Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 7/10 - Zestík Chřestík

"Většinou se to děje na prahu dospělosti, pokud vím," řekl jsem. Moje zkušenosti s magií nebyl až tak široké, aspoň ne v tom smyslu, odkud pramenila a kde ji vlastně vlci brali. Prostě... byla. Štvalo mě, že tomu nerozumím líp, ale co jsem měl dělat? Nikdo mi to nebyl schopný rozumně vysvětlit, všichni akorát krčili rameny. "Prostě si dávej pozor, jestli se kolem tebe nedějou divný věci. Třeba kytky nepučí samy od sebe nebo netryskají prameny ze země nebo tak." Byla aspoň úleva, že o bozích už Zest něco věděl - přinejmenším tedy o bohyni. "Jo, od Smrti a od Života. Už ses s ní setkal?" zeptal jsem se tentokrát já.
Zhluboka jsem si povzdechl. "No, asi chápu." Můj bratr byl dost podobný typ a vlastně jsem to úplně nechápal, tu nutnost neustále mlít pantem a chrlit ze sebe slova jedno přes druhé, ale - jo. Rozumově jsem to chápal. Jen jsem se s tím nedovedl ztotožnit.
"Zelený to je. Naházels tam smrkový větvičky, to tě sice nezabije, ale moc to pro tebe ani neudělá," pokrčil jsem rameny. "Plus bych se vyvaroval toho okusovat kde co, co neznáš, protože to klidně mohlo být něco jedovatýho. Přinejlepším by ses poblil jak Alík, ale jsou i rostliny, co tě rovnou zabijou." Možná to bylo drsné, ale byly to fakta. Čím dřív si to místní mládež vtluče do hlavy, tím líp pro ně i pro mě.
"To já přece vím, jen ti říkám, že studeným pitím se moc nezahřeješ," vysvětloval jsem s pečlivě udržovanou trpělivostí. "Léčitelé, který nemaj magii ohně, většinou ve svých úkrytech udržují pořád oheň přesně pro tenhle účel. Bez ohně toho zkrátka a jednoduše moc neohřeješ. Ale zjistil jsem, že i s magií vody můžeš její teplotu ovlivňovat, což je fajn," sdělil jsem a pak to i předvedl při přípravě meduňkového čaje. "Já? Já jsem prakticky jenom nervy," odfrkl jsem si suše, ale spokojeně jsem máchl ocasem, když Zest prohlásil, že mu meduňka chutná. "No, tak to rád slyšim."

Pokus se připravit nápoj na zahřátí
Prosinec 6/10 - Zestiel

"No, asi by se to dalo," pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem zběhlý mág a využíval jsem je hlavně ve svém vlastním oboru, nikoliv k lovu, ve kterém jsem si většinou vystačil se svými obyčejnými schopnostmi. "Pořádně vlastně nevím. Je to trochu divný. S nějakou magií se už narodíš a ta se projeví, jak rosteš. Pak se u tebe ale můžou vyskytnout i další, klidně samy od sebe. A nebo si je můžeš vyprosit od bohů, kteří tu sídlí - jsou, pokud vím, dva." Magie byla zkrátka magická a já nad tím radši moc hluboce nepřemýšlel. Měl jsem totiž pocit, že by mi z toho mohlo taky dost snadno šibnout.
Povzdechl jsem si. "Já to chápu, mladej, ale když na mě nahrneš dvacet otázek za vteřinu, jak asi čekáš, že ti budu moct něco vysvětlit?" povytáhl jsem lehce obočí. Byla to holá nemožnost, ani jsem nestíhal jeho myšlenkové pochody, natožpak abych zvládal takhle rychle vymýšlet smysluplné odpovědi. Takhle zběhlý v umění konverzace jsem tedy fakt nebyl.
Zestarian se ale odradit snadno nenechal, dokonce se sám pustil do přípravy odvaru. Nebo spíš "odvaru". Nekecal jsem mu do toho a jen ho sledoval, protože si naštěstí neutrhl nic jedovatého. "To není špatnej začátek," uznal jsem. "Akorát by ti to asi k ničemu moc nebylo - předpokládám, že ani nevíš, co jsi to tam namočil?" soudil jsem. "A jestli se chceš zahřát, je docela důležitý, aby to bylo teplý," dodal jsem. "Já to dělám takhle," kývl jsem hlavou a pustil se do toho. Přivolal jsem vodní bublinu a zašátral v brašničce, odkud jsem vytáhl sušenou meduňku. Strčil jsem bylinky do bubliny a zvýšil teplotu vody. "Jde to i bez magie, ale je to náročnější," řekl jsem. "Teď musíme chvíli počkat a pak můžeš ochutnat. Je to meduňka, dobrá na nervy," třeba tě to trochu utlumí, pomyslel jsem si - nebyl to náhodný výběr, ale i když meduňka byla jedním z mých favoritů, pochyboval jsem, že je až tak mocná, aby zkrotila nezkrotného Zesta. Po chvíli jsem se naklonil a trochu z odvaru upil. "Jo, to by šlo,"

