Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Do jejích problémů mi nic nebylo, takže jsem nevyzvídal a ona to sama nevyklopila. Nejspíš to tedy zůstane tajemstvím. Soustředil jsem se spíš na její odřené tlapky a pak také na její další slova, která jsem považoval za dosti podivná. Proč si myslela, že je tolik nadřazená ostatním predátorům, že by si na ni netroufli v tomhle stavu? A co s tím mělo společného magické cítění? Možná jsem byl jen zabržděný, ale nedocházelo mi to. Setkal jsem se s magiemi, ale většina toho mi přišlo spíš jako triky po pobavení - jiskřička ohně tuhle, ofouknutí vánku tamhle, všechno se mi to zdálo celkem slabé a prakticky nepoužitelné. Potenciál tam byl, ale toho se nikdo nenažere. Věděla tahle vlčice něco víc? "Že se neleknu ti neslíbím, když nevím, co chceš dělat," pokrčil jsem rameny. "Ale vidět bych to chtěl." Poněkud napjatě jsem čekal, co se bude dít. Jestli vůbec něco. Třeba to měla jen v hlavě naprosto pomíchané a přesvědčila sama sebe, že má nadpřirozené schopnosti. Ale ty zvláštní barevné značky v jejím kožichu mi tak trochu napovídaly, že tady jsou věci, které buran z pouště jako já vůbec nemůže pochopit.
Sdělila mi, že jednu bylinkářku také znávala. Nevěděl jsem, co na to říct. "To je bezva," vypadlo ze mě nakonec a trochu se zakabonil, když mi řekla, co za magii by se mi hodilo. "Jo, jenže takový štěstí jsem neměl," poukázal jsem na svoje růžové oči, značící zcela nepoužitelnou magii, kterou jsem byl obdařen. "Takže si musíme poradit bez ní." Konečně jsem se ale dobral odpovědi na ty duby. Teda částečně. Přišlo mi, že to z vlčice tahám jak z chlupaté deky, ale musel jsem se ovládat. "Výborně, a to je kde?" zeptal jsem se s pečlivým klidem, i když to ve mně už trochu bublalo. "Moc daleko bys chodit asi neměla a já tě neunesu," poukázal jsem na očividný fakt. Byl jsem jako za groš kudla a Islin nevypadala zrovna jako peříčko. "Můžem se taky nejdřív podívat tam za potok," hodil jsem hlavou směrem k lesu, ze kterého jsem přišel. "Trochu jsem se tam usadil." Měl jsem tam jen díru ve sněhu a jestli přijde větší mráz, asi v ní chcípnu, ale to jsem jí vyprávět nemínil.

Vlčice mluvila potichu a očividně byla odhodlaná se mi dál a dál omlouvat. Měl jsem co dělat, abych nezakoulel očima, ale ovládl jsem se a udělal to jen v duchu. "Regis," sdělil jsem jí na oplátku své jméno, aniž bych nějak změnil svůj neutrální výraz tváře či tón hlasu. "Nemusíš mi nic vysvětlovat," dodal jsem ještě. Jako bych to sám neznal. Někdy se všechno tak podělá, že... Co pak vůbec zbyde jiného, než řvát a vztekat se na osud?
Prohlásila, že šakalů se nebojí. Trochu jsem se poušklíbl. "Jasný." To si určitě myslela spousta těch, které potom šakali roztahali po okolí. "Aha. To se určitě hodí. Ale co to má společnýho se šakaly?" nechápal jsem a začal zkoumat její odřené tlapky, pro které jsem momentálně neměl žádnou příliš vhodnou pomoc. Jediná věc, ve které jsem byl dobrý - na kterou jsem byl dobrý - a stejně jsem ji nemohl dělat, protože zatracená zima všechno překazila. Až na to, že to tak úplně nebyla vina zimy, ale moje, že jsem odběhl tak nepřipravený, sebelítostivý, s očekáváním, že umřu v poušti nebo na moři a ne, že přežiju a ještě někdy budu svoje schopnosti potřebovat. Byl jsem idiot. Řekněte mi něco, co nevím.
Ptal jsem se na duby, ale Islin neodpověděla. Místo toho měla vlastní otázky. "Jo," odpověděl jsem pomalu a o dva krůčky od ní couvl. Nemuseli jsme si být zas tak blízko. "Aspoň si to rád myslím. Momentálně jsem se ale narychlo přestěhoval, takže jsem bez zásob bylinek a bez znalosti místního okolí. Dost to omezuje, co můžu dělat. Takže kdoví, jestli si tak vůbec můžu ještě říkat," škubl jsem nakvašeně rameny. Naštvaný jsem mohl být jen sám na sebe, a taky že jsem byl. "Víš něco o těch dubech?" zopakoval jsem svou otázku se záchvěvem netrpělivosti a zhluboka si vydechl, abych udržel svůj hlas klidný. Žádný scény.

