Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Esíčka

Za řekou, která byla rovněž zavátá sněhem a pokrytá krustou ledu tak pevnou, že jsem se vůbec nemusel obávat o jeho prolomení, následovaly jen další a další pláně. Nic takového jsem nechtěl. Nemyslel jsem, že by se tu nějaká zvířata zdržovala - musel jsem jen tuhle louku překonat, abych se dostal k jižnějším lesům. Byla pravda, že jsem nešel tím úplně nejlepším směrem, ale viditelnost nestála za nic a můj orientační smysl byl chvílemi dost pochybný, hlavně když jsem zabloudil mimo cesty, které už jsem měl nachozené několikrát.
Ne, původně jsem se tu zdržovat nechtěl, ale potom se mi k uším donesl cizí hlad. Našpicoval jsem uši a zavětřil. Vítr mi k čenichu donesl promísené pachy. Vlčí, kojotí... a ještě jeden, který donutil můj žaludek se opět bolestivě sevřít a hlasitě se dožadovat pozornosti. Zamířil jsem tím směrem, obezřetně, ale neoblomně, protože tohle byla přesně ta šance, jakou jsem potřeboval. Brzy jsem tu scénu spatřil před sebou. Neznámá strakatá vlčice, malá smečka kojotů a mrtvá srna. V hlavě jsem rychle kalkuloval, jestli to stojí za ten risk. Bylo vidět, že boj je tady nevyhnutelný. Kojoti svou kořist nevydají jen tak sami od sebe. Nebo můžeš tu srnu čajznout, zatímco se ona bude prát s nimi, ozvala se část mé mysli, kterou jsem nezaslechl... no, snad už celé roky. Ale to jsem dělat nechtěl. Masa by mělo být dost pro oba, nebo snad ne? Nevěděl jsem, jestli se cizinka bude chtít dělit. Co jsem věděl bylo, že chci přežít. A k tomu jsem jídlo potřeboval. Byl jsem odhodlaný si urvat kus pro sebe, tak nebo onak.
Zatímco vlčice halekala na kojoty, kteří měli svou pozornost zaměřenou jejím směrem, já se přiblížil k tomu, který stál nad srnou. Hlasitým zavrčením jsem ho na sebe upozornil, aby nechal maso na pokoji a než se stačil rozkoukat, skočil jsem po něm. V další chvíli už lítaly chlupy - z nás obou. Kojot mě rafl do plece, já ho pořádně ňafl ze strany do krku. Převalovali jsme se ve sněhu a drápy a tesáky jen lítaly. Snažil jsem se okrajově pozorovat i zbytek dění, ale dokud jsem se s ním bil, moc jsem to nestíhal.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Chtě nechtě jsem musel vykročit na pláň, i když bych se tomu nejraději ubránil. Bohužel se nedalo nic dělat, lesy kolem mého úkrytu se zdály být zcela mrtvé a opuštěné. Musel jsem se dostat někam jinam. Možná by bylo nejmoudřejší zamířit jižním směrem, do teplejších krajů a počkat tam na konec zimy. Ať jsem si namlouval cokoliv, tohle podnebí pro mě nebylo a sotva se do mě opřel vítr na otevřeném prostranství, rozklepal jsem se jako ratlík. Brodil jsem se závějemi kupředu. Nejraději bych to vzdal, mám-li být upřímný. Nebýt úpěnlivého kručení v břiše, nejspíš bych to udělal. Kdybych aspoň věděl, jak dlouho má tohle počasí ještě trvat, zoufal jsem si. Měl bych si chytit nějakou žábu rosničku, která by mi předpovídala počasí? Někde jsem slyšel, že to umějí. Jenže žáby asi v zimě spí nebo něco, uvažoval jsem. Byly to dost zbytečné myšlenky, ale cokoliv, co mě mohlo rozptýlit od myšlenek na zimu a mráz bylo vítané. Přemýšlet nad spánkem žab a nad jejich věšteckými schopnostmi bylo pořád příjemnější, než prostě drkotat zuby a naříkat nad svým osudem. I když, nějaké ty sebelítostné myšlenky jsem si taky povolil. S tím, jak mi mrzla velká ušiska a drobné tlapky jsem usoudil, že mám na trochu té zdravé sebelítosti právo.

