Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. Jdi bruslit - Vlčíšek, bez odměny

Jeden krok, pak druhý, tlapy se mi vlní. Pevná země pod nohama v zrcadlo se mění. Kam jen jsem to vkročil? Do čeho jsem skočil? Chtěl jsem se jen v zimním ránu vydat na výlet - a teď náhle mám pod tlapkami jenom kluzký led! V bruslení, to vám povím, nejsem žádný borec. Pokaždé, když jsem to zkusil, natlouk jsem si čumec. Snažně jsem však přesto zaťal drápy do hladiny. Přec nebudu obětí téhle kluzké hovadiny. Odraz, skluz, vítězství! - tak ne, už zas padám, a na ledu uklouzaném se jen stěží zvedám. Tlapa sem, tlapa tam, třetí zase tamhle. Jak se vůbec někdo elegantně klouzat zvládne? Viděl jsem to na vlastní zrak, piruety, otočky... Tak proč, když já to zkusím, zakopnu o své nožky?
Už se na tlapy zas hrabu, led si na mě nepřijde. Zatím stojím, zatím žiju, jsem celý a ne, že ne. Opatrný odraz další posílá mě rychle vpřed. Nepadám, však v kruhu kolem míhá se mi celý svět. Nějak jsem se roztočil - je to špatné znamení? Svištím vpřed fakt hrozně rychle... a pak končím v závěji. "Pfuj!" vyplivnu hrst vloček, zima je můj nepřítel. Všechno studí, mrzne, klouže, je to vážně na pytel. Otřepu svůj řídký kožich, tohle není pro mě nic. Vypravím se radši na jih, někam, kde je teplo, hic. Jenže jít vpřed, to je těžké, když jsem zase na ledu. Než já odtud vybruslím, desetkrát se vymelu. Doufám jen, že moje snahy vážně nikdo nesleduje. Musel bych se propadnout hanbou až do dračí sluje. Ještě párkrát sebou mrsknu a konečně pevná zem! Rychle mizím a dám pozor, bych už nezabloudil sem.

//Zlatavý les přes Ronherský potok

Potok, který mne do lesa předtím donesl, jsem překonal jedním skokem. Byl jsem rád, že není příliš široký. Rozhodně jsem se nechtěl namočit v tomhle počasí. Až na ten mráz však bylo celkem pěkně. Studené zimní slunce se třpytilo na sněhovém příkrovu, všechno se blyštělo a já měl kupodivu docela dobrou náladu. Všechno se dnes jevilo v jaksi příjemnějších barvách.
A pak jsem to zahlédl. Přimělo mě to zarazit se na místě. Na jinak naprosto dokonalém čerstvém sněhu rudá barva čerstvé krve vyvstávala obzvlášt jasně, přímo řvala do okolí. Ráno bylo příliš krásné, než aby to tak mohlo zůstat, že? Přiblížil jsem se ještě o pár kroků a zrakem si potvrdit to, co můj čenich už věděl. Byly to vlčí stopy, krvavé otisky tlap. Ten, kdo je tu nechal, tudy musel proběhnout před chvílí, protože krev byla čerstvá a vlčí pach se tu vznášel jasně a zřetelně. Zvedl jsem hlavu od sněhu a udělal sotva jeden krok, než mě na místě zmrazil ten hrozný, strašný křik. Jako by tu vlčici někdo vraždil.
Rozběhl jsem se tím směrem, uši přitisknuté k hlavě a přitom jsem přemýšlel, co bych asi tak sakra dělal, jestli ji trhá na kusy nějaký medvěd, kuchá ji divočák nebo morduje nějaký psychopat, ale nemohl jsem jenom stát jako trubka mezi stromy a čekat, až se to přežene. Spatřil jsem ji za chviličku, tenhle les byl řídký a dost podivně rostlý, takže vidět bylo daleko. Nikdo ji nemordoval. Ležela sama na sněhu, brečela a křičela. Přímo řvala, zcela nepochybně bolestí, ale jakou? Zatoužil jsem se otočit a zmizet. Připadal jsem si jako špinavý šmírák, co ji zastihl v soukromé chvilce. A co mohl pařez jako já udělat pro chudáka vlčici? Jenže jsem pomyslel na krev na sněhu a ten srdceryvný nářek mi nedovoloval se jen tak od ní odvrátit. Naříkala jako raněné zvíře. Mohl jsem zjistit, jaká je situace a aspoň se pokusit o... něco. Pár pomalými kroky jsem se přiblížil a zastavil pár metrů od ní. Došlo mi, že nevím, co říct, slova se mi lepila v hrdle, jak už měla ve zvyku. Ptát se "jsi v pořádku?" mi přišlo nebetyčně idiotské. Snad jsem měl oči a viděl. Tiše jsem si odkašlal. "Hej," řekl jsem mírně, abych na sebe upoutal její pozornost.

