Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasně jsem také přikývl Jerryho poznámce o tom, aby se každý pro vlastní bezpečí při nějakém vydatném dešti nebo vichřici schoval. Vlastně jsem na vlastní kůži vichřici nezažil, ale dovedl jsem si představit, že tak silný vítr asi nebude nic příjemného. A právě stačila ta představa. Možná někde na severu nebo v horách bych asi věděl, o co jde. Ovšem tuhle zkušenost bych si klidně mohl odpustit.
Když jsem zmínil Seilah, Jerry mi prozradil, že se s ní zná. “Moji rodiče ji adoptovali, mamka ji před časem našla jako malé vlče bez rodiny,“ vysvětlil jsem mu, jak je to vlastně s tím, že je to má nevlastní sestra. A je fakt, že i ona už byla nějakou dobu pryč, vlastně naše cesty se rozdělily hned poté, co jsme se dostali z toho zapeklitého bludiště, tak jsem doufal, že je v pořádku a brzy také dorazí domů.
Přestal jsem ale přemýšlet nad Seilah a raději poslouchal svého společníka. Zmínil se o tom, jak se narodil také ve smečce, ale mimo tohle území, takže evidentně pocházel z daleka. Potom dodal, že momentálně hledá nějakou smečku, kde by mohl žít. Jenže nedokáže říct, která by pro něj mohla být ta pravá. No, to jsem za něj také nemohl rozhodnout, zda by mu vyhovovala nějaká větší, kde by bylo pořád rušno, nebo nějaká menší, jako my, kde je víceméně klid. Ovšem ještě zmínil svůj hendikep. Zeleným pohledem jsem se zaměřil na jeho nohu, která byla ošklivě zjizvená. Nebylo to úplně čerstvé zranění, ale rozhodně ještě dneska určitě dělalo nějakou paseku, jak se sám zmínil. “No, ale lovit zvládneš? Možná nemusíš nahánět zvíře, ale srazit k zemi a zakousnout, to jde? Nebo možná jako učitel pro vlčata… Pokud bys byl v nějaké, kde se mrňata vyskytnou…“ Zkoušel jsem navrhovat, i když jsem neměl ponětí, jaký vztah k mrňousům má. “Nebo ochránce, jako jsem já.“ Mrknul jsem na něj. “Za rodiče však mluvit nemůžu, přijímat členy můžou jen oni. Nicméně kdybys chtěl zkusit žít v malé smečce, třeba by to u nás šlo,“ mrknul jsem na něj povzbudivě a potlačil zívnutí. Cítil jsem se nějak unavený, přitom jsem skoro nikam daleko nedošel. To bylo tedy podivně zvláštní.

Sotva jsem si postěžoval na ne zrovna vhodnou dobu k cestování, déšť začal zvolna ustávat, až z něj bylo jen mírné mrholení. Trochu se mi ulevilo, aspoň jsem mohl brzy pokračovat v cestě. Nebo možná klidně hned. Ještě jsem musel zhodnotit, jestli ten mladý vlk vedle mě bude třeba mít zájem se ke mně přidat. Jak jsem se dozvěděl, že je tulákem a podle jeho názoru nebyly procházky za špatného počasí tak špatné. “No, když prší drobně, tak to docela jde, ale jak je slejvák, že máš hned kožich mokrý až na kost a nevidíš na cestu, to je nic moc,“ řekl jsem s úsměvem, jak to vidím já. Nejspíš byl tedy zvyklý na ledasco. Když jsem se představil, prozradil mi slušně své jméno. Přikývl jsem a usmál se, že mě taky těší. Evidentně ale mu nic neříkal název lesa, který jsem zmínil. “Ano, Cedrový les je kousek odtud,“ mávl jsem tlapkou směrem, kterým jsem před několika okamžiky přišel. “Moji rodiče, ještě když jsem byl malý, odešli z Asgaarského lesa a založili vlastní smečku právě tam. Ale jsme tam zatím jen já, moji rodiče a sestra Ciri, nevlastní sestra Seilah a snad by měl být ještě jeden člen, ale toho jsem ještě neměl možnost poznat.“ Vysvětlil jsem mu.
No jo, mamka byla už docela dlouho pryč a ten Waristood byl buď nejspíš s ní nebo byl někde pryč sám. A tátu jsem taky neviděl od té doby, co jsme se ztratili v tom bludišti… Zadoufal jsem, že se brzy oba vrátí, přeci jen podzim klepal na dveře, takže bylo zapotřebí jít na lov a přichystat nějaké zásoby masa na zimu… Raději jsem ale teď přestal přemýšlet a raději věnoval pozornost Jerrymu, aby si nemyslel, že ho neposlouchám.

