Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Cedrový háj (přes VVJ)

Šel jsem nadšeně několik kroků za tátou. Byl jsem docela rád, že se podívám na nějaké nové místo, protože už jsem si připadal, že vůbec nic neznám! Ale také samozřejmě už jsem byl dost velký na to, abych objevoval svět kolem sebe sám. Když jsem si vybavil svého bratra, který se toulal vesměs už od malička… Nu, měl jsem zkrátka co dohánět. Nebyl jsem si však jistý, jestli by mě to samotného bavilo. Rád bych si s někým cestou povídal, poděloval se o nové poznatky a tak. Každopádně jsem měl o čem přemýšlet.
Z úvah mě vytrhla Ciri, která poznamenala, že by měl snad někdo hlídat les. To měla tedy pravdu. Maminka předtím šla za námi. Když jsem se ale ohlédl, tak s námi už nešla. Naklonil jsem hlavu na stranu. Možná si to také uvědomila, možná slyšela sestřinu poznámku a vrátila se. Les byl náš přeci jen teprve krátce, a když jsme vyrazili všichni, nikdo ho teď nehlídal. Kdejaký vetřelec by tam klidně mohl všechno přeznačkovat a prohlásit les za svůj, protože byl prázdný. To by ještě tak scházelo! Takže vlastně se mi na jednu stranu ulevilo, že mamka se nakonec vrátila.
To už jsem sledoval tátu, jak si chladí tlapky v jezeře. No, pár sekund. Vzápětí začal vyšilovat a hopsat, jak to studí. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Ne proto, že táta by snad byl citlivka, ale proto, že ty jeho kreace byly vážně k smíchu. Nicméně za chvíli se nám svěřil, kam se vlastně jdeme. I když on to vlastně úplně tak jistě nevěděl. Zaujatě jsem ho poslouchal. Souviselo to tak trošku se mnou, protože když mě chtěl vyzvednout u Sigyho, najednou měl takový pocit, že by se měl někam vypravit a možná tam najde, co hledá. “A ty něco hledáš, tati? Nějaký poklad?“ Naklonil jsem hlavu na stranu, zatímco mlčenlivá Vivi pronesla jen cosi o tom, že je to zajímavé. To rozhodně bylo, nevěděl jsem, že tátovi něco schází, když má nás. Možná ho mrzelo, že není s námi Crowley… A možná hledal svoji maminku… No, rozhodl jsem se nepolemizovat a raději si počkat, co táta odpoví. Zatím jsem s úsměvem pozoroval Ciri, jestli jde za námi, protože bych vážně nerad, aby se mi sestřičky cestou ztratily.

//Narvinijský les (přes řeku Midiam)

Byl jsem nesmírně rád, že obě sestry půjdou s námi. Vesele jsem se usmíval a vrtěl u toho ocasem. Pravda, od Ciri jsem to tak trochu čekal, nicméně Vivi nezklamala. Nakonec se rozhodla jít s námi, ne zůstat tu s mamkou. Ostatně… Mamka bude určitě ráda, že si od nás chvilku odpočine. I když jsme byli poslední dobou docela hodní.
Tiše jsem v čekal, než se táta zvedne. Což naštěstí učinil za chvilku a protahoval své velké Alfácké tělo. Byl jsem docela dost zvědavý, kam nás vezme. Vlastně byl jsem rád, že měl tenhle nápad, protože já jsem měl zkrátka pocit, že ačkoliv jsem nejstarší, ze všech čtyř jeho dětí jsem toho viděl nejméně. Dokonce i Ciri byla na nějaké té výpravě s motýlkem, takže určitě navštívila spoustu nových míst a dozvěděla se spoustu nových a užitečných věcí. Předsevzal jsem si však, že už je načase, abych s tím také něco udělal. Navíc už jsem byl docela dost velký na to, abych se někam vypravil sám. I když s nějakým parťákem by mi asi bylo líp. Tiše jsem povzdychl. Zamrzelo mě, že tu nebyl Crowley, protože na takové výpravy by byl asi ideální. No, i když v dnešní době… Kdo ví… Neměli jsme spolu teď vlastně žádný vztah, žádné společné tajemství, žádné společné zážitky… Každopádně jsem uvažoval, že kromě toho, že se za ním zkusím zastavit a třeba se v Asgaaru pár dní zdržím, pokud ho tam zastihnu, možná bych pak mohl navštívit Sigyho v Mechovém lese, pokud by mě tam někdo nasměroval. Třeba bych tam trefil sám, ostatně z našeho domova to nebylo daleko. Navíc to vypadalo, že se oteplilo, takže možná už brzy začnou kvést nějaké ty květiny a byliny, o kterých bych se zase mohl něco naučit. Něco od Sigyho, něco od maminky…
Jelikož už táta dokončil svůj protahovací manévr a zavelel k odchodu, zvedl jsem se a přiskočil k mamince, abych ji objal. “Brzy na viděnou, maminko,“ olízl jsem jí láskyplně tvář a zadíval se do jejích zelených očí. “Dávej na sebe pozor,“ dodal jsem, mrknul na sestry a běžel za tátou celý natěšený, co se dozvíme a kam se podíváme.

// Východní hvozd přes VVJ

Nějak jsem nevěděl, co se sebou. Samozřejmě jsem se snažil bedlivě dávat pozor, o čem se baví dospělí, ale… Byla to taká spíš neformální nuda. Co jsem tak pochopil, tak ten vlk jménem Adiram pocházel z Borůvkové smečky. Naklonil jsem hlavu na stranu. To bylo docela hezké jméno. Vybavoval jsem si modrofialové bobulky, které jsem v létě zahlédl, ale neměl jsem čas je prozkoumat, ochutnat, ani zjistit, na co jsou dobré. Nicméně jeho malý společník Dráz se hned běžel kamarádit s Ciri a hráli si spolu na babu. Já jsem moc náladu hrát si neměl, takže jsem jen neutrálně koukal kolem sebe. Chtěl jsem si popovídat s Vivi, ale radši někde v soukromí. Měl jsem takový pocit, že kdybych se na Crowleyho ptal před tátou, tak by se asi naštval. Trošku mě však zarážela její odtažitost, trochu jsem doufal, že bude mít větší radost ze shledání a bude se nás taky trošku na něco vyptávat, stejně jako my jí; zkrátka, že se nám tlamky nezastaví. Asi nebyla tak srdečná jako Ciri, možná ji potkalo něco nepříjemného a byla pro jistotu zdrženlivá a odměřená, ačkoliv jsme byli její rodina. Tiše jsem povzdychl. Vlastně jsem ani svou druhou sestru skoro neznal. Což mě dost mrzelo a štvalo zároveň, měl jsem přece jen svoje mladší sourozence rád.
Než jsem však stačil sebrat odvahu a vypravit se za Vivianne, jestli si nechce popovídat s tím, že se i projdeme po lese, zaznamenal jsem, že návštěva byla u konce – Dráz s Adiramem se rozloučili a zamířili ven z lesa. Vzápětí se u nás zastavil táta s nabídkou ukázky nějakého místa. Pohlédl jsem tázavě na sestry. U Ciri jsem skoro neváhal s jistotou odhadovat, že půjde, ale u Vivi jsem si jistý nebyl. Nebo možná by v prvé řadě chtěla být chvíli sama s mamkou. No, rozhodl jsem se, že první odpovím já. “Jasně, tati, já půjdu rád,“ usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Doufal jsem však, že nepůjdeme daleko nebo nebudeme pryč dlouho. Mrknul jsem zvědavě na Vivi. Chtěl jsem, aby šla s námi, abychom spolu strávili nějaký čas. A pak jsem byl rozhodnutý jít se podívat do Asgaarského lesa za dědou a za bráchou.

