Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 2 - Wylan

Byl jsem zcela pohroužen do svého světa. Pro jednou bylo všechno poklidné, bezstarostné. Sbíral jsem si bylinky, vyhříval se přitom na sluníčku a naprosto jsem nepředpokládal, že by se v další vteřině mělo cokoliv pokazit. To tak většinou bývá, co? Sehnul jsem se, abych do svazku ve své tlamě přidal další pěkně vzrostlou rostlinku, když v tom najednou-
"Huf!" vyšlo ze mě přidušeně, když mi najednou do hrudníku cosi tvrdě vrazilo. Bylinky mi vylítly z tlamy na všechny strany a sám jsem si nemotorně kecl na zadek, protože mě ta rána úplně vyvedla z rovnováhy. To, co do mě vrazilo, vydalo hlasitý skřek a teď se to válelo v trávě, neohrabaně se to překulilo na nohy a odtlapalo to do trávy. "Co to sakra?" dal jsem průchod své frustraci a zároveň udivení, protože ten tvor vypadal jako zatracená sova. Uprostřed dne? Není divu, že byla tak zpitomělá, ale to moje nervy příliš neuklidnilo. Natrhaný řepík kolem mě ležel rozházený halabala a poklidná atmosféra vzala rázem za své.
Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat z toho, co se právě stalo, zaslechl jsem nejdřív volání a pak se přede mnou zjevil neznámý vlk. "Ty! Ty patříš k té šílené sově?" vyštěkl jsem na něj. Ne zrovna nejzdvořilejší přivítání, ale byl jsem dokonale zmatený a taky poněkud ponížený, což mě vždycky dokázalo pěkně vytočit.

Červenec 1 - Wylan

Léto byl pro mne zcela ideální čas. Kdybych si mohl horké slunce nachytat do zásoby a schovat v noře na zimu, stejně jako jsem to dělal s bylinkami, s radostí bych té možnosti využil. Jenže svět takhle nefungoval. Leda bych se na každou zimu přestěhoval do pouště, ale snad bych raději byl zmrzlou mrtvolou ve sněhové závěji, než abych ještě někdy dobrovolně žil na místě, kde se daří jen písku a depresi. Prozatím se ale zima zdála být velice vzdálená a sluneční paprsky mě příjemně hřály do zad.
Potloukal jsem se po okraji lesa, kde to momentálně přímo sršelo životem. Kroužila tu spousta motýlů barevných i nevýrazných, pod tlapou se mi mihla ještěrka a zmizela v podrostu, kolem květin, které se tu nastavovaly slunci stejně jako já, bzučela spousta včel. Musel jsem dávat pozor, pokud jsem netoužil schytat žihadlo - což jsem netoužil, ale zatím se mě drželo štěstí. V tlamě už jsem držel docela slušnou kytici žlutého řepíku a počet žihadel zabodnutých do mého čenichu či libobolné jiné části těla se rovnal nule. To byl v mých očích úspěch.