Vlastně ani nevím, proč jsem tak dlouho seděl a přemýšlel, co mám dělat. Měl jsem se prostě sebrat a jít zase zpátky domů. Jenže když už jsem se někam vypravil, nechtělo se mi vracet, když už jsem se odhodlal někam jít. Takže asi bylo lepší prostě počkat, až přestane pršet. Třeba pak bych měl trošku větší šanci někoho potkat.
Ze zamyšlení mě však vyrušil cizí hlas. Pohlédl jsem zmateně na tmavého vlka s modrými znaky v kožichu, který stál kousek ode mě. Ani jsem ho neslyšel přijít, dokonce jsem ani necítil jeho pach. To jsem musel být dost zamyšlený. Vypadalo to, že nebude o moc starší než já. Uvědomil jsem si také, že na mě vlastně promluvil, takže by bylo dobré, kdybych mu odpověděl. “Eh – ahoj,“ odkašlal jsem si a snažil se tvářit tak nějak přátelsky, aby si nemyslel, že jsem takový kakabus pořád, i když asi ho můj výraz neodradil, když za mnou přišel. “Vlastně ani ne, jen jsem si vyšel na špacír v hloupém počasí,“ dodal jsem a švihl ocasem. Tohle byla vlastně prima možnost se seznámit, když udělal první krok, že oslovil on mě. A mohl jsem doufat, že to bude nějaký rozumný tvor, se kterým bych si mohl rozumět. A možná bychom mohli obejít okolí společně, ale raději jsem krotil své nadšení. Na takové soudy byl ještě čas. Nicméně proč to nezkusit, že. “Jsem Reonys, pocházím z Cedrového lesa, a ty?“ Představil jsem se s úsměvem a poposedl, aby si mohl případně sednout vedle mě. Pod stromem bylo pořád ještě docela sucho.

//VVJ

Jak jsem původně rozběhl, tak na hranicích lesa jsem se zarazil. Uvědomil jsem si, že bych přeci jen mohl být na území smečky. Zvedl jsem čenich do výšky a pořádně nasál vzduch. Vypadalo to, že tady nikdo nesídlí, takže se mi docela ulevilo. Mohl jsem tedy zvolna pokračovat dál. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tady někdy byl, ale usoudil jsem, že spíš ne. A pokud ano, tak nejspíš jako hodně malý. Ani jsem si nepamatoval místa, která jsme prošli, když naši sháněli les, který by byl vhodný jako náš nový domov.
Vonělo to tu zajímavě. Stromů tu bylo také požehnaně, ale většinu z nich jsem neznal. Ostuda pro někoho s magií země. Ale neměl jsem momentálně žádného učitele. Možná jsem se mohl vydat do Mechového lesa, jestli je tam ještě strýček Sigi. Možná by měl čas mě něco naučit. Viděl mě naposledy jako malého a také nevěděl, že rodiče založili smečku. Ale to jsem zatím nechal být. Teď jsem chtěl poznat někoho nového, jenže… Jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe, i tady bylo celkem pusto a prázdno. Dokonce ani žádné pachy, které by značily, že tudy někdo prošel nedávno. Otráveně jsem se rozhlédl, z kožichu mi kapala voda, vypadal jsem nejspíš jako zmoklá slepice. “Jak se má jeden seznamovat, když je všude pusto a prázdno?“ Zabručel jsem otráveně, posadil se pod jeden košatý strom, který mi skýtal jakýs takýs úkryt a přemýšlel, jestli se mám radši vrátit domů, počkat až přestane pršet a vydat se někam jinam, nebo neklesat na mysli a zkusit jít někam dál.

//Cedrový les

Když jsem dorazil k Jezeru, už docela dost pršelo. Voda mi smáčela kožich, ale moc mi to nevadilo. Aspoň zatím. Místo toho jsem se zaobíral myšlenkami, jaká jsem ostuda, že ve svém věku nemám žádné kamarády. Samozřejmě kamarádkou a důvěrnicí mi byla moje milovaná mladší sestřička Ciri, ale… To je něco jiného. Takže jsem se konečně rozhodl s tím něco dělat. Doufal jsem, že tady bych mohl někoho najít, ale… Teď, když se udělalo ošklivo, tu bylo celkem pusto a prázdno. Pachů jsem tu cítil dost. Nedávno tu určitě bylo docela živo. “Jak jsi mladý, tak jsi hloupý, Reonysi,“ zabrblal jsem polohlasně. Bylo přece jasné, že když bylo krásně a teplo, většina vlků se nejspíš stáhla k jezerům a jiným vodním tokům, aby se osvěžila, takže rozhodně bych měl dost příležitostí se seznamovat. No jo, jenže já v té době měl v lese malou návštěvnici. Nebo možná spíš bezprizorní vlče bez rodičů a domova. Každopádně jsem teď jen zahlédl jednu odcházející rodinu. Já jsem se tedy rozhodl jít někam dál. Třeba do nějakého dalšího lesa.

