Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borovicová školka přes Plamínek

Opustil jsem borovicový les a spolu s ním i Morghanu. Naše setkání skončilo společně se zimou. Slunce konečně nabralo trochu síly a když se mi na paloučku začalo opírat do kožichu, bylo to aspoň pořádně poznat. Spokojeně jsem paprskům nastavil tvář a užíval si, jak mi vyhánějí mráz nekonečné zimy z těla. Konečně. Sníh už se povaloval jen na těch nejstinnějších místech, ale z většiny zákoutí už ho slunce stačilo vyhnat. Země pod nohama byla měkká a vlhká a všechno se pomalu začínalo zelenat. Cítil jsem, jak mi ze srdce spadla velká tíha. Přežil jsem další zimu, kolo se otočilo a celý cyklus začínal nanovo. Nestěžoval jsem si. Jak jsem tak procházel přes loučku poblíž Sarumenského hvozdu, byl jsem zcela klidný a spokojený vlk.
Přesto mi v hlavě pořád tak trochu hlodalo, kam že to vlastně mám namířeno. Nedal jsem na kdejakou povídačku, ale viděl a zažil už jsem tady dost zvláštního na to, abych možnost bohů žijících mezi smrtelníky nezavrhoval. Ale... mohl jsem je skutečně potkat? Vážně? Mluvili by se mnou? Potřásl jsem hlavou. Pravděpodobně stejně nic nenajdu. Udělám si jen příjemnou okružní procházku, než se vydám domů a pustím se do své vlastní práce. Musel jsem to ale aspoň zkusit, čistě pro vlastní klid duše.

//Prstové hory přes Uhelný hvozd

Morghany důvěra v bohy a jejich rozhodování při rozdělování magie byla něčím, co jsem nedokázal sdílet. "Myslím, že v mým případě se bohové trochu sekli," zabrumlal jsem. Bylo říkat podobné věci rouhání nebo tak něco? Tlapa boží se nesnesla z nebe, aby mě rozmáčkla a umlčela, takže jsem pokračoval: "Je to iluze. Ale nikdy jsem se ji nenaučil moc používat. Možná mám moc malou představivost, země by se mi určitě hodila víc," pokrčil jsem rameny a odtáhl se rázně od vlčice, která se ke mně cpala až příliš blízko.
"No... Ten starý bylinkář byl vlastně celý žhavý do toho mít někoho, koho může učit úplně od začátku. A taky dalšího poskoka, co mu může chodit na bylinky," sdělil jsem Morghaně zase svoji zkušenost a koutků tlamy se mi dotkl letmý úsměv. S Montem jsme se něco naběhali po kopcích a lesích a hledali cokoliv, na co si Heron zrovna vzpomněl. Samozřejmě nám to ani jednomu nevadilo. Byly to možná ty nejlepší časy mého života.
Potřásl jsem hlavou a vrátil se do reality. Ani jeden z nás o kožich nakonec nepřišel, ale tu poznámku o mutantovi jsem si měl možná odpustit. Tak trochu, ale určitě ne tak, jak si myslíš, pomyslel jsem si, ale kousl jsem se do jazyka. Neměl jsem ani v nejmenším v plánu Morghaně říkat o daňkovi. "Jasně že ne, tak jsem to nemyslel," zakoulel jsem očima, jako by řekla úplnou pitomost a pak už jsme se pustili do společné práce s magií.
Bylo to docela náročné na soustředění a nešlo to úplně jako po másle, ale ve finále bych si troufl to nazvat úspěchem. "Neříkej mi, abych nemrmlal," ohradil jsem se jen tak mimochodem, skoro jsem v tu chvíli Morghanu neposlouchal. Skoro to asi mohlo vypadat, že jsem na ni tím odvarem zaútočil úmyslně, ale mé vysvětlení bylo přijato. Aspoň zdánlivě. Vlčice trpělivě držela, i když jsem dobře věděl, že to není nikterak příjemné (i když s vypalováním se to srovnávat zcela jistě nedalo). Na konci ale rány vypadaly čistě. Mělo by to být v pořádku. "To jsem rád," střihl jsem ušima, když Morghana poznamenala, že i otok na nich polevil. "Ha, třeba si tě tedy ještě někdy odchytnu," odfrkl jsem si, ale spíš bych jí přál, aby mým morčetem nemusela být.
Naše shledání se každopádně chýlilo ke konci. Mráz pominul a jaro se hlásilo o slovo, takže bylo na čase jít dál. Morghana musela za svými bratry a já se musel zase pustit do práce, ale nejprve jsem chtěl něco prověřit. "Měl bych se vrátit do svého lesa, ale nejdřív se chci zastavit na jihu, zaslechl jsem tam cosi o nějakých... divných úkazech," potřásl jsem hlavou, říkat, že jsem slyšel o tom, že tam sídlí bůh, mi pořád přišlo poněkud neuvěřitelné. Dokud to neuvidím na vlastní oči, stavěl jsem se k tomu s pochybnostmi.
"Tak...jo, tak se asi rozloučíme," řekl jsem neohrabaně a protáhl si hřbet. Sám jsem si dopřál ještě kousek srnky na cestu, ale příliš jsem se už nezdržoval. "Rád jsem tě poznal," řekl jsem upřímně, bylo to zvláštní setkání, ale ne nepříjemné. "Hodně štěstí s hledáním bratrů. Oni se někde určitě vyloupnou," popřál jsem jí a kývl hlavou na rozloučenou. "Tak... se měj," máchl jsem naposledy ocasem a zamířil na okolní louky. Nevěděl jsem, co přesně jdu hledat, ale tušil jsem, že to poznám, až to uvidím.

