Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se dál zubila na celé kolo, ale naštěstí se aspoň rozhodla, že mou osobní bublinu bude respektovat. Trochu. "To by bylo bezva," odsouhlasil jsem a trochu se uklidnil, snad nehrozilo, že se po mě bude chtít vrhat a nějak mě ožužlávat nebo objímat nebo tak něco. Vždycky jsem byl z kontaktnějších vlků dost nesvůj, hlavně když to byli cizinci.
Co se ale týkalo brašničky, padli jsme si do noty. "Právě, na to je úplně ideální!" kývl jsem a v očích se mi přece jen rozsvítila určitá jiskra radosti. "Teď... v ní mám tuším jahodník, podběl a plicník," zamyslel jsem se, co jsem momentálně nosil s sebou. Chtělo by to trochu doplnit zásoby. Nechtěl jsem se spoléhat jen na magii země - sice byla užitečná, ale byl jsem pořád skeptik. Kdykoliv to mohlo přestat fungovat.
Delta prohlásila, že mám štěstí. Úplně jsem si tak nepřipadal, ale byl jsem ochoten si vyslechnout, proč si to myslí. "No tak to je... náhoda," řekl jsem pomalu, když mi sdělila, že se taky snaží s ostatními seznamovat. Mně k tomu ale vedly úplně iracionální důvody, což jsem si nechal raději pro sebe. Pořád tu ale byla naděje, že když se zakecám s Deltou, třeba časem na ten svůj stupidní nápad zapomenu. "Co?" vyjevil jsem se. "Nevim, jak moc jsem fajn, ale vlčata fakt netopím. Za to snad jsou plusový body, i když by to měla být spíš samozřejmost," zavrtěl jsem hlavou. Některá individua, co chodila po světě, jsem opravdu nechápal.
"Neznáš vlastní smečku?" plácl jsem okamžitě, než jsem se stačil zarazit. Nevyznělo to zrovna nejlíp. "P-promiň, jen mi to přijde trochu... zvláštní," vykoktal jsem ve snaze to co nejlépe uhladit. Asi to ale dávalo docela smysl, podle toho, co jsem se dozvěděl záhy. Delta tam nejspíš nebyla až tak dlouho, i když teď už moc malým vlčetem nebyla. Dostala se tam, nenarodila? To mě taky zaujalo, ale nechtěl jsem moc vyzvídat. "No. To je fuk. Třeba... časem potkám někoho z ostatních, kdo tam žijou. Pod těmi cedry musí být pěkně, ne? Moc často se nevidí," přejel jsem pohledem obdivně stromy, které se tyčily nedaleko.

Vlčice měla z našeho nečekaného setkání legraci. Obyčejně bych se tomu asi taky zasmál, ale momentálně jsem měl v hlavě takový šílený chaos, že jsem toho ani nebyl schopen. Musel jsem vypadat jako ukázkový podivín a suchar. "Jo, asi jo," řekl jsem akorát, ale koutky mi ani nezacukaly.
"Vlastně přesně nevím," přiznal jsem. Nevěděl jsem, koho konkrétně hledám a snažil jsem se vymyslet, jak říct, o co mi jde, aniž by to vyznělo hrozně. Stačilo, že si o mě Lalie určitě myslela, že chci její mámě provést kdoví co. Nechtěl jsem si začít vytvářet kolem sebe takovou pověst. Nechápal jsem, co se to se mnou poslední dobou děje, ale přál bych si, aby už to skončilo.
Stáhl jsem uraženě uši dozadu. "Já se nebojím!" ohradil jsem se okamžitě. "Jen nemám rád, když se ke mně ostatní cpou moc blízko." Zvědavé čumáky často schytaly nějakou tu ťafku. Naštěstí pro vlčici jsem k násilí příliš neinklinoval. Ale pochválila moji brašničku, což jsem považoval za plus. "Jo, je super," zamával jsem poprvé taky trošku ocasem. "Hodně se toho do ní vejde! Víc, než by se mohlo zdát."
Rád bych se zakecal o brašničce a o bylinkách a zapomněl úplně na posedlost, která mne sem přivedla, jenže to nešlo. Pořád mi to hlodalo v hlavě. "Cedrová smečka," zopakoval jsem po Deltě, která se pohodlně usadila do trávy a položila otázku, která se skutečně nabízela. "No, víš, ne tak... úplně, ne. Snažím se, tak nějak, hmm, asi... poznat vlky, co kolem žijou?" Všemožně jsem se to snažil obcházet, abych nemusel napřímo říct, že hledám vlčice, abych se přesvědčil, jestli se mi líbí nebo ne. To znělo totiž naprosto šíleně. "Chci se trochu zorientovat ve smečkách. O Cedrové jsem ale nikdy neslyšel," dodal jsem ještě. Byla to taky pravda. Zmapovat ostatní smečky v okolí už jsem chtěl dávno. Jen jsem nečekal, že se k tomu nakonec dostanu takhle. "Žijete tu dlouho?"

