Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem se usmíval, když mě mamka ujistila, že se nemusíme za nic omlouvat. Ale na druhou stranu, přeci jsme byli aspoň s tátou. I když ona asi měla také dost práce s tím, aby udržela les označkovaný, aby sem nepřišli žádní cizinci. Vést smečku… Nebo být Alfou rodinné smečky, asi nebyla žádná sranda. Říkal jsem si, že by bylo docela fajn, kdyby nás tu bylo víc. Aspoň o dva tři vlky, kteří by se zapojili do lovů jídla a hlídání území. A také by nebylo špatné poznat nějaké nové tváře, že jo. Ne, že bych měl něco proti svým rodičům nebo své milované sestře, to vůbec ne, ale… Přeci jen jsem už začínal pociťovat, že bych měl také vyrazit někam na vlastní pěst. Poznat nová místa a nové vlky. I když samozřejmě v prvé řadě musím splnit své předsevzetí a navštívit bratra.
Mamince jsem donesl kus uloveného kamzíka. Měla z toho ohromnou radost, hned se pustila do jídla. Bylo to na ní vidět, že je hladová, vůbec také neměla lesklý kožíšek jako jindy. Takže jsem se také zařekl, že musíme doplňovat zásoby pravidelně, hlavně teď v zimě, abychom všichni měli dost sil. Samozřejmě mi vytanulo na mysli varování matčina bratra Sigyho. Tenkrát si snad myslel, že rodiče jsou absolutně neschopní a nechají nás někde strádat, nebo dokonce pojít hlady a zimou. Možná bylo nestandardní odejít ze smečky těsně na začátku zimy, ale naši to zvládli.
Zastříhal jsem ušima, když se mamka zajímala, jestli jsme nepotkali nějaké malé černobílé vlče. Zavrtěl jsem hlavou. Údajně se jí nedávno ztratilo. Takže to evidentně byl ten pach, který jsme předtím s Ciri ucítili, ale nevěděli jsme, komu ho přiřadit. “To znamená, že máme novou členku smečky?“ Zajímal jsem se dychtivě. No, sice holka, ale pořád lepší než nic. I když tedy spíš kamarádka pro sestru. Ačkoliv maminka o ní mluvila jako o vlčeti, takže byla nejspíš o dost mladší, než my dva. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jestli si náhodou naši nepořídili další potomky a nám se o tom zapomněli zmínit, ale tu myšlenku jsem hned zaplašil. Na to by určitě nezapomněli.
Zatímco se mamka vyptávala Ciri, jestli nepotkala nějakého vlka, který by ji zaujal, pozoroval jsem tátu, který vypadal poněkud nesvůj. Pořád si otíral čumák, leskly se mu oči. Než jsem se nadál, kýchl a z nosu mu vyletěl obláček třpytek, stejně jako předtím mamce. Naklonil jsem hlavu na stranu a nechápal, co je tohle za nesmysly. “To je nějaká nová hra, nebo co?“ Zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že tohle hra nebude. Spíš nějaký podivný projev nemoci. Zachytil jsem své jméno, maminka se ptala pro změnu mě, jestli jsem nepotkal nějakou oslnivou vlčici. Tajně jsem se ušklíbl, jak jsem mohl nějakou potkat, když jsem byl dlouhodobě ve společnosti sestry a táty. Navíc jsem vlastně doposud ani neměl myšlenky na to, že bych se měl nějak zajímat o vlčice. Mamince jsem však samozřejmě odpověděl zdvořile. “Ne, mami, nikoho jsem nepotkal.“ A zase se věnoval tátovi. Už jsem mu chtěl navrhnout, aby si šel odpočinout do úkrytu. Mamka by měla jít s ním, aby byli oba v suchu a teple. Jídlo tam mají, ale co voda… “Jo, tati, měl bys jít do tepla úkrytu,“ odsouhlasil jsem. Nevěděl jsem, nakolik je to vážné, nicméně rozhodně by nebylo dobré, aby to podceňoval. “Mami, neměla bys jít taky? Ať jste oba v teple. Jídlo tam ještě je,“ podíval jsem se starostlivým pohledem na mamku. Sice se před chvilkou oba poněkud škorpili… Nebo možná jen škádlili… U nich jeden neví, jak to mezi sebou myslí, zda vážně nebo jako legraci, ovšem… Jako nemocní by zkrátka měli oba držet spolu a být hlavně v klidu. Pohlédl jsem na Ciri, jestli mě v tom přesvědčování podpoří. No, táta byl vlastně už skoro jednou nohou na cestě, takže už bylo na mamině, jestli půjde taky. Hlavně odpočívat potřebovala, aby nabrala síly. “My zatím počkáme v lese, kdyby se vrátila ta…“ zalovil jsem v paměti jméno mláděte, které mamka předtím zmínila. “Seliah…? A zůstaneme poblíž, kdybyste něco od nás potřebovali,“ usmál jsem se na mamku.