Na chvilku jsem přemýšlel o tom, zda bylo moudré všechno o nás takhle vypovědět nějakým cizincům. Nevypadali sice, že by chtěli škodit, nebo donášet někomu informace, ale… Asi bych byl v takovém vyprávění a představování opatrnější. Sice jsem byl zvědavý a chtěl se podívat, kdo to sem přišel, nicméně asi by bylo lepší, kdyby rodiče nejdřív zjistili, co jsou ti dva zač, hlavně ten dospělý, a pokud by bylo vše v pořádku, mohli bychom se k nim přidat. Ale snad rodiče vědí, co dělají, takže jsem věřil, že se nic nepříjemného dít nebude. A když, byl jsem připravený své sestřičky bránit.
Prohlížel jsem si tmavého vlka, který se představil jako Adiram. Měl zajímavě zbarvený hlas, ovšem o jeho postavení nebo co to bylo, jak se zmínil, co má v jejich Borůvkové smečce, jsem nikdy neslyšel. Nejspíš to byla nějaká novinka nebo tamní specialita. Nicméně jsem si hned zadal za úkol, že musím od rodičů zjistit, co to je, abych byl v obraze, co se týkalo funkcí ve smečce. Mrňous se pak hned také slušně představil jako Dráz. Vivi mu odpověděla na pozdrav jako jediná. Já jsem se zatím držel spíš v pozadí podle toho, jak se budou naši tvářit dál. Zatím však evidentně také žádné nebezpečí od těch dvou nepředpokládali, oba byli ostražití, i když mamka tátu omlouvala, že je tak trochu mluvka. Takže jsem neměl ten pocit jenom já.
Adiram se pak ke mně naklonil, zatímco táta odběhl a já se na něj podíval pevným pohledem. Hrdě jsem pak vypjal hruď. “Jasně, že je hrdý na tenhle les, my všichni jsme. Je to náš domov!“ Řekl jsem hlasem pevným a přesvědčeným, stejně jako byl před chvilkou můj pohled. Nedal jsem najevo sebemenší známku nejistoty nebo nervozity. Byl jsem přeci synem Alf a obráncem mladších sestřiček!
Táta pak vysvětloval, že slečna, která před chvilkou běžela do tohoto lesa a u které se domnívali, že by mohla být v nesnázích, byla naše Vivi. Nebyl jsem si teda jistý tím, jak sebejistě prohlašoval, jak se na něj jistě dcera těšila, ale do toho nikomu cizímu nic nebylo že jo. Tiše jsem tedy pozoroval cizince, nepletl se rodičům do debaty a doufal, že už tahle situace brzo se nějak vyřeší, třeba že si ti dva zase půjdou po svých, už jsem si moc chtěl popovídat s Vivi.

Pořád jsem se po očku díval na Vivianne. Měl jsem vážně radost, že je tu s námi i ona. I když vypadala poněkud nesměle, možná nejistě, asi si nebyla jistá, jak přijmeme fakt, že dlouho byla pryč. Nebo zda jí nebudou rodiče více kárat. Jistě, byli jsme všichni smutní z toho, jak se naše cesty rozdělily, nicméně pro mě osobně, a jak jsem poznal, i pro rodiče s Ciri bylo hlavní, že jsme se konečně zase shledali. Doufal jsem tedy, že už jí nebudou později vyčítat, že byla dlouho pryč.
Byli jsme samozřejmě celí nadšení z našeho nového domova a chtěli jsme tu všechno Vivi ukázat. A prozkoumat to, co jsme ještě sami neviděli – a byl jsem si jist, že toho na nás čekalo dost. Vlastně těžko říct, jak je tenhle les velký, nicméně přesvědčení, že víc než dost, bylo veliké. Přitom jsem samozřejmě chtěl Vivi vyzpovídat, jak se celou dobu měla, kde všude byla, koho poznala, jestli se jí po nás také stýskalo… Ale zatím jsme ještě museli počkat, protože se ozvalo nějaké podivné vytí. Nakonec se rodiče rozhodli, že se tam půjdeme podívat všichni. Vivi si myslela, že by to mohli být nějací zájemci o místo ve smečce, což by bylo hustý, protože sotva náš nový domov vznikl, už by někdo chtěl přijít… Maminka však vysvětlila, že také může jít o vetřelce. No, pokud je to tak, jistě bude tatínek náš les bránit a já byl rozhodnutý mu v rámci možností pomoci.
Šel jsem tedy pár kroků za rodiči, přeci jen Alfami byli oni, a dával jsem pozor na své sestřičky, aby se nikde nezatoulaly. Hlavně Vivianne jsem hlídal. Byl bych strašně nerad, kdyby se někam zase zatoulala, i kdyby nechtěně. Navíc jsem ji pak chtěl v soukromí vyzpovídat, jestli se viděla a mluvila s Crowleym.
Jakmile jsme se ocitli u hranic lesa, podíval jsem se na jednoho tmavého dospělého vlka, po jehož boku stálo hodně malé vlče. Lehce jsem kývl na pozdrav, když nás táta představoval a tiše poslouchal, jak mluví. Bylo to zvláštní a inspirativní vidět tátu takhle důležitého. A samozřejmě i maminku. V Asgaarském lese se nemuseli asi o cizince moc zajímat, na obranu tam byli jiní vlci, ale tohle byl NÁŠ domov. Ach, jak pěkně to zní! Za chvíli se táta sebral s tím, že musí obejít les, abychom tu na něj počkali. Naklonil jsem hlavu na stranu, nechápal jsem, kam teď jde. Nicméně byla tu i mamka, takže se slova a hlavně sledování cizinců mohla ujmout ona. Byl jsem docela zvědavý, co jsou ti dva zač – zda otec se synem, kteří budou žádat o místo v naší smečce, nebo jen chtějí projít…

