Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ (se Saelind)

U stromů jsme mimoděk zpomalili, ačkoliv Vera pelášila o sto šest, aby se pochlubila svým pokladem. “Tedy, ani jsem nečekal, že se tak zdržíme, když jsme vyráželi na stopování,“ řekl jsem zamyšleně a doufal, že mi táta nebo Nina nebudou nedávat. I když se snad domnívali, že jsem spolehlivý chůva.
Pak už bylo načase slušně ohlásit náš příchod. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě, nadšeně a snad i rádoby hrdě jsem zavyl. Chvíli jsem tiše poslouchal, jestli dostanu nějakou odpověď, i když to se vlastně u nás moc nestávalo. Ohlédl jsem na svou milou, která začínala být poněkud nervózní. “Půjdeme?“ Usmál jsem se a lehce do ní drcnul, aby věděla, že tu jsem jako její opora a že se nemá čeho bát. Moji rodinu už přeci znala a teď do ní patřila i ona. Vlastně teď jsem si tak naplno uvědomoval, co to znamená. Odteď bude členkou naší velké rodiny, kde bude v bezpečí, chráněna a mnou rozmazlována. Zachvěl se mi žaludek, jako když jsme si vyznávali city poprvé. Vážně se to dělo, nebyl to jen sen. I když jsem občas měl pocit, že bych se měl nechat štípnout.
Pomalu jsme kráčeli směrem, kterým jsem cítil tátu a Ninu. Byli naštěstí nedaleko. “Hm, možná půjdeme zase na lov. Tak ty si tady pěkně odpočineš, nebo se tu porozhlédneš, a já s ostatními zase složíme nějaký pořádný kus vysoké a dostaneš ten nejlepší flák masa,“ řekl jsem Saelind, upřel na ni své zelené oči a počechral jí srst na tváři.
“Tati, Nino!“ Usmál jsem se na svého otce a… nevlastní matku? Ne, to ne. Jeho partnerku. “Zdravíme vespolek! Neradi rušíme,“ trylkoval jsem vesele a po očku sledoval, zda není má milá až moc nervózní. “Hledači pokladu tu nejsou? Nejspíš ještě lítají někde mezi stromy,“ ohlédl jsem se, čekal bych, že Vera už tu bude.

Díky tomu, jaká byla Vera horlivka, to netrvalo dlouho a něco našla. Respektive začala se ke svému pokladu dostávat. Se Saelind jsme se mezitím v klidu posadili, blízko sebe a pozorovali mou sestru. Počasí k tomu bylo příjemné, na obloze jen pár mraků, takže zatím jsme se nemuseli bát, že bychom zmokli. Navíc teploty byly akorát, to zase pro změnu jsme nemuseli řešit, zda Vera z toho úsilí nechytne úžeh.
Zakrátko už mladá slečna vesele jásala – svůj poklad nesla směrem k nám. Saelind nadšeně vyskočila a Veru chválila. “Dobrá práce, jsi šikulka,“ usmál jsem se na ni. Nestihl jsem se však pořádně podívat, jaký kamínek to vlastně našla – okamžitě ho popadla zase do zubů s tím, že to musí ukázat matce. Na nic už nečekala a pelášila směrem k lesu. Usmál jsem se a pohlédl na svou milou. “Asi bychom se také měli ukázat a podělit se o tu skvělou novinku,“ řekl jsem a políbil ji na čenich. “Táta bude určitě radostí bez sebe,“ dodal jsem a při té představě se musel culit. Bylo mi jasné, že svým způsobem si připíše zásluhy; přeci jen nás dva seznámil on sám. A protože Saelind nic nenamítala, hned jsme se vypravili po stopách Very do Cedrového lesa.

