Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 9/10 - Sirius

Vztek mi duněl v hlavě. Srdce mi bušilo. Pohybovali jsme se teď na tenkém ledě, nevěřil jsem, že bych dokázal přestát třeba už jen jednu jedinou stupidní poznámku, aniž bych se na Netopýra vrhl. Možná i on vycítil, že už to není jen pošťuchovaná - tady začínalo jít do tuhého. Vlk udělal snad první rozumnou věc od chvíle, co jsem ho potkal. Dal se na ústup.
"To je asi jediný, v čem se s tebou shodnu," zavrčel jsem hluboko v hrdle a ani se neobtěžoval mu odpovídat, jestli mám ještě něco na srdíčku. Usoudil jsem, že bude bezpečnější nemluvit. Dál neprovokovat jeho ani sebe. Prostě se stáhnout... Jako jsem měl udělat už dávno. Ustoupil jsem o pár kroků dozadu a sledoval, co si počne on. Jestli vážně odejde, jak naznačoval. Nebo jestli ještě otevře tlamu a já budu nucen mu ji rozbít, i kdybych mu ji pak musel dávat zase dohromady, jak mi velelo mé životní poslání.

Září 8/10 - Sirius

Proč jsem s ním vůbec ještě ztrácel čas? Proč jsem zůstával ve společnosti, ze které zcela jistě nemohlo vzejít nic dobrého? Vlastně jsem nevěděl. Měl jsem nejspíš odejít už dávno. Nebo alespoň předtím, než měl čas říct to, co řekl vzápětí. To totiž skutečně zabolelo. Sklonil jsem hlavu a hřbet se mi naježil jako dikobrazí bodliny. Býval jsem něčí. A on býval můj. Nemilosrdné pařáty žalu se po dlouhé době ozvaly, zaryly se mi přímo do srdce, aby znovu začalo krvácet. "Nic o tom nevíš," zasyčel jsem, kdoví, jestli mě přes vzdálenost mezi námi vlk vůbec slyšel. Ohrnul jsem pysky ve vzteklé grimase, přičemž jsem se hnusil sám sobě. Nesnášel jsem to. Všechny tyhle pitomé spory. Pitomý vztek, který jsem nedovedl potlačit, protože jsem byl zraněn v citlivém místě. "Jsi jen mladej smrad, co ničemu nerozumí." Přiměl jsem s vypětím vůle svoje tlapy, aby zůstaly na místě, i když jsem se v duchu viděl, jak běžím a skáču po vlkovi a bořím tesáky hluboko pod jeho kůži. Skoro jsem na jazyku cítil jeho krev.

Září 7/10 - Sirius

"Užiju," slíbil jsem mu. Snad by to bylo vážně lepší, než tahle konverzace, která nevedla k ničemu jinému, než bolesti hlavy a možná časem k ukázkovému případu něčích zubů zaražených hluboko v mase někoho jiného. Jen bylo otázkou, kdo by vypěnil jako první. Tak trochu jsem tušil, že bych to mohl být já, protože Netopýr se zřejmě skvěle bavil.
Jenže má snaha být rozumný dospělý a zkrátka odejít nedopadla úspěšně. Sotva jsem udělal pár kroků z bahna ven, už jsem se do něj znovu dobrovolně bořil. "A ty se nauč přiznat chybu, netopejre potrefená!" houkl jsem nazpět a ucouvl přesně o tolik kroků, kolik on udělal vpřed. O jeho blízkost jsem skutečně nestál.
A pak to Netopýr stočil ještě jiným směrem. Kličkoval jako nějaký zatracený zajíc. Nestačil jsem mu. Dělal jsem ze sebe blbce a nemohl jsem přestat. Cvakl jsem zuby do vzduchu: "Taky vím, co nechci a ty to fakt nejseš. Mám nějaký standarty, abys věděl!" Ani kdybys byl poslední vlk na světe.

