Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Houbový ráj

Tak moc jsem se soustředil na pach táty a Ciri a zkoušel jsem je vyhlížet, že jsem na chvilku zapomněl na všechno ostatní. Tedy všechno… Automaticky jsem předpokládal, že Seilah jde hned za mnou, ale když jsem se po nějaké době otočil, ona se mnou nebyla. Zaraženě jsem se zastavil a rozhlížel se. “Seilah???“ Zavolal jsem. Natáčel jsem uši všemi směry, jestli uslyším její odpověď, ale nic se nekonalo. Vždyť přeci šla hned za mnou? Zamračil jsem se. Leda by snad byla možnost, že tím portálem sice prošla, ale vylezla někde jinde. I když by to bylo zvláštní, přeci jsme šli pořád spolu stejně, tak proč by ona se ocitla jinde než já. Jenže i když jsem zkoušel volat několikrát, odpovědi jsem se nedočkal. “Tak fajn,“ odfrknul jsem si otráveně. Evidentně usoudila, že je načase, aby se naše cesty po tom dobrodružství zase na chvíli rozdělily. Což bych chápal, ale snad bylo slušností říct, že se rozdělíme a potkáme se třeba doma. No nic, nechal jsem to být a raději dál.

//Mahtae - sever (přes Zrcadlové hory)

Neměl jsem sice porovnání Cedru s jinými lesy, ale tátova slova byla pravda. Na Asgaar jsem si beztak moc nepamatoval, jelikož jsme odešli celkem záhy, neměl jsem moc příležitostí ho prozkoumat. Ovšem to, že nás ty velké stromy chránily před velkým slunečním žárem, v zimě zase zabraňovaly sněhu, aby nás kompletně zasypal – a to jsem jim dařilo celkem dobře. Jasně, že na zemi se nějaký ten sníh usadil, ale nebylo ho tolik, aby se v něm nedalo chodit. Okolní louky a blízké jezero, to už byla třešnička na dortu. Souhlasně jsem tedy na tátova slova s úsměvem přikývl. Hlavní bylo, že jsme byli pohromadě a měli jsme se rádi, vycházeli jsme spolu a drželi při sobě.
Následně mi táta vysvětlil, že já mám oči zelené. Doširoka jsem se usmál. Takže magie země po mamce! Tomu jsem byl vážně rád. Vesele jsem zabouchal ocasem o zem, dosud jsem neměl možnost se podívat na svůj odraz na hladině, abych věděl o té jiné barvě. Každopádně, ačkoliv jsem nebyl nikterak domýšlivý, usmyslel jsem si, že to při nejbližší příležitosti omrknu, abych viděl, jak můj kožíšek s různými odstíny šedá vypadá se zelenýma očima. Asi to nebude tak zajímavé, jako Ciriny červené v jejím krémovém kožíšku, ale co… Vzhled byl přeci jen vedlejší, důležité bylo, abych se naučil magii ovládat. Aspoň trošku. Táta mi vysvětlil, že to byla mamky zásluha, že naše skalka je prorostlá mechem a kořeny. To jsem nevěděl. Znělo to celkem fajn, ale pak jsem zaváhal, když mě vybídl, abych něco zkusil. Tak nějak jsem netušil, jak na to. Možná nechat vykvést nějakou malou květinku, nebo aby na té hlíně kolem nás vyrostla tráva. I když táta připustil, že o magii země nic moc neví, v tom by mi poradila mamka. Nebo strýček Sigy, oba s mamkou by byli dobří učitelé, ale kdo ví, kde je Sigymu dneska konec, zamyslel jsem se. Tedy, pamatoval jsem si, že byl v Mechové smečce, tenkrát mi nabízel, abych se k nim přidal, ale nevěděl jsem, jestli tam stále je. Ovšem mamka bude učitel číslo jedna, to dá rozum. Krátce jsem se tedy zamyslel a zahleděl se na hlínu kolem nás. Zavřel jsem oči a pekelně se soustředil. Myslel jsem na to, jak tady vyroste krásná malá travička. Nevím, jak dlouho to trvalo, navíc mě začínala bolet hlava. Ale když jsem pootevřel oči, nic se nestalo – hlína byla pořád hlínou, bez náznaku zeleně. Zklamaně jsem to zkusil znovu. Div už jsem nezačal na trávu v duchu křičet, aby konečně vyrostla, když nevyšlo předchozí milé domlouvání, aby mi udělala radost a objevila se. Hlava se mi málem rozskočila, už jsem to chtěl vzdát, ale pořád jsem se nutil, abych to vydržel ještě chvíli. Krátce na to se mi ale udělalo zle a bylo mi na omdlení – jasná známka toho, že musím přestat. Tak jsem přestal, ale oči nechal ještě chvíli zavřené. Pak jsem je pomalu otevřel. A musel jsem zajásat, když na hlíně vedle mé tlapky se objevil sotva znatelný – ale byl tam! – proužek maličké trávy. To jsem zapomněl na nevolnost a spokojeně se usmál. Bolest hlavy pomalu ustoupila. “Uf,“ odfrknul jsem si. “To bude chtít hodně tréninku, aby to šlo lépe,“ řekl jsem nahlas zamyšleně.
Ještě padla zmínka o barvách očí mých sourozenců. Asi bylo zajímavé, že Ciri má oči červené, podle všeho nikdo z blízkých magii ohně neměl. Tedy možná některá z babiček nebo dědečků. Marně jsem se snažil vzpomenout si, jaké oči měl dědeček Arcanus, ale bohužel jsem si nevybavil nic. Táta se pak ještě zeptal, jestli vím, kam odešla Viv. Zavrtěl jsem hlavou. “Neříkala nic určitého. Krátce po návštěvě Asgaaru si šla po své vlastní ose,“ řekl jsem, co jsem věděl. Vesměs tedy nic.
Ovšem můj návrh, že bych se rád ujal nějaké funkce ve smečce, se ujala s kladným ohlasem. Vlastně jsem ani nečekal, že z toho táta bude mít radost málem větší než já. Už nad tím evidentně i přemýšlel, a bylo jasné, že ani mamka nebude proti. Spokojeně jsem se usmál. “My nad tím uvažovali se Seilah, když jsme trávili čas spolu.“ zmínil jsem. “A jelikož jsem spíš mohutný, než obraný a hbitý na lovce, mohl bych být třeba ochránce,“ odpověděl jsem na tátovu otázku, jakou funkci bych rád.