//Liliový palouk přes Plamínek

Procházel jsem po lese, když jsem zaslechl to strašné zavřeštění. Krev mi ztuhla v žilách. Znělo to, jako když někdo někoho vraždí! Na chvíli jsem strnul. Celý les ztichnul, šokovaný tím křikem... A pak se to ozvalo znovu. Neváhal jsem už ani chvíli a rozběhl jsem se tím směrem, co mi tlapy stačily. Byl jsem připravený, že budu muset přeprat nějakého násilníka, který by mě pravděpodobně taky zavraždil, kdyby doopravdy chtěl, ale přece jsem to nemohl nechat jen tak. Čekal jsem všechno možné, ale když jsem doběhl na mýtinku mezi stromy, uviděl jsem jenom osamocené vlče, které poulilo oči na něco na zemi a nadechovalo se, aby znovu zaječelo.
"Hej, hej, notak, mrně, už nekřič, co je ti?" vyhrkl jsem, než prcek stačil spustit další sirénu. "Co se to děje? Co se to se mnou děje?" zaúpěl místo toho a vrhl se ke mně. Než jsem stačil cokoliv dělat, zabořil mi čelo do srsti na plecích. "Jenom... klid," vypravil jsem ze sebe dosti zaraženě. Neviděl jsem na vlčeti nic podezřelého, nezdálo se být zraněné ani nějak zanedbané. Vlček byl prostě jen vyděšený k smrti. "Řekni mi, co se stalo a nějak to vyřešíme, dobře?" "Já- Já- Já se rozpadám," zaúpělo mi vlče do kožichu. "Rozpadám se na kousky, prosímvás, udělejte s tím něco, já nechci umřít!"
Přejel jsem malého vlka opět pohledem, tentokrát důkladněji, od hlavy k patě, ale ani tentokrát jsem si nevšiml ničeho podezřelého. "Aha, no a- Jaký kousek ti upadl?" zeptal jsem se opatrně, trochu jsem se bál, jaká bude asi odpověď. "Je to támhle na zemi," ukázal vlček tlapou na místo, kam předtím tak zíral, aniž by se tím směrem sám podíval. Ať mu upadlo cokoliv, už to nejspíš nechtěl nikdy vidět. Vymanil jsem se z jeho blízkosti a se zatajeným dechem jsem to vyrazil prozkoumat. Sklonil jsem čenich k zemi, kde na polštářku z mechu ležel... Mléčný tesák. Vypustil jsem dech z plic a málem se rozesmál. Až v poslední chvíli jsem se kousl do jazyka, malý vlk opravdu vyšiloval a nechtěl jsem se mu ještě smát.
Otočil jsem se zpátky k němu. Seděl tam, kde jsem ho nechal a vypadal jako hromádka neštěstí, z očí se mu koulely slzy jako hrachy. Přišlo mi ho najednou vážně líto, musel skutečně věřit, že umře, že se rozpadne na kousky. Vrátil jsem se za ním a lehce ho postrčil čenichem. "Nemáš se čeho bát. Vypadl ti zub. To je úplně normální, naroste ti místo něj jiný, větší a silnější." Vlček si otřel tlapou nudli z čumáku a zvedl ke mně veliké, vyjevené oči. "Jo?" tázal se podezíravě. "Jasně. Každému jeho první zuby vypadnou. Hele," otevřel jsem tlamu, aby si mohl pořádně prohlédnout moje dospělácké zuby. "Vidíš? Mě taky vypadly a místo nich mi narostly tyhle nové. Ty už ti potom vydrží celý život." "Ale... ale- Ale to je hrozný, já nechci ztrácet zuby," popotáhl, ale vypadalo to, že se mu značně ulevilo. Ztrácet zuby bylo možná hrozný, ale stokrát lepší, než se rozpadnout postupně na kousky. "A jsou to jenom zuby? Neupadnou mi třeba i nohy, nebo uši, nebo ocásek?" "Jen zuby," ujistil jsem ho. "Je to nepříjemné, ale už to přežily generace vlků před tebou. Taky to zvládneš."
A tu jsme zaslechli z lesa volání. Někdo tam chodil a volal na lesy. "To je máma, musím jít za ní," vyskočilo vlče čile na nohy. "Já jsem utekl, aby se nemusela koukat, jak se rozpadnu," dodal poněkud zahanbeně, ale hned zase zašvihal ocáskem. "Dík, pane. Tak nashle!" "Čau," broukl jsem za ním a sledoval, jak rychle peláší mezi stromy. S tichým uchechtnutím jsem zavrtěl pobaveně hlavou. Děti.

