Gallirea - Příspěvky uživatele

216

"Ty ses na Galliree narodila, co?" napadlo mě, když Odine zmínila, že se rovnou seznámila s realitou. "Nedivil bych se, kdyby tady ani vlčata pohádky moc nepotřebovala, protože se kouzla najdou všude kolem. Třeba tam, odkud jsem já, jich tolik vůbec nebylo," sdělil jsem jí, trochu i na objasnění, proč k těmhle věcem možná přistupuju s trochu větším odstupem. "Jo, možná, i když já cestování v zimě úplně neholduju," zašklebil jsem se kysele na konto kousavého větru a mrazu, který se zažíral mezi polštářky tlapek.
Odine nemusela zůstat ztracená už na věky, až tak černě jsem to neviděl, ale nejspíš se nedalo čekat, že by se tu každou chvíli ukázal její otec, aby si ji převzal. Řekla ale něco, co mě samotného nenapadlo. "Víš co, to není blbá myšlenka," usoudil jsem po chvilce, co jsem si to přebíral v hlavě. "Nevím ani, jaké všechny magie jsou, možná by tomuhle nějaká posloužit mohla." Žádná z mých nejspíš ne. Dovedl jsem nechat vyrůst různé rostliny, ale to bylo vše.
"Asgaarská? Počkej, to už zní nadějně, tam jsem byl," napřímil jsem slechy, když mi přiblížila polohu jejich úkrytu. "Asi jsem tam přišel rovnou od těch hor, co o nich mluvíš." Tvrdila, že to místo ale její rodina moc nenavštěvuje. Pořád to však bylo vodítko, které se dalo následovat. Lepší, než sedět na zadku, ačkoliv právě to nás nejspíš nějaký čas čekalo, neboť počasí se tvářilo hodně nepřívětivě.
"Hm. Hele, rodiny jsou komplikovaný," odfrkl jsem si. Ta moje rozhodně byla. Dokázal jsem soucítit s vlčetem, které se octlo ve víru jakéhosi nepořádku, který mezi sebou měli dospělí. "Hlavně si to neber moc k srdci, jsou to jejich problémy, co si musí oni vyřešit mezi sebou." Pak jsem pokrčil rameny. "Jo, tak nějak. Zní jako dobré rozhodnutí s ní nikam nechodit," zavrtěl jsem hlavou.
To už jsme se mohli hřát v noře, kterou Odine označila za hezkou. To mě hřálo u srdce, i když nora sama o sobě byla vlastně docela obyčejná a panoval v ní jen tak tak ovládaný chaos. "Dík," máchl jsem ocasem. Rázem jsem se ale trochu zarazil. Nebyl jsem si jistý, co říct. Vypadalo to, že tahle skutečnost Odine trápí, ale pokud šlo o těžkosti vlčí duše, častokrát jsem docela tápal. Záviděl jsem vlkům, kteří jako by vždycky věděli, co správného říct. "No... to se může ještě změnit. Já jsem- Dá se říct, že jsem odešel od všeho, co jsem znal a svůj domov tady jsem si našel sám. Nikdy nevíš, kam a ke komu tě osud může zavát," pokrčil jsem rameny. Pravda byla, že nic nebylo napořád. To špatné... ani to dobré, bohužel. Ale to jsem si radši nechal pro sebe. Uvelebil jsem se na kožešině a pozoroval Odine, jak dojídá zbytek masa, které jsem dostal v Sarumenu a naslouchal kvílení větru, které venku nabíralo na síle.

