Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí plácek přes Jezevčí les

Opustil jsem to zvláštní místo a pořád ještě trochu popotahoval. Těžko se mi bránilo slzám, když jsem byl takhle unavený. Zabrat dostal můj mozek i mé tělo, po té proměně v daňka (pořád jsem nemohl uvěřit, že se to vážně stalo) jsem byl celý rozlámaný. Opravdu jsem právě mluvil s Heronem? Muselo to tak být... Odepsal bych to celé jako šílený sen, ale brašnička na mém boku potvrzovala, že se to všechno stalo. Potřásl jsem hlavou a opět si otřel oči, které už mě pálily nejen od slz, ale i únavou. Byl jsem zralý jít si lehnout a pořádně se prospat, jinak budu fňukat až do večera jako nějaké přetažené vlče. Jenže tak to prostě bylo. Teď jsem myslel na Monteho někde v lese daleko, daleko odtud a na Heronova slova... Pořád se neuzdravil a nejspíš ani nikdy neuzdraví. Ale někde v hloubi duše si možná pamatoval. Já si budu pamatovat za nás za oba, slíbil jsem mu v duchu a přidal trochu do kroku, jak jen jsem se ve svém vyřízeném stavu dovedl přimět. Už abych byl doma.

//Úkryt přes Klimbavý les

//Jezevčí hájek

Následoval jsem šedivé zvíře znaveně, ale bez protestů. Prožíval jsem extrémně podivný den a tak jsem se zkrátka odevzdal do tlap osudu - nebo mluvícího jezevce, to už bylo fuk. Říkal, že na mě někdo čeká, takže jsem vyhlížel vlky, ale nikoho jsem neviděl ani necítil. "Tam," pokynul mi tmavou tlapkou nakonec. "Na tom paloučku mezi stromy." "Tak jo," zamumlal jsem a zamířil tam. Nejraději bych se vrátil do své nory a pořádně se vyspal, cítil jsem se, jako by mě něco pořádně požvýkalo. Ale už jsem se jednou rozhodl, že se se svými halucinacemi nebudu přít, tak jsem se toho také držel.
Na mýtině vytrvalé jarní mrholení ustalo, u země se však držel řídký mlžný opar. Z oné mlhy se začala vynořovat vlčí silueta. Přimhouřil jsem oči a zalapal po dechu. Pomyslel bych si, že už se dnes ničemu nepodivím, ale to jsem se velice pletl. Nebýt té typické kresby na tváři s lysinkou trochu nakřivo, snad bych ho ani nepoznal. "...Heron?" vydechl jsem. Vlk, který stál přede mnou, vypadal nejméně o deset let mladší, než když jsem ho prvně spatřil. Žádný křehoučký stařeček jako věchýtek - tohle byl vlk v nejlepších letech, s lesklým kožichem a silným tělem zářícím zdravím. Zaraženě jsem si uvědomil, že Monteho dědeček býval v mládí opravdu fešák a rychle jsem tu myšlenku zatlačil pokud možno někam hodně daleko. Na tohle jsem teď vážně myslet nepotřeboval. Krom toho, připomněl jsem si, je tohle všechno výplod mojí fantazie. Jenže to působilo tak reálně?
Heron se zasmál a kývl hlavou. "To je dost, že se taky někdy přijdeš za starým vlkem podívat." "No... kdybych věděl, že to je možnost, nejspíš bych přišel dřív," zavrtěl jsem hlavou a pomalu se posadil. Hrozilo, že se pode mnou tlapy opět podlomí. "Navíc už nevypadáš moc jako starý vlk," dodal jsem. "Jistěže ne. Už nejsem starý, jsem mrtvý." Trochu jsem sebou škubl. Heron nikdy nechodil kolem horké kaše.
"Ty vypadáš dost děsně. Stalo se něco?" Málem jsem se rozesmál, ale povedlo se mi to zabublání hluboko v hrdle potlačit. "Ne, samozřejmě, že ne. Všechno je v nejlepším pořádku. Jen si nějaká část mého mozku asi myslí, že jsem daněk, takže už je nemůžu lovit a ještě se chovám jako oni, napásl jsem se na paloučku dosyta trávy a potom mě mluvící jezevec zavedl za duchem mého mrtvého učitele. Co je na tom nenormálního?" Teď už jsem se zasmál, poněkud hystericky.
