Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen (1/10) | Nicos

Kráčel jsem si to po břehu jezera, chvíli s širokým úsměvem, chvíli s prozpěvováním si. Hlavu jsem měl vysoko v oblacích a nějak nevnímal okolí. Tak takhle se vlk cítí, když je zamilovaný? Napadlo mě. Vlastně jsem měl pocit, že kdybych se pustil do čehokoliv, tak by se mi to povedlo. Že bych zvládl absolutně všechno, do čeho bych se jen odvážil pustit. Ani mě na okamžik nenapadlo, že by to tak nemělo být. Že to je jen moje momentálně vysoké sebevědomí. Cítil jsem se… Vážně úplně jinak než doposud. A ten pocit se mi líbil. A doufal jsem, že nikdy nezmizí. No, rozhodně ne, dokud budu milovat Saelind. Takže do konce života.
Ani jsem nevnímal, že je vedro, ačkoliv chvílemi profukuje příjemný větřík. Jako by mi počasí bylo fuk. No, vlastně i bylo. Možná jen prudký liják by mi byl v tuhle chvíli nepříjemný, i když… Kdo ví. Třeba bych nevnímal ani to. S nosem nahoru a s myšlenkami všude možně – tedy především u své milované, jsem si nevšiml vlka, který tu přecházel jako vlk v kleci ze strany na stranu, a lehce do něj vrazil. “Eeehh… Omlouvám se. Neviděl jsem…“ Začal jsem se omlouvat, ale konečně jsem se dobře podíval, komu vlastně. “Nicosi! To jsi ty! Rád tě vidím,“ usmál jsem se na svého nedávno nalezeného… řekněme kamaráda…? Každopádně on nevypadal, že by měl důvod k veselosti. “Děje se něco? Jsi v pořádku?“ Opustil jsem své obláčky a hned se začal o zrzavého vlka zajímat.

Vlastně jsem si uvědomil, že vůbec neznám odpovědi na Veřiny otázky, takže jsem nechal svou krásnou princeznu, aby mé mladší sestře vysvětlila, jak takový poklad vlastně má být cítit. Ovšem dozvěděl jsem se, že tentokrát to nebyla ani tak otázka čenichu, ale spíš zraku. Mohl se dokonce objevit kdekoliv. Překvapeně jsem pak na Saelind koukal, jak vyskočila do vzduchu, ladně jako laň a vzápětí se hbitě přikrčila k zemi. Až mi z toho všeho spadla tlama a já tak nějak zapomněl dýchat. Ještě jsem chvíli sledoval její kmitající ocásek, který naznačoval, jakou má radost. A tu jsem měl i já. Nemohl jsem pořád tak nějak uvěřit svému štěstí. Měl jsem snad i chvílemi strach, že se mi tohle všechno jenom zdá. Že se probudím v Cedrovém lese a zjistím, že jsem sám jako kůl v plotě.
Raději jsem zavrtěl hlavou a zaplašil takové praštěné myšlenky. Samozřejmě, že to byla skutečnost! Krásná princezna Saelind z Mechového lesa opětovala mé city a dovolila, abych byl jejím ochráncem. A poslouchal její líbezný hlas, když Veře vyprávěla, jak byla v jejím věku, když našla svůj první poklad, a právě někde tady ho tenkrát schovala. Možná to bylo někde u hranic našeho lesa. “Nu, porozhlédnout se tu rozhodně můžeme,“ usmál jsem se na svou milou. Mrknul jsem na oblohu, která byla skoro vymetená, zpoza mraků vykouklo i slunko, které by mohlo pomoci tomu pokladu, aby se blyštěl o to víc a Vera s Ezekielem ho tak mohli snáz najít.