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Podařilo se mi úspěšně přečkat další studenou noc. Třeba to nebude tak hrozné... Pokud se počasí najednou výrazně nezhorší, měl jsem určitou naději, že zimu přežiju. Asi to nebude jednoduché a možná to nezvládnu bez úhony, ale snad neumrznu ani neumřu hlady. Střežil jsem se dělat si příliš velké naděje, ale přece jen mi vycházející slunce dodalo trochu optimismu. Sníh se v jeho studených paprscích třpytil a blyštěl. Otiskl jsem do něj svou tlapu a zahleděl se na stopu, kterou jsem po sobě zanechal. Nic zvláštního ani speciálního na ní nebylo. Vnuklo mi to ale nápad. Poodešel jsem kousek od stromku, který jsem nazdobil, a začal kolem něj ve sněhu tlapou malovat kruh. Když se na konci spojil, začal jsem kolem něj s malým rozestupem tvořit další, a pak další a další, každý o něco větší. Vypadaly jako kruhy na vodě. Když jsem si to uvědomil, přimaloval jsem pár řad zvlněných čar, jako vln na hladině jezera. Nad svoje jezero, uprostřed kterého stál vánoční stromeček, jsem soustředěně vykroužil velkou spirálu, od které se do všech stran rozbíhaly paprsky. Ta znázorňovala slunce. Celé to bylo poněkud abstraktní. Kdoví, jestli by někdo jiný poznal, co jsem do sněhu namaloval? Ale nikdo tu stejně nebyl, kdo by mohl můj obraz soudit.
Chvíli jsem si prohlížel své dílo. Měl jsem pocit, že se mi docela podařilo. Občas jsem si rád čmáral do prachu nebo do hlíny, jenom takové nesmysly, kolečka, vlnky a podobně, ale nic takhle velkého jsem dosud nevytvořil, takže mě to celkem potěšilo. Obraz tu bude jen chvíli, než napadne další sníh nebo než vítr párkrát zafouká a přetvoří mé vlnky a slunce na něco docela jiného, ale to bylo asi v pořádku. Nepotřeboval jsem tu svůj otisk nechat napořád, asi bych ani nechtěl. Tenhle les na mě zapomene, jen co odtud zmizím, ale alespoň na chvíli bylo vidět, že jsem tu byl a něco vytvořil. Trochu jsem se protáhl. Počasí prozatím vypadalo příznivě. Možná byla ideální chvíle jít se podívat trošku po okolí a zjistit, co ještě se tu nachází. Vrátit se můžu vždycky.

//Hrušňový sad přes Ronherský potok

23. Ozdob strom

Chvíli jsem se povaloval mezi kořeny stromu, ale jak den končil a slunce zapadalo, taky se citelně ochlazovalo a tak nečinné ležení nebylo zrovna dvakrát příjemné. To mě donutilo po nedlouhém odpočinku vstát a jít dělat něco jiného. Otázkou bylo co. Leckoho asi sníh lákal k zimním radovánkám, ale do těch se mi moc nechtělo. Nebyl jsem zrovna v příliš rozverné náladě. Spíš na mě padala pěkná depka. To asi po té osamělé vánoční hostině. Ještě bych mohl ozdobit stromeček, pomyslel jsem si, i když v lese kolem byly samé listnáče. Jenže záleželo na tom? Pravděpodobně ten stromek nikdy nikdo neuvidí. Bylo tu naprosté mrtvo a klid. Jedinou společností mi byli zvláštní rudí ptáci, kteří posedávali ve větvích, a v jednu chvíli jsem zahlédl mihnout se lasičku v zimním kožichu. To bylo všechno.
Protáhl jsem si tedy své ztuhlé kosti a rozhodl se, že se do toho přece jen pustím. Noc bude dlouhá a studená, aspoň se nějak zabavím. Vybral jsem si mladý rozvětvený strom, jehož větve byly teď v zimě úplně holé. Vánoční stromek měl být asi spíš jehličnan, ale já nechtěl nikam běhat a shánět ten pravý. Bude mi muset posloužit to, co už jsem našel. Ověsil jsem jeho větve vším, co jsem našel ve sněhu a pod ním. Suchou trávou, kousky kůry i pár kůstkami, co mi zbyly z králíka. Použil jsem i ty zmrzlé šípky a rudé pírko, které jsem našel válet na sněhu. Zkrátka vše, co mi přišlo pod tlapy. Stromek za chvíli stál hrdě nazdobený. Docela se mi to povedlo, jestli jsem mohl soudit, ale protože to uvidím jen já a lasičky, asi to bylo fuk. Trochu jsem si povzdechl. Ale dárky si sám nadělovat nebudu. To by bylo už trochu moc smutný. No, ale kdoví, k čemu se uchýlím za pár dnů, že?