Maminka téma lovu nakonec uzavřela s tím, že zkrátka máme zkoušet lovit všechno, co se nám naskytne. Vesele jsem přikývl. Táta dodal, že je důležité získávat zkušenosti, ale nejen při lovu. Nevěděl jsem však, a nebyl jsem zatím ani varován, na jaká zvířata si mám dávat pozor a vyhnout se jim raději velikým obloukem. Ostatně, sám jsem si ani ve svém zvídavém věku nepřipouštěl nějaké to nebezpečí. I když jsem se víceméně snažil být i rozumný a opatrný. Fakt, že mi matčin bratr přinesl k snědku ulovené veverky, nechali rodiče bez komentáře, takže jsem nad ním nijak zvlášť nedumal.
Letmo jsem se však pořád rozhlížel kolem sebe. Bylo tu tak příjemně útulno, a vůbec tu nebyl sníh, vlastně jsem se tu cítil dobře. Zkrátka jako doma. I naši vypadali spokojeně, což tedy záhy potvrdila i jejich nadšená slova. Pohlédl jsem na Ciri, která taky vypadala, že se jí tu líbí. Ovšem byl jsem si jistý, že jí by se líbilo snad všude, hlavně, že bychom byli pohromadě. Ideálně všichni, ale poslední dobou zřejmě jen část. Začalo mi zase vrtat hlavou, kdepak je asi moje druhá sestřička, jestli se s ní někdy brzy setkáme a budeme si moci popovídat.
Odpověď na svou úvahu jsem však dostal záhy. Na kraji lesa se ozvalo zavytí. Zpočátku znělo poněkud podivně. Podobně, jako předtím vyl Sigy v Mechovém lese, ale za chvilku už ten hlas nabral na jistotě i intenzitě. Zvědavě jsem tím směrem nejdřív stočil ouška a pak i otočil hlavu, kterou jsem vzápětí naklonil na stranu. Snad jsem ani nedoufal, že by to mohl být hlas mé toulavé sestřičky. Maminka však nadšeně vykřikla a mou domněnku potvrdila. Vážně to byla Viviannne! Vesele jsem pohodil zadkem a běžel spolu s ostatními pozdravit sestru. Nejdřív jsem samozřejmě nechal rodiče, aby se s ní přivítali. Mezitím jsem si Vivi prohlížel. Tolik se změnila za dobu, co jsme se neviděli! Už z ní pochopitelně byla také slečna. Vysoká jako Ciri, ale obě byly jen o malinko menší než já. Ale to asi bylo normální – ony byly krásné a elegantní slečny, já jejich velký a silný bratr.
Konečně se rodiče od Vivianne trošku odtáhli, takže jsem i já k ní mohl přijít, nejdřív jsem do ní lehce drcnul, ale nakonec jsem odhodil strach a dal najevo, že jsem moc rád, že ji vidím a pořádně jí olízl obě tváře. “Vivi, moc rád tě vidím! Stýskalo se mi. Je z tebe krásná slečna,“ vysekl jsem jí poklonu s úsměvem. Byl jsem zvědavý, co všechno nám sestřička poví, určitě toho měla na srdci hodně. A navíc jsme se těšili, jak se jí bude líbit náš nový domov. Však také mamka s taťkou se jali hned jí naše bydlení ukázat. “Ještě jsme si neprohlédli pořádně úkryt, tak tam se musíme pak také podívat!“ Navrhl jsem a nadšeně vrtěl ocáskem.
Zakrátko však zaznělo lesem nějaké zavytí. Ohlédl jsem se tím směrem a tázavě pohlédl na rodiče. Tohle nebylo žádný známý hlas, takže nebyl to určitě Sigy, a ani to nebyl mladý hlas, takže to určitě nebyl ani Crowley. “Kdo to může být?“ Zajímal jsem se zvědavě. Váhal jsem, kdo z rodičů se tam půjde podívat, nebo jestli půjdou spolu. A jestli můžu jít s nimi a nechat zatím sestřičky, aby si povídaly, nebo tu zůstat s nimi. V tu ránu jsem byl sám za sebe rozpolcen, ale rozhodnut v případě potřeby poslechnout samozřejmě rodiče.

Maminka nás upozornila, abychom nevěřili tátovi, když bude tvrdit, že bez problémů skolí velkou zvěř. Údajně dobrý lovec tohle nikdy neprohlásí, protože ví, že na to je lepší větší počet lovců. Naklonil jsem hlavu na stranu. Pořád jsem si nějak nedovedl představit, jak to funguje a vypadá. Nicméně podle toho ta vysoká byla prostě mnohem větší než my, takže asi logicky je lepší, když ji loví vícero vlků, protože jsou pak silnější. No, asi to bylo vážně trošku komplikovanější, než jsem si původně myslel. Rozhodně jsem se ale nemohl dočkat, až to jednou zažiju, aspoň na vlastní oči. Protože my s Ciri byli zatím ještě dost malí na takový lov, a mamka s taťkou… Možná by zvládli něco ulovit aspoň ve dvou?
Znovu jsem pak věnoval svou pozornost mamince, která povídala o tom, že veverka je sice lovnou zvěří, ale jelikož žije a pohybuje se na stromech, pro nás je těžké ji ulovit a proto je lepší, abychom se poohlédli po něčem jiném. “Sigy ale veverku ulovil,“ řekl jsem zamyšleně. “Nevím, jak to udělal, nebyl jsem u toho, protože jsem na něj čekal na kraji Mechového lesa, ale přišel pak s ulovenou veverkou, kterou jsem si dal k snědku. Celkem ušla, rozhodně lepší, než ryba,“ pokračoval jsem v povídání. Její maso sice bylo lepší, nicméně neměla toho na sobě tolik, takže to vážně byla spíš jen taková svačinka. Zakrátko pak mamka našla myšku. Nakrčil jsem čenich. To bylo ještě mnohem menší stvoření než veverka. Což potvrzovalo maminčina slova, že je to hodně malý zdroj energie, ale i to se dá ulovit, protože ne vždycky budeme ve skupině vlků, se kterými budeme moci lovit něco většího. Já ale věděl, že už v naší nové smečce zůstanu napořád, a pokud bych se třeba někdy toulal déle a nemohl lovit… “Zajíce ale můžu lovit sám, že jo?“ Zeptal jsem se a upřel na mamku zlatavý pohled. Sice jsme s Ciri lovili zajíce spolu, ale byli jsme přeci jen o něco menší a učili se to, nicméně… Řekl bych, že zajíce bychom zvládli i každý zvlášť.
Mamka pak ještě doplnila, že jsme oba inteligentní. Hrdě jsem vypjal hruď. To byla přeci jasná věc, inteligentní rodiče musí mít inteligentní děti, no ne? A vzápětí jsem si zapsal do paměti její další slova, totiž že při lovu musíme myslet a hlavně mít tu mysl klidnou. No, to se dalo chápat, asi je důležité si předem promyslet, co a jak se bude dělat, nebo kdo bude dělat co. Na mysl mi ani nevytanulo, že by mohla vyplout na povrch nějaká má nedočkavost a zbrklost.
Konečně taky něco pronesl taťka. A sice, že na lov vysoké je potřeba mnohem větší síla než jen ta jeho. Nějakou menší zvěř bychom snad spolu zvládli, ale pořád jsem nevěděl, jak ta veškerá zvěř vypadá a jak se nazývá, takže zatím bylo těžké si něco představit. Tak jsem se aspoň snažil si to všechno zapamatovat. Třeba to, že kousek od nás je prima louka, kde se určitě něco dá najít. Ale než jsem se začal radovat a zjišťovat, jestli se tam půjdeme podívat, táta dodal, že teď v zimě je to složitější, takže budeme muset pořádně hledat. Dychtivě jsem kýval hlavou a vrtěl ocáskem. “Určitě něco najdeme!“ Poskočil jsem vesele.

