Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 7/10 - Varja

Doufal jsem, že to vážně dokážeme hodit nějak za hlavu. Šok z toho, že se po mě někdo bez varování vrhnul, pomalu vyprchával a s ním i vztek. Jen to nepříjemné provinilé hlodání kdesi v hrudníku se mě drželo i nadále, tak jako vždycky, když jsem se nezvládl ovládnout.
Huňáč se přes to přenesl úspěšněji, aspoň na povrchu - zněl mnohem spokojeněji a celý se culil, když prohlašoval, že ho těší. Působil přátelsky a když zachraňoval náhodné kolemjdoucí, zřejmě měl dobré srdce. Tyčil se nade mnou jako hora a já se teď snažil na něj příliš neokounět. Někteří huňatí vlci byli pod zplihlým mokrým kožichem pomalu podobné vychrtliny, jako já, ale Varja byl... no, urostlý. Probohy, Regisi, chovej se normálně aspoň pět minut, můžeš?
Nezdálo se, že by měl nějaký zvláštní zájem se vody z kožichu zbavovat. Byla mi zima, jen jsem se na něj koukal, i když počasí už začínalo být letní a byla pravda, že někoho s takovou srstí se trocha vody asi příliš nedotýká. Pokrčil jsem rameny. "Jak myslíš. Seveřan, co?" přimhouřil jsem krátce oči a doufal, že se nepletu a nedělám ze sebe osla. "Bral jsem to podle sebe, ale hádám, že pro tebe to je jen... hm, osvěžení." Sedl jsem si na lehce písčitou zem na břehu a čekal, až i moje vlastní srst pořádně doschne.

Červen 6/10 - Varja

Vlk se rozhodl, že má slova přijme a alespoň se už dál neomlouval, za což jsem byl celkem vděčný. Nevěděl jsem, jak dlouho bych to ještě vydržel. Stačilo, že pořád vypadal jako nakopnuté štěně, voda z něj kapala v provazech, jak se asi bál i oklepat. Abys na něj znova neřval, hrdino, přisadil si štiplavý hlásek v mojí hlavě. Nejradši bych se zahrabal do písku a zůstal tam.
Samozřejmě se mi vzápětí povedlo plácnout další věc, kterou jsem nechtěl. Nebo jsem to aspoň nemyslel tak hrubě, jak to ve výsledku vyznělo. Mohutný huňáč začal vysvětlovat, proč jsem vlastně byl v právu si na něm vylévat svůj vztek, což jsem ani v nejmenším nebral. Jenže jsem nemohl čekat, že to pochopí. Měl jsem své vlastní důvody, které jsem mu ale na potkání vykládat nemínil. "No dobře. Začnem znova, jako bysme se teď potkávali prvně," povzdechl jsem si nakonec. Už jsem to nechtěl omílat. Stejně jsme se nikam nedostávali.
Vlk se představil jako Varjargar. Bylo to zvláštní jméno. Podobně huňatí vlci kupodivu podobná mívali často. Musela to být nějaká seveřanská věc. "Regis," sdělil jsem mu svoje jméno na oplátku a kývl hlavou. A pak jsem se napůl usmál, napůl ušklíbl, když jsem sledoval kapky vody, jak pořád kanou z jeho těžké srsti: "Nechceš se otřepat? Promiň, ale nemůžu to vidět, ještě si něco uženeš." Profesionální deformace, pravděpodobně.

Červen 5/10 - Varja

Vlk, který stavbou těla připomínal spíše malého medvěda, se dál tvářil jako kupička neštěstí. Skoro jsem si přál, aby se naštval, trochu se bránil. Bylo by to pak jednodušší. Rozhodně bych se cítil míň blbě kvůli tomu, že jsem na něj řval. Jenže on tam jen tak stál, obraz naprosté mizérie a zahanbení a já nevěděl, co mu mám říct. Aspoň jsem se přehraboval v brašničce, abych se na něj nemusel dívat.
"Rozumím. Dobře jsi udělal. Nebudem se předhánět o to, čí to byla víc chyba, jo?" navrhl jsem, takovouhle diskuzi jsme mohli vést klidně donekonečna a na to jsem neměl vážně ani v nejmenším náladu. Trochu jsem se ale zase načepýřil, když prohlásil, že mám právo na něj řvát. "Ne. Ne, to teda nemám. Tak se chovají akorát idioti, co se neumí kontrolovat. To po sobě necháš každýho řvát?" plácl jsem a hned si přál, abych to mohl odříct nebo nejlépe aby mě bohové nikdy neobdařili darem řeči. "Teda-" začal jsem, ale nenapadalo mě, co by mělo přijít potom. Nechal jsem brašničku brašničkou a kecl si na zadek.

