Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Viviannina poznámka na má slova, že to není fér, jak nás rodiče mají rádi každého jinak… No, moc jsem z toho radost neměl. Že život není fér a my si na to musíme zvyknout. Jasně, asi to úplně tak nejde, aby všechno bylo všechno krásné, zalité růžovou, všichni se mají rádi, všichni spolu vycházejí a tak, ale… Přesto jsem věřil, že ne všechno v našem životě bude stát za prd. Snad jen teď máme takové blbé období, i když jsem si moc nefandil v tom, že se s našima všechno urovná hned, jak se zase vrátíme domů. Měl jsem z toho obavu, jak se na nás budou tvářit, nicméně být naštvaní na nás neměli právo. My se bratra nezřekli, byli jsme dospělí a svéprávní.
Na další filozofování nebyl čas. Za chvilku už se k nám blížily kroky. V dálce jsem spatřil dvě postavy. Znovu se mi rozbušilo srdce napětím, očekáváním, nervozitou. Byl jsem rád, že tu jsou sestry se mnou. Jen jsem nechápal, proč nejde Crowley sám. Zamračil jsem se. Nebyl s ním ani děda, ani nikdo jiný z rodiny… Nejspíš. Jen nějaká mladá vlčice. Jeho chůze byla docela sebevědomá, samozřejmě vyrostl a zesílil od doby, co jsme se viděli naposledy, ale… Co to má sakra na hlavě? Snažil jsem se, abych neměl vykulené oči ani otevřenou tlamu dokořán. To je nějaká recese, nebo co? Chtěl jsem se pohledem zeptat Vivi, jestli ona o tomhle vzhledu něco ví. No, možná kdyby věděla, tak by se zmínila… Navíc jsem vzápětí zjistil, že opravdu nic neví, protože se zarazila a místo pozdravu se bratra zeptala přímo. Nás s Ciri si všiml zatím tak povrchně, jeho ironickou poznámku o tom, že jsme se utrhli tatínkovi z řetězu, jsem nechal bez komentáře a jen se ušklíbl. Kdyby se aspoň usmál nebo zavrtěl ocasem na znamení, že nás vidí rád, napadlo mě. Dalšího slova, respektive přitakání na bratrovu poznámku se ujala zase Vivi. Lehce jsem přikývl, i když jsem nevěděl, jak dlouho se neviděli oni dva. U nás to bylo hodně dlouho, byli jsme vážně hodně malí. A nikdy mě to nepřestalo mrzet. Že jsme neměli možnost vyrůstat spolu. Vyvádět spolu skopičiny. Soupeřit, kdo je rychlejší, obratnější, silnější… No, ale nebyli jsme tu proto, abych litoval toho, co nebylo, že jo.
“Zdravím tě, bratře,“ řekl jsem mírně přiškrceným hlasem a odkašlal si. Vivianne nereagovala na otázku bratrovy společnice, já jsem jí vlastně tímto víceméně odpověděl – mohla se snad dovtípit, že jsme jeho sourozenci všichni tři.

//Vyhlídka

Sestra mě ujistila, že je tomu opravdu tak – já a Ciri jsme oblíbenci našich rodičů, zatímco ona ani Crowley ne. Hlasitě jsem odfrknul. “Není to fér. Jsme jejich děti a mají nás mít rádi všechny stejně,“ řekl jsem. No dobře, Crowleyho jako syna už nebrali, místo něj měli Seilah. Nicméně já jsem měl za to, že zkrátka a dobře není fér, aby někoho z nás upřednostňovali, ať už z jakéhokoliv důvodu. Ujistil jsem tedy Vivi i Ciri, že jsem tu pro obě vždycky, když mě budou potřebovat. S potěšením jsem se pak na Vivianne usmál, když mě ujistila o tom samém. Tohle bylo zkrátka důležité, abychom při sobě drželi aspoň my, ať už budou vztahy mezi námi a rodiči jakékoliv.
Pak mě však napadlo, jestli bude mít Vivi kde trávit zbytek zimy, když se rozhodla, že se do Cedrového lesa nevrátí. “Já myslím, že děda nebude proti,“ řekl jsem s úsměvem povzbudivě na její poznámku, že uvidí, jak se to vyvine v Asgaaru. No to jsem zvědav, jak se na to bude ale tvářit. On i Crowley. Trochu se bojím, aby nezačal naše pomlouvat a nadávat na ně, i když… Možná to dělá i tak, zapřemýšlel jsem, ale raději jsem toho nechal. Svůj postoj nám samozřejmě jistě poví sám.
Ciri uvažovala nad tím, že bratra bude oslovovat jménem, které mu dali rodiče. Viviannina možnost říkat mu brácho byla samozřejmě také dobrá volba, možná i ideální – bude vědět, že i když spolu nežijeme v jedné smečce a nevídáme se často, pořád je to náš bratr.
Nyní jme přišli na místo. Byl to zvláštní a nepopsatelný pocit. Od našeho odchovu jsem tu nebyl. Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe jantarovým pohledem a větřil všelijaké pachy. Jasně, žádný jsem nepoznával, kromě dědy a bratra byli pro mě všichni cizí. Nikoho jsem tady, kromě Nemesise, který byl také rodina, nestihl poznat. Mírně jsem přikývl na Vivianninu nevyslovenou otázku. Těžko říct, zda jsem připravený, nicméně byli jsme tu a nešlo to vzít zpět. No, možná ano, otočit se a zase hodně rychle utéct, nikdo by si nejspíš nevšiml, ale nebyl jsem takový srab. Chtěl jsem bratra vidět, mluvit s ním. A s dědou taky. Poslouchal jsem Vivi, která zavytím dala najevo, že jsme tu. Usmál jsem se na ni a zavrtěl ocasem, měla příjemný melodický hlas. Vlastně jsem ji do té doby snad výt neslyšel. Ačkoliv bylo jasné, že nás ucítí všechny, rozhodl jsem se zvednout hlavu ahlubším, nicméně dost hlasitým, i když zpočátku nejistým, hlasem jsem také zavyl, aby bratr už na dálku slyšel, že tu jeho sestra není sama. I když bylo jasné, že můj hlas nepozná.