Heron přišel blíž a tlapou mě poplácal po zádech. "Je toho na tebe dost. To se dá pochopit. Ale musíš se trochu vzchopit, Regisi. Na daňka sis nehrál, to se doopravdy stálo - viděl jsem tě, jak si hopkáš. Byl jsi celkem rozkošný," řekl se smíchem. Zíral jsem na něj s pootevřenou tlamou. "Ale-" "Žádné ale. Teď žiješ v zemi magie. Měl by se s to pokusit využít, a taky dát svojí snaze nějaký směr. Už sis našel domov, že ano? Tu hezkou noru." "J-jo, ale-" "Takže už ses rozhodl, že se tu usadíš. A určitě už taky víš, co tu chceš dělat. Že?"
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Heron mě tedy nešetřil. Sypal to na mě jedno za druhým, až mi bylo jasné, že asi máme jen omezený čas. "Přemýšlel jsem o tom," přiznal jsem. "Chtěl bych... pokračovat v tom, co jsi mě učil. Ty a Monte. Dál být léčitelem, ale když teď budu moct žít na jednom místě, budu mít i lepší možnosti. Možná by ta nora mohla být něčím, jako bývala tvoje jeskyně v kopcích," svěřil jsem se starému vlku se svým snem. Konečně jsem to mohl někomu říct. Heron se usmál. "Myslel jsem si to, a jsem rád. V tom případě pro tebe něco mám, co ti snad tvou práci usnadní." Mlha kolem mne najednou zhoustla a když se opět rozptýlila, cítil jsem cosi kolem svých boků. Ohlédl jsem se a spatřil na svém boku jakýsi váček? "Co je to?" "To je, drahý Regisi, brašnička. Můžeš do ní dávat, co tě napadne. A kdo ví, možná je taky trochu kouzlená? Až bude chtít, svoje tajemství ti určitě vyjeví." Heron na mě mrkl a já svou novou brašničku očichával a prohlížel. Mohlo to určitě být praktické. Vypadalo to, že bylinek se tam vejde až až, stejně jako jiných věcí. "Děkuju!" řekl jsem vděčně. "Je skvělá."
"Užívej ji dobře. A teď, i když nerad, se s tebou musím rozloučit-" "Počkej," skočil jsem mu zrpudka do řeči a trochu se hned zastyděl, ale prostě jsem musel. Heron se trochu zarazil, ale ztichl a čekal. "Počkej. Než půjdeš... Nevíš, jak se má Monte?" Výraz starého vlka se změnil, jeho pohled změkl a v očích jsem mu spatřil... snad soucit? "Monte je doma se svou rodinou. Má se dobře, jak jen to v rámci možností jde." V rámci možností. "Takže je pořád-?" Heron přikývl a když jsem sklopil hlavu, šťouchl mne čenichem do tváře. "Je mi líto, jak to dopadlo. Nepřísluší mi říkat, co se Montemu stalo, ale udělal jsi pro něj všechno, co jsi mohl. Je v bezpečí a spokojený jen díky tobě. Možná si nepamatuje tvoji tvář ani co jste spolu prožili, ale věřím, že někde v hloubi duše si pamatuje na vaši lásku. Že ho hřeje za chladných nocí." Ztěžka jsem polkl, ale nedokázal jsem nic říct, protože jsem měl náhle příliš stažené hrdlo. Heronovy tlapy, ke kterým jsem hleděl, začaly blednout. "Už nemohu déle zůstat. Sbohem, Regisi. Hodně štěstí."
Zůstal jsem sedět se svěšenou hlavou a polykal slzy, dokud mě jezevec nezatahal za ocas a já se plouživým tempem neodebral z lesa pryč. Monte je v bezpečí. Je v pořádku, opakoval jsem si a otřel si vlhké oči. Byl v bezpečí, ale mě pořád tolik chyběl. Jak jsem to měl všechno zvládnout sám?

