Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Severní Galvatar

Měl jsem radost, že mladší sourozenci mají radost. I když... Přeci jen byli ještě mrňata a ta, jak jsem si pamatoval z doby, kdy jsem byl v jejich věku, je celkem snadné pro něco nadchnout. Hlavně když se přitom něco nového naučí. Takže když jsem zavelel, neotáleli a vyrazili jsme. Nejdřív jsem si nebyl jist, kam bychom vyrazili, nechtěl jsem jít moc daleko od domova. Aspoň pro začátek. Bylo mi jasné, že ti dva nadšenci budou chtít všechno vidět, všechno slyšet, všechno zkusit. A bylo dost možné, že nějaká stopa nás přivede třeba někam dál. Trochu jsem měl starosti, aby mě poslouchali - jsem sice starší bratr, ale i tak. Nicméně zatím byli hodní a poslouchali, takže to mě uklidňovalo.
Slunce příjemně hřálo, nebyl žádný drastický pařák, který by nám znepříjemnil nové zážitky. Brzy jsme se ocitli blízko velkého jezera. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem tu byl naposledy. Zhluboka jsem se nadechl a vpustil do plic krásné jarní - nebo spíš už letní - pachy a vůně. Ale ještě jsem se chtěl vrátit k medvědům. "Já osobně jsem ještě medvěda neviděl, ale od táty vím, že jsou velcí - možná tak třikrát větší než vlk. Mají obrovské tlapky s dlouhými ostrými drápy, stejně i jejich zuby jsou nebezpečné. Kůži mají dost tvrdou. Když se rozzuří, to si snad ani nechci představit. Takže je lepší se jim obloukem vyhnout. Ať už má náladu jakoukoliv - ta se může honem rychle změnit. A to říkám vážně a bez legrace." Varoval jsem Veru s Ezekielem přísným hlasem a vážně jsem se jim podíval do očí.
Teď už však jsme mohli změnit téma. Respektive pomalu se věnovat tomu, proč jsme tady. Naštěstí tu bylo i několik vlků. Stáli jsme dost daleko, abychom nerušili. Znovu jsem se nenápadně zhluboka nadechl. Mrknul jsem na sourozence, aby mě napodobili. "Cítíte? Každý vlk voní jinak. Jsou tu sami cizí - někteří voní vším možným, to budou tuláci. Pak ti, kteří mají určitou vůni - ti mají domov a tahle vůně je pro jejich led typická. I naše kožichy jsou cítit jinak." Poradil jsem, na co se mají soustředit, i když tady toho bylo k nasávání hodně - květiny, byliny, stromy, voda...

Vesele jsem pozoroval Veru, jak si statečně brání svůj kus masa. Tedy... Ona by si samozřejmě pro sebe nejraději pro sebe uzurpovala celého losa. Ale její nátura se mi líbila, trochu mi připomínala Vivianne. Rozhodně se ve světě neztratí, pokud si tuhle vlastnost uchová. A byl jsem si jist, že ano. Ezekiel si z ní nic nedělal, v klidu se ládoval dál. Naštěstí masa bylo dost, takže měli oba za chvíli plná bříška. Jak jsem předpokládal, nedočkavě přijal moji nabídku, abyl šel s námi. Vera nejdřív moc nadšeně nevypadala, ale nakonec svolila s určitou podmínkou. Zasmál jsem se. "Neboj, nic ti nečmajzne," ujistil jsem ji s úsměvem. "Ale já ano!" Lehce jsem do ní šťouchnul zadkem, pořádně vycenil zuby, zakousl se do těla losice a utrhl si pořádný kus masa. Až jsem se zatetelil blahem, jaká to byla dobrota. Kriticky jsem se podíval na náš úlovek - pokud si každý něco sní už tady, moc se toho neodnese... Ale byl jsem si jist, že ostatní se budou chtít najíst v klidu doma. Hlavně unavená a oslabená Ciri.
Když jsem dožvýkal poslední sousto, upřel jsem zelený pohled na Veru, jelikož mi bylo jasné, že bude chtít protestovat: "Jako jeden z hlavních lovců, který se za okamžik transformuje na učitele mám právo se pořádně nadlábnout," vysvětlil jsem a následně si utrhl další pořádný kus.
Ezekiel byl celý nadšený a vyzvídal, co vlastně budeme dělat. Musel jsem se smát. "Ale kdepak! Naučím vás používat čenichy, abyste uměli trošku poznat, co vlastně cítíte a taky to pak správně najít. Medvědům se určitě vyhneme velkým obloukem, ti jsou nebezpeční. Uvidíme, co se nám poštěstí vystopovat." Vysvětlil jsem. Nejdřív to musíme oznámit, aby věděli, kde jsme,"[/b] dodal jsem a přitočil se k tátovi. "Tati, vezmu ty dva na malý výlet, naučím je přitom stopovat. Nemusíš mít obavy, nebudeme daleko," řekl jsem a usmál se. Pohlédl jsem i na Ninu, jestli nebude mít něco proti.
Za Thyrou jsem se ani nesnažil vyrazit, abych se zeptal, jestli se přidá i ona, bylo mi jasné, že cizinec je pro ni teď zajímavější. "Tak můžeme vyrazit," vybídl jsem Veru a Ezekiela, aby mě následovali.