Červen 4/10 - Varja

Jak jsem na něj hulákal, velký vlk jako by se zmenšoval. A jakmile jsem se začal trochu uklidňovat, jako obvykle jsem se zastyděl za svůj emocionální výlev. Sevřel jsem pevně čelisti. Nechtěl jsem být... takový. Mentální obrázek otce, který řval a kopal do všeho a všech kolem se neodbytně dral do mojí mysli. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel na chvíli dech, než jsem ho ze sebe dlouze vyfoukl. Věděl jsem, že to vypadá praštěně, ale potřeboval jsem se ovládnout.
"To je jedno. Nic se nestalo, neřeš to," zahučel jsem k vlkovi a otřepal si zmáčený kožich. Docela jsem se bál, že jsem si nabral vodu i do brašničky. "Nic jsi mi neudělal, je to... V pohodě," blábolil jsem poněkud mechanickým tónem, jak jsem se snažil nenechat do hlasu proniknout zbytky svého vzteku.
Odvrátil jsem se napůl od mamutího vlka, popošel dál od vody a začal dolovat ven veškerý obsah své věrné brašny a rozkládat ho na suchou zem. Jako zázrakem se zdálo, že do ní voda nenatekla. To mě uklidnilo asi víc, než cokoliv. "Chtěl jsi jen pomoct, jak říkáš. Neměl - bych na tebe kvůli tomu řvát," zamrmlal jsem tiše. Co kdyby pak už příště radši nezachraňoval nikoho, kdo se vážně topí? Byla by to pak i moje vina?

Červen 3/10 - Varja

Velký, mohutný vlk mnou smýkal jako kusem hadru, ale když jsem po něm chňapnul, hnedka mě pustil. Málem jsem upadl do vody, jak jsem to nečekal. Šplouchl jsem na mělčině, stěží nabral zpátky rovnováhu, ale už to bylo asi stejně jedno, protože jsem měl kožich z větší části mokrý. S naježenou srstí jsem vypadal jako zmáčená krysa. "Netopím? No jasně, že se krucinál netopím! Ale málem jsem se utopil, když jsi mě popadnul!" pustil jsem se do něj, a to pěkně hlasitě. Pořád ještě mi srdce mlátilo až někde v krku a nedokázalo pochopit, jakto, že ještě bije.
Vlk vypadal zdrceně, sklápěl hlavu a mrmlal vysvětlení svého počínání, která ještě přilívala olej do vzteklého ohně, který se mi rozhořel v nitru. "Kde jsi prosímtě viděl, aby mrtvola stála na nohou?" prskl jsem a couval ke břehu, kdyby ho náhodou ještě napadly nějaké jiné skvělé nápady. Pořád jsem frkal, v čenichu mě pálilo, jak jsem si tam nabral vodu z jezera. Nespouštěl jsem z vlka oči. Co byl zač tenhle šílenec?

