Gallirea - Příspěvky uživatele

34, 2

Na chvilku jsme s Islin opět osaměli, když Wolfganie zmizela a Mabel se ještě neobjevila. Trochu jsem škubl rameny, když se černá vlčice zeptala na otázku, co se asi dala čekat. "Ptát se klidně můžeš, ale není to asi moc zajímavý. Nejsem prostě smečkovej typ," zjednodušil jsem to. "Dlouho bych kolem sebe nesnesl všechen ten mumraj a ostatní vlky." Vyhovovalo mi, když jsem se toulal s bratrem a později žil v kopcích jen s Heronem a Montem. Předpokládal jsem, že tulák už zůstanu. I když bych si rozhodně měl najít nějaké místo, které bude nějakým mým výchozím bodem pro další toulky.
Islin se pokoušela vyškrábat na nohy, já se ji přitom snažil podpírat, ale jediné, čeho jsme dosáhli, bylo, že jsme asi vypadali poměrně uboze. "To nepůjde," zavrhl jsem to. "Jdu pro Mabel." Sotva jsem se ale otočil, vlčice se vynořila z chodby. Aspoň jsem předpokládal, že to je ona. Měl jsem se vůbec ještě pozastavovat nad modrými odznaky v kožichu a cingrlátku na krku? Pravděpodobně ne. Nikdo jiný se nepozastavoval. "Zdravím," kývl jsem jí a byl docela rád, že ji nemusím nahánět v té jeskyni, odkud bylo slyšet mnohem víc hlasů. "Vy budete asi Mabel? Alfa? Jsem Regis. Doprovodil jsem sem Islin," vysvětlil jsem to všechno rychle. Zvědavě (a hladově) jsem pohlédl na kus masa, co vlčice donesla s sebou, ale nejdřív jsme samozřejmě museli pomoct Islin, která svůj problém rychle objasnila.
Mabel nám vzápětí nabídla, že bychom se měli schovat do jeskyně alf a dát si kus divočáka. Zamrkal jsem. Cože? "Vážně?" vyhrkl jsem bez rozmyslu. To nemohla být realita. Proč bych měl jít do jeskyně alf? Naprostý cizák, co tu ani neplánuje zůstat. Tohle asi není skutečný. Nejspíš umírám někde venku v závěji a tohle se mi zdá. No, jestli to byl sen, byl docela hezký. Nevzdoroval jsem mu. "Teda chtěl jsem říct děkuju," opravil jsem se ještě rychle a podepřel Islin z druhé strany, abychom ji mohli konečně vmanévrovat do menší msítnůstky, kde skutečně bylo o hodně tepleji a příjemněji. "Lepší?" koukl jsem na tmavou vlčici, které se tady určitě bude ležet a zotavovat o hodně lépe, než na studené chodbě. I mě tu bylo mnohem líp. Akorát, že já sem nepatřil. "Jak už jsem ale řek vaší betě, já tady nemůžu zůstat," otočil jsem se na alfu. "Jen aby v tom bylo jasno, než sežeru vašeho divočáka a budu si nahřívat zadek ve vaší jeskyni." Nechtěl jsem žádné nejasnosti, nebo abych tady nakonec zůstal uvázaný a pohostinnost si musel odpracovat. Pořád mi to přišlo jaksi moc dobré, než aby to byla pravda. Trochu jsem se odmlčel. " I když se vám za to asi budu moct později odvděčit," dodal jsem. Nechtěl jsem být za vyžírku.

