Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice vypadala už celkem v pohodě, ale koukala na mě pořád jaksi vyplašeně. Rozhodně vyplašeněji, než předtím, když jsme spolu mluvili, ale na tom ostatně nemuselo být vůbec nic divného. S kým by to nezamávalo, když se právě málem složil? Taky už se mi to stalo. Nic příjemného. Trpělivě jsem čekal, až mi odpoví na moje otázky. Nejprve pokývala hlavou, pak následovalo jen... ticho. Položila se na zem a upírala zkoumavý pohled za moje záda. Ohlédl jsem se tím směrem, ale nespatřil jsem nic zvláštního, jen bylinky, které pořád ležely na kameni. "Řekl bych, že je nebudeš potřebovat, jestli ti vážně je líp," řekl jsem. Ničemu jinému jsem se moc nedivil, ale její mlčení mě mírně mátlo. "Měla by ses ale napít, a zůstat hezky ve stínu," zvedl jsem letmo pohled k obloze, kde horké slunce šplhalo k poledni. Všechny kaluže, které v lese možná vznikly po bouřce, už musely být dávno vysušené, ale to nebyl až takový problém. Řeka nebyla daleko. "Jestli tu počkáš, zajdu pro vodu, hned budu zpátky," nabídl jsem se a špicoval uši, jestli vlčice něco řekne nebo se rozhodla, že odteď se se mnou nebaví. "A kdyby ti byl pořád moc hic, tamhle je nora, kde bude nejspíš příjemněji. Chládek." Trochu jsem se poušklíbl nad vlastními slovy: "Ale je mi jasný, jak to zní, takže chápu, když se ti tam nebude chtít. Stín by měl stačit," pokrčil jsem rameny a už už jsem se pomalu otáčel k odchodu k řece, jen jsem ještě čekal, jestli nebude mít vlčice (aha, že já jí taky neřekl svoje jméno?) nějaké námitky. Nejlépe slovní, protože to divné ticho bylo... divné.

//Kierb přes Drsný zákrut

Vlčice dál zírala do prázdna. Zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Zdálo se zcela nevyhnutelné, že mi tady omdlí, takže jsem zamířil k ní, aby si aspoň tak moc nenabila, až půjde k zemi. Co s ní, to jsem mínil řešit hned poté. Nutno ale podotknout, že nejsem žádný jasnovidec. Jakkoliv jistý jsem si byl dalším vývojem událostí, nakonec k tomu nedošlo. Vlčice si kecla na zadek, když už jsem byl téměř u ní a nepřátelsky na mě vycenila tesáky. Tohle gesto víc vysvětlení nepotřebovalo. Dej si vodjezd, obejdo. "Vou, hele, tohle není nutný," otočil jsem uši lehce dozadu a hbitě ukročil zase zpátky, protože jsem nechtěl okusit její zoubky na svém čenichu. Zas tak moc jsem jí to ale nevyčítal. Vlci se občas chovali různě, když jim bylo blbě. "Netřeba mi trhat čenich, chci ti jen pomoct. Už to je lepší? Zamotala se ti hlava?" vyzvídal jsem a s čelem lehce zkrabatělým zkoumal vlčici od hlavy až k patě. Vypadala najednou zase živě, nepřítomný výraz jí z očí zmizel. To bude tím vedrem. S vlky to pěkně mává. Kdoví, jak dlouho se grilovala na sluníčku? Teď vypadala celkem v pohodě, ale možná by nebylo od věci ji na chvíli odklidit do chládku v noře. A donést trochu vody. Zatím jsem ale vyčkával, co poví.