Ještě chvíli jsem tiše přemítal nad tím, co Ciri povídala. Tedy, ta poslední myšlenka byla poněkud zmatečná, ale tušil jsem, co tím chtěla říct. Takže jsem jen dospěl k názoru, že jakmile se naskytne příležitost, zajdu se podívat do Asgaarského lesa. Ať už sám nebo s Ciri. Pozdravím dědečka a snad i bratra. A on mi snad vysvětlí, proč nešel s námi. Dost mě to mrzelo už i proto, že jsem s ním neměl žádné zážitky. Tolik jsem si plánoval, když jsme ještě byli hodně malí a cestovali s maminkou po okolí, jak spolu vyrazíme na nějakou dobrodružnou výpravu. Nebo tak něco. Ano, sice nám v tom ani tak nic nebránilo, nicméně… Co když má nové přátele a brácha ho už nezajímá. Nebo se zlobí nejen na rodiče, ale i na nás. Na mě. Ach jo… Měl jsem z toho docela zamotanou hlavu. A do toho ještě Vivianne… Raději jsem to už nechal být a věnoval zase svou pozornost rodičům.
Maminka začala vysvětlovat, že se naší potravou může stát vlastně cokoliv. Chápavě jsem přikývl, načež jsme se zvolna vydali nějakým směrem. Nevěděl jsem, zda maminka odtud něco cítila, nebo šla jen náhodně, nicméně tiše jsem poslouchal, aby mi neuniklo. Tohle byla nesmírně důležitá věc. Nenápadně jsem začenichal, ale nezdálo se, že bych ucítil nějaké další zvíře. Tedy takové, které by se lišili pachem od toho našeho. Pohlédl jsem na maminku, která zmiňovala nějakou vysokou, o které jsme už slyšeli. Zatím to však vypadalo, že žádné takové zvíře tu není. Vzápětí jsem zastříhal ušima, když táta vykřikl a poskočil dopředu. Halekal něco o večeři. Bedlivě jsem se rozhlížel, mračil se u toho a tvářil se, jako když mám zácpu, ale neviděl jsem zhola nic. Nechápavě jsem se otočil zpátky na tátu, který prohlásil, že už tam ta večeře není. Takže nejspíš to muselo být něco malého a hbitého, co jsem nestačil ani zahlédnout. Tiše jsem odfrknul a čekal, co se bude dít dál. I Ciri byla docela zvědavá, i když moc nadšeně se na tuhle následující akci moc netvářila. Poznal jsem na ní, že se přetvařuje, ale nahlas jsem neřekl nic. Rozhodně se netěšila na lov tak moc, jako já.
Maminka se najednou zarazila a oslovila nás. Pohledem pak ukázala na strom, na kterém nejdřív nebylo nic vidět. Když jsem ale přimhouřil oči, všiml jsem si, že na kmeni sedí veverka. Spokojeně jsem přikývl a mrknul na sestřičku, jestli ji taky vidí. Maminka pokračovala v povídání a podle toho se zdálo, že ulovit takovou veverku není vůbec žádná sranda. Vlastně jsem to nemohl zatím moc posoudit, protože jsem Sigyho neviděl, jak je lovil – přinesl už pouze připravenou sváču.
Mamka pak vybídla tátu, že nám ukáže, jak se taková veverka má lovit. Vypadal však poněkud zaskočeně. Nechtělo se mi věřit, že tatínek je nějaký nadprůměrný lovec, zatímco mamka měla být v tomhle oboru naprostým profíkem. A pak začal podívat něco o tom, jak on je silný a pro něj je lepší lovit vysokou, zatímco maminka je elegantní a evidentně i hbitý tvor vhodný pro lov právě těchto svačinek. Koukal jsem z mamky na tátu. Bylo mi celkem jedno, který z nich se lovu ujme, i když bych raději viděl v akci oba dva. Pohlédl jsem na Ciri a nakonec jsem povytáhl obočí. “Já bych se tedy klidně rád podíval na vás oba,“ řekl jsem, posadil se na zadek a několikrát spokojeně pohodil oháňkou. Bylo vy určitě zajímavé vidět, jak naši rodiče vynikají každý jiný v libovolném odvětví, nicméně umí fungovat i spolu. Čekal jsem tedy, co na to poví sestřička a jak se nakonec rozhodnou rodiče. Kdo nakonec bude lovit veverku.

Zamyslel jsem se nad sestřinou úvahou, zda Vlčícek chodí jen v zimě, nebo je někde po celý rok, stejně jako Život. To mě ani nenapadlo se strýčka na to zeptat. A vlastně ani nebyl čas, semlelo se tam toho hodně za krátkou chvilku. Možná kdybych měl čas, než přišel táta… Ale to teď bylo jedno. Nicméně naši by tohle mohli vědět. A teď jsem se podivil, že si mé ozdoby na krku nevšimla i maminka. “Na to jsem se Sigyho zapomněl zeptat,“ řekl jsem popravdě. “Mamka s tátou by tohle ale mohli vědět,“ dokončil jsem pak nahlas svou předchozí myšlenka. Ostatně máma s tátou toho věděli hodně, takže jistě budou vědět i něco o Vlčískovi. A líbilo se mi také, že se půjdeme za Životem někdy podívat. Na vlastní oči spatřit tak mocnou bytost a ještě s ní mluvit… Byl jsem si už teď jistý svou nervozitou.
Ciri mě dost vykolejila tím, jak mi sdělila, jak se věci kolem Crowleyho mají. Také za bratrem prý chtěla jít, jako předtím táta, ale nebyla si jistá, jestli by na něj nebyla zlá. Evidentně byla na něj naštvaná a já jsem se nedivil. Ani jí, ani tátovi s mámou. Nevěděl jsem však, co si mám myslet já. Nenazval bych to přímo zradou, ale… Chtěl jsem prostě znát důvod, proč se rozhodl nebýt s námi. S rodiči a sourozenci. Mlčky jsem tedy přikývl. “Třeba to bude lepší, když půjdeme spolu,“ řekl jsem nakonec. Jak nakonec budu reagovat já, to bylo však momentálně ve hvězdách.
Dalším nepříjemným překvapením bylo, že ač všichni tři Vivianne hledali, tak ji nikde nenašli. Zachmuřil jsem se. Podle všeho propátrali snad polovinu Gallirei, ne-li rovnou celou. “Tedy, kde jen může být?“ Zamyšleně jsem zavrtal pohled do země. “Zkoušeli to i v Asgaaru, jestli nezůstala s bráchou?“ Zeptal jsem se ještě. Jiná možnost mě nenapadala. Nebo jsem si spíš zakázal nad nějakou horší variantou uvažovat.
Místo, které bude vhodné pro svolávání smečky jsme našli víceméně všichni. Ciri tak měla docela zajímavou otázku, jak to bude s odměnou. Maminka prohlásila, že odměnu dostaneme všichni, protože jsme všichni vyhráli a tak jsme od ní všichni tři dostali objetí a polibek. Vesele jsem se na mámu usmál a zavrtěl ocáskem. Chvílemi jsem však byl mimo. Pořád mi vrtalo hlavou to o Crowleym. Ovšem záhadné Viviannino zmizení bylo také dost závažné.
Maminka pak navrhla, že bychom mohli jít lovit. A rovnou vysokou zvěř. Rozzářil jsem se radostí. Konečně nějaká pořádná akce! Souhlasně jsem přikývl. “Určitě tady něco najdeme,“ ujistil jsem ji vesele, když zmínila svou pochybnost, zda tady objevíme něco, co by odpovídalo její představě. Táta také souhlasil. Byl jsem si jist, že budeme souhlasit všichni. Pak prohlásil cosi o kouzelnosti tohoto lesa, protože tu nebyl sníh. Souhlasně jsem přikývl. Blbě se v té bílé studené věci chodilo, takže je super, že tady není. Natěšeně jsem pohlédl na maminku, jak rozhodne o následujících chvílích a sledoval Ciri, zda má taky radost a těší se.