//Mahtaë (před Zrcadlové hory)

Tohle bylo vážně k vzteku. Jasně, nemohlo být všechno zalité sluncem, občas se prostě nějaký ten mrak musel přehnat, ale… Máma to vážně trochu přepískla… Nebo spíš trochu dost. “Já… Nevím, jestli budu mít chuť se v tom ještě rýpat,“ řekl jsem zamyšleně nahlas. “Tedy ne, že bych chtěl od toho utéct, nebo se s tím smířit… Ale mám takový pocit, že to nikam nepovede. Budeme se pořád točit v kruhu. Naši nepřipustí chybu a my taky ne.“ Dodal jsem zkroušeně. Vážně mi přišlo, že tohle nemá řešení. A Viviina další slova mě překvapila. Tohle jsem vážně nevěděl. Netušil. Nevnímal. “Vážně si tohle myslíš? Že já a Ciri jsme jejich favoriti, zatímco vy dva jste odpadlíci?“ Zeptal jsem se zamyšleně. Musel jsem se nad tím samozřejmě zamyslet. Je fakt, že jsme s našima trávili víc času, tak jsme měli jiný vztah, takový bližší. Na druhou stranu jsem si nevšiml, že by rodiče Vivi viděli neradi. Táta ji sice tenkrát trošku pokáral za to, že byla dlouho pryč a nevěděl, kde je. Jenže s tím se musel chtě nechtě smířit, protože jsme zkrátka nebyli malí. Měli jsme svůj rozum a svůj život, který jsme chtěli trávit dle vlastního uvážení. Ani máma na ni přece nebyla ošklivá. Když jsme se po dlouhé době sešli, tak přece Vivi radostně objímala. Možnost, že by to byla jen přetvářka jsem si samozřejmě vůbec nepřipustil. Vlastně mě to ani nenapadlo.
Lehce jsem do Vivi drcnul a objal ji. “Pro mě budeš vždycky moje sestra,“ ujistil jsem ji s úsměvem. “A kdykoliv budeš něco potřebovat, budu tu pro tebe. Pro vás obě,“ řekl jsem ještě směrem k Ciri. Ačkoliv ona byla hlavně tatínkova holčička, já jsem chtěl, aby obě věděly, že já je beru obě stejně, nemám jednu radši víc než druhou. Ačkoliv jsem k Ciri měl o maličko blíž, protože jsme spolu strávili více času, zejména v době, kdy naši hledali, kam složíme hlavu, když jsme odešli z Asgaaru a hlídal nás Sigy.
Mohli jsme se domnívat, že až se situace trošku uklidní a naši vychladnou, bude další jednání o něčem jiném. Jenže Vivi dodala, že se vrátit zatím nechce, aby si rodiče uvědomili, že udělali chybu. “No… Nejsem si jistý, jestli to uznají,“ řekl jsem smutně. Byli oba docela dost tvrdohlaví. Také měla Viv pravdu v tom, že ač by byla sebenaštvanější, svým dětem by něco takového, jako řekla máma jí, by nikdy neřekla. Ale holt už se stalo a nedalo se to vrátit. Leda omluvit. “Zůstaneš v Asgaaru? Aspoň po zbytek zimy?“ Zeptal jsem se. Zase se do mě opřel studený vítr, tak jsem byl rád, když jsme se zase vypravili na cestu. Asgaarský les už byl na dohled. Moje nervozita začínala pomalu stoupat. Chvěly se mi nohy, žaludek jsem měl stažený. “Vím, že se o sebe dokážeš postarat, ale v téhle příšerné zimě bys měla radši mít možnost být schovaná někde v lese. Navíc to vypadá, že ani lovnou zvěř jen tak nenajdeš,“ dodal jsem zamyšleně.
Ciri pak vyzvídala, proč vlastně Vivi říká našemu bratrovi Krůli. Poslouchal jsem, ale nic jsem na to neřekl. Jednou jméno dostal, tak proč ho zase chce měnit. Nebo upravit. To jsem měl snad brát jako určitý druh pomsty našim, že se na něj vykašlali, tak on s nimi přerušil kontakt i jméno? Každopádně já jsem mu tak říkat nechtěl. Nelíbilo se mi to. To už bych snad byl ochoten mu říkat nějakou přezdívkou. Rozhodně jsem ale musel se mít na pozoru, aby mi neskočil po krku, když bych ho oslovil jeho správným jménem, nevěděl jsem, jestli mu tak někdo doma říká a jestli je na ně zvyklý. To už jsme se ale ocitli na samotných hranicích lesa. Zhluboka jsem se nadechl a následoval Vivi. Jelikož naši skupinku vedla, určitě jsem chtěl nechat na ní, aby vytím oznámila členům zdejší smečky, že jsme přišli.