//Středozemka

//úkryt přes Klimbavý les

Sotva jsem vylezl do lesa, praštil mě mráz přes čumák a celým tělěm mi proběhla husí kůže. Nespokojeně jsem si zakňoural, protože jsem byl sám a mohl jsem si to dovolit, ale bylo mi jasné, že se musím sebrat. Bylo na čase si najít něco na zub a trochu se vzchopit. Snad aspoň Odine skončila na nějaké hostině, pomyslel jsem si. Třeba si polepšila, u mě v úkrytu už nic k jídlu nebylo, pokud jsme tedy nechtěli začít ve velkém spásat bylinky. Což nebyl ten nejlepší nápad.
Vyrazil jsem tedy skrze les a měl oči na stopkách. Znepokojilo mě, že jsem nezahlédl ani daňky. Ne, že bych je plánoval jíst. Kam se ale mohli podít? Nejspíš se stáhli někam, kde bylo příznivější počasí. To samé pravděpodobně platilo pro divočáky, kteří obyčejně sídlili v křovinatém hájku vedle. Byli to takřka moji sousedi, ale dnes jsem tam nezaslechl ani jedno zlověstné zachrochtnutí. Jediný živý tvor, kterého jsem spatřil, byl kos, který uzobával poslední zbytek zmrzlého jablka. Připlížil jsem se k němu a s výskokem po něm chňapl, ale v tlamě mi zůstalo jen jedno ocasní pero. Černý pták odfrčel na vyšší větev a ošklivě mi nadával. "Ty mi taky můžeš," vyplivl jsem peří na zem a šel zkusit své štěstí jinam.

//Esíčka přes Travnatý oceán

228

"Tak... jsem to úplně nemyslel," pronesl jsem mírně zděšeně. Ne, že by mi vadilo, když sem vlci chodili, ostatně od toho jsem tu tak trochu byl, ale nechtěl jsem tu mít žádné davy. "Spíš jsem myslel, že můžeš zase někomu na oplátku pomoct."
Bylo toho ještě více, co chtěla Odine vědět, nicméně k odpovědím jsem se příliš nedočkal. Naplnila se totiž nejspíš její slova o cestování prostorem. V jednu chvíli zde byla, v tu další... Fuč. "Odine?"
zamrkal jsem, ale vlčice byla definitivně fuč. Ta teleportační magie si ji nějak oblíbila, až jsem přemýšlel, jestli to možná nebyla její vlastní schopnost, kterou neměla zvládnutou. "Hodně štěstí," špitl jsem do prázdného prostoru, kde ještě před chvílí byla. Nevěděl jsem, kam se poděla, ale doufal jsem, že najde zbytek svojí rodiny. Teď už jsem pro ni bohužel nemohl nic udělat.
Venku stále fučel vítr, když jsem se zaposlouchal, ale věděl jsem, že budu muset brzo do zimy. Kručelo mi v břiše, kus masa ze Sarumenu už byl dávno zapomenut a začínal jsem mít taky docela žízeň. Vůbec se mi ale nechtělo do té hrozné zimy. Pomalu jsem posbíral ze země bylinky, které jsem Odine ukazoval a vrátil jsem je na místa, kam patří, než jsem se uložil na kožešinu v koutě a zavřel oči. Chvíli jsem si ještě zdříml, ale potom už se to skutečně nedalo více odkládat. Po probuzení už se mi žaludek přímo žalostně svíral a já věděl, že s tím musím něco udělat. Bylo na čase se vypravit do bílého pekla.