Březen 2/10 - Keziah

Hleděl jsem trpělivě pod vodu a snažil se zahlédnout nějakou rybu poblíž, abych se ideálně nemusel zmáčet úplně celý. Všechny určitě nespaly. Dál na jezeře se občas ozvalo plesknutí, jak některá chňapla nad hladinu, ale zatím jsem neviděl žádnou poblíž. Notak, notak, přemlouval jsem ryby v duchu. Plně jsem se do toho zabral.
Přítomnost někoho dalšího jsem začal vnímat až po chvíli, uvědomil jsem si ji snad jen vteřinu předtím, než vedle mě promluvil tichý hlas. Polekaně jsem nadskočil a couvl od vody. Hřbet se mi lehce naježil a prudce jsem se otočil směrem, odkud to přišlo. Postávala tam mladá vlčice s převážně tmavým kožichem. V nočním šeru skoro zanikala. "U všech bohů, málem jsem měl z tebe smrt," odfrkl jsem si. Bušení mého srdce se pomalu ukliďnovalo, ale hleděl jsem na ni pořád poněkud podrážděně. Copak to bylo normální, takhle se k někomu připlížit? A má na sobě nějaké peří, nebo se mi to jen zdá?
Chvíli jsem si říkal, že se prostě urazím a nebudu s ní mluvit, ale pak jsem přece jen trochu splaskl. "Nějaký tam budou," povzdechl jsem si s pohledem upřeným přes jezero. "Asi jich tam bude fakt hodně, ale nechtějí připlavat blíž. A já se zas nechci máchat, takže..." pokrčil jsem rameny. Bylo to marný. Jak přilákat ryby blíž?

Březen 1/10 - Keziah

Vzduch byl stále poměrně chladný, ale už nebylo nejmenších pochyb o tom, že se blíží jaro. Za to jsem byl nesmírně vděčný. Když jsem si přejel čenichem po boku, přišlo mi, že by se dalo na moje žebra zahrát jako na xylofon. Bylo potřeba se zase trochu vykrmit. Nadějí na rozložitou, svalnatou postavu jsem se vzdal už někdy v prvním roce života, ale nemusel jsem kolem chodit jako hromada klacíků obalená rezavou srstí.
Stmívalo se a já si to namířil k jezeru. Dostal jsem chuť na pořádně vypasenou rybu. Jen jestli se mi ji při měsíčku podaří ulovit. Spaly všechny ryby v noci, nebo byly některé noční? O zvyklostech rybího života jsem toho věděl pramálo, ale tohle asi zjistím brzy. Zaparkoval jsem se na písčitém břehu jezera s předními tlapami už ve vodě, zatajil jsem dech a zahleděl se pod vodu. Temné vlčí siluety opodál jsem si prozatím vůbec nevšiml, zahloubaný ve vlastních myšlenkách.

