Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsme s bratrem odešli z pouště a dorazili po dlouhém putování do zelenějších krajů, proměnlivost a rozmanitost počasí byla jen jednou z mnoha věcí, které mne udivovaly a fascinovaly. Cítil jsem se po většinu času jako bych vstoupil do jiného světa, abych řekl pravdu. Místo rozpáleného písku mne pod tlapami šimrala zelená tráva, keře byly olistěné a zelené, rostly tu opravdové stromy a každou chvíli jsme narazili na potůček, říčku či jezírko. Nebylo to všechno jen růžové, samozřejmě, ale i tak jsem občas přemýšlel, jestli jsem náhodou neumřel a nepřišel do ráje.
V poušti se samozřejmě počasí také měnilo. Občas dokonce i zapršelo, jindy zase přišla písečná bouře a jediné, co jsme mohli dělat, bylo ležet v noře a čekat, až to přejde. Po většinu času však bylo hlavně horko, sucho a nic moc víc se očekávat nedalo.
Proto jsem byl během svého prvního roku mimo poušť počasím tolik fascinován. Byla spousta jevů, které jsem v životě nikdy neviděl a pokud ano, byly tak vzácné, že bych příležitosti, při kterých jsem je spatřil, spočítal možná na drápcích obou předních tlap. Když jsem kupříkladu poprvé viděl padat kroupy, příšerně mě to vyděsilo. Myslel jsem si, že musí přijít konec světa, když z nebe padá tvrdý déšť. Že jde o led jsem si tehdy ještě nespojil, neboť ten jsem taky neznal. Moje první zima byla vskutku časem zázraků, aspoň ve dnech, kdy jsem nebyl zalezlý v jeskyni v kopcích s nudlí u nosu.
Popravdě jsem hodně velkou část toho roku strávil s nudlí u nosu a Sane na tom byl dost podobně. Nebyli jsme vůbec zvyklí na chladnější podnebí, na častější výkyvy teplot ani na déšť, který byl mnohem častější a ne vždy se mu dalo schovat. Naštěstí jsme byli mladí a zdraví, takže jsme si zvykli - mé přátelství s léčiteli ovšem bylo také velice užitečné. Na podzim Sane nachladl tak strašně, že mu s ucpaným čenichem nebylo skoro rozumět a v krku ho bolelo, až jsme ho museli nutit do jídla. Což bylo v Saneově případě skutečně velice znepokojivé a nějakou tu chvíli jsem se bál, že můj drahý bratr leží na smrtelné posteli. Ale neležel. Dostal se z toho.
Podzim byla vlastně kapitola sama o sobě. Pokud jsem v létě obdivoval zelené listy stromů, které nebyly ani zakrslé, ani trnité, ale plně vzrostlé a nádherné, na podzim se mi úplně tajil dech. Barvy, které příroda dovedla vykouzlit, byly úžasné. Myslím, že tehdy jsem se definitivně rozhodl, že se do pouště už nikdy nevrátím, dokud budu mít jen sebemenší možnost žít někde jinde. Doma bylo všechno skoro jednobarevné. Červenohnědý písek, červenohnědé skály. Dokonce i naše kožichy byly povětšinou rezavé. Ale podzim? Oranžová, rudá, žlutá, zelená i hnědá křičely ze stromů, tančily ve větru, zrak z nich přecházel.
Jistě, postupně, jak jsem prožil v mírném pásmu další a další roky, jsem si na ty malé zázraky zvykl. Je to možná trochu smutné, jak i věci, které se nám zdály neuvěřitelné, dovedou zevšednět. Přesto mi ale pořád přináší určité potěšení třeba mlhavé ráno nebo nečekaná noční přeháňka. Věci, které se v poušti málokdy přihodily. Mimo nekonečné písky se svět zdá o tolik... živější. Plnější. V poušti bylo vše uzavřené do sebe, pichlavé a nepřístupné. Byl tam život, ale schovával se. Tady všechno bují, nic se neschovává. Počasí dělá divy, kouzlí s oblohou, hraje si s deštěm. Jeho proměny jsou o tolik barevnější, než doma. Jistě, jsem přistěhovalec s jemným kožichem, který si asi nikdy úplně nezvykne na zimu, ale stejně bych už za nic na světě nevyměnil tuhle proměnlivost, která mi dříve v životě zoufale chyběla, i když jsem to ještě nevěděl.