//Východní hvozd

Zatímco jsem jí všechno vysvětloval, respektive odpovídal na její otázky, Delta mlčky poslouchala, jen občas souhlasně přikývla. Pak jsem pohlédl na oblohu, která byla zatažená a zdálo se, že se co nevidět začnou k zemi snášet kapky deště. Ale to už jsme naštěstí došli k úkrytu, takže jsem Deltě nabídl, aby se šla podívat dovnitř. Vypadala teď docela unaveně. Nejspíš zapůsobilo, když jsme obešli pořádně les a před chvílí se najedla. “Víš co? Trochu si zdřímni. Místa je tam dost, je tam teplo a útulno. Nemusíš se bát, nikdo cizí tam nepřijde, maximálně někdo z mé rodiny,“ mrknul jsem na malou slečnu přátelsky. Kupodivu ani nic nenamítala, místo toho potlačila zívnutí, cosi pípla a šla dovnitř.
Chvilku jsem seděl a čekal. Nechtělo se mi být sám. Možná jsem mohl jít dovnitř s ní, ale zase když ona by spala… Já jsem ospalý nebyl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. K zemi se pomalu začínal snášet déšť. Aspoň tedy v místech, která nebyla úplně chráněna korunami cedrů. Nakonec jsem se rozhodl, že se půjdu trochu podívat po okolí. Území smečky bylo označeno, takže jsem se snad nemusel bát vetřelců. Navíc naši byli už dlouho pryč, Ciri taky. Ovšem teď nebyl čas přemýšlet nad tím, kde jsou a kdy se asi vrátí, ale sám se taky trošku nějak rozhlížet po tomhle světě.

//VVJ

>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-223844
>> další značkování: do 21. 10. 2024

Ač nerad, musel jsem svou malou společnici zklamat. Nikdy jsem o její smečce neslyšel. Ovšem nechtěl jsem klesat na mysli, proto jsem přidal možnost, že tu smečku zná třeba můj táta. On přeci jen měl větší přehled, já jsem věděl o světě velký kulový. Kromě Asgaaru a Mechového lesa jsem neznal žádný jiný les, respektive smečku. A neznal jsem ani žádné jiné vlky. Jaká ostuda na mladého dospělého jedince. Ale bohužel to bylo tak. Když už jsem se chystal to změnit, trošku mi zamíchal kartami osud. Nu což, aspoň jsem předtím poznal svou nevlastní sestru Seilah. A teď jsem poznával tuhle kurážnou slečnu, kterou snad její rodiče hledají.
Vysvětlovat jsem, že jsme se narodili jinde a naši rodiče po rozhodnutí se odejít našli tenhle les a založili tady smečku. Zatím jsme byli vlastně rodinná smečka, jediným nováčkem byl Waristood. Aspoň co jsem zatím tak nějak vědět. Možná někoho přijala mamka za tu dobu, co jsme se neviděli. Nebo možná i táta, přeci jen už to bylo nějakou dobu, co jsme společně se Seilah a Ciri vyrazili na procházku, která se tak trochu zvrtla. Ale raději jsem přestal přemýšlet nad novými členy a raději Deltě odpověděl. “Je to tu pěkné, líbí se mi tu. Asgaarský les moc nepamatuju, stěhovali jsme se, když jsem byl hodně malý, a neměl jsem tenkrát moc možností ho prozkoumat. Nedávno jsem tam byl navštívit bratra, ale ani tak jsem se tam moc nerozhlížel, na to nebyl čas,“ odpověděl jsem tak nějak spíš částečně, ale rozhodl jsem se, že bude lepší jí les názorně ukázat. Ačkoliv byla dost malá, takže jsem si byl jist, že spoustu toho nezná a neví, takže je možné, že se jí můj domov líbit. “Trochu smutno mi je, ale vím, kam jít, kdybych se chtěl s bratrem potkat. Vivienne zatím bohužel nevím, kde teď žije, ale určitě to zjistím, abych mohl navštívit i ji,“ máchl jsem ocasem s úsměvem, když jsem odpověděl na Deltinu otázku, jestli mi není po sourozencích smutno. Jasně, že je. Ale jsme zkrátka dospělí a každý jsme si šli vlastní cestou. No, to bylo přehnané tvrzení. Crowley a Vivi, já jsem s Ciri zůstal u rodičů a nejspíš jsem byl rozhodnutý, že to tak i zůstane. Prostě se mi tu líbilo a měl jsem nějakou funkci konečně, tak proč to měnit.
Delta nadšeně souhlasila, že pokud by nenašla své pravé rodiče, líbilo by se jí, kdyby ji adoptovali moji rodiče. Usmál jsem se na ni. Také se jí líbilo jméno mojí mámy – hlavně také bylo jednoduché a bez drnčivého r. A tak jsem tedy navrhnul, když jsme se najedli, abychom se šli projít po našem lese, abych jí ukázal náš úkryt. Dozvěděl jsem se, že její smečka má také úkryt. Souhlasně jsem kýval hlavou. To byla určitě důležitá věc v každé smečce – přeci jen když se mámy chystaly přivést na svět vlčata, musely se mít kde ukrýt. Také se musely někam schovávat zásoby jídla. “Ovšem mám ještě takovou velkou povinnost: jsem totiž ochránce, takže musím také značkovat hranice. A to je…“ odmlčel jsem se a začenichal… “myslím zrovna potřeba,“ řekl jsem a vypravil se na cestu. Zatímco jsem tedy ukazoval Deltě náš les, a jeho vzrostlé mohutné cedry, označkovával jsem území – povětšinou jsem zaběhl ke stromu či keři, který jsem se zvednutou nohou pokropil. Bylo to takové zvláštní, ještě nikdy jsem to předtím nedělal takhle účelově. O některé stromky jsem se pro změnu důkladně otíral, abych tam zanechal svůj pach. A aby toho bylo dost, o jiné stromy jsem si obrousil drápky. Delta mě celou dobu bedlivě pozorovala. “Takhle se značkuje území, aby jiní vlci, především tuláci, věděli, že tu někdo žije, a tak nemůžou sem jen tak vběhnout, jak se jim zlíbí. Ale buď se sebrat a odejít, nebo se případně dovolit, zda tudy smí projít.“ vysvětloval jsem. “Těm velkým stromům se říká cedr. Proto tomu říkáme cedrový les a my jsme tím pádem Cedrová smečka,“ pokračoval jsem důležitě a doufal, že nemluvím na malé vlče moc složitě.
Pak mě ale zarazila otázkou, kdy si pro ni rodiče přijdou. Podíval jsem se na ni a svěsil uši. “To bohužel nevím, Delti,“ odpověděl jsem popravdě. “Nejspíš také neví, kde tě hledat. Ale určitě tu nebudeš sama, aby ses nezatoulala znova a rodiče tě tu najdou, až sem přijdou,“ mrknul jsem na ni povzbudivě. Mezitím jsme došli k úkrytu. “Tak tady je naše ložnice. Podíváme se tedy dovnitř?“ Mrknul jsem na ni a počkal, jestli bude tedy chtít vejít dovnitř jako první.

