Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 10 (1/4)

Doufali jsme oba, že se Ciri brzy vrátí a pochopí to. Věděl jsem, že nebude naštvaná dlouho, přeci jen byla tatínkova princezna. Nebyla tak tvrdohlavá a umíněná jako Vivi. Při vzpomínce na naší druhou sestru jsem se musel pousmát - asi by nečekala, že se nás táta zamiluje do jiné, opustí mámu a hned si pořídí další vlčata. A vzápětí mě napadlo, že by to jistě bylo překvapení i pro Crowleyho.
Zastříhal jsem ušima, táta znovu promluvil, tak jsem honem vyplul ze svých myšlenek, abych mu věnoval plnou pozornost. "Abych pravdu řekl, nevím, kde Vivi momentálně je. Jestli se někde toulá nebo si našla jinou smečku, odpovídal jsem na tátovu otázku. "Ale jistě už vychladla, tak by tvou návštěvu třeba i uvítala, usmál jsem se na něj povzbudivě. "Ostatně už jsem taky přemýšlel, že bych ji rád viděl, ale nenapadá mě, kde začít hledat.
Dál mě napadlo, jestli táta bude zatím plnit své povinnosti sám. Zkoumavě se na mě pak podíval, jestli se o to nějak zajímám. Hrábnul jsem tlapkou do sněhu. "To já jen tak, jestli bych ti mohl být ještě nějak a pomocný, kromě značkování, sem tam lovu a samozřejmě ochrany smečky, vysvětlil jsem s úsměvem. Sice z mého pohledu to vypadalo, že toho mám tak akorát, ale kdyby něco potřeboval... "Takže kdyby tě něco napadlo, víš, kde mě najít... Zatím. Dodal jsem, protože jsem vlastně nevěděl, jak dlouho budu ještě trávit čas se Saelind. Bylo mi s ní fajn, i když jsem ji teď trošku zanedbával, takže jsem se hned v duchu ujistil, že jí to vynahradím. Ale mohla by se také rozhodnout jít zase na čas domů nebo chtít trávit čas s někým jiným.

Mezitím, co jsem vysvětlil Thyře, jak se mají naše rodinné vazby, malá neměla zatím otázky ke mně, ale k tátovi, takže jsem chvilku počkal, než si to vysvětlili - respektive než to vysvětlí táta.
Ovšem moje magie byla samozřejmě zajímavější téma. Naštěstí můj pokus něco vykouzlit byl úspěšný, takže zpočátku zklamaná Thyra byla rázem nadšená. "Chce to především trénink. Časem toho budu umět víc. Ale hlavně musíš tu magii mít - buď vrozenou, nebo si ji můžeš koupit u jedné mocné postavy, která pomáhá právě vlkům vlastnit další magie, začal jsem vyprávět. A bylo mi jasné, že nejspíš jsem spadl do pasti, protože tohle téma bylo na dlouho.
Také jsem si vzal za povinnost vysvětlit, co jsem to vlastně vykouzlil, protože mi došlo, že trávu ještě nezná. Odhrábl jsem tlapkou několik vrstev sněhu, až jsem se dostal k trávě. Ta moje byla sice zelenější, ale vypadala jinak stejně. "Víš, Thyro, tohle je tráva. A pokrývá zem vlastně skoro všude a celoročně. Když není schovaná takhle pod sněhem, tak je krásně zelená jako moje oči, měkká, teplá, příjemná pod tlapkami a krásně voní, začal jsem vysvětlovat. "V zimě ale příroda odpočívá, takže květiny ani stromy nekvetou, to uvidíš na jaře, a když napadne sníh, je pod ním tráva schovaná. A svým způsobem také odpočívá.
Uf, no tak to bychom měli další lekci ze života na delší přednášku, ušklíbnul jsem se v duchu. Nebyl jsem sice učitel a v prvé řadě je tohle asi měli učit rodiče, jako tenkrát oni nás, ale aspoň jsem mohl mít radost z toho, že aspoň něco z toho mála, co vím a znám, můžu někomu předat.
Brzy se k nám přidala Delta. "Delto, ahoj. Rád vidím, že jsi v pořádku a stále tady, usmál jsem se, i když jsem asi nebyl tak zajímavý - ostatně mně už trošku znala, Thyru ne.
A k mé velké radosti jsem za chvilku mohl ucítit známý pach. Ciri se vrátila. Vesele jsem se usmál. Byl jsem moc rád, že to její přemýšlení netrvalo tak dlouho. Takže jsem v klidu nechal otce, aby si s dcerou promluvil, Thyra měla společnost Delty a tak jsem mohl rychle doběhnout pro Saelind.

//loterie 9 (1/5)

Ohledně otázek na mamku jsem nedostal moc dobrou odpověď. Na druhou stranu jsem asi jinou čekat nemohl. Jen jsem vážně byl dost nesvůj z toho, že byla tak dlouho pryč a nikdo nevěděl, kam šla a proč. Tohle se jí nepodobalo, vždyť měla svou rodinu a hlavně povinnosti Alfy... Aspoň zatím. Nebo tedy oficiálně...
Tátu to evidentně taky trochu mrzelo, že neví, kde je a nemohl si s ní tak promluvit o tom, že se zamiloval. Nicméně jsem byl toho názoru, že vlčata si mohli nechat na později. Ovšem na tom už nic nešlo změnit. A sdílel jsem tátův názor, že máma tu s námi asi nebude chtít být. Já na jejím místě bych asi taky nechtěl. Aspoň ne hned. Tedy... Kdo ví, jestli by to brala jako zradu, nebo by to chápala, když podle tátových slov to mezi nimi nebylo poslední dobou úplně ideální. Možná by pak sama někoho potkala a byla by s ním tady. Ale nad tímhle jsem raději přestal uvažovat, protože bych mohl vymyslet tisíc možnosti a hlavně otázek, na které bych stejně nedostal odpověď. "Snad je v pořádku," hlesl jsem zamyšleně.
Pak mi ještě otec poděkoval za podporu. Usmál jsem se na něj a lehce pohodil ocasem. "Ciri to taky pochopí, jen... Tohle bylo pro nás velké a nečekané překvapení, řekl jsem a zadoufal, že se sestra brzy vrátí. "Takže Alfovat budeš zatím sám? Zajímal jsem se, i když vlastně jsme byli malá smečka, a zatím spíš jen rodinného rázu, takže nic, co by nezvládl - navíc aspoň s mou pomocí jakožto ochránce.