Černobílá vlčice byla z Deltina podrážděného chování viditelně nesvá. Moc jsem nechápal, co to mojí učednici najednou přelétlo přes čumák. Pokažený lov mě sice taky naštval, ale nebyl to konec světa. Vlčici s černobílým kožíškem bohužel ani jeden z nás nemohl příliš pomoci, ale třeba na to ještě přijdeme. Nakrčil jsem mírně čelo... Oblast se spoustou jezírek? Než jsem to vůbec stačil domyslet, ozvala se znovu Delta, která se evidentně chtěla nově příchozí co nejrychleji zbavit, aniž by jí pomohla. "Nemyslím si, že bys musela hledat někoho jiného," střelil jsem po hnědavé vlčici varovným pohledem. "Myslím, že jsem podobné místo už viděl, akorát to bylo poblíž Asgaarské smečky?" Možná i to mohlo nějak pomoct se zorientovat, kudy by se vlastně měla vydat, pokud se chtěla dostat domů.
Představili jsme se navzájem a zmínka léčitelství jí rozzářila očka novým nadšením. Zdejší mládež do toho byla hodně zapálená, jen co je pravda, ale pokaždé mi to znovu udělalo radost. Máchl jsem ocasem a otvíral tlamu, ovšem Delta mě opět předběhla a tentokrát už jsem to nehodlal přecházet mlčením. "Delto, můžeš mi vysvětlit, co máš za problém?" naježil jsem mírně krk. "Pokud vím, říkal jsem ti, že je léčitelství důležité umění, které tady dost upadá. A taky určitě chápeš, že posláním léčitele je pomáhat druhým - což vždycky neznamená jen hojit rány, ale i nenechat někoho bloudit nazdařbůh po světě, když se třeba ztratí. To k tomu taky patří, takže bych byl rád, kdybys přestala být tak zbytečně nepříjemná," potřásl jsem hlavou. Ne, že bych já byl zrovna sluníčkový vlk, ale tohle vážně bylo zbytečné. A navíc jsem to od Delty vůbec nečekal.
Otočil jsem se k Siberii a přejel ji pohledem. "Pokud se mi tady vy dvě neporvete, rád tě něčemu přiučím. Ale nejdřív bychom měli dokončit ten lov, jinak ze mě brzo bude jen kostra," zašklebil jsem se, když mi znovu zakručelo v žaludku. "Takže bych navrhoval, že se půjdeme podívat na druhou stranu mýtiny, jestli tam neskončily ty koroptve. Zkusíme si ulovit svačinu. Potom jsme měli s Deltou v plánu jít si prohlédnout moji noru. Tam mám většinu svých nastřádaných bylinek, takže bych vám je mohl ukázat a něco o nich povědět," shrnul jsem ve stručnosti, přejel pohledem z jedné vlčice na druhou a čekal, jestli budou ještě nějaké problémy a námitky. "Může být?"

"No... tak nějak postupně. Vlastně ani pořádně nevím, začalo se to projevovat skoro samo od sebe," pokrčil jsem lehce rameny. "Chce to si všímat, když se kolem tebe začnou dít podezřelý věci. Třeba já si všiml, že mi u tlap vypučela přesně ta kytka, na kterou jsem myslel a tak jsem zjistil, že tohle dokážu. Pak už to chce jen trénovat." K tomu se to všechno vracelo - k tréninku, opakování, učení se.
Přenesli jsme se přes daňky i přes Deltinu kamarádku, ovšem lov, který jsme započali, tak úspěšně nedopadl. Černobílá vlčice, která se tu zjevila a přerušila nás, i když o tom nejspíš nevěděla. Delta zřejmě neměla nejmenší zájem jí pomáhat a tvářila se dost naštvaně. Což o to, taky jsem nebyl rád, že můj hlad ještě nebude utišen, ale měl jsem snad černobílou profackovat? Škoda už byla napáchána. "Myslím, že Borůvkovou smečku taky neznám," nakrčil jsem zamyšleně čelo a využil toho jako příležitost se "zadumaně" podrbat na hlavě, ač to byla jen záminka zbavit se toho děsného svědění mezi ušima, které ne a ne přestat. Doufám, že fakt nemám blechy, blesklo mi hlavou. "Je něco poblíž, podle čeho by se dalo zorientovat? Hory nebo tak něco?"
Delta se hned chytla nabídky vlčice, že napraví svůj omyl. "Jen jestli chceš," povzdechl jsem si. "Těžko jsi mohla tušit, že se chystáme lovit," stočil jsem po straně pohled k Deltě, která to celé brala trochu moc rázně. Nestál jsem o žádné konflikty a fackovací souboje. Pořád jsem se cítil moc ztuhle, než abych chtěl něco takového trhat od sebe.
Moje brašnička ji viditelně zaujala a já se nikdy nebránil tomu se jí trochu pochlubit, takže to bylo naprosto ideální. "Jo, je super," souhlasil jsem a zaškubal špičkou ocasu sem tam. "Dá se v ní nosit leccos, ale já ji nejvíc používám na bylinky," vysvětlil jsem - a přišlo mi, že by byl vhodný čas se taky představit. "Jsem Regis, místní léčitel. A tohle je Delta, má učednice," představil jsem i černohnědou vlčici a doufal, že se přestane tolik škaredit.

