Gallirea - Příspěvky uživatele

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Sice mrzlo, až praštělo, ale šlo se mi o poznání příjemněji, než na té poslední cestě. Slunce totiž zářilo na obloze, která byla vymetená a bez mráčku, jeho paprsky sice moc nehřály, ale všechno vypadalo jaksi optimističtěji. Sníh se blyštěl a zářil tak jasně, až jsem musel mhouřit oči. Žádná zvěř však nevylézala a já si říkal, že by bylo hloupé nechat se uchlácholit. Můj pojem o čase byl poslední měsíce dost pokřivený a vlastně jsem ani pořádně neznal zdejší podnebí, ale určitě bylo ještě příliš brzy na to, aby zima končila. Proto jsem na zasněžené pláni moc dlouho neprodléval a zamířil jsem do lesa, který se tyčil přímo přede mnou.
Les byl úplně holý, nejrůznější druhy listnáčů tu spaly pod sněhem. Na jaře tu muselo být hezky. Stromy, místy balvany. Snažil jsem se představit si to tady v největším rozpuku, ale příliš se mi to nedařilo, když jsem měl před očima jen holé větve a studený sníh. Rozhlížel jsem se, zda by se tu nenašlo nějaké místo, kam bych se mohl vrtnout. Dál k severu už jsem příliš směřovat nechtěl. Navíc to tu vypadalo tak útulně. Jako by mě les lákal. Šmejdil jsem mezi stromy, ale nenarazil jsem na žádnou díru, žádnou noru. Hrabat ve zmrzlé zemi by bylo strašně těžké, ne-li rovnou nemožné. Už jsem to chtěl vzdát, když se mi najednou jedna tlapa propadla do země mezi kořeny starého stromu. "Huh?" Odhrabal jsem opatrně sněhový jazyk stranou a zjistil jsem, že koukám do tmavého ústí nory. Pomalu jsem střihl ušima. Čenich se mi zachvěl, jak jsem větřil, ale necítil jsem odtamtud žádného obyvatele. "Haló?" zavolal jsem dovnitř, ale odpovědělo mi pouze ticho. A tak jsem sklonil hlavu a vklouzl dovnitř.

//Apatyka Pod Kořenem

//Skalisko přes Sarumen

Do mrazu venku se mi úplně nechtělo. Bylo to jako dostat facku, sotva jsem vystrčil hlavu z vyhřáté jeskyně. Musel jsem ale uznat, že se mi venku dýchalo o poznání líp. Ani jsem si neuvědomil, v jaké jsem byl uvnitř křeči, dokud jsem nevyšel do lesa a trochu si nevydechnul. Naposled jsem se ohlédl, jestli se za mnou Islin přece jen nevydala, ale byl jsem sám. Dobře... Co nejkratší cestou jsem zamířil k hranicím lesa. Netušil jsem, co se to tu dělo, že jsem předtím slyšel jakési vytí a povyk, ale určitě nemohli potřebovat, abych do toho strkal čenich. Nebyl to můj les. Nic mi do toho nebylo. Určitě se tu ale ještě zastavím. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, jak milá ke mně alfa byla. Byl jsem najezený a odpočatý a ještě jsem možná (možná?) v Islin nalezl novou kamarádku, nebo aspoň známou. Škoda, že jsem jí nemohl víc pomoct, s jedním ani druhým problémem. Stejně. Věci šly až podezřele hladce. Tušil jsem ale, že teď se to trochu změní.
Opět jsem totiž byl venku a neměl jsem kam jít, neměl jsem žádný plán krom toho přežít zimu. Najít si nějaký úkryt byl asi rozumný první krok, který jsem měl mít nejspíš hotový už dávno, ovšem dorazil jsem sem dost pozdě, takže jsem byl pozadu. Co se dá dělat, povzdechl jsem si a zamířil k řece. Nechtěl jsem chodit příliš daleko na sever, ale plánoval jsem se trochu porozhlédnout po okolí, abych zjistil, co může nabídnout Voda ovšem nebyla zamrzlá, ledová krusta se sice po okrajích držela, ale nikde mi nevytvářela most. To se nedalo říct o starých kmenech stromů, co přes ni místy ležely. "No... tak jdem na to," nadechl jsem se zhluboka a s trochou snahy přebalancoval na druhý břeh. Neumřel jsem. Nějak. A pak už to bylo vstříc neznámým hvozdům.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

