Gallirea - Příspěvky uživatele

//Ostrý zákrut

Než jsem se doplahočil skrze řezavou louku k řece, slunce už se sklánělo k západu. Nevybral jsem si zrovna tu nejinteligentnější cestu, to jsem teď už musel uznat. Zpátky půjdu jinudy. Byl jsem moc tvrdohlavý, než abych se předtím otočil, ale má paličatost naštěstí nesahala až k tomu, že bych se musel stejnou cestou i vracet.
Došel jsem k řece a vlezl na mělčinu do chladné vody. Spokojeně jsem vydechl, když mi začala omývat tlapky popíchané od bodláčí a teď ještě místy pořezané od ostřice. Nebyla to žádná vážná zranění, ale byla nepříjemná a voda jim pěkně ulevovala. Napil jsem se a zahnal i žízeň, která mne sužovala. V duchu jsem pomalu začínal spřádat plány, co bych měl do příští zimy stihnout. Určitě musím navštívit Warise, a samozřejmě taky sarumenské, možná v létě nebo až k podzimu, uvažoval jsem. A pak se taky trochu víc seznámit s dalšími smečkami. Byly tu nepochybně další, ale za nimi jsem se musel vypravit více na sever, čemuž jsem se dosud vyhýbal. Bylo ovšem už na čase poznat další zákoutí tohoto kraje.
Tlapy mi začaly chladem už lehce dřevěnět, takže jsem vylezl z řeky, otřepal si je a vyrazil jsem zpátky k domovu. Dál jsem ale přemítal, co bych rád podnikl.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

//Meduňková mýtinka přes Klimbavý les

Vyšel jsem z lesa na lučinu, o které jsem už věděl, že je docela ostrá, ha-ha, protože byla porostlá hrubou ostřicí. Teď zjara už se začínala opět zelenat a vykukovat a tak jsem našlapoval co možná nejopatrněji. Alespoň jsem se tu zbavil bodláčí. Tady nikomu výhled vytrhané rostliny kazit nebudou, než se rozloží. Nebylo to z pochopitelných důvodů zrovna dvakrát frekventované místo.
Pachtil jsem se dál, tlapky mě svrběly, jak jsem je měl popíchané od bodláčí a cítil jsem, že přes veškerou opatrnost, kdy jsem držel rostliny jen za kořeny, mám stejně trochu rozdrážděnou i tlamu a čenich. Plení plevele byla ta nejotravnější část na udržování bylinkové zahrádky. Mít tak nějakého pohunka, který by to dělal za mě! Jenže sotva mě to napadlo, už jsem to zase zavrhoval. To nebyl můj styl a jak jsem se znal, za pět minut bych ho hnal od toho a šel si to radši udělat podle vlastních představ. Trošku jsem se poušklíbl a natáhl krok, abych už byl u řeky a mimo dosah řezavé trávy.

//řeka Kiërb

Duben 2/10 - Alfredo

Zpočátku jsem myslel na to, že se nesmím zažrat do práce jako vždycky a musím dávat trochu bacha, co se kolem děje. Zpočátku. V momentě, kdy se za mnou ozvalo zdvořilé zakašlání, už jsem byl samozřejmě myšlenkami úplně na jiné rovině existence, než zbytek světa kolem mě. Byl zázrak, že jsem se vůbec dožil svého momentálního věku.
"Hmh?" broukl jsem překvapeně a zvedl hlavu, kterou jsem měl po štrachání v křoví jako vrabčí hnízdo a mezi ušima mi trčela zelená větvička. Zatím jsem si jí nebyl vědom. Otočil jsem se s tlamou plnou bílých a narůžovělých bylin po vysokém vlkovi, který ke mně promluvil. Zvědavě na mě koukal a patrně nevěděl, jak si mé počínání přebrat.
"Uh-" zahuhňal jsem s plnou tlamou a začal se probíjet z houštiny zase ven, chytaje přitom do kožichu další roztodivný bordel. V koutku duše jsem možná začínal chápat, jak se z Herona kdysi stal tak výstřední dědek kořenář - u všech bohů, dělo se mi to taky! Až na relativně volném prostranství poblíž cizince jsem si kozlík odložil na zem k tlapám. "Zdravim," oplatil jsem mu konečně pozdrav s prázdnou tlamou. Tedy aspoň jsem doufal, že to jeho bonjovi nebo co mělo být pozdrav a ne nějaké zaklínadlo. Oklepal jsem se od hlavy k patě a spustil tím malý deštík větviček a listí na zem kolem sebe. "Jen jsem trhal kozlík. Jestli chceš, je ho tam ještě dost. Vím, že zrovna nevoní, ale užitečnej je." Kousl jsem se do jazyka, než bych mu začal dávat lekci. Sice mi přišlo, že většina vlků tady nepozná kopřivu od hluchavky a s veselými úsměvy na tvářích hazardují s životy, když okusují, co je napadne, ale kdoví, třeba byl tenhle zrzek výjimka a věděl, co je co.