“Však já už na nějakého vyzraju a ulovíme ho spolu pro maminku,“ pronesl jsem sebevědomě a hrdě vypjal hruď na Cirinu poznámku, že podle maminky se holubi špatně loví a ona sama zatím žádného nechytila. Asi to bylo těžké, protože přeci jen měl křídla, takže mohl frnknout do vzduchu, kam bych za ním nemohl, ale já jsem nepochyboval o tom, že bych něco vymyslel a pak s ocáskem hrdě vztyčeným, stejně vysoko jako hlavu, bych ho donesl mamince ke svačině. Při té představě jsem se už mlsně olízl.
“Vlčísek je prý také nějaká kouzelná bytost, která sleduje, jestli jsi byla hodná, a pak ti dá nějaký dárek,“ vysvětlil jsem sestřičce, kdo je Vlčísek. Nic bližšího, nebo snad jeho popis, jsem však neměl. Ovšem to asi nebylo důležité. Tohle nám teď muselo stačit.
Oba jsme se také shodli na tom, že se nám tady líbí. Určitě měli rodiče také radost, že vybrali pro nás to nejlepší a nejkrásnější místo na Galliree. Ale tatínek mi moc radost neudělal, když řekl, že neví, kam se Vivi zatoulala. A nevěděl, kdy se vrátí. Překvapeně jsem se na něj podíval. A proč ji nehledáš, jako jsi hledal mě? Chtěl jsem se zeptat, ale nevěděl jsem, jestli můžu. Nějak… Jsem z toho neměl moc dobrý pocit, stejně jako z toho, že jsme nevěděli, kde je Crowley. Nebo tedy aspoň já jsem ho nevěděl. Ovšem táta pak prohlásil, že si spolu později popovídáme. Jen jsem mlčky přikývl. Tušil jsem, že to nebude asi nic moc dobrého, ale pokud se to týkalo mých sourozenců, určitě bych to měl vědět úplně všechno.
Maminka nás vybídla, abychom se vypravili hledat místo, kde se bude scházet smečka. Potvrdili naše domněnky, že oni se stanou Alfami. Hrdě jsem se usmíval. Byl jsem fakt nadšený. A zatímco rodiče se rozběhli jedním směrem, my s Ciri zamířili jinam. Tedy, sestřička už se nadšeně rozběhla, já jsem v první chvíli chtěl vymyslet, nebo spíš rozhodnout, co přesně bychom měli hledat. Souhlasila s tím, že by to mělo být vyvýšené místo. Nejdřív jsem se jen tak rozhlédl kolem, ale nic vhodného jsem neviděl, takže jsme se vydali hledat dál. Tušil jsem, že mi sestřička chce říct něco důležitého, cítil jsem však její váhání. Jemným pohledem jsem ji vybídl, aby se podělila o to, co má na srdíčku. Netrvalo dlouho a já překvapením zastavil a otevřel tlamu dokořán. Potvrdila jednu z domněnek, co jsem měl – Crowley se rozhodl zůstat v Asgaarském lese a táta je na něj za to naštvaný. Maminka sice tvrdí, že ho můžeme jít kdykoliv navštívit, ale taťkovi se tohle zajídá. “Teda, nevím, co na to říct,“ řekl jsem. Rázem jsem zapomněl na nějaké hledání místa pro schůzky smečky. Crowley… Proč se rozhodl nejít s námi? Proč chtěl zůstat? Jasně, narodili jsme se tam, ale… Přeci nemůžeme být bez mámy a táty, aspoň zatím ne! Nebo… Možná jo… Možná on jo, ale já rozhodně nechci, přemýšlel jsem. Na Ciri bylo vidět, že moc neví, jak se s tím vyrovnat, co si o tom myslet, ale víc na ní bylo vidět spíš naštvání. “A nezkoušeli jste ho přemluvit? Nebo naši? No… Asi se za ním pak vypravím na návštěvu. Chtěl bych se s ním vidět a slyšet to od něj,“ hlesl jsem po chvíli a vzdychl. “A Vivianne? Táta říkal, že neví, kam se zatoulala. To jí nehledají, jako hledal mě?“ Zeptal jsem se sestry na to, co jsem se předtím chtěl zeptat táty.