//Jižní Galtavar

Delta div že radostí nevyletěla z kůže. Trošku jsem se bál, jestli jsem se neunáhlil. Jestli toho náhodou nebudu litovat? Ale je mladá, jasně, že je do všeho nadšená. Třeba má talent, uklidňoval jsem se. Mladá vlčice byla sice poněkud... intenzivní, ale bylo v tom zároveň cosi milého. Kvůli tomu jsem ji neposlal k šípku. Mohl jsem to s ní přece aspoň zkusit. "Jasně," opáčil jsem prostě a máchl ocasem, na podobně výbušné projevy nadšení mě neužilo. "Jak pro koho, asi. Někomu to jde líp, někomu hůř, ale když se budeš snažit, naučíš se to."
Chvíli na mě koukala a pak se vytasila s otázkou, která mě přiměla se zarazit. Nevědomky se mi srst lehce naježila. "Moje máma umřela," opáčil jsem stroze. O minulosti jsem se bavit vážně nechtěl, tím méně o rodičích. Mámu a tátu, co se mají rádi, jsem neměl asi nikdy. Možná, že se rádi měli, ale tak pošahaným a dysfunkčním způsobem, že to vyšlo nastejno, jako by se nenáviděli. Možná ještě hůř. A co se týkalo těch spřízněných duší... "No. Když si to myslíš, třeba na tom něco bude. Třeba se to ještě nějak projeví," pokrčil jsem rameny. I kdyby spřízněné duše existovaly, určitě bychom na to nepřišli takhle rychle, ne?
"No dobře, dobře, určitě existují i smečky, kde to funguje jinak. Ale jak to v nich funguje, nebo v té tvojí, o tom já nic nevím. To už musíš zjistit sama," zavrtěl jsem hlavou, nedokázal jsem nijak vydedukovat, jaký je doopravdy ten Etney nebo jak to u nich doma chodí. I když jsem nepředpokládal, že by si smečka držela vlky, kteří jen jedli těžce nabytou kořist, spali v úkrytu a nepřiložili přitom tlapku k dílu.
"Však už jdem," zavrtěl jsem hlavou a v hlase mi zazněl náznak smíchu. Že by ta její energie byla nakažlivá? Hm, to asi ne. "Hele, nebude si nikdo myslet, že tě unáším, že ne?" zeptal jsem se ještě s nervózně vrženým pohledem přes rameno směrem k lesu. Držel jsem se poblíž jezera, aby nehrozilo, že se připleteme do cesty lovící smečce a splašenému stádu. Delta to jako nebezpečí zřejmě nevnímala. "Viděla jsi někdy losa? Je asi tak stokrát větší, než vlk, když na tebe stoupne, byla by z tebe placička. Tamhle nějak zběsile pobíhaj, tak půjdem radši okolo," objasňoval jsem.
Jak nebe světlalo, začaly z něj padat dešťové kapky. Přineslo to trochu osvěžení od dusného vzduchu, což byla celkem úleva. Nebylo to ale ideální, protože jsem domů chtěl zamířit přes hory. Bude to tam pěkně klouzat, pomyslel jsem si, zatímco jsem nás vedl k řece a pak ve vhodném místě i přes ni. Rozhodl jsem se, že to risknu. Obcházet kolem by trvalo věčnost. "Teď bacha. Půjdem přes hory a skály budou klouzat, nerad bych ti to léčitelství předváděl v praxi už teď," varoval jsem Deltu a doufal, že se někde nezabije. Nebo že se nezabiju já.

//Zrcadlové hory

Delta mluvila a mluvila. Její zvědavost zdánlivě sahala o něco hlouběji, než jsem myslel, protože vyslovila přání se naučit více. Ba dokonce přání, abych ji rovnou vzal do učení. "To jsem a mám," potvrdil jsem s pokývnutím. "A... mohl bych tě něčemu přiučit. Proč ne," pokrčil jsem rameny, nebyla by první a nejspíš ani poslední. Už jsem něco málo ukazoval Alastorovi, Odine, snad i vlci v Sarumenském hvozdu se ode mě něco naučili. I když učedníka jsem si spíš představoval jako někoho, kdo za mnou všude běhá, bydlí v mém lese a zasvětí tomu většinu svého času. Jinými slovy tak, jako jsem se kdysi učil já. Přejel jsem Deltu pohledem a usoudil, že se to nějak vyvrbí. Třeba ji to přestane bavit, až jí ukážu pár základních bylinek. Nebo třeba taky ne.
Co se týkalo spřízněných duší... byl jsem k tomu jaksi skeptický. "No... hele, já nevím. V tomhle se zrovna nevyznám. Ani nevím, jestli na něco takovýho věřím," potřásl jsem hlavou. Možná někdy dřív, když ještě můj život vypadal úplně jinak. Předtím, než jsem tolik ztratil.
Sledoval jsem Deltu a poslouchal, jak mluví o smečce. Prý si také dělala, co ji napadlo. "To bude asi tím, že ještě nejsi dospělá. Jakmile vyrosteš, musíš plnit nějakou funkci, alfy ti poroučejí, výše postavení vlci šlapou po krku-" Sklapl jsem dřív, než jsem stačil říct něco hloupého. Nebo hloupějšího. Můj protismečkový postoj už musel být jasný. "Třeba je ta tvoje smečka jiná," uzavřel jsem neohrabaně.
Delta vyjádřila touhu podívat se na můj les. Neměl jsem nic proti tomu. "Jestli se vážně chceš učit bylinkářství, stejně by bylo nejlepší začít tam. Mám tam už nějaké zásoby a taky malou zahrádku na mýtince." Zahleděl jsem se přes pláň. V dálce splašeně dusalo losí stádo a slyšel jsem nějaký povyk. "Stejně bude lepší vypadnout. Kdyby nás pošlapal los, bylinky to nespraví," protáhl jsem obličej a vstal. Jít přes pláň by bylo hloupé, takže jsem to vzal okolo jezera a doufal, že přežijeme.