Vlčice si asi dělala starosti s tím, že mě vyrušila v mé děsně důležité činnosti. Realisticky ale jediné, co mi narušila, bylo osamělé poflakování se kolem okořeněné špetkou depkařské sebelítosti. Možná bych jí měl spíš děkovat, ale přišlo mi, že se to moc nehodí. "Já nic nedělal," opáčil jsem prostě a popravdě. "Jen jsem se tak potuloval."
Řekla, že si ani nevšimla svých zraněných tlap. Trochu jsem překvapeně protáhl tlamu. Nejspíš se vůbec nesoustředila na to, co se s ní děje. Docela by mě zajímalo, co se jí stalo, ale bylo mi blbé se vyptávat. Proč by mi vůbec měla něco říkat? Byl jsem jenom nějaký trouba, co šel náhodou kolem, absolutně neměla ponětí, co jsem zač. Však to sám pořádně nevím. Trochu se mi zkřivila tlama do krátkého mihnutí úšklebku, když prohlásila, že mě nechce zatěžovat. "Tak bys za sebou radši nechávala krvavou stopu všude, kam jdeš, aby tě sežrali šakali?" prohodil jsem. "Jak říkám, zrovna nabitej program nemám." Takovéhle protesty jsem nemínil poslouchat. Měl jsem šanci udělat aspoň něco trochu konstruktivního.
Usoudil jsem, že mi asi neukousne čenich, když přijdu ještě blíž, takže jsem to udělal, abych se na ty její tlapy podíval víc zblízka. Nespatřil jsem ale nic, co bych nečekal. Asi si je odřela na zmrzlém sněhu. "No, není to nic na co by se umíralo, ale určitě se tomu dá trochu pomoct. Jen si skočím-" Zarazil jsem se a odporný pocit mi proběhl páteří. No jasně, jen si skočím do jeskyně pro heřmánek nebo pro měsíček, že ano, jak snadné. Už nic z toho nemáš, ty chytráku. A nejseš žádná vlčice Maruška, abys uprostřed zimy sbíral bylinky. "Vlastně ne. Nemám si kam skočit. Zapomněl jsem. Hm. Nech mě přemejšlet," sedl jsem si do sněhu a podrbal se za uchem, abych si rozproudil mozkové buňky.
Pěkný hlavolam. Začal jsem v paměti lovit všechno, co mě kdy Heron s Montem naučili. Vytanul mi v ní obrázek dubové kůry. Bylo by to lepší, kdyby bylo jaro, ale bylo to aspoň něco. Jen... Rozhlédl jsem se a všude kolem stály jen neznámé divné stromy. "Náhodou nevíš, jestli tu někde blízko rostou mladý duby?" koukl jsem na vlčici, které jsem se vlastně ani nezeptal na jméno. Snažil jsem se vzpomenout, jestli v tom mém lese za potokem nějaké duby nebyly, ale nepamatoval jsem si nic. Jasně, měl jsem moc napilno s depkařením, než abych se koukal. Bylinkář k nezaplacení. Nejradši bych si namlátil.

Vlčice vypadala vážně... rozbitě. I když nastalo ticho, pořád jsem slyšel ten hrozný řev, který ji musel drásat v hrdle. Ale tušil jsem, že to, co ji donutilo takhle řvát, muselo drásat ještě víc. Co to bylo? Nevěděl jsem. Nejspíš jsem ani neměl. Byla cizí a já byl taky cizí. Nedokázal jsem se ale odvrátit od trpící vlčice, která se povalovala jen tak na sněhu a vedla k ní krvavá stopa, která mohla přivábit úplně cokoliv.
Trvalo, než si mě všimla, ale nakonec zvedla hlavu a pohlédla mým směrem. Byla zvláštní. Barevné značky prorůstaly jejím kožichem, nepodobalo se to ničemu, co jsem kdy v životě na vlkovi viděl. Takové barvy jsem znal jen z květin a motýlů. Teď to ale nebylo důležité. "Za co jako?" naklonil jsem hlavu ke straně, když zachraplala omluvu. "Mně se nic špatnýho neděje." Obezřetně jsem popošel o pár kroků blíž. Netušil jsem, co se jí stalo. Jestli jí někdo ublížil nebo o někoho - či něco - přišla, nebo cokoliv jiného. Věděl jsem jenom, že já bych radši umřel, než aby mě někdo takhle viděl, a že kdyby se to přece jen stalo, asi bych nechtěl, aby kolem toho bylo velké haló. Stejně jsem pochyboval, že bych té vnitřní bolesti, o kterou tu nepochybně šlo, mohl ulevit. Dobře jsem věděl, že jsem jako slon v porcelánu, když na tohle přijde. Něco jsem ale udělat snad mohl. "Ukaž mi ty tlapy, nechceš?" řekl jsem polohlasně. "Třeba bych s tím něco svedl, takhle tu bejt nemůžeš."

