Příspěvky uživatele

< návrat zpět

202 (9)

Jak jsem ležel vedle Delty, cítil jsem horkost, která z ní šla. "To víš, že přejde," pravil jsem rozhodně. Snad i pravdivě. Siberia se mezitím pověnovala hledání kůry, kterou se jí s trochou nasměrování povedlo odhalit a položila mi ji k tlapkám. "Díky," broukl jsem a přistrčil ji k Deltě. "Jasně, stačí rozžvýkat. Já vím, že to je hnus," zašklebil jsem se soucitně, když Delta vzala kůru do tlamy a zatvářila se značně nespokojeně. "Ale vážně to pomůže, slibuju."
Siberia ale začínala vypadat netrpělivě a já to asi celkem chápal - teď nebyly nejlepší podmínky na to, abych jim ukazoval všechno možné, s čímž se dopředu počítat nedalo. A navíc měla pravdu v tom, že by se měla asi objevit doma, než si o ni někdo začne dělat starost. Nechtěl jsem, aby mi sem vtrhli něčí naštvaní rodiče, že jim kradu potomstvo. "Jen utíkej, můžeš se vrátit, až se ti to bude hodit," kývl jsem, ostatně tady nebyla ani ve vězení a vlastně ani ve škole, tohle bylo... no, nevěděl jsem, jak to nazvat, ale bylo to čistě dobrovolné. "A víš co, klidně vezmi nějakej heřmánek domů, takhle na zimu se určitě bude hodit." Měl jsem ho dost a třeba to aspoň trochu naladí vztah s další smečkou na pozitivní notu... což mi připomínalo, že jsem se už dlouho nestavil v Sarumenu. Možná bylo na čase to napravit, až se Deltě udělá líp.

Monteho znalost bylin jsem obdivoval od prvního dne, co jsem ho potkal. Málokdo se mohl měřit se znalostmi jeho dědečka, Herona, ten byl vyloženě chodící herbář a tehdy se mi zdál naprosto nedostižný, ovšem jeho vnuk znal už ve svém mladém věku skoro všechno, co on. Mladí jsme tehdy vážně byli, jistě, a co patří k mládí? Mimoňské aktivity, nad kterými by si rozumný dospělý asi poklepal drápem na čelo. Měli jsme často různé nápady, některé jen hloupé, některé nebezpečné a některé prostě byly jen čistým projevem zvědavosti a rebelství. Mezi ty poslední patřil Monteho plán s houbičkami.
Měl prý na ně vycvičené oko, čemuž jsem věřil, ovšem dle svých slov je nikdy nezkoušel. Můžu vám říct, že tomu jsem věřil už o něco míň, ovšem asi to byla pravda. Monte totiž neměl ve zvyku lhát, obzvlášť ne o podobných věcech, čímž jsem si ale tehdy ještě jistý nebyl. Muselo uplynout ještě hodně vody v řekách, než přišel ten čas, kdy jsme se opravdu dobře znali a pomalu si četli myšlenky.
Možná jsme se ještě tak dobře nepoznali, ale věřil jsem mu už tehdy. Magické houbičky jsem s ním tedy toho památného večera ochutnat zkusil. Museli jsme se zašít daleko do kopců, aby na nás nepřišel někdo z nedaleké smečky. Mizerná reputace podivínských léčitelů nepotřebovala utrpět ještě další rány. Malinko toho večera zapršelo, ale vyjasnilo se právě tehdy, když houby začaly něco dělat. Mlčky jsem zíral, protože ničeho jiného jsem v tu chvíli nebyl schopnen. Mihotavé hvězdy nad našimi hlavami tančily a obloha dýchala ve stejném rytmu, jako já. Měňavá souhvězdí chvíli připomínala vlky, chvíli zase ptáky a dokonce brouky nebo úplně nesmyslné spirály a víry. Myslel jsem si, že tím Monte musí být stejně ohromen jako já. Mrkl jsem směrem k němu a zjistil, že upřeně zírá na trávu pod svýma nohama a nemohl od ní odtrhnout zrak. Měli jsme asi úplně odlišné zážitky, ale zároveň nás to zvláštně spojilo.