39

Mohl bych mluvit jakkoliv dlouho, ale pochyboval jsem, že jsem znal ta správná slova, co by Islin potřebovala slyšet. Nebo že jsem vůbec byl ten, s kým potřebovala mluvit. Na tohle mě nikdy neužilo. Bylo mi jasné, že to orám, a to i předtím, než mě vyzvala, ať to radši nechám být. Přišlo mi, jako by spíš prokazovala laskavost ona mně tím, že mě vymotá ze sítě slov, která jsem nemohl uchopit. "To bude asi nejlepší," zakroutil jsem hlavou a už po milionkráté si ve svém životě přál nebýt úplně nemožný, jakmile došlo na situace jako tahle. Ani ne kvůli sobě, jako kvůli Islin. "Promiň," dodal jsem ještě zaraženě po krátkém zaváhání.
Stejně mě ale měla Islin už nejspíš dost. Jen to nechtěla říct na plnou tlamu, ale musela to tak nějak myslet. Neurazil jsem se, byl stejně nejvyšší čas vypadnout. "Nezdržuješ mě, " řekl jsem, od čeho by mě taky mohla zdržovat? "Ale asi bych už měl jít. Nehodí se, abych se tady takhle rozvaloval v jeskyni alf. Ještě by si to mohla Mabel rozmyslet a začít mě tu držet," ušklíbl jsem se a ani mi nedošlo, že už zase alfě motám jméno. Protáhl jsem se a vykoukl ven do chodby. Z hlubin úkrytu se pořád ozývaly hlasy. Před chvílí to znělo, že je v lese nějaký rozruch, ale do toho jsem nechtěl strkat čenich.
"Vyprovodím se klidně sám," kývl jsem hlavou k jejím tlapám, které už ale vypadaly líp. Naštěstí. "Rád jsem tě poznal," řekl jsem a mínil to i celkem upřímně. I když bych si přitom raději odmyslel celou tu záležitost s kouzly, která na mě Islin zkoušela. "Nejspíš se budu zjara potloukat někde kolem, tak se třeba potkáme," škubl jsem rameny, protože jsem hodlal dodržet, co jsem slíbil ohledně bylinek. "Tak se měj," uzavřel jsem to konečně a bez dalšího protahování zamířil ven do sněhu. Bylo na čase přestat se přiživovat a nějak si poradit sám.

//Tenebrae přes Sarumen

38

Islin začala zhluboka dýchat, nejspíš ve snaze se uklidnit. Nechal jsem ji na pokoji a pokud možno předstíral, že jsem jenom kus rezavého mechu. Opět jsem měl pocit, jako že načuhuju do jejích soukromých věcí, po kterých mi nic není. Sklopil jsem zrak a nechal jí tu chvíli, aby dostala svoje nervy pod kontrolu. Ať se jí stalo cokoliv, určitě to nebylo nic hezkého. Škoda, že jediný, koho tu měla ke svému utěšení, jsem byl já.
Nakonec jsem už mlčet nevydržel, zeptal jsem se jí, co by vlastně chtěla. Napůl jsem čekal, že mi řekne, ať s takovýma otázkama jdu radši do háje, ale nic takového se nestalo. Odhodala se, že mi to poví. Pomalu jsem pokývl hlavou. Třeba se jí uleví. Nastražil jsem tedy uši a trpělivě čekal, až to ze sebe Islin vykoktá. Mluvila potichu, že jsem musel svoje velká ušiska opravdu špicovat, abych jí rozuměl, hlas se jí chvěl. Srdce se mi sevřelo. A to, co říkala, byl příběh starý jako sám čas. Vlk, který ubližuje vlčicím. Nevěděl jsem, jak přesně se jí pokusil ublížit. Mohl jsem se domýšlet, žádná z těch možností ale nijak příjemná nebyla. Bylo nepříjemné na to jen myslet, ale Islin to musela zažít.
"Ublížit- Neptej se. "No. Nejspíš si dokážu domyslet, jak někteří vlci vlčicím ubližují," zkřivil jsem kysele tlamu a povzdechl si. Hledal jsem správná slova, ale nestrávil jsem tím moc dlouho. Pokusil jsem se alespoň o neohrabanou útěchu: "To... je mi líto. Mrzí mě, žes narazila na takového zmetka." Sklopil jsem zrak stranou. "Můžu nějak pomoct?" zeptal jsem se potichu. Věděl jsem, že nejspíš moc ne. Co bych mohl dělat? Vrátit čas jsem neuměl.