Duben 1/10 - Alfredo

Jezero mělo nade mnou snad jakousi zvláštní moc. Kolikrát už jsem se k němu zatoulal, aniž bych věděl, že tam mám namířeno? Musel jsem si nad tím trošku povzdechnout. Možná to něco znamenalo, ale já nevěděl, co by to mohlo být. Že chodíš akorát po vyšlapaných cestičkách, to to znamená, zakroutil jsem sám nad sebou hlavou a šel se zašít do křovin dál od břehu, které pro mě momentálně byly zajímavější.
Čmuchal jsem v hustém porostu, až mi trčel ven jen rezavý ocas. Půda byla mokrá a bujel tu kozlík. Nějaké zvíře se tu nejspíš nedávno proběhlo a některé byliny polámalo, takže charakteristická vůně (či smrad, záleží, jak na to koukáte) kozlíku se šířila do celého širého okolí. Musel bych být úplně otupělý, abych si jí nevšiml. Spokojeně jsem si pobrukoval a začal trhat rostliny do tlamy, jen zběžně jsem se rozhlížel, jestli se neblíží někdo, kdo by si mě chtěl dát ke svačině.

//Klimbavý les

Vkročil jsem na mýtinu, kam jsem celou zimu ani nepáchl. Bylo to popravdě trochu vidět. Zimní vichřice tady nadělaly trochu paseku, polámané větve a klacky z lesa se tu povalovaly všude. To jsem samozřejmě na svojí bylinkové zahrádce nemohl dopustit. Chvíli jsem bloumal po okrajích a přemýšlel, kde začít, než jsem si uvědomil, že to je naprosto marné. Mohl jsem takhle uvažovat do aleluja - hlavní bylo začít někde. Tak jsem se prostě chopil první větve a pustil se do díla. Odtahal jsem spoustu klacků až za hranici lesa, kde jsem je skládal pokud možno úhledně na hromádky. Dřevo se mohlo hodit vždycky. Bojoval jsem s větvemi, které se zlomyslně zasekávaly do sebe a odmítaly se nechat dobrovolně odtáhnout. Než jsem byl s prací hotový, funěl jsem jako ježek a svaly mne bolely, ovšem nebylo to zcela nepříjemné. Pocit z dobře odvedné práce mne hřál, když jsem přejel pohledem mýtinu, která teď byla opět čistá a pěkná.
Nebyl jsem ale ještě úplně spokojený. V jednom z koutků se začínalo nenápadně rozrůstat bodláčí. "Tak to ne, pánové, vás tady nepotřebuju," sdělil jsem jim a připadal si jen lehce jako šílenec, když jsem promlouval k rostlinám. Zbavit se bodláků definitivně bylo těžkým úkolem, ale vyhrabal jsem ze země všechny, které jsem viděl, abych se jich zbavil, než vykvetou, vysemení se a budou se šířit dál. Jinde ať si klidně rostou, nic jsem proti nim neměl a měly i blahodárné účinky, avšak na mýtině pro ně místo nebylo. Nechtěl jsem, aby tu za pár let rostl jen plevel, rád bych tu udržel především meduňky a ostatní bylinky. Při práci jsem viděl, že už tu začínají vykukovat. Než jsem se ale šel věnovat jejich trhání, vypravil jsem se k řece. Pořádně mi při tom všem vyprahlo v tlamě a tlapy jsem měl samou jehličku z vytrhávání bodláků. Ty jsem opatrně pochytal za kořeny a vzal je s sebou, abych se jich zbavil jinde.