//Cedrový les (manipulace se Saelind povolena)

S nadšením jsem pozoroval, jak je Vera úplně v sedmém nebi a totálně nadšená z pokladu. Vlastně jsem ani nečekal, že by ji to mohlo až tak nadchnout, i když – u mládeže to asi zatím ještě asi bylo dobré. Jakmile budou puberťáci, asi už budou mít jiné zájmy. A kromě toho byla také nesmírně soutěživá, což asi nebylo divu.
A tak jsem nechal ty dvě, aby vesele pobíhaly, povídaly si a hledaly poklad. Já jsem se držel spíš tak opodál a zvědavě pojukával, jestli nenajdu něco, co by odpovídalo Saelindinu popisu. Netroufnul jsem si ale nic najít jako první, abych Veru nezklamal, že něco nenašla jako první. Když se však nachomýtla blízko hranic s naším lesem, nejspíš už konečně byla mise úspěšná a ona něco našla. Aspoň podle toho, jak nadšeně vřískala. Vesele jsme se na sebe se Saelind podívali a pak šli za ní, aby se nám pochlubila. Ta zatím zuřivě rejdila v písku. “Použij hlavně tlapky, Vero, jestli potřebuješ hrabat!“ Připomenul jsem jí se smíchem, protože by byla schopna snad orat čumákem.

Září (1/10) | Nicos

Pořád jsem z Nicose cítil takový zvláštní neklid. Ale nechtěl jsem se na nic vyptávat, vlastně vysvětlení se mi už dostalo. Posledně tady byl docela v pohodě, ale tenhle poslední zážitek se mu evidentně dostal dost pod kůži. Vlastně ani bych se nedivil, kdyby se rozhodl jít někam jinam. Nicméně zatím se docela statečně držel.
A tak jsme raději změnili téma a zaměřili se na mě. Nebo vlastně můj společník se zajímal. Vesele pak kolem mě obcházel a prohlížel si mě. Já jsem hrdě vypjal hruď a zvedl nos do výšin, aby bylo vidět, jak jsem moc teď velký a taky důležitý. Což teda samozřejmě nebyla pravda, ale to veselo aspoň Nicosovi pomohlo myslet na něco jiného. Zpráva o partnerce ho evidentně také nadchla. “Obojí bylo takové dost nečekané, abych pravdu řekl,“ zazubil jsem se skromně. Byl vlastně také první, kdo to věděl – ani rodina zatím ne. “Vlastně jsi první, komu to říkám, ještě ani táta o tom neví,“ zazubil jsem se na něj spiklenecky. “Ne, že bych to schválně tajil, ale neměl jsem zatím možnost s ním mluvit,“ uvedl jsem na pravou míru. “A co u tebe doma? Všechno ok?“ Zajímal jsem se.

Srpen (3/10) | Nicos

Nicos evidentně neznal totožnost toho tvora, který mu prováděl nemilou věc – nebo možná nenáviděníhodnou, to bylo lepší pojmenování. Ale i já jsem tedy s ním vrtěl hlavou, jakože to vážně nechápu. Taková drzost! Vlastně já osobně jsem nebyl pomstychtivý, ale provést nějakou lumpárnu na oplátku za to, že se takhle choval… A pořádnou lumpárnu, ne nějakou maličkost, to by asi jako šlo. Jenže když jsme nevěděli, o koho se jedná ani kde ho hledat, tak jedině si pomoci aspoň nadávkami. Jen jsem si marně snažil vybavit, zda se mi Nic při prvním setkání zmiňoval o jeho nelibosti s vodou. Nejistě jsem přikývl, přeci jsem nemohl nahlas přiznat, že si nemůžu vzpomenout!
Ale pak můj společník obrátil list s tím, jestli je u mě něco nového. “No vlastně ano, mám dvě velké novinky,“ usmál jsem se zasněně, jako pokaždé, když jsem jen pomyslel na svou milou. “Táta mě povýšil na Betu,“ řekl jsem rádoby skromně, ale cítil jsem se na to nesmírně hrdě. “A mám partnerku, jmenuje se Saelind, pochází z Mechového lesa,“ řekl jsem ještě druhou novinku a něco malého o své lásce řekl, jestli se s ní náhodou někdy nesetkal.

Srpen (2/10) | Nicos

Chvíli to vypadalo, že Nicos moji přítomnost vůbec nezaregistroval. Až jsem měl na okamžik strach, že je úplně mimo realitu, ztracený ve svém světě. Ale naštěstí jsem se dočkal. A také dostal mírně vynadáno, protože rezavo-bílý vlk měl za to, že se plížím jako duch a vylekal jsem ho. "Promiň, to jsem nechtěl," Zakřenil jsem se na něj přátelsky, i když jsem měl za to, že by asi nevnímal, ani kdybych tady halekal jak na lesy, tak byl zabraný do svého světa. Nebo ztracený v myšlenkách. Možností, jak tohle říct, bylo mnoho. Ale v podstatě šlo o to stejné.
Poslechl jsem si tedy vyprávění, nebo možná spíš jen zkrácenou verzi toho, co ho trápilo. Naklonil jsem hlavu na stranu a bedlivě poslouchal. Pak jsem se zamračil. "Hm, co to bylo za debila,, který dělal něco, co je ti nepříjemné? To bych mu snad zakroutil krkem," ušklíbal jsem se.