//Vřesový palouk přes Jezevčí les

//Klimbavý les přes Vřesový palouk

Opatrně jsem našlapoval, pod kopýtky mi nekřupla ani větvička. Ostatní jsem ale nikde neviděl, už jsem je ani necítil. Šel jsem špatným směrem? Ale však oni se objeví... Ukusoval jsem stébla čerstvé jarní trávy a přitom stále dával pozor, jestli se Šelma nevrací. Mohl to být trik. Věděl jsem, jak vychytralé šelmy mohou být. Žádná by se nezdráhala vrhnout se mi po krku. Až na tu, kterou jsem právě potkal. Ta nezaútočila. A já taky ne, i když jsem chtěl. To ten divný hlas. Něco se mnou bylo v nepořádku, ale snad to brzy přejde.
Co nožka nožku mine jsem přecházel palouček a pokojně se pásl, až mě nakonec obklopily stromy nového lesa. Tenhle byl cítit jinak a příliš se mi to nelíbilo. Zvedl jsem hlavu a odfrkl si. Jezevci, napověděl ten divný hlas, který byl v mé hlavě, ale určitě nebyl můj. Jsou to jezevci, co se to děje, proč- Soustředil jsem se na toho cizince uvnitř mne samotného. Musel jsem se ho nějak zbavit, musím se vrátit do normálu, protože takhle to nešlo, já přece nejsem žádný daněk, jsem vlk, vlk, vlk-

Nepříjemný pocit v celém těle se vrátil. Tentokrát jako bych se celý scvrkával. Tlapy - už ne kopýtka - se pode mnou najednou podlomily a praštil jsem sebou na zem. Byl jsem celý rozlámaný, unavený a totálně zmatený. Nebylo mi dobře, v břiše mě strašně tlačilo. "Co se to kur-" Nedořekl jsem. Místo toho jsem vykulil oči a vyzvracel si k nohám pořádnou kupku trávy. Tupě jsem na ni zíral. Jako bych něco takového ještě nikdy neviděl. "Skončil jsi?" ozval se opodál cizí hlas. Zvedl jsem uslzené oči a nenašel v sobě sílu k dalšímu šoku, když jsem spatřil, že ten, kdo na mě mluví, je jezevec. "Výborně. Pojď se mnou, už na tebe čeká." Byl jsem tak mimo, že jsem ani neprotestoval, zvedl jsem se na roztřesené nohy a s pachutí pastviny stále ještě v tlamě zvíře následoval jako poslušný pejsek. Říkal jsem si, že mi nejspíš přeskočilo a hádat se se svými halucinacemi by k ničemu nevedlo.

//Jezevčí plácek

Šelma zůstala, kde byla. Neútočila, ale ani neutíkala a strach nakonec zvítězil. Stádo už bylo dávno pryč, už jim stejně nemohla ublížit. Zbýval jsem tu jediný... a tak jsem se také pustil na útěk. Odběhl jsem mezi stromy a ohlédl se právě včas, abych viděl, jak se vlk otáčí na druhou stranu a míří pryč. Vztekle jsem si dupl kopýtkem a rozešel se lesním podrostem pryč. Musel jsem najít ostatní, protože na mě nečekali. Proč by také měli? Nejspíš si museli myslet, že jsem dávno sežraný... Ale nebyl jsem.
Co se to děje? Zase ten divný hlas v hlavě. Potřásl jsem jí, ale nemohl jsem se ho zbavit. Nutil mě přemýšlet nad věcmi, nad kterými jsem přemýšlet nechtěl. Zastavil jsem se a důkladně se podrbal zadní nohou za uchem. Doufal jsem, že tím se toho cizince v hlavě zbavím. Nejspíš to fungovalo, protože zavládlo ticho. Pomalým krokem jsem se proplétal křovinami, dával pozor, abych nedělal sebemenší hluk. Ušiska se mi natáčela sem a tam a nozdry se lehce chvěly. Nikde však nebyla žádná známka nebezpečí. Vše bylo klidné, tiché... Šel jsem hledat své stádo.

//Jezevčí hájek přes Vřesový palouk

"Jo," prohlásil jsem impulsivně. Les nebyl můj. Jenom na tu díru v zemi jsem si dělal nároky. Ale bydlel jsem tady, rozhodl jsem se, že tohle místo bude můj domov a nechtěl jsem, aby se těm místním daňkům ubližovalo. "Jo, bydlím tady, takže jsem místním pánem," prskl jsem, i když to nebyla pravda. A pak... pak bylo všechno najednou velice divné. Moje mysl se přetvořila stejně jako moje tělo, až jsem to skoro ani vůbec nebyl já.
Šelma stála přede mnou bez náznaku strachu. Dokonce ani když jsem se po ní ohnal parožím. Jenže já strach měl. Strach a vztek. Znovu jsem zadupal, pohodil hlavou, ale zdálo se, že vlka nezaženu. Zbývalo jediné. Nabrat ho na paroží, dupat po něm, až to zakřupe- Ne! vynořila se odněkud myšlenka. Nemůžu! Překvapila mě. Nezněla jako moje. Zněla jako myšlenky... Šelmy? V mé hlavě? Sklopil jsem hlavu a pohlédl vlkovi do očí. Neútočil, což bylo ještě divnější, než to, že neutíkal. A ptal se, jestli se ho snažím zastrašit. Rozuměl jsem mu, samozřejmě, a on chápal mé umysly - samozřejmě, jenže si z nich vůbec nic nedělal. Pokývl jsem rozhodně hlavou a chystal se vyrazit proti němu, když tam jen tak hloupě stál, ale v tu chvíli tomu ta druhá síla v mojí hlavě udělala opět přítrž. Podrážděně jsem frkl, otočil se a rozklusal se mezi stromy. Nemohl jsem tu být s tou Šelmou, když jsem se jí nemohl ani bránit!