Stál jsem tam v určité křeči, protahoval obličej a hryzal se zevnitř do tváří. Netušil jsem, co mám dělat. Věděl jsem, co by bylo rozumné rozhodnutí - tedy sebrat se a zmizet, než si mě někdo všimne, zalézt hluboko do své nory a zkusit se vyspat z téhle divné posedlosti, ze které nic dobrého nemohlo vzejít. Jenže hlas rozumu se ozýval tichounce někde hluboko uvnitř. A než měl šanci získat navrch, cosi se přihodilo.
Z ničeho nic se přede mnou rozplácla mladá vlčice. Vůbec jsem si nevšiml, odkud se vzala. Byl jsem tak hluboko zabraný sám v sobě, až jsem úplně nadskočil. "Č-čau," vykoktal jsem a zamrkal. Válela se po zemi a chechtala se jako pominutá. No, hledal jsem vlčice a jednu jsem našel, ne? Akorát, že tohle bylo spíš takové odrostlé vlče. Zase tak mimo jsem nebyl. "Já jsem tě tady asi taky nečekal," řekl jsem, protože mě nenapadalo, co jiného na to odpovědět.
Samozřejmě se hned zajímala, co tady dělám. "No, já jsem se jen tak- hledal jsem-" Ale než jsem ze sebe vykoktal nějakou přijatelnou výmluvu, už se zajímala o moji brašnu. Taky mě až trochu moc očuchávala, takže jsem o dlouhý krok couvl. "To je brašnička a nevím, jestli existujou ještě další, ale předpokládám, že jo. Takže třeba budeš mít štěstí." Já tu svoji dostal od ducha, ale to jsem takhle na potkání vykládat nehodlal.
Jedním dechem se mi pak představila jako Delta. Mluvila vážně hodně rychle a bál jsem se, že to začne být brzo vyčerpávající. Ale mohlo by to být i užitečné. Třeba se toho hodně dozvím. "Já jsem Regis, potulný bylinkář a léčitel. Tady v tom lese je smečka?" vychrlil jsem vlastní otázku, než mě upovídaná dorostenka stihne znovu předběhnout.

//Mahtaë sever

Překonat řeku bylo trochu krkolomnou záležitostí, podařilo se mi ale přelézt přes balvany, takže jsem se ani příliš nenamočil. To už jsem se dostával na rozlehlé pláně. Vítr mi přinášel k čenichu vlčí pachy a když jsem se ohlédl po proudu řeky, spatřil jsem vlčí skupinku, která se právě blížila tímhle směrem. Možná s sebou nějaké vlčice měli... Ale bylo jich tam moc. Až příliš. Co možná nejtišeji jsem se rozklusal na opačnou stranu. Pomalu, ale jistě jsem putoval podél řeky až téměř na břehy velikého jezera. Nebo to bylo spíš malé moře? Nešel jsem k němu, abych ho ochutnával.
Pokračoval jsem dál kolem vody a snažil se nějak utišit to nutkání, ze kterého jsem měl špatný pocit. Bylo to marné. Něco mě posedlo, nějaké bláznovství. Musel jsem najít nějakou vlčici, musel jsem si s ní promluvit. Pak uvidím, že na ně vůbec nejsem. A budu mít klid. Tak! ujistil jsem se v duchu, ale druhá část mojí mysli se jen smála. Ne, ne, ne, měl bych se s ní lépe seznámit, třeba bude snazší najít partnerku, než partnera... Takhle jsem se v duchu hádal celou cestu. Navrch se to projevovalo jen protaženým obličejem.
Zastavil jsem se až téměř ve stínu vysokánských cedrů. Nepřekročil jsem ovšem hranici lesa. Čenich mi radil, že jsem nejspíš narazil na další smečku, pachy se tu mísily a prolínaly. Ve smečce budou vlčice! I přes to nesnesitelné hryzání v mozku jsem váhal. Sváděl jsem vnitřní boj mezi rozumem a nepřirozenou posedlostí, tažený zároveň na dvě strany, takže jsem zůstal stát na místě. Začínal mě z toho bolet žaludek. Nemohlo být všechno aspoň chvíli normální?

