Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden (4/10) | Arvéna Nina

Zdálo se, že Arvéna o mně zatím neslyšela. No, vlastně nezdálo, byl to i fakt, jak mi potvrdila vzápětí, protože se zeptala, odkud pocházím. Zhluboka jsem se nadechl, asi to pro ni bude překvapení. Vlastně vůbec jsem nevěděl, jestli slyšela o svých starších sourozencích. A jestli slyšela o všech nebo jen o těch třech před nimi… Možná jen neslyšela naše jména. Takže všechno se teď zjistí. “No já… jsem korunní princ z Cedrového lesa,“ odpověděl jsem a sledoval její reakci. “Zdá se, že jsem tvůj starší bratr. Tedy, ze všech nejstarší. Jen já mám jinou maminku,“ dodal jsem, aby měla úplné info. Ale bylo jasné, že tohle bude málo, že budou následovat další otázky.
Vzpomněl jsem si na Ciri. Škoda, že nebyla zrovna doma, jistě by koukala, že máme další sourozence. A já už byl také celý nedočkavý, co zjistím o ní a jejích sourozencích. Kolik jich asi je. Tři nebo dokonce čtyři. Jaká mají asi jména. Jistě originální, vhodná pro jejich vznešený původ. Hlavně ale jsem musel teda později vynadat tátovi, že se ani nezmínil, že by byli v očekávání! Následovalo teda pořádné překvápko. Nicméně asi bylo dobře, že měla Cedrová smečka tak skvělé pokračování svého rodu. Tedy, snad… Trochu jsem posmutněl, protože spíš bych měl být na řadě já. Aby byla zajištěna ještě další generace. Jenže… K tomu bych musel vědět, kde je Saelind…

Zastříhal jsem ušima, když jsem zaslechl vytí. Nebyla ta ale odpověď pro mě na znamení, že se ke mně někdo blíží, nýbrž evidentně další návštěva. Ovšem tohle znělo ještě mnohem naléhavěji než já.
No nic. Už jsem začínal mít pocit, že ke stromu, u kterého jsem stál a lehce se opíral, brzy přimrznu. Ledový vítr se mi opíral o kožich a sněhové vločky byly snad všude. I když tady to bylo přeci jen mírnější, když jsem se ohlédl, až se mi udělalo nevolno. Takže jsem před sebou asi neměl úplně jednoduchou cestu domů. Ačkoliv jsem doufal, že tu má láska bude, že mě za ní vezmou třeba do úkrytu a budu s ní moc zase chvíli být. Aspoň bych tak přečkal tu děsivou sněhovou bouři.
Zastříhal jsem ušima, když jsem konečně zaslechl křupání sněhu. Už jsem se chystal zavýt znovu, bylo možné, že mě třeba přeslechli. Za pár okamžiků se však v mém poli objevila vlčice s modrýma očima. Přimhouřil jsem oči. Vypadala docela sympaticky, ale určitě jsem ji tu nikdy předtím neviděl. Ovšem nemohl jsem přeci znát členy cizí smečky, že. Přišla ke mně, pozdravila a zajímala se, jestli něco potřebuji. “Errhmm… Hmm… Heh,“ chtěl jsem také pozdravit, ale moje hlasivky nějak vypověděly službu. Trochu jsem si tedy odkašlal. “Ah, pardon. Zdravím, já… Jsem Reonys a hledám svoji partnerku Saelind, je tady?“ Vysvětlil jsem krátce v kostce, co mě sem přivádí.

Leden (3/10) -| Arvéna Nina

Arvéna mi zopakovala, že pochází z Cedrového království. No to je teda gól! Musel jsem se posadit a rozdýchávat se, zatímco malá se dušovala, že mi její tatínek dá nějakou odměnu za to, že jsem jí pomohl. S hrdě zvednutou bradičkou, aby dala najevo své postavení, ještě potvrdila svůj původ. O tom tedy nemohlo být sporu. No tak to je mazec! Táta s Ninou mají další vlče… Nebo možná vlčata? Vůbec se nepochlubili! Ani, že čekají, ani že jsou na světě! Ale počkat… Uvědomil jsem si, že když jsem s tátou mluvil naposledy, rychle si odběhl něco vyřídit do úkrytu. Takže mi bylo jasné, co to bylo. Chtěl jsem se plácnout do čela, nakonec jsem si to však rozmyslel.
“Tedy… Moc mě těší, Arvéno,“ usmál jsem se na sestru, jak se sluší a patří. “Já jsem Reonys,“ prozradil jsem v prvé řadě své jméno. Možná o mě už slyšela. Nechtělo se mi věřit, že by o mě táta už dávno nebásnil. Nebo se aspoň zmínil o tom, kolik dětí vlastně už má.

