tu Zurri bych byl schopen akceptovat, protože se tvářila celkem mile, nebyla otravná a neměla hafo dotazů či poznámek. Na oba jsem kývl. “Jsme rádi, že jsi nás přijal, bratře,“ řekl jsem Crowleymu, aspoň tedy za mě a Ciri, protože s Vivi by určitě neměl problém se potkat. Jen o nás dvou si nebyl jistý, co si o nás myslet a jak se díváme my na něj. Ovšem kdybychom proti němu něco měli, tak bychom za ním teď nepřišli. Jen mě teď mrzelo, že jsme tak dlouho otáleli. “Zatím se měj. Ty taky, Zurri,“ lehce jsem švihl ocasem a usmál se na bratrovu společnici.
Vivi nejspíš však momentálně potřebovala být sama. Ani ona se na ty dvě kreatury netvářila moc přívětivě, takže evidentně působili tak na nás na všechny. Pohlédl jsem do jejích fialových očí a usmál se, samozřejmě jsem chápal, že teď potřebuje si všechno srovnat v hlavě. “Necháme setkání s dědou na později, asi nemá čas,“ řekl jsem. Pro jistotu jsem se ale ještě otočil, jestli se náhodou neblíží. Sice by ho už dávno prozradil pach, ale… No co, prostě jsem ho neviděl, takže bylo jasné, že to dneska nevyjde. Nechtělo se mi tu běhat po cizím území, i když jsme byli rodina, i když o nás věděl děda. Hlavně ti dva mi nebyli vůbec sympatičtí, kdo ví, co měli za lubem, takže bylo rozhodně lepší, abychom šli pryč. Třeba bychom se mohli časem sejít někde na neutrální půdě, i kdyby jen těsně za hranicemi lesa, kde by nás nikdo neotravoval. “Buď opatrná!“ Houknul jsem ještě na Vivianne.
Chtěl jsem se zeptat Ciri, jestli půjdeme někam spolu pryč, nebo se chce ukázat na chvilku doma, jestli už máma vychladla, ale do řeči mi skočila ta cizí vlčice. Pohlédl jsem na ni ze slušnosti. Představila se jako Rowena. Pak představila vlka po svém boku, jehož jméno znělo Belial. Nevěděl jsem, jestli je důležité si je pamatovat. Roweninu poznámku o tom, že u nás „strýček“ Arcanus ještě nebyl, když na něj čekáme. Ušklíbl jsem se. Já jsem tedy jejím slovům vůbec nevěřil, ohledně toho, že tohle mělo být nějaké milé rodinné setkání, protože nebylo. Ani milé, ani rodinné, ani upřímné. To už vůbec ne. Vzápětí jsem se aspoň dozvěděl, že je spřízněná s naší matkou – mají prý stejného otce, ale matku má každá jinou. Takže se evidentně dovtípila, že jsme Crowleyho sourozenci a tudíž jsme také potomci Lucy. “Máma se má dobře,“ prohlásil jsem neurčitě. Nevěděl jsem, jaké má s ní vztahy, ale mamka o ní nikdy nemluvila, takže jsem se přikláněl k tomu, že se nemají kdo ví jak v lásce, pokud se vůbec nějakým způsobem stýkají. Ještě jsem ale musel odpovědět na Belialovu otázku, proč nežijeme v Asgaarském lese. “Žijeme s rodiči jinde, protože když jsme byli malí, rozhodli se, že odejdou ze smečky. Na rozdíl od Crowleyho jsme chtěli být s nimi, zatímco on zůstal zde.“ Řekl jsem ve zkratce. Víc jsem neměl v úmyslu se na tohle téma víc rozpovídat. Nevěřil jsem ani jemu, ani jí. Navíc pokud budou chtít znát nějaké podrobnosti, mohou se na to vyptat Crowleyho. I když ten by jim podle toho, jak rychle zatroubil na ústup a nevšímal si jich, řekl velký kulový. Takže pokud by chtěli vyzvídat, mohli zkusit leda dědu. Ostře jsem pohlédl na Ciri, aby se s nimi na tohle téma nevybavovala. Sice tvrdili, že jsou rodina, ale… Ne, nevěřím jim.
