Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Ronher

Nechal jsem potok za sebou, společně s nemluvnou vlčicí. Nešla za mnou. Ani jsem to moc nečekal. Vypadala, jako by spíš chtěla, aby jí každý dal pokoj. Zalezl jsem mezi stromy lesa a trochu si vydechl. Les byl sice řídký a holé větve listnáčů příval padajícího sněhu moc nezbrzdily, přesto tu bylo mnohem příjemněji, než na otevřeném prostranství. Alespoň vítr se tu trochu lámal a dál od potoka už ani netáhla taková zima od vody. Při vší té bídě to ještě bylo docela přijatelné. Teď jsem jen musel najít nějaký koutek, kam se vmáčknu, abych se trochu prospal. Sotva jsem pletl tlapami, nepřipadalo v úvahu, že bych v tomhle stavu něco lovil. Kam se ale může jeden zatoulaný jižan v tomhle počasí vrtnout na místě, kde vůbec nic nezná?
Chvíli jsem jen tak zbůhdarma bloumal sem tam, dokud jsem nedošel k vysokému starému dubu, mezi jehož mohutnými kořeny bych snad mohl naléz útočiště. Sněhu už tam stačilo za celý den napadat docela dost a nechtěl jsem si lehat na něj. Nezbývalo, než se dát do práce. Zabořil jsem tlapy do čerstvého sněhu a začal ho odhrabávat stranou. Nepříjemně zábl a zalézal mi mezi prsty u tlapek, aspoň ale nebyl příliš těžký a mokrý, a nebyla na něm žádná ledová krusta, která by mi pořezala polštářky. Jakmile jsem dosáhl holé země, zalezl jsem do své díry vykopané mezi kořeny dubu. Stočil jsem se do těsného klubíčka, aby mi utíkalo co nejmíň tepla, a zavřel jsem oči.
Představoval jsem si, že jsem zpátky v jeskyni v kopcích. Tam jsem se mohl vždycky schovat, kdykoliv byl zimní den příliš chladný nebo jsem byl z potloukání se ve sněhu moc promrzlý. Vždycky tam byl Heron se svými příběhy a moudry a Monte, který si lehal vedle mě a propůjčoval mi svou hřejivou blízkost. Jak jsem odplouval do dřímoty, ta představa se stávala tak reálnou. Skoro mě v čenichu šimrala vůně bylin, která jeskyni vždy naplňovala, a téměr jsem mohl slyšet tlumené hlasy Monteho a jeho dědečka, jak si povídají, potichu, aby mě nebudili. Skoro jsem cítil huňatý strakatý kožich vedle sebe, velkou Monteho tlapu zlehka položenou na té mojí. Skoro...

