Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem se vracel, zdálo se mi, že slyším vlčici mluvit? Možná mi jen šumělo v uších soustředěním, abych si všechnu vodu z listu nenalil na nohy a nemusel jít k řece znovu, protože když jsem k ní došel, byla zase tichounká jako pěna. Skoro jsem si začínal myslet, že jsem možná já byl trochu moc dlouho na sluníčku a vlčice nikdy nemluvila. Ale to byla přece hloupost. Jo? Vrtalo mi to hlavou, ale bylo to asi zbytečné - bylinu na to, abych někoho donutil mluvit, jsem neznal a jestli šlo o něco v hlavě, s tím jsem zase pomoct neuměl. Radši jsem se soustředil na věci, se kterými jsem reálně něco udělat mohl. Položil jsem jí improvizovanou listovou misku k tlapám a počkal, až se napije. "Moc toho nezbylo, ale..." pokrčil jsem rameny, ale nezdálo se, že by to vlčici vadilo.
"Ehm, mimochodem jsem se asi nepředstavil. Jsem Regis." S mírným očekáváním jsem naklonil hlavu, že z ní třeba vypadne alespoň její jméno, ale místo toho se stalo něco jiného. Náhle jsem ucítil... něco. V první chvíli mě to polekalo, protože se mi tělem rozlil nečekaný pocit, který jako by nebyl můj. Až po pár vteřinách mi došlo, že musí vyzařovat z vlčice. Bylo to podobné, jako když se mi v emocích šťourala Islin. Tentokrát jsem pocítil vděk? Je tohle nějaké zvláštní díky? "Ummm, není zač? Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Ale, no, poslyš, byl bych radši, kdybys tohle nedělala. Aspoň ne bez varování, jo? Jsem na to trochu... háklivej," otřásl jsem se lehce rozmrzele, nelíbily se mi tyhle doteky magií ve vlastním nitru. Chápal jsem, že se snaží navázat kontakt svým způsobem, ale bylo mi to krajně proti srsti. Museli jsme případně najít nějaký jiný způsob komunikace.
A co teď s touhle nemluvnou vlčí slečnou vlastně mám dělat? Dal bych si borůvky, vytěsnila náhlá touha po sladkém ovoci všechny racionální myšlenky. Do tlamy se mi nahrnuly sliny. Co to se mnou bylo? "Kruci. V tomhle lese asi žádné borůvkové keře ani nejsou," zamrmlal jsem polohlasně, až mi skoro ani nedošlo, že mluvím nahlas a ne jen v duchu. Neklidně jsem se zasmál. "Teď mě ještě dvojnásob štve, že nevím, kde je ten Borůvkový les. Co bych dal za jednu hloupou borůvku." Zakručelo mi v žaludku a přivřel jsem oči. Na plátně zavřených víček jsem borůvčí přímo viděl. Pro tu chvíli jsem byl tedy slepý k tomu velice skutečnému, které mi začalo rašit kolem tlap.

//Kiërb přes Drsný zákrut

Cesta zpátky byla o poznání náročnější, protože jsem musel kráčet opatrně, abych všechnu vodu z lopuchu nevylil na zem. I když jsem měl gryf na to, jak ho v tlamě držet, aby z něj byl pěkný "košíček", stejně to nebylo jen tak. Když jsou tu všichni tak kouzelní, třeba by mi mohl někdo udělat jezírko přímo tady v lese. Nebo aspoň misku. Heron jednu misku měl, takový přenosný důlek, který prý podědil po dědečkovi nebo snad pradědečkovi... Netušil jsem, kdo ji vytvořil a Heron ani Monte taky ne. Ale už to bylo stejně jedno. Miska zůstala někde v propadlišti dějin. Mohl jsem jen doufat, že ještě někomu poslouží.
Opatrný krůček za opatrným krůčkem jsem se vracel k místě, kde jsem vlčici nechal. Napůl jsem čekal, že bude pryč, protože ten návrh s norou vypadal, že ji celkem vyděsil. Ale její hnědý kožich svítil mezi stromy. "Hmhmm hmhh," pokusil jsem se (marně) pronést, že nesu vodu. Jediné, čeho jsem docílil, bylo, že malý cákanec vyletěl na lesní půdu. Krucipísek. Došel jsem blíž k vlčici, opatrně jsem tlapou vyhrábl důlek a vmanévroval tam list i s vodou. Přitom jsem dalších pár trošek vycejpral, ale pár hltů snad ještě zbylo. Bylo to o dost méně praktické, než miska, ale co se dalo dělat? Nemohl jsem si moc vyskakovat. "Uh. Tady to je. Radši se napij hned, než se to všechno vsákne," oddechl jsem si, že se mi dílo jakž-takž podařilo.