37

Islin vypadala naprosto mimo, když se ke mě otočila. Vypadalo to, jako by ani neslyšela, co jsem říkal. Netušil jsem, jestli to tak opravdu bylo nebo mi jen dávala druhou šanci říct něco méně stupidního, každopádně jsem za to byl velice rád. "Ale nic," zakroutil jsem hlavou a jen k ní mlčky přistrčil ten zbytek kousku divočáka, co nám tu nechala Maple. Jenže to mi taky nepřipadalo úplně správné. Měl bych něco říct? Nebo radši držet tlamu a dělat, jakože nic? Neznal jsem Islin natolik, abych věděl, co by chtěla. Chvíli jsem koukal všude možně, jen ne na vlčici. Cítil jsem se tady nepatřičně, pořád jsem měl strach, že jim tady něco rozbiju a teď jsem se ještě měl snažit přijít na to, co říct, abych prolomil to tíživé ticho?
V tomhle jsem nikdy dobrý nebyl. Jo, kdyby si Islin ve spánku zatrhla drápek nebo něco podobného, s tím bych třeba mohl pomoct... I když i o tom by se dalo pochybovat, pomyslel jsem na její zraněné tlapy. Ale noční můry a, jak se zdálo, všeobecně strašné zážitky? I když mi byla sympatická, byla to pořád z větší části cizí vlčice a ani nebyla malé vlče, se kterými bylo vždycky mluvit mnohem snazší. Rozvážně jsem si olízl čenich. "Chceš mi říct, co se ti zdálo, nebo mám radši odprejsknout?" řekl jsem nakonec a našel pohledem opět Islin. "Asi to bylo něco fakt hnusnýho, co?"

36

Usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Bránit se tomu bylo úplně marné. Najezený a v teple jsem prostě odpadl a spal jako spokojené vlče. O těch se mi shodou okolností i zdálo. Vrátil jsem se ve snech do své první zimy se sněhem, do první zimy mých dcerek. Hráli jsme si ve sněhu, koulovali se, váleli se v něm, slyšel jsem, jak se Holly, Flora i Wisteria smějí. Wren ani Farris nebyli na dohled. Jejich kyselé pohledy nám naši radost nemohly pokazit. Po chvíli se mezi bandu poskakujících vlčat přimíchal i Monte, všechny nás o podstatný kousek převyšoval jako dobromyslný obr, takže jsme se samozřejmě museli proti němu spiknout, abychom ho vyváleli v závěji-
Něčí výkřik a zakňučení mě vytrhly okamžitě a ostře ze spánku. Hlas patřící vlčici volal "nech mě" a smíchal se s mým vlastním snem, takže jsem se vymrštil ve zmatené domněnce, že někdo ubližuje mým dcerám. Vycenil jsem se zavrčením zuby a byl připraven se vrhnout na toho útočníka, ale... Nikdo tu nebyl. Žádný útočník, žádné dcerky. Jen Islin. Samozřejmě. Srdce mi úlekem prudce bušilo, ale moje naježená srst začala rychle přiléhat zpátky k tělu. Černá vlčice stála u východu z jeskyně, oči děsem rozšířené. Už jí ale taky došlo, že to, co ji vyděsilo, byl jen sen. "Jo. Jen blbej sen, nic víc," kývl jsem a pomalu si sedl. Nemusel jsem být zrovna génius, abych si dal dokupy, že má tahle vlčice za sebou asi něco vážně nepěkného. To, v jakém stavu jsem na ni narazil v lese, noční můry... Jenže na to jsem žádnou kytku neměl a tak jsem se obával, že jí moc ku pomoci být nemůžu. Rozpačitě jsem si poposedl. "Nechceš to zajíst?" vypadlo ze mě, než jsem to víc promyslel, a řečené nahlas to znělo vážně pitomě. V duchu jsem se plácal tlapou do čela, ale v realitě jsem jenom trochu protáhl tlamu sám nad sebou. "Teda. Zbyl tady kousek toho divočáka. Aby to... Neoschlo."