//Mahtaë sever

Červen 2/10 - Varja

Příjemná, chladivá voda mi omývala tvář a celou hlavu. Cítil jsem se hned mnohem líp, krásně osvěženě. Vyfoukl jsem z plic všechen vzduch a teprve, až když jsem to už nemohl vydržet, jsem se vynořil nad hladinu. Tedy, chtěl jsem. Právě v tu chvíli se však ke mně přihnal nějaký šílenec a vrhnul se po mě. Z ničeho nic. Naprosto bezdůvodně. Tak jsem se lekl, že jsem ani neměl čas přemýšlet o nevinném důvodu, proč by něco takového mohl udělat.
Plácl jsem sebou do vody a snažil se vykroutit z jeho dosahu. Okamžitě jsem začal kolem sebe zběsile kopat nohama a ohnal jsem se po domnělém útočníkovi zuby. Prskal jsem při tom všem na všechny strany vodu, kterou jsem si nabral do čenichu a tlamy při tom leknutí. "Hej! Hej! Koukej mě pustit! Co jsem ti udělal?" vrčel jsem, prskal, najednou jsem byl celý mokrý jako krysa a vůbec jsem netušil, která bije. Abych pravdu řekl, docela jsem zpanikařil. Kdyby mě ten vlk chtěl zavraždit, určitě by to zvládl.

Červen 1/10 - Varja

Sotva slunce vstalo, už se začalo činit. Od samého rána byl den horký a dusný. Teplo mi nevadilo, ba naopak jsem si ho užíval a spokojeně nastavoval záda hřejivým paprskům. Těšil jsem se na léto. Žádné studené tlapky a ofouknuté uši, měl jsem pocit, že se mi konečně teplo dostává až do morku kostí. Ať jsem chtěl nebo ne, svého pouštního původu jsem se zbavit nedokázal. Byl jsem jako ještěrka, co chytá každý sluneční paprsek.
Co mi ale vadilo víc bylo to nesnesitelné dusno. Vzduch byl těžký a jakoby hustý, měl jsem pocit, že protlačit ho do plic dá větší práci. Z toho parna jsem byl rozmrzelý, otupělý a mírně, avšak vytrvale, mě pobolívala hlava. Tenhle typ vedra zrovna nebyl mou představou ideálu.
Nešel jsem žádným určitým směrem, ale tlapy jako by mne samy od sebe zanesly ke známému jezeru. Nestěžoval jsem si, nemohl jsem říct ne troše osvěžení. Došel jsem až k vodě a pomalu se napil. Byla průzračná a studená, snad mě i trochu probrala. Chvíli jsem jen tak tajtrlíkoval na břehu a kopl do vody pár oblázků, ale potom jsem se rozhodl i trošku namočit. Když už jsem tady... Dobrouzdal jsem se až do místa, kde mi bylo jezero téměř po břicho. Dál jsem nešel, nechtěl jsem si přece zmáčet brašničku. Byl tu ale ještě jeden způsob, jak se zaručeně osvěžit. Zhluboka jsem se nadechl, vrazil hlavu pod vodu a držel ji tam, až mi od čenichu začaly jít k hladině bublinky. Ani mě nenapadlo, jak by to mohlo připadat náhodným kolemjdoucím.