215
Loterie 150 (1/5)
//Klimbavý les

"Nepovídej?" povytáhl jsem překvapeně "obočí", když mě Odine poučila o tom, že Vlčíšek dokonce vlkům rozdává magie. Aspoň těm, kteří na něj věří. "Takže to je vážně úplně jako ty povídačky, co jsem slyšel v dětství. Akorát, že já tomu nikdy moc nevěřil, takže jsem asi proto nic nedostal." No... dostal jsem schopnost změnit se v daňka, ale to jsem nepřisuzoval Vlčíškovi. Pořád jsem nevěděl, co to vlastně má znamenat, abych byl upřímný. Tipoval jsem, že to mělo něco společného s lesem, ve kterém jsem se usídlil, ale ve skutečnosti jsem si nemohl být ani zdaleka jistý.
Tahle situace byla nepříjemná, ještě navíc komplikovaná tím, že všude kolem panoval mráz a zima. Nebylo tak jednoduché se prostě sbalit a vyrazit na průzkum okolí, jako by tomu bylo v létě. Možná pro nějaké otužilé seveřany, ale ne pro mě a ani pro mladou vlčici, které ještě k dospělosti chyběl pořádný krok. "Já vím... Byla by to asi spíš náhoda, kdyby na tenhle les narazil." Nebyl asi důvod v ní vzbuzovat přehnané naděje. "Teď ale není moc dalších věcí, co bysme mohli udělat. Počasí se zhoršuje a vydat se nazdařbůh do vánice by nemuselo skončit dobře." Skutečně se začínal zvedat vítr a pohazoval s prvními vločkami, které se začaly snášet z nebes.
Snažil jsem se pochopit ony rodinné vztahy, ale popravdě jsem se v tom trochu ztratil. "A kvůli tomuhle ti chtěla vypalovat oči? Není trochu, no, labilní?" Nechápal jsem to. Možná to byl jen hloupý vtip, které vlče vzalo moc doslovně? Ale kožich bych na to nevsadil. Nebo Odininy oči. "Hele, to se ti ani nedivim, po tomhle se jí sám trochu bojím," ušklíbl jsem se.
Abychom unikli nepříjemnému počasí, vypravili jsme se do nory. Slezl jsem krátkou chodbou a při té příležitosti skopl srnčí kožešinu, kterou jsem nechal ležet hned za vchodem, až dolů do nory. Teď se bude hodit. Odložil jsem zbytek masa z tlamy a rozhlédl se po úkrytu, který ale vypadal stejně, jak jsem ho nechal, pochopitelně. "Takže... tady žiju," pokrčil jsem rameny, protože co víc k tomu říct? Narovnal jsem kožešinu ze srnky a vydal se usadit na svoji kamzičí, která se povalovala v koutě. "Vezmi si ten zbytek masa, jestli chceš. Jestli tohle počasí bude pokračovat, budem rádi, když se nám pak podaří sehnat něco k jídlu." Zdálo se, že tu asi Odine chvíli pobude, takže nestačilo zajistit, že tu nezdechnu já, měl jsem rázem v tlapách ještě její život, vzhledem k tomu, že jsem momentálně nabyl role zodpovědného dospělého. Ještě že jsem na to byl celkem zvyklý.

Loterie 146 (2/5)

"Pokud jo, pak nevím jak," protáhl jsem mírně tlamu a zavrtěl hlavou. "Ani v jednom případě nevím, co to spustilo." Přišlo mi to prostě naprosto nahodilé a nesmyslné, jako hodně věcí, které se týkají magií. Ne, že by neusnadňovaly život, ale někdy ho zase dokázaly skvěle komplikovat. Jako teď.
Existenci Smrti jsem už víceméně přijal, slyšel jsem o ní z více stran, ale pokud šlo o Vlčíška, zatvářil jsem se překvapeně. "Fakt Vlčíška? Jestli je bůh taky nevím, ale když mi o tom říkal jeden můj známý, měl jsem trochu dojem, že se praštil do hlavy. Asi to teda bude pravda," zavrtěl jsem nevěřícně hlavou - svou víru, že je Vlčíšek jen povídačka pro malá vlčata, bych měl asi přehodnotit. Jenže i když jsem žil v téhle zemi divů, byl jsem tak trochu skeptik. Radši jsem se o věcech přesvědčoval na vlastní oči.
Místo, kde by se scházeli, podle všeho neexistovalo. Nutilo mě to trochu pochybovat o tom, nakolik zodpovědní rodiče Odine byli - spoléhat se na to, že se vlčata nikdy nerozutečou, mi přišlo dost naivní. Někdy mi přišlo, že to je to jediné, o co vlčatům vůbec jde. Ne, že by si zrovna Odine za svou situaci mohla sama. "No, naděje tu je," usoudil jsem, i když by šlo spíše o velkou náhodu. "Kdyby šel někde kolem, určitě by tě vyčuchat mohl."
Můj nápad s hledáním bydliště Odininy matky mi přišel nadějný, zato jí se příliš nezamlouval. A mně rázem taky už o poznání méně, když jsem se dozvěděl víc. "Cože?" vytřeštil jsem oči. "Dobře, dobře, takže tam asi taky nepůjdem. Nerad to říkám, ale výhružka vypalování čehokoliv zrovna nezní jako pozvánka k rodinné večeři." Co teda v tom případě dělat jsem ale nevěděl. Mohli jsme nazdařbůh pobíhat po Galliree, ale moc dobra by nám to nepřineslo. Byl jsem skoro rád, že se slunce chýlí k západu a vážné rozhodování se tak odkládá na ráno.
"Ještě aby jo," uchechtl jsem se. Odine se nicméně asi obávala, abych se na ni nevykašlal. Což bylo pochopitelné, protože jsem byl někdo naprosto cizí. "Jasně, přece tě nenechám jen tak v maléru. Můžeš se mě držet, dokud ti nepolezu na nervy," střihl jsem ušima a protáhl si hřbet. Dál se ochlazovalo a začínala se sbírat sněhová mračna. "Vidím to na nejvyšší čas zaplout do úkrytu. Mlít pantem můžeme i tam, ale určitě nám tam bude líp," rozhodl jsem. Ani jednomu z nás určitě neuškodí se trochu ohřát. Jen jsem doufal, že Odine se nebude vzpírat jako Proxima, která si myslela, že se ji snažím zatáhnout do nory pod záminkou kdoví čeho. "Tudy," pokynul jsem jí, čapl do tlamy nedojedený zbytek masa a zaplul do díry pod kořeny, která byla vzdálená jen pár metrů od místa, kde jsme se s Odine doslova srazili.