203 (23)

Siberia odešla. Doufal jsem, že se jí povede najít její rodinu. Až pozdě jsem si vzpomněl na to, že vlastně přesně nevědla, kudy se má dát. Ale krucinál. Jenže Deltu jsem opustit nemohl. Musel jsem doufat, že si mladá vlčice poradí a kdyby něco, dokáže se vrátit alespoň sem do lesa. No a pak... Pak jsme s Deltou byli zase sami dva. Vlčice spala a tiše oddechovala. Snažil jsem se se spánkem bojovat, ale příjemné teplo, které jsme sdíleli a ticho v noře mě uspávalo. Během pár chvil jsem usnul také, jako špalek.
Spali jsme asi docela dlouho. Až Deltin pohyb mne probudil zpátky do světa živých. "Ssso? Co? Ne," vypravil jsem ze sebe zmateně a zamžoural kolem sebe. Protřel jsem si oči a chvíli se rozkoukával. Srst na tváři mi trčela do všech světových stran a pravděpodobně jsem vypadal více než komicky. "Šla domů, aby se o ni nebáli," vysvětlil jsem, protáhl se a lehce si odkašlal. Taky mě trochu poškrabávalo v krku, což... nebylo vůbec překvapivé vzhledem k tomu, že jsem se kdoví jak dlouho tiskl přímo k nemocné Deltě. Nijak víc špatně mi ale naštěstí nebylo. "Jak ti je?" zeptal jsem se. Podle toho, že vstala a chodila po noře jsem soudil, že se cítí už líp. I vypadala líp, i když ještě určitě nebyl úplně zdravá.

Prosinec 4/10 - Zestomil

Zakoulel jsem očima, nemohl jsem si pomoct. Tohohle mladíka čekal v budoucnosti pořádný držkopád, tím jsem si byl dost jistý. No, pokud ho to nezabije, třeba se z toho poučí a bude to pro něj příležitost k osobnímu růstu... nebo tak něco.
"Sám vlk většinou neuloví ani srnku," zavrtěl jsem hlavou. "Leda by používal magie, to by pak mohl mít šanci, to zas jo. A losy nebo jeleny? Ty většinou musí lovit celá smečka. Jsou fakt obrovský, není to zas taková sranda, jak to zní." Byl jsem docela rád, že jsem nikdy s losy moc do styku nepřišel, protože to pro mě byly snad jedny z nejděsivějších zvířat, která vůbec existují.
Aspoň, že Zest nebyl dalším z bezprizorních vlčat, kterých jsem tu potkával až příliš. Patřil do Javorové smečky, což mi nic neříkalo. Kolik tu těch smeček vůbec je? zauvažoval jsem okrajově, ale moc jsem se tím nezabýval. To nebylo důležité. Podstatnější byly Zestovy otázky, jimiž mne zavalil. "Ne, není to dobrý. Dá se to léčit odvary z bylin a odpočinkem. Co má co udělat? A léčit se toho dá ještě hodně, zranění, bolesti, nemoci... Můžeš se ptát třeba jen na jednu věc naráz? Takhle se to nedá," zamračil jsem se, když jsem se marně snažil stíhat zodpovědět rapidní nápor otázek.