Září 9/10 - Sirius

Vztek mi duněl v hlavě. Srdce mi bušilo. Pohybovali jsme se teď na tenkém ledě, nevěřil jsem, že bych dokázal přestát třeba už jen jednu jedinou stupidní poznámku, aniž bych se na Netopýra vrhl. Možná i on vycítil, že už to není jen pošťuchovaná - tady začínalo jít do tuhého. Vlk udělal snad první rozumnou věc od chvíle, co jsem ho potkal. Dal se na ústup.
"To je asi jediný, v čem se s tebou shodnu," zavrčel jsem hluboko v hrdle a ani se neobtěžoval mu odpovídat, jestli mám ještě něco na srdíčku. Usoudil jsem, že bude bezpečnější nemluvit. Dál neprovokovat jeho ani sebe. Prostě se stáhnout... Jako jsem měl udělat už dávno. Ustoupil jsem o pár kroků dozadu a sledoval, co si počne on. Jestli vážně odejde, jak naznačoval. Nebo jestli ještě otevře tlamu a já budu nucen mu ji rozbít, i kdybych mu ji pak musel dávat zase dohromady, jak mi velelo mé životní poslání.

Září 8/10 - Sirius

Proč jsem s ním vůbec ještě ztrácel čas? Proč jsem zůstával ve společnosti, ze které zcela jistě nemohlo vzejít nic dobrého? Vlastně jsem nevěděl. Měl jsem nejspíš odejít už dávno. Nebo alespoň předtím, než měl čas říct to, co řekl vzápětí. To totiž skutečně zabolelo. Sklonil jsem hlavu a hřbet se mi naježil jako dikobrazí bodliny. Býval jsem něčí. A on býval můj. Nemilosrdné pařáty žalu se po dlouhé době ozvaly, zaryly se mi přímo do srdce, aby znovu začalo krvácet. "Nic o tom nevíš," zasyčel jsem, kdoví, jestli mě přes vzdálenost mezi námi vlk vůbec slyšel. Ohrnul jsem pysky ve vzteklé grimase, přičemž jsem se hnusil sám sobě. Nesnášel jsem to. Všechny tyhle pitomé spory. Pitomý vztek, který jsem nedovedl potlačit, protože jsem byl zraněn v citlivém místě. "Jsi jen mladej smrad, co ničemu nerozumí." Přiměl jsem s vypětím vůle svoje tlapy, aby zůstaly na místě, i když jsem se v duchu viděl, jak běžím a skáču po vlkovi a bořím tesáky hluboko pod jeho kůži. Skoro jsem na jazyku cítil jeho krev.