//Apatyka Pod kořenem

Loterie 145 (1/5)

Pokrčil jsem mírně rameny. "Neřekl bych zrovna často, ale občas se to stane. Mně se to přihodilo zatím dvakrát, ale podruhé mě to naštěstí přeneslo rovnou domů, takže to možná nemusí být vždycky jenom špatné?" To byl aspoň nějaký nápad. Třeba, kdybychom dokázali tu teleportaci nějak aktivovat, přenesla by vlčici zase zpátky za rodinou? Problém s tímhle plánem byl, že jsem nevěděl jak a navíc nejspíš hrozilo, že místo u táty a sourozenců skončí někde úplně v háji.
Zamyšleně jsem se mračil. Brát potěr za bohyní smrti mohlo dopadnou jakkoliv - možná bylo vykopnutí přes půl kraje ještě tou lepší variantou. I když já se s tou vlčicí nikdy neviděl, takže jsem si to možná představoval až moc dramaticky. Čekal bych minimálně nějaké obětiny na oltáři nebo tak něco. "Bohové jsou asi docela vrtkaví, co," zabručel jsem. "Jeden nikdy neví, co jim přelítne přes čumák. Já se s nimi nikdy nepotkal a stejně už si se mnou zahrávali." A to skutečně způsoby, jaké bych sám nevymyslel.
Doufal jsem, že vlčice bude mít nějakou smečku, ideálně pod výrazným krajinným bodem jako Proxima, kam bych ji mohl odvést, nebo aspoň nějakou noru, kde by byla šance, že se opět shledá se zbytkem rodiny. Problémem bylo, že nevěděla, kde cokoliv z toho najít. "Dobře, tohle bude zapeklitý." Jako bychom to už nevěděli. Pokývl jsem Odine, jako že mě těší, ale už jsem přešlapoval kolem a přemítal, jak to vyřešit. "Je nějaký místo, kde by tě hledali? Kde jste se třeba scházeli nebo tak?" napadla mě ještě poslední možnost. "Myslím, že než bychom se dohrabali ke Smrti a našli cestu, budou už asi pryč. Ale... třeba bychom mohli obejít okolní smečky a poptat se, jestli neví něco o těch vrbách." To se mi zdálo jako slibnější vodítko, než naslepo prolézat hory a hledat tu správnou noru. "Každopádně... asi bych s tím počkal na ráno," pohlédl jsem na tmavnoucí oblohu. Teplota kolem ještě klesala a začínal pofukovat kousavý větřík. "Umrznout v závěji nám nepomůže."

Pozorně jsem špicoval uši, abych se dozvěděl, co ji sem přivedlo a tak strašně rozhodilo. Doufal jsem, že ji nevyděsila nějaká smečka potulných šelem nebo něco... Nic takového jsem v okolí nechtěl. Vyklubal se z toho však jiný příběh, takový, který by mi dřív připadal úplně postavený na hlavu. Předtím, než jsem s podobnými věcmi získal osobní zkušenosti. "Jo tak. Tohle. Už se mi to taky párkrát stalo, je to... fakt hodně otravný," potřásl jsem hlavou. Smrt, ta měla sídlit někde daleko na severu, ne? Tuhle mladou dámu to od rodiny odtáhlo opravdu hodně daleko.
"No, to není... ideální," řekl jsem pomalu a povzdechl si. Vypadala vyplašeně a ztraceně a bylo jasné, že ji v tom nemůžu nechat trčet samotnou. "Ale neboj, to nějak vyřešíme." Nějak. Zatím jsem jen ještě nevěděl jak. Přinejmenším jsem ji ale nemínil nechat, aby sama omrzala někde v závějích. "U Smrti jsem nikdy nebyl," zavrtěl jsem lehce hlavou, "ale sídlí někde na severu, že? Až u hor?" ujišťoval jsem se. "Ty odtud jsou celkem daleko, tady jsme spíš na jihu území," uvažoval jsem. Vydávat se k horám mi nepřišlo jako nejlepší nápad, když jsme byli ve spárech takové zimy. "Máte někde smečku, noru, kde žijete? Mohlo by být snazší se dostat tam," snažil jsem se přijít na možné řešení. "Jsem Regis, mimochodem," dodal jsem ještě, abych se aspoň představil.