Listopad 2/10 - Zest

Ukázalo se, že tak docela sám jsem u jezera nebyl (lišáka ležícího na břehu jsem jako společnost nepočítal). Kde se vzal, tu se vzal, zdánlivě odnikud se vyloupl mladý vlčí výrostek a zvědavě nakukoval, co to tady dělám. Paráda, doufám, že mě slyšel, jak na tu chcíplinu mluvím. Nevěděl jsem, proč prostě nemůžu držet svoje myšlenky v hlavě. Pak jsem byl akorát za magora.
Mladík si samozřejmě všiml sám, co to tady mám, protože dal okamžitě najevo své znechucení. "Nojo, fuj - je to mrtvola, co bys po něm chtěl," pokrčil jsem rameny. "Jen se dívám, jestli na něm není něco, kvůli čemu bysme se měli znepokojovat," začal jsem překotně vysvětlovat, protože jsem chtěl objasnit, že nejsem, vážně nejsem padlý na hlavu, když tady trávím odpoledne ve společnosti mrtvého zvířete. "Jestli ho nezabila nějaká nemoc nebo tak. Ch-chápeš?"

(6)

"Je to tak," přitakal jsem Deltě. "Ale neboj, i jako léčitelka si musíš najít trochu času na odpočinek. Jinak by ses z toho zbláznila," ujistil jsem ji, protože jsem viděl, jak si to v hlavě přebírá. "Musíte v tom nalézt takový... balanc. Což někdy není snadné, ale časem se to naučíte," pronesl jsem k oběma svým učednicím. Jenomže během chvilky bylo třeba odložit nadšení z nových poznatků - Delta najednou vůbec nevypadala dobře. Uložila se na kožešinu a já se hned pustil do heřmánkového čaje. Siberia mi koukala přes rameno a z magie zněla úplně unešeně. "On Život rád mluví v hádankách, ale jsem si jistý, že se tvoje magie projeví. Tak či tak, věřím, že je dobré se naučit dělat věci i bez magie - ne vždycky se na ni můžeš spolehnout a sám jsem si bez ní poradil roky," mrkl jsem na vlčici, kvůli tomu, že svou magii neobjevila, se nemusela cítit nijak méněcenně nebo tak něco.
S tím jsem otočil pozornost k Deltě, která se chudák celá třásla a stěžovala si na... horké oči? "Snad brzy," broukl jsem tiše v odpověď jí i Siberii a počkal, až si vypije svůj heřmánek. "Jsi mladá, tvoje tělo se s tím snad dokáže vypořádat rychle. Možná bude stačit, aby ses z toho vyspala, ale může to být i pár dní." Přišel jsem blíž a opatrně sáhl vlčici na čenich. Na čele se mi okamžitě mihl stín. "Máš teplotu, proto je ti tak špatně," řekl jsem, což ale nebylo moc velké překvapení vzhledem k tomu, jak zničeně Delta vypadala. Nadával jsem si v duchu, že nemám žádnou další kožešinu, ale teď už na to bylo pozdě.
Otočil jsem se k Siberii. "Takovéhle nachlazení je hrozně časté, jakmile se ochladí. Vlky to skolí jako nic a předávají si to mezi sebou," vážně bych se nedivil, kdybychom to chytili všichni, ale takové už holt bylo riziko. "Hlavní je klid, odpočinek, teplo, hodně pít. Nebývá to příliš vážně, ale nesmí se to podcenit." Opatrně jsem se složil na kožešinu vedle Delty, abych ji mohl zahřát aspoň vlastním teplem. "Přikryl bych tě kožešinou, ale už další nemám, tak ti bude muset stačit ta moje," řekl jsem tiše nemocné vlčici. Pro Siberii jsem měl jiný úkol, kterým se aspoň vystavovala menšímu riziku, že se od Delty nakazí: "Vidíš tamhle ty proužky kůry? V té prohlubni úplně na kraji," ukázal jsem tlapkou a případně ji navigoval. "Podej sem prosím dva nebo tři. Je to vrbová kůra, která pomůže srazit tu horečku. Nechutná moc dobře," varoval jsem Deltu, "ale uleví se ti potom, uvidíš. Budeš brzo zase fit," ujišťoval jsem ji. A doufal, že to tak vážně bude. Měl jsem o Deltu starost, samozřejmě, že měl. O všechny, kteří svěřili své zdraví do mých tlap, jsem se staral, ale na mladé vlčici mi záleželo mnohem víc, než na náhodných vlcích, které jsem zrovna potkal.