Září 7/10 - Sirius

"Užiju," slíbil jsem mu. Snad by to bylo vážně lepší, než tahle konverzace, která nevedla k ničemu jinému, než bolesti hlavy a možná časem k ukázkovému případu něčích zubů zaražených hluboko v mase někoho jiného. Jen bylo otázkou, kdo by vypěnil jako první. Tak trochu jsem tušil, že bych to mohl být já, protože Netopýr se zřejmě skvěle bavil.
Jenže má snaha být rozumný dospělý a zkrátka odejít nedopadla úspěšně. Sotva jsem udělal pár kroků z bahna ven, už jsem se do něj znovu dobrovolně bořil. "A ty se nauč přiznat chybu, netopejre potrefená!" houkl jsem nazpět a ucouvl přesně o tolik kroků, kolik on udělal vpřed. O jeho blízkost jsem skutečně nestál.
A pak to Netopýr stočil ještě jiným směrem. Kličkoval jako nějaký zatracený zajíc. Nestačil jsem mu. Dělal jsem ze sebe blbce a nemohl jsem přestat. Cvakl jsem zuby do vzduchu: "Taky vím, co nechci a ty to fakt nejseš. Mám nějaký standarty, abys věděl!" Ani kdybys byl poslední vlk na světe.

Nedivil jsem se, že Deltu magie nadchla. A nebylo to jen kvůli tomu, že prozatím vlčici nadchlo skoro všechno. "Něco málo jo," pokrčil jsem rameny a nechal před námi vypučet vysokánskou, zářivě žlutou slunečnici. "Zatím se pořád učím. Nevím přesně, jak to funguje, ale nevidím důvod, proč by ses ji nemohla naučit. Většina vlků tady nějakou magii má." Nebyl jsem v tomhle úplně ten nejpovolanější vlk, ale nějaké ty zkušenosti už jsem měl.
Delta se nemohla dočkat, až uvidí mou noru. Nechápal jsem, co je na ní tak extra, ale odpírat jí to asi nemělo smysl. "Aspoň se naučíš trochu trpělivosti," popíchl jsem ji, zdálo se mi, že to je vlastnost, která jí žalostně chybí. Ale popichovat uměla i Delta. Zaškaredil jsem se. "Ujišťuju tě, že umřít hladem je mnohem příjemnější, než osud, jaký by tě potkal, kdybych zjistil, že mi chodíš na daňky," pronesl jsem smrtelně vážným tónem, až pravděpodobně ani nebylo poznat, jestli to myslím vážně nebo vtipkuju. Bylo to tak půl napůl, abych pravdu řekl.
"Jo, to můžeš, však jsi moje učednice," střihl jsem ušima a mírně zneklidněl, když nabízela, že sem přivede i kámošku. "Jooo," protáhl jsem malinko nejistě, ale řekl jsem, že může přijít každý, takže jsem si celkem naběhl. "Ale radši jen jednu, jo? Aby se to tady nějak... nezbouralo," zamumlal jsem poslední slovo pod vousy. Na téma blech jsem nic říct ani nestihl. Delta se rozletěla po louce jako střela. V duchu jsem trnul a byl si jistý, že každé zvíře na mýtině ji muselo slyšet. "Pššš," snažil jsem se ji zoufale utišit. Byl zázrak, že tu ty koroptve vydržely...
Zázrak, který neměl dlouhý život. Sesnovali jsme plán a Delta zněla odhodlaně. "Tak jo. Jdu se-" Jenže to už se tu, kdoví odkud, zjevila další mladá vlčice. Volala na nás a cupitala k nám a bylo jasné, že lov je v háji. Poraženecky jsem si povzdechl, smířen se smrtí hladem. "Zdravím," opětoval jsem černobílé pozdrav a snažil se netvářit až tak kysele. "No, teď už asi čas máme," koukl jsem po Deltě, která se do vlčice hned pustila. "Kam se potřebuješ dostat?" Malinko zmateně jsem mrkl na svoji brašničku, občas jsem i zapomínal, že ji vlastně nosím. "Dík," cukly mi koutky i špička ocasu, na brašničku jsem byl patřičně hrdý a hned jsem byl ve smířlivější náladě, když ji černobílá pochválila.

