Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(6)

"Je to tak," přitakal jsem Deltě. "Ale neboj, i jako léčitelka si musíš najít trochu času na odpočinek. Jinak by ses z toho zbláznila," ujistil jsem ji, protože jsem viděl, jak si to v hlavě přebírá. "Musíte v tom nalézt takový... balanc. Což někdy není snadné, ale časem se to naučíte," pronesl jsem k oběma svým učednicím. Jenomže během chvilky bylo třeba odložit nadšení z nových poznatků - Delta najednou vůbec nevypadala dobře. Uložila se na kožešinu a já se hned pustil do heřmánkového čaje. Siberia mi koukala přes rameno a z magie zněla úplně unešeně. "On Život rád mluví v hádankách, ale jsem si jistý, že se tvoje magie projeví. Tak či tak, věřím, že je dobré se naučit dělat věci i bez magie - ne vždycky se na ni můžeš spolehnout a sám jsem si bez ní poradil roky," mrkl jsem na vlčici, kvůli tomu, že svou magii neobjevila, se nemusela cítit nijak méněcenně nebo tak něco.
S tím jsem otočil pozornost k Deltě, která se chudák celá třásla a stěžovala si na... horké oči? "Snad brzy," broukl jsem tiše v odpověď jí i Siberii a počkal, až si vypije svůj heřmánek. "Jsi mladá, tvoje tělo se s tím snad dokáže vypořádat rychle. Možná bude stačit, aby ses z toho vyspala, ale může to být i pár dní." Přišel jsem blíž a opatrně sáhl vlčici na čenich. Na čele se mi okamžitě mihl stín. "Máš teplotu, proto je ti tak špatně," řekl jsem, což ale nebylo moc velké překvapení vzhledem k tomu, jak zničeně Delta vypadala. Nadával jsem si v duchu, že nemám žádnou další kožešinu, ale teď už na to bylo pozdě.
Otočil jsem se k Siberii. "Takovéhle nachlazení je hrozně časté, jakmile se ochladí. Vlky to skolí jako nic a předávají si to mezi sebou," vážně bych se nedivil, kdybychom to chytili všichni, ale takové už holt bylo riziko. "Hlavní je klid, odpočinek, teplo, hodně pít. Nebývá to příliš vážně, ale nesmí se to podcenit." Opatrně jsem se složil na kožešinu vedle Delty, abych ji mohl zahřát aspoň vlastním teplem. "Přikryl bych tě kožešinou, ale už další nemám, tak ti bude muset stačit ta moje," řekl jsem tiše nemocné vlčici. Pro Siberii jsem měl jiný úkol, kterým se aspoň vystavovala menšímu riziku, že se od Delty nakazí: "Vidíš tamhle ty proužky kůry? V té prohlubni úplně na kraji," ukázal jsem tlapkou a případně ji navigoval. "Podej sem prosím dva nebo tři. Je to vrbová kůra, která pomůže srazit tu horečku. Nechutná moc dobře," varoval jsem Deltu, "ale uleví se ti potom, uvidíš. Budeš brzo zase fit," ujišťoval jsem ji. A doufal, že to tak vážně bude. Měl jsem o Deltu starost, samozřejmě, že měl. O všechny, kteří svěřili své zdraví do mých tlap, jsem se staral, ale na mladé vlčici mi záleželo mnohem víc, než na náhodných vlcích, které jsem zrovna potkal.

Listopad 1/10

Potloukat jsem se kolem jezera bez zvláštního cíle, když jsem spatřil v trávě na břehu černý kožich. Nic se ani nepohnulo - a majitel kožichu už vůbec ne. Srdce mi poskočilo úlekem. Vlče, byla moje první myšlenka, když jsem se dlouhým skokem vrhl vpřed k tělu bez života. Ale nebylo to vlče, což jsem spatřil hned v další vteřině. Byl to lišák. Ne rezavý, ale celý černý a bylo úplně po něm. Oddechl jsem si po tom hrozném šoku - radši lišák, než vlče, ale úplně v klidu jsem ještě nebyl.
Opatrně jsem mrtvolu okukoval. Představa nějaké hrozící nákazy mě celkem děsila. Ale lišákův kožich jen zářil zdravím a byl před zimou pěkně vykrmený. Taky však byl celý rozlámaný. Zkrvavený čenich se šklebil na šedivou oblohu. Vypadalo to, že se dostal do křížku s něčím mnohém větší. Možná našel konec pod kopyty nějakého jelena. "Pěkná smůla, kámo," zamumlal jsem, ale ulevilo se mi. Pro lišáka smůla, ale naštěstí nic, čím bych se já nebo vlci kolem museli znepokojovat. Couvl jsem a poněkud paranoidně se rozhlédl, jestli mě někdo viděl, jak se tu bavím s mrtvolou.