Hledání bylo tedy úspěšné. Měl jsem radost, že oba sourozenci byli jednak aktivní a jednak především jeden před druhým soutěživí. A nakonec i úspěšní. No a za druhé - byl jsem rád, že se Saelind nemusí skrývat a mohl jsem se na ni dívat. Pořád a stále jako na svatý obrázek.
Vera se Saelind si vyměnily pár lichotek ohledně kožíšků. Nenápadně jsem zakroutil očima. Ano, má krásná Saelind má nejkrásnější kožíšek na světě, to dá rozum. Uznal jsem, samozřejmě jen tak sám pro sebe. I když jsem neměl problém zalichotit nahlas.
Raději jsem ale zase přenesl svou mysl do současnosti, když Saelind prohlásila cosi o zakopaném pokladu. Naklonil jsem hlavu na stranu. Já jsem o ničem takovém neslyšel, ale... Proč ne? Možná to byla zase nějaká její hra. Ach jo, ona byla tak nápaditá a originální! A já dutý jak bambus, který chtěl sourozence učit hledat podle čichu maximálně tak zajíce. I když něco k snědku pro ně jistě také mohlo být zajímavé, jak jsem se domníval. Ale v prvé řadě jsem přistoupil na její nápad. "No tak šup, šup, kdo bude mít první úspěch?" Vybídl jsem je i já. A jakmile se objevili jejich stříbrné zadečky před námi, přitiskl jsem Saelind k sobě. //Návaznost na hru u jezera.
Po nějaké té chvilce jsem zklamaně vzdychl, když se Saelind odtáhla, ale chápal jsem, že se musíme věnovat Veře a Ezekielovi, když teď měli aktivitu, aby se pokračovalo dál. Kývl jsem, že bychom měli být konkurence, i když mně by stačilo, kdyby soupeřili ti dva mezi sebou. Ale také jsem přidal do kroku, abychom zjistili, jak se dostali daleko a co vlastně má krásná princezna myslela tím pokladem.

Vera správně odpověděla, že naše smečka se jmenuje Cedrová. No jasně, neměl jsem mít asi pochyby, že by jim rodiče něco takového neřekli záhy, ale jeden nikdy neví… Zároveň byla nadšená, jak je super, že po nás pojmenovali stromy. Nevěděl jsem, jestli jí mám kazit radost, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu muset. Nemohl jsem jí přeci věšet bulíky na nos. I když jsem malinko riskoval, že mi nebude chtít věřit… Zase tak malá už nebyla! “Vlastně to bylo na opak,“ řekl jsem. Ezekiel se na mě podíval a už se nadechoval k otázce nebo možná se chtěl dohadovat, ale pokračoval jsem dál. “První tu byly stromy. Všimli jste si, jak jsou obrovské? Do takové výšky musely růst hodně a hodně let! Dávno před tím, než jsme přišli my. Respektive než moje maminka a náš tatínek hledali nové místo, kde spolu s mými sestřičkami budeme žít, když jsme opustili les, kde jsme se narodili.“ Vysvětlil jsem a doufal, že to bylo dostatečné. Ale nevěděl jsem, jestli tuhle část historie nějakým způsobem znají. Takže jsem byl připravený na doplňující otázky. Rozhodně věděli, že náš otec měl starší vlčata s jinou vlčicí, ale jak to bylo se vznikem smečky, to už jsem si nebyl jist, jestli jim vyprávěl, i když pravděpodobnost byla velká. Přeci jen to byla důležitá událost v našem životě a táta by nepromarnil příležitost se pochválit, jaké našel skvělé místo k žití.
Ale pak už bylo načase začít naši čmuchací lekci. A bylo skvělé, že se tu objevila Saelind a rovnou se schovala, takže jsem toho mohl využít, abych nechal Veru s Ezekielem ji hledat. Oba se bez váhání vydali po stopě. Začátek byl super, ale asi bylo trošku zmatení tím, že vlastně hledají někoho, koho pořádně neznají. Možná jsem jim to mohl říct, ale to by nebylo zajímavé. Sledoval jsem, jak si povedou. Vera, jako by tím žila, správně šla blízko keříků. Ale ani Zeki se samozřejmě nenechal zahanbit. Pak ale Vera vystřelila jako smyslů zbavená. Chvíli jsem na ni překvapeně koukal, ale jelikož běžela směrem ke správnému keři, tak jsem ji nechal. Bratr jí byl zakrátko v patách. A už konečně Saelind našli! Samozřejmě vypadali překvapeně. Asi čekali vážně někoho jiného. Rychlým tempem jsem doběhl k nim právě ve chvíli, kdy Vera konstatovala, že Saelind není tatínek. “A ty jsi vážně cítila jeho pach?“ Zeptal jsem se pochybovačně. Ona krásná slečna, kterou hledali, přeci voněla úplně jinak. “To je Saelind, jednou byla se mnou u nás v lese,“ připomenul jsem, ale tehdy byli docela malí a moc je nezajímala. Navíc se držela mírně stranou a větší pozornost jsem sklidil já. Ovšem teď jsme to mohli napravit. Věnoval jsem Saelind zářivý úsměv. “To byl dobrý nápad, schovat se a nechat se hledat,“ řekl jsem a zavrtěl ocasem.