Srpen (1/10) | Nicos

Kráčel jsem si to po břehu jezera, chvíli s širokým úsměvem, chvíli s prozpěvováním si. Hlavu jsem měl vysoko v oblacích a nějak nevnímal okolí. Tak takhle se vlk cítí, když je zamilovaný? Napadlo mě. Vlastně jsem měl pocit, že kdybych se pustil do čehokoliv, tak by se mi to povedlo. Že bych zvládl absolutně všechno, do čeho bych se jen odvážil pustit. Ani mě na okamžik nenapadlo, že by to tak nemělo být. Že to je jen moje momentálně vysoké sebevědomí. Cítil jsem se… Vážně úplně jinak než doposud. A ten pocit se mi líbil. A doufal jsem, že nikdy nezmizí. No, rozhodně ne, dokud budu milovat Saelind. Takže do konce života.
Ani jsem nevnímal, že je vedro, ačkoliv chvílemi profukuje příjemný větřík. Jako by mi počasí bylo fuk. No, vlastně i bylo. Možná jen prudký liják by mi byl v tuhle chvíli nepříjemný, i když… Kdo ví. Třeba bych nevnímal ani to. S nosem nahoru a s myšlenkami všude možně – tedy především u své milované, jsem si nevšiml vlka, který tu přecházel jako vlk v kleci ze strany na stranu, a lehce do něj vrazil. “Eeehh… Omlouvám se. Neviděl jsem…“ Začal jsem se omlouvat, ale konečně jsem se dobře podíval, komu vlastně. “Nicosi! To jsi ty! Rád tě vidím,“ usmál jsem se na svého nedávno nalezeného… řekněme kamaráda…? Každopádně on nevypadal, že by měl důvod k veselosti. “Děje se něco? Jsi v pořádku?“ Opustil jsem své obláčky a hned se začal o zrzavého vlka zajímat.

Vlastně jsem si uvědomil, že vůbec neznám odpovědi na Veřiny otázky, takže jsem nechal svou krásnou princeznu, aby mé mladší sestře vysvětlila, jak takový poklad vlastně má být cítit. Ovšem dozvěděl jsem se, že tentokrát to nebyla ani tak otázka čenichu, ale spíš zraku. Mohl se dokonce objevit kdekoliv. Překvapeně jsem pak na Saelind koukal, jak vyskočila do vzduchu, ladně jako laň a vzápětí se hbitě přikrčila k zemi. Až mi z toho všeho spadla tlama a já tak nějak zapomněl dýchat. Ještě jsem chvíli sledoval její kmitající ocásek, který naznačoval, jakou má radost. A tu jsem měl i já. Nemohl jsem pořád tak nějak uvěřit svému štěstí. Měl jsem snad i chvílemi strach, že se mi tohle všechno jenom zdá. Že se probudím v Cedrovém lese a zjistím, že jsem sám jako kůl v plotě.
Raději jsem zavrtěl hlavou a zaplašil takové praštěné myšlenky. Samozřejmě, že to byla skutečnost! Krásná princezna Saelind z Mechového lesa opětovala mé city a dovolila, abych byl jejím ochráncem. A poslouchal její líbezný hlas, když Veře vyprávěla, jak byla v jejím věku, když našla svůj první poklad, a právě někde tady ho tenkrát schovala. Možná to bylo někde u hranic našeho lesa. “Nu, porozhlédnout se tu rozhodně můžeme,“ usmál jsem se na svou milou. Mrknul jsem na oblohu, která byla skoro vymetená, zpoza mraků vykouklo i slunko, které by mohlo pomoci tomu pokladu, aby se blyštěl o to víc a Vera s Ezekielem ho tak mohli snáz najít.

