Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lalie mínila, že bych měl jít s ní na území smečky a vyřídit svoji zprávu sám. Zašklebil jsem se, jako bych rozkousl šťovík. "Uh, to mi nepřijde jako nejlepší nápad. Nemyslím, že jsem tam dvakrát vítaný." Možná jsem si to jenom nalhával, ale připadalo mi, že z mojí přítomnosti Sionn zrovna odvařený nebyl. Nechtěl jsem to pokoušet a vydávat se tam znova. Třeba bychom na její matku narazili a třeba by nám taky nějaký ochránce oběma nakopal zadky - mě za to, že tam lezu a Lalii, že tahá na území nějakého náhodného pobudu. Ne, dík. To radši zmoknu.
Zatímco jsme mluvili, odněkud z hor vítr přinesl zvuk vytí. Otočil jsem po něm uši, ale nepřisuzoval jsem mu velkou důležitost, protože jsme byli tak blízko hranic smečky. Smečkoví vlci milovali hejkání na lesy. Soustředil jsem se dál na hovor s Lalií. Mladá vlčice prozradila, že má za sebou teprve první lov, ale asi se v tom celkem našla. "Povinnosti můžou být někdy taky zábava," pokrčil jsem rameny. "Hlavní je přijít na to, co tě nějak... naplňuje nebo tak něco," zahuhňal jsem konec věty rychle, přišlo mi, že to co říkám, zní poněkud lacině, i když jsem tomu zároveň plně věřil.
Tu se ale z lesa vynořila hnědá vlčice a namířila si to přímo k nám. A je to tu, máme průser, napadlo mě jako první. Vlčice šla však klidně a mírně se usmívala, vůbec nevyhlížela jako někdo, kdo nám jde nakopat zadky. "Do-brý den," zakoktal jsem se trochu při pozdravu, neboť ten její mi zněl docela nezvykle. Zaparkovala se vedle Lalie a hned se k ní měla. Že by tohle byla její máma, ta asgaarská léčitelka? Jestli ano, tak to znamenalo, že nakonec přece jen budu muset vykoktat svoji zprávu ještě jednou. Cítil jsem, jak moje sociální baterka umírá, ale na druhou stranu to znamenalo, že bych konečně předal, co jsem chtěl a pak by se vidělo.
Vlčice mezitím mluvila, ale nepředstavila se jako léčitelka, nýbrž jako kněžka. Koukal jsem na ni trochu nechápavě, nebyl jsem si přesně jistý, co to znamená. "Já jsem Regis. Bylinkář. A nerušíte," dodal jsem spěšně. "Ty - vy jste Laliina matka? Jestli se teda můžu takhle blbě ptát." Praštil bych se nejraději do čela. Skvělý začátek, ale rozhodl jsem se, že nejlepší to bude mít za sebou, protože se zdálo, že ty dvě budou brzy na odchodu.

Svítání skutečně přicházelo, ovšem ráno nebylo tak pěkné, jak bych si představoval. Maloval jsem si, jak se tulipány v teplém slunci pěkně rozevřou a zavoní ještě více, ale místo toho den vstával celý umouněný a šedivý. Zvedl jsem zrak k obloze, na které se sbírala zlověstná temná mračna. Vařila se tam pěkná neplecha. "Možná ne teď hned, ale přes den určitě začne," usoudil jsem, tohle nevypadalo, že by se mělo jen tak rozfoukat. "Asi bysme tady už neměli o moc dýl vysedávat," usoudil jsem, což pravděpodobně znamenalo, že i naše setkání plyne pomalu, ale jistě ke konci. Tušil jsem, že Lalie se asi půjde schovat domů.
Předtím jsem se ale ještě rozhovořil o svých oblíbených květech, což však Lalii kdoví jak nenadchlo. Zkusil jsem řeč otočit na něco, co bavilo ji, ale dočkal jsem se pouze strohé odpovědi, vlčice se moc nerozpovídala. No, to bylo fuk. "To je užitečná záliba," řekl jsem. "Je fajn, když tě to baví a není to jen otravná věc, kterou musíš dělat, když chceš přežít." Pro mě to tak trochu bylo. Ne, že bych lov nesnášel, ale nebyl jsem z něj zrovna odvázaný. Jenže co se dalo dělat? Kdo chtěl žít, musel i lovit. Nebo chroupat kořínky jako nějaký králík.