Září 7/10 - Siriously

Netopýr nedělal nic jiného, než že mi servíroval další a další důkazy, že se skutečně jedná o naprostého bezmozka. Nemělo vůbec cenu ztrácet čas zahazováním se s takovýmhle jelitem, které si libovalo v tom jít ostatním na nervy. "Ne, to bych neřek, myslím, že se můj mozek snaží zkratovat, aby už tě nemusel poslouchat," oplatil jsem mu jeho pitomou poznámku. Taky jsem to uměl.
Nechtěl jsem, aby to zašlo moc daleko. Nezdálo se, že by se Netopýr chtěl mlátit, jen blbě kecal, ale úplně jsem nevěřil sám sobě, že vydržím mu nedat ťafku, jestli bude ještě pokračovat. Proto jsem zamířil pryč, rozhodl jsem se totiž, že budu ten moudřejší. Ten větší vlk. Rozumný a povzesený nad všechno... co že to sakra říkal? "Odcházím, protože mně je jasný, že jinou pravdu nikdy nepřijmeš!" zahulákal jsem na něj přes metry, které nás dělily. "Akorát se rád posloucháš, co říkám já ti je jedno!" Ano, jak moudrá a rozumná konverzace, hulákali jsme na sebe jako dva vřešťani. A ke všemu jsem už ani neodcházel, jen stál na místě, znovu vpleten do sítě jeho provokace.

//Klimbavý les

Že Delta neznala název kraje, kde žila, jsem ještě nějak chápal. Ovšem že netušila ani o magiích? To už bylo docela na pováženou. Nedával jsem to za vinu jí, ale v duchu jsem začínal mít pochybnosti o tom, co asi v té Cedrové smečce učí vlčata. Však o magii tady jeden zakopával na každém kroku. "Magie jsou kouzla, třeba když někdo umí vykouzlit oheň z ničeho nebo tak," vysvětlil jsem nejjednodušeji, jak jsem dokázal. "Jsou i jinde na světě, ale nikde jsem jich neviděl víc, než tady," souhlasil jsem, že to je tak trochu věc, kterou je Gallirea speciální.
"Přesně tak. Nebo někdo prostě na magie nemá talent, nebo je moc unavenej, než aby je použil..." Začínal jsem si na magie zvykat a pomalu jsem se je učil i používat, ale to neznamenalo, že jsem do nich vkládal veškerou důvěru.
Delta koukala po noře, ale já k ní ještě nesměřoval. Chtěl jsem omrknout mýtinu a doufal jsem, že i najdeme něco málo k jídlu. "Půjdem, ale až pozdějc," slíbil jsem vlčici, že jí to tam ukážu. Sám už jsem se docela těšil na vlastní pelech. "Jo, klid tu je. Vyhovuje mi to," řekl jsem, i když někdy bych ocenil trochu víc společnosti. Občas to byla osamělá existence, ale s tím už jsem byl víceméně smířený.
"To teda nedám," řekl jsem stroze a bleskl po Deltě pohledem. "Daňky prostě nejím a těmhle les patřil dávno předtím, než jsem sem přišel, takže... s nima prostě vycházím v míru." Když jsem to říkal nahlas, zněl jsem sám sobě trochu jako šílenec, ale musel jsem doufat, že to vlčice nějak pochopí a bude respektovat, protože jsem nehodlal tolerovat jakékoliv násilí na mých daňcích.
Byla mýtina moje? Asi o nic víc, než les samotný. "Hm, no, je to součást lesa, takže asi jo," usoudil jsem. "Ale když říkám, že to tady beru za svoje, neznamená to, že sem nikdo nemůže, jo? Není to jako území smečky. Může sem přijít každej, kdo potřebuje," objasnil jsem, protože jsem měl trochu obavy, že to není jasné. Pak jsem se znovu poškrábal na hlavě. Pod tlapou jsem cítil malé hrbolky a domníval jsem se, že mě asi něco poštípalo. To bylo přece logické vysvětlení.
Stromy se před námi rozestoupily a octli jsme se na mýtince. Vypadala vlastně úplně stejně, jako když jsem tu byl naposled. Samozřejmě. Roky byla naprosto v pořádku beze mě, proč by to teď mělo být najednou jiné? K ničemu mě nepotřebovala, to já potřeboval ji. A taky jsem se jí rád kochal. "Tady roste nejvíc meduňky z celého lesa, a taky spousta jiných bylin. Tř-" Zarazil jsem se v půli slova a naznačil posunkem Deltě, aby byla ticho. Zaslechl jsem v travinách známý ptačí hlas. "Slyšíš to?" zašeptal jsem skoro na hranici slyšitelnosti. "Jsou tady koroptve. Myslím, že bysme mohli zkusit jednu nebo dvě ulovit." Necítil jsem se pořád ještě moc na nějaké skákání a chňapání po koroptvi, ale doufal jsem, že by to mohla zvládnout Delta. "Když je vyplaším, troufneš si po jedné skočit a chytit ji?" tázal jsem se, jestli si věří. Už jsem přijal, že toho mladá vlčice moc neumí, ale zatím byla ve všem celkem šikovná a nevadilo mi ji něčemu přiučit. Vlastně jsem to dělal rád.