Listopad 1/10

Potloukat jsem se kolem jezera bez zvláštního cíle, když jsem spatřil v trávě na břehu černý kožich. Nic se ani nepohnulo - a majitel kožichu už vůbec ne. Srdce mi poskočilo úlekem. Vlče, byla moje první myšlenka, když jsem se dlouhým skokem vrhl vpřed k tělu bez života. Ale nebylo to vlče, což jsem spatřil hned v další vteřině. Byl to lišák. Ne rezavý, ale celý černý a bylo úplně po něm. Oddechl jsem si po tom hrozném šoku - radši lišák, než vlče, ale úplně v klidu jsem ještě nebyl.
Opatrně jsem mrtvolu okukoval. Představa nějaké hrozící nákazy mě celkem děsila. Ale lišákův kožich jen zářil zdravím a byl před zimou pěkně vykrmený. Taky však byl celý rozlámaný. Zkrvavený čenich se šklebil na šedivou oblohu. Vypadalo to, že se dostal do křížku s něčím mnohém větší. Možná našel konec pod kopyty nějakého jelena. "Pěkná smůla, kámo," zamumlal jsem, ale ulevilo se mi. Pro lišáka smůla, ale naštěstí nic, čím bych se já nebo vlci kolem museli znepokojovat. Couvl jsem a poněkud paranoidně se rozhlédl, jestli mě někdo viděl, jak se tu bavím s mrtvolou.

"What the hell?" I woke up that morning, looked outside of the cave and was convinced something went wrong with my eyes. How else would you explain the whole world turning white? Behind me, Monte laughed. I turned around, feeling slightly hurt. I was going blind and he found it funny? But he was looking out into the white world as well and now that I was slightly more awake, I could see it was some weird stuff on the ground. "I never thought about it, but you probably never saw snow in the desert, right?" the big wolf chuckled and stopped beside me. "Snow? No. I mean, I heard about it, but..." I trailed off. What I saw was absolutely fascinating. Big fluffy chunks of snow were falling silently from the sky, covering everything.
Maybe I would have stood there for hours if Monte hadn't spoken up. "Well, hearing about it certainly isn't enough! Come on!" He gave me what he considered a gentle push but since he was absolutely huge compared to me, he nearly bowled me over. Before I regained my balance, he was already out in the snow, jumping like a small pup. I stepped into the white stuff carefully. It was very cold and it stuck to my paws. The sensation of icy cold snow between my fingers sent a shiver down my spine. "Yeowch," I made a startled noise, raised my paw up in the air and Monte cackled. "Come on, Regis, you're going to love it. It doesn't bite, you'll see." And with that he kicked a big snowball my way. I didn't see it coming and it hit me square in the middle of my forehead. "Okay, that's it. You asked for it," I grumbled and ran out into the snow after him. Cold paws or not, I could not let this stand.

