Byl jsem tiše, ale rázně okřiknut, že to nejsou žádné výmluvy. Nechtěl jsem se hádat, ale trochu jsem vytrčil bradu. "No dobře, ale-" Vlastně jsem nevěděl, co ale. Jen mě dráždilo, že Islin to všechno tak rychle svedla na kouzla. Možná to bylo tím, že jsem na to prostě nebyl zvyklý a ona tu už nějaký čas, možná celý život, žila a divné jí to nepřišlo. Já bych raději věděl, proč a jak se tohle děje. Kdo nebo co přimělo ten jitrocel vyrůst? Sama matka příroda? "Je to... užitečné. Asi by mi to připadalo hezčí, kdybych to trochu víc chápal," řekl jsem po chvíli přemýšlení. Takhle jsem k tomu jevu byl značně nedůvěřivý, ale jitrocel nezmizel a ani mě nekousnul. Třeba ty pochyby nebyly na místě. "Myslím, že bych si všiml, kdybych tu kytku udělal já," namítl jsem. Vždycky, když jsem chtěl udělat cokoliv s magií, musel jsem se soustředit, div mi mozek nevytekl ušima a stejně nejlepší, co jsem kdy svedl, byla extrémně odrbaná iluze kamene nebo trsu trávy. Poroučet rostlinám? To bych si moc přál, ale věděl jsem, že to není něco, co by bylo v mé moci.
Na moje "proč" Islin nereagovala. Jen jsem škubl rameny, jako vzdorné vlče, co se pořád dokolečka ptá "a proč, a proč, a proč," dokud mu dospělí nepřestanou odpovídat. Chtěl jsem jenom pochopit, kam jsem se to dostal. Cítil jsem se jako Alenka v říši divů, akorát že jsem asi byl moc málo praštěný, než abych to byl schopný tak snadno přijmout. Radši jsem se soustředil na Islininy tlapky. Když už nic, bylinky aspoň fungovaly stejně všude. Aspoň jsem v to doufal. Polehávat tady ale z dlouhodobějšího hlediska nejspíš nebylo nejlepší. Kolem začínal výt vítr a i když se lámal o stromy, když ke mně nějaký poryv pronikl, pěkně mi zadrkotaly zuby. I Islin se otřásala. "Myslíš, že o nás někdo ví?" zeptal jsem se trochu neochotně. Moc jsem se nechtěl s někým dalším bavit, ale přestávalo se mi líbit tady postávat a mrznout.
Pustili jsme se tedy do toho. Ovšem nebylo to tak snadné, jak bych očekával. Líně tekoucí mělká řeka asi nepředstavovala velkou hrozbu utopením ani pro nás dva, kteří jsme se kolem vodních toků nikdy moc nepohybovali, ale ulovit rybu, to už byla jiná. Ani jednomu z nás nechyběla obratnost, ovšem tohle si vyžadovalo dovednosti, které jsme se zkrátka neměli kde naučit.
Tak, jak už to bylo zvykem, první se do toho vrhl bratr. Ryba vykoukla mezi kameny a Sane po ní skočil. Letící kapky vody musely zasáhnout všechny v okruhu deseti metrů (takže hlavně mě, protože nikdo jiný s námi nebyl), ale i když to byl vážně působivý skok, ryba zmizela, než se k ní bratr vůbec dostal blízko. Ovšem tak snadno jsme to nemohli vzdát. Trpělivost nám sice docházela, ale zkoušeli jsme to znovu a znovu, různými způsoby, dokud jsme nebyli úplně mokří, rozčilení a nezačínal nás zmáhat hlad a únava.
"A já se na to můžu vykašlat," kopl Sane do řeky kámen, který tam šplouchnul a pak se rozhostilo úplné ticho. Otrávený bratr sebou plácl několik metrů od břehu zády k řece a trochu trucoval. Lehl jsem si na břeh, jen kousek od vody, čekal, až ho to přejde a sledoval komáry, kteří kroužili nad hladinou. Už se začínal snášet večer a hmyz lítal těsně nad vodou, ryby chvílemi vyskakovaly z vody a chňapaly po něm. Mírně hypnotizovaně jsem to sledoval, vlastně ani nevím, kdy jsem vstal a postavil se nad vodu, ale když další ryba vyskočila - chňap! Pocítil jsem, že ztrácím rovnováhu, a spadl jsem do řeky, v tlamě jsem ale cosi svíral. Lesklou, kluzkou rybu. Ulovil jsem ji!