22. Připrav si vánoční hostinu
//Pahorkatina dlouhých uší

Vracel jsem se s králíkem v tlamě do lesa, ve kterém jsem měl vykopanou svou díru ve sněhu. Byl to celkem pěkný les. Nějaký čas bych tu asi mohl přebývat. Kořist se zdála být celkem dosažitelná a nevypadalo to, že bych tu někomu překážel. Ani mrazy mi naštěstí ještě nepřipadaly tak tuhé, aby se to nedalo přežít, ačkoliv to se ještě mohlo změnit. Zima teprve začínala. Čekalo mě ještě několik dlouhých měsíců sněhu, mrazu a pravděpodobné bídy a strádání. Skvělé. Teď jsem ale měl svého králíka, svůj důlek ve sněhu a to mi muselo stačit. Žebráci si nemohou vybírat.
Vrátil jsem se ke starému dubu a položil králíka do sněhu. Dost možná tohle měla být má vánoční hostina. Dosti chudá, jak jsem na ni tak koukal. Ulomil jsem v záchvatu náhlé inspirace větvičku z nedalekého šípkového keře a trochu si přitom podrápal čenich. Položil jsem mrazem zcvrklé šípky ke králíkovi, obložil ho dokola klásky suché trávy, které místy trčely ze sněhu a uplácal jsem několik dalších sněhových hrud, které jsem rozložil kolem. Představoval jsem si, že ty další hroudy jsou bažanti a křepelky, že suchá tráva jsou snítky máty a šípky scvrklé mrazem jsou ve skutečnosti sušené jahody, které před námi Heron schovával už od jara. "Krásné svátky, Regisi," popřál jsem sám sobě a pustil se do králíka.
Bylo pitomé si to všechno představovat. Akorát se mi chtělo brečet, protože nic z toho nebylo skutečné. Mohl jsem klidně sníst sněhové hroudy, ale to z nich bažanty neudělá. Jenže co jiného, než představy a sny mi ještě zbývalo? Byl jsem rád, že alespoň králík je skutečný. Byl mladý a docela hubený, ale mě postačil. Umlčel hladové kručení v mém břiše celkem uspokojivě. Po své "hostině" jsem zalezl na chvíli do sněžného pelechu, aby mi slehlo, ale věděl jsem, že polehávat jen tak tu moc dlouho nemůžu, pokud jsem se nechtěl změnit v rampouch.

6. Naplánuj si letní dovolenou

Nebylo příjemné sedět a čekat v mraze na to, až se něco stane. Ani to nebylo příliš zábavné. Zíral jsem na vchod do králičí nory a nějakou dobu se nedělo prostě vůbec nic. Jen studený vítr mi občas prosvištěl kolem uší. Myšlenky se mi proto začaly toulat a rozbíhat do všemožných směrů. Myslel jsem na léto. Představoval jsem si prosluněnou louku, která by byla také takhle plná králičích nor, v nichž by žily generace a generace tučných hloupoučkých králíků. Někde kousek stranou by ležel velký vyhřátý kámen a na něm já. Slunil bych se tam jako ještěrka a vtahoval do těla každý poslední kousek tepla letního slunce, zatímco bych pomalu ujídal ze zajíce a vůbec se nebál hlavu, protože bych věděl, že kolem je takových ušáků ještě spousta. Zní to jako skvělá dovolená. Nejspíš bych si nějakou zasloužil, přemítal jsem.
Lehce jsem sebou škubl, jak jsem se náhle probral ze zamyšlení. Z myšlenek na tlusté králíky mi div netekly sliny po bradě. Vypadalo to však, že se má trpělivost konečně vyplatí. Z nory obezřetně vykoukl králičí čeníšek. Chvíli se chvěl, jak jeho vlastník větřil, pak ušák vyhopkal ven celý. Přikrčený ve sněhu jsem skoro ani nedýchal. Chtěl jsem hned vyběhnout, ale přinutil jsem se k trpělivosti. Až když ušák udělal pár krátkých skoků od nory, vyrazil jsem. Odrazil jsem se co nejdelším skokem a vůbec neztrácel čas. Kdybych mu dal šanci, zajel by králík zase zpátky do nory jako nic. Přesně o to se snažil, ale v poslední chvíli jsem ho dostihl. Chňapl jsem ho za stehno a vytáhl ho ven. Králík zoufale pištěl, ale já už ho nehodlal pustit. Přišlápl jsem ho k zemi, přehmátl svoje čelisti na jeho krk a udělal s ním rychlý proces. Pištění ustalo. Okamžitě se navrátilo tíživé ticho, jako by se ani nic nestalo. Jen červené stopy krve na sněhu naznačovaly, že se tu něco odehrálo. Olízal jsem sníh poznamenaný červenou, chopil jsem se mrtvého králíka a zamířil s ním zpět ke své sněžné díře. Tam budu mít na jídlo klid.