3. Jdi bruslit - Vlčíšek, bez odměny

Jeden krok, pak druhý, tlapy se mi vlní. Pevná země pod nohama v zrcadlo se mění. Kam jen jsem to vkročil? Do čeho jsem skočil? Chtěl jsem se jen v zimním ránu vydat na výlet - a teď náhle mám pod tlapkami jenom kluzký led! V bruslení, to vám povím, nejsem žádný borec. Pokaždé, když jsem to zkusil, natlouk jsem si čumec. Snažně jsem však přesto zaťal drápy do hladiny. Přec nebudu obětí téhle kluzké hovadiny. Odraz, skluz, vítězství! - tak ne, už zas padám, a na ledu uklouzaném se jen stěží zvedám. Tlapa sem, tlapa tam, třetí zase tamhle. Jak se vůbec někdo elegantně klouzat zvládne? Viděl jsem to na vlastní zrak, piruety, otočky... Tak proč, když já to zkusím, zakopnu o své nožky?
Už se na tlapy zas hrabu, led si na mě nepřijde. Zatím stojím, zatím žiju, jsem celý a ne, že ne. Opatrný odraz další posílá mě rychle vpřed. Nepadám, však v kruhu kolem míhá se mi celý svět. Nějak jsem se roztočil - je to špatné znamení? Svištím vpřed fakt hrozně rychle... a pak končím v závěji. "Pfuj!" vyplivnu hrst vloček, zima je můj nepřítel. Všechno studí, mrzne, klouže, je to vážně na pytel. Otřepu svůj řídký kožich, tohle není pro mě nic. Vypravím se radši na jih, někam, kde je teplo, hic. Jenže jít vpřed, to je těžké, když jsem zase na ledu. Než já odtud vybruslím, desetkrát se vymelu. Doufám jen, že moje snahy vážně nikdo nesleduje. Musel bych se propadnout hanbou až do dračí sluje. Ještě párkrát sebou mrsknu a konečně pevná zem! Rychle mizím a dám pozor, bych už nezabloudil sem.

//Zlatavý les přes Ronherský potok

Potok, který mne do lesa předtím donesl, jsem překonal jedním skokem. Byl jsem rád, že není příliš široký. Rozhodně jsem se nechtěl namočit v tomhle počasí. Až na ten mráz však bylo celkem pěkně. Studené zimní slunce se třpytilo na sněhovém příkrovu, všechno se blyštělo a já měl kupodivu docela dobrou náladu. Všechno se dnes jevilo v jaksi příjemnějších barvách.
A pak jsem to zahlédl. Přimělo mě to zarazit se na místě. Na jinak naprosto dokonalém čerstvém sněhu rudá barva čerstvé krve vyvstávala obzvlášt jasně, přímo řvala do okolí. Ráno bylo příliš krásné, než aby to tak mohlo zůstat, že? Přiblížil jsem se ještě o pár kroků a zrakem si potvrdit to, co můj čenich už věděl. Byly to vlčí stopy, krvavé otisky tlap. Ten, kdo je tu nechal, tudy musel proběhnout před chvílí, protože krev byla čerstvá a vlčí pach se tu vznášel jasně a zřetelně. Zvedl jsem hlavu od sněhu a udělal sotva jeden krok, než mě na místě zmrazil ten hrozný, strašný křik. Jako by tu vlčici někdo vraždil.
Rozběhl jsem se tím směrem, uši přitisknuté k hlavě a přitom jsem přemýšlel, co bych asi tak sakra dělal, jestli ji trhá na kusy nějaký medvěd, kuchá ji divočák nebo morduje nějaký psychopat, ale nemohl jsem jenom stát jako trubka mezi stromy a čekat, až se to přežene. Spatřil jsem ji za chviličku, tenhle les byl řídký a dost podivně rostlý, takže vidět bylo daleko. Nikdo ji nemordoval. Ležela sama na sněhu, brečela a křičela. Přímo řvala, zcela nepochybně bolestí, ale jakou? Zatoužil jsem se otočit a zmizet. Připadal jsem si jako špinavý šmírák, co ji zastihl v soukromé chvilce. A co mohl pařez jako já udělat pro chudáka vlčici? Jenže jsem pomyslel na krev na sněhu a ten srdceryvný nářek mi nedovoloval se jen tak od ní odvrátit. Naříkala jako raněné zvíře. Mohl jsem zjistit, jaká je situace a aspoň se pokusit o... něco. Pár pomalými kroky jsem se přiblížil a zastavil pár metrů od ní. Došlo mi, že nevím, co říct, slova se mi lepila v hrdle, jak už měla ve zvyku. Ptát se "jsi v pořádku?" mi přišlo nebetyčně idiotské. Snad jsem měl oči a viděl. Tiše jsem si odkašlal. "Hej," řekl jsem mírně, abych na sebe upoutal její pozornost.