Začínal jsem si už na podobné reakce zvykat. V tomhle kraji byly úplně běžné - neznalost a zvědavost jdoucí tlapu v tlapě. Ne, že bych si chtěl nějak zvlášť stěžovat. Bylo to nepochybně lepší, než kdyby to Delta odsoudila jako blbost a zbytečnost.
Máchl jsem ocasem a pokrčil rameny. "Asi to tak můžeš říct. Víc se mi líbí slovo léčitel," řekl jsem, doktor mi znělo divně a nebyl jsem si ani jistý, jestli plně chápu, co znamená. Z Delty se ovšem hrnuly další a další otázky. "Mohla bys, ale předtím by ses musela hodně naučit. Je to velká zodpovědnost, nejde si hrát s bylinami a se zdravím vlků jen tak halabala," varoval jsem ji důrazně. "To by někdo mohl přijít k úhoně."
Mladá vlčice v tom měla jasno. Překvapeně jsem zamrkal, kdy vyhrkla, že jsme spřízněné duše. Že nás určitě k sobě přivedl osud. "Jo?" tázal jsem se poněkud skepticky. "Jak se to pozná?" Nic jsem asi proti Deltě neměl, ale že bych se s ní cítil zrovna osudově spřízněn jsem taky tvrdit nemohl. V jednom ale byl hovor s ní užitečný, všiml jsem si, že mě ta divná posedlost pomalu opouští. Aspoň, že tak.
Kývnutím hlavy jsem jí schválil rozhodnutí příštího pobudu kousnout do nohy a pak už jsem se jal vysvětlovat svůj vlastní způsob života. "Nemám. Nemám pocit, že bych ji potřeboval." Hlavně jsem nikdy necítil, že bych mezi ostatní vlky dokázal zapadnout. Spřátelit se s nějakou smečkou byla jedna věc, ale doopravdy v ní žít a fungovat... z toho mi naskakovala husí kůže. "Přesně tak. Chodím, kdy a kam se mi zachce. Je to fajn," škubl jsem rameny, otázky ovšem nebraly konce. Vypadalo to, že koncept tuláků je Deltě úplně neznámý. "No... co. Mám tam svou noru, bylinkovou zahrádku a to mi stačí. Všechno ostatní najdu kolem. Ne všichni musí žít ve smečkách, někomu víc vyhovuje svoboda."

It wasn't a very good day. It's never a good day when you have to dig a grave. And digging a small grave is even worse. Less work, sure, but it's still a thousand times worse. A million times worse. At least for me.
It's not like you could've done anything, I told myself - and that was certainly true. After a cougar attacked such a young pup, it was frankly a wonder there was anything left for us to bury at all. I was a healer, not a miracle worker. Or a necromancer. The little one was long gone by the time his hysterical mother led me to him. No, there was nothing anyone could have done. Not that it made me feel much better.
Now the mother was gone too. Not dead, I mean, she just left. Somehow I managed to calm her down enough for her to tell me where she lived. I walked her to the edge of the forest and hoped the rest of her family would take care of her now. There was nothing I could do for her, either. I wasn't good at stuff like that. What was there to say? After going through something very similar, I still believed there was not a goddamn single thing anyone could tell you to make you feel better.
What a great old world we live in, I smiled grimly to myself as I was walking away. That whole family is going to be ruined, just like that. There was no moral to it, no reason. Certainly no god's will or anything. Life is fragile and we are all doomed. That's all.
I sighed. I felt like crawling into some hole in the ground where I could ponder the unfairnes of life and maybe cry a little. Instead I walked on, kind of hoping I run into someone with a nosebleed or a headache or a sprained ankle. Someone I could actually help. Make both myself and them feel a little less doomed today.