//ETNEY

Trpělivě jsem čekal na tátovi povídání o tom, jak on vlastně poprvé použil svou magii, jak zjistil, jakou má. Vypadalo to, že se mu do toho moc nechce, až jsem se nervózně ošil. Bylo docela překvapení, jak se choval poměrně nejistě. Myslel jsem, že to bude něco jako já. Buď s něčím pohnul nebo nevědomky něco udělal. Nebo zkrátka se mu zabarvily oči, a tak bylo jasné, co mu bylo dáno do vínku. Po chvíli se ale rozpovídal, takže jsem bedlivě poslouchal vyprávění. Tušil jsem po posledním zážitku, že se svou matkou neměl moc dobrý vztah, takže na to jsem přikývl. Ale nikdy nic bližšího nám předtím ani potom nevyprávěl, takže jsem si nebyl jistý, jestli se mu o tom vůbec chce mluvit. Vzápětí jsem se tedy dozvěděl, že použil magii na svou matku. Vykulil jsem oči, tohle jsem tedy nečekal. Babička však byla pochopitelně silnější, takže jeho použití magie bylo pro ni asi neškodné, ale… Asi to muselo být dost nepříjemné. “Hm, to je nemilé,“ řekl jsem a nebyl si vůbec jist, jestli je něco takového vhodné. No vlastně jsem ani nevěděl, co na to mám říct. “Ale určitě jsi to neudělal schválně,“ řekl jsem. O tom jsem vlastně byl přesvědčený. Sice s matkou měl nějaké neshody a pohádali se, ale nedovedl jsem si představit, že by jí chtěl ublížit schválně. Snad to věděla i ona, napadlo mě.
O dalších magiích taťka asi moc nevěděl, nebo s nimi alespoň netrénoval. Když se ale třeba naštve, létají kolem něj jiskry. Zazubil jsem se. “Tak na mě ses naštěstí ještě asi nenaštval, nikdy jsem si toho nevšiml,“ řekl jsem. Nějak jsem si nedovedl představit tátu opravdu naštvaného. Možná v době, kdy se Crowley rozhodl odejít, naštvaný musel být určitě. Jinak jsem si nějak nevybavoval situace, kdy by táta nebylo máma byli fakt hodně rozzlobení.
Téma já a slečny, to už bylo něco poněkud náročnějšího pro mě. Souhlasně jsem přikývl, že by to chtělo jít někam ven. “Já vím, já vím. Mám to taky v plánu, ale pořád to bylo tak, že jsem šel někam s Ciri, pak jsme šli společně, následně jsme se rozdělili a ocitli se v tom podivném bludišti se Seilah…“ začal jsem vypočítávat, jak se mi nedařilo vyjít někam sám a seznámit se. Táta však navrhoval, že může jít se mnou. No, okukovat slečny s tátou bylo určitě něco jiného, než kdybych byl se sestrou… Možná by mi také mohl poradit, jak na to, protože v tomhle ohledu jsem byl fakt těžce za zenitem. Na druhou stranu se mi nechtělo, aby viděl, jaký je jeho syn nešika. Tiše jsem vzdychl. Nakonec jsem ale usoudil, že přeci jen bude pro mě malinko lepší, když budu mít v zásobě pár čerstvých tátových rad. “Jo, můžeme vyrazit společně,“ usmál jsem se nakonec.
Nápad, abychom se stavili u Života, byl asi také docela fajn. Jen jsem si nebyl jistý, jestli po něm můžu něco chtít. Sám jsem moc nevěděl, co se sebou. Ale možná by mi také mohl poradit, jak se s někým seznámit. Třeba bych někoho potkal cestou a náhodou, kdo ví. Jak se zmínil táta, i on se s mámou potkali náhodou. “Kde jste se vlastně seznámili?“ Zajímal jsem se zvědavě. Tohle by také možná bylo dobré poučení.