Překvapeně jsem se na sestřičku podíval, když se zmínila, že si ten kámen nechala, protože podle maminky byl kouzelný. Já bych spíš měl strach, že se mi k němu jazyk zase přilepí a nevšímal si ho, případně ho někde zahodil. Ale tak snad to mělo nějakou souvislost s tím, že byla zima. Takže jsem Ciri nechal, byla to její věc a jen jí s úsměvem přikývl, jakože se na něj rád podívám, spolu určitě něco vyzkoumáme, co je to zač.
A měla pravdu v tom, když jsem se zmínil o tom, jak přede mě a tátu taky spadl holub, jaká byla pravděpodobnost, že se tohle stane. Pohodil jsem hlavou. “To nevím, ale zvláštní to je určitě,“ přitakal jsem. S úsměvem jsem se pak díval, jak se při zmínce, jaká to byla dobrota, div neolizuje za ušima. “Tak já si na nějakého někdy počíhám, když to říkáš ty, že byl mňamka, tak to bude pravda,“ drcnul jsem do ní čumáčkem vesele. Ach, jak já ji mám rád, sestřičku svou malou!
Pak už jsem ale obdivoval zdejší stromy. Nicméně jen krátce, maminka se po nás začala shánět, takže jsme se vypravili za nimi. Ciri si mezitím všimla ozdoby na mém krku. Úplně jsem zapomněl, že ji tam mám. “No, má to co dočinění s nějakým Vlčískem, Sigy chtěl, abych od něj měl nějaký dárek,“ odpověděl jsem vesele a samozřejmě popravdě.
Jakmile jsme se ocitli u rodičů a já se přitulil k mamince, vychrlil jsem na ni salvu otázek ohledně stromů. Samozřejmě jsem pak přikývl v souhlasu na její otázku, zda se nám les líbí. Sice jsme ještě neměli možnost ho prozkoumat pořádně celý, ale i kdyby tu byly jen tyhle obří stromy a na zemi žádná sněhová pokrývka, líbilo by se mi tu i tak. A hlavně – pokud tu budeme celá rodina pohromadě, bylo to jen jedno obrovské plus. To bude strýček Sigy koukat, že nám rodiče sehnali jako útočiště celý les! Pomyslel jsem si hrdě. Tatínek mi pak vysvětlil, že tyhle stromy se jmenují cedry. Hmm! Vznešené jméno a hlavně měly také ve jméně r! Pak ještě dodal, že tenhle les nazval jako Etneyho Cedrový háj. Jeho jméno nesl proto, že ho objevil. Chápavě jsem přikývl, to dávalo smysl. Tedy uvedl na pravou míru, že ho objevil spolu s maminkou. Asi by to bylo hodně dlouhé jméno, kdyby nesl název obou rodičů, a táta, jako hlava rodiny, asi měl v tomhle ohledu přednost. Nu, nehodlal jsem se zabývat do detailů, jak to bylo, hlavní je, že tohle božské místo mělo jméno. Tatínek dodal, že tyhle stromy jsou hodně staré a my se k nim musíme chovat s úctou, aby tu s námi ještě hodně dlouho byly. Důležitě jsem přikyvoval, až se přívěsek na mém krku lehce rozhoupal. “To dá rozum, jsou mnohem, mnohem, mnohem větší a starší, než my, viď, tati?“ Upřel jsem na něj svůj zlatavý pohled a tvářil se, jak tomu všemu rozumím. “A jsou ještě k něčemu dobré? Dávají nějaké plody?“ Zajímal jsem se dál. Po očku jsem pokukoval po těch velikánech, o kterých jsme se bavili. Taťka zmínil také to, že tohle je naše místo, kam patříme, že tu budeme spolu i s Vivi. Svěsil jsem uši. “Takže Crowley… Co je s ním?“ Zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Nechtěl jsem si připouštět jinou možnost, než že zůstal třeba v Asgaarském lese s dědečkem, kde bude v bezpečí a že ho budu moci navštívit. Že by se ztratil, nebo dokonce… Prudce jsem zavrtěl hlavou. Ne, tohle se určitě nestalo! Ale můj malý bráška… No, teď už určitě stejně velký, jako já, mi vážně chyběl. Neviděl jsem ho celou věčnost! Tehdy jsme byli ještě dost malí a mohli jsme se vézt na maminčiných zádech. A Vivianne byla taky už dlouho pryč. “Kdy sem přijde Vivi?“ zeptal jsem se ještě a tiše povzdychl.
Natěšeně jsem pak poslouchal taťku a vrtěl ocáskem, už jsem se nemohl dočkat, až si tady všechno prohlédneme. Také se mi líbilo, jaký tu připravili pro nás úkryt. No páni, to muselo být fakt super! Díra ve skalce, uvnitř všude měkoučký mech, takže tam bude krásně teplo a hlavně útulno. To bude vážně strýček koukat! A jsme vlastně skoro sousedi, pomyslel jsem si znovu. Uvědomil jsem si, že vlastně jsme nešli nikam daleko z Mechového lesa, takže to bylo vlastně moc fajn. Strýček moje rodiče podcenil, tohle určitě nečekal, že budeme mít pro sebe celý les. Zastříhal jsem ušima, když se maminka zmínila o hledání nějakého místa, kde se bude svolávat budoucí smečka. Vykulil jsem oči. “Smečka? Tady… bude… celá… smečka?“ Vykoktal jsem překvapeně. Juuva, a já myslel, že tady budeme bydlet jen my, naše rodinka. přemýšlel jsem překotně. “Ty jo, takže ty a táta teď budete Alfami?“ Uvědomil jsem si. “Huuustý!“ Vykvikl jsem nadšeně, až mi přeskočil hlas a pohlédl na sestřičku. “Tý jo, Ciri, slyšíš to? Bude tady celá smečka!“ Začal jsem vrtět ocáskem nadšeně. Maminka pak navrhla, že se rozdělíme na dva týmy – ona s tatínkem, a já s Ciri. Budeme hledat nějaké to vhodné místo. A když vyhrajeme my, něco od maminky dostaneme. A pokud vyhrají oni, dostanou oni něco od nás. Naklonil jsem hlavu na stranu. No jo, ale jak by takové místo mělo vypadat? Naši už vesele pádili směrem pryč. Znovu jsem pohlédl na Ciri. Měl jsem z toho samozřejmě radost, ale teď jsem čekal na její návrh. “Asi by to mělo být nějaké místo, odkud je všude dobře vidět, co myslíš?“ Zkusil jsem ještě něco, než vyrazíme také.

//VVJ

Pozorně jsem poslouchal, co mi sestřička vypráví. Drželi jsme se pár kroků za rodiči, zima začínala být už dost nepříjemná. Občas jsem měl pocit, že mi snad proleze až do kostí. Tohle bylo asi to, o čem Sigy mluvil. Tiše jsem povzdechl, čenich mi mrznul. Ale tohle jsem vnímal už jen krátce, protože Cirino vyprávění bylo důležitější. Ano, vybavil jsem si, že když vyběhla z úkrytu, tak křičela cosi o tom, že tam je motýlek a půjde za ním. Vlastně mě nenapadlo přemýšlet nad tím, kde se tu v zimě vzal, nevěděl jsem o hmyzu takřka nic. Ani tedy to, že v zimě se nejspíš nikde nevyskytuje. Nadšeně vyprávěla o tom, jak lezla na strom a s tátou došla od jezera k moři. Překvapeně jsem se na ni podíval a ona hned, aniž bych se zeptal, vysvětlila, že se jedná o obrovskou spoustu vody. Nedovedl jsem si představit nic většího, než bylo to jezero, než u kterého jsme právě byli, takže jsem se už začal těšit, až se tam v létě vypravíme, jak mi oznámila sestřička.
Dál Ciri povídala, jak se byla podívat v našem novém lese, který má moc krásné stromy. Na to jsem se mohl těšit tedy už teď – určitě se zase naučím nějaké nové druhy stromů a k čemu jejich listy slouží! Vesele jsem si poskočil, zatímco sestřička vyplázla jazyk. Tvrdila mi, že olízla kámen a on se jí k němu přilepil. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že má na povrchu růžového jazýčku jakýsi flíček, který tam nepatří. “To muselo být nepříjemné,“ usoudil jsem soucitně, ale nevypadalo to, že by sestřičce nějak malá bolístka vadila, takže nejspíš to už bylo v pořádku.
Překvapeně jsem se na ni podíval, když se zmínila o holubovi, který před ní a maminku spadl. “Když jsme se loučili se Sigym a Saturnem, taky tam spadl holub, přímo před nás. Táta mi ho nabízel, ale já předtím jedl veverky, které donesl strejda, takže už jsem neměl hlad,“ řekl jsem zamyšleně. To bylo vážně zvláštní, aby se to samé stalo nám s tátou a zároveň mamce a sestře. No ne?
Začínal jsem si však připadal jako břídil. Ciri toho zažila už tolik! A také už viděla kus naší rodné země. Já viděl velký prd. Právě jsem se dozvěděl, že to, na čem tak podivně ty dvě ťapkaly, se nazývá led – to tedy byl tedy název toho povrchu na zamrzlém jezeře. Tiše jsem přikývl. Trochu dost jsem se zastyděl, že já jako nejstarší a ochránce, který chtěl být také nejchytřejší, věděl zatím velký nic. No, musel jsem doufat, že se všechno napraví, až se ocitneme s rodiči v novém lese, který budeme moci důkladně prozkoumávat.
Mezitím už jsme dorazili do lesa. Zastavil jsem se, zastříhal oušky a rozhlížel se zvědavě kolem sebe. Ani jsem si nevšiml, že naši mezitím někam odběhli. Byl jsem tak fascinovaný těmi obrovitými stromy, až se mi z toho tajil dech. Musel jsem pořádně zaklonit hlavu, abych dohlédl až do koruny. “Páni,“ vydechl jsem okouzleně. Popošel jsem o několik krůčků blíž k jednomu z velikánů. Skoro až bojácně jsem se přiblížil k jeho kmeni, abych si prohlédl zajímavou tvrdou a hrubou kůru. Ta byla vážně zajímavá, protože takovou jsem ještě na žádném stromu, který jsem doposud poznal, neviděl. “Ty jo, to jsou fakt hustý stromy,“ vydechl jsem a pohlédl na Ciri. Všiml jsem si také, že pod tlapkami už nemáme bílý sníh, nýbrž jehličí. Naklonil jsem hlavu na stranu. “Zajímavé,“ zabrblal jsem pro sebe tiše. Kam má zlatavá očka dohlédla, tam jsem vážně neviděl ani trošku sněhu. Než jsem se však začal pídit po důvodu, uvědomil jsem si, že rodiče jsou někde pryč. Nezačal jsem ale hned panikařit, protože kromě toho, že jsem je naštěstí cítil poblíž, za chvilku jsem slyšel maminčin hlas. “Nějak jsme se zdrželi,“ řekl jsem a otočil se směrem, kterým se linul hlásek, který jsem měl ze všech nejraději. “Tadýýýý, už jdemeeeeee!“ Zahulákal jsem poslušně mamince odpověď a vybídl pohledem sestřičku, aby mě následovala. Naštěstí byli rodiče blízko, takže stačilo jen uběhnout několik metrů a byli jsme jim zase na očích. Šťastně jsem vrtěl ocáskem a přiběhl se k mamince přitulit. “Tady je moc pěkně. Co je to za stromy? A jak to, že na zemi není sníh? Tak tady teď budeme bydlet? Jooova. A kde je Vivi?“ Ptal jsem se zvědavě.