Mitsurugi se rozhodl, že jíst prostě nebude. Pokrčil jsem rameny a přitáhl si zbytek zajíce k sobě, že ho tedy sním, aby nepřišel na zmar. Ale do jídla jsem se pustit nestačil, protože vlk se začal chystat k lovu daňků, což ve mně vyvolávalo větší a větší neklid. Nechápal jsem proč, ale přišlo mi to prostě velice špatné. Nemohl jsem to dopustit - a tak jsem zajistil, aby šedivák na půdě tohoto lesa žádného daňka zadávit nemohl.
Samozřejmě se mu to nelíbilo, celý se z toho naježil. Kdyby pohledy mohly vraždit, ležel bych už mrtvý na mechu. Jenže já už jsem toho měl taky celkem dost. Tak on za mnou přijde s podělaným zadkem, o čemž jsem neřekl ani slovo, vytlemenej jako sluníčko, hraje si na blbečka, já mu pomáhám lovit a on nejen že pohrdne tím blbým zajícem, ale ještě odmítá přijmout jednu jedinou hranici, kterou mám? Cítil jsem, že mi vstává srst na hřbetě. "V tomhle lese se daňci zabíjet nebudou a tečka," zavrčel jsem na něj. Trpělivostí jsem nikdy neoplýval. "Jestli se ti to nelíbí, můžeš klidně vypadnout." Ale Mitsu dál zvyšoval hlas, dál mluvil o daňcích jako o jídle... Chtěl jsem mu přikopnout zajíce a říct mu, že jídlo má tady, ovšem místo slov mi z tlamy vyšlo divné nevlčí zamručení.
Najednou jsem na vlka koukal z výšky, celé mé tělo bylo divné, cizí, místo tlap jsem šlapal po zemi kopýtky a na hlavě jsem vlekl cosi těžkého. Před Mitsurugim během pár krátných chvil stál místo zakrslého rezavého vlka vzrostlý daněk. Ani jsem si nestačil pořádně uvědomit, co se stalo a moje mysl jako by byla vržena někam stranou, vytěsněna myslí jinou.

Přede mnou stála Šelma. Tak blízko! Chtěl jsem utéct, ale věděl jsem, co tahle Šelma chtěla udělat. Chtěla ublížit stádu, a já nemohl dopustit, aby se to stalo. Trvalo mi jen krátkou chvíli, než jsem se rozkoukal, ale pak už bylo všechno jasné jako nikdy. Podrážděně jsem frknul, dupl varovně kopýtkem a rozehnal se proti Šelmě parožím. To by bylo, abych ji nezahnal na útěk!

Dojedl jsem svůj kus zajíce, ale Mitsurugi nevypadal, že má velkou chuť k jídlu. Nakonec se rozhodl mi celou kořist přenechat. Překvapilo mě to, naklopil jsem hlavu tázavě ke straně. "Fakt? Nemáš hlad?" Nechápal jsem to. Zima byla krutá, nebylo co do tlamy, a on radši přenechá svůj díl zajíce mě. "Bejt tebou si ho sním. Nebo to s tebou někde hlady švihne," doporučil jsem Mitsuovi a nechal jeho zbytek zajíce ležet, aby měl šanci si to důkladně rozmyslet.
Nápad s lovem daňků se mi... nelíbil. Ani trochu. Rychle jsem to zavrhl, ale Mitsu působil odhodlaně. Vypadal vlastně jinak, než před chvíli. Působil jinačím dojmem. "Byl bych radši, kdybys to nedělal," řekl jsem pevně, aniž bych věděl, že se na to chystám. I když mě ale překvapilo, co mi vyšlo z tlamy, stál jsem si za tím. Nechtěl jsem, aby Mitsurugi zdejší daňky lovil. Přišlo mi to nechutné, jako by navrhoval, že si nalovíme pár vlků. Což bylo samozřejmě absurdní, vůbec to nebylo to samé a nedávalo smysl, že mi to tak přijde, ale i když jsem tohle všechno věděl, stejně jsem chtěl Mitsurugiho - nabrat na rohy - zastavit. Proč mě napadlo to s těma rohama?
Zatřásl jsem hlavou. Šedý vlk se kasal, čumák mu šel nahoru a už vůbec nevypadal tak natvrdle vesele jako předtím. Větřil, evidentně se vážně chystal na lov. Dovedl by sám ulovit daňka? Normálně bych tomu nevěřil, ale tohle byl svět kouzel, jak mi ukázala Islin. Najednou jsem cítil lehký dotek něčeho, co jsem identifikoval jako paniku. Musel jsem - chránit stádo - něco udělat. Nevěděl jsem, co to do mě vjelo, ale prostě jsem musel. "Kšá! Kšá! Běžte, utečte, utečte!" vyskočil jsem a začal hulákat do lesa směrem, kterým Mitsurugi větřil. Ozval se šramot a praskání větviček, jak se daňci dali na útěk.