//Drsný zákrut přes Klimbavý les

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Konečně mne obklopily známé stromy. Zhluboka jsem si vydechl a rozhlédl se okolo. Všechno bylo tak, jak jsem to zanechal. Ani pachy žádných návštěvníků mi vítr k čenichu nepřivál. Mezi stromy opodál stál daněk a podezíravě na mě zahlížel. "Zlato, jsem doma," houkl jsem na něj, nicméně jemu to patrně nepřišlo moc vtipné. Frkl a odskákal do hlubin hvozdu. "Tak si škubni nohou," zakoulel jsem očima a šel rozložit podběly na svůj oblíbený kámen, aby se sušily. Slunce ještě nemělo takovu sílu, ale to mi nepřekáželo. Uměl jsem si poradit, prozatím tu budou v pořádku.
Chvíli jsem se natáhl do svěží měkké trávy, abych si po cestě odpočinul. Během chvilky jsem už poklimbával. Nesklouzl jsem do nikterak hlubokého spánku, ale šlofík mne stejně osvěžil. Myšlenky se mi stále otáčely k Warisovi. Měl bych ho jít navštívit, říkal jsem si v polospánku. Jen... tak. A zjistit nenápadně, jak se věci mají? Z toho jsem jaksi znervózněl a rázem mne to probralo. Asi to bylo i dobře, jaro nebylo pro bylinkáře časem lenošení a poflakování se (a která část roku byla, ha-ha), takže sotva jsem nabral trochu energie, vyštrachal jsem se na nohy a zamířil se podívat na mýtniku. Chtěl jsem vidět, co tam vyrostlo a z čeho bych mohl doplnit zásoby.

//Meduňková mýtina

Březen 4/10 - Keziah

Nevěděl jsem, jestli má můj plán vůbec nějakou šanci uspět, ale co. Pořád bylo lepší to aspoň zkusit, přinejhorším se trochu pocvičím v magii. Bylo to pro mě stále ještě nové a celkem mě udivovalo, jak rychle jsem kouzlům přicházel na kloub. To ve mě celou dobu dřímal skrytý talent nebo co? Byla jen moje vrozená magie tak debilní, že jsem ji nedokázal celé roky ovládnout? Nebo za to mohlo tohle místo...?
Každopádně kapičky padající na hladinu nakonec ryby přilákaly. Teď to bylo na mladé vlčici. Nezklamala. Vrhla se dopředu a po usilovném boji neopatrnou rybu vytáhla na břeh. Byl bych jí pomohl, ale musel jsem se soustředit na vodní kouli a kapky. Jedna ryba pro nás dva nebyla dost. Trvalo delší dobu, než se objevila další ryba a snad ještě delší, než připlula ta třetí poté, co druhá neslavně uprchla. "Jo, chce to hlavně trpělivost, rybolov je jen spousta postávání a čekání," povzdechl jsem si. Nedalo se nic dělat. Kdo chtěl jíst, musel se občas trochu nudit.
Nakonec jsme se však dočkali. Dvě ryby mi přišly jako dost a tak jsem s mohutným šplíchancem nechal vodní kouli rozprsknout na hladině jezera. "Taky sis vedla dobře," broukl jsem k vlčici a chopil se jedné z ryb. Nečekal jsem, až nás přijde někdo obrat o jídlo, hned jsem se do ní pustil. "Já jsem Regis," představil jsem se jí trochu huhlavě s plnou tlamou... ne zrovna slušně. Polkl jsem sousto a pokračoval: "Zdejší potulný bylinkář a tak podobně."

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Když jsem nechal hory za sebou, značně se mi ulevilo. Jako by mi spadl balvan ze srdce. Jakkoliv příjemné to u Života bylo, cesta k němu byla trochu moc psychicky náročná. Neviděl jsem se, že bych ji v budoucnu podnikal kdoví jak často. Nyní to však už bylo za mnou a já směřoval jistě a neochvějně k domovu.
Prolézal jsem hustým tmavým lesem, ve kterém toho mnoho nerostlo. Narazil jsem jen na pár drobných hub, avšak nic, co bych potřeboval. Teprve až když jsem se propracoval až na okraj hustých smrčin, kam už se dostalo i slunce, narazil jsem na malý trs krásných podbělů. Hned putovaly do brašničky, první letošní úroda. Věděl jsem, že u mě v lese a hlavně na mýtince už toho bude čekat mnohem více. Kolem černé řeky to bylo jen takové paběrkování, ale každá troška se počítala.
Přebalancoval jsem po vyběleném kmeni na druhý břeh a seskočil bezpečně na pevnou zem. S čenichem u země jsem hledal další bylinky a myšlenkami jsem zabloudil až k Warisovi. I za ním bych se měl vypravit... V břiše mě podivně zašimralo při vzpomínce na urostlého vlka. Nebuď blbej, Regisi, okřikl jsem se v duchu, ale nic naplat, Warisova tvář s ohnivě rudýma očima se mi vynořovala v mysli s křišťálovou jasností. Nakonec jsem přestal představám vzdorovat a prostě nechal myšlenky, ať se toulají, kam chtějí. Představy byly bezpečné. Ty my nikdo vzít nemohl.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

