Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Veledůležitě jsem přikyvoval. Výčet vlastností, které měl mít Ciřin budoucí partner jsem schvaloval. “Přesně tak. A hlavně musí být chytrý a silný, aby tě dokázal ochránit.“ Doplnil jsem ještě. Bylo mi jasné, že případný zájemce o Ciri to nebude mít jednoduché. Nejen táta, ale i já si ho pořádně proklepneme, jestli je jí hoden. Nesmí to být žádný ňouma. Na druhou stranu jsem uvažoval, jak bychom se stavěli k tomu, že by se nám dotyčný nelíbil, ale CIri by už byla zamilovaná. Já bych to asi zvládl respektovat, hlavní by bylo, aby měl Ciri rád. Ovšem těžko říct, co táta. Škoda, že jsem neměl žádné známé nebo kamarády, které bych s ní mohl seznámit a který by mohl být i potenciálním partnerem. Znal jsem jen Tristana a Nicose. Nicméně možná táta možná někoho má schovaného v záloze. Nebo se mu podaří podobný husarský kousek jako se mnou a Saelind. Škoda, že neměla bratra, to bychom byli povedená partička.
No nic, raději jsem zastříhal ušima, když na mě Ciri znovu promluvila. “Abych pravdu řekl, nevím, jak se jmenuje ta mladá slečna, ještě jsem neměl část. Ale ta dospělá vlčice se zajímavou barvou je Maia,“ řekl jsem sestře. Musel jsem to pak hned napravit, protože Maia pak ještě mluvila o nějakém Ikranovi, takže toho jsem taky musel poznat.
“Tak to rád slyším, že je ti lépe,“ usmál jsem se na sestru ještě, když jsem uslyšel kladnou odpověď ohledně toho, že má žebra v pořádku. Ovšem ani jeden z nás nevěděl, kde přesně to bydliště Vivianne je. Každopádně jsme se mohli zeptat aspoň táty nebo Niny, třeba by věděli, jakým směrem se máme vypravit. “Abych nezapomněl, taky jsem se krátce viděl s Crowleym,“ řekl jsem sestře ještě jednu věc. No, možná nebyla až tak důležitá, ale říkal jsem si, že by asi chtěla vědět, jak se náš bratr má.
Zakrátko jsme se zastavili – ucítili jsme, a taky brzy zahlédli, stádo losů. Než jsem se však stačil otce zeptat, jestli je taktika stejná jako minule, ujala se slova Nina. Pozorně jsem tedy poslouchal. Souhlasně jsem přikývl, nemělo cenu nic namítat. “Tamhle!“ Syknul jsem na Ciri s Maiou a ukázal směrem, kde bylo docela pěkné a husté křoví, kam jsme se mohli schovat, než nám skupinka nažene vybraný kus, který máme strhnout. Vzápětí jsem se tím směrem rozběhl, následován oběma vlčicemi. Zaujali jsme pozice a čekali. Adrenalin už divoce proudil mými žilami a já se už nemohl dočkat, až vyrazíme.

Září (5/10) - Nicos

Trochu nervózně jsem se zasmál. "Jako nemyslel jsem to tak, že bys ji musel hned začít svádět," uvedl jsem. Asi blbost, abych se zmiňoval, že je moje sestra k mání. Ať tak či onak, lámat přes koleno se taková věc nedala. Ačkoliv jsem já osobně měl velké štěstí, že Saelind moje city opětuje, nemuselo to být, že... Ona se líbí jemu, ale chce jiného... On se líbí jí, ale jí se nelíbí on... A tak dále. Navíc by si nemuseli rozumět. "Tak s domovem, kdo ví, třeba by překvapila. Ale každopádně to chce nechat věcem volný průběh," Zakřenil jsem se nakonec. Asi jsem měl vážně spíš mlčet.
Raději jsem se tedy zaměřil na výčet toho, co ve smečce dělám. Souhlasně jsem přikývl, že vlastně jsem tak pro všechno. "Některé věci otravné jsou. Ale je zase dobré umět toho víc a mít tak možnost... Abych tak řekl... Rozvíjení sebe sama," zasmál jsem se nevěda, jestli zase neplácám nesmysly. "A není to asi takový stereotyp," dodal jsem ještě něco, co smysl dávalo. Navíc jsem toho chtěl umět co nejvíc, abych mohl být co nejvíc doma nápomocný. Aby na mě táta mohl být dál hrdý. Zazubil jsem se, když do mě Nicos šťouchnul a nazval králem. "No, král je můj táta. Já jsem spíš takový princ," uvedl jsem na pravou míru.
"No a vlastně co ty a Gallirea? Narodil ses tady? A sourozenci? Máš?" Zavedl jsem téma někam jinam, abych se o svém kamarádovi také něco dozvěděl.