Ezekiel byl velmi zvídavý, nebo spíš ho zaujal fakt, že já mám maminku jinou. "Moje maminka se jmenuje Lucy. To byla vlčice, se kterou byl náš tatínek předtím, víš? S ní založil smečku v tomhle lese, kde jsme žili já a moje dvě sestry. No a pak tatínek potkal tvoji maminku, Ninu, zamiloval se a s ní má tebe a tvé dvě sestry. Zkoušel jsem mu pomalinku vysvětlit, ale nebyl jsem si jistý, jestli to pochopí. Ovšem za chvilku už si stejně všiml, že jeho maminka se sestrou odešly, takže se omluvil a rozběhl se za nimi. Takže jsem mu stihl už jen zamávat.
Ovšem Thyra zůstávala zatím tady. Evidentně jsem byl zajímavější, než procházka s mamkou a sourozenci. To mi trošku samozřejmě lichotilo. Prohlížel jsem si malou slečnu, která měla že všech tří nejtmavší kožíšek. A veselé, zvídavé oči. Evidentně ji zaujalo mé povídání o tom, proč mám zelené oči, protože hned chtěla nějakou ukázku. "No, já... můžu to zkusit, ale je dost sněhu, tak to bude těžké, vymluvil jsem se raději na sníh, než že bych přiznal, že toho ještě moc neumím. Zavřel jsem tedy oči a začal se soustředit. Snažil jsem se nevnímat nic - pachy, zvuky, přítomnost ostatních. Pamatoval jsem si, jak mě při prvním pokusu o nějaké kouzlení pekelně bolela hlava a šly na mě mdloby. Ale tuhle vzpomínku jsem hned zapudil a doufal, že tentokrát se to nebude opakovat. Zakrátko se vedle mé tlapky zpod sněhové pokrývky začalo klubat několik zelených stébel trávy. Jedno se objevilo i mezi Thyřinýma předníma nohama.
Bohužel i tentokrát mě začala dost bolet hlava, ale nebylo to tak strašné, jako prve. Přesto, hned jak se ten nepříjemný pocit začal hlásit o slovo, jsem otevřel oči, zatřepal hlavou a několikrát zamrkal. Pak jsem se podíval na ten žalostný výtvor, ale doufal jsem, že maličké sestře udělá radost aspoň tohle málo.

Vzápětí jsem si vzpomněl, že tu přeci nejsem sám - na hranicích stále čekala Saelind. "Eh, málem bych zapomněl, je tu se mnou ještě někdo. Přivedl jsem na návštěvu Saelind, ale zatím na mě čeká na kraji lesa. Hned jsem zpátky! Zavolal jsem už přes rameno, protože jsem se rozběhl hned. Jen jsem doufal, že nejsem dlouho pryč, že to nevzdala - ale ne. Naštěstí tu byla pořád, ale... Zavrtaná ve sněhu, jako by se chtěla schovat? Propadnout do země? "Saelind? Oslovil jsem ji tiše celým jménem, aby se nelekla. Pak jsem do ní drcnul čenichem. "Já... Omlouvám se, že jsem tě tu nechal takhle čekat. S tátou je vše vyřízené, tak ho můžeš jít také pozdravit... usmál jsem se na ni.

//Etney
Táta měl nejspíš strach, že uteču stejně jako před chvilkou Ciri. Pohledem jsem ho ujistil, že já se nikam nechystám, protože potřebuji vysvětlení. Nejspíš z toho byl také celý nesvůj, podle držení těla, které jsem u něj snad doposud nikdy neviděl, stejně jako poněkud zmatená mluva.
No, byla to docela nálož, co si budeme povídat. A to jsem si ani nedovedl představit, jak se asi cítí nebo cítila mamka. Ani jsem nevěděl, jestli to vůbec ví, a jestli je vůbec stále ve smečce jako Alfa po tátově boku - nebo co s ní vůbec je. Měl jsem v hlavě milion otázek, až jsem z toho začínal mít poněkud guláš.
Uvědomil jsem si, že tátova nová partnerka se u nás objevila, aby nám sdělila, že nám dopřeje soukromí. Přikývl jsem, že mě také těší a úsměvem poděkoval, že můžeme s tátou mluvit mezi čtyřma očima.
"No, Ciri mi vlastně před pár dny řekla, že máš novou partnerku..." Odmlčel jsem se a pohlédl na vlčata, která se tu zvědavě batolila. Dvě z nich si to štrádovala směrem k nám, zřejmě jsem je zaujal. Vzápetí jsem si všiml, že je mezi nimi i jedno větší vlče - poznal jsem vzápětí Deltu. To mi na jednu stranu spadl kámen ze srdce, že byla v pořádku a byla tady.
"A co máma? Kde je teď? Zůstane tu s námi?" Položil jsem otázku, která mě pálila asi ze všech nejvíc. Byla už dlouho pryč, aspoň podle všeho. Dělal jsem si o ni starosti. Samozřejmě jsem nemohl být na straně jednoho - neměl jsem to tátovi za zlé, to se asi stává, i když tohle bylo nečekané. Ale zároveň jsem chtěl být oporou i mamce.

Thyra, Ezekiel
Zazubil jsem se na mladou dámu, která si mě dlouze prohlížela, načež usoudila, že jsem docela vysoký a zajímala se, jestli jsem tedy bratr nebo kdo teda. Nevěděl jsem, co jim táta stihl o nás říct, ale jistě o nás nemlčel. "No já... Jak se zdá, jsem váš bráška... Starší... Jen moje maminka je někdo jiný, než vaše," řekl jsem jí a pohlédl na tátu, jestli tedy své potomky informoval i o tomhle.
Pak jsem se věnoval mladému pánovi, který přišel se sestřičkou. Přikývnutím jsem potvrdil jeho domněnku, že jsme bratři. Ostatně to jsem před chvilkou vysvětlil jeho sestře. No vlastně naší... "Těší mě, Ezekieli, já jsem Reonys," usmál jsem se na něj. Docela mě překvapilo, že měl za svým jménem ještě jméno našeho otce a že se na svůj mladý věk, vždyť jistě se sotva poprvé vybatolili z úkrytu, zvládl takhle představit. "Ale můžeš mi říkat jen Reo," dodal jsem s mrknutím.
Evidentně ho zaujaly moje zelené oči, které se mu zalíbily. Jeho rodiče navíc takové neměli. To mě pak napadlo, co by asi říkal na červené oči Ciri. Nebo co na ně řekne později, až se s tím sestřička srovná a vrátí se domů. "Já mám oči jako moje maminka Lucy, víš. Máme stejnou vrozenou magii a tou je země," vysvětlil jsem mu vlídně. Vlastně tohle byla moje první po pořádná interakce s vlčaty - doposud jsem se s nikým mladším příliš nestýkal. Seilah jsem poznal už jako starší a Delta byla jednak o trošku starší, než moji sourozenci, a jednak jsem neměl možnost s ní strávit čas, jen jsem ji odvedl do úkrytu, aby si odpočinula. Ale raději jsem teď zase svou pozornost věnoval Ezekielovi, jestli bude mít další otázky.