Pokušení zakoulet očima nad ignorantským přístupem místních vlků k bylinkářství jsem odolal pouze s vypětím vůle. Konec konců, tahle vlčice byla spíš ještě taková dorostenka a pochyboval jsem, že místní rodiče se obtěžovali své ratolesti v oblasti léčitelství poučit byť i jen trošku. Nikdo to tu příliš neřešil, všichni spoléhali na magii. Snad se mi to povedlo trošku změnit alespoň u Mabel a Alastora. "No, není to obyčejný plevel, ale léčivé bylinky. Můžou být dost užitečné. Dají se použít proti různým neduhům a nemocem, proto je sbírám - kdyby byly někdy potřeba," objasnil jsem aspoň ve zkratce, abych viděl, co na to vlčice poví.
Řekl jsem jí, že cestu do Borůvkového lesa neznám, tudíž v jejím hledání jsem jí bohužel naprosto nemohl být nápomocen. Jenže to bylo, jako bych mluvil do stromu. Od vlčice nepřišla žádná reakce. Otočil jsem se zpátky k ní. Tentokrát nebylo pochyb, že má v očích cosi zvláštního - chvíli zírala do nikam, potom usilovně mrkala. Nemohl jsem říct, že bych z toho měl zrovna skvělý pocit. A jéje. "Je ti dobře? Sedni si, než to s tebou sekne," vyhrkl jsem, protože mi přišlo, že právě k tomu se schyluje. Radši jsem udělal dlouhý krok dopředu v naději, že ji v případě nouze stačím chytit, než se složí k zemi a rozbije si hlavu.

Vlčice zřejmě nemohla pochopit, proč by se někdo v tak horkém večeru, jako byl ten dnešní, chtěl věnovat nějaké aktivitě. Pokrčil jsem rameny. "Vedro mi nevadí, naopak mi celkem vyhovuje," střihl jsem velikými ušisky. Někdy jsem zapomínal, že ostatní si v teplém počasí nelibují stejně, jako já. Zdejší léto mi přišlo zcela ideální. Příjemné slunce a teplo, ale nikde žádná nudná, krutá poušť... alespoň ne tady kolem. Dál na jihu, to byla otázka, kterou jsem neplánoval jít okamžitě prozkoumávat. "A mám tady práci," kývl jsem hlavou k bylinkám na kameni, které jsem mezitím čenichem shrabal hezky na roztříděné hromádky. Vypadaly už pěkně usušeně, slunce se o to postaralo rychle.
Zajímalo mě, kde by se asi tak mohla pohybovat kámoška téhle mladé vlčice, ale její odpověď mi příliš nepomohla. "Borůvky, hm? Tak to nevím. Takový les jsem asi ještě nepotkal," pokrčil jsem znovu rameny. Nic mi to neříkalo a usoudil jsem, že místo plné borůvek bych si zapamatoval. Pokud to nebyl úmyslně matoucí název, ovšem. "Zas tak moc to kolem neznám," dodal jsem ještě, na nějaký zevrubný průzkum okolí pořád ještě nedošlo.

Vlčice na mě chvíli jen čučela, jako bych byl osmý div světa nebo možná jako kdyby v lese okusovala nějaké divné houbičky. No bezva, to zrovna potřebuju, blesklo mi hlavou, než se náhle usmála a promluvila, až jsem rázem pochyboval, že jsem v jejích očích něco divného vůbec viděl. Možná mi strašilo ve věži? Vypadala úplně normálně.
"Hm. Co už se dá dělat," pokrčil jsem rameny, pořád lehce rozmrzelý z toho leknutí, které násilně ukončilo moji poklidnou chvilku. "Stejně bych se neměl takhle povalovat," dodal jsem neochotně, čekala mě spousta práce a nikdo jiný ji za mě neudělá. Neměl jsem vycvičeného tchoře na práci jako Alastor - já byl svůj vlastní tchoř. Co? Odstrčil jsem nesmyslné myšlenky stranou a soustředil se radši na vlčici, která sem podle všeho zabloudila naprostým omylem. "Jo tak. No... tady určitě není," vstal jsem, protáhl si hřbet a přešel těch pár kroků k balvanu, na kterém jsem nechával sušit bylinky. "Víš, kde by se měla pohybovat? Třeba tě dokážu nasměrovat," otočil jsem se napůl na vlčici přes rameno a začal usušené meduňky, řepíky a ostatní čenichem opatrně sestrkávat k sobě. Vypadaly dobře, jen je uklidit.

