Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zamyslel jsem se nad strýčkovými slovy. Možná vážně bylo lepší, kdybych mohl předcházet tomu, že by někdo chtěl mé rodině ublížit. Sice asi nelze být s každým kamarád, každopádně ale něco na tom bylo. Pokud bych používal na někoho magii, maskoval bych pouze vlastní slabost. Ano, doufal jsem, že budu velký, silný, a především moudrý vlk. “Ano, máš pravdu, strýčku,“ s úsměvem jsem mávnul ocasem. Měl jsem Sigyho vážně rád. Je to chytrý vlk. Jasně, že je, přece patří do rodiny, Pomyslel jsem si vzápětí. Do mé rodiny, z mamčiny i tátovy strany patřili jistě samí moudří, silní a mocní vlci, žádní hlupáci, co si musí honit vlastní ego.
Objevil jsem nečekaný dáreček, který se mi omotal kolem krku. Překvapeně jsem se podíval na Sigyho, který se zmínil o nějakém Vlčískovi a on že chtěl, abych měl něco na památku. “Děkuji, je vážně krásný,“ poděkoval jsem, jak se sluší a patří na dobře vychovaného mladého vlka. “Kdo je vlastně Vlčísek?“ Naklonil jsem hlavu na stranu. O nikom takovém jsem doposud neslyšel. Možná se jednalo o někoho stejně nebo podobně mocného, jako byli Život a Smrt.

//Etney
Jakmile jsem zaslechl známý hlas, vystřelil jsem jako namydlený blesk. Hned jsem poznal, že je to táta a měl nesmírnou radost, že jsem se nespletl, když jsem ho uviděl stát mezi stromy. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem úplně přehlédl hnědou postavu vedle nás. V prvních chvílích jsem se ale mazlil s tátou – byl jsem sice už velký, ale potřeboval jsem ještě pořád nějaké ty projevy citů a něžností od obou rodičů – a jelikož tu mamka teď nebyla, tatínek ji zastoupil. Tak se mi ulevilo, když mě k sobě přitiskl a šeptal moje jméno, teď už mi ani nevytanula na mysli nějaká ta ošklivá myšlenka na to, že by mě táta s mámou neměli rádi, nebo se o mě nemohli starat. S úsměvem jsem se od táty na chvilku odtáhnul. Poznamenal, že jsem už velký. Schválně jsem se natáhl trošku výš, abych zamachroval. Vůči němu jsem měl co dohánět, ale byl jsem si jistý, že na jaře už budu skoro tak velký jako on. Ne-li úplně stejně. Nadšeně jsem vrtěl ocáskem, když jsem zaslechl hlasy. Sigy i Saturnus přišli za tátou taky. Strýček tátu pozdravil a obrátil se na mě, jestli jsem na něco nezapomněl. No jo, ta vlčice. Ty jeden nevychovanče, pokáral jsem se v duchu, ale prostě jsem nemohl svou radost ovládnout a přivítání otce mělo přednost. Pohlédl jsem na vlčici, která nejspíš patřila do tohoto lesa také. Tedy, podle vůně stoprocentně. Jenže její reakce nebyla vůbec přátelská. Oslovila strýce s tím, že ona jako Beta chce vyřešit přítomnost cizinců sama. Překvapený výraz vystřídal zamračený. Byli jsme pro ni evidentně cizáci, což jsem chápal, jenže jsme se tu přeci nevyskytovali jen tak hala bala, nebo aspoň já, měl jsem přece povolení od Sigyho i od Saturna, který byl Alfou, že tu můžu být. Jenže to ta madam nejspíš asi nevěděla.
Táta si mezitím prohodil několik slov se Sigym. Pozorně jsem poslouchal, jak mě hledal. Takže vážně to bylo tak, jak jsem si také v jednu chvíli myslel – nemohli mě najít! Jasně, vždyť nevěděli, kde můžu se strýčkem být, Gallirea byla jistě velká, i když jsem o tom neměl zatím potuchy. Zastříhal jsem ušima, když se zmínil, že našel Ciri. Pocítil jsem velkou úlevu – sestřička byla v bezpečí a neztratila se. To mi spadl vážně velký kámen ze srdce. Jen škoda, že tu s tátou nebyla a ani nepřišla mamka, ale doufal jsem, že se jen rozdělili při hledání a pak se zase sejdeme.
Prudce jsem sebou trhnul, když přede mne něco spadlo. Pohlédl jsem na oblohu a pak na tu věc – ukázalo se, že je to pták. Naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval toho mrtvého opeřence. Tázavě jsem se pak podíval na tátu. Co to jako mělo být? Táta mě pak oslovil s otázkou, jestli jsem něco jedl, zda nemám hlad. Ještě pak s otázkou v hlase oslovil Saturna se Sigym, jestli se jim nezdám hubený. Zavrtěl jsem hlavou. “Já jsem měl dvě veverky, strýček mi je ulovil,“ řekl jsem s úsměvem a mrknul na strýčka. Vážně se o mě dobře postaral! “Takže klidně ho můžeš sníst ty,“ dodal jsem se zavrtěním ocásku.