36

Maple pronesla, že žádné zásoby bylinek nemají, nad čímž jsem mírně pokýval hlavou, jak jsem si o tom dělal mentální poznámku. Některé smečky to zkrátka neřešily, protože se to zdálo skoro zbytečné - až dokud to zbytečné nebylo. Ale kvůli tomu jsem si to za uši nezapisoval. Spíš kvůli tomu, že i když alfa nechtěla, abych se jakkoliv odvděčoval za laskavost, která se zdála až neskutečná, tušil jsem, že by stěží odmítla, kdybych se tady na jaře objevil se svazečkem nějakých léčivek. Navíc Islin se o nich také chtěla něco dozvědět. Sám sobě jsem se trochu podivil. Vážně jsem chtěl myslet na tak dalekou budoucnost? Vůbec nebylo jisté, že pro mě nějaké jaro vůbec nastane, jestli bude zima pokračovat v podobně mrazivém duchu. Nebo že se ještě budu pohybovat v okolí.
"To je dobře," prohlásil jsem jen, když se zmínila, že se jí to zatím nevymstilo. Taky to bylo poznat. Hádal jsem, že kdyby se to někdy vymstilo, už by mě sem takhle nepustila. Já tady ale žádné problémy dělat nemínil a Maple to asi tušila, protože nás po chvilce ponechala svému osudu. "Chápu," kývl jsem jen hlavou a už byla pryč.
Otočil jsem se na Islin, ale ta ležela s hlavou na tlapkách a jestli nespala, tak určitě za chvíli bude. Mrkl jsem na kus divočáka, který zůstal osiřele ležet na zemi a v břiše mi žádostivě zakručelo. Přešel jsem k němu a trochou trhání a škubání ho rozdělil na dvě přibližně stejné části. Jednu jsem nechal stranou pro Islin, druhou jsem si vzal k sobě do koutku a měl jsem co dělat, abych celý kus lačně nezhltal najednou. Měl jsem vážně hlad. Přiměl jsem se jíst pomalu a než jsem byl s divočákem hotov, už se mi taky zavíraly oči. Chtěl jsem být ostražitý, usnout jen tak na půl oka, ale po tom chladu venku mi na teplé kožešině s plným žaludkem a v bezpečí jeskyně víčka těžkla tak, že mi bylo jasné, že během chvíle usnu jako špalek. Vzdáleně jsem zaznamenal, že Islin sebou ve spánku mrská. Meduňka, proběhlo mu líně hlavou, na nervy je meduňka... A pak už spal.