Červenec (9/10) | Saelind

Musel jsem se zamyslet nad tím, co Saelind říkala. "No, pokud má Alfa vlastní potomky, tak určitě upřednostní vlastní krev. Pokud nemá jinou možnost, tak holt ji převezme někdo jiný. Ale jak říkáš, ať si každý vede smečku po svém, hlavně, ať jsou všichni spokojení a mají dost jídla," uzavřel jsem nakonec. Vlastně můj táta byl dost hrdý na svou rodinu. A pořídil si dost pokračovatelů - kdybych odešel i já a Ezekiel, nikde přece není psáno, že smečku nemůže převzít dcera. Ať už sama nebo s partnerem. Ale tohle byly jen čiré úvahy. Táta byl ještě dost mladý a při síle, takže řešit, kdo převezme smečku, jsme jistě dlouho nemuseli.
Zahřálo mě u srdce, když se Saelind zmínila, že je šťastná teď a tady. "A já udělám všechno pro to, aby to tak bylo na pořád," zašeptal jsem jí do ucha a otřel svou tvář o její.
Tak bylo načase, abych zase trochu převzal vládu. Aspoň po té fyzické stránce, protože má milá byla nemilosrdná. Byla by snad schopná mě ulechtat k smrti. No toto? Po takových romatických chvilkách už by mě zabila? Napadla mě myšlenka, samozřejmě scestná. A tak mi stačilo malinko, abych dostal na lopatky já ji. Překvapeně jsem zamrkal, když řekla, že se jí to líbí. Evidentně byla taky překvapená, protože nejspíš si neuvědomila, že to řekla nahlas. Ale nechal jsem to bez komentáře, jen mě to ujistilo v tom, že nedělám nic špatně. A také se mi dostalo oliznutí čenichu. Tak jako ona předtím, jsem já sklonil hlavu a zaryl jsem čumák do její srsti, zhluboka vdechoval její vůni. A když jsem správně natočil uši, slyšel jsem i tlukot jejího srdce. Dávno už padla tma, takže bylo i ticho a klid. Ten tlukot byl pro mě nesmírně uklidňující, přivřel jsem oči a vychutnával jsem ti tuhle chvíli.

Červenec (8/10) | Saelind

Na Galliree nenajdete šťastnějšího vlka. Tedy vlastně dvojici. A aspoň ne v tuhle chvíli. Tím jsem si byl víc než jist. I kdyby tomu tak ale nebylo, já bych se to stejně nedozvěděl, tak co. Soutěž to beztak nebyla.
Zaposlouchal jsem se ještě v tom šťastném a spokojeném opojení do povídání o rodině své sladké princezny. Takže vlastně ani jeden se nenarodili zde. Ukázalo se, že Saturnus má sestru Biancu, obou se ujala Alfa Mechové smečky a vychovala. To jistě měli velké štěstí. A když přišel čas, kdy se jejich náhradní matka necítila na to, aby vedla smečku, předala ji právě sourozencům. Další povídání mi ale přišlo poněkud mylné. I když no, táta byl momentálně zakladatel smečky a já jeho zástupce a současně jeho syn. Ale ani to nebylo zárukou, že třeba se jednou stanu Alfou. Mohl by se jednou rozhodnout předat vedení smečky Ezekielovi. Nad tím jsem však nechtěl uvažovat. "Však i u nás tuláci najdou domov. A stanou se nejen právoplatnými členy, ale i rodinou. I když momentálně holt převažují pokrevní příbuzní, to je fakt." Přikývl jsem jejím slovům o zaplnění prázdného místa ve smečce.
"No měli bychom být vděční Ismě, že tě přesvědčila, abys chodila víc ven a mému tátovi, že nás seznámil," usmál jsem se. "Možná bychom se potkali i tak, ale to by mohlo trvat dlouho!"
Zkoušel jsem Saelind prosit o milost. Ale evidentně jsem se spletl. V tuhle chvíli vůbec nechtěla být milosrdná! Chvíli se tedy tvářila, že by možná přestala. Opak byl však pravdou. V očích mi zajiskřilo. "No jak chceš, výzva přijata. Kdo s koho," Zakřenil jsme se. Mrštně jsem se otočil na břicho, naštěstí mi to vyšlo tak, že jsem jí nepodrazil nohy, a pak jsem se zvedl, takže se ocitla na chvilku na mém hřbetě. Následně jsem se posadil, takže sklouzla na zem, rychle jsem se otočil, tlapkou ji přetočil na záda a přikrčil se. Samozřejmě bych si ani za nic na světě netroufl lehnout si, ale byl jsem dostatečně nízko, abych jí znemožnil zvednout se. "Takže kdo je teď vítěz?" Usmál jsem se sebevědomě a začal ji zasypávat polibky.