Sigy mi trpělivě vysvětloval, že normálně za pomocí magie nelze určovat byliny a stromy a k čemu jsou, ale on prý umí věci, které nikdo jiný neumí. To mě zaujalo hodně, protože na tohle téma jsme už narazili. A vlastně i mamka o tom mluvila. Chápavě jsem přikývl, také jsem doufal, že i já budu jednou ovládat magii, kterou nikdo jiný nezná a bude jenom moje. Také jsem dál přikyvoval jeho slovům, že nesmím magii zneužívat a ubližovat nikomu jinému. To bylo jasné, chtěl jsem využívat magie především pro pomoc, nebo obranu smečky. “Pokud ale někdo ublíží mně nebo mojí rodině, tak se přece musím bránit,“ řekl jsem pak nahlas. Rozhodně bych se nerad dostal do takové situace, ale bylo mi jasné, že ne všechno bude vždycky růžové a bude mít hladký průběh. To už jsem přece pomalu začínal chápat a viděl jsem to na vlastní oči. Nebo spíš zažíval na vlastní kůži.
Usmíval jsem se na Saturna, kterému Sigy vysvětlil, že mě chtěl představit někomu dalšímu. Když se pak zmiňoval o tom, že bych mohl zůstat u nich ve smečce, dost mě to překvapilo. Můj kompromis, abych tady zůstal jen přes zimu, se evidentně nesetkal s pochopením. Sigy mi vysvětlil, že na jednu stranu to není fér vůči ostatním členům smečky, kteří se se mnou budou dělit o potravu. A vlastně vůbec mi poskytnou domov a zázemí. Tiše jsem pak poslouchal jeho povídání, jak babička odešla, jak děda neměl sílu se o maminku a Sigyho starat. A jak našel svého druhého tátu… Zamyšleně jsem pak upřel zlatavý pohled kamsi do dálky. Tohle jsem nevěděl a vlastně ani nemohl vědět. Maminka se o něčem takovém nezmínila. Nechtěl jsem si však připustit, že mě potkalo něco podobného. Zarytě jsem věřil tomu, že naši se na mě nevykašlali. Vždyť ani nevěděli, kde se můžu se strýčkem toulat. A rozhodně jsem nevěřil tomu, že to byla jen zástěrka, že si byli vědomi toho, že se o mě nemůžou postarat, tak mě dali Sigymu do péče a nechali si třeba jen Ciri. Fuj, jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout!
Z přemýšlení mě vyrušil Saturnův hlas. Překvapeně jsem zamrkal, nevěděl jsem, že tu mám před sebou rovnou Alfu, i když něco mi dávalo tušit z jeho držení těla, zdálo se mi, že Alfáci se nosí vznešeněji a hrději, ne však povýšeně. Zmínil se, že někdo jménem Launee předal vedení smečky právě jemu a jeho sestře Biance. Naklonil jsem hlavu na stranu. Evidentně to byla hodně čerstvá novinka, když ji strýček nevěděl.
Na okamžik jsem však zaměřil svou pozornost na něco jiného. Totiž přede mne spadlo něco, co vypadalo velice zajímavě. Přišel jsem trošku blíž, abych si to prohlédl, ale jen jsem spatřil, že to bylo něco zeleného a něco se na tom blýsklo. Ta věc se mi totiž rázem omotala kolem krku. Ne, neškrtila, ani jsem necítil, že by mi něco hrozilo. Mrknul jsem na blyštivou ozdůbku, která teď zdobila můj hrudník. Vzhlédl jsem pak do větví stromů, abych zjistil, co to bylo a od koho to bylo, ale nic jsem neviděl. Tázavě jsem ještě pohlédl na Sigyho.
Tiše jsem pak povzdychl, asi jsem se fakt musel rozhodnout hned, zda tu zůstanu napořád ve společnosti strýce, Saturna a dalších vlků, aby mě přiučili něco nového, nebo zda se vypravíme hledat moje rodiče. Ano, musel jsem se sice rozhodnout sám, ale já jsem v prvé řadě chtěl mít jasno – chtějí a mohou se o mě ještě rodiče starat, než dospěji a osamostatním se, nebo ne? Než jsem se však stačil vyjádřit, zaslechl jsem zavytí, které jsem bezpečně poznal. Stáhl se mi žaludek nadšením a srdce se mi divoce rozbušilo. “Táta!“ Vypískl jsem nadšeně a vyskočil na nohy. Rozkmital se mi ocásek ze strany na stranu. Mrknul jsem na Sigyho. “Tím pádem nám může všechno vysvětlit,“ řekl jsem krátce. Nechtěl jsem však ani pomyslet na možnost, že tu byl proto, aby mi řekl, že s maminkou se mi nemůžou věnovat, protože to nezvládají, abych tu zůstal se Sigym a můžeme se pak někdy v budoucnu potkat někde na libovolném území Gallirei. To určitě ne! Nedočkavě jsem pohlédl na Sigyho, jestli půjde se mnou, ale pak už jsem se rozběhl směrem, kterým jsem uslyšel tátův hlas. Naštěstí nebyl nikterak daleko. Cítil jsem, jak se mi blyštící se ozdůbka houpe na krku, ale věnoval jsem tomu pramalou pozornost. Byl jsem štěstím bez sebe. Párkrát jsem se zabořil hlouběji do sněhu, div jsem neztratil rovnováhu, ale to mi bylo jedno. Zakrátko jsem už spatřil šedého vlka s fialovými znaky a ozdobou na levé noze. “Taťkooooo!“ Zakřičel jsem nadšeně. Musel mě slyšet už z dálky, protože brodit se v sněhové nadílce bylo ještě celkem namáhavé, nebyl jsem tak vysoký, jako dospělí a měl jsem té studené bílé věci po břicho, takže jsem supěl, ale ani tomu jsem nevěnoval pozornost. Přivalil jsem se k tátovi jako velká voda. Jen tak tak jsem stačil zabrzdit, abych ho nepovalil do sněhu. Místo toho jsem se opřel předníma nohama o tátův krk, pořádně ho objal a ocásek mi div neupadl od radosti. “Já věděl, že přijdeš,“ řekl jsem nadšeně a ohlédl se, jestli jde Sigy, případně i Saturnus za námi. Až jsem si z toho nadšení nevšiml hnědé vlčice, která tu byla opodál. Podezíravě jsem si ji přeměřil. Zatím nevyhlížela moc kamarádsky, nebo aspoň já neměl ten pocit, ale neměl jsem strach – byl tu můj táta a byl tu můj strýc. A věděl o mě Alfák, takže co… Nebyl jsem tu přece vetřelec.

Sigy mi vysvětlil, že zatím nezjistil, k čemu je dubové listí dobré. K tomu ještě dodal, že nechce využívat svou magii, aby se to dozvěděl, protože ho to stojí hodně energie. Vykulil jsem oči. “Juuva, to jde, díky magii země zjistit, na co je jaká bylinka nebo listí dobré?“ Tohle bylo vážně super a ta magie se mi líbila čím dál víc! Rozhodně je jistě víc než užitečná. A já bych samozřejmě jednou měl magii raději takovou, co pomáhá, než ničí… I když možná podle toho, co jsem zatím věděl, byla nejspíš každá něčím prospěšná a něčím škodlivá. Rozhodně bych ale používal něco škodlivého jen proti nějakému nepříteli. Sigy ještě přitakal mé domněnce, že většina rostlin je k něčemu prospěšná, takže jsem s úsměvem přikývl a zavrtěl potěšeně ocasem. Byl jsem rád, že nejsem úplně tak hloupý. Ovšem na učení toho bylo přede mnou víc než dost.
V dalším okamžiku mi však strýček nasadil brouka do hlavy. Dost mě mrzelo, že jsem nevěděl, co je s rodiči. Přišlo mi, že ani mě nechtějí hledat. Nebo možná nevědí kde, vždyť Gallirea je tak velká! Navíc… Už jednou jsem se měl rozhodovat, zda odejít z Asgaarského lesa, kde jsem se narodil. Vůbec jsem neměl možnost se seznámit se všemi členy a pořádně les prozkoumat, ať už sám, nebo s bráchou, nebo sestřičkami. Tiše jsem povzdychl. Tohle bylo vážně těžké. Sigy byl fajn a byl také rodina, ale máma a táta jsou prostě máma a táta. Jenže když nevíš, co je s nimi a kde jsou? Zda tě mají rádi? A strejda je tady, má tě rád a je dobrý učitel. Spoustu toho zná a ví, takže tě to naučí… Kdyby to šlo, asi by se mi z hlavy kouřilo. Krátce poté jsem upřel na Sigyho zlatavý pohled. “Já… Vážně nevím, strejdo, jsem z toho smutný a zmatený. Celá moje rodina… Jako by se rozpadla, nebo co. Crowley už před několika měsíci nám zmizel z dohledu. Pak se vypařila i Vivi. Zůstala jen Ciri, byl jsem rád, že ji mám u sebe a teď je pryč i ona. Kde všichni jsou? A proč je každý někde jinde?“ Začal se mi z toho chvět hlas. Nechtěl jsem před Sigym plakat jako malé mimino, ani jsem ho nechtěl dostat do rozpaků. Jenže jsem si nemohl pomoci. Bylo mi z toho všeho vážně smutno a úzko. Začínal jsem dospívat, a ačkoliv jsem toužil poznávat nové vlky, nové kraje, chtěl jsem mít také jistotu a zázemí domova. Abych se mohl obrátit na mámu a tátu, kdybych potřeboval utěšit. Poradit. Zahleděl jsem se na studený sníh pod svými tlapkami. Nakonec mě přece jen něco napadlo. “A co kdybych tu zatím zůstal přes zimu a pak se rozhodl, co dál?“ Věnoval jsem pohled znovu strýčkovi. Nechtěl jsem jeho nabídku úplně odmítnout pro případ, že by se tu naši objevili. Asi bych jim zlomil srdce, kdybych i já se rozhodl žít jinde než oni. Jenže když jsem teď nevěděl, kde jsou a zda mě ještě vůbec chtějí, bylo tohle asi jediné správné řešení. Aspoň jsem to takhle momentálně cítil. Navíc měl Sigy pravdu, že mě nenaučili pořádně lovit, o nějakém stopování nemohla být ani řeč. Jenže na to ani nebyla příležitost, když rodiče odešli ze smečky a museli řešit, kde složíme hlavu na zimu. Zatraceně,“ zanadával jsem si v duchu a na okamžik svěsil uši.
Brzy k nám přišel vlk, který se představil jako Saturnus. Ty jo, celkem složité jméno. A zase drsňácké r, to už něco znamená! Vzpomněl jsem si na to, jak jsem si jako menší říkal, že velcí a silní vlci mají ve jménu r. Jako já. Jako děda Arcanus. Usmál jsem se na Saturna. Podle toho, že se nosil celkem vznešeně, jsem si říkal, že bude asi vyššího postavení, ale bylo mi hloupé se ptát. Na druhou stranu, pokud by se jednalo o Alfu, nebo Betu, bylo by dobré to vědět… Mezitím si se Sigym vyměnili nějaké zdvořilosti, než se zase obrátil na mě, jestli tu budu zůstávat na návštěvě. Přikývl jsem. “Ano, rád bych, pokud to nebude vadit,“ řekl jsem s úsměvem. Pokud je to někdo vysoce postavený, určitě by mě mohl učit spolu se Sigym, napadlo mě vzápětí. Docela se mi tahle myšlenka zamlouvala.