Lalie se rozhlédla okolo, ovšem neprojevila žádné zvláštní nadšení z barev a tvarů květin, které se mně naopak nemohly snad nikdy okoukat. Možná, když vyrostla s touhle krásou všude kolem, už jí přišla docela všední. Já vyrostl v poušti, kde jsem mohl čučet možná tak na holé kamení a kyselé tváře svojí rodiny, takže moct se koukat na něco pěkného bylo pro mě přímo darem z nebes. Mladá vlčice ale aspoň uznala, že pěkně voní. Třeba se v ní ten zájem ještě probudí. "Viď? A co teprve, když na ně zasvítí slunce." Momentálně se na nás snášela tma a tak květiny zdaleka nenaplňovaly svůj potenciál. Ale ráno už muselo být blízko.
Lalie následně vznesla dost záludnou otázku. "Ha, na to není jen tak lehký odpovědět." V duchu jsem se probíral všemožnými rostlinami, které jsem znal. "Je na nich právě pěkný to, jak jsou každá jiná a třeba ty nejvíc nenápadné jsou leckdy nejužitečnější," přemýšlel jsem - bylo znát, že rázem mluvím stokrát uvolněněji než ještě před chvílí, kdy jsem se snažil vymluvit z konverzační pasti, kterou jsem na sebe sám nastražil. Jinými slovy bylo poznat, že mluvím rovnou od srdce o něčem, co mám moc rád. "Kdybych to měl brát čistě podle vzhledu, tak nejspíš vlčí máky. No a nebo chrpy, ty jsou taky krásné," usoudil jsem nakonec, i když jsem cítil trochu nutkání se hned začít opravovat a doplňovat další. "Vlastně i obyčejné fialky nebo kopretiny mají svoje kouzlo..."
Zarazil jsem se na konci věty. "Ale asi se nechávám unést, co?" Zeptala se ze slušnosti a ty tady na ni vysypeš kdoví co. Bylo těžké svůj největší zájem držet někde pod pokličkou, když už na něj přišla řeč. "Hádám, že tě asi rostliny tolik neberou, že?" povzdechl jsem si. "Co zajímá tebe?"

Lalie mě znovu ujistila, že matce zprávu vyřídí a já pokývl hlavou. Měli jsme to tedy vyřízené. No, ještě na to musela nezapomenout nebo se na to nevykašlat, ale nemyslel jsem si, že by to udělala. Působila na svoje mládí dost zodpovědně. A když byla léčitelky dcerou, snad byla větší šance, že to vyřídí, než Sionn, který mohl mít milion důvodů si mou návštěvu nechat pro sebe a nejspíš dalších milion věcí, které mu ji mohly vytlačit z hlavy.
Měl jsem se už k odchodu, ale nakonec jsem ještě zadržel. Lalie nevypadala úplně, že by mě chtěla vykopnout z blízkosti její smečky a tohle vážně bylo celkem pěkné místo. Nevadilo by mi tu ještě chvíli pobýt. "Co jsou tulipány?" ujistil jsem se, že chápu její otázku. "No... To, čeho tu roste nejvíc. Všechny tyhle barevné květiny, mají květy jako takové kalíšky," rozmáchl jsem se tlapou po žlutých, oranžových, červených i růžových kvítcích. Jen kdybych věděl, že to je dosti marné. "Pokud vím, jsou hlavně na okrasu. Taky pěkně voní a hmyz je má rád, měli bysme dávat bacha, ať nechytneme žihadlo," zauvažoval jsem nahlas.