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Podařilo se mi úspěšně přečkat další studenou noc. Třeba to nebude tak hrozné... Pokud se počasí najednou výrazně nezhorší, měl jsem určitou naději, že zimu přežiju. Asi to nebude jednoduché a možná to nezvládnu bez úhony, ale snad neumrznu ani neumřu hlady. Střežil jsem se dělat si příliš velké naděje, ale přece jen mi vycházející slunce dodalo trochu optimismu. Sníh se v jeho studených paprscích třpytil a blyštěl. Otiskl jsem do něj svou tlapu a zahleděl se na stopu, kterou jsem po sobě zanechal. Nic zvláštního ani speciálního na ní nebylo. Vnuklo mi to ale nápad. Poodešel jsem kousek od stromku, který jsem nazdobil, a začal kolem něj ve sněhu tlapou malovat kruh. Když se na konci spojil, začal jsem kolem něj s malým rozestupem tvořit další, a pak další a další, každý o něco větší. Vypadaly jako kruhy na vodě. Když jsem si to uvědomil, přimaloval jsem pár řad zvlněných čar, jako vln na hladině jezera. Nad svoje jezero, uprostřed kterého stál vánoční stromeček, jsem soustředěně vykroužil velkou spirálu, od které se do všech stran rozbíhaly paprsky. Ta znázorňovala slunce. Celé to bylo poněkud abstraktní. Kdoví, jestli by někdo jiný poznal, co jsem do sněhu namaloval? Ale nikdo tu stejně nebyl, kdo by mohl můj obraz soudit.
Chvíli jsem si prohlížel své dílo. Měl jsem pocit, že se mi docela podařilo. Občas jsem si rád čmáral do prachu nebo do hlíny, jenom takové nesmysly, kolečka, vlnky a podobně, ale nic takhle velkého jsem dosud nevytvořil, takže mě to celkem potěšilo. Obraz tu bude jen chvíli, než napadne další sníh nebo než vítr párkrát zafouká a přetvoří mé vlnky a slunce na něco docela jiného, ale to bylo asi v pořádku. Nepotřeboval jsem tu svůj otisk nechat napořád, asi bych ani nechtěl. Tenhle les na mě zapomene, jen co odtud zmizím, ale alespoň na chvíli bylo vidět, že jsem tu byl a něco vytvořil. Trochu jsem se protáhl. Počasí prozatím vypadalo příznivě. Možná byla ideální chvíle jít se podívat trošku po okolí a zjistit, co ještě se tu nachází. Vrátit se můžu vždycky.

//Hrušňový sad přes Ronherský potok

23. Ozdob strom

Chvíli jsem se povaloval mezi kořeny stromu, ale jak den končil a slunce zapadalo, taky se citelně ochlazovalo a tak nečinné ležení nebylo zrovna dvakrát příjemné. To mě donutilo po nedlouhém odpočinku vstát a jít dělat něco jiného. Otázkou bylo co. Leckoho asi sníh lákal k zimním radovánkám, ale do těch se mi moc nechtělo. Nebyl jsem zrovna v příliš rozverné náladě. Spíš na mě padala pěkná depka. To asi po té osamělé vánoční hostině. Ještě bych mohl ozdobit stromeček, pomyslel jsem si, i když v lese kolem byly samé listnáče. Jenže záleželo na tom? Pravděpodobně ten stromek nikdy nikdo neuvidí. Bylo tu naprosté mrtvo a klid. Jedinou společností mi byli zvláštní rudí ptáci, kteří posedávali ve větvích, a v jednu chvíli jsem zahlédl mihnout se lasičku v zimním kožichu. To bylo všechno.
Protáhl jsem si tedy své ztuhlé kosti a rozhodl se, že se do toho přece jen pustím. Noc bude dlouhá a studená, aspoň se nějak zabavím. Vybral jsem si mladý rozvětvený strom, jehož větve byly teď v zimě úplně holé. Vánoční stromek měl být asi spíš jehličnan, ale já nechtěl nikam běhat a shánět ten pravý. Bude mi muset posloužit to, co už jsem našel. Ověsil jsem jeho větve vším, co jsem našel ve sněhu a pod ním. Suchou trávou, kousky kůry i pár kůstkami, co mi zbyly z králíka. Použil jsem i ty zmrzlé šípky a rudé pírko, které jsem našel válet na sněhu. Zkrátka vše, co mi přišlo pod tlapy. Stromek za chvíli stál hrdě nazdobený. Docela se mi to povedlo, jestli jsem mohl soudit, ale protože to uvidím jen já a lasičky, asi to bylo fuk. Trochu jsem si povzdechl. Ale dárky si sám nadělovat nebudu. To by bylo už trochu moc smutný. No, ale kdoví, k čemu se uchýlím za pár dnů, že?

