Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 4/10 - Zestomil

Zakoulel jsem očima, nemohl jsem si pomoct. Tohohle mladíka čekal v budoucnosti pořádný držkopád, tím jsem si byl dost jistý. No, pokud ho to nezabije, třeba se z toho poučí a bude to pro něj příležitost k osobnímu růstu... nebo tak něco.
"Sám vlk většinou neuloví ani srnku," zavrtěl jsem hlavou. "Leda by používal magie, to by pak mohl mít šanci, to zas jo. A losy nebo jeleny? Ty většinou musí lovit celá smečka. Jsou fakt obrovský, není to zas taková sranda, jak to zní." Byl jsem docela rád, že jsem nikdy s losy moc do styku nepřišel, protože to pro mě byly snad jedny z nejděsivějších zvířat, která vůbec existují.
Aspoň, že Zest nebyl dalším z bezprizorních vlčat, kterých jsem tu potkával až příliš. Patřil do Javorové smečky, což mi nic neříkalo. Kolik tu těch smeček vůbec je? zauvažoval jsem okrajově, ale moc jsem se tím nezabýval. To nebylo důležité. Podstatnější byly Zestovy otázky, jimiž mne zavalil. "Ne, není to dobrý. Dá se to léčit odvary z bylin a odpočinkem. Co má co udělat? A léčit se toho dá ještě hodně, zranění, bolesti, nemoci... Můžeš se ptát třeba jen na jednu věc naráz? Takhle se to nedá," zamračil jsem se, když jsem se marně snažil stíhat zodpovědět rapidní nápor otázek.

Prosinec 3/10 - Zestík

Bylo vidět, že Zest nemá mnoho zkušeností s... no vlastně s ničím. Rozhodně se nemohl moc pohybovat kolem kopytníků, jinak by věděl, že jsou o dost rychlejší, než vypadají. "No jen aby ses nepřepočítal," pokrčil jsem rameny. Měl jsem z něj takový dojem, že domluvy mu moc v hlavě neuvíznou, že si všechno musí zkusit zažít na vlastní kůži, aby to mělo nějaký efekt. Musel si ten čumák asi prostě nabít sám.
Že nikdy nebyl lovit nebyla zrovna překvapivá informace. Rozhodně jsem se tím zjištěním necítil nikterak šokován. "Zrovna moc nastejno to nevyjde. Srnci mají taky parohy a jsou celkem malí, kdežto takovej los třeba... ten je velkej fakt pořádně. Ale já moc s lovem vysoké zkušenosti nemám," pokrčil jsem rameny. Protože jsem nikdy nežil ve smečce, lovil jsem většinou spíš menší zvířata. S Montem jsme si někdy troufli na srnku nebo kamzíka, ale tím to tak končilo. A navíc to už bylo fakt hodně dávno. "Žiješ v nějaký smečce? Moh bys poprosit lovce, aby tě vzali s sebou," nadhodil jsem, netušil jsem, jaké jsou Zestovy životní okolnosti, ale předpokládal jsem, že úplně sám na světě není.
"Jo, třeba něco takovýho," odsouhlasil jsem. "Když se v zimě namácháš ve vodě, můžeš snadno nastydnout a pak ti je blbě. Jinými slovy - jsi nemocný. A přesně s tím léčitelství umí pomoct, aby ti bylo blbě míň nebo kratší dobu, nebo aby tě to rovnou nezabilo." Zatímco se Zest kasal, jak by dal černokněžníkovi po tlamě a přitom se prohlížel ve vodě, já čapl mrtvého lišáka a odtáhl ho aspoň na břeh, aby se nerozkládal v jezeře.