//Cedrové království (přes VVJ)

S děsným funěním jsem doběhl k hranicím Mechového lesa. Až když jsem se zastavil, uvědomil jsem si, že děsně sípu. Takže v prvé řadě: vydýchat se. Zatímco mi srdce bušilo tak silně, až jsem měl pocit, že se omlátí o hrudní koš, nebo že snad z něj vyskočí, snažil jsem se uklidnit. Jistě je Saelind tady. Ohlédl jsem se, abych zjistil, že jsem celou dobu pádil navátým sněhem, který mi místy sahal po břicho. A přitom jsem to ani nevnímal. Pravda, když jsem se hodně dobře zamyslel, tak se běželo špatně, musel jsem si cestu složitě prorážet. Jenže jak jsem byl úplně mimo, tak jsem to nevnímal. Možná to bylo dobře. Aspoň jsem si nedělal starosti s okolím, i když… Proč taky.
Pomalu se můj dech dostával do normálu. Usoudil jsem, že bych už tedy mohl být schopný s někým mluvit a nevypadat, že se každou chvilku zhroutím. Zvedl jsem tedy hlavu vysoko. “Auuuuaaaiii!“ No, tohle znělo poněkud podivně, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem dal vědět o své maličkosti a modlil se, aby někdo přišel hodně brzy, protože netrpělivostí mi div nehořely tlapky. Nejraději bych vtrhnul na území lesa a sám Saelind hledal. Ale dobré vychování zvítězilo. Navíc bych mohl zbytečně lítat jak debil po celém lese. Rozhodně bude lepší, když mě někdo – kdokoliv – správně nasměruje. Ani jsem si nepřipouštěl možnost, že by tady nebyla. A doufal jsem, že přijde jeden z jejích rodičů.

//Skalka

Jako smyslů zbavený jsem se zastavil až u hranic lesa. Ani jsem nevnímal, že se zadýchávám. Mysli, Reonysi, mysli! Kam by asi tak Saelind šla? Jedině domů. Přeci jen je Mechový les pořád její domov. Začal jsem přemítat, kde by moje milá mohla být. Nebylo jí moc dobře, tak jsem doufal, že jí pomůže, když si odpočine a prospí se. Jenže co když se jí přitížilo? Co když mě nemohla najít… Ne, to ne. Byl jsem s Verou nedalo. Viděla by mě hned. A přeci… I když jsem byl téměř u Skalky, neviděl jsem Saelind odejít. Vůbec jsem necítil ani její vůni. Tohle jí vážně nebylo podobné. Přeci by mi řekla, že jde do Mechového lesa! Nebo se jen projít po okolí. To bych ji samozřejmě doprovodil, zvlášť, pokud by jí pořád nebylo dobře. Takže v tuhle chvíli jsem dospěl k jedinému rozhodnutí: musím nejdřív do Mechového lesa.

//Mechový les (přes VVJ)