"What the hell?" I woke up that morning, looked outside of the cave and was convinced something went wrong with my eyes. How else would you explain the whole world turning white? Behind me, Monte laughed. I turned around, feeling slightly hurt. I was going blind and he found it funny? But he was looking out into the white world as well and now that I was slightly more awake, I could see it was some weird stuff on the ground. "I never thought about it, but you probably never saw snow in the desert, right?" the big wolf chuckled and stopped beside me. "Snow? No. I mean, I heard about it, but..." I trailed off. What I saw was absolutely fascinating. Big fluffy chunks of snow were falling silently from the sky, covering everything.
Maybe I would have stood there for hours if Monte hadn't spoken up. "Well, hearing about it certainly isn't enough! Come on!" He gave me what he considered a gentle push but since he was absolutely huge compared to me, he nearly bowled me over. Before I regained my balance, he was already out in the snow, jumping like a small pup. I stepped into the white stuff carefully. It was very cold and it stuck to my paws. The sensation of icy cold snow between my fingers sent a shiver down my spine. "Yeowch," I made a startled noise, raised my paw up in the air and Monte cackled. "Come on, Regis, you're going to love it. It doesn't bite, you'll see." And with that he kicked a big snowball my way. I didn't see it coming and it hit me square in the middle of my forehead. "Okay, that's it. You asked for it," I grumbled and ran out into the snow after him. Cold paws or not, I could not let this stand.

I když jsem sněhu zpočátku moc nevěřil, nakonec jsem si své první sněhové radovánky docela užil. Leckdo by si řekl, že jsem byl na svůj první sníh už trochu starý, ale co jsem měl dělat? Těžko jsem si mohl vybírat, kde se narodím a v poušti jsme sníh nikdy neviděli. I když už jsem byl ale dospělý, vydováděl jsem se ve sněhu do sytosti. I Monte na tom měl samozřejmě svůj podíl, možná ten největší, protože když jsem byl s ním, radovat se byla najednou ta nejsnazší věc. Cítil jsem se po jeho boku vždycky chtěný, nikdy ne jako pitomec nebo jako že nevím, co říct. Tedy, docela často jsem nevěděl, co říct, ale Montemu to nevadilo. On většinou věděl, co mám na mysli nebo trpělivě čekal, až se vymáčknu. Už tehdy, ač jsme se neznali nijak dlouho, jsem byl do něj blázen.
Naběhali jsme toho dne po kopcích tolik kilometrů, jako snad ještě nikdy dřív. Vyhrabali jsme z hlubin jeskyně jakýsi starý kus dřeva, kterému Monte říkal sáňky a vozili jsme se na nich z kopce, dokud jsme už nebyli z toho pobíhání nahoru a dolů úplně vyřízení a nemleli jsme z posledního. Obalení sněhem od hlavy k patě jsme zamířili zpátky do tepla jeskyně, kde jsme se hřáli u ohýnku. Udržování ohně měl na starosti Heron, který nad naším počínáním jen kroutil hlavou. "Už byste mohli mít trochu rozum," mínil, ale smál se přitom. Málokdy nám něco skutečně vyčítal. Ležet u teplého ohně bylo po mraze venku ještě příjemnější, než obyčejně a brzy se mi začaly klížit oči. I když jsem na chladné teploty moc stavěný nebyl, říkal jsem si, že si zimu asi dokážu zamilovat. Tehdy pro mě milovat bylo o tolik snazší...