Omlouvám se za neaktivitu, ještě pořád nejem ok, ale pokusila jsem se něco sesmolit

//Ciri, Saelind

Bylo jasné, že mi Ciri ani Saelind nevěří, že jsem takový ignorant, že bych si nevšiml, co tvoří a že bych se nezapojil do hry. A protože jsem se zastavil opodál a otočil se o něco později, ty dvě už měly slušnou munici. Chvíli jsem tam jen tak stál s pohledem, jaký jsem ale idiot. Ovšem když ty dvě začaly pálit, docela se mi ulevilo. Spíš než míření vyloženě na někoho dalšího, to bylo spíš takové rozhazování koulí všude kolem. A když náhodou nějaká prosvištěla kolem mě, stihl jsem naštěstí uhnout. Jen v několika málo případech ne, a nedělal jsem to schválně, aby měly radost. Takže jsem v rychlosti také vytvořil několik kuliček, abych se zapojil do hry i aktivně, ne jen jako živý terč. A samozřejmě jsem dával pozor, abych neházel nikterak prudce, aby to příliš nebolelo, kdybych jednu z nich zasáhl.
Za obecného veselí, ani nevědě jak, najednou jsme se ocitli u hranic Cedrového lesa. No, nebylo to od jezera nikterak daleko, takže jsem neměl být překvapený. A hřálo mě u srdce, že si rozumí se Saelind i Ciri, takže jsme mohli snad i vytvořit takový přátelský trojlístek. Nebo i čtyřlístek, kdybychom si porozuměli i s Proximou a kdyby měla zájem se k nám přidat při nějakých těch toulkách. Ovšem jak jsem posoudil, museli bychom větší výpravy nechat na jaro, protože momentálně bylo hodně sněhu. A na pláních či po loukách a po nevyšlapaných cestách by se nám šlo hodně špatně. Navíc bychom promokli, prochladli, a ještě skončili v lepším případě s nachlazením.
Ciri hrdě představovala náš les. Já jsem k tomu neměl co dodat – vlastně jsem také ještě moc stromů neznal, což byla docela ostuda na někoho s magií země. Ovšem doufal jsem, že maminka budou mou učitelkou. A tak jsme vkročili do lesa. Ciri se najednou rozezpívala. Podíval jsem se na ni a široce se usmál. Měla příjemný hlas a moc často nezpívala, takže jsem ji nechal v klidu pokračovat, nechtěl jsem rušit svým skřehotáním. Jen jsem mrknul na Lindy, jestli se k ní přidá. Ta se ovšem nepřidala – naopak měla takový bojácný výraz. Asi měla trému z toho, že je na cizím území. Podobně, jako jsem měl já předtím. “Neměj strach, tátu přeci už znáš, a maminka je taky fajn, šťouchnul jsem do ní povzbudivě čumákem.
Pak jsem zvědavě zavětřil, jestli je vlastně někdo z rodičů doma. A měli jsme štěstí, cítil jsem tátův pach. A také jeden cizí. No vlastně ne jeden, bylo jich víc. Ten jeden jsem mohl přisoudit té tátově Nině, ale co ten zbytek? Zmateně jsem pohlédl na Ciri. Ta se hned chopila iniciativy, že půjde zjistit situaci a vlastně i oznámit, že jsme tu. Ano, úplně jsme zapomněli zavýt, ale… To snad jsme mohli udělat dodatečně. Než jsem se stačil ohradit, že půjdu s ní, byla pryč. Mlčky jsem se podíval na Saelind, tak nějak jsem byl z toho trochu nesvůj. Situace v naší rodině se měnila a já ji do toho nechtěl úplně zatahovat, ale zase jsem také nechtěl rušit náš domluvený plán. Ciri se za chvíli vrátila s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděl. Plný bolesti, zklamání, nedůvěry… Až jsem se lekl, co mohla vidět. Jenže ona mě nepustila ke slovu – hned se omluvila, že musí na vzduch. Otočila se k Saelind, že ji ráda poznala a byla tatam. “Ciri! Počkej!“ zavolal jsem a rozběhl se za ní, ale po třech skocích jsem se zastavil. Věděl jsem, že i když jsme si tak blízcí, ona teď potřebovala být sama. Ale měl jsem strach, bylo tam tolik sněhu, ještě by někde mohla zapadnout! Ale to jsem si nepřipouštěl. Vzpomněl jsem si na její magii ohně, díky které by snad mohla nějaké nesnáze vyřešit, i když magii nejspíš ještě příliš neovládala. S vážným pohledem jsem se vrátil k naší návštěvnici. “No, tak půjdu zjistit já, co se děje. Ale ty, prosím, neodcházej. Kdyby přišel někdo, koho neznáš, odvolej se na mě, ano? Já jsem brzy zpátky,“ řekl jsem jí a omluvně se usmál.

