Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mechový les

Dával jsem si záležet, abych se moc neopozdil – protože přesně, jak jsem předpokládal, drobná a hbitá Saelind byla rychlá. I když to chvilkami vypadalo, že schválně zpomaluje, aby mě nezahanbila mega natrhnutím kožichu. Na jednu stranu – ačkoliv jsem ten závod navrhnul a bylo mi jasné, že nejspíš prohraji a budu pukavec, nevadilo mi to. Hlavně, že jsem byl ve společnosti krásné vlčí slečny a byli mi fajn. Jen jsem doufal, že doma bude také všechno ok, když už jsem měl jednu nepříjemnou zprávu za sebou. Nicméně ani mě v tuhle chvíli nenapadlo, co by mohlo být špatně – naši jsou jistě spokojení spolu, snad i Ciri je už doma, jen Vivi… Té jsem nedával moc šancí, že se vrátí do Cedrového lesa. Takže to bych měl další důvod, proč navštívit Crowleyho, ten by určitě mohl vědět, jestli se sestra rozhodla žít jinde, případně kde, protože oni dva k sobě přeci jen měli blíž.
K břehu jezera jsem dorazil pár skoků za Sealind, která se vesele radovala ze své výhry. Na okamžik jsem se zarazil. Sledoval jsem ji, jak skotačí a vykřikuje, že vyhrála, jantarové oči vesele jiskří. A jelikož začínal nový den, zpoza mraků nesměle začínalo vykukoval slunko, i když to mělo dost těžké, paprsky se opíraly o její kožíšek, až se krásně leskl. Navíc byla na trávě lehká námraza, takže i ta se krásně třpytila. Až jsem z toho všeho zatajil dech. A vzápětí zadoufal, že nečumím s tlamou dokořán jako idiot. “Gratuluji, jsi vítěz,“ usmála jsem se na ni. Pak jsem začenichal a nakrčil nos. “A já pukavec,“ dodal jsem a přijal porážku.
Přitom čenichání jsem zachytil známý pach. Patřil tátovi! Rozkmital jsem ocase, ale nikde ho mé zelené oči nezaznamenaly. Kromě něj jsem ucítil také Ciri. A kmitání ocasem pokračovalo, protože ji jsem zakrátko spatřil nedaleko nás. “Tamhle je moje sestra!“ Ukázal jsem tlapkou na místo, kde seděla moje malá sestřička a zamyšleně pozorovala vodní hladinu. “Pojď, je na čase seznámit pro změnu tebe,“ vybídl jsem Saelind s úsměvem. Ta na nic nečekala, vesele přikývla a následovala mě.
“Ciri!“ Zavolal jsem na sestru jemným hlasem, abych ji nevylekal ze zamyšlení. Zastavil jsem se opodál a počkal, až se k nám otočí. Přitom jsem vesele máchal ocasem ze strany na stranu. “To jsem rád, že tě zase po dlouhé době vidím!“ Neudržel jsem se, přišel k ní blíž, otřel se jí o bok a olízl jí tvář. Vypadal dobře, ani nebyla zraněná, takže snad bylo všechno na její straně v pořádku. “Táta tady není?“ Zeptal jsem se zbytečně. To jsem přeci viděl na vlastní oči. Nebo vlastně neviděl. “Uh, to jsem ale nezdvořák. Ciri, tohle je moje kamarádka Saelind,“ ukázal jsem na vlčici, která stála kousek za mnou a dopřávala nám dostatečné soukromí, abychom se mohli v klidu pozdravit a sdělit si důležité novinky.

Možná jsme se tu mohli ještě trošku zdržet, aby mi případně Saelind ukázala nějaká oblíbená místa, nebo tu třeba mají nějakou zajímavost… Ale já jsem cítil, že bych potřeboval změnit prostředí. Jasně, že za špatné zprávy nemohl les. Ovšem byl jsem ještě k tomu přesvědčený, že když budeme někde jinde a něco podnikneme, prostě odvedu své myšlenky jinam, tak se mi uleví. A když mi bude dělat společnost takový krásná veselá slečna, o tom nemohlo být pochyb. Takže jsem hned navrhnul, že bychom mohli navštívit pro změnu můj domov. Saelind naštěstí s úsměvem a vesele souhlasila. Vlastně jsem na jednu stranu nečekal nic jiného, ostatně sama se nabízela, že by mi dělala společnici, ale mohlo se taky stát, že by si to třeba na poslední chvíli rozmyslela. I když také se přece ptala otce, jestli může jít…
Přestal jsem raději dumat nad tím, jestli by se mohlo stát něco, co se nestalo, protože Lindy souhlasila. Mně se zase zalíbil její nápad, abychom se cestou k jezeru proběhli. Respektive dali si přímo závod. Věděl jsem, že jako mohutný medvěd nejsem moc rychlý. Ona sice byla drobnější a neměla dlouhé nohy, ale byl jsem si jistý, že je určitě mrštnější a rychlejší než já. Tak jako tak – mohl jsem to brzo zjistit. “Tak jo, to beru,“ zavrtěl jsem vesele ocasem. Pak jsem se ohlédl, jako bych někoho čekal, načež jsem zahrabal v mokré hlíně a rozběhl se. “Poslední u jezera je pukavec!“ Brouknul jsem vesele, i když mi bylo jasné, že to budu já. Ač jsem se snažil, moje akcelerace nepatřila mezi nejlepší, ale mohl jsem snad něco dohnat později na rovince, až se pořádně zahřeju… Doufal jsem.