Naštěstí kanec Mitsuovi zadek nenatrhnul, takže jsem se nemusel strachovat. "Dobrý," kývl jsem a dodal: "Taky dík za pomoc. S tím lovem, myslim." I když výsledek společného snažení jsme si měli užít oba, takže bylo možná zbytečné Mitsuovi děkovat. Ale co já věděl o tom, co se sluší a co ne. Dali jsme se do jídla, Mitsurugi o kus později, než já - už jsem byl skoro po jídle, když s tím on konečně začal.
Trochu jsem si alespoň zaplnil žaludek a odpočinul si. Cítil jsem, jak se mi navracejí síly. Bylo to skvělé. Cítil jsem se o hodně líp. Kdo by řekl, jaký rozdíl udělá něco tak malého? Mitsu už byl také po jídle a začal nás horlivě chválit. Vypadalo to, že si ten lov užil mnohem víc, než se původně zdálo. "Uhm. Tak. Díky?" ošil jsem se opět v rozpacích nad jeho komplimenty, na které jsem nevěděl, jak reagovat. "Nejsem zas tak skvělý lovec. Ale dobře." Zamyslel jsem se. Nechtěl jsem šedého vodit do své nory, i když by mi mohl pomoct vyhrabávat přihrádky ve stěně. To byla moje práce a prozatím byla nora jenom moje místo, nic pro cizí oči. Nebylo to připravené. Proto jsem řekl: "No, v tomhle lese jsem cítil jen vysokou zvěř. Daňky, myslím. Třeba by se nám povedlo nějakého ulovit-" Ale když jsem pomyslel na to, jak morduju daňka a mám v tlamě jeho krev, ucítil jsem neskutečný odpor. Málem jsem zajíce zase vyhodil. "Eeeh. Nebo radši ne, fuj," zakroutil jsem odmítavě hlavou, ale nerozuměl jsem tomu. Co se změnilo? Co bylo na daňcích špatného? Cítil jsem jejich pachy tady kolem a to mi nevadilo. Sotva jsem ale pomyslel na to, že bych nějakého měl zabít a sníst... ne. Bylo to jako mentální blok.

//Kančí remízky

Mitsu tím asi nebyl úplně nadšený, ale dal se naštěstí taky na útěk, takže nám prase nenatrhlo zadky. Se zajícem v tlamě jsem běžel, až dokud jsem se neoctl pod stromy "mého" lesa. Divočák nás nepronásledoval, spokojil se zřejmě s tím, že nám pohrozil a vyhnal nás ze svého obýváku. "Uf," vydechl jsem si, když jsem pohodil zajíce na zem, sedl si na zadek a otočil se na Mitsurugiho. Snad si nemyslel, že se jen snažím zdrhnout s celou kořistí. Ale teď už snad bylo jasné, že ne. "Nekousl tě, že ne? Nemám je rád, tyhle bestie," zamručel jsem rozmrzele. Věděl jsem, že je to jen jejich přirozenost, ale divočáci byli prostě strašidelní.
Tady by nás ovšem obtěžovat neměli. Necítil jsem tu nic, kromě nějaké vysoké. A našeho zajíce, na kterého jsem už měl vážně chuť. Rozhodl jsem se ho rovnou rozdělit na dvě půlky, abysme jeden nekoukali na toho druhého, jak jí, to mi připadalo hrozně trapné. Chytl jsem ho do tlamy, tlapou ho částečně přišlápl k zemi a rozporcoval ho způsobem, který možná vypadal při pohledu zvenčí dost brutálně. Nešlo to totiž zase tak snadno, ale cokoliv, abych se vyhnul trapné situaci. Přikopl jsem pak k Mitsuovi půlku, která vypadala trochu větší. "Dobrou," popřál jsem mu a konečně se dal do jídla. Nebude to žádná hostina, ale lepší, než nic.