//prosím mušličky c:
Mračil jsem se na jitrocel, jako bych čekal, že ho tím přiměju zalézt zpátky do země, ačkoliv to bylo vlastně to poslední, co bych od něj chtěl. Jenže tady správně neměl být, svěží jako v plném rozpuku, když mrzlo, až praštělo a dávno mělo být po něm. Islin se naopak smála a byla s tím rychle hotová. "Jo tak. Takže magie je vlastně taková výmluva pro všechno," zaškubala mi špička ocasu. Cokoliv divného se stane - magie. Boží. "Ale proč se to stalo? Není ti to divný?" Nevypadalo to tak. Zdálo se, že Islin nic podivného nepřijde. Sem nezapadnu. Trochu jsem si povzdechl a radši se soustředil na jitrocel, který neměl existovat.
"No, když už tu je..." pokrčil jsem rameny. Tomuhle jsem aspoň rozuměl a zase jsem na chvíli věděl, co dělat. "Ukaž ty tlapy. Tohle bude lepší, než kůra z dubu." S jitrocelem to bylo snadné. Stačilo jen nalámat jeho lístky, nemuselo se dělat nic speciálního - čerstvá šťáva v nich urychlovala hojení a bránila infekci. A tak jsem přesně to taky udělal. Otrhal jsem celý ten trs lístků a snažil se je moc neposlintat. Tlapou jsem je pak trochu požmoulal na kameni, ze kterého jsem narychlo ometl sníh. Neměl jsem jich moc, ale na každou z Islininých tlapek vyšla aspoň troška. "Chvíli si je tam nech," instruoval jsem ji stručně, když jsem jí zmuchlaný jitrocel opatrně přemístil na bolavá místa. "Mělo by to pomoct."
Islin se mi zdála jaksi zasněná nebo možná prostě myšlenkami mimo. Kdoví, jestli vůbec poslouchala, co jí říkám. Moc na tom ale nezáleželo, protože jsem stejně momentálně z tlamy nevypouštěl nic zásadního. Jen obyčejná slova co měla zaplácnout zimní ticho kolem. Její tiché vytí k nám nikoho okamžitě nepřilákalo, takže jsme dál zůstávali o samotě. Moc mi to nevadilo. Aspoň jsem měl chvilku na to se rozkoukat a třeba i najít nějaký ten dub... kdyby tu tedy byly alespoň nějaké stromy, které nejsou úplně prastaré. Navíc docela hodně jich bylo jehličnatých.
Chodil jsem kolem v blízkém okruhu a rozhlížel se, zatímco Islin kroutila hlavou vleže. Bylo mi jasné, že nic vhodného takhle blízko nám nenajdu, ale aspoň jsem se měl čím zabavit a nemusel jsem přemýšlet, kam se koukat, co říkat a jak sedět nebo stát, takže jsem to trochu protahoval, i když to byla zbytečnost. Dokud tedy Islin neřekla, že neví, jak takový dub vypadá. "To se pak hledá dost blbě, no," utrousil jsem a zastavil se naproti ní. "Když jsou starší, jsou to dost veliké košaté stromy. Rostou na nich žaludy a jejich listy mají takové vlnité okraje. Třeba támhleto je dub," bodl jsem tlapou rázně směrem k jednomu ze stromů, kterému se navzdory zimnímu období držely na větvích zbytky suchého hnědého listí, co spadne až na jaře. "Ale já bych potřeboval nějaký mladý. Takže-"
Uťal jsem se v půli věty a zůstal zírat na zelené špičičky listů, které jen tak tak vykukovaly ze sněhu u Islininy tlapy. "Co to k čertu," zamumlal jsem si pod vousy, přišel blíž a opatrně z okolí lístků odhrábl sníh, jako bych čekal, že mě kousnou. Byl to jitrocel. Vůbec nevypadal zmrzlý nebo zvadlý, zdál se čerstvý, jako by právě vypučel ze země. Bylo to vlastně přesně to, co jsem potřeboval - nebo spíš co potřebovala Islin. Ale jakto? Zvedl jsem pomalu oči ke tváři vlčice, přičemž na té mé byl naprosto kamenný výraz: "Tohle tu je taky normální? Bylinky uprostřed zimy jako v té pohádce?"