* Udělej ve smečkovém úkrytu opatření proti mrazu*

//Les

Vstoupil jsem do úkrytu a oklepal se. Pak jsem zamířil rovnou do spíže, kde jsme schraňovali zásoby. Nakonec to byl vlastně dobrý nápad, že jsem něco ulovil, ale mohl jsem zkusit štěstí ještě do třetice. Jistě si dá Saelind a pro ostatní nebude. A z posledního lovu už toho mnoho nezbývalo. Muselo to však zatím vydržet, protože jsem netušil, jak dlouho bude táta pryč, abychom spolu vyrazili na lov.
Náhle mi cinklo, že jsem také dlouho neviděl Ciri. To jí nebylo moc podobné, aby byla mimo les tak dlouho. A hlavně přes zimu. Ale byla dospělá, takže si mohla jít, kam chtěla. Mohla si dělat, co chtěla. Kdyby se rozhodla odejít někam na dlouho, jistě by nám dala vědět. Hm, tak nezbývalo než čekat, kdy se doma objeví.
Pak jsem ucítil závan větru. Ohlédl jsem se a zjistil, že na jednom místě je boční strana skalky poškozená a fouká tudy. Hned jsem se natáhl po kožešině, která se válela nedaleko, abych ji dal na správné místo. Ještě ale by bylo dobré, kdybych přeci jen nějak utemoval víc vchod do úkrytu. V posledních dnech byl mráz přímo neskutečný. To jsem snad ani nepamatoval. Naštěstí jsem ani nemusel pátrat dlouho. Nebo snad okamžitě stahovat zajíce. Našel jsem místečko, kde bylo ještě několik kožešinek. Usmál jsem se. Nevěděl jsem, jestli to byla ještě práce mámy, nebo Niny a táty, nicméně tohle bylo teď úplně to nejlepší. Popadl jsem dvě největší a dotáhl je ke vchodu. Sice se otvor o něco zmenšil, ale to ničemu nevadilo – všichni jsme přeci štíhlí. Sice já jsem trošku mohutnější, ale však si poradím.
Vše bylo hotovo, takže jsem se celý rozechvělý konečně mohl rozběhnout… No, spíš rozejít… Za svou milovanou. Vzápětí jsem zůstal stát jako přimrazený. Místo, kde jsem nechal svou milou odpočívat, bylo prázdné. Žaludek mi udělal kotrmelec. “Saelind?“ Zaskřehotal jsem. Našpicoval jsem uši. Třeba se přesunula do místnosti, kterou obývali táta s Ninou. Jenže žádnou odpověď jsem dostal. Dokonce ani nebyla cítit její vůně. Ani kolem, dokonce ani z kožešiny, na které ležela. Prudce jsem se (v rámci možností) rozběhl a zkontroloval všechna místa a koutky ve skalce. Na vlastní oči jsem se tak přesvědčil v tom, co mi říkal můj nos. Je pryč. Odešla a nic neřekla. Ztěžka jsem polkl – úplně mi vyschlo v krku a srdce se mi rozbušilo. Tohle se jí nepodobalo, aby odešla a nic neřekla. To přece ne… Ne moje Saelind. Otočil jsem se a prudce vyběhl ze skalky ven. Bylo mi jedno, jestli cestou smetu ochranu proti mrazu, kterou jsem právě vytvořil.

//Les

*Přispěj do společné spíže libovolným úlovkem

Hm, v břiše mi sice zakručelo, ale bylo otázkou, jestli se mi podaří v téhle sněhové nadílce objevit nějaký ten zaječí úkryt. Nu, nedalo se nic dělat, hlad byl neúprosný a znovu o sobě dal vědět, takže jsem se vypravil k místům, kde jsem už před časem pár zajochů ulovil. A jaké jsem měl štěstí! Tomu jsem snad nemohl uvěřit. Spatřil jsem pohyb u jedné malé hromádky. Bylo možné, že to byl úkryt, kam se právě chystal jeden slušně vypasený zajíc dostat. Jenže měl smůlu, já by rychlejší a než bys řekl cedr, už jsem ho držel v zubech. Má kořist se pochopitelně nechtěla vzdát, takže sebou divoce mrskala na všechny strany a pískala, až mi uši skoro zalehly. On to nevěděl, ale já ano – jeho boj byl marný. Proto jsem ho co nejrychleji zakousl, aby byl klid. A abych už ukonejšil svůj kručící žaludek. Teplá zaječí krev se mi rozlila v tlamě. Tam se smísila se slinami a vzápětí putovala s prvním soustem tím správným směrem. Nemínil jsem ztrácet čas, chtěl jsem zkusit ulovit ještě jednoho pro Saelind, jistě jí přijde vhod.
Jakmile jsem dojedl svůj úlovek a otřel si chlupy od krve, vypravil jsem se zase jiným směrem, kde by mohli být zajíci. Tam jsem ale měl smůlu. Napínal jsem bedlivě zelený zrak, větřil o sto šest, nic jsem neviděl ani necítil. Nu nic, ještě že je les dost velký, a tak jsem hned změnil lokaci. Tam jsem mohl doufat ve větší úspěch. A taky že ano! Ucítil jsem ten pach hned, jak jsem se do těch míst dostal. Všude bylo ticho, vítr žádný nefoukal, a jeden zajíc – o trochu menší než ten předchozí – se právě pro změnu vydal někam ven. Opět jsem na nic nečekal a během chvíle už jsem měl i tenhle úlovek ve své tlamě. Aby se mi dobře nesl, hned jsem ho zbavil života. Spokojeně jsem kráčel směrem k úkrytu. Nečekal jsem, že by se mohlo zadařit rovnou dvakrát, takže jsem měl radost. Ještě jsem cestou stáčel uši všemi směry, jestli neuslyším něčí volání na znamení návratu, ale bylo slyšet jen krákorání několika havranů. Ještě jsem se ohlédl, abych si i vizuálně potvrdil situaci a vešel do míst, kde jsem nechal odpočívat svou milovanou. Možná až moc dlouho, tak jsem doufal, že se na mě nebude zlobit.