Prosinec 2/10 - Zestoš

"Tak jo, snad si to patřičně vychutnáš," popřál jsem Zestovi, který se hrnul do té jelení vzpoury přímo po hlavě. "I když v takový akci je docela velká šance, že tě někdo nabodne na paroh, takže bacha." S jelením parožím nebylo radno si zahrávat - to bylo prostě docela o tlamu. Ale jestli bude Zest takový hrom do police, určitě na to přijde i sám. Nemusel jsem vychovávat každé vlče, na které jsem narazil, od toho jsem tady nebyl.
"No... jo, je tam určitá podoba," uznal jsem. "Ale je to úplně jiný druh zvířete. Jelen je o hodně větší a těžší, kdybys někomu řekl, že jdete na daňky a ve skutečnosti by to byli jeleni, mohli byste mít celkem problém," pokrčil jsem rameny, měl jsem trochu pocit, že mluvím do dubu, ale co já vím. Třeba si z toho něco zapamatuje. A třeba taky ne.
Povzdechl jsem si. "Protože by byl třeba nemocnej?" protáhl jsem. "To se může stát každýmu." Jestli nic jiného, tak minimálně měl Zestarian bojovného ducha. Uchechtl jsem se při představě, jak chce černokněžníkovi dát po hubě. "Víš co, tobě by se to možná i povedlo, máš do toho docela nadšení, to se ti musí nechat."

Prosinec 1/10 - Zestoslav

"Jo, jasně," pronesl jsem, z mého tónu bylo jasné, že mě zrovna dvakrát nepřesvědčil, ale nechtěl jsem se s ním o tom přít. Mládě, co si myslelo, že sežralo veškerou moudrost světa a přitom opustilo rodný les tak možná... třikrát. Jop, nic novýho pod sluncem.
"Mně to teda jako škoda nepřijde, ale až nějaká vzpoura bude, určitě ti o ní řeknu, když jsi do toho tak hrr," potřásl jsem hlavou, asi měl vážně velkou touhu se s někým prát, když se do toho tak hnal. "No to teda jedno fakt není. Daněk a jelen jsou úplně jiný," pronesl jsem a sám sebe mírně šokoval tím, jak uraženě to znělo. Proboha, co se to ze mně stávalo? Ta daňčí nákaza v mém těle se asi rozlézala. Bylo jen otázkou času, kdy zdaňkovatím úplně...
"Jasně, pomůžou. A teď si představ, že žádnou magii neovládáš, nebo neovládáš tu správnou, nebo ti je, já nevím, zlej černokněžník Kozí Držka všechny sebral a tvůj kámoš vedle tebe leží v horečce a ty vůbec nevíš, co máš dělat, protože seš zvyklej se celej život spoléhat jenom na kouzla." Zahleděl jsem se na Zestariana, jestli chápal, kam tím mířím. "Od toho existuje léčitelství. Protože kouzla jsou nespolehlivý, ale síla přírody je stálá."

Listopad 10/10

Vklouzl jsem do chodby a tentokrát si dal pořádný pozor, abych se parožím nezachytil o strop. Vešel jsem se tam teď jen tak tak a plánoval jsem, že na jaře udělám nějaké úpravy. Teď v zimě jsem se do toho radši pouštět nechtěl. S mým štěstím by se mi podařilo nějak celou věc strhnout a než bych přišel na to, jak to opravit, nasněžilo by mi přímo do úkrytu nebo tak něco. Ne, díky. To radši budu ještě pár týdnů sklánět hlavu až k zemi, abych se dostal domů. Zase tak moc mě to neomezovalo.
Spokojeně jsem si vydechl, když jsem se octl v hlavní místnosti nory. Přejel jsem pohledem zásoby bylinek a odhadoval, že pokud na nás nepřijde nějaká brutální epidemie, mělo by to všechno vyjít v pořádku. Přinejhorším vždycky můžu něco nechat vyrůst, připomněl jsem si, ale bylo mi to stejně trochu proti srsti. Pomáhat si magií nebylo sice podvádění, ale pořád jsem měl pocit, že nasbírané byliny jsou nějakým způsobem lepší.

Listopad 9/10

Zatímco jsem bloumal po lese a přemýšlel, docela značně se ochladilo. Zvedl se studený vítr, v jehož poryvech zavířily sněhové vločky a mráz se mi zahryzl přímo do těla. Otřásl jsem se od hlavy až k patě a vyrazil co nejrychleji směrem k úkrytu. Už toho mrznutí a postávání ve sněhu bylo dost. Cestou jsem narazil na daňky, kteří popoběhli o pár metrů pryč, ale spíš jen tak aby se neřeklo. Buďto si už zvykli na to, že já je nesežeru, nebo je možná mátly moje nové parohy a mysleli si, že jsem nějaký příšerně zmutovaný jedinec jejich vlastního druhu. Ani jsem radši nechtěl vědět, jak vypadám z jejich pohledu. Nevěděl jsem, jestli mají dost velké mozky na to, aby o tom nějak víc přemýšleli, ale jestli ano, musel jsem pro ně být skutečně velká kuriozita. Mžoural jsem skrze sněhové vločky a konečně spatřil vzrostlý strom, pod nímž se schovával vstup do nory.

