Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 5/10

Pomalu jsem se otočil. Vlk ležel na zemi a zvědavě na mě koukal. "Jo, hledal. Mého přítele. Viděl jsi ho?" "No, počkej, počkej, možná jo. Říkal jsi, že je velikej, viď? A flekatej? Modrookej? Merlin nebo tak něco-" "Monte," skočil jsem mu do řeči tak zprudka, až sebou škubnul. Nebral jsem na to ohled. "Jmenuje se Monte, tak viděl jsi ho, nebo ne?" "J-jo, teda, někoho kdo tak vypadal. Nebyl až tak velikej, jak jsi říkal, ale asi dřív býval. Měl velký tlapy, víš? Ale jinak byl docela hubenej a takovej smutnej. Šel jsem za ním, ale utekl." Překlapávalo mi to v hlavě. To neznělo moc jako Monte. Jenže už jsem ho hledal několik lun a vůbec jsem nevěděl, co za tu dobu prožil. Klidně mohl být hubený a smutný.

Květen 4/10

"Hotovo. Teď si to tam hlavně nech, a nerejpej se v těch ránách. Ne, že si budeš strhávat strupy, bude se ti to pak dýl hojit," vyhrožoval jsem mu, nicméně pravdivě. Znovu se nafoukl jako ropucha. "Ty si fakt myslíš, že jsem úplně tupej, viď?" "Nic takovýho jsem neřekl a neber si to osobně, ale divil by ses, co všechno vlci vymyslí," škubl jsem uchem a šel se opláchnout k vodě od cizí krve a rozmašírovaného jitrocele. Strakáč se zasmál. "To je asi fakt, vsadím se, že už jsi toho viděl hodně!" Nemáš nejmenší ponětí. Voda byla studená, ale nemohla mě zmrazit na místě efektivněji, než Strakáčova další slova. "Ale počkej, počkej. Tys vlastně minule někoho hledal, viď?"

Květen 3/10

"Dobře, dobře, promiň. Normálně jsem se šel napít k řece... a zezadu mufloní beran - prásk! Trknul mě do zadku a už jsem letěl. Byla fakt klika, že jsem narazil na tebe." Pokrčil jsem rameny. "Jo, to asi jo. A máš pravdu, tentokrát to fakt zní jako smůla." "S těma bobulema to byla taky smůla." Pochybovačně jsem protáhl tlamu. "No, nevim. Tím si tak jistej nejsem." "Copak to není smůla, že vypadají skoro stejně jako borůvky?" Protočil jsem oči. Samozřejmě, smůla - v tomhle případě bych to pořád ještě nazýval spíš blbostí, než čímkoliv jiným. "Tak bych tomu úplně neříkal, ale posluž si." Mázl jsem poslední zbytek jitrocelové pasty na jeho odřeniny.

Květen 2/10

"Nechceš mi zatím říct, cos vyváděl v řece?" pobídl jsem ho, částečně aby přišel na jiné myšlenky a zas to s ním neseklo, ale hlavně proto, že jsem to vážně chtěl vědět. Tenhle vlk byl chodící katastrofa - a to říkám jako někdo, kdo s tím má jisté osobní zkušenosti. "Když ti to řeknu, nebudeš mi věřit," vykrucoval se. "Zkus mě," ušklíbl jsem se a přesunul jsem svoji pozornost od rány na boku k jeho odřeným tlapám. "Muflon mě tam shodil." "Co?" zamrkal jsem. Vlk se zamračil a nafoukl tváře. Jak se mu pěkně navracel život! "Vidíš, že mi nevěříš! Nikdo mně nevěří, když se jim snažím říct, jaká mě provází smůla!" "Já ti to věřim, ale nechceš to nejdřív trochu rozvést, než na mě začneš řvát?" odfrkl jsem si taky celkem dotčeně.

Květen 1/10

Nasbírat bylinky, které jsem potřeboval, mi netrvalo dlouho a když jsem se ke strakáčovi na břehu vrátil, pořád ještě byl mimo. Sotva jsem se mu ale začal rýpat v ráně na boku, přišel k sobě. "Huuuh? Co mi to tam patláš? Počkej, počkej," začal se hned kroutit jako žížala, až jsem mu pastu z rozmačkaného jitrocele málem máznul úplně vedle. Jednou tlapou jsem mu odstrčil hlavu zase zpátky na zem. "Lež klidně, nebo ti to napatlám do ucha a to ti bude na nic," zahučel jsem. Vlk se poslušně uklidnil, ale viděl jsem, jak se snaží očima domžourat na to, co dělám. "Je to jenom jitrocel. Pomůže ti, aby se ti to nezanítilo." "Tak jo," pípl nezvykle krotce. Asi se mu pořád dělalo slabo z pohledu na vlastní krev, i když to nejhorší už jsem mu stačil omýt.