35

Černá vlčice se na mě culila, jako bych snad vlastnoručně rozsvítil hvězdy na nebi a kdoví co všechno ještě. Nechal jsem na svou tvář taky proniknout malý úsměv, což se zase tak často nedělo. "Jo, to je," musel jsem souhlasit a tiše si povzdechl. Brala mě za kamaráda? Já všechny kamarády a blízké ztratil a hledat nové pro mě bylo vždycky docela těžké. Islin se ale zdála tak... bezelstná. Byla to milá vlčice. Třeba by z nás časem kamarádi být mohli. "Zpátky přes moře se už plavit neplánuju, takže hádám, že z okolí se jen tak nevypařím," řekl jsem, šance, že se ještě někdy potkáme, až odtud odejdu, určitě existovala.
To už se u nás objevila Mabel. Která se tak ovšem nejmenovala. Pitomče, plácl jsem se v duchu do čela. "Tak to pardon, musel jsem se přeslechnout," zavrtěl jsem hlavou. To by bylo, abych při setkání s alfou něco aspoň trochu nezkonil. Zajímalo ji, co jsme vymysleli pro Islininy tlapky. "Venku ze sněhu sám od sebe vyrašil jitrocel," pronesl jsem a vůbec si přitom nepřipadal jako blázen. "Ten snad trochu pomohl, ale znovu už se to asi nestane a v zimě se bylinky hledají těžko, takže jestli nemáte nějaké zásoby, budeš se nejspíš muset jen držet v klidu a dát jim šanci, aby se zahojily samy," otočil jsem se v závěru své řeči na Islin, protože jí se to týkalo hlavně.
V jeskyni alf bylo příjemně teplo a z pohledu na maso divočáka se mi sbíhaly sliny, ovšem tohle všechno bylo nějak moc štěstí najednou. Byl jsem vůči tomu podezíravý. Maple mě však ujistila, že nechat si mě tady proti mé vůli nehodlají a že se za všechno tohle nijak odvděčovat nemusím. Že to je naopak moje odměna. Vypadala naprosto přesvědčeně a odhodlaně. Kousl jsem se do jazyka, abych si pořádně rozmyslel, co řeknu a nevyštěkl nějakou hroznou pitomost. Pro někoho se špatnými úmysly by bylo strašně jednoduché se sem vetřít, bleskla mi hlavou pesimistická myšlenka. Tohle musel být mírumilovnější kraj, než ten, odkud jsem pocházel. Tam by se to v životě nestalo.
"Děkuju," řekl jsem nakonec po odmlce, která byla určitě delší, než by měla. "Vážím si toho. Vlci by si sice měli pomáhat, ale vždycky to tak není," pokrčil jsem rameny a konečně se pomalu posadil. Utíkat asi nakonec vážně nebudu muset. V bolavých nohách se mi rozlil úlevný pocit. "A tohle je snad nejvelkorysejší odměna za pomoc, které se mi kdy dostalo," dodal jsem ještě. Díků jsem se dočkal většinou, jídlo bylo taky docela běžné, i různé jiné drobnosti, jednou jsem dostal i spontánní olíznutí na tvář od mladé vlčice, což jsem asi spíš k jejímu než mému zklamání moc neocenil. Ale v jeskyni alf jsem jaktěživ nebyl. Vlastně v žádném úkrytu smečky. To se u nás prostě nedělalo. Skoro jsem měl strach tady na cokoliv sáhnout, aby se tu ze stěny neuloupl nějaký drahocenný kámen nebo tak něco.