Chvilku jsem čekal, až se mamka pořádně přivítá s Ciri. Ta mezitím jediným dechem mamce odvyprávěla, co všechno jsme zažili. Překvapeně jsem na sestru hleděl – vážně se snad ani jednou mezi větami nenadechla. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, to byla celá ona. Zkrátka ještě pořád trošku splašená. I když tohle jí asi zůstane. Zatím jsem mamku starostlivě pozoroval, i sestřička si všimla, že mamka není úplně v kondici. Přišla mi hodně hubená a taky ustaraná. Měl jsem na nás najednou vztek, byli jsme pryč tak dlouho a ona si o nás určitě dělala starosti. Byli jsme už sice dospělí, ale… Ona byla hlavně sama na celý les.
Pak si mamka všimla mě, vyskočila na nohy a také mě objala. Přitiskl jsem se k ní a vdechoval tak známou a uklidňující vůni. Ať jsem byl sebedospělejší, máminým něžnostem se zkrátka nic nevyrovná. To snad je potřeba celý život, pokud to jde. Vzpomněl jsem si na Crowleyho, který se rozhodl, že s námi nový domov hledat nebude. Možná že se tak rozhodl, i když jsem tenkrát naprosto nechápal proč, navíc byl ještě malý… Určitě měl pozornost dědečka a dalších vlků, nebo spíš vlčic – tetiček, které se o něj staraly, ale… Máma je prostě máma. “Ty jsi nám taky chyběla, maminko, moc,“ řekl jsem tiše do jejího kožíšku. “Omlouvám se, že jsme byli pryč tak dlouho,“ řekl jsem ještě.
To už k nám přišel táta, trošku nesměle, a také se mamce omlouval. Lehce jsem zavrtěl ocasem a věnoval mamince ještě jeden omluvný úsměv. Byl jsem si jistý, že se na nás nevydrží zlobit dlouho. Pak mě napadlo, že bych měl mamce donést kus kamzíka, aby se posilnila. “Hned jsem zpátky,“ řekl jsem a odběhl do úkrytu. Bylo mi jasné, že sám celou mrtvou kamzici nedotáhnu, ale kus bych snad mohl zvládnou. Došel jsem k zadní noze, uchopil ji těsně nad kopytem a tak dlouho trhal, tahal a škubal, až šlachy, kosti, svaly a vůbec všechno, co drželo pohromadě, respektive nohu u těla, se uvolnilo. Na chvíli jsem se posadil a ztěžka oddychoval, to tedy byla fuška! Když jsem se pořádně vydýchal, popal jsem ten kus masa a táhnul ho s námahou zpátky k mamce. Když už jsem byl poblíž a zrovna si mě nikdo nevšímal, na chvilku jsem maso položil, abych se zase rychle vydýchal. Musel jsem přece vypadat, že je to pro mě hračka, táhnout pěkný kus žvance mamince k jídlu, aby se posilnila. Takže teď jsem se tvářil docela nad věcí, hlavu nesl pokud možno vzhůru a ocas nesl hrdě nahoru. Sice mi krapet vystřelovala bolest do zad, protože to byl nepohodlný způsob, nést hlavu se zátěží výš, nicméně co bych pro mamku nevydržel.
Jenže vzápětí jsem vytřeštil oči, otevřel tlamu dokořán, takže mi zase maso spadlo na zem. Několikrát jsem zamrkal, jestli jsem správně viděl. Mamka zrovna kýchla a z nosu jí vystřelila záplava třpytek. A k tomu ještě cosi, co mělo barvu duhy. Evidentně ani ona nevěděla, co to mělo být, vypadala stejně překvapeně, jako já. “Ty jo, mami, co to bylo? Nějaká magie?“ Zeptal jsem se překvapeně. Nečekal jsem ale hned odpověď, protože byla zrovna u táty, takže si s ním chtěla asi promluvit. Zatím jsem aspoň přistrkal svačinku určenou pro ni aspoň o něco blíž.

Než mi táta stačil odpovědět, kam se poděl a kde je vlastně máma, vlítla mezi nás Ciri, dala tátovi rychlou pusu a zase byla tentam. Překvapeně jsem se za ní díval, ale ještě jsem stihl zachytit, že mluvila o mamince. Vesele jsem zavrtěl ocasem, takže maminka byla taky zpátky, ale nejspíš někde jinde. A jelikož byl táta blíž, zachytil jsem prvně jeho pach, na ty další jsem se jaksi nezaměřoval. No, ostuda. Každopádně táta se pustil do vysvětlování ohledně toho druhého vlka. Údajně to byl opravdu on sám, ale pak ho vcucnul nějaký kámen na Kopretinové louce. S vykulenýma očima jsem se na něj díval. Nechtěl jsem být nezdvořilý a zajímat se o jeho psychické zdraví, protože jsem jaktěživ neviděl, aby někdo zmiznul v kameni, nicméně… Možná to byl jen povedený přelud, který viděl nejen on, ale vlastně mi všichni. Odfrknul jsem si. Doufal jsem, že nic takového se už nebude opakovat. A hlavně, aby se to nestalo třeba mně. “Tak hlavně, že už je ten druhý pryč a všechno je snad už v pohodě,“ brouknul jsem úlevně.
Táta mě pochválil za to, že jsem se o sestru dobře postaral. Spokojeně jsem se usmál a vypjal hruď. To byla přece samozřejmost, že se postarám o mladší sestru. “Chvíli jsme na tebe čekali, ale měli jsme hrozný hlad, tak kamzíče jsme snědli a jeho matku odtáhli do úkrytu, kde jsme si trošku schrupli. Pak jsme se chtěli vypravit na průzkum hranic lesa, koho a co vlastně máme vedle nás, nechtěli jsme jít nikam pryč, abychom se s vámi zase neminuli,“ začal jsem vyprávět, co jsme zažili, respektive dělali s Ciri. K zážitkům, pokud by vůbec nějaké zajímavé byly, jsme se ještě vlastně nedostali.
“Jdeme za mámou,“ řekl jsem poté, protože táta asi vážně nerozuměl, co sestra předtím řekla. Ovšem bylo by zvláštní, že ji ještě necítil. Šťouchnul jsem do něj a rozběhl se směrem, kterým před chvilkou běžela Ciri. A kde jsem cítil mámu. Stačilo jen pár kroků a už jsem mamku viděl v objetí s Ciri. Radostí se mi zatetelilo srdce a mírně se mi stáhl žaludek. Byl jsem tak rád, že ji zase vidím! Až možná už věkově dospěl, maminka byla zkrátka maminka. Zastavil jsem se kousek opodál, abych nerušil jejich setkání. “Ahoj, mami,“ pozdravil jsem s veselým úsměvem a vrtěním ocasu.