Hledání bylo tedy úspěšné. Měl jsem radost, že oba sourozenci byli jednak aktivní a jednak především jeden před druhým soutěživí. A nakonec i úspěšní. No a za druhé - byl jsem rád, že se Saelind nemusí skrývat a mohl jsem se na ni dívat. Pořád a stále jako na svatý obrázek.
Vera se Saelind si vyměnily pár lichotek ohledně kožíšků. Nenápadně jsem zakroutil očima. Ano, má krásná Saelind má nejkrásnější kožíšek na světě, to dá rozum. Uznal jsem, samozřejmě jen tak sám pro sebe. I když jsem neměl problém zalichotit nahlas.
Raději jsem ale zase přenesl svou mysl do současnosti, když Saelind prohlásila cosi o zakopaném pokladu. Naklonil jsem hlavu na stranu. Já jsem o ničem takovém neslyšel, ale... Proč ne? Možná to byla zase nějaká její hra. Ach jo, ona byla tak nápaditá a originální! A já dutý jak bambus, který chtěl sourozence učit hledat podle čichu maximálně tak zajíce. I když něco k snědku pro ně jistě také mohlo být zajímavé, jak jsem se domníval. Ale v prvé řadě jsem přistoupil na její nápad. "No tak šup, šup, kdo bude mít první úspěch?" Vybídl jsem je i já. A jakmile se objevili jejich stříbrné zadečky před námi, přitiskl jsem Saelind k sobě. //Návaznost na hru u jezera.
Po nějaké té chvilce jsem zklamaně vzdychl, když se Saelind odtáhla, ale chápal jsem, že se musíme věnovat Veře a Ezekielovi, když teď měli aktivitu, aby se pokračovalo dál. Kývl jsem, že bychom měli být konkurence, i když mně by stačilo, kdyby soupeřili ti dva mezi sebou. Ale také jsem přidal do kroku, abychom zjistili, jak se dostali daleko a co vlastně má krásná princezna myslela tím pokladem.

Vera správně odpověděla, že naše smečka se jmenuje Cedrová. No jasně, neměl jsem mít asi pochyby, že by jim rodiče něco takového neřekli záhy, ale jeden nikdy neví… Zároveň byla nadšená, jak je super, že po nás pojmenovali stromy. Nevěděl jsem, jestli jí mám kazit radost, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu muset. Nemohl jsem jí přeci věšet bulíky na nos. I když jsem malinko riskoval, že mi nebude chtít věřit… Zase tak malá už nebyla! “Vlastně to bylo na opak,“ řekl jsem. Ezekiel se na mě podíval a už se nadechoval k otázce nebo možná se chtěl dohadovat, ale pokračoval jsem dál. “První tu byly stromy. Všimli jste si, jak jsou obrovské? Do takové výšky musely růst hodně a hodně let! Dávno před tím, než jsme přišli my. Respektive než moje maminka a náš tatínek hledali nové místo, kde spolu s mými sestřičkami budeme žít, když jsme opustili les, kde jsme se narodili.“ Vysvětlil jsem a doufal, že to bylo dostatečné. Ale nevěděl jsem, jestli tuhle část historie nějakým způsobem znají. Takže jsem byl připravený na doplňující otázky. Rozhodně věděli, že náš otec měl starší vlčata s jinou vlčicí, ale jak to bylo se vznikem smečky, to už jsem si nebyl jist, jestli jim vyprávěl, i když pravděpodobnost byla velká. Přeci jen to byla důležitá událost v našem životě a táta by nepromarnil příležitost se pochválit, jaké našel skvělé místo k žití.
Ale pak už bylo načase začít naši čmuchací lekci. A bylo skvělé, že se tu objevila Saelind a rovnou se schovala, takže jsem toho mohl využít, abych nechal Veru s Ezekielem ji hledat. Oba se bez váhání vydali po stopě. Začátek byl super, ale asi bylo trošku zmatení tím, že vlastně hledají někoho, koho pořádně neznají. Možná jsem jim to mohl říct, ale to by nebylo zajímavé. Sledoval jsem, jak si povedou. Vera, jako by tím žila, správně šla blízko keříků. Ale ani Zeki se samozřejmě nenechal zahanbit. Pak ale Vera vystřelila jako smyslů zbavená. Chvíli jsem na ni překvapeně koukal, ale jelikož běžela směrem ke správnému keři, tak jsem ji nechal. Bratr jí byl zakrátko v patách. A už konečně Saelind našli! Samozřejmě vypadali překvapeně. Asi čekali vážně někoho jiného. Rychlým tempem jsem doběhl k nim právě ve chvíli, kdy Vera konstatovala, že Saelind není tatínek. “A ty jsi vážně cítila jeho pach?“ Zeptal jsem se pochybovačně. Ona krásná slečna, kterou hledali, přeci voněla úplně jinak. “To je Saelind, jednou byla se mnou u nás v lese,“ připomenul jsem, ale tehdy byli docela malí a moc je nezajímala. Navíc se držela mírně stranou a větší pozornost jsem sklidil já. Ovšem teď jsme to mohli napravit. Věnoval jsem Saelind zářivý úsměv. “To byl dobrý nápad, schovat se a nechat se hledat,“ řekl jsem a zavrtěl ocasem.