Pomalu jsem dojídal druhou veverku. Mezitím se začínalo dost ochlazovat, což nebylo úplně příjemné. Zimu jsem zatím neznal, ovšem už teď dávala poznat, že vážně to nebude taková zábava. Lehce jsem se zachvěl, když se do mě opřel v jednu chvíli chladný vítr, ale naštěstí to zase rychle pominulo. Nicméně doposud jsem si nevšiml, že mám kožíšek o něco hustější než předtím, aby mě chránil před chladem. Z nebe se snášelo cosi bílého a studeného. Dovtípil jsem se, že to bude nejspíš sníh. Pozoroval jsem při přežvykování, jak se z něj vytváří pokrývka na zemi, která studila do tlapek.
Ze zamyšlení mě vytrhnul Sigyho hlas. Zastříhal jsem ušima, spolkl poslední sousta a upřel na něj svá jantarová kukadla. Vysvětlil mi, že tohle je Mechový les a dodal, jak k tomu jménu tenhle les přišel. Zvedl jsem se ze sedu a přišel k Sigymu blíž, protože tlapkou odhrnul sníh, názorně mi ukázal mech a vysvětlil, k čemu je dobrý. Chápavě jsem přikývl a tlapkou několikrát šlápnul na mech. “Je vážně prima měkký,“ řekl jsem s úsměvem. Dovedl jsem si tedy představit, že se na něm dobře spí, ale spíš v létě. Když byla taková zima, mech byl pod vrstvou sněhu a studený. Kromě toho měl důležité využití, které jsem si musel zapamatovat, i kdybych nechtěl – sice jsem ještě úplně nevěděl, jak takové krvácení vypadá a co to vlastně je, ale rozhodně jsem věděl, že když se mně nebo někomu blízkému něco takového stane, musím najít mech.
Jedna sněhová vločka mi přistála na čenichu. Zašilhal jsem na ni a pozoroval, jak pomalu taje. To bylo taky docela zajímavá věc. Sigy pokračoval v povídání, tentokrát na téma o zdejších stromech. Pohledem jsem sledoval dub, o kterém zrovna mluvil. Zamračil jsem se, když se zmínil o nějakých divokých prasatech, na které bych si měl dávat pozor, protože ty se živí jejich plody. Zase něco, co jsem nevěděl, jak to vypadá, ale… Při zmínce, že je to divoké, jsem se dovtípil, že to bude asi i nebezpečné zvíře. Přikývl jsem a pohlédl na žalud, se kterým jsem si předtím hrál. Vypadalo to, že má docela tvrdou skořápku, takže asi pro nás vlky to nebude nic vhodného, navíc ani nevypadal nijak lákavě, ani nevoněl tak, abych měl potřebu ho ochutnat. “A jinak je dubové listí k něčemu dobré?“ Zeptal jsem se, aby to nevypadalo, že pořád jen tiše mlčím a poslouchám. Dalším stromem byla bříza. Pohlédl jsem na štíhlý stromek s bílou kůrou, který se nedal s ničím zaměnit, takže tohle bylo dobré. “Ty stromy jsou dobrá věc, že jo? Hodně užitečné,“ upřesnil jsem. Vlastně… Všechno kolem se zdálo být důmyslně promyšlené – skoro každá rostlina nebo listí stromu mělo nějaké uplatnění.
Po chvilce ticha se mě strýček zeptal, jestli mi rodiče řekli, kam půjdou. Zamračil jsem se a zároveň trošku polekal. Vlastně už to bylo přece jen docela dlouho, co jsem se s nimi viděl. Od té doby, co jsme odešli s Asgaarského lesa a táta s mámou šli hledat nějaký úkryt. Co když se jim něco stalo? Zavrtěl jsem hlavou. “Nevím, kde jsou a kdy přijdou. Říkali jen, že pro nás najdou nějaké nové útočiště,“ řekl jsem trošku staženým hlasem. A co když… Nemůžou nic najít, a tak si řekli, že bude lepší mě nechat se Sigym, který má kde bydlet, protože je ve smečce? Tak tuhle hříšnou myšlenku jsem hned zaplašil. Tohle by rodiče určitě nikdy neudělali!
Další strýcova slova mě docela zaskočila. Překvapeně jsem na něj zamrkal. To jsem vážně nečekal, že by mi nabídl, abych tu s ním zůstal na stálo. Já… Měl jsem Sigyho rád, to určitě, ale… Co by tomu řekli naši? “No… já nevím… Mám tě rád, strejdo, ale… Chtěl jsem zůstat s našima, když jsme odešli z Asgaarského lesa.“ Pustil jsem se do opatrné odpovědi. Nechtěl jsem ho odmítnutím nijak naštvat, na druhou stranu… Co si počít, když nevím, kde vlastně moji rodiče zrovna jsou a co dělají. Dokonce jsem ani nevěděl nic o svých sourozencích. Dokud se mnou byla Ciri, měl jsem aspoň nějaký pocit, že jsem v kontaktu s nejbližší rodinou, ale teď… Byl jsem z toho zmatený a vlastně nevěděl, co si o tom mám myslet. Máma přece ví, že jsem s jejím bratrem, ale neví, kde všude se můžeme toulat. A stejně tak my nevíme, kde s tátou ona hledá pro nás úkryt. Tiše jsem povzdychl. Horký dech se v kontaktu s chladným vzduchem změnil v obláček páry. Doteď jsem ani neměl moc možnost si uvědomit, jak mi všichni chybí.
Zastříhal jsem ušima, když jsem uslyšel zvuk blížících se kroků. Otočil jsem hlavu tím směrem. Přicházel k nám vlk s jasnýma modrýma očima a moc zajímavě zbarveným kožíškem. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu. Tvářil jsem se neutrálně, ale pozoroval jsem ho dost bedlivě – zajímavý znak mezi očima, na krku zajímavé ozdoby. Pozdravil a omluvil se Sigymu za nějaké zdržení. Usmál jsem se na něj a lehce kývnul na pozdrav. Nechtěl jsem mu skákat do řeči. Vlk se pak podíval na mě. Souhlasně jsem přikývl na jeho slova. “Ano, já jsem Reonys. Moje maminka Lucy je Sigyho sestra,“ dodal jsem vysvětlení, jak to s námi je. “Těší mě,“ dodal jsem ještě s širokým úsměvem doprovázeným lehkým vrtěním ocásku.