//úkryt

Trpělivě jsem čekal, co mi sestřička poví k mému vzhledu. Pobaveně jsem u toho sledoval její kritické oči. Dávala si načas a tvářila se u toho všelijak. Nakonec to její hodnocení dopadlo vcelku dobře, údajně mi trčelo místy pár chlupů, takže svou packou vše napravila a prohlásila, že můžu vyrazit, ostudu neudělám. Zasmál jsem se a drcnul do ní čenichem. “Ne každý je za každých okolností dokonalý, jako ty,“ zakřenil jsem se.
A jelikož jsme se oba shodli na tom, že bychom se mohli vypravit na průzkum okolí lesa, než se naši vrátí, vypravili jsme se tak z úkrytu ven. Ujistila mě, že je mi v patách. O tom mě ani nenapadlo pochybovat. Když jsme vykoukli z úkrytu, bylo ráno. Celkem svěží, všude bylo mokro, takže nejspíš pršelo. Ovšem mi byli v bezpečí úkrytu, takže naše kožíšky byly krásně suché. Zhluboka jsem se nadechl a vpustil do plic čerstvý a trošku chladný vzduch. Spokojeně jsem se zatetelil, tohle byla vážně boží vůně, kterou bych mohl fetovat snad celý den. Přitom mě však do čenichu uhodil ještě jeden pach. Zavětřil jsem znovu, abych si ověřil, že jsem se nespletl. Samozřejmě, že ně. “Táta!“ Zavýskl jsem vesele, mrknul na Ciri a rozběhl se jen několik metrů od úkrytu, protože jsem pak i zahlédl jeho šedivý kožich. S úsměvem jsem tedy mířil k němu. “Nazdar, tati! Konečně jsi tady! Kam jsi zmizel? Nic jsi nám neřekl! A kde je máma?“ Zahrnoval jsem ho otázkami, na které jsem potřeboval okamžitě znát odpověď. Ovšem ta poslední otázka byla nejdůležitější.

Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem spal, ale když jsem pomalu rozlepil oči, Ciri už byla vzhůru. Evidentně jsem ale musel spát hodně tvrdě, protože jsem neslyšel vůbec nic. I když je fakt, že moje sestřička uměla být vždycky nesmírně potichoučku. Nicméně jsem se probudil ve stejné poloze, jako jsem usnul, takže jsem se ani nehnul. Tiše jsem zívnul a zvedl hlavu. Ciri si všimla, že už jsem se probudil a vyzvídala, jestli jsem se také vyspal do krásy. “No, to mi musíš povědět ty, já se ještě v odraze vody neviděl,“ zazubil jsem se na sestru. “Ale jinak se tu spí dobře, to máš pravdu,“ přikývl jsem. Ačkoliv jsem byl tak unavený, že mi bylo jedno, jestli spím v úkrytu nebo pod stromem. Pomalu jsem se zvedl a protáhl se. No, nevypadalo to, že by naši se po nás sháněli, to už by tu určitě byli taky. Nebo aspoň jeden z nich. Oklepal jsem se, olízl si čenich a zamyslel se, co bychom mohli podniknout. Než jsem však stačil zaměstnat mozkové závity, ozvala se Ciri. Měla evidentně stejnou věc na mysli – respektive snažila se vymyslet, co budeme dělat, než se naši vrátí. Rozhodně jsme se shodli v tom, abychom neopouštěli les, to byla jasná věc. Nechtěl jsem odejít za Crowleym dřív, než se uvidím s mámou a možná i tím novým členem smečky. Návrh mé chytré sestřičky se mi však líbil – na tom by určitě nebylo nic špatného, abychom si prošli těsné okolí lesa, abychom věděli, s kým a čím vlastně sousedíme. Aspoň bych pak věděl, kam případného zájemce o členství ve smečce nasměrovat, a hlavně, až se vrátím z Asgaaru, tak budu vědět, kudy kam. “To je moc dobrý nápad, má drahá sestřičko,“ usmál jsem se, olízl jsem Ciri tvář a rozvernými skoky se vydal zpátky do lesa.