Červenec (9/10) | Saelind

Musel jsem se zamyslet nad tím, co Saelind říkala. "No, pokud má Alfa vlastní potomky, tak určitě upřednostní vlastní krev. Pokud nemá jinou možnost, tak holt ji převezme někdo jiný. Ale jak říkáš, ať si každý vede smečku po svém, hlavně, ať jsou všichni spokojení a mají dost jídla," uzavřel jsem nakonec. Vlastně můj táta byl dost hrdý na svou rodinu. A pořídil si dost pokračovatelů - kdybych odešel i já a Ezekiel, nikde přece není psáno, že smečku nemůže převzít dcera. Ať už sama nebo s partnerem. Ale tohle byly jen čiré úvahy. Táta byl ještě dost mladý a při síle, takže řešit, kdo převezme smečku, jsme jistě dlouho nemuseli.
Zahřálo mě u srdce, když se Saelind zmínila, že je šťastná teď a tady. "A já udělám všechno pro to, aby to tak bylo na pořád," zašeptal jsem jí do ucha a otřel svou tvář o její.
Tak bylo načase, abych zase trochu převzal vládu. Aspoň po té fyzické stránce, protože má milá byla nemilosrdná. Byla by snad schopná mě ulechtat k smrti. No toto? Po takových romatických chvilkách už by mě zabila? Napadla mě myšlenka, samozřejmě scestná. A tak mi stačilo malinko, abych dostal na lopatky já ji. Překvapeně jsem zamrkal, když řekla, že se jí to líbí. Evidentně byla taky překvapená, protože nejspíš si neuvědomila, že to řekla nahlas. Ale nechal jsem to bez komentáře, jen mě to ujistilo v tom, že nedělám nic špatně. A také se mi dostalo oliznutí čenichu. Tak jako ona předtím, jsem já sklonil hlavu a zaryl jsem čumák do její srsti, zhluboka vdechoval její vůni. A když jsem správně natočil uši, slyšel jsem i tlukot jejího srdce. Dávno už padla tma, takže bylo i ticho a klid. Ten tlukot byl pro mě nesmírně uklidňující, přivřel jsem oči a vychutnával jsem ti tuhle chvíli.