Příchod zimy byl vždycky obdobím, které mě poněkud stresovalo. Přece jen zima byla ze všech částí roku tou nejzrádnější. Podvrknuté kotníky z náledí, omrzlé uši a tlapky, nikde nekončící nudle u nosu - a to mluvím jen o těch méně vážných záležitostech. Přál jsem si, abych už nikdy nemusel řešit podchlazená vlčata na pokraji smrti nebo dolámaného blázna, který se rozhodl, že je úplně ze všeho nejlepší nápad se sklouznout ze zamrzlého vodopádu, ale... Podejme to tak, že bych si po všem, co jsem v životě viděl, na zdravý vlčí rozum moc nevsadil. Pravda je, že od doby, co jsem se usadil na Galliree, jsem těch bizarních případů zase tolik neviděl, ovšem to mě svým způsobem zneklidňovalo ještě víc. Přece to byla země kouzel a všemožných podivností. Předpokládal bych, že tady vlci přijdou na úplně nové a unikátní způsoby, jak se zmrzačit, ale zatím jsem tu měl relativní klid. Pronásledovala mě tedy myšlenka, že až to přijde, bude to vážně něco šíleného. Povzdechl jsem si. Proč se předem stresovat? Přijde, co přijde. Příliš jsem to nemohl ovlivnit. Připravený jsem byl tak dobře, jak jsem to zvládl, noru jsem měl hezky zásobenou a nezbývalo, než jako každý rok doufat, že zima k nám bude co nejvíce milostivá.

(1)

Delta se samozřejmě neubránila uchechtnutí, když jsem parožím nabral strop. "Ha-ha, k popukání," utrousil jsem suše a zakoulel očima. Bylo to asi trochu k smíchu, ale měl jsem poněkud problém vidět tu vtipnou stránku, když ty nešikovné lopaty trčely z mojí hlavy. To už jsme se ale vmáčkli dovnitř a vlčice se mohly rozhlédnout po mém skromném příbytku. Upřímně by mi nevadilo, kdyby stejně nadšenou reakci měl každý. Siberia i Delta zněly naprosto okouzleně a já se rázem zubil na celé kolo, protože jsem na úkryt byl patřičně hrdý a byl jsem rád, že to někdo docení.
"Jasně," odsouhlasil jsem Siberii, která ale odpověď asi ani moc neočekávala. "A jasně," ujistil jsem i Deltu, která chtěla zase vědět, jestli jim všechno ukážu. "Nějaký ten pátek to zabralo. To nejzákladnější jsem se naučil za několik měsíců, ale v dalších letech jsem se učil víc a víc. Ale správný léčitel se nikdy nepřestane vzdělávat," uzavřel jsem a střihl ušima. Pořád bylo co se učit, co poznávat.
Zamyslel jsem se, co bych mohl učednicím ukázat jako první, když tu se ozvala Delta. Pokašlávala a když jsem se na ni otočil, viděl jsem, že jí teče z čenichu. Vypadala celá vyjevená. "Samozřejmě, že mám. Asi ses nachladila, to je na podzim docela časté," přejel jsem ji pohledem a doufal, že to vážně bude jen lehká rýma a nestane se z toho nic horšího. "No... tak teď budeš pokusný pacient ty," přelétl mi obličejem hořký úsměv - sotva jsem se já sebral ze svého karambolu v horách, skolí Deltu nějaký bacil. Možná si Siberia měla ještě rozmyslet, jestli se chce tahat s námi smolaři. "Bolí tě ještě něco, kromě krku?" zjišťoval jsem. "Klidně si lehni tam na kožešinu," vybídl jsem ji ještě s pokývnutím čenichem a otočil se k bylinkám.
"Na nachlazení je bylin spousta, ale co najdete asi nejsnáze a nejčastěji je heřmánek." Natáhl jsem se do příslušné poličky a rozložil opatrně sušená kvítka před vlčice, aby se mohly podívat. "Je to taková ověřená, spolehlivá bylinka, pomáhá i proti zánětům, na rány, na bolesti břicha. Podle vůně, bílých kvítků a vyklenutého středu ho poznáte vždycky," popisoval jsem dál. "Teď nám všem trochu ulehčím život magií, ale pokud vodě nevládnete, jako já donedávna, je dobré si sehnat na vodu nějakou misku - to je takový přenosný důlek - nebo něco na ten způsob." Já misku pořád neměl a nevěděl jsem, jestli se jí kdy dočkám, ale teď už jsem měl jiné triky. Ze země kolem nás jsem vytáhl vodu, která se vznášela v podobě bubliny před mým čenichem. Strčil jsem trochu sušeného heřmánku do vody a soustředil jsem se na její teplotu, abych ji trochu zvýšil. "Voda by měla být teplá, lépe se do ní všechno uvolní a odvar pak taky pěkně zahřeje," zakončil jsem a přesunul kouli odvaru k Deltě, aby se mohla napít. Doufal jsem, že jí pomůže a že bude brzy zase fit.