4. Obdivuj krásy zimy

Počasí se netvářilo, že by se mínilo umoudřit. Tady na otevřeném prostranství se vítr zvesela proháněl a od potoka táhla ještě větší zima. A já byl pořád ještě dost unavený a zesláblý. Moje tělo bylo dost zmlácené už i bez toho, abych ještě nečinně posedával tady na mraze. Potřeboval jsem se někam schovat, odpočinout si a taky se najíst. Pohlédl jsem na bezejmennou nemluvnou cizinku, která mi možná rozuměla a možná také ne. "Poslyš, já se asi raději vypravím někam dál. Není... mi to tady dvakrát příjemné," objasnil jsem a pomalu vstal. Pohyboval jsem se rozvážně a ztuhle. Vážně jsem nebyl v té nejlepší kondici. Cítil jsem se rozlámaný jako stoletý dědek. Nepotřeboval jsem ale všechny svoje problémy vystavovat vlčici na odiv. "Takže se asi rozloučíme," řekl jsem. Mohl bych jí nabídnout, ať jde se mnou, ale... Raději ne. Musel jsem se nějak sebrat, dát se do pořádku. "Sbohem," kývl jsem jí hlavou na rozloučenou a vykročil pryč. Ostatně, kdyby se mnou moc chtěla jít, vždycky se může připojit, že ano, otočil jsem mírně hlavu, abych se podíval přes rameno. Pak už jsem ale koukal jen kupředu, k lesu, který sliboval větší možnost úkrytu a možná i něčeho k jídlu.
Měl jsem obavy z toho, co bude dál. Zima mě zaskočila, i když by neměla. Nebyl jsem připravený. Vůbec ne. Cítil jsem slabost a únavu, která mi pronikala snad až do kostí. V břiše mi kručelo, nejdřív jsem si ale musel odpočinout, než se budu snažit něco ulovit. Nejspíš to je stejně marné, přejel jsem pohledem po svých příliš hubených bocích. Nejspíš tu zimu stejně nepřežiju. I přes tyhle myšlenky jsem ale šel kupředu. A navzdory všemu jsem se musel krátce pozastavit nad tím, že jakkoliv je zima krutá a nebezpečná, je na ní i cosi strašidelně krásného. Čistý, dokonalý bílý sníh, proměna, která se dokázala stát s krajinou během pouhých pár hodin. To zvláštní ticho, jako by ta nová peřina tlumila všechny zvuky. Koukalo se na to hezky. Přesto nad tím vším visela ta otázka. Stane se ta měkká dokonalá peřinka mým hrobem? Byl to alespoň hezčí hrob, než vyprahlá poušť nebo dno oceánu. Nechtělo se mi ale věřit, že bych urazil celou tu dálku jen proto, abych tu umřel, než přijde jaro. Nemá cenu o tom polemizovat. Hezky jeden den po druhém. Hodinu po hodině. Jednu tlapu před druhou.

//Zlatavý les

//jen vsuvka post do kalendáře protože potřebuju mušličky :D
2. Chytej sněhové vločky na jazyk

Zatímco jsme stáli u potoka, obloha se šedivě zatáhla a z nebe se začal sypat první sníh. Krátce jsem k němu zvedl fialkové zraky. Zima. Už je tu. Pár bílých vloček se mi nalepilo na čenich. Olízl jsem je a při té příležitosti jsem na jazyk chytil několik dalších. Jinak jsem ale ze změny počasí radost moc neměl. Neuvědomil jsem si, že už se čas zase tak nachýlil, další rok se překulil a čekala mě zima. Došlo mi, že to vlastně bude první zima, kterou budu muset strávit na vlastní pěst. Žádný bratr, žádný Monte, který by mě hřál. Dokonce jsem ani neměl žádnou skrýš, do které bych se uchýlil. Byl jsem... sám. Proč jsem odešel na zimu? Ale dobře jsem věděl proč. Protože jsem nečekal, že se té zimy ještě dožiju. Proto. Ale teď jsem byl naživu a z pohledu na další a další kusy sněhu, které se sypaly k zemi, se mi trochu svíralo hrdlo. Konečně jsem si asi začal plně uvědomovat, že nemám vůbec žádný plán. Vůbec žádné nic. Jenom svůj nanicovatý kožich a sám sebe. Pohlédl jsem na vlčici, která skoro nemluvila dost možná mi ani nerozuměla. Nechtěl jsem ji prosit o pomoc. Nemohl jsem s něčím takovým počítat od naprostých cizinců. Třeba tu budou zimy mírné. Jako u nás. Mívali jsme sněhu jenom trošku, pořád ještě jsme žili v celkem teplých krajích, i když už to nebyla žádná poušť. Když jsem ale viděl ty husté šedé mraky a pocítil hryznutí silnějšího poryvu větru, napadalo mě, že jsem možná unikl smrti v poušti a na moři jenom proto, abych vběhl přímo do rozevřených čelistí nemilosrdné zimy. Jedna zkouška za druhou... vážně to takhle mělo být?