Listopad 8/10

Pořád jsem nechápal, jak to je možné. Vážně to byla jen závislost na magiích, která to způsobila? Magie byly užitečné, jistě, a to i v léčitelství, ale stejně jste pořád museli vědět, co děláte, abyste toho, koho se snažíte vyléčit, naopak nezabili nebo nezmrzačili. Nechápal jsem to ani trochu. Navíc jsem to ani nemohl svádět na naprostý nezájem, protože většina vlků, kterým jsem se snažil vysvětlit, co mé zaměření obnáší, ten zájem projevili. Dokonce si nechali ukázat léčivé rostliny a většina jich to přijímala s vděkem a se zájmem. Měl jsem pro to jediné vysvětlení - prostě je to nikdy ani nenapadlo. Znělo to přitaženě za uši, ale co jiného by za tím mohlo být? Scházeli se sem sice vlci z různých koutků světa a z nejrůznějších životních cest, ale většinu z nich prostě nenapadlo, že by se mohli o léčení zajímat. Nevěděl jsem, jestli to dělalo většího blázna z nich nebo ze mě.

Listopad 7/10

Škoda, že jsem ještě nestihl nasbírat nějaké bylinky, než přišel pozdní podzim a po něm zima, ale na to už bylo pozdě. Měl jsem v té době prostě celkem dost jiných starostí. Jak přijde jaro, snad už do toho budu moct zasvětit svoje učednice a pak nám to půjde od tlapy rychleji. Pousmál jsem se pro sebe - učednice! Nenadál jsem se toho, že bych někdy snad mohl ostatní učit tak, jako jsem byl vzděláván zase já Heronem a Montem, ale měl jsem z toho dobrý pocit. Bylo to... vlastně naplňující, jeden měl pocit, že udělal na světě trochu rozdíl. Nebo aspoň v pár životech. Doufal jsem, že to nadšení Deltě i Siberii vydrží. Obě mi přišly chytré a šikovné, pokud jim zůstane to nadšení, jistě by z nich mohly jednou být dobré léčitelky. Aspoň by se na Galliree trochu zlepšilo skóre, momentálně byl ten stav dost ubohý. Kdoví, jestli tu kromě mě a Hyetty v Asgaaru ještě nějaký další léčitel vůbec byl.

Listopad 6/10

Nebe se už zase zatáhlo a vypadalo to, že zima je nevyhnutelně tady. Dokonce i to bílé svinstvo, jinak známé jako sníh, už se začalo sypat z nebes. Musel jsem si nad tím povzdechnout. Ne, že by mi sníh nějak vadil, ale bylo to roční období, na které jsem prostě nebyl stavěný. Můj lehký kožich byl jako stvořený do pouště a ani v letních vedrech jsem se s v něm nepekl, nemluvě o mých velkých uších a celkově drobné tělesné stavbě, jenže jakmile přišly mrazy, z tohohle všeho se stávaly nevýhody. Najednou jsem záviděl hromotluckým seveřanům, kteří měli kožichy tak husté, že byste se jim pomalu nedohrabali ke kůži a byli mohutní a oplácaní, aby se lépe drželi v teple. Nojo, jenže to, jak se kdo narodí, si nikdo nevybere - a já byl asi odsouzený k tomu být nadosmrti hubený jako lasička.