33, 3

Kdoví, jestli si Islin něco zapamatuje z mého popisu rostlin. Věděl jsem, že mnohem líp se to učí, když jeden ty kytky vidí před sebou, může si je aspoň očuchat a lépe zapamatovat, ale taková možnost tady fakt uprostřed zimy nebyla. Nic ale neříkala, jen pokyvovala hlavou, tak jsem doufal, že se jí to z ní všechno hned nevysype.
Z jeskyně se ovšem hned vzápětí vynořila beta smečky. Wolfganie. Naštěstí to nevypadalo, že by ze mě chtěla vymlátit duši. Očekával jsem ale, že zůstat tady nebudu moct. Cizinci v žádném případě do úkrytu smečky nepatřili. Jenže vlčice se zachovala způsobem, který jsem vůbec nečekal. Žádné chladné pohledy nebo poznámky, které tajně znamenaly "koukej už vypadnout", i když samozřejmě nezazněly takhle zpříma. Vůbec ne. Nabídla mi jídlo, větší teplo a jedním dechem dokonce i místo ve smečce. Trochu mi poklesla čelist. "Já... ehm. Děkuju za velkorysé nabídky. Bude mi bohatě stačit, když se budu moct trochu ohřát. Ve smečce zůstat nemůžu," řekl jsem prostě a dál to nerozváděl. Jenže to vypadalo, že se Wolfganie o překot snaží vymyslet cokoliv dalšího. "To je... v pořádku," zakroutil jsem v rozpacích hlavou a nějak jsem to nechápal. Málokdy byli smečkoví vlci k uprášenému tulákovi jako já takhle přívětiví. A to i když jsem někomu z nich pomohl. Možná to tady bylo jiné. "Děkuju." Netoužil jsem si povídat s alfou, ale nejspíš se tomu nevyhnu. Krom toho to nejspíš bylo v pořádku. Nevypadalo to, že by mě chtěli vyhnat. Trochu jsem se uklidnil. Třeba mi vážně dají i kus žvance. Ne, že bych je chtěl vyžírat, ale... měl jsem hlad. To se nedalo popřít.
Wolfganie naopak vzápětí poněkud zpanikařila, že musí k hranicím. "Jasně," odsouhlasil jsem, že Islin doprovodím, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšela. Vběhla do jeskyně, pak vyběhla ven a byla fuč. "Oukej?" zamumlal jsem si pro sebe a koukl na Islin, která ležela na zemi a zdálo se, že se ani nehne. "Můžu tě zas podepřít," nabídl jsem jí, na nějaké kožešině se jí bude určitě ležet líp. "Nebo můžu zkusit jít tam," kývl jsem hlavou k jeskyni, odkud se ozývaly hlasy, "a přivést tu... Mabel. Ve dvou bychom tě asi zvládli přemístit líp." Štvalo mě, jak jsem byl nepřipravený na cokoliv. To se muselo změnit. Potřeboval jsem nějaké vlastní místo. Ale všeho do času.

32, 1

V chodbě jeskyně rozhodně bylo mnohem příjemněji, než venku. Ani nevadilo, že tu trochu táhne. Aspoň už jsme se nemuseli klepat zimou jako dva ratlíci. Jen jsem ledabyle máchl tlapou, když si Islin chtěla lehnout. Vážně jsem nelpěl na takových nepodstatných blbostech. Sám jsem pořád postával a chvílemi nakukoval hlouběji do jeskyně, jestli už někdo nejde. Byl jsem z toho nervózní. Věděl jsem, že bych tady neměl být, i když jsem byl vážně rád, že se mi sem podařilo vecpat aspoň na chvilku.
Islin se naštěstí začala vyptávat na bylinky, což mě trochu rozptýlilo. Popis "žluté kvítky" sice nebyl zrovna moc konkrétní, ale protože to bylo v močálech, nějaký nápad jsem měl. "Na vlhkém místě to mohly být blatouchy. Jsou trochu jedovatý, takže na vnitřní užití se moc nehodí, ale dají se použít na vyrážky." Další Islinino pozorování bylo o něco zapeklitější. "No, takových rostlin je víc. Nejmrňavější jsou sedmikrásky, ty mívají i růžové okraje kvítků. Pak je heřmánek, ten je vyšší, má takový střapatý úzký lístky a na jedné rostlině je těch květů několik. To je hodně užitečná léčivka na spoustu věcí. Hodně se podobá rmenu, kterej je celkem k ničemu, ale dá se to poznat podle vůně. A pak je takováhle bílá se žlutým středem ještě kopretina, ta má z nich všech květ asi největší, je dost vysoká a taky se dá využít na leccos." Do detailů jsem zatím nezabíhal, přišlo mi, že jsem toho na Islin naráz vychrlil zatím dost.
Stejně na to asi nebyl čas. Islin mi nejdřív sdělila, že tu mají i sochu. "Co? Jako z kamene?" nechápal jsem. Kdo by se s tím chtěl kutat? Asi to zas bude magie, pomyslel jsem si trochu kysele, ale dál už jsme se nedostali, protože se z jeskyně vynořila vlčice. "Zdravím," zamumlal jsem pozdrav a mrkl přes rameno, jestli je ústupová cesta případně pořád volná. Vlčice se ale nejdřív věnovala Islin, než se zaměřila na mě. Byla to beta jménem Wolfganie. "Jo," odpověděl jsem prostě na otázku. Islin se naštěstí rozhodla to vysvětlit trochu víc. "Tak to bylo," kývl jsem. "Snad nevadí, že vám tu... kradu teplo. Nejsem moc zimní tvor. Ale jak řekla Islin, jsem bylinkář, takže... až sleze sníh, budu schopný se vám odvděčit. Teda. Pokud byste nebyli radši, kdybych rovnou vypadnul." Trochu jsem se kousl do jazyka. Přišlo mi, že jsem to nepodal zrovna nejlíp, ale se slovy mi to nikdy nešlo. Nebyl jsem mluvka.

