Příspěvky uživatele

V duchu jsem si vlastně trochu přál, aby mi řekli, že vedou soukromou konverzaci a že mám vypadnout. Udělal bych to bez vytáček a snad i trochu s radostí. Ovšem jakmile vlk s kožichem podobně rezavým, jako byl ten můj, nadšeně vyskočil a sdělil mi, že nic zvláštního nedělali, bylo mi jasné, že se to nestane. Měl jsem dát větší pozor, kam jdu. Mohl jsem se tomuhle všemu vyhnout. Jenže když už jsem se do jejich společnosti jednou zamíchal a ke všemu jsem byl uvítán celkem s nadšením, bylo mi hloupé se otočit na patě a vytratit se do podzimní mlhy. I když bych třeba rád. Pohled mi pak padl na vlčici, která se skrývala za zády Zrzka a nevypadala ani z poloviny nadšeně, jako on. Možná, že ona to viděla jasněji - tu rozpačitou říční příšeru, co se vynořila odnikud, aby narušila její den, zatímco Zrzek mě třeba vnímal spíš jen jako další možnou společnost, která mohla tuhle sešlost obohatit. Nebo třeba taky vůbec ne. Do hlav jsem jim neviděl.
"Vlastně," opáčil jsem pomalu a přesunul svůj pohled zpátky k němu a rozhodl se, že když už tady jsem, mohl bych získat nějaké informace, "ještě nevím. Teprve jsem sem dorazil. Na tenhle... ostrov?" odhadl jsem. "Přišel jsem sem z moře. Ale vlastně ani nevím kam. Takže..." Znovu moje slova vyšuměla do prázdna doprovázena škubnutím ramen. Dlouhý pobyt osamotě mým už tak bídným konverzačním schopnostem věru neprospěl. Doufal jsem ale, že za mě Zrzek převezme tažení hovoru kupředu, když vypadal tak zapáleně. Víc jsem ale soucítil s tou vlčicí, která se držela stranou. Kdybych tu taky měl někoho, za koho bych se mohl schovat, nejspíš bych to udělal.

//Staré meandry

Krok za krokem jsem se posouval vodou vpřed, vždy jen v místech, kde bylo dost mělko, než abych si namočil cokoliv jiného, než tlapy. Rád bych se vykoupal celý, smyl ze sebe mořskou sůl i zbytky písků pouště, avšak v tomhle počasí se to vůbec nehodilo. Voda byla studená a vítr zrovna tak, a i když bych jím raději nebyl, zůstával jsem tvorem stavěným do teplejšího podnebí. Po tom všem bylo uhnat si nachlazení to poslední, po čem bych toužil. A tak jsem se držel mělčiny, po pár krůčcích jsem skláněl vodu k hladině, abych si hltl vody. Nejhorší žízeň už byla pryč, přestával jsem se cítit vysušený jako kaktus. Byly i další věci, které bylo třeba dát do pořádku, ale žízeň byla zdaleka tím nejhorším a když teď pomalu mizela, mohl jsem si začít všímat i jiných věcí.
Třeba svého okolí. Nebo toho, že už v něm nejsem sám. V jeden moment jsem zvedl hlavu od vody a zjistil, že hledím na dva vlky jen o pár metrů dál proti proudu. Z nějakého důvodu mne to šíleně zaskočilo. Nemluvil jsem s nikým už... nejspíš týdny. A teď jsem se jako nějaká říční příšera doplácal málem doprostřed něčí konverzace a jediné, na co jsem se zmohl, bylo chvíli připitoměle zírat, zatímco mi voda odkapávala od tlamy. Na vteřinu jako bych se odpoutal od svého těla a spatřil se jejich očima - hubený, kožich s pachem moře rozčepýřený do všech stran, ploužící se nejistým krokem potokem a teď na ně ještě zírá jako zvíře lapené do pasti, napůl ještě shrbený k vodě, zatímco mu z tlamy teče všechno, co tam před vteřinou nabral. Cvok, jinými slovy. Nebo troska. Nebo obojí. Jako nic jiného mne jistě vidět nemohli.
Pomalu jsem se narovnal, odkašlal si a vyšplhal se na břeh. Ještě štěstí, že nebyl moc strmý, jinak bych to nejspíš vykonal jen s obtížemi. Nohy mě pořád nesly jen tak tak. Udělal jsem ještě pár kroků směrem k vlkům. Těžko jsem mohl po svém předchozím záseku předstírat, že jsem si jich nevšiml. "Ehm," odkašlal jsem si ještě jednou, hlas mi v hrdle přišel po dlouhém nepoužívání poněkud zarezlý, "zdravím." Zvlášť jsem netoužil se družit hned se dvěma vlky naráz, ale co mi zbývalo? Pomalu jsem se usadil v dostatečné vzdálenosti od nich obou, ale dost blízko, než abychom na sebe museli hulákat. Byl bych radši zůstal stát, ale lepší tohle, než aby viděli, jak se mi pořád ještě klepou kolena - a moje nohy si taky už chtěly odpočinout. "Nerad ruším, ale..." Škubl jsem rameny. Žádná inteligentní výmluva mne v tu chvíli nenapadla, takže jsem větu nechal vyšumět a čekal, co řeknou oni. Třeba to udělají snadné nám všem a pošlou mne hned do háje.