//Zlatavý les

1. Vyruš přezimující zvíře
//Zlatavý les

Než jsem vyšel z lesa, už začínalo trochu svítat. Sníh se pořád ještě vytrvale sypal z nebe, ale mraky se alespoň tvářily, že se trochu protrhávají. To vypadalo slibně. Podobně slibně vypadalo i místo, kam jsem se právě blížil. Přede mnou se vlnily kopce, místy se tedy dělaly pořádné závěje, kterými jsem se musel brodit, ale bylo zde cítit spoustu života. Králíci, možná i něco jiného. V bílém sněhu bylo místy snadno vidět, kde mají jejich nory vchody. Asi se museli chudáci prohrabat ven, když se na ně najednou snesla taková nadílka. Skoro bych je politoval, kdybych se zrovna nechystal na to, že některého člena jejich rodiny sežeru.
Čenichal jsem kolem, ale úplně jsem si neuvědomil, že nora, do které se chystám strčit čumák, je trochu jinačí, než ty ostatní. Nahlédl jsem dovnitř a přimhouřil oči. Čekal jsem králíka a tam mě zarazilo, když jsem vevnitř spatřil cosi mnohem většího a hlavně šedivého. Co to je? Musel jsem vydat nějaký zvuk, protože obyvatel díry se najednou vzbudil, naježil se a s nepřátelským zasyčením se po mě ohnal drápy. Byl to pěkně nabručený jezevec. A aby také nebyl, když jsem ho vzbudil. Hezky rychle jsem se dal na ústup. S tím jsem se do křížku pouštět nechtěl.
Měl jsem štěstí, že jsem neschytal žádnou ránu. Přijít k úhoně na začátku zimy by mohlo být taky katastrofální. Raději jsem zamířil o něco hlouběji do pahorkatiny a bezpečně jsem se ujistil, že nora, kolem které šmejdím, je opravdu králičí. Zatím jsem však z ušáků neviděl ani chlup. Nejspíš byli v tomhle počasí schovaní. Třeba bych nějakého dokázal vyhrabat, ale v kopcích jsme taky měli králíků hodně a věděl jsem, že mají chodby, kterými je pro ně hračka prchnout. Možná by mi nejlépe posloužilo čekat, zda se neukážou, když se počasí teď trochu uklidňovalo. Za pokus nic nedám. Usadil jsem se opodál a čekal. Pokud to bude trvat moc dlouho, dám se do akce, abych tu hladový nezmrznul, ale jestli existovala možnost, že si ušetřím trochu sil, chtěl jsem ji využít.

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Spal jsem ve své chladné sněhové díře a snil přitom o těch, které měl rád a po kterých se mu stýskalo. Jenže sny jsou zkrátka pouze sny a držet se jich nedá věčně. A tak po spánku, který nebyl příliš dlouhý, ale přesto mne trochu osvěžil, jsem procitl a zjistil, že jsem stále sám. Ztracený. Tiše jsem si povzdechl a od tlamy mi vystoupal stříbrný obláček páry. Jak jen jsem si přál, aby bylo všechno jako dřív, i když jsem moc dobře věděl, že to už takové nikdy být nemůže. Nejde se vrátit.
Byla ještě tma, když jsem otevřel své fialkové zraky, ale už jsem se nesnažil znovu usnout. Čím méně času nečinně proležím zahrabaný ve sněhu, tím lépe. Navzdory tíze kolem srdce jsem si uvědomoval, že možná přece jenom nechci doopravdy umřít, pokud se tomu budu moci vyhnout. A abych se tomu vyhnul, inu, k tomu bylo třeba něco dělat. Najít jídlo, například, a možná i lepší úkryt, kdyby udeřily ještě krutější mrazy. Vysoukal jsem se tedy ze své sněhové díry a rozhlédl se kolem. Letos budu mít asi pěkně vypečené Vánoce, blesklo mi hlavou a málem jsem se zasmál. Ani ty poslední nebyly nic moc, ale to jsem u sebe ještě alespoň pořád měl Monteho. I když už byl... takový, jaký ke konci byl. Mimo sebe. Ne sám sebou. Dal jsem mu dárek a zpíval koledy, které jsme dřív zpívali spolu a on na mne jen hleděl s váhavým zmatením v očích. Jako by se ptal: "Měl bych snad vědět, co tohle znamená?"
Aniž bych si uvědomil, že se na to chystám, zatímco jsem šel zimním lesem, začal jsem tiše zpívat. "My tři vlkové jdeme k vám, štěstí zdraví neseme vám. Štěstí, zdraví dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka. Zdaleka jdou tlapy naše, za Vlčíškem mysl naše..." Můj zpěv se zvolna vytratil. Nebylo to ono, když jsem na to byl sám. Připadal jsem si jako blázen. Co když někdo poslouchal? A nechtěl jsem náhodou lovit? Kořist moje hýkání určitě neocení. Co to zase vyvádíš, Regisi? povzdechl jsem si a zavrtěl sám nad sebou hlavou. Radši bych se měl soustředit na jídlo.