Jak jsem ji tak poslouchal, musel jsem jí dát za pravdu. Hrátky s ohněm také nepřipadaly k tomu nejzodpovědnějšímu, co vlk mohl dělat, ale myšlenka náhodného testování bylin na náhodných kolemjdoucích byla... znepokojivá. Přinejmenším. "To by nemuselo být pěkný," odsouhlasil jsem. "Aspoň jsi dostala do vínku něco, co ti sedí," usoudil jsem - čím delší dobu jsem s ní trávil, tím jsem si byl jistější, že oheň je pro Morghanu vyloženě ideálním elementem.
Zavrtěl jsem na její otázku hlavou. Téma rodiny a minulosti mě úplně moc netěšilo, ale naběhl jsem si sám, když jsem se začal vyptávat. "Vůbec. Začal jsem se učit až na cestách, od jednoho starého bylinkáře a- a jeho vnuka," zaškobrtl jsem lehce, když přišla řeč na Monteho. Potřásl jsem hlavou ve snaze zase seřadit svoje myšlenky a přestat zabíhat kdoví kam.
"Leda bych se rozhodl vyškubat i ten tvůj, kožich za kožich," potřásl jsem hlavou s těžko potlačovaným uchechtnutím. Narazil jsem na vážně zvláštní společnost, ale nemohl jsem si stěžovat. "Ale řekl jsem si o to sám, takže bych si asi nemohl moc vyskakovat."
Zázraky heřmánek sice nedovedl, ale věděl jsem, že Morghaně pomůže i tak. Pokud se mi povede můj pokus - což bylo hodně velké pokud. Ale začínal jsem možná těm magickým blbostem přicházet na kloub, protože výsledek nebyl vůbec katastrofální. Morghana nad tím vyjekla, až jí přeskočil hlas hodně zvláštním způsobem. "No, už to tak vypadá. Poslední dobou jsem spoustu věcí, jak se zdá. Čím dýl tu žiju, tím větší je ze mě mutant," zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nic nedávalo smysl. Svou vrozenou magii jsem ovládnout nedokázal, ani kdybych se stavěl na uši, ale už jsem přišel na dvě další, které mě poslouchaly. Tři, když do toho započítám daňka, který byl ale trochu zvláštní případ. "Co myslíš tím taky?" chtěl jsem ještě vědět, než jsem ji poprosil o trochu ohně.
Tu jsem taky dostal, jen o něco větší, než jsem čekal. "Pffuf," vyfoukl jsem polekaně z plic vzduch a bublina se mi málem zase rozpadla. Tentokrát se však naštěstí jen nebezpečně zaklepala a vyšplíchlo z ní pár kapek. "Bohové, my jsme dvojka, to by jeden pohledal," zamrmlal jsem si pod vousy, ale i když jsem měl pochybnosti o magických schopnostech nás obou, nějak to fungovalo. Nakonec. "Takhle to je fajn," kývl jsem na Morghanu, když místo divoké exploze udržovala malý, krotký plamínek. Voda se pomalu ohřívala. Po chvilce jsem ji opatrně čenichem zkontroloval a naznal, že to je tak akorát. Ne vřelé, ne studené. Příjemná vůně heřmánku se teď vznášela kolem nás. "Tak jo, stačí, díky za asistenci." Přešlápl jsem a začal se znovu soustředit.
Udržovat vodní bublinu byla jedna věc, ale teď bylo potřeba s ní zase začít manipulovat. "Ukaž mi ty rány," pobídl jsem Morghanu a oddělil část heřmánkového odvaru z většího celku. Něco se opět vyžbryndalo na zem, ale ne moc. Menší bublina doletěla vzduchem k Morghaninu zranění... a němotorně se na něj rozplácla. Šplíchlo to na všechny strany a já sebou škubl. Nemohlo to být příjemné. "Kruci, promiň, takhle to fakt zkouším poprvé." Druhý pokus už dopadl lépe. Nechal jsem odvar po ráně pomalu stékat, aby měl šanci ji opláchnout a vyčistit. Opatrně, soustředěně a bez dalších incidentů jsem očistil kousance na Morghanině těle, mlčky, jak jsem se zabral do vlastní práce. Jakmile jsem si byl jistý, že mě magie poslouchá, zaplavil mě ten známý klid a třepotavé potěšení kdesi v hrudi - tohle jsem znal, v tomhle jsem byl dobrý a mohl jsem tím někomu pomoct. Nakonec troška odvaru zbyla i pro mě, abych si mohl omýt připečené místo, ve kterém bolest už postupně polevovala. Kritickým okem jsem pak zhodnotil výsledek. "Tak. Snad by se to teď mělo pěkně hojit bez nějakých komplikací, když dáš pozor, aby se ty rány znovu neotevřely. Dík, žes mi dělala pokusné morče," střihl jsem ušima k vlčici a hluboce si vydechl. Používání magie bylo dost náročné na soustředění, jak jsem na to nebyl zvyklý.

Bolest přišla nečekaně, bolest jako lék - a s ní i odpovědi na mé otázky ohledně Morghaniny rodiny, které mě alespoň trochu rozptylovaly. Jak vidno, byl jsem se svými domněnkami někde úplně mimo. Jako obvykle. Až jsem se sám sobě divil, že si tohle odhadování radši rovnou neodpustím. Aspoň se ale nezdálo, že by se mi povedlo vlčici urazit, takže se to dalo asi označit za ještě celkem úspěšný den. "Jo tak," pokýval jsem hlavou a sám se trochu uchechtl, když se ona rozesmála. "Není to pro každýho, to je fakt, i když to je třeba v rodině - myslím, že vlastního bratra bych nepřinutil pořádně si prohlédnout ani blbou pampelišku, i kdyby na tom třeba závisel jeho život." Ale i když jsem se tomu zasmál, u srdce mě bolestivě bodlo. Poslední dobou jsem o Saneovi mluvil nějak moc a jen jsem si tím připomínal, jak mi všichni ti, kteří zůstali kdesi ztracení, chybí. Jenže o některých z nich jsem mluvit nedokázal vůbec... a to taky nepomáhalo. Na moment jsem byl rád za palčivou fyzickou bolest, která byla teď a tady a nedovolila mi se zatoulat kamsi hluboko dovnitř sebe sama.
"Nepochybně," odfrkl jsem si, pořád trochu ublížený, že se jí povedlo mě takhle zaskočit, ale bylo to hotovo a to bylo hlavní. Ušklíbl jsem se na ni: "Vsadím se, že nejsi ani z půlky tak ráda, jako já." Opálit si kožich byla jedna z věcí, které se mi ještě nepovedlo si způsobit a doufal jsem, že to tak i zůstane. Jestli na sobě i dál necháš experimentovat kdejakýho žháře, tak těžko.
Nejdřív jsem myslel, že mě Morghana odmítne, ale překvapila mě. Přiznala svoje zranění a svolila, že si pomoct nechá. "Mohlo by," i když kdyby byli kojoti vzteklí, byli jsme už teď oba mrtví a dělat by se nedalo nic - ale to byly myšlenky, které jsem si ponechal pro sebe. Navíc mi vzteklí nepřipadali, jinak bych se k nim ani nepřiblížil. "Přinejmenším to pomůže, aby se ti tam nedostal nějaký zánět. Na to je heřmánek dobrý." Otočil jsem se, abych začal lovit čenichem v brašničce, ale pak jsem se zarazil. "Taky zkusím jeden experiment, jen- jsem to nikdy nedělal, takže nevím, jestli-" Pokrčil jsem rameny a radši se do toho rovnou dal.
Přivřel jsem oči a soustředil se. Cítil jsem v sobě už delší dobu zvláštní pnutí, pokud šlo o vodu. Něco mě k ní divně táhlo, přesně jako když jsem začal odhalovat schopnosti magie země. Chvíli se nedělo nic, ale potom se pomalu, pomaličku začala přímo před mýma očima formovat bublina čisté vody sesbírané z okolí. Protože všechno tálo, nebyla o ni nouze. Tak jsem se vlastního úspěchu polekal, že mi půlka mojí krásné bublinky chlístla zpátky na zem, rovnou na čumák. "Ah, k čertu," odfrkl jsem si, otřel si tlapou zmáčenou tvář a tentokrát už s větší jistotou přitáhl do vodní koule ještě trochu víc. Chvíli jsem na své dílo udiveně hleděl, nechápal jsem, kde se ve mně tohle pořád bere, ale začínal jsem si zvykat, že tohle jsou otázky, na které se odpovědí nedočkám. Vylovil jsem z brašničky poslední svazek heřmánku a strčil ho do vznášející se bubliny, ve které zůstal plavat.
Snažil jsem se svému mozku zabránit, aby se příliš podivoval nad tím, jak to je celé na palici, protože pak by se mohlo všechno rozpadnout. "Hmm, vadilo by ti tu vodu trošku přihřát?" napadlo mě a odvážil jsem si spustit z koule oči dost dlouho na to, abych zamžoural na Morghanu. "Ne moc, ale líp se to pak vylouhuje."