//Asgaar

//Cedrový les (přes Jižní Galvatar

Pořád mi v hlavě rezonovala matčina slova. A ta její poznámka o tom, že nás špatně vychovali… Zatraceně, copak jsme malí a nemyslící, aby nás pořád museli korigovat? Abychom nepoužívali vlastní mozek a nechali si nakukat kde co? Jasně, vyslechnu si obě strany, ale rozhodnu se sám, ne? Nebude snadné určit, kdo má pravdu a kdo ne. Možná tady není tak jednoduchá pravda. Ale… Já tomu prostě nerozumím. Proč se brácha rozhodl pro nějaké tety a ne pro rodiče? Vždyť nás měli všechny rádi už od malička. Proč mu vůbec dali na výběr? Měli ho vzít a odvést spolu s námi… Jenže… Kam taky, když tehdy jsme ještě neměli smečku. Třeba by se pak brácha upnul na Sigyho… Ach jo.
Všichni tři jsme byli pohrouženi do vlastních myšlenek. Nebylo přeci nic špatného na tom, že jsme se zeptali, jak jeho se Seilah, ani že nám to přišlo na jednu stranu zvláštní. A svým způsobem nefér, že je ona náhradou za bratra. Už jsem ale měl na beton potvrzené, že máma ho prostě zavrhla taky.
Doufal jsem, že cesta nebude dlouhá, protože jak jsme se ocitli na otevřené pláni, opřel se do nás studený vítr. Sněhu bylo tolik, že jsme se v něm pomalu mohli ztratit a každé nadechnutí, které šlo rovnou do plic, v nich přímo pálilo. Stejně jako ten studený sníh do tlapek. “Pitomá zima, už aby byla pryč,“ zabručel jsem spíš pro sebe. Ačkoliv bych měl já jako neohrožený hrdina jít v čele a vést své sestry, šel jsem uprostřed. Ostudně jsem si musel přiznat, že zkrátka nevím, kterým směrem je Asgaarský les. Takže mírně vepředu šla Vivi a za mnou Ciri. Samozřejmě jsem se co chvilku otáčel, abych ji měl na očích, aby ani na okamžik nezaostala a kdyby ano, abychom jí mohli přijít na pomoc, kdyby ji něco bolelo nebo tak. To stejné samozřejmě platilo i pro případ Vivi. Ta ale byla evidentně hnána tím svým rozohněním a vztekem asi nejvíc. Na chvilku jsme se zastavili u řeky. Docela mě překvapila, nebyla zamrzlá. Vivi se po chvilce váhání napila. To byla tedy odvážná. Já bych raději k uhašení žízně volil sníh. Nicméně obojí určitě nesmírně studilo v žaludku. “Ano, naši jsou možná cáklí, ale měli bychom je brát takové, jací jsou,“ přemýšlel jsem nad sestřinou poznámkou o našich rodičích. “Otázka je, jestli i oni nás berou takové, jací jsme,“ dodal jsem a střelil pohledem po Vivi, co si o tom myslí. Začalo se smrákat, nejlepší by bylo, abychom přidali do kroku a do tmy byli v lese. Byl jsem si jistý, že v noci ještě víc přituhne a to by se nám šlo snad ještě hůř. Jestli to ještě vůbec bylo možné. Pak jsem se ale musel zamračit. “Nemyslím si, že jedna taková hádka by mohla naznačit, že tam nepatříš. A i když to máma řekla… Určitě by ji mrzelo, kdybys odešla. Jasně, chápu, že chceš žít svůj život po svém, to my taky, jsme dospělí. Nicméně jsem si jistý, že by nechtěla, abyste se odloučily takhle rozhádané,“ filosofoval jsem, i když jsem takovou jistotu, s jakou jsem mluvil, moc necítil. Poté, co mě máma překvapila tvrzením o Crowleym… “Hlavně ale určitě by tě nevyhodili i s vlčaty, kdybys nějaká měla. A už vůbec ne v zimě!“ Tak v tomhle jsem byl jasno. Možná, kdyby byla hodně naštvaná, tak by se máma mohla dceři vyhýbat, ale rozhodně by ji nevyhodila. Vždyť sama ví, jak je to nebezpečné. Jako by oni sami neodešli na začátku zimy, proběhla mi hlavou myšlenka. I když zase to bylo něco jiného – naši odešli sami, nebyli vyhozeni. Aspoň jsem v to doufal. Nicméně o tomhle bychom se mohli jen dohadovat.
Také Ciri vyjádřila svou obavu, jako jsme měli my, teda hlavně já, aby nás Crowley rád viděl. Vivianne ji ujistila, že je dospělý a má určitě rozum. “No, jak je vidět, dospělost neznamená nutně mít rozum. Asi ho občas někdo ztratí,“ začal jsem zase filosofovat. Nevím proč jsem chtěl pořád rodiče omlouvat. Jasně, nebyli dokonalí a měli chyby, ale to my přeci taky. A respekt jednoho k druhému je asi ta nejdůležitějšího věc, i když je to asi někdy dost těžké. Pak jsem se ale zamračil. To mi došlo, že Ciri nedořekla to slovo na b a řekla radši jméno. “Ciri, Crowley je pořád náš bratr, i když se ho naši zřekli,“ napomenul jsem ji. Každopádně jsem se ale nechtěl hádat a řekl to takovým normálním tónem, ne výhružným nebo tak. A pak už jsme zase pokračovali v cestě.

//Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Poslouchal jsem mámu, kterak vysvětluje, jak to bylo s přijetím Seilah jako její vlastní. Jasně, asi by to bylo pochopitelné. Našla ji, postarala se oni, Seilah jí za to byla vděčná. Ale když prohlásila, že Crowley není její syn, přitiskl jsem uši k hlavě. Nechtěl jsem tomu věřit. Teď jsem to však slyšel přímo od ní. Prý se k nám otočil zády. A Vivianne to pochopí, až jí to udělá její vlastní potomek. To mě zarmoutilo podruhé. Že něco takového přeje vlastní dceři. Možná to byla jen nešťastná volba slov. Asi měla spíš říct, že doufá, že se jí to taky nestane. Ale to by zase asi nepochopila. Jenže tohle chápat asi nejde. No, raději jsem přestal přemýšlet, protože by mě bolela hlava. “Mami! Jak tohle můžeš říct!“ Vykřikl jsem a zamračil se, když Vivi oznámila, že jdeme za ním. A máma prohlásila, že se nemusí vracet, stejně jako on. Tak tohle muselo bolet snad ze všeho nejvíc. Táta se nejdřív asi snažil něco namítat, ale máma ho nepustila ke slovu. Po chvíli se ale k němu přece jen dostal, takže jsem ho mlčky poslouchal. Aspoň jsem se dozvěděl detaily, o kterých jsem předtím neměl tušení a které by mi asi Crowley i řekl, kdybych se ho na to zeptal, jakože jsem chtěl. Zase jsem zachytil jméno, tentokrát pro změnu nějaká Shireen. Vivi předtím zmínila jiné, ale napadlo mne, že to mohla být přezdívka. Nevěděl jsem, že bratr trávil víc času s nimi než s vlastními rodiči. Ano, to jsem chápal, to muselo bolet. Jenže jsem nechápal, proč se ho na něco ptali, vždyť jsme tehdy ještě neměli vlastní rozum. Trochu mi začínalo svítat i v tom, o čem to tenkrát mluvila babička.
Zklamaně a mlčky jsem šel za Vivianne. A byl jsem nesmírně rád, že se Ciri rozhodla jít s námi. I když prohlásila cosi o návštěvě dědečka. Asi nechtěla mamku ještě dorazit. Ovšem mně bylo jasné, že i ona se bude chtít s Crowleym vidět.
Táta ještě za námi volal, že kdyby chtěl, tak by nás Crowley vyhledat. “A jak, když neví, kam jsme šli? Nebo ani neví, jestli ho vůbec chceme vidět aspoň my,“ řekl jsem spíš polohlasně pro sestry. To, že nepociťuje touhu nás vidět, ale táta přece nemohl vědět. Nechtěl jsem si všechno malovat na růžovo, nebo být mimo realitu, jak to u Vivi nazvali rodiče… Chtěl jsem si zkrátka udělat názor sám. “Jsem snad už dost velký, abych si udělal názor sám, no ne? A navíc… Nemůžou nám přece bránit chtít vidět bratra. Buďto to vyjde, nebo ne. Případně si popovídáme i s dědou. Ale nic si zakazovat nenechám,“ zabručel jsem otráveně, zatímco jsme v té mrazivé zimě následovali Vivi.