Prosinec 3/10 - Zestík

Bylo vidět, že Zest nemá mnoho zkušeností s... no vlastně s ničím. Rozhodně se nemohl moc pohybovat kolem kopytníků, jinak by věděl, že jsou o dost rychlejší, než vypadají. "No jen aby ses nepřepočítal," pokrčil jsem rameny. Měl jsem z něj takový dojem, že domluvy mu moc v hlavě neuvíznou, že si všechno musí zkusit zažít na vlastní kůži, aby to mělo nějaký efekt. Musel si ten čumák asi prostě nabít sám.
Že nikdy nebyl lovit nebyla zrovna překvapivá informace. Rozhodně jsem se tím zjištěním necítil nikterak šokován. "Zrovna moc nastejno to nevyjde. Srnci mají taky parohy a jsou celkem malí, kdežto takovej los třeba... ten je velkej fakt pořádně. Ale já moc s lovem vysoké zkušenosti nemám," pokrčil jsem rameny. Protože jsem nikdy nežil ve smečce, lovil jsem většinou spíš menší zvířata. S Montem jsme si někdy troufli na srnku nebo kamzíka, ale tím to tak končilo. A navíc to už bylo fakt hodně dávno. "Žiješ v nějaký smečce? Moh bys poprosit lovce, aby tě vzali s sebou," nadhodil jsem, netušil jsem, jaké jsou Zestovy životní okolnosti, ale předpokládal jsem, že úplně sám na světě není.
"Jo, třeba něco takovýho," odsouhlasil jsem. "Když se v zimě namácháš ve vodě, můžeš snadno nastydnout a pak ti je blbě. Jinými slovy - jsi nemocný. A přesně s tím léčitelství umí pomoct, aby ti bylo blbě míň nebo kratší dobu, nebo aby tě to rovnou nezabilo." Zatímco se Zest kasal, jak by dal černokněžníkovi po tlamě a přitom se prohlížel ve vodě, já čapl mrtvého lišáka a odtáhl ho aspoň na břeh, aby se nerozkládal v jezeře.

Prosinec 2/10 - Zestoš

"Tak jo, snad si to patřičně vychutnáš," popřál jsem Zestovi, který se hrnul do té jelení vzpoury přímo po hlavě. "I když v takový akci je docela velká šance, že tě někdo nabodne na paroh, takže bacha." S jelením parožím nebylo radno si zahrávat - to bylo prostě docela o tlamu. Ale jestli bude Zest takový hrom do police, určitě na to přijde i sám. Nemusel jsem vychovávat každé vlče, na které jsem narazil, od toho jsem tady nebyl.
"No... jo, je tam určitá podoba," uznal jsem. "Ale je to úplně jiný druh zvířete. Jelen je o hodně větší a těžší, kdybys někomu řekl, že jdete na daňky a ve skutečnosti by to byli jeleni, mohli byste mít celkem problém," pokrčil jsem rameny, měl jsem trochu pocit, že mluvím do dubu, ale co já vím. Třeba si z toho něco zapamatuje. A třeba taky ne.
Povzdechl jsem si. "Protože by byl třeba nemocnej?" protáhl jsem. "To se může stát každýmu." Jestli nic jiného, tak minimálně měl Zestarian bojovného ducha. Uchechtl jsem se při představě, jak chce černokněžníkovi dát po hubě. "Víš co, tobě by se to možná i povedlo, máš do toho docela nadšení, to se ti musí nechat."

Prosinec 1/10 - Zestoslav

"Jo, jasně," pronesl jsem, z mého tónu bylo jasné, že mě zrovna dvakrát nepřesvědčil, ale nechtěl jsem se s ním o tom přít. Mládě, co si myslelo, že sežralo veškerou moudrost světa a přitom opustilo rodný les tak možná... třikrát. Jop, nic novýho pod sluncem.
"Mně to teda jako škoda nepřijde, ale až nějaká vzpoura bude, určitě ti o ní řeknu, když jsi do toho tak hrr," potřásl jsem hlavou, asi měl vážně velkou touhu se s někým prát, když se do toho tak hnal. "No to teda jedno fakt není. Daněk a jelen jsou úplně jiný," pronesl jsem a sám sebe mírně šokoval tím, jak uraženě to znělo. Proboha, co se to ze mně stávalo? Ta daňčí nákaza v mém těle se asi rozlézala. Bylo jen otázkou času, kdy zdaňkovatím úplně...
"Jasně, pomůžou. A teď si představ, že žádnou magii neovládáš, nebo neovládáš tu správnou, nebo ti je, já nevím, zlej černokněžník Kozí Držka všechny sebral a tvůj kámoš vedle tebe leží v horečce a ty vůbec nevíš, co máš dělat, protože seš zvyklej se celej život spoléhat jenom na kouzla." Zahleděl jsem se na Zestariana, jestli chápal, kam tím mířím. "Od toho existuje léčitelství. Protože kouzla jsou nespolehlivý, ale síla přírody je stálá."