//Liliový palouk
Netrvalo dlouho a konečně jsme vstoupili pod stromy lesa. Nebylo tu o moc tepleji, ale aspoň tolik neprofukovalo, jako na otevřené pláni. Rozhlédl jsem se kolem. Stromy tu rostly nahusto a byly propletené, jako jsem to asi ještě nikdy neviděl. "Mhm," zabručel jsem pouze v odpověď na Islinino přivítání ve smečkovém lese. Bylo cítit, že to je území obývané mnoha vlky a i přesto, že jsem sem byl pozván, cítil jsem se z toho nesvůj. "Díky za radu," odpověděl jsem vlčici poněkud suše. "To je asi stejné všude. I když s kouzly je to pro ty se špatnými úmysly ještě snazší." Mohl jsem se sám sebe pořád dokola ptát, kam jsem se to proboha dostal, ale stejně to k ničemu nevedlo. Budu muset sám zjistit, co tohle všechno vlastně znamená.
Islin zavyla, avšak byl to takový tichý zvuk, až jsem pochyboval, jestli ho někdo vůbec uslyší. Ale nedoplnil jsem ji. Netoužil jsem na sebe moc upozorňovat. Zalezli jsme kousek do lesa a tam se zastavili, aspoň trochu chránění před chladem a mrazem. "Jo. Určitě to někdo bude chtít vědět." Neplánoval jsem jen tak nakráčet do jejich jeskyně a tam se rozvalovat. Islin nejspíš nepatřila k vlkům, kteří by byli nějak vysoce postavení a mohli o tomhle rozhodovat. "Zatím se můžu podívat po té dubové kůře," navrhl jsem, ale jak jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem samé staré stomy. Potřeboval jsem nějaký mladší. Nejvíc jsem asi potřeboval, aby nebyla zima. Hlavou mi toužebně vířily živoucí představy bylin, které by se v téhle situaci hodily. Bloudil jsem očima po stromech a tak jsem si ani nevšiml pár lístků jitrocele, jejichž špičky prorazily sněhem kousíček od Islininých nohou.
//Červená řeka přes Ohnivé jezero
Nic dalšího o zmrzkách jsem se už nedozvěděla a naštěstí jsem ani žádné neviděl, musel jsem však pořád přemýšlet o tom, jaké další divné zvíře by se tady na mě mohlo vrhnout, aniž bych cokoliv tušil. "To je daleko. Za mořem," opáčil jsem prostě. Zabíhat do detailů mi přišlo zbytečné. Stejně nebylo pravděpodobné, že by mou rodnou zem Islin znala. "Magii jsme tam měli taky, ale nic... no, nic takového, jako jsi mi předvedla." I pár hodných vlků tam bylo, stejně jako odporných parchantů a všechno mezi tím. Hádal jsem, že to je stejné asi všude.
S příchodem rána jako by ještě přituhlo, řeka, která ještě před pár dny volně proudila, teď byla pokrytá vrstvou ledu. Byl jsem rád, že jdeme a trochu si tak rozproudíme krev, ale i tak jsem se chvílemi klepal jako ratlík. Tohle nebylo nic pro mě. Islin moje obavy nevystihla zcela přesně, ale nenacházel jsem v sobě vůli ji opravovat. Stejně bych to nedokázal vyjádřit správně. "Jo, asi něco takovýho," vydechl jsem. Slibovala, že mě nevyženou, že bych se jim třeba mohl i hodit. Někoho něco naučit. To bych rád, napadlo mě a napjatý uzel nervů v mých útrobách se trochu uvolnil. "To bych zkusit mohl," připustil jsem. "Udělám, co půjde," zopakoval jsem znovu. Nenapadalo mě, jak jinak vyjádřit vděk nad tím, že mě Islin bere s sebou, protože jinak bych nepochybně brzo někde zmrznul, sám a zapomenutý, jak tomu možná mělo být. Snad kdybych jí to přímo řekl, ale i tahle slova mi unikala. Bylo to zatraceně podivné setkání. A kdoví, co mě ještě čeká v té smečce - nejspíš plné kouzelníků a vlků, kteří ví milionkrát víc než já o všech nástrahách, co na tomhle divném místě číhají. Neměl jsem nejmenší pochyby o tom, že tam budu za blbce. Na to jsem se mohl spolehnout vždy.