//Pahorkatina dlouhých uší

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Ronher

Nechal jsem potok za sebou, společně s nemluvnou vlčicí. Nešla za mnou. Ani jsem to moc nečekal. Vypadala, jako by spíš chtěla, aby jí každý dal pokoj. Zalezl jsem mezi stromy lesa a trochu si vydechl. Les byl sice řídký a holé větve listnáčů příval padajícího sněhu moc nezbrzdily, přesto tu bylo mnohem příjemněji, než na otevřeném prostranství. Alespoň vítr se tu trochu lámal a dál od potoka už ani netáhla taková zima od vody. Při vší té bídě to ještě bylo docela přijatelné. Teď jsem jen musel najít nějaký koutek, kam se vmáčknu, abych se trochu prospal. Sotva jsem pletl tlapami, nepřipadalo v úvahu, že bych v tomhle stavu něco lovil. Kam se ale může jeden zatoulaný jižan v tomhle počasí vrtnout na místě, kde vůbec nic nezná?
Chvíli jsem jen tak zbůhdarma bloumal sem tam, dokud jsem nedošel k vysokému starému dubu, mezi jehož mohutnými kořeny bych snad mohl naléz útočiště. Sněhu už tam stačilo za celý den napadat docela dost a nechtěl jsem si lehat na něj. Nezbývalo, než se dát do práce. Zabořil jsem tlapy do čerstvého sněhu a začal ho odhrabávat stranou. Nepříjemně zábl a zalézal mi mezi prsty u tlapek, aspoň ale nebyl příliš těžký a mokrý, a nebyla na něm žádná ledová krusta, která by mi pořezala polštářky. Jakmile jsem dosáhl holé země, zalezl jsem do své díry vykopané mezi kořeny dubu. Stočil jsem se do těsného klubíčka, aby mi utíkalo co nejmíň tepla, a zavřel jsem oči.
Představoval jsem si, že jsem zpátky v jeskyni v kopcích. Tam jsem se mohl vždycky schovat, kdykoliv byl zimní den příliš chladný nebo jsem byl z potloukání se ve sněhu moc promrzlý. Vždycky tam byl Heron se svými příběhy a moudry a Monte, který si lehal vedle mě a propůjčoval mi svou hřejivou blízkost. Jak jsem odplouval do dřímoty, ta představa se stávala tak reálnou. Skoro mě v čenichu šimrala vůně bylin, která jeskyni vždy naplňovala, a téměr jsem mohl slyšet tlumené hlasy Monteho a jeho dědečka, jak si povídají, potichu, aby mě nebudili. Skoro jsem cítil huňatý strakatý kožich vedle sebe, velkou Monteho tlapu zlehka položenou na té mojí. Skoro...