34, 2

Na chvilku jsme s Islin opět osaměli, když Wolfganie zmizela a Mabel se ještě neobjevila. Trochu jsem škubl rameny, když se černá vlčice zeptala na otázku, co se asi dala čekat. "Ptát se klidně můžeš, ale není to asi moc zajímavý. Nejsem prostě smečkovej typ," zjednodušil jsem to. "Dlouho bych kolem sebe nesnesl všechen ten mumraj a ostatní vlky." Vyhovovalo mi, když jsem se toulal s bratrem a později žil v kopcích jen s Heronem a Montem. Předpokládal jsem, že tulák už zůstanu. I když bych si rozhodně měl najít nějaké místo, které bude nějakým mým výchozím bodem pro další toulky.
Islin se pokoušela vyškrábat na nohy, já se ji přitom snažil podpírat, ale jediné, čeho jsme dosáhli, bylo, že jsme asi vypadali poměrně uboze. "To nepůjde," zavrhl jsem to. "Jdu pro Mabel." Sotva jsem se ale otočil, vlčice se vynořila z chodby. Aspoň jsem předpokládal, že to je ona. Měl jsem se vůbec ještě pozastavovat nad modrými odznaky v kožichu a cingrlátku na krku? Pravděpodobně ne. Nikdo jiný se nepozastavoval. "Zdravím," kývl jsem jí a byl docela rád, že ji nemusím nahánět v té jeskyni, odkud bylo slyšet mnohem víc hlasů. "Vy budete asi Mabel? Alfa? Jsem Regis. Doprovodil jsem sem Islin," vysvětlil jsem to všechno rychle. Zvědavě (a hladově) jsem pohlédl na kus masa, co vlčice donesla s sebou, ale nejdřív jsme samozřejmě museli pomoct Islin, která svůj problém rychle objasnila.
Mabel nám vzápětí nabídla, že bychom se měli schovat do jeskyně alf a dát si kus divočáka. Zamrkal jsem. Cože? "Vážně?" vyhrkl jsem bez rozmyslu. To nemohla být realita. Proč bych měl jít do jeskyně alf? Naprostý cizák, co tu ani neplánuje zůstat. Tohle asi není skutečný. Nejspíš umírám někde venku v závěji a tohle se mi zdá. No, jestli to byl sen, byl docela hezký. Nevzdoroval jsem mu. "Teda chtěl jsem říct děkuju," opravil jsem se ještě rychle a podepřel Islin z druhé strany, abychom ji mohli konečně vmanévrovat do menší msítnůstky, kde skutečně bylo o hodně tepleji a příjemněji. "Lepší?" koukl jsem na tmavou vlčici, které se tady určitě bude ležet a zotavovat o hodně lépe, než na studené chodbě. I mě tu bylo mnohem líp. Akorát, že já sem nepatřil. "Jak už jsem ale řek vaší betě, já tady nemůžu zůstat," otočil jsem se na alfu. "Jen aby v tom bylo jasno, než sežeru vašeho divočáka a budu si nahřívat zadek ve vaší jeskyni." Nechtěl jsem žádné nejasnosti, nebo abych tady nakonec zůstal uvázaný a pohostinnost si musel odpracovat. Pořád mi to přišlo jaksi moc dobré, než aby to byla pravda. Trochu jsem se odmlčel. " I když se vám za to asi budu moct později odvděčit," dodal jsem. Nechtěl jsem být za vyžírku.

33, 3

Kdoví, jestli si Islin něco zapamatuje z mého popisu rostlin. Věděl jsem, že mnohem líp se to učí, když jeden ty kytky vidí před sebou, může si je aspoň očuchat a lépe zapamatovat, ale taková možnost tady fakt uprostřed zimy nebyla. Nic ale neříkala, jen pokyvovala hlavou, tak jsem doufal, že se jí to z ní všechno hned nevysype.
Z jeskyně se ovšem hned vzápětí vynořila beta smečky. Wolfganie. Naštěstí to nevypadalo, že by ze mě chtěla vymlátit duši. Očekával jsem ale, že zůstat tady nebudu moct. Cizinci v žádném případě do úkrytu smečky nepatřili. Jenže vlčice se zachovala způsobem, který jsem vůbec nečekal. Žádné chladné pohledy nebo poznámky, které tajně znamenaly "koukej už vypadnout", i když samozřejmě nezazněly takhle zpříma. Vůbec ne. Nabídla mi jídlo, větší teplo a jedním dechem dokonce i místo ve smečce. Trochu mi poklesla čelist. "Já... ehm. Děkuju za velkorysé nabídky. Bude mi bohatě stačit, když se budu moct trochu ohřát. Ve smečce zůstat nemůžu," řekl jsem prostě a dál to nerozváděl. Jenže to vypadalo, že se Wolfganie o překot snaží vymyslet cokoliv dalšího. "To je... v pořádku," zakroutil jsem v rozpacích hlavou a nějak jsem to nechápal. Málokdy byli smečkoví vlci k uprášenému tulákovi jako já takhle přívětiví. A to i když jsem někomu z nich pomohl. Možná to tady bylo jiné. "Děkuju." Netoužil jsem si povídat s alfou, ale nejspíš se tomu nevyhnu. Krom toho to nejspíš bylo v pořádku. Nevypadalo to, že by mě chtěli vyhnat. Trochu jsem se uklidnil. Třeba mi vážně dají i kus žvance. Ne, že bych je chtěl vyžírat, ale... měl jsem hlad. To se nedalo popřít.
Wolfganie naopak vzápětí poněkud zpanikařila, že musí k hranicím. "Jasně," odsouhlasil jsem, že Islin doprovodím, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšela. Vběhla do jeskyně, pak vyběhla ven a byla fuč. "Oukej?" zamumlal jsem si pro sebe a koukl na Islin, která ležela na zemi a zdálo se, že se ani nehne. "Můžu tě zas podepřít," nabídl jsem jí, na nějaké kožešině se jí bude určitě ležet líp. "Nebo můžu zkusit jít tam," kývl jsem hlavou k jeskyni, odkud se ozývaly hlasy, "a přivést tu... Mabel. Ve dvou bychom tě asi zvládli přemístit líp." Štvalo mě, jak jsem byl nepřipravený na cokoliv. To se muselo změnit. Potřeboval jsem nějaké vlastní místo. Ale všeho do času.