Prohlížel jsem si skupinku, která měla vyrazit na lov. Ale vlastně jsem nemusel nad ničím přemýšlet, protože v téhle partě, kromě Maiy, jsem už lovil a byli jsme úspěšní. Takže jsem nepochyboval o tom, že budeme i tentokrát.
Slova se ujala Nina, ale mluvila spíš teď k vlčatům. Docela mě překvapilo, že byla na ně docela přísná, nicméně to bylo určitě potřeba. Hlavní bylo, aby se nepletli pod nohy. I když po předchozí zkušenosti v roli diváků snad už věděli. A třeba na jaře, až trochu ještě povyrostou a zesílí, budou moci jít s námi. Ale předtím to bude chtít trénovat lov zajíců.
Ještě než jsem následoval otce a Ninou, zaběhl jsem k Saelind, abych jí věnoval rychlý polibek a ujistil ji, že budeme brzy zpátky. Pak už byl čas vyrazit. Hned vzápětí se ke mně přitočila Ciri, která mě nejdřív znovu pozdravila a tak jsem jí odpověděl úsměvem a kývnutím. Než jsem stačil něco říct já, ještě jsem si vyslechl gratulaci, jak nám to se Saelind sluší. To jsem samozřejmě věděl, ale bylo hezké to slyšet. "Díky, sestřičko. Jsem rád, že sdílí mé city," řekl jsem s úsměvem, ale na mlhu, která se táhla nad krajinou, jsem se zamračil, aniž bych přestal poslouchat, co Ciri povídá. "Neboj, někde na tebe ten, který je tě hoden, čeká. Nebo možná už hledá," usmál jsem se povzbudivě. Pro mou sestřičku samozřejmě jen ten nejvhodnější kandidát. Žádná bačkora. Škoda, že Saelind neměla bratra, byli bychom pěkná partička. "Já bych chtěl navštívit Vivianne, ale nevím, kde přesně ten její domov je," reagoval jsem na její poznámku, že by ještě před zimou chtěla vyrazit na nějaké ty toulky. "A co tvoje žebra? Vypadá to, že už v pořádku? Zajímal jsem se, jestli je sestra v pořádku. Nerad bych ji zase viděl bojující sama se sebou.

//Severní Galvatar

Září (4/10) | Nicos

Dál jsme se o možnostech interakce s vlčaty nebavili. Ovšem to bychom taky mohli polemizovat kdo ví jak dlouho. Já jsem vlastně taky neměl zkušenost s nikým mladším, dokud se mi nenarodili sourozenci. A docela mě překvapovalo, jak mi to celkem přirozeně s nimi šlo. Možná to bylo tím, že oni byli docela fajn a hodní. Možná později, až s nimi bude pořádně mávat puberta, to bude složitější. Ale na to jsme si museli chvíli počkat. To se teprve ukáže, co s Thyrou, Verou a Ezekielem udělá cesta k dospělosti.
Pro změnu jsme tedy chvilku debatovali o tom, že můj táta je evidentně talent od narození na dohazování a hledání si partnerek. Vlastně jsem ale nevěděl, jak na tom byl v době, kdy se seznámil s Lucy. Na to jsem se asi nikdy neptal? Nebo možná ano jako malý, ale už jsem si to nepamatoval. Překvapeně jsem pak mrknul na Nicose, vypadalo to, že i když to vypadá, že je společenský a neví, kdy má přestat mluvit, tak i na druhou stranu je občas těžké udělat první krok. Ale musel jsem s ním pak souhlasit. “No, asi to někdy trochu dře, a někdy to jde úplně samo,“ řekl jsem zamyšleně. “Se Saelind jsem měl pocit, že se známe už dlouhé roky,“ dodal jsem a hrábl tlapkou do písku. “Ještě je vlastně k mání moje sestra Ciri,“ řekl jsem zamyšleně. Moc jsem Nicose ještě neznal, ale vypadal jako někdo správný, spravedlivý a pro svou polovičku by udělal cokoliv, prostě takový já, ale… “Ale myslím, že by asi do jiné smečky nechtěla odejít. Co nemáme matku, i když je dospělá a samostatná, má ráda návraty a oporu ve mně a tátovi,“ dodal jsem zamyšleně a omluvně se usmál.
Ale na chvilku jsme zabrousili i jinam – totiž jaké jsou vlastně moje povinnosti, jakožto Bety. “No, asi vše, co tohle postavení obnáší plus stále zůstávám ochráncem, takže – zástupce táty a Niny, hlídání a značkování našeho území… S přijímáním členů úplně nevím, ale možná i já bych mohl někoho přijmout, kdyby Alfy byly mimo nějakou dobu,“ řekl jsem pomalu zamyšleně, jestli jsem na něco nezapomněl. “A taky se budu pořád dál účastnit lovů jako doposud. To je takový… Jsem prostě všestranně využitelný, když jsem i zvládal hlídat mladší sourozence a učit je používat čenich při hledání kořisti,“ dodal jsem se smíchem.