Červenec (8/10) | Saelind

Na Galliree nenajdete šťastnějšího vlka. Tedy vlastně dvojici. A aspoň ne v tuhle chvíli. Tím jsem si byl víc než jist. I kdyby tomu tak ale nebylo, já bych se to stejně nedozvěděl, tak co. Soutěž to beztak nebyla.
Zaposlouchal jsem se ještě v tom šťastném a spokojeném opojení do povídání o rodině své sladké princezny. Takže vlastně ani jeden se nenarodili zde. Ukázalo se, že Saturnus má sestru Biancu, obou se ujala Alfa Mechové smečky a vychovala. To jistě měli velké štěstí. A když přišel čas, kdy se jejich náhradní matka necítila na to, aby vedla smečku, předala ji právě sourozencům. Další povídání mi ale přišlo poněkud mylné. I když no, táta byl momentálně zakladatel smečky a já jeho zástupce a současně jeho syn. Ale ani to nebylo zárukou, že třeba se jednou stanu Alfou. Mohl by se jednou rozhodnout předat vedení smečky Ezekielovi. Nad tím jsem však nechtěl uvažovat. "Však i u nás tuláci najdou domov. A stanou se nejen právoplatnými členy, ale i rodinou. I když momentálně holt převažují pokrevní příbuzní, to je fakt." Přikývl jsem jejím slovům o zaplnění prázdného místa ve smečce.
"No měli bychom být vděční Ismě, že tě přesvědčila, abys chodila víc ven a mému tátovi, že nás seznámil," usmál jsem se. "Možná bychom se potkali i tak, ale to by mohlo trvat dlouho!"
Zkoušel jsem Saelind prosit o milost. Ale evidentně jsem se spletl. V tuhle chvíli vůbec nechtěla být milosrdná! Chvíli se tedy tvářila, že by možná přestala. Opak byl však pravdou. V očích mi zajiskřilo. "No jak chceš, výzva přijata. Kdo s koho," Zakřenil jsme se. Mrštně jsem se otočil na břicho, naštěstí mi to vyšlo tak, že jsem jí nepodrazil nohy, a pak jsem se zvedl, takže se ocitla na chvilku na mém hřbetě. Následně jsem se posadil, takže sklouzla na zem, rychle jsem se otočil, tlapkou ji přetočil na záda a přikrčil se. Samozřejmě bych si ani za nic na světě netroufl lehnout si, ale byl jsem dostatečně nízko, abych jí znemožnil zvednout se. "Takže kdo je teď vítěz?" Usmál jsem se sebevědomě a začal ji zasypávat polibky.

Červenec (7/10) | Saelind

Začal jsem si přát, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Ale vlastně... Takové krásné chvilky jsme si přeci od teď mohly užívat dle možností celkem často. Každopádně veškerá nervozita a nejistota byla dávno tatam. Měl jsem pocit, že Saelind mi ještě dodala sebevědomí. Rozhodně jsem ho neměl tak vysoko, jako táta, ale určitě o dost výš.
Když jsem se tak zmínil o tom, jak si její rodiče jistě přejí její štěstí... Saelind mi v kostce vylíčila jejich příběh. Vlastně Sheya to měla stejně, jako my. Já věděl také skoro hned, že patřím k Saelind, jen jsem si to nechtěl zpočátku připustit. Nebo dokonce snad snít o tom, že by se to mohlo někdy stát. Časem, který jsme spolu strávili, jsem pak pochopitelně měl představu jistější. V mých očích byla prostě ideální a dokonalá.
A dozvěděl jsem se, čím to vlastně je, že Sheya není na stejném postavení jako její partner. Chápavě jsem přikývl. Měl jsem za to, že Saelind je stejně skromná jako její maminka. Ale já také pro ni chtěl to nejlepší a aby všichni, nejen naše smečka a naše rodina, ale celá Gallirea věděla, jak je pro mě důležitá. A kdyby si táta myslel, že po můj bok patří moje sestra, jistě by ji povýšil stejně jako mě. I když i Ciri je skromnost sama. Každopádně podle toho, že to neudělal, jsem se dovtípil, že chce po mém boku vidět mou partnerku.
Raději jsem přestal přemýšlet a raději si doposlechl příběh - Saturnus byl v Mechové smečce také celý svůj život a jeho babička mu smečku předala. "A co sourozenci? Má tvůj tatínek nějaké? Nebo je jako Alfa sám?" Zajímal jsem se. Vlastně jsem dosud ani neměl pořádně možnost zjistit, jak to u nich vlastně funguje, když Sheya se svým partnerem smečku nevede, i když je mu jistojistě velkou oporou.
No... Tak přeci jen bylo hledání mého lechtivého místa úspěšný. A v tuhle chvíli jsem byl vážně v pasti. Jistě, kdybych chtěl, mohl bych lehce Saelind přemoct, ale já nechtěl. Raději jsem jí dopřál pocit vítězství. "Prosím, milost! Hýkl jsem smíchy, už mě začínalo bolet břicho.