//Skalka

Leden (2/10) | Arvéna Nina

Evidentně jsem měl v tuhle chvíli štěstí. Nebo spíš ta malá měla štěstí, že jsem se objevil ve správnou chvíli na správném místě. Takže aniž bych na okamžik zaváhal, vydal jsem se jí na pomoc. Samozřejmě doufaje, že se nerozplácnu i já, protože to bych jí asi moc nepomohl. Ovšem i na mě se smálo štěstí, že jsem dorazil úspěšně k cíli, a zatímco mi slečna oplatila pozdrav, podařilo se jí s mojí pomocí postavit se na nožky a společně jsme pak došli zpátky na břeh. Tam se mi mohlo ulevit, tam nám snad už nic nehrozilo. Aspoň ne snad uklouznutí. Ještě jsem se díval, jestli vlče náhodou nemá vyražený zub nebo tak něco, takový úraz se klidně mohl udát. Ale vypadalo to, že je všechno v pořádku. Už jsem se jí chtěl zeptat, kde bydlí, abych ji případně doprovodil domů, ale ona mě předběhla. Vykulil jsem oči a tlama mi spadla div ne na zem, když se mi představila jako princezna Arvéna a ještě ke všemu z Cedrového lesa. “Ooodkud že jsi?“ Zakuckal jsem se a hleděl na tu malou, jestli se náhodou nepřeřekla.

*Zjisti škody způsobené na území větrem a sněhem a zapoj se do jejich odklízení*

Jak jsem čekal, Vera využila možnosti, že jsem ji „propustil“. Viděl jsem na ní, že ji mrzí, že by tu na ostatní členy smečky měla čekat. Ostatně ani mě samotného to v prázdném lese nebavilo. Možná by přeci jen nevadilo, kdybych se šel podívat po okolí. Ale rozhodně v prvé řadě bylo důležité zkontrolovat Saelind. Přikývl jsem tedy Veřině poznámce, že se pak potkáme.
Sám jsem pak vyrazil podél hranic, ovšem tentokrát ne kvůli značkování, ale kvůli kontrole jiné. V poslední době dost sněžilo, dokonce i tady, takže jsem se rozhodl se podívat, jestli náhodou někde nejsou napáchané nějaké škody. Kromě sněhu také v některých dnech foukal vítr. Což byla také kombinace občas dost nebezpečná. Zatím ale všechno vypadalo v pořádku, až na několik závějí, kterým jsem se jen tak tak vyhnul. Nebylo by příjemné, abych někam zahučel. Vyhrabat se pak ven by bylo dost náročné.
Pak jsem si všiml štíhlého stromku, který byl ulomený pár centimetrů od země a visel přes potůček, ze kterého jsme se občas napili. Došel tedy k místu, vzal tu část stromku, která byla převislá, do zubů a ze všech sil táhl, abych ji odklonil od toku. Měl jsem docela štěstí, že byl takový mladý, a tudíž dost tenký a lehká, ale i tak to byla fuška. Jinak bych musel počkat na tátu, aby mi pomohl s odklizením. Tohle jsem ale zvládl sám, takže jsem mohl být spokojený.
Pokračoval jsem dál a dával dobrý pozor na sněhové hromádky, které by mohly být zrádné Nebylo jich ale nakonec moc, takže jsem se rozhodl je postupně rozhrabat, aby nečinily nějaké potíže. Spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Zase tak velké škody tu zatím nebyly. Ještě mě ale čekala kontrola partnerky a také úkrytu. Ale nejdřív… Zakručelo mi v břiše.