Etney

Táta se na mě usmál a ujistil mě, že neruším nikdy. Úsměv jsem mu opětoval. Ujistil mě také, že je rád, že já a Ciri zůstáváme v lese. To jsem chápal, asi ho dost mrzelo, že Crowley i Vivi si šli svou vlastní cestou, i když to nahlas nepřiznal. I když brácha ho možná už netrápil, ale sestra odešla přeci jen celkem náhle a navíc po hádce. Jen jsem tedy mohl doufat, že třeba jednou, až vychladne, se přijde ukázat, že je v pořádku a svěří se, kde žije momentálně. “Mně se v Cedrovém lese líbí, Ciri je tu také spokojená, tak kam bychom šli,“ ujistil jsem tátu s úsměvem a sedl si proti němu. Tohle byl náš domov, i když jsem zatím také neměl moc možností to tu pořádně prozkoumat.
Překvapeně jsem pak na něj pohlédl, když se zmínil o projevení magie a zda si pamatuji, jak se mi projevila. “Mně? Magie?“ Zakoktal jsem se. V hlavě mi začalo šrotovat, ale nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo něco, že bych ovládal nějakou magii, se mi nestalo. “Já… Nevím, nevybavuji si nic zvláštního, jen jsem trávil trochu času se Seilah,“ řekl jsem zamyšleně. Pokud se něco objevilo nebo projevilo… Nevšiml jsem si žádného slabého větříčku, rozkvetlé květinky, malého plamínku, či jaké vlastně byly možnosti projevení magie. Takže vlastně se mi asi zatím jen zabarvily oči? Tázavě jsem pohlédl na tátu, jestli mi mou domněnku potvrdí. Zajímal se pak, jestli má nějakou magii Ciri. Souhlasně jsem přikývl a usmál se. “Ano, Ciri má červené oči, takže to bude magie ohně,“ potvrdil jsem. “Viv má oči tmavé… A Crowley… pod lebkou mu svítily oči fialové,“ vzpomínal jsem si na barvu očí mladších sourozenců. Jen jsem si nebyl jistý, podle jaké magie má oči Vivianne. Nicméně evidentně jsme tedy už měli svou kouzelnou moc projevenou.
“Ty, tati, trochu jsem přemýšlel,“ spustil jsem a na chvilku se odmlčel. “Nenašla by se pro mě ve smečce nějaká funkce? Je nás teda zatím málo, ale… Aspoň budu mít dost času se něco naučit a vylepšit se v tom, než nás bude víc,“ řekl jsem a lehce se usmál.

