Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Medvěd si mě prohlížel, trochu se asi pozastavil nad brašničkou, ale neřekl nic a tvářil se neutrálně jako šutr nebo kus dřeva - ale na kamenného byl až moc ohebný, jak předvedl vzápětí. Já se neprotahoval, jen jsem poskládal nohy pod sebe a kecl si na zadek. Z lovu kamzíka jsem byl poněkud zmlácený. "A jaký lék by to měl být?" otázal jsem se se zájmem, kdoví, co měl vlastně na mysli? Navíc říkal, že to sám nezkoušel.
Alastor samozřejmě neměl na mysli, jestli jsem už někdy byl v tomhle lese. Mluvil o všech těch věcech, co se tady děly. "Jo tak. No." Zamyslel jsem se, co všechno mu vlastně chci vykládat, než jsem pokračoval. "Pár divností jsem už viděl," připustil jsem pomalu. "Ducha, třeba. Pár jiných magických kejklí. Ale to, co teď, se mi ještě nestalo." Svůj zážitek s přeměnou v daňka jsem si radši nechal pro sebe, pořád mi to připadalo dost trapné a vůbec jsem to nechápal. Poslední dobou jsem se vůbec cítil, že nic nechápu. Nejradši bych se vrátil ke svým bylinkám, které byly milosrdně neměnné a nevyváděly nic neočekávaného. "Ty vypadáš, že tě ty divnosti z míry nevyvádí," poznamenal jsem.
Kamzičí kožešinu jsem dál nervózně žmoulal pod tlapami, až na ni poukázal i Alastor. "Nevejde. Budu ji ale klidně tahat na hřbetě jako plášť, když na to přijde," pokrčil jsem rameny, nepřicházelo v úvahu, že bych tady kůži někde jen tak pohodil. Potřeboval jsem ji do nory, i když jsem nevěděl, jak teď svou noru vlastně najdu.

//Yes, má

Hulákat k nebi nepomohlo, na druhou stranu se mi trochu ulevilo, i když jsem pořád nevěděl, kde jsem a byl jsem pěkně vytočený, že jsem byl tak násilně odtržen od svačiny. Že by v tom měl drápy ten Modrouš? Natrhl bych mu ucho, tomu- Nadskočil jsem, když se za mnou najednou ozval hlas. Bleskově jsem se otočil, ale nebyl to Modrouš, nýbrž někdo docela neznámý. Veliký huňatý vlk, který měl také kožich posetý nepřirozenými barvami, ale nepůsobilo to tak klaunsky, jako u Modrouše a Mitsua. Přes tvář se mu táhly dlouhé hluboké jizvy, ale vlastně to byl celkem... fešák. Takže bylo fakt bezva, že mě tady viděl trojčit jako hysterku. Kdybych mohl sám sebe kopnout do zadku, s chutí bych to udělal.
"Já bych se moc rád chvíli nudil," opáčil jsem a s vypětím veškeré vůle jsem přiměl svou rozčileně rozježenou srst přilehnout jakž-takž zpátky k tělu, i když v klidu jsem tedy vážně pořád nebyl. "Aspoň než si dojím svačinu," zamrmlal jsem si pod vousy spíš pro sebe a tlapou žmoulal kožešinu z kamzíka, která mi alespoň zůstala. Kdybych přišel i o to, nejspíš bych se prostě rozbrečel. Vlk vypadal naopak úplně v klidu. Přeneslo mě to k němu? Nebo se tu taky takhle zjevil? Mohl za to on? Nemohl jsem se rozhodnout, na co se zeptat nejdřív, jako obvykle se mi ze všech možných slov ve vypjaté chvíli udělal v hrdle chuchvalec a ven nevyšlo nic.
Medvěd se představil jako Alastor. "Regis," opáčil jsem a na předchozí nevyslovené otázky se prozatím vykašlal, protože jsem sám otázku dostal. Akorát jsem ji moc nepochopil. "Poprvé... kde?" zeptal jsem se s vědomím, že ze sebe dělám blbce, když jsem se nad tím chvíli zamyslel a nerozšifroval jsem, na co že se mě to vlastně Alastor ptá. "Tenhle les jsem v životě neviděl, jestli myslíš to."