Většinou ne. Škoda, že si vybrala zrovna setkání se mnou, aby s tím začínala. "Mhm," zamručel jsem pořád ještě rozmrzele. Chtěl jsem si jen v klidu sednout a najíst se, užít si klidu, ale s tím teď byl konec. Skoro mě až přešla chuť na zbytek srnčího, co se mi pořád ještě válel u nohou. No, co se dalo dělat. Už se to nedalo vrátit. "Já taky," povzdechl jsem si. Bolela mě žebra v místě, kde do nich plnou parou nabouralo rozběhnuté vlče, ale asi se nic horšího nestalo.
Přejel jsem vlčici pohledem. Byla celkem drobná a srst krátkou, možná byla taky odněkud z teplých krajů, jako já. A vypadala celkem mimo z celé téhle situace. Nejspíš bylo na čase zjistit, odkud se v mém lese vzalo další zatoulané nedochůdče. "Co tě sem přivádí, že tu pobíháš jako kulový blesk?" chtěl jsem vědět. Můj tón už byl o něco přívětivější, vypadala, že ji cosi vyvedlo celkem z míry. "Máš tady někde kolem rodinu?" Ztratit se uprostřed zimy... to by určitě nebylo ideální, i když pro tuhle chvíli se počasí tvářilo poměrně stabilně. Nikdo ale neříkal, že to tak musí zůstat.

Loterie 144 (5/5)

Ničeho kolem jsem si příliš nevšímal. Cukl jsem uchem, když se mi zdálo, že v lese někdo huláká, ale nic dalšího se neozvalo. Nejspíš vítr nebo tak něco, usoudil jsem a utrhl si další sousto z postupně se zmenšujícího kusu srny. Možná jsem tomu měl ale věnovat větší pozornost, protože bych se třeba tolik nelekl, když můj moment ničím nerušeného klidu rázem skončil.
Něco do mě rázem z boku plnou parou narazilo, až mi sousto vyletělo z tlamy do sněhu (asi tak lepší varianta, taky jsem ho mohl vdechnout). Přepadl jsem nemotorně na bok do sněhu. Bleskově mi hlavou projela myšlenka, že vůně masa přilákala zloděje. V samém leknutí jsem se ohnal zuby a jen tak tak se zastavil kousek od ucha vykulené mladé vlčice. Ještě kousek a měla by ho provrtané mými tesáky. "U všech svatejch, holka, to se vždycky takhle řítíš naslepo do záhuby?" utrhl jsem se na ni nejspíš víc nepříjemně, než bylo potřeba. Však to bylo ještě vlče. Ne úplně malé, ale úplně velké taky ne. Jenže srdce mi pořád ještě mlátilo leknutím - nad tím, jak do mě najednou nabourala i nad tím, že jsem jí málem ublížil. "Seš celá?" zahučel jsem po chvíli, kdy jsem měl šanci se trochu vzpamatovat, a začal se hrabat opět na nohy.

Loterie 141 (2/5)
//Tenebrae přes Travnatý oceán

Povedlo se mi překonat louku, která byla zdaleka nejhorším úsekem cesty. I po lese ležela spousta sněhu, ale přece jen to nebylo tak strašné jako na pláních, kde se vítr mohl nerušeně prohánět a vytvářet závěje a sněhové jazyky. Dobabral jsem se až k úkrytu a nechal si srnčí kožešinu sklouznout z hřbetu na jeho okraji. Potom ji uklidím lépe, prozatím se mi ale ještě nechtělo zalézat úplně dovnitř. Počasí se mohlo každou chvíli zhoršit a já si chtěl ještě trochu užít čerstvého vzduchu, než se zakopu do úkrytu na kdoví jak dlouho. Snad ne až na moc dlouho. Zásob jsem zase tolik neměl. V případě nouze jsem ale mohl zkusit nechat vyrůst alespoň nějaké ovoce nebo něco... A prozatím jsem si mohl vychutnat maso od Sarumenských.
Položil jsem si ho k nohám a začal ho pomalu okusovat. Nespěchal jsem, spíš jsem si to vychutnával. Až po chvíli jsem zaznamenal několik daňků, kteří stáli mezi stromy a zírali na mě. "Hele, jsem si docela jistej, že to je srnka, ne daněk. Ta kožešina taky. Tak si dejte odjezd," houkl jsem na ně, když už jsem se z jejich pohledů cítil jaksi nesvůj. Největší daněla frkla, dupla a celá skupinka odkráčela mezi stromy. Zakoulel jsem očima. Jako by nevěděli, že je nežeru. Vzhledem k mojí situaci by to ze mě činilo polovičního kanibala nebo tak něco. Srnčí maso jsem si ale užíval, jakožto osamělý lovec jsem neměl moc šancí si v poslední době vychutnat vysokou.