//sever Mahtaë (přes Jižní Galvatar)

Možná už jsem byl dost uklidněn. I když to v tuhle chvíli byly jen dohady. Na jednu stranu měla Vivi pravdu v tom, že Crowley nás jistě rád uvidí už jen proto, že jsme se k němu neotočili zády. A už jsme nebyli malí. Navíc jsme si nic neudělali, takže to taky hrálo v můj prospěch. Ovšem maličké nejistotě se stejně neubráním, ta bude hlodat vždycky. Nebo aspoň do té doby, než se s ním potkáme. Překvapeně jsem se však na sestru podíval, když poznamenala, že se zeptáme Ciri potom a určitě půjde ráda s námi. Přece jsem to neřekl nahlas? Ale zaváhal jsem, možná jsem nahlas přemýšlel a neuvědomil si to. Vlastně mě ani nenapadlo, že by mohla Vivi ovládat magii myšlenek. A dokonce na takové úrovni, aby mi je četla.
Než jsme se k tomu však mohli dostat, ocitli jsme se u mamky. Já jsem si tedy dodal odvahy a položil jsem otázku nahlas. Poslouchal jsem pak maminčino vyprávění, že ona vlčice… tedy Seilah… je naší sestrou a vlastně není. Není pokrevní, ale ona ji našla jako maličké mládě, ujala se jí a poskytla jí rodinu a domov. No… Takže jedna z variant, která mě napadla, se potvrdila. Vlastně na jednu stranu je chvályhodné, že se maminka ujala vlčete, které bylo evidentně ztracené… Nebo jeho rodiče nežili… kdo ví… a postarala se o ně, ale… aby byla její matkou… nějak jsem nevěděl, jak na to reagovat. Za to Vivianne se rozohnila tak, jak jsem ji nikdy neviděl. V tu chvíli se také vedle nás vytvořila obrovská černá díra, která přitáhla samozřejmě moji pozornost. Já jsem se v první chvíli lekl, ale Vivi se tvářila, že si toho nevšimla. Nebo věděla, že takovou moc má a brala to jako samozřejmost a nevnímala to. Co to sakra…? Naježily se mi chlupy, ale raději jsem odvrátil zrak. Pohlédl jsem na mámu, byl jsem zvědavý na její odpověď, jestli Crowleyho už vážně nebere jako svého syna. Tomu jsem nechtěl věřit, dokud by to sama nepotvrdila. Prostě ne! Byl jsem si jistý, že i když táta o něm nechtěl ani slyšet, máma ho určitě měla stále ráda a klidně by ho mezi námi přijala. Nebo aspoň kdyby přišel na návštěvu. Měl jsem z toho sucho v krku.
Vivi se už s ničím nemazala a naštvaně křičela, že jdeme za naším bratrem… reálným, to samozřejmě zdůraznila… protože nám chybí. No, trošku jsem nevěděl, co si počít. Nechtěl jsem odejít rozhádaný, chtěl jsem v klidu mamce říct, že jdeme navštívit Crowleyho. Ale takhle… Mrknul jsem na Ciri, která byla citlivější, jestli jde s námi, nebo bude zatím s mámou. Nevěděl jsem, jestli mám něco říct. A hlavně Co bych měl říct, takže… Jsem jen pípnul něco na pozdrav a vydal se za sestrou.

Vivi mi vysvětlovala, kdo se ujal našeho bratra. Vůbec jsem nevěděl, o koho se jedná, samozřejmě. Takže jsem se mohl jen dovtípit, že prostě to byli nějací dva členové Asgaarské smečky. Nic jsem proto neříkal, jen tiše poslouchal, že ona tam s nimi taky chvíli byla, ale bratr strašně žárlil. Údajně protože neměl všechnu pozornost. Tiše jsem se ušklíbl, vlastně jsem nevěděl, že je… nebo byl… takový uzurpátor. Aspoň tenkrát jako děsně malí jsme spolu vycházeli dobře. No, když jsme byli spolu poprvé a naposledy na výletě s mamkou… Nebyl takový. Blbli jsme spolu a poslouchali zároveň mamčino učení. Takže k tomu asi tak. Jenže bratra jsem neviděl už šíleně dlouho, takže o tom, jaký je dnes, jsme se zatím mohli jen dohadovat. “Doufám, že i mě vezme na milost,“ řekl jsem zamyšleně na sestřinu poznámku, kterak se diví, že ji Crowley bere za svou rodinu. Nicméně se spíš začínalo vynořovat čím dál víc otázek, takže by snad bylo nejlepší vypravit se co nejdřív. Pohlédl jsem na tátu, který věnoval pozornost Waristoodovi, Ciri vypadala zamyšleně. Rozhodně se jí musíme pak zeptat, jestli chce jít s námi. Ale myslím, že půjde, vždyť i ona by ho chtěla vidět… Přemýšlel jsem.
Ještě před odchodem jsme museli vyřešit ještě jednu záhadu. A celkem zásadní věc. Vivi souhlasila s tím, abychom se zeptali přímo mámy, proč ji jako mámu oslovuje nějaké cizí vlče. Já tedy přitakal sestřině vybídnutí, že teda jdeme za ní. Šel jsem vedle Vivi a byl jsem celý sevřený nervozitou a napětím. Vlastně jsem byl hlavně zvědavý, co se dozvíme. Zastavili jsme se, slova se ujala Vivienne. “Ano, nás by totiž zajímalo, kdo byla ta mladá vlčice, co se tu mihla a hlavně proč tebe a tátu oslovuje „mami“ a „tati“. Přeci není naše sestra?“ Pokračoval jsem staženým hrdlem. Nakonec jsem se rozhodl otázku položit já, abych tam nestál jen tak jako chcíplá ryba a nechal všechno na sestře.

Sestra mě krotila, že nemusíme jít hned, ale o něco později. Vlastně jsme byli všichni zpátky pohromadě teprve krátce a neměl jsem ani možnost si pořádně popovídat s mamkou. Na druhou stranu… Měl jsem čím dál silnější pocit, že se musíme vypravit co nejdříve, abych měl ve věcech jasno. Vivi se pustila do vyprávění, jak si pamatuje ona tu situaci ohledně Crowleyho rozhodnutí zůstat v Asgaarském lese. Tiše jsem ji poslouchal, nepřerušoval, nesledoval dění kolem sebe a snažil jsem si to všechno představit. Já jsem si však prostě nedokázal představit, že někdo tak malý se rozhodl zůstat bez rodičů v lese. Jasně, byl tam děda a nějací další příbuzní, ale rodiče byli zkrátka rodiče. Jasně, asi bych je neměl stavit na piedestal, ale měli nás rádi a dělali všechno pro to, aby se o nás postarali, abychom se měli dobře a nic nám nechybělo. Nikdo přece nebyl bez chyby. “Hmm,“ zareagoval jsem po chvíli, když Vivi ukončila vyprávění. O tom, že nevím, kdo je Iška jsem asi radši taky zatím mlčel. Nejspíš to byla členka Asgaarského lesa, kterou jsem neměl možnost poznat, takže asi nebylo za co se stydět, přeci jen jsme odešli dost brzy a já stihl poznat jen dědu a Nemesise. “Abych pravdu řekl, překvapilo mě, že se rozhodl nejít s rodiči, vždyť byl ještě hodně malý. A já byl u toho, když se tenkrát prvně ztratil, seděli jsme mámě na zádech a vraceli z malého výletu. On byl za mnou a spadl. Pamatuji si, jak byla máma strachy bez sebe a hledala ho,“ pokračoval jsem zamyšleně. Možná asi bylo vážně nejlepší zeptat se přímo Crowleyho, proč se rozhodl nežít dál s námi. Jasně, v tom lese jsme se narodili, ale… Já osobně jsem si vazbu k němu nestačil vytvořit, stejně jako k ostatním vlkům. Takže tam by mi asi nikdo nechyběl. “Každopádně budu rád, když bude on rád, že nás vidí. A snad nebudou žádné hádky nebo tak,“ pokračoval jsem zamyšleně. To bych vážně nechtěl. Jen jsem se s ním chtěl po tak dlouhé době vidět, popovídat si.
Ovšem ta druhá věc, která se týkala Seilah… “Měli bychom se zeptat mámy, jak to je než spekulovat,“ řekl jsem nakonec svou domněnku. Nechtěl jsem prostě uvěřit, že by bráchu oba odepsali. Nebo aspoň máma že nad ním nezlomila hůl a pořád doufá, že se třeba někdy v budoucnu potkají a budou spolu normálně komunikovat. Pohlédl jsem na mamku, jestli má teď napilno věnovat se novému obyvateli Cedrového lesa, nebo bude mít čas si s námi trochu popovídat.