Morghana mým pochybnostem příliš neulevila. "Bezva," utrousil jsem suše, když jsem slyšel, že už se jí pár vlků opálit podařilo. Nakonec to ale vyznělo, že její úspěsnost není až tak špatná. Měla to natrénované na bratrch, podle všeho. "Rozumím, no... aspoň v tom máš praxi," usoudil jsem, i když jistá část mého nitra se děsila. To se jí vážně svěříš do tlap? Vážně?
Začínal jsem si zvykat, že když tu zmíním slovo léčitel, setkám se povětšinou s reakcemi plnými úžasu. "Jo, dá se to tak-" Ale Morghana už pokračovala a nadšeně vykládala o svém tátovi bylinkářovi. To mě zaujalo. "Takže jsi z léčitelského rodu, huh?" Co bych dal za něco takového! "Asi v tom je určitá dávka talentu... A hlavně hodně, hodně procvičování," poušklíbl jsem se trochu pobaveně, to jsem věděl moc dobře z vlastní zkušenosti. Naklonil jsem hlavu ke straně, když se zmínila o ohni jako souputníkovi bylinkářů. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. "Hm... něco by na tom mohlo být," usoudil jsem zamyšleně. "Tam, kde se já učil, byl oheň docela vzácný a vlastně jsme ho využívali jen k vaření odvarů, takže s ním takovéhle zkušenosti nemám." Co by mě asi mohli naučit Morghanini otcové? Najednou mě zamrzelo, že tu žádné další léčitele, s kterými bych si mohl vyměňovat zkušenosti, neznám. Kdoví, třeba se něčemu přiučím i od samotné Morghany. Nebo... skončím s vypálenou pleškou.
Už bylo asi pozdě vycouvat. Dloubnutím si mě nasměrovala, jak potřebovala a než jsem se vůbec nadechl a stačil se nějak mentálně obrnit, ucítil jsem téměř nesnesitelnou bolest. "Jaaau!" vyjekl jsem automaticky a jen myšlenka na plešku mě donutila najít v sobě vůli neucuknout. V čenichu mě zašimral pach spálené kůže, který jako by se mi lepil na patro. Byla to velice rychlá operace, ale připálené místo dál bolelo a tepalo. "Jo, žiju," opáčil jsem k Morghaně a sedl si zpátky do sněhu. "Copak jsem měl šanci? Než jsem mrknul, už jsem se smažil. Ty se s tím teda nemažeš," zavrtěl jsem hlavou a začal natáčet hlavu, abych si obhlédl, jak rána dopadla. "Ale vypadá to dobře," usoudil jsem po chvilce. Ne, že by to bylo nějak pěkné na pohled, ale už nehrozilo, že by se rána znovu otevřela. "Tak... dík," vzhlédl jsem k ní, když jsem byl hotov s očumováním sám sebe.
Přejel jsem vlčici pohledem. "A ty jsi na tom jak? Nemáš nějaká zranění? Vypálit ti to nedokážu, ale něco bych třeba svedl. Mám u sebe nějaký heřmánek, ten je dobrý na urychlení hojení."