Nedivil jsem se, že Deltu magie nadchla. A nebylo to jen kvůli tomu, že prozatím vlčici nadchlo skoro všechno. "Něco málo jo," pokrčil jsem rameny a nechal před námi vypučet vysokánskou, zářivě žlutou slunečnici. "Zatím se pořád učím. Nevím přesně, jak to funguje, ale nevidím důvod, proč by ses ji nemohla naučit. Většina vlků tady nějakou magii má." Nebyl jsem v tomhle úplně ten nejpovolanější vlk, ale nějaké ty zkušenosti už jsem měl.
Delta se nemohla dočkat, až uvidí mou noru. Nechápal jsem, co je na ní tak extra, ale odpírat jí to asi nemělo smysl. "Aspoň se naučíš trochu trpělivosti," popíchl jsem ji, zdálo se mi, že to je vlastnost, která jí žalostně chybí. Ale popichovat uměla i Delta. Zaškaredil jsem se. "Ujišťuju tě, že umřít hladem je mnohem příjemnější, než osud, jaký by tě potkal, kdybych zjistil, že mi chodíš na daňky," pronesl jsem smrtelně vážným tónem, až pravděpodobně ani nebylo poznat, jestli to myslím vážně nebo vtipkuju. Bylo to tak půl napůl, abych pravdu řekl.
"Jo, to můžeš, však jsi moje učednice," střihl jsem ušima a mírně zneklidněl, když nabízela, že sem přivede i kámošku. "Jooo," protáhl jsem malinko nejistě, ale řekl jsem, že může přijít každý, takže jsem si celkem naběhl. "Ale radši jen jednu, jo? Aby se to tady nějak... nezbouralo," zamumlal jsem poslední slovo pod vousy. Na téma blech jsem nic říct ani nestihl. Delta se rozletěla po louce jako střela. V duchu jsem trnul a byl si jistý, že každé zvíře na mýtině ji muselo slyšet. "Pššš," snažil jsem se ji zoufale utišit. Byl zázrak, že tu ty koroptve vydržely...
Zázrak, který neměl dlouhý život. Sesnovali jsme plán a Delta zněla odhodlaně. "Tak jo. Jdu se-" Jenže to už se tu, kdoví odkud, zjevila další mladá vlčice. Volala na nás a cupitala k nám a bylo jasné, že lov je v háji. Poraženecky jsem si povzdechl, smířen se smrtí hladem. "Zdravím," opětoval jsem černobílé pozdrav a snažil se netvářit až tak kysele. "No, teď už asi čas máme," koukl jsem po Deltě, která se do vlčice hned pustila. "Kam se potřebuješ dostat?" Malinko zmateně jsem mrkl na svoji brašničku, občas jsem i zapomínal, že ji vlastně nosím. "Dík," cukly mi koutky i špička ocasu, na brašničku jsem byl patřičně hrdý a hned jsem byl ve smířlivější náladě, když ji černobílá pochválila.

Září 7/10 - Siriously

Netopýr nedělal nic jiného, než že mi servíroval další a další důkazy, že se skutečně jedná o naprostého bezmozka. Nemělo vůbec cenu ztrácet čas zahazováním se s takovýmhle jelitem, které si libovalo v tom jít ostatním na nervy. "Ne, to bych neřek, myslím, že se můj mozek snaží zkratovat, aby už tě nemusel poslouchat," oplatil jsem mu jeho pitomou poznámku. Taky jsem to uměl.
Nechtěl jsem, aby to zašlo moc daleko. Nezdálo se, že by se Netopýr chtěl mlátit, jen blbě kecal, ale úplně jsem nevěřil sám sobě, že vydržím mu nedat ťafku, jestli bude ještě pokračovat. Proto jsem zamířil pryč, rozhodl jsem se totiž, že budu ten moudřejší. Ten větší vlk. Rozumný a povzesený nad všechno... co že to sakra říkal? "Odcházím, protože mně je jasný, že jinou pravdu nikdy nepřijmeš!" zahulákal jsem na něj přes metry, které nás dělily. "Akorát se rád posloucháš, co říkám já ti je jedno!" Ano, jak moudrá a rozumná konverzace, hulákali jsme na sebe jako dva vřešťani. A ke všemu jsem už ani neodcházel, jen stál na místě, znovu vpleten do sítě jeho provokace.