hrdina, drama, životabudič, problémem, cynik

Spal jsem pořádně dlouho. Když jsem konečně otevřel oči, bylo už dávno poledne pryč. "No potěš koště," zahuhňal jsem a vyškrábal se na nohy. Po příliš dlouhém spánku jsem byl rozcuchaný, rozlámaný a rozespale jsem mžoural na svět kolem sebe. Hodil by se mi nějaký životabudič, ale kolem mě se tyčily jen holé skále a o kus zeleně by jeden nezakopl. To bylo také znamením, že tu nemám dál zůstávat. Ne, že bych chtěl. Nebyl jsem žádný hrdina a postavit se čelem své minulosti nebylo něčím, po čem bych toužil. Ne v tuhle chvíli a možná nikdy. Kdoví, co by se mohlo stát? Napadaly mě nejrůznější možnosti, jedna horší, než druhá, že nějaký záchvat úzkosti by byl mým nejmenším problémem.
Protáhl jsem si hřbet a začal jsem z hor sestupovat k lesům dole. Údolí na té straně hor už se zelenala, stejně jako lesy. Napadlo mě, že bych mohl navštívit sarumenské, ale byl jsem tam nedávno a tak často určitě můj ksicht vidět nepotřebovali. Nebo jsem jen moc velký cynik? Kdoví. Trochu jsem jím určitě byl. Nečekal jsem, že by mě ve smečce čekalo nějaké drama, určitě by přivítání bylo vřelé jako vždy - a věděl jsem, že je to i upřímné, nechápejte mě špatně. Sarumenská smečka byla vskutku výjimečnou. Teď jsem však stejně neměl čas na návštěvy. Přišlo jaro a to znamenalo spoustu práce. Musel jsem se vydat na cestu domů.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Život přes Narrské vršky

Sházel jsem z kopců pomalu. V duši mi stále přetrvávala pohoda, jako na vrcholku Životových kopců. Kráčel jsem však v hlubokém zamyšlení. Ten vlk byl tedy bůh. Právě jsem mluvil s bohem. S bohem. Nemohl jsem tomu uvěřit... A zároveň jsem věděl, že to nemůžu zpochybnit ani se té možnosti vysmát, protože jsem byl přesvědčený o tom, že to je pravda. Život byl skutečný bůh, ne nějaký podvodník, chytrý švindlíř, který se za boha pouze vydává. Neměl jsem pro to žádné racionální odůvodnění. Zkrátka jsem to věděl. Vyzařovalo to z něj. Takže je to pravda. Huh. To by jeden neřekl, co?
Sestoupil jsem z kopců a brzy začal stoupat zase do kopců. Do hor, které tolik připomínaly Supí hory. Bál jsem se, že začnu zase vyšilovat. Neodvažoval jsem se příliš dívat dolů do pouště. Svět naštěstí pomalu polykala tma a tak výhled nebyl zase až tak skvělý. Bohužel ani na cestu nebylo moc vidět a šance, že si na nerovném terénu něco zlomím, se zvyšovaly. Krom toho mě už z toho stoupání, klesání, proměny v daňka a zase zpátky a kdejakých dalších vylomenin začínalo bolet celé tělo. Odpočinek u Života mě krásně osvěžil hlavně na duchu, ale moje tělo pořád potřebovalo normální spánek a odpočinek.
Počasí už naštěstí bylo příznivé a tak jsem se nemusel příliš strachovat, kde strávím noc. Našel jsem si zkrátka pěkné zákoutí ve skalách a tam jsem se uvelebil. Nebylo to nejpohodlnější, ale já byl skromný vlk. Krom toho, výhled na noční oblohu to všechno naprosto vyvážil. Hvězdy dnes zářily jako o život, jako by to měla být jejich poslední noc. Připadal jsem si náhle velice malinký a bezvýznamný, když jsem vzhlížel k tomu milionu světel nad sebou. Malé zrníčko vesmírného prachu. Míň než to. Po zádech mi přejel mráz, avšak ne zcela nepříjemně.
Snažil jsem se v záplavě hvězd rozeznat souhvězdí. Monte jich pár znal, i když jsem si byl jistý, že některá, o kterých mi povídal, si vymyslel. Odmítal jsem věřit tomu, že některý z dávných vlků pojmenoval shluk hvězd Velké kolo lysohlávek. Tiše jsem se té vzpomínce zasmál, i když mě samozřejmě bodlo i u srdce. Nemohl jsem si vzpomenout na žádná další souhvězdí, dokonce ani Lysohlávky jsem nedovedl najít. Vymýšlet jsem si však mohl. Bloumal jsem pohledem z jedné strany oblohy k druhé, až mou pozornost upoutal malý shluk hvězdiček, který se zdál být takový osamocený, odtržený od ostatních. Mělo tohle souhvězdí nějaké jméno? "Budu ti říkat Hvězdný tulák," rozhodl jsem se a široce zívl. Všechno to přemýšlení vlka unaví. Položil jsem si hlavu na tlapky a věnoval poslední krátký pohled hvězdám, než jsem odplul do říše snů, zatímco nade mnou Hvězdný tulák vyrážel na svou noční pouť oblohou.