Vivi souhlasila s tím, že půjdeme spolu a já měl upřímnou radost. A doufal jsem, že i Crowley bude mít radost, když nás uvidí. Jak mi sestřička potvrdila, nemá důvod se na nás zlobit. Jasně, že ne, nepohodl se s tátou… Možná i s mámou? Nějak jsem nevyzvídal, jak to tenkrát bylo. Jen že se rozhodl zůstat v Asgaarském lese. “No, sotva jsme přišli, ale… Na druhou stranu, proč bychom to odkládali,“ navrhnul jsem zamyšleně, když se Vivi ptala, kdy vyrazíme. Asgaarský les navíc snad nebyl daleko, takže bychom snad nemuseli mít nějaké trable cestou. Nicméně byli jsme už dospělí a jeden druhého podržíme, takže to byla další věc k dobru. Nakonec jsem se ale odhodlal ještě k jedné otázce. Vzpomněl jsem si, že jsme nevěděli, jestli se Vivianne rozhodne jít s námi, nebo zůstat v Asgaaru. “Poslyš, a ty jsi byla tenkrát u toho? Víš, co se mezi ním a našima stalo?“ Položil jsem tedy otázku, která mě pálila. Nerad bych se dopustil nějakého faux-pas, ale… To by se mohlo stát tak jako tak. Zkrátka jsem u toho nebyl a nemohl jsem jen poslouchat názor táty, aniž bych věděl pohled Crowleyho. Nebo třetí osoby, kterou byla právě Vivi.
Musel jsem ji však zklamat ohledně věci té mladé vlčice, která NAŠE rodiče nazývala také rodiči. Nešlo nám to do hlavy. Rozhodně nebyla naše sestra. Určitě ne pravá. Protože my se narodili čtyři a máma určitě žádná další vlčata, potažmo vlče, neměla. Vivianne pak přišla s návrhem, a nebyl tak špatný a vlastně mě také mohl napadnout, a sice, že ji naši adoptovali. Nějaké cizí bezprizorní vlče. Musel jsem se ale nad dalšími slovy mladší sestřičky zamyslet. “Myslíš, že jako náhrada za Crowleyho? To snad ne…“ pronesl jsem zamyšleně. No, chtěl jsem spíš myslet na to, jací jsou naši rodiče skvěláci a dobráci, když našli vlče bez rodičů a bez domova a nabídli mu ten náš a naši rodinu. Rozhodně jsem si nechtěl připouštět, že by ji mohli tím pádem brát jako náhradu za čtvrté vlče. Ano, Crowley se rozhodl zůstat sám v Asgaarském lese a možná se s našima nepohodl, ale… Pořád to přece byla jejich krev. Možná jsem byl naivní, když jsem doufal… Časem by se třeba ostré hrany otupily a on by mohl aspoň chodit na návštěvu a s rodiči si normálně povídat… Tiše jsem si odfrkl. Táta byl hrdý a kdo ví, jestli by synovi odpustil. A něco mi říkalo, že i Crowley je hrdý a neuzná, že by udělal nějakou chybu. Tázavě jsem se podíval po Vivi, jestli se teda půjdeme mamky zeptat, nebo to necháme na později. Sice se mi do toho moc nechtělo, ale jak jinak bychom přišli na to správné řešení, že jo.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem sestru oslovil, chtěla se asi také na něco zeptat. Ale byl jsem rychlejší. O bratrovi však nic nevěděla. Trochu jsem doufal, že ona se s ním od té doby viděla, takže by věděla, jaký je jeho názor na nás. Na druhou stranu… Možná se bála, jak ji přijme… Možná na to neměla čas… Nemělo však smysl nad tím si teď lámat hlavu, protože hned sama pokračovala s tím, že se vlastně za ním chtěla zastavit, jakmile se ukáže doma, abychom věděli, že je v pořádku. Souhlasně jsem přikývl. Vlastně jsem byl za to rád – aspoň bych měl nějakou podporu a hlavně se hodilo, abych také strávil nějaký čas i s druhou sestřičkou. “Taky jsem to měl tak naplánované,“ řekl jsem s úsměvem a mírně se zachvěl zimou, protože se do mě opřel studený vítr. “Budu rád, když půjdeme spolu. Snad nás bude chtít vidět, nic jsme si neudělali, takže by neměl být naštvaný,“ řekl jsem s úsměvem.
Hned na to se pak svěřila s tím, co trápilo ji – a sice zmínka o nějaké vlčici, která naše rodiče oslovila „mami“ a „tati“. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Nejspíš měla na mysli tu Seilah, která se tu mihla a nestačili jsme se ani seznámit. Mně však unikla taková důležitá věc, totiž aby oslovovala naše rodiče stejně jako my. Zamračil jsem se. “Tak to vážně nevím. Budeme se muset zeptat mámy. Nic víc, než že by tu měla být ještě jedna členka smečky, totiž o ní nevím. Krom jména,“ přiznal jsem se, takže jsme na tom byli s touhle znalostí na nule.