//Klimbavý les přes Drsný zákrut

Vlčice nic nenamítala, ale ani nadále nemluvila. Proč tak najednou? Byl bych si myslel, že je němá, ale vzhledem k tomu, že se mnou doteď hovořila normálně, jsem tuhle teorii mohl zavrhnout. Jako by jí něco v hlavě najednou přeplo a už prostě neříkala ani ťuk. "Tak já jdu," řekl jsem trochu zaraženě a oběhl pro tu vodu, neboť na to reagovala celkem pozitivně. Aspoň mi to tak přišlo. Do nory se jí nechtělo, což jsem nicméně docela chápal. Pod zemí bude příjemněji, chládek a pohodlí, ale nemohla tušit, jestli nejsem ve skrytu duše nějaký sériový vrah, co sbírá vlčí kožešiny a dělá si náhrdelníky ze zubů...
Cestou přes les jsem si našel pořádně veliký list. Nosit vodu jen tak v tlamě po hrstkách jsem v plánu neměl a pít vodu s mýma žgryndama? Kdo by to chtěl? Měl jsem na to vlastní fígl, vyžadovalo to akorát dost soustředění a šikovnosti. Bylo to, jinými slovy, celkem otravné. Poskládal jsem ten obří lopuch, až jsem oba jeho konce držel v tlamě a vytvořila se z něj taková provizorní mistička. Opatrně jsem se naklonil nad vodu, nabral ji a jen doufal, že se list neprotrhne nebo se všechno hned nevyleje. Nebylo to ideální. Vody se tam nedalo nabrat zrovna mnoho a když nebudu našlapovat opatrně, všechno vycejprám, než se k ní vrátím zpět. Tak je asi na čase našlapovat zlehka.

//zpátky

Vlčice vypadala už celkem v pohodě, ale koukala na mě pořád jaksi vyplašeně. Rozhodně vyplašeněji, než předtím, když jsme spolu mluvili, ale na tom ostatně nemuselo být vůbec nic divného. S kým by to nezamávalo, když se právě málem složil? Taky už se mi to stalo. Nic příjemného. Trpělivě jsem čekal, až mi odpoví na moje otázky. Nejprve pokývala hlavou, pak následovalo jen... ticho. Položila se na zem a upírala zkoumavý pohled za moje záda. Ohlédl jsem se tím směrem, ale nespatřil jsem nic zvláštního, jen bylinky, které pořád ležely na kameni. "Řekl bych, že je nebudeš potřebovat, jestli ti vážně je líp," řekl jsem. Ničemu jinému jsem se moc nedivil, ale její mlčení mě mírně mátlo. "Měla by ses ale napít, a zůstat hezky ve stínu," zvedl jsem letmo pohled k obloze, kde horké slunce šplhalo k poledni. Všechny kaluže, které v lese možná vznikly po bouřce, už musely být dávno vysušené, ale to nebyl až takový problém. Řeka nebyla daleko. "Jestli tu počkáš, zajdu pro vodu, hned budu zpátky," nabídl jsem se a špicoval uši, jestli vlčice něco řekne nebo se rozhodla, že odteď se se mnou nebaví. "A kdyby ti byl pořád moc hic, tamhle je nora, kde bude nejspíš příjemněji. Chládek." Trochu jsem se poušklíbl nad vlastními slovy: "Ale je mi jasný, jak to zní, takže chápu, když se ti tam nebude chtít. Stín by měl stačit," pokrčil jsem rameny a už už jsem se pomalu otáčel k odchodu k řece, jen jsem ještě čekal, jestli nebude mít vlčice (aha, že já jí taky neřekl svoje jméno?) nějaké námitky. Nejlépe slovní, protože to divné ticho bylo... divné.