Listopad 5/10 - Zest

"Stát se, mladej, může cokoliv," prohlásil jsem jako nějaký moudrý stařec nad hrobem, který už viděl bezpočet neuvěřitelných věcí. To jsem zatím ještě úplně nebyl, ale po době, kterou jsem zde prožil, seznam věcí, kterým jsem byl ochoten uvěřit, se hodně prodloužil. Pak jsem se zamračil, když se zeptal, zda bych takovou vzpouru vedl. Tlapou jsem se mimoděk dotkl paroží na své hlavě. "Já bych se ideálně do žádné vzpoury nezapojoval a když už, tak určitě ne s jeleny. Připadá ti to snad jako jelení paroží?" povytáhl jsem malinko "obočí". Jasně, tenhle mladík asi daňka od jelena nepozná. Kam ten svět jenom spěl?
A o léčitelství taky neměl ponětí. To ale nebylo zrovna šokující odhalení. Mohl se prostě přidat do řady k ostatním. Nechápal jsem, vážně nechápal, jakto, že celá tahle gallirejská vlčí populace ještě nevymřela. Asi byli hodně plodní - což taky vysvětlovalo, proč jsem na každém kroku narážel na samá vlčata a nedochůdčata. "To nejseš sám," dloubl jsem drápem otráveně do země. "Většina vlků o tom nemá šajnu, dokud nezačne jít do tuhýho a pak se chytají za hlavu a neví, co si mají počít." Ne, vůbec jsem nebyl zahořklý, proč se ptáte?

Listopad 4/10 - Zestoš

Nepřišlo mi, že by se mladík díval zrovna pozorně, spíš ho víc zaujala ta vzpoura jelenů. "Ne? Teda, doufám, že ne. Ještě jsem neslyšel o tom, že by se to vážně stalo, ale..." Jak jsem tak nad tím přemýšlel, nebylo to až tak nepravděbodobné. Rozhodně méně nepravděpodobné, než jiné věci, které se ale také skutečně staly. "Ale asi to není nemožný," uzavřel jsem po krátké zaražené odmlce. "Skoro to zní, že bys to uvítal," poznamenal jsem lehce znepokojeně. Nebyl on ujetej?
Na zmínku o léčiteli se tvářil asi tak překvapeně, jako všichni ostatní. To nebylo žádné překvapení, přešel jsem to jen s lehkým povzdechem. "Jo. Většinou pomocí bylin a různých odvarů z nich a tak podobně," objasnil jsem stručně, o co vlastně jde. "Tak jo, Zeste, rád tě poznávám," kývl jsem ještě - Zestarian bylo fakt jméno, na kterém by si jeden zlámal jazyk, ještě že mu nevadilo to zkracovat.

Listopad 3/10 - Zest

Mladý vlk nevypadal zrovna vyvedený z míry nebo znepokojený tím, co jsem mu vykládal. Jeho zájem mě sice těšil, ale byl jsem to spíš já, kdo byl vyvedený z míry - to byla dnešní mládež tak otrlá? Skoro to vypadalo, jako by se těšil, až budeme všichni mrtví. Nebo aspoň tak mi to připadalo. "Nemyslím si, že je potřeba se znepokojovat, protože tenhle umřel na zranění. Nejspíš ho pošlapalo nějaké větší zvíře. Vidíš, jak je polámaný?" poukázal jsem na lišákova zranění, která se vážně se životem neslučovala. Rozdrcený hrudník, polámané končetiny. "Takže pokud nás nečeká vzpoura jelenů, asi nám stejný osud nehrozí," zakončil jsem s pokrčením rameny.
"Hmm, ne tak úplně na liščí. Spíš na vlčí, i když se to docela hodně podobá. Jsem léčitel," objasnil jsem. Otázka byla, jestli vlk vůbec věděl, co to léčitel je. Podle mých dosavadních zkušeností ze zdejších krajů jsem čekal, že spíš ne, ale třeba mě překvapí. "Jsem Regis," představil jsem se aspoň.

202 (9)

Jak jsem ležel vedle Delty, cítil jsem horkost, která z ní šla. "To víš, že přejde," pravil jsem rozhodně. Snad i pravdivě. Siberia se mezitím pověnovala hledání kůry, kterou se jí s trochou nasměrování povedlo odhalit a položila mi ji k tlapkám. "Díky," broukl jsem a přistrčil ji k Deltě. "Jasně, stačí rozžvýkat. Já vím, že to je hnus," zašklebil jsem se soucitně, když Delta vzala kůru do tlamy a zatvářila se značně nespokojeně. "Ale vážně to pomůže, slibuju."
Siberia ale začínala vypadat netrpělivě a já to asi celkem chápal - teď nebyly nejlepší podmínky na to, abych jim ukazoval všechno možné, s čímž se dopředu počítat nedalo. A navíc měla pravdu v tom, že by se měla asi objevit doma, než si o ni někdo začne dělat starost. Nechtěl jsem, aby mi sem vtrhli něčí naštvaní rodiče, že jim kradu potomstvo. "Jen utíkej, můžeš se vrátit, až se ti to bude hodit," kývl jsem, ostatně tady nebyla ani ve vězení a vlastně ani ve škole, tohle bylo... no, nevěděl jsem, jak to nazvat, ale bylo to čistě dobrovolné. "A víš co, klidně vezmi nějakej heřmánek domů, takhle na zimu se určitě bude hodit." Měl jsem ho dost a třeba to aspoň trochu naladí vztah s další smečkou na pozitivní notu... což mi připomínalo, že jsem se už dlouho nestavil v Sarumenu. Možná bylo na čase to napravit, až se Deltě udělá líp.