Bylo zvláštní, že se nic nedělo, když Sigy zavyl. Myslel jsem, že za námi někdo přijde, nebo že mu někdo aspoň odpoví, ale fakt se nedělo nic. Pohlédl jsem na strýce, co jako budeme dělat teď. No, on tu vlastně byl doma, takže přece mohl trajdat po lese, jak se mu chtělo, ale já jsem přeci jen návštěva a zatím mě tu nikdo neznal.
Přiznal jsem se, že mám hlad, Sigy mi přikázal, abych tady počkal. Chtěl jsem navrhnout, že půjdu s ním, a když už bych mu nepomáhal ulovit nějakého zajíce, aspoň bych se podíval, jak to dělá on, ovšem než jsem se stačil nadechnout a promluvit, byl tentam. Takže jsem se posadil a způsobně čekal. Mezitím jsem se rozhlížel kolem sebe a čenichem nasával ty zajímavé pachy. Byl tu relativně klid, až jsem se na jednu stranu podivil, jestli jsou vůbec zdejší obyvatelé doma.
Všiml jsem si, že u mé tlapky je žalud a tak abych zahnal nudu a zabavil se při čekání, začal jsem ho tlapkou posouvat sem a tam. Žalud se poslušně kutálel směrem, kterým jsem ho poslal. Než jsem však stačil vymyslet nějakou další akci, ucítil jsem známý pach a vzápětí se přede mnou objevil Sigy. Hodil mi k nohám dvě podivná stvoření. Překvapeně jsem nakrčil čenich. Matně jsem si vybavoval, že jsem je možná někdy viděl skotačit ve stromech, ale asi jsem nevěděl, jak přesně se nazývají. Vzápětí jsem se zamračil, připadal jsem si jako idiot, který nezná názvy zvířat, stromů a rostlin. Sigy sebou prásknul na zem, zřejmě byl z něčeho vyčerpaný. Nejistě jsem přešlápnul. Nechtěl jsem ho rušit, evidentně si potřeboval zdřímnout. “Děkuju,“ zahučel jsem tedy jako způsobně vychovaný vlček a pustil se do jedné, a potom druhé kořisti. Nechutnaly vůbec špatně, i když jinak než zajíc. Rozhodně ale to bylo mnohem lepší než ryby. Což bylo evidentně všechno, co jsem doposud znal. Když jsem dojedl, zůstal jsem v klidu sedět vedle Sigyho. Trošku jsem nevěděl, co si počít. Byl jsem zvědavý a chtěl prozkoumat les, seznámit se s jeho obyvateli. Ale byl jsem tady také cizinec, a kdyby se našel nějaký drsný obranář, kterému by bylo jedno, že jsem tu se svým strýcem… Raději jsem nechtěl nic riskovat a tak jsem se zatím jen zvědavě rozhlížel kolem sebe.

Během noci jsme dorazili k nějakému lesíku, který jsem zatím neznal, ale už z dálky celkem zajímavě voněl. Tráva pod nohama nám tiše křupala a bylo pořád dost chladno. Bylo to tedy něco nového. Trošku mě z toho brněly polštářky na tlapkách, ale nebylo to nic, na co bych si musel stěžovat. A i kdybych chtěl… Těžko říct, jestli bych to udělal. Jako menší možná, ale teď už jsem byl velký chlap, který musí něco vydržet. Navíc tohle byla určitě jen příprava na to, co nás ještě, podle Sigyho slov, mělo v zimě čekat.
Když jsme přešli hranice lesa, Sigy mě způsobně uvítal. Rozhlédl jsem se kolem sebe, mezi stromy už se začínalo objevovat světlo. “Děkuji za přivítání,“ řekl jsem slušně a způsobně zavrtěl ocáskem. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Cítil jsem pach zvláštního porostu, nejspíš toho mechu, podle kterého les dostal jméno. Také několik dalších vlků bylo v dálce cítit. Už jsem se začínal těšit na nové tváře, které potkám. Ze zamyšlení mě pak vytrhnul strýčkův hlas. No, teď už by se dalo říct, že jsem hladový, takže… “Vlastně mám docela hlad. Unavený moc nejsem,“ řekl jsem statečně s úsměvem. Šlofíček by sice přišel vhod, ale ne teď, když jsem byl na návštěvě, že jo.
Vzápětí jsem připlácnul uši k hlavě a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, co to bylo za zvuk. To Sigy vážně zvláštním způsobem vyl. Vůbec to neznělo tak majestátně, jako když jsem slyšel dědečka, nebo táta s mámou vyli taky úplně jinak. Naklonil jsem hlavu na stranu a raději nic neříkal. Jen jsem zadoufal, že já se budu umět ohlásit trošku líp. Na druhou stranu – všichni podle hlasu bezpečně poznali, o koho se jedná.

//Útočiště

Jakmile jsme se ocitli mimo útočiště, zhluboka jsem se nadechl. Vpustil jsem do plic čerstvý vzduch, který byl však poněkud chladný, takže jsem se mimoděk zachvěl. Ale nebylo to nic, co by mě mohlo znepokojovat, aspoň prozatím. Tady byly cítit úplně jiné pachy než v tom úkrytu. Cítil jsem, že i hlavu už mám čistější, takže se mi nelíbilo, že Ciri odešla bez nás. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem ji neviděl. Doufal jsem, že se jí nic nestalo. Musela nejspíš proběhnout hodně rychle anebo jiným směrem, protože jsem její pach necítil.
Ptal jsem se Sigyho, jestli žije v té smečce někdo další z rodiny. Dozvěděl jsem se o jeho nevlastním bratrovi, ale nebyl si jistý, zda tam stále je, protože dlouho doma nebyl. “Aha,“ řekl jsem jen. Nejspíš byl strýček rád někde na cestách, ovšem s možností mít nějaký ten domov.