//teleport ze Zrcadlových hor

Polkl jsem sotva dvě sousta kamzíka, když mě obestřel vážně zvláštní pocit. Měl jsem aspoň dost duchapřítomnosti, abych mezi tlapy pevně sevřel tu kožešinu, na které jsem seděl, protože hned v následující chvíli jsem byl prostě... pryč.
Dopadl jsem do měkké čerstvé jarní trávy, hory byly pryč a spolu s nimi jak Modrouš, tak naše kořist. Kamzíkovu kožešinu jsem pořád držel přišlápnutou pod tlapami a teď jsem ji rozhodně nemínil pustit. Moc rád bych řekl, že jsem se s tím vypořádal s grácií a statečně, ale... docela nerad ve svém vyprávění lžu. "Můj kamzík!" zvolal jsem v absolutním zmatku a zoufalství - vlastně jsem to skoro zavyl. Nechápal jsem, co se stalo, ani trošku. "Co to sakra má bejt?" zaklonil jsem hlavu k nebi. Kdyby se rozestoupilo a sám Vlčíšek osobně sestoupil, aby mi předal vysvětlení, těžko bych mohl být rozhozenější, než jsem byl teď. "PROČ TU NEMŮŽE NIC BÝT ASPOŇ CHVÍLI NORMÁLNÍ?" zařval jsem, když se žádná odpověď neozvala, až se z nedalekého stromu vzneslo k nebi hejno ptáků. Kožich mi naježeně trčel do všech stran jako naštvanému ježkovi a srdce mi bušilo, vztekem z toho, že jsem přišel o kamzíka, ale i strachem z toho, co se mi to zase děje, co teď bude a jak se vůbec dostanu zpátky do svého lesa, když absolutně netuším, kde jsem. Duchové byli jedna věc, ale tohle? Tohle už na mě bylo trochu moc.

Držel jsem kamzíka, který se kácel k zemi. To byl příznivý vývoj situace, ale stejně jsem z toho neměl úplně stoprocentně dobrý pocit. Nevěděl jsem, co můžu vlastně čekat od toho druhého - jestli se můžu spolehnout na jeho pomoc i v téhle fázi lovu, jestli se mu dá věřit. Nerad jsem lovil s někým, koho vůbec neznám, ale tentokrát nebylo moc na výběr. Modrouš naštěstí nezklamal. Vrhl se vpřed a pomohl kamzíka přidržet. Zvíře se ještě zmítalo, ale z hrdla se mu valila krev a jeho pohyby byly pomalejší a pomalejší, kopance nohama slabší a ochablejší každou vteřinou. Brzo bylo po všem. Kamzík naposledy vydechl a znehybněl.
Uvolnil jsem stisk čelistí a o pár kroků poodstoupil. Z toho, jak jsem se zkroutil, abych unikl zalehnutí, mě vážně záda trochu pobolívala, ale když to nebylo nic horšího, dalo se to přežít. Otočil jsem se na Modrouše, který taky nevypadal nějak zvlášť pošramoceně. "Dobrý," řekl jsem prostě a olízl si krev z tlamy. Pak, po chvíli uvážení: "Dík za pomoc. Jsem Regis," představil jsem se ještě, abychom na sebe nemuseli hulákat "hej" a "ty". Přistoupil jsem ke kamzíkovi, na kterého už jsem měl vážně chuť, ale nejdřív jsem musel něco vyřešit. "Budu potřebovat tu kožešinu, tak ještě počkej, než ho začneš ohlodávat," požádal jsem Modrouše... no, možná jsem mu to spíš rozkázal, ale ten kožich jsem fakt potřeboval.
Mínil jsem si s tím ale pospíšit a tak jsem se do toho hned pustil. Stahovat zvířata z kůže je vážně děsná pakárna, obzvlášť, když vám před chvílí trochu švihlo v zádech, ale dělal jsem, co jsem mohl, aby to bylo rychle a mohli jsme se pustit do jídla. Nakonec se mi to jakž-takž podařilo. Určitě to bude v pelechu lepší, než nic. Nacpal jsem si kamzičí kůži pod nohy, aby se absolutně nemohlo stát, že o ni přijdu, a kývl jsem na Modrouše. "Hotovo," prohlásil jsem prostě a dal se do jídla, než se objeví někdo další, kdo by se chtěl na našem úsilí přiživit.