22. Připrav si vánoční hostinu
//Pahorkatina dlouhých uší

Vracel jsem se s králíkem v tlamě do lesa, ve kterém jsem měl vykopanou svou díru ve sněhu. Byl to celkem pěkný les. Nějaký čas bych tu asi mohl přebývat. Kořist se zdála být celkem dosažitelná a nevypadalo to, že bych tu někomu překážel. Ani mrazy mi naštěstí ještě nepřipadaly tak tuhé, aby se to nedalo přežít, ačkoliv to se ještě mohlo změnit. Zima teprve začínala. Čekalo mě ještě několik dlouhých měsíců sněhu, mrazu a pravděpodobné bídy a strádání. Skvělé. Teď jsem ale měl svého králíka, svůj důlek ve sněhu a to mi muselo stačit. Žebráci si nemohou vybírat.
Vrátil jsem se ke starému dubu a položil králíka do sněhu. Dost možná tohle měla být má vánoční hostina. Dosti chudá, jak jsem na ni tak koukal. Ulomil jsem v záchvatu náhlé inspirace větvičku z nedalekého šípkového keře a trochu si přitom podrápal čenich. Položil jsem mrazem zcvrklé šípky ke králíkovi, obložil ho dokola klásky suché trávy, které místy trčely ze sněhu a uplácal jsem několik dalších sněhových hrud, které jsem rozložil kolem. Představoval jsem si, že ty další hroudy jsou bažanti a křepelky, že suchá tráva jsou snítky máty a šípky scvrklé mrazem jsou ve skutečnosti sušené jahody, které před námi Heron schovával už od jara. "Krásné svátky, Regisi," popřál jsem sám sobě a pustil se do králíka.
Bylo pitomé si to všechno představovat. Akorát se mi chtělo brečet, protože nic z toho nebylo skutečné. Mohl jsem klidně sníst sněhové hroudy, ale to z nich bažanty neudělá. Jenže co jiného, než představy a sny mi ještě zbývalo? Byl jsem rád, že alespoň králík je skutečný. Byl mladý a docela hubený, ale mě postačil. Umlčel hladové kručení v mém břiše celkem uspokojivě. Po své "hostině" jsem zalezl na chvíli do sněžného pelechu, aby mi slehlo, ale věděl jsem, že polehávat jen tak tu moc dlouho nemůžu, pokud jsem se nechtěl změnit v rampouch.

6. Naplánuj si letní dovolenou

Nebylo příjemné sedět a čekat v mraze na to, až se něco stane. Ani to nebylo příliš zábavné. Zíral jsem na vchod do králičí nory a nějakou dobu se nedělo prostě vůbec nic. Jen studený vítr mi občas prosvištěl kolem uší. Myšlenky se mi proto začaly toulat a rozbíhat do všemožných směrů. Myslel jsem na léto. Představoval jsem si prosluněnou louku, která by byla také takhle plná králičích nor, v nichž by žily generace a generace tučných hloupoučkých králíků. Někde kousek stranou by ležel velký vyhřátý kámen a na něm já. Slunil bych se tam jako ještěrka a vtahoval do těla každý poslední kousek tepla letního slunce, zatímco bych pomalu ujídal ze zajíce a vůbec se nebál hlavu, protože bych věděl, že kolem je takových ušáků ještě spousta. Zní to jako skvělá dovolená. Nejspíš bych si nějakou zasloužil, přemítal jsem.
Lehce jsem sebou škubl, jak jsem se náhle probral ze zamyšlení. Z myšlenek na tlusté králíky mi div netekly sliny po bradě. Vypadalo to však, že se má trpělivost konečně vyplatí. Z nory obezřetně vykoukl králičí čeníšek. Chvíli se chvěl, jak jeho vlastník větřil, pak ušák vyhopkal ven celý. Přikrčený ve sněhu jsem skoro ani nedýchal. Chtěl jsem hned vyběhnout, ale přinutil jsem se k trpělivosti. Až když ušák udělal pár krátkých skoků od nory, vyrazil jsem. Odrazil jsem se co nejdelším skokem a vůbec neztrácel čas. Kdybych mu dal šanci, zajel by králík zase zpátky do nory jako nic. Přesně o to se snažil, ale v poslední chvíli jsem ho dostihl. Chňapl jsem ho za stehno a vytáhl ho ven. Králík zoufale pištěl, ale já už ho nehodlal pustit. Přišlápl jsem ho k zemi, přehmátl svoje čelisti na jeho krk a udělal s ním rychlý proces. Pištění ustalo. Okamžitě se navrátilo tíživé ticho, jako by se ani nic nestalo. Jen červené stopy krve na sněhu naznačovaly, že se tu něco odehrálo. Olízal jsem sníh poznamenaný červenou, chopil jsem se mrtvého králíka a zamířil s ním zpět ke své sněžné díře. Tam budu mít na jídlo klid.