//Mechový lesík (přes Východní hvozd)

Už jsem se nechtěl se strýcem dohadovat o zimě. Já jsem nepochyboval o tom, že se o nás rodiče postarají dobře, ale on evidentně o tom moc přesvědčený nebyl. Tohle ale bylo něco, co mi nemohl rozmluvit, ani kdyby se ani na hlavu stavěl – víra v rodiče. Skálopevné přesvědčení o jejich schopnosti se o nás postarat, ať už nás potká cokoliv, bylo zkrátka nemožné rozbít. Snad jedině zkušeností, že vážně se může něco vážného stát, ale to jsem si ve svém mládí neuvědomoval ani nepřipouštěl.
Raději jsem teď řešil, jak se nám motá hlava a Ciri vyšla ven. Nelíbilo se mi, že se tak náhle oddělila. Kdybych aspoň věděl, že tam na ni někdo dohlédne. Sice se mi zdálo, že slyším její veselý hlas odjinud, ale nerozuměl jsem ani slovo. Několikrát jsem zakašlal a po chvíli konečně mohl zase normálně dýchat. Přetočil jsem se na břicho a zůstal v klidu ležet. Zdálo se však, že vše začíná být normální – tedy, že se se mnou netočí země, ani se mi žaludek nesnaží vyskočit ven. To mi tak připomnělo, že jsem už docela dlouho nic nejedl. Vlastně od té strýcovy lekce v lovu. Mně to však přišlo jako věčnost. Ale zatím mi v břiše nekručelo, takže jsem to zase hodil za hlavu, zvlášť, když Sigy navrhnul, abychom se vydali do jeho smečky, a přitom třeba narazíme na někoho známého. Usmál jsem se a zavrtěl jsem ocasem. To byl dobrý nápad, zatím jsem moc nových vlků nepoznal, takže tohle byla ideální příležitost. Zvedl jsem se na nohy a udělal opatrně několik kroků – zprvu celkem nejistě, ale opravdu se země netočila jinak, než bylo pro ni běžné, takže jsem vesele následoval Sigyho. Znovu jsem mohl obdivovat, co strýček s magií umí, když jsme procházeli ven z úkrytu. “A bydlí v té smečce ještě někdo jiný z naší rodiny?“ Zajímal jsem se zvědavě. Přitom jsem cítil sestřin pach, takže nejspíš se vydala stejný směrem, jako my.

//Kaskády

Nějak jsem se pomalu přestával soustředit. Pochopitelně jsem ale nespojil současný stav s tím, že by to měla na svědomí ta květina, která tu tak omamně voněla. Ovšem nelíbilo se mi, že mě Sigy napomenul, abych netvrdil sestře, že nikdo neumře, protože to nemůžu vědět. Dodal ještě něco o vlcích, kteří se ztratili, zmrzli, zemřeli hladem. Zamračil jsem se a nesouhlasně jsem zabručel. “Zima je zlá,“ řekl jsem přemoudřele, ale vesměs jsem opakoval jeho předchozí slova. “Ale já věřím, že se o nás rodiče postarají. A pak už budeme dost velcí na to, abychom se o sebe postarali. Nebo strávili zimu třeba v Asgaaru, děda by nás určitě nevyhodil,“ řekl jsem přesvědčeně víc, než jsem byl. Nejspíš mě vážně trošku nahlodal. Ale nelíbilo se mi, že těmito krutými slovy, ačkoliv pravdivými, rozrušoval Ciri. Asi bylo dobře, že nám nemazal med kolem tlamy a říkal nám to narovinu, jenže… Přeci jen jsme byli ještě dost mladí a Ciri navíc tolik citlivá!
Za chvilku jsem však už měl jiné starosti, protože se pode mnou začala podivně houpat země. Také Ciri na tom byla nejspíš podobně. Nešťastně kníkla, aby se země přestala točit. Nebo teda aspoň jsem si vysvětlil, že se vše s ní točí stejně jako se mnou. Sigy ležel na zemi na zádech, evidentně také byl mimo. Doporučil mé malé sestřičce, aby se šla vyvětrat a poradil jí, aby také dávala pozor, aby nespadla do vody. Pak jsem si ještě stačil všimnout, že pomocí magie zase způsobil, aby se voda rozestoupila a ona mohla odejít. Nechtěl jsem ji ale nechat odejít samotnou, vždyť by se jí mohlo něco stát, když jí nebylo dobře. Sám jsem ji chtěl doprovodit a dát na ni pozor, ale zamotaly se mi nohy a já skončil na zádech. Žuchnul jsem, až jsem si vyrazil dech. “Ciri!“ Vyheknul jsem, nicméně jsem nebyl schopen se zvednout. Před očima jsem měl divoké mžitky a začínal jsem cítit, jak se mi žaludek nepříjemně zvedá nahoru. Nesmíš blinkat!“ Napomenul jsem se v duchu, zavřel pevně oči a předními tlapkami si je začal mnout.

//Já se ještě chvíli zdržím, jestli ti to teda nevadí :)