//Zrcadlové jeskyně přes hory

Vyšel jsem z jeskyně a pustil se dolů z hor, jak rychle jsem se jen odvážil. Nevěděl jsem, jaká je šance, že v horách na nějakou vlčici narazím. Asi nebyl důvod, proč by tam žádná být neměla, třeba bych si s nějakou drsnou horalkou rozuměl, ale... šance, že si zlámu krk, než ji najdu, byla asi větší. Proto jsem se vydal dolů, kde protékala řeka a rozkládaly se širé pláně. Tohle byly kraje, které jsem příliš neznal.
Napadlo mě, jestli se nemám vrátit k Asgaaru a pokusit se zastihnout Hyettu. Vypadala celkem fajn, ne? Akorát jsem se před ní už ztrapnil dost. A ještě bych utvrdil Lalii v tom, že jsem celou dobu měl postranní úmysly. Cítil jsem, jak se mi nahrnula do tváří krev, jak se opět ozval hlas rozumu. Co jsem to propáníčka vyváděl? Tohle se mi přece vůbec nepodobalo. Ale potom se zase navrátila ta hryzavá myšlenka. Takže chceš umřít sám, to chceš? Notak. Jen si s nějakou vlčicí hezky promluv, uvidíš, co z toho vzejde. Šel jsem dál poháněn podivným pudem, kterému jsem nerozuměl.

//Jižní Galtavar

Spal jsem jako zabitý. Prospal jsem celý zbytek bouřky a byl bych nejspíš spal ještě déle, kdyby mě neprobudil štípanec do zadku. "Jau!" vyskočil jsem čile na nohy a div si nerozbil hlavu o stěnu. Ohledával jsem si čenichem svoji dotčenou zadnici, ale žádný štípanec ani ránu jsem neviděl a bolest se vytratila tak rychle, jak se objevila. Že by se mi to jen zdálo? Nějak jsem si nevzpomínal, o čem jsem snil. Dobře jsem si pamatoval jen na to, jak nešťastný a vnitřně roztrhaný jsem se cítil, když jsem usínal. Když jsem se na to vyspal, věci nevypadaly až tak tragicky, jak už to tak bývá. Ve spaní se mi ale v hlavě vylíhly hodně divné nápady.
Když to takhle půjdu dál, umřu sám. Možná bych to měl zkusit znovu s vlčicemi. Škubl jsem sebou, jako by mi ta myšlenka dala facku. "Cože?" zeptal jsem se prázdné jeskyně, ale žádná odpověď nepřišla. "To je přece blbost," zamračil jsem se. Tím, že jsem to vyslovil nahlas, jsem tomu chtěl dát větší důraz.
Čekal jsem, že se ta zbloudilá myšlenka vypaří, protože si uvědomí, jak je směšná. Místo toho ale hlodala hlouběji a hlouběji. Proč ne? Vážně nemám o vlčice zájem? Nebo to bylo jen kvůli tomu, jak to špatně dopadlo s Wren? Jedna špatná zkušenost by mě mohla navěky odradit... Třeba jsem bi? Bylo to, jako by mě zachvátila nějaká divná horečka. Myšlenky se mi v hlavě neustále přelévaly a nakonec jsem se vypravil nějakou vlčici najít a promluvit s ní, jinak hrozilo, že se z toho zblázním.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

Květen 6/10

"Ale byl tmavo-hnědý a bílý? S bílou lysinkou a jedním bílým uchem?" "Jo, jo!" blekotal vlk, nadšením bez sebe, že se mu povedlo být něčím užitečný. "Nebylo to ani moc daleko, dál proti proudu řeky. Třeba bys ho tam našel? Měl jsem děsnou radost, když jsem ho viděl, ale říkal jsem si, že už tě asi nepotkám, abych ti to řek." Nejradši bych toho blázna sebevražedného v tu chvíli objal. Ale zdržel jsem se podobných výlevů. "Díky. Vážně díky, že jsi mi to řekl, tohle jsou ty nejlepší zprávy za- za hodně dlouhou dobu." "Hehe, to je to nejmenší, co můžu udělat," tlemil se vlk a vypadal nadšeně. I já byl nadšený, konečně jsem měl zase naději, ale v hloubi duše mi hlodaly obavy. Neznělo to, jako by Monte byl v pořádku. Ale je naživu a až ho najdu, zase bude v pohodě. Já už se o něj postarám.