Září 6/10 - Sirius

Dobře. Možná jsem úplně nečekal, že se Netopýr do toho bleskového kouzlení vážně pustí. Útroby se mi sevřely krátce obavami, co když nás fakt oba usmaží-? Na moment jsem myslel, že přesně to se stalo. "Au!" vyjekl jsem automaticky a kryl si tlapou hlavu, kterou mi projela příšerná bolest. Viděl jsem před očima skutečně bílý záblesk, ale netušil jsem, jestli to byl vážně blesk nebo mi praskla nějaká cévka v mozku a tohle byl můj konec. Nohy se mi málem podlomily, zavrávoral jsem. Trvalo to jen krátkou chvíli a pak to bylo pryč. Jenže to rozhodně bylo dost znepokojující. "Nic sem neviděl, pokouší se o mě z tebe mrtvice," odsekl jsem a třel si čelo, za kterým už bolest vybledla do nejasné vzpomínky. Mhouřil jsem oči, jak jsem čekal, že se každou chvíli vrátí. Nic se však nedělo. Bylo to vážně pryč?
Mluvit s Netopýrem bylo jako hučet do dubu. "Já. Byl. Spokojenej," odsekával jsem slova. Ale začal jsem si uvědomovat, že je tohle jen hrozná, gigantická ztráta času. "A jdu se k tomu vrátit," odfrkl jsem si a otočil se k netopýrovi zády. Popošel jsem o pár kroků a začal čmuchat v trávě. Nezkazí mi den. Prostě budu dělat, že tady není. Ale den už zkažený byl a ohlížel jsem se po očku paranoidně přes rameno, jestli se na mě náhodou Netopýr neřítí.

Září 4/10 - Sirius

Popravdě jsem si života užíval dost, než se mi do cesty postavil tenhle mamlas. "Ta tvoje jo," zabručel jsem, fakt, že se tenhle vlk dokázal chovat jako nevycválaný puberťák, byl trestem pro všechny kolem.
Začal vyhrožovat, že přivolá blesk. Kousl jsem se krátce do jazyka, ale nepomohlo to. Naštval mě, bublalo to ve mně, chtěl jsem, ať udělá nějakou pitomost, která by ho poučila. "Tak jo, jen do toho," pobízel jsem ho. Oba nás zabije, úpěla tiše racionální půlka mé mysli, která byla momentálně ošklivě ignorována. "Nebyla to trocha sněhu, byla to sakra sněhová vánice v létě," prskal jsem a působil bych nejspíš jako vzteklá čivava, kdyby mi druhý vlk nebyl výškově dost podobný.
"Jo aha! A ty víš přesně, co cejtím, žejo?" Teď už se mi ježil i hřbet, pysky se ohrnovaly a odhalovaly tesáky. Nechtěl jsem tuhle svou ošklivou stránku ukazovat. Nechtěl... ale ona se rvala na povrch sama od sebe. Netopýr jen dál a dál rozdmýchaval tu vzteklou jiskru, která ve mně vzplála. "Byl jsem spokojenej dost, než jsi ze mě udělal rampouch!"