Březen 3/10 - Keziah
sejr, pohanem, drahokam, had, chomáč

Mladá vlčice mě dost polekala, ale bylo brzy jasné, že to nebylo naschvál. Stejně jsem byl z toho trošku nabručený. Mohla dávat větší pozor, ne? Jenže vztekat se kvůli tomu nemělo smysl. "To je dobrý," broukl jsem. Jen jsem si povzdechl a postupně to nechal plavat. Jako ty ryby, které se od břehu pořád držely dál. Proč se jim sem nechtělo? A jak jsme to mohli změnit? Nějak je nalákat, třeba? Neměl jsem ale ani žížalu, ani sejr, ani nic jiného. Mohl jsem se ještě zkusit modlit k bohům, byl jsem však takovým pohanem, že by mi asi ani nepomohli.
"No, ukázal bych ti, jak na to, ale chtělo by to ty ryby nějak nalákat blíž." Zahleděl jsem se přes jezero, blyštivé i za světla pouhého měsíce jako ten největší drahokam na světě. Nad hladinou kroužil chomáč nějakého hmyzu a čas od času některá ryba s tichým plip vystrčila hubu nad hladinu, aby si nějaký ulovila. "Hej. Možná mám nápad," rozbřesklo se mi v hlavě. Zvládl bych ho nejspíš zrealizovat i sám, ale proč nezapojit i tady slečnu, když už se ke mně připojila? A jo, natuty má na zádech křídla. To jsou věci. "Postav se tadyhle," naznačil jsem místo na břehu, které se svažovalo prudčeji a už kousek od kraje vody byla dostatečná hloubka, aby tam ryby ještě mohly pohodlně plavat. "Zkusím je nalákat a když se některá přiblíží, prostě po ní chňapneš, jak nejrychleji zvládneš, jasný?" instruoval jsem ji a obrátil svou pozornost k jezeru.
Vyzvedl jsem pomocí magie malou vodní kouli z jezera. Tohle už jsem zkoušel s Morghanou, takže mi to docela šlo. Ani se tentokrát nestala žádná katastrofa. Potom jsem pomalu v nepravidelných intervalech nechával padat malé kapky na tmavou hladinu. Nevěděl jsem, jestli jsou ryby tak hloupé, aby na to skočily a myslely si, že tam vodu narušuje nějaký tučný hmyz, ale to asi brzy zjistíme. Snad připlavou ryby a ne nějaký... jezerní had či co.