Vesele jsem zavrtěl ocasem, když se Deltě podařilo vyslovit kratší verzi mého jména a krásné r na začátku drsňácky zavrčelo, i když z její malé tlamičky to znělo spíš roztomile. Ale evidentně i jí vyhovovala možnost kratšího slova. Pak jsem pozorně poslouchal jejímu povídání. Nevěděla, kde vlastně jsou její rodiče. Zmínila dvě jména, takže nebyla sama. Dovtípil jsem se, že to budou spíš její sourozenci než kamarádi. Vzápětí dodala, že je napadl medvěd. To tedy měli velké štěstí, že se jim nic nestalo! Tedy aspoň jí. Zatím jsem sice medvěda osobně nepotkal, ale podle toho, co jsem o něm slyšel, jsem po tom ani netoužil. A pak už ji prý našli můj táta a Ciri.
Zamyslel jsem se, jestli mi říká něco Lesní smečka. Ale nebylo mi to povědomé. I když abych pravdu řekl, v tomhle jsem měl velké mezery, kromě naší a Asgaarské smečky jsem vlastně neznal žádnou. Nebo možná ještě tu, ve které byl Sigy. Zavrtěl jsem hlavou, musel jsem tedy malou slečnu zklamat. “Nic mi to neříká, ale nevěš hlavu. Můžeme se zeptat mého táty, až se vrátí, on má jistě větší přehled,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. Souhlasně jsem pak přikývl, že tahle Etneyovi patří tahle smečka. “Ano, ale jsme tu relativně krátce. Máma s tátou se totiž jednoho dne rozhodli, že odejdou z naší původní smečky a najdou nám nový domov. Já a moji sourozenci jsme se narodili v Asgaarském lese,“ začal jsem vyprávět, jak to s námi bylo. Jen jsem tedy doufal, že ji to bude zajímat a nebudu moc nudný. Snažil jsem se tedy nerozvádět extra detaily a případně se připravit na doplňující otázky. “Mám ještě mladšího bratra, ten se rozhodl tam zůstat, a pak kromě Ciri mám ještě jednu sestru Vivianne, ale ta nedávno také odešla jinam,“ vysvětloval jsem dál. “A vlastně máme ještě nevlastní sestru Seilah, ta se k nám také dostala jako malé vlče bez rodiny, takže určitě moji rodiče nebudou proti, aby se stali i tvými náhradními rodiči,“ zavrtěl jsem ocasem a znovu se na ni usmál. I když bylo jasné, že by raději našla svou původní rodinu, jestli nebude ani táta vědět, kde se nachází Lesní smečka… Nicméně byl jsem si jist, že bude rád, když získá další dcerku. “Moje mamka se jmenuje Lucy,“ dodal jsem ještě.
Naše povídání jsme museli na chvilku přerušit, když se Delta svěřila, že má hlad. Musel jsem tedy zúročit svoje rádoby zkušenosti a vydat se na lov zajíce. Byl jsem rád, že poslechla a zůstala čekat. Takže když jsem se po nějaké době vrátil, trpělivě seděla na svém místě. Poděkovala mi a s chutí se pustila do jídla. A jelikož byl docela tučný, nasytila se celkem rychle. S úsměvem pak nabídla zbytek úlovku, abych ho snědl. “Děkuji,“ zašvihal jsem ocasem a celkem rychle do sebe maso nasoukal. Během jídla jsem si uvědomil, že už jsem také docela hladový, takže to přišlo vhod. Kosti jsem pak zahrabal. Delta se zajímala, co bychom měli podniknout dál. “Nu, můžu ti ukázat les, případně místo, kde je náš úkryt,“ nabídl jsem, protože mě hned nenapadlo nic jiného. V lese podle všeho nebyl nikdo, komu bych ji mohl představit, hrát si hned po jídle jsme si nemohli. A raději jsem chtěl být v lese, případně těsně u hranic, abychom se neminuli s tátou, případně s mámou.