>> VVJ

K strýcově osudu jsem se ještě dozvěděl, že zvládl sice pomocí myšlenek volat o pomoc, ale Saturnus mu už nedokázal pomoci – když dorazil na místo, byl pryč. No, tak to muselo jistě nesmírně mrzet a bolet i jeho. Nevěděl jsem sice, jak moc si byli blízcí, nicméně byl členem smečky a jen to samotné už něco znamenalo. “Osud je vážně někdy krutý,“ řekl jsem smutně a tlapkou si otřel oči. Přestože jsem se snažil tomu zabránit, několik mršek stejně přeteklo přes okraj očí a zmáčelo mi kožíšek.
Ani jsem nepostřehl, že se nedaleko nás ozvalo zavytí. Vlastně jsem na chvilku nevnímal vůbec okolí, až když se Saturnus znovu ozval. Jeho slova mě potěšila, když nabízel možnost tu ve společnosti jeho dcery zůstat, jak dlouho budu chtít. Také vyjádřil lítost, že pro mě neměl lepší zprávy a naše setkání nebylo veselejší, ale to se nedalo nic dělat… “No, tak snad příště se potkáme v lepší náladě. Děkuji a měj se zatím hezky,“ brouknul jsem za ním, když už se vydal za svými povinnostmi.
Tak to bychom měli, pomyslel jsem si. Hlavní věc, kvůli které jsem sem šel, tak jsem měl vyřízenou. Saelind se starostlivě zajímala, jestli jsem v pořádku. Souhlasně jsem přikývl. “Bude to v pohodě,“ ujistil jsem ji a mírně se usmál. Zastříhal jsem pak ušima a poslouchal její další slova. “To jsi přece nemohla vědět. A tak jako tak bych se to dříve nebo později dozvěděl. Hlavně, že to vím s určitostí a žádné spekulace,“ uklidňoval jsem ji. Tiše jsem pak povzdychl. “Co kdybych ti pro změnu ukázal já náš les?“ Navrhnul jsem. Přišlo by mi fajn jí ukázat, kde teď žiju já, když ona mi ukázala svůj domov, i když to bylo v rámci zjištění informací o Sigym. Aspoň bych tím zabil dvě mouchy jednou ranou, ještě bych aspoň zjistil, jestli už je doma někdo z rodičů nebo Ciri.

Pomalinku jsem se začínal uklidňovat. Saturnus sice byl právoplatně ostražitý, sebevědomý a tak, ale nepouštěl nějak hrůzu. Za což bych asi měl poděkovat jeho dceři, že jsem tu byl s ní. Ale na druhou stranu jsem mu vlastně připomněl, že jsem tu kdysi byl se strýcem. Bylo však pochopitelné, že si mě nepamatuje, za tu dobu se musel potkat se spoustou vlků, takže nějaký malý krpec, který patřil do rodiny jednoho z členů smečky, ten mu vůbec nemusel utkvět v paměti. Takže jsem jen na jeho omluvu pohodil hlavou, že se nic neděje.
Nejdříve jsem pozoroval, jak se otec s dcerou přátelsky pozdravili. Sealind vlastně pak opakovala, co jsem řekl já – ještě vlastně přidala informaci, že jsme sousedi, protože máme smečku poblíž. A také se zajímala, jestli může později vyrazit zase někam na cesty. Byl jsem rád, že její otec proti tomu nic nemá, takže jsem měl vlastně zajištěnou společnost na dalších pár dní. To jsem mohl být rád dvojnásob.
Pak už jsem se konečně měl dozvědět, jak je to se Sigym. Všiml jsem si změn v Saturnově chování, takže jsem tušil něco nedobrého. Nejspíš jsem přišel pozdě a on si našel nějaký jiný domov nebo se rozhodl být tulákem. Ovšem to, co jsem se dozvěděl doopravdy, mi vyrazilo dech. Na okamžik jsem se zarazil. Až jsem zapomněl dýchat. Koukal jsem s očima dokořán. “On se… Utopil?“ Opakoval jsem ochraptělým hlasem. Hlava mi to nebrala. Prý se utopil v moři. V moři? Co to vlastně je? Nějaká velká voda? Asi jo… Svěsil jsem uši a ocas. Nevěděl jsem, jestli mám chtít znát podrobnosti. Máma o tom určitě neví. Takže mi došlo, že nejspíš budu pak dalším poslem špatných zpráv já. A nevěděl jsem, jak to máma vezme. Vlastně jsem ani nevěděl, jaký měli v poslední době vztah. Jestli ji to zasáhne nebo jí to bude jedno. Nebude jít to jedno, vždyť byl její bratr! Okřikl jsem se při téhle kacířské myšlence. Na kožich mi dopadlo pár slz, nějak nešlo uronit jich víc. Ale tohle jsem vážně nečekal.