Ztratil jsem se celkem hluboko v myšlenkách, takže i když jsem nespal, příliš velký pozor, co se kolem mě děje, jsem nedával. Všude stejně panoval poklid a mír. Většina vlků, kteří nevyrostli v rozpálené výhni pouště, nejspíš v tenhle horký letní den zalezli k jezerům nebo někam do jeskyní a netrajdali po lese. Slunce mě krásně prohřívalo. Byl jsem spokojený, jak jen jsem mohl být...
Křup! Ozvalo se to někde poblíž a ten nenadálý hlasitý zvuk mě dokonale vytrhl z místa ve vlastní mysli, kde jsem se nacházel. "Í!" vyjekl jsem, než jsem stačil zavřít tlamu a porádně jsem nadskočil. Vmžiku jsem už neležel, nýbrž seděl a rozhlížel se, kdo mi to sem přišel přivodit infarkt. Srdce mi mlátilo leknutím až v krku. Návštěvníkem ovšem nebyl žádný vrahoun (no, nejspíš), ale mladá vlčice. Z nějakého důvodu vypadala taky pěkně vyjukaně, i když bych to měl být spíš já, kdo měl nárok na takový výraz. "U všech bohů, holka, málem mě z tebe kleplo," vydechl jsem se zavrtěním hlavou a přitáhl si přední tlapu k tělu, jako bych tím mohl utišit svoje rozbušené srdce. "Proč se tady plížíš jako duch?" naklonil jsem hlavu ke straně a zaznělo to celkem vyčítavě. Musela se plížit, jinak bych ji snad zaslechl! Mhm, protože jsi byl tak bdělý a pozorný, co?

//Mýtina

Hledání cesty skrz les už se stávalo téměř automatickým. Už jsem se tady vyznal, ani jsem už příliš nepřemýšlel o tom, že jsem tohle místo začal považovat za svůj domov. Došel jsem až k plochému kameni, který jsem pro tento účel používal, a rozložil na něm všechny nasbírané bylinky, aby hezky uschly. Den byl slunečný a horký, ale mně teplo zcela vyhovovalo. Rozložil jsem meduňky, řepíky a pelyněk po kameni a tiše si přitom pobrukoval. Byl jsem v nezvykle dobrém rozpoložení a prozatím mě nenapadlo přemýšlet o tom, čím za to asi později zaplatím.
Chtěl jsem jít hned vyrazit sbírat další rostlinstvo, ale zakručení v břiše mě přerušilo. Když jsem se zažral do práce, na jídlo jsem trochu zapomínal. Lovit se mi ale prozatím chodit nechtělo. Místo toho jsem šmejdil po lese a hledal zralé ostružiny a jiné lesní plody. Jestlipak se Alastor s tchořem vrátí, nebo se zdejchl nadobro, zauvažoval jsem. Celkem bych ho ještě rád někdy viděl, skoro to i vypadalo, že bychom se mohli spřátelit. To bys nejdřív musel být ochotný se někomu trochu otevřít, ozvala se rýpavá stránka mých myšlenek. Rozkousl jsem obzvláště kyselou ostružinu a zašklebil se. Jo, jasně. Kéž by to bylo tak jednoduché. Otřepal jsem se od čenichu po ocas a popoběhl o kus dál. Nechtěl jsem si nechat dnešní den zkazit.
Nakonec jsem zahnal aspoň nejhorší hlad a svou cestu jsem zakončil zpátky u kamene s bylinkami. Přihodil jsem k nim pár dalších, které jsem sebral v lese cestou. Už to byla slušná hromádka. Meduňka krásně voněla a sluneční paprsky mě šimraly v kožichu. "Hmm," zabručel jsem spokojeně a ani jsem netušil jak, najednou jsem ležel rozvalený přímo v uspávacím paprsku slunce. Jen pět minut, pomyslel jsem si a zavřel oči. Ale nespal jsem, ba ani nepodřimoval. Položil jsem si hlavu na tlapy a dál si bezmyšlenkovitě pobrukoval nějakou prastarou melodii, pohupoval jsem si přitom ocasem. Chtěl jsem si užít tu nezvykle poklidnou náladu, která mě zachvátila, i když jsem věděl, že za chvíli budu muset vyskočit a vrhnout se zpátky do práce, jestli chci tyhle hezké dny patřičně využít, jak jsem i Alastorovi řek.