Když jsem řekl své jméno, malá slečna se na okamžik zamyslela. Netrvalo však dlouho a její tvářička se rozzářila pochopením. Takže nejspíš jí Ciri o mně stihla říct. To určitě byla další věc, díky které si mohla být jistá, že jí ode mě nehrozí žádné nebezpečí. Jen měla problém se souhláskou r, což nebylo divu, byla ještě docela malá. A moje jméno bylo asi trošku delší. Nebo rozhodně trošku složitější než jednoduše Ciri. “Můžeš mi říkat Reo, jestli chceš,“ nabídl jsem jí tedy jinou variantu svého jména. Sice stále obsahovala r, ale bylo to o něco kratší. Pak se zmínila, že ona má taky sourozence. “A kdepak jsou? A kde máš maminku s tatínkem?“ Zajímal jsem se. Možná se přeci jen někde zatoulala. Narazila na Ciri, tak jí poskytneme dočasný azyl a pomůžeme najít rodiče. Třeba pocházela z nějaké smečky poblíž. Delta pak ještě doplnila, že přišla nejen s Ciri, ale ještě i s jedním vlkem, jménem Etney. Přikývl jsem. “To je náš tatínek a Alfa v tomhle lese,“ vysvětlil jsem, ale i tohle možná už věděla od nich. Takže pro mě bylo dobré znamení, že se táta s Ciri vrátili v pohodě zpátky do lesa. Můj čenich mě tedy neklamal, když jsem cítil jejich pach, jakmile jsme se Seilah prošli tím portálem. Škoda, že teď byli pryč, abych se ještě ujistil, že jsou v pořádku. Na druhou stranu, to by přeci zůstali doma v úkrytu, musel jsem se tedy uklidnit.
Raději jsem nad tím přestal přemýšlet, protože Delta přiťapkala ke mně blíž, posadila se a nahodila líbezný úsměv. Až jsem byl celý zvědavý, copak má asi na srdci. Její odpověď mě ale nakonec ani moc nepřekvapila – měla hlad. Mírně jsem se usmál a zamyslel se. Měli jsme možná sice od posledního lovu nějakou zásobu v úkrytu, ale nebyl jsem si jistý, jestli by to bylo ještě k jídlu, protože to bylo už docela dlouho. Takže by bylo jistější, kdyby jí ulovil něco čerstvého. No a jelikož jsem tu neměl k tlapce žádného parťáka, v úvahu přicházel jedině zajíc. “No, zásoby zrovna nemáme, ale když zůstaneš tady a počkáš na mě, tak ti něco přinesu,“ řekl jsem a zavrtěl ocasem. Doufal jsem, že mě poslechne a nebude mi chtít pomáhat nebo tak.
Musel jsem si pospíšit, protože jsem nechtěl riskovat, že by si snad mohla dlouhou chvíli chtít krátit nějakou procházkou a ocitla by se mimo les. Naštěstí jsem nemusel hledat dlouho, proběhl jsem mezi několika stromy a neomylně narazil na zaječí úkryt. Spokojeně jsem se usmál a pustil se do díla – byl jsem si jist, že to budu mít vyřízené rychle.
No… Trochu jsem se mýlil, zajíc se nedal vůbec snadno, ale nakonec jsem vyhrál a za chvíli jsem se už poklusem a s tučným zajícem v tlamě vracel k Deltě. Zastavil jsem se u ní a položil úlovek na zem. “Prosím, madam, jeden čerstvý zajíc jen pro vás,“