Zdvořile jsem věnoval pozornost nově příchozímu. Údajně neměl kde strávit zimu, ale jinak prý smečku má. Naklonil jsem hlavu na stranu. Tak proč není ve své smečce, když je taková ošklivá zima. Trajdat po světě může přece od jara do podzimu. Nebo začátku zimy. Pak je lepší mít nějaké zázemí. To už vím přece i já, mudroval jsem v duchu, ale nechtěl jsem se ptát nahlas, abych nevypadal hloupě. Třeba to bylo mnohem jednodušší – neodhadl, jak dlouho bude pryč, nebo se zatoulal moc daleko a nestihl se vrátit – proto chtěl jenom někoho požádat o azyl, než se zase oteplí a pak se vydá zase zpátky domů. A třeba by bylo možné, aby se mu tady líbilo dost na to, aby se rozhodl s námi zůstat. To bych ale předbíhal událostem.
Cítil jsem se trošku hloupě, že v otázce magií jsem úplně na nule. I když jsem v tom nebyl sám – ani Ciri ještě nevěděla, jakou má magii. Ani jak přijde k tomu, že přijde na to, jakou má vrozenou. Když jeden třeba nebude mít zabarvené oči… No, mohl jsem se na to zeptat možná tak Vivi, která už byla u Smrti i Života a ti jí evidentně pomohli s magiemi. Znovu jsem pohlédl do jejích očí, ale nevěděl jsem, díky které magii to je. Vlastně na tohle téma jsme nebyli moc poučeni. Nebo aspoň já ne. Nebylo to sice to nejdůležitější v mém životě, ale určitě bylo dobré o tomhle něco přece vědět.
Neměl jsem našemu nově příchozímu zatím moc co říct a les mu bude chtít asi ukázat sám táta, aby se mohl chlubit, což dělal rád. A vlastně jsem mu to ani neměl za zlé. Tímhle lesem se mohl chlubit docela klidně. Bylo to pěkné, klidné a příjemné místo k žití. I když zrovna teď byla docela otravná zima, už jsem se nemohl dočkat, až bude zase jaro. Sice hra se sněhem byla fajn, ale přeci jen mi jsou bližší rozkvetlé stromy, vonící květiny a všelijaké bylinky. Mohlo snad tohle být známkou toho, že bych měl vrozenou magii po matce, tedy zemi? Možná.
Zatím jsem ale přistoupil blíž k Vivi, která stála opodál a evidentně nad něčím usilovně přemýšlela. “Ty, Vivi,“ oslovil jsem ji tiše, abych ji z myšlenek nevytrhnul nějak násilně. “Nevíš něco o Crowleym? Neviděla se s ním od té doby? Chtěl bych ho navštívit. A dědu. Jen… trochu se bojím, co by na mě bratr řekl,“ svěřil jsem se jí tiše. Jistě, naši by mi nemohli zakázat jeho návštěvu. A jistě, nechtěl jsem mít tajemství nebo snad lhát, že se chystám za bratrem. Byl jsem dospělý a tohle byla moje věc. Jen jsem nechtěl, aby mě případně zkoušeli od toho odradit. Tak jsem se raději vyptal sestry na názor, přeci jen byla mimo smečku a rodinu víckrát, takže bylo možné, že o něm něco věděla nebo se s ním i potkala.

Netrvalo dlouho a má výzva ke hře byla přijata. Vlastně ani jsem nestačil nic sledovat, protože než jsem se nadál, ocitl jsem se taky na zami. Vivi měla teda překvapivě pořádnou sílu! Ovšem bylo pro ni dobré i to, že jsem to nečekal, samozřejmě! Jinak bych se přeci nenechal zahanbit. Tiše mi cvakly zuby při dopadu, ale naštěstí jsem si neskousl jazyk. A než jsem se nadál, moje milá sestřička začala hrabat jako zběsilá, takže jsem za chvíli vypadal jako sněhulák. To jsem si tedy nahrál, zamrmlal jsem v duchu. Ale což, hlavní bylo, že jsme si teď užívali zábavu jako malí. Ovšem Ciri se také přidala, momentálně však po další sněhové spršce se schovávala za stromem. Protože byla Vivianne pilná, dalo mi chvilku, než jsem se vyhrabal. Mezitím Ciri hulákala nějakou písničku. Zazubil jsem se. Minule si také nějakou vymyslela, když jsme byli na toulkách. Evidentně pro to měla vlohy. Viv však po ní hned hodila jednu sněhovou kouli. A protože byla rychlá, další jsem schytal samozřejmě já.
“No počkej, jen si nemysli!“ Zakrákoral jsem a pustil jsem se do vytváření sněhové munice. No, byla ve výsledku poněkud postižená, ale pro můj účel bohatě stačila. Jenže jsem samozřejmě špatně zamířil a sestru minul. Ta z toho měla radost. Ovšem můj druhý pokud byl už úspěšnější – hlavně koule už měla takový lepší tvar, snad i tím pádem lépe letěla a zasáhla Viv do plece. “Zásah!“ Zaradoval jsem a začal honem připravovat další, abych tentokrát zkusil zasáhnout Ciri, jestli vykoukne zpoza stromu.
Byli jsme tak zabraní do hry, že jsem si ani nevšiml, že se tady objevil táta s novými vlky. Jelikož mě ale už začínalo bolet břicho od smíchu a do tváří jsem dostával křeč, vyhlásil jsem přestávku. Aspoň na chvilku. “Malá pauza, sestřičky!“ hýknul jsem a plácl sebou do sněhu, abych se v prvé řadě vydýchal. V leže na zádech jsem pozoroval, jak se mi horký dech sráží v obláčky páry. Zima byla slušná, vlastně jsem měl i pocit, že mi začíná trošku přimrzat kožich, takže jsem se zase rychle zvedl a oklepal se. Usoudil jsem, že by bylo dobré, abychom se šli podívat, koho to sem táta přivedl. Možná to byl nějaký nový zájemce o místo ve smečce. To by bylo super! Aspoň bych mohl mít nějakého chlapského kamaráda… Snad. Jelikož jsme nebyli daleko, začenichal jsem a vypravil se k místu, odkud jsem cítil pachy. Ohlédl jsem se krátce, jestli mě budou následovat i sestry, nebo budou pokračovat ve hře samy dvě.
Když jsem byl na dohled, od táty a toho cizince teď odbíhala nějaká mladá slečna. Hned mi zapálilo, že by to mohla být ta, na kterou jsme se ptali. Seliah? Seilah? Zamračil jsem se. Měl jsem věnovat víc pozornosti jejímu jménu. I když ona teď zase někam běžela, takže představování teď nebylo na místě. “Ahoj, tati. Už je ti líp?“ Usmál jsem se na otce. Vypadalo to, že nachlazení už odeznělo. Měl zase normální pohled a ne skelný, jako předtím. A jelikož tu byly žádné třpytky ani nic podobného, nejspíš tomu tak bylo. Pak jsem pohlédl na cizince. Nejspíš nebyl tak mladý, jako já, ale vypadal sympaticky. No co, na věku u přátelství nezáleží, ne? Pokýval jsem hlavou na tátovu poznámku, že na sebe nedávno narazili a jelikož neměl ten vlk kam jít, nabídl mu, aby se usadil u nás. “Ahoj, já jsem Reonys,“ usmál jsem se na něj a lehce pohodil ocasem.
Byla tu samozřejmě i mamka. Lehce jsem do ní s úsměvem drcnul. Zastříhal jsem ušima a pohlédl na ni, když se ptala, jak jsme na tom s magiemi. “Já o ničem zatím nevím,“ řekl jsem. Nevěděl jsem, jakou mohu mít magii, ani to, jestli se mi třeba zabarví oči a budu hned vědět na čem jsem. Kdyby už změnily barvu, mamka, taťka nebo sestry by si určitě všimli a řekli by mi to. Pohlédl jsem na Ciri. I její oči byly zlatavé, stejně jako moje. Ale když jsem si teď lépe prohlédl oči Vivianne – byly šedivé! Tedy… To jsem ale bratr, předtím jsem si toho nevšiml. Ale byli jsme zabraní do hry, tak jsem ani neměl šanci. Takže jsem napjatě čekal, co mamce odpoví – jestli se u ní už něco projevilo, nebo jen ví o těch očích… Nebo neví zatím ani to.