//VVJ

"No tak to je přece jasná věc," s mrknutím jsem souhlasil s Veřinou poznámkou, kterak půjde lov ještě rychleji, až vyrostou. To se pak budeme moci i rozdělit na dvě skupiny a ulovit dvě zvířata, což by bylo fajn. Smečka se nám rozrostla a tak bylo potřeba víc jídla.
Když přišla blíž, musela uznat, že zvíře je vážně velké. Aspoň měla důkaz, že jsme nelhali - i když samozřejmě, proč bychom to dělali. "Tudíž pojmenování vysoká není úplně od věci," doplnil jsem. Také Ezekiel nadšeně přicapkal a oba mladší sourozenci se pustili do hodování. Mezitím přišla i Sesi. "Nevím, kdo to je, ale máš pravdu, nevypadá nebezpečně." Souhlasil jsem s ní a ohlédl se směrem k Thyře, která se bezstarostně s cizím vlkem bavila. Docela mě překvapoval táta, že nenechal na chvíli Ciri pod mým dohledem a nedoklusal pro mladší dceru, že není hodna se s tím neznámým vybavovat. I když mi něco říkalo, že Thyra by si do toho stejně mluvit nenechala. Ale zatím se plně věnoval té starší dceři, která poznamenala, že její žebra ještě nejsou zcela v pořádku. Chápavě jsem přikývl, ale bylo to zvláštní, tolik měsíců už uplynulo...
"Samozřejmě," usmál jsem se na Veru, jejíž hlas mě vytrhnul z přemýšlení o sestřině zranění. "Zeki, půjdeš stopovat s námi?" Zeptal jsem se mladšího bratra a doufal, že se Vera nebude zlobit nebo snad dokonce žárlit, že budu svou pozornost dělit mezi je oba - ale samozřejmě spravedlivě.

Nemusel jsem čekat na tátu dlouho; během několika chvilek byl u nás a svými silnými tesáky se zakousnul zvířeti do krku. I tohle provázelo poněkud divočejší záškuby, takže jsem pustil nohu a raději předníma nohama pomáhal přidržovat zvíře na zemi. Ne, že by se snad po něčem takovém mohlo pokoušet o nějaký útěk nebo boj. Chtěl jsem tím spíš pojistit, že v posmrtné křeči ještě nekopne kopýtkem. Možná by nemělo už žádnou sílu a nijak zvlášť by mně ani tátovi neublížilo, ale jistota je jistota. Takže když bylo nadobro po všem, spokojeně jsem si oddychnul. "Uf, a je to, " odfrknul jsem si. A překvapilo mě, že nejsem ani moc zadýchaný, stačilo pár odfuků a můj tep i dech se zklidnily, adrenalin se pomalu vytrácel.
Trošku... Dost... Mi dělala starosti Ciri, nevypadala úplně nejlépe, ale než jsem se k ní stačil rozeběhnout, udělal to táta. V klidu jsem se tedy zarazil. To se mi ulevilo, že si o ni dělá starosti, i když... Je sice už dospělá, ale pořád je to naše křehká princezna.
Tak jsem se zatím usmál na Ninu a pokýval hlavou. "Dobrá práce," máchl jsem ocasem. To už se k nám přiřítil jako velká voda Ezekiel následovaný Verou. Statečně jsem tedy vypjal hruď a culil se na ně. Zeki mlel páté přes deváté, ale správně jsem sledoval jeho myšlenky i slova. "To víš, na skolení takové losice je třeba mít sílu," šťouchnul jsem do jeho přední tlapky, tenké jako větvička. "Ale pořád udržovat eleganci." Blýskl jsem zubama v širokém úsměvu a zvedl ocas k nebi, jako bych chtěl dělat dojem na nějakou slečnu. "Tak koukej pořádně baštit, ať můžeš příště s námi,", popostrčil jsem ho k úlovku. Klidně si mohl zatím uždíbnout pár soust než si Ciri chvilku odpočine a vrátíme se zpátky do lesa.
Ani Vera nezůstávala pozadu s chválou. Respektive podivem, jak nám to šlo rychle. "Ono je lepší to neprotahovat, ne každý je tak vytrvalý, aby mohl to zvíře uštvat. Takhle je to jednodušší a právě i rychlejší," vysvětlil jsem a ohlédl se, kde jsou Sesi a Thyra. Druhá jmenovaná se vybavovala s nějakým cizím vlkem opodál, ale nechal jsem to na Sesi, jestli spolu přijdou sem, nebo jestli ji zavolá její matka. To už se přiblížil táta s Ciri. "V pořádku?" Zadíval jsem se starostlivě do jejích červených očí.