Červenec (7/10) | Saelind

Začal jsem si přát, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Ale vlastně... Takové krásné chvilky jsme si přeci od teď mohly užívat dle možností celkem často. Každopádně veškerá nervozita a nejistota byla dávno tatam. Měl jsem pocit, že Saelind mi ještě dodala sebevědomí. Rozhodně jsem ho neměl tak vysoko, jako táta, ale určitě o dost výš.
Když jsem se tak zmínil o tom, jak si její rodiče jistě přejí její štěstí... Saelind mi v kostce vylíčila jejich příběh. Vlastně Sheya to měla stejně, jako my. Já věděl také skoro hned, že patřím k Saelind, jen jsem si to nechtěl zpočátku připustit. Nebo dokonce snad snít o tom, že by se to mohlo někdy stát. Časem, který jsme spolu strávili, jsem pak pochopitelně měl představu jistější. V mých očích byla prostě ideální a dokonalá.
A dozvěděl jsem se, čím to vlastně je, že Sheya není na stejném postavení jako její partner. Chápavě jsem přikývl. Měl jsem za to, že Saelind je stejně skromná jako její maminka. Ale já také pro ni chtěl to nejlepší a aby všichni, nejen naše smečka a naše rodina, ale celá Gallirea věděla, jak je pro mě důležitá. A kdyby si táta myslel, že po můj bok patří moje sestra, jistě by ji povýšil stejně jako mě. I když i Ciri je skromnost sama. Každopádně podle toho, že to neudělal, jsem se dovtípil, že chce po mém boku vidět mou partnerku.
Raději jsem přestal přemýšlet a raději si doposlechl příběh - Saturnus byl v Mechové smečce také celý svůj život a jeho babička mu smečku předala. "A co sourozenci? Má tvůj tatínek nějaké? Nebo je jako Alfa sám?" Zajímal jsem se. Vlastně jsem dosud ani neměl pořádně možnost zjistit, jak to u nich vlastně funguje, když Sheya se svým partnerem smečku nevede, i když je mu jistojistě velkou oporou.
No... Tak přeci jen bylo hledání mého lechtivého místa úspěšný. A v tuhle chvíli jsem byl vážně v pasti. Jistě, kdybych chtěl, mohl bych lehce Saelind přemoct, ale já nechtěl. Raději jsem jí dopřál pocit vítězství. "Prosím, milost! Hýkl jsem smíchy, už mě začínalo bolet břicho.

Červen (6/10) | Saelind

Všechno, o čem jsem snil, všechno, o čem jsem přemýšlel a doufal, že se někdy stane, se dělo teď a tady. A nedalo se to s mými představami srovnávat. Ty byly daleko slabší. A už vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se snad někdy mohlo stát to, co tátovi s mámou. To nikdy bych nemohl připustit! Krásná, jediná, dokonalá. Nikdy bych ji nenechal odejít. A nikdy bych ji nezradil. Fuj, takovou myšlenku jsem hned zapudil.
Šmátrání zvědavého čumáčku bylo ukončeno. Zřejmě nebyl průzkum dostatečně úspěšný. Bylo mi jasné, o co mé krásné princezně jde. Ale na krku jsem lechtivý nebyl. Ovšem ne, že by to bylo nepříjemné, to vůbec ne. Tyhle něžné chvíle se mnou mávaly pořádně po všech stránkách.
S mým popisem času, jak vnímám ten strávený s ní a bez ní, byl evidentně shodný s tím, jak to cítila ona. A já zase souhlasně kývl, že každá chvilka strávená bez toho druhého je zkrátka ztracená. Ale všimla si, jak jsem se zarazil při zmínce o její rodné smečce a že mi to v hlavě začalo šrotovat. Hned jsem byl ujištěn, že její srdce ji táhne ke mně a její rodiče to pochopí. Usmál jsem se a přikývl. "Jistě by nebránili své dceři ve štěstí, jak jsem poznal, oba jsou moudří. A snad jsem udělal i dobrý dojem, eh... Který teď vylepším tím, že mám i nějaké postavení ve smečce," zazubil jsem se. Těžko říct, co Saturnus, ale z Lindiny matky jsem měl dojem, že by ji vůbec nepřekvapilo, kdybychom jí oznámili, že jsme pár.
Vážné myšlenky teď musely stranou, protože má milá se evidentně nevzdávala a snažila se najít místo, kde jsem lechtivý. Jak byla nade mnou rozkročená, ale statečně se nevzdávala. "I ty jedna uličnice," rozesmál jsem se, když našla místo na levém boku. Jediném citlivém místě. Aspoň tedy o kterém jsem věděl. Ona jediná mě mohla položit na lopatky, i když tentokrát jsem se na ně dobrovolně svalil já sám.