"Huh, tak jo," střihl jsem ušima, když jsem se dozvěděl, že krysa není krysa, nýbrž tchoř, ale že to je vlastně jedno. Vyvolávalo to ve mně jistou zvědavost ohledně skutečné identity toho tvora, ale na to jsem si nejspíš musel počkat, až ho Alastor najde a s trochou štěstí i přivede. Sám jsem se totiž na onu výpravu vydávat neplánoval. "Zatím," broukl jsem na rozloučenou. "Hodně štěstí s hledáním," dodal jsem ještě a pak už se mohutný huňatý vlk vzdaloval přes mýtinku, dokud nezmizel mezi stromy. Byl jsem zase sám. Unikl mi mírný povzdech, ani jsem vlastně nevěděl proč. Samota mi nevadila. S Alastorem to ale bylo fajn, byl jsem rád, že se našel někdo, kdo měl zájem o bylinky. V zemi magie se to možná vlkům zdálo jako ztráta času, zabývat se plevelem, ale já věřil, že to i tak má svoje místo.
Sesbíral jsem meduňky, které jsme společnými silami natrhali, a opatrně je nastrkal do brašničky. Pokud jsem tam nechtěl bylinky rvát na sílu, už v ní moc místa nezbývalo. Začal jsem tedy pomalu směřovat zpět do lesa. Do tlamy jsem si však ještě nabral řepíky a pelyněk, které jsem tady také objevil. Držel jsem brzy v zubech úplnou obří kytici a pospíšil jsem si horkým dnem zase ke své noře, protože nosit pelyněk v tlamě bylo skutečně hořkou kratochvílí.

//Klimbavý les

Alastor mínil, že čich na nic stejně nepotřebuje. Pokrčil jsem mírně rameny. Já bych si bez čichu připadal hodně ochuzený, jenže já samozřejmě prožil celý život s fungujícím čenichem. "Lepší čich, než kdyby to byl třeba zrak," vyslovil jsem svou následující myšlenku nahlas a pustil se do sbírání meduněk, k čemuž se Alastor sám od sebe připojil. Trochu jsem se pousmál, jinak jsem se ale dál soustředil hlavně na sbírání. To mi stejně šlo líp, než mluvení. Brzy jsme jich měli společnými silami pěknou hromádku.
Ovšem tmavý vlk měl na práci i jiné věci. "Tchoře? Myslel jsem, že máš krysu," naklonil jsem hlavu mírně ke straně. Bylo to jedno a to samé zvíře, nebo si Alastor někde vydržoval snad celý zvěřinec? Toť otázka. Dodal ještě, že menší tlapky by mohly pomoci s trháním drobných kvítků hluchavek a tak podobně. "To by bylo fajn. Taková pomoc by se rozhodně hodila," kývl jsem vděčně hlavou. "Ale asi se k pátrání spíš nepřipojím. Jestli nevadí. Budu se zdržovat někde tady kolem, chci ještě využít pěkného počasí," dodal jsem a máchl tlapou ke kupce natrhaných meduněk, jakožto i tak nějak všeobecně okolo na všechno, co tu kvetlo a bujelo. Byl ideální čas zaplnit aspoň něco z prázdných míst v úkrytu, nemohl jsem tušit, kdy se přiženou bouřky či něco podobného.