Zatím se zdálo, že všechno běží podle plánu. Nina s Ciri vybraly vhodného jedince k ulovení, načež neztrácely čas a ihned začaly jednat. Sledoval jsem svou milovanou sestřičku, která vůbec nedala najevo, jak se jí lov protiví. Vedla si dobře, když nedovolila losici vrátit se ke stádu. Stejně tak Nina. Když se k nám blížily, bylo mi jasné, že budeme úspěšní. I když... O tom přeci nebylo pochyb už od samého začátku.
Rychlým pohledem jsem ještě zkontroloval Sesi s vlčaty - všichni se drželi v dostatečné vzdálenosti na bezpečném místě, kde by se mohli v případě nouze schovat, kdyby některé ze zvířat zamířilo jejich směrem.
Vrátil jsem tedy svou pozornost zpátky k akci. Všiml jsem si, že Ciri poněkud zaostává. Až jsem se polekal, jestli nedostala kopytem, zatímco jsem koukal jinam. Tiše jsem zavrčel. O důvod víc to zvíře zakousnout. Souhlasně jsem tedy přikývl na tátovu pobídku. Byl jsem připraven a tak jsme se oba začali plížit. Rychle se k nám blížily. Na nic už jsem tedy nečekal a vyrazil z úkrytu. Snažil jsem se odrazit co nejvíc, abych - v ideálním případě - srazil losici k zemi. Což se mi i podařilo. Ale nečekal jsem, že se tak rychle vzpamatuje a navzdory svému zranění se postaví celkem obratně zase na nohy. Naštěstí i já byl dost rychlý, takže jsem několika rychlými skoky přiběhl blíž a ve chvíli, kdy měla zadní nohu ve vzduchu, jsem po ní rychle chňapnul a vší silou trhnul, aby se zvíře znovu ocitlo na zemi. Jak se dalo předpokládat, rozhodně se nedalo vzdát tak snadno, takže sebou všelijak házelo a kopnutím se mi snažilo vymanit nohu ze sevření. Držel jsem pevně, ale pomalu mi docházely síly, takže jsem rychle koutkem oka vyhledal tátu, aby je zakousl.

Červen (1/10) | Nicos

Nečekal jsem, že tu budu první. Dobře jsem se rozhlédl, ale vážně jsem rezavý kožíšek Nicose nikde neviděl. Tak jsem aspoň mohl mít dobrý pocit, že se mi zase jednou něco povedlo. Pomalu jsem se tedy pustil do hodování. Netrvalo však dlouho a můj společník se blížil se svým úlovkem a gratulací k vítězství. "Děkuji, ani jsem to nečekal. Docela jsem se zdržel, než jsem ho vyčenichal. Ale pěkný úlovek," kývnul jsem hlavou směrem k jeho úlovku a pak ještě jednou na souhlas, aby si udělal pohodlí.
Chvíli tedy jsme byli mlčky, každý vychutnávajíc si svůj úlovek. Na okamžik mi myšlenky zalétly směrem k Saelind. Jak se asi má? Snad se nezlobí, že jsem se tak náhle sebral a odešel, uvažoval jsem. Ale byl jsem si jist, že se nezlobí. A jistě se ani nenudí, pokud vyrazila s rodiči na výlet. Nebo jen s matkou.
Když jsem dojedl, zahrabal jsem kosti do země. Pak jsem se zvedl a došel k jezeru, abych se jednak pořádně napil a jednak smyl z kožichu stopy krve. Voda mi pak kapala z brady, tak jsem se oklepal a olízl si čenich. "Dobrá svačinka, rozhodně přišla vhod," usmál jsem se na Nicose, který si jistě také pochutnal.