Nakonec jsme debatu ohledně lovení ukončili tím, že Saelind uznala, že jíst se prostě musí. Každopádně to byla její věc, ostatně jako každého jednotlivce, čím a jak se živí. Samozřejmě taky mohli mít právo na to, aby se jim to nelíbilo. Pravda, když jsme tenkrát ulovili s Ciri to mládě, neměl jsem z toho dobrý pocit, ale holt se už stalo. Stejně by pošlo, když táta ulovil jeho matku, takže jsme jen urychlili ten… „proces“.
Raději jsem tedy přemítal nad tím, že bych snad mohl mít štěstí a potkat se s bratrem v Asgaarském lese, pokud nebude mít jiné plány. Což já samozřejmě předem nemůžu vědět. Leda bych měl magii myšlenek. Ani jsem nevěděl, jestli lze ovládat na takové úrovni, aby to šlo přenést v rámci několika území. Každopádně by to bylo fajn, poslat bratrovi myšlenku, jestli by se chtěl setkat. Nebo se rovnou sejít někde na neutrálním území. Ovšem to jsem neuměl, takže jsem se k tomu musel odhodlat po staru – dojít tam osobně. “Ještě, že jsou jen dvě možnosti – buď se potkáme, nebo ne,“ zazubil jsem se na Saelind. Vlastně měla pravdu, je třeba věřit, že budu mít štěstí a narazím na něj. Dříve nebo později určitě.
Také jsem se zajímal, jestli je v lese Proxima. Saelind mi to potvrdila, cítila její pach. A nejspíš byla ve společnosti otce. Takže jsem jen přikývl tvrzení své společnice. Věřil jsem, že je její otec pečlivý Alfa, to byl ostatně náš táta taky. Ovšem čekal bych, že nakluše minimálně některá z Bet, případně druhá Alfa nebo ochránce. Ale možná tu nikdo takový zrovna nebyl, nebo neměli zrovna čas. Tak mě napadlo, že ani nevím, jestli je někdo u nás v lese. Jestli se už vrátil některý z rodičů, nebo oba. Raději jsem ale přestal přemýšlet a věnoval se půvabné slečně po mém boku, která mi nabídla, abychom se zatím prošli a ona mi ukáže nějaká místa. S úsměvem jsem tedy přikývl a následoval ji.
Nedošli jsme však daleko, po pár krocích se před námi objevil vlk, kterého jsem si díky netradičnímu vzhledu vybavil, jak jsem ho tu potkal, jako malý. Nejdřív samozřejmě pozdravil Saelind. Na okamžik jsem se zamračil. Jej, no počkat, on je Saturnus její táta? Nakrčil jsem čenich. Vlastně ona se nezmínila o tom, jak se jmenuje. Ani vlastně nereagovala na to, když jsem zmínil jeho jméno, protože tohle byl jediný vlk, se kterým jsem se seznámil. Ovšem bylo to už několik let, navíc jsem byl tuctový, takže bylo jasné, že si mě nepamatuje. “Eh, zdravím,“ zakoktal jsem se, když jsem si uvědomil, že mluví na mě. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že mluvím s vlkem s nejvyšším postavením ve smečce, takže jsem tomu přizpůsobil podřízené držení těla. Musel jsem se však dost snažit, aby se mi ještě nechvěl hlas. Ty jsi ale posera. Připomeň se mu, okřikl jsem se v duchu. Odkašlal jsem si, abych nekoktal a mluvil tiše. “Já… Asi si mě nepamatuješ, jsem Reonys, Sigyho synovec. Kdysi jsem tu byl, ale bylo mi tenkrát jen několik měsíců a strýc mi tenkrát nabízel, abych se přidal k vám do smečky, protože naši odešli z Asgaaru,“ rozpovídal jsem se a na chvíli se odmlčel, abych nabral dech. “Náhodou jsem se nedávno potkal se Saelind a dozvěděl se, že je z Mechového lesa, tak jsem se chtěl zastavit a pozdravit Sigyho, jestli tu ještě žije… Ehmm…“ Zakřenil jsem se, jako kdybych kousl do kyselého citronu. Byl jsem docela nervózní, i když teď ne tak úplně ze Saturnuse, jako spíš z toho, co se vlastně o strýci dozvím. Rychle jsem střelil zeleným pohledem po Saelind, pak zase k modrým očím jejího otce a doufal, že díky tomu koktání a nejistotě nepůsobím jako úplný ťulpas.