//Zrcadlové hory

Vsoukal jsem se do škvíry a zjistil, že to vlastně není jen tak obyčejná prohlubeň ve skále. Prošel jsem krátkou úzkou chodbou a octl se v rozlehlé podzemní místnosti. Zamžoural jsem kolem sebe v šeru. Nebyla tu taková tma, jakou bych čekal. Teď jsem se tím ale nezabýval, byl jsem hlavně rád, že jsem se dostal z deště. Vyklepal jsem si z kožichu snad dvacet kilo vody a projel mnou třes, jak jsem byl promrzlý. Doufám, že to ještě odmarodím, to by byla super třešnička, zakoulel jsem očima. Hrudník se mi pořád svíral pocitem vlastní hlouposti a nedostatečnosti. Bylo konečně na čase se smířit s tím, že nikam nezapadám a nikdy nebudu? Pevně jsem zamrkal, pálily mě oči. Nebudu tady řvát. Ale hrdlo se mi stejně stahovalo.
Chvíli jsem bloumal po jeskynní místnosti a snažil se trochu si rozproudit krev ve studených končetinách. Našel jsem další dvě chodby, které odtud vedly hlouběji do srdce hor, ale nechtěl jsem se tam vydávat. Myšlenka na bloudění pod zemí mi nedělala úplně dobře. Přešlapoval jsem sem a tam, v hlavě mi vířilo a tupě dunělo. Uvědomil jsem si až teď, jak jsem hrozně utahaný. To nejspíš mému mentálnímu rozpoložení nijak nepomáhalo. Říkal jsem si, že mám myšlenky příliš rozlítané, než abych usnul. Lehl jsem si ale aspoň ke stěně, stočil se do klubíčka a přikryl si oči přední tlapou. Příště to bude lepší, no. Už je nikdy nemusíš vidět, tak proč to řešit? snažil jsem se probrat k životu hlas rozumu, ale moc mi to nešlo. Nebylo to tak efektivní, když jsem si to říkal sám. Chyběl mi Monte. Nebo... kdokoliv. S pocitem maličkosti a osamění jsem nakonec usnul. Tváře schované pod tlapou jsem měl vlhké nejen od deště.

//Zarostlý les

Déšť byl vlezlý a neodbytný. Jedno se mu muselo nechat - těžko se v něm přemýšlelo ještě o něčem dalším. Sotva jsem vylezl z lesa do skal, bušily do mě dešťové kapky tak vytrvale, že jsem si na chvíli přestal obracet v hlavě kolem dokola setkání s Hyettou a Lalií. Brzo jsem se klepal jako ratlík a hledal jsem jen nějakou škvíru, do které bych mohl zalézt. V tomhle počasí se venku nedalo být. Každou chvíli zaburácel hrom a na skalách jsem si připadal jako ideální cíl pro nějaký zbloudilý blesk. Asi by to byla rána z milosti, proběhlo mi hlavou a skrčil jsem se, když se znovu zablesklo a hrom následoval téměř vzápětí. Nechtěl jsem, aby se moje sebedestruktivní fantazie vyplnily. Smýkal a klouzal jsem se ještě chvíli po kamení, bylo to tak ideální k tomu nabít si čumák. Nějak jsem to ale zvládl bez úhony a jakmile jsem spatřil mezeru mezi skalami, vrtnul jsem se tam.

//Zrcadlové jeskyně

//Tulipánová louka přes Esíčka

Nechal jsem vlčice za zády a klusal pryč okolo říčky, která se vinula z hor. I když vinou prudkého deště se mi pod tlapami říček vinulo ještě mnohem víc. "Proč nemůžeš bejt prostě normální?" zahuhlal jsem si pod vousy. Hyetta se tvářila tak chápavě a byla tak zdvořilá, byl bych si s ní rád popovídal. Sama dobře věděla, jak nedoceňovaná může léčitelská profese být a její pochvala mě pořád hřála u srdce, ale bylo mi jasné, že jsem to celé podělal. Musel jsem působit hrozně podezřele. Proč jsem nedokázal s ostatními mluvit jako normální vlk? Byl jsem odsouzený k tomu dožít zbytek života jako podivín bez přátel? Cítil jsem, že mi i přes studený déšť tváře pod srstí hoří červení. Nevěřil jsem tomu, že se vlčice doopravdy ukáže. Chtěl jsem jít někam daleko, daleko od všech, kde se budu moct schovat a být chvíli sám. Tak aspoň nic dalšího nepodělám.