4. Obdivuj krásy zimy

Počasí se netvářilo, že by se mínilo umoudřit. Tady na otevřeném prostranství se vítr zvesela proháněl a od potoka táhla ještě větší zima. A já byl pořád ještě dost unavený a zesláblý. Moje tělo bylo dost zmlácené už i bez toho, abych ještě nečinně posedával tady na mraze. Potřeboval jsem se někam schovat, odpočinout si a taky se najíst. Pohlédl jsem na bezejmennou nemluvnou cizinku, která mi možná rozuměla a možná také ne. "Poslyš, já se asi raději vypravím někam dál. Není... mi to tady dvakrát příjemné," objasnil jsem a pomalu vstal. Pohyboval jsem se rozvážně a ztuhle. Vážně jsem nebyl v té nejlepší kondici. Cítil jsem se rozlámaný jako stoletý dědek. Nepotřeboval jsem ale všechny svoje problémy vystavovat vlčici na odiv. "Takže se asi rozloučíme," řekl jsem. Mohl bych jí nabídnout, ať jde se mnou, ale... Raději ne. Musel jsem se nějak sebrat, dát se do pořádku. "Sbohem," kývl jsem jí hlavou na rozloučenou a vykročil pryč. Ostatně, kdyby se mnou moc chtěla jít, vždycky se může připojit, že ano, otočil jsem mírně hlavu, abych se podíval přes rameno. Pak už jsem ale koukal jen kupředu, k lesu, který sliboval větší možnost úkrytu a možná i něčeho k jídlu.
Měl jsem obavy z toho, co bude dál. Zima mě zaskočila, i když by neměla. Nebyl jsem připravený. Vůbec ne. Cítil jsem slabost a únavu, která mi pronikala snad až do kostí. V břiše mi kručelo, nejdřív jsem si ale musel odpočinout, než se budu snažit něco ulovit. Nejspíš to je stejně marné, přejel jsem pohledem po svých příliš hubených bocích. Nejspíš tu zimu stejně nepřežiju. I přes tyhle myšlenky jsem ale šel kupředu. A navzdory všemu jsem se musel krátce pozastavit nad tím, že jakkoliv je zima krutá a nebezpečná, je na ní i cosi strašidelně krásného. Čistý, dokonalý bílý sníh, proměna, která se dokázala stát s krajinou během pouhých pár hodin. To zvláštní ticho, jako by ta nová peřina tlumila všechny zvuky. Koukalo se na to hezky. Přesto nad tím vším visela ta otázka. Stane se ta měkká dokonalá peřinka mým hrobem? Byl to alespoň hezčí hrob, než vyprahlá poušť nebo dno oceánu. Nechtělo se mi ale věřit, že bych urazil celou tu dálku jen proto, abych tu umřel, než přijde jaro. Nemá cenu o tom polemizovat. Hezky jeden den po druhém. Hodinu po hodině. Jednu tlapu před druhou.

//Zlatavý les

//jen vsuvka post do kalendáře protože potřebuju mušličky :D
2. Chytej sněhové vločky na jazyk

Zatímco jsme stáli u potoka, obloha se šedivě zatáhla a z nebe se začal sypat první sníh. Krátce jsem k němu zvedl fialkové zraky. Zima. Už je tu. Pár bílých vloček se mi nalepilo na čenich. Olízl jsem je a při té příležitosti jsem na jazyk chytil několik dalších. Jinak jsem ale ze změny počasí radost moc neměl. Neuvědomil jsem si, že už se čas zase tak nachýlil, další rok se překulil a čekala mě zima. Došlo mi, že to vlastně bude první zima, kterou budu muset strávit na vlastní pěst. Žádný bratr, žádný Monte, který by mě hřál. Dokonce jsem ani neměl žádnou skrýš, do které bych se uchýlil. Byl jsem... sám. Proč jsem odešel na zimu? Ale dobře jsem věděl proč. Protože jsem nečekal, že se té zimy ještě dožiju. Proto. Ale teď jsem byl naživu a z pohledu na další a další kusy sněhu, které se sypaly k zemi, se mi trochu svíralo hrdlo. Konečně jsem si asi začal plně uvědomovat, že nemám vůbec žádný plán. Vůbec žádné nic. Jenom svůj nanicovatý kožich a sám sebe. Pohlédl jsem na vlčici, která skoro nemluvila dost možná mi ani nerozuměla. Nechtěl jsem ji prosit o pomoc. Nemohl jsem s něčím takovým počítat od naprostých cizinců. Třeba tu budou zimy mírné. Jako u nás. Mívali jsme sněhu jenom trošku, pořád ještě jsme žili v celkem teplých krajích, i když už to nebyla žádná poušť. Když jsem ale viděl ty husté šedé mraky a pocítil hryznutí silnějšího poryvu větru, napadalo mě, že jsem možná unikl smrti v poušti a na moři jenom proto, abych vběhl přímo do rozevřených čelistí nemilosrdné zimy. Jedna zkouška za druhou... vážně to takhle mělo být?