//Kančí remízky přes Klimbavý les

227

Byl jsem sice rád, že mi je Odine vděčná, ale už jsem z těch díků byl trochu nesvůj. Nevěděl jsem, jak na ně pořád odpovídat. "No... tak jo," vypravil jsem ze sebe a pokusil se to nějak uzavřít. "Já jsem rád, že jsi ráda. Tak to můžeš zase poslat dál, až budeš mít příležitost," střihl jsem ušima, než jsme se přesunuli k cestování časem. "Jasně," pokýval jsem vážně hlavou, ale nedokázal jsem skrýt pobavené zacukání koutky. "Tak aspoň někdo, kdo tomu rozumí líp než já."
Odine si začala prohlížet heřmánek. "Záleží, co myslíš tím 'jen tak'. Koukat na něj nestačí," pokrčil jsem rameny. "Nejlepší je z něj udělat odvar nebo ho aspoň vylouhovat ve vodě a to potom dát nemocnému vypít." Skoro jako u všech vlků, kterým jsem o bylinkách vyprávěl, se u Odine projevilo jisté nadšení. Přišlo mi to zajímavé... V rodném kraji málokdo byl z bylinek tak odvařený, jako vlci zde. "Přesně tak. I když tam zánět nemá, může pomoct mu předcházet a zajistit, aby se rána pěkně hojila." Nechal jsem ji, ať si bylinky pořádně prohlédne, než jsem pokračoval: "Nejdřív by se mělo okolí rány pořádně očistit a omýt čistou vodou. Heřmánkovým odvarem se pak může opláchnout a ovázat nebo jinak zakrýt až potom, co je suchá a čistá. Ale ne vždycky se ti to ovázání povede - to až tolik nevadí. Hlavní je držet ji čistou a co možná nejvíc v klidu, aby se mohla hojit."
Líbilo se mi, nakolik je z toho Odine nadšená. Objev kouzel bez magie byl zřejmě něčím, co ji hodně potěšilo. "Přesně tak. Magie může být vrtkavá, ale na bylinky je spoleh." Byly pořád stejné. Dokonce i tady - i když by se jistě našly druhy, které byly na Galliree výjimečné.

226

"To nic nebylo," zabručel jsem, moc jsem nevěděl, co pořádně říct na projevy vděku. Hřálo mě to ale u srdce. "To... je bohužel pravda," dodal jsem ještě, když Odine podotkla, že by to asi neudělal každý. Hodně vlků bylo zahleděných pouze do svého světa a trápení ostatních jim bylo úplně buřt.
"Jestli ano, rozhodně doufám, že to je někdo, kdo tomu rozumí líp než my dva," uchechtl jsem se. I když podle Odininy teorie by se cestováním časem nic moc rozbít nedalo, já si nebyl pořád tak úplně jistý. Kdybych to dělal já, určitě bych to dovedl, nebo bych se během pár minut uvěznil do nějaké časové smyčky, ze které už bych se nikdy nevyhrabal. Ne, díky.
Pokýval jsem hlavou, u Odine mě tolik nepřekvapovalo, že se s léčitelstvím setkávala poprvé. Ještě ostatně neměla tolik zkušeností se světem. "Od horečky může pomoct třeba šalvěj a heřmánek. Nebo vrbová kůra. Počkej-" Vstal jsem a přesunul se k výstupkům ve stěně, kde jsem měl všechno uložené. "Takhle vypadá heřmánek," položil jsem před Odine poslední svazeček, který jsem ještě měl.
"Zánět, ten v ráně vznikne právě, když se nějak znečistí. Dost to bolí, rána zhnisá, oteče a hřeje, můžeš dostat i tu horečku a v nejhorším případě se ta infekce může rozšířit po těle. To už je pak dost zlé." Ukázal jsem na heřmánek na zemi. "Tady heřmánek je dobrý i na záněty. Nebo třeba jitrocel," přejel jsem pohledem "přihrádky" a vytáhl i pár jitrocelových lístků, které jsem měl také schované. "I spousta dalších bylinek se dá použít na lepší hojení ran - a na spoustu, spoustu dalších věcí. Jsou to svým způsobem taky kouzla, ale z přírody."

225

Pomalu jsem zakroutil špičkou ocasu. "Přece bych tě nenechal zmrznout na rampouch," broukl jsem, něco takového bych si na svědomí nevzal. Chtěl jsem věřit, že se v okolí pohybovalo víc vlků, kteří by jen tak nenechali vlče na mraze, ale kdoví? Neexistovala žádná záruka. Odine měla každopádně štěstí, že vůbec narazila na les, kde někdo žije a neoctla se kdoví kde.
Zamýšleli jsme se nad cestováním časem. Odine měla teorii, že by to takhle nešlo. Sice jsem pozorně poslouchal, ale cítil jsem, jak se mi to v hlavě zase všemožně kříží a zamotává. Dávalo to smysl? "Uhhmm, popravdě netuším," zavrtěl jsem poněkud bezradně hlavou. "Nikdy jsem to moc nepochopil, nemám na to hlavu," pokrčil jsem rameny. Bylo to prostě až moc zamotané.
Vkládal jsem vážně naděje v to, že zima už se nebude déle protahovat. Jeden úplněk, nic víc. Pak snad konečně přijde jarní tání a všechno se zase obrátí k lepšímu. Zatím však fučení větru venku slibovalo akorát další trable. Jako by se nám zima vysmívala. Ještě tu dlouho s vámi pobudu, milánkové, dlouho...
"Hlavně, aby se do rány nedostala špína a nepořádek a byla pěkně chráněná. Z toho se totiž můžou rozvinout ošklivé problémy, kolikrát i mnohem horší, než samotné zranění. Zánět, horečka... v nejhorším případě na to může vlk i umřít. Tyhle listy můžou i pěkně přidržet jiné bylinky, co se přikládají na rány třeba pro rychlejší zastavení krvácení nebo pro lepší hojení," poučil jsem Odine trošku, ačkoliv jsem nezacházel moc do detailů. Netušil jsem, jestli ji to zajímalo.
Můj výtvor nebyl zrovna úhledný, ale aspoň vlčici neškrtil. Kritickým okem jsem pozoroval, jak se procházela kolem nory. Nic se nezačalo rozmotávat a rozpadat. "Není to nejhorší," usoudil jsem nakonec. "Na první pokus asi docela dobrý." Věnoval jsem jí mírný úsměv. "Můžeš si to sundat, jestli chceš. Díky za asistenci."