//Narrské kopce

S mírným neklidem, ale ne se strachem, jsem postupoval dál, jak mi velely vůně a hlasy kolem. Kopýtka na písku vydávala zvláštní šepotavý zvuk. Nebál jsem se, ale čím blíže jsem byl vrcholku kopců, tím méně jsem věřil tomu, že tu najdu své stádo. Nakonec to vůbec neznělo jako jejich hlasy. Jak jsem to za ně vůbec někdy mohl považovat? Čím výše jsem vystoupal, tím tiššími se hlásky stávaly, až z nich nakonec nezůstalo nic než šumění větru, který voněl neznámými dálkami a kraji, které žádný daněk nikdy nespatřil.
Stezka přestala stoupat a já stanul na rovném prostranství. Rozhlížel jsem se po té nepovědomé krajině. Ani jeden strom či stéblo trávy. Dávná stáda ji všechnu spásla a teď už tu mohlo růst jen kamení. Písek potom všechno pohltil. Skoro jsem viděl před očima, jak se to stalo, dávné daňky, kteří chamtivě zhltali všechno a zanechali za sebou zemi bez života. Proto mne sem hlasy přivedly? Abych viděl, abych pochopil...?
"Kohopak to tu máme?" ozval se znenadání hlas po mém levém kopytu a já nadskočil. Popoběhl jsem o tři skoky a ohlédl se. Stála tam vlčí šelma. Čekal jsem další výboj strachu, který mi proběhne tělem a přiměje mě dát se definitivně na útěk, ale ten nepřišel. V mé duši panoval naprostý klid. Všechno bylo v pořádku. Nebylo čeho se bát. Šelma se nepřibližovala, jen tam stála a nesálalo z ní vůbec žádné nebezpečí. Sklonil jsem hlavu a zmateně frkl. "Neboj se, příteli. Tady žádná živá bytost nepřijde k úhoně," řekla vlčí šelma vlídně. Bylo nezvyklé, že jsem jí dovedl rozumět, ale tušil jsem, že za tím stojí Šelma v mojí hlavě. Byla má Šelma taky vlčí šelma? Nikdy mě nenapadlo se zeptat.
Mezitím si mě tahle nová šelma prohlížela se stejnou zvědavostí, jako já ji. Čím déle jsem se na ni díval, tím méně hrozivá mi připadala. Voněla jako letní louka a vypadala trošku jako mechový pahorek. Rostly na ní kvítky a svěží jetelíček. Zastřihal jsem ušima a zamířil blíž, abych si mohl tohoto zvláštního tvora lépe prohlédnout.
Šelma na to nic nenamítala, jen tam dál stála a vypadalo to, že jí mé počínání připadá zábavné. Obešel jsem ji kolem dokola, zblízka ji očichal a nakonec jsem si uštípl kousek toho sladkého jetele z jejího hřbetu, neboť mu nešlo odolat. To šelmu pobavilo víc, než cokoliv. Nahlas se rozesmála. "Ty jsi mi pěkně vykutálený daněk! Jen tak něčeho se nezalekneš, viď?" Hrdě jsem vypjal hruď. Opravdu jsem se teď cítil silný a nebojácný.
"Myslím, že jsi s sebou ale přivedl někoho, kdo by se mnou rád mluvil," pravila šelma tišším, vážnějším hlasem. Chvíli jsem o tom přemýšlel a potom mi došlo, že musí mít na mysli moji Šelmu. Škubl jsem hlavou a stočil uši lehce dozadu. Schovává se, nemůžu ho probudit, chtěl jsem té nové šelmě říct a zdálo se, že to pochopila. "Přede mnou se schovávat nebude," řekla šelma vlídně. "Ustup, prosím, stranou." A já najednou přesně věděl, co po mě chce. Sklonil jsem hlavu a ustoupil, ne nohama, ale myslí. Zmenšoval jsem se, tak jako pokaždé, ale přece to bylo jiné. Moje nohy byly tentokrát celé zesláblé a jak jsem předával své tělo Šelmě, poslední věc, co jsem cítil, bylo padání.