//Zlatavý les

1. Vyruš přezimující zvíře
//Zlatavý les

Než jsem vyšel z lesa, už začínalo trochu svítat. Sníh se pořád ještě vytrvale sypal z nebe, ale mraky se alespoň tvářily, že se trochu protrhávají. To vypadalo slibně. Podobně slibně vypadalo i místo, kam jsem se právě blížil. Přede mnou se vlnily kopce, místy se tedy dělaly pořádné závěje, kterými jsem se musel brodit, ale bylo zde cítit spoustu života. Králíci, možná i něco jiného. V bílém sněhu bylo místy snadno vidět, kde mají jejich nory vchody. Asi se museli chudáci prohrabat ven, když se na ně najednou snesla taková nadílka. Skoro bych je politoval, kdybych se zrovna nechystal na to, že některého člena jejich rodiny sežeru.
Čenichal jsem kolem, ale úplně jsem si neuvědomil, že nora, do které se chystám strčit čumák, je trochu jinačí, než ty ostatní. Nahlédl jsem dovnitř a přimhouřil oči. Čekal jsem králíka a tam mě zarazilo, když jsem vevnitř spatřil cosi mnohem většího a hlavně šedivého. Co to je? Musel jsem vydat nějaký zvuk, protože obyvatel díry se najednou vzbudil, naježil se a s nepřátelským zasyčením se po mě ohnal drápy. Byl to pěkně nabručený jezevec. A aby také nebyl, když jsem ho vzbudil. Hezky rychle jsem se dal na ústup. S tím jsem se do křížku pouštět nechtěl.
Měl jsem štěstí, že jsem neschytal žádnou ránu. Přijít k úhoně na začátku zimy by mohlo být taky katastrofální. Raději jsem zamířil o něco hlouběji do pahorkatiny a bezpečně jsem se ujistil, že nora, kolem které šmejdím, je opravdu králičí. Zatím jsem však z ušáků neviděl ani chlup. Nejspíš byli v tomhle počasí schovaní. Třeba bych nějakého dokázal vyhrabat, ale v kopcích jsme taky měli králíků hodně a věděl jsem, že mají chodby, kterými je pro ně hračka prchnout. Možná by mi nejlépe posloužilo čekat, zda se neukážou, když se počasí teď trochu uklidňovalo. Za pokus nic nedám. Usadil jsem se opodál a čekal. Pokud to bude trvat moc dlouho, dám se do akce, abych tu hladový nezmrznul, ale jestli existovala možnost, že si ušetřím trochu sil, chtěl jsem ji využít.