Lalie prohlásila, že to matce poví, což bylo všechno, co jsem si přál. "Díky," vydechl jsem s úlevou. Tohle jsem měl tedy za sebou. Jestli se vlčice někdy ukáže nebo ne... to už nebylo v mých tlapách. Křivě jsem se poušklíbl. "Chápu, je mi jasný, že to zní blbě. I když si klidně může vzít bodyguarda, já se nenaštvu." Což byl vážně super slib, vzhledem k tomu, že jsem se před chvílí vytočil úplně zbytečně, ale... To Lalie nemusela vědět, ne? Snad jsem to zamaskoval dostatečně.
Lalie se asi snažila chránit moje city tím, že to chtěla celé hodit na divočáky. "Samozřejmě," opáčil jsem suše. Bylo to možná trochu dojemné, ale tušil jsem, že divoká prasata úplně nejsou tím, co má na mysli. Mohl jsem klidně být úchylák, žejo. Úchylák, co by svoje oběti ke všemu mohl nacpat kdejakým býlím- Prosimtě nech toho.
Nastala chvíle ticha, které nebylo tak úplně trapné, ale nevěděl jsem, jak ho vyplnit. "No, tak- tak jo, tak díky. Asi bych měl teda jííít?" protáhl jsem, ale viděl jsem, jak sebou Lalie šije a poposedává, vypadalo to, že každou chvíli vyskočí z kůže. "I když se ještě možná podívám, jestli tady roste něco kromě tulipánů, vypadá to jako úrodná louka," nadhodil jsem. Nechtěl jsem jí přímo nabízet, ať jde taky, docela jsem se bál, že už tak jsem zapůsobil trochu pochybně, ale nechal jsem jí ty dvířka otevřená. Vypadala, že nechce jen tak sedět na zadku a když slíbila, že předá mou ztracenou zprávu, třeba jsem mohl aspoň... nevím. Pomoct jí se zabavit? I když jsem netušil, jestli mám takovémuhle pískleti vůbec co nabídnout, co se zábavy týče. Zas tak velká sranda se mnou nebyla.

Čekal jsem, co z Lalie vypadne a přitom mi na okraji mysli trochu hlodalo, jestli jsem fakt působil tak podezřele. A jak to udělat, abych tak nepůsobil? Blbě, to byla asi ta odpověď. Nesálalo ze mě takové přirozené charisma, jako z některých vlků, abych si všechny hned dokázal naklonit na svou stranu.
Lalie prohlásila, že o tom její matka asi nic neví. Minimálně se o tom nezmínila jí. "Hmm," byla řada na mě, abych začal bručet. Jasně. Sionn na to zapomněl nebo se na to prostě vykašlal, je to alfa, takovéhle blbosti pro něj nejsou důležité. Podráždění ve mně opět zadoutnalo. Přesně kvůli tomuhle jsem byl tak trochu proti smečkám zaujatý. I když to možná mělo nějaký podstatný důvod... nebo to doopravdy vyřídil a Lalie máma prostě neměla zájem.
No. To bylo fuk. Doufal jsem, že teď se můžu pojistit, že to, co říkám, opravdu dojde k uším, pro které jsem to zamýšlel. "Dobře. Třeba bys jí to mohla říct ty? Prosím? Můj les je za touhle řekou," kývl jsem hlavou k řece, možná spíš potoku, od kterého jsem přišel. "Na jih od močálů a třešňového háje, poblíž křovin, kde žijí divočáci. Voní po meduňce," dal jsem Lalii podobný popis, jako Sionnovi a doufal, že to je dostačující. "Jen bych tady rád potkal někoho stejné profese. Třeba si povyměňoval nějaké znalosti. A... začal jsem se rýpat v bylinkové zahrádce na mýtině, třeba mám něco, co by chtěla, nevím," máchl jsem rozpačitě tlapou, samotnému mi to skoro znělo, jako že bych nejradši sbalil Laliinu mámu, což bylo úplně nejdál od pravdy, jak to jen šlo. "No a jestli jí to Sionn říkal a ona jen nechce nebo nemá čas, můžeš jí taky říct, že znova už otravovat nebudu," dodal jsem. Život byl mnohem jednodušší, když mě ostatní bylinkáři prostě adoptovali mezi sebe, ať jsem chtěl nebo ne. Navazování nových kontaktů bylo... hrozné.