Neměl jsem za sebou až tak moc loveckých zkušeností, kterými bych se mohl chlubit, ale byl jsem rád, že můžu zmínit aspoň kromě zajíců taky něco většího. Aspoň jsem nevypadal jako úplný břídil. Překvapivě jsem se ale dozvěděl, že Saelind na lov moc není, protože je jí líto těch zvířat. “Občas je to asi trošku drastičtější,“ poznamenal jsem zamyšleně. “Ale něco se jít musí,“ dodal jsem ještě. Nějak jsem si nedovedl představit, že bych měl jíst třeba trávu. Nebo borůvky. Z toho by se našinec asi jen tak nenasytil. I když kdo ví, třeba takoví vlci existovali, co upřednostňují něco jiného než maso. Ale zatím jsem se v tom nerýpal.
Prozradil jsem tedy, jak to bylo s naším odchodem z Asgaaru a odlukou bratra. A doufal, že jsem jí nějak neudělal guláš v souvislostech, ale zdálo se, že je v obraze, takže se mi ulevilo. Souhlasně jsem přikývl, když mi pak Lindy navrhla, že by mě doprovodila na návštěvu. Vlastně se mi vůbec líbilo, že se mnou počítá takhle na nějaké ty plány, i když se sotva známe. A nějak jsem si samozřejmě nepřipouštěl, že to je jen ze slušnosti, aby řeč nestála. I když jsem si tenkrát říkal, že by bylo lepší, kdybychom se někdy potkali sami dva na neutrální půdě, ačkoliv ta jeho kamarádka tenkrát nebyla vyloženě nepříjemná. Nicméně sami jsme spolu mohli mluvit přeci jen jinak. Každopádně tu možnost, že půjde Saelind se mnou, jsem úplně nezamítnul.
“To já samozřejmě taky,“ odpověděl jsem nahlas na Lindinu poznámku, že kdyby její sestra žila někde jinde, tak by se s ní samozřejmě chtěla vídat. “Jen ještě záleží, jestli nebude mít zrovna nějaké plány mimo les,“ dodal jsem ještě. I když pokud bych se nepotkal s bratrem, pořád jsem měl možnost potkat se s dědou. Posledně to sice nevyšlo, protože toho měl evidentně moc na práci. A pak bylo úkolem číslo dvě zjistit něco o Vivi, abych ji mohl taky případně navštívit, pokud se tedy rozhodla, že se domů nevrátí. Jen jsem doufal, že se rozhodla přidat do jiné smečky, to by byla větší naděje, že ji potkám, než kdyby byla tulákem.
Zatím jsem se ale znovu rozhlédl kolem sebe a zavětřil, podle všeho se k nám zatím nikdo neblížil, i když už to byla nějaká chvíle, co Saelind oznámila příchod. Dokonce se ani neozvala žádná odpověď. “Tvoje sestra je teď tady v lese? Taky bychom se s ní mohli případně pozdravit,“ zajímal jsem se. Byl jsem samozřejmě zvědavý, jak moc jsou si sestry podobné nebo jestli jsou odlišné. Samozřejmě taky to byla možnost seznámit se s někým dalším. Aspoň b ta má výprava za strýcem nebyla úplně tak marná, pokud bych ho tu nenašel.

Fakt, že mi strýček tenkrát lovil veverky, asi byl pro Saelind zajímavý, protože se zajímala, jestli já je lovím. “No abych pravdu řekl, že já osobně jsem je nelovil, jen zajíce. A kamzíky s tátou a Ciri,“ řekl jsem. O zkoušce lovu ryb jsem se nezmínil, to jsem snad také neopakoval od té doby, co jsem se málem utopil. “Ale mohla by to být zábava,“ zazubil jsem se. Rozhodně by to mohla být dobrá kratochvíle, nicméně by asi bylo lepší s tím počkat, až nás vezme na vědomí místní Alfa. Sice jsem tu byl s členkou smečky, ovšem stále cizinec a návštěvník – takže lovit na cizím území, byť jen malé zrzavé potvory lezoucí po stromech, se mi bez dovolení určitě nechtělo.
Pak jsem se zmínil o tom, jak jsme odešli z Asgaarského lesa. Respektive, že se tak rozhodli rodiče. “No, pravda je, že jsem Asgaar tehdy ani nestihl pořádně poznat, ani jeho obyvatele… Ale je tam Alfou můj děda Arcanus. Od té doby, co jsme odešli, jsem tam byl jednou, a to na kraji a krátce,“ řekl jsem a zatěkal pohledem kolem sebe. Když už jsme tohle téma načali, i když jsem ji tím zatím nechtěl zatěžovat, asi bych měl přeci jen vyložit karty na stůl. “A zůstal tam můj bratr Crowley. Nechtěl jít s námi a naši mu to zazlívají. Já… nechápu, byl malý, tak ho měli vzít a neptat se ho, ale co už. Stalo se. Já se na něj kvůli tomu nezlobím, ale mrzí mě, že jsme nevyrůstali spolu. Sestry jsou samozřejmě fajn a mám je rád, ale bratr je bratr. Nicméně bych si k němu chtěl najít aspoň trošku cestu. Tenkrát to setkání po dlouhé době bylo takové rozpačité, tak snad to další bude lepší,“ dodal jsem s mírným úsměvem. Jen jsem doufal, že to nebude Saelind nějak mrzet nebo tak. Holt jsme teď beztak byli dospělí a každý měl svůj život, i když Crowley ten svůj měl samostatnější už od mala.