Leden (1/10) | Arvéna Nina

Tedy, tahle zima byla pěkně nepříjemná. Samozřejmě nemohla být třeba mírnější. Kdyby byla teplá, nebyla by to zima. Co se mě týkalo, klidně bych ji zrušil. Rozkvetlé květiny a voňavé louky, to bylo něco pro mě. Tahle studená nudná zima... Všude jen bílo. A studeno. Chladno se mi zakousávalo snad až do morku kostí. Možná kdybych běžel nebo aspoň klusal, tak bych se zahřál.
Jak jsem se tak blížil k jezeru, všiml jsem si podivného tmavého fleku. Když jsem byl ještě daleko, nepodařilo se mi ho identifikovat, ale o pár kroků později bylo jasné, že tam na břiše leží vlče. Pořádně ve mě hrklo, že si nějak vážně ublížilo, protože se chvíli nehýbalo. Sotva se ale moje tlapky dotkly chladného ledu, mládě se rozhlíželo kolem sebe. To mi spadl kámen ze srdce. Zřejmě jen upadlo a nedařilo se mu postavit na nožky. "Ahoj, maličká," usmál jsem se na ni. "Jdu ti na pomoc," dodal jsem a zamával ocasem na znamení, že se mě nemusí bát. Bylo to tedy jen tak tak, povrch jezera byl dost kluzký, ale úspěšně jsem k vlčeti dorazil. Stoupl jsem si hned vedle, aby mohlo využít moji nohu jako oporu. Sklonil jsem i hlavu, že jsem zkrátka k dispozici jakkoliv, jak bude potřeba.

Evidentně jsem měl správný odhad, když jsem navrhnul, že by Vera mohla být lovec. Nadšeně souhlasila a vrtěla ocáskem takovou rychlostí, až jsem se bál, aby se ho nevykroutila. Se smíchem jsem tedy kývnul. “Táta bude mít z tvého rozhodnutí radost,“ řekl jsem. “A mamka jistě taky,“ neopomněl jsem dodat. Jen jsem se na chvilku ohlédl a zavětřil. Podle všeho se zatím evidentně nechystali vrátit se, až jsem z toho byl nesvůj. Nebylo to úplně tátovi podobné, aby byl tak dlouho pryč. I když samozřejmě nemusel mít žádné starosti, les byl pod mou ochranou a dohledem. Ale byl jsem si jist, že Vera by se oběma svým rodičům chtěla co nejdříve svěřit se svým nápadem. Také jsem byl zvědavý, jestli už nad něčím podobným přemýšleli její sourozenci. Byli všichni ještě poměrně dost mladí, ale říkal jsem si, že čím dřív se začnou věnovat nějaké roli ve smečce, tím dřív nasbírají dost zkušeností.
Přestal jsem přemýšlet nad Thyrou a Ezekielem, protože Vera znovu promluvila, takže jsem jí věnoval veškerou svou pozornost. Trochu jsem se při jejích slovech zachmuřil. “Bylo to od ní dost neuvážené. Ale asi zkrátka chtěla udělat dojem a nepřemýšlela,“ poznamenal jsem. Nic jiného mě nenapadlo, proč by její sestra tak riskovala. Ovšem byl jsem si jist, že se poučila a příště bude dělat, co se jí řekne. Protože to zkrátka jinak nejde a musí se dodržovat pravidla. Zvlášť při lovu vysoké. A zvlášť, když jsou ještě tak mladí a sbírají zkušenosti.
Ve Veřině tváři se znovu objevil výraz nespokojenosti. Nemohli jsme totiž vyrazit na průzkum okolí hned. “No, tak dlouho snad ne,“ mírnil jsem s úsměvem její netrpělivost. “Ale jestli chceš vyrazit napřed a já tě pak najdu, tak tě tu nebudu držet. Chápu, že být dlouho doma a ještě jen se mnou není kdovíjaký odvar,“ usmál jsem se shovívavě na sestru.