Probral jsem se za zvuku zpěvu ptáků a bublavého zurčení potůčku. V čenichu mě šimrala vůně květin a pod sebou jsem cítil měkký mech. Slunce mne šimralo na čumáku. Zamžoural jsem do jeho světla, zamrkal a zvedl hlavu. Znovu jsem zamrkal. A pak si ještě pro jistotu protřel oči. Ležel jsem v malém ostrůvku zeleně uprostřed písčitého prostranství pod pískovcovým mostem. Jen kousek ode mě tekl veselý potůček a vedle něj seděl veliký bílý vlk. Zůstal jsem na něj zírat jako na zjevení. Neměl jsem ponětí, kde to jsem ani jak jsem se sem dostal a cizinec naproti mě působil jako stvoření z jiného světa. Anděl, možná. "Dobré ráno," pravil vlídně.
"Jsem mrtvej?" vybreptl jsem první věc, která mi přišla na jazyk. Cizinec lomeno anděl se zasmál. "Božíčku, ne, jsi naprosto naživu. I když by se dalo říct, že když jsi sem přišel, nebyl jsi tak úplně... ve své kůži." A zadíval se na mě, jako by právě udělal nějaký vtip a čekal, až mi to dojde. Chvíli jsem na něj jen dál zíral, než se mi do mysli vetřelo hrozivé uvědomění. "Ne, ach ne, to ten daněk, že ano?" Zabořil jsem hlavu do mechu a přál si, aby mě spolkl. Neměl jsem nejmenší ponětí, co jsem vyváděl, zatímco jsem byl v těle toho druhého. Mohl jsem udělat kdejaké hlouposti a ať už byl tenhle vlk kdokoliv, určitě nebyl obyčejný. Možná ne anděl, ale co když tady daněk pošlapal nějakou posvátnou zahradu nebo něco takového?
"Podívejte, já se omlouvám, jestli jsem tady něco provedl, ono se to má tak, že-" "Ale ne, vůbec ne. Není se za co stydět ani omlouvat. Bylo to velmi originální setkání, to musím říct. Většina vlků za mnou přijde ve své vlastní podobě." Zvedl jsem pomalu hlavu z mechu a zkoumavě se na vlka zahleděl. V očích mu poskakovaly jiskřičky humoru. Nedovedl jsem určit jeho věk, jeho tělo nevypadalo staře, ač bylo porostlé mechem, ale ty oči... Něco v nich jako by naznačovalo, že je mnohem, mnohem starší, než na první pohled vypadá. Vlci sem za ním chodí? "P-pardon, ale asi jsem trochu zmatený. Kdo vlastně jste?" "Jmenuji se Život. Jsem strážcem nejen zdejších kopců, ale i celé Gallirei a jejích obyvatel."
Začínalo mi svítat. Nejspíš dost pomalu, ale po tomhle probuzení jsem byl natolik zmatený, že jsem byl ochoten si to odpustit. "Jste... bůh," vydechl jsem. "I tak mi říkají," odsouhlasil Život. Zamrkal jsem a potřásl hlavou. "Víte, já- Vlastně jsem vás tak trochu hledal. Zaslechl jsem cosi o bozích v tomhle kraji, ale, ummm, no... teda, myslel jsem, že to je blbost." Trochu jsem se bál, že se bůh mým neohrabaným vyjádřením urazí - nebyli bohové v příbězích často prchliví a zlomyslní? Život se však jen usmál a střihl ušima. "Vím, že je těžké tomu uvěřit, pokud to vlk neuvidí na vlastní oči. Jsem ale rád, že jsi se chtěl sám přesvědčit, než jsi tu možnost zavrhl. Vždycky se rád osobně seznámím s dalšími obyvateli toho našeho krásného kraje." Ne, na tomhle bohu jsem nic zlomyslného neviděl. Sálala z něj jen pohoda, laskavost a klid. "Já jsem rád, že jsem se sem vydal. Je to tu takové... příjemné."
Popravdě se mi vůbec nechtělo pryč. Znamenalo to, že budu muset do pouště. Otřásl jsem se, teď už jsem si vzpomínal, co mě natolik rozrušilo, až to vyvolalo proměnu v daňka. "Děje se něco?" nakrčil Život starostlivě čelo. "Ne, jen... Jsem si na něco vzpomněl, to nic. Navštěvují vás tu vlci často?" změnil jsem téma. "Čas od času se někdo zastaví. Občas jdou žádat o změnu kožíšku či o pomoc s magií, občas si jdou zkrátka jen popovídat a dát ulevit unaveným duším. I jim ale občas něco nadělím, pokud cítím, že to potřebují," pousmál se. "Já nepřišel o nic žádat," řekl jsem. "Rád jsem vás ale poznal. Měl bych se asi pomalu vydat na cestu," řekl jsem neochotně. "Tak, tak. Brzy začnou rašit jarní bylinky a o to bys určitě přišel nerad." "Přesně tak," pokýval jsem hlavou, ale přesto bylo neskutečně těžké se zvednout z toho měkoučkého mechového polštáře. Hýbal jsem se pomalu, pomaličku, jako kapr v medu. Než jsem se postavil, mohly klidně uplynout tři hodiny, i když to nemohlo být ve skutečnosti déle, než pár vteřin. "Děkuju, že jste mě sem pustil. Zase se někdy stavím," slíbil jsem. "Nashledanou." "Nashledanou, Regisi," rozloučil se Život příjemným hlasem a zamířil na opačnou stranu, než já.
S vypětím vůle jsem přiměl tlapy, aby se začaly pohybovat. Všechno ve mě se vzpouzelo, ještě tak pět minut si tu poležet, ale věděl jsem, že jestli si na mech znovu lehnu, možná už se nedokážu zvednout. Místo toho jsem donutil tělo k pohybu a s každým krokem se to zdálo být snazší a snazší. Až někde v polovině kopce jsem si uvědomil, že jsem nikdy Životu neřekl své jméno ani svoji profesi, ale on je stejně věděl. Kolem páteře mi projelo mravenčení. Tohle tedy bylo moje první setkání s vyšší mocí.

//Prstové hory přes Narrské kopce

//Prstové hory

Kráčel jsem po písku za hlasem stáda. Zato hlas Šelmy v mé hlavě byl úplně tichý. Jakto? Opustil mě snad? Jakkoliv divné to bylo, byl jsem z té možnosti nesvůj. Nechápal jsem přesně, proč to tak je, ale věděl jsem už, že jsme spolu hluboce provázaní. Zjistil jsem to, když jsme společně pomohli té mladé daněle. Často mě Šelma iritovala a zpočátku děsila, ale tohle mlčení se mi nelíbilo. Potřásl jsem hlavou a dupl kopýtkem do měkkého podloží. Snažil jsem se Šelmu probudit, aby vylezla a řekla mi, co si o tomhle myslí. Hlas stáda byl ukliďnující, příjemný, ale... něco na tom stejně nehrálo, že? Proč jsou tady? Proč jsou v téhle vyprahlé pustině?
Šplhal jsem už delší dobu do kopce, ale teď jsem se zastavil a podezíravě zavětřil. Nastražené uši se otáčely po každém podezřelém zvuku, bílý ocásek sebou sem tam škubnul. Jinak jsem stál nehybně, tiše. Avšak nepřišlo nic, co by se zdálo být nebezpečné. Žádný z mých smyslů nespustil poplach. Hlasy a vůně mě pobízely, abych šel dál, abych vystoupal až na vrcholek kopce. Muselo tam být moje stádo a bezpečí, prostě muselo. Bylo to nepravděpodobné, ale zdálo se to velice reálné. Šelmo, zkusil jsem naposledy vyvolat hlas predátora - možná hlas rozumu? - ale kdepak. Mlčel. Někde tam uvnitř byl, hluboko zalezlý, ale byl zticha. Možná spal. Možná se schovával. A já už dále nedovedl odolávat tomu volání. Obezřetným ladným krokem jsem opět začal stoupat tenkou stezičkou k nebesům.