(50)
//Meduňková mýtina přes Klimbavý les

Delta odhadla povahu mých předešlých problémů až trochu moc přesně. Nechtěl jsem přiznat, co se mi občas dělo, ale zároveň jsem se neměl k tomu jí přímo lhát. "Nooo... tak něco. To je fuk," máchl jsem nad tím tlapou. "Jsem fakt v pohodě, žádný strachy," prohlásil jsem co nejstatečněji a asi to i byla pravda. Až na tu chvilkovou ostrou bolest mě teď vážně nebolelo nic. Jen mozek, jak jsem se to snažil pochopit. Jenže na tom asi nebylo nic k chápání... Prostě magie. No, aspoň ty dvě zapomněly na to svoje hašteření, pomyslel jsem si. Mělo to nejspíš i svoje výhody.
V klidu jsme se najedli, až na Siberii, která si nechala svůj úlovek na později a vyrazili jsme skrze les k noře. Delta mluvila o meduňce a já byl rád, že si to zapamatovala tak dobře. "Správně," švihl jsem ocasem. "Škoda, že už je docela pokročilý podzim a moc čerstvých bylin vám už neukážu," posteskl jsem si. Budou nám muset stačit sušené, nebo případně nějaké vyvolám magií. Jak jsme šli přes les, občas jsem parožím zavadil o nízko visící větve, které jsem byl zvyklý normálně podlézt, ale vypadalo to, že teď budu muset sklánět hlavu mnohem víc. Připadalo mi to děsně otravné, ale zdržel jsem se komentáře. Už jsem s tím tématem byl hotový.
"Tak. Tady to je," prohlásil jsem, když jsme zastavili u vstupu do nory pod kořeny stromu. "Asi se tam budeme muset trošku vmáčknout, ale vejdeme se," usoudil jsem. Pro dva vlky byla nora tak akorát, pro tři už trochu těsná, ale mělo by to být v pořádku. Sklonil jsem hlavu, že vlezu dovnitř jako první... a praštil parožím o kořeny, samozřejmě. "Do pr-" Kousl jsem se do jazyka, sklonil hlavu až skoro k zemi a protáhl se dovnitř. Bylo jasné, že budu muset učinit pár úprav, jestli má být přístup pod zem pro mě pohodlný, ale to mohlo počkat. Prolezl jsem chodbou a dole počkal na vlčice. "Tadá,"

Říjen 2

Bylo to docela nebezpečné i pro moje okolí. Když jsem se zprudka otočil, kdokoliv mohl schytat ránu přes čumák. Kdokoliv. Musel jsem se naučit sebou moc neházet a počítat s tím, že moje hlava se jednoduše proměnila v nebezpečnou zbraň. Nějaké své výhody ale parůžky taky měly, to zase musím uznat. Třeba podrbat se jimi na zádech jsem se naučil dost rychle. Byl to sice manévr, ze kterého dost bolelo za krkem, ale trefit se parohem přímo do toho svědícího místa byla prostě slast. Jen jsem měl obavu z toho, co se asi stane, jestli si někdy zdřímnu ve vysoké trávě a kolem projde smečka na lovu. Doufal jsem, že si všichni stačí uvědomit, že to paroží je připojené k vlkovi a ne k daňkovi, než mě roztrhají na cimprcampr... ale mohl jsem se na to spolehnout? Dobře jsem věděl, že vlci jsou různí a ne všichni jsou tak docela, řekněmě, chytří. Asi jsem musel prostě doufat. Nic jiného mi nezbývalo.

Říjen 1

Že si budu muset zvykat na život s parožím, s tím jsem vážně nepočítal. Asi to není tolik překvapivé, kdo by s takovou věcí proboha počítal? Na své občasné a náhodné proměny v daňka jsem si jakž-takž zvykl. Ale mít na hlavě permanentně přišroubované daňčí lopaty... to už bylo něco úplně jiného. Jediným štěstím bylo, že mi nepřipadaly tak těžké, jak by nejspíš měly. Nejspíš nějaký magický zásah nebo něco... Nebo jsem jen měl hodně namakanej krk a nevěděl jsem o tom, taky možnost. Ovšem procházet s nimi každým dnem bylo ze začátku vážně peklo. Nespočetněkrát jsem sklonil hlavu, jen abych parožím praštil do kmene stromu, ke kterému jsem přišel příliš blízko. Zachytávaly se mi do nízko visících větví. Do všeho jsem jimi mlátil a nebylo to vůbec příjemné, protože mi z toho pak drnčela celá hlava.