//Etney, Nina, vlčata
Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil směrem, kterým před chvilkou zmizela a zase se vrátila Ciri. Už z dálky jsem mohl vidět tu scénku – tři vlčata dovádějící ve sněhu, u nich cizí vlčice a můj táta. Dokonalá rodinka. Rozšířily se mi oči překvapením a tlamu jsem silou vůle držel zavřenou. Takže oni už… si dokonce… pořídili potomky? V hlavě mi šrotovalo. Že se táta zamiloval a rozhodl se stát se partnerem jiné vlčice, to jsem nějak zatím dokázal zpracovat. Ale že už stihli mít i vlčata?
Zastavil jsem se dost daleko a zároveň blízko. “Tati?“

Nina

Oplatil jsem Nině úsměv k její poznámce, že snad táta šťastný je. Vlastně jsem si ani nic jiného nepřál, než aby byli naši i moji sourozenci v pohodě a spokojení. Ačkoliv… Mamka by asi moc šťastná nebyla. I když bylo dost dobře možné, že se třeba dohodli, abych ukončili vztah jako partneři, ale zůstanou spolu zadobře a hlavně oba zůstanou Alfami. Ale to byly jen mé domněnky, mohl mi to potvrdit jen táta.
Trochu jsem se oklepal, protože drobně sněžilo a na můj kožich dopadaly drobné sněhové vločky. Pak jsem se nenápadně protáhl, nějak mi ten chlad pronikal skrz kožíšek, když jsem tak stál na místě a nehýbal se. Přitom jsem dobře poslouchal Ninu, která povídala dál. Souhlasně jsem přikývl, taky bych chtěl, abychom spolu dobře vycházeli. Ovšem ačkoliv bylo brzy na to soudit, jestli si budeme rozumět, bylo jasné, že táta si našel určitě dobrou duši, takže jsem nemusel mít strach, že by byla nějak zlá nebo zákeřná. A co jsem zatím měl možnost zjistit sám, tak byla sympatická a docela fajn. “Určitě to bude v pohodě,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. “Jen Ciri bude možná zpočátku rozpačitá a málomluvná. Není zlá, nebo určitě nebude naštvaná, jen asi jí potrvá trošku déle se s touhle novinkou vyrovnat,“ přiznal jsem popravdě. Bylo mi jasné, že Ciri bude potřebovat trochu času. Ale když uvidí, že je Nina v pohodě a táta ji má vážně rád, tak jí to třeba pomůže se s tím srovnat brzy. Ovšem nemohl jsem mluvit za Seilah, protože jsem ji skoro neznal. Každopádně jsem si byl jistý, že pokud se o tom doslechnou Crowley s Vivi, tak asi budou koukat, jistě považují tátu za správňáka a konzervu, který by se na jinou vlčici ani nepodíval.
“Ani nevím, jestli umím být nepřítel,“ zazubil jsem se její poznámce, že by nechtěla mít za nepřítele někoho hodného, jako já. Nu, asi byl překvapil sám sebe, jak umím být naštvaný, zlý nebo zákeřný. Ovšem neměl jsem k tomu důvod, Nina rozhodně nebyla nepřítel. Takže mohla být dozajista v klidu. Vzápětí se zmínila, jak jí o nás táta hodně vyprávěl. To určitě věděla i o tom, že Crowley zůstal v naší rodné smečce a Vivi žije nejspíš taky někde jinde. “Snažím se ho nezklamat, samozřejmě ho máme taky rádi,“ usmál jsem se. Tedy aspoň co jsem mohl mluvit za Ciri. Pak jsem si uvědomil, že bych se mohl pokusit něco o ní zjistit. “Můžu se zeptat, kde jsi žila předtím? Máš rodinu?“ Položil jsem pár zvídavých otázek a doufal, že se nedozvím nějaké nepříjemné věci.

Byl jsem skoro v rozpacích z toho vyznání, které se mi dostalo od Ciri a které mě nesmírně zahřálo u srdce. Cítil jsem to úplně stejně, takže když to teď vyslovila, mluvila i za mě. “Já tě mám taky moc rád, Ciri. Vždycky tu budu pro tebe a vždycky se na mě můžeš ve všem spolehnout a svěřit se mi s čímkoliv. Ale to ty víš,“ řekl jsem a s úsměvem jí olízl tvář. Vážně jsem byl rád, že mám takový sourozenecký vtah aspoň s ní. Mrzelo mě, že jsem neměl bráchu spojence, ten se zkrátka rozhodl žít jinde a jinak. Vivi jsem měl pochopitelně taky rád, ale neměli jsme k sobě tak blízko, i když i pro ni jsem chtěl být vždycky oporou a dobrým velkým bratrem. I když ona byla otrkanější a světaznalejší. A Seilah… To jsem nemohl posoudit. Sice jsem doufal, že po tom dobrodružství budu mít další sestru, ale jelikož byla už dlouho pryč… Těžko říct, jaký bychom si vytvořili vztah. Ovšem třeba se to mohlo klidně změnit.

Pak už ale jsme přestali cukrovat, rodinné věci jsme měli také probrané, takže jsme se mohli vrátit k Saelind. Omluvil jsem se jí za to čekání, ale vzala to naštěstí v pohodě. Měla také evidentně cit pro rodinu. Ostatně to jsem mohl vidět z její reakce, když se potkala se svým otcem a jak hezky mluvila o své sestře. Také jsem nabízel, že můžeme tedy vyrazit do Cedrového lesa. Měla sice obavu, aby nám při něčem nepřekážela, ale Ciri ji rychle ujistila, že nemusí mít obavy. Oba jsme samozřejmě chtěli, aby šla s námi, rozhodně jsem neměl pocit, že by překážela. I když na jednu stranu jsem se trošku bál, aby chudák neměla za chvíli zamotanou hlavu z našich nových rodinných vztahů. “Jen pojďme, jak jsme se domluvili,“ usmál jsem se na ni a vyrazil směrem k hranicím našeho lesa. Přitom jsem dělal, že jsem si nevšiml Ciri, která se pustila do vytváření sněhových koulí, ovšem dával jsem dobrý pozor, kdy začne s jejich palbou.