Pozorně jsem poslouchal Sigyho vysvětlování na téma magie. Tedy, ne, že bych jindy neposlouchal pozorně, všechno mě zajímalo a snažil jsem si zapamatovat všechno, abych byl nejmoudřejším vlkem široko daleko. Co na tom, že mi potrvá věčnost se v tomhle zdokonalit, ostatně jako ve všem, co bylo přede mnou. To jsem si ve svém věku neuvědomoval. Ani to, že se jedinec vlastně učí celý život. Vážně jsem přikývl jeho slovům o tom, že nejspíš je možné ovládat všechny magie, ale stojí to dost energie. Já jsem si však byl jist, že bych to určitě zvládl a hodně se tomu věnoval. Tak bych mohl být nejen nejmoudřejší, ale taky nejmagičtější! No, a pokud bych byl i dost vysoký a silný… No zkrátka ten nej. Ovšem samozřejmě také galantní k slečnám, především k mamince a sestřičce. Sestřičkám! Opravil jsem se vzápětí v duchu. Jak jsem mohl zapomenou, že mám sestry dvě. Tak se mi znovu vloudilo na mysl, že snad se brzy dozvíme, jak se rozhodli naši dva sourozenci, jestli zůstanou s námi, nebo budou nadále ve smečce.
Vzápětí jsem zase věnoval veškerou pozornost strýčkovi, který pokračoval v povídání. Chápavě jsem přikyvoval, to znělo dost megahustě, že by mohl mít někdo vlohy pro více magií a tak se mu nezabarví podle toho oči! Já jsem tedy chtěl, abych měl oči jako maminka, protože se mi ta zelená moc líbila. Ovšem nebylo by vůbec na škodu být jako strýček. A jelikož by se nám naše magie měla projevit kolem jednoho roku, možná bychom se mohli dočkat už na začátku jara. Tak nějak jsem vybavoval, že tou dobou jsme opouštěli noru. No, to už jsem se mohl nedočkavě těšit. Tedy… Jako kdybych se nikdy netěšil, že. “To zní hodně zajímavé, jsem zvědavý, jaké to bude s magiemi u nás,“ řekl jsem potom a mrknul na Ciri. Fakt, že také existuje nějaká moc, kterou ovládá jen málo vlků, nebo ještě lépe jen jeden jediný, tak to bylo vůbec nejvíc, protože to byla další věc, kterou jsem mohl hýčkat svou výjimečnost.
Zmínka o zimě nás trošku znepokojila. Tedy, já se snažil být v klidu, ale Ciri byla docela vyděšená. No, jelikož jsme zatím žádnou nezažili, mohli jsme si jen představovat, co nás čeká. Ovšem podle toho vyprávění od Sigyho to nebude žádná bžunda. Aspoň na jedné straně. “Neboj, neumřeš, ani ty, ani já, ani nikdo jiný,“ ujistil jsem Ciri pevným hlasem, když se ke mně přitiskla, a olízl jsem jí čenich. Oba jsme našim rodičům věřili. A strýček přeci jen naše obavy zmírnil zmínkou, že kdybychom cokoliv potřebovali, můžeme se na něj obrátit a on nám pomůže. Stejně tak bylo jasné, že v tomhle nelehkém období se nebudeme vzdalovat od úkrytu a tím způsobovat rodičům starosti. “My budeme hodní, už přeci jsme starší a rozumní, ale… Nevím, co Vivi a Crowley,“ řekl jsem a zamračil se. Byl bych samozřejmě mnohem raději, kdyby rodina zůstala pohromadě a vůbec nejraději, abychom stále byli v Asgaarském lese, nicméně pokud by se ti dva odpojili… Už teď byl pro mě, bohužel, Crowley cizí. Dost mě to štvalo a mrzelo zároveň. Jako by mu na nás vůbec nezáleželo. Tolik jsem doufal, že se třeba rozmyslel a zůstane s rodiči!
V následujících okamžicích však se má mysl oprostila od starostí. Nemyslel jsem na sourozence ani na blížící se krutou zimu. Úkrytem se rozlinula omamná vůně, kterou jsem nenápadně – no, možná jsem si to jen myslel – zhluboka vdechoval a neuvědomoval si, že mám úplně jiné zorničky, stejně jako Sigy. Cítil jsem se fajn. Sigy vysvělil, že je to květina z nějakých polí, ten název mi poněkud splynul, ale to bylo fuk. Měl pravdu v tom, že ta květina má silné uklidňující účinky, a to bylo hlavní. Praštil jsem sebou na zem vedle Ciri a cítil se tak nějak… Lehoučce jako ptačí pírko a culil se jak měsíček na hnůj. “Všechno bude faaajn,“ protáhl jsem a zazubil se.

Musel jsem se uculit. Moje milovaná mladší sestřička mi evidentně četla myšlenky, nebo ji zkrátka zajímalo to samé, co mě, takže vlastně se místo mě zeptala na magie. Zaujatě jsem tedy nastražil ouška a poslouchal strýčka, který se pustil do povídání. Přitom jsem nevědomky kulil očka, protože jedna magie mi přišla hustější než druhá. “No páni… A je možné je ovládat úplně všechny?“ Domníval jsem se, že určitě možné je mít aspoň ty dvě, když strýček zmiňoval magii země, kterou má stejně jako naše maminka, a stejně tak ovládal i vodu. “A je vlastně možné si vybrat, kterou dostanu jako první?“ Zeptal jsem se ještě. Vlastně… Kdybych si měl sám vybrat, asi bych nevěděl, protože jak už jsem naznal, jedna byla lepší než druhá. Na druhou stranu… Ta země se možná dědila? Když ji měla maminka i strýček… Jen jsem nevěděl, jakou magii mají jejich další sourozenci, jestli dostali všichni stejnou… “A kdy to vlastně zjistíme a jak?“ Dobře no, tak teď jsem snad položil poslední otázku ohledně magií. Mrknul jsem na Ciri, ta měla určitě na srdci ještě nějakou další věc, takže jsem také nechal prostor jí.
Také byla Ciri starostlivější, co se týkalo strýčkova zakolísání – já jsem raději chtěl dělat, že jsem si nevšiml, ale úplně přehlídnout se to nedalo, jak se mu tvář zkřivila bolestí, i když Ciri ujistil, že je v pořádku. No, asi si před námi chtěl hrát na hrdinu, ale nebylo to asi moc moudré. Nám přeci mohl říct, že je unavený a potřebuje si odpočinout. I když jsme byli dychtiví po informacích, slíbili jsme rodičům, že budeme hodní, takže kdyby si chtěl Sigy zdřímnout, nebo jen na chvíli lehnout, rozhodně bych se zapojil svou trpělivost (pokud vůbec nějakou mám) a nezbylo by nám než počkat.
Dál ale pokračoval ve vysvětlování, co takový jitrocel umí. Vysvětlil, co je to kašel, což vůbec neznělo dobře, takže jsem doufal, že se to ke mně nedostane. Navíc když jsem se vzápětí dozvěděl, že přes zimu květiny odpočívají, ale s magií země by bylo možné si je vykouzlit. Ciri právě na tohle téma vyslovila zajímavou otázku, takže jsem pak bedlivě pozoroval strýčka. Pokud jsme neměli magii země a nebyla by zrovna u nás máma, aby nám vykouzlila nějakou bylinku na zranění, které bychom si způsobili… No, ani jsem nevěděl, co si domyslet o tom, co by se nám pak stalo.
Nicméně Sigy dál pokračoval v povídání a řekl nám dost na rovinu, že opustit smečku před zimou nebylo moc moudré rozhodnutí. Sice jsme ještě úplně přesně nevěděli, jak zima vypadá, co se děje a jak působí, ovšem strýčkův popis byl dost jasný a i drsný. Překvapeně jsem zamrkal. “No… Já tátovi a mámě věřím,“ řekla jsem nakonec zamyšleně. Nebyl jsem si tedy úplně jistý, jestli si užijeme tak moc zábavy, jak předtím avízovali… Rozhodně ne přes zimu, protože to, co nám teď Sigy řekl, neznělo vůbec přívětivě. Ale věřil jsem našim rodičům, že se o nás dobře postarají, že nám seženou něco k snědku i dobrý úkryt, kde budeme v bezpečí nejen před jinými tuláky, ale i před nepřízní počasí.
Ze zamyšlení mě vytrhla podivná vůně, která se rozlila úkrytem. Zvědavě jsem začenichal, ta vůně byla tak omamná… Zvědavě jsem se otočil na Sigyho. “Co je to za zvláštní kytku?“ Zeptal jsem se a znovu zvědavě začenichal.