Vlčice na mě zíraly tak vyjeveně, že by to v jiné situaci snad bylo až komické. V tuhle chvíli mi to ale moc směšné nepřišlo. "No..." Nechtělo se mi Siberii s Deltou přiznat, že jsem se párkrát v daňka proměnil celý. Připadalo mi to pořád poněkud ponižující. "Měl jsem prostě párkrát... podobný... problémy. Ale vždycky jen dočasně," vyhnul jsem se nepříliš obratně odpovědi.
"Jsem," otočil jsem se pak na Deltu. "Minimálně mě nic nebolí," pokrčil jsem rameny, to bylo asi to hlavní, i když jsem doufal, že se mi povede parohů nějak zbavit. Nechtělo se mi s nimi tahat celý zbytek života! Navíc Delta vymyslela scénář, který se klidně mohl stát. "Tak si toho snad všimnou dřív, než mě zakousnou," přinutil jsem se k úsměvu, který i mě samotnému připadal falešný a prkenný.
Siberia se podělila o fakt, že jejich alfa měla křídla. Já sám už jsem viděl pár zvláštních věcí, i když nic takového. "No... Gallirea je zvláštní," řekl jsem. "Asi se může přihodit leccos." Nechtěl jsem se v tom příliš nimrat. Chtěl jsem prostě doufat, že se to nějak samo vyřeší. Zatímco jsem jedl koroptev, snažil jsem se silou vůle přimět parohy, aby zmizely, stejně jako když jsem se snažil změnit v daňka, ale nefungovalo to. Co všechno mě tady ještě potká? Za chvíli sám sebe ani nepoznám.
Když jsem ale zahnal hlad, svět se zdál přece jen o něco veselejší. "Tak pojďme," pobídl jsem vlčice a doufal, že už se o paroží bavit nebudeme. "Ukážu vám něco z toho, co mám nasušené, protože na čerstvé bylinky už je docela pozdě. A ty bys, Delto, mohla Siberii povědět, co si pamatuješ o meduňce, ne?" navedl jsem hnědavou vlčici, však jí jen prospěje si to zopakovat. S tím jsem se zvedl a provedl je lesem až k noře.

//Apatyka

Lov se vydařil - aspoň mě, nevěděl jsem, jak si vedly vlčice. Než jsem je stihl zkontrolovat, hlavou mi projela taková bolest, až jsem si chvíli myslel, že tohle je vážně konečná. Odezněla sice tak rychle, jako přišla, ale to už stály Siberia s Deltou nade mnou a dohadovaly se, co se mnou udělají. Že bych omdlel? Nemyslel jsem si to, ale možné bylo všechno."J-" Nestačil jsem říct ani jedno slovo, než mě Delta rafla za paroh (paroh?) a začala mi jím ze všech sil lomcovat, až mi hlava poskakovala. "JAU! Delto, pusť, jsou tam napevno," začal jsem protestovat a snažil se vlčici vykroutit, než mi místo parohu (parohu???) urve celou hlavu. "Jsem v pohodě, fakt," ujišťoval jsem vlčice. Bolest úplně zmizela. Zůstala jen ta tíha na hlavě... a paroží. Osahával jsem si ho nevěřícně tlapou. Možná ale ne tak nevěřícně, jak bych měl. Nebylo to totiž poprvé, co se mi stalo něco podobného, že? Tentokrát jsem se prostě jen v daňka nezměnil celý, nýbrž šlo pouze o částečnou přeměnu... nebo tak něco.
"Možná, že to zase zmizí?" pronesl jsem váhavě a zahýbal hlavou, kterou jsem měl najednou těžší, i když ne o tolik, jak bych čekal. Parohy ale držely pevně a nezdálo se mi, že by se chystaly vypařit. "Hele, abych řek pravdu, podobný věci... se mi někdy dějou, je to vlastně ta míň divná ze dvou variant," řekl jsem po chvíli, protože mi připadalo, že vlčicím dlužím vysvětlení, ale zároveň jsem to nechtěl moc rozebírat. Sám jsem s tím rozhodně nebyl až tak v pohodě, jak jsem se tvářil, ale poslední, po čem jsem toužil, bylo se v tom rýpat. Takže jsem si prostě přitáhl svou koroptev a zazubil se na učednice, jako by se nestalo nic podezřelejšího, než že jsem na louce zakopnul, i když mi srdce v hrudi pořád ještě bušilo poněkud splašeně. "Zvládly jste je chytit? Tak navrhuju, že se najíme a půjdem zpátky do lesa, konečně na tu noru," pronesl jsem to poslední spíš k Deltě, protože jsem věděl, jak se na to těší, zakousl jsem se do koroptve a doufal, že debatě ohledně paroží je konec. Co to má sakra znamenat? Co se mi to děje? A proč? Měním se snad v daňka natrvalo? Budu za chvíli žrát jen trávu? Ale to poslední byla určitě planá obava, protože koroptev mi chutnala stejně, jako kdy jindy. Možná ještě víc, protože jsem měl hrozný hlad.