//Sarumen
//Hrušňový sad přes Ronherský potok
Nenapadal mě jediný důvod, proč bych k tomu někdy v budoucnu měl dávat Islin souhlas, ale mlčel jsem. Už jsem o tom nechtěl dál mluvit, nejradši bych na celou záležitost zapomněl. Jenže mi samozřejmě pořád vrtala v hlavě. Kde se všechny ty věci naučila? Jak? Kam jsem se to vůbec dostal? Ta poslední otázka mě hryzla ještě hlouběji, když se Islin velmi detailně rozpovídala o oněch zmrzkách a ještě se přitom tvářila, jako že bych je rozhodně měl znát. "Uhm. Ty jsme doma neměli," zamumlal jsem a nenápadně se rozhlédl kolem, jestli už si to k nám nějací zimní brouci nemíří. "Asi se dá počítat s tím, že to tady bude jiné," dodal jsem spíš už jen tak pro sebe. Naplavené dřevo mě přes moře odneslo pěkný kus. Vypadalo to tu podobně, jako místa, která jsem znal, ale mohlo to tu být úplně jiné. A taky asi bylo. "Takže tu máte zimní brouky a kouzelníky. Bezva," prohlásil jsem suše bez jediné kapičky nadšení. Co mě ještě čekalo?
Podle všeho nejprve smečka. Jestli Islin poslouchala, co jí říkám, pak se zdálo, že to úplně moc nevnímá. "Udělám, co půjde," opáčil jsem úsečně. "I kdyby chtěl někdo jiný, ale-" Nevěděl jsem, jak pokračovat, slova se mi už zase lepila v hrdle jako smůla ze stromu. Jak jsem jí to měl vysvětlit? Neměl jsem ani v nejmenším v úmyslu v té smečce zůstat a měl jsem pochybnosti o tom, zda se dokážu patřičně odměnit. Krom toho nebyla nejmenší šance, že bych tam zapadl. Nedokázal jsem zapadnout nikdy nikam kromě té jedné jediné jeskyně v kopcích, která teď byla prázdná a opuštěná a kam jsem se už nikdy nemohl vrátit. Islin ze mě nejspíš bude mít jen problémy. Jenže jsem to nedokázal zformulovat do slov, takže jsem radši mlčel.
//Liliový palouk přes Ohnivé jezero
"No, tak tos mi to teda nandala," konstatoval jsem a nemyslel to nijak ironicky. Vážně mi to nandala. Až jsem měl strach, co všechno by ještě mohla udělat. "Snad už nebude nutný to opakovat." S někým takovým jsem si nemínil zahrávat. Ne, že bych to měl předtím v úmyslu. Jen jsem jí chtěl pomoct s těma rozsekanýma tlapkama, to bylo všechno, netušil jsem, do čeho všeho se zapletu.
Islin každopádně nevypadala, že by v tom mínila pokračovat. Asi to vážně byla jen ukázka. Teď se tvářila, že by odtud nejraději co nejdřív vypadla. "Kdo jsou Zmrzky?" vypadlo ze mě, než jsem se stačil zarazit. Chtěl jsem to vůbec vědět? Sledoval jsem, jak se škrábe na nohy, očividně odhodlaná jít i s odřenými polštářky dál. Kousl jsem se zevnitř do tváře, abych zaplašil myšlenky na to, že bych tohle měl být schopný vyřešit. Heron by si poradil. Jenže já nebyl on. Zdaleka mě nedokázal naučit všechno.