I když jsem sněhu zpočátku moc nevěřil, nakonec jsem si své první sněhové radovánky docela užil. Leckdo by si řekl, že jsem byl na svůj první sníh už trochu starý, ale co jsem měl dělat? Těžko jsem si mohl vybírat, kde se narodím a v poušti jsme sníh nikdy neviděli. I když už jsem byl ale dospělý, vydováděl jsem se ve sněhu do sytosti. I Monte na tom měl samozřejmě svůj podíl, možná ten největší, protože když jsem byl s ním, radovat se byla najednou ta nejsnazší věc. Cítil jsem se po jeho boku vždycky chtěný, nikdy ne jako pitomec nebo jako že nevím, co říct. Tedy, docela často jsem nevěděl, co říct, ale Montemu to nevadilo. On většinou věděl, co mám na mysli nebo trpělivě čekal, až se vymáčknu. Už tehdy, ač jsme se neznali nijak dlouho, jsem byl do něj blázen.
Naběhali jsme toho dne po kopcích tolik kilometrů, jako snad ještě nikdy dřív. Vyhrabali jsme z hlubin jeskyně jakýsi starý kus dřeva, kterému Monte říkal sáňky a vozili jsme se na nich z kopce, dokud jsme už nebyli z toho pobíhání nahoru a dolů úplně vyřízení a nemleli jsme z posledního. Obalení sněhem od hlavy k patě jsme zamířili zpátky do tepla jeskyně, kde jsme se hřáli u ohýnku. Udržování ohně měl na starosti Heron, který nad naším počínáním jen kroutil hlavou. "Už byste mohli mít trochu rozum," mínil, ale smál se přitom. Málokdy nám něco skutečně vyčítal. Ležet u teplého ohně bylo po mraze venku ještě příjemnější, než obyčejně a brzy se mi začaly klížit oči. I když jsem na chladné teploty moc stavěný nebyl, říkal jsem si, že si zimu asi dokážu zamilovat. Tehdy pro mě milovat bylo o tolik snazší...

Příchod zimy byl vždycky obdobím, které mě poněkud stresovalo. Přece jen zima byla ze všech částí roku tou nejzrádnější. Podvrknuté kotníky z náledí, omrzlé uši a tlapky, nikde nekončící nudle u nosu - a to mluvím jen o těch méně vážných záležitostech. Přál jsem si, abych už nikdy nemusel řešit podchlazená vlčata na pokraji smrti nebo dolámaného blázna, který se rozhodl, že je úplně ze všeho nejlepší nápad se sklouznout ze zamrzlého vodopádu, ale... Podejme to tak, že bych si po všem, co jsem v životě viděl, na zdravý vlčí rozum moc nevsadil. Pravda je, že od doby, co jsem se usadil na Galliree, jsem těch bizarních případů zase tolik neviděl, ovšem to mě svým způsobem zneklidňovalo ještě víc. Přece to byla země kouzel a všemožných podivností. Předpokládal bych, že tady vlci přijdou na úplně nové a unikátní způsoby, jak se zmrzačit, ale zatím jsem tu měl relativní klid. Pronásledovala mě tedy myšlenka, že až to přijde, bude to vážně něco šíleného. Povzdechl jsem si. Proč se předem stresovat? Přijde, co přijde. Příliš jsem to nemohl ovlivnit. Připravený jsem byl tak dobře, jak jsem to zvládl, noru jsem měl hezky zásobenou a nezbývalo, než jako každý rok doufat, že zima k nám bude co nejvíce milostivá.

(1)