Etney

Tiše jsem se procházel mezi stromy. Byl tu takový klid. Nikde nikdo, jen občas se ozvalo nějaké zazpívání od různého ptactva, jejichž názvy jsem ani neznal. Docela bodlo mít čas jen sám pro sebe, co jsem si pamatoval, byl jsem pořád v něčí společnosti. I když… Uměl jsem vůbec být sám se sebou? Urovnávat si myšlenky? O čem ale… Kdybych se měl zaměřit na vztahy u nás v rodině, asi to nebylo v některých ohledech nejlepší. Tedy s Ciri jsme měli skvělý vztah a já byl za to nesmírně rád. Seilah jsem teprve začal poznávat, takže na to bylo brzo něco takového soudit. No a s našima… Jen jsem doufal, že nebudou žádné návraty k té situaci, než jsme šli za Crowleym. K tomu jsem se rozhodně nechtěl už vracet. Nesměl jsem také zapomenout na Waristooda, kterého jsem zatím poznal jen tak lehce, takže by asi bylo dobré se s ním seznámit trošku víc, pokud se rozhodl zůstat v naší smečce. A možná přibyl někdo další, ale na to jsem se mohl zeptat jedině našich, samozřejmě. Hlavně bych se ale také měl seznámit s nějakými vlky mimo smečku, vždyť jsem ve svém věku byl vesměs samotář. I když ne úplně dobrovolně. Takže asi bylo načase, abych to změnil. Ovšem možná v první řadě by bylo nejlepší, kdybych se s tátou domluvil na své funkci ve smečce, abych se také mohl zlepšovat v dovednostech a měl nějakou úlohu, která by mě bavila a abych se necítil zbytečný.
Pomalu jsem se blížil ke skalce, když jsem se na chvíli odprostil od myšlenek a zeleným pohledem omrknul okolí. Už nějakou dobu jsem ho cítil, ale neměl jsem nějak kapacitu na to, abych si toho v první chvíli všiml. To bych teda byl ostuda, kdybych ho minul bez povšimnutí. A tak jsem švihnul ocasem a zamířil za ním. “Ahoj, tati. Neruším?“ Usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Chvíli vypadal zkroušeně, chvíli zase namíchnutě, tak jsem se raději zeptal.

//Zeleným portálem z Márylouky

Chvíli jsem šel poslepu. Jako bych snad ani nechtěl nic okolo vidět či slyšet. Hlavně, ať jsme vážně z toho bludiště pryč, zadoufal jsem.
Po několika krocích jsem se zastavil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle místo jsem sice nepoznával. Určitě to nebylo to místo, kde se naše cesty s tátou a Ciri rozdělily. A já jsem tady určitě nikdy předtím nebyl. “No skvělý,“ odfrknul jsem si. “Vůbec netuším, kde jsme,“ řekl jsem ponuře a otočil se. Seilah se objevila vzápětí vedle mě a naštěstí i její kožíšek byl takový, jaký měl být. Usmál jsem se a zavrtěl ocasem. “Ale aspoň jsme pryč z toho prapodivného místa,“ vydechl jsem úlevně a promnul si své ZELENÉ oči, které se mi právě zabarvily, aniž bych o tom věděl.
No, nebylo o co stát – tráva tu vypadala poněkud chudě, stromy zrovna tak. Ale když jsem zvedl čenich, abych nasál okolní pachy, zdálo se mi, že tu slabě cítím tátu a Ciri. “Cítíš je taky?“ Zeptal jsem se Seilah a znovu zavětřil. “Tatiiii? Ciriiiii????!!! Zavolal jsem, ale odpovědi jsem se samozřejmě nedočkal. Ale bylo trochu poznat, kterým směrem šli, takže jsem mrknul na Seilah, co ona na to a pak jsem se vydal po známém pachu doufajíc, že na ně narazíme brzy.