Modrouš podotkl něco naprosto očividného, co se mimo to skoro shodovalo se slovy, která jsem právě vypustil z tlamy. Povytáhl jsem pomyslné obočí, to si vážně myslí, že jsem až tak mimo? "Ne 'zdánlivě', prostě nemá," řekl jsem nakonec a soustředil se raději na to, abychom kamzíka už skolili a mohli se každý pohnout dál se svým životem.
Šedý vlk se pustil do díla, vrhl se z úkrytu a upozornil na sebe zvíře, které samozřejmě okamžitě zpanikařilo a protože útěk zvolit nemohlo, uchýlilo se k útoku. Jeho pajdavé výpady směrem k vlkovi vypadaly vlastně celkem smutně, i když nebylo pochyb, že jsou i tak pěkně nebezpečné. Nebylo na co čekat - nemělo smysl trápit zvíře ani riskovat, že Modrouš skončí jako špíz na kamzičím rohu. Vyklouzl jsem z úkrytu a vyrazil přímo ke kamzíkovi, který se právě natočil bokem.
Pokud šlo o loveckou strategii, nebyl jsem žádný přeborník, prostě jsem se vrhl vpřed a doufal, že to nějak dopadne. Pověsil jsem se kamzíkovi za krk a výsledek docela předčil moje očekávání. Vážně zraněná noha se pod zvířetem podlomila a šlo k zemi tak krkolomně, že mě div nerozmáčklo. Musel jsem se pěkně divně zkroutit, abych unikl vážnému zranění, tušil jsem, že mi za to asi záda nepoděkují, ale zatím mě nic nebolelo, držel jsem kamzíka za krk vší silou, kterou jsem ze sebe dokázal vymáčknout. Doufal jsem, že ho Modrouš přidrží, když jsem tlamou trochu přehmátl, abych mu mohl prokousnout hrdlo.

Hleděl jsem na Modrouše, jestli se k mému snažení přidá nebo radši bude jen stát a koukat. Uměl vůbec mluvit? Dosud z něj nevypadlo ani slovo, ale když jsem ho vyzval, přece jenom odpověděl. Naštěstí kladně, takže se mi celkem ulevilo. "Fajn," řekl jsem s úlevou, ve dvou bychom to měli zvládnout snad docela snadno. "Plán..." Koukl jsem na vlka. Nevypadal zrovna jako těžká váha, stejně jako já. "Nemá nám kam utéct, ale dostat se k němu není jen tak, protože furt ještě bojuje. Takže, kdybys na sebe zvládl upoutat jeho pozornost, já po něm skočím a s trochou štěstí ho strhnu." Měl jsem dojem, že kamzík se na nohou s přidanou váhou už neudrží, i kdyby to měla být jenom moje muší váha. "Ani nemusíš chodit tak blízko, aby tě mohl nabodnout na rohy," řekl jsem radši, protože jsem neměl nejmenší představu o tom, jak chytrý nebo hloupý tenhle vlk vlastně je. "Stačí, když se bude víc soustředit na tebe, než na mě."