Pomalu jsem vyrazil za ní a snažil se nekoukat na krev na sněhu. Zdálo se, že si toho nevšímá, klidně mluvila o tom, kam jdeme. "Smečka?" zopakoval jsem váhavě. "Asi bych neměl- Nevím, jestli to je nejlepší nápad," zamrmlal jsem. Odmítl jsem Nicosovu nabídku, aby mě odvedl do smečky, a měl jsem k tomu své důvody. Co jsem měl co pohledávat v nějaké smečce? Ale umřít tady venku taky nezní nejlíp. Noc byla studená a z nebe se sypal další a další sníh. Tu pomoc, kterou jsem nechtěl, jsem bohužel asi potřeboval. "Jenže teď nikoho moc nevyléčím. Nedokážu ulevit ani odřeným tlapám," namítl jsem. "Vím, že v zimě se bylinkář hodí pomalu nejvíc, ale musí na ni být připravený." Jinými slovy jsem momentálně nebyl absolutně k ničemu. A příživníka jsem dělat nechtěl. Přesto jsem dál šel za Islin - co mi zbývalo? Sledoval jsem rudé tlápoty na sněhu za ní a trochu si povzdechl. Neřekl jsem nic, ale zařadil jsem se po jejím boku, aby se mohla o mě aspoň opřít, kdyby potřebovala. Co je vůbec zač?
//Červená řeka přes Ronherský potok
Tvrdila, že to neviděla. Upřímně jsem doufal, že nelže. Tohle neměl nikdo vidět. Bylo to moje. Jakkoliv bolestivé a tíživé, patřilo to jen mně. A Montemu, jenže on si to nejspíš vůbec nepamatoval. Někde hluboko ve zmatených vodách jeho mysli se vzpomínka na ten den možná nacházela, ale nevěřil jsem, že by ji odtamtud dokázal vylovit. I když se rýpala jen v mých pocitech, stejně to bylo nepříjemné. Ty byly také jen moje. To, co jsem měl uvnitř, jsem si chránil. Pro ni však nejspíš bylo dost snadné mou skořápku rozlousknout a nakouknout přímo pěkně do středu.
Můj křik ji nevyvedl z míry, jak se zdálo. Jen si malovala ve sněhu. Zhluboka jsem se nadechl a obešel malé kolečko mezi dvěma stromy. "Jo, to jsem chtěl," řekl jsem pak. Hlas se mi pořád třásl zadržovanými emocemi, ale už jsem na ni neřval. "Mám, o co jsem si řekl, hm?" Odfrkl jsem si. Na tohle jsem nebyl připravený. Nechat se takhle hloupě nachytat... Jenže s podobnou silou jsem neměl žádné zkušenosti. Nenapadlo by mě, že to je možné. Zastavil jsem před ní - v uctivé vzdálenosti - a chvíli mlčel. Slova se mi vzpříčila v krku a ven se pár chvil nedokázalo dostat nic. "Řvát jsem na tebe neměl," vyhrkl jsem nakonec, jako bych vyplivoval rybí kost. "Ale už to vážně nedělej."
Nabídla mi, že mě zavede do tepla. Teplo by se mi líbilo. A jak. Měl jsem jít s touhle čarodějnicí? Přece jsem si o to sám řekl. Zima mi lezla pod kůži a možná bude i hůř. Musel jsem asi uznat porážku. Nechápal jsem, co je tahle vlčice vlastně zač, jakto, že umí to, co umí, ale jít s ní pořád znělo jako lepší možnost, než pomalu umřít někde venku. "To zní dobře. Kam?" hlesl jsem nakonec s povzdechem a sjel pohledem k jejím tlapám. Sama si je asi opravit nedovedla. "A zvládneš vůbec jít?" dodal jsem ještě.
Začínal jsem se smiřovat s tím, že mi Islin o těch dubech zkrátka nic neřekne. No co. Tak sám zaskočím za potok, zkusím tam najít dub, oloupu trochu kůry, jestli to vůbec půjde a můžu se vrátit zase zpátky. Tak rychle ji snad nic nesežere. Víc asi hrozilo umrznutí - a možná víc mně, než jí. S večerem se zase dělala pěkná zima. Doufal jsem, že tohle se tolik neprotáhne. Ale otočit nazpátek už jsem se nechtěl. Jednak jsem jí chtěl alespoň zkusit pomoct s těmi tlapkami, druhak jsem byl zvědavý na ty magické síly. Možná jsem neměl být. Asi jsem dostal, o co jsem si říkal...