Květen (8/10) | Nicos

Na téma Života a Smrti jsme si vesměs neměli co říct. Takže nakonec uzavřeno s tím, že když se s nimi setká, dá vědět. Souhlasně jsem kývl. Vlastně jsem si tak uvědomil, že bych se měl taky že nimi vypravit, nebo aspoň za jedním z nich. Měl bych se naučit ovládat svou vrozenou magii o něco lépe. A možná získat i nějakou další.
Nicméně přemýšlet nad tím nebyl teď čas. Přijal jsem Nicosovu výzvu ohledně lovu zajíců. A tak jsem nelenil a hned se vydal směrem k lesíku. Tiše jsem se pak proplétal mezi stromy, pečlivě čenichal, ale kde nic tu nic. To tu nejsou žádní zajíci? Mračil jsem se. Zamířil jsem o něco hlouběji. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Vypadalo to tu celkem klidně. Až moc klidně. Dokonce jsem ani neslyšel cvrlikat ptáky. Zavrtěl jsem hlavou. To bylo dost zvláštní. Ale pokračoval jsem dál.
Najednou kousek ode mě zavřískala sojka. Až jsem se lekl. "Blbej pták," ulevil jsem si. Když tu náhle... Zavětřil jsem znovu. Vážně jsem ucítil zajíce! Vydal jsem se po jeho vůni. Nemusel jsem jít daleko a ani jsem ho nemusel plašit, aby vyběhl z úkrytu - v klidu se popásal na několika trsech trávy, které rostly kolem něj. Spokojeně jsem se olízl. A jsi můj, zaradoval jsem se, připravil se k mohutnému skoku a provedl útok. Naštěstí jsem se odrazil dostatečně, takže jsem hned chytil zajíce za zadek. Pevně jsem stiskl, takže jsem mu znemožnil utéct, protože měl poškozené šlachy a vazy na zadních nohách. Ale i tak pištěl a házel sebou jako pominutý, takže jsem hned přikročil k ukončení jeho trápení. Tlamu jsem měl podruhé plnou teplé zaječí krve, až se mi začaly sbíhat sliny. Žaludek Zeke znovu zaúpěl. Musel však počkat; nejdřív jsem se musel pochlubit, respektive co nejdříve se vrátit zpátky a doufat, že Nicos tam ještě není. Ale tušil jsem, že hledáním kořisti jsem ztratil asi dost času. Na nic už jsem nečekal, popadl nezvládné tělo ušáka do tlamy a s hrudí vypjatou a ocasem vzhůru jsem se vracel na místo určení.

Zdálo se, že keř, který jsem objevil a upozornil jsem něj tátu, bude ideální. Byl dost rozrostlý i hustý, takže parádní skrýš. Spokojeně jsem se v duchu pochválil, že aspoň něco málo mi zatím jde. Tiše jsme se přemístili a podle tátova pokynu pak zastavili. Skromně jsem se usmál a lehce kývnul hlavou, pochvala mě vždycky hřála u srdce. Tedy, ano, před chvilkou jsem se pochválil sám, ale nikdo to neslyšel a když vyslovil někdo slova chvály nahlas, těšilo mě to samozřejmě víc.
Radši jsem ale přestal přemýšlet nad pochvalami a pozorně poslouchal pokyny. Byl jsem si jistý, že Nina s Ciri vyberou správně. Ale v čem jsem si nebyl jistý, zda bychom v jedné skupině zvládli dva kusy, i když... Přeci by táta mohl srazit jeden a já druhý, to dá rozum. Musel jsem si vzpomenout, jak jsme tenkrát lovili poprvé s tátou a Ciri. Kamzici s mládětem. Mládě bylo sice jednodušší než dospělý, ale pokud by byl nějaký zraněný kus...
No, nechal jsem úvah - my přeci zvládneme cokoliv - a raději počkal, co Nina s Ciri vymyslí. Nebo možná spíš jaké budou možnosti.
Stále v tichosti a tedy s němým kývnutím jsem znovu odsouhlasil tátův postup - ty dvě nám sem něco naženou a my to sejmem. Uf, hlavně zachovej dál klidnou mysl a věř si. Podaří se ti toho jedince srazit i sám, jsi na to už dost těžký a silný. Povzbudil jsem se opět jen ve své mysli. Krev už jsem snad žádnou v žilách neměl... Jen samý adrenalin. A napětí.

Květen (7/10) | Nicos

Můj společník o Životě a Smrti už také slyšel. Rozhodně ale také nebyl nadšený z toho, že by se měl setkat zrovna s někým, kdo nese jméno Smrt. Takže jsem v tom byl s ním za jedno. Nicméně pokud bychom chtěli vylepšit ovládání magií, evidentně to jinak nepůjde. "Víc bohužel nevím, nikdy jsem nebyl ani u jednoho. Jen že samozřejmě nic není zadarmo, takže oba za to, že nás naučí líp ovládat magii, něco chtějí. Blyštivé kamínky chce spíš ona, on zase snad květiny." Řekl jsem zamyšleně. Nic bližšího jsem však zmínit nemohl, protože zase tak detailně jsem se na ně nevyptával.
Dostalo se mi doporučení, abych si hlídal záda. Hodil jsem na Nicose výraz odevzdanosti a jakože "tak teda dík". I když jsem věřil, že to byla jen náhoda. Zelené oči jistě nebyly v ničem jiné. Nebo horší... Nebo tak. Kdo ví, co všechno za těmi všemi zmizeními je. Ohledně své matky jsem se přikláněl spíš k tomu, že už ji to s námi doma nebavilo, vyrazila si za dobrodružstvím. Jen mě trápilo, že nám nic neřekla ani se nerozloučila.
Ze zamyšlení mě zase vrátilo do přítomnosti zakašlání a Nicosův hlas. "My na ně zapomněli, ale můj žaludek ne," okomentoval jsem nahlas fakt, že se ozvalo vtipné škrkání, škrundání a vrzání z mého břicha. Vzápětí jsem dostal výzvu - kdo chytí zajíce první, vyhrává. No, nevěděl jsem, jak hbitý a úspěšný lovec je Nicos, ovšem u sebe jsem měl trošku pochybnost, že budu dost rychlý. Ale co, bylo to jen tak pro zábavu. "Tak jo," přikývl jsem. "Sejdeme se zase tady," dodal jsem ještě a vyrazil směrem k lesíku.