//Les

//Les

Byl jsem neskutečně rád, když jsme se konečně ocitli blízko úkrytu. Už zbývalo jen několik metrů, abychom tam konečně kořist dotáhli. Vzchop se trochu, chlape mizerná, napomenul jsem se v duchu. Nechtěl jsem vypadat před sestrou jako žabař, nicméně pravda byla taková, že jsem ještě neměl dost sil na to, abych zvládl táhnout takového kamzíka sám. I se sestřinou pomocí jsem měl co dělat. Takže asi bylo na řadě nějaké posilování nebo trénink. To bych se ale musel poradit s tátou, co udělat pro to, abych měl větší sílu. Ostatně, byl jsem už přeci dospělý.
Dotáhli jsme kamzici do určité části jeskyně a usoudili, že ani o kousek dál ji nechceme táhnout. Ciri chytře usoudila, že vlastně ani není třeba ji táhnout někam dál. Hlavně, že byla tady schovaná, takže nebyla na dohled vetřelcům. Jenže ti kdyby chtěli, tak by ji možná našli podle pachu, podle stop krve a také podle cestičky, kterou jsme udělali, jak jsme ji táhli. Ale nad tím jsem se už odmítal zamýšlet. Přeci jen jsme měli území označkované, tak snad by se tu nikdo nevyskytoval jen tak bez dovolení. V tom jsem žádnou zkušenost neměl, takže jsem automaticky předpokládal, že každý se buď označenému území vyhne, nebo aspoň dá o sobě vědět a požádá o svolení tudy projít, pokud nejde třeba žádat o členství ve smečce, nebo někdo známý nás navštívit.
Raději jsem přestal polemizovat a rozhlížel se kolem sebe, moje oči si konečně přivykly přítmí. Nebylo to tu nijak velké ani přepychové, nicméně prostor pro malou rodinu byl dostačující. A hlavní věc: bylo tu teplo a sucho. A příjemně to tu vonělo mechem a hlínou. “Skromný, ale dostačující úkryt,“ zhodnotil jsem ještě nahlas. Hned poté jsem následoval Ciri do zadní části úkrytu, kde bylo příjemně teplo – vlastně tepleji než tam, kde jsme nechali kamzíka. Ostatně, tam to bylo i blíž vchodu, takže tam logicky i trošku víc táhlo. Ale tady bylo fajnově. Plácnul jsem sebou na zem vedle Ciri a hlasitě zívnul. Ten lov byl vyčerpávající, jídlo nás zasytilo, a to tahání nás unavilo ještě víc. Byl jsem si jist, že naši nás případně najdou podle čichu. Víc už jsem nepřemýšlel, protože jakmile jsem spustil víčka dolů, začal jsem tiše pochrupovat.

Dál jsme už nic neprobírali a raději si v klidu plnili žaludky. No, byla to vážně mňamka. Rozhodně lepší a vydatnější než zajíc. A ryba se s tímhle vůbec nedávala srovnat. Brr, představa, že bych měl jíst hnusnou slizkou rybu, to se mi ani trochu nelíbilo, takže jsem to honem zase zaplašil. Celou dobu jsem ale napjatě špicoval uši, jestli se naši neblíží. Nebo aspoň jeden z nich. Jenže kde nic tu nic. Tiše jsem odfrkl a dožvýkal poslední sousto. Už jsem byl dost plný a jedním pohledem na sestru mi bylo jasné, že je na tom stejně. Možná jsme si měli nejdřív odpočinout, než se pustíme do přesouvání jídla a už jsem to chtěl Ciri navrhnout, ale ona byla rychlejší. Souhlasně jsem přikývl, půjdeme pomalu. Rozhodně nemáme kam spěchat, takže případně si můžeme dělat přestávky. A tak jsem pomohl sestřičce čapnout kamzici a táhnout ji směrem do úkrytu. Ale musel jsem se nechat vést, protože jsem si – ano, velká ostuda – nepamatoval, kde přesně je. I když mi něco říkalo, že to byla skála uprostřed lesa, neměl jsem asi dosud možnost se tam pořádně rozhlédnout.
Musel jsem uznat, že táta musí mít pěknou sílu, když tu těžkou, a hlavně bezvládnou kamzici zvládl táhnout sám. My na to byli dva a měli jsme co dělat, za chvilku jsme funěli oba. Naštěstí se úkryt nacházel celkem nedaleko, takže jsme ho měli brzy na dohled.

//Úkryt

Moje malá sestřička naštěstí uznala, že mám pravdu. No, nic jiného jí asi nezbývalo, protože vážně to tak bylo. I když jsme oba byli překvapeni tím, že mamka je někde pryč, takže jsem na tuhle její úvahu přikývl. Nejspíš si chtěla trošku protáhnout nohy. Nebo nám jen chtěla jít naproti, i když samozřejmě nemohla vědět, odkud se vynoříme, když nevěděla, kam jsme šli. Tedy aspoň jsem měl za to, že přesně nevěděla, kde se nacházíme. Pokud jí ne to nevyklopil ten tátův klon, že jsme u Života a musí nás tam pak vyzvednout. Ovšem tátovou náhlé zmizení bez jediného slůvka bylo přinejmenším podezřelé, to zkrátka nebyl jeho styl. Zachmuřil jsem se. “Ano, to mu vůbec není podobné,“ shrnul jsem nahlas. Jen jsem doufal, že si s ním nehraje Osud, nebo snad Smrt či Život a neodvlekli ho nějakým kouzlem někam proti jeho vůli. “Každopádně my se odtud nehneme, aby nás naši našli,“ řekla jsem ještě nekompromisně, i když mi bylo jasné, že se Ciri odtud nebude chtít hnout, aby hledala mámu nebo tátu. Bude zkrátka jednodušší počkat tu na ně. I když se tím sice o něco odkládal můj záměr navštívit Asgaarský les, ale to nebylo až tak strašné. Crowley nevěděl, že se za ním chystám, tudíž na mě nečekal a nezdržoval jsem ho od něčeho jiného, co by mohl mít v plánu on.
Místo toho jsem na chvíli zaměřil pozornost na ten cizí pach, který jsme neznali, ale rozhodně patřil do tohoto lesa. “Možné to je,“ odpověděl jsem na sestřinu otázku, zda si myslím, jestli mamka někoho přivedla. “Nebo přišel sám, uvidíme, co nám pak poví máma, až se vrátí. Třeba jsou někde spolu, tak se pak rovnou seznámíme,“ přemýšlel jsem ještě chvíli nahlas.
Jenže už jsem si pak musel přiznat, že mám děsný hlad. Jídlo bylo dost, navíc jsem měl v plánu se pustit do mláděte, které jsme ulovili my, takže snad by se na nás rodiče nemuseli zlobit, že jsme na ně nepočkali. I Ciri měla hlad, protože vzápětí se ozvalo z její strany hlasité zakručení v žaludku, až sem se zazubil a ohlédl se, jestli ten zvuk nevyplašil ptáky v korunách stromů. “To je dobrý nápad,“ usmál jsem se na Ciri. “Nadlábneme se a pak odtáhneme kamzici do úkrytu, kdyby náhodou se sem vypravil nějaký nezvaný host, aby nám to tu nesnědl, když jsme to tak pracně ulovili my. Respektive táta,“ uznal jsem a pohledem vybídl Ciri, aby se najedla první, i když ona čekala, abych jedl první já. Ale byla to přeci slečna, že. Jakmile si odtrhla kus masa, pustil jsem se do jídla i já. Maso bylo jemné a lahodné. Spokojeně jsem přežvykoval další sousto. Moc toho už nezbylo, bylo to přeci jen mládě, na druhou stranu pro nás dva to stačilo bohatě. Počkal jsem, až se nasytí i Ciri, abychom se tedy chopili samice a odtáhli ji do úkrytu.