Maminka s Ciri si nás všimly a blížily se k nám. Obě přitom tak podivně šly na té vodní hladině… Klouzaly se jim tlapky a v jednu chvilku to vypadalo, že mamka upadne, ale vychytala to a bezpečně došla až ke mně. Nechápavě jsem koukal na tu vodní hladinu, která teď vypadala úplně jinak, než vypadala předtím. Nerozuměl jsem tomu, jak bylo možné, že po ní šly. To jako použila mamka nějakou magii? Nedočkal jsem se však odpovědi, nebo vlastně k tomu, abych se pořádně zeptal, co se to děje. Ovšem maminčino přivítání a pusinky, to bylo pohlazení pro duši. Její něžnosti jsem jí samozřejmě poctivě oplácel, protože jsem byl nesmírně rád, že ji zase vidím a zařekl jsem se, že se od ní teď hodně dlouho nehnu. Zamračil jsem se však, když se mamka zeptala táty, kde zůstala Vivianne. Moje domněnka, že s mamkou je Ciri, se sice potvrdila, ale doufal jsem, že druhá mladší sestřička je někde s některým jiným dospělým, který na ni dává pozor, stejně jako na mě s Ciri dával pozor Sigy. Naklonil jsem hlavu na stranu, když táta říkal, že Vivi nenašel. Vzápětí jsem se zhrozil. Ona se ztratila? To snad ne! Zase jsem střelil pohledem k mamce, která se zeptala táty, jestli nemluvil o něčem její bratr. “Jak by mohl Sigy vědět, kde je Vivi, když s ním nebyla?“ Zeptal jsem se zvědavě. Sigy měl přeci na starosti mě a Ciri, Vivianne s námi nebyla.
Nejen mamka, ale i sestřička se se mnou náležitě přivítala, za což jsem byl rád a i já jsem ji pořádně objal a nadšeně jí oblízal tváře. Byla čím dál krásnější. Sice byla menší, než já, ovšem na tom nebylo nic zvláštního – ona byla mladá něžná dáma a já velký, silný a udatný bratr, její ochránce. S jiskřičkami v očích mi chtěla začít vykládat, co všechno zažila. “Jsem jedno velké ucho!“ Potvrdil jsem jí s úsměvem, že ji poslouchám a má veškerou mou pozornost. Od doby, co se vytratila z úkrytu, jsem se o ni také bál. “Já jsem zůstal se Sigym a naučil se ještě pár věcí o využití některých bylinek,“ řekl jsem stručně a platilo i to pro mamku. No, nebylo to nic moc na zážitky, ovšem tyhle vědomosti byly určitě také hodně důležité.
Mezitím se naši vydali určitým směrem, co jsem tak pochopil z jejich rozhovoru, půjdeme se podívat, kde budeme bydlet. Mamka mluvila o tom, že tam je ještě něco na práci, to jsem byl ještě víc zvědavý.

//Cedrový háj

//Mechový les

Docela se mi ulevilo, že se na mě Sigy nezlobil, že jsem se rozhodl jít s tátou. Na druhou stranu… Proč by měl, je to přece můj rodič a já jsem ho nechtěl opustit. I když jsem měl strýčka rád, nebyl můj táta. A byl jsem tedy rád, když Saturnus potvrdil, že se za strýčkem můžu přijít podívat. Už jsem si naplánoval návštěvu na jaro, až zase pokvetou květiny a byliny, něco bych se zase od něj rád přiučil. To se můžeš ale přiučit i od maminky, ty chytráku, pomyslel jsem si vzápětí, když jsem si vzpomněl na maminčiny zelené oči. Ona určitě také ovládá stejnou magii na vysoké úrovni. Nakonec jsem usoudil, že se budu učit od obou. A samozřejmě i od táty. A možná i jednou od dědy, pokud se budu moci přijít podívat do Asgaaru. Ostatně… Proč bych nemohl, nikdo mi to přece nezakázal a já jsem se s nikým nepohádal. Už jsem se na to všechno moc těšil. Bylo toho tolik, co jsem se měl naučit! Nejraději bych chtěl samozřejmě vědět všechno a hned, ale to moc dobře nešlo.
Z přemýšlení mě vytrhnul tátův hlas. Pohlédl jsem na něj a s úsměvem zavrtěl ocáskem. “Těším se moc, maminka mi chybí,“ odpověděl jsem pravdivě. Chyběli mi oba rodiče, stejně jako všichni tři moji mladší sourozenci. Jenže zatím jsem nevěděl, co s nimi je, ale doufal jsem, že naši to vědí a všechno se konečně dozvím. Věřil jsem, že momentálně je s maminkou Ciri. Kde je konec Crowleymu a Vivi jsem zatím neměl ponětí. Tiše jsem povzdychl a obláček páry se mi vytvořil nad čenichem. Táta mezitím položil na zem opeřence a zkoumal ho. Dál se zmínil o tom, že nám musí ukázat náš nový domov. Znovu jsem zavrtěl ocáskem. “Už se moc těším! Budeme tam bydlet všichni? I Crowley a Vivianne?“ Zeptal jsem se dychtivě. Tolik jsem doufal, že odpověď bude kladná. Že zase budeme celá rodina pohromadě. Důležitě jsem pak přikývl tátovým slovům, že musíme obstarat zásoby na zimu. “Strýček nás naučil lovit zajíce!“ Vyhrknul jsem a vypjal hrdě hruď. Uměli jsme s Ciri něco užitečného a důležitého. A dal jsem tak také tátovi najevo, že jsme se Sigym nezaháleli.
Trpělivě jsem čekal, až taťka sní holuba a zatím se rozhlížel po okolí. Sněhu tu bylo habaděj, úplně to svádělo k dovádění, ale musel jsem počkat, až najdeme maminku a sestřičku. Na to, že mě studí do tlapek, jsem si už docela zvykl a nevnímal to. “Mně se taky moc stýskalo, taťko,“ vydechl jsem pak tátovi odpověď na jeho slova, že jsem mu chyběl a už ho nesmím opouštět na tak dlouho. Nechtěl jsem se dohadovat, že mě předali Sigymu, aby mohli hledat úkryt. Zkrátka asi nepočítali s tím, že to potrvá tak dlouho, a navíc pak nebudou vědět, kde jsme. Důležité bylo, že mě našel a teď jsme byli jen pár chvilek od setkání s maminkou. Úplně bláznivě jsem se na ni těšil. Ještě předtím jsem se ale otřel tátovi o bok a olízl mu tvář na důkaz pravdivosti svých slov.
Mou pozornost upoutaly dvě postavy na jezeře. Velká a malá. Nebo vlastně ne úplně malá ale menší. Roztáhl jsem tlamu do širokého úsměvu, protože jsem je hned poznal. To byla máma s Ciri! Táta si jich taky hned všiml, protože mě na ně upozornil. Hned na to se rozběhl jejich směrem a já samozřejmě nezůstal pozadu. “Maaaaamiiiii!“ Křičel jsem nahlas z plných plic, aby mě dobře slyšela. Ozvěna se rozléhala a já neměl už vůbec pochyb, že mě maminčina citlivá ouška zachytí. “Ciriiiiiii!“ Zakřičel jsem, aby mě slyšela i Ciri. No, tímhle způsobem mě jistě slyšeli i vlci v Mechovém lese, který byl vážně nedaleko. Zarazil jsem se však na kraji jezera. Vypadalo to podezřele! Maminka a sestřička se pohybovaly po hladině. Co to? Pohlédl jsem tázavě na tátu.