32, 1

V chodbě jeskyně rozhodně bylo mnohem příjemněji, než venku. Ani nevadilo, že tu trochu táhne. Aspoň už jsme se nemuseli klepat zimou jako dva ratlíci. Jen jsem ledabyle máchl tlapou, když si Islin chtěla lehnout. Vážně jsem nelpěl na takových nepodstatných blbostech. Sám jsem pořád postával a chvílemi nakukoval hlouběji do jeskyně, jestli už někdo nejde. Byl jsem z toho nervózní. Věděl jsem, že bych tady neměl být, i když jsem byl vážně rád, že se mi sem podařilo vecpat aspoň na chvilku.
Islin se naštěstí začala vyptávat na bylinky, což mě trochu rozptýlilo. Popis "žluté kvítky" sice nebyl zrovna moc konkrétní, ale protože to bylo v močálech, nějaký nápad jsem měl. "Na vlhkém místě to mohly být blatouchy. Jsou trochu jedovatý, takže na vnitřní užití se moc nehodí, ale dají se použít na vyrážky." Další Islinino pozorování bylo o něco zapeklitější. "No, takových rostlin je víc. Nejmrňavější jsou sedmikrásky, ty mívají i růžové okraje kvítků. Pak je heřmánek, ten je vyšší, má takový střapatý úzký lístky a na jedné rostlině je těch květů několik. To je hodně užitečná léčivka na spoustu věcí. Hodně se podobá rmenu, kterej je celkem k ničemu, ale dá se to poznat podle vůně. A pak je takováhle bílá se žlutým středem ještě kopretina, ta má z nich všech květ asi největší, je dost vysoká a taky se dá využít na leccos." Do detailů jsem zatím nezabíhal, přišlo mi, že jsem toho na Islin naráz vychrlil zatím dost.
Stejně na to asi nebyl čas. Islin mi nejdřív sdělila, že tu mají i sochu. "Co? Jako z kamene?" nechápal jsem. Kdo by se s tím chtěl kutat? Asi to zas bude magie, pomyslel jsem si trochu kysele, ale dál už jsme se nedostali, protože se z jeskyně vynořila vlčice. "Zdravím," zamumlal jsem pozdrav a mrkl přes rameno, jestli je ústupová cesta případně pořád volná. Vlčice se ale nejdřív věnovala Islin, než se zaměřila na mě. Byla to beta jménem Wolfganie. "Jo," odpověděl jsem prostě na otázku. Islin se naštěstí rozhodla to vysvětlit trochu víc. "Tak to bylo," kývl jsem. "Snad nevadí, že vám tu... kradu teplo. Nejsem moc zimní tvor. Ale jak řekla Islin, jsem bylinkář, takže... až sleze sníh, budu schopný se vám odvděčit. Teda. Pokud byste nebyli radši, kdybych rovnou vypadnul." Trochu jsem se kousl do jazyka. Přišlo mi, že jsem to nepodal zrovna nejlíp, ale se slovy mi to nikdy nešlo. Nebyl jsem mluvka.