Naše nová členka mi potvrdila, že se jí tu moc líbí. Ovšem já jsem si vzápětí uvědomil, že se ptám asi moc brzy. Nejspíš se tu ještě chudinka rozkoukávala. Což mi vlastně následně potvrdila ještě tím, když jsem se zajímal, jestli ji moji mladší sourozenci moc nezlobili. Ještě se nestihla seznámit, no jasně. Ale trochu mě zarazilo jméno, které jsem neznal, a tak trošku zaraženě zamrkal. “Tak jméno Ikran neznám já,“ usmál jsem se trošku nesměle. “Ale byl jsem docela dlouho pryč, tak… To vypadá, že jsme se rozrostli celkem rychle o další členy,“ řekl jsem spokojeně. Táta z toho má určitě taky radost.
Táta s Ninou se zase vrátili. No, tak to měli vyřešené rychle, což bylo fajn. Krátce za nimi se také vynořily mezi stromy tři postavy – Thyra, Vera a…? Musel jsem se uchechtnout, protože tohle určitě nebyl Ikran – byla to slečna. Takže jsme měli evidentně za tu dobu, co jsem tu nebyl, tři nové členky! No skvělé. Pohlédl jsem na Saelind, kterou jsme vlastně taky mohli považovat za členku smečky. Jen nás ještě čekal úkol oznámit to jejím rodičům. Ale na to byl ještě čas.
A aby toho nebylo málo, zahlédl jsem ještě krásnou vznešenou mladou dámu, která se blížila k naší skupince. Má elegantní sestřička Ciri se nesla tak, jak jsem ji ještě neviděl. A to se mi vážně líbilo, tahle její hrdá chůze jako princezna. Tak se vyskytla celkem vhod, protože táta akorát oznámil, že by se mělo vyrazit na lov. Ciri hned bez váhání souhlasila, že se přidá. To mě taky potěšilo, znamenalo to, že nejspíš jsou její žebra už v pořádku. Mrknul jsem na Saelind. “Půjdu tedy s nimi, ty si zatím odpočiň a pak se budeme seznamovat společně s nováčky,“ usmál jsem se na ni a olízl ji čenich. Vzápětí jsem se přitočil ke své krásné sestře. “Ahoj, má krásná sestřičko, vypadáš půvabně,“ vysekl jsem jí poklonu a ještě přidal olíznutí tváře. Ani jsem si díky přítomnosti Saelind neuvědomoval, že mi docela chybí! Takže jsme to museli pak napravit. Věřil jsem také, že se Saelind budou dobré kamarádky. “Já jsem taky připraven vyrazit, tati,“ řekl jsem a usmál se na Maiu, která se také rozhodla k nám přidat. To bylo naprosto ideální! Mrknul jsem ještě na mladší sestry a jejich kamarádku. Ještě byly docela mladé na to, aby se lovu účastnily aktivně, nicméně mohly se zapojit aspoň do čenichání a hledání stáda.