Delta se samozřejmě neubránila uchechtnutí, když jsem parožím nabral strop. "Ha-ha, k popukání," utrousil jsem suše a zakoulel očima. Bylo to asi trochu k smíchu, ale měl jsem poněkud problém vidět tu vtipnou stránku, když ty nešikovné lopaty trčely z mojí hlavy. To už jsme se ale vmáčkli dovnitř a vlčice se mohly rozhlédnout po mém skromném příbytku. Upřímně by mi nevadilo, kdyby stejně nadšenou reakci měl každý. Siberia i Delta zněly naprosto okouzleně a já se rázem zubil na celé kolo, protože jsem na úkryt byl patřičně hrdý a byl jsem rád, že to někdo docení.
"Jasně," odsouhlasil jsem Siberii, která ale odpověď asi ani moc neočekávala. "A jasně," ujistil jsem i Deltu, která chtěla zase vědět, jestli jim všechno ukážu. "Nějaký ten pátek to zabralo. To nejzákladnější jsem se naučil za několik měsíců, ale v dalších letech jsem se učil víc a víc. Ale správný léčitel se nikdy nepřestane vzdělávat," uzavřel jsem a střihl ušima. Pořád bylo co se učit, co poznávat.
Zamyslel jsem se, co bych mohl učednicím ukázat jako první, když tu se ozvala Delta. Pokašlávala a když jsem se na ni otočil, viděl jsem, že jí teče z čenichu. Vypadala celá vyjevená. "Samozřejmě, že mám. Asi ses nachladila, to je na podzim docela časté," přejel jsem ji pohledem a doufal, že to vážně bude jen lehká rýma a nestane se z toho nic horšího. "No... tak teď budeš pokusný pacient ty," přelétl mi obličejem hořký úsměv - sotva jsem se já sebral ze svého karambolu v horách, skolí Deltu nějaký bacil. Možná si Siberia měla ještě rozmyslet, jestli se chce tahat s námi smolaři. "Bolí tě ještě něco, kromě krku?" zjišťoval jsem. "Klidně si lehni tam na kožešinu," vybídl jsem ji ještě s pokývnutím čenichem a otočil se k bylinkám.
"Na nachlazení je bylin spousta, ale co najdete asi nejsnáze a nejčastěji je heřmánek." Natáhl jsem se do příslušné poličky a rozložil opatrně sušená kvítka před vlčice, aby se mohly podívat. "Je to taková ověřená, spolehlivá bylinka, pomáhá i proti zánětům, na rány, na bolesti břicha. Podle vůně, bílých kvítků a vyklenutého středu ho poznáte vždycky," popisoval jsem dál. "Teď nám všem trochu ulehčím život magií, ale pokud vodě nevládnete, jako já donedávna, je dobré si sehnat na vodu nějakou misku - to je takový přenosný důlek - nebo něco na ten způsob." Já misku pořád neměl a nevěděl jsem, jestli se jí kdy dočkám, ale teď už jsem měl jiné triky. Ze země kolem nás jsem vytáhl vodu, která se vznášela v podobě bubliny před mým čenichem. Strčil jsem trochu sušeného heřmánku do vody a soustředil jsem se na její teplotu, abych ji trochu zvýšil. "Voda by měla být teplá, lépe se do ní všechno uvolní a odvar pak taky pěkně zahřeje," zakončil jsem a přesunul kouli odvaru k Deltě, aby se mohla napít. Doufal jsem, že jí pomůže a že bude brzy zase fit.