Po jídle hned svět vypadal veseleji, přestože stále ležel pod hlubokou sněhovou pokrývkou. Možná jsem si to jen nalhával, ale zdálo se mi, že možná ty nejkrutější mrazy trochu polevují. Že bychom se blížili konci zimy? Nechtěl jsem si dělat přehnané naděje, ale trošce toho doufání jsem se neubránil.
Morghana tvrdila, že to už dělala stokrát, i když její dodatek mě úplně neuklidňoval. Co to přesně mělo znamenat? "Kolika chudákům jsi přitom opálila půlku kožichu?" zajímalo mě, ale už jsem byl vlastně napůl rozhodnutý, že jí to dovolím. Co už? Aspoň to nebyla magie na čtení myšlenek nebo pohrávání si s emocemi... Na to bych se jako pokusný králík už nenabízel. Tohle mě ale celkem zajímalo. Chtěl jsem vědět, jaké to má výsledky.
"Nejsem baba, jen chci nejdřív vědět, komu se svěřuju do tlap," odfrkl jsem si a překvapeně zamrkal, když jsem oheň spatřil dokonce i na jejím jazyku. "Já se většinou věnuju léčitelství pomocí bylinek, s ohněm úplně kámoš nejsem. Zatím, aspoň. Třeba mě přesvědčíš," přiměl jsem se k uchechtnutí, i když jsem byl z toho nadcházejícího pražení docela nervózní. "Tak... jo, do toho, ať to je za mnou," povzdechl jsem si a nastavil se Morghaně, aby měla ránu pěkně na očích.

Vypálí? Nastražil jsem se zájmem uši, ale kousl jsem se do jazyka a mlčel. Prozatím. Protože o nějakém kouzlení nemohla být ani řeč, dokud si oba trochu neodpočineme a nenabereme síly. Morghana vypadala, že každou chvíli odpadne a já se rovněž necítil nijak svěží. Celé tělo mě bolelo a volalo po jídle a odpočinku. Naštěstí jsme už na nic z toho nemuseli čekat dlouho.
Zahryzl jsem se do ztuhlé srny, ale sotva jsem pozřel jedno sousto, Morghana chtěla vědět, jak chutná. Pokrčil jsem rameny. "Je studená a chutná jako srna," odvětil jsem stručně, protože jsem skutečně neměl fantazii na květnaté popisování příchuti zvěřiny. Olízl jsem si čenich. "V tuhle chvíli mi přijde jako nejlepší srnka, jakou jsem kdy jedl," dodal jsem. Snad by mi v ten moment ale chutnalo jako mana nebeská cokoliv, jen, když se to dalo pozřít. I tuhá stará srnka byla mým neskutečným hladem povznesena na pětihvězdičkový pokrm.
Brzy se i vlčice dala do jídla a moc jsme toho nenamluvili, zatímco jsme byli soustředění na zahnání hladu. Hned mi bylo líp, cítil jsem, jak se mi do těla vlévá nová energie. "Jo, mnohem," otočil jsem se k Morghaně, která taky hned vyhlížela živěji. A vrátila se ta její zvláštní nabídka. Lákavá. A děsivá. "No- Už jsi to ale někdy dělala, že ano?" ujišťoval jsem se. Sám jsem to nikdy nezkoušel, neměl jsem totiž jak. V tuhle chvíli mi to ale přišlo jako nejlepší řešení, i když jsem měl docela nahnáno z toho, že by na mě měl zase někdo zkoušet magii. Jenže co jiného dělat? Tahal jsem sice v brašničce bylinky, ale momentálně mi byly platné jako mrtvole kožich, když jsem nemohl v tomhle mraze ani sehnat vodu. Další věc, co bude potřeba do příští zimy dořešit, připsal jsem si na mentální seznam. Něco bych určitě vymyslet dovedl, pravda. Ale pokud tu byla snazší možnost- "Vlastně jsem ani nikdy pořádně neviděl, jak se to dělá, i když už jsem o tom slyšel," přiznal jsem.

Shodli jsme se, že ani jeden z nás asi neumře. Tedy, ne v nejbližších chvílích. Stejně jako Morghana jsem se naklonil ke kojotovi. "Vypadá docela v pohodě," usoudil jsem. "Až na to, že je hubený jak vyžle." Což byla patrně více vina zimy a hladomoru, než nějaké choroby. "Stejně by to ale chtělo ty rány očistit, až zastavíme." Zrovna jsem se o tom před nedávnem bavil s Odine, nechtěl jsem riskovat nějaké svinstvo.
"Poradíme si snad i bez ohně," povzdechl jsem si, i když představa krásného oranžového plamene uprostřed téhle šedé zmrzlé pustiny byla moc příjemná. Těžko jsem ale po Morghaně mohl chtít, aby obětovala svoje poslední síly na něco takového. Oba jsme byli zmlácení a unavení, hrátky s magií mohly počkat, až se trochu posilníme.
Zaparkovali jsme se u vývratu, kde jsme se aspoň částečně mohli skrýt díky prohlubni v zemi a kořenům mrtvé borovice. Svalil jsem se na zem, vděčný, že je ta cesta za námi. "Jak je libo," nechal jsem Morghanu, ať se vydýchá a sám jsem se dal do jídla. Pustil jsem se do srny, která byla už celkem ztuhlá mrazem, ale to mi zase tolik nevadilo. Jen jsem musel vynaložit trochu víc námahy. Kojota zabila Morghana, takže jsem jí ho přenechal - stejně jsem nikdy jejich maso zrovna nemiloval, žral jsem je, jen když nebylo na výběr. Zatímco jsem si konečně plnil žaludek, oči mi těkaly všude možně kolem. Sledoval jsem, jestli si někdo nepřijde nárokovat naši kořist a pozoroval jsem i Morghanu, jestli to všechno v pohodě rozdýchá.