Zvedl jsem hlavu, když jsem ucítil blížící se pach, který mi nebyl povědomý. Samozřejmě jsem zpozorněl a zaujal postavení hodné Bety. Nebo aspoň jsem si to myslel, že vypadám tak nějak slušně a jako druhý nejvýše postavený jedinec ve smečce. Také jsem samozřejmě byl připraven být ochráncem své milé, i když pach napovídal, že se jedná o vlčici. Za několik okamžiků jsem spatřil vskutku originální kožíšek, který se k nám přiblížil. Naklonil jsem hlavu na stranu a pohlédl krátce na Saelind, která se také zvedla, ale stála spíše nesměle.
Netvářil jsem se nepřátelsky, ale byl jsem ostražitý. I když mi něco říkalo, že tahle vlčice se tu jen tak neproducíruje v rámci toulkách po kraji a náhodou zabloudila do Cedrového lesa. A jak se vzápětí ukázalo, měl jsem pravdu. Vlčice se tvářila přátelsky, slušně pozdravila a hned správně odhadla, že jsem syn Etneyho – soudě podle mého vzhledu. Nesměle jsem se usmál a podíval se do jejích očí, z nichž každé bylo jiné. “Ahoj Māio, rád tě poznávám. Máš pravdu, jsem Reonys,“ potvrdil jsem její domněnku. Z toho by měl táta radost, kdyby slyšel její tvrzení, že vypadám jako on, i když to asi beztak ví. “Tohle je Saelind, moje partnerka,“ představil jsem slečnu po svém boku. Jen jsem na chvilku zaváhal, zda mám vysvětlovat, že ještě není členkou smečky. Ačkoliv to by se mohla dovtípit podle toho, že voní jinak. “Takže jsi tu krátce, říkáš. A zatím se ti u nás líbí? Doufám, že moji mladší sourozenci tě moc nezlobili, pokud jsi už měla tu čest,“ usmál jsem se na ni, ale vzápětí jsem si uvědomil, že vlastně se mohla zatím poznat jen s Thyrou, protože Vera s Ezekielem byli se mnou. Ale oni jsou dost rychlí na to, aby i během té chvilky, co jsme byli zpátky, se seznámili se všemi a se vším, co ještě neznali.

Září (3/10) | Nicos

Filozofovat na téma, jestli je lepší znát a vědět vše dopředu, nebo to řešit za pochodu, bychom mohli asi dost dlouho. Ale to se mi nechtělo, takže jsem jen sdělil, jak to vidím já. Nicos uznal, že na tom něco také je, nicméně dál jsme to už neřešili. Raději jsme tedy přešli na téma spousta vlčat u nich ve smečce. Stříhnul jsem uchem, když se zmínil o kamarádovi, který vlčata rád nemá a má chuť mu je představit. Samozřejmě jako srandu. “No, ještě, aby ho z nich nekleplo,“ zazubil jsem se. A zadoufal, že to bude ta lepší možnost, než aby na chtěl zaútočit. Ale to snad ne – to už by byla asi vyloženě nenávist. Co se jeho osoby týkalo, takže zatím byl s tím v pohodě, protože od něj nic nechtějí. Zazubil jsem se znovu. “No, to taky může přijít,“ uchechtl jsem se při představě, že si najednou všimnou strýčka Nicose a chtějí si s ním hrát. Možná kdyby měl nějakou tu funkci učitele, tak by mu to přišlo asi jiné, to by měl pak slušnou školku, ale trávil by s nimi asi víc času. I když jsem se taky mohl jen domnívat, protože u nás nic takového nebylo. Ostatně – do nějakého toho učení jsme se zapojovali svým způsobem všichni, takže na co by byl někdo určitý.
Pak jsem vyprávěl, jak to bylo se mnou a Saelind. Vesele do mě šťouchnul, podle něj to znělo jako z pohádky. No, možná. Já jsem si dovedl představit nějakou lepší a snad i dramatičtější. Pro mě to byl spíš sen. “Hm, vzhledem k tomu, že i sobě rychle našel partnerku, když moje máma je už nějakou dobu kdo ví kde… I když podle jeho slov to bylo nečekané no. Nicméně klidně se u nás můžeš zastavit, zeptám se ho. Nebo se ho zeptám, jestli neví o nějaké další slečně, i když…“ Na chvilku jsem se zamyslel. “Saelind má sestru Proximu. Jen nevím, jestli je zadaná,“ řekl jsem pak nahlas, co mě napadlo. To by bylo fakt super, dva kamarádi randí se dvěma sestrami!