//Klimbavý les

Že Delta neznala název kraje, kde žila, jsem ještě nějak chápal. Ovšem že netušila ani o magiích? To už bylo docela na pováženou. Nedával jsem to za vinu jí, ale v duchu jsem začínal mít pochybnosti o tom, co asi v té Cedrové smečce učí vlčata. Však o magii tady jeden zakopával na každém kroku. "Magie jsou kouzla, třeba když někdo umí vykouzlit oheň z ničeho nebo tak," vysvětlil jsem nejjednodušeji, jak jsem dokázal. "Jsou i jinde na světě, ale nikde jsem jich neviděl víc, než tady," souhlasil jsem, že to je tak trochu věc, kterou je Gallirea speciální.
"Přesně tak. Nebo někdo prostě na magie nemá talent, nebo je moc unavenej, než aby je použil..." Začínal jsem si na magie zvykat a pomalu jsem se je učil i používat, ale to neznamenalo, že jsem do nich vkládal veškerou důvěru.
Delta koukala po noře, ale já k ní ještě nesměřoval. Chtěl jsem omrknout mýtinu a doufal jsem, že i najdeme něco málo k jídlu. "Půjdem, ale až pozdějc," slíbil jsem vlčici, že jí to tam ukážu. Sám už jsem se docela těšil na vlastní pelech. "Jo, klid tu je. Vyhovuje mi to," řekl jsem, i když někdy bych ocenil trochu víc společnosti. Občas to byla osamělá existence, ale s tím už jsem byl víceméně smířený.
"To teda nedám," řekl jsem stroze a bleskl po Deltě pohledem. "Daňky prostě nejím a těmhle les patřil dávno předtím, než jsem sem přišel, takže... s nima prostě vycházím v míru." Když jsem to říkal nahlas, zněl jsem sám sobě trochu jako šílenec, ale musel jsem doufat, že to vlčice nějak pochopí a bude respektovat, protože jsem nehodlal tolerovat jakékoliv násilí na mých daňcích.
Byla mýtina moje? Asi o nic víc, než les samotný. "Hm, no, je to součást lesa, takže asi jo," usoudil jsem. "Ale když říkám, že to tady beru za svoje, neznamená to, že sem nikdo nemůže, jo? Není to jako území smečky. Může sem přijít každej, kdo potřebuje," objasnil jsem, protože jsem měl trochu obavy, že to není jasné. Pak jsem se znovu poškrábal na hlavě. Pod tlapou jsem cítil malé hrbolky a domníval jsem se, že mě asi něco poštípalo. To bylo přece logické vysvětlení.
Stromy se před námi rozestoupily a octli jsme se na mýtince. Vypadala vlastně úplně stejně, jako když jsem tu byl naposled. Samozřejmě. Roky byla naprosto v pořádku beze mě, proč by to teď mělo být najednou jiné? K ničemu mě nepotřebovala, to já potřeboval ji. A taky jsem se jí rád kochal. "Tady roste nejvíc meduňky z celého lesa, a taky spousta jiných bylin. Tř-" Zarazil jsem se v půli slova a naznačil posunkem Deltě, aby byla ticho. Zaslechl jsem v travinách známý ptačí hlas. "Slyšíš to?" zašeptal jsem skoro na hranici slyšitelnosti. "Jsou tady koroptve. Myslím, že bysme mohli zkusit jednu nebo dvě ulovit." Necítil jsem se pořád ještě moc na nějaké skákání a chňapání po koroptvi, ale doufal jsem, že by to mohla zvládnout Delta. "Když je vyplaším, troufneš si po jedné skočit a chytit ji?" tázal jsem se, jestli si věří. Už jsem přijal, že toho mladá vlčice moc neumí, ale zatím byla ve všem celkem šikovná a nevadilo mi ji něčemu přiučit. Vlastně jsem to dělal rád.