//Esíčka (podél Tenebrae)

Netrpělivě jsem očekával, co nám ten rádoby tajemný vlk oznámí. Ani jeden z nás neodpověděl na jeho otázku, takže jsem si nebyl jist, jestli nás nebude chtít vydírat, přemlouvat nebo tak něco. Místo toho se po chvíli začal smát a dozvěděli jsme se, že žádná další koule není. Protáhl jsem obličej. “To si jako z nás děláš šprťouchlata?“ Odolal jsem hlasitému odfrknutí, aby nás ještě snad nechtěl potrestat. Údajně jsme chytří. No, tak fajn. Bylo to snad celkem logické. Když jsem nic neprovedl, proč bych se k něčemu přiznával, že jo. Pohlédl jsem na Sei a zadoufal, že tohle už je konec. Že už nás tahle bytost někam pošle, nebo nám ukáže cestu ven…
Naštěstí byla má prosba vyslyšena vzápětí, když nás vlk vyzval, abychom vypadli. Pohlédl jsem znovu na Seilah a zašklebil se její poznámce, kdy doufala, že to není past. “Musíme to zkusit,“ řekl jsem odhodlaně. Nerozhodoval jsem se dlouho, když Seilah nechala výběr portálu na mě a rozběhl jsem se s hlubokým nádechem doufajíc, že nás tam čeká normální krajina a normální svět.

// Zelený portál - Houbový ráj

Nějaké ty plány na seznamování se a sbližování určitě byly. Jenže se teď dalo jen těžko usoudit, kdy by se tak mohly uskutečnit, protože jsme byli na tomhle zakletém… nebo prokletém… prostě pošahaném místě. Snažil jsem se zachovávat jakžtakž klidnou mysl, nepropadat panice, protože tím bych rozhodně ničemu nepomohl. Navíc jsem musel fungovat jako ten silnější a být tu jako ochránce pro Seilah. Ovšem nemohl jsem se prostě ubránit klesání na mysli.
Tedy do té doby, než se nám víceméně úspěšně podařilo přeplavat tu vodní plochu. Dokonce jsem byl překvapený, že se nás nic nepokusilo zabít, nebo svést na jinou cestu, odradit od dalšího plavání a vrátit se zpátky. Samozřejmě to ale nebylo bez následků, protože Seilah získala nový odstín kožichu. Bylo to zvláštní už jen tím, že jsme oba absolvovali plavbu ve stejné vodě a můj kožich si zanechával své odstíny šedé. Takže jsem doufal, stejně jako Seilah, že to je jen dočasné. Třeba to samo zmizí, až se dostaneme z téhle šlamastyky.
Před námi se najednou objevil plácek, v jehož středu si hověl nějaký vlk. Seděl si v nějakém pohodlném hnízdečku z mechu. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat, nebo raději obávat. Ale ta druhá možnost se jevila mému instinktu jako správnější. Přeci jen… Kdo ví, co čekat od někoho, kdo sice vypadá normálně, ale před ním levitují nějaké podezřele vypadající koule. Než jsme však stačili promluvit, chopil se toho on. Kromě nějakého posměšku a prohlášení o nějakém básnění na nás pak vyplivl otázku, kdo z nás dvou mu ukradl jakousi smaragdovou kouli. Tázavě jsem se podíval na Seilah, jestli vážně vyslovil takový dotaz. K tomu jsem vážně neměl co říct. Neukradl jsem nic já, ani Seilah. Kde bychom takovou věc schovávali. Nebo k čemu by nám byla. V případě, že by byla kouzelná, stejně bychom nevěděli, co s ní, jak by nám mohla pomoci.
C. mlčím