Pozdravil jsem tátu s Ninou, i když mě trochu mrzelo, že jsem jim vpadnul do láskyplného mazlení se. Něco mi říkalo, že nejspíš se taky zrovna vítali po kratším nevidění se. A tak jsem se omluvně usmál, i když to vypadalo, že se na mě nezlobí. Minimálně táta ne. Nina se s mou drahou ještě nejspíš nesetkala, když se zajímala, koho jsem to přivedl. Trochu jsem pátral v paměti. Byla tu se mnou v zimě, krátce se seznámila s mými mladšími sourozenci, ale Nina vlastně s nimi tehdy nebyla. Než jsem se však stačil nadechnout a svou milou představit, a abychom tedy slavnostně oznámili, že jsme pár, slova se ujal táta. A tak jsem vykulil oči, že to vlastně všechno zvládla shrnout sám. Přitom jsem na okamžik střelil pohledem po Saelind. Jak to ví?"
Ani jsem nemusel dlouho tápat, kde je lovkyně pokladů Vera, protože za několik okamžiků se propletla mezi stromy a veselé halekala. Nejspíš někde odbočila jinak než my, ale hlavní bylo, že byla zpátky taky. A celá, jak se mohli její rodiče přesvědčit. Takže... Zakrátko táta s Ninou odběhli do úkrytu s tím, že potřebují něco řešit spolu. Popošel jsem tedy k Saelind. "Tak to bychom tedy měli," řekl jsem se smíchem a opřel si své čelo o její.

Září (2/10) | Nicos

Byl jsem rád, že tohle snad změnilo Nicosovy myšlenky. Aspoň na chvíli – to naše společné šaškování. Ale musel jsem souhlasit, že nečekané věci jsou asi nejlepší. “No, pokud jsou to věci příjemné a milé, tak proč ne. Ale kdyby to měly být komplikace, asi by bylo někdy lepší vědět to předem a připravit se,“ začal jsem poněkud filozofovat. “Ale holt nevíme, co nám Osud chystá, tak vše musíme řešit za pochodu,“ uzavřel jsem s úsměvem co nejdříve.
Kamarádova úvaha, aby naše oznámení, že jsme pár, bylo dokonalé, byla také fajn. “No, myslím, že pro tátu to překvapení nebude. A myslím, že ostatní nám to snad budou přát,“ řekl jsem skromně, ale věděl jsem to víc než jistě. O tátovi a Ciri jsem nepochyboval. Vlastně pro ni to překvapení jistě bude.
A také jsem se slušně zajímal, jak se Nicosovi vede doma v Sarumenském lese, jestli je tam vše v pořádku. Takže jsem si oddychl, když odpověď byla vesměs kladná. Ovšem šest vlčat – wow. To asi taky občas dá jednomu zabrat. “Ty jo, tak to je někdy pořádný šrumec, co? Šest mládežníků,“ zazubil jsem se. Nemohl jsem z vlastního pohledu soudit, co jsme tenkrát zvládli my – vlastně tři. I když my jsme spíš byli ti klidnější, po Crowleyho odchodu. No a co jsem pozoroval trojčata od Niny, tak to zatím celkem ušlo. Nebo jsem jen byl ušetřen jejich velkého řádění. A samozřejmě mi to nedalo, abych si – znovu – nezkusil představit, jaké by to bylo – nebo spíš jaké to bude, až jednou budeme mít se Saelind svoje děti. Ale nenechal jsem se těmi představami unést, protože to by bylo setkání s Nicosem u konce. Ztracen ve svých myšlenkách a představách; tomu jsem se mohl oddávat, když jsem byl sám. Takže jsem raději odpověděl na otázku, kde jsme se vlastně se Saelind poznali. “Vlastně nás seznámil můj táta. Oni dva byli u jezera a já se tam zrovna nějak taky vyskytl, tak nás seznámil. Jinak všechno přišlo tak nenápadně časem, který jsme spolu trávili, v Cedrovém lese i u ní doma v Mechovém lese, pak sami…“ Rozpovídal jsem se, ale pak jsem se včas zarazil. Nebyla to asi kdoví jaká romantika. Nebo pohádka. “Zkrátka nebylo to jako blesk z čistého nebe, jako možná někdo to zažil, ale přišlo to postupně.“ Řekl jsem ještě tak nějak na shrnutí. Ale nechtěl jsem, aby se řeč točila jen kolem mě, takže jsem začal přemýšlet, co bychom tak mohli ještě probrat.