224

No... Odine měla v jednom určitě pravdu, a to v tom, že to takhle na světě úplně nechodí. "Jo, je pravda, že hodně vlků se toho nedrží." Krátce jsem zauvažoval. "Možná spíš většina." Litoval jsem, že jsem s tím vůbec začínal. Pěkně jsem si naběhl. Teď aby mě čekalo další vysvětlování. "Pořád ale... Je na každém, co jeho svědomí unese. Já se třeba snažím vlkům spíš pomáhat. Někdy i těm, kterým bych dal nejradši po tlamě," pokrčil jsem rameny. "Když už nic, je pak snazší v noci spát." Ne, že by v tom nebylo něco víc. O dost víc.
Zamyšleně jsem uvažoval o hrátkách s časem. "Hm, možná ne, ale nevím, co kdyby se někdo vrátil až moc do minulosti, rozšlápl nesprávnou housenku a nějak tím způsobil konec světa?" uchechtl jsem se. To bylo docela přitažené za uši, ale stát se mohlo všechno, ne? "Nebo by třeba nedopatřením způsobil, že se jeho rodiče nepotkají a on se nikdy nenarodí. A co by se s ním stalo potom?" přemítal jsem s pohledem stočeným ke stropu. Bratr na mě moc rád sypával podobné příběhy a teorie - mě z toho akorát vždycky bolela hlava, když jsem se to snažil rozmotat, ale bylo to přinejmenším zajímavé. Jen jsem doufal, že cestování časem doopravdy neexistuje... a pokud ano, že ho používá jen někdo zodpovědný.
"Tuším, že ze zimy zbývá ještě tak jeden úplněk, možná o něco víc," odhadoval jsem a doufal, že to bude spíš míň, než víc. S těmi všudypřítomnými mrazy však bylo hodně těžké odhadnout, jak dlouho ještě vydrží.
Prozatím jsem aspoň mohl využít čas k procvičení magie s Odine jako ochotnou asistentkou. Trpělivě držela, zatímco jsem prováděl svoje pokusy. "Snažím se udělat takový... obvaz nebo něco. Může se to hodit na překrytí rány, aby byla chráněná, nebo na udržení bylinek na kůži a tak podobně, ale muselo by to být pevnější," poslední slova už jsem zase zamyšleně zabrumlal a po krátké pauze jsem se začal opět snažit.
Nejdřív jeden... a pak druhý přes něj... Listy se opět daly do pohybu. Podařilo se mi je celkem uspokojivě rozšmodrchat a teď se ovíjely okolo Odininy tlapky pevněji. "Neškrtí to?" zeptal jsem se. Vypadalo to všelijak, jako kdyby to vázal někdo slepý, ale pořád mnohem lepší než cokoliv, co jsem kdy dokázal vytvořit tlapkami. Naklonil jsem se, abych si to prohlédl víc zblízka a odtrhl listy ze země. Teď už musely držet jen na Odinině pacičce. "Zkus se trochu projít, prosímtě, jestli to hned nespadne," pobídl jsem ji, sám docela zvědavý, jak to dopadne.