Já i Ciri jsme byli nadšení z toho, co nám Sigy předvedl – a jak sám potvrdil, bylo to pomocí magie vody. No to bylo fakt žůžo a nechápal jsem, proč strýček zmiňuje něco takového, jakože v téhle magii není příliš dobrý. Naklonil jsem hlavu na stranu. Měla to být sice hlavně lekce o bylinkách, ale já jsem byl nesmírně zvědavý a chtěl jsem samozřejmě vědět i co nejvíc o magiích – v tomhle ohledu jsme toho zatím moc nevěděli a ukázek bylo vůbec poskromnu. Nejraději bych si sedl a nechal si předvést, co kdo s jakou magií umí, protože to bylo fascinující. Navíc jsem se pak mohl podle toho rozhodnout, jakou magii dojednám s vlčími Bohy. Na druhou stranu jsem byl docela zvědavý, jakou zdědím já. Jestli to bude po mamince, po taťkovi, nebo nějaká úplně jiná. A nemohl jsem se dočkat, až se to dozvím. Teď ale na to ještě bylo celkem brzo, vlastně jsem ani nevěděl, kdy se to začne projevovat, nebo jak to vlastně zjistím…
Strýček ještě zmínil, že děda Savior ví o jeho dětech. A my byli pro něj překvapením. No, trochu jsem tomu nerozuměl… Trochu teda dost. Tázavě jsem se na něj podíval, nenapadlo mě, že se třeba s maminkou dlouho neviděl, takže ani nevěděl, že se jsme se narodili. Nicméně mě potěšilo zjištění, nebo možná spíš ujištění, že nás děda bude mít rád. Usmál jsem se a zavrtěl ocáskem. Moc jsem si přál poznat i druhého dědečka. Zadoufal jsem, že se dočkám brzy. Nejraději bych se za ním vypravil hned, ale nevěděl jsem, kde bych ho měl hledat.
No… Moje horlivost byla evidentně pro všechno a nejraději bych dělal všechno najednou – učil se o magiích, chtěl bych poznat dědu a další členy rodiny a chtěl jsem se učit se strýčkem. Tiše jsem si povzdychl. Docela mě mrzelo, že to nešlo všechno najednou, ale holt teď jsme byli tady, takže jsme museli také splnit účel. No, museli. Hlavně chtěli. Všiml jsem si, že Sigy málem upadl, nejspíš ho zlobila noha, až mě to na chvilku polekalo. Snažil se však nedat nic najevo, jen polohlasně zasyčel. Ciri už byla také nedočkavá a zajímala se, čím vlastně začneme. Asi čekala, že spustím salvu otázek já. Zazubil jsem se a pohlédl na Sigyho, který se ujal slova. “V zimě květiny nejsou? A co se s nimi stane? Někam odejdou?“ Naklonil jsem hlavu na stranu, když se zmínil o tom, že jich tu teď moc není a většina z nich je připravena na zimu. Před námi byla naše úplně první zima, a tak jsem nevěděl, co vlastně máme čekat. Zvědavě jsem však přistoupil k jitroceli, který nám ukázal. Bedlivě jsem si prohlédl nikterak zajímavou rostlinu na dlouhých stoncích. Zvědavě jsem k němu přičichl, ale nebyla to nikterak zajímavá vůně. Ale to asi nebylo důležité – důležité bylo, že to byla vhodná květina k čištění nějaké rány; stačí ji rozkousat a přiložit. Jelikož jsem ale žádné zranění zatím neviděl, nedokázal jsem si úplně představit, jak by to mělo fungovat. Zatím jsem viděl jen nějaké jizvy, ale ty už asi ošetřovat nepotřebovaly. Sigy pak ještě dodal, že jitrocel pomáhá při kašli. Zase něco, co nevím. Ach jo! Připadal jsem si, že nevím snad nic. Co na tom, že jsem mladý a mám sotva půl roku. Měl jsem se hodně co učit. “Co je to kašel?“ Nedalo mi, abych se nezeptal, o co se jedná, protože přeci jen by bylo dobré vědět.

//Midiam přes Kaskády

Pokračovali jsme v cestě a já byl moc zvědavý, kam nás to strýček dovede. Nikde jsme se cestou moc nezdržovali, takže jsem neměl moc možnost všechno kolem prozkoumávat, ale to nevadilo, protože jsem si byl jistý, že náš cíl bude jistě stát za to. A nejvíc jsem se těšil na to, co se naučíme. Až jsem z toho postupně zapomněl přemýšlet nad tím, co se teď dělo v naší rodině a co nám asi přinese budoucnost. Evidentně se to stejně nedalo předvídat, a kdybych jen tak seděl a přemýšlel, to by byla nuda a já se potřeboval hlavně dozvídat nové a nové informace. Byl jsem jako houba, připravený absorbovat všechny možné novinky.
Došli jsme k vodě a já napjatě čekal, co se bude dít. No… Co se dělo, to bylo vážně překvápko. Nějakým způsobem se ta halda vody zvedla, strýček nás varoval, abychom dávali pozor, abychom si nenamočili kožichy. Vyvalil jsem oči a otevřel tlamu v úžasu. “Žjóva, strejdo, to ty? To bylo mega hustý!“ Vyjeknul jsem překvapeně a mrknul na Ciri, co tomu říká ona. Byla z toho nejspíš stejně paf, jako já. Chtěl jsem jí původně dát přednost, ale i když to místo vypadalo, a jistě i bylo, bezpečné, jinak nás by sem Sigy přece nebral, nakonec jsem šel první, abych se o tom i přesvědčil. Přitom jsem tedy dával pozor, abych se vyhnul dostatečně vodě a neměl mokrý kožich. Začínal už nejspíš ten podzim, jak nás učila maminka, bylo poměrně chladno, takže by asi nebylo příjemné se teď namočit.
Všichni jsme prošli a já se zvědavě rozhlížel po prostoru, ve kterém jsme se ocitli. Také jsem stejně zvědavě začenichal, vonělo tu tak roztodivně, až se mi z toho trochu zamotala hlava. Sigy se zatím posadil a potvrdil správnost mé domněnky. Přikývl jsem, že rozumím, když zmínil jméno své partnerky a její momentální bydliště. Nebyl jsem si však jistý, jestli si ho zapamatuji. Následovalo vysvětlení pro Ciri – jeho vlčata jsou už dospělá a poznáme je podle toho, že mají podobný pach jako jejich otec, což bylo asi logické – i my voněli podobně jako rodiče, aspoň zatím, co jsem tak vnímal. I když jsem to všechno bral jako samozřejmost a nikdy mě nenapadlo nad tím nějak bedlivěji přemýšlet.
Dál jsem se dozvěděl, že náš děda měl smečku, ale ta se rozpadla. Zachmuřil jsem se. To byla docela škoda, ale i tak – naši dědové a mocní Alfáci! Teď se však někde toulá, možná i s někým. Přikývl jsem. Takže kdybychom ho náhodou potkali, budeme vědět, že je to náš děda. “Tak to asi neví, že má vnoučata, aspoň od své dcery.“ Řekl jsem zamyšleně. Ani jsem se raději neptal, jestli ví o potomcích Sigyho. Tohle asi byla taky jedna z věcí, co se holt nedala ovlivnit – když je někdo tulákem, není úplně jednoduché vědět, kde se dotyčný zrovna nachází, aby mohl být členy své rodiny informován o novinkách.
Ale to jsem teď hodil za hlavu. Po očku jsem se rozhlížel kolem nás, to jsem prostě nemohl odolat, ale zatím jsem se držel dostatečně v klidu, abych tu nezačal pobíhat a všechno očichávat a vyptávat se. Snažil jsem se být trpělivý, až nás Sigy vyzve k nějaké akci, nebo jestli lekci začne nějakým povídáním nebo dokonce ukázkou.