Sledoval jsem kamzíka, který se vesměs uklidnil a začal čenichem rejdit u země. Přední nohu stále držel zvednutou a bylo na něm znát napětí, očima rejdil po okolí, musel vědět, že jsem pořád blízko, ale prozatím vyloženě nepanikařil. Prozatím. Co s ním? Kdyby se mi povedlo k němu nějak proplížit... s tou nohou by nemuselo být tak těžké ho strhnout. Jenže se mi nikdy nemohlo povést ke kamzíkovi dostat tak, aby si mě nevšiml. Ne, pokud jsem nechtěl obcházet oblouk přes půlku hor a pravděpodobně si přitom zlomit svou vlastní nohu. Ne, díky.
Ve stínech jsem náhle zaznamenal pohyb. Natočil jsem tím směrem hlavu a v chabém světle měsíce spatřil neznámého vlka, který mě sledoval, přátelsky máchal ocasem a v kožichu měl spoustu výrazně modrých znaků. Co to je za klaunskou módu, bleskla mi hlavou nedobrovolná myšlenka, které jsem nemohl pomoci - to, co měl na sobě, mi připomínalo Mitsurugiho borůvkové fleky a vůbec jsem nechápal, proč by někdo něco takového chtěl. Ale to teď bylo jedno.
"Hej," řekl jsem polohlasně a přišel k němu přikrčeně o krok blíž, abych mohl ve stejné hlasitosti mluvy pokračovat i nadále. "Chceš kus žvance skoro zadarmo?" Kdo by mohl říct ne? "Hodila by se mi pomocná tlapa támhle s tím," kývl jsem hlavou ke starému kamzíkovi, který teď střihal ušima naším směrem, protože i když jsem mluvil tiše, pochopitelně nás slyšel. "Myslím, že nikam neuteče, jen ho je potřeba dostat na zem. Ve dvou by to mělo být snadný." To jsem trochu přeháněl. Pořád jeden z nás - za předpokladu, že mi Modrouš pomůže - mohl skončit prošpikovaný kamzičím rohem. Bylo by to ale mnohem lehčí, než osamotě.

//Hadí ocas

Po kamenech, kde se mi nic k snědku nalézt nepodařilo, jsem kráčel pomalu dál, ale terén byl jen čím dál kopcovitější a - pokud to vůbec bylo možné - kamenitější. Taky se mi to nezdálo jako ideální prostředí k lovu. Nebyl jsem zrovna horská koza. Přesto jsem se rozhodl, že se trochu porozhlédnu. Třeba objevím něco jiného, co by mohlo být zajímavé. Vydal jsem se po první stezičce, která vypadala trochu schůdně a vyrazil jsem nahoru. Noc příliš teplá nebyla, chvílemi mě chladný poryv větru lehce roztřásl, ale už jsem se nebál, že bych tu mohl umrznout. Už to nebylo jako v nejkrutější zimě, a díky bohům za to. Nebo komukoliv, kdo byl tam někde nahoře. Jestli vůbec někdo.
Možná, že něco nad námi vlky vážně bdělo, nebo jsem měl jen štěstí, protože jsem náhle zaslechl jakýsi zvuk. Šramot, tiché kroky, klapání kopýtek na kameni. Přikrčil jsem se u balvanu, vedle kterého jsem stál, a vykoukl za něj. Ve světle měsíce tam sebou mrskal kamzík. Vypadal už dost staře a ohlodaně zubem času, nebyl nějak úplně prašivý, ale pěkně vyhublý. Co bylo ale nejdůležitější, vypadalo to, že si něco udělal s přední nohou. Něco hodně, hodně nehezkého, protože se na ni vůbec nemohl postavit. A taky nejspíš nemohl nikam moc utéct, protože šplhat po balvanech v tomhle stavu se mi zdálo nemyslitelné. Zmateně se motal a nejspíš přemýšlel, proč ho tady všichni jeho kamzičí kamarádi nechali a jak by se k nim mohl vrátit. Moje šance, pomyslel jsem si a vyplížil se ze stínů.
Omyl! Jakmile mě kamzík, zraněný a zahnaný do rohu, spatřil, sklonil hlavu k zemi a s téměř dojemnou zuřivostí se proti mě rozběhl, aby mě nabodl na své špičaté růžky. Pěkně rychle jsem se zase pakoval zpátky za balvan. Sakra! Hodila by se mi pomocná tlapa, rozhlížel jsem se, jestli se tu zázračně někdo neobjeví, ale pořád jsem pohledem kontroloval kamzíka. To byla šance, kterou jsem si nemohl nechat utéct. Měl bych jídlo, měl bych konečně tu svou vysněnou kožešinu... pravda, opelichanější, než bych si přál, ale žebráci si nemůžou vybírat. Teď jen jak to udělat? Stáhl jsem se, abych zvíře ještě víc nevynervoval, a přemýšlel. Nebo možná čekal na zázrak.