Zrzek prohlásil, že tohle místo je Gali. Bylo to jeho jméno, nebo jenom nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl? V tu chvíli se ale poprvé ozvala vlčice, poskytla důkaz, že není úplně němá. "Gallirea?" zopakoval jsem pomalu, jako bych to slovo chutnal. Znělo to jako jméno. Jen mi nic neříkalo. Vědět, jak se to tu jmenuje, mi moc nepomohlo, nic nového mi to neřeklo.
Vlk, který mi své jméno navzdory mým nadějím nesdělil, se tvářil celkem zklamaně, že jsem ho nenásledoval do jeho smečky. Dle mého názoru neměl být proč zklamaný. K čemu bych mu asi tak v té smečce byl? A proč bych se do ní vydával, když jsem neměl nejmenší ponětí o tom, kde jsem vlastně skončil? Nemělo to vůbec cenu. "Jo," odpověděl jsem prostě. "Já vím." Obzvlášť když se jeden z ničeho nic musel toulat osamotě. Pořád to ale bylo jednodušší než předstírat, že jsem někdo, kdo dokáže fungovat ve smečce. To jsem mu ale vysvětlovat nehodlal a stejně bych k tomu ani nedostal příležitost. Zrzek se totiž rázem vypařil jako ranní mlha s tím, že ho volají povinnosti. "Sbohem," rozloučil jsem se s ním stručně a jen neurčitě potřásl hlavou nad jeho otázkou. Jak to mám vědět? Zdálo se mi pravděpodobnější, že už ho nikdy neuvidím. Však jsem ani nevěděl, kdo je.
A pak byl pryč - jediný z nás tří, kdo byl aspoň trochu schopen vedení rozumné konverzace, zmizel. Osaměl jsem s vlčicí beze jména. Nebyla ale bez hlasu, to už jsem věděl. Jenže co jsme si měli povídat? Přejel jsem si jazykem po patře ve snaze přijít na něco, čím bych prolomil ticho. Vlčice si mě prohlížela, ale zdálo se mi, že hlavu ode mne drží jaksi odvrácenou. Pak rychle vybreptla cosi, co jsem vůbec nepochytil. "Prosím?" zamrkal jsem zmateně. Ah. Co když nemluvíme stejnou řečí? Ale ten Zrzek na ni mluvil normálně... jenže ona neodpovídala, jediné, co jsem ji předtím slyšel říct, bylo to nesrozumitelné slovo. Možná nerozuměla. "Nejsem zdejší," řekl jsem pomalu. "Takže asi nerozumím tvojí řeči. Umíš mluvit... no, jako já?"

Pamatuju si, jak jsme se Sanem poprvé rybařili. I když jsme doma vždycky dokázali najít vodu, nikdy jí nebylo tolik, aby v ní přežila třeba i jen jediná čudla, takže jakmile jsme došli do zelenější země, nedokázali jsme se přestat divit. Tolik vody všude kolem! Měli jsme jí najednou dost, abychom mohli pít do sytosti a znovu do sytosti a klidně ještě jednou, a nikdy by nám nedošla. Ačkoliv to zpočátku byly jen takové menší potůčky a později jsme měli spatřit i velkou řeku a dokonce jezera, připadalo nám to jako ten největší luxus, co vůbec někde existoval. Loudali jsme se často po břehu, máčeli si tlapy a jen tak se ve vodě cákali, což byla také příležitost, při které Sane poprvé objevil rybu.
"Ukaž, co tam máš?" div že jsem ho neodstrčil stranou, když jsem viděl, jak čučí pod hladinu. Ušli jsme od domova pěkný kus cesty a zjišťovat, co všechno je tady mimo poušť jiné, živoucí a zajímavé mě nepřestávalo bavit. "Támhle to zajelo mezi kamení, myslím, že to byla ryba," informoval mě bratr. "Ryba? A dá se jíst?" Trochu mi už kručelo v břiše, takže jsem jen koukal, co bych spolkl. "Leda by se ti ji povedlo zpod toho šutru vyšťourat," prohlásil on. "Na jídlo by ale být asi měla, máma občas mluvila o rybách, pamatuješ? Štiky a tak, vzpomínala na to docela s láskou." Už jsem si také vzpomínal, máma o rybách opravdu mluvívala, když se někdy zasnila a myslela na doby, kdy ještě žila jinde a jinak. Když neměla za zadkem tátu, který na ni byl jako ras a když nemusela třít bídu s nouzí v největším zapadákově pod sluncem. Máma, chudák máma. A tak samozřejmě bylo jasné, že tu rybu musíme chytit. "Tak to zkusíme."