Prosinec (5/10) | Lorna

Jak jsem tak přemýšlel, jestli se mám uklidnit a nechat Lornu vyhrát, nebo s plácáním skončit, ani jsem nevnímal svět kolem sebe. Až když jsem uslyšel znovu její hlas, jak kapitulovala a přiznala, že jsem vyhrál, jsem se znovu vzpamatoval. To jsem si pak všiml koule, která byla spíš taková halda, a skoro větší než já. Kdybych mohl, tak se červenám. No… Tak to se nepovedlo, ale napadlo mě to zahrát do autu. Začal jsem doprostřed té haldy hrabat díru. Ne moc velkou, aby se to nerozpadlo, nicméně dost velkou na to, aby se tam vešly naše zadky. Nebo teda hlavně ten můj, Lorna byla mladá štíhlá slečna. “A teď se to dá využít jako úkryt!“ Vylezl jsem zase ven jen polovinou těla a lehl si, druhou půlku těla schovanou uvnitř. Kdyby chtěla přijít ke mně, tak bych se samozřejmě mohl uskromnit. Nebo bych vylezl a pustil ji. Přeci jen jsme si byli cizí a nemohl jsem vědět, jak je moc ostražitá, kdybych měl být až moc blízko. Nebo jestli už je jí to jedno, když mě jakžtakž vzala na milost… Takže jsem jen čekal, jestli projeví zájem se přijít podívat.
Vzápětí jsem si všiml, že Lorna něco objevila. Přišel jsem blíž, abych zjistil, co to je. Byl je obyčejný kus kůry, ale evidentně měla mladá dáma nějaký nápad. “Hm, pokud si dobře pamatuju, tak jsem taky nikdy nesáňkoval,“ přiznal jsem se a sledoval ji, jak rozlamuje ten kus kůry na dvě poloviny. Rázem z toho byly dva menší kousky, ale doufal jsem, že se tam nějak bude můj zadek vejít. Nenechal jsem se pobízet, popadl svou část a běžel za Lornou. Najednou jsem ji nepoznával, jak byla nápaditá a hravá. No, možná taková vážně byla a ty předchozí chvilky byly důsledek šoku a faktu, že se neznáme. Vyběhli jsme na kopec, ze kterého se před chvilkou skutálela. Musel jsem uznat, že má vážně kuráž! Na nic nečekala, sotva jsem položil kůru na zem, už odpočítávala, odrazila a svištěla dolů. Nenechal jsem se zahanbit, odstrčil jsem se a rychle se naložil. Nebylo to sice ideální, měl jsem trochu problém se stabilitou, ale nakonec jsem se udržel a neskácel se cestou někde mimo. A také jsem byl těžší, takže se Lorna mohla radovat z vítězství.