>> Cedrový háj

Nina

Nina potvrdila mou domněnku. Ovšem asi tomu jinak být nemohlo, kdo jiný by byl tou tátovou novou láskou… Takže jsem se s ní setkal takhle trošku nečekaně. Nebo ne nečekaně, byli jsme v Cedrovém lese, tak kde jinde se potkat… Ale možná kdybych je potkal spolu s tátou a on by to vysvětlil, tak… Tak co, nic by se přece nezměnilo.
Šedá vlčice však pokračovala v povídání, takže jsem jí zase věnoval veškerou svou pozornost. Překvapila mě zmínka o tom, že ji mrzí, že se to muselo stát takhle. To jsem trošku nevěděl, co si myslet. Jestli ji mrzí, že se táta do ní zamiloval a ona do něho? Každopádně vzápětí mě ujišťovala, že tátu nijak nesváděla ani se ho nesnažila nějak zmanipulovat. Zavrtěl jsem hlavou, to jsem si opravdu nemyslel. Když jsem se tak díval do jejích přátelských modrých očí, říkal jsem si, kolik jí je asi let. Vypadala o něco starší než já, ale určitě ne o moc. Já však se mohl jen domnívat, jak to s láskou a zamilováním chodí, jestli to někdo plánuje, jestli to vůbec jde, nebo se to prostě stane. To mohl ukázat jedině čas, pokud vůbec. Další poznámka mě také překvapila – údajně táta už nešťastný byl. Abych si nemyslel, že je všechno její vina. Znovu jsem zavrtěl hlavou, to jsem si nemyslel. Ovšem táta a nešťastný… Možná jsme někdy nějakou řeč spolu měli, ale rozhodně nemluvil o tom, že by se mamkou nebyl rád. Nebo byl nešťastný. Jejich vztah jsem neměl jak porovnat nebo posoudit, zda je standardní a správný, nebo ne. Mrzelo, že mi něco tak důležitého neřekl, ale asi pro to měl důvod. Nebo to možná jen nestihl, protože jsme se přeci jen nějakou dobu neviděli. Ale ať tak, či onak… “Tak snad teď šťastný je,“ usmál jsem se lehce. To bych mohl posoudit leda až s ním budu mluvit. Nebo až ho aspoň uvidím v její společnosti. Každopádně jsem z toho byl pořád ještě trochu nesvůj.

Snažil jsem se uvažovat racionálně. Ale nebyl jsem si úplně tak jistý, jestli mi to jde. Asi by bylo lepší si o tom promluvit s tátou, aby nám k tomu řekl své stanovisko. Nebo jak se to stalo. Nebo co se jako bude dít dál. Nebo… Otázek bylo milion, ale odpovědi zatím žádné. Ciri sice nějaké měla, ale nebyla o moc moudřejší než já. Bedlivě jsem tedy poslouchal. Naše maminka tedy o tom vůbec nevěděla. Ale údajně to bude tím, že ji dlouho neviděl. Naposledy s Waristoodem. To by souhlasilo, tenkrát jsem se s ním jen letmo seznámil a ani jeho jsem neviděl. Ale prostě jsem byl nějakou dobu pryč, tak jsem nevěděl, co se doma děje. CO SE DOMA DĚJE! No, tak to bych asi byl trošku víc v obraze, kdybych se zdržoval doma, ale nemohl jsem být přece pořád zapikaný doma, že jo. Navíc by to na situaci stejně nic nezměnilo. Dál jsem poslouchal Ciri. Sdílel jsem její názor, nemohla by být v maminčině kůži. Nedovedl jsem si ani představit, co to s ní udělá. Ano, bylo od táty sice hezké, že chtěl, aby mamka zůstala ve smečce, přece jen byla Alfou spolu s ním. A já jsem nechtěl, aby mamka šla pryč. Tohle byla naše RODINNÁ smečka. Kam by jako šla? Zpátky do Asgaaru? Na druhou stranu bych asi chápal, že by se nechtěla dívat na to, jak je táta šťastný s jinou, zatímco ona je teď sama…
“To já nevím, co budeme dělat, Ciri,“ povzdychl jsem si a přišel jsem k ní blíž, abych jí poskytl útěchu. “Ale jelikož jsme dospělí… Aspoň věkově… Musíme být rozumní. Já… Myslím, že to táta neudělal schválně, ani ta vlčice, aby nám ho odloudila,“ pravil jsem zamyšleně. Nechtěl jsem si ani připustit, že by to snad mohla být pravda. “Každopádně musíme být oporou i mamince,“ dodal jsem zamyšleně. Takovou pecku bych tedy nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Ciri pak uvažovala nahlas, že by mohli mít spolu potomky, které by mohli mít raději než nás. Tomu jsem taky nevěřil. Hlavně tedy věřit nechtěl. Byl jsem si jistý, že táta nás bude mít rád všechny stejně. “Rozhodně nic nemění na tom, že my jsme byli jeho první děti,“ řekl jsem s pohledem zapíchnutým do hladiny jezera. “Určitě nás bude mít vždycky rád,“ pousmál jsem se a dál té myšlence věřil.
Všiml jsem si slziček v jejích červených očí, ale když se šla napít, zůstal jsem na svém místě, aby měla čas se dát dohromady, i když klidně by mě mohla obejmout a plakat. Už jsem se zase chystal ponořit do myšlenek. Ale všiml jsem si Ciri, jak divoce máchá tlapkou. Naklonil jsem hlavu na stranu, měl jsem nejdřív obavu, jestli ji nekousla nějaká dravá ryba, i když jsem si nebyl jistý, jestli v tomhle jezeře nějaké takové jsou. Ale pak mi došlo, že si ji nejspíš jen tak zkusila smočit a voda byla – překvapivě – ledová. Nicméně když se ke mně vrátila, už vypadala trošku veseleji. “Ano, půjdeme za ní a pak se zkusíme stavit doma, jestli je tam táta? Chtěl jsem tedy Saelind ukázat na oplátku náš les, když mi ukázala ten jejich…“ Pak mi došlo, že jsem Ciri vlastně neměl možnost říct o strýci, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli si na něj pamatuje. Nebo jestli se s ním vůbec viděla o něco déle než já. Každopádně to oznámení špatné zprávy jsem raději odložil na jindy. V tom se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomil, že bych snad měl mamince říct, že její bratr se utopil. Po tom, co by se od partnera dozvěděla, že už ji nemiluje a je s jinou… No… Raději jsem doufal, že nebude doma. Nebo že bych jí to mohl říct později… Raději jsem zvedl zadek, který už začínal studit a rozešel se směrem k Saelind. “Omlouvám se, že jsme tě nechali čekat,“ usmál jsem se na ni a zavrtěl ocasem. “Připravena vyrazit na návštěvu Cedrového lesa?“ Zeptal jsem se a snažil se tvářit, že se nic neděje.