//VVJ (se Saelind)

U stromů jsme mimoděk zpomalili, ačkoliv Vera pelášila o sto šest, aby se pochlubila svým pokladem. “Tedy, ani jsem nečekal, že se tak zdržíme, když jsme vyráželi na stopování,“ řekl jsem zamyšleně a doufal, že mi táta nebo Nina nebudou nedávat. I když se snad domnívali, že jsem spolehlivý chůva.
Pak už bylo načase slušně ohlásit náš příchod. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě, nadšeně a snad i rádoby hrdě jsem zavyl. Chvíli jsem tiše poslouchal, jestli dostanu nějakou odpověď, i když to se vlastně u nás moc nestávalo. Ohlédl jsem na svou milou, která začínala být poněkud nervózní. “Půjdeme?“ Usmál jsem se a lehce do ní drcnul, aby věděla, že tu jsem jako její opora a že se nemá čeho bát. Moji rodinu už přeci znala a teď do ní patřila i ona. Vlastně teď jsem si tak naplno uvědomoval, co to znamená. Odteď bude členkou naší velké rodiny, kde bude v bezpečí, chráněna a mnou rozmazlována. Zachvěl se mi žaludek, jako když jsme si vyznávali city poprvé. Vážně se to dělo, nebyl to jen sen. I když jsem občas měl pocit, že bych se měl nechat štípnout.
Pomalu jsme kráčeli směrem, kterým jsem cítil tátu a Ninu. Byli naštěstí nedaleko. “Hm, možná půjdeme zase na lov. Tak ty si tady pěkně odpočineš, nebo se tu porozhlédneš, a já s ostatními zase složíme nějaký pořádný kus vysoké a dostaneš ten nejlepší flák masa,“ řekl jsem Saelind, upřel na ni své zelené oči a počechral jí srst na tváři.
“Tati, Nino!“ Usmál jsem se na svého otce a… nevlastní matku? Ne, to ne. Jeho partnerku. “Zdravíme vespolek! Neradi rušíme,“ trylkoval jsem vesele a po očku sledoval, zda není má milá až moc nervózní. “Hledači pokladu tu nejsou? Nejspíš ještě lítají někde mezi stromy,“ ohlédl jsem se, čekal bych, že Vera už tu bude.

Díky tomu, jaká byla Vera horlivka, to netrvalo dlouho a něco našla. Respektive začala se ke svému pokladu dostávat. Se Saelind jsme se mezitím v klidu posadili, blízko sebe a pozorovali mou sestru. Počasí k tomu bylo příjemné, na obloze jen pár mraků, takže zatím jsme se nemuseli bát, že bychom zmokli. Navíc teploty byly akorát, to zase pro změnu jsme nemuseli řešit, zda Vera z toho úsilí nechytne úžeh.
Zakrátko už mladá slečna vesele jásala – svůj poklad nesla směrem k nám. Saelind nadšeně vyskočila a Veru chválila. “Dobrá práce, jsi šikulka,“ usmál jsem se na ni. Nestihl jsem se však pořádně podívat, jaký kamínek to vlastně našla – okamžitě ho popadla zase do zubů s tím, že to musí ukázat matce. Na nic už nečekala a pelášila směrem k lesu. Usmál jsem se a pohlédl na svou milou. “Asi bychom se také měli ukázat a podělit se o tu skvělou novinku,“ řekl jsem a políbil ji na čenich. “Táta bude určitě radostí bez sebe,“ dodal jsem a při té představě se musel culit. Bylo mi jasné, že svým způsobem si připíše zásluhy; přeci jen nás dva seznámil on sám. A protože Saelind nic nenamítala, hned jsme se vypravili po stopách Very do Cedrového lesa.

//Cedrový les (manipulace se Saelind povolena)

S nadšením jsem pozoroval, jak je Vera úplně v sedmém nebi a totálně nadšená z pokladu. Vlastně jsem ani nečekal, že by ji to mohlo až tak nadchnout, i když – u mládeže to asi zatím ještě asi bylo dobré. Jakmile budou puberťáci, asi už budou mít jiné zájmy. A kromě toho byla také nesmírně soutěživá, což asi nebylo divu.
A tak jsem nechal ty dvě, aby vesele pobíhaly, povídaly si a hledaly poklad. Já jsem se držel spíš tak opodál a zvědavě pojukával, jestli nenajdu něco, co by odpovídalo Saelindinu popisu. Netroufnul jsem si ale nic najít jako první, abych Veru nezklamal, že něco nenašla jako první. Když se však nachomýtla blízko hranic s naším lesem, nejspíš už konečně byla mise úspěšná a ona něco našla. Aspoň podle toho, jak nadšeně vřískala. Vesele jsme se na sebe se Saelind podívali a pak šli za ní, aby se nám pochlubila. Ta zatím zuřivě rejdila v písku. “Použij hlavně tlapky, Vero, jestli potřebuješ hrabat!“ Připomenul jsem jí se smíchem, protože by byla schopna snad orat čumákem.