Sotva jsem se zakoktal, vlčice podezíravě přimhouřila oči a já ucítil, jak mi v nitru začíná bublat ten starý známý vztek. Co si myslela, že jsem sem přišel udělat, sakra, vyplenit je? Zhluboka jsem zafuněl a snažil se uklidnit. Logicky jsem věděl, že to je jen opatrnost, ale logická stránka mé bytosti neměla vždycky navrch a ta druhá hrozně moc toužila vzít si to osobně.
Trochu jsem se kousl do jazyka a obrnil se veškerou svou trpělivostí. Hnědá vlčice ale jen pofrkávala, jako kdyby měla sennou rýmu. Měl jsem dojem, že mi možná trošku cuká oko. Už jsem se zhluboka nadechoval, že jí řeknu, ať si teda ty svoje tajnůstky třeba sežere, že mi na tom nesejde, ale zrovna v tu chvíli konečně promluvila. "O?" vyšel ze mě přidušený zvuk spolu s většinou vzduchu, který jsem právě natáhl do plic. Značně jsem splaskl. Takže tohle byla dcera té bájné léčitelky. Huh, jaké to náhody pod sluncem, že?
"Zajímavá shoda okolností," poznamenal jsem očividnou věc dost zbytečně, ale chtěl jsem se přesvědčit, že když na vlčici promluvím, nebude to formou otráveného poštěkávání. Svým vlastním uším jsem zněl celkem normálně. "Takže bys možná mohla vědět... um, jestli Sionn tvojí mámě předal vzkaz, co jsem jí u něj nechával? Léčitelů tady je málo, aspoň těch, co nespoléhají čistě na magie a myslím, že- no, že bysme měli o sobě vědět. Že bysme si mohli třeba být i užiteční nebo něco," dodal jsem, i když jsem sám nevěděl, co přesně si od toho slibuju, a spěšně pokračoval: "I když mi je jasný, že tvoje máma má na starosti smečku, takže třeba nemá zájem se bratřit s kdejakým tulákem, to chápu, jen chci vědět, jestli zpráva dorazila, to je celý."

Mladá vlčice vykoukla z trávy. Zvedla se do sedu a už nevypadala jen jako tmavá hrouda mezi stébly. Obezřetně otáčela ušima, jako by čekala, že kolem mě vyskáče dvacet kámošů. A na moji nepříliš promyšlenou otázku mi vlastně taky neodpověděla. Ne, že bych to úplně čekal. Tahle úroveň tajnůstkaření byla spíše tím, na co jsem byl od smečkových vlků zvyklý. Pokud ta vlčice byla smečkovým vlkem. Ale kdyby ne, proč by to neřekla?
"Já," opáčil jsem prostě, ale sotva mi to vyšlo z tlamy, bylo mi jasné, že to zdaleka není dostatečné. "To je - Regis. Teda já jsem Regis." Výborně, rovnou jsem si ze slov upletl smyčku, na které bych se mohl oběsit, kdyby mi ta konverzace šla ještě o trochu hůř. Ale nevzdával jsem se. Paličatě jsem pokračoval kupředu, odhodlaný to dotáhnout k nějakému závěru, když už jsem se dočkal, že se mnou nějaká živá duše mluví. "Jsem... bylinkář a tak trochu hledám podobně založené vlky. Na podzim jsem byl v Asgaaru na návštěvě a alfa, Sionn, mi řekl, že ve smečce jedna léčitelka je?" protáhl jsem nejistě a koukal, co na to mladá vlčice bude říkat. "Akorát na území o mě asi nikdo moc nestojí, takže mě neláká znovu vlézt přímo do lesa," doplnil jsem důvod, proč stepuju tady na louce.

Duben 4/10 - Alfredo

Doufal jsem, že ostatní jména kozlíku třeba dlouhánovi nějak pomůžou. Místo toho, abych cokoliv objasnil, se mi ale patrně povedlo ho ještě víc zmást. Vypadalo to, že se vůbec nechytá - a já už taky ne, přestávalo mi být jasné i to, co že tady vlastně není jasné.
Shodli jsme se akorát na tom, že kozlík je rostlina. Aspoň něco. Nebyla to ale zrovna moc velká útěcha, protože zmatek se nikam nevytratil. Zrzek s hvězdičkou na čele nakonec naštěstí vyslovil, co ho na tom celém tolik zarazilo. "Kozel? No-" Pomalu jsem zamrkal. Konečně mi to začínalo docházet. Možná. "Neřekl jsem kozel, řekl jsem kozlík. Tak se ta rostlina jmenuje, kozlík lékařský - neptej se mě proč. Je to stejný jako třeba mák nebo slunečnice," řekl jsem a poslední dva názvy doplnil s malým zaváháním, doufal jsem, že tyhle kytky zná a nepovede to k dalšímu zmatku.
Pomalu jsem naklonil hlavu ke straně. "Ty nejsi odtud, že ne?" Ne, že bych já byl. Tenhle neznámý používal cizí slovíčka a měl mírný cizí přízvuk. Uvědomil jsem si, že něktré z těch výrazů mi připomínaly někoho dalšího, koho znám. Odine.