31, 2
//les

Cesta skrze les nebyla žádná procházka růžovým sadem. Mráz už mě unavoval a podpírat Islin taky nebyla zrovna žádná sranda. Rozhodně jsem nebyl v té nejlepší kondici, po dlouhém strádání v poušti a několika týdnech zimy tady, během kterých jsem se jen tak mrcasil od ničeho k ničemu, dokud jsem nenarazil na tuhle vlčici. Asi jsem jí docela dlužil. Víc, než pár lístků jitrocele. Musel jsem si nad tím povzdechnout. Nerad jsem byl něčí dlužník, nerad jsem si nechával pomáhat, ale co mi zbývalo. "Jo, to bych mohl," odsouhlasil jsem polohlasem. Islin taky mluvila potichu a bylo to jaksi nakažlivé. "Bylo by lepší, kdyby ses na ty kytky mohla podívat na vlastní oči, ale říct ti o nich můžu i tak. Co tě zajímá?" zjišťoval jsem, kde začít. Docela rád bych o bylinkách začal mluvit, tím bychom se aspoň vyhnuli jiným tématům, která mohla být o dost nepříjemnější.
Brzy jsme ale dorazili do jeskyně. Až se mi cukal čenich, kolik pachů jsem cítil kolem. Bylo to... intenzivní. "Proboha, kolik tu těch vlků je?" zamrmlal jsem si pod vousy. Dalo se to čekat. Byla to přece smečka. I tak jsem z toho byl úplně v křeči. Rozhodně jsem nemínil pokračovat hlouběji do jeskyně, abych se nechal zahnat do rohu bez možnosti útěku. Už jsem se nadechoval, že to Islin řeknu, ale i ona chtěla naštěstí zastavit už v chodbě. Sedla si na zem, ale já zůstal stát. Kdyby se něco podělalo, byl jsem připravený okamžitě začít utíkat. Rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, co inteligentního říct. Nic moc mě ale nenapadalo. "Máte to tu pěkný," vypadlo ze mě nakonec. Užíval jsem si relativního tepla v chobě, rozhodně tu bylo lépe, než venku, i když s průvanem. Hodlal jsem si to patřičně vychutnat, protože jsem nevěděl, jak dlouho mi to bude dovoleno.