Září 6/10 - Sirius

Dobře. Možná jsem úplně nečekal, že se Netopýr do toho bleskového kouzlení vážně pustí. Útroby se mi sevřely krátce obavami, co když nás fakt oba usmaží-? Na moment jsem myslel, že přesně to se stalo. "Au!" vyjekl jsem automaticky a kryl si tlapou hlavu, kterou mi projela příšerná bolest. Viděl jsem před očima skutečně bílý záblesk, ale netušil jsem, jestli to byl vážně blesk nebo mi praskla nějaká cévka v mozku a tohle byl můj konec. Nohy se mi málem podlomily, zavrávoral jsem. Trvalo to jen krátkou chvíli a pak to bylo pryč. Jenže to rozhodně bylo dost znepokojující. "Nic sem neviděl, pokouší se o mě z tebe mrtvice," odsekl jsem a třel si čelo, za kterým už bolest vybledla do nejasné vzpomínky. Mhouřil jsem oči, jak jsem čekal, že se každou chvíli vrátí. Nic se však nedělo. Bylo to vážně pryč?
Mluvit s Netopýrem bylo jako hučet do dubu. "Já. Byl. Spokojenej," odsekával jsem slova. Ale začal jsem si uvědomovat, že je tohle jen hrozná, gigantická ztráta času. "A jdu se k tomu vrátit," odfrkl jsem si a otočil se k netopýrovi zády. Popošel jsem o pár kroků a začal čmuchat v trávě. Nezkazí mi den. Prostě budu dělat, že tady není. Ale den už zkažený byl a ohlížel jsem se po očku paranoidně přes rameno, jestli se na mě náhodou Netopýr neřítí.

Září 4/10 - Sirius

Popravdě jsem si života užíval dost, než se mi do cesty postavil tenhle mamlas. "Ta tvoje jo," zabručel jsem, fakt, že se tenhle vlk dokázal chovat jako nevycválaný puberťák, byl trestem pro všechny kolem.
Začal vyhrožovat, že přivolá blesk. Kousl jsem se krátce do jazyka, ale nepomohlo to. Naštval mě, bublalo to ve mně, chtěl jsem, ať udělá nějakou pitomost, která by ho poučila. "Tak jo, jen do toho," pobízel jsem ho. Oba nás zabije, úpěla tiše racionální půlka mé mysli, která byla momentálně ošklivě ignorována. "Nebyla to trocha sněhu, byla to sakra sněhová vánice v létě," prskal jsem a působil bych nejspíš jako vzteklá čivava, kdyby mi druhý vlk nebyl výškově dost podobný.
"Jo aha! A ty víš přesně, co cejtím, žejo?" Teď už se mi ježil i hřbet, pysky se ohrnovaly a odhalovaly tesáky. Nechtěl jsem tuhle svou ošklivou stránku ukazovat. Nechtěl... ale ona se rvala na povrch sama od sebe. Netopýr jen dál a dál rozdmýchaval tu vzteklou jiskru, která ve mně vzplála. "Byl jsem spokojenej dost, než jsi ze mě udělal rampouch!"