“My už taky půjdeme, děda nemá čas,“ řekl jsem rozhodně hlasem a pohlédl pevným pohledem na Ciri, i když jsem si byl jistý, že ani ona se necítí ve zdejší společnosti příjemně, takže se nebude chtít s tetičkou seznamovat. “Zatím… Ahoj,“ řekl jsem odměřeně. Nechtěl jsem lhát, takže jsem si odpustil nějaké pozdravy typu mějte se dobře… To se mějte jak chcete… Nebo snad brzy na viděnou… Nebo nashledanou… Ne, díky. Počkal jsem, až mě sestřička dojde a zastavil jsem se až za hranicí lesa, kde jsem hlasitě oddychl. “Chceš jít prozkoumat okolí, nebo se ukážeme doma?“ Položil jsem konečně otázku, kterou jsem měl na srdci.

//Středozemní pláň

Pomalu jsem se přestal tvářit, jako kdybych kousnul do citronu. Zurri nebyla nepříjemná ani zlá, aspoň na první dojem. Nejspíš si ale neuvědomovala, že by nám měla nechat trochu soukromí. A mně bylo hloupé něco říkat. Navíc její přítomnost evidentně nikomu nevadila, takže jsem se začal uklidňovat. Navíc… Stejně jsme si tu neříkali žádné extra důvěrné věci, takže to asi bylo jedno.
Docela mě překvapila Ciri svou otázkou. Chtěla totiž vědět, jak nás Crowley vnímá. Vlastně jí bych měl stejnou otázku. Ale já jsem spíš sázel na to, že nás bere jako spíš takové ty známé nebo příbuzné, které moc nezná. Ostatně tak tomu bylo, vždyť jsme se naposledy viděli jako malí. Nebo aspoň my dva, podle všeho s Vivi se viděl i v mezičase. Takže mě jeho odpověď docela potěšila, dokonce se na tváři objevil i úsměv. Bylo fajn slyšet, že na nás také někdy myslí, nebylo to tedy jen na naší straně. “Pořád jsi náš bratr, ať se stalo mezi tebou a rodiči cokoliv,“ ujistil jsem ho pevným hlasem. “A jsme dospělí s vlastní hlavou a vlastními názory,“ dodal jsem k jeho poznámce, zda nejsme od rodičů nějak naočkovaní proti němu. Jasně, možná by nám mohli jako malým ledacos nakukat, nicméně to neudělali – jen nám sdělili jasný fakt, totiž že se náš bratr rozhodl zůstat v lese, ve kterém se narodil.
“Zatím je v Cedru malá smečka, kromě nás jsou tam ještě dva členové,“ pronesl jsem ještě na adresu smečky, kterou založili rodiče. Tedy alespoň jsem předpokládal, že Waristood je členem. Ovšem vzápětí jsem střelil pohledem na sestry, a na Vivi zvlášť, protože tímhle jsem jí asi připomněl Seilah, kterou naši přijali za svou a ona to nemohla skousnout, vlastně my všichni jsme z toho byli trošku vedle a nebyli si jistí, jak to přijmout, ale doufal jsem, že si to nechá na jindy. Nebo aspoň až budou spolu sami, tohle byla docela citlivá věc.
Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím dědu. Byl jsem docela zklamaný, že se tu neukázal, když jsme zaslechli jeho hlas. Ale možná měl ještě něco na práci, takže mi nezbývalo než doufat, že si udělá čas později a přijde nás aspoň pozdravit. Následně jsem věnoval svou pozornost Zurri, která se začala všelijak nakrucovat a poposedávat, jako by ji otravoval nějaký hmyz.
Náhle k naší skupince přilétla straka. Zatímco nás ostatní minula, začala všelijak dorážet a útočit na bratra. Ten se ji snažil marně odehnat. Ale ten opeřenec byl pěkně neodbytný. Naklonil jsem hlavu na stranu. Co tomu ptákovi šibe? Nikdy jsem předtím nic podobného neviděl, aby z čista jasna nějaký otravný opeřenec takhle na někoho dorážel. Vzápětí se tu z ničeho nic objevila prapodivná kreatura s kostí. To jsem bezostyšně vykulil oči a nasucho polkl. A tohle je zase co? Ten kostlivec ale podle všeho byl vytvořen nějakou speciální magií a celkem zdařile odháněl straku, zatímco Crowley mohl pokračovat v konverzaci s námi. Zurri se zeptala, jestli to je také náš sourozenec. Uchechtl jsem se. “To by musel být nějaký osvojenec, z našeho vrhu nebude,“ řekl jsem. Vivi začala nadšeně výskat, jak je super, že bratr evidentně ovládá nějaké magie. To jsem se zase zatvářil jako zpráskaný pes. Za to já ještě ani nevím, jakou mám vrozenou, ušklíbl jsem se sám pro sebe, ale nahlas jsem neříkal raději nic.