Spokojeně jsem chytal do jemného kožichu sluneční paprsky jako ještěrka vyhřívající se na kamenech, užíval jsem si, že mi konečně nemrznou tlapy, cítil jsem se zkrátka naprosto blaženě. Co se děje kolem jsem sledoval jen tak napůl, což byl taky důvod, proč jsem se tak hrozně lekl, když jsem tlapou zavadil o cosi chlupatého. "Ah!" vyjekl jsem a nadskočil, čekal jsem, že jsem kopl do nějakého zvířete, které se teď dá na úprk, ale kdepak. Nic nevyběhlo a když jsem udělal krok nazpět a nahlédl skrze vysokou trávu, zjistil jsem, že koukám do vyplašených zlatých oček malého hubeného vlčete.
Nebylo úplně prťavé, už koukalo a určitě by dovedlo i běhat, kdyby se zrovna nekrčilo vyděšeně k zemi. Byla to vlčice, nejspíš světle šedivá, i když byla celá špinavá, takže se to dalo dost těžko poznat. "Malá, neboj se," řekl jsem potichu a sedl si na zadek, abych ji neděsil. "Nechtěl jsem tě nakopnout. Jsi v pořádku?" zajímal jsem se, i když bylo docela jasné, že tohle mrně potřebuje pomoc. Chvíli na mě poulila oči, ve kterých se teď leskly slzičky, a potom pomalu zakroutila hlavou. "Jo, asi máš pořádný hlad, viď?" přejížděl jsem pohledem po jejím hubeném hrudníku. Přikývla a trochu odlepila hlavu od země. Krátký ocásek se jí opatrně zahoupal sem tam. "Jsi tu sama? Ztratila ses?" Dvě přikývnutí, ani jedno slůvko, dokonce ani žádný zvuk. Ale to teď bylo fuk. "Dobře. Když tu chvilku počkáš, najdu ti něco k jídlu a pak uvidíme, co dál. Platí?" Nic než nadšené přikyvování. To mládě snad neumělo vydat hlásku. "Tak platí," kývl jsem a odběhl.
Chytit zajíce mi naštěstí netrvalo moc dlouho. Když jsem se s ním vracel, napůl jsem čekal, že vlče bude pryč, ale čekalo na úplně stejném místě a po jídle se vrhlo hladově jako piraňa. Když jsem to viděl, odtáhl jsem zajíce z jejího dosahu. "Pomalu!" zarazil jsem ji. "Musíš jíst pomalu, měla jsi dlouho hlad, když se teď nahltáš, bude ti špatně." S tím jsem jí svačinu přistrčil zpět pod čenich a viděl jsem, že i když nijak neodpovídá, rozumí, co jí říkám, protože se do jídla pustila úplně vzorně pomaličku. Co zbylo, to jsem dojedl sám. Vlče teď ale bylo ještě špinavější než předtím. "Asi bychom tě měli umýt, takhle tě nemůžu nikomu vrátit," usoudil jsem a vlčice, které se do žil vlil nový život, sama nadšeně vyrazila směrem, kde tekl potůček. Tam jsem jí očistil světle šedý kožíšek od bláta a zaječí krve. Zpod nánosu špíny se vyloupla celkem roztomilá malá slečna, když si odmyslíme, že byla hubená jako plot. "Tak, kdepak jsi viděla rodinu naposledy?" zeptal jsem se na otázku, která mi přišla docela normální a nevinná, jenže tvář vlčete se v tu chvíli zkřivila a usedavě se rozplakala. Ty jeden osle, okřikl jsem se v duchu. Něco se jim muselo stát. "Promiň, maličká. Nepřemýšlel jsem. Ty jsi zůstala úplně sama, viď?" Skrze vzlyky a slzy znovu jen beze slova pokývala hlavou. Opatrně jsem ji objal tlapou a ona se ke mně přitiskla, maličké, ztracené stvořeníčko, ke kterému byl svět od začátku krutý. "To je mi líto. Ale neboj se. Já..." Trochu jsem se zadrhl nad tím, co jsem se chystal říct, ale byla snad jiná možnost? Měl jsem ji nechat napospas osudu, aby tu umřela? Kdepak. "Já se o tebe postarám, dobře? Slibuju." Lehl jsem si k ní do trávy a ona se přitiskla k mému boku, plakala, dokud se tím úplně neunavila a neusnula. Jemně jsem jí čenichem přejel po čele. "Dám na tebe pozor," špitl jsem a doufal, že dokážu svůj slib splnit. "Jen spi. Teď už budeš v bezpečí."

//Klimbavý les

Potichu jsme procházeli lesem, když se Alastor náhle ozval. Tázavě jsem se na něj ohlédl, co myslí tím zvláštně. Příjemně zvláštně nebo "za chvíli sebou seknu" zvláštně? Na to druhé to naštěstí nevypadalo, ale jak mluvil dál, ucítil jsem, že se mi jazyk lepí na patro a všechna rozumná řeč se mi vykouřila z hlavy. Nejspíš si taky prošel lecčíms - a teď se cítil živý a probuzený, jenže vlastně nevěděl, kým tenhle nově probuzený vlk je. Kým je on sám. Měl jsem dojem, že to chápu. Alespoň v přibližných barvách. Chtěl jsem něco říct, něco chytrého a chápavého, ale jako obvykle jsem zůstal marně tápající po slovech, která se hbitě vykroutila mimo můj dosah. Jen jsem zakroutil hlavou, když se začal omlouvat. "To nic. Snad- no, nevím, ale myslím, že... um, nikdy není pozdě na to přijít, kým jsi," vysoukal jsem ze sebe nakonec neohrabaně, i když jsem cítil, že to není úplně ono. Záviděl jsem vlkům, kteří vždycky věděli, co říct, protože já mezi ně nepatřil. Obzvlášť, když Alastor poznamenal, že to byl můj pach, co mu rozvázalo jazyk. Co... se to vlastně snažil říct? Byl to kompliment? Po očku jsem se na něj ohlédl. "Možná to je spíš moc tohohle lesa," kývl jsem hlavou kolem nás na to všechno, co nás obklopovalo a skutečně působilo poněkud kouzelně. Alespoň na mě. I když můj jazyk hra slunce na listech stromů rozvázat příliš nedokázala.
Mýtinka se už rozprostírala přímo před námi a vůni meduňky jsem lehce ucítil, ještě než jsme na ni vkročili. "Tady to je," mávl jsem tlapou před nás, když jsme míjeli poslední stromy. Opravdu už toho zde rostla spousta, ačkoliv meduňky měly viditelnou převahu. Spokojeně jsem máchl oháňkou. Tohle bylo mnohem jednodušší, než záludností vlčích duší, mnohem známější a jednoznačnější. "Hele. Tohle je meduňka," nadzvedl jsem opatrně tlapou jeden lístek nejbližší rostliny. "Vážně se jí tady daří, což je dobře, protože to je užitečná bylinka. Je dobrá na nervy a nespavost, taky na bolesti břicha nebo hlavy. A pěkně voní," dodal jsem ještě, lístek přelomil a natáhl do čenichu onu meduňkovou vůni, která se mi vždycky tolik líbila.