Nina

Usmál jsem se a se zavrtěním ocasu jsem lehce kývl na Ninino tvrzení, že je ráda, že konečně někoho potkává. Aby věděla, že jsem na tom stejně. Možná tedy jsem byl první, koho z naší smečky poznávala. Tedy samozřejmě kromě táty. Nebo mamky, podle toho, který z nich ji přijal. Bylo fajn, že se naše malinká rodinná smečka o malinko rozrostla, i když stále zatím nebylo jisté, co je s Deltou. A taky co Seilah… Jestlipak se už vrátila. Naposledy jsme se viděli, když jsme vyšli z toho bludiště a chtěli jsme se vrátit zpátky.
Ale nad tím jsem teď přestal přemýšlet. Poslední dobou se mi nějak často stávalo, že mi myšlenky uletěly někam dál, než měly. Což samozřejmě nevadilo, pokud jsem byl sám, nicméně pokud jsem byl v něčí společnosti, tohle by se mi přeci nemělo stávat, aby si ten, kdo je se mnou nemyslel, že jsem nějaký nevychovanec, co neposlouchá.
“Také mě těší, a snad se ti u nás líbí… A líbit bude,“ oplatil jsem jí úsměv znovu. Už jsem se cítil o něco uvolněněji, ale vzápětí mě trošku zamrazilo. Nina totiž po chvilce poněkud zvážněla a zmiňovala se o nějaké situaci, která souvisí s mým otcem. Tedy – jestli já o tom něco vím. Takže k lehkému mrazení mi celkem rychle svitlo: to bude ta vlčice, o které mluvila Ciri. No jasně, vždyť nikdo jiný k nám přece nepřišel. Nebo se o tom aspoň sestra nezmínila, že by jich bylo víc. “Ach… Noo…“ Zakoktal jsem se. “Sestra se mi zmínila, ona s tátou mluvila, takže… To ty jsi ta jeho nová… láska?“ Vypadlo ze mě. Nevěděl jsem, jestli už jsou i oficiálně partneři, takže jsem se zeptal takto.

Netrpělivě jsem čekal, co Ciri vyklopí. Bylo vidět, že se jí do toho nechce a zároveň se potřebuje svěřit. To mě mátlo, protože já se považoval za někoho, komu věří a nemá problém říct cokoliv. Ale podle její reakce jsem se začínal bát, co se vlastně dozvím. Až jsem začínal mít strach, aby se nestalo něco rodičům, Vivi nebo Crowleymu. Ale tyhle myšlenky jsem rychle zahnal.
Pomalinku tedy začala mluvit. Pomalinku a dost zeširoka. Zatím jsem se dozvěděla, že potkala tátu. Takže jsem ji tiše pozoroval a v duchu křičel, aby pokračovala, protože než se dostala k jádru pudla, to bylo skoro zničující. Rychle jsem hodil pohledem po Saelind, která nám dopřávala soukromí a zatím byla u jezera. Pak jsem zase věnoval zelený pohled své sestřičce a postupně se dozvídal, co jí sdělil náš tatínek. V první chvíli, když z ní vypadlo, že se zamiloval do nějaké nové vlčice, jsem měl dojem, že jsem se přeslechl. Ciri však pokračovala dál – maminku má prý pořád rád, ale s tou novou se má líp. Dokonce údajně i vypadal veselejší, ačkoliv bylo na něm vidět i obavy z toho, co tomu řeknou jeho potomci. Chvíli jsem na sestru zíral s pusou dokořán a posadil se zadkem do studeného sněhu. Byl jsem ale tak překvapený, že jsem si ani neuvědomoval, že budu mít za chvilku promáchaný kožich. “Co-ooože?“ Vypravil jsem ze sebe, několikrát polknul a zamrkal. Samozřejmě si Ciri nedělala legraci, jak jsem jí chtěl vzápětí nařknout, že to jsou hloupé vtipy. Pak jsem se ale musel na chvíli zamyslet. Nemohl jsem sice soudit, jak se k sobě chovají dva zamilovaní vlci, ani jak se k sobě správně mají nebo nemají chovat. Možná že u mamky s tátou mi to nepřišlo nijak zvláštní, protože jsem na to jejich špičkování byl zvyklý od mala. Ale nějak jsem si nedovedl představit. Táta s mámou spolu byli dlouho před tím, než jsme se my čtyři narodili. Pak společně odešli z Asgaaru a rozhodli se založit smečku. A po tom všem táta nakonec našel novou lásku. Ve svém mladistvém věku jsem si však nemohl ještě uvědomovat, že tohle se nedá ovlivnit, protože jsem to nikdy nezažil. Že to prostě přijde.
“A mamka o tom ví, nevíš? Mluvil s ní o tom? Dlouho jsem ji ani neviděl, i když jsem od té události v bludišti nebyl doma,“ začal jsem ještě vyzvídat, jestli o tom ví také maminka. Ale přece by měla vědět, že ji partner už nemá rád tak, jako dřív a má jinou partnerku. Určitě by nebyl takový, aby to dělal mamince za zády. Uf, to tedy byly šoky.
Pohlédl jsem ještě jednou k Saelind. Jen jsem doufal, že si nakonec tu návštěvu u nás nerozmyslí. I když to asi bude trošku náročnější.

Nina z Větrných strání

Vlčice přede mnou působila sebevědomě, ale ne nepřátelsky. A když pak promluvila, její hlas zněl vlídně a docela příjemně. Ujistila mě, že ji neruším, čemuž jsem byl rád, takže jsem se mohl uvolnit. Ovšem moje otázka, zda je novou členkou, ji docela pobavila. Vzápětí mi vysvětlila, že přišla už na začátku léta. Vykulil jsem své zelené oči. “Vážně?“ Zavřel jsem tlamu, která se mi otevřela dokořán, protože tohle jsem nečekal. Že by tu byla třeba sotva pár dní nebo týdnů od podzimu, s tím bych počítal, ale už od léta, to bylo docela překvapení. I když je fakt, že jsem se tu nějakou dobu nezdržoval, čemuž jsem mohl poděkovat především té podivné příhodě v bludišti se Seilah.
“No asi se není co divit, nějakou dobu jsem byl mimo domov,“ vysvětlil jsem s úsměvem, jak je možné, že jsme se tu ještě nepotkali. I když bylo také možné to, že by ona byla také nějakou dobu pryč, třeba poznávala okolí lesa a zkrátka jsme se míjeli. Vzápětí jsem se dozvěděl její jméno. Asi jsem se měl představit jako první já, když jsem ji oslovil, ale… Nějak jsem asi zapomněl na dobré mravy, nebo co. Ovšem Nina se mě hned v další větě zeptala, kdo jsem, takže jsem měl k tomu hned příležitost. “Ach, omlouvám se. Jmenuji se Reonys,“ usmál jsem se na ni a pohodil ocasem. Určitě moje jméno slyšela, když byla přijata do smečky. “Jsem synem Etneyho a Lucy,“ dodal jsem hrdě. Podle všeho spíš asi znala tátu, protože mamka byla… No, někde kdo ví kde. Ale možná jsem se pletl, možná tu mamka byla v době, kdy jsem byl pryč, takže Ninu přijímala buď ona nebo společně s tátou, a tak ji mohla znát. Na to ale byl zatím čas, třeba se pak sama svěří, koho zná. I když je fakt, že nás tady zase nebylo tolik, kromě mých rodičů a sester… Vlastně jsem ani nevěděl, jestli pořád je naším členem Waristood. S ním jsem se jen seznámil a od té dob jsem ho neviděl. Stejně tak jsem nevěděl, jestli je pořád Delta tady. Vlastně jsem se asi měl jít podívat do úkrytu, i když něco mi říkalo, že je blbost, aby takovou dobu byla sama v úkrytu. To jistě by si jí všiml táta nebo máma a dělali jí společnost, nebo by odešla sama. Raději jsem přestal přemýšlet a věnoval svou pozornost Nině, aby si chudák nemyslela, že ji nevnímám nebo že mě snad dokonce zase až tak nezajímá. Omluvně jsem se tedy usmál pro jistotu, že by si všimla, že jsem byl zamyšlený, a zase pozorně poslouchal.