Snažil jsem se, abych to malé stvoření neprobudil. Už jsem se chystal odejít, ale najednou se probudilo. Nejdřív si mě prohlédl pár velkých zlatavých oček, ale pak se objevil široký úsměv následovaný pozdravem. Než jsem se stačil nějak vzpamatovat, už na mě chrlila své jméno. Vzápětí se sháněla po mé sestře. Konečně jsem tedy mohl odpovědět. “Ahoj, já jsem Reonys,“ představil jsem se s úsměvem a zavrtěl ocasem. Malá Delta byla evidentně docela kurážná, že se nebála cizího vlka. Co jsem tak odhadoval, neběhala po tomto světě moc dlouho, takže vlastně asi neměla ponětí o tom, že můžou být hodní i zlí vlci a je lepší se mít na pozoru. Ale nad tím jsem raději nedumal. Každopádně měla štěstí, že je teď v našem lese, tudíž i v bezpečí. “Ano, nejspíš odešla,“ odpověděl jsem na její další otázku a ohlédl se. Nikde jsem její pach necítil, takže nejspíš byla vážně pryč. I když mi to přišlo zvláštní, že by tady nechala Deltu bez dozoru. Ne, že by jí tady něco hrozilo, ale pro případ, že by se bála v cizím prostředí nebo něco pozorovala. “Ciri je moje sestra. Ona tě k nám přivedla?“ Osvětlil jsem jí svůj vztah k Ciri a zároveň se snažil zjistit, jak se ocitla v našem lese.

//ETNEY

Ta námaha, kterou jsem musel vyvinout, abych zjistil, jestli umím aspoň malinko ovládat svou vrozenou magii, byla opravdu vysilující. Ale měl jsem takovou radost, když jsem to dokázal! Když jsem už tak nějak popadl dech, mohl jsem nasadit jakýstakýs hrdý výraz. I táta mě pochválil, takže jsem mohl být spokojen. Souhlasně jsem přikývl, když se zmínil o možnosti maminčiny pomoci naučit se magii ovládat lépe. To bylo také dobré pro to, abych s ní zase po dlouhé době mohl strávit nějaký ten čas. Jen jsem doufal, že bude mít radost, že jsem zdědil magii země aspoň já. “A jak jsi vlastně objevil svou magii ty? A co vlastně všechno umíš ovládat?“ Zajímal jsem se zvědavě. Co jsem si tak vzpomněl, nějaké to téma ohledně magií jsme měli, když jsme byli ještě malí, takže jsem si to vlastně moc nepamatoval. Navíc táta se určitě za tu dobu hodně zlepšil a naučil se toho hodně. Navíc to byl náš velký Alfák a hlava rodiny, takže určitě měl v drápku všechny známé magie a také nějakou tu speciální. Minimálně jednu.
Pak ale táta zvážněl. Dokonce se trošku posunul ke mně blíž a začal tak nějak… Až jsem se lekl, čeho se to bude týkat, když mluvil tak opatrně. No, mohl jsem se pak docela stydět, když se mě zeptal, jestli jsem potkal nějakou vlčici. Takovou, která by se mi líbila. Sklopil jsem oči k zemi a trošku schlíple svěsil uši. Tohle bylo citlivé téma, ale… S kým jiným, než s tátou tohle probírat? On určitě měl nějaké fígle, jak se seznámit s nějakou slečnou. Sbalil přece kdysi mamku, no ne? “No já…“ Začal jsem chraplavě, takže jsem si musel odkašlat. “Vlastně ne. Neměl jsem zatím nějak možnost se s někým seznámit. Kromě Seilah,“ řekl jsem se zeleným pohledem zabodnutým do země. “Ale už jsem si říkal, že bych se chtěl někam vypravit a poznávat nějaké nové kamarády, když bohužel zatím k nám do smečky kromě Waristooda nikdo jiný nepřišel,“ rozpovídal jsem se, aby si táta nemyslel, že jsem se rozhodl žít jako samotář a poustevník. Vlastně… Možná jsem už měl věk na to, abych navázal nějakou známost. Možná jsem se ještě necítil na to, abych uvažoval o rodině, ale… Zachovat náš rod byla samozřejmě povinnost. Jednou… Až se někdy najde ta pravá…
Můj výběr funkce ve smečce se tátovi líbil, takže jsem si oddychl a spokojeně se usmál. Ano, měl jsem pravdu, že fyzicky jsem byl spíš po něm. Rozhodně by tedy bylo lepší, abych byl především ochránce. Ovšem samozřejmě jsem schopen se zapojit do smečkového lovu, to dalo rozum. Především pro to, že nás nebylo zatím moc, kdybychom chtěli ulovit víc než jedno zvíře. “Ciri by byla také dobrý lovec,“ dodal jsem s úsměvem. “Ale asi to nebude moc pro ni,“ vzpomněl jsem si na náš první lov, do kterého šla sice se sebezapřením, ale vedla si skvěle. Nicméně někdo na pomoc mamce musí být, když se Vivianne rozhodla jít si svou vlastní cestou. Jelikož táta pokračoval v povídání, věnoval jsem mu znovu svou maximální pozornost. Přikývl jsem jeho návrhu, abych pro příště jako právoplatný strážce lesa označkoval naše území. Usmál jsem se a už se těšil na svou první úlohu. Značkování území byla přece důležitá věc, aby každý cizinec věděl, že se nachází na území smečky a musí se mít na pozoru a přihlásit se členům, že se tam nachází. Pak se ještě zmínil o návštěvě Života. “No, pořádně vlastně ne,“ připustil jsem zamyšleně. “Jen jsme k němu nakoukli, ale dlouho jsme se nezdrželi. A tenkrát, když se objevil tvůj dvojník, tak jsme raději šli s Ciri za mámou, abychom zkontrolovali, že je v pořádku, protože se za ní chystal. Tedy nevěděli jsme, jestli jsi to ty nebo on, ale chtěli jsme mít prostě jistotu,“ pokračoval jsem možná trošku zmateně.