Hleděl jsem na Islin, když se rozpovídala o tom, že magických sil a kouzel ovládá opravdu hodně, než se na mě zadívala šedivýma očima. Vypadaly rozhodně méně magicky, než ty moje, ale kdoví, co se skrývalo za nimi. Já nedokázal nic. Ona? Zdálo se, že něco vážně ví. Chvíli se nic nedělo. Ale pak- "Monte," vyjekl jsem nahlas, než jsem se stihl zarazit. Síla té vzpomínky, která se mi náhle vynořila v hlavě, mě div neporazila. Nebyl jsem vůbec připravený. Viděl jsem to v hlavě naprosto jasně, modré oči ve vyhublé tváři, jak otupělě hledí skrze mne, jako bych byl jen suchá větev nebo kus pískovce. Zalapal jsem po dechu, avšak vize vybledla. Bolest však ne. Hleděl jsem vyjeveně do tváře Islin, které se v očích leskly slzy. Srst na hřbetě se mi ježila jako naštvanému dikobrazovi. Všechno ve mně vřelo. Než jsem ale překonal šok a stačil se do ní pustit, zaplavila mne vlna klidu, kterému se nedalo vzdorovat. Jako bych najednou plul na růžovém obláčku. Zježené chlupy mi pomalu přilehly zpět k tělu.
Relaxace mi ale taky nebyla dopřána nadlouho. Sotva jsem si vydechnul, byl jsem úplně slepý. Jako by všechno světlo najednou zmizelo, topil jsem se v absolutní temnotě, odevzdaný na milost a nemilost té čarodějnici, dokud se nerozhodla mne propustit. Zpitoměle jsem zamrkal a přikrčeně od vlčice o krok ucouvl. "To by teda sakra měli, ale já nejsem žádnej blbej šakal," vyštěkl jsem na ni. Měl jsem najednou strach, čeho všeho byla schopná, ale nejvíc mě ranilo, že vytáhla na povrch věci, které patřily jen mě. A strach a bolest vždycky nakonec vyjely na povrch v podobě vzteku. "To jsou osobní vzpomínky!" Někde hluboko v hrdle se mi rodilo zavrčení. Nejradši bych jí za to dal facku. "Do toho nemáš právo strkat rypák. Klidně mě oslepuj a hypnotizuj, nebo co to kruci bylo, ale tamto už nedělej!" Uvědomil jsem si, že na ni křičím, naježený s tváří vztekle zkřivenou, a sklapl jsem. Boky se mi rychle zvedaly. Neměl jsem se nechat vytočit. Nesnášel jsem to. Vždycky jsem z vlastní tlamy slyšel hlas svého táty. Odvrátil jsem od Islin zrak a ještě o pěkný kus ustoupil, jako bych čekal, že mě kousne. I když podle toho, co jsem právě zažil, mohla udělat i něco mnohem horšího. A já blbec si tu lámu hlavu s dubovou kůrou. Jako by někdo takovej snad potřeboval moji pomoc.
Do jejích problémů mi nic nebylo, takže jsem nevyzvídal a ona to sama nevyklopila. Nejspíš to tedy zůstane tajemstvím. Soustředil jsem se spíš na její odřené tlapky a pak také na její další slova, která jsem považoval za dosti podivná. Proč si myslela, že je tolik nadřazená ostatním predátorům, že by si na ni netroufli v tomhle stavu? A co s tím mělo společného magické cítění? Možná jsem byl jen zabržděný, ale nedocházelo mi to. Setkal jsem se s magiemi, ale většina toho mi přišlo spíš jako triky po pobavení - jiskřička ohně tuhle, ofouknutí vánku tamhle, všechno se mi to zdálo celkem slabé a prakticky nepoužitelné. Potenciál tam byl, ale toho se nikdo nenažere. Věděla tahle vlčice něco víc? "Že se neleknu ti neslíbím, když nevím, co chceš dělat," pokrčil jsem rameny. "Ale vidět bych to chtěl." Poněkud napjatě jsem čekal, co se bude dít. Jestli vůbec něco. Třeba to měla jen v hlavě naprosto pomíchané a přesvědčila sama sebe, že má nadpřirozené schopnosti. Ale ty zvláštní barevné značky v jejím kožichu mi tak trochu napovídaly, že tady jsou věci, které buran z pouště jako já vůbec nemůže pochopit.