Islin se mi nejdřív culila, jako bych byl hlupák, pak se zase mračila... no - jako bych byl hlupák. Ale já si vážně byl jistý, že jsem jitrocel nedokázal nechat vyrůst svou vlastní silou. To bych snad přece poznal. "Nebo ho nějaká víla vytáhla ze země," prohlásil jsem zcela neutrálním tónem, až nebylo poznat, jestli to vlastně myslím vážně nebo ne. Nemyslel. Na víly jsem zrovna nevěřil, i když na kouzla ano. Ta jsem aspoň někdy viděl na vlastní oči, narozdíl od nadpřirozených bytostí, ač popravdě moje představy o tom, co je a není reálné, začínaly být trochu nahlodané.
S vílami jsem si ale starost nedělal. Spíš jsem si ji dělal s tím strašným mrazem. Čím víc foukalo, tím horší to bylo, za chvíli už jsem se vytrvale klepal jako ratlík. Fakt doufám, že to odstůňu. Nemocný bylinkář, to by mě ta smečka, u které jsem šel žebrat o schovávačku, než se přeženou nejhorší mrazy, určitě pochválila a ještě poplácala po zádech. Všichni stejně dávno zalezli někam do děr a ani netušili, že tu my dva sedíme a umrzají nám zadnice. Islin se ale rozhodla, že má toho právě tak dost a začala se zvedat na nohy. Vypadalo to, že na výše postavené už dál nečekáme. "Jasný," zabručel jsem a nechal ji, aby se o mě opřela. Byl jsem sice taková za groš kudla, ale trochu jsem jí snad pomoct mohl. Jen ať si to užije, než mě alfy roztrhaj na kusy, pomyslel jsem si hořce, zatímco jsme se plahočili skrze les. Nelíbilo se mi, kam mířím, ale copak jsem měl na výběr? S vlky se aspoň dalo smlouvat. S mrazem ne.

//Skalisko

Regis a Monte kdysi ve šťastnějších časech

Prosím o oblázky, kytky a křišťály

Byl jsem tiše, ale rázně okřiknut, že to nejsou žádné výmluvy. Nechtěl jsem se hádat, ale trochu jsem vytrčil bradu. "No dobře, ale-" Vlastně jsem nevěděl, co ale. Jen mě dráždilo, že Islin to všechno tak rychle svedla na kouzla. Možná to bylo tím, že jsem na to prostě nebyl zvyklý a ona tu už nějaký čas, možná celý život, žila a divné jí to nepřišlo. Já bych raději věděl, proč a jak se tohle děje. Kdo nebo co přimělo ten jitrocel vyrůst? Sama matka příroda? "Je to... užitečné. Asi by mi to připadalo hezčí, kdybych to trochu víc chápal," řekl jsem po chvíli přemýšlení. Takhle jsem k tomu jevu byl značně nedůvěřivý, ale jitrocel nezmizel a ani mě nekousnul. Třeba ty pochyby nebyly na místě. "Myslím, že bych si všiml, kdybych tu kytku udělal já," namítl jsem. Vždycky, když jsem chtěl udělat cokoliv s magií, musel jsem se soustředit, div mi mozek nevytekl ušima a stejně nejlepší, co jsem kdy svedl, byla extrémně odrbaná iluze kamene nebo trsu trávy. Poroučet rostlinám? To bych si moc přál, ale věděl jsem, že to není něco, co by bylo v mé moci.
Na moje "proč" Islin nereagovala. Jen jsem škubl rameny, jako vzdorné vlče, co se pořád dokolečka ptá "a proč, a proč, a proč," dokud mu dospělí nepřestanou odpovídat. Chtěl jsem jenom pochopit, kam jsem se to dostal. Cítil jsem se jako Alenka v říši divů, akorát že jsem asi byl moc málo praštěný, než abych to byl schopný tak snadno přijmout. Radši jsem se soustředil na Islininy tlapky. Když už nic, bylinky aspoň fungovaly stejně všude. Aspoň jsem v to doufal. Polehávat tady ale z dlouhodobějšího hlediska nejspíš nebylo nejlepší. Kolem začínal výt vítr a i když se lámal o stromy, když ke mně nějaký poryv pronikl, pěkně mi zadrkotaly zuby. I Islin se otřásala. "Myslíš, že o nás někdo ví?" zeptal jsem se trochu neochotně. Moc jsem se nechtěl s někým dalším bavit, ale přestávalo se mi líbit tady postávat a mrznout.