Nemusel jsem být zrovna génius, abych odhadl, kdo bude hlavním tahounem hovoru. Vlčice se držela v pozadí, zatímco zrzek mi vycházel vstříc. Jeden společenský hovořící, druhý tichý myslící... nebo tak jsem si to aspoň představoval, protože mi taková dynamika byla známá. Já byl vždycky ten tichý, samozřejmě, ale tentokrát jsem byl sám, neměl jsem po boku toho druhého, co by za mě obstarával mluvení. "Dobře. Tak tedy tahle země, ať už to je cokoliv," pokrčil jsem rameny, když mi bylo objasněno, že to ostrov není. Asi. Zrzek se od své tiché společnice žádné upřesnění nedozvěděl, jen pouhé pokrčení ramen. Pokýval jsem hlavou. Možná to přece jen je ostrov. Žádné záruky. Vlčice byla dál tichá. Docela jsem ji chápal. Proč mluvit, když to mohl dělat ten druhý? Mlčet bylo bezpečnější.
Zrzavý vlk byl vstřícný, možná až moc. Zdál se být nadšený tím, že narazil na někoho, kdo je tady nový a nic nezná. Měl bych se snad bát? "Asi se to tak dá říct," souhlasil jsem. "Ale ještě nevím, jestli se zdržím." Kdoví, co to bylo za místo. Jestli to nebyl ostrov, pak nebylo vyloučeno, že prostě odejdu někam dál. Nevěděl jsem, co se sebou, cestování znělo jako stejně dobrá možnost, jako jakákoliv jiná. Rozhodně to ale nesedělo s návrhem, který mi vlk učinil vzápětí. Smečka. "Ne, já-" Nechci, nemůžu, neumím? Na vteřinku jsem pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou, než jsem své fialové zraky opět upřel na Zrzka: "Ne, děkuju. Jestli děláš nábor, moc ti nepomůžu. Jsem spíš tulák," objasnil jsem mu. Neuměl jsem hrát ty hry, co ostatním šly tak snadno, na výše a níže postavené, na lovce, obránce a tak. Pochyboval jsem, že by mě vůbec nějaká smečka chtěla. Rozbité cosi, co tady vyfluslo moře jako kus slizké chaluhy. Asi bych mu měl poděkovat za nabídku, ale neudělal jsem to. "Jsem Regis, mimochodem," představil jsem se místo toho v naději, že se od nich dvou dozvím jména a nebudu o nich muset přemýšlet jen jako o Zrzkovi a Tiché. "A tenhle kraj... jmenuje se nějak?" chtěl jsem vědět. Pochyboval jsem, že jsem o tom tady už slyšel, ale kdoví. A bylo by dobré vědět, kde jsem to sakra skončil, když jsem se odevzdal do tlap osudu.

Ležel jsem pod stromem a odpočíval, zatímco mi k uším z dálky zaznívaly zvuky hovoru a smích. Chápal jsem, o co jde, ani jsem tam nemusel chodit nebo třeba jen otevřít jedno oko. Ovšem, že to byl Sane a jeho nejnovější dámská známost. Tak už to holt chodilo. Ovšem nikdy jsem nedokázal pochopit, jak to můj bratr dělá. Ať jsem se ho snažil napodobovat, jak jsem chtěl, nikdy jsem nezvládl být jako on. Nejenom s vlčicemi, o to mi ani tak moc nešlo - ale Sane se nějak dokázal skamarádit snad úplně s kýmkoliv. Vlci, které jsme sotva poznali, ho za chvíli už plácali tlapami po hřbetě, jako by byli staří přátelé, zatímco na mě se trochu nedůvěřivě křenili. I když jsem patřil k Saneovi, nebyl jsem jako on a tedy jsem nebyl ani jejich kámoš, jako on. Neuměl jsem to. On měl něco, co já ne, vyzařovala z něj snad nějaká aura. Ale i když jsem mu to záviděl, nedokázal jsem se kvůli tomu na něj zlobit. To by stejně bylo hloupé, proč bych to měl dělat? Třeba měl víc kamarádů, bylo pro něj snadné si je najít, ale nikdy mě neodstrkoval, nikdy mi to nepředhazoval ani se mi nesmál. Leckdy se snažil, abych se do všeho zapojil s ním, abych vylezl ze své ulity a bavil se tak, jako on. Navzdory jeho snahám jsem však zůstával pořád stejný, nemožný, nervní, nezapadající. I přes veškerou snahu z obou stran. Napadlo mě občas po zvlášť zpackané společenské interakci, jestli třeba nejsem mimozemšťan. Na to mi Sane, když jsem to před ním jednou utrousil, řekl, že mě viděl, když jsem byl docela malinký a že jsem nikdy neměl žádná chapadla nebo anténky, ba ani jsem nespadl z nebe, takže v tomhle směru můžu být docela v klidu. Už jsem to před ním neopakoval, však jsem tomu ani nikdy doopravdy nevěřil, ale stejně jsem se tak cítil, občas. Snad to jednou přejde - třeba to byla jen část dospívání.