Loterie 140 (1/5)
//Skalisko přes Sarumen

Zatěžkaný dárky od Sarumenských jsem se vypravil na cestu k domovu. Počasí vypadalo alespoň o něco přívětivěji, žádná mlha ani chumelenice. Mohl jsem jen doufat, že to vydrží. Ve vzduchu se však pořád ještě vznášel štiplavý chlad a prodírat se sněhem bylo pro někoho mojí postavy dosti náročné. Možná jsem měl přece jen říct Tonresovi, aby šel se mnou... Trochu jsem si povzdechl. Chyběl mi Monte. Nejen kvůli tomu, že byl mohutný tank a mohl prorážet sníh bez mrknutí oka. To bylo jen vedlejší. Jen jedna z dalších věcí, které mí ho připomínaly. Dřív nebo později se budeš muset posunout dál. Kéž by to ale bylo tak snadné.
Na druhou stranu jsem už nebyl na světě tak sám, jako když jsem sem přišel. Tehdy jsem neznal nikoho a plánoval jsem umřít. To už teď tak docela neplatilo. Srnčí kožešina, která mě hřála na hřbetě a kus masa, na který se mi sbíhaly sliny, toho byly jasnými důkazy. Už jsem nebyl tolik ztracený. S povzdechem jsem zabral a dál se prodíral sněhem na pláni, za kterou už ležel můj les.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

207 (50✓)
Loterie 131 (2/5)

Viděl jsem, že i vlastnosti bříz jsou pro Tonrese novinkou. Trochu jsem se usmál pod vousy. Líbilo se mi druhým rozšiřovat obzory. Dobře jsem si pamatoval, jaké to bylo pro mě, když jsem se začal všechno učit a dozvídat se, že kdejaké nanicovaté bejlí vám může zachránit život nebo ho naopak krutě a bolestivě ukončit.
Veliký vlk měl ještě další otázku. Pokývl jsem hlavou. "S tím se dá potkat docela často. Někdy to může pocházet třeba ze špatného vodního zdroje nebo jídla, ale zdá se, že občas se to vyskytne skoro samo od sebe... jako chřipka," potřásl jsem hlavou - ne vždycky se povedlo přijít na to, proč najednou půlka smečky obrací žaludky do křoví. "Když už se to vyskytne, jako u každé nakažlivé nemoci je lepší držet nemocné pokud možno stranou, aby se nemoc nešířila. Určitě by se o ně neměl starat nikdo oslabený ani se kolem nich pohybovat staří vlci či vlčata, pro které to může být obzvlášť nebezpečné."
"Na žaludek může pomoct třeba heřmánek," ukázal jsem tlapou na svazek bylin, který také byl mezi těmi, co jsem přinesl, "máta nebo pelyněk, to je tenhle, ale ten v žádném případě nesmí březí vlčice," zdůraznil jsem a poukázal na ten poslední svazeček bylin. "Pak je taky důležité hodně pít, držet se v klidu a v teple, jíst spíš po troškách a lehčí druhy masa, třeba ryby," vypočítával jsem pomalu všechna doporučení, co mě napadala. Doufal jsem, že to Tonresovi postačí a třeba i pomůže, kdyby to bylo potřeba.
Bylo tu příjemně, čas ale běžel a přiblížila se chvíle, kdy bude potřeba se vzdálit. "Asi raději vyrazím už teď," uznal jsem poté, co jsem pocítil chladný závan vzduchu i tady uvnitř v jeskyni. "Než přituhne až příliš." Pak bych mohl být tuhý já. Přehodil jsem si srnčí kožešinu přes hřbet, abych ji nemusel táhnout v tlamě - tu budu mít stejně zacpanou kusem masa. "Děkuju moc za všechny dary a že jsem se tu mohl ohřát," kývl jsem Tonresovi s povděkem. Těšilo mě se Sarumenskými spolupracovat.
Možná by mohlo být fajn, kdyby mě šel vyprovodit, ale když jsem si to namířil k východu, zdálo se mi, že vidím, jak se sem tou chumelenicí blíží dvě postavy. "Myslím, že to zvládnu sám," řekl jsem tedy Tonresovi. "Třeba ti budou něco chtít," poukázal jsem pokývnutím hlavy na vlčice tam venku. "Tak... zatím nashle. Možná se stavím zase v létě," dodal jsem ještě takový nezávazný slib, než jsem čapl do tlamy maso a vypravil se zpět do nepříjemného mrazu tam venku a na cestu k domovu.