223

Tlama se mi pokřivila do poněkud kyselého úšklebku nad tím, co mi Odine říkala. "Zajímavé možná," odfrkl jsem si. "Ale neslyšela jsi někdy o tom, že nemáš dělat druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě?" Ne, že by se to dalo aplikovat vždycky - nebo že by to bylo vždycky moudré - ale pokud šlo o magie, přišlo mi to jako docela dobrá strategie. Sám bych asi žádnou z těchto nepoužil, protože byly prostě strašně zákeřné.
"Někdy by se mi to líbilo," povzdechl jsem si. "Ale hrát si s časem by možná mohla být celkem katastrofa," usoudil jsem po chvíli, slyšel jsem pár vymyšlených příběhů, které se tím zabývaly a kdoví, co všechno by se mohlo pokazit, kdyby to někdo zkusil v realitě? "Jojo, nic jiného než přežít nám nakonec nezbývá," protáhl jsem si tlapy dopředu. Mohli jsme jen vydržet... nebo to vzdát jednou provždy. Ale i když to byla možnost, ke které jsem v jeden čas neměl daleko, před Odine jsem o ní rozhodně mluvit nehodlal.
Tušil jsem, že ukázka magie ji zaujme a nespletl jsem se. Krátce mě napadlo, jestli to není zbytečné plýtvání silami, ale zahnal jsem tu myšlenku. Nějak jsme se zabavit museli, kdoví, jak dlouho tu budeme muset trčet. "Tak jo," zamumlal jsem, když Odine důvěřivě a poslušně nastavila tlapku a začal jsem se soustředit na listy. Jeden z nich se skutečně začal pohybovat, kroutit se a dokonce se i trochu ovinul okolo Odininy tlapky, ale příliš volně, než aby to k něčemu bylo. "Krucinál," zaklel jsem tiše a s vyplazenou špičkou jazyka mhouřil oči v maximálním soustředění. Další z listů se připojil k prvnímu... a okamžitě se začaly šmodrchat do sebe. "Ale né, takhle ne!" Frustrovaně jsem vydechl. "Vůbec to není tak snadný, jak jsem myslel," pohlédl jsem trochu omluvně na Odine. Ale vzdávat jsem to ještě nechtěl.

222

"Prozatím," zamrmlal jsem si pod vousy. Nevěřil jsem tady pro jistotu ničemu, přesně kvůli magiím, o kterých jsme se vzápětí začali bavit. Naštěstí se asi nebylo třeba obávat, že by si Odine začala z ostatních dělat loutky, protože tuhle magii zcela odmítala. Zato myšlenky aby si před ní jeden raději hlídal. "Hmm, asi. Nevím. Nemám tyhle kouzla moc rád, ta kdy ti vlci můžou vidět do hlavy nebo poznat i změnit, jak se cítíš. Je to... takový... moc osobní." Tyhle způsoby magie jsem moc neschvaloval a doufal jsem, že přijdu na způsob, jak se proti nim časem obrnit úplně.
Zvláštní bylo, že Odine nikdy neslyšela o magiích elementů, které já považoval za ty nejobyčejnější, jaké vůbec mohou existovat. "Tak fajn, můžu ti pak zkusit něco ukázat," odsouhlasil jsem, ale nejdřív bylo ještě pár otázek, které bylo potřeba zodpovědět, než si začnu hrát s kouzly.
Ne, že bych některé z nich mohl zodpovědět. "Copak já vím? Já jsem plynutí času nevymyslel," potřásl jsem poněkud pobaveně hlavou. "Kdybych věděl, jak to urychlit, řek bych ti to, ale bohužel to asi budeš muset prostě vydržet, jako všichni."
Snažil jsem se jí ze všech sil vysvětlit, jak to bylo se mnou a Saneem, ale nebylo tak snadné to vyjádřit, jak bych si představoval. Naštěstí se zdálo, že to Odine pochopila. "Jo, to chápu," broukl jsem. Viděl jsem, že ji to vážně trápí, představa, že by své bratry mohla také ztratit. "Snad se vám to poštěstí," kývl jsem a chvíli mlčel, myslel na vlastní bratry - na toho, kterého jsem nikdy nepoznal, na toho, který utekl i na toho, který mne prakticky vychoval a potom jsme se rozloučili s hořkosladkými pocity v srdcích.
"Připravná na trochu magie?" vytrhl jsem se téměř násilím z myšlenek. "Vlastně... bys mi mohla trochu pomoct. Chci už delší dobu něco zkusit, ale potřebuju na to někoho druhého. Přísahám, že to nebude bolet," dušoval jsem se a přimhouřil oči. S důkladným soustředěním jsem ze země nechal vyrůst několik dlouhých, přiměřeně širokých listů. "Natáhni tlapku," instruuoval jsem Odine, pokud tedy byla ochotná se do mého experimentu zapojit a nemyslela si kdoví co, "chci zkusit, jestli bych ji zvládl ovázat jen pomocí magie." Dělat to tlapami a tlamou bylo totiž vždycky strašně, strašně zapeklité.