Prosinec (4/10) | Lorna

Docela se mi ulevilo, že se mladá vlčice nenechala dlouho pobízet a pustila se do ryby. Možná ani neslyšela můj návrh, abychom se případně rozdělili. Takže to vůbec ničemu nevadilo. Musela být navíc dost hladová, protože svůj úlovek slupla během chvilky, načež si hlasitě odříhla. Trochu jsem nadzvednul levý koutek. A že bych nevěděl, o co jsem přišel? No, tak to jsem věděl až moc dobře – přišel jsem o přemlouvání žaludku, aby zůstal na místě a nevyvrátil obsah zase ven. To by byl snad ještě větší trapas! “Fajn, že ti chutnalo,“ řekl jsem neutrálně. Rozhodl jsem se, že se nebudu svěřovat se svou averzí k rybám. No, tak abych zase šel. Madam je v pořádku a nevypadá, že by nějak extra stála o mou společnost, dospěl jsem k názoru a chvilku přemýšlel, kterým směrem se vydám.
Ovšem slečna mě převezla. Možná to byl jen prvotní šok z toho nepříjemného zážitku, možná to byla také taková obrana, být v první chvíli ostražitá a nesdílná, tomu by se dalo rozumět a chápal bych. Zeptala se mě na jméno a sama se představila. “Těší mě, Lorno, jsem Reonys,“ prozradil jsem slušně. Lorna pak hned brebentila dál, respektive navrhla jinou činnost, než bylo pojídání ryb. Překvapeně jsem zamrkal, takový obrat jsem nečekal. Ale nejspíš vážně usoudila, že nejsem nebezpečný. Nicméně jsem si připadal jak slon v porcelánu, už jsem si nevybavoval, kdy jsem se naposledy seznamoval s mladší vlčicí, aniž by to byla sestra. Měl jsem trochu strach, abych nebyl nějak trapný nebo neřekl nějakou blbost. Teď jsem se mohl uvolnit, se zaujetím jsem si poslechl Lornin návrh. Hm, tak soutěžit v tom, kdo uplácá větší kouli, to znělo docela fajn. A ani jsem nedostal možnost protestovat, aniž by čekala na odpověď, okamžitě po odpočítání se pustila do práce. Nenechal jsem se tedy zahanbit, sněhu nylo naštěstí habaděj, takže jsem nahrabal menší kupičku, ze které jsem vytvořit kuličku střední velikosti a začal ji zprvu čenichem, později hlavou a pak celou tlapkou tlačit před sebou, aby se na ni nakupil další sníh. Přitom jsem ale musel začít přemýšlet – jakožto dospělý vlk jsem měl samosebou větší sílu, než Lorna, takže by se dalo předpokládat, že vyhraju. I když mohla samozřejmě překvapit, třeba se mi vyrovnala. No, ale zatím jsem pracoval.

>>> https://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-246823
>>> Další značkování do 20. 2. 2026

Značkopost
Těžko říct, zda moje slova dopadla na úrodnou půdu. Možná tak napůl. Vera už nereprala, ale ani nevypadala, že by ji to nějak uspokojilo. No jo, ale s tím se musela popasovat sama. Já s tím víc nadělat nemohl.
Také k tomu, co vše je potřeba udělat pro označování území, jsem snad řekl všechno. Nejednalo se o nic složitého, takže vlastně jsem ani nečekal doplňující otázky. Momentálně jsem odbíhal stranou ke stromům a keřům, většinu z nich jsem zvládl pokropit. Ty stromy, které měly trochu drsnější kůru, jsem využil k podrbání kožichu. Na místech, kam jsem nedosáhl tlapkou, to bylo víc než příjemné.
Ohlédl jsem po sestře, která znovu promluvila. Přemýšlela o tom, co by mohla ve smečce mít za úlohu. Evidentně tohle nebylo dost uspokojivé, ale to mě nepřekvapilo. Byla mladá a samozřejmě akční, takže role ochránce byla spíš pro mě. Možná Ezekiela, kdo ví, jak se pak rozhodne on. Stoupl jsem si na zadní nohy, přední natáhl do nejvíc nahoru a pomalými tahy sjel drápky dolů. "A co myslíš, že by tě mohlo bavit?" Zeptal jsem se, zatímco jsem pokropil další keřík. "Možná bys mohla být dobrý lovec, napadlo mě. Roli pečovatelky jsem jí přisuzovat nechtěl, kdo ví, kdy se tu vyskytnou nějaká vlčata. Nicméně zatím na tohle všechno byla mladá. Nejdřív trochu zkušeností. A lovem zajíců by se mohlo klidně začít.
Zřejmě jsem také Veru svým návrhem zaujal. "Někam spolu vyrazíme," mrknul jsem na ni a usmál se. "Snad se aspoň jeden z rodičů vrátí brzy, abychom nenechali les prázdný, i když je právě označkováno. Nějaké vodopády by snad měly být poblíž," řekl jsem zamyšleně s tím, že bych mohl zkontrolovat Saelind a případně by mohla jít s námi. Aspoň by se s Verou lépe poznaly.