//řeka Mathae - sever

KONEČNĚ!
Jakmile jsem prošel mezi cedry a ocitl se na území smečky, na chvilku jsem se zastavil a úlevně vydechl. Konečně to všechno bylo za mnou a já bych v klidu doma. Zavřel jsem oči a hlubokými nádechy vpouštěl do plic tu útěšnou vůni domova. Až teď jsem si uvědomoval, že cestou sem bylo docela vedro, ale vůbec jsem to nevnímal. To mi došlo, jakmile jsem se ocitl v příjemném stínu stromů, které tvořily hranici našeho domova. Úlevně jsem znovu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho nebylo vidět, ale cítil jsem tátův pach. To byla další úleva. Byl v pohodě doma. Podle všeho ale nebyl sám. Zaznamenal jsem nějakou cizí dámu, která se nacházela v jeho společnosti. Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. Ten pach mi povědomý nebyl, takže to nejspíš byla nová členka smečky nebo možná jen návštěva. Cítil jsem také Ciri, ale její vůně se linula směrem z lesa, takže nejspíš se tu s tátou krátce zdržela a pak se vydala zase někam na toulky. To byla docela škoda, chtěl jsem se na vlastní oči ujistit, že je v pořádku.
Rozhodl jsem se, že se za tátou zastavím, aspoň ho pozdravím a nebudu ho dlouze rušit, když má společnost. Každopádně i u něj jsem se chtěl ujistit, že je v pořádku. Nicméně daleko jsem se nedostal. V jednu chvíli jsem míjel podivné tmavé klubko. Původně jsem to chtěl nechat být, ale během zlomku vteřiny jsem si uvědomil, že to není nějaký kámen nebo snad krčící se zajíc. Zastavil jsem se uprostřed chůze a ohlédl se. No jasně, nespletl jsem se. Špičatá ouška, čumáček… Nasucho jsem polkl. To leželo malé vlče! Pomalinku jsem přišel blíž, protože spalo, nechtěl jsem ho budit. Kdopak to je? Že by patřila k té vlčici, která byla u táty? A zatímco si mamka povídala, mrně si zdřímlo? Nechtěl jsem si ani na chvíli připustit, že by to bylo nějaké vlče bez domova, jako byla předtím Seilah…

//Esíčka (přes Zrcadlové hory)

Mlčky jsem kráčel podél řeky. Bylo to vlastně docela zvláštní být sám, protože doposud jsem byl vždycky v něčí společnosti. Asi bych toho měl využít a prozkoumat okolí na vlastní pěst, případně se seznámit s nějakými novými vlky, navázat známosti, ale… Rozhodl jsem se to nechat na jindy. Byl jsem z toho zážitku poněkud otrávený a unavený, takže rozhodně by bylo lepší, kdybych se zastavil v Cedrovém lese, ujistil se, že doma je vše v pořádku, trošku se prospal a pak se rozhodl, kam jít a co podniknout. A asi by bylo dobré si ulovit nějakého zajíce, protože žaludek mi dával najevo, že je už docela dlouho prázdný. Sice jsem si mohl ulovit rybu a zahnat ten nehorší hlad, ale když jsem si vzpomněl, jak mě to mamka tenkrát učila a já se málem utopil, celý jsem se z toho naježil. Pravda, byl jsem tenkrát malý a neopatrný, takže jsem si neuvědomil, že nemám zkoušet dýchat pod vodou, ale stejně mi ryba moc nechutnala. Raději jsem tedy využil vodního toku k uhašení žízně a pomalu pokračoval dál. Konečně jsem byl na dohled Cedrovému lesu.

//Cedrový les (přes Jižní Galvatar)