Možná bylo vzácné, abych měl na někoho takhle pozitivní vliv, jako Alastor tvrdil, ale laťka byla podle všeho nastavená docela nízko. "Jo, to je na nic. Nemá smysl se zdržovat kolem vlků, kterým jsi někde u oháňky," odfrkl jsem si. "Změna scenérie dokáže udělat leccos." O tom jsem už něco věděl. Když jsem vypadl ze zatracené pouště a zhoubného vlivu svého otce, bylo to skoro jako znovuzrození.
Mohl jsem Alastorovi nacpat meduňku klidně až do nosní dírky, ale čemu by to pomohlo? Necítil vůbec nic. Jen mi trvalo, než mi to v hlavě seplo, protože to byla celkem neobvyklá záležitost. Ale občas se narodili vlci slepí nebo hluší, němí... možné bylo leccos. Jen se to obvykle nedalo nijak snadno napravit - nebo vůbec ne. "To mají," přitakal jsem. "Dá se podle toho řídit dobře, ale myslím, že to není úplná nezbytnost, pokud más dobré oko pro detaily," usoudil jsem. Jestli se bez čichu obešel ve všem ostatním, neměl by to být až takový problém.
Obzvlášť, když to tak měl dle vlastních slov odjakživa. "Hm, tak to už s tím musíš být určitě sžitý," broukl jsem a protáhl si hřbet. Usoudil jsem, že je na čase se trochu pohnout. Začal jsem pomalu otrhávat meduňky, kterých kolem rostla taková záplava, že bych mohl mít zásoby na kdoví jak dlouho - bylo ale momentálně zbytečné to přehánět.

Ticho, které nastalo tentokrát, bylo poněkud trapné. Aspoň pro mně. Alastor se pokoušel otevřít a mluvit o tom, co ho tíží, ale já v tom tápal. Nedovedl jsem udělat to samé a nenapadalo mě nic moudrého, co bych měl odpovědět. V nitru se mi cosi křečovitě stáhlo, nějaký sval, co byl spíš duševní, než fyzický. Přesně kvůli tomuhle budeš už pořád sám. Lehce jsem se otřásl.
Chvíli jsme šli mlčky, než Alastor znovu promluvil a já se pokusil jeho rozvázání jazyka raději svést na okolní les. Ale on si jaksi trval na svém. Musel jsem se suše uchechtnout. "Myslíš jako mně? To by byla celkem vzácnost, přijde mi, že na většinu vlků mám spíš opačný efekt," potřásl jsem hlavou a na tváři mi náznak úsměvu chvíli vydržel, než jsem se začal soustředit spíš na naše okolí a ona se nevrátila zpátky do své obvyklé kamenné podoby.
Meduňky voněly jako o život a den byl příjemně horký, i když na můj vkus bylo trochu moc dusno. Alastor na rostlinky soustředěně koukal a pak prohlásil, že nic necítí. Zmateně jsem zamrkal. V první chvíli jsem nepochopil, jak to myslí. "Ne? Zkus zlomit některý lístek, potom se - ah," zmlkl jsem, jak můj mozek konečně dohnal mou tlamu. "Myslíš tím, že nic necítíš?" ujistil jsem se, jestli to chápu dobře. S tím jsem se ještě nesetkal, ale nebylo to nic neuvěřitelného, protože stát se mohlo opravdu ledacos. "To máš odjakživa?" vyzvídal jsem, možná i trochu nepatřičně, ale zvědavost mi nedala. Přemýšlel jsem, co by se mohlo přihodit, aby vlk ztratil čich.

Červenec 3 - Wylan

Vlk začal koktat, omlouvat se a vůbec vypadal jako hromádka neštěstí. Ten sebevražedný atentátník v ptačí podobě se mu usadil na hřbetě, takže nebylo nejmenších pochyb o tom, že opravdu patří k sobě. "A to to zvíře necháváš lítat kolem jen tak? Máš rozum? Však to je ohrožení všech kolem," prskal jsem a rychle ho tlapou zarazil, když mi chtěl pomoct sbírat bylinky, které mi vypadly z tlamy. "Já radši sám," pronesl jsem stroze a začal rychle řepíky sbírat ze země. Nic se jim nestalo. Mně vlastně taky ne. Než jsem je dosbíral, vlastně jsem se docela uklidnil a samozřejmě jsem se začal cítit poněkud... provinile, že jsem na toho vyklepaného cizince řval. Asi těžko té sově poručil, aby sejmula každého, na koho přijde. Nebo mi to aspoň nepřišlo pravděpodobné.
S tlamou plnou bylinek jsem se zhluboka nadechl, vydechl a celý svazeček řepíku nakonec zastrčil do brašničky. "Promiň," utrousil jsem a zvedl hlavu k neznámému. "Jen jsem se děsně lekl. Nečekal jsem, že mě tady za bílého dne srazí sova." V ten moment už tam ovšem nebyla. Kdoví, kam odletěla. "Nebo že se bude pohybovat tak blízko vlků." Jenže vzhledem k tomu, jak létala, bych se vůbec nedivil, kdyby měla hlavu nějak nabouranou. Možná prostě nebyla normální. Možná se ji tenhle chudák snažil uchránit před sebou samou?