//Zrcadlové hory

Duben 10/10

"Nejlíp mi to vynahradíš tak, když se přestaneš skoro zabíjet a nebudu tě muset dokola zachraňovat," informoval jsem ho. Vlk se zatvářil poněkud ublíženě. "Já za to nemůžu. Jsem smolař." Spíš idiot, spolkl jsem slova, která se mi drala na jazyk.
"Prosím tě, nech toho, mažeš si tu krev všude," poukázal jsem radši, když jsem viděl, že znovu zvedá tlapu, aby si zamazal obličej ještě víc, než dokázal dosud. "Krev?" A jéje. Zdálo se, že si nějaké krve na sobě vlk všiml až teď a že ho tento objev vyvedl dost z míry. "Nesnášim krev," zablekotal, protočil oči a stačil jsem mu akorát chytit hlavu, aby se moc nepraštil o zem. I když by mu to třeba prospělo. Mohlo se mu rozsvítit. Přejel jsem vlka pohledem a povzdechl si. Takhle si aspoň nebude stěžovat, zavrtěl jsem hlavou a jakmile jsem si byl jistý, že bude v pohodě, vydal jsem se do okolí najít pár bylinek, abych mu mohl rány ošetřit. Když už jednou někoho zachráníte, asi za něj fakt jste zodpovědní, jak se říká.

Duben 9/10

Zamračil jsem se. "Hej. Já tě znám. Ty jsi ten, co se před pár dny málem otrávil." Jak bych mohl zapomenout? Doslova jsem mu vyrazil vraní oko z tlamy v poslední vteřině. Ještě se se mnou kvůli té facce málem popral, než se mi povedlo mu vysvětlit, že to bylo jen a jen pro jeho dobro. A teď tohle. "Ty si fakt života moc nevážíš, co?" zakabonil jsem se ještě víc.
Vlk na mě zmateně mžoural, ale pak se mu v unavených očích rozzářila jiskřička poznání. "No jasně. To jsi ty. Ten kořenář." "Bylinkář," zamrmlal jsem, ale nezdálo se, že by mě slyšel. "To už je podruhý, cos mi zachránil kůži! Teď ti budu dvojnásob dlužnej, nevím, jak ti to kdy vynahradím," zubil se vlk na celé kolo a otřel si tvář odřenou tlapou, takže si po ní rozmázl krvavou šmouhu.

Duben 8/10

Ještě štěstí, že ten vlk byl jen takový uzlík kostí potažených kůží, jinak bychom se tam asi utopili oba. Měl aspoň dost rozumu na to, aby se snažil mi spíš pomoct, než aby se se mnou pral. Se štěstím jsme se nakonec oba zmáčení jako krysy rozplácli na písčitém břehu. Odrbaný vlk vedle mě frkal, kašlal a funěl. Já jsem funěl taky, ale aspoň jsem nedávil vodu. Pochopitelně jsem se vzpamatoval dřív. "V pohodě?" zajímal jsem se, sotva jsem se vyhoupl na nohy. "Asi jo," zahuhňal vlk. "Dík, kámo." Přední tlapy měl odřené a ze šrámu na boku se mu řinula krev, v mokré srsti mu vytvářela dost děsivý rudý flek, ale viděl jsem, že to vypadá hůř, než to ve skutečnosti je. Co víc, jak jsem se na něj tak díval, došlo mi, že jsem ho už jednou potkal.

Duben 7/10

Ztěžka jsem si povzdechl, mozek se mi snažil předkládat ty nejkatastrofičtější scénáře. Kdyby někde ve skalách zakopl, zřítil se a srazil si vaz, nemusel jsem jeho tělo nikdy najít... Nebo kdyby si ho vzala právě tahle řeka-
Vyskočil jsem na nohy, protože mi na moment přišlo, že se moje tragická představa proměnila v realitu přímo před mýma očima. Proud řeky ke mně totiž skutečně hnal cosi se strakatým kožichem. Ale tenhle vlk byl šedobílý, ne hnědobílý - a nebyl utopený, i když to vypadalo, že už se drží nad hladinou jen tak tak. Když mě spatřil, trochu pookřál a začal se snažit pádlovat ke břehu. Skočil jsem na mělčinu a jen tak tak se mi povedlo ho chytit za kůži v zátylku, než zmizel z dosahu. Ale proud měl sílu a opíral se do nás. Snažil se mi podemlít tlapy a strhnout mě s sebou.