//úkryt

Téma minulosti Alastor naštěstí nechal spát, za což jsem byl vážně rád. Nechtělo se mi ze sebe trousit nějaké další polopravdy nebo si rovnou vymýšlet. Spíš bych ho musel odpálkovat nebo rovnou poslat do háje a to se mi taky nechtělo - celkem často to vlky urazilo, kdoví proč. Místo čehokoliv z toho jsme se prostě vydali na cestu zpátky na povrch a na hon za bylinkami, kterých se teď už bude dát najít větší hojnost, než na jaře.
Tmavý vlk odsouhlasil, že půjde se mnou. "Fajn," kývl jsem bez nějakého velkého úsměvu, ale párkrát jsem máchl ocasem. Asi ho to pořád zajímalo. Schválně, jak dlouho mu to vydrží, vynořila se nechtěná myšlenka, ale doufal jsem, že se mi třeba podaří Alastorův zájem udržet. Byla to taková... pěkná představa, předat něco ze svých znalostí dál. Mohlo to pak pomoct ještě dalším vlkům. A já si zase mohl říkat, že se mi během své mizerné existence povedlo vykonat aspoň něco trochu dobrého.
Nad krajinou panoval večer. Nebylo ještě žádné vedro, ale oteplení ve vzduchu bylo znatelné. Trochu jsem se protáhl a mlaskl s pohledem upřeným na oranžový pruh nebe prosvítající mezi stromy. "Je tady taková pěkná mýtina, už zjara jsem na ni koukal - teď tam už tam toho určitě bude ke sběru spousta, to bude dobré místo, kde začít," řekl jsem a odtrhl pohled od západu slunce, abych věnoval krátký pohled Alastorovi. Pokývl jsem mu hlavou a bez dalšího vykecávání jsem vykročil tím směrem. Lesem nedaleko nás proběhli daňci, ale já jim radši nevěnoval žádnou pozornost, protože jsem měl trochu strach, co by se mohlo stát, kdybych na některého třeba moc dlouho koukal. Nechtěl jsem, aby se znovu projevila kletba daňkodlaka - ne teď.

//Meduňková mýtina

102

Tlamu mi na moment zkřivil výraz, který jsem sám nevěděl, jak pojmenovat. Byl to jakýsi úšklebek velmi hořkého pobavení - a zůstal jen na chviličku, než jsem svou tvář znovu usměrnil více neutrálním směrem. Nechtěl jsem, aby se Alastor vyptával. A když se z toho příběhu vynechaly všechny části, o kterých jsem nechtěl mluvit, nezůstalo nakonec vlastně vážně jenom tohle? Vydal jsem se do světa jít si žít vlastní život. To odpovídalo realitě tak málo, až to bylo k pláči. Ale svůj příběh jsem tu Alastorovi vyprávět určitě nechtěl. "Dá se to tak říct," pokrčil jsem tedy mírně rameny a doufal, že téma minulosti je tím uzavřeno.
Na vajíčku nic moc zajímavého nebylo a zatímco jsem se ještě jednou krátce zamyslel nad tím, proč že ta skořápka byla prázdná, Alastor si vzpomněl na kožešinu, která už nepochybně uschla. Nemluvě o jahodníku! "Ah, nojo!" málem jsem se praštil tlapou do čela, ale odolal jsem. Jak se mi to mohlo vykouřit z hlavy tak rychle? "Měl bych-" Jenže tmavý vlk byl už o krok napřed a zmizel do svět nahoře, aby kožešinu donesl. "To nemusíš," ozval jsem se chabě, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšel. Trochu jsem si povzdechl. Vzpamatuj se.
Netrvalo dlouho a Alastor byl zpět. Nesl nejen kamzičí kožich, ale i jahodníky. Neubránil jsem se vděčnému úsměvu. "Díky moc. Byl bych na to zapomněl," zamumlal jsem se zavrtěním hlavou. Raději jsem sebral usušené lístky ze země a strčil je do jedné z děr ve zdi. "Určitě," opáčil jsem a otočil se od bylinek zpátky na vlka, který právě skládal kožešinu přesně tam, kam jsem ji měl v plánu položit. Naklopil jsem hlavu mírně ke straně a popravdě jsem trochu žasnul. Tenhle vlk si uměl všímat věcí ve svém okolí. Bylinkář by z něj byl určitě dobrý, proletělo mi hlavou.
Otvíral jsem tlamu, abych mu poděkoval ještě jednou, ale nějak jsem úplně netušil, jak, aby to neznělo... pitomě. Takže jsem se nakonec prostě jen vrátil k jeho původní otázce. "Teď bude dobrý čas na to bylinky sbírat i sušit. Vlastně bych se do toho asi měl pustit," nějak moc dlouho už jsem se tu poflakoval. "Klidně se připoj, jestli chceš, ale chápu, jestli si radši chceš jít po svém." Třeba měl lepší věci na práci, než se zahazovat se mnou. I když by nepochybně byla příjemná změna mít pro jednou společnost a nemluvit si při sbírání jen sám pro sebe. Tak či tak, bylo na čase přestat dřepět pod zemí. "Asi je na čase se vrátit nahoru," protáhl jsem se a zamířil chodbou vzhůru. Jak to bude potom, to bylo na Alastorovi.