Červenec 2 - Wylan

Byl jsem zcela pohroužen do svého světa. Pro jednou bylo všechno poklidné, bezstarostné. Sbíral jsem si bylinky, vyhříval se přitom na sluníčku a naprosto jsem nepředpokládal, že by se v další vteřině mělo cokoliv pokazit. To tak většinou bývá, co? Sehnul jsem se, abych do svazku ve své tlamě přidal další pěkně vzrostlou rostlinku, když v tom najednou-
"Huf!" vyšlo ze mě přidušeně, když mi najednou do hrudníku cosi tvrdě vrazilo. Bylinky mi vylítly z tlamy na všechny strany a sám jsem si nemotorně kecl na zadek, protože mě ta rána úplně vyvedla z rovnováhy. To, co do mě vrazilo, vydalo hlasitý skřek a teď se to válelo v trávě, neohrabaně se to překulilo na nohy a odtlapalo to do trávy. "Co to sakra?" dal jsem průchod své frustraci a zároveň udivení, protože ten tvor vypadal jako zatracená sova. Uprostřed dne? Není divu, že byla tak zpitomělá, ale to moje nervy příliš neuklidnilo. Natrhaný řepík kolem mě ležel rozházený halabala a poklidná atmosféra vzala rázem za své.
Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat z toho, co se právě stalo, zaslechl jsem nejdřív volání a pak se přede mnou zjevil neznámý vlk. "Ty! Ty patříš k té šílené sově?" vyštěkl jsem na něj. Ne zrovna nejzdvořilejší přivítání, ale byl jsem dokonale zmatený a taky poněkud ponížený, což mě vždycky dokázalo pěkně vytočit.

Červenec 1 - Wylan

Léto byl pro mne zcela ideální čas. Kdybych si mohl horké slunce nachytat do zásoby a schovat v noře na zimu, stejně jako jsem to dělal s bylinkami, s radostí bych té možnosti využil. Jenže svět takhle nefungoval. Leda bych se na každou zimu přestěhoval do pouště, ale snad bych raději byl zmrzlou mrtvolou ve sněhové závěji, než abych ještě někdy dobrovolně žil na místě, kde se daří jen písku a depresi. Prozatím se ale zima zdála být velice vzdálená a sluneční paprsky mě příjemně hřály do zad.
Potloukal jsem se po okraji lesa, kde to momentálně přímo sršelo životem. Kroužila tu spousta motýlů barevných i nevýrazných, pod tlapou se mi mihla ještěrka a zmizela v podrostu, kolem květin, které se tu nastavovaly slunci stejně jako já, bzučela spousta včel. Musel jsem dávat pozor, pokud jsem netoužil schytat žihadlo - což jsem netoužil, ale zatím se mě drželo štěstí. V tlamě už jsem držel docela slušnou kytici žlutého řepíku a počet žihadel zabodnutých do mého čenichu či libobolné jiné části těla se rovnal nule. To byl v mých očích úspěch.