V duchu jsem si vlastně trochu přál, aby mi řekli, že vedou soukromou konverzaci a že mám vypadnout. Udělal bych to bez vytáček a snad i trochu s radostí. Ovšem jakmile vlk s kožichem podobně rezavým, jako byl ten můj, nadšeně vyskočil a sdělil mi, že nic zvláštního nedělali, bylo mi jasné, že se to nestane. Měl jsem dát větší pozor, kam jdu. Mohl jsem se tomuhle všemu vyhnout. Jenže když už jsem se do jejich společnosti jednou zamíchal a ke všemu jsem byl uvítán celkem s nadšením, bylo mi hloupé se otočit na patě a vytratit se do podzimní mlhy. I když bych třeba rád. Pohled mi pak padl na vlčici, která se skrývala za zády Zrzka a nevypadala ani z poloviny nadšeně, jako on. Možná, že ona to viděla jasněji - tu rozpačitou říční příšeru, co se vynořila odnikud, aby narušila její den, zatímco Zrzek mě třeba vnímal spíš jen jako další možnou společnost, která mohla tuhle sešlost obohatit. Nebo třeba taky vůbec ne. Do hlav jsem jim neviděl.
"Vlastně," opáčil jsem pomalu a přesunul svůj pohled zpátky k němu a rozhodl se, že když už tady jsem, mohl bych získat nějaké informace, "ještě nevím. Teprve jsem sem dorazil. Na tenhle... ostrov?" odhadl jsem. "Přišel jsem sem z moře. Ale vlastně ani nevím kam. Takže..." Znovu moje slova vyšuměla do prázdna doprovázena škubnutím ramen. Dlouhý pobyt osamotě mým už tak bídným konverzačním schopnostem věru neprospěl. Doufal jsem ale, že za mě Zrzek převezme tažení hovoru kupředu, když vypadal tak zapáleně. Víc jsem ale soucítil s tou vlčicí, která se držela stranou. Kdybych tu taky měl někoho, za koho bych se mohl schovat, nejspíš bych to udělal.