Čekal jsem na příchod rána s přivřenýma očima. Nespal jsem, nanejvýš podřimoval. Ve vzduchu jsem čichal déšť a nějaká ta osamělá kapka mě co chvíli plácla do čenichu, i když přeháňka ještě úplně nepřišla. Uvažoval jsem, že se zvednu a zabalím to, tohle celé byl úplně ten neblbější plán na světě, když tu jsem zaslechl... smích? Pozvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Někdo tady dusal po louce a smál se zplna hrdla. Někdo z lesa?
Vyhoupl jsem se na nohy, ale nikoho jsem hned neviděl. Začenichal jsem a čenich i frknutí, které se ozvalo nedaleko v trávě mi prozradily, kam se koukat. Ano, teď už jsem v šeru, které se ale pomalu projasňovalo, viděl mezi zavřenými tulipány tmavou hroudu, která musela být tou vlčici, která se tu před chvílí tak vesele chechtala. "Haló? Totiž - zdravím," upozornil jsem na sebe, netušil jsem, jestli o mě vůbec ví. Sám jsem nějak nevěděl, co teď, přestal jsem očekávat, že se tady někdo objeví a dál jsem to nedomyslel. Byla tahle vlčice vůbec z lesa? Přišel jsem o kousek blíž, ale zastavil jsem v dostatečné vzdálenosti. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu. "Hele, um, tys přiběhla tamhle z lesa? Z Asgaarského?" vytasil jsem se nakonec se svou otázkou přímo a asi taky celkem neomaleně. Ups.

Duben 3/10 - Alfredo

Vysoký zrzek byl hotová mohyla klidu, když čekal, až se vydrápu ze křoví. Jestli si o mě myslel, že mám o kolečko míň (nebo víc?), nedal to nijak najevo. Prostě počkal, až se k němu propracuju, odložím si kvítky a budu moct mluvit s prázdnou tlamou. Přejel jsem ho krátce pohledem. Nejspíš to byl také jižan, podle kožíšku, ale pochyboval jsem, že ze stejného kraje jako já. Tam jsme byli všichni zakrslíci a on na mě shlížel z výšky, kterou mu propůjčovaly dlouhaté nohy.
Jak se ukázalo vzápětí, kozlík neznal. No, to jsem vlastně napůl čekal. Povedlo se mu ale zmást i mě. "Je?" protáhl jsem a pohlédl na kvítí, jestli se mi náhodou u nohou neproměnilo na něco jiného. Nepovažoval jsem to za nemožné. Ale kdepak, pořád to nepopiratelně byla rostlina. "Taky se mu říká baldrián nebo kočičí kořen," objasnil jsem, hlavu nakloněnou maličko ke straně. "Co... jinýho než, no, rostlina, by to mělo být?"

//Esíčka

Překročil jsem potůček a ucítil vůni květin. Na paloučku, kam jsem došel, začínaly ve velkém vyrůstat tulipány. Na noc však jejich barevné květy byly povětšinou zavřené a tak jsem je moc obdivovat nemohl. Zpomalil jsem a opatrně větřil. V noci to bylo s orientací ještě horší, než za dne, ale věděl jsem, kterým směrem začíná ta hornatina, takže Asgaar musel být někde poblíž. Pachy smečky se ke mně brzy slabě donesly. Nebyl jsem ještě na jejich území, což bylo dobře, ale nebyl jsem od něj ani daleko. Což bylo taky dobře. Jenže tady samozřejmě nikdo nebyl. Svítání se blížilo, ale pořád byla noc a jestli se někdo z toho lesa chodil koukat na tulipány (což... možná nebylo tak pravděpodobné, nemají smečkoví vlci lepší věci na práci?), určitě to nebudou dělat za tmy.
Najednou jsem nevěděl, co že jsem si to vlastně myslel, že se stane. Jak jsem si to představoval. Akorát jsem si koledoval o průšvih, když jsem se takhle okatě potloukal okolo lesa. Chtěl jsem ale vědět, jestli tam pořád žila ta bylinkářka, o které mi říkal Sionn. Vlci se znalostech v této oblasti tady byli evidentně dost vzácní a já jich chtěl poznat co nejvíc. Počkám tu do rána, rozhodl jsem. Pak se uvidí, jestli tu začnu výt jako hejkal nebo se potichu vytratím... nebo jestli třeba do té doby někoho potkám. Stočil jsem se do klubíčka mezi zavřené tulipány, ale nespal jsem, naslouchal jsem zvukům noci a přemýšlel.