Zrzek prohlásil, že tohle místo je Gali. Bylo to jeho jméno, nebo jenom nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl? V tu chvíli se ale poprvé ozvala vlčice, poskytla důkaz, že není úplně němá. "Gallirea?" zopakoval jsem pomalu, jako bych to slovo chutnal. Znělo to jako jméno. Jen mi nic neříkalo. Vědět, jak se to tu jmenuje, mi moc nepomohlo, nic nového mi to neřeklo.
Vlk, který mi své jméno navzdory mým nadějím nesdělil, se tvářil celkem zklamaně, že jsem ho nenásledoval do jeho smečky. Dle mého názoru neměl být proč zklamaný. K čemu bych mu asi tak v té smečce byl? A proč bych se do ní vydával, když jsem neměl nejmenší ponětí o tom, kde jsem vlastně skončil? Nemělo to vůbec cenu. "Jo," odpověděl jsem prostě. "Já vím." Obzvlášť když se jeden z ničeho nic musel toulat osamotě. Pořád to ale bylo jednodušší než předstírat, že jsem někdo, kdo dokáže fungovat ve smečce. To jsem mu ale vysvětlovat nehodlal a stejně bych k tomu ani nedostal příležitost. Zrzek se totiž rázem vypařil jako ranní mlha s tím, že ho volají povinnosti. "Sbohem," rozloučil jsem se s ním stručně a jen neurčitě potřásl hlavou nad jeho otázkou. Jak to mám vědět? Zdálo se mi pravděpodobnější, že už ho nikdy neuvidím. Však jsem ani nevěděl, kdo je.
A pak byl pryč - jediný z nás tří, kdo byl aspoň trochu schopen vedení rozumné konverzace, zmizel. Osaměl jsem s vlčicí beze jména. Nebyla ale bez hlasu, to už jsem věděl. Jenže co jsme si měli povídat? Přejel jsem si jazykem po patře ve snaze přijít na něco, čím bych prolomil ticho. Vlčice si mě prohlížela, ale zdálo se mi, že hlavu ode mne drží jaksi odvrácenou. Pak rychle vybreptla cosi, co jsem vůbec nepochytil. "Prosím?" zamrkal jsem zmateně. Ah. Co když nemluvíme stejnou řečí? Ale ten Zrzek na ni mluvil normálně... jenže ona neodpovídala, jediné, co jsem ji předtím slyšel říct, bylo to nesrozumitelné slovo. Možná nerozuměla. "Nejsem zdejší," řekl jsem pomalu. "Takže asi nerozumím tvojí řeči. Umíš mluvit... no, jako já?"

Pamatuju si, jak jsme se Sanem poprvé rybařili. I když jsme doma vždycky dokázali najít vodu, nikdy jí nebylo tolik, aby v ní přežila třeba i jen jediná čudla, takže jakmile jsme došli do zelenější země, nedokázali jsme se přestat divit. Tolik vody všude kolem! Měli jsme jí najednou dost, abychom mohli pít do sytosti a znovu do sytosti a klidně ještě jednou, a nikdy by nám nedošla. Ačkoliv to zpočátku byly jen takové menší potůčky a později jsme měli spatřit i velkou řeku a dokonce jezera, připadalo nám to jako ten největší luxus, co vůbec někde existoval. Loudali jsme se často po břehu, máčeli si tlapy a jen tak se ve vodě cákali, což byla také příležitost, při které Sane poprvé objevil rybu.
"Ukaž, co tam máš?" div že jsem ho neodstrčil stranou, když jsem viděl, jak čučí pod hladinu. Ušli jsme od domova pěkný kus cesty a zjišťovat, co všechno je tady mimo poušť jiné, živoucí a zajímavé mě nepřestávalo bavit. "Támhle to zajelo mezi kamení, myslím, že to byla ryba," informoval mě bratr. "Ryba? A dá se jíst?" Trochu mi už kručelo v břiše, takže jsem jen koukal, co bych spolkl. "Leda by se ti ji povedlo zpod toho šutru vyšťourat," prohlásil on. "Na jídlo by ale být asi měla, máma občas mluvila o rybách, pamatuješ? Štiky a tak, vzpomínala na to docela s láskou." Už jsem si také vzpomínal, máma o rybách opravdu mluvívala, když se někdy zasnila a myslela na doby, kdy ještě žila jinde a jinak. Když neměla za zadkem tátu, který na ni byl jako ras a když nemusela třít bídu s nouzí v největším zapadákově pod sluncem. Máma, chudák máma. A tak samozřejmě bylo jasné, že tu rybu musíme chytit. "Tak to zkusíme."