Červenec (5/10) | Saelind

Jen tak vzdáleně jsem si uvědomoval, že se stmívalo čím dál víc. Že nám vlastně šero poskytuje určité soukromí, i když kromě nás tu široko daleko nikdo nebyl. Možná i trochu soukromí, když jsme se styděli jeden před druhým. Že ptačí švitoření pomalu utichá.
Co jsem si ale uvědomoval čím dál víc, že už nechci být bez ní. A když jsem o tom mluvil i nahlas, bylo to skutečné. Ne jen v mojí hlavě, v mých představách. Pak mi naskočila ta chvíle, kdy jsme se seznámili. Respektive - můj táta nás seznámil. Mohl snad tušit, že by jsme v sobě našli zalíbení? Nebo to byla jen náhoda? Každopádně Osudu a tátovi asi dost musím poděkovat.
Sealind mi přejížděla čenichem kolem krku. Srst jsem tam měl o něco hustší, než jinde na těle, ale její něžné laskání jsem cítil moc dobře. Z toho šimrání mě lehce mrazilo v páteři. Tiše jsem povzdychl, jak mě její sladká slůvka pohladila na duši. Takže vážně jsem v tom nebyl sám, měla to úplně stejně. "To je pravda. Čas bez tebe... To je všechno jakoby ponuré, nudné, nezáživné, prostě je. Ale s tebou - kromě toho, že čas utíká poměrně rychle, ani nevím jak, tak mám pocit, že je všechno úplně jiné. Krásnější, milejší, příjemnější." Přiznal jsem, jak to vnímám já. Pak jsem se na okamžik zarazil, když zmínila, že kvůli času strávenému se mnou zanedbává svou smečku. No jo, každý máme domov momentálně jinde, i když blízko. Ale mám teď právo po ní hned chtít, aby odešla za mnou? Nebo tomu nechat volný průběh, až to zmíní sama? Je přeci logické, abychom byli spolu v jednom lese. Uvažoval jsem. Vlastně jsem ani neměl potuchy, jak to funguje, kdy se dva dají dohromady jako pár... Zda rovnou žijí spolu nebo až časem... No, jiní to možná měli jednodušší, pokud se seznámili jako tuláci nebo ve stejné smečce.

Červenec (4/10) | Saelind

Podle popisu Sesi, jaký jsem Saelind dal, se jí zdálo, že naše nová členka jistě má své určité kouzlo. Neurčitě jsem přikývl. Od té doby, co jsem znal Saelind, jsem neměl oči pro jinou. Ne, že bych jich za tu dobu potkal kdo ví kolik. Každopádně bych byl rád, kdyby se Sesi osvědčila a hlavně zůstala. Tedy, už jedno osvědčení za sebou měla - sotva byla přijata, pohlídala vlčata, zatímco my ostatní jsme lovili. A byl jsem si jist, že i kdyby nelovila ráda nebo nebyla zdatná, jistě se pro ni funkce našla. Na rozdíl od Seilah s Deltou. Jasně, chápal jsem, obě byly mladé. A asi chtěly poznávat svět, na to měly právo; nicméně se mohly aspoň rozloučit. Minimálně Seilah, když ji máma s tátou přijali za vlastní. "Nu, uvidíme, snad se jedna nebo obě zase někdy vrátí. Aspoň Seilah, když ji naši adoptovali," řekl jsem nahlas své myšlenky. Pak ale přišel skvělý nápad, jak Ciri pomoci, pokud ji budou ještě trápit žebra. V Mechovém lese měli patrně zvláštní vodu. Ale horkou, takže teď v létě by jí to asi dobře neudělalo. Nicméně třeba na podzim by to šlo. Vesele jsem pohodil ocasem a usmál se. "Určitě jí to vyřídím, nebo se s ní potkáš a řekneš jí to sama. Jistě to ráda využije, pokud žebra budou ještě zlobit." To by bylo moc fajn, protože já sám neměl ponětí, jak bych mohl sestře od trápení.
Podle Lindina mínění jsem si tátovu důvěru už zasloužil. Pravda, asi by mě jinak nepovýšil. I tak jsem musel pracovat na tom, abych si své místo zasloužil. Jen mě mrzelo, že o tom neví máma, jistě by byla na mě hrdá. To mi na tom všem trochu kazilo radost a na okamžik jsem svěsil uši. Ale hned jsem se zase vzpamatoval, aby si Saelind nedělala starosti. Věřil jsem, že ať je máma kde chce, určitě je šťastná.
Začínal jsem mít však pocit, že ztrácím rozum. Nebo možná jsem ho už ztratil. Každopádně jsem se vedle téhle krásné slečny z Mechového lesa cítil tak, jako ještě nikdy předtím. Bylo to nové, bylo to zvláštní, svým způsobem i děsivé, ale i krásné. A když jsem sebral odvahu, abych ji políbil, protože jsem cítil, že to udělat musím... Trochu mě pak znejistěla její nejistota. Nevypadala pobouřeně ani znechuceně ani naštvaně, ale rozhodně překvapeně, nejistě. Chvíli jsem si myslel, že snad uteče. To bych si pak snad sám namlátil, rozhodně jsem ji nechtěl vylekat. Ale naštěstí se tak nestalo. Místo toho mi polibek opětovala a já snad nemohl být šťastnější. Jak se ke mně přitiskla, musela nejen cítit, ale i slyšet, jak se mi srdce divoce snaží omlátit o hrudní koš.
Zastříhala jsem oušky, když po chvíli ticha promluvila. Na okamžik jsem se zamračil, když se zmínila o tom, že jistě jsou na světě jiné vlčice, které si zaslouží mou pozornost. Tiše jsem odfrknul při výčtu vlastností, které by měla mít nějaká dotyčná, která na mě možná někde čeká. "Možná čeká, ale nedočká se. Já žádnou jinou nechci," řekl jsem pevně a pohlédl jí do očí, aby věděla, že to myslím vážně. "Od té doby, co tě znám, tě mám plnou hlavu. A nechci nic jiného, než tě jako svou křehkou krásnou princeznu opečovávat, chránit a... ehmm... Milovat a ctít," dokončil jsem a divil se, že se mi nechvěl hlas. Vykloulo to však ze mě všechno tak přirozeně...