Listopad 10/10

Vklouzl jsem do chodby a tentokrát si dal pořádný pozor, abych se parožím nezachytil o strop. Vešel jsem se tam teď jen tak tak a plánoval jsem, že na jaře udělám nějaké úpravy. Teď v zimě jsem se do toho radši pouštět nechtěl. S mým štěstím by se mi podařilo nějak celou věc strhnout a než bych přišel na to, jak to opravit, nasněžilo by mi přímo do úkrytu nebo tak něco. Ne, díky. To radši budu ještě pár týdnů sklánět hlavu až k zemi, abych se dostal domů. Zase tak moc mě to neomezovalo.
Spokojeně jsem si vydechl, když jsem se octl v hlavní místnosti nory. Přejel jsem pohledem zásoby bylinek a odhadoval, že pokud na nás nepřijde nějaká brutální epidemie, mělo by to všechno vyjít v pořádku. Přinejhorším vždycky můžu něco nechat vyrůst, připomněl jsem si, ale bylo mi to stejně trochu proti srsti. Pomáhat si magií nebylo sice podvádění, ale pořád jsem měl pocit, že nasbírané byliny jsou nějakým způsobem lepší.

Listopad 9/10

Zatímco jsem bloumal po lese a přemýšlel, docela značně se ochladilo. Zvedl se studený vítr, v jehož poryvech zavířily sněhové vločky a mráz se mi zahryzl přímo do těla. Otřásl jsem se od hlavy až k patě a vyrazil co nejrychleji směrem k úkrytu. Už toho mrznutí a postávání ve sněhu bylo dost. Cestou jsem narazil na daňky, kteří popoběhli o pár metrů pryč, ale spíš jen tak aby se neřeklo. Buďto si už zvykli na to, že já je nesežeru, nebo je možná mátly moje nové parohy a mysleli si, že jsem nějaký příšerně zmutovaný jedinec jejich vlastního druhu. Ani jsem radši nechtěl vědět, jak vypadám z jejich pohledu. Nevěděl jsem, jestli mají dost velké mozky na to, aby o tom nějak víc přemýšleli, ale jestli ano, musel jsem pro ně být skutečně velká kuriozita. Mžoural jsem skrze sněhové vločky a konečně spatřil vzrostlý strom, pod nímž se schovával vstup do nory.

Listopad 8/10

Pořád jsem nechápal, jak to je možné. Vážně to byla jen závislost na magiích, která to způsobila? Magie byly užitečné, jistě, a to i v léčitelství, ale stejně jste pořád museli vědět, co děláte, abyste toho, koho se snažíte vyléčit, naopak nezabili nebo nezmrzačili. Nechápal jsem to ani trochu. Navíc jsem to ani nemohl svádět na naprostý nezájem, protože většina vlků, kterým jsem se snažil vysvětlit, co mé zaměření obnáší, ten zájem projevili. Dokonce si nechali ukázat léčivé rostliny a většina jich to přijímala s vděkem a se zájmem. Měl jsem pro to jediné vysvětlení - prostě je to nikdy ani nenapadlo. Znělo to přitaženě za uši, ale co jiného by za tím mohlo být? Scházeli se sem sice vlci z různých koutků světa a z nejrůznějších životních cest, ale většinu z nich prostě nenapadlo, že by se mohli o léčení zajímat. Nevěděl jsem, jestli to dělalo většího blázna z nich nebo ze mě.

Listopad 7/10

Škoda, že jsem ještě nestihl nasbírat nějaké bylinky, než přišel pozdní podzim a po něm zima, ale na to už bylo pozdě. Měl jsem v té době prostě celkem dost jiných starostí. Jak přijde jaro, snad už do toho budu moct zasvětit svoje učednice a pak nám to půjde od tlapy rychleji. Pousmál jsem se pro sebe - učednice! Nenadál jsem se toho, že bych někdy snad mohl ostatní učit tak, jako jsem byl vzděláván zase já Heronem a Montem, ale měl jsem z toho dobrý pocit. Bylo to... vlastně naplňující, jeden měl pocit, že udělal na světě trochu rozdíl. Nebo aspoň v pár životech. Doufal jsem, že to nadšení Deltě i Siberii vydrží. Obě mi přišly chytré a šikovné, pokud jim zůstane to nadšení, jistě by z nich mohly jednou být dobré léčitelky. Aspoň by se na Galliree trochu zlepšilo skóre, momentálně byl ten stav dost ubohý. Kdoví, jestli tu kromě mě a Hyetty v Asgaaru ještě nějaký další léčitel vůbec byl.