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Spal jsem ve své chladné sněhové díře a snil přitom o těch, které měl rád a po kterých se mu stýskalo. Jenže sny jsou zkrátka pouze sny a držet se jich nedá věčně. A tak po spánku, který nebyl příliš dlouhý, ale přesto mne trochu osvěžil, jsem procitl a zjistil, že jsem stále sám. Ztracený. Tiše jsem si povzdechl a od tlamy mi vystoupal stříbrný obláček páry. Jak jen jsem si přál, aby bylo všechno jako dřív, i když jsem moc dobře věděl, že to už takové nikdy být nemůže. Nejde se vrátit.
Byla ještě tma, když jsem otevřel své fialkové zraky, ale už jsem se nesnažil znovu usnout. Čím méně času nečinně proležím zahrabaný ve sněhu, tím lépe. Navzdory tíze kolem srdce jsem si uvědomoval, že možná přece jenom nechci doopravdy umřít, pokud se tomu budu moci vyhnout. A abych se tomu vyhnul, inu, k tomu bylo třeba něco dělat. Najít jídlo, například, a možná i lepší úkryt, kdyby udeřily ještě krutější mrazy. Vysoukal jsem se tedy ze své sněhové díry a rozhlédl se kolem. Letos budu mít asi pěkně vypečené Vánoce, blesklo mi hlavou a málem jsem se zasmál. Ani ty poslední nebyly nic moc, ale to jsem u sebe ještě alespoň pořád měl Monteho. I když už byl... takový, jaký ke konci byl. Mimo sebe. Ne sám sebou. Dal jsem mu dárek a zpíval koledy, které jsme dřív zpívali spolu a on na mne jen hleděl s váhavým zmatením v očích. Jako by se ptal: "Měl bych snad vědět, co tohle znamená?"
Aniž bych si uvědomil, že se na to chystám, zatímco jsem šel zimním lesem, začal jsem tiše zpívat. "My tři vlkové jdeme k vám, štěstí zdraví neseme vám. Štěstí, zdraví dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka. Zdaleka jdou tlapy naše, za Vlčíškem mysl naše..." Můj zpěv se zvolna vytratil. Nebylo to ono, když jsem na to byl sám. Připadal jsem si jako blázen. Co když někdo poslouchal? A nechtěl jsem náhodou lovit? Kořist moje hýkání určitě neocení. Co to zase vyvádíš, Regisi? povzdechl jsem si a zavrtěl sám nad sebou hlavou. Radši bych se měl soustředit na jídlo.

//Pahorkatina dlouhých uší

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Ronher

Nechal jsem potok za sebou, společně s nemluvnou vlčicí. Nešla za mnou. Ani jsem to moc nečekal. Vypadala, jako by spíš chtěla, aby jí každý dal pokoj. Zalezl jsem mezi stromy lesa a trochu si vydechl. Les byl sice řídký a holé větve listnáčů příval padajícího sněhu moc nezbrzdily, přesto tu bylo mnohem příjemněji, než na otevřeném prostranství. Alespoň vítr se tu trochu lámal a dál od potoka už ani netáhla taková zima od vody. Při vší té bídě to ještě bylo docela přijatelné. Teď jsem jen musel najít nějaký koutek, kam se vmáčknu, abych se trochu prospal. Sotva jsem pletl tlapami, nepřipadalo v úvahu, že bych v tomhle stavu něco lovil. Kam se ale může jeden zatoulaný jižan v tomhle počasí vrtnout na místě, kde vůbec nic nezná?
Chvíli jsem jen tak zbůhdarma bloumal sem tam, dokud jsem nedošel k vysokému starému dubu, mezi jehož mohutnými kořeny bych snad mohl naléz útočiště. Sněhu už tam stačilo za celý den napadat docela dost a nechtěl jsem si lehat na něj. Nezbývalo, než se dát do práce. Zabořil jsem tlapy do čerstvého sněhu a začal ho odhrabávat stranou. Nepříjemně zábl a zalézal mi mezi prsty u tlapek, aspoň ale nebyl příliš těžký a mokrý, a nebyla na něm žádná ledová krusta, která by mi pořezala polštářky. Jakmile jsem dosáhl holé země, zalezl jsem do své díry vykopané mezi kořeny dubu. Stočil jsem se do těsného klubíčka, aby mi utíkalo co nejmíň tepla, a zavřel jsem oči.
Představoval jsem si, že jsem zpátky v jeskyni v kopcích. Tam jsem se mohl vždycky schovat, kdykoliv byl zimní den příliš chladný nebo jsem byl z potloukání se ve sněhu moc promrzlý. Vždycky tam byl Heron se svými příběhy a moudry a Monte, který si lehal vedle mě a propůjčoval mi svou hřejivou blízkost. Jak jsem odplouval do dřímoty, ta představa se stávala tak reálnou. Skoro mě v čenichu šimrala vůně bylin, která jeskyni vždy naplňovala, a téměr jsem mohl slyšet tlumené hlasy Monteho a jeho dědečka, jak si povídají, potichu, aby mě nebudili. Skoro jsem cítil huňatý strakatý kožich vedle sebe, velkou Monteho tlapu zlehka položenou na té mojí. Skoro...