Možná jsem jí nakonec byl aspoň trochu nápomocný, i když moje znalosti okolí nebyly zrovna rozsáhlé. "Snad to dopadne dobře," přál jsem jí, nerad bych, aby někde bloudila. Zato Delta by možná ráda byla... nebo jak jinak jsem si měl vyložit její nepochopitelné chování? Obrátil jsem se na ni s pokáráním a viděl, jak jí hned poklesly uši. Začala se omlouvat a já si povzdechl. Nedělalo mi kdovíjakou radost někoho usměrňovat, vždycky jsem se cítil jako padouch, i když to v tomhle případě bylo určitě nutné. "No... hlavně, když si to budeš pamatovat," odvětil jsem a sledoval, jestli se ty dvě spolu usmíří.
Bylo by to dobré, protože Siberia vyslovila touhu se také něčemu trochu přiučit a já bych byl rád, kdybych mohl svoje vědomosti předávat dál. Ideálně bez toho, aby se přitom obě vlčice sežraly. Vypadalo to ale, že si Delta svou chybu uvědomila a chtěla to napravit - a na lov kývly obě. Za to jsem byl vážně rád, protože jsem měl pocit, že hlady každou chvíli padnu. "Tak pojďme na to a pak se můžeme vrhnout zase na léčitelství," zabručel jsem a zavětřil. Koroptve asi neuletěly úplně, jen se schovávaly na druhé straně mýtiny. "Takže - plán pořád platí," otočil jsem se k Deltě, ale pak mi došlo, že Siberia ho nezná. "Já ty ptáky vyplaším a vy každá zkusíte nějakého chytit. Já to zkusím taky, ale je bez záruky, že se mi to povede, protože jsem měl menší... nehodu," ušklíbl jsem se. Ztuhlost v těle a bolest z naražených žeber mě už ale trochu opouštěla, takže jsem si říkal, že to risknu. "Připravené?" ujistil jsem se a tak potichu, jak jsem dovedl, jsem se vypravil obloukem ke koroptvím.
Byly tam. Slyšel jsem je, cítil jsem je a když jsem skočil vpřed, už jsem je i viděl. Vzlétly nízko nad zemí s poplašeným třepotáním křídel. Snad byly vlčice připravené. Skočil jsem po jednom z ptáků sám a stáhnul ho k zemi. V žebrech mě přitom nepříjemně bodlo, ale konečně, konečně jsem držel svačinu v zubech. Chtěl jsem se zvednout a vypravit se za vlčicemi, ale vtom mi projela hlavou, v místech, kde mne posledních pár dnů tak divně svědilo, příšerná bolest. "Auuu," zakňučel jsem nahlas, nedalo se tomu zabránit. Co to je? Co to sakra je? Zkroutil jsem se na zemi, ale bolest pominula během pár vteřin právě tak prudce, jako přišla. Oddechoval jsem a čekal, jestli se vrátí, ale nic se nedělo. Jen jsem měl hlavu o dost těžší, než předtím. Opatrně jsem natáhl tlapu a ta se o něco zarazila. Něco, co tam dřív rozhodně nebylo. "Co to do háje má bejt?" vydechl jsem a roztřeseně vstal. Siberia s Deltou mohly vidět, že mi během těch několika krátkých vteřin na hlavě vyrašily velké daňčí parohy.