//Tenebrae přes Sarumen

206 (49)
Loterie 127 (3/5)

Tonresovi přišla představa vlka, jak si s sebou vodí nákladní zvíře, dosti směšná. Chápal jsem to, nicméně mi v tu chvíli došlo, že by to nemuselo být až tak šílené. Ba že by to mohlo být klidně ještě šílenější... Mohl bych to zvíře udělat sám ze sebe. Potlačil jsem to divné magické šimrání, které se nevyhnutelně vynořilo už jen se samotnou myšlenkou. Proměnit se na daňka v úkrytu smečky? Radši ne. "Asi jo. Ale možná ne až tak šílená, jak myslíš," uchechtl jsem se. Pokývl jsem mu. "Díky. Mně opravdu stačí něco malého." Popravdě nejlepším dárkem bylo už jen to, že jsem se mohl ohřát tady v úkrytu, aniž by mě někdo vyháněl nebo otravoval.
Vypadalo to, že účinky jahodníku byly pro Tonrese skutečně novinkou. Jen jsem pokýval hlavou, nebylo nejspíš co víc k tomu dodat. "Jo, teď už jsem se stačil docela slušně zabydlet, takže se tomu sbírání budu moct letos věnovat víc." Znovu jsem kývl, informace o mém bydlišti se nejspíš po smečce rozšířila, což bylo dobře. "Kdyby bylo cokoliv potřeba, většinu času mě najdete tam nebo v okolí." Pravda, po většinu zimy a podzimu jsem se docela potuloval, ale věděl jsem, že jak přijde jaro, zase mě nevyhnutelně připoutá k úkrytu.
Dalším, co Tonrese zajímalo, byla bříza. "Odvar z kůry se může použít na léčbu hnisavých ran, plísní, vyrážek a podobně. Čaj z ní je zase dobrý na močové cesty, i když ten je lepší připravit z listů. Je to takový obyčejný strom, který roste všude, ale umí dobře pročišťovat tělo a zmírnit průběh spousty nemocí." Příroda měla zkrátka svou vlastní magii, takovou, která se dala nalézt všude kolem.

205 (48)
Loterie 79 (4/5)

Tonres tedy na poslání věřil. Dobře. Aspoň jsem nevypadal před ním jako blázen. No, aspoň ne v tomhle ohledu. A snad jsem ani neudělal tak strašný dojem, vzhledem k tomu, že mě ochotně vedl do smečkového úkrytu a nadále mě ujišťoval, že vůbec nejdu nevhod. "Dobře, dobře, hádám, že kdybyste mě tady nechtěli, poznal bych to," pokrčil jsem rameny a nechal se provést lesem, protože jsem se vážně toužil ohřát.
V úkrytu bylo příjemně, jen jsem tam byl pořád dost strnulý. Nechtěl jsem tu nic rozbít ani rozházet. Odjakživa jsem se v podobných situacích cítil jako slon v porcelánu. Tonres nicméně procházel úkrytem s naprostou lehkostí a zahrnul mě spoustou dárků, které jsem ani nečekal. "Jestli to takhle vypadá, když jste nepřipravení, trochu se bojím, co mě čeká příště. Měl bych si přivést mulu nebo něco?" zeptal jsem se napůl žertem, ale napůl jsem se vážně trochu obával, aby mi nechtěli darovat půlku losa nebo něco podobného. "Ještě jednou děkuju. Je to... vážně víc, než na co jsem zvyklý."
Rozložil jsem před sebou bylinky, které jsem jim donesl a Tonres se pozastavil nad jahodníkem. Zdálo se, že ten zajímal hodně vlků - i Alastor a Juniper o něm chtěli slyšet. "Většina vlků z něj zná jen jahody, ale listy můžou být taky užitečné. Když se z nich udělá odvar, je dobrý pro udržení a podporu zdraví těla celkově. Může pomoct i při různých zánětech v těle nebo při pokaženém trávení," vysvětlil jsem s pohledem na ty nenápadně vyhlížející lístky. "Když se přimíchá ještě borůvčí, šípek a listy maliníku s ostružiníkem, dá se z toho připravit dobrý zdravý čaj. Takhle v zimě je to ideální, bohužel jsem neměl šanci všechny rostliny sehnat," dodal jsem poněkud omluvně, ale informace to i tak byla dobrá a třeba poslouží na příští rok.