//Kierb přes Drsný zákrut

Vlčice dál zírala do prázdna. Zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Zdálo se zcela nevyhnutelné, že mi tady omdlí, takže jsem zamířil k ní, aby si aspoň tak moc nenabila, až půjde k zemi. Co s ní, to jsem mínil řešit hned poté. Nutno ale podotknout, že nejsem žádný jasnovidec. Jakkoliv jistý jsem si byl dalším vývojem událostí, nakonec k tomu nedošlo. Vlčice si kecla na zadek, když už jsem byl téměř u ní a nepřátelsky na mě vycenila tesáky. Tohle gesto víc vysvětlení nepotřebovalo. Dej si vodjezd, obejdo. "Vou, hele, tohle není nutný," otočil jsem uši lehce dozadu a hbitě ukročil zase zpátky, protože jsem nechtěl okusit její zoubky na svém čenichu. Zas tak moc jsem jí to ale nevyčítal. Vlci se občas chovali různě, když jim bylo blbě. "Netřeba mi trhat čenich, chci ti jen pomoct. Už to je lepší? Zamotala se ti hlava?" vyzvídal jsem a s čelem lehce zkrabatělým zkoumal vlčici od hlavy až k patě. Vypadala najednou zase živě, nepřítomný výraz jí z očí zmizel. To bude tím vedrem. S vlky to pěkně mává. Kdoví, jak dlouho se grilovala na sluníčku? Teď vypadala celkem v pohodě, ale možná by nebylo od věci ji na chvíli odklidit do chládku v noře. A donést trochu vody. Zatím jsem ale vyčkával, co poví.

Pokušení zakoulet očima nad ignorantským přístupem místních vlků k bylinkářství jsem odolal pouze s vypětím vůle. Konec konců, tahle vlčice byla spíš ještě taková dorostenka a pochyboval jsem, že místní rodiče se obtěžovali své ratolesti v oblasti léčitelství poučit byť i jen trošku. Nikdo to tu příliš neřešil, všichni spoléhali na magii. Snad se mi to povedlo trošku změnit alespoň u Mabel a Alastora. "No, není to obyčejný plevel, ale léčivé bylinky. Můžou být dost užitečné. Dají se použít proti různým neduhům a nemocem, proto je sbírám - kdyby byly někdy potřeba," objasnil jsem aspoň ve zkratce, abych viděl, co na to vlčice poví.
Řekl jsem jí, že cestu do Borůvkového lesa neznám, tudíž v jejím hledání jsem jí bohužel naprosto nemohl být nápomocen. Jenže to bylo, jako bych mluvil do stromu. Od vlčice nepřišla žádná reakce. Otočil jsem se zpátky k ní. Tentokrát nebylo pochyb, že má v očích cosi zvláštního - chvíli zírala do nikam, potom usilovně mrkala. Nemohl jsem říct, že bych z toho měl zrovna skvělý pocit. A jéje. "Je ti dobře? Sedni si, než to s tebou sekne," vyhrkl jsem, protože mi přišlo, že právě k tomu se schyluje. Radši jsem udělal dlouhý krok dopředu v naději, že ji v případě nouze stačím chytit, než se složí k zemi a rozbije si hlavu.