Červen (6/10) | Saelind

Všechno, o čem jsem snil, všechno, o čem jsem přemýšlel a doufal, že se někdy stane, se dělo teď a tady. A nedalo se to s mými představami srovnávat. Ty byly daleko slabší. A už vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se snad někdy mohlo stát to, co tátovi s mámou. To nikdy bych nemohl připustit! Krásná, jediná, dokonalá. Nikdy bych ji nenechal odejít. A nikdy bych ji nezradil. Fuj, takovou myšlenku jsem hned zapudil.
Šmátrání zvědavého čumáčku bylo ukončeno. Zřejmě nebyl průzkum dostatečně úspěšný. Bylo mi jasné, o co mé krásné princezně jde. Ale na krku jsem lechtivý nebyl. Ovšem ne, že by to bylo nepříjemné, to vůbec ne. Tyhle něžné chvíle se mnou mávaly pořádně po všech stránkách.
S mým popisem času, jak vnímám ten strávený s ní a bez ní, byl evidentně shodný s tím, jak to cítila ona. A já zase souhlasně kývl, že každá chvilka strávená bez toho druhého je zkrátka ztracená. Ale všimla si, jak jsem se zarazil při zmínce o její rodné smečce a že mi to v hlavě začalo šrotovat. Hned jsem byl ujištěn, že její srdce ji táhne ke mně a její rodiče to pochopí. Usmál jsem se a přikývl. "Jistě by nebránili své dceři ve štěstí, jak jsem poznal, oba jsou moudří. A snad jsem udělal i dobrý dojem, eh... Který teď vylepším tím, že mám i nějaké postavení ve smečce," zazubil jsem se. Těžko říct, co Saturnus, ale z Lindiny matky jsem měl dojem, že by ji vůbec nepřekvapilo, kdybychom jí oznámili, že jsme pár.
Vážné myšlenky teď musely stranou, protože má milá se evidentně nevzdávala a snažila se najít místo, kde jsem lechtivý. Jak byla nade mnou rozkročená, ale statečně se nevzdávala. "I ty jedna uličnice," rozesmál jsem se, když našla místo na levém boku. Jediném citlivém místě. Aspoň tedy o kterém jsem věděl. Ona jediná mě mohla položit na lopatky, i když tentokrát jsem se na ně dobrovolně svalil já sám.

Červenec (5/10) | Saelind

Jen tak vzdáleně jsem si uvědomoval, že se stmívalo čím dál víc. Že nám vlastně šero poskytuje určité soukromí, i když kromě nás tu široko daleko nikdo nebyl. Možná i trochu soukromí, když jsme se styděli jeden před druhým. Že ptačí švitoření pomalu utichá.
Co jsem si ale uvědomoval čím dál víc, že už nechci být bez ní. A když jsem o tom mluvil i nahlas, bylo to skutečné. Ne jen v mojí hlavě, v mých představách. Pak mi naskočila ta chvíle, kdy jsme se seznámili. Respektive - můj táta nás seznámil. Mohl snad tušit, že by jsme v sobě našli zalíbení? Nebo to byla jen náhoda? Každopádně Osudu a tátovi asi dost musím poděkovat.
Sealind mi přejížděla čenichem kolem krku. Srst jsem tam měl o něco hustší, než jinde na těle, ale její něžné laskání jsem cítil moc dobře. Z toho šimrání mě lehce mrazilo v páteři. Tiše jsem povzdychl, jak mě její sladká slůvka pohladila na duši. Takže vážně jsem v tom nebyl sám, měla to úplně stejně. "To je pravda. Čas bez tebe... To je všechno jakoby ponuré, nudné, nezáživné, prostě je. Ale s tebou - kromě toho, že čas utíká poměrně rychle, ani nevím jak, tak mám pocit, že je všechno úplně jiné. Krásnější, milejší, příjemnější." Přiznal jsem, jak to vnímám já. Pak jsem se na okamžik zarazil, když zmínila, že kvůli času strávenému se mnou zanedbává svou smečku. No jo, každý máme domov momentálně jinde, i když blízko. Ale mám teď právo po ní hned chtít, aby odešla za mnou? Nebo tomu nechat volný průběh, až to zmíní sama? Je přeci logické, abychom byli spolu v jednom lese. Uvažoval jsem. Vlastně jsem ani neměl potuchy, jak to funguje, kdy se dva dají dohromady jako pár... Zda rovnou žijí spolu nebo až časem... No, jiní to možná měli jednodušší, pokud se seznámili jako tuláci nebo ve stejné smečce.