204 (47)
Loterie 73 (3/5)
//Kopretinka přes Sarumen

Problém jménem miska zůstával stále nevyřešený, mohl jsem jen doufat, že se mi někdy v budoucnu podaří ji sehnat. Prozatím jsem se neuchýlil k tomu, abych o ni šel prosit některého z těch místních bájných bohů, ale kdoví, jak daleko to zajde?
Pokýval jsem hlavou. Ano, štěstí jsem měl. Velké štěstí. Škoda, že nakonec vypršelo... "To ano. Nejspíš je to nějaké moje poslání v životě, pokud tedy takové věci doopravdy existují," pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem si jistý, jestli má život nějaký smysl nebo se tady prostě všichni bezpředmětně plácáme a snažíme protloukat tak, abychom se za sebe na smrtelné posteli nemuseli příliš stydět. Každopádně bylinkářství bylo věcí, pro kterou jsem se dokázal nadchnout úplně ze všeho nejvíc.
Mlhy, která nás zahalila v lese, jsem se už nelekl. Víc mi vadila ta změť pachů všude kolem. Tonres se rozpovídal o tom, jak je zima plná práce a návštěvníků a že má Maple opravdu plné tlapky. "Asi dává smysl, že se v zimě každý hrne do smečky. Vlkům začnou omrzat čumáky a hned si vzpomenou, že chtějí někde bydlet... Um, fakt nejdu nevhod?" ujišťoval jsem se, cítil jsem se teď nejen neklidně, ale i trochu blbě, že si ubírám pro sebe pozornost, která by třeba mohla být potřeba jinde. Na druhou stranu, přišel jsem jim vypomoci svým vlastním způsobem.
Tonres mě každopádně zavedl až ke skále, kolem které byl klid a i v jeskyni panovalo ticho a prázdno. To byla úleva. Rozhodně tu bylo teplo a příjemně. S vděkem jsem pokývl a usadil se na zem, zatímco se Tonres vydal štrachat kolem. Seděl jsem, jako bych spolkl rovný klacek a dával si zatracený pozor, abych tady nepřelomil ani větvičku a neposunul ani kožešinku. Pravděpodobně se nikdy nebudu v úkrytu žádné smečky cítit jako doma. Teplo a sucho jsem si ale užíval plnými doušky. Pomalu jsem z brašničky vytahal svazečky heřmánku, jahodníku, pelyňku a trochu březové kůry a rozložil je před sebe.
Chvíli jsem seděl jen pod dohledem nehybné sochy, než se ze stínů vynořil Tonres s kožešinou a kusem masa. Snad mě chtěl těmi dary zavalit? "Ne, to- děkuju, nemuselo to být obojí," vykoktal jsem zaraženě. Dobromyslnost místních vlků byla taky něčím, na co jsem si musel zvykat. Ale v tomhle případě to bylo vždycky příjemné překvapení. "Díky moc, tohle se určitě bude hodit," opakoval jsem znovu, když jsem si prohlížel kožešinu. Vůně masa mě šimrala v čenichu. Div, že jsem neslintal. Nejdřív jsem ale ukázal tlapou na bylinky rozložené přede mnou. "Tyhle jsem přinesl. Heřmánek, jahodník, pelyněk a bříza. Příští rok snad nasbírám širší paletu druhů," nakrčil jsem trochu čelo, určitě to chtělo větší rozmanitost, ale říkal jsem si, že na svůj první rok zde jsem si vlastně nevedl tak špatně. "Čím chceš začít?"

Loterie 69 (4/5)