Potřásl jsem hlavou, Mitsurugi se tvářil tak nějak všelijak, ale jestli chtěl jít lovit kance, musel by to udělat beze mě. Svůj názor na tohle jsem vyjádřil jasně a hodlal jsem si za ním také stát. Naštěstí se vlk nehádal a přistoupil na lovení zajíce. "Můžem pak zkusit najít něco dalšího," nadhodil jsem, i když jsem nic moc slibovat nechtěl, kdoví, kolik zvěře vůbec kolem bude po tak kruté zimě?
Vyrazil jsem do křoví a vyhnat zajíce správným směrem se mi povedlo celkem snadno. Vyběhl jsem za ním, musel jsem se přitom prodírat houštinou, takže než jsem se dostal ven, měl jsem kožich plný větviček. Nebylo naštěstí potřeba žádného velkého zásahu. Mitsurugi se s ušákem vypořádal snadno, naštěstí nepřeháněl nebo si nevymýšlel, když říkal, že lovit dovede. Podařilo se to rychle, bez nějaké přehnané námahy. To se mi líbilo.
Doklusal jsem k němu a trochu se cestou pokusil vyklepat si z kožichu větvičky a nepořádek, i když jich tam pořád zůstalo dost zamotaných. "Dobrý," kývl jsem Mitsuovi uznale a když mě vyzval, abych se pustil do zajíce jako první, pokrčil jsem rameny. "Jak si přeješ." Proč ne? Sedl jsem si a už už se chtěl zakousnout do našeho úlovku, když se to ozvalo - funění, chrochtání, zvuk velkého zvířete, které se pohybuje křovím za našimi zády. "Ale ne tady! Tady nás asi nikdo nechce," byl jsem rázem na nohou, zajíce jsem čapl do tlamy a bez zaváhání jsem se rozběhl směrem k lesu, o kterém jsem už přemýšlel jako o "svém". Doufal jsem, že Mitsu bude taky prchat a nebude chtít pašíka skolit sám, když ho tak strašně toužil ochutnat. Já se radši ani moc neohlížel, prostě jsem prchal a vůbec se za to nestyděl. Kdo uteče, vyhraje.

//Klimbavý les

Mitsurugiho otázka mne donutila povytáhnout kůži nad očima. Po straně jsem na něj pohlédl. "Ne, dík. Rád bych, aby moje vnitřní orgány ještě chvíli vnitřními taky zůstaly." Věděl jsem, co dokážou kly divokých prasat a nic hezkého to vážně nebylo. Nebyl jsem natolik šílený, abych vysílený po zimě zkoušel udolat nějakého kance, ke všemu ještě s vlkem, kterého jsem skoro neznal a který dost možná neměl v hlavě pohromadě úplně všechna kolečka. Jeden zajíc pro dva vlky nebyla žádná hostina, ale hrozilo menší nebezpečí, že přitom některý z nás přijde k úhoně.
Vyrazili jsme pomalu směrem ke křovinám, ze kterých byl zaječí pach cítit. Mitsurugi se rozhodl, že se mu nechce zamotávat si trní do kožichu. Jo, jo. Starej dobrej Regis se může klidně proběhnout ostružinou, tomu už to neublíží, žejo, pomyslel jsem si poněkud hořce, ale bez nějakého hněvu směrem k šedivému. Konec konců, sám jsem mu dal na výběr. Navíc mi složil kompliment, na který jsem opět netušil, jak reagovat. Koukl jsem na svůj jemný, avšak rozčepýřený kožich, který neležel hezky uhlazený snad nikdy. Nemluvě o tom, že jsem začínal línat. "Eh. Ne. Nevadí," opáčil jsem tedy nepříliš oduševněle a radši zmizel v křoví, než budu dál uváděn do rozpaků. No tohle.
Plížil jsem se širokým obloukem, abych se dostal za zajíce, přitom jsem těkal očima kolem, jestli neuvidím nějakého divočáka, jak se na mě řítí s otevřenou tlamou. Plížit se tu bylo dost těžké, i když toho trní zase nebylo tolik. Spíš spousta nízkých křovin a větviček, které jen čekaly na to, až budou moct pod mou tlapou hezky nahlas zakřupat. Ale zajíce jsem nakonec opravdu našel. Seděl schoulený k zemi pod příkrovem holých větví a nejspíš doufal, že je neviditelný. Nebyl. Vyběhl jsem k němu a ušák vypálil. Spletitou houštinou se mu běželo lépe, než mě, takže okamžitě získal náskok. Mohl jsem jen doufat, že Mitsu je připravený a chytne ho.