Vlčice zřejmě nemohla pochopit, proč by se někdo v tak horkém večeru, jako byl ten dnešní, chtěl věnovat nějaké aktivitě. Pokrčil jsem rameny. "Vedro mi nevadí, naopak mi celkem vyhovuje," střihl jsem velikými ušisky. Někdy jsem zapomínal, že ostatní si v teplém počasí nelibují stejně, jako já. Zdejší léto mi přišlo zcela ideální. Příjemné slunce a teplo, ale nikde žádná nudná, krutá poušť... alespoň ne tady kolem. Dál na jihu, to byla otázka, kterou jsem neplánoval jít okamžitě prozkoumávat. "A mám tady práci," kývl jsem hlavou k bylinkám na kameni, které jsem mezitím čenichem shrabal hezky na roztříděné hromádky. Vypadaly už pěkně usušeně, slunce se o to postaralo rychle.
Zajímalo mě, kde by se asi tak mohla pohybovat kámoška téhle mladé vlčice, ale její odpověď mi příliš nepomohla. "Borůvky, hm? Tak to nevím. Takový les jsem asi ještě nepotkal," pokrčil jsem znovu rameny. Nic mi to neříkalo a usoudil jsem, že místo plné borůvek bych si zapamatoval. Pokud to nebyl úmyslně matoucí název, ovšem. "Zas tak moc to kolem neznám," dodal jsem ještě, na nějaký zevrubný průzkum okolí pořád ještě nedošlo.

Vlčice na mě chvíli jen čučela, jako bych byl osmý div světa nebo možná jako kdyby v lese okusovala nějaké divné houbičky. No bezva, to zrovna potřebuju, blesklo mi hlavou, než se náhle usmála a promluvila, až jsem rázem pochyboval, že jsem v jejích očích něco divného vůbec viděl. Možná mi strašilo ve věži? Vypadala úplně normálně.
"Hm. Co už se dá dělat," pokrčil jsem rameny, pořád lehce rozmrzelý z toho leknutí, které násilně ukončilo moji poklidnou chvilku. "Stejně bych se neměl takhle povalovat," dodal jsem neochotně, čekala mě spousta práce a nikdo jiný ji za mě neudělá. Neměl jsem vycvičeného tchoře na práci jako Alastor - já byl svůj vlastní tchoř. Co? Odstrčil jsem nesmyslné myšlenky stranou a soustředil se radši na vlčici, která sem podle všeho zabloudila naprostým omylem. "Jo tak. No... tady určitě není," vstal jsem, protáhl si hřbet a přešel těch pár kroků k balvanu, na kterém jsem nechával sušit bylinky. "Víš, kde by se měla pohybovat? Třeba tě dokážu nasměrovat," otočil jsem se napůl na vlčici přes rameno a začal usušené meduňky, řepíky a ostatní čenichem opatrně sestrkávat k sobě. Vypadaly dobře, jen je uklidit.

Ztratil jsem se celkem hluboko v myšlenkách, takže i když jsem nespal, příliš velký pozor, co se kolem mě děje, jsem nedával. Všude stejně panoval poklid a mír. Většina vlků, kteří nevyrostli v rozpálené výhni pouště, nejspíš v tenhle horký letní den zalezli k jezerům nebo někam do jeskyní a netrajdali po lese. Slunce mě krásně prohřívalo. Byl jsem spokojený, jak jen jsem mohl být...
Křup! Ozvalo se to někde poblíž a ten nenadálý hlasitý zvuk mě dokonale vytrhl z místa ve vlastní mysli, kde jsem se nacházel. "Í!" vyjekl jsem, než jsem stačil zavřít tlamu a porádně jsem nadskočil. Vmžiku jsem už neležel, nýbrž seděl a rozhlížel se, kdo mi to sem přišel přivodit infarkt. Srdce mi mlátilo leknutím až v krku. Návštěvníkem ovšem nebyl žádný vrahoun (no, nejspíš), ale mladá vlčice. Z nějakého důvodu vypadala taky pěkně vyjukaně, i když bych to měl být spíš já, kdo měl nárok na takový výraz. "U všech bohů, holka, málem mě z tebe kleplo," vydechl jsem se zavrtěním hlavou a přitáhl si přední tlapu k tělu, jako bych tím mohl utišit svoje rozbušené srdce. "Proč se tady plížíš jako duch?" naklonil jsem hlavu ke straně a zaznělo to celkem vyčítavě. Musela se plížit, jinak bych ji snad zaslechl! Mhm, protože jsi byl tak bdělý a pozorný, co?