//les

101

Když do nory vstoupil Alastor, zdála se najednou jaksi menší. Asi to bylo i proto, že mě tmavší vlk o pěkný kus převyšoval. Ne, že by si otloukal hlavu o strop, ale měl k tomu o dost blíž, než já. Chvíli jsem zmlkl a nechal Alastora, ať se rozhlíží. Cítil jsem se z toho trochu... nesvůj. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod, ale i tak jsem si nemohl pomoct. Asi jsem byl odsouzen k tomu se navždy cítit nepohodlně ve vlastní kůži.
"Sám? To ne," zakroutil jsem hlavou. Kdybych se snažil být v tomhle samouk, nejspíš bych dávno někoho zabil - pravděpodobně sebe, když bych se na sobě snažil otestovat nějaký rulík nebo něco. "Měl... Znal jsem dva vlky, co mě učili. Byli to dědeček s vnukem a všechno mi ukázali." Všechno. Netýkalo se to jen bylinek, ale to sem teď nepatřilo. Byl jsem rád, když se Alastor zeptal na zlaté vejce, protože bylo snazší odstrčit vzpomínky stranou, když jsem se soustředil na něco jinačího. "Právě že vůbec nic. Byla to jen prázdná skořápka. Divný, že? Co za ptáka by se vůbec obtěžovalo snášet vejce, v kterým nic není?" Ale tohle byla jen malá podivnost. Upřímně v porovnání s ostatními věcmi, co jsem viděl, bylo prázdné vejce skoro úplně normální.
Zdálo se, že se mu můj skromný příbytek líbí. Taky jsem se na moment pousmál. "Dík," broukl jsem. "Snažím se," pokrčil jsem pak rameny, protože co jiného vlastně kdokoliv z nás mohl dělat, než se snažit?

19 bodů = 38 mušlí

Děkuju za akci a za odměny

100
//Klimbavý les

Alastor mínil, že by se mu líbilo zkusit si být něčím jiným. Já si zatím nebyl jistý, jestli to chci vůbec ještě někdy zažít. "No je to rozhodně... zajímavý," řekl jsem pomalu a zakroutil hlavou. Trochu mě děsila možnost, že se třeba jako daněk zaseknu a někdo mě sežere. Kdyby mě zakousli, proměnil bych se znovu ve vlka? To by bylo pro lovce pěkně nemilé překvapení. Možná bych měl jít Sarumenské vlky požádat, aby si dávali bacha, co v těchto končinách vlastně loví.
Z načrtnuté mapy jsem si snad vzal alespoň něco. Přinejmenším jsem se vážně snažil si to zapamatovat. Nic lepšího jsem nejspíš dělat nemohl. Krátce nato jsme se vydali směrem do nory. Alastor naštěstí moc jiných úkrytů neznal, takže ho můj skromný příbytek nejspíš nepohorší. A co. Mně se moje nora líbí, pomyslel jsem si ochranitelsky, i když k tomu nebyl žádný důvod.
Sestupoval jsem krátkou chodbou dolů a za sebou zaslechl otázku. Nedovedl jsem si pomoct, musel jsem se trochu zasmát. "Myslíš bylinkářství. Nebo léčitelství." To už jsem stanul v místnosti dole a ustoupil jsem stranou, abych udělal Alastorovi místo. "Už to bude pár let. Tak čtyři, řekl bych." Začal jsem krátce potom, co jsem opustil poušť a došel do míst, kde i něco kloudného rostlo. Rozhlédl jsem se po noře a "přihrádkách" ve zdi, které většinou ještě zívaly prázdnotou, i když jsem tu už pár bylinek uložených měl. A taky skořápku z jednoho zlatého vejce. "Tak... to je ono," prohlásil jsem asi celkem zbytečně. "S trochou štěstí tyhle díry přes léto zaplním o trochu víc," ukázal jsem ke stěně prorostlé kořeny. "A... a tak, no."