//Velké vlčí jezero

Saelind moji nemluvnost… nebo spíš momentální odmlčení… Spíš přisuzovala tomu, že nevím, jak dopadneme ohledně informací o mém strýci. Zatím jsem jí to nevyvracel, takže jsem zase jen přikývl. Ano, cítil jsem přeci jen určitou nervozitu, i když jsem nechápal, proč. Zase tak blízcí jsme si nebyli. Ale pořád to prostě byl člen rodiny. A možná by pak mamku zajímaly nějaké novinky, třeba jestli má nějakou partnerku, případně dokonce vlčata. Nebo aspoň to, jak se má. Na místo jsme dorazili za vážně krátkou chvíli. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se jednak uvolnil a jednak nenápadně zjistil, jestli poblíž je hodně vlků. Nějaké pachy byly cítit, nejspíš tedy nějací obyvatelé byli doma. Doufal jsem, že minimálně Lindin otec. Nebo Saturnus. Případně by se mohl objevit sám Sigy.
Saelind zavytím oznámila, že je doma. Já jsem trošku nejistě přešlápl. Byl jsem znovu ujištěn, že se tu nemám čeho bát, všichni jsou tu přátelští a vlastně jedna velká rodina. Usmál jsem se a přikývl. Pak jsem se jal odpovědět na předchozí Lindinu otázku. “Vlastně si moc nepamatuji, měl jsem jen několik měsíců, když jsme tu byli. Sigy mi lovil veverky k snědku a seznámil jsem se tu jen se Saturnusem,“ odpověděl jsem popravdě. Možná jen ta vůně mechu mi byla trošku povědomá. “Sigy mi tenkrát nabídl, abych zůstal s ním, protože naši tenkrát se rozhodli odejít z Asgaarského lesa a on mi nevěřil, že se o nás zvládnou postarat,“ svěřil jsem se trošku víc, ale… Nakonec… Na tom nebylo nic špatného a věděla aspoň nějakou tu souvislost, jak jsem se vlastně ocitl tady. Možná tenkrát, kdyby nabídl i mým rodičům, abychom se usadili tady, aspoň přes zimu, když už ne napořád, možná bychom tu zůstali… Ale kdo ví. Dopadlo to zkrátka jinak a já jsem samozřejmě neměl pocit, že by to bylo špatně. A chtěl jsem, aby to Sigy věděl.

Byl jsem ujištěn, že v Mechovém lese, který vede Saelindin tatínek, není nikdo zlý. To se mi samozřejmě ulevilo. Určitě mě čekalo ujištění na vlastní kůži. Tenkrát jsem se tam potkal… no jasně, Saturnus! Bliklo mi najednou jméno vlka, se kterým jsem se seznámil jako malý. Ten by určitě mohl vědět, jestli je strýc stále ve smečce nebo někam odešel. Jen jsem doufal, že tam zůstával, vlastně to byl jeden z mála členů naší velké rodiny, kterého jsem poznal osobně. Navíc z mamčiny strany. Poznal jsem tedy ještě její nevlastní sestru Rowenu, ale ta mi nebyla moc sympatická.
A tak jsem souhlasně přikývl Lindině poznámce, že té záhadě přijdeme na kloub. Byl jsem rád, že jsem měl štěstí a potkal se s ní, byla moc milá a zdálo se, že má také srdce na správném místě. Vyjádřil jsem sice obavy o tom, že táta i Vivianne mají horkou hlavu, takže kdo ví, jestli se ti dva usmíří, ale ona mě ujišťovala, že by nás jistě kvůli drobné chybě někdo z rodičů, respektive momentálně zrovna táta, zavrhl. No, tak to jsem si nebyl jistý, do jaké míry by se dala počítat velká či malá chyba. Crowley se tenkrát jako malý rozhodl zůstat v Asgaaru a naši se k němu tím pádem přestali hlásit. Takže… Kdo ví, jak by to brali teď s Vivianne. Nechtěl jsem ale Saelind něco takového říkat, na to bylo ještě brzy, i když se to stejně dřív nebo později dozví… Nicméně jsem se rozhodl, že zatím o tom mluvit nebudu, takže jsem se jen neurčitě usmál.
Dohodli jsme se tedy, že se spolu nejprve vydáme do Mechového lesa zjistit informace o Sigym, a pak bychom se vydali někam na menší toulky. Měl jsem radost, že Saelind má radost, byla taková spontánní, a to se mi líbilo. Napodobil jsem tedy její veselý krok a s úsměvem ji následoval, její rodný les byl naštěstí poměrně blízko jezera. Ovšem nedalo mi to, abych přeci jen nepocítil menší nervozitu z toho, co se dozvím.