Spokojeně jsem chytal do jemného kožichu sluneční paprsky jako ještěrka vyhřívající se na kamenech, užíval jsem si, že mi konečně nemrznou tlapy, cítil jsem se zkrátka naprosto blaženě. Co se děje kolem jsem sledoval jen tak napůl, což byl taky důvod, proč jsem se tak hrozně lekl, když jsem tlapou zavadil o cosi chlupatého. "Ah!" vyjekl jsem a nadskočil, čekal jsem, že jsem kopl do nějakého zvířete, které se teď dá na úprk, ale kdepak. Nic nevyběhlo a když jsem udělal krok nazpět a nahlédl skrze vysokou trávu, zjistil jsem, že koukám do vyplašených zlatých oček malého hubeného vlčete.
Nebylo úplně prťavé, už koukalo a určitě by dovedlo i běhat, kdyby se zrovna nekrčilo vyděšeně k zemi. Byla to vlčice, nejspíš světle šedivá, i když byla celá špinavá, takže se to dalo dost těžko poznat. "Malá, neboj se," řekl jsem potichu a sedl si na zadek, abych ji neděsil. "Nechtěl jsem tě nakopnout. Jsi v pořádku?" zajímal jsem se, i když bylo docela jasné, že tohle mrně potřebuje pomoc. Chvíli na mě poulila oči, ve kterých se teď leskly slzičky, a potom pomalu zakroutila hlavou. "Jo, asi máš pořádný hlad, viď?" přejížděl jsem pohledem po jejím hubeném hrudníku. Přikývla a trochu odlepila hlavu od země. Krátký ocásek se jí opatrně zahoupal sem tam. "Jsi tu sama? Ztratila ses?" Dvě přikývnutí, ani jedno slůvko, dokonce ani žádný zvuk. Ale to teď bylo fuk. "Dobře. Když tu chvilku počkáš, najdu ti něco k jídlu a pak uvidíme, co dál. Platí?" Nic než nadšené přikyvování. To mládě snad neumělo vydat hlásku. "Tak platí," kývl jsem a odběhl.
Chytit zajíce mi naštěstí netrvalo moc dlouho. Když jsem se s ním vracel, napůl jsem čekal, že vlče bude pryč, ale čekalo na úplně stejném místě a po jídle se vrhlo hladově jako piraňa. Když jsem to viděl, odtáhl jsem zajíce z jejího dosahu. "Pomalu!" zarazil jsem ji. "Musíš jíst pomalu, měla jsi dlouho hlad, když se teď nahltáš, bude ti špatně." S tím jsem jí svačinu přistrčil zpět pod čenich a viděl jsem, že i když nijak neodpovídá, rozumí, co jí říkám, protože se do jídla pustila úplně vzorně pomaličku. Co zbylo, to jsem dojedl sám. Vlče teď ale bylo ještě špinavější než předtím. "Asi bychom tě měli umýt, takhle tě nemůžu nikomu vrátit," usoudil jsem a vlčice, které se do žil vlil nový život, sama nadšeně vyrazila směrem, kde tekl potůček. Tam jsem jí očistil světle šedý kožíšek od bláta a zaječí krve. Zpod nánosu špíny se vyloupla celkem roztomilá malá slečna, když si odmyslíme, že byla hubená jako plot. "Tak, kdepak jsi viděla rodinu naposledy?" zeptal jsem se na otázku, která mi přišla docela normální a nevinná, jenže tvář vlčete se v tu chvíli zkřivila a usedavě se rozplakala. Ty jeden osle, okřikl jsem se v duchu. Něco se jim muselo stát. "Promiň, maličká. Nepřemýšlel jsem. Ty jsi zůstala úplně sama, viď?" Skrze vzlyky a slzy znovu jen beze slova pokývala hlavou. Opatrně jsem ji objal tlapou a ona se ke mně přitiskla, maličké, ztracené stvořeníčko, ke kterému byl svět od začátku krutý. "To je mi líto. Ale neboj se. Já..." Trochu jsem se zadrhl nad tím, co jsem se chystal říct, ale byla snad jiná možnost? Měl jsem ji nechat napospas osudu, aby tu umřela? Kdepak. "Já se o tebe postarám, dobře? Slibuju." Lehl jsem si k ní do trávy a ona se přitiskla k mému boku, plakala, dokud se tím úplně neunavila a neusnula. Jemně jsem jí čenichem přejel po čele. "Dám na tebe pozor," špitl jsem a doufal, že dokážu svůj slib splnit. "Jen spi. Teď už budeš v bezpečí."