Monteho znalost bylin jsem obdivoval od prvního dne, co jsem ho potkal. Málokdo se mohl měřit se znalostmi jeho dědečka, Herona, ten byl vyloženě chodící herbář a tehdy se mi zdál naprosto nedostižný, ovšem jeho vnuk znal už ve svém mladém věku skoro všechno, co on. Mladí jsme tehdy vážně byli, jistě, a co patří k mládí? Mimoňské aktivity, nad kterými by si rozumný dospělý asi poklepal drápem na čelo. Měli jsme často různé nápady, některé jen hloupé, některé nebezpečné a některé prostě byly jen čistým projevem zvědavosti a rebelství. Mezi ty poslední patřil Monteho plán s houbičkami.
Měl prý na ně vycvičené oko, čemuž jsem věřil, ovšem dle svých slov je nikdy nezkoušel. Můžu vám říct, že tomu jsem věřil už o něco míň, ovšem asi to byla pravda. Monte totiž neměl ve zvyku lhát, obzvlášť ne o podobných věcech, čímž jsem si ale tehdy ještě jistý nebyl. Muselo uplynout ještě hodně vody v řekách, než přišel ten čas, kdy jsme se opravdu dobře znali a pomalu si četli myšlenky.
Možná jsme se ještě tak dobře nepoznali, ale věřil jsem mu už tehdy. Magické houbičky jsem s ním tedy toho památného večera ochutnat zkusil. Museli jsme se zašít daleko do kopců, aby na nás nepřišel někdo z nedaleké smečky. Mizerná reputace podivínských léčitelů nepotřebovala utrpět ještě další rány. Malinko toho večera zapršelo, ale vyjasnilo se právě tehdy, když houby začaly něco dělat. Mlčky jsem zíral, protože ničeho jiného jsem v tu chvíli nebyl schopnen. Mihotavé hvězdy nad našimi hlavami tančily a obloha dýchala ve stejném rytmu, jako já. Měňavá souhvězdí chvíli připomínala vlky, chvíli zase ptáky a dokonce brouky nebo úplně nesmyslné spirály a víry. Myslel jsem si, že tím Monte musí být stejně ohromen jako já. Mrkl jsem směrem k němu a zjistil, že upřeně zírá na trávu pod svýma nohama a nemohl od ní odtrhnout zrak. Měli jsme asi úplně odlišné zážitky, ale zároveň nás to zvláštně spojilo.

Listopad 2/10 - Zest

Ukázalo se, že tak docela sám jsem u jezera nebyl (lišáka ležícího na břehu jsem jako společnost nepočítal). Kde se vzal, tu se vzal, zdánlivě odnikud se vyloupl mladý vlčí výrostek a zvědavě nakukoval, co to tady dělám. Paráda, doufám, že mě slyšel, jak na tu chcíplinu mluvím. Nevěděl jsem, proč prostě nemůžu držet svoje myšlenky v hlavě. Pak jsem byl akorát za magora.
Mladík si samozřejmě všiml sám, co to tady mám, protože dal okamžitě najevo své znechucení. "Nojo, fuj - je to mrtvola, co bys po něm chtěl," pokrčil jsem rameny. "Jen se dívám, jestli na něm není něco, kvůli čemu bysme se měli znepokojovat," začal jsem překotně vysvětlovat, protože jsem chtěl objasnit, že nejsem, vážně nejsem padlý na hlavu, když tady trávím odpoledne ve společnosti mrtvého zvířete. "Jestli ho nezabila nějaká nemoc nebo tak. Ch-chápeš?"