Červenec (3/10) | Saelind

"A já bych se nehádal, protože vím, že mám pravdu. Takže bych prostě učinil prohlášení, že je to tak a tak a basta fidli." Ukončil jsem s úsměvem naše dohadování. Ale nakonec i ona uznala, že prostě teď není důvod se na ni zlobit. A kdyby možná v budoucnu? To snad dřív budou ptáci létat pozpátku.
Chvíli jsem mlčky pozoroval odrazy zapadajícího slunka na vodní hladině, kde vytvářelo poměrně pěkné barvy. Načež jsem se pustil do povídání o rodině, respektive co jsme teď v poslední době dělali. Lindina radost, že máme novou členku, stejně jako obavy, že se mi... Nám, jak se opravila... Nic nestalo, byly opravdové. "Jo, je to fajn, že nás je víc, Sesi je taková plachá s vadou řeči a očí, ale působí moc mile a rozumně. Tak uvidíme. Na druhou stranu Delta se Seilah jsou kdo ví kde... " Pokrčil jsem rameny. "Ale lov byl fajn. Hlavně dobré školení pro vlčata, aspoň vědí, co je někdy příště čeká. Jen Ciri ještě trošku trápí žebra ze zimy, což je trochu divné. Ale já jsem podobné zranění nikdy neměl, tak nevím, jak je dlouhá rekonvalescence," dodal jsem zamyšleně, ale zároveň jsem se snažil zatvářit, že jistě bude sestra brzy v pořádku. Hlavně asi potřebuje klid a žádnou námahu. Jen mi bylo divné, jak dlouho to už trvalo.
Můj nápad - přinést trošku napětí, než řeknu svou novinku - se setkal s úspěchem. Tedy tak, jak jsem doufal, že to udělá ten správný efekt, Saelind byla netrpělivá jako malé vlče a začala nervózně pochodovat. Ale nenapínal jsem ji dlouho, aby to u ní snad nevyvolalo nějakou chvilkovou neurózu. Ovšem takovou reakci jsem nečekal; takovou radost jsem neměl ani já sám. A Saelind se tak upřímně radovala skoro jako by tu pozici měla ona sama. Ta její bezprostřednost a upřímnost mě dostávala. "Musím říct, že mě překvapil. Tak budu dělat vše pro to, abych nezklamal a tátovu důvěru si zasloužil," prohodil jsem už zase tak skromně, jak bylo pro mě typické. Trochu... Dost... Jsem nečekal, že se mi pověsí kolem krku. A tady zase přišla její zbrklost - málem skončila na zemi, ale naštěstí to ustála. Kdo ví, jak dlouho jsme byli tak blízko, až jsem se utápěl v jejích očích a přestal vnímat svět kolem sebe. Saelind se probrala jako první. Trošku z toto byla v rozpacích, až je přenesla i na mě, ale... Zhluboka jsem se nadechl, objal ji kolem krku, svalil se na záda a strhnul ji na svoji hruď. "I kdybych byl pánem světa, ty po mně můžeš skákat vždycky," řekl jsem s úsměvem. Co to meleš? Pokáral jsem se v duchu. Evidentně tady melu nesmysly. Jistě jsem to myslel tak, že na mém postavení v Cedrové smečce nezáleží - nestanu se nějakým nafrněncem, co se bude štítit ušpinit si kožich a vyvarovat se nějakým hrám, ať už s přáteli, mladšími sourozenci, nebo... Jednou... S vlastními dětmi... A tak jsem, v domnění, že snad vylepším trošku situaci, sebral odvahu a políbil Saelind na tvář.