Seilah mě dál povzbuzovala v tom, že určitě budu dobrý ve všem, co si zamanu. Přívětivě jsem se na ni usmál. Kéž by měla pravdu! Každopádně jsem byl rozhodnutý, že přijmu jakékoliv úkoly ve smečce, které mi budou přiděleny bez řečí a budu se je snažit plnit co nejlépe. Samozřejmě jsem chtěl být aspoň tak dobrý, jako táta, možná i lepší, ale to byla přede mnou ještě dlouhá cesta. Raději jsem přestal přemýšlet a poslouchal návrh Seilah, že bychom, až se odtud vymotáme, mohli zajít za mámou a požádat ji o lekci v lovu. Souhlasně jsem přikývl. “Měli bychom vyrazit i s tátou a Ciri, aspoň nás bude víc a třeba zase ulovíme dospělé kamzíky nebo jinou vysokou dva, minule jsme ve třech ulovili jednu dospělou a jedno mládě. Respektive táta dospělou a my s Ciri to mladé,“ řekl jsem zamyšleně. Mamku jsem ještě lovit neviděl, aspoň ně jako spolupachatel, takže určitě to bude dobré v tom, že zase nám předá nějaké cenné rady a zkušenosti ona.
Nicméně teď jsme měli na práci něco důležitějšího – dostat se z tohoto příšerného bludiště. A pokud možno živí a zdraví. No, ta voda před námi nevypadala sice nijak lákavě a neměl jsem moc zkušeností v plavání, ale věřil jsem si. A kupodivu mi to docela šlo. Ostražitě jsem jedním okem a jedním uchem vnímal okolí, jestli se neblíží nějaké nebezpečí, zatímco stranou blíž k Seilah jsem dával pozor na svou nevlastní sestru. Měla trošku problémy, ale vypadalo to, že to zvládne.
Byl jsem na břehu o pár chvil dříve, takže jsem se spokojeně oklepal. “Tak to bychom měli,“ odfrknul jsem si úlevně. Seilah už byla také skoro na břehu, zbývalo jen pár temp. Chudinka se během plavání několikrát nalokala vody, takže sotva vylezla za mnou, ještě musela chvíli kašlat. No ale to nebylo to, co zaujalo mou pozornost – to udělal její kožich. Také ona si toho hned všimla. Měla teď takovou podivnou barvu. Její kožíšek byl totiž teď takový podivně růžovožlutý. Zamračila jsem se. “No, v to doufám,“ odpověděl jsem na její otázku, zda jí to zmizí. “Nevím, co to je, já mám kožich v pořádku,“ řekl jsem, a ještě se pro jistotu podíval. Vše ale vypadalo v pohodě. “Už mi to tu fakt leze krkem,“ odfrknul jsem si otráveně a následoval Seilah směrem doleva.

Seilah se zajímala, jakou funkci ve smečce bych vlastně chtěl mít. No, možností asi nebylo moc, ale vlastně jsem se nebál žádné práce nebo úlohy, která by mě čekala. Ona pak dodala úvahu, že by se od mamky naučila lovit a mohla by vykonávat tuhle funkci. Usmál jsem se. To byl docela dobrý nápad – ostatně ale i já jsem potřeboval trénink, protože jsem zatím byl na lovu jen jednou. “No, nejsem dost hbitý a obratný,“ začal jsem uvažovat. “Ale spíš takový mohutný a silný, takže to bude lepší pro mě asi funkce ochránce, ale lovů bych se samozřejmě taky účastnil. Přeci jen jsme stále dost malá smečka, takže každá tlapka navíc se bude určitě hodit,“ dodal jsem zamyšleně, zatímco jsme se šourali nějakým směrem. Už jsem ani nesledoval, co, kde, kam, jak. Byl jsem z toho poněkud frustrovaný a začínal jsem mít pochyby, jestli se vůbec někdy odtud dostaneme.
Můj návrh, abychom brali Sei jako sestru z mladšího vrhu po nás, také evidentně nebyl tak špatný, aspoň podle její reakce. Zmínila se, že minimálně podle srsti jiná je. “No, podívej se na Vivi, ta je tmavá, i když s určitými prvky šedé. A Crowley, ten je černý celý. No a Ciri je taková vůbec barevná… Takže jsme všichni pěkně různě namíchaní,“ zazubil jsem se.
To byl ale poslední projev nějaké dobré nálady. Jasně, že se před námi zase objevila černá hladina, od které jsme před chvílí odešli. Evidentně jsem volil cestu špatně, ale… Kdo ví, jestli tady vůbec existoval správný směr. Všude na nás něco číhalo a čekalo. Takže možná bych měl být překvapen, že tu místo té vody není něco jiného. Podrážděně jsem odfrknul, když Seilah prohlásila, že bludiště oficiálně odteď nesnáší. “Taky doufám, že táta s Ciri jsou už někde v bezpečí,“ řekl jsem zamyšleně spíš sám pro sebe. Fakt by se nám teď hodila tátova pomoc nebo rada, ale byli jsme odkázaní sami na sebe. A jelikož jsme neměli žádné pořádné vlastnosti či schopnosti, byli jsme… slušně řečeno… v loji. Seilah se rozhodla, že zkusíme přeplavat na druhou stranu. Jasně, ten nápis se nám předtím rozluštit nepodařilo, takže nemělo cenu zkoušet to znovu. Sestra sice poněkud nejistě prohlásila, že půjde první, než jsem se stačil ujmout iniciativy já sám, nicméně jsem ji okamžitě následoval. Nepřipadalo v úvahu, abych na ni čekal. Vlastně jsem ani dosud pořádně neplaval. Jen jsem tenkrát jako malý chytal ryby, a to byla veškerá moje interakce s vodou. Pokud se nepočítalo pití, samozřejmě. Jen jsem doufal, že tu nebude žádná příšera, která nás bude chtít sežrat. Na druhou stranu, aspoň bychom měli od toho pitomého bludiště klid, pomyslel jsem si poněkud ponuře.