4. Obdivuj krásy zimy

Počasí se netvářilo, že by se mínilo umoudřit. Tady na otevřeném prostranství se vítr zvesela proháněl a od potoka táhla ještě větší zima. A já byl pořád ještě dost unavený a zesláblý. Moje tělo bylo dost zmlácené už i bez toho, abych ještě nečinně posedával tady na mraze. Potřeboval jsem se někam schovat, odpočinout si a taky se najíst. Pohlédl jsem na bezejmennou nemluvnou cizinku, která mi možná rozuměla a možná také ne. "Poslyš, já se asi raději vypravím někam dál. Není... mi to tady dvakrát příjemné," objasnil jsem a pomalu vstal. Pohyboval jsem se rozvážně a ztuhle. Vážně jsem nebyl v té nejlepší kondici. Cítil jsem se rozlámaný jako stoletý dědek. Nepotřeboval jsem ale všechny svoje problémy vystavovat vlčici na odiv. "Takže se asi rozloučíme," řekl jsem. Mohl bych jí nabídnout, ať jde se mnou, ale... Raději ne. Musel jsem se nějak sebrat, dát se do pořádku. "Sbohem," kývl jsem jí hlavou na rozloučenou a vykročil pryč. Ostatně, kdyby se mnou moc chtěla jít, vždycky se může připojit, že ano, otočil jsem mírně hlavu, abych se podíval přes rameno. Pak už jsem ale koukal jen kupředu, k lesu, který sliboval větší možnost úkrytu a možná i něčeho k jídlu.
Měl jsem obavy z toho, co bude dál. Zima mě zaskočila, i když by neměla. Nebyl jsem připravený. Vůbec ne. Cítil jsem slabost a únavu, která mi pronikala snad až do kostí. V břiše mi kručelo, nejdřív jsem si ale musel odpočinout, než se budu snažit něco ulovit. Nejspíš to je stejně marné, přejel jsem pohledem po svých příliš hubených bocích. Nejspíš tu zimu stejně nepřežiju. I přes tyhle myšlenky jsem ale šel kupředu. A navzdory všemu jsem se musel krátce pozastavit nad tím, že jakkoliv je zima krutá a nebezpečná, je na ní i cosi strašidelně krásného. Čistý, dokonalý bílý sníh, proměna, která se dokázala stát s krajinou během pouhých pár hodin. To zvláštní ticho, jako by ta nová peřina tlumila všechny zvuky. Koukalo se na to hezky. Přesto nad tím vším visela ta otázka. Stane se ta měkká dokonalá peřinka mým hrobem? Byl to alespoň hezčí hrob, než vyprahlá poušť nebo dno oceánu. Nechtělo se mi ale věřit, že bych urazil celou tu dálku jen proto, abych tu umřel, než přijde jaro. Nemá cenu o tom polemizovat. Hezky jeden den po druhém. Hodinu po hodině. Jednu tlapu před druhou.

//Zlatavý les

//jen vsuvka post do kalendáře protože potřebuju mušličky :D
2. Chytej sněhové vločky na jazyk

Zatímco jsme stáli u potoka, obloha se šedivě zatáhla a z nebe se začal sypat první sníh. Krátce jsem k němu zvedl fialkové zraky. Zima. Už je tu. Pár bílých vloček se mi nalepilo na čenich. Olízl jsem je a při té příležitosti jsem na jazyk chytil několik dalších. Jinak jsem ale ze změny počasí radost moc neměl. Neuvědomil jsem si, že už se čas zase tak nachýlil, další rok se překulil a čekala mě zima. Došlo mi, že to vlastně bude první zima, kterou budu muset strávit na vlastní pěst. Žádný bratr, žádný Monte, který by mě hřál. Dokonce jsem ani neměl žádnou skrýš, do které bych se uchýlil. Byl jsem... sám. Proč jsem odešel na zimu? Ale dobře jsem věděl proč. Protože jsem nečekal, že se té zimy ještě dožiju. Proto. Ale teď jsem byl naživu a z pohledu na další a další kusy sněhu, které se sypaly k zemi, se mi trochu svíralo hrdlo. Konečně jsem si asi začal plně uvědomovat, že nemám vůbec žádný plán. Vůbec žádné nic. Jenom svůj nanicovatý kožich a sám sebe. Pohlédl jsem na vlčici, která skoro nemluvila dost možná mi ani nerozuměla. Nechtěl jsem ji prosit o pomoc. Nemohl jsem s něčím takovým počítat od naprostých cizinců. Třeba tu budou zimy mírné. Jako u nás. Mívali jsme sněhu jenom trošku, pořád ještě jsme žili v celkem teplých krajích, i když už to nebyla žádná poušť. Když jsem ale viděl ty husté šedé mraky a pocítil hryznutí silnějšího poryvu větru, napadalo mě, že jsem možná unikl smrti v poušti a na moři jenom proto, abych vběhl přímo do rozevřených čelistí nemilosrdné zimy. Jedna zkouška za druhou... vážně to takhle mělo být?