//Slunečná pláž přes Tajemnou louku

Rozhodně bylo povzbudivým faktem, že mne nohy nesly. Pomalu, rozklepaně, ale nesly. Tvrdé zkoušky, kterým jsem svoje tělo vystavil, ho nepřipravily o úplně všechny síly. Bylo bolavé, zesláblé a unavené, ale fungovalo. Snad bych ho i politoval. Ono za to nemohlo. Byla to duše, která bolela jako první a strhla s sebou všechno ostatní. Prostě sis to udělal sám. Tak teď bojuj. Zjišťoval jsem, že to opravdu chci - bojovat, přežít. Tedy jsem v poušti a na moři vážně nalezl svou odpověď. Ještě nebyl konec, existovala nějaká budoucnost, i když jsem si ji nedokázal představit. V tuhle chvíli jsem se stejně nedokázal soustředit na nic vzdáleného a neuchopitelného. Nejsilnější byla stále ta jedna myšlenka, myšlenka na vodu.
Netušil jsem, kde mě moře vyvrhlo, ale už od pláže jsem viděl stromy a trávu. Zelená země. To znamenalo, že tu voda někde bude. Nezabralo mi to ani příliš dlouhý pochod, než jsem zaslechl šum řeky kdesi přede mnou. Už jen ten zvuk mi vlil do žil nový život. Brzy jsem ji skutečně spatřil. Krásnou řeku, nádhernou vodu. Ani jsem netušil, jak jsem se u ní octl, jen, že jsem náhle stál u ní a stačil si dvakrát mohutně, lačně loknout, než jsem se veškerou silou vůle přiměl zpomalit. Věděl jsem, že jestli se teď v rychlosti studené vody nalapám, akorát bych všechno vyhodil hned zpátky. Vlezl jsem na mělčinu, ne tak, abych se celý zmáčel, ale nohy jsem měl namočené. Chladná voda mi z nohou smývala sůl a hladila polštářky mých tlapek, rozdrápaných od písku. Za ty roky, co jsem žil v přívětivějších krajích, jsem tomu zatracenému povrchu odvykl. Doušek za douškem jsem upíjel z řeky. Byla to ta nejlepší voda, jakou jsem kdy pil. Mohl bych ji pít snad hodiny a nikdy nemít dost. Pořád jsem si ale připomínal, že musím pomalu. Zvolna jsem si to šinul po mělčině a zastavil jsem se k napití jen každých pár kroků. Klikatá mělká řeka mne vedla kdoví kam, ale já na to nemyslel. Myslel jsem jen na to, že neumřu žízní, a jak jsem za to rád.

//Ronherský potok

//odněkud

Mokrý zmuchlaný chomáč rezavých chlupů vyvržený na kamenitou pláž. Tak jsem asi vypadal, když jsem tam bez hnutí ležel - jen další zapomenutý tvor, další z mnoha mokrých a zmuchlaných věcí, které sem nepochybně ta velká, mohutná, dýchající masa vody vyvrhovala každý den. Další mrtvé tělo, které se moře rozhodlo vydat pevnině. Až na to, že já mrtvý nebyl. Navzdory všemu. Víčka se mi sem tam zachvěla, hubený hrudník se pomalu zvedal a klesal. Hlavou se líně převalovaly vzpomínky, i když ne tak úplně zformované myšlenky. Nejdřív poušť, potom moře. Nekonečné písky, pak nekonečná voda. Jak dlouho jsem bloudil dunami, hledal odpovědi na otázku, která je možná ani neměla? Žít dál, vzdát se? Jak jen jsem doufal, že se na druhé straně pouště objeví krásná zelená země bující životem, kde budu moci pomalu zapomenout na to, co bylo a začít hledět vpřed. Bylo to jako facka, když se neobjevilo nic jiného, než moře, nekonečná voda, která ale nemohla zahnat mou žízeň. Ale byla to odpověď, kterou jsem tolik chtěl, nebo snad ne? Nebyla žádná krásná zelená země, ne pro mne. Z pouště nebylo úniku, cesta končila. Neměl jsem tedy žít dál. Jenže já chtěl. V tu chvíli jsem hrozně, hrozně chtěl. Už bylo pozdě, muselo být. Stejně jsem se ale vyškrábal na ten velký kus vyplaveného dřeva a odevzdal se vlnám. Možná jsem měl zemřít, ale poušť mě nedostane. Tentokrát ne.
Jak se zdálo, ani moře mě nechtělo, protože to, na čem jsem ležel, nepochybně byla pevnina. Olízl jsem si čenich a slaná chuť, kterou jsem ucítil na jazyku, mě konečně trochu probrala. Otevřel jsem oči a podíval se na oblázky, kamínky, valounky všude kolem. Žádný písek, což byla úleva. Dokázal jsem ale myslet jen na jedinou věc. Vodu. Jazyk se mi lepil na patro, moje vyprahlé tělo volalo po napojení. Ještě pořád jsem mohl umřít. Nějak jsem si ale nemyslel, že se to stane. Už ve chvíli, kdy jsem se vydával do pouště, jsem se přestal bát a prostě jsem se rozhodl, že cokoliv se stane, to prostě bude. Nechtěla mě poušť, nechtělo mě moře, tak se zdálo, že budu zkrátka žít dál. Poskládal jsem své zesláblé roztřesené tlapy pod sebe a pomalu se posadil. Počkal jsem, až se náhle rozkomíhaný svět ustálí, než jsem se odhodlal vstát. Šlo to, což mě přesvědčilo o tom, že na umření ještě nejsem. Možná troska, ale ne mrtvá troska. Vrávoravou chůzí jsem vyrazil kupředu. Voda. Někde tu musí být...

//Meandry přes Tajemnou louku