Září 3/10 - Sirius

"Chm," odtušil jsem nepříliš přesvědčeně, jen, abych dal najevo, že jeho omluvu beru na vědomí. Když ze mě trochu opadl prvotní šok, došlo mi, že se vlk docela dost podobá Alastorovi. Akorát byl o dost menší, velikostí se podobal spíš mě, než medvědovitému vlkovi. A pak tu samozřejmě byla ta křídla, absence jizev i barevných ornamentů v kožichu... Přesto ta podobnost byla příliš velká, než aby mohla být náhodná.
Zatímco s Alastorem jsem vycházel dobře, tenhle vlk byl z jiného těsta. Jako by měl tajný recept, jak mi jít na nervy. Zaškaredil jsem se, když na mě vyplázl jazyk. "Jak vyspělé," odfrkl jsem si. "Nevšiml jsem si, že bys to tu měl někde podepsaný. Možná bys měl spíš ty příště koukat, kam ten svůj blizárd posíláš," začal jsem se okamžitě bránit. Racionální stránka mého mozku prosila, abych se nedal vyprovokovat, že přesně to Netopýr určitě chce, ale žadonila marně. Byl jsem krůček od toho, aby mi zase jednou bouchly saze.
"Nic ti nezávidim, jsem spokojenej s tím, co umím sám, děkuju pěkně," stáhl jsem uši podrážděně k hlavě a odolal pokušení mu oplatit vyplazení jazyka. Nemohl jsem klesnout až na tak nízkou úroveň. Nebo aspoň ne tak rychle. Tak jo, vycouvej. Buď ten moudřejší. Ale tlapy mi zůstaly přibité k zemi. Přece se nenechám zastrašit nějakým... nějakým... Netopýrem!

Hlásím seee

Září 2/10 - Sirius

Okřídlený vlk sebou škubl a civěl na moje paroží, jako by snad on sám neměl na hřbetě křídla z obřího netopýra. O kolik bylo paroží divnější? Větší starosti jsem měl ovšem s tím, že se počasí evidentně zbláznilo a každou chvíli to mohlo začít nanovo. I když to nevypadalo, jako by z toho Netopýr byl kdovíjak vyděšený. "T-taky že jo," zamrmlal jsem a třel si střídavě tlapy, aby se mi do nich vrátil cit. Trochu se mi už podařilo ovládnout alespoň drkotání zubů, už na nás opět svítilo pozdně letní slunce a pomalu mě rozpouštělo. Mžoural jsem ale k obloze dost nedůvěřivě.
Stejně nedůvěřivý pohled jsem pak věnoval Netopýrovi, který tvrdil, že to udělal on. "Ty?" Krátce jsem se nad tím zamyslel. Nepřišlo mi to úplně nemožné. Ne po všem, co jsem viděl, zažil a sám dovedl. Setkat se s vlkem, který by uměl ovládat počasí byla novinka, ale byl jsem ochotný to přijmout jako skutečnost.
To ale vyvolávalo zase jiné otázky. "Proč bys dělal zrovna takovýhle počasí? Chceš někoho zabít nebo co?" otřásl jsem se a oklepal si ze zad zbytek sněhové břečky. Jestli chtěl obdiv, tak ode mě se ho vážně nedočká, dost mě nakrklo, že mi pokazil moji idylickou procházku.

Září 1/10 - Sirius

Nikdo nepočítá s tím, že když si vyjde na procházku, stihne ho konec světa. Jenže mně se přesně tohle přihodilo. V jeden moment jsem si klidně vykračoval, trhal mátu a dokonce si potichu pobrukoval, v ten další - armagedon! Prudký poryv větru se do mě opřel tak nečekaně, že mi málem podrazil nohy. Přinesl s sebou také veliké sněhové vločky a během chvíle jsem byl tím náporem sněhu a větru úplně promrzlý. Přikrčil jsem se k zemi, protože najít úkryt jsem jednoduše neměl vůbec čas. Nepřišlo ani nejmenší varování. S vykulenýma očima jsem hleděl k obloze, na které se přetlačovala duha s polární září. Mezitím probleskovaly paprsky slunce. A dál sněžilo.
Tiskl jsem v tlamě svazeček máty. Tak tohle je tedy konec. Čekal jsem, že se každou chvíli začne bortit obloha nebo praskat země, ale místo toho všechno jen... ustalo. Jako by se ani nic nestalo. Jenže sníh tající na zemi a v mém kožichu byl důkazem toho, že se něco skutečně přihodilo. Vyškrábal jsem se na nohy a chtěl se rozběhnout přímou čarou domů, když jsem opodál spatřil tmavého vlka s velikými křídly. Musel to určitě taky vidět! Vypadal na to dostatečně uštvaně. Pořád ještě vyjevený a s jektajícími zuby jsem zamířil k němu. "V-v-viděl jsi to taky?" zadrkotal jsem zuby, když jsem si svazeček bylinek opatrně uložil do brašničky. "T-t-tu d-d-duhu a t-t-tak?" Doufal jsem, že brzo rozmrznu.