31, 2
//les

Cesta skrze les nebyla žádná procházka růžovým sadem. Mráz už mě unavoval a podpírat Islin taky nebyla zrovna žádná sranda. Rozhodně jsem nebyl v té nejlepší kondici, po dlouhém strádání v poušti a několika týdnech zimy tady, během kterých jsem se jen tak mrcasil od ničeho k ničemu, dokud jsem nenarazil na tuhle vlčici. Asi jsem jí docela dlužil. Víc, než pár lístků jitrocele. Musel jsem si nad tím povzdechnout. Nerad jsem byl něčí dlužník, nerad jsem si nechával pomáhat, ale co mi zbývalo. "Jo, to bych mohl," odsouhlasil jsem polohlasem. Islin taky mluvila potichu a bylo to jaksi nakažlivé. "Bylo by lepší, kdyby ses na ty kytky mohla podívat na vlastní oči, ale říct ti o nich můžu i tak. Co tě zajímá?" zjišťoval jsem, kde začít. Docela rád bych o bylinkách začal mluvit, tím bychom se aspoň vyhnuli jiným tématům, která mohla být o dost nepříjemnější.
Brzy jsme ale dorazili do jeskyně. Až se mi cukal čenich, kolik pachů jsem cítil kolem. Bylo to... intenzivní. "Proboha, kolik tu těch vlků je?" zamrmlal jsem si pod vousy. Dalo se to čekat. Byla to přece smečka. I tak jsem z toho byl úplně v křeči. Rozhodně jsem nemínil pokračovat hlouběji do jeskyně, abych se nechal zahnat do rohu bez možnosti útěku. Už jsem se nadechoval, že to Islin řeknu, ale i ona chtěla naštěstí zastavit už v chodbě. Sedla si na zem, ale já zůstal stát. Kdyby se něco podělalo, byl jsem připravený okamžitě začít utíkat. Rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, co inteligentního říct. Nic moc mě ale nenapadalo. "Máte to tu pěkný," vypadlo ze mě nakonec. Užíval jsem si relativního tepla v chobě, rozhodně tu bylo lépe, než venku, i když s průvanem. Hodlal jsem si to patřičně vychutnat, protože jsem nevěděl, jak dlouho mi to bude dovoleno.

Islin se mi nejdřív culila, jako bych byl hlupák, pak se zase mračila... no - jako bych byl hlupák. Ale já si vážně byl jistý, že jsem jitrocel nedokázal nechat vyrůst svou vlastní silou. To bych snad přece poznal. "Nebo ho nějaká víla vytáhla ze země," prohlásil jsem zcela neutrálním tónem, až nebylo poznat, jestli to vlastně myslím vážně nebo ne. Nemyslel. Na víly jsem zrovna nevěřil, i když na kouzla ano. Ta jsem aspoň někdy viděl na vlastní oči, narozdíl od nadpřirozených bytostí, ač popravdě moje představy o tom, co je a není reálné, začínaly být trochu nahlodané.
S vílami jsem si ale starost nedělal. Spíš jsem si ji dělal s tím strašným mrazem. Čím víc foukalo, tím horší to bylo, za chvíli už jsem se vytrvale klepal jako ratlík. Fakt doufám, že to odstůňu. Nemocný bylinkář, to by mě ta smečka, u které jsem šel žebrat o schovávačku, než se přeženou nejhorší mrazy, určitě pochválila a ještě poplácala po zádech. Všichni stejně dávno zalezli někam do děr a ani netušili, že tu my dva sedíme a umrzají nám zadnice. Islin se ale rozhodla, že má toho právě tak dost a začala se zvedat na nohy. Vypadalo to, že na výše postavené už dál nečekáme. "Jasný," zabručel jsem a nechal ji, aby se o mě opřela. Byl jsem sice taková za groš kudla, ale trochu jsem jí snad pomoct mohl. Jen ať si to užije, než mě alfy roztrhaj na kusy, pomyslel jsem si hořce, zatímco jsme se plahočili skrze les. Nelíbilo se mi, kam mířím, ale copak jsem měl na výběr? S vlky se aspoň dalo smlouvat. S mrazem ne.

//Skalisko

Regis a Monte kdysi ve šťastnějších časech

Prosím o oblázky, kytky a křišťály