(50)
//Meduňková mýtina přes Klimbavý les

Delta odhadla povahu mých předešlých problémů až trochu moc přesně. Nechtěl jsem přiznat, co se mi občas dělo, ale zároveň jsem se neměl k tomu jí přímo lhát. "Nooo... tak něco. To je fuk," máchl jsem nad tím tlapou. "Jsem fakt v pohodě, žádný strachy," prohlásil jsem co nejstatečněji a asi to i byla pravda. Až na tu chvilkovou ostrou bolest mě teď vážně nebolelo nic. Jen mozek, jak jsem se to snažil pochopit. Jenže na tom asi nebylo nic k chápání... Prostě magie. No, aspoň ty dvě zapomněly na to svoje hašteření, pomyslel jsem si. Mělo to nejspíš i svoje výhody.
V klidu jsme se najedli, až na Siberii, která si nechala svůj úlovek na později a vyrazili jsme skrze les k noře. Delta mluvila o meduňce a já byl rád, že si to zapamatovala tak dobře. "Správně," švihl jsem ocasem. "Škoda, že už je docela pokročilý podzim a moc čerstvých bylin vám už neukážu," posteskl jsem si. Budou nám muset stačit sušené, nebo případně nějaké vyvolám magií. Jak jsme šli přes les, občas jsem parožím zavadil o nízko visící větve, které jsem byl zvyklý normálně podlézt, ale vypadalo to, že teď budu muset sklánět hlavu mnohem víc. Připadalo mi to děsně otravné, ale zdržel jsem se komentáře. Už jsem s tím tématem byl hotový.
"Tak. Tady to je," prohlásil jsem, když jsme zastavili u vstupu do nory pod kořeny stromu. "Asi se tam budeme muset trošku vmáčknout, ale vejdeme se," usoudil jsem. Pro dva vlky byla nora tak akorát, pro tři už trochu těsná, ale mělo by to být v pořádku. Sklonil jsem hlavu, že vlezu dovnitř jako první... a praštil parožím o kořeny, samozřejmě. "Do pr-" Kousl jsem se do jazyka, sklonil hlavu až skoro k zemi a protáhl se dovnitř. Bylo jasné, že budu muset učinit pár úprav, jestli má být přístup pod zem pro mě pohodlný, ale to mohlo počkat. Prolezl jsem chodbou a dole počkal na vlčice. "Tadá,"

Říjen 2

Bylo to docela nebezpečné i pro moje okolí. Když jsem se zprudka otočil, kdokoliv mohl schytat ránu přes čumák. Kdokoliv. Musel jsem se naučit sebou moc neházet a počítat s tím, že moje hlava se jednoduše proměnila v nebezpečnou zbraň. Nějaké své výhody ale parůžky taky měly, to zase musím uznat. Třeba podrbat se jimi na zádech jsem se naučil dost rychle. Byl to sice manévr, ze kterého dost bolelo za krkem, ale trefit se parohem přímo do toho svědícího místa byla prostě slast. Jen jsem měl obavu z toho, co se asi stane, jestli si někdy zdřímnu ve vysoké trávě a kolem projde smečka na lovu. Doufal jsem, že si všichni stačí uvědomit, že to paroží je připojené k vlkovi a ne k daňkovi, než mě roztrhají na cimprcampr... ale mohl jsem se na to spolehnout? Dobře jsem věděl, že vlci jsou různí a ne všichni jsou tak docela, řekněmě, chytří. Asi jsem musel prostě doufat. Nic jiného mi nezbývalo.

Říjen 1

Že si budu muset zvykat na život s parožím, s tím jsem vážně nepočítal. Asi to není tolik překvapivé, kdo by s takovou věcí proboha počítal? Na své občasné a náhodné proměny v daňka jsem si jakž-takž zvykl. Ale mít na hlavě permanentně přišroubované daňčí lopaty... to už bylo něco úplně jiného. Jediným štěstím bylo, že mi nepřipadaly tak těžké, jak by nejspíš měly. Nejspíš nějaký magický zásah nebo něco... Nebo jsem jen měl hodně namakanej krk a nevěděl jsem o tom, taky možnost. Ovšem procházet s nimi každým dnem bylo ze začátku vážně peklo. Nespočetněkrát jsem sklonil hlavu, jen abych parožím praštil do kmene stromu, ke kterému jsem přišel příliš blízko. Zachytávaly se mi do nízko visících větví. Do všeho jsem jimi mlátil a nebylo to vůbec příjemné, protože mi z toho pak drnčela celá hlava.