//úkryt přes Klimbavý les

Jakmile jsem vylezl z nory, ucítil jsem v lese daňkožrouta ještě s někým. Tiše jsem si hluboko v hrdle zavrčel, jakto, že měl takovou drzost, aby se ještě vracel? Chtěl jsem mu jít pěkně vyčinit, ale uvnitř mě se opět pohnul ten divný pocit - naber ho na parohy, nakopni ho mezi oči - že jsem to nakonec raději nechal být. Proměnit se znovu v daňka nebylo úplně tím, co jsem si v tu chvíli nejvíce přál. Vůbec ne. Chtěl jsem jít něco ulovit, ne se zase nažrat trávy a pak se pozvracet. S naštvaně staženýma ušima jsem proto zamířil pryč.
Stejně to je divný. Odkud se ta magie vzala? Proč? Nakazil jsem se něčím od těch daňků? přemítal jsem, zatímco les kolem mě prořídl a pod tlapami jsem měl náhle pouze kameny. Tyhle odpovědi jsem neměl, a sám na ně patrně ani nepřijdu. Možná někdo znalejší. Měl jsem se třeba zeptat Mabel, ta s těmi zářivými znaky v kožichu určitě musela mít o magiích lepší povědomí, nežli já. No, když jsi blbec a neumíš se zeptat, tak teď trp, odfrkl jsem si a s čenichem u země hledal něco, co by se dalo sníst. Nějací drobní tvorové se tu pravděpodobně pohybovali, ale buď byli zalezlí na noc mezi kameny a ti, kteří pobíhali kolem, tam zajeli, jakmile jsem se přiblížil. Tady mi pšenka nepokvete, rozhodl jsem se a vyrazil dál.

//Zrcadlové hory

81

Když jsem se vzbudil, obklopovala mě tma, což v podzemí vskutku nebylo ničím, nad čím by se vlk měl pozastavovat. Byla to ale tma mnohem důkladnější, než když jsem šel spát, takže bylo jasné, co to znamená. Vzbudil jsem se uprostřed noci. Ne, že by mi to vadilo. Bylo to v pohodě. Tak akorát na nějakou noční procházku. Obhlédnout okolí třeba na druhou stranu, víc na sever, když už teď nehrozilo, že bych tam umrznul. Třeba bych i našel něco k snědku - to byl nápad, který můj žaludek schvaloval souhlasným zakručením. "Tak fajn." Protáhl jsem si tlapy, pak hřbet, všechno, co protáhnout šlo a začal jsem se ze své pohodlné nory štrachat zase hezky ven. Trochu lenošně, ale muselo to být. Nemohl jsem tu jen tak hnít pod zemí. Na to jsem snad měl ještě pár let čas... i když tomu nebylo tak dávno, kdy něco podobného bylo přesně to, co bych si přál. Zkusíme ještě nějakou chvíli přežít, ne?