Mírně kolem nás zavál větřík a já jsem tiše nasál okolní pach. Jen tak nenápadně. Zbystřil jsem však i sluch, protože vzápětí jsem uslyšel hlasy i kroky. Zakrátko se v našem zorném poli objevili dva vlci. A ani jeden z nich nebyl děda. No a k naší smůle, nebo možná spíš té mojí, ani strýček Sirius. Možná by si nás už nepamatoval, ale když znal Crowleyho, jistě by se dovtípil, že jsme jeho sourozenci. Než jsem se podíval na ty dva, nenápadně jsem zakroutil očima. Nějaký ten klid byl rázem ten tam. Jako první promluvila huňatá vlčice s barevným kožichem a ozdobou na hlavě. Oslovila Crowleyho jako synovce. Naklonil jsem hlavu na stranu. Hm, takže naše teta? Věděl jsem, že jsme z velké rodiny, respektive naši rodiče měli dost sourozenců, kteří navíc žili ve zdejším lese, ale jelikož jsme odešli celkem brzy, neměl jsem možnost poznat nikoho jiného, než jediného Siriuse. Takže jsem zatím ani nevěděl, jestli patří k otcově, nebo matčině straně. Pak jsem svou pozornost upřel na jejího společníka. Měl také netradiční ozdobu barvy v srsti, respektive ocasu a uší, plus malé znáčky pod očima. Jinak kožich měl šedou barvu. Na spodní části těla tmavší, na horní části světlejší. Na rozdíl od své společnice nás pozdravil všechny ve spolek, nebo aspoň jsem pochopil, že jeho dobré ráno patří nám všem, nejen Crowleymu. Neznělo to však jako milé přivítání. Na jeho otázku, zda nás Arcanus již přivítal, jsem neodpověděl – nechal jsem nejdřív na bratrovi, aby jim vysvětlil, že jsme jeho sourozenci a zároveň jsem doufal, že to bude poslední vysvětlování, protože už mě to moc nebavilo. I když jsem s tím musel přece počítat, byli jsme na cizím území, a tak místní obyvatelé byli zvědaví, kdo to sem přišel. A nejspíš také ostražití, co kdybychom byli vetřelci… Tiše jsem odfrknul.

Pozoroval jsem zamyšleně vlčici, která se zastavila vedle našeho bratra. Crowley jí vysvětlil, že jsme jeho sourozenci. Nazval nás přitom delegací. Mírně jsem se ušklíbl. Působilo to na mě, jako by si nepamatoval naše jména. Aspoň ne to moje a Ciri. I když to byla doba, zapomenout jména sourozenců… Vlčice nesla jméno Zurri a byla celkem překvapená z toho, co se dozvěděla. Já se stále šklebil, jako bych právě sežvýkal šťovík. Bylo mi celkem dost nepříjemné, že jsme tu měli ještě někoho navíc, kdo nepatřil do rodiny. Osobně jsem proti ní samozřejmě nic neměl, možná to byla bratrova dobrá kamarádka, možná něco víc. Ale v tuhle chvíli mi to vadilo, radši bych byl, kdyby si uvědomila, že je tu navíc a chceme být s bratrem sami. Zvlášť, když slyšela ze všech stran, že jsme se dlouho neviděli. “Jsem Reonys,“ představil jsem se ze slušnosti.
Ačkoliv se Vivi bratra přímo zeptala, co se mu stalo, proč má na hlavě tu věc, jen neurčitě odpověděl, že k němu osud nebyl moc přívětivý. No, chápal bych, že to asi bylo něco nepříjemného, o čem asi nechce mluvit… Pak se ale otočil ke své společnici a já si všiml, jak se lebka lehce pohnula a odhalila stopy po drápech. Na okamžik mě zamrazilo. Nedovedl jsem si představit, co bratra muselo potkat, že získal takovou „památku“, kvůli které teď nosil na hlavě tu věc… Ale chápal jsem, že se nechce o tom asi moc bavit. Takže jsem to nechal raději plavat. I když Vivi vyjádřila lítost s účastí, jestli je v pořádku? On se k tomu tématu už nijak nevracel.
Trošku mě zamrzelo přátelské gesto Crowleyho vůči sestře, ale musel jsem to brát – oni přeci jen spolu strávili o něco více času než my dva. Byl docela překvapený, že se snad táhneme na návštěvu jenom kvůli němu. Vivianne byla v odpovědi rychlejší, takže jsem jen přikývl. “Chtěli jsme vědět, jak se ti daří. A… jestli vůbec stojíš o naši přítomnost,“ řekl jsem a naznačil, že tím myslím sebe a Ciri, protože jsme neměli nějaké ty důvěrnosti ani bližší vztah.