Čekal jsem, jestli se Alastor bude smát nebo si zaklepe na čelo a řekne mi, že mi hráblo. Nestalo se. Zatvářil se udiveně a to bylo všechno. Uvolnil jsem čelist, o které jsem si až v tu chvíli uvědomil, že ji nervózně zatínám. Nebyl jsem blázen a nejspíš si to nemyslel ani on. "Jo. Asi... moc si to nepamatuju," přiznal jsem. "Byl to zmatek. Jako být v hlavě někoho jiného, kdo tam je navíc s tebou." Nevěděl jsem, jak líp to popsat. Možná to ani nešlo.
Trochu jsem máchl ocasem, když Alastor slíbil, že svoji krysu přivede ukázat, až ji ovšem najde. "Tak se budu těšit," řekl jsem a kupodivu jsem to myslel i upřímně. Byl jsem zvědavý na to, jak vlk dokáže vycvičit jiného tvora a taky se mi celkem líbilo, že by se měl vlk ještě někdy zastavit. Zatím jsme spolu trávili čas docela příjemně.
Zatímco jsem ze sebe shazoval kožešinu na zem, Alastor už mi říkal, jak se tu orientovat. Naklonil jsem se nad plácek hlíny, do které začal drápem čmárat. Řeky, hory, jezera, moře, světové strany. Vypadalo to snadně - takhle, nakreslené do hlíny, a přesto už jsem cítil, jak se mi to v hlavě všechno touží pomotat jedno přes druhé. Zamrkal jsem a vryl si tu načrtnutou mapku do paměti, jak jen to šlo, div mě nerozbolela hlava. "To je užitečné. Budu se snažit na to pamatovat," řekl jsem - to bylo asi všechno, co jsem mohl slíbit. "Ale na hledání správného směru jsem byl vždycky dřevo," ušklíbl jsem se lehce. Dovedl jsem se ztratit všude. Můj vnitřní kompas byl nějaký levný mizerně udělaný krám.
Rozhodnutí, kam se vydat dál, jsem nechal na Alastorovi, který se rozhodl, že by raději viděl noru. Proti tomu jsem nic neměl. Možná jsem byl i rád, ta cesta mi dala celkem zabrat a nechtělo se mi chodit hned někam dál. "Tak máš jedinečnou možnost," máchl jsem ocasem a kývl na něj hlavou, aby šel za mnou. S jednou tlapou už v ústí šeré chodby jsem se na něj ještě ohlédl. Ne, že bych se za svůj příbytek začal stydět, ale... stejně jsem měl potřebu ho nějak ospravedlnit. "Ale není to ještě hotový. Tak nečekej zázraky." A pak už jsem se pustil dolů.

//úkryt

//řeka Kiërb

"Nedělám si těžkou hlavu, jen... nevím, co si mám o tom myslet," škubl jsem rameny, tedy aspoň tolik, co mi dovolovala kožešina na zádech. Takže ne zrovna moc. No a pak přišla ta otázka, kterou jsem si zrovna moc nepřál, ale byla asi nevyhnutelná. Na chvíli jsem sevřel tlamu do tenoučné linky a říkal si, že prostě nic nepovím. Nemohl to ze mne vypáčit! Vydrželo mi to ale jen chvíli, než jsem lehce zakroutil hlavou. "Fajn. Řeknu ti to, ale nebudeš se smát," otočil jsem se na Alastora smrtelně vážně. "Zní to pitomě, nevím jak ani proč, ale proměnil jsem se na chvíli v daňka. Bylo to... divný." Zakroutil jsem hlavou. Vzpomínky na to jsem měl zmatené, jako by ani úplně nebyly moje.
Alastor potvrdil, co jsem odhadl i sám, že spíš fandí chladnějšímu prostředí. "No, já to mám zase naopak. Zimu taky vždycky nějak zvládnu, ale nejsem zrovna fanda," ušklíbl jsem se. Někdy jsem se cítil jako had nebo ještěrka, co s příchodem chladu akorát ztuhne a zblbne.
Představa krysí armády byla v mé hlavě právě pouze tím - představou, takže jsem se jí mohl taky krátce zasmát spolu s větším vlkem. Jenže vážně byla mnohem blíže realitě, než bych se nadál. "Jo? Fakt?" zatvářil jsem se překvapeně a hned zavrtěl hlavou: "Proč že se vlastně ještě něčemu divím?" Nedával jsem si už v Sarumenu slib, že se ničemu divit nebudu? No, tak to šlo hodně rychle do kopru. "Snad ji najdeš. Vlastně... bych to celkem rád viděl," přiznal jsem upřímně. Nikdy jsem neviděl, aby se krysa k vlkovi dobrovolně přibližovala, natožpak aby ho poslouchala.
Vymotali jsme se z lesa a pak už byla hračka najít cestu domů - les byl totiž přímo před námi. "Ne. To fakt ne. Asi mě zmátlo to... všechno." Nenadálé přemístění mě úplně rozhodilo, neměl jsem ponětí, co uvidím, až vylezu z hájku, kde jsme se s Alastorem potkali. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, jak ostatně sám potvrdil. "Uf, to zní děsně. Jestli se tohle tady děje častěji, asi bych se měl rychle zorientovat v okolí," zakoulel jsem očima a překonal trochu drolivý, ale stabilní most přes řeku.
A pak už jsme byli v lese. Ještě že tak, protože kamzíkův kožich už mě vážně táhl k zemi. Měl jsem pocit, že se mi tlapy každou chvíli podlomí. "Už to je jen kousek," informoval jsem Alastora, i když jsem to vlastně možná říkal spíš sám sobě. Konečně jsem spatřil ten plochý balvan a velký starý dub, pod kterým se skrýval vchod do nory. "Uuuuh," složil jsem s hlasitým úlevným zamručením kožešinu k balvanu a kecl si chvíli na zadek, protože jsem toho měl dost. "Tak jo. Snad to tady vyschne," hodil jsem po svém úlovku očkem, ale netvářil se, že by chtěl dělat nějakou neplechu. I přes únavu jsem ucítil spokojenost, ba možná i hrdost. Konečně! Konečně jsem si mohl odškrtnout další položku ze seznamu potřebných věcí. A nemusím chrápat na holé zemi jako vandrák. Jen, co jsem trochu popadl dech, otočil jsem se na Alastora: "Můžem se podívat dovnitř do nory, tam už mám pár bylin nasušených, nebo můžeme zamířit na tu mýtinku, jak jsem říkal. Tam toho bude určitě taky hodně. Mně to je asi fuk." A když už jsme byli u toho sušení, málem jsem na něco zapomněl. Vytahal jsem z brašničky opatrně listy jahodníku a rozložil je na balvan, o kterém jsem smýšlel jako o sušícím balvanu.