Mitsu skákal rozčvachtaným sněhem jako kamzík, vůbec nic ho nemohlo zastavit. Každou chvíli bych čekal, že se mu pod nohy naplete nějaká větev nebo kámen a on si rozbije tlamu, ale nestalo se. Vypadalo to jako bezstarostná existence. Nejspíš mu prostě nic nevadilo. Ani to, že má špinavý zadek, ani to, že s takovouhle nejspíš nic neulovíme... prostě pohoda. Někdy bych to chtěl taky zažít, napadlo mě, ale nelíbilo se mi takhle přemýšlet, protože jsem moc dobře věděl, že když jeden přijde o rozum, zdaleka z toho vždycky nevyjde takhle dobře.
Naštěstí se mi ho podařilo usměrnit k tiššímu chování docela snadno. "Dobře, jen se ujišťuju," kývl jsem. Nasál jsem do čenichu okolní pachy ještě jednou. "Cítím tu zajíce. Ale taky divočáky, takže musíme dávat pozor a pokud možno odtud co nejrychleji vypadnout. Tamhle," naznačil jsem vlkovi směr, kterým by svoje větření měl ubírat, jestli chce zajíce taky cítit. "Bude se asi schovávat v tom křoví." Chvíli jsem zapřemýšlel. "Chceš ho vyhnat, nebo to mám udělat já a ty ho chytíš?" Bylo mi asi nakonec celkem jedno, jaká role mi připadne, hlavně, když na konci budeme mít co do tlamy.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

S každým dalším slovem jsem maličko více pochyboval o tom, že má mladík všech pět pohromadě, když mne začal nazývat úžasným a vychvaloval mě div ne do nebes, třebaže jsme se znali sotva chvilku. Vlastně jsme se neznali vůbec. Chvílemi se od něj navíc linul takový plíživý puch. Asi nebude úplně z těch nejbystřejších. Chudák. Nedovedl jsem se přimět k tomu, abych vlka odehnal, protože mi ho bylo trochu líto. I když to nejspíš znamenalo, že nebudu moct jít hledat svou druhou polovičku, po čemž jsem stále strašně toužil. Stále jsem si připadal tak sám. Ale nejdřív jsem musel zajistit, že neumřu hladem a teď to tedy vypadalo, že musím zabránit i tomu, aby stejný osud nepostihl šedivého mladíka se složitým jménem. "Však ona se nějaká zvěř objeví," mírnil jsem ho, zatímco jsem znepokojeně očekával, jestli se ty jeho nekoordinované pohyby nepromění v nějaký záchvat. "Mráz určitě trochu polevuje." Rozčvachtaný sníh pod tlapami toho byl neochvějným důkazem.
Zamířil jsem k jihu a Mitsurugi mi byl v patách, dál se radoval, poskakoval, hulákal a vůbec se choval spíš jako na výletě, než jako na lovu. Uměl vůbec lovit? Zatím mi přišlo, že si moc neuvědomuje, co je k tomu třeba. Tedy chovat se tiše. "Jasně. Ale jestli chceš něco ulovit, musíš být trochu potichu, jo?" řekl jsem mu polohlasem. Tady v okolí jsem už začínal nějaké pachy cítit. Zajíce, ale i cosi nebezpečnějšího. Divoká prasata. Divočáka jsem lovit nechtěl. Byl jsem po zimě zesláblý a kdoví, jestli jsem se v lovu mohl na Mitsurugiho spolehnout, nebo se mi bude jenom plést pod tlapy. "Zkusíme chytit zajíce." A i když to byla otázka, kterou jsem ho mohl urazit, protože to konec konců byl dospělý vlk, i když mladý, jaksi jsem jí nedovedl odolat, potřeboval jsem vědět, na čem jsme: "Umíš lovit?"