Nemusel jsem být zrovna génius, abych odhadl, kdo bude hlavním tahounem hovoru. Vlčice se držela v pozadí, zatímco zrzek mi vycházel vstříc. Jeden společenský hovořící, druhý tichý myslící... nebo tak jsem si to aspoň představoval, protože mi taková dynamika byla známá. Já byl vždycky ten tichý, samozřejmě, ale tentokrát jsem byl sám, neměl jsem po boku toho druhého, co by za mě obstarával mluvení. "Dobře. Tak tedy tahle země, ať už to je cokoliv," pokrčil jsem rameny, když mi bylo objasněno, že to ostrov není. Asi. Zrzek se od své tiché společnice žádné upřesnění nedozvěděl, jen pouhé pokrčení ramen. Pokýval jsem hlavou. Možná to přece jen je ostrov. Žádné záruky. Vlčice byla dál tichá. Docela jsem ji chápal. Proč mluvit, když to mohl dělat ten druhý? Mlčet bylo bezpečnější.
Zrzavý vlk byl vstřícný, možná až moc. Zdál se být nadšený tím, že narazil na někoho, kdo je tady nový a nic nezná. Měl bych se snad bát? "Asi se to tak dá říct," souhlasil jsem. "Ale ještě nevím, jestli se zdržím." Kdoví, co to bylo za místo. Jestli to nebyl ostrov, pak nebylo vyloučeno, že prostě odejdu někam dál. Nevěděl jsem, co se sebou, cestování znělo jako stejně dobrá možnost, jako jakákoliv jiná. Rozhodně to ale nesedělo s návrhem, který mi vlk učinil vzápětí. Smečka. "Ne, já-" Nechci, nemůžu, neumím? Na vteřinku jsem pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou, než jsem své fialové zraky opět upřel na Zrzka: "Ne, děkuju. Jestli děláš nábor, moc ti nepomůžu. Jsem spíš tulák," objasnil jsem mu. Neuměl jsem hrát ty hry, co ostatním šly tak snadno, na výše a níže postavené, na lovce, obránce a tak. Pochyboval jsem, že by mě vůbec nějaká smečka chtěla. Rozbité cosi, co tady vyfluslo moře jako kus slizké chaluhy. Asi bych mu měl poděkovat za nabídku, ale neudělal jsem to. "Jsem Regis, mimochodem," představil jsem se místo toho v naději, že se od nich dvou dozvím jména a nebudu o nich muset přemýšlet jen jako o Zrzkovi a Tiché. "A tenhle kraj... jmenuje se nějak?" chtěl jsem vědět. Pochyboval jsem, že jsem o tom tady už slyšel, ale kdoví. A bylo by dobré vědět, kde jsem to sakra skončil, když jsem se odevzdal do tlap osudu.

Ležel jsem pod stromem a odpočíval, zatímco mi k uším z dálky zaznívaly zvuky hovoru a smích. Chápal jsem, o co jde, ani jsem tam nemusel chodit nebo třeba jen otevřít jedno oko. Ovšem, že to byl Sane a jeho nejnovější dámská známost. Tak už to holt chodilo. Ovšem nikdy jsem nedokázal pochopit, jak to můj bratr dělá. Ať jsem se ho snažil napodobovat, jak jsem chtěl, nikdy jsem nezvládl být jako on. Nejenom s vlčicemi, o to mi ani tak moc nešlo - ale Sane se nějak dokázal skamarádit snad úplně s kýmkoliv. Vlci, které jsme sotva poznali, ho za chvíli už plácali tlapami po hřbetě, jako by byli staří přátelé, zatímco na mě se trochu nedůvěřivě křenili. I když jsem patřil k Saneovi, nebyl jsem jako on a tedy jsem nebyl ani jejich kámoš, jako on. Neuměl jsem to. On měl něco, co já ne, vyzařovala z něj snad nějaká aura. Ale i když jsem mu to záviděl, nedokázal jsem se kvůli tomu na něj zlobit. To by stejně bylo hloupé, proč bych to měl dělat? Třeba měl víc kamarádů, bylo pro něj snadné si je najít, ale nikdy mě neodstrkoval, nikdy mi to nepředhazoval ani se mi nesmál. Leckdy se snažil, abych se do všeho zapojil s ním, abych vylezl ze své ulity a bavil se tak, jako on. Navzdory jeho snahám jsem však zůstával pořád stejný, nemožný, nervní, nezapadající. I přes veškerou snahu z obou stran. Napadlo mě občas po zvlášť zpackané společenské interakci, jestli třeba nejsem mimozemšťan. Na to mi Sane, když jsem to před ním jednou utrousil, řekl, že mě viděl, když jsem byl docela malinký a že jsem nikdy neměl žádná chapadla nebo anténky, ba ani jsem nespadl z nebe, takže v tomhle směru můžu být docela v klidu. Už jsem to před ním neopakoval, však jsem tomu ani nikdy doopravdy nevěřil, ale stejně jsem se tak cítil, občas. Snad to jednou přejde - třeba to byla jen část dospívání.