//Klimbavý les přes Hadí ocas

Doufal jsem, že si cestu pamatuju správně. Posledně jsem k lesu přišel z hor, ale až do těch jsem v úmyslu dojít neměl. Chtěl jsem se zkusit potloukat spíš na okolních loukách, jestli na někoho z Asgaarských nenarazím. Popravdě to pořád nezajišťovalo, že mi někdo nevypráší kožich. Napadlo mě, že by to mohlo působit docela podezřele. "Proč jako, může se potloukat, kde chci," odsekl jsem, i když mi nikdo neodporoval. Jen já sám. "Když mě pošlou do háje, půjdu do háje, jenom-" Jenom už si zase povídáš sám se sebou, takže fakt potřebuješ nějaký kámoše, co? Lehce jsem si povzdechl. Asi to vážně byla pravda. Opatrně jsem hledal cestu mezi kluzkými kameny a potom i přes malý potůček. Každou chvíli jsem se rozhlížel a větřil, abych zůstal na správné cestě. Znal jsem se, mohl jsem klidně jít a jít a úplně les minout.

//Tulipánová louka

Věnoval jsem tomu většinu večera a na jeho konci už jsem měl slušný svazeček nejrůznějších bylin. Sesbíral jsem i podběly, které jsem nechal přes den na kameni. Jak jsem čekal, příliš se neusušily, slunce ještě nemělo takovu sílu a teď se navíc začínal zvedat nepříjemný vítr. Svázal jsem úponkem z bylinek svazečky a zaběhl s nimi do úkrytu, kde jsem je rozvěsil, aby proschly alespoň tam a nezapařily se. K odpočinku jsem si ale ustlal v lese pod lískou. Po dlouhé zimě se mi nechtělo už trčet v úkrytu, užíval jsem si pobytu na čerstvém vzduchu, když jsem nemusel mrznout.

Když jsem se vzbudil, byla pořád hluboká noc. Neznepokojoval jsem se tím, můj spánkový rytmus byl po většinu mého života naprosto náhodný. Protáhl jsem si tlapy a překulil se na druhý bok, ale v hlavě mi pořád hlodala ta myšlenka. Měl bych se jít podívat do Asgaaru? Myslím, že dali docela jasně najevo, že tam nejsem chtěný. Na druhou stranu... Bylo mi jasné, že už neusnu. Podívám se k hranicím, rozhodl jsem se nakonec. Na území nepolezu, ale někdo by se mohl poflakovat v okolí. Třeba i ta bylinkářka. Vyskočil jsem na nohy a pomalu zamířil z lesa ven. Než tam dojdu, svítání se jistě přiblíží.

//Esíčka přes Hadí ocas

//Kiërb přes Travnatý oceán

Ještě tu byla jedna poměrně důležitá myšlenka, kterou jsem obracel v hlavě, zatímco jsem se vracel od řeky. Rád bych potkal nějaké další bylinkáře. Vzpomněl jsem si na návštěvu v Asgaarském lese a na tu léčitelku, o které mi řekl Sionn. V mém lese se ještě nezastavila a nevěděl jsem ani, jestli jí o něm vlk vůbec řekl, jak jsem ho prosil. Nebo přišla a já jsem zrovna nebyl doma. Nebo neměla čas, nebo se vůbec nechtěla vybavovat s nějakým náhodným pobudou, nebo, nebo, nebo. Byl dobrý nápad vydávat se tam znovu? Necítil jsem se tam kdovíjak vítaný. Přesto mě lákala myšlenka, že bych poznal nějakého kolegu. Kolegyni. Kohokoliv.
Prozatím ale hlavně volaly jarní povinnosti. Když bylo o mýtinku postaráno, stejně jako o moje rozbolavělé tlapy, mohl jsem konečně zahájit obhlídku toho, co už stačilo vypučet. Než jsem se k tomu dostal, už jsem byl docela vyždímaný a zralý tak na to jít si lehnout do pelechu, ale rozhodl jsem se, že malou obchůzku ještě přežiju. Vycházkovým tempem jsem se rozešel po lese, čenichal u země a sbíral jarní bylinky v koutcích, kde se jim dařilo.