221

Odine nad tím uvažovala dost moudře, aspoň z mého pohledu. "Určitě. Hlavně s tím není kam spěchat, lesy určitě nikam neodejdou," pravil jsem s jistotou, která mě okamžitě donutila uvažovat, jestli jsem to náhodou nezakřikl. "Teda... Doufám," zahleděl jsem se na moment nervózně ke stropu, jestli neuslyším, jak stromy vytrhávají kořeny ze země a štrádují si to někam pryč. Ale byl klid, až na neutichající kvílení větru.
"Jo, zní to... zákeřně," zavrtěl jsem hlavou, tuhle magii bych na vlastní kůži okusit opravdu nechtěl. Představa neviditelnosti byla ovšem lákavá, byly chvíle, kdy jsem si zmizet vážně přál. Myšlenky, naproti tomu... "Tyjo, nevím, jestli bych chtěl znát myšlenky ostatních. Kdoví, co bych se dozvěděl? Třeba bych se pak některejm vlkům ani nemohl kouknout do očí, když bych věděl, na co takhle normálně myslí," zauvažoval jsem nad tím. Ne, radši budu žít ve sladké nevědomosti. "Ne? Ty u nás byly právě úplně nejběžnější. Vlastně, zemi bych ti mohl i ukázat. Stejně potřebuju trénovat."
Cukly mi koutky, když si Odine postěžovala, že cesta k dospělosti strašně trvá. "Jo, celou věčnost, že? Je to divný, když jsme vlčata, čas se hrozně vleče, ale jen co vyrostem, najednou jako by se někam úplně ztrácel," zavrtěl jsem hlavou. Čím jsem byl starší, tím víc mi přišlo, že roční období prostě letí kolem mě v divočejším a divočejším tempu.
Měl jsem pocit, že Odine nedokážu sdělit to, co mám na mysli. Bylo to k vzteku. Proč jsem nedokázal najít správná slova? Nakrčil jsem zamyšleně čelo. "Ne, to já neříkám, že mi to nevadí, nebo že se to musí stát i vám, jen... Nevím. Asi to je jedna z těch věcí, co se prostě někdy stanou. S bráchou se máme rádi," tedy doufal jsem, že o tom stále můžu mluvit v přítomném čase, "ale nemohli jsme zůstat spolu, protože ať by to bylo jakkoliv, jeden z nás by nebyl tak spokojený, jak by si představoval. Nevím. Prostě-" Bezradně jsem máchl tlapou, naštvaný sám na sebe. Připadalo mi, že se akorát točím v kruhu.

220

Odpoutat se od toho, co je známé, bylo vždycky těžké. Ale Odine za svůj domov prohlásila celý tenhle obrovský kraj, takže se možná od ničeho ani odpoutávat nikdy ani nebude muset - měl jsem dojem, že v Galliree se dá najít cokoliv, co by si vlk mohl přát. "To máš fajn. Mnohem víc možností, než když si vybereš jen jeden les," uchechtl jsem se lehce, i když mně ten jeden les s mýtinkou a moje nora bohatě stačily. Ne, že by cokoliv kromě nory bylo doopravdy moje. Spíš to tu patřilo daňkům. Jen aby je tady v mrazech někdo nechodil žrát, napadlo mě. Z toho se mohlo vyklubat slušné morální dilema, ale prozatím jsem se tím raději moc nezaobíral.
Jestli se někdy bude chtít podívat na poušť a na moře, to už bylo na Odine. Prozatím se však viditelně těšila spíš na moment, kdy objeví svoji magii. "Ovládat vlky?" podivil jsem se. S ovládáním emocí už mě seznámila Islin - to se mi moc nezamlouvalo, hlavně, když to někdo zkoušel na mě, takže jsem nebyl moc nadšený z vyhlídky, že existují vlci, kteří umí ovládat i cizí těla. "Neviditelnost zní fajn, to by se mi taky někdy líbilo," souhlasil jsem. "Většinu z těchhle magií jsme doma vůbec neměli. Jen myšlenky, i když ty tam byly jednou z těch vzácnějších. Nejčastejší byly ty nejzákladnější - voda, vítr, země a oheň." I moje vrozené iluze patřily mezi neobvyklejší magie a z mého pohledu i mezi ty nejméně užitečné.
Odine si byla celkem jistá, že ji bratři také budou hledat, což rozhodně zvyšovalo šance, že se zase shledají. "Brzo budete už dospělí vy a pak si to můžete zařídit, jak budete chtít," broukl jsem a povyprávěl vlčici něco o svém bratrovi. Jenže ji to docela vzalo. "Já... neřek bych, že to je úplně hrozný. Šel si za tím, co měl rád. Já měl zase to svoje. Někdy se to tak stane, že se cesty rozejdou," pokrčil jsem rameny. Mrzelo mě to, to ano, ale nevnímal jsem to jako tragédii.