//Hadí ocas přes les

80
//les

S větvičkami a bylinkami v tlamě i v brašničce jsem slézal šerou chodbou dolů a doufal jsem, že si teď zrovna nenamelu tlamu a všechno nepomačkám a nepolámu. Opatrně jsem kladl tlapy jednu před druhou a oddechl jsem si až úplně dole. Tam jsem mohl všechny věci z tlamy odložit a dát se do jejich třídění. Březové větvičky přišly do jednoho výčnělku ve stěně, bylinky zase každá do svého - jitrocel, podběl, plicník i bršlice. A samozřejmě dubová i březová kůra. Rozprostřel jsem je tak doširoka, jak jen to šlo, protože pořádně proschnout nestačily, ale musel jsem doufat, že to bude stačit a co se nepodařilo na sluníčku, to už tady dojde. Jaro na sušení zkrátka ještě nebylo ideální, ale některé byliny se nedaly jindy sehnat. Ukládal jsem rostliny na místa tak, abych je znovu zase snadno našel, ale předpokládal jsem, že můj systém by nikomu jinému smysl moc nedával. Ani nemusel. Kdyby se mi tady v tom chtěl někdo přehrabovat, musel bych mu urazit pracky, ať už by byl nemocný nebo ne.
Když jsem z brašničky vytahoval poslední podběl, zavadil jsem čenichem o cosi hladkého a oblého. Nejdřív jsem se lekl, co to je, ale rázem mi to došlo. Zlaté vejce, samozřejmě, to, o kterém jsem po zkušenosti s červeným věděl, že je ve skutečnosti jen prázdnou skořápkou. Opatrně jsem ho sevřel do zubů a položil ho na kořenovou přihrádku úplně u stěny nejvzdálenější od vchodu. To mohlo být místo na nejrůznější cetky a zajímavosti, co najdu na cestách. Spokojeně jsem se pokochal pohledem na zlatou skořápku i na počátky své osobní bylinkářské sbírky, když na mě začalo jít zívání. Jo, asi toho bylo na jeden den až až. Naposledy jsem zkontroloval, že v brašně nic nezbylo, a stočil jsem se do klubíčka na svém obvyklém místě. Které, mimochodem, stále postrádalo kožešinu... Ale to byla poslední myšlenka, než jsem odplul do říše snů, kde jsem si na nějaký kožich už ani nevzpomněl.

Odpočinek byl nepochybně příjemný, avšak den postupoval a tak jsem se přiměl zvednout zase na nohy. Než padne večerní rosa a všechno navlhne, měl bych dostat, co jsem doposud nasbíral, hezky do úkrytu. Ale nejdřív ta kůra. Zatímco jsem posedával jsem si stromy pro svoje účely vyhlédl, takže jsem je nemusel zdlouhavě hledat. Tedy až na tu lípu, kterou jsem zatím nezahlédl.
Namířil jsem si to k bříze, která se mi líbila a zabořil jsem drápy do její kůry. Chudák strom se asi takového zacházení nenadál, ale co se dalo dělat? Kvůli tomu neuschne, a mohla se hodit. Ne, že by mi svou kůru chtěla vydat lacino. Musel jsem se docela namáhat, div, že jsem si nezalomil drápek, než se mi povedlo naloupat aspoň pár solidních kousků. S dubem jsem taky nepochodil o moc snáze, když už jsme u toho. Tlapy mě bolely, když jsem svůj úkol dokončil, ale měl jsem malou hromádku kůry, která snad bude prozatím stačit. Kůru jsem nastrkal do brašničky, kde moc místa nezabrala. Pár větví s březovým listím jsem si nalámal jen tak do tlamy a vrátil jsem se ke kameni.
Tam jsem posbíral, co se vešlo ke kůře, co se nevešlo jsem opatrně shrábl do svazečku, který jsem vzal do tlamy a podařilo se mi tam vmanévrovat i březové větvičky. Musel jsem vypadat jako blázen, ale... nemusel jsem jít dvakrát. A to za to stálo. Slušně ověšen kde čím jsem zamířil k díře v zemi, kterou konečně začnu přichystávat jejímu pravému účelu.