//Mechový les

Byl jsem trošku zklamaný, když odpověď na mou otázku ohledně Sigyho byla záporná. Trošku jsem doufal, že bych se za ním mohl zastavit. Ale takhle… Saelind tvrdila, že od té doby, co je na tomhle světě, o něm neslyšela. Dokonce se na něj ptal i můj táta, což mě krapet překvapilo, neměl jsem pocit, že by spolu vycházeli dobře. Nicméně jak jsem znal tátu, tak jsem si dovedl představit, že se mu chce jen pochlubit, jak skvěle se o nás s mámou postarali, že není žádný budižkničemu ani on, ani máma. Sice byla malinká naděje, že by její táta věděl víc. Nevěděl jsem, jakého je její táta postavení, možná také Alfuje Mechové smečce, takže by možná mohl mít přehled. Nebo určitě byl ve smečce ještě před jejím narozením, byla jen o trošku mladší než já. Takže se s ním možná potkal. Jen jsem tedy přikývl a chtěl to nechat být, ovšem její návrh, abychom se tam zastavili a zeptali se, to nebylo vůbec špatné. Usmál jsem se a s úsměvem zavrtěl ocasem. “To zní jako dobrý nápad,“ řekl jsem nahlas. “Pokud to nebude nikomu vadit,“ dodal jsem s mírnou obavou, ale když bych přišel na území smečky se Saelind, tak snad by to neměl být problém. Chtěl jsem přeci jen zjistit něco o členovi své rodiny, nic víc. Matně jsem si vzpomínal, jak jsem se jako malý seznámil ještě s jedním vlkem, respektive možná dokonce byl Alfou. S tou mojí pamětí jsem měl něco dělat, ale… Bylo to už fakt dávno.
No a vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, že táta vlastně už o mé sestře mluvil. Nebo možná se zmínil o obou, ale Vivi přeci jen byla momentálně s našima rozhádaná. A nevěděli jsme, kde momentálně žije. Jestli se rozhodla jít do jiné smečky, nebo se stala tulákem, či snad zůstane doma a vrátí se na zimu, až budou všichni v klidu… To mě dost trápilo, že nevím, jak to je. O Crowleym jsem přeci jen věděl, že je v Asgaarském lese. Snad… Ach jo… Věděl jsem velký kulový! Na druhou stranu, když se Crowley tenkrát rozhodl, že tam zůstane, asi byl přeci jen spokojený a asi by neměl důvod odcházet jinam, ale kdo ví, co se stalo za dobu, co jsme se neviděli. To mě přivedlo k myšlence, že bych se za ním mohl zkusit znovu zastavit. Buď sám, nebo možná by se mnou šla znovu Ciri… Třeba bychom měli i štěstí tenkrát se potkat s dědou. Nicméně to jsem musel prozatím odložit, momentálně jsem měl jinou společnici a rozhodně ještě nebyl čas na to, abych ji zatěžoval tím, jak to u nás je. Projevila se sice jako velká optimistka, že jsme rodina, a i když se tu a tam někdo s někým pohádá, jistě se to zase urovná. Lehce jsem pozdvihl koutky tlamy. “Nu, táta i Viv jsou docela horké hlavy, takže těžko říct, jestli se to jen tak urovná. I když bych samozřejmě byl rád,“ řekl jsem a usmál se o něco víc. O bratrovi se však táta údajně nezmínil. To je jasné, nechtěl tím zatěžovat její hlavinku, navíc se skoro neznali, i když to asi nebyla žádná ostuda, holt se prostě stalo. Třeba se to časem dozví, pokud se z nás stanou větší přátelé.
Když jsem se ptal na sourozence, Lind se celá rozzářila a já se dozvěděl, že má sestru Proximu. To bylo také zajímavé jméno, ale to její bylo hezčí. Každopádně jsem věřil tomu, že je jistě také fajn. Souhlasně jsem tedy přikývl a usmál se. “Tomu rád věřím,“ prohlásil jsem ještě. A než jsem začal přemýšlet, na co bych se mohl ještě zeptat, aby to nepůsobilo moc vlezle, případně bych mohl zkusit navrhnout nějakou procházku, Saelind byla rychlejší. “Můžeme klidně obojí. Nejdřív se zeptáme na Sigyho a jestli mě ještě nebudeš mít dost, tak můžeme ještě podniknout nějakou procházku,“ souhlasil jsem s úsměvem.