Vlk tak zářil a byl tolik nadšený, že mě našel, až jsem byl z toho nesvůj. Na takhle extrémní reakce jsem nebyl moc zvyklý. Většinou se se mnou vlci tak urputně kamarádit nechtěli, ale nejspíš jsem narazil na vážně hodně společenského jedince. "Jo, no, to... je asi štěstí," pokusil jsem se o křečovitý úsměv, připadal jsem si zvláštně a příliš jsem nevěděl, jak reagovat.
Proto byla vlastně docela úleva, když se vlk začal víc soustředit na jídlo a ne na mě. Byl jsem rád, že se hlavní vlna pozornosti upřela někam jinam. "Opravdu. Zatím jsem toho za tuhle zimu moc nenašel," pokrčil jsem rameny, kdyby mi Maple v Sarumenu nedala kousek divočáka, třeba bych už pošel hlady. I tohle bylo novým zdrojem nadšení pro šedivého mladíka. "Tak jo," v porovnání s jeho radostí jsem se cítil úplně prkenně. Není divu, že tě žádnej princ na bílý lani nechce. "Tak to můžem zkusit spolu. Jen je otázka, jestli v tom bude nějaký rozdíl." Protože když tu nic nebylo, moc nezáleželo na tom, jestli hledá jeden vlk nebo dva. Najdou pořád stejné nic.
"Já jsem Regis," představil jsem se Mitsurugimu a s čenichem u země jsem vykročil mezi stromy. Vlastně jsem asi taky rád pomáhal, akorát že já na to šel obvykle jinak. Určitě s menším vnějším nadšením a maniakálním zápalem, a taky moje pomoc málokdy zahrnovala lov. "Když se nám povede najít něco k jídlu, pomůžeme si asi navzájem," usoudil jsem. "Jen nevím, jestli budeme mít štěstí..." Větřil jsem a rozhlížel se po stopách. S příchodem nového dne jako by nastávala změna. Sníh pod tlapami začínal povolovat. "Vlastně to vypadá celkem nadějně," řekl jsem překvapeně. Že už by se blížilo jaro, nebo aspoň dočasná obleva? Můj pojem o čase byl od příchodu sem pořád poněkud rozbitý. "Zkusíme to tudy," pobídl jsem šediváčka a zamířil z tohoto lesa ven. Někde jinde se na náš štěstí snad usměje.

//Kančí remízky přes Hadí ocas

"Jo, to sedí," škubl jsem rameny, protože tiché stvoření bylo vážně docela přiléhavé označení pro někoho, kdo se za vás přikrade jako nějaký zatracený přízrak. Málem mě z něj trefilo. Ale byl jsem v takovém divném rozpoložení, že jsem to ani nechtěl nějak dál rozebírat. Částečně jsem byl pořád myšlenkami někde jinde, pořád jsem napůl čekal na toho prince na bílé lani... jenže ten tu nebyl, byl tu jen tenhle mladíček.
Prý se tu jen tak potuloval a čekal, že na někoho narazí. "Chápu. V zimě na jednoho ta osamělost nějak dolehne, co," opáčil jsem a prohlížel si ty divné barevné značky v jeho srsti i ten cucek hadru, co nosil kolem krku. Byl to nezvyk, ale začínalo mi spíš připadat, že ten divný jsem tu já. Islin měla růžové ornamenty v srsti, Maple zase modré odznáčky, já byl zase obyčejný trhan z pouště, co vůbec nevěděl, co je teď v módě. "Asi to samé, co ty. Jen tak se procházim, čekám, kdo se objeví... a taky jestli nenajdu něco na zub." Ve dvou by nám to třeba šlo líp, možná mohlo být ku prospěchu nám oběma, že se tu objevil.
Mladík se ale vyptával dál, tvrdil, že si hrozně rád povídá, jevil se zkrátka jako velice přátelské a společenské stvoření. Přesně to, co jsem já nikdy nebyl a občas jsem měl problém to i pochopit. "No, já toho většinou moc nenamluvím," pokrčil jsem znovu rameny. "Ale jestli ti to nevadí..." Tentokrát jsem impulsu znovu jimi pokrčit odolal, za chvíli bych si je s takovou snad vykloubil. "Přivedl mne sem hlad a..." Kousl jsem se do jazyka. Nemohl jsem mu říct, na co jsem tu čekal, myslel by si, že jsem na hlavu. Takhle to přece v opravdovém životě nechodilo. Láska vám nespadne jen tak do náruče, kdykoliv vás napadne. "Nevím. Trochu jsem se nudil, tak jsem se šel podívat po okolí."