"Jo," kývl jsem hlavou, trochu jsem se divil, že se Deltě nikdo neobtěžoval říct, kde to vlastně žije, ale nepozastavoval jsem se nad tím dlouho. "Někoho ano, našlo se už pár vlků, kteří se zajímali," připustil jsem. "Není to tady ale moc rozšířené umění. Vlci tu hodně spoléhají na magie, které se sice můžou dost hodit i v léčitelství, ale..." Nevěděl jsem, jak přesně vyjádřit své myšlenky. Léčivé magie mi připadaly jako zkratka, jako něco, co nemůže být spolehlivé. Jako podfuk. "Ale je prostě lepší umět to dělat pořádně," řekl jsem nakonec.
Docela bych si přál, aby Delta nemluvila o masu, protože mi začínalo kručet v břiše. Třešně byly spíš taková jednohubka, kterou jsem zaplácl nejhorší hlad, ale chtělo by to něco pořádnějšího. Jenže jsem se svými stále ještě rozbolavělými žebry nebyl zrovna v pozici, kdy bych mohl lovit. No, to nějak zvládneme. Třeba se v lese něco naskytne.
Brzy už jsme byli na místě. "To bych úplně neřekl. Můj úkryt je nora pod kořeny starého stromu. Ale jinak tady v lese většinou nikdo moc nebývá, takže ho beru za svůj," pokrčil jsem rameny. Prozatím si ho žádná smečka nepřišla nárokovat a za to jsem byl rád, protože už jsem si tu zvykl.
Lehce jsem se zamračil při zmínce toho, že daňci jsou k jídlu. "Tihleti ne," opáčil jsem prostě. "Ber to tak, že jsou chráněný." Moc jsem se neměl k tomu, abych Deltě vysvětloval, že mě k daňkům pojí magie. Sotva jsem na magii pomyslel, ucítil jsem to známé šimrání. Co nejrychleji jsem to zadupal zase do země, nechtěl jsem se teď vlčici před očima přetransformovat. Podivný pocit zmizel, ale mezi ušima mi zůstalo takové lehké šimrání. Nevěnoval jsem mu moc pozornost.
Představil jsem Deltě meduňku, počkal, až si ji dost prohlédne a pak jsem zavelel k pokračování: "Teď zkontrolujeme mýtinu. Třeba tam bude i něco k jídlu, když budem mít štěstí," zadoufal jsem. Se syknutím jsem se zkroutil, abych se podrbal zadní nohou na hlavě a utišil to šimrání. Pomohlo to... Na chvilku. "Kupředu," pobídl jsem Deltu a vyrazil do míst, kde stromy řídly.