Poděkoval jsem Ciri za její gratulaci k povýšení. Byl jsem rád, že to taky vidí tak kladně jako táta. Docela škoda, že nepovýšil i ji, taky by si to jistě zasloužila. A jako sourozenci jsme klidně mohli být Bety, když v Asgaaru mohli být jako Alfy otec se synem. Nicméně táta asi spíš chtěl, aby jednou se na stejný post, jako já, dostala moje budoucí partnerka.
Tátovi jsem oplatil zubatý úsměv. Ohledně dokonalosti jsem tedy měl jisté pochybnosti, ale on to viděl po svém. Nebo možná to byla pravda, kdo ví. Já ovšem zůstával skromný.
Pak jsem ale položil poněkud ošemetnou otázku, nicméně podle mého docela důležitou. Souhlasně jsem přikyvoval, nemohl mámu jen tak vyšoupnout z její pozice jen proto, že se tu dlouho neukázala. Ostatně spolu tuhle smečku založili. Oba pracovali na tom, aby se z Cedrového lesa stal náš domov. A rozhodně by si něco takového nenechala líbit. Kdyby se rozhodla se vrátit. "Kdybychom aspoň věděli, kde je a že je v pořádku." povzdychl jsem si.

Když jsem si tak povídal s Verou a navrhoval jí, že by se mohla naučit používat čenich k vystupování kořisti, zaslechl jsem protest a hlasité dupnutí. Ohlédl jsem se na rozzlobenou Thyru, která chtěla vědět, co si špitáme. Než jsem stačil odpovědět, ujala se slova Sesi. Thyře se samozřejmě nelíbilo, že by měli lovit něco menšího. Rozhodl jsem se nové členky zastat. "Sesi má pravdu, Thyro." Řekl jsem vážně. "Na lov vysoké jste ještě malí, potřebujete mít na to delší nohy a být silnější. Ale když budete pozorně koukat, budete pak v budoucnu vědět, jak to probíhá. Můžeme pak zkusit lovit zajíce," podal jsem návrh a podíval se i na Thyru, to platilo i pro ni. "Může se přidat i Ezekiel, když bude chtít. Já se taky učil postupně, takhle to zkrátka je. Všechno postupně, i když chápu vaši nedočkavost, to mi věř." Usmál jsem se na mladší sestru. Pak jsem se ohlédl na Sesi, jestli se bude chtít účastnit s námi. Aspoň bych ji mohl lépe poznat. Sice mě napadlo, že by se třeba mohla zapojit i Ciri, ale nedával jsem moc šancí tomu, že se po lovu vysoké bude chtít ještě účastnit lovu zajíců. Ale mohla by nám dělat aspoň společnost.

Nina i Ciri jako první upozornily na to, že cítí zvěř. Automaticky jsem tedy zavětřil, i když jsem věděl, že mají pravdu. Ostatně táta to za chvilku také potvrdil s tím, že se jedná o losy. Souhlasně jsem přikývl. To tedy bude pořádná kořist, pomyslel jsem si, zatímco jsem poslouchal další pokyny. Mě s Ciri poslal doleva, zatímco on s Ninou mířil na opačnou stranu. Samozřejmě nezapomněl dodat upozornění omladině, aby zůstala a jen sledovala. Otočil jsem se k nim a kývl, aby vážně zůstali tady, poslouchali Sesi a neodmlouvali - na to nebyla vhodná doba.
Pak jsem zase věnoval plnou pozornost tátovi. "Souhlas," řekl jsem tiše. Bylo to vlastně logické, aby Nina s Ciri naháněly a my úlovky pak srazili. Trochu jsem se přikrčil, stádo jsme měli na dohled, takže jsem neviděl tátovo chvilkové cukrování. Pak jsem do něj lehce šťouchnul a ukázal na rozrostlé křoví, které by nám mohlo poskytnout dostatečný úkryt.