//Narvinijský les

Na okamžik jsem se zastavil u břehu jezera a zamyšleně pozoroval svůj odraz ve vodě. Nemohl jsem soudit, jestli jsem kdovíjaký krasavec, to musely poznat spíš slečny, ale… Neměl jsem pocit, že bych na první pohled působil kdovíjak nepřátelsky, vždyť jsem se ani nemračil. Ani jsem neměl nějaký výraz, který by ostatní hned odradil. Sebekriticky jsem musel uznat, že zelené oči byly dost výrazné v mém jinak nenápadném šedohnědém kožichu, ale… “Tak proč nemám kamarády,“ zamrmlal jsem potichu.
Pak jsem jen sledoval tátu, jak rychle mizí a nechává mě samotného se Saelind. Znovu jsem se na vlčici usmál a zavrtěl ocasem, abych ji ujistil, že jsem fakt přátelský a v pohodě, ale stejně jsem najednou pocítil nějakou podivnou vlnu nervozity, která byla vidět i na ní. “Z Mechového lesíku?“ Ožil jsem, když mi Saelind znovu prozradila své jméno a dodala, odkud pochází. “Tam jsem jednou byl se svým strýcem, když jsem byl malý, než naši založili smečku. Znáš Sigyho? Je to bratr mojí matky,“ začal jsem se dychtivě vyptávat. Vlastně jsem si neuvědomil, že jsem docela blízko sebe, kdyby to Lindy nezmínila. Chápavě jsem přikývl. To jsem byl hlupák, mohl jsem přece Sigyho navštívit už dávno! Jistě by měl radost, že jsem dávno dospělý, zdravý a plný sil, že naši nezklamali – naopak, postarali se o nás výtečně, navíc založili vlastní smečku, i když malou. A navíc, že jsem zdědil magii po něm a po mamce.
Vzápětí jsem se od Lind dozvěděl, že můj táta je fajn, což jsem ocenil úsměvem a přikývnutím. Já jsem to samozřejmě věděl, v mých očích byl nejlepší. Ovšem dělalo mi dobře a radost, když stejného názoru byli i jiní. Pak jsem roztáhl tlamu do širokého úsměvu a zavrtěl znovu ocasem. “Jasně, když se znáš s mým tátou a byla jsi pozvána, tak se klidně můžeš přijít podívat,“ zubil jsem se na ni jak trotl. “Třeba budeš mít štěstí a potkáš se s mou sestrou Ciri, ta by se ti tak jistě líbila, mám ji moc rád. Tedy, obě své mladší sestřičky mám rád,“ začal jsem plácat. Vzápětí jsem se musel napomenout, abych se uklidnil, aby si Saelind o mě nemyslela, že jsem nějaký prostoduchý, i když jsem si dovedl představit, jaké ódy na mě pěl můj vlastní otec. “Mám ještě bratra, ale ten žije ve smečce, kde jsme se narodili… Nevím, jestli ti to táta už nevyprávěl,“ zarazil jsem se, abych jí náhodou nevyprávěl znovu to, co jednou už slyšela, to by ji jistě nebavilo. “Ty máš nějaké sourozence?“ Zeptal jsem se pak a tiše povzdechl. Jen nebuď trapný, Reonysi, napomenul jsem se v duchu.

//Maharské močály

Konečně jsem se vymotal z okolí močálů a hned se mi začalo lépe dýchat. Ještě jsem se s nakrčeným nosem ohlédl a rozhodl se, že sem už se nikdy nepodívám. Rozhodně ne dobrovolně. Pak jsem si odfrkl. Chvíli jsem nasával do nosu čerstvý vzduch, který voněl barevným listím, chladnějším vzduchem, houbami. Tohle už bylo něco lepšího!
Nepřemýšlel jsem, kam se vlastně vydávám, nevěděl jsem, kde jsem. Kromě toho, že jsem v lese, samozřejmě. Takže jsem taky zadoufal, že se taky zvládnu vrátit domů. Cítil jsem tu několik pachů, ale byly dost slabé. Možnost, že bych tady potkal někoho jiného, byla tedy zřejmě nejspíš nulová. No, co se dalo dělat. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Připadal jsem si… Ani nevím jak. Musel jsem se nutit nemyslet na to, že je třeba chyba ve mně. Jenže ta věc s Jerrym, že beze slova zmizel, mi na náladě moc nepřidala…

//VVJ (přes Východní hvozd)

//řeka Midiam

Tohle místo se mi tedy moc nelíbilo. Z toho zápachu, který se šířil kolem, se mi zvedal žaludek, takže jsem měl co dělat, abych ho udržel na místě. Ne, že by bylo co vyvracet, už to bylo nějaký ten pátek, co jsem snědl pořádný kus masa. To mě donutilo se zamyslet, nebo respektive zkusit navrhnout Jerrymu, abychom radši šli někam na louku nebo do lépe vypadajícího lesa, abychom si ulovili nějakého toho zajíce k snědku.
Nedůvěřivě jsem se rozhlížel kolem sebe. Všechny okolní pachy, které by napovídaly, že se tu vyskytují i jiné vlčí bytosti, přebil ten nechutný zápach, který jsem ani pořádně nedokázal určit. A radši snad ani nechtěl. “No, asi bych šel honem někam jinam, co ty na to?“ Zeptal jsem se, zatímco jsem se rozhlížel kolem sebe. Jenže se mi nedostalo žádné odpovědi. Asi mě můj společník přeslechl. “Jerry?“ Zavolal jsem hlasitě. Nastražil jsem uši a bedlivě poslouchal, jestli dostanu odpověď, ale nic se nedělo. Trochu se mi sevřel žaludek. Ale raději jsem hned zaplašil myšlenku, že by se mu snad něco stalo. Vždyť bych snad slyšel volání o pomoc, nebo tak???
Ještě jsem rychle obhlédl okolní místa, a přitom dával dobrý pozor, abych nešlápl na nějaké špatné míst. “Tak to je fakt skvělý,“ zabručel jsem nahlas. Ještě jsme se ani nestačili pořádně seznámit a můj nový známý byl zničehonic fuč. Kdyby aspoň řekl, že jde pryč, že ho to se mnou nebaví, nebo co já vím… Rozmrzele jsem znovu zabručel a raději kráčel z tohoto místa.