//Skvělé místo pro život

Docela mě uklidnilo, když Alastor prohlásil, že ta "magická křeč" není nic neobvyklého. "Ach tak. No, to je- to je celkem uklidňující," zaškobrtl jsem v půli věty, protože mi došlo, že se prokecnu, že se mi už něco takového stalo, ale upřímně - pokud nebyl Alastor hodně natvrdlý, muselo mu to být jasné. Proč bych se jinak tak ptal? Neopomněl jedním dechem doplnit, že podobné problémy stíhají hlavně vlčata, která neví, co dělají. To na mé tváři vyvolalo poněkud kyselý úsměv. "Koho jiného by to taky mělo postihovat," zamrmlal jsem tiše.
Alastor dodal, že taky ještě svoje magie nemá úplně pod kontrolou, ale že něco dokáže potvrdil vzápětí, když kolem nás začalo sněžit. Zvedl jsem hlavu k obloze a zatřepal jí, když mi na čenich dopadla veliká vločka. "Dělat zimu ti ale jde dobře," pokrčil jsem mírně rameny. "To se asi někomu s tvým kožichem může občas hodit," poukázal jsem na jeho huňatost. V létě, když jsem si já liboval na sluníčku, musel vedrem umírat. Zato se nejspíš v zimě neklepal jako ratlík, takže v tomhle měl zase navrch on.
"Jo. To by se hodilo," přikývl jsem, byla to zajímavá myšlenka. "No, když je to tady země kouzel, třeba přijdu na to, jak si vycvičit armádu potkanů, aby pro mě sbírali," ušklíbl jsem se, dělal jsem si sice legraci, ale v pozadí mysli se ozýval hlásek, který si myslel, že by to nemuselo být až tak nemožné. Možná bych si měl dávat bacha, co si přeju. Vlna potkanů se ale nepřihnala, jen déšť, který všechno znepříjemnil. Aspoň pro mě, Alastor vypadal, že si toho skoro nevšiml.
Já jsem ovšem měl vláčení mokré kožešiny plné zuby, takže jsme vyrazili hledat mou noru. Alastor neprotestoval a připojil se ke mně, ještě se i zajímal, kde že ta nora přesně je. "Vím. Je to v lese s velkou mýtinou, kousek od řeky. Jestli víš, kde má les Sarumenská smečka, tak odtamtud je to vlastně jen přes louku," popsal jsem všechno, co vím a s tím jsem udělal pár posledních kroků z lesa ven.
Byli jsme prakticky hned u řeky... a já si uvědomil, že nejspíš vím, kde jsme. Za řekou se tyčily stromy dalšího lesa, téměř určitě toho, o kterém jsem smýšlel jako o svém. Nad ním na obloze se klenul zářivý oblouk jasně barevné duhy, pozůstatku po tom nepříjemném dešti. Skoro to vypadalo jako vtip od samotných bohů počasí, jestli někdo takový byl. "Tady, ty pitomče, tady máš svůj les. Byl fakt, fakt hodně daleko, radši jsme ti to označili, ať to nemůžeš minout." Na moment jsem zavřel oči, jako by mě bolela hlava. "Tam," máchl jsem pak tlapou k lesu. "To je ten les." Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem se ještě před chvílí cítil naprosto ztracený. Musel jsem mít orientační smysl mechem obrostlého pařezu. Zamířil jsem k jednomu z mostů přes řeku, který vypadal, že se nerozdrolí, když na něj stoupneme. Z váhy kamzičí kůže už mě pěkně bolely záda a nemohl jsem se dočkat, až ji ze sebe shodím. "Nakonec to nebylo až tak daleko," zakroutil jsem nevěřícně hlavou, ale tentokrát jsem se tomu musel i trochu uchechtnout. Seš vážně expert.