Květen (6/10) | Nicos

"Rozhodně si myslím, že stromy, díky kterým se jmenuje les, ve kterém žijeme, se ti budou líbit. Tedy, nevím, jak moc dobře se ve stromech vyznáš a jestli víš, jak vypadá cedr... Ale rozhodně jsou to ty největší a nejimpozantnější stromy, jaké jsem kdy viděl. Musejí být už hodně staré a mnohé jistě zažily." Pěl jsem dal ódy na svůj domov. Doposud jsem znal kromě něj jen Asgaar a ten už jsem si beztak příliš nepamatoval. A i když jistě byl Nicos v Sarumenu spokojený, kdyby náhodou se někdy rozhodl přestěhovat nebo se stalo něco, co by ho přinutilo odejít, chtěl jsem, aby byl Cedrový les jako první v jeho myšlenkách na případný domov nový. "Taky mají pěkně hrubou kůru, o kterou se bezvadně podrbeš," zazubil jsem se ještě.
Docela mi pak polichotilo, když podle jeho názoru bych byl dobrým Alfou, kdybych náhodou bych měl někdy tu možnost. Skromně jsem se usmál. No, nebyl jsem si jistý, jestli úplně přesně mám dané priority, i když... Asi jo. Byl jsem spíš starý mladý. Nebyl jsem nikdy nějak extra spontánní divoch, který by se do všeho hnal po hlavě. Vždycky jsem byl spíš přemýšlivý. Nicméně bych jednou určitě chtěl mít rodinu a být dobrým otcem a mít co nejvýše možné postavení u nás ve smečce. "To jsi hodný, že to říkáš. Uvidíme, co holt přinese budoucnost. Co na nás Osud chystá," usmál jsem se znovu na svého společníka.
Co se týkalo tématu magie, Nicos se přiznal, že ještě nezkoušel nějakou iluzi, nicméně zjistil, že se mu daří ovládat sněhové vločky. "To taky není k zahození, někdy by se to určitě mohlo hodit," přikývl jsem, ale nebyl jsem si jistý, o jakou magii by se mohlo jednat. "No, jestli někdo o magiích ví vše, tak jedině snad Život a jeho sestra Smrt. Nikdy jsem zatím ani jednoho nenavštívil, ale někdo mi kdysi říkal, že by snad měli pomáhat - samozřejmě za určitou úplatu - naučit se z tvých magií něco víc. Nebo najít někoho, kdo není nadpřirozená bytost, ale umí je ovládat všechny." Dodal jsem zamyšleně.
Když jsem se zmínil, že je moje máma nezvěstná, asi jsem Nicose na okamžik uvedl do rozpaků. Ale i když mě to na jednu stranu trápilo, nemohl jsem s tím asi už nic dělat. Když se však zmínil o své sestře, která také ovládala magii země a byla někde mimo... "No, snad ne," střelil jsem po něm pohledem, že bych se snad neměl začít bát, co se mnou bude, jestli náhodou taky nezmizím. I když to bylo krajně podezřelé.

Táta se zastavil a chvíli mě mlčky pozoroval. Až jsem se v první chvíli polekal, že jsem řekl něco špatně. No... Neuvědomoval jsem si nějakou chybu. Jen to pro mě bylo překvapení. To je celé. Takže mi vzápětí potvrdil, že to myslí opravdu vážně. Potom přišlo vysvětlení, proč vlastně přeskakuji jeden post - přeci jen bych čekal spíš nejdřív Gammu. Takže teď už mi to bylo jasné. Ostatně bylo to jeho rozhodnutí. "Každopádně je to pro mě překvapení a samozřejmě velká čest. Nezklamu tě," usmál jsem se na tátu sebevědomě. pochopitelně jsem ho nechtěl zklamat vůbec v ničem a nikdy, a bylo jedno, jaké mám postavení ve smečce. Ovšem s tímto druhým nejvyšším to byla přeci jen velká odpovědnost. Ale já se na ni cítil připravený.
S dalšími důvěrnostmi ohledně Saelind spiklenecky trochu ztišil hlas. Pozorně jsem ho tedy poslouchal, i když jsem byl trošku nervózní, tyhle věci jsem nebyl zvyklý s ním probírat. Vlastně s nikým. Ale chápavě jsem přikyvoval jeho nabídce, kdybych v něčem potřeboval poradit. Velkou pomoc mi vlastně už poskytl - seznámil mě s ní. I když kdo ví, třeba bychom se zvládli seznámit i sami. Ale jako sousedi jsme se zatím nepotkali, takže.... Jsem měl v tomhle štěstí. "Navždy věrný rodině," Usmál jsem se na tátu, hrdě vypjal hruď a zvedl čenich k nebi. Ba ne, žádná nadutost - mou vlastností byla skromnost.
"No a... Co Nina? Bude s tebou Alfa místo mámy?" Zeptal jsem se, když už jsme probírali ty změny... Nebo spíš změnu v hierarchii. Vlastně jsem si vždycky myslel, že partneři musejí mít stejné postavení, ale jak jsem zjistil v Mechovém lese, není tomu tak. Ačkoliv to pro mě bylo docela překvapení, že Sheya není Alfou spolu se Saturnem. Zatím jsem však neměl možnost se zeptat Saelind mezi čtyřma očima, proč tomu tak je. Jestli tedy ví. Třeba její maminka ani o tak vysoké postavení nestála.