Vlčice na mě zíraly tak vyjeveně, že by to v jiné situaci snad bylo až komické. V tuhle chvíli mi to ale moc směšné nepřišlo. "No..." Nechtělo se mi Siberii s Deltou přiznat, že jsem se párkrát v daňka proměnil celý. Připadalo mi to pořád poněkud ponižující. "Měl jsem prostě párkrát... podobný... problémy. Ale vždycky jen dočasně," vyhnul jsem se nepříliš obratně odpovědi.
"Jsem," otočil jsem se pak na Deltu. "Minimálně mě nic nebolí," pokrčil jsem rameny, to bylo asi to hlavní, i když jsem doufal, že se mi povede parohů nějak zbavit. Nechtělo se mi s nimi tahat celý zbytek života! Navíc Delta vymyslela scénář, který se klidně mohl stát. "Tak si toho snad všimnou dřív, než mě zakousnou," přinutil jsem se k úsměvu, který i mě samotnému připadal falešný a prkenný.
Siberia se podělila o fakt, že jejich alfa měla křídla. Já sám už jsem viděl pár zvláštních věcí, i když nic takového. "No... Gallirea je zvláštní," řekl jsem. "Asi se může přihodit leccos." Nechtěl jsem se v tom příliš nimrat. Chtěl jsem prostě doufat, že se to nějak samo vyřeší. Zatímco jsem jedl koroptev, snažil jsem se silou vůle přimět parohy, aby zmizely, stejně jako když jsem se snažil změnit v daňka, ale nefungovalo to. Co všechno mě tady ještě potká? Za chvíli sám sebe ani nepoznám.
Když jsem ale zahnal hlad, svět se zdál přece jen o něco veselejší. "Tak pojďme," pobídl jsem vlčice a doufal, že už se o paroží bavit nebudeme. "Ukážu vám něco z toho, co mám nasušené, protože na čerstvé bylinky už je docela pozdě. A ty bys, Delto, mohla Siberii povědět, co si pamatuješ o meduňce, ne?" navedl jsem hnědavou vlčici, však jí jen prospěje si to zopakovat. S tím jsem se zvedl a provedl je lesem až k noře.

//Apatyka

Lov se vydařil - aspoň mě, nevěděl jsem, jak si vedly vlčice. Než jsem je stihl zkontrolovat, hlavou mi projela taková bolest, až jsem si chvíli myslel, že tohle je vážně konečná. Odezněla sice tak rychle, jako přišla, ale to už stály Siberia s Deltou nade mnou a dohadovaly se, co se mnou udělají. Že bych omdlel? Nemyslel jsem si to, ale možné bylo všechno."J-" Nestačil jsem říct ani jedno slovo, než mě Delta rafla za paroh (paroh?) a začala mi jím ze všech sil lomcovat, až mi hlava poskakovala. "JAU! Delto, pusť, jsou tam napevno," začal jsem protestovat a snažil se vlčici vykroutit, než mi místo parohu (parohu???) urve celou hlavu. "Jsem v pohodě, fakt," ujišťoval jsem vlčice. Bolest úplně zmizela. Zůstala jen ta tíha na hlavě... a paroží. Osahával jsem si ho nevěřícně tlapou. Možná ale ne tak nevěřícně, jak bych měl. Nebylo to totiž poprvé, co se mi stalo něco podobného, že? Tentokrát jsem se prostě jen v daňka nezměnil celý, nýbrž šlo pouze o částečnou přeměnu... nebo tak něco.
"Možná, že to zase zmizí?" pronesl jsem váhavě a zahýbal hlavou, kterou jsem měl najednou těžší, i když ne o tolik, jak bych čekal. Parohy ale držely pevně a nezdálo se mi, že by se chystaly vypařit. "Hele, abych řek pravdu, podobný věci... se mi někdy dějou, je to vlastně ta míň divná ze dvou variant," řekl jsem po chvíli, protože mi připadalo, že vlčicím dlužím vysvětlení, ale zároveň jsem to nechtěl moc rozebírat. Sám jsem s tím rozhodně nebyl až tak v pohodě, jak jsem se tvářil, ale poslední, po čem jsem toužil, bylo se v tom rýpat. Takže jsem si prostě přitáhl svou koroptev a zazubil se na učednice, jako by se nestalo nic podezřelejšího, než že jsem na louce zakopnul, i když mi srdce v hrudi pořád ještě bušilo poněkud splašeně. "Zvládly jste je chytit? Tak navrhuju, že se najíme a půjdem zpátky do lesa, konečně na tu noru," pronesl jsem to poslední spíš k Deltě, protože jsem věděl, jak se na to těší, zakousl jsem se do koroptve a doufal, že debatě ohledně paroží je konec. Co to má sakra znamenat? Co se mi to děje? A proč? Měním se snad v daňka natrvalo? Budu za chvíli žrát jen trávu? Ale to poslední byla určitě planá obava, protože koroptev mi chutnala stejně, jako kdy jindy. Možná ještě víc, protože jsem měl hrozný hlad.