Duben 6/10

Dobře. Takže jsem si ujasnil, že musím zůstat na téhle straně velké řeky. Příliš to ovšem moji oblast hledání nezmenšovalo. Nebyl jsem žádný mistr stopař ani za těch nejlepších podmínek a teď, když už jsem se bezradně potloukal krajinou kdoví jak dlouho? Všechny stopy, které možná existovaly, byly dávno pryč. Mou jedinou nadějí bylo narazit na nějaké čerstvé, jenže po vlkovi jako by se slehla zem. Nechápal jsem, jak je možné, že tak dokonale zmizel. Vyptával jsem se všech, které jsem potkal, ale nikdo o Montem nic nevěděl. Nikdo ho neviděl, nikomu nepomohl ani s ním nepromluvil. A Monte nebyl žádný trpaslík, kterého by bylo jednoduché přehlédnout, ani se před vlky nesnažil schválně schovávat, byl společensky založený. Tak kam šel?

Duben 5/10

Potuloval jsem se kolem řeky a přemýšlel, kudy se vydat dál. Který směr by mi dával největší naději, že tam Monteho najdu? Přišlo mi nepravděpodobné, že by se vydal na druhou stranu tohohle velikého vodního toku sám. Řeka byla v těchto místech široká a hluboká, proud silný a všude z ní trčely skály a ostré kameny. K brodu bych musel jít možná dlouhé a dlouhé míle, ale udělal bych to, kdybych si myslel, že mě to dovede blíže k jeho nalezení. Problém byl v tom, že jsem tomu úplně nevěřil. Jestli mě hledal (čemuž jsem zoufale chtěl věřit), musel moc dobře vědět, že přes řeku bych se bezdůvodně sám nevydal. A jestli utekl... Ne. Proč by to dělal? Proč by nic neřekl? Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si tuhle možnost vůbec připouštět a vůbec mi to neznělo jako něco, co by mu bylo podobné.

Trochu jsem doufal, že Lalie hned všechno vykecá a já nebudu muset, ale z toho směru mě žádná záchrana nečekala. Zmlkla jako pěna, zařadila se po bok hnědé vlčici a tím to končilo. Z jejích reakcí mi bylo jasné, že jsem ji pořád nepřesvědčil o tom, že nehodlám její mámu někde v ústraní vykuchat (nebo něco jiného), což se mě popravdě celkem dotklo. Zas tak hroznej snad nejsem?
Moje otázka byla dosti... zbytečná, to musím uznat. Hyetta to ale přešla bez mrknutí oka, i když jsem těžko mohl odhadovat, co za myšlenky se skrývá za tím milým úsměvem. Možná mě Lalie nakazila paranoiou? V hlavě jsem si už předem rovnal svoje slova, abych podruhé neplácl něco hloupého, ale její pochvala mě vyvedla z míry, protože jsem ji nečekal. Překvapeně jsem zamrkal. "Jo, to je," vybreptl jsem vzápětí a znatelně pookřál, výraz v mojí tváři přímo křičel "přesně tohle celý život říkám". "Uhm, díky!" plácl jsem ještě, neboť jsem měl pocit, že bych měl.
Nevypadalo to však, že bychom si měli povídat dál. Upřímně jsem s tím ani nepočítal, ale chtěl jsem aspoň vyřídit svoji zprávu, když už jsem ji konečně potkal. "Jo, ne, jasně, určitě, nebudu vás zdržovat," toliko k urovnaným myšlenkám, "jen jsem chtěl- Tedy, před nějakou dobou jsem se potkal se Sionnem a ten mi řekl, že se tím taky zabýváte. Léčitelstvím?" To bylo trochu zjednodušené podání toho, jak se to celé stalo, ale vážně jsem nechtěl zdržovat.
"Snažím se tady potkat další vlky podobného zaměření, třeba i ke vzájemné výpomoci a - a tak," zajel jsem pohledem k Lalii a uvažoval, jestli už zase zním, jako kdybych měl postranní úmysly. Zhluboka jsem si povzdechl. Už to dokonči. "Žiju v lese za řekou," kývl jsem tím směrem hlavou. "Na jih od močálů a třešní, za křovinami, kde žijí divočáci, voní to tam po meduňce. Takže kdybyste se někdy chtěla zastavit, budu rád. A jestli ne, tak to chápu," dodal jsem rychle, protože na další vysvětlování nebo omluvy už jsem prostě nějak neměl sílu.
"To je všechno, co jsem chtěl. Nebudu vás okrádat dál o čas. Rád jsem tě- vás potkal. Měj se, Lalie," kývl jsem na rozloučenou oběma vlčicím a bez dalšího slova jsem rychle se otočil k odchodu. Ne, že bych přímo utekl... ale taky se nedalo říct, že bych neutekl. Cítil jsem se jako osel. Bylo mi jasné, že se Hyetta nikdy neukáže, protože Lalie měla pravdu, znělo to hrozně podezřele. Za pokus to stálo, řekl jsem si, zatímco jsem se zarputile zaťatou čelistí klusal houstnoucím deštěm pryč.

//Zarostlý les přes Esíčka