Nedivil jsem se, že Delta neví, co názvy, které jsem ze sebe vysypal, značí. Stejně jsem si trochu povzdechl. Jednou potkám někoho, kdo to vědět bude, a pak se jich chytnu a už nepustím, ať to je kdokoliv. Nevzdělanost místní vlčí populace byla opravdu do nebe volající, ale Delta za to samozřejmě nemohla. "Jsou to bylinky," řekl jsem. "Rostliny, co ti můžou přijít jako obyčejný plevel, můžou fungovat proti nejrůznějším neduhům a nemocem vlčího těla." Ale netušil jsem, jestli by tohle Deltu nějak více zajímalo. Už jen těch pár slov o bylinkaření trochu uklidňovalo napětí uvnitř mě, ale pořád jsem se cítil divně a přál jsem si, aby to už skončilo, než vyletím z kůže. Bylo to jako... svědění na místě, kde se nemůžete poškrábat. Nakonec by to vlka dohnalo k šílenství, tím jsem si byl jistý.
"No. Jo. Ale znamení čeho?" pokrčil jsem rameny. Podle mě to bylo akorát tak znamení toho, že jsme si oba vyšli na vycházku ve stejný čas, ale třeba v tom opravdu viděla něco více. Zamračil jsem se, když mi popisovala, co se přihodilo jí a její mladší kamarádce. "Snad jste ho aspoň kously do kotníku," odfrkl jsem si s nemalou dávkou pohrdání. Ať už jsem byl jaký chtěl, aspoň jsem si mohl gratulovat, že nepatřím mezi takovýhle póvl.
Delta zvesela mlela pantem o své smečce, o svých plánech všechny potkat a o cedrech. Byla dost ukecaná, ale zas tak moc mi to nevadilo, znamenalo to, že já nemusím tolik mluvit. Nad její otázkou jsem se ale suše uchechtl. "Chraň bůh, jen to ne. Já moc smečkový typ nejsem, radši se toulám, i když jsem si našel domov v jednom lese, kam se vracim."

Vlčice se dál zubila na celé kolo, ale naštěstí se aspoň rozhodla, že mou osobní bublinu bude respektovat. Trochu. "To by bylo bezva," odsouhlasil jsem a trochu se uklidnil, snad nehrozilo, že se po mě bude chtít vrhat a nějak mě ožužlávat nebo objímat nebo tak něco. Vždycky jsem byl z kontaktnějších vlků dost nesvůj, hlavně když to byli cizinci.
Co se ale týkalo brašničky, padli jsme si do noty. "Právě, na to je úplně ideální!" kývl jsem a v očích se mi přece jen rozsvítila určitá jiskra radosti. "Teď... v ní mám tuším jahodník, podběl a plicník," zamyslel jsem se, co jsem momentálně nosil s sebou. Chtělo by to trochu doplnit zásoby. Nechtěl jsem se spoléhat jen na magii země - sice byla užitečná, ale byl jsem pořád skeptik. Kdykoliv to mohlo přestat fungovat.
Delta prohlásila, že mám štěstí. Úplně jsem si tak nepřipadal, ale byl jsem ochoten si vyslechnout, proč si to myslí. "No tak to je... náhoda," řekl jsem pomalu, když mi sdělila, že se taky snaží s ostatními seznamovat. Mně k tomu ale vedly úplně iracionální důvody, což jsem si nechal raději pro sebe. Pořád tu ale byla naděje, že když se zakecám s Deltou, třeba časem na ten svůj stupidní nápad zapomenu. "Co?" vyjevil jsem se. "Nevim, jak moc jsem fajn, ale vlčata fakt netopím. Za to snad jsou plusový body, i když by to měla být spíš samozřejmost," zavrtěl jsem hlavou. Některá individua, co chodila po světě, jsem opravdu nechápal.
"Neznáš vlastní smečku?" plácl jsem okamžitě, než jsem se stačil zarazit. Nevyznělo to zrovna nejlíp. "P-promiň, jen mi to přijde trochu... zvláštní," vykoktal jsem ve snaze to co nejlépe uhladit. Asi to ale dávalo docela smysl, podle toho, co jsem se dozvěděl záhy. Delta tam nejspíš nebyla až tak dlouho, i když teď už moc malým vlčetem nebyla. Dostala se tam, nenarodila? To mě taky zaujalo, ale nechtěl jsem moc vyzvídat. "No. To je fuk. Třeba... časem potkám někoho z ostatních, kdo tam žijou. Pod těmi cedry musí být pěkně, ne? Moc často se nevidí," přejel jsem pohledem obdivně stromy, které se tyčily nedaleko.