//k Životu

//Liliový palouk přes Uhelný hvozd

Za loučkou mě čekal prapodivný les plný černých stromů a vzdáleného pachu kouře. Vzpomínal jsem si na něj, probíhal jsem tudy v zimě s Warisem. Ani tentokrát jsem se zde nechtěl zdržovat příliš dlouho. Ohně jsem měl na nějaký čas až až. Rána, kterou mi Morghana vypálila, mě ještě pořád pobolívala a při neopatrném pohybu jsem v ní cítil nepříjemný tlak. Les byl navíc nepříjemně cítit neznámými zvířaty a velkými kočkami, se kterými jsem se ani v nejmenším nechtěl setkat. Byly to nepochybně jižní kraje, ale bůh by nesídlil na takovémhle místě, nebo ano? Co já o tom vlastně vím? Klidně mohl sedět za nejbližším stromem a koukat na mě zrovna teď. Nebo seděl na stromě. Nenápadně jsem zamžoural nad sebe, ale jediné, co jsem spatřil, byla klenoucí se střecha popelavých větví.
Pomalu jsem pokračoval přes les a když se terén začal zhoršovat, šplhal jsem. Přede mnou začínaly skály a já po nich vystupoval výš a výše, až jsem se octl nad korunami stromů. Ještě nějakou chvíli jsem hledal stezky po kamenech, než jsem se konečně zastavil, abych se rozhlédl a trochu si odpočinul. Pode mnou ležel Sarumenský hvozd, byl jsem si tím docela jistý. Gallirea se přede mnou rozkládala v celé své kráse. Seděl jsem, vydýchával se a užíval si teplého vánku od jihu, který mi pročesával kožich. Strávil jsem tam pár příjemných minut, než jsem se opět vydal na cestu.
Zanedlouho se mi otevřel výhled na to, co je na jižní straně hor. Zatajil se mi dech. Teď se pode mnou pro změnu táhla poušť. Kruté neúrodné písky se mi vysmívaly. Ne. Tyhle hory už samy o sobě tolik připomínaly Supí hory se svým rudým kamením a vyprahlým povrchem. Poušti jsem čelit nemohl. Ne. Ne teď. Ne nikdy. Couvl jsem a srdce se mi divoce rozbušilo. Tlapy jsem měl najednou úplně studené, zorné pole se mi zúžilo, ztěžka jsem zalapal po dechu. Nepanikař, hlavně- Ale mé tělo se natahovalo, měnilo, vlk z něj v panice utekl a místo něj tu stála kořist.

Kopýtka mi zaklapala na skále a nozdry rozrušeně ochutnávaly vzduch tohoto nepřátelského místa. Srdce mi bušilo příliš rychle. Nebezpečí! Nebezpečí! Tady jsem neměl být, nikdo z nás by tu neměl být. Mohutným skokem jsem se odrazil a překonal mezeru mezi dvěma kameny. Pryč, pryč, pryč... Přešel jsem do cvalu a během chvíle už jsem slepě prchal příliš prudkými stezkami, terénem příliš cizím a náročným. Šelma v mysli mlčela. Ač neuvěřitelné, zdála se taky vyplašená, což mě děsilo ještě víc. Další ohyb cesty, jen s nesmírným štěstím jsem zastavil, než jsem se zřítil dolů do průrvy. Zoufale jsem frknul, kudy odtud pryč? Labyrint kamenů, písku a skal, žádné lesy, žádné stádo... Stádo? Uši se mi otočily po zvláštním zvuku. Ano. Stádo. Hlas stáda. Proč vycházel z těch písečných kopečků? Netušil jsem, ale poslušně jsem ho následoval, už o mnoho klidnější. Mé stádo bylo blízko.

//Narrské vršky