Ty lichotky od Seilah… Ne, nebyly nepříjemné, to určitě ne. Poslouchalo se dobře, že se domnívá, že podle ní jsem naopak dost silný a jednou bych snad mohl být ochranář. Ale až mě to přivádělo do rozpaků. Lichotky od rodičů či sester byly něco jiného. Nesměle jsem se na ni usmál a zavrtěl ocasem. “To je od tebe milé,“ řekl jsem chraplavým hlasem a odkašlal si. “Rozhodně bych chtěl nějakou funkci ve smečce, jak navrhoval táta, abych byl co platný. Nechtěl bych je zklamat. Ani vás moje sestřičky,“ dodal jsem už normálním hlasem zamyšleně.
Seilah mi pak vysvětlila, jak to vlastně je s tím pocitem, jak se mi před chvilkou svěřila. Chápavě jsem přikyvoval. “Nu, dá se to brát, jako že jsi naše mladší sestra z dalšího vrhu, no,“ navrhnul jsem a zazubil se. Zkrátka a dobře jsem byl teď rád, že mamka s tátou se jí ujali a nenechali napospas vlastnímu osudu. Nedovedl jsem si představit, jaké to muselo pro ni být. Rozhodně ale jsem nechtěl vyzvídat, co se její původní rodině stalo, to bych nechal na jindy, až se budeme znát líp a déle, nebo možná až se sama bude chtít svěřit.
Zatím jsme se otráveně vraceli zpátky. Tedy… Pokud se tomu tak vůbec dá říkat. Měl jsem z toho hlavu pěkně zamotanou. Co nějaká cesta, to nějaká překážka. A přitom jako bychom tu vůbec předtím nebyli – nebyly tu naše stopy, nebyl cítit náš pach. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. “Nemám ponětí, kde jsme byli nebo nebyli, či kam bychom měli jít teď,“ povzdychnul jsem si otráveně. Kdyby byla aspoň nějaká pomoc… Hlavně ale nesmíme tady bloudit do skonání světa. Tuhle myšlenku jsem raději hned zaplašil a vydal jsem se nějakým směrem.

Varianta A: doleva

Překvapeně jsem pohlédl na vlčici po svém boku. “Já bych mohl říct to samé, Sei,“ odpověděl jsem po krátké odmlce. “Nejsem dost silný nebo zkušený na to, abych nás ochránil, ale… Zatím to vypadá, že snad tu jiné nebezpečí než bloudění s nástrahami, není,“ pokračoval jsem zamyšleně a doufal, že se teď nemýlím. Nebo že to nezakřiknu. Zatím tu ale nebyli žádní cizí krvelační vlci, medvědi, nebezpeční velcí ptáci nebo tak… Takže svým způsobem tohle bylo na jednu stranu dobře, ale na tu druhou…
Pokračovali jsme chvíli cestou, kterou jsem zvolil já. Když se však najednou před námi objevilo obrovské křovisko, skrz které se nedalo projít, málem se o mě pokusily mdloby. “Tak co to sakra je,“ zavrčel jsem podrážděně. Tohle mě bavilo čím dál méně. Tedy ne, že by to předtím byla zábava, ale… Spíš automaticky jsem přikývl na poznámku Seilah, že tohle bude slepá ulice. Gestem jsem tedy naznačil, že se vrátíme zpátky.
Po chvíli ticha Seilah znovu promluvila. Překvapeně jsem se až zastavil. S rozšířenýma očima jsem poslouchal její jakousi tichou zpověď, jak ji mrzí, že nám tak vpadla do životů a kdyby mohla vrátit čas, asi by se rozhodla jinak, i když to nebyla tak úplně její volba. Samozřejmě cítí vděk vůči mým rodičům, že se jí ujali, vychovali a dali jí domov. “Co to povídáš?“ Zeptal jsem se zaraženě. “On ti to snad někdo vyčítá?“ Byl jsem z toho trošku nesvůj. Já jsem jí to neměl za zlé. Ze začátku jsme asi z toho byli překvapení a zaražení, ale rozhodně jsem to přece nemohl nikomu vyčítat. Že se máma ujala vlčete bez rodiny a zázemí. Bylo sice dost překvapení, že nám ji rovnou představila jako sestru, ale… Já i Ciri jsme byli s tím celkem v pohodě. Ale vzpomněl jsem si, že se prý předtím krátce setkala s Vivi, tak možná ona…? Nechtěl jsem tomu na jednu stranu věřit, ale na tu druhou jsem věděl, že i ona umí být horká hlava jako táta. “Já… Ano, bylo to asi dost nečekané překvápko, ale máma s tátou udělali dobrou věc, přece by tě nenechali na pospas osudu. Asi jsme si trošku cizí, ale vidíme se prvně, až se poznáme, bude to lepší,“ povzbudivě jsem se na ni usmál a lehce jsem do ní drcnul čumákem. “A… Jak vlastně dopadlo tvoje setkání s Vivianne?“ Zeptal jsem se zvědavě, zatímco jsme se vraceli podruhé zpátky na křižovatku, ze které jsme se vydali poslední možnou cestou.