Na bratrovu otázku, jak se máme, odpovídala Vivi poněkud všeobecně, chtěla si pak s ním popovídat o samotě. Zřejmě tedy něco důvěrného, o čem jsme neměli vědět. No, to byla její věc, samozřejmě mohla mít před námi tajnosti. I když nebyl důvod, přeci se mohla svěřit s čímkoliv. Rozhodně jsem ale nad tím už nedumal, tohle byla její věc. “My… se máme celkem fajn,“ prohodil jsem neutrálně. Rozhodně jsem nechtěl zmiňovat, že jsme se před odchodem sem s rodiči pohádali. “Žijeme v Cedrovém lese, naši založili malou smečku,“ přidal jsem ještě nějaké info. Ale ani ne tak kvůli tomu, že by se snad chtěl přijít podívat. Jen jsem doufal, že nebude mít nějaké narážky na to, že se rodiče stali někde Alfami.
Nevěděl jsem, co dál teď říct, takže jsem se odmlčel, aby se mohla do debaty přidat i Ciri. Mé uši však za chvilku zachytily zavytí. Hlas jsem nepoznal, ale doufal jsem, že by to mohl být děda. Kdo jiný by také reagoval na naše vytí. Tedy kromě toho, že by to byl nějaký ochránce, ale ten už by přeci podle pachu věděl, že tu nejsme sami. Takže jsem předpokládal, že moje domněnka byla správná.

Viviannina poznámka na má slova, že to není fér, jak nás rodiče mají rádi každého jinak… No, moc jsem z toho radost neměl. Že život není fér a my si na to musíme zvyknout. Jasně, asi to úplně tak nejde, aby všechno bylo všechno krásné, zalité růžovou, všichni se mají rádi, všichni spolu vycházejí a tak, ale… Přesto jsem věřil, že ne všechno v našem životě bude stát za prd. Snad jen teď máme takové blbé období, i když jsem si moc nefandil v tom, že se s našima všechno urovná hned, jak se zase vrátíme domů. Měl jsem z toho obavu, jak se na nás budou tvářit, nicméně být naštvaní na nás neměli právo. My se bratra nezřekli, byli jsme dospělí a svéprávní.
Na další filozofování nebyl čas. Za chvilku už se k nám blížily kroky. V dálce jsem spatřil dvě postavy. Znovu se mi rozbušilo srdce napětím, očekáváním, nervozitou. Byl jsem rád, že tu jsou sestry se mnou. Jen jsem nechápal, proč nejde Crowley sám. Zamračil jsem se. Nebyl s ním ani děda, ani nikdo jiný z rodiny… Nejspíš. Jen nějaká mladá vlčice. Jeho chůze byla docela sebevědomá, samozřejmě vyrostl a zesílil od doby, co jsme se viděli naposledy, ale… Co to má sakra na hlavě? Snažil jsem se, abych neměl vykulené oči ani otevřenou tlamu dokořán. To je nějaká recese, nebo co? Chtěl jsem se pohledem zeptat Vivi, jestli ona o tomhle vzhledu něco ví. No, možná kdyby věděla, tak by se zmínila… Navíc jsem vzápětí zjistil, že opravdu nic neví, protože se zarazila a místo pozdravu se bratra zeptala přímo. Nás s Ciri si všiml zatím tak povrchně, jeho ironickou poznámku o tom, že jsme se utrhli tatínkovi z řetězu, jsem nechal bez komentáře a jen se ušklíbl. Kdyby se aspoň usmál nebo zavrtěl ocasem na znamení, že nás vidí rád, napadlo mě. Dalšího slova, respektive přitakání na bratrovu poznámku se ujala zase Vivi. Lehce jsem přikývl, i když jsem nevěděl, jak dlouho se neviděli oni dva. U nás to bylo hodně dlouho, byli jsme vážně hodně malí. A nikdy mě to nepřestalo mrzet. Že jsme neměli možnost vyrůstat spolu. Vyvádět spolu skopičiny. Soupeřit, kdo je rychlejší, obratnější, silnější… No, ale nebyli jsme tu proto, abych litoval toho, co nebylo, že jo.
“Zdravím tě, bratře,“ řekl jsem mírně přiškrceným hlasem a odkašlal si. Vivianne nereagovala na otázku bratrovy společnice, já jsem jí vlastně tímto víceméně odpověděl – mohla se snad dovtípit, že jsme jeho sourozenci všichni tři.