//Klimbavý les

Poslouchal jsem Alastorovo vysvětlení fungování magie se zájmem. Používání magie muselo vycházet z nějakého... no, svalu, ale nejspíš to byl mentální sval. Někde v hlavě, nebo v duši, nebo kde vlastně. "Ach tak. Zajímavé." Přesto jsem se pořád v zamyšlení trochu mračil. Když jsem se proměnil v toho praštěného daňka, neměl jsem pocit, že bych se snažil použít nějaký sval, sílu nebo cokoliv. Nepodobalo se to ani mým otřepaným pokusům o vyvolání magie v minulosti. Nebyl jsem si jistý, jestli o tom chci Alastorovi vykládat, protože mi to pořád přišlo trapné, na druhou stranu mi to pořád leželo v hlavě. "Ale někdy se to stane i tak nějak... samovolně, žejo?" prohodil jsem rádoby ledabyle, i když jsem měl pocit, že mi ten tón tak úplně nevyšel. "Aniž by ses o to snažil. Křeč magického svalu, nebo tak něco?" Doufal jsem, že mi Alastor řekne, že to je normální. Ještě aby to tak byla nějaká kletba, nebo magická choroba. Co bych s tím asi dělal? Koho bych měl vyhledat?
Kamzičí kožich skončil na mých zádech, takže to trochu vypadalo, že si hraju zase na jiného kopytníka, a vydali jsme se hledat bylinky. "Ne," zakroutil jsem hlavou nad hluchavkami. "Z těch se používají jen květy. Proto je taky taková otrava je sbírat. Je to strašně maličké, nejen, že to jde špatně, aniž bys je přitom poničil, ale taky to vůbec nepřibývá," zakroutil jsem hlavou. Bylinky to byly dobré, ale v tuhle chvíli mi nestály úplně za tu námahu. Ukázal jsem Alastorovi ještě jahodník a stačil si ho i trochu natrhat, než nás zastihla noční jarní přeprška, která zmizela zase tak rychle, jak přišla.
Akorát, že nás i všechno kolem nechala celé zmáčené, včetně kožešiny, která mi na zádech pěkně ztěžkla. Začínala být otrava se s tím tahat. Nasměroval jsem kroky naší výpravy směrem k okraji lesa. Musel jsem zkusit najít domov. "Hele... nechci přerušovat botanické okénko, ale chtěl bych se odtud zkusit vymotat a vrátit se ke své noře. Abych nemusel furt tahat tohle," cukl jsem sebou trochu do strany, abych vyrovnal kožešinu, která začala chytat choutky sklouzávat ke straně. "Jestli ten les najdem, je tam mýtinka, kde ti těch léčivek můžu ukázat hodně. Taky už jich mám pár nasbíraných," dodal jsem ještě. "A kdoví, jak daleko vlastně půjdem, takže na něco určitě narazíme i cestou," povzdechl jsem si trochu a pokračoval do míst, kde stromy už řídly. Na chvíli se mi zdálo, že jsem ucítil známý pach, ale pochopitelně to byla pitomost. Netroufal jsem si v podobný přelud vkládat jakoukoliv naději.

//Kiërb

Kývl jsem, neměl jsem pocit, že bych byl o něco dvakrát ochuzený, když jsem se smečkovému životu vždycky vyhýbal. "Jo. Asi bych tu volnost za nic nevyměnil," řekl jsem. Takhle jsem měl klid. Nikdo po mě nemohl chtít, abych se účastnil něčeho, o co sám nemám vůbec zájem. Sarumenští ke mně byli milí, ale to neznamenalo, že jsem tam chtěl zůstat. I když mohlo být dobré mít je za sousedy.
"Huh, vážně?" O používání magie jsem moc nevěděl. Doma jsem něco málo viděl, ale přišlo mi to spíš jako triky pro pobavení, než něco užitečného. Sám jsem to zkoušel párkrát, ale nanejvýš mě rozbolela hlava a vytvořil jsem nějaký odrbaný obrázek, který nebyl vůbec k ničemu. Tady však magie vládla všemu. "Asi jsem si myslel, že to je spíš jako mávnutí kouzelného proutku," poušklíbl jsem se trošku a pokrčil rameny. "Běhat všude možně a sbírat bylinky taky není vždycky úplně oddech," dodal jsem, "ale funguje to." To bylo roky ověřené.
Alastor mě svým zájmem překvapil, ale příjemně. Proč bych mu něco neukázal, že ano? Řekl, že zná jen jednu květinu. Žlutou s dlouhým stonkem, což mohlo popravdě být leccos. "Těch žlutých je dost. Třeba pampelišky. Nebo, jestli byla vážně hodně vysoká, mohla to být třeba slunečnice," nadhodil jsem a začal se rvát s kamzičí kůží, která ale vážně nechtlěa na můj hřbet. Vypadal jsem nepochybně jako blbec, vztekal jsem se sám na sebe a nejradši bych se propadl do země, ale ta ke mně tak milostivá nebyla. Zato Alastor se slitoval a bez jakýchkoliv problémů mi kožešinu přetáhl přes hřbet. Zvedl jsem k němu oči a přestával se ježit. "No... díky," zadrmolil jsem nepříliš nahlas. Ne, že bych nebyl rád za pomoc, ba naopak, ale nechtěl jsem to rozebírat. Radši jsem rovnou vyrazil, abychom se k tomuhle mému výkonu už nemuseli vracet. Kožešina mi seděla na zádech celkem pohodlně, i když jsem tušil, že mě brzo nebude moc bavit ji všude tahat s sebou. Pořád lepší, než ji ztratit.
Chtěl jsem se podívat na tu mýtinku, tak bychom mohli určitě najít něco zajímavého - první rostlinu, o které jsem si myslel, že stojí za ukázání, jsem ale spatřil ještě předtím, než jsme tam vkročili. "Hele, třeba tady," kývl jsem hlavou a sklonil se čenichem k trsu bylin s bílými květy. "Hluchavky. Vypadají trochu jako kopřivy, ale čenich si o ně nespálíš," přejel jsem opatrně tlapou po jemném lístku rostliny. "Jsou dobré na trávení a proti kašli, a taky na nervy. Jen je strašná piplačka sbírat ty kvítky," neodpustil jsem si lehký povzdech, protože to vážně byla titěrná práce a než jeden získal nějaké větší množství, trvalo to věky. Proto jsem se taky do toho nepouštěl, protože bych pak Alastorovi asi neukázal už vůbec nic. S hlavou nízko u země jsem popošel o pár kroků, kde vykukovaly další bílé kvítky.
"Nebo tady, jahodník. Není užitečný jenom tím, že na něm rostou jahody," i když jahodu bych si dal, jenže na to bylo ještě brzo, "ale odvar z listů je dobrý pro zdraví tak... všeobecně. Spíš preventivně, pro jeho zachování." Chvíli jsem ztichl, ať se Alastor na rostliny může v klidu podívat a nezahltím ho nekonečným proudem informací. Mezitím jsem začal do tlamy trhat nějaké jahodníkové listí. Doufal jsem, že svou noru nakonec najdu, abych je mohl přidat ke zbytku.