//Staré meandry

Krok za krokem jsem se posouval vodou vpřed, vždy jen v místech, kde bylo dost mělko, než abych si namočil cokoliv jiného, než tlapy. Rád bych se vykoupal celý, smyl ze sebe mořskou sůl i zbytky písků pouště, avšak v tomhle počasí se to vůbec nehodilo. Voda byla studená a vítr zrovna tak, a i když bych jím raději nebyl, zůstával jsem tvorem stavěným do teplejšího podnebí. Po tom všem bylo uhnat si nachlazení to poslední, po čem bych toužil. A tak jsem se držel mělčiny, po pár krůčcích jsem skláněl vodu k hladině, abych si hltl vody. Nejhorší žízeň už byla pryč, přestával jsem se cítit vysušený jako kaktus. Byly i další věci, které bylo třeba dát do pořádku, ale žízeň byla zdaleka tím nejhorším a když teď pomalu mizela, mohl jsem si začít všímat i jiných věcí.
Třeba svého okolí. Nebo toho, že už v něm nejsem sám. V jeden moment jsem zvedl hlavu od vody a zjistil, že hledím na dva vlky jen o pár metrů dál proti proudu. Z nějakého důvodu mne to šíleně zaskočilo. Nemluvil jsem s nikým už... nejspíš týdny. A teď jsem se jako nějaká říční příšera doplácal málem doprostřed něčí konverzace a jediné, na co jsem se zmohl, bylo chvíli připitoměle zírat, zatímco mi voda odkapávala od tlamy. Na vteřinu jako bych se odpoutal od svého těla a spatřil se jejich očima - hubený, kožich s pachem moře rozčepýřený do všech stran, ploužící se nejistým krokem potokem a teď na ně ještě zírá jako zvíře lapené do pasti, napůl ještě shrbený k vodě, zatímco mu z tlamy teče všechno, co tam před vteřinou nabral. Cvok, jinými slovy. Nebo troska. Nebo obojí. Jako nic jiného mne jistě vidět nemohli.
Pomalu jsem se narovnal, odkašlal si a vyšplhal se na břeh. Ještě štěstí, že nebyl moc strmý, jinak bych to nejspíš vykonal jen s obtížemi. Nohy mě pořád nesly jen tak tak. Udělal jsem ještě pár kroků směrem k vlkům. Těžko jsem mohl po svém předchozím záseku předstírat, že jsem si jich nevšiml. "Ehm," odkašlal jsem si ještě jednou, hlas mi v hrdle přišel po dlouhém nepoužívání poněkud zarezlý, "zdravím." Zvlášť jsem netoužil se družit hned se dvěma vlky naráz, ale co mi zbývalo? Pomalu jsem se usadil v dostatečné vzdálenosti od nich obou, ale dost blízko, než abychom na sebe museli hulákat. Byl bych radši zůstal stát, ale lepší tohle, než aby viděli, jak se mi pořád ještě klepou kolena - a moje nohy si taky už chtěly odpočinout. "Nerad ruším, ale..." Škubl jsem rameny. Žádná inteligentní výmluva mne v tu chvíli nenapadla, takže jsem větu nechal vyšumět a čekal, co řeknou oni. Třeba to udělají snadné nám všem a pošlou mne hned do háje.

//Slunečná pláž přes Tajemnou louku

Rozhodně bylo povzbudivým faktem, že mne nohy nesly. Pomalu, rozklepaně, ale nesly. Tvrdé zkoušky, kterým jsem svoje tělo vystavil, ho nepřipravily o úplně všechny síly. Bylo bolavé, zesláblé a unavené, ale fungovalo. Snad bych ho i politoval. Ono za to nemohlo. Byla to duše, která bolela jako první a strhla s sebou všechno ostatní. Prostě sis to udělal sám. Tak teď bojuj. Zjišťoval jsem, že to opravdu chci - bojovat, přežít. Tedy jsem v poušti a na moři vážně nalezl svou odpověď. Ještě nebyl konec, existovala nějaká budoucnost, i když jsem si ji nedokázal představit. V tuhle chvíli jsem se stejně nedokázal soustředit na nic vzdáleného a neuchopitelného. Nejsilnější byla stále ta jedna myšlenka, myšlenka na vodu.
Netušil jsem, kde mě moře vyvrhlo, ale už od pláže jsem viděl stromy a trávu. Zelená země. To znamenalo, že tu voda někde bude. Nezabralo mi to ani příliš dlouhý pochod, než jsem zaslechl šum řeky kdesi přede mnou. Už jen ten zvuk mi vlil do žil nový život. Brzy jsem ji skutečně spatřil. Krásnou řeku, nádhernou vodu. Ani jsem netušil, jak jsem se u ní octl, jen, že jsem náhle stál u ní a stačil si dvakrát mohutně, lačně loknout, než jsem se veškerou silou vůle přiměl zpomalit. Věděl jsem, že jestli se teď v rychlosti studené vody nalapám, akorát bych všechno vyhodil hned zpátky. Vlezl jsem na mělčinu, ne tak, abych se celý zmáčel, ale nohy jsem měl namočené. Chladná voda mi z nohou smývala sůl a hladila polštářky mých tlapek, rozdrápaných od písku. Za ty roky, co jsem žil v přívětivějších krajích, jsem tomu zatracenému povrchu odvykl. Doušek za douškem jsem upíjel z řeky. Byla to ta nejlepší voda, jakou jsem kdy pil. Mohl bych ji pít snad hodiny a nikdy nemít dost. Pořád jsem si ale připomínal, že musím pomalu. Zvolna jsem si to šinul po mělčině a zastavil jsem se k napití jen každých pár kroků. Klikatá mělká řeka mne vedla kdoví kam, ale já na to nemyslel. Myslel jsem jen na to, že neumřu žízní, a jak jsem za to rád.