Listopad 6/10

Nebe se už zase zatáhlo a vypadalo to, že zima je nevyhnutelně tady. Dokonce i to bílé svinstvo, jinak známé jako sníh, už se začalo sypat z nebes. Musel jsem si nad tím povzdechnout. Ne, že by mi sníh nějak vadil, ale bylo to roční období, na které jsem prostě nebyl stavěný. Můj lehký kožich byl jako stvořený do pouště a ani v letních vedrech jsem se s v něm nepekl, nemluvě o mých velkých uších a celkově drobné tělesné stavbě, jenže jakmile přišly mrazy, z tohohle všeho se stávaly nevýhody. Najednou jsem záviděl hromotluckým seveřanům, kteří měli kožichy tak husté, že byste se jim pomalu nedohrabali ke kůži a byli mohutní a oplácaní, aby se lépe drželi v teple. Nojo, jenže to, jak se kdo narodí, si nikdo nevybere - a já byl asi odsouzený k tomu být nadosmrti hubený jako lasička.

Listopad 5/10 - Zest

"Stát se, mladej, může cokoliv," prohlásil jsem jako nějaký moudrý stařec nad hrobem, který už viděl bezpočet neuvěřitelných věcí. To jsem zatím ještě úplně nebyl, ale po době, kterou jsem zde prožil, seznam věcí, kterým jsem byl ochoten uvěřit, se hodně prodloužil. Pak jsem se zamračil, když se zeptal, zda bych takovou vzpouru vedl. Tlapou jsem se mimoděk dotkl paroží na své hlavě. "Já bych se ideálně do žádné vzpoury nezapojoval a když už, tak určitě ne s jeleny. Připadá ti to snad jako jelení paroží?" povytáhl jsem malinko "obočí". Jasně, tenhle mladík asi daňka od jelena nepozná. Kam ten svět jenom spěl?
A o léčitelství taky neměl ponětí. To ale nebylo zrovna šokující odhalení. Mohl se prostě přidat do řady k ostatním. Nechápal jsem, vážně nechápal, jakto, že celá tahle gallirejská vlčí populace ještě nevymřela. Asi byli hodně plodní - což taky vysvětlovalo, proč jsem na každém kroku narážel na samá vlčata a nedochůdčata. "To nejseš sám," dloubl jsem drápem otráveně do země. "Většina vlků o tom nemá šajnu, dokud nezačne jít do tuhýho a pak se chytají za hlavu a neví, co si mají počít." Ne, vůbec jsem nebyl zahořklý, proč se ptáte?

Listopad 4/10 - Zestoš

Nepřišlo mi, že by se mladík díval zrovna pozorně, spíš ho víc zaujala ta vzpoura jelenů. "Ne? Teda, doufám, že ne. Ještě jsem neslyšel o tom, že by se to vážně stalo, ale..." Jak jsem tak nad tím přemýšlel, nebylo to až tak nepravděbodobné. Rozhodně méně nepravděpodobné, než jiné věci, které se ale také skutečně staly. "Ale asi to není nemožný," uzavřel jsem po krátké zaražené odmlce. "Skoro to zní, že bys to uvítal," poznamenal jsem lehce znepokojeně. Nebyl on ujetej?
Na zmínku o léčiteli se tvářil asi tak překvapeně, jako všichni ostatní. To nebylo žádné překvapení, přešel jsem to jen s lehkým povzdechem. "Jo. Většinou pomocí bylin a různých odvarů z nich a tak podobně," objasnil jsem stručně, o co vlastně jde. "Tak jo, Zeste, rád tě poznávám," kývl jsem ještě - Zestarian bylo fakt jméno, na kterém by si jeden zlámal jazyk, ještě že mu nevadilo to zkracovat.

Listopad 3/10 - Zest

Mladý vlk nevypadal zrovna vyvedený z míry nebo znepokojený tím, co jsem mu vykládal. Jeho zájem mě sice těšil, ale byl jsem to spíš já, kdo byl vyvedený z míry - to byla dnešní mládež tak otrlá? Skoro to vypadalo, jako by se těšil, až budeme všichni mrtví. Nebo aspoň tak mi to připadalo. "Nemyslím si, že je potřeba se znepokojovat, protože tenhle umřel na zranění. Nejspíš ho pošlapalo nějaké větší zvíře. Vidíš, jak je polámaný?" poukázal jsem na lišákova zranění, která se vážně se životem neslučovala. Rozdrcený hrudník, polámané končetiny. "Takže pokud nás nečeká vzpoura jelenů, asi nám stejný osud nehrozí," zakončil jsem s pokrčením rameny.
"Hmm, ne tak úplně na liščí. Spíš na vlčí, i když se to docela hodně podobá. Jsem léčitel," objasnil jsem. Otázka byla, jestli vlk vůbec věděl, co to léčitel je. Podle mých dosavadních zkušeností ze zdejších krajů jsem čekal, že spíš ne, ale třeba mě překvapí. "Jsem Regis," představil jsem se aspoň.