Líbilo se mi tu čím dál míň. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, protože kdybych začal zmatkovat, určitě by to ničemu nepomohlo. Navíc jsem se musel tvářit jako ten statečnější starší bratr, no ne?
Rozhodli jsme se tedy vrátit. Znepokojeně jsem se rozhlížel kolem. Vůbec jsem nechápal, kam jsme se to vlastně dostali. A jak jsme se sem dostali. A kam zmizel táta s Ciri. Tiše jsem přemýšlel a doufal, že se jednou odtud dostaneme, nebo nás někdo najde. Aspoň jsem v tom nebyl sám, byla jsem rád, že mám po boku aspoň Seilah, i když jsme se zatím ještě moc neznali. Zajímavý způsob, jak poznat nevlastní mladší sestru, odfrknul jsem si tiše.
Vrátili jsme se tedy na křižovatku. Nic se tu nezměnilo, takže to mě trošku uklidnilo. Nedivil bych se, kdyby tu nějaké čáry a kouzla všechno změnily a tady to vypadalo úplně jinak. Zastavil jsem se vedle Sei a rozhlížel se. Vůbec nic mi nenapovídalo, kam bychom se mohlo vypravit. Zkoušel jsem poslouchat instinkt nebo vnitřní hlas, nebo jak se těmto věcem říká, co by napovědělo, jakým směrem se vydat, ale nic. Odfrknul jsem tentokrát nahlas. “Já myslím, že na tomhle divném místě není žádná bezpečná cesta, odpověděl jsem na sestřinu poznámku. “Ale tak zkusme jít do prava,“ řekl jsem potom a hned jsem se vydal na cestu doufajíc, že tohle bude mít nějaké řešení, že dojdeme někam, odkud se dostaneme ven. Nebo že se aspoň objeví překážka, se kterou si budeme umět poradit, ale… Magie jsme neovládali ani jeden, takže abychom si pomohli tím, to bylo pasé. Ani já jsem nebyl nijak silný, abych svou společnici někam házel, nebo abych vyskakoval do kdo ví jaké výšky. Při těch úvahách jsem skoro nepostřehl, že Seilah uvažuje o tátovi a Ciri, že snad se jim vede lépe. “Doufám, že jsou v pohodě. Ale aspoň je táta velký a zkušený, toho nic nerozhodí. A ovládá magie,“ řekl jsem poněkud trudnomyslně. Byl jsem si jistý, že Ciri nic nehrozí, když má tátu po boku. Ovšem mě rozhazovalo, že nevím, jestli to zvládneme my. Sebevědomí poněkud začínalo haprovat.