Sdělila mi, že jednu bylinkářku také znávala. Nevěděl jsem, co na to říct. "To je bezva," vypadlo ze mě nakonec a trochu se zakabonil, když mi řekla, co za magii by se mi hodilo. "Jo, jenže takový štěstí jsem neměl," poukázal jsem na svoje růžové oči, značící zcela nepoužitelnou magii, kterou jsem byl obdařen. "Takže si musíme poradit bez ní." Konečně jsem se ale dobral odpovědi na ty duby. Teda částečně. Přišlo mi, že to z vlčice tahám jak z chlupaté deky, ale musel jsem se ovládat. "Výborně, a to je kde?" zeptal jsem se s pečlivým klidem, i když to ve mně už trochu bublalo. "Moc daleko bys chodit asi neměla a já tě neunesu," poukázal jsem na očividný fakt. Byl jsem jako za groš kudla a Islin nevypadala zrovna jako peříčko. "Můžem se taky nejdřív podívat tam za potok," hodil jsem hlavou směrem k lesu, ze kterého jsem přišel. "Trochu jsem se tam usadil." Měl jsem tam jen díru ve sněhu a jestli přijde větší mráz, asi v ní chcípnu, ale to jsem jí vyprávět nemínil.
Vlčice mluvila potichu a očividně byla odhodlaná se mi dál a dál omlouvat. Měl jsem co dělat, abych nezakoulel očima, ale ovládl jsem se a udělal to jen v duchu. "Regis," sdělil jsem jí na oplátku své jméno, aniž bych nějak změnil svůj neutrální výraz tváře či tón hlasu. "Nemusíš mi nic vysvětlovat," dodal jsem ještě. Jako bych to sám neznal. Někdy se všechno tak podělá, že... Co pak vůbec zbyde jiného, než řvát a vztekat se na osud?
Prohlásila, že šakalů se nebojí. Trochu jsem se poušklíbl. "Jasný." To si určitě myslela spousta těch, které potom šakali roztahali po okolí. "Aha. To se určitě hodí. Ale co to má společnýho se šakaly?" nechápal jsem a začal zkoumat její odřené tlapky, pro které jsem momentálně neměl žádnou příliš vhodnou pomoc. Jediná věc, ve které jsem byl dobrý - na kterou jsem byl dobrý - a stejně jsem ji nemohl dělat, protože zatracená zima všechno překazila. Až na to, že to tak úplně nebyla vina zimy, ale moje, že jsem odběhl tak nepřipravený, sebelítostivý, s očekáváním, že umřu v poušti nebo na moři a ne, že přežiju a ještě někdy budu svoje schopnosti potřebovat. Byl jsem idiot. Řekněte mi něco, co nevím.
Ptal jsem se na duby, ale Islin neodpověděla. Místo toho měla vlastní otázky. "Jo," odpověděl jsem pomalu a o dva krůčky od ní couvl. Nemuseli jsme si být zas tak blízko. "Aspoň si to rád myslím. Momentálně jsem se ale narychlo přestěhoval, takže jsem bez zásob bylinek a bez znalosti místního okolí. Dost to omezuje, co můžu dělat. Takže kdoví, jestli si tak vůbec můžu ještě říkat," škubl jsem nakvašeně rameny. Naštvaný jsem mohl být jen sám na sebe, a taky že jsem byl. "Víš něco o těch dubech?" zopakoval jsem svou otázku se záchvěvem netrpělivosti a zhluboka si vydechl, abych udržel svůj hlas klidný. Žádný scény.
Vlčice si asi dělala starosti s tím, že mě vyrušila v mé děsně důležité činnosti. Realisticky ale jediné, co mi narušila, bylo osamělé poflakování se kolem okořeněné špetkou depkařské sebelítosti. Možná bych jí měl spíš děkovat, ale přišlo mi, že se to moc nehodí. "Já nic nedělal," opáčil jsem prostě a popravdě. "Jen jsem se tak potuloval."