//Apatyka

//Travnatý oceán

Vkročil jsem do stínu stromů, na kterých už pučely lístky. Vše se krásně zelenalo v záři ranního slunce, které ještě nijak nepražilo, ovšem už bylo cítit, jak hřeje. To pro mě bylo ideální. Někdy jsem se cítil jako ještěrka, která na kameni chytá do šupin všechny sluneční paprsky, které jen může. Dnes ale nebyl na povalování čas, musel jsem sebou mrsknout, jestli jsem tohoto pěkného počasí chtěl využít.
Zamířil jsem k noře, ale nešel jsem dovnitř - zastavil jsem se u velkého, víceméně plochého kamene, kterého jsem si všiml už dřív. Slunce na něj brzy bude pěkně svítit, až vyleze ještě o něco výše. Vytahal jsem z brašničky listy bršlice a jitrocele a rozložil je pečlivě po kameni. Snad bude dost velké teplo, aby se usušily. Potom jsem zamířil zase zpátky do lesa.
Místa, kde jsem nalezl podběl a plicník pro sarumenské vlky, jsem si dobře zapamatoval a teď jsem se na ně vrátil, abych tam natrhal bylinky i pro svoje použití. Neoškubal jsem je ale všechny, pár jsem jich vždycky nechal, takže jsem musel po lese trošku popocházet a nasbírat je na různých místech, abych jich měl dostatek. Vždycky bylo dobré mít od každého něco. Čím větší výběr, tím lépe... I podběl s plicníkem skončily nejdřív v brašnice a pak rozložené na kameni. Chvíli jsem se posadil, abych nechal odpočinout bolavé nohy, ale rozhlížel jsem se po okolních stromech. Už jsem měl další plán. Kůru z dubu a břízy, stejně jako březové listí. Taky jsem se chtěl podívat, jestli v téhle směsi listnáčů nenajdu lípu. Bylo toho tolik, až mi z toho šla trochu hlava kolem. Ale vlastně v dobrém. Tohle bylo to, co jsem chtěl dělat.

//Kopretinka přes Tenebrae

Překonal jsem řeku za pomoci příhodně spadeného kmene a naštěstí se neprojevila má stará známá smůla, kvůli které bych se do vody zřítil po hlavě. Dostal jsem se na druhou stranu v pořádku, na tu travnatou louku, kde nic jiného nejspíš ani nerostlo a tudíž toho tady pro mne moc ani nebylo. To ale nevadilo, před sebou už jsem viděl stromy lesa, o kterém jsem přemýšlel jako o svém. Nejspíš bych ho neuhájil, kdyby si ho pro sebe chtěla zabrat nějaká smečka nebo skupina tuláků, ale doufal jsem, že se to nestane. Líbilo se mi tam a bylo to pro mne zcela ideální místo, s tou krásnou mýtinkou, kde v průběhu jara a léta vyroste určitě spousta užitečných bylin. Kdepak - byl to prostě můj les. Můj domov. Už jsem se odtamtud nechtěl hnout, naopak, toužil jsem z něj vytvořit něco, na co bych mohl být hrdý. Třeba. Jednou.

//Klimbavý les

//Sarumen

Rozloučil jsem se s alfou a vyrazil si zase po svém. Byl jsem s tou návštěvou spokojený, vyvinulo se to mnohem líp, než bych býval čekal. Jestlipak se vážně ukáže někdo ze smečky na pomoc? Jestli ano, určitě to nebude teď hned a okamžitě, a protože začínal nový den, bylo na čase pustit se do práce.
Vyšel jsem na louku, která jistě brzy rozkvete, ovšem prozatím zde těch květů mnoho nebylo. Na květiny, které pokrývaly její největší plochu, bylo ještě brzy. Našel jsem tu však další jitrocel a také listy bršlice, čehož jsem hned využil a natrhal jich pořádnou zásobu do brašničky. Zdálo se, že bude pěkný a slunečný den, což mi naprosto vyhovovalo - to přesně jsem potřeboval. Pospíšil jsem si přes louku, abych už byl co nejrychleji doma.

//Travnatý oceán přes Tenebrae