Snažil jsem se být v klidu, ale sestra byla pravý opak. Sice se vedle mě posadila, ale stejně se ošívala jak šídlo. “Neboj, budou v pořádku. Jsou přeci dospělí,“ povzbudivě jsem se na Ciri usmál. Ostatně, byla to pravda. Jen mě trochu rozhodilo, že táta najednou zničehonic zmizel. Neříkal nic o tom, že by si musel něco vyřídit nebo že by šel mámu hledat. To by ostatně byla hloupost, mohla být kdekoliv, stejně jako Vivianne. Takže se mohli snadno někde minout. I když na druhou stranu, pokud by šel po jejím pachu, určitě by ji našel, protože mamka odešla jistě teprve krátce před námi, její pach byl ještě dost silný. Co mě však překvapilo bylo, že jsem tu cítil ještě jiný pach. Nevoněl cize, jakože tulák, ale nevoněl povědomě. “Cítíš taky ten pach cizího vlka?“ Snažil jsem se odvést sestřinu pozornost. Hned jsem ale pokračoval v tom, jak to myslím, protože by Ciri mohla začít vyšilovat, že tu máme vetřelce. “Jako myslím že tu není vetřelec, ten pach je docela cítit jako my, ale nejspíš máme nového člena,“ zamyšleně jsem se rozhlédl. Nejspíš ale ten cizinec, respektive cizinka, aspoň pro nás dva, byla někde s naší mámou, protože i tento pach se rozptylovat směrem z lesa. Bylo by to fajn, kdybychom měli aspoň nějakou posilu. I když to byla slečna. Samozřejmě jsem nedělal žádné rozdíly, ale přeci jen to možná bude bližší přítelkyně pro mé sestry. I když… Kdo ví. Neměl jsem zatím moc přátel. Vlastně žádné, jen své sestry. Nebo spíš sestru. Vivianne bych kamarádkou moc nenazval. Ačkoliv mi byla bližší než Crowley, i když ne o moc. Každopádně jsem si byl jistý, že Ciri určitě uvítá kamarádku ve smečce. Se mnou mohla probírat všechno, mohla se mnou mluvit bez obalu a narovinu, ale možná jsou věci, které holky zkrátka chtějí probírat s kamarádkou, sestrou, nebo mámou. Prostě ženské záležitosti. Při téhle úvaze jsem se musel zazubit.
Tiše jsem povzdychl, den se chýlil ke konci. Pohlédl jsem na naše úlovky. Žaludek se mi zase připomněl, takže jsem se posadil blíž ke kamzíčeti. “Mám už děsný hlad,“ řekl jsem spíš sám sobě. Pohlédl jsem na Ciri, jestli si také dá. My jsme ulovili tohle malé, takže si ho můžeme snad sníst a tu velkou necháme rodičům. A případně pokud bude mít naše nová členka hlad, rozhodně tu pro ni bude jídlo také.

//Manipulací jsem doma :)

Byl jsem nadšený, a tak plný dojmů, že jsem si ani nepřipouštěl, že bych měl být unavený. Neskutečná hrdost se mi usadila v hlavě a v srdci. Náš první lov dopadl víc než dobře. Nečekal jsem, že to půjde tak hladce, jako bychom lovili takhle už spoustu let a ne teprve poprvé. Hlavně já a Ciri. Neměl jsem moc času sledovat, jak se táta popasoval se svou dospělou samicí, ale my se sestřičkou byli skvělý tým. Jak mláděti skočila do cesty, a to se chtělo otočit, ale já byl v cestě. Pak mi pomohla ho přišpendlit k zemi a já mohl zakončit jeho život, i když to moc příjemné nebylo.
Ale zvládli jsme to, zvládli jsme to. I tu cestu domů, která byla poměrně náročná, ale zvládli jsme i tohle bez úhony a ocitli se na území Cedrového lesa. Konečně doma. Spokojeně jsem dotáhl kamzíče a nechal ho ležet vedle jeho mrtvé mámy, zatímco náš táta hlasitě oznamoval, že jsme zpátky. Začenichal jsem, jestli tu mámu někde ucítím. “Auuuuuu!“ Oznámil jsem hlasitým zavytím, že jsme zpátky. Cítil jsem, že mamka nedávno obnovila hranice, takže tu někde musela být. Tázavě jsem se otočil na sestru, táta mezitím někam zmizel. “Jen doufám, že nešla nikam pryč na dlouho,“ řekl jsem nahlas svou úvahu a ztěžka se svalil na zem. Měl jsem sice hlad, ale únava mě nějak zmohla, musel jsem si na chvilku odfrknout. Navíc jsem chtěl, aby se rodiče pustili do jídla první. Nicméně… Pokud budou pryč dlouho, nebyl jsem si jistý, jestli bych to vydržel.