//Středozemní pláň

Ne, že bych zrovna z plného srdce děkoval vlčici za to, že chtěla srnku původně slíznout pro sebe a nejspíš jen vinou hloupého štěstí jsme se teď o ni neprali ještě mezi sebou, ale ona se úplně rozzářila. Tiše jsem si povzdechl. Co už. Osud nás zavedl k sobě, takže jsem prostě doufal, že jí v hlavě nepřepne a nerozhodne se nakonec, že chce všechno jen sama pro sebe. Stejně bych s tím asi nemohl nic dělat.
Stačil jsem se už trošku sebrat, podle všeho jsem ale vypadal na umření. "Asi trochu, ale přežiju to," snažil jsem se dohlédnout si na záda a zátylek (marná snaha, pochopitelně), kde skončilo nejvíc kojotích kousanců. V téhle blbé zimě si to ani neopláchnu, mrmlal jsem už v duchu, ale to budu řešit, až zmizíme z téhle planiny. "Jak jsi na tom ty?" chtěl jsem vědět, ale nepřišlo mi, že by z vlčice crčelo nějak moc krve, takže na tom snad nebyla o moc hůř. "Hmm, jo, to bude asi tou zimou. Na tohle podnebí nejsme dělaní." Zima mi totiž fakt byla, i když celá pravda o mém chování byla o něco složitejší. Tak třeba z nemalé části jsem byl v křeči i z vlčice samotné. Ale to nepotřebovala vědět, nebo ano?
Představila se jako Morghana, případně Higanbana, ale rozhodl jsem se raději držet toho prvního jména, neb jsem v něm viděl menší potenciál k přeřekům. "Taky," broukl jsem a pak se konečně chopil srnky spolu s vlčicí. Kojot nás následoval po sněhu zdánlivě sám od sebe. Znepokojivý pohled, ale tušil jsem, že s tím má co dělat vlčice. K lesu to naštěstí nebylo příliš daleko, protože cesta nikterak příjemná nebyla. Jak jsem zabíral, abych srnku utáhl, v ranách na hřbetě mi nepříjemně tepalo a táhlo. Bolelo mě vlastně všechno možné, teď, když ze mě vzrušení z boje úplně opadlo.
Brzy nás obklopily borovice a ještě, že tak. Mezi stromy tolik nefučelo a mráz se zdál snesitelnější. Zabrzdil jsem u kořenů jedné z vyvrácených borovic, kde se dal nalézt alespoň částečný úkryt a pustil jsem z tlamy studenou srnčí nohu. "Tady bysme mohli mít chvíli klid," usoudil jsem a doufal, že to tak bude. Pořád se mohl vyloupnout někdo, kdo by si rád dělal nárok na naši kořist. Proto jsem byl pro sežrat toho co nejvíc co nejdřív... nebo to možná bylo tím, že jsem už hladem skoro šilhal? Počkal jsem ale, co na naše stanoviště řekne Morghana.

Vlčice působila naprosto uvolněně, jako by měla nad celou událostí absolutní kontrolu od začátku do konce, jako by si to snad i užila nebo co. Já byl mezitím přesvědčený, že kdybych neměl naprosto prázdný žaludek, snad bych ze samých nervů hodil šavli. I když jsem se začínal pomalu uklidňovat, když teď bylo po všem a zrzka nevypadala, že by na hromadu mrtvých těl chtěla přidat i mě.
Ušklíbl jsem se. "Dík za upřímnost," utrousil jsem. Snad si to ještě nerozmyslí. Obezřetnost byla určitě pořád na místě, ale stačilo se podívat kolem sebe, aby bylo jasné, že bít se mezi sebou by bylo zbytečností. "To fakt ne," odsouhlasil jsem jí. Mrazu tu nic nebránilo, aby se do nás vší silou zakusoval a kojoti se mohli vrátit každou chvilku, klidně ještě s posilami.
Chystal jsem se chopit srny a navrhnout, že zamíříme do některého z lesů poblíž, nicméně jsem se zarazil, když se vlčice začala zabývat mrtvými těly šakalů. Rozervala jim hrdla a teplá krev se vyřinula na bělostný sníh rozrytý po lítém boji. Strnul jsem sledoval, jak provádí jakýsi podivný rituál a jak se modlí k bohům. Krev se nakonec sama od sebe zvedla do vzduchu a snesla se na její kožich, který pokryla rudými značkami. Pro jistotu jsem o krůček couvl. Tohle bylo- No, bylo to rozhodně... něco. Něco, co jsem ještě neviděl a co jsem v nejmenším nečekal. Kousl jsem se do jazyka a rozhodl se, že bude lepší to nijak nekomentovat. Stačil jsem už dojít k závěru, že moje nová známost je tak trochu děsivá.
"J-jo. Tak jo. Jsem pro tu toho druhého nechat. Třeba se z něj nažere ještě někdo další," vzpamatoval jsem se celkem rychle, když na mě znovu promluvila. "Jsem Regis. Mimochodem," dodal jsem ještě, než jsem se vší silou zakousl do zmrzlé srny a začal ji snaživě smýkat po sněhu směrem k lesu, který nám mohl poskytnout aspoň nějakou ochranu.