Možná jsem jí nakonec byl aspoň trochu nápomocný, i když moje znalosti okolí nebyly zrovna rozsáhlé. "Snad to dopadne dobře," přál jsem jí, nerad bych, aby někde bloudila. Zato Delta by možná ráda byla... nebo jak jinak jsem si měl vyložit její nepochopitelné chování? Obrátil jsem se na ni s pokáráním a viděl, jak jí hned poklesly uši. Začala se omlouvat a já si povzdechl. Nedělalo mi kdovíjakou radost někoho usměrňovat, vždycky jsem se cítil jako padouch, i když to v tomhle případě bylo určitě nutné. "No... hlavně, když si to budeš pamatovat," odvětil jsem a sledoval, jestli se ty dvě spolu usmíří.
Bylo by to dobré, protože Siberia vyslovila touhu se také něčemu trochu přiučit a já bych byl rád, kdybych mohl svoje vědomosti předávat dál. Ideálně bez toho, aby se přitom obě vlčice sežraly. Vypadalo to ale, že si Delta svou chybu uvědomila a chtěla to napravit - a na lov kývly obě. Za to jsem byl vážně rád, protože jsem měl pocit, že hlady každou chvíli padnu. "Tak pojďme na to a pak se můžeme vrhnout zase na léčitelství," zabručel jsem a zavětřil. Koroptve asi neuletěly úplně, jen se schovávaly na druhé straně mýtiny. "Takže - plán pořád platí," otočil jsem se k Deltě, ale pak mi došlo, že Siberia ho nezná. "Já ty ptáky vyplaším a vy každá zkusíte nějakého chytit. Já to zkusím taky, ale je bez záruky, že se mi to povede, protože jsem měl menší... nehodu," ušklíbl jsem se. Ztuhlost v těle a bolest z naražených žeber mě už ale trochu opouštěla, takže jsem si říkal, že to risknu. "Připravené?" ujistil jsem se a tak potichu, jak jsem dovedl, jsem se vypravil obloukem ke koroptvím.
Byly tam. Slyšel jsem je, cítil jsem je a když jsem skočil vpřed, už jsem je i viděl. Vzlétly nízko nad zemí s poplašeným třepotáním křídel. Snad byly vlčice připravené. Skočil jsem po jednom z ptáků sám a stáhnul ho k zemi. V žebrech mě přitom nepříjemně bodlo, ale konečně, konečně jsem držel svačinu v zubech. Chtěl jsem se zvednout a vypravit se za vlčicemi, ale vtom mi projela hlavou, v místech, kde mne posledních pár dnů tak divně svědilo, příšerná bolest. "Auuu," zakňučel jsem nahlas, nedalo se tomu zabránit. Co to je? Co to sakra je? Zkroutil jsem se na zemi, ale bolest pominula během pár vteřin právě tak prudce, jako přišla. Oddechoval jsem a čekal, jestli se vrátí, ale nic se nedělo. Jen jsem měl hlavu o dost těžší, než předtím. Opatrně jsem natáhl tlapu a ta se o něco zarazila. Něco, co tam dřív rozhodně nebylo. "Co to do háje má bejt?" vydechl jsem a roztřeseně vstal. Siberia s Deltou mohly vidět, že mi během těch několika krátkých vteřin na hlavě vyrašily velké daňčí parohy.