Jak jsem se za chvilku dozvěděl, nemohl jsem Dráze znát, protože já jsem v té době nebyl doma, nýbrž u strýce Sigyho, jak mi osvětlila sestra. Takže se mi mohlo ulevit, že na tom nejsem ještě se svou pamětí špatně.
Teď už však mou plnou pozornost mělo zraněné zvíře, které se vybelhalo do našeho zorného pole. Jak jsme se s Ciri společně radovali, táta zatím sumíroval v hlavě plán, takže jsme se snažili držet svou radost na uzdě. A hlavně jsem si konečně také všiml, že to zvíře není samotné. Pár metrů za ním se objevilo mládě. Naklonil jsem hlavu na stranu, jednalo se tedy o samici. Ty jo, nebude to těžké? Matka sice byla zraněná, takže jsem si nedělal vůbec žádnou hlavu s tím, jak snadno ji ulovíme, nicméně to mládě vypadalo zdravé a čilé. Na druhou stranu vypadalo, že není na tomhle světě příliš dlouho. A asi ani nebude, táta rozhodl, že on uloví matku a my mládě. Pozorně jsem poslouchal jeho taktiku, čili vyrazíme všichni tři naráz v určitém kruhu, budeme je hnát před sebou směrem, kde bude terén pro nás lepší. Hlavní bylo hlídat, aby jeden z nich nevybočil, ale táta se domníval, že matka i mládě se budou držet spolu. Žaludek se mi začínal stahovat nervozitou, nechtěl jsem nic pokazit. Navíc se začalo stmívat, takže jsem zadruhé doufal, že to budeme mít rychle za sebou. Nechtěl bych už vůbec sebou někde seknout o nějaký kořen! Adrenalin mi proudil v žilách jako rtuť, zhluboka jsem dýchal, srdce mi divoce bušilo. Hlavně se uklidni, napomenul jsem se. Aby se mi klepaly nohy, to teda ne!
V prvé chvíli, kdy táta se zeptal, zda můžeme a sám vyrazil, jsem se na několik vteřin zapomněl. Pak jsem se ale vzpamatoval a následoval tátu, ovšem vypravil jsem se po jeho pravém boku, abychom udrželi zvířata v jakémstakéms kruhu. Samici nebyl problém hlídat, ostatně nepohybovala se příliš rychle, i když se snažila. Jen jsem zadoufal, že když tak zoufale bude řvát, aby jí nepřišel na pomoc taťka toho mláděte, to by bylo asi nemilé. Ale tuhle myšlenku jsem hned zahnal a obratně uhnul před kopýtkem mláděte, které se snažilo vykopnout. Matky se sice drželo, ale jak bylo zmatené, chvíli bylo u mě, chvíli na druhé straně u Ciri. Nám neutečeš, pomyslel jsem si sebevědomě.