Sestřička byla evidentně také ráda, že mě vidí. Ovšem, co jsem se mohl divit! Měli jsme k sobě blízko už od mala. Také to bylo tím, že Vivi byla spíš samorost, dost často se toulala někde sama na vlastní pěst a poznávala svět. A Crowley se trhnul už jako hodně malý, takže… Jsem byl rád, že mám aspoň ji. A kromě rodičů to byl zatím jediný tvor v tomto světě, kterému jsem důvěřoval bezmezně a na milion procent. Ale doufal jsem, že se to brzy změní a třeba, až se poznáme lépe, budu moci do této kategorie zařadit i Saelind. Něco mi sice říkalo, že ano, ale já jsem rozhodně chtěl být pro jistotu opatrný. I když mi už teď nedělalo problém o ní nejen uvažovat, ale i mluvit jako o své kamarádce.
Hned jsem tedy ty dvě seznámil. Sealind byla trošku nesmělá, ale to bylo pochopitelné. Tedy… Aspoň jsem si to myslel, že chápu správně, že asi také nemá moc zkušeností se seznamováním se s cizinci, ale… U nás dvou to šlo jakoby nic. Táta nás seznámil, a když jsem se pak potkali o pár dní později… Jako bychom se znali už dávno. A tak jsem vážně doufal, že brzy si získám i její důvěru. A že si bude rozumět i s Ciri a budeme takové přátelské trio.
Zatím jsem ale přestal malovat růžové představy. Na to jsem mohl myslet někdy jindy, třeba o samotě. Saelind se přátelsky omluvila a šla se napít, takže nám nechala nějaký ten malý prostor pro soukromí. Viděl jsem to na ní hned, že ačkoliv má radost z našeho setkání, je poněkud jiná. Nesvá. Souhlasně jsem tedy přikývl a usmál se na Lindy, možná také jako empatická slečna poznala, že má sestra něco na srdci. Nebo to udělala prostě jen ze slušnosti, aby nás na chvilku nechala. Ať tak, či onak, měli jsme teď klid. Pohlédl jsem do jejích červených očí. Nějak jsem si na tu barvu nemohl zvyknout, i když k jejímu kožíšku docela sedla. “Děje se něco?“ Zeptal jsem se jí vážně a dal si na výrazu záležet, aby nezkoušela lhát, protože mě nemohla ošálit. A také aby se nebála se mi svěřit, ať se děje, co se děje – ale to přece věděla.
Pak si všimla mých zelených očí, takže na chvilku odběhla od tématu. “No, asi bych neřekl, že ovládám, ale udělám všechno pro to, abych to jednoho dne zvládl,“ usmál jsem se a lehce vypjal hruď. Mamka o tom vlastně ještě nevěděla, takže mě to docela mrzelo. Byl jsem si jistý, že z toho bude mít radost. Byl jsem ze čtveřice potomků jediný, kdo zdědil magii po ní.

Nina z Větrných strání

Docela jsem si užíval procházku po lese. I když zima už dala o sobě vědět, už pár dní bylo docela chladno a na zemi se začal tvořit bílý koberec. S povzdychem jsem si vzpomněl, že jsem asi už trochu starý na to, abych si ve sněhu hrál, jako když jsme byli se sestrami malí, ale… Chodil jsem přeci po tomto světě jen dva roky, pomalinku se blížil ten třetí. A já jsem si někdy připadal někdy mladý, někdy starý. No, tak to bychom měli. Raději jsem přestal přemýšlet o tom, kdy je vlastně jedinec jak starý, protože by mě z toho asi začala bolet hlava a stejně bych se nedopátral uspokojivého výsledku.
Raději jsem tedy dál nasával zimní atmosféru, ten krásný klid v našem lese. Cedry byly krásně pocukrované sněhem, občas bylo slyšet zakrákat vránu. Občas se ozvalo i jiné ptactvo, ale zase tak dobrý znalec v jejich zpěvu jsem nebyl. Zeleným pohledem jsem se bedlivě rozhlížel a čenichem monitoroval, jestli náhodou není na blízku nějaký cizinec nebo dokonce vetřelec. Všechno se zdálo být v pořádku, ale když jsem se ocitl poměrně blízko úkrytu, všiml jsem si, že z něj vyšla šedá vlčice. Naklonil jsem hlavu na stranu. Podle vzhledu mi nebyla povědomá. Ani podle pachu. Tedy, cizinka asi úplně nebyla, ale nejspíš tady taky nebyla dlouho… Nebo možná byla nějakou dobu pryč, tak neměla možnost, aby se do jejího kožichu vepsala vůně Cedrového lesa. Vzápětí jsem zavrtěl ocasem – evidentně tedy máme novou členku smečky. S tátou jsem se dlouho neviděl, takže neměl možnost mi to říct, a máma… Kdo ví, kde je. Z toho mi bylo trošku smutno, ale nad tím jsem teď nepřemýšlel. Raději jsem tohle téma nechal na dobu, až se potkám s tátou, ten určitě bude vědět, kde mamka je. Vždyť zima už byla tu, a ačkoliv jsem nepochyboval o tom, že se o sebe zvládne postarat, měla by být doma. Navíc mi už chyběla. Vždyť jsem s ní mluvil naposledy někdy v létě, než jsem se vydal za bratrem.
Každopádně teď jsem se rozhodl, že se půjdu s elegantní dámou seznámit, jako správně vychovaný syn svých rodičů. Už od pohledu působila docela sympaticky, takže jsem doufal, že se ve svém úsudku nepletu. Nicméně táta by určitě nepřijal do smečky někoho, kdo by byl nepříjemný, zlý, nebo snad chtěl dělat potíže. Šel jsem tedy tak, abych se objevil v jejím zorném poli, i když o mě musela vědět už díky pachu. Snažil jsem se tvářit přátelsky a být uvolněný a doufal, že se mi to i daří. “Ahoj, neruším?“ Zastavil jsem dostatečně daleko, abych nenarušil její osobní prostor – a možná jsem nechal mezi námi pro jistotu trošku víc prostoru. “Já… Ty jsi nová členka smečky?“ Zakoktal jsem se trošku, až bych si nafackoval, ale zhluboka jsem vydechl a snažil se dělat, že vlastně nic se nestalo.