Září (1/10) | Nicos

Pořád jsem z Nicose cítil takový zvláštní neklid. Ale nechtěl jsem se na nic vyptávat, vlastně vysvětlení se mi už dostalo. Posledně tady byl docela v pohodě, ale tenhle poslední zážitek se mu evidentně dostal dost pod kůži. Vlastně ani bych se nedivil, kdyby se rozhodl jít někam jinam. Nicméně zatím se docela statečně držel.
A tak jsme raději změnili téma a zaměřili se na mě. Nebo vlastně můj společník se zajímal. Vesele pak kolem mě obcházel a prohlížel si mě. Já jsem hrdě vypjal hruď a zvedl nos do výšin, aby bylo vidět, jak jsem moc teď velký a taky důležitý. Což teda samozřejmě nebyla pravda, ale to veselo aspoň Nicosovi pomohlo myslet na něco jiného. Zpráva o partnerce ho evidentně také nadchla. “Obojí bylo takové dost nečekané, abych pravdu řekl,“ zazubil jsem se skromně. Byl vlastně také první, kdo to věděl – ani rodina zatím ne. “Vlastně jsi první, komu to říkám, ještě ani táta o tom neví,“ zazubil jsem se na něj spiklenecky. “Ne, že bych to schválně tajil, ale neměl jsem zatím možnost s ním mluvit,“ uvedl jsem na pravou míru. “A co u tebe doma? Všechno ok?“ Zajímal jsem se.

Srpen (3/10) | Nicos

Nicos evidentně neznal totožnost toho tvora, který mu prováděl nemilou věc – nebo možná nenáviděníhodnou, to bylo lepší pojmenování. Ale i já jsem tedy s ním vrtěl hlavou, jakože to vážně nechápu. Taková drzost! Vlastně já osobně jsem nebyl pomstychtivý, ale provést nějakou lumpárnu na oplátku za to, že se takhle choval… A pořádnou lumpárnu, ne nějakou maličkost, to by asi jako šlo. Jenže když jsme nevěděli, o koho se jedná ani kde ho hledat, tak jedině si pomoci aspoň nadávkami. Jen jsem si marně snažil vybavit, zda se mi Nic při prvním setkání zmiňoval o jeho nelibosti s vodou. Nejistě jsem přikývl, přeci jsem nemohl nahlas přiznat, že si nemůžu vzpomenout!
Ale pak můj společník obrátil list s tím, jestli je u mě něco nového. “No vlastně ano, mám dvě velké novinky,“ usmál jsem se zasněně, jako pokaždé, když jsem jen pomyslel na svou milou. “Táta mě povýšil na Betu,“ řekl jsem rádoby skromně, ale cítil jsem se na to nesmírně hrdě. “A mám partnerku, jmenuje se Saelind, pochází z Mechového lesa,“ řekl jsem ještě druhou novinku a něco malého o své lásce řekl, jestli se s ní náhodou někdy nesetkal.

Srpen (2/10) | Nicos

Chvíli to vypadalo, že Nicos moji přítomnost vůbec nezaregistroval. Až jsem měl na okamžik strach, že je úplně mimo realitu, ztracený ve svém světě. Ale naštěstí jsem se dočkal. A také dostal mírně vynadáno, protože rezavo-bílý vlk měl za to, že se plížím jako duch a vylekal jsem ho. "Promiň, to jsem nechtěl," Zakřenil jsem se na něj přátelsky, i když jsem měl za to, že by asi nevnímal, ani kdybych tady halekal jak na lesy, tak byl zabraný do svého světa. Nebo ztracený v myšlenkách. Možností, jak tohle říct, bylo mnoho. Ale v podstatě šlo o to stejné.
Poslechl jsem si tedy vyprávění, nebo možná spíš jen zkrácenou verzi toho, co ho trápilo. Naklonil jsem hlavu na stranu a bedlivě poslouchal. Pak jsem se zamračil. "Hm, co to bylo za debila,, který dělal něco, co je ti nepříjemné? To bych mu snad zakroutil krkem," ušklíbal jsem se.