219

"No, víš co, když jsme byli malí, taky jsme nevěděli, že to je jinde jiné. Nic jiného jsem tehdy neznal, asi jako ty," objasnil jsem Odine, jak jsme to vlastně mohli v poušti vydržet. Možná bych odešel už dřív, kdybych věděl, jaký může být okolní svět... ale úplně jsem tomu nevěřil. Doma byly věci, které mě tam držely připoutaného. "Myslím, že na úplném jihu poušť bude, ale nešel jsem se tam podívat," dodal jsem ještě, kdyby se někdy chtěla jít přesvědčit, jaké to na poušti vážně je. "To bych taky rád věděl," zamručel jsem. Proč je moře slané, na to jsem nikdy nepřišel. A že jsem měl docela dost času o tom přemýšlet, když jsem se po něm plavil přes průliv na kusu dřeva a slaná voda byla všechno, co jsem měl kolem sebe.
"Ty se na to fakt těšíš, co?" zeptal jsem se pobaveně. S Odine šili všichni čerti, jen aby svoji magii už měla. Až bych se trochu bál, co s ní bude provádět, až ji skutečně dostane. "Je nějaká, kterou bys chtěla?" Možná se místní vlčata můžou narodit i s nějakou divnou magií, kterou jsme doma ani neměli, napadlo mě. Dávalo to smysl a vůbec bych se tomu nedivil.
"Hmm, chápu," broukl jsem. Z těch řečí o rodině jsem byl trochu nesvůj, ale zase to bylo jednodušší tím, že Odine byla vlče a sama měla rodinnou situaci všemožně zamotanou. S někým jiným bych měl nejspíš větší problémy se takhle bavit zrovna na toto téma. "Snad se to podaří. Jestli budou hledat i bratři... pak by to mělo vyjít," snažil jsem se znít pro jednou optimisticky, i když jsem věděl, že jen málokdy plány vyjdou, jak si je malujeme.
"No... ne tak úplně. Trochu asi jo?" Zavrtěl jsem se. O Saneovi jsem jí říct asi mohl. To nebyla jedna z těch nejbolestivějších částí mého příběhu, kterým jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. "Sane - můj starší brácha - má prostě toulavý tlapky. Vypravil se na cesty, ale já v té době nechtěl, takže... jsme se rozloučili a od té doby se neviděli." I když mi chyběl, neměl jsem o něj velký strach. Jestli si někdo uměl poradit v každé situaci, byl to právě on.