Pustili jsme se tedy do toho. Ovšem nebylo to tak snadné, jak bych očekával. Líně tekoucí mělká řeka asi nepředstavovala velkou hrozbu utopením ani pro nás dva, kteří jsme se kolem vodních toků nikdy moc nepohybovali, ale ulovit rybu, to už byla jiná. Ani jednomu z nás nechyběla obratnost, ovšem tohle si vyžadovalo dovednosti, které jsme se zkrátka neměli kde naučit.
Tak, jak už to bylo zvykem, první se do toho vrhl bratr. Ryba vykoukla mezi kameny a Sane po ní skočil. Letící kapky vody musely zasáhnout všechny v okruhu deseti metrů (takže hlavně mě, protože nikdo jiný s námi nebyl), ale i když to byl vážně působivý skok, ryba zmizela, než se k ní bratr vůbec dostal blízko. Ovšem tak snadno jsme to nemohli vzdát. Trpělivost nám sice docházela, ale zkoušeli jsme to znovu a znovu, různými způsoby, dokud jsme nebyli úplně mokří, rozčilení a nezačínal nás zmáhat hlad a únava.
"A já se na to můžu vykašlat," kopl Sane do řeky kámen, který tam šplouchnul a pak se rozhostilo úplné ticho. Otrávený bratr sebou plácl několik metrů od břehu zády k řece a trochu trucoval. Lehl jsem si na břeh, jen kousek od vody, čekal, až ho to přejde a sledoval komáry, kteří kroužili nad hladinou. Už se začínal snášet večer a hmyz lítal těsně nad vodou, ryby chvílemi vyskakovaly z vody a chňapaly po něm. Mírně hypnotizovaně jsem to sledoval, vlastně ani nevím, kdy jsem vstal a postavil se nad vodu, ale když další ryba vyskočila - chňap! Pocítil jsem, že ztrácím rovnováhu, a spadl jsem do řeky, v tlamě jsem ale cosi svíral. Lesklou, kluzkou rybu. Ulovil jsem ji!

//prosím mušličky c:

Mračil jsem se na jitrocel, jako bych čekal, že ho tím přiměju zalézt zpátky do země, ačkoliv to bylo vlastně to poslední, co bych od něj chtěl. Jenže tady správně neměl být, svěží jako v plném rozpuku, když mrzlo, až praštělo a dávno mělo být po něm. Islin se naopak smála a byla s tím rychle hotová. "Jo tak. Takže magie je vlastně taková výmluva pro všechno," zaškubala mi špička ocasu. Cokoliv divného se stane - magie. Boží. "Ale proč se to stalo? Není ti to divný?" Nevypadalo to tak. Zdálo se, že Islin nic podivného nepřijde. Sem nezapadnu. Trochu jsem si povzdechl a radši se soustředil na jitrocel, který neměl existovat.
"No, když už tu je..." pokrčil jsem rameny. Tomuhle jsem aspoň rozuměl a zase jsem na chvíli věděl, co dělat. "Ukaž ty tlapy. Tohle bude lepší, než kůra z dubu." S jitrocelem to bylo snadné. Stačilo jen nalámat jeho lístky, nemuselo se dělat nic speciálního - čerstvá šťáva v nich urychlovala hojení a bránila infekci. A tak jsem přesně to taky udělal. Otrhal jsem celý ten trs lístků a snažil se je moc neposlintat. Tlapou jsem je pak trochu požmoulal na kameni, ze kterého jsem narychlo ometl sníh. Neměl jsem jich moc, ale na každou z Islininých tlapek vyšla aspoň troška. "Chvíli si je tam nech," instruoval jsem ji stručně, když jsem jí zmuchlaný jitrocel opatrně přemístil na bolavá místa. "Mělo by to pomoct."