//Mýtina

Hledání cesty skrz les už se stávalo téměř automatickým. Už jsem se tady vyznal, ani jsem už příliš nepřemýšlel o tom, že jsem tohle místo začal považovat za svůj domov. Došel jsem až k plochému kameni, který jsem pro tento účel používal, a rozložil na něm všechny nasbírané bylinky, aby hezky uschly. Den byl slunečný a horký, ale mně teplo zcela vyhovovalo. Rozložil jsem meduňky, řepíky a pelyněk po kameni a tiše si přitom pobrukoval. Byl jsem v nezvykle dobrém rozpoložení a prozatím mě nenapadlo přemýšlet o tom, čím za to asi později zaplatím.
Chtěl jsem jít hned vyrazit sbírat další rostlinstvo, ale zakručení v břiše mě přerušilo. Když jsem se zažral do práce, na jídlo jsem trochu zapomínal. Lovit se mi ale prozatím chodit nechtělo. Místo toho jsem šmejdil po lese a hledal zralé ostružiny a jiné lesní plody. Jestlipak se Alastor s tchořem vrátí, nebo se zdejchl nadobro, zauvažoval jsem. Celkem bych ho ještě rád někdy viděl, skoro to i vypadalo, že bychom se mohli spřátelit. To bys nejdřív musel být ochotný se někomu trochu otevřít, ozvala se rýpavá stránka mých myšlenek. Rozkousl jsem obzvláště kyselou ostružinu a zašklebil se. Jo, jasně. Kéž by to bylo tak jednoduché. Otřepal jsem se od čenichu po ocas a popoběhl o kus dál. Nechtěl jsem si nechat dnešní den zkazit.
Nakonec jsem zahnal aspoň nejhorší hlad a svou cestu jsem zakončil zpátky u kamene s bylinkami. Přihodil jsem k nim pár dalších, které jsem sebral v lese cestou. Už to byla slušná hromádka. Meduňka krásně voněla a sluneční paprsky mě šimraly v kožichu. "Hmm," zabručel jsem spokojeně a ani jsem netušil jak, najednou jsem ležel rozvalený přímo v uspávacím paprsku slunce. Jen pět minut, pomyslel jsem si a zavřel oči. Ale nespal jsem, ba ani nepodřimoval. Položil jsem si hlavu na tlapy a dál si bezmyšlenkovitě pobrukoval nějakou prastarou melodii, pohupoval jsem si přitom ocasem. Chtěl jsem si užít tu nezvykle poklidnou náladu, která mě zachvátila, i když jsem věděl, že za chvíli budu muset vyskočit a vrhnout se zpátky do práce, jestli chci tyhle hezké dny patřičně využít, jak jsem i Alastorovi řek.