Má domněnka, že se vedle Asgaaru nachází Borůvková smečka, byla kupodivu správná. Tedy aspoň že jsem si vzpomněl na jejich název, to také bylo co říct. Táta ještě doplnil, že odtud byl nějaký uřvaný Dráz, který nás navštívil. Zamračil jsem se, jak se snažil se vybavit nějakého vlka toho jména, ale vůbec nic mi to neříkalo. Nejspíš to bylo jen takové chvilkové setkání, které mi moc nepřišlo důležité, tak jsem ho brzy vypustil z hlavy. Možná, kdybych s ním prohodil pár slov, tak bych si ho pamatoval lépe. “Ani moc ne,“ přiznal jsem nahlas.
Následoval jsem tátu a ostražitým zrakem mapoval terén kolem nás. Upřímně řečeno, tohle nevypadalo jako místo, kde by to nějak extra žilo. Nebo možná právě ta zvířata, která neznám, mají tenhle terén ráda. Zavrtěl jsem hlavou. Tohle místo bylo leda tak pěkné na vyhlídku do širokého okolí, nicméně krásným rovným lukám se nemohlo nic rovnat. Na tátovu poznámku, že jsme blízko našeho domova a tak snad tam zvládneme ve třech kořist odtáhnout, jsem jen přikývl. Vlastně jsem neměl ponětí, kde přesně Cedrový les je, ještě jsem vůbec neměl možnost prozkoumat jeho okolí. Což jsem také musel co nejdříve napravit, kdyby náhodou někdo hledat cestu, abych pověděl, co je okolo. Nebo kdybych se já pak vracel, abych také věděl, kam jít. Ovšem teď jsem věřil tátovi, že ví, kde zhruba jsme a jak jsme asi daleko od Cedrového lesa.
Ciri vyslovila nahlas otázku, co je vlastně kamzík. Tím mě vlastně předběhla, i když já jsem se moc nechtěl ptát, abych nevypadal jako úplný tupec. Na druhou stranu táta by se mi nevysmál, že neznám veškerou zvěř, co můžeme lovit, ani tu další, která obývá Gallireu, stejně jako my. Ale před bráchou bych se asi styděl. Starší bratr a neví skoro nic. Určitě i ta Vivi toho věděla daleko víc než já. Takže jsem si mohl zase nadávat, že jsem ze všech nejstarší a vím velký nic. Poslouchal jsem tedy tátu, jak to zvíře popisuje, ale moc moudrý jsem z toho nebyl. Tedy, uměl jsem si představit zhruba srnku, přeci jen jsme ji párkrát jedli. Takže něco jako ona. Jen prý jsou menší rozdíly a i jinak skáčou. Naklonil jsem hlavu na stranu. Oni skáčou? No, tak to bude asi těžký. Ale se zajíci to taky není snadné, že, uvažoval jsem. Každopádně už brzy se jistě dozvíme, co jsou kamzíci zač.
Šli jsme pak už co nejvíce potichu, abychom případnou kořist neupozornili na svou přítomnost. Táta už nejspíš něco zachytil, protože radostně ukázal směrem a dodal, že tam určitě jsou. Do nosu mi vítr přivál netradiční vůni, takže bylo možné, že patří právě těm kamzíkům. Byla taková zvláštní. I ta byla jiná, než u srnek, ale to asi bylo normální, každé zvíře má jiný pach. Kdyby byli všichni cítit stejně, bylo by to dost matoucí, že jo. Zastříhal jsem ušima dozadu, ozval se podivný zvuk, až jsem se mírně přikrčil. V první chvíli jsem měl pocit, že jdou oni po nás, ale když jsem se otočil, viděl jsem jen trochu kamení, jak se sype z vršku kopce. Táta navrhoval, abychom zkusili nahnat zvíře někam, kde se nám bude běhat lépe a tím pádem budeme ve výhodě my, protože tenhle terén vážně byl na houby. Nedovedl jsem si představit, že bychom následovali nějaké hbité zvíře v tomhle náročném terénu, které by bylo v obrovské výhodě. Souhlasně jsem přikývl, to znělo jako dobrý plán.
Za chvilku jsem však zaslechl zase podivný zvuk a podivné táhlé… Co to vlastně bylo? To ani nešlo popsat. Něco mezi zapištěním, zakvičením s podivným funěním. Přikrčil jsem se a poodešel několik metrů od táty, schoval jsem se za keř a chvíli sledoval okolí. Zatím se nic nedělo, ale byl jsem si jistý, že se to brzy objeví. Cítil jsem to. A málem jsem zavýskl radostí nahlas, když se zpoza rohu vypotácelo zvíře, které bylo nejspíš oním kamzíkem. Všiml jsem si však, že táhne zadní nohu za sebou. Vítězoslavně jsem se ohlédl za tátou a Ciri. Je zraněný! To zvládneme! Zaradoval jsem se v duchu. Musel jsem být samozřejmě ticho, abych to zvíře nevyplašil, i když to mělo co dělat samo se sebou. Zase se ozval ten podivný naříkavý zvuk. Neboj, však my tě za chvíli zbavíme trápení, pomyslel jsem si a olízl se. Nebyl to kdoví jak vypasený kus, ale nebyl ani vyzáblý, byl jsem si jistý, že se krásně najíme všichni čtyři. Do žil se mi začínal vlévat adrenalin, a i když jsem začínal být nervózní, už jsem se těšil. Teď už bylo na tátovi, aby rozdělil úkoly a my ho s Ciri poslechli.

//Esíčka (přes Zarostlý les)

Jak jsme pokračovali v cestě, slunko se docela snažilo vysušit naše kožíšky. Také mě už pomalu přestávalo bolet břicho od smíchu. Bylo to vážně fajn. Zase jsem si připadal jako malé vlče. Bezstarostné. I když… Jaké starosti jsem měl teď, na prahu dospělosti. Učil jsem se lovit. Měl jsem se kam vrátit, protože jsme s rodiči měli malou vlastní smečku. To pro nás čtyři bohatě stačilo. Hlavně ale bych se také měl trochu vypravit poznávat okolí. Třeba, pokud se mi poštěstí se potkat s bratrem, bude chtít někam jít se mnou. Třeba má nějaká oblíbená místa, která mi rád ukáže. Ale o tom jsem se teď mohl jen dohadovat. A vlastně další myšlenkou, která mi vytanula na mysli bylo, jestli třeba někdo během té doby, co jsme byli pryč, nepřišel jako zájemce o členství v naší smečce. Bylo by to možná fajn, kdyby se tam objevil někdo další. Neměl jsem sice se svou rodinou sebemenší problém, až na bratra, který byl v tuto chvíli velkým otazníkem, nicméně mít kamaráda nebo kamarádku, který by nebyl stejné krve, by bylo fajn.
Z přemýšlení mě znovu vyrušil tátův hlas. Uvědomil jsem si, že zase nevnímám okolí ani nesleduji, co se kde děje, nebo šustne. Teda, ty jsi bystrý a pozorný, až to bolí, napomenul jsem sám sebe v duchu. Zastříhal jsem ušima a pohlédl na tátu, který se zmínil, že se blížíme k místu, kde to zná. Také dodal, že jsme blízko Asgaarskému lesu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle místo mi bylo povědomé, měl jsem pocit, že jsem tu byl jako hodně malý. Možná s mámou. Možná ještě tehdy s Crowleym. Ovšem trošku se mi stáhl žaludek. Byl jsem teď hodně blízko svému rodnému lesu, kam se brzy chystám za bratrem, případně i dědečkem. Možná bych se tam vypravil dřív, hned po lovu, ale chtěl jsem vidět nejdřív mamku. Začenichal jsem a ten pach se mi vybavoval. Ovšem cítil jsem i jiný, dost ovocný, pocházející nejspíš z druhého lesa. “A vedle je ta… Borůvková smečka?“ Zalovil jsem hodně v paměti, ale pak se mi vybavil název našich dřívějších sousedů. Pokud jsem si to teda nespletl s jiným ovocem.
Táta pak ještě dodal, že by tu mohlo být něco k snědku, občas tu vídával nějaké skokany. S otázkou v očích jsem se na něj podíval znovu. Dodal, že tím myslí kamzíky, ale já jsem vůbec nevěděl, co si pod tím představit. Podle popisu jsem znal srny, ale kamzíky ani ne. Nicméně už brzy to jistě zjistíme, co jsou tito tvorové zač. Přikývl jsem a začenichal, jestli nezachytím nějaký neznámý pach a který bych možná mohl přiřadit k zmiňovanému zvířeti.