Tonres neprotestoval, z čehož jsem soudil, že smečka zřejmě nehladoví a nevadí jim obětovat kus žvance pro potulného samotáře, jakým jsem byl já. Nebo byl možná jen Tonres takovým vlkem, který by vám klidně věnoval poslední kost a sám pošel hlady, vzhledem k tomu, že se mi za chvíli pokoušel věnovat svůj vlastní klobouk. Možná to něco vypovídalo i o mém charakteru, protože já bych svoji brašničku třeba v životě nikomu takhle nenabízel.
"Možná se to nakonec naučím sám," zasmál jsem se, i když trochu hořce. Kdybych věděl, že je tak těžké misku sehnat, dával bych lepší pozor na tu, kterou jsme měli kdysi dávno s Montem. Jenže tehdy jsem měl spoustu jiných starostí a miska prostě zmizela v propadlišti dějin.
"To je," kývl jsem, byla to dle mého skromného názoru ta úplně nejlepší věc, jakou jsem kdy měl. "Pobere toho docela hodně, i když se nezdá," střihl jsem hrdě ušima, jako bych ji vlastnoručně vyrobil a nedostal ji od ducha svého učitele.
Za tu návštěvu úkrytu jsem byl skutečně vděčný. Počasí bylo mrazivé a vlezlé a já na to nebyl úplně stavěný. K nějakému povídání nad bylinkami bude stokrát příjemnější zalézt si do tepla. Ochotně jsem Tonrese následoval. "Když jsem byl mladší, potkal jsem starého bylinkáře, od kterého jsem se učil. Tedy, od něj a jeho... vnuka," neubránil jsem se bodnutí u srdce u přímé vzpomínky na Monteho a na ty nejlepší časy mého života, které jsem s ním a Heronem v kopcích prožil. "Ti mě naučili skoro všechno, co znám. Tam, kde jsem se narodil, moc zeleně nebylo, takže mě to přirozeně zajímalo," shrnul jsem to nějak ve stručnosti. Nebyl to aspoň z mého pohledu nijak moc zajímavý příběh.
Sotva jsme však vyrazili na území smečky, připomněl jsem si, proč z toho mám vždy tak nepříjemné pocity. Bezpočet vlčích pachů mi dolehl k čenichu a okamžitě mě znervózněl. Tak trochu jsem se schovával za Tonresovu huňatou oháňku a snažil se zároveň tvářit, jako že přesně to nedělám. "Dneska je tu živo, huh," nadhodil jsem s dosti křečovitým uchechtnutím, které muselo plně prozrazovat, že i přes falešně ledabylý tón s takovými velkými skupinami vážně nejsem v pohodě.

//Skalisko přes Sarumen

Loterie 68 (3/5)

Vlk se zajímal, co bych za svoje rostlinky chtěl. Pokrčil jsem rameny. "O tom jsem se vlastně s Maple ještě nebavil," ta poslední várka byla vlastně díkem za pomoc během loňské zimy. "Ale nejsem náročný. Vždycky se hodí něco k jídlu nebo nějaký kus pěkné kožešiny," střihl jsem ušima, bylo mi jasné, že ani smečka si během zimy nemůže moc vyskakovat a tak bylo vlastně na nich, co mohli a byli ochotni postrádat.
Tonres mě nicméně uvedl do rozpaků všemi těmi úklonkami a uctivými osloveními. Netušil jsem, co si s tím počít. Měl bych ho napodobit? Akorát bych ze sebe udělal hlupáka. Ne, v tomhle jsem neuměl chodit. Kdyby tu byl můj bratr, určitě by rozhazoval poklony na všechny straně a obratně se přizpůsobil vlkově mluvě, ale já... já to neuměl. Naštěstí jsme se přes to brzy přenesli, stačilo ještě zahuhlat cosi nesrozumitelného na jeho prohlášení, že to on je z nás dvou ten více potěšený a mohl jsem se zase držet něčeho, co jsem znal a ovládal.
"To bude lepší," kývl jsem, jaro a léto byly nejvytíženější období na sběr. Tehdy by se pomocné tlapky hodily. Teď by se mi ze všeho nejvíc hodila ta zatrolená miska - to by byla úplně ta nejlepší odměna za všechno, ale Tonres taky nevěděl. Země zázraků a kvůli blbé misce aby se tu jeden stavěl na hlavu, nadával jsem v duchu a nechápavě sledoval Tonresovo další počínání. "Uhm- klobouk...?" Nechápal jsem, proč mi nabízí místo misky svůj klobouk a přemýšlel jsem, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Přece jsem tohle s sebou nemohl nosit?
Až po chvíli se mi rozsvítilo. Ani jsem mu neřekl, na co tu misku potřebuju. "Aha, jasně, děkuju, určitě se hodí, ale já tu misku potřebuju na vodu. Na výluhy a tak. Předpokládám, že z toho klobouku by všechna vytekla a že se s ním asi nechceš úplně rozloučit," objasnil jsem, v čem je problém. Sklouzl jsem přitom ke svému naučenému tykání, aniž bych si to uvědomil. Natočil jsem se bokem, aby byla líp vidět brašnička, ve které jsem měl také všechno bezpečně uloženo: "Na sbírání už mám tohle."
Tonres souhlasil, že by se rád poučil o tom, co jsem jim přinesl a vznesl rovnou skvělý návrh. "To by bylo skvělé," vydechl jsem s možná až příliš otevřenou vděčností, ale vyhlídka na to, že se chvíli ohřeju, přebíjela i nervozitu z toho, že bych měl znovu vkročit do úkrytu smečky. "Pokud to nevadí, šel bych rád. Tam to vysvětlování bude určitě příjemnější," zamával jsem ocasem. Potřeboval jsem se vůbec spřátelovat s dalšími smečkami, když jsem měl tady Sarumenské? Nikdo určitě nemohl být lepší, než tihle vlci.