"Huh, tak jo," střihl jsem ušima, když jsem se dozvěděl, že krysa není krysa, nýbrž tchoř, ale že to je vlastně jedno. Vyvolávalo to ve mně jistou zvědavost ohledně skutečné identity toho tvora, ale na to jsem si nejspíš musel počkat, až ho Alastor najde a s trochou štěstí i přivede. Sám jsem se totiž na onu výpravu vydávat neplánoval. "Zatím," broukl jsem na rozloučenou. "Hodně štěstí s hledáním," dodal jsem ještě a pak už se mohutný huňatý vlk vzdaloval přes mýtinku, dokud nezmizel mezi stromy. Byl jsem zase sám. Unikl mi mírný povzdech, ani jsem vlastně nevěděl proč. Samota mi nevadila. S Alastorem to ale bylo fajn, byl jsem rád, že se našel někdo, kdo měl zájem o bylinky. V zemi magie se to možná vlkům zdálo jako ztráta času, zabývat se plevelem, ale já věřil, že to i tak má svoje místo.
Sesbíral jsem meduňky, které jsme společnými silami natrhali, a opatrně je nastrkal do brašničky. Pokud jsem tam nechtěl bylinky rvát na sílu, už v ní moc místa nezbývalo. Začal jsem tedy pomalu směřovat zpět do lesa. Do tlamy jsem si však ještě nabral řepíky a pelyněk, které jsem tady také objevil. Držel jsem brzy v zubech úplnou obří kytici a pospíšil jsem si horkým dnem zase ke své noře, protože nosit pelyněk v tlamě bylo skutečně hořkou kratochvílí.

//Klimbavý les

Alastor mínil, že čich na nic stejně nepotřebuje. Pokrčil jsem mírně rameny. Já bych si bez čichu připadal hodně ochuzený, jenže já samozřejmě prožil celý život s fungujícím čenichem. "Lepší čich, než kdyby to byl třeba zrak," vyslovil jsem svou následující myšlenku nahlas a pustil se do sbírání meduněk, k čemuž se Alastor sám od sebe připojil. Trochu jsem se pousmál, jinak jsem se ale dál soustředil hlavně na sbírání. To mi stejně šlo líp, než mluvení. Brzy jsme jich měli společnými silami pěknou hromádku.
Ovšem tmavý vlk měl na práci i jiné věci. "Tchoře? Myslel jsem, že máš krysu," naklonil jsem hlavu mírně ke straně. Bylo to jedno a to samé zvíře, nebo si Alastor někde vydržoval snad celý zvěřinec? Toť otázka. Dodal ještě, že menší tlapky by mohly pomoci s trháním drobných kvítků hluchavek a tak podobně. "To by bylo fajn. Taková pomoc by se rozhodně hodila," kývl jsem vděčně hlavou. "Ale asi se k pátrání spíš nepřipojím. Jestli nevadí. Budu se zdržovat někde tady kolem, chci ještě využít pěkného počasí," dodal jsem a máchl tlapou ke kupce natrhaných meduněk, jakožto i tak nějak všeobecně okolo na všechno, co tu kvetlo a bujelo. Byl ideální čas zaplnit aspoň něco z prázdných míst v úkrytu, nemohl jsem tušit, kdy se přiženou bouřky či něco podobného.

Možná bylo vzácné, abych měl na někoho takhle pozitivní vliv, jako Alastor tvrdil, ale laťka byla podle všeho nastavená docela nízko. "Jo, to je na nic. Nemá smysl se zdržovat kolem vlků, kterým jsi někde u oháňky," odfrkl jsem si. "Změna scenérie dokáže udělat leccos." O tom jsem už něco věděl. Když jsem vypadl ze zatracené pouště a zhoubného vlivu svého otce, bylo to skoro jako znovuzrození.
Mohl jsem Alastorovi nacpat meduňku klidně až do nosní dírky, ale čemu by to pomohlo? Necítil vůbec nic. Jen mi trvalo, než mi to v hlavě seplo, protože to byla celkem neobvyklá záležitost. Ale občas se narodili vlci slepí nebo hluší, němí... možné bylo leccos. Jen se to obvykle nedalo nijak snadno napravit - nebo vůbec ne. "To mají," přitakal jsem. "Dá se podle toho řídit dobře, ale myslím, že to není úplná nezbytnost, pokud más dobré oko pro detaily," usoudil jsem. Jestli se bez čichu obešel ve všem ostatním, neměl by to být až takový problém.
Obzvlášť, když to tak měl dle vlastních slov odjakživa. "Hm, tak to už s tím musíš být určitě sžitý," broukl jsem a protáhl si hřbet. Usoudil jsem, že je na čase se trochu pohnout. Začal jsem pomalu otrhávat meduňky, kterých kolem rostla taková záplava, že bych mohl mít zásoby na kdoví jak dlouho - bylo ale momentálně zbytečné to přehánět.