Samozřejmě jsem se nespletl a i má malá sestřička se ke hře přidala, i když se zpočátku tvářila, že jí se nelíbí, jak jsme jí smočili kožíšek. Ale já jsem jí to nevěřil. Takže nebylo pro mě vůbec žádným překvapením, když skočila do vody za námi. Řehtali jsme se na celé kolo, plácali vodu na všechny světové strany. Už mě začínalo od toho smíchu bolet břicho a přitom jsem si uvědomil, že si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle zasmál. Nebo vůbec odvázal. Moc možností jsem k tomu neměl, takže jsem doufal, že tohle není naposledy. I když už pomalu začínal podzim, takže na ráchání ve vodě už to teď nebude, ale zase bude padat listí, a v něm se báječně vrtá, hrabe a schovává. Jen jsme teď byli v Cedrovém lese a zdejší stromy nám asi moc listí na hru nepustí, když jsou to jehličnany. Nicméně kolem nás bylo dost lesů, kde byly listnaté stromy, takže to by bylo ideální na další hry.
Ovšem teď jsem se musel vrátit do přítomnosti a nevymýšlet, kam bychom mohli jít dovádět později. Táta se smál, že jsme v přesile, ale musel uznat, že to si spáchal sám. Pokusil jsem se do něj šťouchnout, ale stál překvapivě pevně na nohou, ačkoliv se smál, až také skoro nemohl mluvit, takže se mi nepodařilo ho vymáchat ve vodě pořádně.
Za chvíli už ale táta zavelel, abychom se zklidnili, protože by se mamce nelíbilo, kdybychom byli s Ciri nemocní. “Z tebe by taky neměla radost,“ řekl jsem, ale ještě jsem neodolal, hrábnul nenápadně zadní nožkou a tátu ještě trošku ohodil. Než ale stačil zareagovat, sklonil jsem hlavu a dychtivě se napil a tvářil se, že já vlastně tu spršku nemám vůbec na svědomí. Pak jsem následoval tátu na břeh. Pořádně jsem se oklepal, byli jsme mokří teda opravdu dost. No, aspoň takové uvolnění před lovem. Teď bylo docela příjemně, slunko se vylouplo na oblohu a vypadalo to, že s námi nějakou dobu pobyde, takže jsme nemuseli mít obavu, že budeme mokří dlouho. Jazykem jsem se uhladil srst na hrudi a počkal na signál, že můžeme pokračovat v cestě.

//Vyhlídka (přes Zarostlý les)

//Tmavé smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Byl jsem tak zaměstnaný přemýšlením, že jsem si ani nevšímal krajiny, kterou jsme se ubírali. Docela chyba, místo, abych se učil pak rozeznávat nějaká území, abych pak aspoň tušil, že jsem tudy někdy šel, jsem se zamyslel tak, že jsem pomalu ani nevnímal, že tu je se mnou táta a sestra. Tak mě vzápětí napadlo, že poslední dobou jsem vážně málomluvný. Jako malý jsem se na všechno vyptával a chtěl jsem všechno vědět. Přitom ani to, o čem jsem přemýšlel, nebylo nikterak důležité a možná vlastně ani zajímavé. Začínal jsem se v tom ztrácet.
Takže jsem si ani nevšiml, že ošklivou smradlavou řeku vystřídala jiná, která měla krásnou a čistou vodní hladinu. Až když začala kolem nás divoce stříkat voda, jsem se vzpamatoval. Nejdřív jsem si pomalu uvědomil, že už vlastně mokrý jsem a jakmile jsem se podíval na oblohu, která byla zamračená a padaly z ní drobné provazce deště, bylo mi hned jasno. Vlastně ani nebylo moc teplo jako v předchozích dnech. Nejspíš už se tedy hlásil o slovo podzim. Ovšem k dalšímu přemýšlení jsem se nedostal, podíval jsem se, co bylo důvodem té vody, co cákala všude kolem. No jasně, táta. Pištivě oslovil sestru a divoce hrabal nohama ve vodě, takže nás zmáchal oba. Překvapeně jsem na něj koukal, tohle jsem vážně nečekal. Kouknul jsem i na sestru, která byla překvapená, ale její hravé já z toho mělo velkou radost. “Teda táto,“ zavrtěl jsem hlavou, odfrknul si a zatvářil se odmítavě, takže si nikdo nevšiml hravých jiskřiček, které se mi objevily v očích. Tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat líbit, takže když táta a Ciri na chvilku nevnímali mě, přikrčil jsem se a zadníma nohama se odrazil, co nejvíc jsem mohl a udělal obrovský a elegantní skok, za který by se nemusel stydět lecjaký jelen. Dopadl jsem naštěstí zadkem do měkkého, tedy pokud to vodní hladina může být, i když to lehce do něj štíplo. Přistál jsem dost daleko od táty na to, abych mu neskončil na hlavě, ale dost blízko, abych ho pořádně ohodil. Zůstal jsem sedět, jednou přední nohou prásknul o hladinu, až se voda znovu rozstříkla na všechny strany. “Výzva přijata,“ sdělil jsem, kdyby náhodou měl ještě pochybnosti o tom, zda si chci hrát. Mrknul jsem na Ciri, jestli se i o na přidá, i když jsem si byl jistá, že hru neodmítne.