Dovtípil jsem se, že táta mluví o té nové člence, když se zmiňoval, že ji potkal a tvrdila, že Lucy je její máma. Naklonil jsem hlavu na stranu. Naše máma žádné další vlče přece neměla. Leda by se jí tedy nabídla, že bude jako její maminka. Nicméně asi nebylo dobré, že byla mimo les, hlavně teď, když zima byla tady v plné polní. Táta sice říkal, že ona údajně cestu domů zná, ale… Klidně se mohla někde ztratit. Nevěděl jsem, kolik jí je, ale podle všeho byla mladší, než já a moji sourozenci. Nechtěl jsem ale tátovi vyčítat, že ji měl raději vzít s sebou rovnou, aby měl jistotu, že stráví zimu v bezpečí smečky. A hlavně s možností úkrytu.
Zakrátko jsem mezi stromy spatřil tmavou postavu. Elegantní, jako vždy, hned jsem ji poznal. Ocas se mi rozkmital ze strany na stranu. “Vivi!“ Zavolal jsem nadšeně její jméno. Přeci jen jsem ale neodolal a párkrát zamrkal, jestli se mi jen nezdá. Během několika okamžiků se však o mě a o Ciri otřela, takže jsem měl jistotu, že vážně je tu. A byl jsem moc rád, že nám projevila takové přátelské gesto, trochu jsem se bál, že bude trošku odtažitá. “U babičky to bylo takové… Zvláštní, o nic jsi nepřišla,“ řekl jsem krátce k její otázce, co se tam dělo dál, když ona byla pak náhle pryč. Nechtěl jsem rekapitulovat, jak byla babička na tátu zlá a směrem k nám měla zvláštní poznámky. Nic z toho zajímavé ani důležité nebylo, takže vážně o nic nepřišla, jak jsem tvrdil.
Táta se pustil do takového dobráckého hudrování. Nelíbilo se mu, že se někdo z nás trhnul a on o nás nic nevěděl. No, nemohl jsem mu přeci vymlouvat, že jsme už dospělí, nebo skoro dospělí, takže jen tak se mu to nepodaří nás mít pod dohledem pořád a stále. Jen jsem ho nechal povídat. Navíc vypadalo, že na tu svou nemoc na chvíli zapomněl, jak se rozohnil nad tím, že vyhlásí válku každému, kdo bude prudit. Tak to jsem mohl potvrdit taky, své sestřičky jsem byl připraven bránit také.
Vivi se po chvilce trošku vzdálila a začala chytat sněhové vločky. Se zájmem jsem ji pozoroval. Bylo fajn, že i ona uměla pořád mít nějakou náladu jako malé vlče, že to nebylo jen v Ciri. Takže jsem se rozhodl trošku víc otestovat její hravost. Nenápadně jsem se k ní přiblížil a srazil ji do sněhu, ve kterém jsem ji začal válet, až byla skoro víc bílá, než černá. Po chvilce jsem se zvedl a poposkočil opodál s vyzývavým pohledem, jestli se do hry zapojí. Rychle jsem také vyslal jeden pohled Ciri, jestli se k nám přidá i ona. S našima jsem moc nepočítal, přeci jen byli nemocní, i když zatím se moc neměli k tomu, aby se šli schovat do úkrytu, aby byli v teple a pořádně si odpočinuli.