Když jsme s bratrem odešli z pouště a dorazili po dlouhém putování do zelenějších krajů, proměnlivost a rozmanitost počasí byla jen jednou z mnoha věcí, které mne udivovaly a fascinovaly. Cítil jsem se po většinu času jako bych vstoupil do jiného světa, abych řekl pravdu. Místo rozpáleného písku mne pod tlapami šimrala zelená tráva, keře byly olistěné a zelené, rostly tu opravdové stromy a každou chvíli jsme narazili na potůček, říčku či jezírko. Nebylo to všechno jen růžové, samozřejmě, ale i tak jsem občas přemýšlel, jestli jsem náhodou neumřel a nepřišel do ráje.
V poušti se samozřejmě počasí také měnilo. Občas dokonce i zapršelo, jindy zase přišla písečná bouře a jediné, co jsme mohli dělat, bylo ležet v noře a čekat, až to přejde. Po většinu času však bylo hlavně horko, sucho a nic moc víc se očekávat nedalo.
Proto jsem byl během svého prvního roku mimo poušť počasím tolik fascinován. Byla spousta jevů, které jsem v životě nikdy neviděl a pokud ano, byly tak vzácné, že bych příležitosti, při kterých jsem je spatřil, spočítal možná na drápcích obou předních tlap. Když jsem kupříkladu poprvé viděl padat kroupy, příšerně mě to vyděsilo. Myslel jsem si, že musí přijít konec světa, když z nebe padá tvrdý déšť. Že jde o led jsem si tehdy ještě nespojil, neboť ten jsem taky neznal. Moje první zima byla vskutku časem zázraků, aspoň ve dnech, kdy jsem nebyl zalezlý v jeskyni v kopcích s nudlí u nosu.
Popravdě jsem hodně velkou část toho roku strávil s nudlí u nosu a Sane na tom byl dost podobně. Nebyli jsme vůbec zvyklí na chladnější podnebí, na častější výkyvy teplot ani na déšť, který byl mnohem častější a ne vždy se mu dalo schovat. Naštěstí jsme byli mladí a zdraví, takže jsme si zvykli - mé přátelství s léčiteli ovšem bylo také velice užitečné. Na podzim Sane nachladl tak strašně, že mu s ucpaným čenichem nebylo skoro rozumět a v krku ho bolelo, až jsme ho museli nutit do jídla. Což bylo v Saneově případě skutečně velice znepokojivé a nějakou tu chvíli jsem se bál, že můj drahý bratr leží na smrtelné posteli. Ale neležel. Dostal se z toho.
Podzim byla vlastně kapitola sama o sobě. Pokud jsem v létě obdivoval zelené listy stromů, které nebyly ani zakrslé, ani trnité, ale plně vzrostlé a nádherné, na podzim se mi úplně tajil dech. Barvy, které příroda dovedla vykouzlit, byly úžasné. Myslím, že tehdy jsem se definitivně rozhodl, že se do pouště už nikdy nevrátím, dokud budu mít jen sebemenší možnost žít někde jinde. Doma bylo všechno skoro jednobarevné. Červenohnědý písek, červenohnědé skály. Dokonce i naše kožichy byly povětšinou rezavé. Ale podzim? Oranžová, rudá, žlutá, zelená i hnědá křičely ze stromů, tančily ve větru, zrak z nich přecházel.
Jistě, postupně, jak jsem prožil v mírném pásmu další a další roky, jsem si na ty malé zázraky zvykl. Je to možná trochu smutné, jak i věci, které se nám zdály neuvěřitelné, dovedou zevšednět. Přesto mi ale pořád přináší určité potěšení třeba mlhavé ráno nebo nečekaná noční přeháňka. Věci, které se v poušti málokdy přihodily. Mimo nekonečné písky se svět zdá o tolik... živější. Plnější. V poušti bylo vše uzavřené do sebe, pichlavé a nepřístupné. Byl tam život, ale schovával se. Tady všechno bují, nic se neschovává. Počasí dělá divy, kouzlí s oblohou, hraje si s deštěm. Jeho proměny jsou o tolik barevnější, než doma. Jistě, jsem přistěhovalec s jemným kožichem, který si asi nikdy úplně nezvykne na zimu, ale stejně bych už za nic na světě nevyměnil tuhle proměnlivost, která mi dříve v životě zoufale chyběla, i když jsem to ještě nevěděl.