<< Mechový les

Dával jsem si záležet, abych se moc neopozdil – protože přesně, jak jsem předpokládal, drobná a hbitá Saelind byla rychlá. I když to chvilkami vypadalo, že schválně zpomaluje, aby mě nezahanbila mega natrhnutím kožichu. Na jednu stranu – ačkoliv jsem ten závod navrhnul a bylo mi jasné, že nejspíš prohraji a budu pukavec, nevadilo mi to. Hlavně, že jsem byl ve společnosti krásné vlčí slečny a byli mi fajn. Jen jsem doufal, že doma bude také všechno ok, když už jsem měl jednu nepříjemnou zprávu za sebou. Nicméně ani mě v tuhle chvíli nenapadlo, co by mohlo být špatně – naši jsou jistě spokojení spolu, snad i Ciri je už doma, jen Vivi… Té jsem nedával moc šancí, že se vrátí do Cedrového lesa. Takže to bych měl další důvod, proč navštívit Crowleyho, ten by určitě mohl vědět, jestli se sestra rozhodla žít jinde, případně kde, protože oni dva k sobě přeci jen měli blíž.
K břehu jezera jsem dorazil pár skoků za Sealind, která se vesele radovala ze své výhry. Na okamžik jsem se zarazil. Sledoval jsem ji, jak skotačí a vykřikuje, že vyhrála, jantarové oči vesele jiskří. A jelikož začínal nový den, zpoza mraků nesměle začínalo vykukoval slunko, i když to mělo dost těžké, paprsky se opíraly o její kožíšek, až se krásně leskl. Navíc byla na trávě lehká námraza, takže i ta se krásně třpytila. Až jsem z toho všeho zatajil dech. A vzápětí zadoufal, že nečumím s tlamou dokořán jako idiot. “Gratuluji, jsi vítěz,“ usmála jsem se na ni. Pak jsem začenichal a nakrčil nos. “A já pukavec,“ dodal jsem a přijal porážku.
Přitom čenichání jsem zachytil známý pach. Patřil tátovi! Rozkmital jsem ocase, ale nikde ho mé zelené oči nezaznamenaly. Kromě něj jsem ucítil také Ciri. A kmitání ocasem pokračovalo, protože ji jsem zakrátko spatřil nedaleko nás. “Tamhle je moje sestra!“ Ukázal jsem tlapkou na místo, kde seděla moje malá sestřička a zamyšleně pozorovala vodní hladinu. “Pojď, je na čase seznámit pro změnu tebe,“ vybídl jsem Saelind s úsměvem. Ta na nic nečekala, vesele přikývla a následovala mě.
“Ciri!“ Zavolal jsem na sestru jemným hlasem, abych ji nevylekal ze zamyšlení. Zastavil jsem se opodál a počkal, až se k nám otočí. Přitom jsem vesele máchal ocasem ze strany na stranu. “To jsem rád, že tě zase po dlouhé době vidím!“ Neudržel jsem se, přišel k ní blíž, otřel se jí o bok a olízl jí tvář. Vypadal dobře, ani nebyla zraněná, takže snad bylo všechno na její straně v pořádku. “Táta tady není?“ Zeptal jsem se zbytečně. To jsem přeci viděl na vlastní oči. Nebo vlastně neviděl. “Uh, to jsem ale nezdvořák. Ciri, tohle je moje kamarádka Saelind,“ ukázal jsem na vlčici, která stála kousek za mnou a dopřávala nám dostatečné soukromí, abychom se mohli v klidu pozdravit a sdělit si důležité novinky.

Možná jsme se tu mohli ještě trošku zdržet, aby mi případně Saelind ukázala nějaká oblíbená místa, nebo tu třeba mají nějakou zajímavost… Ale já jsem cítil, že bych potřeboval změnit prostředí. Jasně, že za špatné zprávy nemohl les. Ovšem byl jsem ještě k tomu přesvědčený, že když budeme někde jinde a něco podnikneme, prostě odvedu své myšlenky jinam, tak se mi uleví. A když mi bude dělat společnost takový krásná veselá slečna, o tom nemohlo být pochyb. Takže jsem hned navrhnul, že bychom mohli navštívit pro změnu můj domov. Saelind naštěstí s úsměvem a vesele souhlasila. Vlastně jsem na jednu stranu nečekal nic jiného, ostatně sama se nabízela, že by mi dělala společnici, ale mohlo se taky stát, že by si to třeba na poslední chvíli rozmyslela. I když také se přece ptala otce, jestli může jít…
Přestal jsem raději dumat nad tím, jestli by se mohlo stát něco, co se nestalo, protože Lindy souhlasila. Mně se zase zalíbil její nápad, abychom se cestou k jezeru proběhli. Respektive dali si přímo závod. Věděl jsem, že jako mohutný medvěd nejsem moc rychlý. Ona sice byla drobnější a neměla dlouhé nohy, ale byl jsem si jistý, že je určitě mrštnější a rychlejší než já. Tak jako tak – mohl jsem to brzo zjistit. “Tak jo, to beru,“ zavrtěl jsem vesele ocasem. Pak jsem se ohlédl, jako bych někoho čekal, načež jsem zahrabal v mokré hlíně a rozběhl se. “Poslední u jezera je pukavec!“ Brouknul jsem vesele, i když mi bylo jasné, že to budu já. Ač jsem se snažil, moje akcelerace nepatřila mezi nejlepší, ale mohl jsem snad něco dohnat později na rovince, až se pořádně zahřeju… Doufal jsem.

>> VVJ