"Jak jinak," taky jsem se krátce štěkavě uchechtl. Nikdo (nebo nic?), kdo není degenerát, by si takovéhle hry s vlčími životy nehrál. Myšlenka, že si se mnou nějaká neznámá síla pohrává, jak se jí zachce, se mi nelíbila ani v nejmenším, ale nejspíš jsme proti tomu byli bezmocní. Zvykni si nebo pojdi, pomyslel jsem si znovu.
Alastor ke svému rozhodnutí to se smečkami vzdát dospěl skrze členství rovnou ve třech. "Ha, tak to s nimi máš bohatší zkušenosti, než já," konstatoval jsem a trochu si přesedl, protože mi dřevěněla noha. "Já to vlastně nikdy ani pořádně nezkusil." Neviděl jsem důvod. I z pohledu outsidera jsem dokázal poznat, že by to nebylo nic pro mě.
Přes otázku mého úkrytu, který snad zůstane na svém místě a vyčká mého návratu, jsme se dostali až k bylinkaření, což Alastora zaujalo. Když se na mě prve tak divně podíval, jen co jsem zmínil kytky, nemyslel jsem si, že by ho to mohlo zajímat, ale asi jsem se pletl. Na odhadování druhých jsem nikdy neměl oko. "Slyšel jsem," kývl jsem hlavou, Mabel mi cosi o léčivé magii říkala a pořád to ve mně vyvolávalo rozporuplné pocity. Vážně někomu stačí máchnout kouzelným proutkem a všechno je zase dobré? Těžko se tomu věřilo a i sama vlčice naznačila, že to není tak jednoduché. "Taky jsem slyšel, že ne vždycky to funguje, jak má. Na bylinkách je pěkný, že když už je jednou máš, dá se na ně spolehnout." Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi řebříček vybouchl pod tlapou nebo jsem někoho kontryhelem proměnil v žábu, což - jak jsem si představoval - se při léčení magií určitě mohlo klidně stát.
Možná jsem tu žádost měl čekat, ale nečekal, takže mě překvapila. "Jo?" vyhrkl jsem otázku, která byla zároveň odpovědí, což mi ovšem došlo, až když jsem ji vyslovil. Takže kdybych teď chtěl říct "ne", vypadal bych jako nerozhodný cvok. Ale já stejně "ne" říct nechtěl. Byl jsem rád, že o to má vlk zájem, i v zemi, kde má kde kdo magické berle, nebo jak že to říkal. "No... jo. Asi bych mohl." Odmlčel jsem se a poněkud rozpačitě se rozhlédl kolem, tlapa opět mimoděk začala muchlat kamzičí kožešinu. Jak s tím ale vlastně začít? Odkud? Pěkný hájek kolem nás se jen zelenal vším možným, zdálo se, že se nacházíme i poblíž nějaké mýtinky. To bylo docela uklidňující. Něco, co bych Alastorovi mohl ukázat, se tady najde. "Můžem se podívat, co roste tady kolem," navrhl jsem.
Vstal jsem, protáhl si ztuhlá záda, ale než jsem se někam vydal, pokusil jsem se vážně si přehodit přes hřbet tu kožku z kamzíka. Nedejbože, abych ji tu zapomněl. V mojí hlavě to vypadalo celkem hustě, jak si kožich přehodím elegantně přes hřbet jakožto velký pan léčitel. Jenže tomu se ke mně na záda nechtělo. Kamzík bojoval i po smrti, ne a ne tu zatracenou věc dostat na správné místo. "Do háje práce," zamumlal jsem si pod vousy s plnou tlamou, až moc si vědom toho, že předvádím Alastorovi krásnou komediální šou, jak jsem se tam tak kroutil pod ze tří čtvrtin spadenou kůží a snažil se ji s hlavou vytočenou do strany vytáhnout zpátky, moc paličatý na to, než abych si řekl o pomoc. Litoval jsem, že jsem s tím vůbec začínal, ale už bylo pozdě to vzdát a dělat, jakoby nic.