Červenec (2/10) | Saelind

Trošku jsem se zapýřil, Saelind byla evidentně ráda, že jsem se na ni nezlobil. Otočil jsem celou hlavu k ní, abych slyšel nejen její hlas a vnímal její přítomnost, ale abych ji i viděl. "Na tebe se snad ani nejde zlobit," uculil jsem se na ni. "Ale hlavně vážně není momentálně důvod," ujistil jsem ji ještě jednou a nenápadně poposedl blíž.
Slunko se už pomalu sklánělo za obzor, ale vedro pořád přetrvávalo. I když pár lístečků se pohnulo, tak možná časem přijde i osvěžující sprška. Ale to jsem se mohl jen domnívat. Podle slabého větříku se to samozřejmě nedalo poznat. A tady u jezera bychom se ani neměli kde schovat, kdyby snad přišla bouřka. Ale to jsem si nepřipouštěl. To by nám trošku zkazilo atmosféru.
Přestal jsem přemítat nad počasím a souhlasně přikývl, že se za Viv určitě vydáme společně. Třeba bychom mohli mít štěstí a potkáme se někde cestou... Než jsem se stačil znovu ztratit v myšlenkách, Saelind se zajímala o situaci doma. "Jo, sourozenci jsou fajn," přikývl jsem a usmál se. "Tedy víc jsem se teď sblížil s Verou - to je dost svéráz, ta se určitě ve světě neztratí - a s Ezekielem. Ale jistě pak budu mít možnost strávit trošku času i s Thyrou. Byli jsme společně na lovu, máme novou členku Sesi, ta dávala na vlčata pozor. A já s tátou, Ninou a Ciri jsme lovili." Rozpovídal jsem se a vzápětí si vzpomněl na jednu důležitou věc. "Málem bych zapomněl, mám taky jednu velkou novinku," na okamžik jsem se odmlčel, abych zvýšil napětí. Pak jsem vypjal hruď, zvedl "namyšleně" čumák k nebi a nahodil americký úsměv. Zhluboka jsem se nadechl, takže můj široký hrudník už takhle vypadal, že praskne. "Táta mě povýšil na Betu," dokončil jsem a s výdechem zase splaskl.

Červenec (1/10) | Saelind

Spokojeně jsem si užíval ty chvilky, kdy jsme mohli být se Saelind zase sami. Aspoň na moment. Těžko říct, jestli mi někdy bylo v něčí společnosti tak dobře. Ale tak co to kecám - jistěže ne. A nejspíš i hlavně proto, že jsem moc slečen ve svém věku neznal. No dobře - tak žádné. Své sestry jsem nemohl počítat. A Seilah taky ne. Rozhodně jsem se ale mohl stydět, protože neznat ve svém věku skoro nikoho, kromě rodiny... Měl jsem štěstí, že jsem poznal aspoň Nicose a Tristana. Mohl jsem pak doufat, že se někdy někde sejdeme všichni tři a třeba se vydáme na nějakou tu výpravu. To by bylo super.
Posadili jsme se docela daleko od vody. Trochu jsem počítal, že bychom si mohli jít zaplavat a osvěžit se, ale nejspíš si chtěla má půvabná společnice promluvit. Poznal jsem na ní, že mi chce něco říci, takže jsem tiše seděl vedle, nasával potají její vůni a čekal, až se ujme slova.
Čekat jsem nemusel dlouho a tak jsem nastražil ouška, když jsem zaslechl její hlas. Překvapeně jsem k ní otočil hlavu - že se mi bude omlouvat, to jsem tedy nečekal. No... Evidentně ji trápilo, jak to dopadlo při návštěvě Mechového lesa. "Ale ne, žádnou omluvu mi nedlužíš," lehce jsem do ní drcnul. "Spíš bych se měl omlouvat já, protože jsem s tím začal - i když nechtěně, jak jsme se po dlouhé době viděli s Ciri a pak s Crowleym. Nicméně já to chápu, že jste si měly s mamkou co říct. Jen... Jsem vám chtěl dopřát dost soukromí, tak jsem raději šel. I v domnění, že půjdete na ten rodinný výlet. Nakonec jsem za Vivianne nešel ani já sám," řekl jsem a usmál se. "Ono to ani nijak nespěchá, nejsme domluveni, že bych někdy přišel, takže ani na mě nečeká," dodal jsem a doufal, že ji dostatečně uklidním.