Černobílá vlčice byla z Deltina podrážděného chování viditelně nesvá. Moc jsem nechápal, co to mojí učednici najednou přelétlo přes čumák. Pokažený lov mě sice taky naštval, ale nebyl to konec světa. Vlčici s černobílým kožíškem bohužel ani jeden z nás nemohl příliš pomoci, ale třeba na to ještě přijdeme. Nakrčil jsem mírně čelo... Oblast se spoustou jezírek? Než jsem to vůbec stačil domyslet, ozvala se znovu Delta, která se evidentně chtěla nově příchozí co nejrychleji zbavit, aniž by jí pomohla. "Nemyslím si, že bys musela hledat někoho jiného," střelil jsem po hnědavé vlčici varovným pohledem. "Myslím, že jsem podobné místo už viděl, akorát to bylo poblíž Asgaarské smečky?" Možná i to mohlo nějak pomoct se zorientovat, kudy by se vlastně měla vydat, pokud se chtěla dostat domů.
Představili jsme se navzájem a zmínka léčitelství jí rozzářila očka novým nadšením. Zdejší mládež do toho byla hodně zapálená, jen co je pravda, ale pokaždé mi to znovu udělalo radost. Máchl jsem ocasem a otvíral tlamu, ovšem Delta mě opět předběhla a tentokrát už jsem to nehodlal přecházet mlčením. "Delto, můžeš mi vysvětlit, co máš za problém?" naježil jsem mírně krk. "Pokud vím, říkal jsem ti, že je léčitelství důležité umění, které tady dost upadá. A taky určitě chápeš, že posláním léčitele je pomáhat druhým - což vždycky neznamená jen hojit rány, ale i nenechat někoho bloudit nazdařbůh po světě, když se třeba ztratí. To k tomu taky patří, takže bych byl rád, kdybys přestala být tak zbytečně nepříjemná," potřásl jsem hlavou. Ne, že bych já byl zrovna sluníčkový vlk, ale tohle vážně bylo zbytečné. A navíc jsem to od Delty vůbec nečekal.
Otočil jsem se k Siberii a přejel ji pohledem. "Pokud se mi tady vy dvě neporvete, rád tě něčemu přiučím. Ale nejdřív bychom měli dokončit ten lov, jinak ze mě brzo bude jen kostra," zašklebil jsem se, když mi znovu zakručelo v žaludku. "Takže bych navrhoval, že se půjdeme podívat na druhou stranu mýtiny, jestli tam neskončily ty koroptve. Zkusíme si ulovit svačinu. Potom jsme měli s Deltou v plánu jít si prohlédnout moji noru. Tam mám většinu svých nastřádaných bylinek, takže bych vám je mohl ukázat a něco o nich povědět," shrnul jsem ve stručnosti, přejel pohledem z jedné vlčice na druhou a čekal, jestli budou ještě nějaké problémy a námitky. "Může být?"

"No... tak nějak postupně. Vlastně ani pořádně nevím, začalo se to projevovat skoro samo od sebe," pokrčil jsem lehce rameny. "Chce to si všímat, když se kolem tebe začnou dít podezřelý věci. Třeba já si všiml, že mi u tlap vypučela přesně ta kytka, na kterou jsem myslel a tak jsem zjistil, že tohle dokážu. Pak už to chce jen trénovat." K tomu se to všechno vracelo - k tréninku, opakování, učení se.
Přenesli jsme se přes daňky i přes Deltinu kamarádku, ovšem lov, který jsme započali, tak úspěšně nedopadl. Černobílá vlčice, která se tu zjevila a přerušila nás, i když o tom nejspíš nevěděla. Delta zřejmě neměla nejmenší zájem jí pomáhat a tvářila se dost naštvaně. Což o to, taky jsem nebyl rád, že můj hlad ještě nebude utišen, ale měl jsem snad černobílou profackovat? Škoda už byla napáchána. "Myslím, že Borůvkovou smečku taky neznám," nakrčil jsem zamyšleně čelo a využil toho jako příležitost se "zadumaně" podrbat na hlavě, ač to byla jen záminka zbavit se toho děsného svědění mezi ušima, které ne a ne přestat. Doufám, že fakt nemám blechy, blesklo mi hlavou. "Je něco poblíž, podle čeho by se dalo zorientovat? Hory nebo tak něco?"
Delta se hned chytla nabídky vlčice, že napraví svůj omyl. "Jen jestli chceš," povzdechl jsem si. "Těžko jsi mohla tušit, že se chystáme lovit," stočil jsem po straně pohled k Deltě, která to celé brala trochu moc rázně. Nestál jsem o žádné konflikty a fackovací souboje. Pořád jsem se cítil moc ztuhle, než abych chtěl něco takového trhat od sebe.
Moje brašnička ji viditelně zaujala a já se nikdy nebránil tomu se jí trochu pochlubit, takže to bylo naprosto ideální. "Jo, je super," souhlasil jsem a zaškubal špičkou ocasu sem tam. "Dá se v ní nosit leccos, ale já ji nejvíc používám na bylinky," vysvětlil jsem - a přišlo mi, že by byl vhodný čas se taky představit. "Jsem Regis, místní léčitel. A tohle je Delta, má učednice," představil jsem i černohnědou vlčici a doufal, že se přestane tolik škaredit.