Mohl jsem si oči vykoukat, ale vůbec nic se mi nepodařilo rozluštit. Bezradně jsem se podíval na Seilah. Ani ona nic podle všeho nevykoukala. No, takže se dalo tušit, že jsme asi v háji.
Promyslel jsem další možnosti, které jsme mohli vybrat a které Seilah navrhovala. Dostat se přes ty prapodivné šlahouny bylo asi takřka nemožné. Rozhodně jsem aspoň v tuhle chvíli neviděl žádnou možnou cestu. Druhou variantou bylo, abych Seilah přehodil na druhou stranu. To bylo ale také nemožné. Ačkoliv jsem byl o něco starší a mohutnější, neměl jsem pocit, že bych měl dost síly na to, abych ji dostal tam, kam potřebuje. “Já ti nevím… Ty šlahouny vypadají dost nebezpečně. Mohli bychom si ještě do toho nešikovně zamotat nohy a zlomit si je… V lepším případě jednu. A přehodit tě… Kdyby to nevyšlo, viděl bych to na stejný problém – mohla by ses zranit. A to nevím, jak bych v tomhle prostředí sháněl pomoc. Kdyby to vyšlo… Já sám bych tam nepřeskočil. Musel bych tě nechat bez dozoru a to nechci. Takže…“ Otočil jsem se bezradně směrem zpět. “Ano, vrátíme se a zkusíme vybrat jinou cestu,“ souhlasil jsem s nevlastní sestrou nakonec.

Šli jsme tedy rovně. Pořád jsem očima těkal zleva doprava a zase zpátky, uši měl napnuté, div se mi nevyšroubovaly. Snažil jsem se dýchat co nejvíc tiše. Abych uslyšel, uviděl či ucítil nějaké nebezpečí nebo podezřelou věc. Jenže ono celá tahle situace byla podezřelá. Takže… No, chtěl jsem to mít už za sebou, takže jsem doufal, že budeme brzy venku.
Moc daleko jsme nedošli, před námi se rozprostřela vodní plocha. Ta voda tedy vypadala také dost podezřele – nebyla krásně čirá a průhledná, jak jsem byl zvyklý, ale podivně černá. Jako srst Crowleyho. Zarazil jsem se. Kromě toho se totiž také přímo před námi objevila deska z kamene. Otráveně jsem se ušklíbl. Uvědomil jsem si, že na mě Seilah mluví. Ptala se, jestli něco riskneme. Došlo mi, že asi myslí, abychom zkusili přeplavat. No, vůbec se mi do toho nechtělo. Nemohli jsme vědět, jestli tam není nějaké nebezpečí. Navíc ani odtud nebylo vidět na konec té vodní plochy, takže by se mohlo klidně stát, že by nám došly síly a my se utopili. Rázně jsem zavrtěl hlavou. To nepřicházelo v úvahu. Otočil jsem hlavu, jestli by nebylo lepší se vrátit a zkusit nějakou jinou cestu.
Pak jsem se ještě jednou podíval na tu kamennou desku. Bylo na ní něco napsané, ale nebylo to moc dobře vidět, byli jsme moc nízko. “Můžeme to zkusit, ale je to vidět celkem špatně. Co by to mohlo být?“

Aby toho nebylo málo, najednou se ozval jakýsi podivný hlas. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo jiný, kromě nás dvou, to nebyl. Naklonil jsem hlavu na stranu a zamračil se při pohledu na tu modrou kouli. Ten hlas vycházel tedy nejspíš z ní. Tak tohle bylo vážně… ani jsem nevěděl, jak to správně nazvat. Nejspíš si z nás někdo chtěl dělat legraci. Nechápal jsem, jak někdo může doufat, že se nám v tomhle podivném bludišti bude líbit. Samozřejmě, to musel být nějaký blázen. Nedůvěřivě jsem si poslechl, jak se nemáme snažit podhrabat ani létat. Na to jsem se ušklíbl. Já teda pták nejsem, takže asi těžko to přeletím…
Pohlédl jsem na Seilah. Pak jsem pohlédl na tři možnosti, které jsme měli. Respektive tři směry. Zkusmo jsem začenichal, ale nebylo cítit nic, co by mi mohlo napovědět, který směr může být ten správný. Neměl jsem ponětí, podle čeho se rozhodnout, takže… evidentně jen podle instinktu. Nebo jen slepý tip. Možná jsme měli možnost se z toho dostat. A taky jsme možná mohli padnout do pasti, ze které nemáme šanci se dostat. Tiše jsem povzdychl. Souhlasil jsem se Seilah, které se tu nelíbilo. Mně také ne. Bylo to celé prapodivné. “Dobře, zkusíme jít rovně,“ odsouhlasil jsem nakonec. “Když půjdeme rovnou za nosem, snad se nezamotáme ještě víc a neztratíme se. Hlavně musíme být těsně u sebe a neztratit jeden druhého,“ dodal pokyny a šel těsně vedle Seilah.