Květen 5/10

Pomalu jsem se otočil. Vlk ležel na zemi a zvědavě na mě koukal. "Jo, hledal. Mého přítele. Viděl jsi ho?" "No, počkej, počkej, možná jo. Říkal jsi, že je velikej, viď? A flekatej? Modrookej? Merlin nebo tak něco-" "Monte," skočil jsem mu do řeči tak zprudka, až sebou škubnul. Nebral jsem na to ohled. "Jmenuje se Monte, tak viděl jsi ho, nebo ne?" "J-jo, teda, někoho kdo tak vypadal. Nebyl až tak velikej, jak jsi říkal, ale asi dřív býval. Měl velký tlapy, víš? Ale jinak byl docela hubenej a takovej smutnej. Šel jsem za ním, ale utekl." Překlapávalo mi to v hlavě. To neznělo moc jako Monte. Jenže už jsem ho hledal několik lun a vůbec jsem nevěděl, co za tu dobu prožil. Klidně mohl být hubený a smutný.

Květen 4/10

"Hotovo. Teď si to tam hlavně nech, a nerejpej se v těch ránách. Ne, že si budeš strhávat strupy, bude se ti to pak dýl hojit," vyhrožoval jsem mu, nicméně pravdivě. Znovu se nafoukl jako ropucha. "Ty si fakt myslíš, že jsem úplně tupej, viď?" "Nic takovýho jsem neřekl a neber si to osobně, ale divil by ses, co všechno vlci vymyslí," škubl jsem uchem a šel se opláchnout k vodě od cizí krve a rozmašírovaného jitrocele. Strakáč se zasmál. "To je asi fakt, vsadím se, že už jsi toho viděl hodně!" Nemáš nejmenší ponětí. Voda byla studená, ale nemohla mě zmrazit na místě efektivněji, než Strakáčova další slova. "Ale počkej, počkej. Tys vlastně minule někoho hledal, viď?"

Květen 3/10

"Dobře, dobře, promiň. Normálně jsem se šel napít k řece... a zezadu mufloní beran - prásk! Trknul mě do zadku a už jsem letěl. Byla fakt klika, že jsem narazil na tebe." Pokrčil jsem rameny. "Jo, to asi jo. A máš pravdu, tentokrát to fakt zní jako smůla." "S těma bobulema to byla taky smůla." Pochybovačně jsem protáhl tlamu. "No, nevim. Tím si tak jistej nejsem." "Copak to není smůla, že vypadají skoro stejně jako borůvky?" Protočil jsem oči. Samozřejmě, smůla - v tomhle případě bych to pořád ještě nazýval spíš blbostí, než čímkoliv jiným. "Tak bych tomu úplně neříkal, ale posluž si." Mázl jsem poslední zbytek jitrocelové pasty na jeho odřeniny.

Květen 2/10

"Nechceš mi zatím říct, cos vyváděl v řece?" pobídl jsem ho, částečně aby přišel na jiné myšlenky a zas to s ním neseklo, ale hlavně proto, že jsem to vážně chtěl vědět. Tenhle vlk byl chodící katastrofa - a to říkám jako někdo, kdo s tím má jisté osobní zkušenosti. "Když ti to řeknu, nebudeš mi věřit," vykrucoval se. "Zkus mě," ušklíbl jsem se a přesunul jsem svoji pozornost od rány na boku k jeho odřeným tlapám. "Muflon mě tam shodil." "Co?" zamrkal jsem. Vlk se zamračil a nafoukl tváře. Jak se mu pěkně navracel život! "Vidíš, že mi nevěříš! Nikdo mně nevěří, když se jim snažím říct, jaká mě provází smůla!" "Já ti to věřim, ale nechceš to nejdřív trochu rozvést, než na mě začneš řvát?" odfrkl jsem si taky celkem dotčeně.

Květen 1/10

Nasbírat bylinky, které jsem potřeboval, mi netrvalo dlouho a když jsem se ke strakáčovi na břehu vrátil, pořád ještě byl mimo. Sotva jsem se mu ale začal rýpat v ráně na boku, přišel k sobě. "Huuuh? Co mi to tam patláš? Počkej, počkej," začal se hned kroutit jako žížala, až jsem mu pastu z rozmačkaného jitrocele málem máznul úplně vedle. Jednou tlapou jsem mu odstrčil hlavu zase zpátky na zem. "Lež klidně, nebo ti to napatlám do ucha a to ti bude na nic," zahučel jsem. Vlk se poslušně uklidnil, ale viděl jsem, jak se snaží očima domžourat na to, co dělám. "Je to jenom jitrocel. Pomůže ti, aby se ti to nezanítilo." "Tak jo," pípl nezvykle krotce. Asi se mu pořád dělalo slabo z pohledu na vlastní krev, i když to nejhorší už jsem mu stačil omýt.