//Narvinijský les

Etney, Saelind

Přitrouble jsem se culil na tátovu společnici, která se představila jako Saelind. Hm, to bylo vážně nezvyklé jméno! A takové elegantní. Pro ni možná i jako dělané. Rozhodl jsem se, že jí to taky řeknu. Abych se taky furt jen neculil a nepůsobil jako zamrzlý omezený blbeček, že jo. “Pěkné jméno, zajímavé,“ řekl jsem tedy a zamával ocasem ve vzduchu. Zdálo se, že je slečna docela nervózní, jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem to zavinil já nebo snad měla respekt z mého táty. No, mohl sice působit jako drsný tvrďák, ale určitě už věděla, že je hodný a laskavý. Když chtěl, uměl samozřejmě jistě pouštět hrůzu a budit respekt, ale… Jaký by měl důvod u Lindy, že jo.
Táta se zmínil, že má radost, že mě zase vidí a údajně si říkal, kde se s Ciri touláme. Zamračil jsem se. Takže ji nejspíš neviděl od té doby, co jsme se rozdělili a bloudili v tom podivném bludišti. “No… Já se trochu poznal se Seilah, ale pak se naše cesty rozdělily. Ciri jsem od té doby neviděl, co bylo to podivné bludiště,“ odfrknul jsem si při té vzpomínce. “Taky jsem u nás v lese poznal Deltu, takovou malou slečnu, která hledala rodiče. Nechal jsem ji přespat u nás v úkrytu s tím, že by případně mohla zůstat u nás doma, ale nevím, jak se nakonec rozhodla, jestli zůstane nebo bude hledat dál,“ pověděl jsem tátovi to důležité a vlastně i jediné, co tak nějak stálo za řeč.
Saelind se po chvilce nejistě ozvala, že by měla odejít a nechat nám prostor. Táta byl s odpovědí rychlejší, že by odešel on, navíc je prý super náhoda, že jsem je našel a bylo by fajn se seznámit. “Vlastně jsem se chtěl omluvit já, že jsem vás vyrušil a chtěl jsem jít zase dál,“ zasmál jsem se a zeleným pohledem lehce sklouzl od očí Saelind k tátovi a zase zpět.

//Etney, Saelind

Jen tak bezmyšlenkovitě jsem se producíroval po břehu jezera. No i když ono to úplně bezmyšlenkové nebylo – pořád mě trápila jedna a ta samá věc: že vlastně nemám žádné kamarády nebo aspoň známé, se kterými bych mohl občas pokecat nebo případně strávit pár dní. Na někoho v mém věku to byla docela bída – i Ciri má určitě víc přátel než já. Rozhodně jsem asi udělal tu chybu, že jsem se netrhnul hned na jaře nebo nejpozději v létě, abych se vypravil na nějaké ty toulky po kraji. Teď na sklonku zimy… No, určitě by se našel někdo, kdo by se toulal bez domova, však byli tuláci, kteří tak trávili celý život, takže byli zvyklí na ledasco. Takže určitě bych mohl někoho potkat, jako Jerryho, ale… No každopádně bylo načase s tím něco dělat. Rozhodně mě ale také jistě čekalo seznamování s Waristoodem, pokud tedy v naší smečce zůstal. Bylo by přeci jen dobré znát členy naší malé smečky trochu lépe.
Jak jsem tak čučel do země, ani jsem si v první chvíli nevšiml, že nejsem tady sám. Až když jsem do něj skoro narazil. Zastavil jsem se až těsně před jeho mohutným šedým kožichem. “Jé, ahoj tati,“ rozzářil jsem svůj úsměv a zamával ocasem. “Promiň, neviděl jsem tě,“ omluvil jsem se. Teprve teď jsem si všiml, že není sám – vedle něj stála mladá slečna, která nemohla být o nic starší než já. Navíc byla taková drobnější a menší než valibuk já. Na první pohled mě zaujaly její oči. Byly úplně jiné než jaké jsem dosud viděl – rozhodně neměla barvu podle magie, aspoň ne podle takové, kterou bych znal, ale zároveň nebyly úplně tak jantarové, jaké jsme mívaly, než se nám oči zbarvily. Nebo možná jsem se pletl. Každopádně ty její se mi líbily. Také její srst měla pěknou zajímavou barvu a celkově působila docela sympaticky. “Ahoj, jsem Reonys,“ usmál jsem se na ni a doufal, že nejsem moc vlezlý, když tu byla s mým tátou. Tázavě jsem se na něj podíval, jestli mi něco poví – třeba zda je to potenciální členka smečky, nebo se jen tak náhodou potkali.