Islin se mi zdála jaksi zasněná nebo možná prostě myšlenkami mimo. Kdoví, jestli vůbec poslouchala, co jí říkám. Moc na tom ale nezáleželo, protože jsem stejně momentálně z tlamy nevypouštěl nic zásadního. Jen obyčejná slova co měla zaplácnout zimní ticho kolem. Její tiché vytí k nám nikoho okamžitě nepřilákalo, takže jsme dál zůstávali o samotě. Moc mi to nevadilo. Aspoň jsem měl chvilku na to se rozkoukat a třeba i najít nějaký ten dub... kdyby tu tedy byly alespoň nějaké stromy, které nejsou úplně prastaré. Navíc docela hodně jich bylo jehličnatých.
Chodil jsem kolem v blízkém okruhu a rozhlížel se, zatímco Islin kroutila hlavou vleže. Bylo mi jasné, že nic vhodného takhle blízko nám nenajdu, ale aspoň jsem se měl čím zabavit a nemusel jsem přemýšlet, kam se koukat, co říkat a jak sedět nebo stát, takže jsem to trochu protahoval, i když to byla zbytečnost. Dokud tedy Islin neřekla, že neví, jak takový dub vypadá. "To se pak hledá dost blbě, no," utrousil jsem a zastavil se naproti ní. "Když jsou starší, jsou to dost veliké košaté stromy. Rostou na nich žaludy a jejich listy mají takové vlnité okraje. Třeba támhleto je dub," bodl jsem tlapou rázně směrem k jednomu ze stromů, kterému se navzdory zimnímu období držely na větvích zbytky suchého hnědého listí, co spadne až na jaře. "Ale já bych potřeboval nějaký mladý. Takže-"
Uťal jsem se v půli věty a zůstal zírat na zelené špičičky listů, které jen tak tak vykukovaly ze sněhu u Islininy tlapy. "Co to k čertu," zamumlal jsem si pod vousy, přišel blíž a opatrně z okolí lístků odhrábl sníh, jako bych čekal, že mě kousnou. Byl to jitrocel. Vůbec nevypadal zmrzlý nebo zvadlý, zdál se čerstvý, jako by právě vypučel ze země. Bylo to vlastně přesně to, co jsem potřeboval - nebo spíš co potřebovala Islin. Ale jakto? Zvedl jsem pomalu oči ke tváři vlčice, přičemž na té mé byl naprosto kamenný výraz: "Tohle tu je taky normální? Bylinky uprostřed zimy jako v té pohádce?"

//Liliový palouk

Netrvalo dlouho a konečně jsme vstoupili pod stromy lesa. Nebylo tu o moc tepleji, ale aspoň tolik neprofukovalo, jako na otevřené pláni. Rozhlédl jsem se kolem. Stromy tu rostly nahusto a byly propletené, jako jsem to asi ještě nikdy neviděl. "Mhm," zabručel jsem pouze v odpověď na Islinino přivítání ve smečkovém lese. Bylo cítit, že to je území obývané mnoha vlky a i přesto, že jsem sem byl pozván, cítil jsem se z toho nesvůj. "Díky za radu," odpověděl jsem vlčici poněkud suše. "To je asi stejné všude. I když s kouzly je to pro ty se špatnými úmysly ještě snazší." Mohl jsem se sám sebe pořád dokola ptát, kam jsem se to proboha dostal, ale stejně to k ničemu nevedlo. Budu muset sám zjistit, co tohle všechno vlastně znamená.
Islin zavyla, avšak byl to takový tichý zvuk, až jsem pochyboval, jestli ho někdo vůbec uslyší. Ale nedoplnil jsem ji. Netoužil jsem na sebe moc upozorňovat. Zalezli jsme kousek do lesa a tam se zastavili, aspoň trochu chránění před chladem a mrazem. "Jo. Určitě to někdo bude chtít vědět." Neplánoval jsem jen tak nakráčet do jejich jeskyně a tam se rozvalovat. Islin nejspíš nepatřila k vlkům, kteří by byli nějak vysoce postavení a mohli o tomhle rozhodovat. "Zatím se můžu podívat po té dubové kůře," navrhl jsem, ale jak jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem samé staré stomy. Potřeboval jsem nějaký mladší. Nejvíc jsem asi potřeboval, aby nebyla zima. Hlavou mi toužebně vířily živoucí představy bylin, které by se v téhle situaci hodily. Bloudil jsem očima po stromech a tak jsem si ani nevšiml pár lístků jitrocele, jejichž špičky prorazily sněhem kousíček od Islininých nohou.