//Zrcadlové hory

Vsoukal jsem se do škvíry a zjistil, že to vlastně není jen tak obyčejná prohlubeň ve skále. Prošel jsem krátkou úzkou chodbou a octl se v rozlehlé podzemní místnosti. Zamžoural jsem kolem sebe v šeru. Nebyla tu taková tma, jakou bych čekal. Teď jsem se tím ale nezabýval, byl jsem hlavně rád, že jsem se dostal z deště. Vyklepal jsem si z kožichu snad dvacet kilo vody a projel mnou třes, jak jsem byl promrzlý. Doufám, že to ještě odmarodím, to by byla super třešnička, zakoulel jsem očima. Hrudník se mi pořád svíral pocitem vlastní hlouposti a nedostatečnosti. Bylo konečně na čase se smířit s tím, že nikam nezapadám a nikdy nebudu? Pevně jsem zamrkal, pálily mě oči. Nebudu tady řvát. Ale hrdlo se mi stejně stahovalo.
Chvíli jsem bloumal po jeskynní místnosti a snažil se trochu si rozproudit krev ve studených končetinách. Našel jsem další dvě chodby, které odtud vedly hlouběji do srdce hor, ale nechtěl jsem se tam vydávat. Myšlenka na bloudění pod zemí mi nedělala úplně dobře. Přešlapoval jsem sem a tam, v hlavě mi vířilo a tupě dunělo. Uvědomil jsem si až teď, jak jsem hrozně utahaný. To nejspíš mému mentálnímu rozpoložení nijak nepomáhalo. Říkal jsem si, že mám myšlenky příliš rozlítané, než abych usnul. Lehl jsem si ale aspoň ke stěně, stočil se do klubíčka a přikryl si oči přední tlapou. Příště to bude lepší, no. Už je nikdy nemusíš vidět, tak proč to řešit? snažil jsem se probrat k životu hlas rozumu, ale moc mi to nešlo. Nebylo to tak efektivní, když jsem si to říkal sám. Chyběl mi Monte. Nebo... kdokoliv. S pocitem maličkosti a osamění jsem nakonec usnul. Tváře schované pod tlapou jsem měl vlhké nejen od deště.

//Zarostlý les

Déšť byl vlezlý a neodbytný. Jedno se mu muselo nechat - těžko se v něm přemýšlelo ještě o něčem dalším. Sotva jsem vylezl z lesa do skal, bušily do mě dešťové kapky tak vytrvale, že jsem si na chvíli přestal obracet v hlavě kolem dokola setkání s Hyettou a Lalií. Brzo jsem se klepal jako ratlík a hledal jsem jen nějakou škvíru, do které bych mohl zalézt. V tomhle počasí se venku nedalo být. Každou chvíli zaburácel hrom a na skalách jsem si připadal jako ideální cíl pro nějaký zbloudilý blesk. Asi by to byla rána z milosti, proběhlo mi hlavou a skrčil jsem se, když se znovu zablesklo a hrom následoval téměř vzápětí. Nechtěl jsem, aby se moje sebedestruktivní fantazie vyplnily. Smýkal a klouzal jsem se ještě chvíli po kamení, bylo to tak ideální k tomu nabít si čumák. Nějak jsem to ale zvládl bez úhony a jakmile jsem spatřil mezeru mezi skalami, vrtnul jsem se tam.

//Zrcadlové jeskyně

//Tulipánová louka přes Esíčka

Nechal jsem vlčice za zády a klusal pryč okolo říčky, která se vinula z hor. I když vinou prudkého deště se mi pod tlapami říček vinulo ještě mnohem víc. "Proč nemůžeš bejt prostě normální?" zahuhlal jsem si pod vousy. Hyetta se tvářila tak chápavě a byla tak zdvořilá, byl bych si s ní rád popovídal. Sama dobře věděla, jak nedoceňovaná může léčitelská profese být a její pochvala mě pořád hřála u srdce, ale bylo mi jasné, že jsem to celé podělal. Musel jsem působit hrozně podezřele. Proč jsem nedokázal s ostatními mluvit jako normální vlk? Byl jsem odsouzený k tomu dožít zbytek života jako podivín bez přátel? Cítil jsem, že mi i přes studený déšť tváře pod srstí hoří červení. Nevěřil jsem tomu, že se vlčice doopravdy ukáže. Chtěl jsem jít někam daleko, daleko od všech, kde se budu moct schovat a být chvíli sám. Tak aspoň nic dalšího nepodělám.

//Zrcadlové hory