//Borovicová školka

Zatímco jsem se vypořádával se svými kojoty, doléhal ke mně ryk a řev od strakaté. Teprve až když se mi povedlo vymanit od těch dvou, kteří se vrhli po mě, uviděl jsem, jaká spoušť se kolem ní nacházela. Kojoti, kteří si zahrávali s ní, byli oba mrtví, zatímco ti moji jen pochroumaní utekli. Tedy, až na toho, který pořád trčel mezi kořeny. Po krátké úvaze jsem ho propustil. Vypadal tak vytřeštěně, že jsem od něj nějaké problémy nečekal - a vážně, vzal tlapy na ramena, jak nejrychleji dokázal, sotva past kolem něj zmizela. Nejspíš nechtěl skončit jako jeho kumpáni, kteří leželi mrtví ve sněhu. Srna mu za to nestála.
Takže jsme tu zůstali jen dva. Vlčice se nade mnou tyčila, celá zkrvavená a já se lehce přikrčil. Měl jsem čekat problémy i od ní? Cítil jsem, jak mi ze zad a zátylku stékají do srsti pramínky krve. Stejně tak mi tekla červená i z rány na pleci. To byla asi ta nejhorší zranění, mohl jsem být rád, že to dopadlo takhle. I tak se mi docela klepala kolena. Snažil jsem se příliš okatě nelapat po dechu, nechtěl jsem před tou cizinkou vypadat vynervovaně, ale dařilo se mi to jen částečně. Bylo to dávno, co jsem se s někým porval. "Jo. Ty taky," opáčil jsem vlčici a kývl k mrtvým šakalům. Pořád jsem ji ale pozoroval obezřetně, se hřbetem lehce naježeným. "Dost jídla pro oba, nemyslíš?" nadhodil jsem, opatrně zkoušel, co má za lubem dál.

Mlátili jsme se s kojotem ve sněhu, ale pořádně to nebralo konce. Ani jeden z nás asi nebyl zrovna zkušený rváč a nedařilo se nám tomu druhému zasadit ránu, která by změnila průběh boje. K uším mi doléhalo vrčení i z druhé skupinky a potom křik flekaté vlčice. Všechen ten humbuk kojota trochu rozptýlil. Vypadalo to, že se snaží zjistit, jak jsou na tom jeho kumpáni, což mi konečně dalo šanci k lepší ráně. Pořádně jsem ho rafl za nohu a škubl. Můj sok sebou mrskl, nepřirozeně se zkroutil a cosi křuplo. Mladý kojot zavřeštěl a najednou to vypadalo, že se chce jen co nejrychleji dostat co nejdál ode mě. Pustil jsem ho, jen jsem ho ještě pár štípanci do zadnice ujistil, že se vracet nemá, než jsem se rozběhl na pomoc strakaté.
Byla s kojotem propletená v dost bídné pozici. Tři, kteří vypadali už trochu pochroumaně, sbírali síly k dalšímu útoku. Rychle jsem se rozhodl, že se nejdřív pokusím osvobodit vlčici. Ve dvou snad ten zbytek zaženeme lépe. Nenapadlo mě nic lepšího, než drapnout kojota za ocas. Vykvikl, strakatou pustil a ohnal se raději po mě. Ve stejnou chvíli mi na hřbetě přistál jeden z těch zbylých tří - nejspíš ten bez ucha, podle silného pachu krve. Zaryl mi tesáky hluboko do kůže. "Do háje!" zavrčel jsem vztekle a překulil se na hřbet, abych toho druhého uvěznil pod svou vahou. To však dalo prvnímu skvělou možnost se po mě vrhnout. Vážně jsem doufal, že se strakatá vypořádává s těmi zbylými dvěma.
Kojot mi šel po krku. Téměř bezmyšlenkovitě jsem nechal ze země vyrazit kořeny, které ho pevně obepjaly kolem boků. Vypadal rázem dost přiškrceně a zuřivě se snažil osvobodit. Bylo vidět, že mu to ještě nějakou chvíli potrvá, což bylo dobře, protože jsem měl plné tlapy práce jinde. Kojot pode mnou už se téměř osvobodil, uštědřil mi mezitím pár dalších kousanců, ale v tu chvíli už jsem viděl rudě. S vrčením a zuřivým odhodláním jsem se do něj pustil, padni kam padni. Brzy se už i on snažil vymanit. S dobře mířeným kousancem do stehna jsem ho vyprovodil a rychle se rozhlédl, abych zjistil, jaká je situace.