Dozvěděl jsem se, že Vlčísek nám plní tajná přání. Pokud jsme byli během roku hodní, tak dostaneme, co si zasloužíme. Naklonil jsem hlavu na stranu. Takže to nejspíš byla také nějaká mocná bytost, jako Život a Smrt, když věděl, jak se chováme a jestli jsme hodní.
Na další otázky nebyl čas – věnoval jsem se tátovi. Tedy, nejdřív jsem se otočil za Sigyho hlasem, který zněl spíš přemýšlivě, že se zmínil sám sobě, ale nahlas, takže ho slyšel táta, i já. Táta mu trpělivě vysvětloval, že si s mámou vybrali žádný náhodný les, kde bychom mohli složit hlavy, nýbrž s maminkou jich prošli několik a vybrali takový, který se jim zdál nejvhodnější. S vykulenýma očkama jsem se na něj podíval. Juuu, tak my budeme mít nějaký les jen sami pro sebe? Hustý! Já myslel, že tam můžou být jen smečky, radoval jsem se. Musel jsem však chvíli počkat, než své otázky vyslovím nahlas, protože táta pokračoval v tom, že tam také pro nás vybudovali úkryt. Hrdě jsem se usmál. No jasně, to je můj tatínek! Je na něj spoleh! Hrdě jsem vypjal hruď a s máváním ocásku koukal na tátu, na Sigyho, na Saturna. Nevěděl jsem, jak moc dobře ho znají, určitě déle než já, ovšem já jsem… No zapochyboval jsi, jen si to přiznej! Na krátkou chvilku, ale zapochyboval! V duchu jsem se zastyděl, že jsem o svých rodičích mohl byť jen na zlomek vteřiny pochybovat, ale… Na druhou stranu a na mou obranu… Nevěděl jsem, co se s nimi děje, ani kde jsou, ani oni asi nevěděli, kde jsem já, kde mě hledat. Ale teď byl můj velký táta tady a já s ním půjdu za maminkou a sestřičkami.
Díval jsem se však teď na Sigyho a zamračil se. Vůbec se mi nelíbilo, že o tátovi pochybuje. Nebo vlastně o obou mých rodičích. A i když už předtím o tom mluvil… Ne, fakt jsem nevěřil, že by se o nás nezvládli postarat, i když jsme byli čtyři mrňata. Nebo vlastně tři. Nebo kdo ví, možná i Vivi odešla nebo zůstala v Asgaaru a my zůstali s Ciri s rodiči. Pak zase promluvil táta a z jeho hlasu čišela jistota. Přikyvoval jsem jeho slovům o tom, jak nás nakrmí, i kdyby on sám měl být hladový. Nás i naši maminku. Vzápětí jsem se na okamžik lekl, to bych vážně nechtěl, aby táta umřel hlady a my byli najedení!
Lehce jsem se otřásl, když se do mého kožíšku opřel studený vítr a hrál jsem tlapkou do sněhu. Saturnus nic neříkal, nejspíš se nechtěl do téhle debaty plést, což byla asi chvályhodné. Tohle bylo prostě mezi mým tátou a stejdou. Mámy partner a mámy bratr. Sigy se pak obrátil na mě, abych si vzpomněl na to, o čem jsme spolu mluvili. Vážně jsem pohlédl do jeho zelených očí. Ano, já se rozhodnu nejenom srdcem, ale i hlavou. O tom, že neodpovím jinak, jsem byl už přesvědčený ve chvíli, kdy jsem ucítil tátu. A jeho slova mi mé rozhodnutí potvrdila. Současně jsem doufal, že mi Sigy nelže v tom, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude mě mít vždycky rád. I táta mě vybídl, abych se rozloučil, protože musíme jít za maminkou a sestřičkou. Usmál jsem se a zavrtěl ocáskem. Věděl, že bych tu nezůstal. “Já tě mám moc rád strýčku, a jsem nesmírně vděčný za to, co jsi mě naučil. A doufám, že je to opravdu tak a nebudeš se na mě zlobit, když půjdu s tátou, protože chci být prostě s rodiči a sourozenci. A taky doufám, že sem budu moci přijít na návštěvu a ještě mě toho spoustu naučíš,“ řekl jsem upřímně. Celou dobu jsem udržoval vážnou tvář, aby strýce ani na okamžik nenapadlo myslet si, že si dělám legraci, že ve skutečnosti na něj kašlu. Ne, vůbec ne. Choval se ke mně úžasně a něco mě naučil. Měl mě rád. A chtěl, abych tu zůstal s ním. Pohlédl jsem na Saturna, jestli náhodou nebude namítat něco proti tomu, co jsem navrhnul. No, ještě rychlým pohledem jsem střelil po hnědé vlčici, která měla být Betou. Pokud bych měl povolení od Alfy, že se tu smím zastavit, tak o nic nejde, ne. “Brzy naviděnou, strýčku, mám tě rád,“ lehce jsem se k němu přitiskl. Nevěděl jsem, jak moc důvěrná gesta si můžu dovolit, ale nakonec jsem si olíznutí tváře neodpustil. “A děkuji. Ahoj, Saturne, rád jsem tě poznal, a snad se můžu za strýčkem stavit na návštěvu,“ usmál jsem se na Alfáka a rychlým krokem následoval tátu. Už jsem se nemohl dočkat, až uvidím po dlouhé době maminku. A sestřičku.

//VVJ