//Červená řeka přes Ohnivé jezero

Nic dalšího o zmrzkách jsem se už nedozvěděla a naštěstí jsem ani žádné neviděl, musel jsem však pořád přemýšlet o tom, jaké další divné zvíře by se tady na mě mohlo vrhnout, aniž bych cokoliv tušil. "To je daleko. Za mořem," opáčil jsem prostě. Zabíhat do detailů mi přišlo zbytečné. Stejně nebylo pravděpodobné, že by mou rodnou zem Islin znala. "Magii jsme tam měli taky, ale nic... no, nic takového, jako jsi mi předvedla." I pár hodných vlků tam bylo, stejně jako odporných parchantů a všechno mezi tím. Hádal jsem, že to je stejné asi všude.
S příchodem rána jako by ještě přituhlo, řeka, která ještě před pár dny volně proudila, teď byla pokrytá vrstvou ledu. Byl jsem rád, že jdeme a trochu si tak rozproudíme krev, ale i tak jsem se chvílemi klepal jako ratlík. Tohle nebylo nic pro mě. Islin moje obavy nevystihla zcela přesně, ale nenacházel jsem v sobě vůli ji opravovat. Stejně bych to nedokázal vyjádřit správně. "Jo, asi něco takovýho," vydechl jsem. Slibovala, že mě nevyženou, že bych se jim třeba mohl i hodit. Někoho něco naučit. To bych rád, napadlo mě a napjatý uzel nervů v mých útrobách se trochu uvolnil. "To bych zkusit mohl," připustil jsem. "Udělám, co půjde," zopakoval jsem znovu. Nenapadalo mě, jak jinak vyjádřit vděk nad tím, že mě Islin bere s sebou, protože jinak bych nepochybně brzo někde zmrznul, sám a zapomenutý, jak tomu možná mělo být. Snad kdybych jí to přímo řekl, ale i tahle slova mi unikala. Bylo to zatraceně podivné setkání. A kdoví, co mě ještě čeká v té smečce - nejspíš plné kouzelníků a vlků, kteří ví milionkrát víc než já o všech nástrahách, co na tomhle divném místě číhají. Neměl jsem nejmenší pochyby o tom, že tam budu za blbce. Na to jsem se mohl spolehnout vždy.

//Sarumen

//Hrušňový sad přes Ronherský potok

Nenapadal mě jediný důvod, proč bych k tomu někdy v budoucnu měl dávat Islin souhlas, ale mlčel jsem. Už jsem o tom nechtěl dál mluvit, nejradši bych na celou záležitost zapomněl. Jenže mi samozřejmě pořád vrtala v hlavě. Kde se všechny ty věci naučila? Jak? Kam jsem se to vůbec dostal? Ta poslední otázka mě hryzla ještě hlouběji, když se Islin velmi detailně rozpovídala o oněch zmrzkách a ještě se přitom tvářila, jako že bych je rozhodně měl znát. "Uhm. Ty jsme doma neměli," zamumlal jsem a nenápadně se rozhlédl kolem, jestli už si to k nám nějací zimní brouci nemíří. "Asi se dá počítat s tím, že to tady bude jiné," dodal jsem spíš už jen tak pro sebe. Naplavené dřevo mě přes moře odneslo pěkný kus. Vypadalo to tu podobně, jako místa, která jsem znal, ale mohlo to tu být úplně jiné. A taky asi bylo. "Takže tu máte zimní brouky a kouzelníky. Bezva," prohlásil jsem suše bez jediné kapičky nadšení. Co mě ještě čekalo?
Podle všeho nejprve smečka. Jestli Islin poslouchala, co jí říkám, pak se zdálo, že to úplně moc nevnímá. "Udělám, co půjde," opáčil jsem úsečně. "I kdyby chtěl někdo jiný, ale-" Nevěděl jsem, jak pokračovat, slova se mi už zase lepila v hrdle jako smůla ze stromu. Jak jsem jí to měl vysvětlit? Neměl jsem ani v nejmenším v úmyslu v té smečce zůstat a měl jsem pochybnosti o tom, zda se dokážu patřičně odměnit. Krom toho nebyla nejmenší šance, že bych tam zapadl. Nedokázal jsem zapadnout nikdy nikam kromě té jedné jediné jeskyně v kopcích, která teď byla prázdná a opuštěná a kam jsem se už nikdy nemohl vrátit. Islin ze mě nejspíš bude mít jen problémy. Jenže jsem to nedokázal zformulovat do slov, takže jsem radši mlčel.

//Liliový palouk přes Ohnivé jezero