//Meduňková mýtina

//Třešňový háj přes Hadí ocas

"No... to by asi šlo," opáčil jsem trochu váhavě. Ne, že bych už nad tím nepřemýšlel, ačkoliv bych tomu asi neříkal smečka ani skorosmečka. Společenství? Sdružení? "Bylo by fajn rozšířit povědomí o léčitelství po Galliree trochu víc. Dost se to tu zanedbává," zamračil jsem se, slepé spoléhání místních vlků na magie a že "ono to nějak dopadne" bylo jednou z věcí, které mě přiváděly pomalu k šílenství. Chtěl jsem s nimi občas zaklepat a zeptat se jich, jak takhle můžou vůbec žít. "Jo. Ale nejdřív by ses měla naučit o těch, které už jsou známé," připomněl jsem Deltě, že naše výuka ještě pořádně nezačala. Jen, co budeme v lese, můžeme se do toho pustit.
Než jsme tam vyrazili, stačila se má učednice málem udusit peckou. "To doufám," zavrtěl jsem hlavou, snad si z toho vážně vzala aspoň ponaučení. "Může, když jich sníš hodně. S ovocem se musí opatrně." Ostřížím zrakem jsem sledoval, jak Delta jí další třešeň, ale naštěstí už se nechovala, jako by měl v další chvíli někdo přijít a vyrvat jí ovoce přímo z tlamy.
Mohli jsme se tedy vydat konečně domů. Už jsem byl pryč dlouho a těšil jsem se, až se tam konečně zase porozhlédnu. Doufal jsem, že mi mýtinu ještě úplně nezarostly bodláky a že mi někdo nesežral všechny daňky. Proto jsem pajdal, jak rychle to jen šlo. Noha už mě tolik nebolela, jen kvůli žebrům jsem byl pořád celý ztuhlý a lezl jako starý dědek. Jakmile jsme ale vkročili pod známé stromy, jako by ze mě spadla velká tíha. "Tak. Tady žiju," rozmáchl jsem se (opatrně) tlapou kolem. Několik daňků vykukovalo mezi stromy, ale když spatřili Deltu, dali se rychle na útěk. "Můžeš sem přijít kdykoliv, ale je nech na pokoji," kývl jsem za jejich mizejícími ocásky.
Zamířil jsem dál mezi stromy, až jsme se přiblížili mýtině, odkud se lesem šířila známá vůně. "Cítíš? To je meduňka." Usadil jsem se na zem poblíž malého trsu bylinky, která rostla i po lese, ač ne v takovém množství. "Tohle je ona. Je to asi nejhojnější bylinka, co tu roste. Dokáže uvolnit mysl i tělo, přispět k dobrému spánku, pomoci od dlouhotrvajícího kašle nebo od žaludečních křečí. Dobře si ji zapamatuj, je totiž poměrně častá a hodně užitečná."

Zauvažoval jsem nad Delty otázkou. "Nevidím důvod, proč by se to nemohlo stát," řekl jsem nakonec. "Konec konců spolupráce může být výhodnější, než když si každý kope na vlastním písečku. I když," pousmál jsem se trochu hořce, "já sám mám k tomu docela sklony." Byl jsem prostě samotář, ve větších vlčích společenstvích mi to moc dobře nešlo. Někdy ani v těch menších ne.
Došli jsme - tedy Delta došla a já dopajdal - až do stínu třešní, které měly i přes pozdní léto pořád na větvích sladké plody. Jenže kde jsou třešně, tam taky číhá hned za rohem nějaká katastrofa, čehož bylo důkazem to, co se přihodilo Deltě. Pořádnou herdou do zad se mi naštěstí povedlo jí pecku vyrazit z krku. Žebry mi projela nepříjemná bolest při tom prudkém pohybu, ale nebral jsem na to příliš ohled, koukal jsem hlavně, jestli se už vlčice může nadechnout.
"Jo, no, to jsem tě nevaroval," vydechl jsem s úlevou, když bylo jasné, že je jakž takž v pohodě. "Přesně kvůli tomuhle se nemá hltat. Třešně obzvlášť, i kdyby ti nezaskočila pecka, mohlo by tě pěkně bolet břicho, když se jich přejíš." Taky jsem si na chvíli sedl do trávy, abych se vzpamatoval z toho leknutí. "V pohodě?" zeptal jsem se po chvíli, jestli už je Delta připravená jít. "Už jsme skoro tam, myslím, že bychom měli vyrazit, ať se tam konečně doklepeme." Byl jsem pryč už docela dlouho a začínal jsem z toho být nervózní. A tak, pakliže byla má učednice v pořádku, jsem se tím směrem vydal na poslední úsek naší cesty.

//Klimbavý les přes Hadí ocas