Řekla, že si ani nevšimla svých zraněných tlap. Trochu jsem překvapeně protáhl tlamu. Nejspíš se vůbec nesoustředila na to, co se s ní děje. Docela by mě zajímalo, co se jí stalo, ale bylo mi blbé se vyptávat. Proč by mi vůbec měla něco říkat? Byl jsem jenom nějaký trouba, co šel náhodou kolem, absolutně neměla ponětí, co jsem zač. Však to sám pořádně nevím. Trochu se mi zkřivila tlama do krátkého mihnutí úšklebku, když prohlásila, že mě nechce zatěžovat. "Tak bys za sebou radši nechávala krvavou stopu všude, kam jdeš, aby tě sežrali šakali?" prohodil jsem. "Jak říkám, zrovna nabitej program nemám." Takovéhle protesty jsem nemínil poslouchat. Měl jsem šanci udělat aspoň něco trochu konstruktivního.
Usoudil jsem, že mi asi neukousne čenich, když přijdu ještě blíž, takže jsem to udělal, abych se na ty její tlapy podíval víc zblízka. Nespatřil jsem ale nic, co bych nečekal. Asi si je odřela na zmrzlém sněhu. "No, není to nic na co by se umíralo, ale určitě se tomu dá trochu pomoct. Jen si skočím-" Zarazil jsem se a odporný pocit mi proběhl páteří. No jasně, jen si skočím do jeskyně pro heřmánek nebo pro měsíček, že ano, jak snadné. Už nic z toho nemáš, ty chytráku. A nejseš žádná vlčice Maruška, abys uprostřed zimy sbíral bylinky. "Vlastně ne. Nemám si kam skočit. Zapomněl jsem. Hm. Nech mě přemejšlet," sedl jsem si do sněhu a podrbal se za uchem, abych si rozproudil mozkové buňky.
Pěkný hlavolam. Začal jsem v paměti lovit všechno, co mě kdy Heron s Montem naučili. Vytanul mi v ní obrázek dubové kůry. Bylo by to lepší, kdyby bylo jaro, ale bylo to aspoň něco. Jen... Rozhlédl jsem se a všude kolem stály jen neznámé divné stromy. "Náhodou nevíš, jestli tu někde blízko rostou mladý duby?" koukl jsem na vlčici, které jsem se vlastně ani nezeptal na jméno. Snažil jsem se vzpomenout, jestli v tom mém lese za potokem nějaké duby nebyly, ale nepamatoval jsem si nic. Jasně, měl jsem moc napilno s depkařením, než abych se koukal. Bylinkář k nezaplacení. Nejradši bych si namlátil.
Vlčice vypadala vážně... rozbitě. I když nastalo ticho, pořád jsem slyšel ten hrozný řev, který ji musel drásat v hrdle. Ale tušil jsem, že to, co ji donutilo takhle řvát, muselo drásat ještě víc. Co to bylo? Nevěděl jsem. Nejspíš jsem ani neměl. Byla cizí a já byl taky cizí. Nedokázal jsem se ale odvrátit od trpící vlčice, která se povalovala jen tak na sněhu a vedla k ní krvavá stopa, která mohla přivábit úplně cokoliv.
Trvalo, než si mě všimla, ale nakonec zvedla hlavu a pohlédla mým směrem. Byla zvláštní. Barevné značky prorůstaly jejím kožichem, nepodobalo se to ničemu, co jsem kdy v životě na vlkovi viděl. Takové barvy jsem znal jen z květin a motýlů. Teď to ale nebylo důležité. "Za co jako?" naklonil jsem hlavu ke straně, když zachraplala omluvu. "Mně se nic špatnýho neděje." Obezřetně jsem popošel o pár kroků blíž. Netušil jsem, co se jí stalo. Jestli jí někdo ublížil nebo o někoho - či něco - přišla, nebo cokoliv jiného. Věděl jsem jenom, že já bych radši umřel, než aby mě někdo takhle viděl, a že kdyby se to přece jen stalo, asi bych nechtěl, aby kolem toho bylo velké haló. Stejně jsem pochyboval, že bych té vnitřní bolesti, o kterou tu nepochybně šlo, mohl ulevit. Dobře jsem věděl, že jsem jako slon v porcelánu, když na tohle přijde. Něco jsem ale udělat snad mohl. "Ukaž mi ty tlapy, nechceš?" řekl jsem polohlasně. "Třeba bych s tím něco svedl, takhle tu bejt nemůžeš."