218

"Poušť... no, není to tam zrovna super," potřásl jsem hlavou. "Je tam hlavně spousta písku a prachu, vyprahlá hlína, pichlavé rostliny, moc tam neprší, takže je těžký tam najít vodu. U nás bylo taky hodně skal, kde žilo dost nebezpečných zvířat. Třeba štíři a jedovatí hadi. Nebo pumy," stáhl jsem tlamu do tenké linky, neboť bylo nemožné myslet na pumy, aniž bych si vzpomněl na osud své nebohé matky. "A moře je jako jezero, ale mnohem, mnohem větší. Voda v něm se nedá pít, protože je hrozně slaná." Odine nic z toho nejspíš zatím neznala a nedovedla si ani představit, jak se v těch končinách bez magií vlastně žije. "Je to prostě... Vlci si tam umí poradit i jinak." Pořád jsem si nezvykl na to, jak moc někteří místní vlci na magii spoléhali. Ne, že bych kouzla úplně zatracoval, sám jsem doufal, že se mi povede pár užitečných naučit, ale místy mi přišlo, že kvůli tomu vlkům zakrňuje mozek.
Ohledně Odininy rodiny se zatím dalo pouze doufat. Dokud se počasí neumoudří, nemohli jsme nic podniknout. Na magii měla podle svých slov vážně ještě čas, dokud nepřijde léto. "To uteče," protáhl jsem si tlapy dopředu a zívl. Kéž by to tak vážně bylo, těšil jsem se na teplejší počasí.
Poslouchal jsem, co Odine povídá o své rodině, která skutečně byla hodně zamotaná. "To jste měli těžký," nakrčil jsem čelo. Bylo zvláštní, jak dokázala mluvit o smrti své matky bez jakéhokoliv pohnutí - snad to vypovídalo víc, než cokoliv ostatní o tom, že tam ty rodinné vztahy byly zkrátka... ne úplně pevné. Až na ty mezi sourozenci. "Rodiče vám to teda pěkně zamotali. Ale aspoň bráchy se můžeš držet, ne?" Toho, který neodešel s matkou a potom neskončil s bláznivou tetičkou. Uh.
Pokývl jsem hlavou. Nechtít se vracet za tátou... tak to jsem úplně chápal. Doufal jsem, že z toho mého už jsou jen kosti, které supi ožrali do běla. "Jo. Taky se mi doteď stýská po bráchovi," povzdechl jsem si - kde se asi Sane toulal? A jakou armádu vlčat už teď musel mít? Pořád jsem doufal, že se třeba někdy objeví a poví mi všechny šílené historky z cest, jako vždycky. Jenže to bylo nejspíš naivní. "Ale ty tvoje nakonec najdem. Věřim tomu."

217

"Jo, tohle je Gallirea," kývl jsem, nenapadlo mě, že to Odine nemusí vědět. Ale jestli doteď nic jiného neznala, proč by měla? "Pod Supími horami. V poušti, v kraji který leží až za mořem," objasnil jsem jí trochu víc, odkud pocházím. Byla to místa, kde se pohádkám nedařilo a sny o lepší budoucnosti umíraly mladé. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, nic takového. Bylo tam pár vlků, kteří uměli ovládat magii, ale zdaleka ne na takovém měřítku, jako tady. Tady je to úplně... jiný svět," pokrčil jsem rameny.
Odine samozřejmě i ve svém útlém věku nějakou zkušenost s magií měla. Tady se jí vyhnout zkrátka nebylo možné, vyvěrala snad ze samotné země a vířila vzduchem, který jsme dýchali. "Třeba najde někoho, kdo takovou magii má," nadhodil jsem a přejel Odine zkoumavým pohledem. "To asi jo, nejspíš máš ještě pár měsíců čas," odhadl jsem. Asgaarská smečka ale skýtala aspoň malou naději. Mohli jsme se tam poptat, až přestane nejhorší počasí. "Moc daleko to není, mnohem blíž, než hory."
Přišla řeč na rodiny, což nebylo pro mě úplně příjemné téma. Možná ani pro Odine ne. Nechtěl jsem ji ale úplně odbýt. Být vlče a nemoci nic udělat s tím, co se kolem vás děje a často ani s tím, co se děje s vámi, vážně nebylo to nejlepší období života, ať už vlci s bezstarostným dětstvím tvrdili cokoliv. "Většina rodin je nějak zamotaná. Někdy i ty, co vypadaj úplně normálně," podělil jsem se s ní o závěr, ke kterému jsem došel postupem času. Všude byla nějaká tajemství, spory, něco, o čem všichni věděli, ale nikdy nemluvili... Odininy rodinné vztahy ale byly rozhodně jedny z těch zamotanějších. "Já vím," povzdechl jsem si a položil si hlavu na přední tlapy. "Rád bych ti poradil, ale nevidím do toho." Chvíli jsme pak jen tak tiše odpočívali.
"To... to-totiž, nemyslím, že bys je musela úplně opustit," zakoktal jsem se. Nevyjádřil jsem se asi úplně dobře - jaké to překvapení. "Jen... můžeš si najít i, no, svý vlastní místo. Svůj vlastní domov. Ale neznamená to, že bys musela rodinu úplně vystrčit ze života." Ale otázka na to, proč bych opouštěl svou rodinu byla až pro mě až příliš osobní. Tohle byly věci, o kterých jsem jen tak nemluvil. "Nechci o tom mluvit," zamručel jsem a podíval se stranou. "Nešlo to prostě jinak." V té době už mi z rodiny stejně moc nezbylo. Všechno se rozpadlo na tisíc malých kousků, které nikdo nikdy nemohl poskládat dohromady. Tím méně já sám.