//Ronherský potok

//odněkud

Mokrý zmuchlaný chomáč rezavých chlupů vyvržený na kamenitou pláž. Tak jsem asi vypadal, když jsem tam bez hnutí ležel - jen další zapomenutý tvor, další z mnoha mokrých a zmuchlaných věcí, které sem nepochybně ta velká, mohutná, dýchající masa vody vyvrhovala každý den. Další mrtvé tělo, které se moře rozhodlo vydat pevnině. Až na to, že já mrtvý nebyl. Navzdory všemu. Víčka se mi sem tam zachvěla, hubený hrudník se pomalu zvedal a klesal. Hlavou se líně převalovaly vzpomínky, i když ne tak úplně zformované myšlenky. Nejdřív poušť, potom moře. Nekonečné písky, pak nekonečná voda. Jak dlouho jsem bloudil dunami, hledal odpovědi na otázku, která je možná ani neměla? Žít dál, vzdát se? Jak jen jsem doufal, že se na druhé straně pouště objeví krásná zelená země bující životem, kde budu moci pomalu zapomenout na to, co bylo a začít hledět vpřed. Bylo to jako facka, když se neobjevilo nic jiného, než moře, nekonečná voda, která ale nemohla zahnat mou žízeň. Ale byla to odpověď, kterou jsem tolik chtěl, nebo snad ne? Nebyla žádná krásná zelená země, ne pro mne. Z pouště nebylo úniku, cesta končila. Neměl jsem tedy žít dál. Jenže já chtěl. V tu chvíli jsem hrozně, hrozně chtěl. Už bylo pozdě, muselo být. Stejně jsem se ale vyškrábal na ten velký kus vyplaveného dřeva a odevzdal se vlnám. Možná jsem měl zemřít, ale poušť mě nedostane. Tentokrát ne.
Jak se zdálo, ani moře mě nechtělo, protože to, na čem jsem ležel, nepochybně byla pevnina. Olízl jsem si čenich a slaná chuť, kterou jsem ucítil na jazyku, mě konečně trochu probrala. Otevřel jsem oči a podíval se na oblázky, kamínky, valounky všude kolem. Žádný písek, což byla úleva. Dokázal jsem ale myslet jen na jedinou věc. Vodu. Jazyk se mi lepil na patro, moje vyprahlé tělo volalo po napojení. Ještě pořád jsem mohl umřít. Nějak jsem si ale nemyslel, že se to stane. Už ve chvíli, kdy jsem se vydával do pouště, jsem se přestal bát a prostě jsem se rozhodl, že cokoliv se stane, to prostě bude. Nechtěla mě poušť, nechtělo mě moře, tak se zdálo, že budu zkrátka žít dál. Poskládal jsem své zesláblé roztřesené tlapy pod sebe a pomalu se posadil. Počkal jsem, až se náhle rozkomíhaný svět ustálí, než jsem se odhodlal vstát. Šlo to, což mě přesvědčilo o tom, že na umření ještě nejsem. Možná troska, ale ne mrtvá troska. Vrávoravou chůzí jsem vyrazil kupředu. Voda. Někde tu musí být...

//Meandry přes Tajemnou louku