Moje přednáška o medvědovi byla snad dostatečně informující. Ovšem Vera se tvářila poněkud nevěřícně. Také se zeptala, jak je možné, že to vím, když jsem ho osobně neviděl. "Vím to od táty. A ten snad nekecá, ne?" Šťouchnul jsem do ní. "Vím, že občas přehání, ale v tomhle případě ne. I moje maminka nás před ním varovala," dodal jsem a trošku posmutněl. Ale jen na maličký moment.
Sourozenci se plně soustředili na čmuchání. Byl jsem zvědav, jestli přijdou na to, co vlastně cítí. Názvy stromů či květin jsem bohužel potvrdit nemohl, ale pár jsem jich znal. Ovšem sestra mě překvapila, když náhle vrazila svůj zvědavý čumáček do mé srsti. Vzápětí prohlásila, že cítí jehličí. "Správně," zazubil jsem se. "A řekli vám, jak se ty stromy u nás doma jmenují?" Zajímal jsem se. Vlastně jsem si taky mohl zjistit, co všechno vědí o našem lese a smečce. Ale co už, možnost zjistit to sám jsem měl právě teď. Tak jsem jen mrknuk na Zekiho, na co přijde on.
Zdálo se mi, že jsem cosi zaslechl. Znělo to něco jako šeptnutí a zasyčení. Zvědavě jsem se otočil. A tam stála ona. Ale jen na okamžik. Vzápětí vesele poposkočila a zmizela ve křoví. Na chvilku jsem zamrkal, jestli se mi jen nezdála. Ale cítil jsem její příjemnou vůni. A i když se snažila být potichu, slyšel jsem tlumené chichotání. Srdce mi vynechalo úder, načež se zběsile rozbušilo a žaludek se mi stáhl. Saelind... [/b] Ještě že jsem zůstal stát na místě, nohy jsem měl jako z rosolu. Ale pochopil jsem, že se zapojí do naší hry. "Tady poblíž je možná někdo schovaný. Zkuste ho najít!"

//Severní Galvatar

Měl jsem radost, že mladší sourozenci mají radost. I když... Přeci jen byli ještě mrňata a ta, jak jsem si pamatoval z doby, kdy jsem byl v jejich věku, je celkem snadné pro něco nadchnout. Hlavně když se přitom něco nového naučí. Takže když jsem zavelel, neotáleli a vyrazili jsme. Nejdřív jsem si nebyl jist, kam bychom vyrazili, nechtěl jsem jít moc daleko od domova. Aspoň pro začátek. Bylo mi jasné, že ti dva nadšenci budou chtít všechno vidět, všechno slyšet, všechno zkusit. A bylo dost možné, že nějaká stopa nás přivede třeba někam dál. Trochu jsem měl starosti, aby mě poslouchali - jsem sice starší bratr, ale i tak. Nicméně zatím byli hodní a poslouchali, takže to mě uklidňovalo.
Slunce příjemně hřálo, nebyl žádný drastický pařák, který by nám znepříjemnil nové zážitky. Brzy jsme se ocitli blízko velkého jezera. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem tu byl naposledy. Zhluboka jsem se nadechl a vpustil do plic krásné jarní - nebo spíš už letní - pachy a vůně. Ale ještě jsem se chtěl vrátit k medvědům. "Já osobně jsem ještě medvěda neviděl, ale od táty vím, že jsou velcí - možná tak třikrát větší než vlk. Mají obrovské tlapky s dlouhými ostrými drápy, stejně i jejich zuby jsou nebezpečné. Kůži mají dost tvrdou. Když se rozzuří, to si snad ani nechci představit. Takže je lepší se jim obloukem vyhnout. Ať už má náladu jakoukoliv - ta se může honem rychle změnit. A to říkám vážně a bez legrace." Varoval jsem Veru s Ezekielem přísným hlasem a vážně jsem se jim podíval do očí.
Teď už však jsme mohli změnit téma. Respektive pomalu se věnovat tomu, proč jsme tady. Naštěstí tu bylo i několik vlků. Stáli jsme dost daleko, abychom nerušili. Znovu jsem se nenápadně zhluboka nadechl. Mrknul jsem na sourozence, aby mě napodobili. "Cítíte? Každý vlk voní jinak. Jsou tu sami cizí - někteří voní vším možným, to budou tuláci. Pak ti, kteří mají určitou vůni - ti mají domov a tahle vůně je pro jejich led typická. I naše kožichy jsou cítit jinak." Poradil jsem, na co se mají soustředit, i když tady toho bylo k nasávání hodně - květiny, byliny, stromy, voda...