Spokojeně jsem se usmíval, když mě mamka ujistila, že se nemusíme za nic omlouvat. Ale na druhou stranu, přeci jsme byli aspoň s tátou. I když ona asi měla také dost práce s tím, aby udržela les označkovaný, aby sem nepřišli žádní cizinci. Vést smečku… Nebo být Alfou rodinné smečky, asi nebyla žádná sranda. Říkal jsem si, že by bylo docela fajn, kdyby nás tu bylo víc. Aspoň o dva tři vlky, kteří by se zapojili do lovů jídla a hlídání území. A také by nebylo špatné poznat nějaké nové tváře, že jo. Ne, že bych měl něco proti svým rodičům nebo své milované sestře, to vůbec ne, ale… Přeci jen jsem už začínal pociťovat, že bych měl také vyrazit někam na vlastní pěst. Poznat nová místa a nové vlky. I když samozřejmě v prvé řadě musím splnit své předsevzetí a navštívit bratra.
Mamince jsem donesl kus uloveného kamzíka. Měla z toho ohromnou radost, hned se pustila do jídla. Bylo to na ní vidět, že je hladová, vůbec také neměla lesklý kožíšek jako jindy. Takže jsem se také zařekl, že musíme doplňovat zásoby pravidelně, hlavně teď v zimě, abychom všichni měli dost sil. Samozřejmě mi vytanulo na mysli varování matčina bratra Sigyho. Tenkrát si snad myslel, že rodiče jsou absolutně neschopní a nechají nás někde strádat, nebo dokonce pojít hlady a zimou. Možná bylo nestandardní odejít ze smečky těsně na začátku zimy, ale naši to zvládli.
Zastříhal jsem ušima, když se mamka zajímala, jestli jsme nepotkali nějaké malé černobílé vlče. Zavrtěl jsem hlavou. Údajně se jí nedávno ztratilo. Takže to evidentně byl ten pach, který jsme předtím s Ciri ucítili, ale nevěděli jsme, komu ho přiřadit. “To znamená, že máme novou členku smečky?“ Zajímal jsem se dychtivě. No, sice holka, ale pořád lepší než nic. I když tedy spíš kamarádka pro sestru. Ačkoliv maminka o ní mluvila jako o vlčeti, takže byla nejspíš o dost mladší, než my dva. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jestli si náhodou naši nepořídili další potomky a nám se o tom zapomněli zmínit, ale tu myšlenku jsem hned zaplašil. Na to by určitě nezapomněli.
Zatímco se mamka vyptávala Ciri, jestli nepotkala nějakého vlka, který by ji zaujal, pozoroval jsem tátu, který vypadal poněkud nesvůj. Pořád si otíral čumák, leskly se mu oči. Než jsem se nadál, kýchl a z nosu mu vyletěl obláček třpytek, stejně jako předtím mamce. Naklonil jsem hlavu na stranu a nechápal, co je tohle za nesmysly. “To je nějaká nová hra, nebo co?“ Zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že tohle hra nebude. Spíš nějaký podivný projev nemoci. Zachytil jsem své jméno, maminka se ptala pro změnu mě, jestli jsem nepotkal nějakou oslnivou vlčici. Tajně jsem se ušklíbl, jak jsem mohl nějakou potkat, když jsem byl dlouhodobě ve společnosti sestry a táty. Navíc jsem vlastně doposud ani neměl myšlenky na to, že bych se měl nějak zajímat o vlčice. Mamince jsem však samozřejmě odpověděl zdvořile. “Ne, mami, nikoho jsem nepotkal.“ A zase se věnoval tátovi. Už jsem mu chtěl navrhnout, aby si šel odpočinout do úkrytu. Mamka by měla jít s ním, aby byli oba v suchu a teple. Jídlo tam mají, ale co voda… “Jo, tati, měl bys jít do tepla úkrytu,“ odsouhlasil jsem. Nevěděl jsem, nakolik je to vážné, nicméně rozhodně by nebylo dobré, aby to podceňoval. “Mami, neměla bys jít taky? Ať jste oba v teple. Jídlo tam ještě je,“ podíval jsem se starostlivým pohledem na mamku. Sice se před chvilkou oba poněkud škorpili… Nebo možná jen škádlili… U nich jeden neví, jak to mezi sebou myslí, zda vážně nebo jako legraci, ovšem… Jako nemocní by zkrátka měli oba držet spolu a být hlavně v klidu. Pohlédl jsem na Ciri, jestli mě v tom přesvědčování podpoří. No, táta byl vlastně už skoro jednou nohou na cestě, takže už bylo na mamině, jestli půjde taky. Hlavně odpočívat potřebovala, aby nabrala síly. “My zatím počkáme v lese, kdyby se vrátila ta…“ zalovil jsem v paměti jméno mláděte, které mamka předtím zmínila. “Seliah…? A zůstaneme poblíž, kdybyste něco od nás potřebovali,“ usmál jsem se na mamku.

Chvilku jsem čekal, až se mamka pořádně přivítá s Ciri. Ta mezitím jediným dechem mamce odvyprávěla, co všechno jsme zažili. Překvapeně jsem na sestru hleděl – vážně se snad ani jednou mezi větami nenadechla. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, to byla celá ona. Zkrátka ještě pořád trošku splašená. I když tohle jí asi zůstane. Zatím jsem mamku starostlivě pozoroval, i sestřička si všimla, že mamka není úplně v kondici. Přišla mi hodně hubená a taky ustaraná. Měl jsem na nás najednou vztek, byli jsme pryč tak dlouho a ona si o nás určitě dělala starosti. Byli jsme už sice dospělí, ale… Ona byla hlavně sama na celý les.
Pak si mamka všimla mě, vyskočila na nohy a také mě objala. Přitiskl jsem se k ní a vdechoval tak známou a uklidňující vůni. Ať jsem byl sebedospělejší, máminým něžnostem se zkrátka nic nevyrovná. To snad je potřeba celý život, pokud to jde. Vzpomněl jsem si na Crowleyho, který se rozhodl, že s námi nový domov hledat nebude. Možná že se tak rozhodl, i když jsem tenkrát naprosto nechápal proč, navíc byl ještě malý… Určitě měl pozornost dědečka a dalších vlků, nebo spíš vlčic – tetiček, které se o něj staraly, ale… Máma je prostě máma. “Ty jsi nám taky chyběla, maminko, moc,“ řekl jsem tiše do jejího kožíšku. “Omlouvám se, že jsme byli pryč tak dlouho,“ řekl jsem ještě.
To už k nám přišel táta, trošku nesměle, a také se mamce omlouval. Lehce jsem zavrtěl ocasem a věnoval mamince ještě jeden omluvný úsměv. Byl jsem si jistý, že se na nás nevydrží zlobit dlouho. Pak mě napadlo, že bych měl mamce donést kus kamzíka, aby se posilnila. “Hned jsem zpátky,“ řekl jsem a odběhl do úkrytu. Bylo mi jasné, že sám celou mrtvou kamzici nedotáhnu, ale kus bych snad mohl zvládnou. Došel jsem k zadní noze, uchopil ji těsně nad kopytem a tak dlouho trhal, tahal a škubal, až šlachy, kosti, svaly a vůbec všechno, co drželo pohromadě, respektive nohu u těla, se uvolnilo. Na chvíli jsem se posadil a ztěžka oddychoval, to tedy byla fuška! Když jsem se pořádně vydýchal, popal jsem ten kus masa a táhnul ho s námahou zpátky k mamce. Když už jsem byl poblíž a zrovna si mě nikdo nevšímal, na chvilku jsem maso položil, abych se zase rychle vydýchal. Musel jsem přece vypadat, že je to pro mě hračka, táhnout pěkný kus žvance mamince k jídlu, aby se posilnila. Takže teď jsem se tvářil docela nad věcí, hlavu nesl pokud možno vzhůru a ocas nesl hrdě nahoru. Sice mi krapet vystřelovala bolest do zad, protože to byl nepohodlný způsob, nést hlavu se zátěží výš, nicméně co bych pro mamku nevydržel.
Jenže vzápětí jsem vytřeštil oči, otevřel tlamu dokořán, takže mi zase maso spadlo na zem. Několikrát jsem zamrkal, jestli jsem správně viděl. Mamka zrovna kýchla a z nosu jí vystřelila záplava třpytek. A k tomu ještě cosi, co mělo barvu duhy. Evidentně ani ona nevěděla, co to mělo být, vypadala stejně překvapeně, jako já. “Ty jo, mami, co to bylo? Nějaká magie?“ Zeptal jsem se překvapeně. Nečekal jsem ale hned odpověď, protože byla zrovna u táty, takže si s ním chtěla asi promluvit. Zatím jsem aspoň přistrkal svačinku určenou pro ni aspoň o něco blíž.