Zvolna jsme kráčeli dál, jak nás vybízel táta. Začínal jsem cítit, jak mi pomalu stoupá adrenalin. Vera vedle mě nedočkavě poskakovala a já ji chtěl něco naučit. Než jsem ale stačil přemýšlet a pak se zeptat nahlas, táta mě předběhl - navrhoval, aby Sesi pohlídala vlčata s tím, aby na nás dobře viděla a něco se naučila. Pohlédl jsem lítostivě na Ciri. Věděl jsem, že lov nemá ráda, ale samozřejmě se ho zúčastní. Myslel jsem, že táta si právě bude chtít ověřit, co Sesi zvládne. Vedle mě se samozřejmě ozval hlasitý protest. "I dívám se hodně můžeš naučit," snažil jsem se Veru uklidnit. "A až budete větší a silnější, budete se moci zúčastnit s námi," usmál jsem se na ni, i když mi bylo jasné, že pro mladou temperamentní slečnu to je málo. "Ale zatím tě můžu naučit používat čumák a budeš mít před sourozenci příště malou výhodu, zvládneš najít stádo, co ty na to?" Pošeptal jsem jí spiklenecky do ouška.

//Cedrový les

Nějakou dobu jsme šli vedle sebe mlčky. Vážně jsem byl zvědavý, co má táta za úmysly, ale on dlouho nic neříkal, napínal mě. A pak už snad si uvědomil, že brzo prasknu, takže se konečně chopil slova. Vlastně nejdřív řekl, že by ze mě chtěl udělat Betu. Následně pak začal zeširoka vysvětlovat. Na okamžik jsem se zastavil a civěl na něj, jestli to myslí vážně. "To jako vá... vážně?" Asi jsem měl namále, aby mi nevypadly oči z důlků, protože jsem tohle nečekal. "Je to pro mě čest, že mi takhle věříš," usmál jsem se za chvilku. Já jsem se vlastně chtěl dostat co nejvýš, ale spíš jsem čekal, že mě ještě před tímhle po otci nejvyšším postavením čeká Gamma. Takže určitě tím pádem větší překvápko.
Jen jsem sebou trošku škubnul, nedalo se říct, že by po mě Saelind nějak "jela". Kdybych mohl, tak se snad při jeho slovech červenám. Takhle jsme spolu nikdy nemluvili. Jasně, on nás seznámil a líbila by se mu jako moje partnerka. Já bych si ji samozřejmě po svém boku taky dovedl představit. Ale takhle daleko jsme ještě nebyli. A pak byla otázka, jestli by vůbec chtěla odejít z Mechového lesa, byť naše lesy sousedily. "Noo, díky tati," reagoval jsem na jeho slova nesměle. Měl jsem do jeho sebevědomí dost daleko. "Uvidíme, jak se to vyvine," uzavřel jsem poněkud diplomaticky, i když by určitě chtěl ode mě slyšet něco jiného.
Chvilku zamyšlení za pár okamžiků přerušil Ezekiel, který se zakousl do tátových chlupů. Ačkoliv jemu cukaly koutky, trošku se snažil být důstojný. "To už trénuje na lov, viď, Ezi," mrknul jsem na mladšího bratra vesele. Také Sesi s Thyrou vyrazily, držely se spíš společně, ovšem k mé radosti šla i Ciri. Byl jsem si jistý, že se jí lovit moc nechce. Chtěl jsem později navrhnout, že by pohlídala mrňata a my ostatní, tedy já, táta, Sesi a snad i Nina něco ulovíme.
Vera nadšeně ťapkala vedle mě. "Měj se na pozoru, Vero, už brzo jistě spatříme nějaké stádo jelenů nebo daňků," upozornil jsem malou sestru. "A ještě dřív je ucítíme. Naučili tě už, jak se používá čenich?" Zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že něco málo asi ví, ale ještě asi úplně ne o hledání kořisti pomoci čichu.
Naši skupinku nakonec doplnila i Nina. "Ahoj, Nino," pozdravil jsem ji s úsměvem a mirným zavrtěním ocasu. Bylo to už docela dlouho, co jsem s ní naposledy měl možnost mluvit.