Vlčice měla z našeho nečekaného setkání legraci. Obyčejně bych se tomu asi taky zasmál, ale momentálně jsem měl v hlavě takový šílený chaos, že jsem toho ani nebyl schopen. Musel jsem vypadat jako ukázkový podivín a suchar. "Jo, asi jo," řekl jsem akorát, ale koutky mi ani nezacukaly.
"Vlastně přesně nevím," přiznal jsem. Nevěděl jsem, koho konkrétně hledám a snažil jsem se vymyslet, jak říct, o co mi jde, aniž by to vyznělo hrozně. Stačilo, že si o mě Lalie určitě myslela, že chci její mámě provést kdoví co. Nechtěl jsem si začít vytvářet kolem sebe takovou pověst. Nechápal jsem, co se to se mnou poslední dobou děje, ale přál bych si, aby už to skončilo.
Stáhl jsem uraženě uši dozadu. "Já se nebojím!" ohradil jsem se okamžitě. "Jen nemám rád, když se ke mně ostatní cpou moc blízko." Zvědavé čumáky často schytaly nějakou tu ťafku. Naštěstí pro vlčici jsem k násilí příliš neinklinoval. Ale pochválila moji brašničku, což jsem považoval za plus. "Jo, je super," zamával jsem poprvé taky trošku ocasem. "Hodně se toho do ní vejde! Víc, než by se mohlo zdát."
Rád bych se zakecal o brašničce a o bylinkách a zapomněl úplně na posedlost, která mne sem přivedla, jenže to nešlo. Pořád mi to hlodalo v hlavě. "Cedrová smečka," zopakoval jsem po Deltě, která se pohodlně usadila do trávy a položila otázku, která se skutečně nabízela. "No, víš, ne tak... úplně, ne. Snažím se, tak nějak, hmm, asi... poznat vlky, co kolem žijou?" Všemožně jsem se to snažil obcházet, abych nemusel napřímo říct, že hledám vlčice, abych se přesvědčil, jestli se mi líbí nebo ne. To znělo totiž naprosto šíleně. "Chci se trochu zorientovat ve smečkách. O Cedrové jsem ale nikdy neslyšel," dodal jsem ještě. Byla to taky pravda. Zmapovat ostatní smečky v okolí už jsem chtěl dávno. Jen jsem nečekal, že se k tomu nakonec dostanu takhle. "Žijete tu dlouho?"

Stál jsem tam v určité křeči, protahoval obličej a hryzal se zevnitř do tváří. Netušil jsem, co mám dělat. Věděl jsem, co by bylo rozumné rozhodnutí - tedy sebrat se a zmizet, než si mě někdo všimne, zalézt hluboko do své nory a zkusit se vyspat z téhle divné posedlosti, ze které nic dobrého nemohlo vzejít. Jenže hlas rozumu se ozýval tichounce někde hluboko uvnitř. A než měl šanci získat navrch, cosi se přihodilo.
Z ničeho nic se přede mnou rozplácla mladá vlčice. Vůbec jsem si nevšiml, odkud se vzala. Byl jsem tak hluboko zabraný sám v sobě, až jsem úplně nadskočil. "Č-čau," vykoktal jsem a zamrkal. Válela se po zemi a chechtala se jako pominutá. No, hledal jsem vlčice a jednu jsem našel, ne? Akorát, že tohle bylo spíš takové odrostlé vlče. Zase tak mimo jsem nebyl. "Já jsem tě tady asi taky nečekal," řekl jsem, protože mě nenapadalo, co jiného na to odpovědět.
Samozřejmě se hned zajímala, co tady dělám. "No, já jsem se jen tak- hledal jsem-" Ale než jsem ze sebe vykoktal nějakou přijatelnou výmluvu, už se zajímala o moji brašnu. Taky mě až trochu moc očuchávala, takže jsem o dlouhý krok couvl. "To je brašnička a nevím, jestli existujou ještě další, ale předpokládám, že jo. Takže třeba budeš mít štěstí." Já tu svoji dostal od ducha, ale to jsem takhle na potkání vykládat nehodlal.
Jedním dechem se mi pak představila jako Delta. Mluvila vážně hodně rychle a bál jsem se, že to začne být brzo vyčerpávající. Ale mohlo by to být i užitečné. Třeba se toho hodně dozvím. "Já jsem Regis, potulný bylinkář a léčitel. Tady v tom lese je smečka?" vychrlil jsem vlastní otázku, než mě upovídaná dorostenka stihne znovu předběhnout.