Ticho, které nastalo tentokrát, bylo poněkud trapné. Aspoň pro mně. Alastor se pokoušel otevřít a mluvit o tom, co ho tíží, ale já v tom tápal. Nedovedl jsem udělat to samé a nenapadalo mě nic moudrého, co bych měl odpovědět. V nitru se mi cosi křečovitě stáhlo, nějaký sval, co byl spíš duševní, než fyzický. Přesně kvůli tomuhle budeš už pořád sám. Lehce jsem se otřásl.
Chvíli jsme šli mlčky, než Alastor znovu promluvil a já se pokusil jeho rozvázání jazyka raději svést na okolní les. Ale on si jaksi trval na svém. Musel jsem se suše uchechtnout. "Myslíš jako mně? To by byla celkem vzácnost, přijde mi, že na většinu vlků mám spíš opačný efekt," potřásl jsem hlavou a na tváři mi náznak úsměvu chvíli vydržel, než jsem se začal soustředit spíš na naše okolí a ona se nevrátila zpátky do své obvyklé kamenné podoby.
Meduňky voněly jako o život a den byl příjemně horký, i když na můj vkus bylo trochu moc dusno. Alastor na rostlinky soustředěně koukal a pak prohlásil, že nic necítí. Zmateně jsem zamrkal. V první chvíli jsem nepochopil, jak to myslí. "Ne? Zkus zlomit některý lístek, potom se - ah," zmlkl jsem, jak můj mozek konečně dohnal mou tlamu. "Myslíš tím, že nic necítíš?" ujistil jsem se, jestli to chápu dobře. S tím jsem se ještě nesetkal, ale nebylo to nic neuvěřitelného, protože stát se mohlo opravdu ledacos. "To máš odjakživa?" vyzvídal jsem, možná i trochu nepatřičně, ale zvědavost mi nedala. Přemýšlel jsem, co by se mohlo přihodit, aby vlk ztratil čich.

Červenec 3 - Wylan

Vlk začal koktat, omlouvat se a vůbec vypadal jako hromádka neštěstí. Ten sebevražedný atentátník v ptačí podobě se mu usadil na hřbetě, takže nebylo nejmenších pochyb o tom, že opravdu patří k sobě. "A to to zvíře necháváš lítat kolem jen tak? Máš rozum? Však to je ohrožení všech kolem," prskal jsem a rychle ho tlapou zarazil, když mi chtěl pomoct sbírat bylinky, které mi vypadly z tlamy. "Já radši sám," pronesl jsem stroze a začal rychle řepíky sbírat ze země. Nic se jim nestalo. Mně vlastně taky ne. Než jsem je dosbíral, vlastně jsem se docela uklidnil a samozřejmě jsem se začal cítit poněkud... provinile, že jsem na toho vyklepaného cizince řval. Asi těžko té sově poručil, aby sejmula každého, na koho přijde. Nebo mi to aspoň nepřišlo pravděpodobné.
S tlamou plnou bylinek jsem se zhluboka nadechl, vydechl a celý svazeček řepíku nakonec zastrčil do brašničky. "Promiň," utrousil jsem a zvedl hlavu k neznámému. "Jen jsem se děsně lekl. Nečekal jsem, že mě tady za bílého dne srazí sova." V ten moment už tam ovšem nebyla. Kdoví, kam odletěla. "Nebo že se bude pohybovat tak blízko vlků." Jenže vzhledem k tomu, jak létala, bych se vůbec nedivil, kdyby měla hlavu nějak nabouranou. Možná prostě nebyla normální. Možná se ji tenhle chudák snažil uchránit před sebou samou?