Květen (5/10) - Nicos

"Ano, taky myslím, že je to docela odvaha. Zvlášť, když je začátek zimy a máš s sebou ještě ke všemu partu malých vlčat," souhlasil jsem s Nicosovým názorem ohledně založení smečky. Je to asi dost odvaha, a naši to zvládli. "Abych pravdu řekl, Sigy, matčin bratr, který mě nějakou dobu hlídal, zatímco rodiče hledali vhodné místo, tomu moc nevěřil, že to zvládnou. Zkoušel mě nalákat, abych zůstal s ním v Mechovém lese, ale já jsem rodičům věřil, že najdou skvělé místo pro naši rodinu, kde se budeme mít dobře. A Cedrový les byla, aspoň podle mého názoru, rozhodně trefa do černého. To jistě uvidíš jednou sám, když budeš chtít přijít na návštěvu." Pozval jsem ho s úsměvem. Samozřejmě bych se svým domovem klidně chlubil každému. A i když každý považuje svou smečku za tu nejlepší, respektive les, ve kterém žije, určitě by připustili, že i jiný může být fajn.
"Já bych asi taky smečku zakládat nechtěl. Já... Mám ambice dostat se na co nejvyšší pozici v hierarchii, jakou mi otec umožní, abych byl co nejvíc platný, momentálně jsem ochranářem jako Delta, stejně jako moje sestra. Tak třeba být jednou Gammou nebo Betou, to mi stačí. Těžko říct, jaký bych byl Alfa, asi bych se musel naučit být trochu přísný... Ale rozhodně bych chtěl zůstat s rodinou. No a možná snad si jednou najít partnerku a mít vlastní děti," odpověděl jsem na další jeho otázku.
A pak jsem se dozvěděl, že jistá Maple dokázala vytvořit iluzi jelena. A to dokonce z mlhy. "Vážně? To muselo být fantastické. A už se ti to povedlo?" Zajímal jsem se, jestli mu vyšlo to předsevzetí, které si dal. "Já se svou magií země umím leda tak zatím nechat vykvést nějakou kytku," přiznal jsem, jak jsem na tom s ovládáním vlastní magie. "Škoda, že moje mamka je nezvěstná. Chtěl jsem, aby mě učila ona, zdědil jsem magii po ní. Stejnou měl i její bratr Sigy, na kterého jsem taky myslel, že by byl po letech mým učitelem, ale bohužel jsem nedávno zjistil, že zemřel." Pohlédl jsem na okamžik k nebi a lehce se pousmál.
"To bych byl moc rád," Souhlasil jsem, když můj společník navrhl, že pokud se někdy spolu vydáme na poušť, něco mi tam ukáže. Bylo mi jedno co. A jak mi byl Nicos sympatický, bylo by fajn, něco s ním podniknout. Pak jsem se rozesmál. "Nějak jsme zapomněli, že jsme chtěli lovit."

Vysvětlil jsem tátovi, proč jsem tentokrát dorazil bez Saelind. Trošku nechápavě jsem na něj koukal, ty poznámky mi asi úplně nedávaly smysl, ale nechtěl jsem vypadat jako idiot, tak jsem se aspoň křivě usmíval. Ale něco mi říkalo, že by nás dva asi moc rád viděl jako pár. Je fakt, že jsem si to dokázal představit - byla to krásná, milá, inteligentní, elegantní a hodná slečna. A pokud se to má stát, tak se to asi stane, ale přišlo mi, že je přeci jen trošku brzy. Také jsem si říkal, jak bychom žili - já rozhodně nechtěl opustit Cedr a ona určitě by také nerada opustila Mech. Její citové vazby na rodinu byly také dost silné. I když možná by kvůli mě zvládla odejít z rodné smečky - ostatně byli jsme skoro sousedi, takže by to na návštěvu rodičů a sestry měla vážně jen kousek. Ale tohle všechno byly jen dohady. Toho jsem raději za chvíli nechal, aby mě z toho nebolela hlava.
Samozřejmě jsem souhlasil, že se zúčastním lovu. Bylo mi jasné, že Ciri se moc chtít nebude, ale doufal jsem, že by mohla jít s námi i ona. "No... Vidět asi jsem dost," Zakřenil jsem se na otcovu poznámku, že mladý vlk musí být vidět a slyšet - s narážkou na svou mohutnou stavbu těla. Vytí na demonstraci toho, že jsem i slyšet, jsem raději vynechal. Raději jsem se ohlédl na Sesi a náš malý trojlístek, zatímco jsme vyrazili směrem na Galvatar. Pak jsem ale ještě přeci jen popošel blíž k otci - něco mi chtěl sdělit, takže tohle byla asi dobrá příležitost.

//Severní Galvatar