Září 3/10 - Sirius

"Chm," odtušil jsem nepříliš přesvědčeně, jen, abych dal najevo, že jeho omluvu beru na vědomí. Když ze mě trochu opadl prvotní šok, došlo mi, že se vlk docela dost podobá Alastorovi. Akorát byl o dost menší, velikostí se podobal spíš mě, než medvědovitému vlkovi. A pak tu samozřejmě byla ta křídla, absence jizev i barevných ornamentů v kožichu... Přesto ta podobnost byla příliš velká, než aby mohla být náhodná.
Zatímco s Alastorem jsem vycházel dobře, tenhle vlk byl z jiného těsta. Jako by měl tajný recept, jak mi jít na nervy. Zaškaredil jsem se, když na mě vyplázl jazyk. "Jak vyspělé," odfrkl jsem si. "Nevšiml jsem si, že bys to tu měl někde podepsaný. Možná bys měl spíš ty příště koukat, kam ten svůj blizárd posíláš," začal jsem se okamžitě bránit. Racionální stránka mého mozku prosila, abych se nedal vyprovokovat, že přesně to Netopýr určitě chce, ale žadonila marně. Byl jsem krůček od toho, aby mi zase jednou bouchly saze.
"Nic ti nezávidim, jsem spokojenej s tím, co umím sám, děkuju pěkně," stáhl jsem uši podrážděně k hlavě a odolal pokušení mu oplatit vyplazení jazyka. Nemohl jsem klesnout až na tak nízkou úroveň. Nebo aspoň ne tak rychle. Tak jo, vycouvej. Buď ten moudřejší. Ale tlapy mi zůstaly přibité k zemi. Přece se nenechám zastrašit nějakým... nějakým... Netopýrem!

Hlásím seee

Září 2/10 - Sirius

Okřídlený vlk sebou škubl a civěl na moje paroží, jako by snad on sám neměl na hřbetě křídla z obřího netopýra. O kolik bylo paroží divnější? Větší starosti jsem měl ovšem s tím, že se počasí evidentně zbláznilo a každou chvíli to mohlo začít nanovo. I když to nevypadalo, jako by z toho Netopýr byl kdovíjak vyděšený. "T-taky že jo," zamrmlal jsem a třel si střídavě tlapy, aby se mi do nich vrátil cit. Trochu se mi už podařilo ovládnout alespoň drkotání zubů, už na nás opět svítilo pozdně letní slunce a pomalu mě rozpouštělo. Mžoural jsem ale k obloze dost nedůvěřivě.
Stejně nedůvěřivý pohled jsem pak věnoval Netopýrovi, který tvrdil, že to udělal on. "Ty?" Krátce jsem se nad tím zamyslel. Nepřišlo mi to úplně nemožné. Ne po všem, co jsem viděl, zažil a sám dovedl. Setkat se s vlkem, který by uměl ovládat počasí byla novinka, ale byl jsem ochotný to přijmout jako skutečnost.
To ale vyvolávalo zase jiné otázky. "Proč bys dělal zrovna takovýhle počasí? Chceš někoho zabít nebo co?" otřásl jsem se a oklepal si ze zad zbytek sněhové břečky. Jestli chtěl obdiv, tak ode mě se ho vážně nedočká, dost mě nakrklo, že mi pokazil moji idylickou procházku.

Září 1/10 - Sirius

Nikdo nepočítá s tím, že když si vyjde na procházku, stihne ho konec světa. Jenže mně se přesně tohle přihodilo. V jeden moment jsem si klidně vykračoval, trhal mátu a dokonce si potichu pobrukoval, v ten další - armagedon! Prudký poryv větru se do mě opřel tak nečekaně, že mi málem podrazil nohy. Přinesl s sebou také veliké sněhové vločky a během chvíle jsem byl tím náporem sněhu a větru úplně promrzlý. Přikrčil jsem se k zemi, protože najít úkryt jsem jednoduše neměl vůbec čas. Nepřišlo ani nejmenší varování. S vykulenýma očima jsem hleděl k obloze, na které se přetlačovala duha s polární září. Mezitím probleskovaly paprsky slunce. A dál sněžilo.
Tiskl jsem v tlamě svazeček máty. Tak tohle je tedy konec. Čekal jsem, že se každou chvíli začne bortit obloha nebo praskat země, ale místo toho všechno jen... ustalo. Jako by se ani nic nestalo. Jenže sníh tající na zemi a v mém kožichu byl důkazem toho, že se něco skutečně přihodilo. Vyškrábal jsem se na nohy a chtěl se rozběhnout přímou čarou domů, když jsem opodál spatřil tmavého vlka s velikými křídly. Musel to určitě taky vidět! Vypadal na to dostatečně uštvaně. Pořád ještě vyjevený a s jektajícími zuby jsem zamířil k němu. "V-v-viděl jsi to taky?" zadrkotal jsem zuby, když jsem si svazeček bylinek opatrně uložil do brašničky. "T-t-tu d-d-duhu a t-t-tak?" Doufal jsem, že brzo rozmrznu.