//Asgaar

Bylo to zvláštní a vlastně jsem nevěděl, co si pod tím představit, že teď nebudeme mít svoje „doma“, nebo jak to nazvat. Holt jsme museli čekat, co nám budoucnost přinese. Nerozuměl jsem tomu, co se stalo, proč se rodiče rozhodli ze smečky odejít, vždyť to vypadalo, že jsou na náš domov docela hrdí… Ale nechtěl jsem se příliš vyptávat na detaily, možná mi časem povědí máma nebo táta, co přesně se stalo a proč se tak najednou rozhodli.
Hlavně jsem ale chtěl, abychom byli spolu. Všichni. My čtyři vlčata a naši rodiče. Jenže jsem si mohl tohle zatím jen přát. Protože Crowley byl nejspíš pořád kdo ví kde a na nás kašlal. Copak nás už nemá rád? Tiše jsem si povzdychl, vážně jsem tomu nerozuměl, proč je bratr tak dlouho pryč, jako by nás snad ani nepostrádal.
Takže jsme teď byli ve společnosti strýčka. Ten nám potvrdil, že jsme z velké rodiny. On a naše maminka mají prý ještě tři sourozence. Takže jich bylo taky hodně, jako nás. A jejich tatínek, jak jsme se dozvěděli, si pořídil ještě vlčata s jinou vlčicí. Tomu jsem nerozuměl, už už jsem se nadechoval, že se Sigyho zeptám, proč tomu tak je, ale dozvěděl jsem se to z následující věty – babička, která se jmenovala Siana, už nežila, a děda, Savior, kterého dlouho nevěděl, si nejspíš tedy našel jinou vlčici a s ní měl také rodinu. Aspoň tak jsem to pochopil. “Takže děda si po smrti babičky našel jinou partnerku a s ní měl další vlčata?“ Zeptal jsem se zvědavě, potřeboval jsem ujistit, že jsem to pochopil správně. Odpovědí na otázku, zda strýček Sigy má nějaké děti, jsme se dozvěděli, že má dvě – Heather a Flynna. Tiše jsem si ta jména opakoval a snažil si je zapamatovat, abych je poznal, když je někdy potkám. Abych jim vysvětlil, že jsem jejich bratranec a znám jejich taťku. “A jak se jmenuje jejich maminka? To je naše teta, že? Ta tu s tebou ale není,“ pokračoval jsem ve zjišťování faktů. Nebyl jsem si jistý, jestli si ta všechna jména zapamatuji, ale snažil jsem se na maximum, byla by ostuda nevědět jména členů vlastní rodiny. Vykuleným očkem jsem hodil po Ciri… Těch jmen ale vážně už začínalo být hodně! “A děda má také nějakou smečku? Můžeme jít za ním?“ zajímal jsem se. Když ho Sigy dlouho neviděl, to by byl důvod za ním jít a ukázat mu jeho vnoučata, no ne?

//Útočiště přes Kaskády

Tak nějak jsem pomalinku vstřebával info, že se rodiče rozhodli odejít ze smečky. Ciri byla stejně jako já překvapená. Přišlo to prostě jako blesk z čistého nebe. Měl jsem za to, že je tam všechno bezva a super a fajn a všichni jsou milí… Nebo ne? Tiše jsem odfrknul. Táta totiž zmínil, že se tak někteří tváří, ale není tomu tak. To mi hlavinka nebrala. Nerozuměl jsem tomu, proč by mělo být něco jinak, než jak to vypadá. Než jak kdo mluví. Že si může myslet něco jiného a říkat opak. Nějaké lži a přetvářky mi zatím byly cizí. Ani jsem neměl ponětí, že něco takového je. Nicméně trochu mě to rozesmutnilo. Táta se však snažil tvářit, že všechno bude báječné a dobrodružné a úkryt, který si najdeme, bude udělaný podle nás, jak my chceme a bude to vlastně všechno jedno velké dobrodružství. Trošku jsem začal chytat jeho nadšení, ale stejně jsem byl prostě zmatený. Asi to chtělo čas. Na jednu stranu jsem byl rád, že budeme s rodiči a poznávat nová místa. Pochopitelně mě zajímalo, co naši dva další sourozenci. Odpověď mě však nenadchla. Podle všeho ti dva ještě trajdali po světě a neměli ponětí o rozhodnutí našich rodičů vůbec páru. Doufal jsem, že až se ukážou, tak se rozhodnou zůstat s námi. To bych vážně nechtěl, abychom už takhle od malička žili zvlášť! Navíc… No jo, ale kde by se měli s rodiči potkat, když tam domov už nebyl a oni to nevěděli… Jak by pak zjistili, kde jsme, když se někde budeme toulat a děda nebo strýc nebudou vědět, kam je za námi poslat… Nebo snad že by rodiče se zatím zdržovali v blízkosti lesa, dokud se Crowley s Viv nevrátí…
Ach jo, těch otázek a úvah bylo vážně moc. Až jsem si nějak neuvědomil, že nás maminka přitáhla k sobě a střídavě nás pusinkovala. Tohle gesto mě vrátilo postupně zase do přítomnosti. Byl jsem si jist, že rodiče to nějak vymyslí. Měli jsme přeci nejchytřejší a nejskvělejší rodiče, kteří si vždycky ví rady a vědí, co dělají. Maminka nás ujišťovala, že se pro nás vrátí hned, jak budou moci. Do té doby tedy bylo nejspíš na jejím bratrovi, aby na nás dával pozor. “Budeme hodní,“ ujistil jsem rodiče. Bylo to ale spíš takové nesmělé pípnutí, než odhodlané tvrzení. Samozřejmě jsem neměl v plánu strýčka zlobit, měl jsem ho rád a těšil jsem se, co nového se od něj naučíme. Táta se však moc netvářil na Cirinu otázku, zda bychom se mohli v Asgaarském lese rozloučit. Tiše jsem povzdechnul, ale nahlas jsem neřekl nic. Vážně jsem tomu nerozuměl.
Koukal jsem za rodiči, jak se vzdalují. Následně jsem stočil svůj pohled na strýčka a s úsměvem přikývl a zavrtěl ocáskem. “Už se nemůžu dočkat,“ dodal jsem, abych potvrdil svá gesta. Sigy nás ujistil, že se můžeme v případě potřeby obrátit na druhého strýce nebo dědu. “Zatím známe jen strejdu Nemesise a dědu Arcanuse,“ řekla jsem a mrknul na sestřičku, jestli se už taky těší. “Ale maminka říkala, že jsme z velké rodiny,“ dodal jsem a následoval Sigyho. “Strejdo, ty máš taky děti?“ Zajímal jsem se raději o něco jiného.

//Midiam přes Asgaar